načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temné bratrstvo - Luke Scull

Temné bratrstvo

Elektronická kniha: Temné bratrstvo
Autor:

- První díl strhující trilogie od nejslibnějšího nového hlasu britské fantasy. - Je doba temna. Zásoby kouzla čerpaného z mrtvých bohů pomalu docházejí. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 441
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Grim company
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Ladislav Václavík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1409-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jako už v mnoha jiných příbězích, i zde, ve chvílích nejtemnějších, se objeví naděje. Tu přináší světu Temné bratrstvo. Několik odvážných srdcí i ostrých mečů hrdinů, kteří neztratili vůli a rozhodli se krutým časům čelit. Postavit se tyranii a obrovské zlomoci nesmrtelných kouzelníků však bude vyžadovat sílu, statečnost, oběti, ale i notnou dávku nadhledu. Nastala totiž Doba zmaru. Úvodní díl napínavé temně laděné fantasy trilogie z období, kdy země lidí je pozvolna stravována nedobrými kouzly zlomocných mágů a zásoby hrdinů už zřejmě došly.

Popis nakladatele

První díl strhující trilogie od nejslibnějšího nového hlasu britské fantasy.

Je doba temna. Zásoby kouzla čerpaného z mrtvých bohů pomalu docházejí. Démoni a krakatoni zamořují zemi a poslední hranice mezi říšemi se začínají hroutit. Žárliví vládci tří velkých měst sedí ve svých kamenných věžích a přemítají nad tou špetkou magie, která zbývá…
Není to doba stvořená pro hrdiny. Hrdinské písně jsou už dávno zapomenuty, odvážné činy nikdo nezapisuje. I v takových chvílích se však najde pár odvážlivců, kteří si uchovají jiskru naděje, spojí své síly na obranu proti tyranii nesmrtelných mágů a vytvoří nezvyklou skupinu — Temné bratrstvo. 

Luke Scull se narodil v Bristolu a nyní žije se svou ženou ve Warminsteru. Živí se jako designér počítačových her a pro společnosti Ossian Studios a BioWare pracoval na několika uznávaných titulech. Román  Temné bratrstvo  (2013) je prvním dílem plánované trilogie a zároveň autorovou první vydanou knihou. Byla nominována na cenu Gemmell Awards 2014 za nejlepší fantasy roku ve třech kategoriích. Autor v současnosti dokončil druhý díl trilogie  Sword of the North  (Meč severu), který ve Velké Británii vyjde na jaře 2015.

Zařazeno v kategoriích
Luke Scull - další tituly autora:
Meč severu -- Temné bratrstvo Meč severu
 (e-book)
Meč severu Meč severu
Temné bratrstvo Temné bratrstvo
Ostří mrtvého muže Ostří mrtvého muže
 (e-book)
Ostří mrtvého muže Ostří mrtvého muže
 
K elektronické knize "Temné bratrstvo" doporučujeme také:
 (e-book)
Meč severu Meč severu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tyranova sázka

Anděl smrti

Opět na útěku

Křižovatka

Neúprosná zbraň

Radostný smích

Kouřové stropy

Hrdinovo putování

Srdce ze železa

Nečekaná zpráva

Neznám bratra

Těžké rozhodování

Poslední ponaučení

Spěchej pomalu

Přátelé na vysokých místech

Velký útěk

Krušné časy

Nelehká rozhodování

Co dělá muže mužem


9

TyRANOVA SázkA

Na vlnách se pohupoval zakotvený válečný koráb; vlajka se sty

lizovaným písmenem M, vyšitým stříbrnou nití na černém po

zadí, se hrdě třepotala na stěžni vlajkové lodi vítězné flotily Přísta

vu stínů.

Válka, jež poslední půlrok barvila krví vody v kraji Trin, byla

u konce. Dvě stě mil odtud, za Hromovým mořem, sčítala Dor

minie škody, které utrpěla za opovážlivost, když se se svým ná

mořnictvem postavila mocnějšímu dělostřelectvu lodí z  Města

stínů.

Tarn se díval, jak muži z lodi Svododa skáčou nadšeně do doků.

Kvapně se sběhl dav lidí, aby je přivítal. Přístavištěm se rozléval

jásavý smích a  nekončící štěbetání hlasů. Nejedna uslzená tvář

vzhlížela s  očima rozšířenýma obdivem k  milovaným navrátil

cům a ke každému muži se tiskla jeho rodina a přátelé, pro něž se

stal hrdinou.

Tarn hleděl ještě chvíli na dění u lodi, pak se otočil a odplivl

si do hluboké modré vody v přístavu. Díval se, jak se chrchel zou

fale pohupuje na hladině, než ho neklidná voda roztrhala. Žena

prochá zející kolem na něj vrhla tvrdý pohled a pak se vmísila mezi

vyloďující se vojáky.

Když nepřátelství s Dorminií dosáhlo vrcholu, on jako první by

skočil na palubu, jen kdyby mu to chromá noha dovolila. Na Hro

movém moři, stejně jako kdekoli jinde, by nebyl k ničemu. Kotva

stahující dolů každého, kdo by na něm byl závislý.


10

Ze zvyku se podíval na své ruce. Zíraly na něj strupaté jizvy

a staré škrábance a on uhnul pohledem. Hanba vyvřela na povrch

jako gejzír. Musí vidět Sáru. Musí se jí omluvit.

Se skloněnou hlavou se Tarn pomalým, chromým krokem vy

dal k domovu.

Když se Tarn proplétal labyrintem domů stojících hned za přísta

vem, přiblížil se soumrak. Ulice byly plné hýřilů. Na počest vítězství

města ve válce o Nebeské ostrovy v Nekonečném oceánu daleko na

západě vyhlásil lord Marius třídenní svátek.

Tarn se zamračil a cítil, jak v něm kypí hněv. Marius byl skrz

naskrz zkažený, jeho záliba v jídle a pití byla pověstná. Stejně jako

Tyran z Dorminie a záhadná Bílá paní z Thelassy na východě byl

i Marius Magelord, nesmrtelný kouzelník s obrovskou mocí, který

společně s ostatními zavinil Dobu zmaru.

Zpropadený Bohavrah.

Dav sunoucí se k  přístavu zmohutněl. Mezi lidmi mířícími

k dokům bylo mnoho spoře oděných děvek, za nimiž se táhla vůně

levného parfému a jež zoufale toužily vybrat vyloďujícím se námoř

níkům z měšců všechny peníze.

Jedna taková vycítila prvního zákazníka a stoupla si před Tar

na. Vypnula hruď a usmála se na něj. Zuby měla křivé, ale oči byly

modré a  veselé a  její obličej rámovaný špinavými hnědými vlasy

byl docela přitažlivý.

„Žízeň, drahoušku? Mám skleničku, která ti svlaží jazyk jako

žádná jiná,“ řekla a hbitě si přejela rukama dolů po stehnech. Ně

jak se jí přitom podařilo nadzvednout lem krátkých šatů. Její nohy

poseté několika modřinami byly bledé, bílé jako sýr, který Přístav

stínů vyvážel přes Hromové moře do Thelassy a dál. Ten pohled

vyvolal nepříjemné vzpomínky.

Tarn si odkašlal. „Nemám zájem. Doma na mě čeká žena.“ Uká

zal na prostý prstýnek z levného stříbra a snažil se nemyslet na to, že

je mírně promáčknutý.


11

Děvka sotva slyšitelně sykla zklamáním. Chtěla mu tím zali

chotit, získat si jeho přízeň, když ale přejela pohledem přes jeho

krabatý obličej, řídnoucí vlasy a  vystupující břich, bylo nade vše

jasné, že všechno jen předstírá.

„Možná bych ti udělala zvláštní cenu, když máme tu slávu a tak.

Co ženuška neví, to jí neublíží, no ne?“ V ženině hlasu nyní zazněl

jakýsi nezájem, jako by se rozhodla, že její nabídka je dostatečná,

ať už bude získaná odměna sebehubenější. Tarna rozzlobilo, že si

něco takového vůbec může myslet, zvlášť proto, že měla pravdu.

„Víš ty vůbec, jaký je to pocit, když tě má někdo rád? Když máš

někoho, kdo bude stát pokaždé při tobě, i  když uděláš sebevětší

pitomost? Taková ženská si zaslouží, aby jí chlap zůstal věrný.“

„Jak chcete, pane. Dneska večír tudma projde hromada vám po

dobnejch. A  sázím, že většina bude mít  lepší náladu a  naditější

kapsy.“ A bez dalších řečí ho odstrčila stranou a odešla.

Tarn si otráveně odfrkl. Začalo ho bolet levé koleno, po té jeho

nehodě se mu to stávalo takřka neustále.

Vydal se pomalým krokem domů.

Světlo začalo slábnout. Během půlzvonu, než Tarn dorazil do prů

myslové části známé jako Východní smola, vyrostly na obloze černé

mraky a překryly zapadající slunce. Siluetu města, beztak už úplně

zahalenou smogem, potáhly další vrstvou šedi. Uprostřed měst

ských oslav byly kovářské výhně vyhaslé a  bez života, ale z  vše

obec ného veselí přitom proniklo do této části Přístavu stínů jen

pramálo. Východní smola byla ponuré, skomírající místo. Pro Tarna

to byl domov.

Když mu kolenem projela ostrá bolest, proklel svou chromou

nohu. Škubl sebou a uklouzl na podezřelé kaluži.

K  jeho uším dolehl krutý smích jakéhosi chlapce. „Viděls to,

Tomazi? Ten vypasenej hajzl se málem vymáchal ve tvejch chcan

kách!“

„Možná je zas ožralej.“


12

Tarn sevřel pěsti, vzedmula se v něm vlna vzteku. Bylo jich šest,

místní výrostci. Odporná banda.

Jeden z mladíků si to doštrádoval až k němu a odfrkl si. „Ten

není ožralej.“

„Protentokrát. Čítám, že dneska jeho stará může bejt v  klidu.

Viděls ty modřiny, co jí udělal?“

„Jo. Ksicht měla žlutohnědej jak psí hovno.“ Kluk, který právě

promluvil, už byl nyní zpátky mezi svými kumpány a vrhl na Tarna

šibalský pohled. „Ale co, hoď jí přes hlavu pytel a vyjde to nastej

no, chápeš, co myslím?“ Mladík vyšpulil rty a k velkému pobavení

party zachrochtal.

Tarn se začal třást po celém těle. Udělal krok dopředu, zuřivě

svíral pěsti, obličej naběhlý vzteky. Během okamžiku přepnuli mla

díci z ledabylého vtipkování do smrtelné vážnosti, zaťali do něj své

kruté pohledy a rukama šátrali k opaskům. Tarn věděl, že proti nim

nemá šanci, ale bylo mu to jedno. Chtěl jim prostě ublížit.

V té chvíli se z oblohy spustily první dešťové kapky. Spolu s deš

těm přišlo cosi neuchopitelného a  neviditelného, splynutí obrov

ských sil, které všichni přítomní cítili, ale nebyli s to pojmenovat.

„Sakra!“ řekl jeden z gangu a rozhlédl se po svých druzích.

„Raděj se vraťme,“ řekl Tomaz. „Musím pustit Tyra domů. Ne

snáší, když leje.“

Ostatní přikývli a vražedné myšlenky, jež ještě před okamžikem

zaměstnávaly jejich mysl, vystřídaly obavy o osud kamarádova ne

bohého psa. Ještě než je pohltil sílící déšť, šlehlo několik z nich po

Tarnovi zlověstným pohledem, nepadlo však již ani slovo.

Tarn sklopil hlavu, neboť mu do obličeje stékal kyselý déšť, a ne

jistým krokem se kluzkými ulicemi vydal na cestu. Potřeboval se

dostat domů, čeká tam na něj Sára. Zvedl se vítr a vmetával mu do

očí ledovou vodu.  Snažil se jí zbavit mrkáním. Na město padla

noc jako deka.

Nedělalo mu radost, co se z něj stalo, ale co mohl dělat? Pití ho

zlomilo — zničilo ho stejně neodvolatelně, jako mu padající ná


13

klad rozdrtil nohu. Všechny peníze, co si za posledních deset let

uložil stranou, celých deset zlatek, padly na doktora, který mu sice

nohu zachránil, ale on zůstal chromý a bez haléře v kapse. Sára si

zasloužila něco lepšího.

Byl už téměř doma. Co když se sebrala a odešla, dřív než do

stal příležitost se omluvit? Byla mladší než on, ženská v nejlepších

letech. Dítě mu sice nepovila, ale ve městě byli lékárníci, kteří by

jí s tím mohli pomoct. O pokroku, jejž Přístav stínů na poli vědy

v  nedávné době zaznamenal, se v  Trinu mluvilo již před válkou.

Teď, když měl kapsy téměř prázdné, nebylo na nějakého lékár

ní ka ani pomyšlení.

Přiblížil se ke dveřím do svého skromného příbytku. Uvnitř se

nesvítilo. Všude vládlo ticho, až na vytrvalé bubnování deště, jenž

se hrnul dolů po břidlicové střeše a  cihlových zdech a  s  plesko

tem končil na dlažebních kostkách. Tarna se na okamžik zmocnila

panika.

Najednou zablikalo světlo a v okně se objevil Sářin obličej. Dve

ře se otevřely. Stála tam před ním, v  ruce svíčku, jež osvětlovala

blednoucí modřiny na její tváři. Beze slova se otočila a odešla do

kuchyně. Šel za ní.

Na malém jídelním stole byly prostřené dvě misky. Posadil se;

Sara před něj položila svíčku a odešla k železným kamnům. Vrátila

se se starým otlučeným hrncem a sňala z něj hadr, jímž byl zakrytý.

Nabrala mu na talíř štědrou porci teplého dušeného masa se zele

ninou, sobě dala o trochu méně a položila na stůl dvě dřevěné lžíce.

Pak si sedla naproti němu.

Uplynul půlzvon. Sára se na něj téměř nepodívala. Jídla se skoro

nedotkla. V lebce se mu začínala opět ozývat tupá bolest. Odstrčil

talíř a hledal slova, která si předtím celou dobu rovnal v hlavě.

„Sáro... Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Ty to víš. Jsem zatracený

blázen. Zbytečný, bláznivý kripl. Je mi to tak —“

Těsně kolem hlavy mu proletěla miska, minula jej o necelý palec.

S břinkotem se rozbila o stěnu za ním a po stole a po podlaze se


14

rozstříkly studené kusy masa se zeleninou. Sářin obličej byl jako

chladná maska, ale ruce se jí třásly.

„Ty hajzle,“ řekla. Vyhoupla se na nohy. „Jak jsi mi to mohl

udělat?“

„Nemohl jsem si pomoct, Sáro. Řekl jsem ti to. Vím, že by sis

zasloužila lepší život.“

„Tak to si teda piš, že si zasloužím lepší život!“ V  náhlém zá

chvatu vzteku se rozhlédla kolem sebe, strhla z kamen pánvičku

a výhrůžně k němu vykročila. Tarn se svezl ze židle, ale zaklesl se

kolenem o stůl a zaklel. Máchla prudce pánvičkou a udeřila jej do

pravého spánku.

„Áá!“ zařičel a oči mu zalil oslepující výbuch světla. Cítil, jak mu

po tváři stéká krev a skapává mu po bradě. Pekelně to bolelo. Sára

opět zvedla pánvičku.

Chytil ji za ruku a pevně stiskl. Pánvička jí vyklouzla z ochabu

jícího sevření a břinkla o podlahu. Vztek, jenž v něm po celý den

probublával, najednou vzkypěl. Lomcovala jím nezadržitelná, ne

smyslná zuřivost. Stiskl ještě pevněji, až zalapala po dechu. Zvedl

druhou, strupy pokrytou ruku a sevřel ji v pěst. Podívala se mu do

očí. Sevřená pěst zakolísala.

A pak to oba uslyšeli. Burácivý, dunivý hřmot, jako když se tisíc

vln tříští o útes. Pleskání deště na střeše se změnilo v zuřivé bub

nování. Zdálo se, jako by se zachvěl strop. Začínaly se objevovat

pukliny, dovnitř se hrnuly potoky vody a lily se na stůl, podlahu

a nábytek. Z ulice doléhal křik, sotva slyšitelný přes burácení a klo

kotání stříkající vody.

Tarn pustil ženinu ruku. Oba dva se hnali úprkem ven.

Nebe nad Soumračným zálivem vřelo a běsnilo sto stop nad měs

tem a zahalovalo jeho siluetu přes celý obzor. Z oblohy visely mi

liardy tun vody zadržované jakousi nepředstavitelnou mocí a zkrá

pěly město pod sebou záplavou kapek. Na ulicích se rojily hloučky

mužů i žen — někteří zůstali stát, zkamenělí hrůzou, druzí za se


15

bou spěšně zamykali dveře. Několik stařešinů mělo zavřené oči

a modlilo se k bohům, o nichž věděli, že je nemohou slyšet. Bo

hové byli už pět století mrtví. Byli vyvražděni během Války s bohy

a jejich těla byla svržena z nebes Magelordy, kteří nyní vládli nad

otřeseným světadílem.

Tarn zíral na neskutečný, ohromující výjev nad sebou. Necítil

strach. Ani lítost. Jeho mysl byla ochablá, nebyl schopen si uvědo

mit rozsah toho, co se právě dělo. Poblíž zuřivě štěkal nějaký pes

a k smrti vyděšený běhal sem a tam. Jakýsi mladík na něj zavolal

jménem — Tyro? —, schoulil se k vystrašenému psovi a objal ho.

Tarn ucítil, jak se jeho podřených prstů dotýká jemná kůže čísi

ruky. Něžně k sobě Sáru přivinul.

„Je mi to líto,“ zašeptal a políbil ji na čelo.

Sára mu položila hlavu na prsa. Stál tam, hladil ji po vlhkých

vlasech a pomžikával po běsnícím vodním víru nad sebou. Smršť

náhle na jeden jediný okamžik ustala v pohybu. Tarn zahlédl loď,

jejíž příď a polovina paluby vyčnívaly z vody téměř přímo nad jeho

hlavou. Svoboda.

Nebesa se zřítila.


16

Anděl smrti

toho dne o něco dříve...

Štiplavá voda jako by ho drtila silou obřího sevření a  vymačká

vala vzduch z plic. Divoce sebou zmítal a trhal hlavou ze strany

na stranu s přáním, ať jeho tělo ještě chvíli vydrží. Hruď měl jako

rozpálenou pec.

Tohle zvládne. Tři minuty. Nic víc. Ještě pár vteřin a —

Nešlo to. Davarus Cole se s obrovským nádechem vynořil z vody

a lačnými doušky polykal vzduch. Vztekle praštil pěstmi o železný

okraj vany, zaklel při každém ze třinácti zavražděných bohů, jejichž

jména nosil v paměti, a proklínal Magelorda, jehož smrt se mu stala

životním cílem.

Salazar. Tyran, jenž tomuto městu vládne železnou rukou. Jednoho

dne s ním zúčtujeme.

Položil ruce na okraj vany a vyšvihl se nahoru. Chvíli jen tak

stál a nechal vodu kapat z očí. Tak jako častokrát předtím zabloudil

pohledem do rohu místnosti, kde bylo zrcátko. V Dorminii, kde si

takový výstřelek mohla obyčejně dovolit jen šlechta, to byla vzác

nost. Za jistý obnos mu jej pořídil Garrett, jeho učitel a nevlastní

otec. Podle Colea to byl přepych, jaký si plně zasloužil.

Koneckonců, pomyslel si, hrdina musí vypadat jako hrdina.

Ze zrcadla na něj hledělo štíhlé, šlachovité tělo a na jeho bledé,

lesknoucí se kůži se ostře vyjímaly černé vlasy splývající k  rame

nům a krátká bradka. Tělo měl už tak dost bledé a nyní, když z něj

ledová voda vysála i  poslední zbytky barvy, vypadal téměř jako

duch. Anděl smrti.


17

Cole přimhouřil šedé oči a nějakou dobu žasl nad svým zlověst

ným vzezřením. Představoval si výraz na Salazarově starém vrásči

tém obličeji, až do něj vrazí svůj meč Mageban, až si pozvolna uznale

oddechne, zatímco Tyranovi vychrstne krev z úst a jeho tělo klesne

bezvládně k zemi. Pamatuješ na mého otce, ty starý všiváku? A na to,

cos mu udělal? Já jsem Davarus Cole a přišel jsem si pro to, co mi patří.

Zamračil se. Co mu patří? Pomsta, jistě, ale to nebylo všechno.

Nestálo za to kalit si chvíli vítězství pochybami o pravém význa

mu jeho vznešených slov. Možná to ale Davara Colea dokonale

vystihovalo. Záhadný muž. Hádanka opředená tajemstvím. To jeho

uším znělo dobře.

Zničehonic se Cole vzepjal, vymrštil se dozadu, udělal přemet

a  přistál v  podřepu pár kroků od vany. Pomalu se napřímil a  na

posledy se otočil k zrcadlu, aby se na sebe obdivně podíval. Jeho

mysl se nechala unést k výšinám nevyhnutelné slávy. Teď ne. Dnes

ne. Ale už brzy.

Zahloubal se, a přestože byl jindy tak bystrý, nyní zaslechl blížící

se kroky, až když už se ozývaly téměř u dveří jeho bytu. S náhlým

pocitem hrůzy si Cole uvědomil, že zapomněl zamknout. Ztuhl.

Dveře se rozletěly a dovnitř se vehnala Saša.

Nehnutě na sebe hleděli. Saša byla o pár let starší, vysoká a štíh

lá, měla tmavohnědé vlasy, které jí splývaly k ramenům, a uhrančivé

oči. Cole se stoupající panikou sledoval, jak mu pohledem sklouzá

vá po nahém těle.

Na Sašiných rtech se mihl přelud úsměvu, když řekla: „No, tomu

tedy říkám úchvatný pohled. Myslela jsem, že vlastníš zbraň schop

nou porazit kouzla a čáry a rozsekat Magelordy jako prasata. Nechce

se mi uvěřit, že by takovýto nástroj zabil byť jen statkářovic holku.“

Cole se podíval na svoje schlíplé mužství. Rychle si je zakryl

levou rukou a druhou ukázal na vanu. „To ta voda,“ zamumlal. „Je

strašně studená.“

Saša se na něj chvíli dívala a její zvláštně rozšířené oči pobaveně

jiskřily. „Možná by ses měl příště zamknout.“ Její úsměv se vytratil.


18

„Garrett nás chce všechny v Háku, odteďka za jeden zvon. Koukej

přijít včas — mám za to, že je to vážný. Žádný jakýpak copak, Cole.“

„Jasný,“ řekl pokorně, zatímco se obrátila zpátky ke dveřím. Za

razila se.

Aniž se k němu otočila, řekla: „Žádný strachy. Pokud jde o mě,

seš pořád prvotřídní kláda.“ Uchichtla se a vyrazila ven z bytu.

Většina obyvatel Trinu znala Dorminii coby Šedoměsto. Jméno

bylo přiléhavé z více důvodů — téměř všechny budovy v Dorminii

byly ze žuly vytěžené v Pekelných horách, jež se tyčily hned za se

verními hradbami města. V horách kdysi žily kmeny divokých ho

ralů, ale nepředvídatelná otřesná kouzla a jiné hrůzy pustošící zemi

od vypuknutí Války s bohy vyhnaly tyto kmeny na sever do Zlo

země. Několik starých záznamů hovořilo o jakési dávné katastrofě,

jež dala jméno Pekelným horám, avšak co přesně se tehdy udá

lo, zůstávalo opředeno nejasnostmi. Mnohé ze světových dějin se

v poválečném období plném pohrom a útrap nadobro ztratilo.

Když Davarus Cole opustil svůj malý byt a  vydal se po Ty

ranově třídě, vanul divoký vítr. Široká dopravní tepna se mírně

svažovala na jih k přístavu. Na severu protínala rozlehlé kruhové

náměstí známé jako Hák a ještě dál potom Šlechtickou čtvrť, v níž

ve jménu Magelorda Salazara vládla Dorminii hýčkaná hrstka

privilegovaných.

Cole viděl sotva špičku Obelisku, jenž na obzoru probodával

siluetu města. Tento monolit magicky vyztužené žuly stojící upro

střed Šlechtické čtvrti se stal symbolem Salazarovy tyranie.

Magelord, despotický vládce města, založil Dorminii před té

měř pěti sty lety, krátce poté, co zkázonosná Válka s bohy změnila

kraj k nepoznání. Umírající Malantis padl z nebes do Azurového

moře a zvedl obrovskou vlnu, jež zaplavila království Andarr a za

nechala po sobě nehostinné Utopené pobřeží táhnoucí se nyní

stovky mil na jihozápadě Trinu. I když Salazar s ostatními Mage

lordy povraždili bohy, představovali jedinou ochranu, k níž se pře

živší obyvatelé zpustošeného království museli přimknout, zatímco


19

zemi plenila zlá kouzla chaosu. Uprchli na sever a na východ do

Thelassy, jež přestála povodeň bez úhony, a pomohli vystavět Přístav

stínů a Dorminii. Život pod nadvládou čarodějů, byť to byli vrazi

bohů, byl přijatelnější než jistá smrt.

Během staletí po Válce s  bohy vyrostl Trin v  jedno z  nejlid

natějších míst severně od Slunozemě. Pravda, vedle Konfederace

vypadal Trin nicotně, ale toto sdružení národů, jež se po rozpadu

Gharzianské říše přihlásily o nezávislost, bylo vzdálené měsíc cesty

na východ za děsivě zpustošenými Zeměmi nikoho.

Cole nikdy nevkročil dál než do osad daleko za městem, jež

Dorminii dodávaly jídlo a jiné zásoby. Vzpomínal si, jak před třemi

lety doprovázel Garretta na služební cestě do Malbreku a jak se

tehdy příšerně nudil. Provincie byly domovem statkářů, horníků

a  jim podobných existencí, nic pro muže, jako byl on — muže

osudem předurčeného k velikosti.

Cestou nahoru po Tyranově třídě doprovázely Colea zurčící

vody Rudobřiché řeky. Její koryto se táhlo téměř souběžně se silnicí,

asi padesát yardů po jeho levici, a vinulo se z Pekelných hor dolů

k přístavu. V tuhle roční dobu brázdilo říční vody jen málo plavidel;

v ovzduší bylo stále citelné ledové zimní sevření a mrazivé počasí

ještě nějaký čas potrvá. Také tu byla ta záležitost války s Přístavem

stínů. To, co pro Dorminii začalo loni koncem podzimu jako spor

o Nebeské ostrovy, nově objevené v Nekonečném oceánu stovky

mil na západ, skončilo její potupnou porážkou.

Cole byl přesvědčen, že jakýkoli úder zasazený Salazarovi byl

vítězstvím pro obyvatele Dorminie, i když oni sami si to prozatím

neuvědomovali. Neúspěch městského námořnictva byl důkazem

toho, že Tyran z Dorminie není neomylný. Takový druh nezdaru —

společně se snahami mužů jako Davarus Cole — uvolní Salazarovo

sevření a lid Dorminie povstane, aby svého věčně vládnoucího nej

vyššího pána konečně svrhl. Pokud ho dřív Cole nezabije.

Při tom pomyšlení se usmál. Jednoho dne se o něm po celém

severu bude mluvit jako o hrdinovi.


20

Vzduch proťal skřek a Cole znepokojeně vzhlédl k obloze. Nad

hlavou se mu v  širokých kruzích vznášel myslisup. Pozvolna po

třásal svou stříbrnou hlavou a safírovýma očima pozoroval město

pod sebou. Ženy a muži, kteří měli tu smůlu, že se nacházeli v jeho

zorném poli, se dali okamžitě na útěk.

Cole se k nim málem přidal. Pak si však vzpomněl na tabletku,

kterou si vzal předtím, než odešel z bytu, a začalo se mu lépe dýchat.

Lék působil jako uspávadlo, otupoval ty části mozku, které by moh

ly k černokněžnickým stvůrám nahoře na nebi neuváženě vysílat

podvratné myšlenky. Zítra ráno ho bude bolet hlava, to však byla

jen malá cena za to, že se vyhne černé loterii. Rudá stráž vybírala

namátkou ty, kteří se provinili zrádným smýšlením, podrobovala

je krutému mučení, posílala je do vězení nebo je v některých pří

padech rovnou vraždila.

Jeho pozornost upoutal jakýsi rozruch před ním na ulici. Blížili

se k němu dva Strážníci a hnali před sebou vetchého starce. Jeden

z rudě oděných vojáků do něj nevybíravě zezadu strčil, stařec klo

pýtl a padl na tvář. Když se muž opět postavil na nohy, Cole spatřil

ošklivou odřeninu, jež se mu táhla přes celé čelo až k  líci. Starý

muž se otočil ke svým trýznitelům a začal si stěžovat, ale jeden ze

Strážníků jej ranou pěstí poslal opět k zemi.

Cole pokračoval dál v  naprostém klidu. Události tohoto rázu

nebyly ničím neobvyklým. Rudá stráž dávala okázale najevo, že

Dorminii a jejím územím slouží jako stálá armáda a městská gar

da. Ve skutečnosti to ale byla jen banda gangsterů a  rváčů, kteří

terorizovali obyčejné lidi z příkazu městských radních a jejich ne

lítostného vládce v Obelisku.

Zachoval by se rozumně, kdyby prostě zmizel a příliš na sebe

neupozorňoval. Copak je Garrett nenabádal k opatrnosti? „Jedinec

je míň než skupina,“ říkával mu vždy nevlastní otec. „Nemůžeme

napravit každou křivdu. Zbrklé jednání vystavuje nebezpečí nás

všechny. Vybírejte moudře, kdy bojovat, a mějte na paměti, že Střep

pronikne nejhlouběji, když vyrazí ze tmy.“


21

Cole se zamračil. Garettovo ponaučení se na něj určitě nevzta

hovalo. Bylo koneckonců zřejmé, že svými schopnostmi a bystrým

úsudkem své vrstevníky vysoko převyšuje — a navíc, neříkal vždy

Garrett, že jednoho dne se z něj stane velký hrdina, jako byl jeho sku

tečný otec? Muž jako on se nespravedlnosti postaví čelem a jeho

kouzelná dýka a neobyčejný osud ho poženou kupředu se spravedli

vým hněvem, jemuž nějaký druhořadý padouch nemůže vzdorovat.

Když si Cole takto ujasnil myšlenky, vydal se směrem ke Stráž

níkům tak jistým krokem, jakého jen byl schopen. Nemohl si ne

všimnout, že nepatrný dav se zcela vytratil. Teď tu byl sám, nikým

nechráněn. Ucítil, jak mu zničehonic vyschlo v krku.

Jakmile se Cole přiblížil, voják klečící na starci zvedl hlavu. Vrhl

na kolegu tázavý pohled, oddálil meč od hrdla své oběti a narovnal

se. „Co, do hajzlu, chceš?“ zeptal se chladně.

Druhý Strážník přistoupil blíž ke Coleovi a spustil ruku k jílci

u pasu. Hlas měl plný zášti. „Doufám, že máš dobrej důvod naru

šovat oficiální úkony Rudé stráže, chlape, jinak tě čapnem a pudeš

smrdět do díry.“

„Tak dost!“ poručil Cole hlasem, z  něhož, jak si snažně přál,

měla znít autorita. Sáhl pod plášť a položil ruku na jílec Magebanu.

Z nějakého důvodu se mu začaly třást ruce. S tím nepočítal.

Pokračoval dál ve své lsti. „Pokud vám to, vy dva zkurvysyni,

ještě nedocvaklo, mluvíte s Augmentorem. Tento muž má stanout

v Obelisku. Předejte mi ho.“ Na čele mu začaly vystupovat kapičky

potu. Snažil se je vůlí potlačit, ovšem neúspěšně.

„Fakt, jo?“ Voják nalevo od Colea nevypadal, že by to na něj

udělalo bůhvíjaký dojem. Byl to surově vyhlížející muž ve střed

ních letech s poďobanými tvářemi a v malých očkách se mu zra

čilo opovržení. „Nebudeš se teda na nás zlobit, když tě požádáme

o doklady.“ Čekal zvědav, co bude následovat.


22

čarovnou moc. Vidíš, jak svítí? Nikdo kromě Augmetorů nesmí

takovou zbraň vlastnit. Věřím, že tvá zvědavost je ukojena.“

Prosím, jen kývni a  odejdi v  pokoji, modlil se v  duchu. Nahlas

ovšem řekl: „Teď se mi, do prdele, kliď z očí, než ti tu dýku zarazím

mezi nohy tak, až ti koule polezou krkem!“

Strážníci se podívali jeden na druhého a beze slova se dohodli.

Poďobanec pokrčil rameny a plivl na potlučeného muže, jenž ležel

na zemi.

„Dobrá. Je tvůj. Přejem pěknej den.“ Oba muži pomalu prošli

kolem Colea a pokračovali po ulici směrem na jih.

Díval se na vzdalující se rudé uniformy vlající ve větru. Zapla

vila jej euforie a  samou radostí se musel usmát tomu, jak chytře

a pohotově si počínal. Možná má lepší vzdělání než zbytek Stře

pů — vzbouřenců, které nazýval svými druhy —, ale klít umí stále

stejně jako ti nejtvrdší z nich, když si to okolnosti žádají. Měl za to,

že je zkrátka obyčejný člověk, schopný bez potíží soucítit jak s těmi

nejurozenějšími, tak s těmi nejbezvýznamnějšími z lidí.

Podíval se na muže, jenž mu sténal u nohou. Levou očnici měl

ošklivě podřenou a na tváři a krku strupy sražené krve. „Můžete

vstát?“ zeptal se Cole.

„Eh...“ odpověděl muž. Pokusil se postavit, ale marně. Cole na

jednou pocítil prudký nával netrpělivosti.

„Copak jste vůbec neviděl, co se právě stalo? Zachránil jsem vám

život. Zabili by vás.“ Ztlumil hlas a muži, jenž se s obtížemi stavěl

na kolena, útěšně položil ruku na rameno. „Možná to teď tak ne

vypadá, ale osud tomu chtěl, abyste byl tady. Měl jste být svědkem

této události. Jednoho dne se ohlédnete, budete se smát a ptát se

sám sebe, jestli se dnes nezrodila legenda — co? Co se děje?“

Zornička v mužově zdravém oku se rozšířila, jako by viděl, že

se ke Coleovi zezadu blíží cosi strašlivého. Mladý Střep se otočil.

Stál tam Poďobanec se zlovolným úšklebkem ve tváři. Druhý

Strážník svíral v rukou napřažený meč. Jako ve zpomaleném záběru

sklouzl Cole pohledem napravo a zahlédl jílec dopadající na jeho




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist