načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temné říční proudy - S. J. Bolton

Temné říční proudy

Elektronická kniha: Temné říční proudy
Autor:

Mladá policistka Lacey Flintová si je velmi dobře vědoma, jak může být Temže nebezpečná – přesto na řece bydlí, pracuje a navzdory všem varováním v ní i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 495
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu A dark and twisted tide ... přeložil Martin Verner
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8274-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladá policistka Lacey Flintová si je velmi dobře vědoma, jak může být Temže nebezpečná – přesto na řece bydlí, pracuje a navzdory všem varováním v ní i plave. Podařilo se jí zotavit z traumat uplynulých měsíců a snad poprvé v životě má pocit, že by
mohla být šťastná. Mýlí se. Za horkého letního dne zahlédne na vodě mrtvé tělo. Lacey slouží u námořní jednotky Metropolitní policie, a proto ví, kolik tragických úmrtí má řeka na svědomí. Všechny instinkty jí ale napovídají, že tento případ je jiný. Kdo byla ta žena a proč je pečlivě zahalena do bílého pohřebního roucha? Proč má Lacey neodbytný pocit, že komusi záleželo na tom, aby mrtvou ženu spatřila? Nalhává si to, anebo někdo opravdu slídí kolem jejího hausbótu? Inspektorka Dana Tullochová by to nikdy nepřiznala, ale pro záhadnou Lacey má slabost, i když se jí neustále vměšuje do vyšetřování toho podivného případu utonulé ženy. Dobře ví, jakým peklem si bývalá kolegyně prošla, a tak jí jen velmi nerada informuje o hrozícím nebezpečí. Ale Lacey už tuší, vlastně ví, že kolem její lodi se pohybuje vrah a nechává jí dárky, které by raději nikdy nedostala...

Zařazeno v kategoriích
S. J. Bolton - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © Sharon Bolton 2014

Translation © 2018 by Martin Verner

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu A DARK AND TWISTED TIDE,

vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, 2014 v Londýně

přeložil Martin Verner

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červnu 2018

ISBN 978-80-7498-275-0


Věnováno památce Margaret Yorkeové,

která byla mojí sousedkou, rádkyní a kamarádkou.



Podle toho, jak se vám podaří poskládat jednotlivé části,zů

stane vám buď kus ženy a kus ryby, nebo z nich vytvořítemoř

skou pannu. A  pan inspektor se bude moci vytasit nanejvýš

s tou mořskou pannou, a na to mu žádný soudce ani žádnápo

rota neskočí.

Náš vzájemný přítel, Charles Dickens



9

Úvod

Jsem Lacey Flintová, říká si, když svítá a ona ukrajuje tema. Zároveň kope nohama, které jí díky dvojici ploutví připadají delší a silnější než obvykle. Jmenuju se Lacey Flintová, opakuje si, protože tahle mantra vlastní identity se stala součástí jejího každodenního rituálu stejně jako plavání za rozbřesku. Lacey zní měkce a příjemně, a Flintová zas jako ostré seknutí nehty.Někdy jí ten naprostý nesoulad jmen přijde legrační. Jindy jí zas připadá naprosto výstižný.

Jsem strážník Lacey Flintová z  Námořní jednotky Metropolitní policie, pronáší potichu k svému odrazu v zrcadle, když se obléká do tradiční policejní uniformy. Chystá se na své nové působiště na policejní stanici ve Wappingu a dopřává si radost z pocitu, že se po dlouhých měsících konečně cítí být samasebou.

Jsem Lacey Flintová, opakuje si noc co noc poté, co za sebou zamkla příklop svého hausbótu a  vlezla si do malé manželské postele v  přední kajutě. Poslouchá, jak vlny narážejí do trupu a kolem šramotí všemožní noční tvorové. Bydlím na řece,pracuju na řece, plavu v řece.

Jsem Lacey Flintová a  on mě miluje, říká si, jakmile jí před očima znovu vytane tvář s tyrkysovýma očima.

10

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

„Jsem Lacey Flintová,“ mumlá tu a  tam polohlasně, když

upadá do světa plného otázek co kdyby, asi možná, jednou snad,

kterému ostatní říkají spánek; a  přemítá, jestli někdy konečně

nadejde den, kdy si přestane uvědomovat, že všechno je jenjed

na velká lež.

Sobota

28. Cervna

ˇ

1

Vrah

Přečerpávací stanice stojí kousek od nábřežní zdi řekyTemže protékající Londýnem, poblíž rozhraní dvou čtvrtí –Rotherhitheu a Deptfordu. Vypadá jako žena na plese, která se uždávno vzdala naděje, že ji někdo vyzve k  tanci. Na malé hranaté stavbě spočine pohledem málokdo, a  ti, kdo kolem ní dennodenně projíždějí nebo procházejí, ji už ani nevnímají. Stojí tam odnepaměti stejně jako silnice, vysoká nábřežní zeď či pěšina na břehu. Žádný skvost, nic, co by stálo za povšimnutí.K širokým dřevěným dveřím v  jedné z  bočních stěn nikdo nechodí a už vůbec nikdo z nich nevychází. Všechna okna jsouzabedněná prkny a  zatlučená pořádnými hřeby. Snad jen náhodný chodec, který prochází po pěšině na říčním břehu, si může všimnout, že budova je vystavěna ze šikmo kladených cihel po vlámském způsobu a vzor zdobící plochou střechu vytvářínenápadný, ale elegantní dekor.

Přesto se někdo našel. I když střecha je nad úrovní běžného zorného pole, po nejbližší silnici nevede žádná autobusoválinka a  provoz na řece se odehrává pochopitelně ještě níž. Takže

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

nikdo odtamtud nevidí, že světle šedá budova je ozvláštněna

pravidelnou vazbou z bílých cihel ve vzoru rybí kostia diagonálně kladenými přisekanými kusy kamene. Viktoriánský styl

vyžadoval dekor vždy a všude a architekti jej neopomněliuplatnit ani na této bezvýznamné stavbičce, i když někdo by jistěvyzdvihl její důležitost vzhledem k původnímu účelu.Přečerpávací stanice tu vznikla proto, aby čerpala splaškovou vodu z níže

položených území v  Rotherhitheu a  vypouštěla ji do Temže.

Kdysi přispívala k čistotě zdejších ulic, ale jak postupněvznikala výkonnější zařízení, jednoho dne se stala nepotřebnou.

A kdyby kolemjdoucí byli ještě zvídavější a nahlédli bydovnitř, zjistili by, že interiér je mnohem větší – podobně jako ve vesmírné stanici budoucnosti –, než by se zdálo podle rozměrů stavby zvenčí. Nejméně polovina přečerpávací stanice totiž leží pod úrovní terénu. Prkny zatlučená okna a široké dřevěné dveře se nacházejí v úrovni prvního patra, ve zdech vysoko nad podlahou. Abyste se k nim dostali, museli byste vystoupat poželezném schodišti a projít po galerii, která vede po vnějším obvodu celého vnitřního prostoru.

Veškerá technologie byla demontována už před dlouhou dobou, ale zdobné prvky zde zůstaly. Kdysi karmínová barva sloupů podpírajících střechu postupně vybledla a  proměnila se v  nevýraznou červeň. Na hlavicích podpěr jsou stále vidět spletence tudorovských růží, ačkoliv už dávno bělostně nezáří. Hladký povrch zdiva pokrývá plíseň, přesto kvalitu cihelnévazby nenarušuje. Každý, kdo by měl to štěstí do čerpací stanicenahlédnout, musel by ji považovat za architektonický skvost, který by jinde chránili a pyšnili se jím.

V  tomhle případě tomu tak není. Stavba je už dlouhá léta v  soukromých rukou a  tyto ruce nemají nejmenší zájem, aby se cokoliv měnilo. Tyto ruce nezajímá ani cena nemovitosti nacházející se v  blízkosti městského centra, byť by dosahovala výše milionů liber. Tyto ruce touží po jediném, a  to, aby stará

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

přečerpávací stanice sloužila výhradně jejich výsostným zájmům.

A také se ukázalo, že se z ní stalo ideální místo k ukrytímrtvého těla.

Uprostřed jsou tři kovové pulty, každý zhruba ve velikosti nízkého jídelního stolu. Na tom, který stojí nejblíže výpustního potrubí, leží mrtvá žena. Vrah namáhavě dýchá po lopotě,s jakou ji na stolec vytáhl. Z obou crčí voda. Mrtvá žena má velmi dlouhé černé vlasy. Lepí se jí k obličeji jako chaluhy na truppřevráceného člunu při odlivu.

Po nebi pluje úzký srpek měsíce, tak úzký, že připomíná jen větší řasu, ale dovnitř dopadá trochu světla z lamp na nábřeží. Spolu s mdlou mihotavou září z několika olejových lucerenzavěšených v obloucích klenutých stěn to však stačí.

Když se jí trochu svezou vlasy, vykoukne pod nimi krásná bledá tvář. Vrah vzdychne. Když nemají potlučený obličej, je to vždycky snazší. Rána na krku je sice děsivá, ale tvář je netknutá. Má zavřené oči, a to je taky dobře. Oči totiž ztrácejí lesk hrozně rychle.

Cítí to zas, ten hluboký smutek. Lítost – vhodnější slovo vraha doopravdy nenapadá. Ty dlouhonohé dívkys rozevlátými vlasy jsou tak rozkošné. Proč je balamutí příslibem pomoci a bezpečí? Proč žije pro ten okamžik, kdy se záblesk nadějev jejich očích mění v děs?

Tak dost. Musí tělo vysvléct, omýt a zabalit. Do rána ho tu může nechat a  zítra je vhodí do řeky. Prostěradla, nylonovou šňůru i závaží má připravené.

Žena je brzy nahá; bavlněná tunika a  kalhoty šly dolů raz dva, obyčejné spodní prádlo jakbysmet.

Ach, je tak krásná. Štíhlounká. Má dlouhé nohy; malá oblá ňadra. Dokonalou světlou pleť. Vrahovy silné prsty přejíždějí po jejích pevných stehnech, pokračují přes drobnou kolenní čéšku

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

až k bezchybně tvarovaným lýtkům a holením. Chodidlas elegantně klenutým obloukem, štíhlé růžové prsty s oválnýminehty. I ve smrti je zosobněním nedostižné krásy a ženství.

Zachroptění. Pak ledová ruka pevně sevře vrahovu paži.

Žena se hýbe. Není mrtvá. Má otevřené oči. Není mrtvá. Kašle, sípe, tápe rukama po kovovém pultu, snaží se posadit. Jak je to možné? Vrah málem omdlí leknutím. Hledí na nějčerné oči rozšířené děsem. Z úst jí mezi bledými rozpraskanými rty vychrstne další chlístanec říční vody.

Z úst, která už nikdy neměla promluvit.

Vrah se vzpamatovává z leknutí, ale není dost rychlý. Žena se převalila po zádech a sklouzla z pultu. Vydává zajíkavé zvuky vyděšeného zvířete. I vrah je vyděšený. Co teď?

Žena stojí. Zmatená, dezorientovaná, ale ne natolik, abyzaomněla, co se jí stalo. Dává se na ústup, couvá, rozhlíží sekolem, hledá únikovou cestu. Když se její oči střetnous vrahovými, objeví se v nich strach. Ze rtů jí kloužou slova, která by bylo lepší neslyšet.

„Co jsi zač?“

Tohle vraha opět rozzuří. Ne: „Kdo jsi?“ nebo: „Proč jsi to udělal?“ Obě otázky by byly vzhledem k  okolnostem naprosto namístě. Ale: „Co jsi zač?“

Žena teď utíká, hledá okno – které tady dole ovšem nenajde – nebo dveře, což jí nepomůže.

Všimla si patra, běží ke schodům. Ani tam není úniku – okna jsou pevně zatlučená prkny, těžké dveře nejdou otevřít – ale jsou tam stropní světlíky a těmi by mohla utéct, neboalesoň upoutat pozornost lidí venku.

Vrah se vrhá kupředu, bolestivě naráží do železnékonstrukce schodů, chytá ženu za kotník, odhodlaně jí zatíná prsty do oblého lýtka. Žena kvílí bolestí. Znovu ji stahuje dolů. Vyjekne, klouže zpátky.

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

Vrah ji už drží, ale žena je nahá, mokrá a  zpocená. Není snadné ji udržet, bojuje jako úhoř. Kouše, škrábe, svíjí se. Je to vyčerpávající. Vrahův stisk povoluje. Žena se mu vysmeká,natahuje se po ní znovu, chytá ji. Ona vrávorá, těžce dopadá na kamennou podlahu, udeří se do hlavy. V mrákotách ji snadněji zvládne. Zvedá se. Je slyšet zvuk masa vlečeného po kamenech. Máchá pažemi, rukama se snaží zachytit – čehokoliv –, jako by to byly pařáty. Ale nahmatává jen hladkou kovovou rouru,kterou odtud kdysi dávno odčerpávali vodu. Vytáhni ji. Vlez za ni. Shoď ji. Roura je krátká, něco málo přes metr.

Dole je voda, jen o  pár desítek centimetrů níž, a  gravitace působí. Nakloň se, táhni a – ano – oba se řítí dolů.

Všude je zase klid. Ticho. Měkké, všeobjímající.

Teď zvolna. Nech ji. Ať se potopí. Ať začne panikařit. Počkej, až se vynoří, až začne zoufale lapat po dechu, teprve pak se do toho dej. Nahoru a  z  vody jedním mohutným pohybem, pak zase dolů s  rukama pevně svírajícíma její krk. Dolů, dolů do hloubky. Dolů, dokud se nepřestane bránit.

Dvojice zaklesnutá do sebe. V těsném objetí. Dobrý způsob, jak zemřít.

Ctvrtek

19. Cervna

(o devět dnů dříve)

ˇ

ˇ

2

Lacey

Na Kemble, vesnici v Cotswoldsu, se snášel řídký déšť.Každé jednotlivé kapce bylo souzeno stéct do nejdelší anglické řeky, jednoho z nejznámějších toků světa. Na své téměř tři sta padesát kilometrů dlouhé pouti do Severního moře pojme stovkymilionů podobných kapiček, které pak den co den omývají London Bridge.

Někdy, když v nich Lacey Flintová plavala, si uvědomila, jak moc jich musí být. Zachvěla se přitom vzrušením. Jindy zas, když na ni dolehlo pomyšlení na nekonečnou masu valící se vody, chtělo se jí křičet strachy. Vždycky se však ovládla. Kdyby si lokla říční vody takhle blízko ústí, pravděpodobně by přišla o život.

Takže držela hlavu pěkně nad vodou a pusu zavřenou. Když ji přece jen otevřela, aby se nadechla, protože svaly namáhané ve studené vodě spotřebují spousty kyslíku, spoléhala na omytí dezinfekcí Dettol, která ničí veškeré bakterie, s nimiž přijde do styku. Od chvíle, kdy téměř přede dvěma měsíci koupila starou plachetní jachtu a přestěhovala se na ni jako na hausbót, plavala

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

v Temži, kdykoliv mohla a jak to dovolil příliv a počasí. A byla

zdravější než kdy dřív.

Toho červnového rána, kdy slunovrat byl nadosah, panoval na řece už před půl šestou čilý ruch. I když se držela poblížjižního břehu, musela si dávat dobrý pozor. Provoz na řece seneodehrává vždy jen uprostřed toku a lodivodi tu na plavceneberou žádné ohledy.

Příliv dosahoval maxima. V tu chvíli, a zvlášť v létě,nastává na řece okamžik, kdy se říční proud zdánlivě zastaví a voda zklidní. Jen na těch několik minut – deset, možná patnáct – se z Temže stává nehybný bazén, a v tu chvíli Lacey zapomíná, že je lidským tvorem závislým na neoprenové kombinéze, ploutvích a dezinfekci, a stává se doslova součástí řeky.

Kus před ní se do vody jako úzký šíp zanořil racek a zmizel pod hladinou. Lacey si představovala, jak s doširoka otevřeným zobákem nabírá rybu, kterou předtím z výšky zahlédl.

Sama pokračovala dál směrem k černým, zubem časuohlodaným podpěrám jednoho z dávno nevyužívaných přístavních mol, která se táhnou podél jižního břehu. Vznikla tam v době, kdy Londýn fungoval jako jeden z nejživějších obchodníchpřístavů a  bylo potřeba umožnit větším plavidlům přistát a vyložit náklad. Už několik desetiletí však mola nikdo neopravoval a byla doslova v havarijním stavu.

Lacey si nikoliv poprvé uvědomila, jak jí tu chybí Ray. Postrádala jeho hubené paže míhající se na dohled, i sprškylesknoucí se vody, když tu a tam vykopl příliš vysoko. Před několika dny ale nastydl a jeho manželka mu plavání zatrhla. Drží ho od řeky dál, dokud se zase nezotaví.

K  molu jí zbývalo sotva třicet metrů. Vždycky, když plave, má zostřené všechny smysly. Teď něco zahlédla. Ve voděu břehu se cosi pohnulo. Není to žádná naplavenina – drží se to na místě. Na Temži žijí vydry, ale nikdy neslyšela, že by sevyskytovaly až tady na dolním toku. Ray sice říká, že do řeky chodí

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

plavat i  další lidé, ale ti se pohybují mnohem výš, kde je voda

čistší a proud mnohem slabší. Pokud se Lacey nemýlí, ona a Ray

jsou jedinými amatérskými plavci takhle blízko ústí Temže do

moře.

Lehce znepokojená přidala na tempu. Náhle chtěla mít úsek okolo přístavního mola co nejrychleji za sebou, zabočit do Dept ford Creeku a dostat se doslova do domácích vod. Tyzčernalé, měkkýši pokryté dřevěné kůly neměla vůbec ráda.

Přece jen tu není sama, přímo před ní se objevil další plavec. Lacey pocítila vlnu vzrušení, která obvykle doprovází radost z pospolitosti, zvlášť když je spojená s jistým pocitemspiklenectví. Už se chystala nasadit úsměv, a možná dokonce chvíli šlapat vodu, aby s tou ženou prohodila pár slov.

Až na to – že to neplavalo. Spíš se to pohupovalo. Paže, o níž se ještě před okamžikem domnívala, že na ni mává, se jen volně vznášela ve vodě. A  nebyla hubená, vypadala skoro jako kostra. Na chvíli se dokonce vzpřímila. Pak zas splývala a  za okamžik se potopila úplně. Ve vteřině se ale zase vynořila. Možná to dokonce ani nebyla žena; to, co Lacey v oslnivých odlescích světla považovala za dlouhé vlasy, teď vypadalo jako vodní řasy. A  cáry připomínající oblečení volně se vznášející kolem mrtvoly dodávaly jejímu vzezření na ženskosti. Čím blíže byla, tím bezpohlavněji ta věc vypadala.

Lacey plavala blíž a říkala si, že to není nic, čeho by se měla bát. I když ještě neviděla tělo vytahované z řeky. Nehledě na to, že už dva měsíce sloužila u  námořní jednotky, nehledě na to, že statistiky tvrdí, že námořní policie najde v Temži průměrně jednoho utopence týdně, ona buď neměla službu, nebo měla na práci něco jiného než zrovna lovit mrtvolu.

Z pohovoru, který absolvovala hned první týden, všakvěděla, že Temže se nechová jako stojatá voda, do níž se tělo obvykle potopí a  za několik dnů zase vyplave na povrch. Říční proudy, příliv a  odliv ho vláčejí tak dlouho, dokud se nezachytí za

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

nějakou překážku a při odlivu se neobjeví. Na celém toku Temže

existují místa, kde se utopenci pravidelně zachytávají, a  když

je někdo pohřešován, námořní policie hledá na těchto místech

nejdřív. Lidé, kteří v  Temži opravdu zmizeli, jsou pak nalezeni poměrně rychle a v předvídatelném stavu. Po dvou až třech

dnech se začnou akumulovat hnilobné plyny a  ruce a  obličej

otečou. Za pět až šest dnů se od tkáně začne oddělovat kůže.

Nehty a vlasy za sedm až deset. Pak se dají do díla vodníživočichové. Ryby, korýši, hmyz, dokonce ptáci, když se k těludostanou, na něm zanechají stopy. První přijdou na řadu obvykle

oči a rty, což dodává obličeji výrazu vyděšené zrůdy. Také lodní

motory nebo ostré překážky ve vodě dokážou z těla vyrvat celé

kusy tkáně. A ani volně plovoucí předměty věci nepomohou.

Teď už byla hodně blízko. Tělo jako by na ni čekalo. Jsem tady, to je dost, žes přišla. Pojď a vylov mě.

Bylo více než zřejmé, že je ve vodě už nějakou dobu. Naobličeji zůstalo velmi málo tkáně: jen několik rozmáčených růžových cárů svaloviny u  pravé lícní kosti, trochu víc na bradě a  krku. Spousty známek po kousnutí nebo klovnutí. A  říční rostlinstvo vykonalo také své. Na několika zbylých kouscích tkáně zapustil kořínky zelenkavý porost nějakého říčníhomechu nebo řas.

Drobné lícní kosti, vlasy stále ještě přilepené k  hlavě, chaluhy vyrůstající z  levé oční jamky. A  jakýsi oděv, ačkoliv ten se většinou ve vodě poztrácí. Až na to, že tohle nepřipomínalo běžné šaty. Spíš to vypadalo jako rubáš, do něhož bylo tělozabalené a který se teď uvolnil, vznášel se na hladině a připomínal dlouhou kštici. Utopenec jako by se po Lacey natahoval. Dokonce i paže se k ní vzpínaly, prsty se jí chytaly.

Seber se, říkala si Lacey, máš tady práci, ta mrtvola tě neukousne. Začala šlapat vodu. Musela se přesvědčit, jestli jí tělo

neuplave. Pokud by to hrozilo, nezbývalo by jí než ho nějak

upevnit, pak vylézt z vody a přivolat pomoc. V kapse neoprenu


25

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

vždycky nosila tenkou baterku. Nahmatala ji, potlačila úzkost,

která na ni doléhala, řekla si, že musí něco vydržet, a potopila se.

Nic neviděla. Jen černočernou tmu, kterou nepronikl ani paprsek baterky. Měla před sebou změť hnědé vody a zelených rostlin, záblesky světla se střídaly s úplnou tmou. Byla naprosto dezorientovaná.

A zvuky, které řeka vydávala, byly pod vodou ještěintenzivnější. Nad hladinou šplouchala, bublala a šuměla, ale tady dole se ozývalo dunění, hučení a syčení. Pod povrchem jako by řeka žila.

Přímo před očima se jí vynořily nějaké divné tvary. Byl to černý, říčními škeblemi porostlý dřevěný kůl podpírající molo. Něco jí přejelo po tváři. Vykřiknout nemohla – ústa musela držet pevně zavřená. Kde je tělo? Tamhle. Paže se vznášely ve vodě, látka povlávala. Lacey posvítila na mrtvolu baterkou. Vlna ji převalila a tělo se celé potopilo. Teď to vypadalo, že prázdné oční důlky hledí přímo na ni. Bože všemohoucí, jako by ji už tak netrápily děsivé noční můry.

Nepřemýšlej, dělej. Sviť. Zjisti, za co drží.

Tady! Jeden z  cárů látky byl pevně omotaný kolem kůlu a držel tělo na místě jako kotva. Vypadal pevně.

Lacey se vynořila nad vodu, i když v plicích měla ještětrochu kyslíku, a  přes utopence se zahleděla ke břehu. Neviděla sice žádnou pláž – příliv byl stále příliš vysoký – ale i tak bude muset z vody vylézt. Přístavní molo, které měla nad hlavou,vyadalo pořád dost pevně, ale bylo pro ni nedosažitelné. Jedinou možnost viděla v šikmých vzpěrách. Bude na ně muset vyšplhat a počkat na pomoc. Jeden kůl, který držel dobře, objevila sotva o několik metrů dál.

Vyškrábala se na něj, ale každých pár vteřin kontrolovala, jestli tělo neuplavalo a  drží se tam, kde ho nechala. Bylo stále na stejném místě, ale jako by se za ní otočilo a dívalo se, kam to vlastně uplavala.

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

Vzpěra byla pevná. Lacey se zbavila vodních rostlin, které se jí omotaly kolem ramen. Z vodotěsného pouzdra, které měla připevněné vzadu na kříži, vytáhla mobil; Ray trval na tom, aby ho s sebou nosila.

Vzal to hned. „Jsi v pořádku, Lacey?“

Nespouštěla zrak z  napnutého cáru látky vedoucího zpod mola. Jak se zvedaly a  klesaly vlny, odhalovaly ženinu oblou, bíle prosvítající lebku, která ve vodě připomínala odraz měsíce.

„Co se děje, Lacey?“

Nikdo tu nebyl, přesto měla neodbytný pocit, že musí mluvit potichu. „Našla jsem mrtvolu, Rayi. U starého přístaviště King’s Wharf. Je zachycená pod molem.“

„Jsi na břehu? V bezpečí?“

„Jo, jsem z vody venku. A začíná odliv. Jsem v pohodě.“

„Tělo je pevně zachycené?“

„Vypadá to tak.“

„Dej mi deset minut.“

Zavěsil. Ray byl před lety taky u  Námořní jednotky, takže věděl, co dělat, když se ve vodě najde utopenec. Stejně jakoLacey i Ray s manželkou bydlel na lodi zakotvené v rameni říčky Ravensbourne, v Londýně známé jako Deptford Creek, kousek od ústí do Temže. Deset minut byl špatný odhad; nejspíš tonestihne dřív než za dvacet. Do té doby se musí nějak zahřívat.

To se lépe řekne, než udělá, zvlášť když je vmáčknutá mezi dvěma dřevěnými podpěrami a  každých pár vteřin se jí přes kotníky převalí vlna. V Británii panovala už dva týdny vlnaveder, podle záznamů nejdelší v  historii, ale teď bylo časné ráno a slunce nedosvítilo ještě ani na jižní břeh.

Pod nohama jí vřela voda, točila se kolem kůlů a vytvářela drobné víry. Mrtvola ženy jako by tancovala; hravě sepohupovala v dorážejících vlnách a látka se kolem ní vznášela jakorozevlátá sukně.

„Hej!“

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

Lacey málem omdlela úlevou. Do této chvíle si ani jednou neuvědomila, jak je vynervovaná. Ray snad musel letět, že se sem dostal tak... Pozor! Cítila, jak se kůl pod ní zachvěl.

A  po Rayovi ani vidu, ani slechu. V  dohledu nebyl žádný blafající člun ani starý námořník s tváří plnou vrásek ošlehanou od slunce a větru. A přesto měla na zlomek vteřiny neodbytný pocit, že je tu ještě někdo. Byla si jistá, že na ni někdo zavolal.

Lacey se napřímila. Nábřeží bylo prázdné. Slyšela sice auta, ale z dálky. Ani šustot bicyklů, ani kroky běžců. Na řece užpulsoval život, ale poměrně daleko.

Tamhle je, konečně. Blížil se k ní, jak rychle mu dvacetkoňských sil jeho lodního motoru dovolovalo.

Vzala si od něj lano, kterým uvázala člun, a  pak teprve do něj sestoupila.

„Obleč si to.“ Hodil jí k  nohám batoh. „Hlídkový člun je nahoře v Limehouseu. Budou tu co nevidět. O plavání se před nimi nezmiňuj. Když jsi to tělo uviděla, byli jsme spolu večlunu.“

Lacey přikývla, zatímco si svlékala mokrý neopren a  cpala jej do batohu. Plavání v přílivové oblasti je přestupek. I když je člověk členem Námořní jednotky.

„Jsi v  pořádku?“ zeptal se Ray. Už se k  nim blížil policejní člun.

„Jo, jsem.“

Velitelem hlídky byl mladý seržant Scott Buckle. Jen coLacey zahlédl, mávl na ni.

„Je to součást tvojí práce,“ stačil ještě špitnout Raypolohlasně. „Nebude to poslední mrtvola, kterou vytáhneš.“

„Já vím.“

„Řeka je nemilosrdná. Lidé jsou neopatrní, trochu lehkomysl ní. Druhou šanci jim nedá.“

Před necelým rokem jí řeka ještě druhou šanci dala.Nechala ji jít, což byl pravděpodobně důvod, proč se jí Lacey dneska

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

nebojí. „Tohle neudělala řeka.“ Sledovala, jak kolegové přitahují

tělo háky. „A tímhle ji z vody nedostanou. Je pevně přivázaná

ke kůlu.

„To nemůžeš vědět,“ opáčil Ray. „Zjistila bys to jedině,kdyby ses potopila. Prosím, řekni mi, žes to neudělala.“

„Neobjevila se tu náhodou,“ pokračovala Lacey, jako by ho neslyšela. „A je zafačovaná jako mumie.“

Ray vzdychl. „Prokrista, Lacey. Jak ty to děláš?“

3

Plavec

Ve stínu a  v  naprosté tichosti setrvával ještě jeden plavec. Do míst, kde byl, sluneční paprsky nedosáhly, ale odlesky od člunů a jejich chrchlajících motorů se míhaly nad jeho hlavou nebezpečně blízko. A ti lidé, kteří jsou přesvědčení, že řeka patří jenom jim, mají navíc reflektory. Silné pátrací světlomety, které dokážou najít každého i  v  tom nejtemnějším koutě. Takže nezbývá než zůstat pěkně potichu, co nejvíc ponořený, očisklopené. Budou si myslet, že jeho hlava je jen chomáč vodních řaszachycených na kůlu, paže zase zlomená větev omletá až na dřevo a vybělená sluncem.

Anyu už objevili. Ta plavkyně ji uviděla, cáry látky sevznášely ve vodě, jako by chtěly uplavat, ale marně. Brzy přijedou další čluny. Vytáhnou ji z  vody, vystaví její zbědované a rozežrané tělo na slunci, začnou do ní rýpat, strkat prsty a nástroje, budou ji rentgenovat očima.

Ženě, která se ve vodě pohybovala s  grácií vodního živočicha, pomohli přestoupit na jeden z  větších člunů. Doslova ji přenesli, jako by byla pírko. Zdála se být tak drobná a  štíhlá,

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

nehledě na to, jakou sílu a houževnatost v řece prokázala. Vítr jí

čechral vlasy, které už na slunci prosychaly. Vlály za ní jakosignální vlajka. I tuhle ženu si muži odvezou. Koneckonců, mys lí

si, že k nim patří. Vůbec netuší, kolik tajemství před nimiskrývá.

Žena s výraznou kšticí se ohlédla a na okamžik jako by sezadívala přímo na plavce. Tentokrát to bylo o chloupek. Chvíli se zdálo, že na sebe narazí, a jen náhoda tomu chtěla, že se minuli.

Ostatně náhoda rozhoduje často. Někdy ve tvůj prospěch, někdy naopak. Za pár dní – nebo snad jen hodin – by voda Anyu vysvlékla úplně, příliv, odliv a říční proud by udělaly své a z Anyi by se stala jen další bezejmenná utonulá oběť. Kdyby se tu dnes ráno neobjevila ta žena s  výraznou kšticí, Anya by pravděpodobně úplně zmizela, zatímco takhle její příběh může žít dál.

Všechno se stalo jen díky náhodě. A jednou náhodou toneskončí. Protože jestli k nim Anya promluví, najdou i ostatní.

4

Dana

„Něco mi povězte. Co taková patnáctka, která si myslí, že když otěhotní, dodá svý prašivý, státem dotovaný existencinějaký smysl. Čí povolení k  rozmnožování potřebuje? Nebo feťačka závislá na pervitinu, která dá komukoliv, jen aby sehnala další dávku a mohla si do žíly píchnout tu sračku? Kdo téhlepodepisuje formulář, že může mít dítě?“

Dana zavřela oči, jako by tím chtěla dát najevo, že by nejraději neslyšela, co její partnerka říká. Bylo však už pozdě. Tak tedy žádné dítě. Helen měla vždycky problém s autoritami (jaká ironie, když člověk uváží, že svoji kariéru vybudovala v oboru, který na takové subordinaci vysloveně stojí) a  doktoři jí leželi v žaludku snad nejvíc. Aroganci lékařského stavu komentovala vždycky pěkně od plic. Akorát, že to obvykle nedělala veřejně.

Otevřela oči a podívala se na hodinky. Nakonec hlášenív deset stihne. Mělo ji napadnout, jak to skončí. No nic, vyhazov z kliniky asistované reprodukce bude aspoň novou zkušeností.

„Není v  naší moci zařídit, kdo z  těch, co se pohybují na okraji společnosti, se může nebo nemůže rozmnožovat,“ odvětil

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

specialista, jenž byl zároveň přednostou kliniky. Na Helen je

spoleh. Když je potřeba někoho nasrat, proč nezačít rovnou

u  toho nejvyššího. Byl to vysoký, hubený, asi šedesátiletý muž

s  hlubokýma, temně modrýma očima a  mohutným černým

obočím. Husté a  poněkud delší černé vlasy mu tu a  tam začínaly šedivět. Na jmenovce na dveřích stálo: AlexanderChristakos.

Jeho kancelář ležela přímo nad řekou a  z  oken měl výhled na béžovo-bílé kamenné zdivo průčelí a  kropenatě modrou střechu starého rybího tržiště Old Billingsgate. Teď z  něj bylo konferenční centrum, místo pro honosné a nablýskané akce, ale kdysi dávno by byl v téhle místnosti cítit rybí zápach.

V jeho hlase zazníval jen nepatrný akcent a Dana nevěděla, kam ho zařadit. „Na tohle téma bychom si spolu mohli povídat dlouho,“ pronesl k Helen, jako by tu byli jen oni dva.„S jistotou však vím, že děti počaté z dárcovského spermatu, a zvláště pak ty, které vychovávají rodiče stejného pohlaví, se budoumuset během dospívání vyrovnávat s nanejvýš palčivými otázkami. Bylo by od nás i od vás nezodpovědné tohle přehlížet.“

Po řece před Billingsgate právě projížděl velký motorový člun patřící Námořní jednotce. Uvnitř Christakos pokračoval v proslovu.

„Vyhodnocujeme spoustu aspektů,“ říkal, a dlužno mupřisat k  dobru, že Helen trochu přibrzdil. „Zaprvé, nakolik jste přemýšlely, jaký dopad bude mít tento druh nestandardního početí a výchovy. A potom samozřejmě...“

Tohle byla jejich první schůzka. Helen sem dorazilaz Dundee, kde pracovala a většinu času se i zdržovala, aby mohly před doktora předstoupit společně. Ocitly se v  čekárně s  několika heterosexuálními páry. Zatímco ženy horečnatě listovaly lékařskou literaturou, jako by tajemství plodnosti mohly odhalit právě v těchto lesklých brožurkách, muži byli nervózní a nejistí a vyhýbali se očnímu kontaktu s kýmkoliv v místnosti.

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

„Tady vyznáváme filozofii, že rodičovství je věcí lásky, nikoliv biologie.“ Christakos byl rozhodnutý odolat argumentům výřečné lesbičky do okamžiku, než jim doporučí, aby to zkusily jinde. Dana by ho byla skoro obdivovala, kdyby zároveň nebyl příčinou jejího zármutku. Po řece spěchal další policejní člun. Nejradši by Helen přetrhla.

„Délka vztahu, zodpovědnost, trpělivost, velkorysost, dokonce i humor jsou důležité, ale na nejvyšší příčce seznamustojí láska. Dokonce i jistá míra sobectví je přípustná. Pacienti,které zde přijímáme, touží být rodiči velice silně. Ve vašem případě je zřejmé, že paní Tullochová chce být matkou. Otázka zní, jestli to chcete i vy?“

Nechce, pomyslela si Dana, a  to je ten problém. Helen dokáže prožít život bez dítěte a nikdy nebude mít pocit, že o něco přichází. Všechno tohle podstupuje jen kvůli ní. Klidně odsud vypochoduje, odevzdaně pokrčí rameny a  řekne, že to aspoň zkusily. Překoná to a totéž bude očekávat od Dany, ta si alevůbec nebyla jistá, jestli to dokáže. Netušila, jak dlouho by jejich vztah vydržel, kdyby jí Helen upřela mateřství.

„Je fakt, že o dětech jsem nikdy neuvažovala,“ připustilaHelen, protože neuměla lhát. Mezitím venku po obloze zvolnaplulo letadlo.

„Ale chce ho Dana.“ Ta však přemýšlela o dalšíchsouvislostech a Helenin hlas k ní doléhal jakoby z dálky. „Já si ji chciudržet za všech okolností. A  kdybych tedy měla vyslyšet váš apel na lásku, jestli bude dítě miniaturou mé partnerky, jak bych ho mohla nemilovat?“

Daně začal v kapse vibrovat mobil. Důvod, proč by ho měla ignorovat, neexistoval. No jasně, proto ten rozruch na řece. Ale jak...? No nic, co se děje, zjistí až na stanici.

Zbylí dva už, zdá se, skončili. Christakos stál a podával jim ruku. Bylo by neslušné nepodat mu ji, a  koneckonců to nebyl on, na koho by měla mít pifku. Byla to Helenina chyba.

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

Dana vyšla z  místnosti první, vydala se dlouhou chodbou a uvažovala, jestli dokáže na Helen promluvit, aniž by na nikřičela. Tys to nemohla vydržet, co? Tys nemohla držet tu klapačku zavřenou?

„Vlastně jsme ani neuvažovaly, jaký etnikum by bylonejlepší, viď?“ Helen nechala Danu nastoupit do výtahu jako první.

„Cože?“

„No, vzpomínáš, jak Christakos říkal, že Indové jsou jako dárci velice vzácní? Skoro určitě žádnýho nenajdeme. Aspoň bychom se mohly snažit natrefit na nějakýho tmavovlasýho a snědýho. Chtěla bych, aby vypadalo co nejvíc jako ty.“

„Námořní jednotka vytáhla z  řeky tělo,“ řekla Dana. „Zdá se, že nešlo o náhodnou smrt. Vezou ho do Wappingu. Noa hádej, kdo ho našel?“

Helen se podívala na hodinky. „Budu doma kolem šestý. Hele, možná nestihnu tu událost. Nevadí ti to? Že nebudu při početí. Mám pocit, že bych tam měla být, jenže...“

Minuly recepci a prošly těžkými skleněnými dveřmi. Jen co opustily klimatizovanou budovu, zasáhlo je vedro.

„O čem to mluvíš?“ nerozuměla jí Dana. Helen vypadalaelegantně skoro vždycky, ale dnes jí to zvlášť slušelo. Byla vysoká, měla sportovní postavu a  dobře střižený kalhotový kostým jí tradičně padl jako ulitý. Dlouhé blond vlasy měla sepnuté do uzlu, který jí spadal téměř až na zátylek. Vzala si šperky,a dokonce si udělala make-up. Schůzka, na kterou spěchala, byla pro ni asi skutečně důležitá. Mnohem důležitější než tahle.

„Poslouchalas ho vůbec, Dano?“ Helen poodstoupila, aby nějaký úředník s platem káv mohl projít dovnitř.

„Vlastně moc ne,“ připustila. „Vypnula jsem, jen cos na něj vystartovala.“

„Jo, myslela jsem si to. No nic, teď už musím běžet, tak se aspoň na vteřinku soustřeď. Menstruovat jsi začala minulýpátek, že jo? Takže tu ovulační testovací sadu musíš používat ode

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

dneška asi týden. Budou tě chtít objednat po prvním cyklu na

kontrolu, aby se ujistili, že všechno běží, jak má.“

Helen vstoupila do silnice rovnou před černý taxík. Podala Daně velkou hnědou obálku. „Formuláře pro praktickéholékaře a o zachování mlčenlivosti jsou uvnitř – je potřeba vyřídit to dneska. Je tam i návod, jak postupovat při výběru dárce. U toho bych chtěla být, protože nepřichází v  úvahu, že můj syn nebo dcera budou zrzavý.“

Daně teď zasvítilo slunce přímo do obličeje. Zamrkala. „On to podepsal?“

Helen už seděla v  taxíku a  chystala se zabouchnout dveře. „Samozřejmě že ty pitomý papíry podepsal! My budeme rodiče k pohledání. Miluju tě.“

Dveře zaklaply a  taxík vyrazil směrem k  mostu. Dana si uvědomila, že vůbec netuší, kam Helen jede. Kolem své cesty nadělala spoustu tajností a byla pro ni důležitější než návštěva kliniky. Dana zůstala stát sama na ulici uprostřed Londýna s mlhavou představou, že by už měla jít, ale nedokázala myslet na nic jiného než na to, že se její život během několikauplynulých minut převrátil úplně naruby.

5

Lacey

„Jste si jistá?“ zeptal se seržant Buckle.

„Jsem.“ Lacey sledovala tři kolegy, jak přinášejí tělo, nyní už decentně uschované ve velkém černém igelitovém pytli zavřeném na zip. Pohybovali se zvolna a  s  vážností. Dokonce i potichu mluvili, protože si uvědomovali, že na molo za policejní stanicí ve Wappingu vidí i veřejnost.

Na konci hlavní rampy stála malá hranatá, tmavě modrábudova. Uvnitř byly pracovní pulty, sklad a velká, ale mělká,ocelová vana. Sem zamířilo každé tělo vylovené z  Temže, aby tu proběhlo jakési prvotní ohledání, a pokud to bylo možné,i identifikace. Téhle nepopulární a neradostné součásti jejich práce se zúčastňoval jen ten, kdo musel. Proto bylo nanejvýš neobvyklé, že se jí Lacey ujala dobrovolně.

„Není problém sehnat někoho jiného,“ navrhl Buckle znovu.

„Stejně by mě to jednou potkalo,“ odpověděla Lacey.„A nezapomeňte, že už jsem ji viděla.“

„To,“ opravil ji Buckle. „Viděla jste to. Pohlavím sinemůžeme být jistí.“

„Vaše dodávka, seržante,“ pronesl jeden z  kolegů, načež se

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

všichni vzdálili. Buckle pohlédl na hodinky. „Zbývá nám asi

dvacet minut, než se tu objeví kriminálka. Pojďme na to, ať jim

máme co říct.“

Zatímco seržant přidržoval tělo za horní část trupu, Lacey rozepínala zip. Zadržovala přitom dech, ale zápach, který se z pytle vyřinul, nebyl o nic horší než esence říční vody se stopou organické hniloby. Horní část ženského těla – a že je to žena, na to by dala Lacey krk – byla do značné míry už jen kostrou, ale oblast břicha a horní části stehen byla pevně ovinuta jakousilátkou. Ta zdánlivě uchránila alespoň část měkkých tkání.

Buckle měl v  náprsní kapse pracovní kombinézy diktafon, do něhož začal mluvit. Uvedl datum a čas prvotního ohledání. Tělu se dostalo označení 23, což znamenalo, že letos šloo dvacátého třetího utonulého, který byl z Temže vyloven. Laceyvzala do ruky digitální fotoaparát.

„Tělo měří 165 centimetrů a váží okolo 30 kilogramů,“konstatoval Buckle. „S přihlédnutím k velmi pokročiléskeletonizaci, zvláště v  okolí hlavy, horních končetin a  horní části trupu, soudím, že se jedná o  ostatky dospělého menší postavy nebo nezletilého.“ Lacey o pár kroků poodstoupila a pořídila několik celkových záběrů oběti.

„Podle velikosti kostry lze usuzovat, že nejde o  dospělého muže.“ Buckle mrkl na Lacey. Ta přistoupila blíž k  vaně, aby nafotila detailní záběry hlavy. Rostliny vyrůstající z  oční jamky vypadaly opravdu odporně, jako by šlo o nějaký špatnýsci-fi film. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Vyfotografovala každou ruku zvlášť a pak pořídila řadu snímků. Postupovala od hlavy směrem dolů.

„Podle určitých znaků to vypadá, že tělo bylo do něčehozabalené,“ pokračoval Buckle. „Od hlavy k patě do neznámélátky. Ať už bude vysvětlení této záhady jakékoliv, zdá se nanejvýš nepravděpodobné, že by mohlo jít o náhodnou smrt nebosebevraždu. Dobrá, co tu máme dál.“

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

Lacey odložila fotoaparát a pomohla Buckleovi obrátit tělo. Vzadu na lebce stále držel kus tkáně s pramenem dlouhýchvlasů. Rozkladné procesy na téhle straně těla nebyly v takpokročilém stadiu, a maso na ramenou a ve spodní části zad se v jasném slunečním světle rudě lesklo.

„Tyhle partie vypadají jinak.“ Lacey se znovu chopila foťáku.

„Tělo pravděpodobně leželo na dně na zádech,“ řekl Buckle. „Pokud tam bylo bahno, pro ryby a další vodní havěťpředstavovalo určitou překážku. I když... podívejte se.“ Ukázal na levé rameno. „Řekl bych, že je to staré jen několik dní.“

„Jak dlouho mohlo být tělo ve vodě?“ zeptala se Lacey. Buckle pracoval u  Námořní jednotky několik let a  za tu dobu viděl už hodně utopenců.

„Déle než měsíc, méně než rok. Ale řeknu vám, co mi přijde divný.“

„C o ? “

„Že se v  řece asi moc nemlelo. Pojďme odstranit tu látku, abychom si byli jistější, ale řekl bych, že kostra pořád držípohromadě.“

„Co je tohle?“ řekla Lacey a ukázala zhruba do míst, kde se mohl nacházet pas. Buckle se sklonil blíž. „Provaz,“ konstatoval. „Pevně uvázaný v pase, pravděpodobně proto, aby držel látku.“

„Mně to připadá jako nylonová šňůra.“ Lacey přistoupila až těsně k tělu. „Což znamená, že ho nic nemohlo rozkousat. Další je kolem kotníků. Co hlava?“

„Tady nic nevidím,“ odpověděl Buckle téměř vzápětí.

„To je asi důvod, proč látka kolem pánve a nohounepovolila,“ uvažovala Lacey. „Držela ji ta nylonová šňůra a vodníživočichové se nedokázali prokousat hlouběji.“

Zvedla hlavu a všimla si, že ji Buckle pozoruje.

„Sundáme to?“ zeptala se.

Místo odpovědi sáhl za sebe a  v  ruce se mu objevily mohutné nůžky. „Všechno zaznamenávejte,“ řekl. „Já se tu šňůru

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

pokusím nejdřív rozvázat, abychom ji nemuseli stříhat.“ Začal

u kotníků, snažil se najít volný konec a uvolnit uzel. Laceynadesala dva sáčky na důkazní materiál a položila je na pult.

„Nevede až sem,“ konstatovala Lacey a zkoumala horní část stehen. „Ale pod tou bandáží, nebo co to je, zůstal kusoblečení.“

„A bandáž pokračuje zase tady výš, jako by to oblečení měla fixovat.“ Buckle sáhl pod tělo. „Já to tady nadzdvihnu a  vy to rozmotáte.“

Lacey už uvolnila skoro metr šňůry, když jí něco ostrého a studeného štrejchlo o ruku. Uskočila. „Proboha, uvnitř něco bylo.“

I Buckle sebou trhl, ale vzápětí z nich napětí opadlo. Spatřili malé živočichy, kteří vylézali z těla. Lacey je vyrušila a oni se teď snažili vyškrábat po ocelových bocích vany na svobodu.

„Říční krabi,“ odtušil Buckle. „Žije jich tam spousta.“

Lacey přikývla. Čínští říční krabi, kteří mohou dorůstatvelikosti lidské dlaně, se ve Velké Británii objevili poprvé ve třicátých letech minulého století, když sem byli zavlečeni na obchodních lodích. Protože měli málo přirozených nepřátel,rychle se rozšířili a mezi původními obyvateli řeky, ale i na březích a infrastruktuře přístavů způsobili doslova katastrofu. Jejichtyickým znakem jsou mohutná a nebezpečná klepeta a neustálý pohyb, kterým se při odlivu pachtí po říčním dně.

Od té doby, co Lacey bydlí a pracuje na řece, jich viděla už desítky. To, že je přilákala zahnívající tkáň, bylo taképochopitelné. Jak se ale štrachali po vaně – napočítala jich šest –, to bylo opravdu odporné.

6

Nadia

Řeka jí naháněla strach. I tady, vysoko nad městem, Nadiu znervózňovala. Řeky, které znala, vypadaly úplně jinak nežtahle. V krajině, odkud pocházela, byly mělké a rychlé, průzračné jako křišťál a studené jako noc. Hnaly se přes kameny,prodíraly rákosím, zurčely, třpytily se ve slunci a v noci házely jiskřivé odlesky jako jasné hvězdy na temné obloze. Tahle řeka bylamohutná: hnědá jako stará krev a nepředstavitelně hluboká.

Dívala se dalekohledem příliš dlouho. Poodstoupila od něj, aby si oči mohly odpočinout. Zavřela je, ale přesto ji pálily. Bylo časné ráno, vítr jí čechral vlasy a  ovíval tvář. Představovala si, že je doma.

Doma, odkud musela utéct do kopců, když krutosti veválkou rozvrácené zemi přesáhly únosnou mez. Na úbočíchsvíraných po většinu roku mrazivou zimou ležel sníh. Vzduch, který dýchala, byl řezavě chladný, ale čistý, bez kouře a prachu.Nalhávala si, že zvuky a výkřiky, které narušovaly posvátné ticho, jsou příliš daleko.

Tady, na druhém konci světa, na ni doléhal stesk, a abynalezla trochu čerstvého povětří a klidu, musela vylézt až sem, do

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

letitého rozlehlého parku. Ale ani tady nedokázala uniknout

všudypřítomné řece. Dalekohledy instalované na vyhlídkových

místech byly namířeny právě na ni. Ten mohutný nelítostný tok

si na ni dělal zálusk, převaloval ji v ústech, jako by ji ochutnával,

než ji definitivně spolkne. Sice ji na poslední chvíli vyplivl, ale

Nadia si připadala jako kotě vytažené ze psí tlamy.

Kdysi dávno jí matka vyprávěla příběh o velké hladové řece. V tom příběhu si řeka pamatovala všechny, kdo do ní kdyvstouili. Jakmile tě jednou ucítila, už na tebe nezapomněla. Označila si tě, a jak život ubíhal, její touha po tobě narůstala. A i když jsi dělala cokoliv, aby ses jí vyhnula, jednoho dne tě stejně pozřela a ze své moci už nepustila.

Oči už Nadiu nepálily, a tak se znovu sklonilak dalekohledu. Viděla jen jeden policejní člun. Ještě před půl hodinou jich tam bylo několik, modrý trup a bílá paluba jsou nezaměnitelné. Vytvořily kruh a zaujaly pozici, aby odolávaly proudu. Poznali by je i lidé, kteří na ně nikdy nevstoupili, nikdy je nevytahovali z ledových vod jako rybu, které došly síly. Ji tehdy v noci před řekou zachránily.

Řeka na ni ale nezapomněla. Promlouvala k ní z temnot,Nadiiny sny se měnily v  noční můry, během nichž ji zaplavovala voda, všude kolem ní se vznášely vodní řasy a bahno, lepily se na ni a táhly ji dolů. Řeka jí říkala, že se jí už nikdy nezbaví, že pro ni jednoho dne stejně přijde a příště že nevyvázne.

7

Lacey

„Vidím, že se vám trable nevyhýbaly dlouho.“

Lacey sebou trhla. Byli s  Bucklem tak zabraní do řešení záhady se šňůrou omotanou kolem těla oběti, že si ani jeden z nich nevšiml dvojice mužů, která k nim po přístavním molu přicházela. Detektiv seržant Neil Anderson a detektiv konstábl Pete Stenning patřili k Lewishamskému zvláštnímuvyšetřovacímu týmu. V uniformě ji viděli poprvé.

Andersonovi se opasek poněkud zařezával do břicha. Podle všeho trochu přibral, a to nikdy nebyl štíhlý jako proutek. Bylo mu pětačtyřicet, měl řídnoucí rezavé vlasy, nevýraznou bradu a růžové tvářičky. Patřil k těm policistům, na nichž každodenní pracovní stres zanechává stopy. Naopak Stenning vypadaldobře. Byl vysoký, přibližně stejně starý jako Lacey, a podle všeho v dobré kondici. Tmavé vlnité vlasy měl nagelované a už z dálky voněl kořeněnou kolínskou nebo vodou po holení.

V březnu se Lacey rozhodovala, jestli by neměla od policie nadobro odejít. Nakonec přijala nabídku zůstat, ale udělalaneobvyklé rozhodnutí. Namísto slibné kariéry na postu detektiva

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

a okamžitého povýšení do hodnosti seržantky se vrátila do řad

uniformovaných policistů. Někteří kolegové včetně Andersona a Stenninga se jí to snažili rozmluvit. Tvrdili, že neobyčejná

trojnásobná smůla, která ji během vyšetřování složitých, rychle

po sobě jdoucích případů pokaždé málem stála život, bylamimořádná a že se jí nic podobného znovu přihodit nemůže. A že

jí bude mezi řadovými policisty škoda. A  že se unudí k  smrti.

Přesto své rozhodnutí nezměnila.

Teď neprahla po ničem jiném než předcházet trestným činům a  přestupkům – hlídkovat na řece, kontrolovat plavidla a kapitánské průkazy, nabádat opilé a neukázněné, že řekamožná vypadá neškodně, ale ve skutečnosti tak nevinná není,a donekonečna pomáhat lidem z vody. Řešení závažnějších zločinů chtěla přenechat těm, kteří na to stále ještě měli žaludek.

Je zajímavé, jak se může míchat radost s nelibostí, když po čase spatříte staré známé. Tyhle dva by skoro mohla považovat za kamarády. Skoro, protože Lacey Flintová ve skutečnostižádné opravdové kamarády neměla. „Dobré ráno, seržante.“Napřímila se a přiměla se k úsměvu. „Zdravím, Pete.“

Anderson k  ní nemotorně vykročil, jako by ji chtěl obe - j mout, jenže pak si uvědomil, že její kombinéza není jen mokrá, ale nese také stopy rozkládající se tkáně. Místo toho na ni tedy jen mávl. Stenning se usmál a poslal jí vzduchem polibek.

Když se pozdravili i  s  Bucklem, obrátil se Anderson opět k Lacey. „Jste v pohodě?“

„Naprosto, seržante,“ ubezpečila ho hned.

„Tak co tu pro nás máte?“

Lacey nejprve ze slušnosti pohlédla na Bucklea, ten všakpřikývl a nechal ji odpovídat.

„Tělo bylo objeveno v  řece dnes ráno před šestou,“ začala. „Našla jsem ho já, pokud by to někoho zajímalo. Bylo zachycené u  starého přístavního mola u  jižního břehu, kousek nad Deptford Creekem. Nejzajímavější je, že bylo původně od hlavy

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

až k patě zabalené do nějaké látky, kterou seržant Buckle ukládá

tady do sáčku. Je toho pořádný kus. Zhruba odpovídá celému

prostěradlu, a  pak tu máme ještě několik metrů užších pruhů

z téže látky. Ty jsou asi dvacet centimetrů široké, bavlněné,docela hustě tkané. Oba okraje jsou ručně obšité, takže se nejedná

jen o nějaké staré, na pruhy natrhané prostěradlo.“

„Žena, nebo muž?“ zeptal se Anderson. „Mladý? Starý? Ve vodě se ocitl živý, nebo mrtvý?“

Buckle odložil sáček na důkazy, do něhož cpal látku.„V tomhle ohledu toho moc nevíme. Nezbylo nic, z čeho sejmoutotisky prstů, žádné identifikační znaky ani doklady. Podle velikosti kostry a zachovalého pramenu dlouhých vlasů se nabízí, že je to žena. Ale nemůžu vyloučit ani možnost, že jde napříklado mladého příslušníka sikhské menšiny.“

„Do vody ji někdo hodil až po smrti,“ řekla Lacey. „Tenpohřební rubáš, nebo jak to nazvat, byl kolem těla omotaný narosto precizně. Až půjdeme dovnitř, můžeme vám ukázatfotky. V  případě oběti bojující o  život by taková přesnost nebyla možná.“

Buckle se zamračil, ale Laceyinu vytrvalou představu, že šlo o ženu, nijak nekomentoval. „Na látce jsme také nenalezli žádné krvavé skvrny. Je na pohled bezbarvá, ale o to se postarala říční voda a bahno.“

„To je dobrý postřeh,“ řekl Buckle. „A také to, že rozkladné procesy jsou sice v pokročilém stadiu, ale kostra zůstalaintaktní. U  utonulého zmítaného říčním proudem by to bylo zcela nepravděpodobné.“

„Příliv a  odliv by jím smýkal, takže tělo by se potlouklo o tvrdé předměty, že?“ ujišťoval se Stenning.

„Zásadně by ho poškodily,“ souhlasil Buckle. „A  taky nesmíme zapomenout na lodní šrouby. Po týdnu ve vodě užprakticky nelze vytáhnout utonulého vcelku.“

„Byla zatížena,“ řekla Lacey. „Nějak se z  toho uvolnila, ale

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

látka se zachytila za molo. Odhaduju, že se to muselo stát někdy během noci, protože jinak by si jí někdo všiml už včeravečer.“

„A  jaký pro to máte důkaz?“ zeptal se Buckle, který se teď tvářil pochybovačně. Stejně jako ostatní. No, aspoň je vidět, že ještě nezapomněla přemýšlet jako detektiv.

„Ty zátěže držely nylonové šňůry, které má omotané kolem pasu a kotníků,“ pokračovala Lacey. „Syntetický materiál vybral vrah proto, že ho nic nerozžvýká a nepřekouše. Neměli jsme ji najít.“

„Je to opravdu tak?“ ozval se nový hlas.

Všichni se otočili a spatřili štíhlou mladou ženu ve světlezeleném kalhotovém kostýmu, která k nim mezitím potichu přišla po molu. S jejími černými, po ramena dlouhými vlasy sipohrával vánek. „Zdravím, Lacey,“ pronesla inspektorka DanaTullochová.

„Dobré ráno,“ odpověděla Lacey a sledovala, jak se jejíbývalá šéfka dívá na tělo a pak znovu na ni.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Tullochová.

„Naprosto,“ vyhrkla Lacey a  hned zapochybovala, jestli se neunáhlila a nevyznělo to až moc neohroženě a tím pádemneřesvědčivě.

„Už jste se do toho pustili, Scotte?“ Anderson, jak si Lacey stačila všimnout, těkal očima z jedné ženy na druhou a vypadal nervózně. Nikoliv bezdůvodně. Když viděl svoji šéfku a  Lacey pohromadě naposledy, musel je od sebe téměř odtrhnout.

Buckle zvedl ruce v gestu naznačujícím, že se případuvzdává, načež se obrátil k Lacey. „Musíte se dostat domů. Podívám se, jestli není volný nějaký člun, který by vás tam hodil. Příliv je pořád dost vysoký.“

„Když už jste tu,“ začala Tullochová a věnovala Lacey přesně odměřený úsměv, který jí naháněl hrůzu, „byla bych ráda,kdybyste se s námi vydala na patologii.“

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

Lacey se podívala na Buckleyho a pak zpět na Tullochovou. „Já?“

„Ano. Chci zjistit, co přesně jste dnes ráno u  řeky dělala. Půjdeme?“

8

Pari

Hlava ji teď bolívala ještě víc. Dnes ráno byla bolest tak hrozná, že ji vzbudila už před svítáním. Ležela s očimazavřenýma a čekala, jestli se jí z bolestivého tepání udělá nevolno, nebo jestli trochu neodezní, aby mohla vstát z postele. Raději se ani nehýbala.

Okno bylo otevřené. Nikdy ho nezavírala. Jednak proto, že pocit, že je tu uvězněná, byl skoro nesnesitelný, a částečně proto, že vánek jí dovnitř přinášel různé vůně – rozpálený olej,pomeranče a kardamom, nebo jen pečené jehněčí –, které jípřipomínaly domov.

Pootevřeným oknem k ní doléhaly zvuky z řeky. Motorysilných člunů, povely nesoucí se přes vodu, chechtání racků, kteří jako by se domáhali vysvětlení, co to má všechno znamenat.

Pari se nadzdvihla a  posadila se na posteli. Ačkoliv nebyla nijak vysoká, natáhla se a vstrčila obličej do malé škvíry, ježdělila její místnost od okolního světa.

Časné ranní slunce dopadalo na protější okna za úzkým pru - hem vody, ale dosahovalo jen k horním patrům. Potok, který

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

tekl pod domem, byl příliš hluboko, než aby na jeho hladinu

zasvítily sluneční paprsky. Ale nižší okna fungovala jako tmavá

zrcadla a v jednom z nich vídala odraz života na řece.

Člun s modrým trupem a bílou kabinou stál na místě.Policejní člun.

Tady jsem! Pomozte mi!

Byla to pouze v duchu vyřčená slova. Cizí policie jínepomůže. Nepomohla jí ani ta v její vlastní zemi, tak proč by mělatahle? Naposledy se nadechla čerstvého vzduchu a vrátila se zpět do místnosti, která ji zpočátku vítala tak radostně, jako by byla příslibem lepšího života. Teď uvažovala, jestli v ní nakonec taky neumře.

9

Dana

„Ty blbci z  Wappingu se mi zase šťourali v  těle?“ Patolog štrádoval po místnosti s  nedojedeným vaječným sendvičem v  jedné ruce a  dioptrickými brýlemi s  červenými obroučkami ve druhé. Byl to vysoký, urostlý, téměř padesátiletý mužs hustou prošedivělou kšticí a pronikavě modrýma očima.

„Co plave, je naše,“ řekla Lacey. „Ráda vás zase vidím,doktore Kaytesi. Nové brýle?“

Dana sledovala, jak se Mike Kaytes na Lacey dívá. Pakzastrčil brýle do kapsy pracovního oděvu. „Asi bych měl být rád, že jste mi pro změnu doručila někoho vcelku.“

Dana chvíli nechápala, jak to myslí. Pak si ale uvědomila, že si Kaytes podle všeho na Lacey pamatuje. Vloni v létě řešilipříad, kdy po něm chtěli, aby zkoumal části lidských tělroztroušených po celém Londýně. Ovšemže si ji pamatuje. Copak na Lacey může někdo zapomenout?

Většina žen neviděla, že Lacey Flintová má jakýsi skrytýsex-appeal. Místo toho v ní spatřovaly jen průměrně vysokou ženu, která sportovní postavu skrývá v  plandavém a  nenápadném

Žčř ěžůďňůťěČŘěž

oblečení a málokdy nosí make-up, snad aby neupozorňovala na

svůj dokonalý obličej, jehož pravidelné rysy ještě podtrhovaly

dlouhé rovné vlasy, buď rozpuštěné, nebo sčesané dozadua stažené do ohonu. Z nějakého důvodu, kterému Dana Tullochová

zatím nerozuměla, nechtěla být Lacey Flintová vidět. Alespoň

u žen její taktika zabírala.

„Tahle není vcelku,“ řekla Lacey a  ukazovala na tělo v černém vaku. „Většina tkání je pryč.“

Kaytes se zakousl do vajíčkového sendviče a Danasledovala, jak z něj málem ukápl polotekutý žloutek. Na druhou stranu zdejší kanálky spláchly z podlahy už mnohem horší věci.

„No nic, nebudu se pouštět do disputace s takovýmiexperty,“ zamumlal. „Můžete odstranit ten igelit, děvčata?“

Dvě asistentky, ani jedné nebylo méně než čtyřicet, už čekaly uprostřed místnosti u vaku na mrtvoly. Společnými silami ho rozepnuly a  vytáhly zpod těla. Jedna rozsvítila silný reflektor umístěný těsně nad hlavami. Druhá zapnula odsavač, který bude po celou dobu pitvy nenasytně, i když tlumeně hučet.

Místnost zaplnil pach Temže. Už úplně zbavena lněných pruhů látky, které Dana viděla dosud jen na fotografiích, jípostava připadala skutečně drobná. Hlava a horní část trupu byly už opravdu pouhou kostrou, trochu tkáně zůstalo jen na dolních partiích.

„Slyšel jsem, že jste to našla vy,“ mluvil Kaytes opět pouze k Lacey. „Teď pracujete u říční policie, že?“

„Kdyby vás slyšel David Cook, že jeho jednotce říkáte říční policie, byl byste dalším adeptem na pitvu vy,“ pronesla Dana a postoupila o krok vpřed, aby upozornila na svou přítomnost. „Jsem vrchní vyšetřovatelka, detektiv inspektorka DanaTullochová. Tohle jsou detektiv seržant Anderson a detektiv konstábl Stenning.“

Nepředpokládala, že se omluví. Na to už znala Kaytese dost dlouho.

Žčř ěžůďň ďžťČŘflfifk

„No jo, no jo. Můžete mi to chvilku podržet, než si nasadím roušku?“ řekl a podával jí nakousnutý vajíčkový sendvič.

„Jsem vegetariánka,“ poznamenala.

Zatvářil se dotčeně. „To je vejce. Ach jo, tak to podrž ty, Jackie.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist