načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temné úplňky - Sylvie Hasalíková

Temné úplňky

Elektronická kniha: Temné úplňky
Autor:

Byly zrozeny, aby změnily svět. Jsou mezi námi již po tisíciletí, ale nevíme o nich. Dříve byly jen výjimečné, dnes už jsou napůl lidské. Jejich krev je napůl lidská, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MEA2000 o. z.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 574
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byly zrozeny, aby změnily svět. Jsou mezi námi již po tisíciletí, ale nevíme o nich. Dříve byly jen výjimečné, dnes už jsou napůl lidské. Jejich krev je napůl lidská, proto jsou také lidsky zranitelné. Z toho důvodu byli stvořeni jejich ochránci, jejichž životní poslání je ochránit své výjimečné před zlými silami.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TEMNÉ ÚPLŇKY

Grafická a technická spolupráce: Labai Emil, Ličko Michal Edíci: Mladá Éra Autorův nového tisícročia - / MEA 2000 o. z. / © Autorské práva vyhrazené ISBN 978-80-89515-62-2

VENOVANIE

Tato kniha je pro mě vzácná, protože je to má první

vydaná kniha. Proto bych ji chtěla věnovat pro mě

vzácnému člověku - Monice Hasalíkové, té nejlepší sestře

na světě.

„Jsi přesně taková sestra, jakou si všichni přejí a já jsem

neskutečně vděčná, že tě mám zrovna já!“

(autorka)

OBSAH

PROLOG ............................................................................................. 5

1. PRVNÍ DEN ŠKOLY ......................................................................... 11

2. ZBYTEK RODINY ............................................................................ 27

3. PŘEDVÁNOČNÍ NÁKUPY ............................................................... 55

4. KINO ............................................................................................. 80

5. TAKY JSEM TĚ RÁDA ................................................................... 100

VIDĚLA! .......................................................................................... 100

6. SILVESTR ..................................................................................... 117

7. PÁD ............................................................................................ 146

8. DÁMSKÁ JÍZDA ........................................................................... 164

9. KOMPROMIS, ............................................................................. 183

VZPOMÍNÁŠ? ................................................................................. 183

10. ZAČÁTKY ................................................................................... 206

11. MATĚJ A ANIMAL ..................................................................... 232

PLANET ........................................................................................... 232

12. OSLAVA .................................................................................... 254

13. NOV A ÚPLNĚK ......................................................................... 280

14. ANNA ....................................................................................... 307

15. NEJHORŠÍ ZÁBAVA .................................................................... 336

16. RON .......................................................................................... 355

17. TY JSI VŽDYCKY ......................................................................... 374

ČLOVĚK! ......................................................................................... 374

18. EVŽEN ONĚGIN ......................................................................... 392

19. PEVNÁ PRAVIDLA ..................................................................... 425

20. ZNAMENÍ .................................................................................. 437

21. ZRADA ...................................................................................... 458

22. MUČENÍ .................................................................................... 477

23. BOLEST ..................................................................................... 495

24. SCHOPNOSTI ............................................................................ 517

25. NÁVRAT DOMŮ ........................................................................ 538

EPILOG ........................................................................................... 559

ANOTACE ....................................................................................... 574

Jiného?... Ne již. V světě ráda

nikoho nemohu mít já.

Tak si to prozřetelnost žádá...

Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.

Můj celý život mi tě slíbil,

tys musel, musel přijíti.

Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl

až do hrobu mě chrániti...

Evžen Oněgin , Alexandr Sergejevič Puškin

5

PROLOG

Letěl jsem nocí jako vítr. Drápy jsem zarýval

do promočené půdy, abych měl lepší odraz a větší rychlost.

Znovu jsem si vzpomněl, v jakém nebezpečí je, co všechno

by se jí mohlo stát. Každá myšlenka na ni mi pomáhala v

rychlosti. Běžel jsem neuvěřitelnou rychlostí. Netušil jsem,

že něco takového může tohle tělo dokázat. I když jsem

začínal pochybovat o těle, všechno bylo v mojí mysli.

Při dalším doskoku jsem v tlapě ucítil tupou bolest a po pár

vteřinách jsem ucítil pach krve. Krvácely mi tlapy. Déšť mě

šlehal do hlavy. V takové rychlosti dopadaly kapky

mnohem bolestivěji než normálně. Každou další kapkou

jsem dostával údery jako rány pěstí.

Slyšel jsem ostatní, údery jejich tlap se ozývaly a duněly v

zemi. Byli ještě daleko.

6

Běželi vší rychlostí, ale na moji neměli. Neměli takovou

motivaci, ačkoli každý do jednoho byl rozhodnutý položit

za ni život. Nikdo ale neměl takové pocity jako já. S ní bych

umřel i já.

Nikdy v životě jsem neběžel tak rychle. Říká se, že chvíli

před smrtí se před očima mihne celý život. Jelikož jsem byl

tak moc vepředu sám, bylo jasné, že se blížím smrti přímo

do ruky. Někdo by v tomhle případě neřekl smrt, ale spíše

sebevražda. Mně se ale neukazoval můj život.

Já jsem viděl ji, mého anděla, můj život, mé všechno.

Po pohledu do jejích očí jsem znovu přidal. Bál jsem se, že

myšlenkami na ni zpomalím, proto jsem si její obraz

vymazal znovu z hlavy a přidal v rychlosti.

Poslední měsíce byly k ničemu, rozplynuly se vniveč. Jen

kvůli ní jsem na ni přestal myslet, přestal jsem hlídkovat,

musel jsem se spokojit s tlumočením ostatních, že je v

pořádku. Nevěděl jsem, co poslední měsíce dělá, ani jak se

má. Neviděl jsem její pohled, její obličej a ji celou. Neměl

jsem daleko k zešílení.

7

Zatvrdil jsem se a uzavřel se více než obvykle. Nikdo si

netroufl na mě promluvit, když jsem byl v takové náladě.

A k čemu to bylo? K čemu? Stejně ji našli. A já se od ní

neodpoutal, naopak. Bál jsem se o ni víc než obvykle. Bylo

nemyslitelné, že bych to nestihl. Že bych tam nestihl dorazit

včas. I v té rychlosti jsem ucítil jakési vnitřní vzlyky.

Nedovolil jsem, aby se mi otřásala i tělo, zpomalilo by mě

to. Uvnitř jsem se ale třásl jako malý kluk strachem.

Konečně jsem ucítil vůni rybníka. Už jsem byl blízko. Znal

jsem cestu nazpaměť, trefil bych tam i poslepu.

Na hlídku jsme vždycky chodili lesem, netroufli bychom si

mezi lidi, kvůli utajení. Teď mi to ale bylo jedno.

Před sebou jsem zahlédl obrovský balvan. Plnou rychlostí

jsem doběhl k němu a ani na vteřinu nezaváhal. Vší silou

jsem se od něho odrazil do výšky. Tělo jsem směřoval k

silnici a připravoval ho na dopad, který pro mě mohl skončit

i smrtí. Jedno špatné šlápnutí a bylo by po všem. Několik

sekund jsem letěl vzduchem,

v obrovské výšce.

8

Naklonil jsem přední část těla a zatnul tlapy před dopadem.

Čekal jsem na velký náraz, při dopadu. Levá noha nápor

nevydržela a vyvrtla se. Spadl jsem přímo na čumák, ale bez

zastavení jsem pokračoval. Bolest mi projížděla celým

tělem při každém dalším kroku, ale nevšímal jsem si toho.

Už jsem byl skoro u cíle – u jejího domu. Hněv, strach,

bolest a stovky dalších emocí se ve mně mísily.

Konečně jsem uviděl pouliční světla v ulici, kde bydlela. K

cíli mi chybělo už jen několik desítek metrů. Doběhl jsem

tam v dalších třech sekundách. Vybral jsem zatáčku do

jejich uličky a tak-tak zastavil před brankou. V tu chvíli

jsem ji konečně uslyšel. Telefonovala. Slyšet její hlas v tu

zatracenou chvíli, bylo jako umřít a vzbudit se před

nebeskou bránou. Tíha ze mě opadla a projevila se bolest.

Teprve až když jsem zůstal sedět, prohlídl jsem si tlapy.

Byly úplně zkrvavené.

Dopřál jsem si další pohled do jejího okna. Za záclonou

jsem viděl její siluetu.

9

Poprvé po tolika měsících jsem měl v srdci klid. Byla v

pořádku, celá, nezraněná. A co bylo hlavní, neměla o ničem

ani tušení. Od dlouhých světle hnědých vlasů se odráželo

světlo pokoje, dokonce jsem rozeznal tenké světlé

pramínky, které měla odmalička. Na tu dálku jsem sice její

krásné modré oči neviděl, ale měl jsem je v hlavě. Dokázal

jsem si je úplně přesně představit. Viděl jsem ji jen od pasu

nahoru, protože stála a její malou postavu jsem do takové

výšky nemohl zahlédnout celou.

Po několika minutách jsem slyšel dupot dalších nohou.

Zaposlouchal jsem se a poznal osm těl a třicet dva nohou.

Moje rodina. Nebylo tu žádné nebezpečí, teď už ne. Cítil

jsem divoké, ale nikde tu nebyli. To už by se na mě vrhli.

„Co je? Je v pořádku? Kde jsou?“ - ptal se mě táta už

když ke mně dobíhali.

„Je v pořádku, je nahoře. O ničem neví.“

„A oni?“ - zeptal se bratr a skenoval okolí svým

pohledem.

„Nevím, cítil jsem je hned, ale jsou už pryč. Kdyby tu byli,

určitě by na mě zaútočili.“

10

„Jsi v pořádku?“ - zeptala se máma nejistě a prohlížela

si mě od tlap až k hlavě.

„Je v pořádku.“ - vydechl jsem s velkým uspokojením.

„Já se ale ptám na tebe. Krvácíš.“

„To nic není.“ - viděl jsem její pohled.

„Vážně, mami, to bude v pohodě.“

„Mohli tě zabít. Ty ses mohl zabít!“ - vykřikla na mně

máma.

„Myslím, že už je čas.“ - řekl jsem tátovi.

„Souhlasím.“

„My ne.“ - řekla Katka za sebe i za Pavla.

Přetlumočil jsem to Anně. Věděl jsem, že tá bude na mé

straně. A nemýlil jsem se.

„Rozhodně je čas. Další selhání nemůžeme riskovat.“

„Dobře. Je čas jít blíž.“ - zavelel táta.

Máma s Annou se na mě podívaly. Viděl jsem v jejich očích

smutek a bolest. To nejhorší mě teprve čekalo. Její

blízkost...

11

1. PRVNÍ DEN ŠKOLY

„Hm...Ne! Krucinál.“ - natáhla jsem se po budíku a

vypnula ho.

A je to zase tady. Šest hodin a já abych zase vstávala.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele, pobrala si věci a sešla

dolů, do přízemí. Do půl sedmé jsem pobíhala po baráku a

jako vždycky jsem nestíhala. Jakmile jsem vyběhla z domu,

zjistila jsem, že nemám průkazku. Když jsem konečně

doběhla na zastávku, autobus zrovna odjížděl. Naštěstí mě

na poslední chvíli zahlídl (aby ne, když jsem máchala

rukama na všechny strany) řidič. Vletěla jsem dovnitř a

ještě skoro upustila tašku.

„Zase pozdě. Myslel bych, že aspoň první den to stihneš

včas.“ - smál se mi zase řidič.

„Vždyť mě znáte, pane Vaněk. Já už jiná nebudu.“- vzala

jsem si jízdenku.

„Dík, že jste počkal.“

12

„Jasný, já vždycky.“

Vděčně jsem se na něho usmála a šla si sednout na své

místo dozadu (předposlední sedačka za řidičem).

Ještě , než jsem si sedla, něco mě zaujalo. Naproti mojí

sedačce seděl nějaký cizí kluk. Nikdy jsem ho tu ještě

neviděla. Vysoký asi jako já, hnědovlasý a modrooký. Už

přes rok jsem jezdila autobusem sama asi s 15 děckama, co

jezdily do školy a školky, takže jsem ho postřehla okamžitě.

Sedla jsem si a prohlídla si ho. Když se taky podíval, tak

jsem začala házet nevšímáka. Nasadila jsem si Mp3, ale

stejně jsem marně přemýšlela, jestli jsem ho už někde

neviděla. Neměl ani rysy nikoho známého. Ve vesnici o

počtu obyvatel asi kolem 120, plus minus pět, jsem opravdu

musela okamžitě zaregistrovat nováčky.

Po pár minutách jsem si ho přestala všímat. Usoudila jsem,

že bude u někoho na návštěvě. Vytáhla jsem si mobil z

tašky a napsala:

- Třeťák volá! Vstávat, Baru!!! - Barča, moje nejlepší

kámoška.

13

Jedině s ní jsem ve škole a jedině s ní si rozumíme. Ostatní

nás většinou pomlouvají, ale nám je to ukradené. V prváku

jsem přišla do třídy mezi posledními a zjistila jsem, že

zůstaly poslední tři místa. Jedno u vychrtlé blondýny, která

si mě prohlížela a vůbec jí nevadilo, že ji vidím. Druhé bylo

u kluka, který vykládal vtipy úplně cizím lidem a už tehdy

mi bylo jasné, že bude jednou z vyčnívajících postav ve

třídě. Třetí a poslední místo bylo u Barči. Úplně normální

holka. Asi sto sedmdesát centimetrů vysoká, vlasy obarvené

na tmavě fialovou,

s odstínem dohněda a velké, upřímné oči. Nenechala jsem

se pobízet, přišla jsem k ní a zeptala se, jestli tam má volno.

Přikývla a dál mlčela. Sedla jsem si k ní a když po třech

hodinách skončilo seznamování s novou školou, otočila

jsem se k ní a seznámily jsme se. Od té doby jsme od sebe

nebyly déle než víkend nebo prázdniny. A většinou i o

prázdninách jsme se setkávaly někde na kafé nebo na oběd.

Byla moje druhá půlka.

Během chvilky přišla odpověď:

- Nenávidím tě, mohla jsem ještě chvíli spát. Ale už se na

tebe těším! :) -

14

Usmála jsem se a teprve teď mi došlo, že já na ni vlastně

taky. Chyběla mi ty dva měsíce.

Pohodlně jsem se usadila a poslouchala písničky.

Po hodině jsem konečně vystoupila z autobusu, přešla přes

přechod a vydala se ke škole. Hned za přechodem se ke mně

někdo přihnal a šel vedle mě. Podívala jsem se a byl to ten

kluk z autobusu.

„Ahoj, ty jsi Verča, že?“

„Hm...ahoj, jo jsem. Ty mě znáš?“

„Jo, prý jsi taky na zdravce. Já jsem nový a nevím, jak se

tam pěšky dostanu. Nemohl bych s tebou?“

„Ty jsi taky na zdravce?“

Přikývl.

„Aha, no tak pojď.“

„Já jsem Martin.“ - natáhl ke mně ruku.

„Veronika.“

No, docela divný se mu představovat, když už zřejmě ví,

kdo jsem. Bylo pořád ticho, on zřejmě neměl v úmyslu

začít, tak jsem se do toho pustila já, protože jsem tyhle

trapné situace nesnášela.

15

„Ty jsi u někoho v Luboměři?“

„Ne, bydlíme tam. Přestěhovali jsme se o prázdninách.

Myslel bych, že na tak malé vesnici se nesou novinky

rychle.“

„No to sice jo, ale já moc drby nesbírám. Kde bydlíte?“

Klasika, moc vyzvídám. Ale co, přece nebudeme celou

půlhodinovou cestu trapně mlčet.

„Máme dům na takovém kopci, jde na něj docela dobře

vidět. Je tam samota a klid. A ségra bydlí v horní bytovce.“

„Aha.“

Oboje jsem věděla, kde to je. Z toho domu se před rokem

odstěhovali Skřivanovi a v bytovce byly některé byty volné.

„Vy bydlíte ve dvojdomku?“ - zaujalo mě, jak to řekl.

Nebyla to otázka, bylo to konstatování. Byl si tím jistý,

přesto to položil jako otázku.

„Jo, v tom zeleném?“

Zase bylo ticho. Nevěděla jsem ale na co se ještě zeptat, tak

jsem už radši mlčela.

Po deseti minutách jsem se začínali blížit ke zdravce.

16

Před budovou už stálo několik lidí a pár z nich jsem poznala

– spolužáci.

Došli jsme k nim a holky už pomlouvaly. No jo, viděly mě s

klukem, to se jim ještě nikdy nepoštěstilo.

„Čau Veru.“

„Ahoj.“

Vešli jsme do budovy a hlasy venku nabraly na intenzitě.

„Nezavedla bys mě prosím tě ke třídní? Nějak se tu ještě

moc nevyznám.“

„Jo, jasně.“

Cestou jsem mu ukázala i ředitelnu, kancelář a jídelnu.

Když jsem vyšla už sama ze sborovny, znovu mi zazvonil

mobil.

„Jsme v somce, 3.lavice u dveří. B...“

Sešla jsem do prvního patra a vešla do učebny somatologie.

Bára už seděla na místě.

„Zdar Veruš, tak povídej. Co prázdniny, našla sis brigádu,

co kluci, co doma? Povídej už.“

17

„Ahoj. Poslední měsíc ses skoro neozvala a teď se na mě

vrhneš.“

Zahrála jsem to do směšného poznamenání, ale myslela

jsem to upřímně. V červenci jsme se sešly několikrát, ale v

srpnu ani jednou. Psala jsem jí asi pětkrát, pak jsem to

vzdala. Vždycky když si našla chlapa, začala na mě trochu

kašlat. Samozřejmě, že jsem to chápala, přítel je přítel, ale

najít si hoďku dvě na kamarádku snad nejlepší kamarádku

nezabije.

„No já vím, ale až ti to všechno řeknu. Tolik se mi toho

stalo, byli jsme v Itálii , no a prostě...“ - a už jela.

Ke slovu už mě nepustila. Dozvěděla jsem se všechno.

Asi po dvaceti minutách přišla třídní a vedla se sebou

i Martina, takže Bára na chvíli zmlkla.

„No, tak už se uklidníme! A pozdravíme se.“

Třída líně vstala.

„Posaďte se.“

Jakmile si všichni sedli, zase se udělal hluk.

„Zklidněte se! Už začala škola, většině už je osmnáct let,

tak se podle toho začněte chovat.“

18

Trochu se zklidnili, ale šepot bylo slyšet pořád.

„Chci vám představit vašeho nového spolužáka. Martin

s vámi ode dneška nastupuje do třeťáku.“

„Martin a jak dál?“ - zeptal se největší machr třídy

(samozřejmě ten, se kterým jsem nechtěla sedět v prváku).

„Sklidni hormon, Karásek.“ - ozvala se hned Bára a

hodila na Martina oči.

Neřekla bych ale, že by si jí nějak extra všímal.

„Martin Voldán.“ - odpověděl Martin klidně.

Naštěstí ho třídní neztrapňovala vyzvídáním a hned ho

posadila. Místo zbylo jenom před náma. Takže si sedl tam.

Učitelka začala ty úvodní řeči, ale já přestala poslouchat,

když říkala:

„Čili letos už budete mít všichni osmnáct let, a jak jsem

řekla, měli byste se podle toho začít chovat. Navíc vám

letos začíná praxe, takže toho budete mít hodně. Příští rok

už máte maturitu, takže vám letos začínají galeje...“

19

Pokračovala, ale to už jsem nevnímala. Bára mi začala

šeptat další zážitky, mě samozřejmě ke slovu nepustila.

Stejně jsem jí neměla co říct. Nikde jsem nebyla, brigádu

jsem nesehnala a byla jsem skoro pořád doma. Teda když

jsem nešla ven s Ronem.

Vnímala jsem ji, ale zároveň jsem si prohlížela Martina. Byl

asi o pár čísel vyšší než já a musela jsem uznat, že je velice

pohledný. Takový ten typ, co se holkám vždycky líbí.

Zrovna si sundával mikinu a mně neušly svaly, které se mu

rýsovaly pod černým trikem. A to černá ještě hodně

zakrývá. Netušila jsem, že je až tak dobře namakaný.

Nevypadal na to.

Bára hned poznala, že ji nevnímám na sto procent.

„Hej! Země volá Veroniku! Posloucháš mě?“ - byla

naštvaná.

Veronika mi říkala jenom, když jsem ji naštvala.

„Jo, proč bych neměla?“ - oči jsem rychle stočila na ni.

„Hm. Tak co jsem říkala?“

„Že jste byli na pláži a seznámila ses s nějakým Italem.“

20

Propichující pohled se změnil v normální a pokračovala.

„Ale kdybys ho viděla...Byl prostě perfektní.“

U slova perfektní jsem se zase ztratila.

Rajská nás tam dusila až do půl desáté. Chtěla ještě dýl, ale

ukecali jsme ji na to, že nám jedou desítky autobusy. Takže

nakonec povolila. Rozdala nám studijní průkazy a klíče od

skříněk, pak nás konečně pustila domů.

Bára se z šatny vyřítila hned ven a křikla jenom:

„Valím na město, večer se ozvu, zdarec.“ - a byla pryč.

Takže jsem musela jít zase sama. Když jsem vyšla před

budovu, stál tam Martin. Nevím, kde se ve mně vzala ta

odvaha, ale vydala jsem se k němu a zeptala se:

„Jdeš na nádraží?“

Otočil se ke mně.

„Hm?“

Už teď jsem si připadala jako idiot. V tu chvíli mě napadlo,

že to ráno byla jen přetvářka. Hned zase nahodil tu

distingovanou masku a dodal.

„Ne, mám odvoz. Brácha mě bere.“ - hlavou kývl

k cestě a pak se ostražitě podíval na mě.

21

Jakoby ze mě chtěl něco přečíst, ale já jsem to ignorovala a

podívala se směrem, kam ukazoval. Blížilo se k nám modré

auto. Modrá Octavie.

„Aha.“

„Chceš vzít?“ - vypadal upřímně, ale nevím proč,

nevěřila jsem mu to.

„Ještě vezmem holky a jedem.“

Nechtěla jsem vzít, ale zase jsem byla zvědavá.

„Je vás tolik?“ - vůbec mi nebylo trapné, že vyzvídám.

„Jo, je nás hodně. Proto jsme chtěli větší dům. Tak chceš

vzít?“

Vyhrkl to tak, že i kdyby v tuhle chvíli na mém místě byla

Bára, rozhodně by taky odmítla.

„Ne, díky. Za chvilku mi to jede.“

„Tak ahoj zítra.“

„Ahoj.“

Už teď jsem mu záviděla ten luxus, že jezdí autem. To mně

se nikdy nepoštěstilo. Musela jsem čekávat dlouhé hodiny

na autobus. Mezitím co odcházel, jsem se podívala na auto,

ve kterém by teda měl být jeho bratr.

22

Chtěla jsem se otočit a jako vždy se vydat k nádraží, ale

nějaký vnitřní hlas mi přikazoval, abych zůstala stát a dívala

se na to auto. Připadala jsem si jako vyšetřovací jednotka.

Kam se na mě hrabe FBI?

Okýnka byla ale zavřená, takže jsem stejně neměla šanci

něco vidět. Auto zastavilo, Martin k němu akorát došel a

otevřel dveře spolujezdce. Sice jenom na krátký okamžik,

ale zahlédla jsem ho. Martinův bratr. Tmavé vlasy a modré

oči. I na tu dálku jsem viděla tu zvláštní barvu. Byly tmavě

modré, hodně tmavé. Martin je měl mnohem světlejší.

Kdybych je teda měla srovnávat, ale byl to jenom okamžik,

takže nemůžu úplně posuzovat. Nepodíval se na mě. Proč

by taky, vždyť se neznáme. Jednu ruku měl na volantu a

druhou rukou si zrovna nasazoval tmavé sluneční brýle.

Otočil hlavu dopředu a

v tu chvíli za sebou Martin zavřel dveře, takže jsem už víc

neviděla. Auto se rozjelo a já jsem si uvědomila, že mi

divoce buší srdce. Netušila jsem, proč se mnou jeden pohled

udělal něco takového.

23

Když mě auto míjelo, slunce se mi odrazilo do očí.

Když jsem je znovu otevřela, na kratičký okamžik jsem

zahlédla, o co se slunce odrazilo. O jeho brýle. Takže se

zřejmě díval mým směrem. Přes tmavá skla jsem ale více

zahlédnout nemohla. Když mě auto minulo, otočila jsem se

a zahlédla, že ze dveří školy vychází tři nové prvačky.

Všechny tři byly hnědovlasé a měly minisukně, takže mi

okamžitě došlo, že se sice díval mým směrem, ale ne na mě.

Díval se přímo za mě.

Musela jsem ale uznat, že byl moc hezký. Stála jsem tam s

otevřenou pusou. Pak jsem se tomu zasmála. Ani jsem

netušila, jestli to se mnou udělal Martin a ty jeho svaly nebo

jeho bratr. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a vydala se

na nádraží. Loudala jsem se a na hodinky se podívala skoro

na poslední chvíli. Na nádraží jsem to nemohla stihnout,

takže jsem tak-tak doběhla na poslední zastávku, udýchaná

a poslední, jako vždy. Naštěstí jel zase pan Vaněk.

„Teda, že se ti nechce do školy, to bych ještě chápal. Ale

dobíhat i když jedeš domů, to můžeš jenom ty, Veroniko.“

24

„Díky, pane Vaněk.“

Usadila jsem se až vzadu a celou cestu poslouchala mp3.

Přemýšlela jsem o praxi. Letos mě čekala první praxe

v nemocnici. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem se začínala

bát. Takže v nemocnici budu bývat každý týden ve středu a

ve čtvrtek. Trochu jsem se těšila, ale víc jsem se bála. Celé

dva roky jsme s Bárou chtěly, aby už byl třeťák a my měly

praxi a tím pádem méně školy, samozřejmě. Teď když to

ale přišlo, klidně bych si ještě jeden rok teorie vzala. Když

jsem vystupovala, byl zase pan Vaněk milý a zeptal se mě:

„Tak co škola? Pohodička?“

„Hnus, jako každý rok.“ - zašklebila jsem se a

vystoupila.

„Tak ať se ti daří!“ - Vaněk na mě ještě stihl vycerit

zuby v jeho osobitém smíchu a zavřel za mnou dveře.

Přikývla jsem, protože odpověď už jsem nestihla. Pomalu

jsem se táhla do kopce a několik pohledů mi uniklo směrem

k domu Voldánů.

25

Před domem jsem viděla modrou skvrnu, auto toho frajírka.

Znovu jsem to chtěla ignorovat, ale pohled mi pořád utíkal

k modré skvrně. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Raději

jsem zrychlila, abych už byla doma. Čekal mě jenom Ron,

můj labrador.

„No ahoj, brouku. No jo, taky tě ráda vidím. Hodný pejsek.“

- pořádně jsem ho podrbala za ušima a šla do domu.

Najednou mě něco napadlo. Proč nejel Martin ráno taky

autem? Všechny školy začínají první den v osm. Určitě jel

jeho brácha taky na osm. A taky ty holky. Koho tím asi

myslel? Že by sestry?

„Ale co, vždyť je to jedno.“

Umyla jsem nádobí, uklidila, uvařila, dala Ronovi nažrat a

zavřela se s notebookem v pokoji. Ve čtyři jsem slyšela, že

přijela mamka. Věděla, že jsem na netu, tak jenom pod

schody zavolala:

„Jsem doma.“

„Ahoj.“ - ozvala jsem se jí a víc nic.

26

V šest mě zavolala a daly jsme si spolu kafé. Taťka dojel až

v půl osmé, takže jsme si před osmou všichni hezky sedli k

televizi a sledovali zprávy.

„Věděly jste, že se sem někdo přistěhoval?“

„Ne. Kdo?“ - ozvala se jenom máma, já jsem se radši

nevyjadřovala, ale hned jsem zpozorněla.

„Máme v práci dva nové chlapy. Jsou odsud.“

„Něco málo jsem slyšela, ale nic určitého nikdo neřekl.

Mladí nebo starší?“

„No, ten jeden může být asi jak já a ten druhý tak

kolem 20, možná víc.“

Mamka přikývla a víc se o tom nebavili. Jak říkám, nikdy se

u nás drby neřešily.

Před spaním jsem přečetla Noc na Karlštejně (konečně jsem

se dokopala ke čtení k maturitě, protože maturita se

neodkladně začínala blížit a já jsem nic nepřečetla), hned

potom jsem usnula.

27

2. ZBYTEK RODINY

Zase budík. Ne! No ale zase je už úterý, takže ještě tři dny a

pak konečně víkend. První týden a už školu nenávidím. To

zas bude rok. No, nejhorší je to do Vánoc, pak už to uteče.

Jel zase pan Vaněk, takže počkal. „Veroniko, já na tebe

jednou zapomenu a bude to.“

„Zítra přijdu na čas, pane Vaněk, slibuju.“

„Zrovna zítra už nejezdím.“

„No to je pech.“

Moc dobře jsem to měla spočítané. Střídali se s druhým

řidičem už deset let stejně.

„Kolega vám pak může poreferovat. Konečně budu zítra

stát na zastávce jako první.“

„No tak o tom si nechám jenom zdát.“ - vysmál se mi.

Vydala jsem se dozadu a trochu se zasekla.

28

Zadek byl skoro plný a na mém místě seděl ten boreček ze

včerejška a s ním nějaká holka. Naproti němu Martin s další

holkou. Že by sestry? Nebo přítelkyně?

Ani jsem si je neprohlížela. Naštvali mě, že mi zasedli.

Děcka ze základky si to nedovolí a nějací noví...Takových

roků tam sedám. Hm...

Musela jsem si sednout před moje místo, takže před toho s

tím autem. S ním seděla moc pěkná dívka.

„Ahoj.“ - zavolal na mě Martin, když jsem si sedala.

„Čau.“ - řekla jsem rozmrzele a neušlo mi, že se na mě

jeho sousedka dívala.

Prohlížela si mě. Naštvaně jsem si sedla a ignorovala je.

Zapla jsem si hudbu a celou cestu si na ně nevzpomněla.

Když jsem vystoupila, nasadila jsem tempo. Neměla jsem

chuť jít s Martinem. Na své místo jsem byla vždycky

háklivá. No nakonec mě stejně dohonil, takže se mi to

nepovedlo.

„Dneska nějaká zvadlá.“ - řekl s úsměvem, což mi

lezlo ještě víc na nervy.

Proč asi?

29

„Dneska vás bylo nějak moc.“ - konstatovala jsem.

„Jo, brácha má teď rozebrané auto.“

Nic jsem na to neodpověděla. Kromě toho, dneska jsem

neměla v úmyslu protrhnout ticho jako první, ať je to trapné

jak chce. Asi taky cítil to napětí, takže po pěti minutách

začal:

„Jsme ve stejné skupině na praxi i ve škole.“

„Jo?“

Ani jsem se nesnažila předstírat zájem. Od toho, co na mě

tak houkl včera po škole, jsem mu nějak nevěřila. Tohle, ta

vstřícnost a pokoušení se o zájem, byla jen maska.

„Jo, i v těláku i v nemocnici.“

Po dalších pěti minutách, jsem začala zase já, protože mi to

nakonec nedalo. Bylo to trapné.

„A co na praxi, těšíš se?“

Silně jsem začínala uvažovat, že do školy začnu chodit

úplně jinou stranou.

30

„Nevím, bude to asi hodně těžké. Nejdříve jsem se celé dva

roky těšil, až mi ubydou předměty a budu na praxi. Čím víc

se to ale blíží, tím je to horší.“ - měl stejný názor jako

my s Bárou.

„Což mě napadá...zítra ráno máme jet rovnou do

nemocnice.“

„Asi chceš dovést k nemocnici?“ - hádala jsem.

„Kdybys byla tak hodná.“ - začervenal se. No fakt.

„Jasný, jedeš zítra zase autobusem?“ - nestačila jsem

zírat, kde se ve mně ta ušlechtilost bere.

„Jo, brácha, ten co jel dneska, se dokáže v autech rýpat celé

dny. To bude na dýl.“

„No, tak to vystoupíme až na nádraží a tam rovnou

nasednem na druhý autobus, ten jede přímo k nemocnici.“

„Díky, chtěl jsem jít pěšky, ale to bych nestihl. A nevím

právě, který autobus jede až k nemocnici.“

Přikývla jsem a nastalo zase trapné ticho. Zajímalo by mě,

proč se mnou chtěl jít, když si stejně nemáme co říct.

„Takže..“ - ha, začal on.

Tak fajn, aspoň nemusím vymýšlet další téma.

„Máš kluka?“

31

Neodvážila jsem se na něho ani podívat. Nevím proč, ale

rozbušilo se mi srdce. Co je mu do toho? Vždyť...jak se

může úplně cizí člověk zeptat na tak osobní otázku? Rychle

jsem přemýšlela, jak to zahrát do autu. Cokoli, jenom abych

nemusela odpovídat.

„Proč tě to zajímá?“ - zeptala jsem se obranně, ale

podívat jsem se na něho nepodívala.

Nestála jsem o ten pohled. Ačkoli, musím uznat, že je

pěkný a má vypracované tělo. Přesto je ale falešný. Už jen

to, jak se na mě díval. Někdy mi přišlo, jakoby si mě chtěl

přečíst nebo se mi jen tak vysmát. Ale asi to moc hrotím.

„No, jen tak, aby konverzace nestála.“

Super a nic lepšího by tam neměl? Jako třeba, co já vím.

Jakou mám ráda zmrzlinu? Hm...to by bylo super téma.

Mohli bychom řešit pistáciovou, čokoládovou a další.

Tohle, takové blbosti, se mají s cizím člověkem řešit a ne

partnery.

„A ty?“ - chtěla jsem, aby viděl jaké to je.

32

Jeho jsem ale zřejmě nemohla rozhodit.

„Ne. Ty?“

Nikdy se mi nedařilo, když jsem potřebovala před něčím

nebo někým osvobodit, ale snad jsem začínala mít štěstí či

co, protože se mi v tašce najednou rozezvonil telefon.

Rychle jsem ho vytáhla z tašky, aniž bych se na Martina jen

podívala. Tak snad se mi konečně začalo dařit. Výjimečně

jsem se ani nepodívala na displej, kdo volá. Zvonilo to dýl,

takže určitě nikdo neprozvání.

„Prosím?“

„Veru? To jsem já.“ - Iveta, moje sestra.

Měla ubrečený hlas, takže se určitě zase pohádala se

Zdeňkem, jejím přítelem.

„Ahoj, co se stalo?“

„Rozešli jsme. Už nadobro“

„Ale prosím tě, tak rychlé to snad nebude. Není to přece

poprvé. Usmíříte se.“

„Ne, teď už ne. Teď už je to definitivní. Zase jsme řešili to

dítě a tak, no a Zdeňa se snad poprvé naštval.“

33

„No to se mu ale nemůžeš divit, Ivi. Věk už na to máte oba

dva, tak už konečně ustup a udělej mu něco kvůli. Nebo

zůstaneš sama.“

„Není s ním řeč.“

„Tak mu zavolej.“

Neušlo mi, že jsme se konečně začali blížit ke škole.

„Ne, to on s tím začal. Ví, jaký mám na to názor.“

„Ivet, vykašli se na hrdost a zavolej mu!“

„Myslíš?“

Ve skutečnosti byla moje sestra ta nejhodnější osoba, kterou

jsem znala. Jenom prostě, když si něco usmyslela, tak

muselo být po jejím. Zdeňu ale milovala a udělala by pro

něj cokoli, takže jsme všichni věděli, že se může zdráhat jak

chce, ale stejně za nějaký čas bude na mateřské.

„Vím to.“

„Dobře, zkusím to. Díky. Tak čau.“

„Ahoj.“

Zaklapla jsem mobil a zakroutila hlavou. Na co ona si pořád

stěžuje?

34

Má toho nejhodnějšího chlapa. Co víc si přát? Proč do toho

prostě nejde? Stejně hned od začátku věděla, že on je ten, se

kterým bude žít, se kterým bude mít děti, a se kterým

zestárne. Přitom nevím, na co čeká. Jí je 24 a Zdeňovi 28.

Mají na to věk akorát. A jsou takový ten pár, co bez sebe

nedá ani ránu. Jenže od toho, co před pár měsíci Zdeňa

navrhl, že by už chtěl dítě, se ségra prostě zařekla a nikdo s

ní nehne.

Vstrčila jsem si mobil do kapsy a uvítala, že už vidím školu.

„Problémy?“ - zeptal se Martin.

To se bude pořád vrtat v mém životě?

„Ne, v pohodě.“ - neutrální odpověď.

Naštěstí už se znovu nezeptal, jestli mám přítele. Stejně

bych mu asi neodpověděla. I když proč vlastně ne? Proč

bych se měla stydět? No prostě s nikým nechodím no.

A co?

Konečně! Konečně škola. Snad nikdy jsem se tolik netěšila

do školy. Sotva jsme se objevili ve dveřích třídy, Bára nás

hned informovala.

35

„Dneska se ještě neučíme.“

Sedli jsme si na místa a Martin se k nám otočil. To Báře

stačilo, aby pokračovala.

„Budeme si rozebírat věci na praxi a rozvrh. Kdo, kde

budem na oddělení a tak. My začínáme na interně.“

Hned mi bylo jasné, že Bára Martina balí. Tohle dělala

vždycky. Sklopí pohled a snaží se uchvátit řečmi.

A takhle to šlo celý den. Bára se pořád bavila

s Martinem, já jsem je hned první hodinu přestala poslouchat.

„Odkud ses přistěhoval?“ - Bářina otázka mě vytrhla z

přemýšlení.

„Z daleka, to nebudeš znát.“

„Aha a máš sourozence?“

„Mám bráchu, ségru a bydlí s námi ještě bratranec, ale toho

bereme jako bratra.“

„Aha, to je zajímavé. A on odešel od rodičů?“

Nenápadně jsem do Báry kopla, aby se krotila. Tohle už

bylo vyzvídání. Kopla mě taky, takže jsem se víc nesnažila,

sama si to chtěla zavařit.

36

„On rodiče nemá, zemřeli.“

Tak tohle byla zrovna ta situace, před kterou jsem chtěla

Báru uchránit. Zasekla se, ale hned pokračovala, aby to

aspoň trochu zachránila.

„Aha, tak to mě mrzí. A to je vás tolik?“ - byla

nepoučitelná.

„No, ještě víc, ale ségra s manželem a synovcem bydlí

jinde.“

„Aha.“

Tady jsem zase přestala vnímat, protože jsem přemýšlela

nad sestrou, o které mluvil Martin. Říkal, že má jednu

sestru, takže logicky ty dvě ráno asi nebyly sestry. Kromě

toho, říkal s manželem a ty dvě určitě neměly ještě věk na

vdávání. Byla jsem si skoro jistá, že to byly jejich holky.

Jenže jak by rodiče mohli dovolit, aby s jejich syny bydlely

i jejich přítelkyně? To je trochu divné.

Moji rodiče byli vždycky konzervativní, ale tohle je i mně

divné. Snažila jsem se vybavit si, jak vypadali. Kupodivu

jsem si je pamatovala.

37

Asi jsem si jich přece jenom všímala víc, než bych myslela.

Ta, co seděla s Martinem, byla středně vysoká, asi jako já,

měla černé vlasy, střižené do podkovy. Je to hodně moderní,

protože v poslední době tenhle styl účesu vídám často. Měla

na to perfektní obličej. Malinko špičatou bradu, takže vlasy

sestříhané do špiček jí skvěle zvýraznily rysy, které měla

mimochodem taky moc hezké.

Ta druhá seděla s frajírkem z auta. Byla o něco vyšší, asi tak

o deset centimetrů. Vlasy měla taky hodně tmavé, ale spíše

hnědé než černé a v nich měla hodně blonďatých pramínků.

Slušelo jí to a ne jako některým peroxidovým blondýnkám.

Vypadala velice přátelsky, myslím, že se dokonce usmívala

na toho vedle ní. Frajírek byl zřejmě její kluk. No asi určitě,

protože jinak by spolu asi neseděli.

Frajírka, co včera přijel pro Martina, toho jsem si z

autobusu nijak extra nepamatovala. Vím, že jsem se na něho

chtěla podívat, ale něco uvnitř mě se zařeklo, abych se tam

nepodívala.

38

Byl to takový ten typický machr, před kterým bych se určitě

ztrapnila. V hlavě jsem měla jenom pohled na něj

v autě. Namachrovaný borec s brýlemi a autem, to mě

napadlo vždycky, když jsem na něho myslela. Pořád jsem

viděla ten pohled, když si nasazoval ty brýle. Vždycky jsem

nesnášela tyhle typy. Tenhle byl ale jiný. Byl zamračený.

Nevím proč mi to tak přišlo, ale měla jsem z něho dojem, že

vůbec nechce budit dojem, že je hezký a machr. Byl

zamračený a prostě z něj jen tak vyzařoval sex apeal. Došlo

mi, že o něm až moc přemýšlím. Hned jsem mu dala

nálepku, že je to prostě někdo, s kým se nebudu nikdy bavit,

protože je to ten typ muže, se kterými se ani nezdravím.

Jenže jak jsem si mohla být jistá, že takový opravdu je?

Vždyť ho neznám. Vzpomněla jsem si na hodinu

psychologie. Chyby ovlivňující vnímání. Když jsem si je v

hlavě projela všechny, uvědomila jsem si, že na úplně cizím

klukovi jsem použila hned čtyři chyby ve vnímání. Vliv

osobního vztahu, předpojatost, chyba prvního dojmu a

tendence podmiňování.

39

Po zazvonění na konec první hodiny jsem si uvědomila, že

jsem celou vyučovací hodinu přemýšlela o bráchovi kluka,

kterého vážně nemusím. Když jsem si to uvědomila, musela

jsem se sama sobě zasmát. Báru to vytrhlo z vyprávění

velice záživného příběhu Martinovi. Jen jsem máchla rukou

a šla se projít po chodbě.

Celý den šel z kopce. Odjakživa jsem nesnášela zkoušení

oblečení v obchodech. Ovšem hledání vhodné velikosti

uniforem na praxi bylo doslova peklo. Bára se vyžívala

v šatech, řekla bych spíš mini-šatech. Chtěla bych ji

v nich vidět na praxi. Stačilo by zohnout se k převlékání

postele a bylo by vidět všechno.

Já jsem si vzala jenom jedny. I tak si je na sebe nikdy

nevezmu. Dvoje kalhoty a dvě košile mi vyhovovali víc.

Taky mi mnohem víc seděli. V šatech jsem vypadala

příšerně. Jedny jsem si musela povinně vzít, takže jsem si je

sbalila, ale stejně zůstanou celý rok ve skříni.

Na nádraží jsem se vydala zase sama. To to pěkně začínalo

ten rok, no jako ty předešlé dva.

40

Prostě zase budu ve městě a na nádraží pořád sama. Koupila

jsem si alespoň zmrzlinu a pomalu došla až na nádraží.

Hned, když jsem přišla, zalitovala jsem, že jsem nezůstala

dole na zastávce. Byli tam. Seděli tam všichni na schodech

u hlavní budovy a vypadali jakoby se opalovali, protože se

každý díval jinam a slunili se. Asi jim to slunce nevadilo.

Na jednom schodku seděl Martin, s tou co ráno a na

vyvýšeném schodku před zábradlím, zboku od těch dvou,

seděli ti zbylí dva. Byla jsem vděčná, že na mě Martin

nečekal, když šel ze školy. Jedna cesta ráno stačila, další

odpoledne už by mi asi trošičku vadila. Nakonec to možná

nebude tak špatné, být zase celý rok po škole sama.

Snažila jsem se na sobě nedát nic znát a hlavně se nedívat

směrem ke schodišti. I když jsem se jedna moje polovina

bránila a křičela na mě v hlavě: „ NE!“ druhá půlka mi

říkala: „Podívej se tam! Jen na okamžik.“

Nevydržela jsem to a podívala se. To byla ale chyba. Martin

zrovna něco řekl a holky se začaly smát.

41

Ten druhý nehnul ani brvou a dál hleděl někam mimo,

nezapojoval se do hovoru. Byl znovu...naštvaný? Nebo spíš

nezúčastněný. Tím, jak byl protivný a rozdílný od ostatních,

nějak opět poutal moji pozornost. Nenápadně jsem si ho

prohlížela. Byl opravdu hodně svalnatý a s těmi tmavými

vlasy to dobře kontrastovalo. Z té chvilky, co jsem ho viděla

v autě, jsem si moc svalů nevšímala, ale teď šly vidět hodně

dobře. Rozhodně byl na tom ještě lépe než Martin. Do toho

ještě tmavě modré oči. Vypadal hodně mužsky. Navíc byl o

dost vyšší než Martin. No, kdyby nebyl tak namyšlený, asi

by se mi líbil. Brýle měl tentokrát pověšené za límec trika.

Znovu jsem se musela usmát. Co blbnu? Je to přesně ten typ

machra, co bez brýlí nedá ani ránu.

Doufala jsem, že si mě Martin nevšimne, že tak nějak

nenápadně projdu kolem a on mě neuvidí, ale doufala jsem

marně.

„Čau Veru, pojď za náma.“

Další tři hlavy po mně střelily pohledem.

42

Rychle jsem pohledem přejela celé nádraží, jestli neuvidím

někoho známého, na koho bych se mohla vymluvit a jít za

ním.. Byl tam ale jenom jeden muž, tak kolem čtyřiceti. Na

moment mě napadlo, že bych za ním fakt šla a dělala, že se

známe, ale nakonec jsem to vzdala. Tak odvážná, abych

zaťukala na rameno úplně cizímu chlapovi a začala

konverzovat, jsem určitě nebyla. Tím telefonem ráno jsem

si asi vybrala dávku štěstí na rok dopředu. Takže jsem se

otočila směrem ke schodům. „Ahoj.“ - řekla jsem a sjela

pohledem po všech, aby pochopili, že zdravím všechny.

Než jsem si stihla sednout, Martin začal trapně

představovat. Je tohle vážně nutné?

„Lidi, tohle je Veronika, jak jsem vám říkal.“

Říkal? Co jim jako o mně říkal?

„Verčo, tohle je Monča.“ - šťouchl loktem do jeho

společnice a pokračoval.

„To je můj brácha Adam a Anna.“

„Těší mě.“ - řekla jsem a chtěla jít, ale ta Monika řekla:

„Sedni si k nám.“

Hm, super. Usadila jsem se kousek od Moniky. Neušlo mi,

že si ten druhý, Adam, nasadil brýle a otočil hlavu jinam.

43

Přišel mi dost neklidný. Asi neměl rád společnost cizích

lidí.

„Jak dlouho bydlíš v Luboměři?“ - zeptala se mě Anna a

nenápadně položila dlaň na paži frajírka, jakoby ho chtěla

uklidnit nebo něco takového.

„Odmalička.“

Při odpovědi jsem těkala očima, nedokázala jsem se dívat

jejich směrem.

„Naši tam žijí celý život.“

„To jsou dobří. Mně tam chybí obchody. Nemyslím

s oblečením nebo tak, ale prostě celkově. Aby člověk pořád

myslel na nákupy ve městě, protože je zbytečné jet na

dvakrát.“

„To jo, obchody jsou nevýhoda, ale ten klid, ticho a samota.

To je to nejlepší.“ - přidala se Monika.

„Málo lidí...takže se nic neutají.“ - řekla jsem kysele a

popravdě.

44

Tím jsem ale asi řekla něco špatně, protože se na sebe

navzájem podívali a už se dál nemluvili.

Všichni zase natočili obličeje na slunce a bylo ticho. Jediný,

kdo se vůbec nehnul, byl Adam. Takže se jmenuje Adam.

Hm, celkem to k němu i šlo. Seděl nehnutě, a co mě nejvíc

štvalo bylo to, že seděl

v podstatě obličejem k nám, ale skrze brýle jsem nemohla

poznat kam se dívá. To mě znervózňovalo.

Chvíli jsem hledala polohu, ale nakonec jsem se nahnula

tak, abych byla schovaná za Monikou a taky jsem si vytáhla

z tašky brýle. Ha, na mě si nepřijde. Natočila jsem se taky

ke slunci a zavřela oči. Nikdo nepromluvil ani slovo a mně

to tak vyhovovalo. Někdy mi šla z Báry hlava prasknout,

když pořád mluvila a mluvila. Doma jsem byla skoro pořád

sama, naši byli často v práci a někdy mi trvalo i pár hodin,

než jsem se dokázala začlenit a mluvit. Když je člověk delší

dobu sám, naučí se klidu a samotě. Asi za půl hodiny slunce

zmizelo za stín a mně po chvilce došlo, že zajít ještě

nemohlo.

45

Otevřela jsem oči a přede mnou stál kluk, lépe řečeno kus

chlapa. Byl hodně vysoký a svoji rodinu rozhodně nezapřel.

Tmavé vlasy, tmavé oči a svalnatý. A ty rysy...měli je

všichni stejné. Rozhodně to byl jejich bratr. Stál přede

mnou a doslova mě propíchl pohledem. Zamračila jsem se

(mohla jsem si to dovolit, protože jsem měla brýle), co to s

něma všema je? To jsou tak zamračení a nepříjemní od

přírody nebo co? Asi to mají

v genech. Když jsem se otočila, všimla jsem si, že Monika

změnila polohu. Byla zakloněná úplně dozadu, takže můj

pokus o schování se, byl úplně zbytečný.

„Moni, jdeme.“ - řekl, ale pořád se díval na mě. Monika

se zvedla a sešla ze schodů k němu. On konečně odtrhl

pohled ode mě a kmitl očima k Adamovi a Anně. Pak zase

zpátky na Moniku.

„Jdete taky?“ - zeptal se.

Ostatní zavrtěli hlavami, takže ti dva odešli. Nechápu, proč

radši nejeli autem? Co bych za to já dala. Takový luxus.

46

„Jak se jmenuje brácha?“ - zeptala jsem se Martina a

mému perifernímu vidění neušlo, že se Adam poprvé

pohnul a Anna si k němu víc poposedla. Znovu ho chytla za

ruku.

„Proč myslíš, že je to můj brácha?“

Hloupá otázka. Díval se někdy v poslední době do zrcadla?

Asi ne, protože jinak by viděl, že jsou si všichni dost

podobní.

„Ty rysy se nezapřou.“ - tedy aspoň tmavé vlasy a

velká, robustní postava.

„Aha.“ - usmál se.

„Není to brácha ale bratranec, David.“

Přikývla jsem a zase se opřela. Rozhlédla jsem se kolem a

naproti jsem uviděla Zdeňu, ségřina kluka.

Šel z vlakové nádraží a mířil si to směrem, odkud jsem

přišla. Měl kvádro a kufřík, vypadal jako nějaký podnikatel.

Natáhla jsem se pro tašku a seběhla schody.

„Musím jít, tak zatím.“ - pozdravila jsem na poslední

chvílí a utíkala za Zdeňkem.

„Zdeňo!“

47

Otočil se a jak mě zahlédl, usmál se.

„Čau Verunko.“

Zamračila jsem se.

„Víš, že nemám ráda, když mi tak říkáš.“

„Nebudeš mi dneska nadávat ještě ty, že ne?“

„Ne, neboj.“

Neušlo mi, že ho smích přešel.

„Volala ti?“

„Pospícháš? Ať tě nezdržuju.“

„V pohodě, mám čas, jdu domů.“

Věnoval mi takový pohled, že mi hned bylo jasné, že se

domů nehrne.

„Tak já tě kousek doprovodím.“

Přikývl.

„Jo, volala mi.“ - přiznala jsem se.

„A? Cos jí řekla?“

„Já? Copak ona na mě kdy dala?“

„Někdy se tebou řídí víc, než si myslíš.“ - řekl a mně se

zdálo, že mluví spíš o mně, protože to já jsem vždycky

dělala machra, ale skoro vždycky jsem se jejími radami

řídila.

48

„No tak jestli na mě dá, tak budu asi brzo teta.“ - usmála

jsem se na něho.

Zdeňu to ale nějak zarazilo a zastavil se. Chvíli na mě zíral,

a pak řekl:

„Tys jí poradila dítě?“

Nechápala jsem, proč ho to překvapuje. Vždyť jsem byla

skoro vždycky na jeho straně.

„Jistě, vždyť už na to máte roky a jste taková ta dvojka, co

je spolu navždycky.“ - zašklebila jsem se.

„Díky, Veru.“ - začal se smát na celé kolo.

Natáhl se ke mně, objal mě a trochu se zatočil. Pak mě zase

položil na zem.

„Za co? Vždyť jsem jí jenom řekla svůj názor.“

„Ale jestli na tebe dá, budeme mít konečně dítě. Budu

tátou.“

No to už jsem ale vyprskla i já. To se nedalo vydržet. „Víš,

že jsem ještě nepotkala takový pár jako jste vy dva? Jde to u

vás přesně naopak. Moc se ale neraduj, uvidíme, jestli na

mě dá.“

„No to je pravda.“

49

„A to zjistíš.“ - zase jsem začala artikulovat rukama.

„Jenom když půjdeš domů a zjistíš situaci.“

„Jo, já vím, jen se nechci zase hádat.“

Vypadal, že čeká na další radu. Ale jak mu můžu já radit,

když jsem nikdy kluka neměla?

„To zvládnete. Navíc z toho byla hodně špatná, takže se

nechce hádat ani ona. Teď už běž.“ - popohnala jsem

ho, protože to bychom tam taky mohli stát ještě za týden,

kdyby se rozmýšlel, jestli jít domů.

„Jo, jasně. Tak ahoj, ještě se ozvem.“

„Jo, ahoj.“

Ze srandy do mě šťouchnul a šel. Mrkla jsem na hodinky.

Tři deset, fajn, každou chvílí to pojede. Šla jsem si

stoupnout na nástupiště a ty tři jsem ignorovala.

V zádech jsem pořád cítila jejich pohled, nevím jestli se mi

to zdálo, ale cítila jsem to v kostech. Naštěstí už se začali

lidi slízat, takže jsem tam už nebyla sama. Stála jsem mezi

prvními, ale samozřejmě, jak dojel autobus, všichni se tam

začali cpát a já nastupovala až mezi posledními.

50

Vepředu jsem se nedívala na volná místa, automaticky jsem

zamířila dozadu. Což byla ale chyba. Už v polovině jsem

zaregistrovala, že je tam jenom jedno jediné volné místo,

tedy pokud bych nechtěla sedět úplně vzadu, mezi pěti

přerostlými puberťáky. Bylo mi jasné, proč je jen to jedno

místo volné. Adamův výraz naznačoval, že s nikým sedět

nechce. Jenže mezi pět zpocených kluků jsem taky nechtěla,

takže jsem se rozhodla, že zůstanu stát. Alespoň než to

všechno na Potštátě vystoupí. Jenže jak se zdálo, někdo za

mnou měl zjevný zájem o to poslední místo vzadu. Takže

jsem měla na výběr, buď se nechat ušlapat tím idiotem za

mnou, vecpat se mezi ty vzadu a nebo se posadit k tomu

nepříjemnému Adamovi.

Kluk za mnou do mě znovu neomaleně strčil, takže jsem se

pomalu začala blížit k Adamovi. Jestli do mě ještě jednou

strčí, asi se neudržím. Ha, znovu. Fajn, jak chceš.

Nenápadně jsem se natočila a vší silou mu stoupla na nohu.

Když jsem se otáčela zpátky, viděla jsem, že Martin s

Annou jsou až u řidiče, takže se na volné místo u Adama

stejně nedostanou.

51

Nic jiného mi nezbylo. Stoupla jsem si k jeho sedačce a

řekla:

„Můžu?“

Neodpovídal a já jsem začínala uvažovat, že jestli do pěti

sekund neodpoví, skočím po tom idiotovi za mnou, protože

do mě znovu strčil. Ve chvíli kdy už jsem se chystala říct

tomu netrpělivému puberťákovi něco hezky od plic, Adam

po mně střelil pohledem a udělal malý pohyb hlavou, který

měl znamenat asi přikývnutí. Takže jsem nakonec překousla

ještě jedno šťouchnutí od idiota a usadila se vedle Adama.

Zhluboka jsem vydechla, ráda, že už to mám konečně za

sebou. To zas budou cesty, celý rok.

„Díky.“ - řekla jsem tiše.

Snažila jsem se zabrat co nejméně místa, abychom se

navzájem vůbec nedotýkali.

„Hej, Niko!“ - uslyšela jsem zezadu.

Otočila jsem se.

„Čau Verčo.“ - Vašek, spolužák ze základky.

„Pojď si sednout sem k nám.“

52

To víš, že jo.

„Čau, hm, ne díky, už konečně sedím.“

„Držel jsem ti místo.“

Asi to byl jeho nejdelší rozhovor s holkou, protože se

okamžitě začali ostatní čtyři smát.

„To jsi hodný.“

Otočila jsem se zpátky, ale on nedal pokoj.

„Heleď, jdeš v sobotu do Spálova?“

Znova hlasitý smích ostatních. Nemám mu zatleskat?

„Ona je zábava? Ani o ní nevím.“

„Jo, je. Tak co, jdeš?“

„Ještě nevím, uvidím, jestli bude chtít jít ještě někdo, a jestli

seženu odvoz.“

Už teď jsem věděla, že nikam nepůjdu. Ivet je v práci a

Bára měla jiný program. Neměla jsem nikoho jiného,

s kým bych šla.

„Jasný.“ - odpověděl a ostatní se rozřehtali.

Ježíši. Radši jsem se otočila zpátky a do další konverzace se

nepouštěla.

53

Chvíli jsem čekala, bylo mi blbé dát si hned sluchátka do

uší, třeba by se Adam chtěl začít bavit nebo tak něco.

Čekala jsem skoro čtvrt cesty, ale pořád hleděl z okna a

nevydal ze sebe ani hlásku. Seděl úplně napjatý a ani se

nepohnul. Po chvilce se natočil více k oknu a bylo vidět, že

trochu povolil svaly, ale přesto mi přišlo, že není ve své

kůži. Asi vážně nemá rád cizí lidi. Geny. Ten jejich

bratranec –David, byl stejný a to jsem s ním ani nemluvila.

Takže jsem si vytáhla mp3, dala si sluchátka a pohodlně se

usadila (pořád držíc jistý odstup, abychom se nedotýkali).

Zavřela jsem oči a přemýšlela nad vším možným, ale

několikrát jsem se neubránila a podívala se na něho. Vůbec

se nehýbal, pořád seděl stejně, akorát hleděl z okna nebo

před sebe. Mým směrem nekmitl pohledem ani jednou.

Konečně jsme byli na Potštátě a polovina vystoupila. Viděla

jsem, že se předek začíná cpát dozadu, tak jsem musela

jednat. Nechtělo se mi, ale přece jenom to bylo divné,

pokud jsem to chápala dobře a Anna je jeho přítelkyně.

Takže jsem si vzala tašku a přesedla jen o sedačku vedle.

Tašku jsem položila na sedačku, pohodlně se opřela a

snažila se spát.

54

Vystupovala jsem jako první a pelášila co nejrychleji domů.

Doma mě přivítal Ron. Než jsem pouklízela a uvařila, bylo

zase šest hodin, takže jsem chvilku šla na internet, a pak šla

spát.

55

3. PŘEDVÁNOČNÍ NÁKUPY

A takhle to pokračovalo další měsíce. Ráno jsem chodila do

školy s Martinem, ráno jezdil jako jediný, odpoledne ho bral

domů brácha, takže jsem byla sama, což mi vyhovovalo.

Ráda jsem byla sama, akorát někdy jsem se po dvou

hodinách na nádraží už fakt nudila.

Ve škole to bylo těžší než poslední dva roky. I když to je

docela diskutabilní, protože každý rok, ve kterém jsem

právě byla, mi přišel těžší než ten předešlý. Nechtěla jsem si

radši ani představovat, jak to bude vypadat ve čtvrťáku. V

nemocnici jsme si už taky docela zvykli.

V září jsme byli všichni vyplašení, styděli jsme se jít

pacientům do pokojů, ale časem to samo přešlo a mně ta

práce začala celkem i bavit. Jen kdyby v naší skupině nebyl

Martin.

56

Bára se mu snažila zalíbit čím dál tím víc, takže s námi

trávil spoustu času. Já jsem se do jejich rozhovorů moc

nezapojovala, jen když to bylo nezbytně nutné. Nakonec

jsem přišla na to, že nejlepší je spoléhat se sama na sebe.

Teda alespoň na praxi.

Jednou, když Bára zase vyslýchala Martina jsem se

dozvěděla, že Adam chodí na gympl, ale jen kvůli nějaké

sázce (to jsem nechápala, ale nemínila jsem se ho na to

vyptávat), a že obě dvě holky chodí na obdchodku. Moc

často se mnou nejezdili, jenom sem tam a to se Martin

zmínil, že má Adam zase rozebrané auto. Štvalo mě, že na

toho namachrovaného kluka pořád myslím, bála jsem se, že

se mi zase bude líbit, a pak z toho budu zase dlouho špatná,

jako pokaždé. Takže jsem si zakázala myslet na celou je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist