načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temná trilogie - Ing. Miroslav Žamboch

Temná trilogie

Elektronická kniha: Temná trilogie
Autor:

Zpověď válečníkaUprostřed nelítostného světa stojí malý chlapec – Olaf Hangeron. Krutá zima, boje znepřátelených klanů. Olafa a jeho strýce spojuje pouze společný nepřítel. Že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Ing. Miroslav Žamboch - EF
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-0534-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zpověď válečníka
Uprostřed nelítostného světa stojí malý chlapec – Olaf Hangeron. Krutá zima, boje znepřátelených klanů. Olafa a jeho strýce spojuje pouze společný nepřítel. Že jsou příbuzní, je to nejbezvýznamnější. Strýc je jako z kamene – nejen jeho svaly, ale i jeho srdce. Servítky si rozhodně nebere před nikým, ani před Olafem, který ho začíná opravdu nenávidět. Jinou možnost, než jít s ním, však nemá. Ale takový je kraj, takové jsou podmínky.

Ocel, krev a smrt
Z Olafa je čtrnáctiletý chlapec. Přidal se ke skupině Vikingů, kteří se plaví na svém drakaru a okrádají jiné lodě. Olaf postupně dospívá a není divu, že se z něho za takových podmínek stává „něco“ ještě horšího, než byl kdysi jeho strýc. Krvavé dobrodružství na moři, plné smrti a utrpení, je příběh trochu odlišný od předchozí povídky. Na škodu to ovšem není.

Hangeron před zrcadlem
Krutá zima je vystřídána krutým vedrem. Společně s Olafem se ocitáme kdesi na jihu v pouštní oblasti. Povídka je daleko více „fantasy“ než předchozí. Vedle monstrózní postavy a umění boje se začínají v Olafovi probouzet zvláštní schopnosti. Jeho cestu také překříží žena, k níž si vybuduje vztah. Ač se většinou Olaf chová jako mladík, kterým je, v úzkých se promění v děsivé zabíjející monstrum, což ubíjí i jeho samotného.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Žamboch

TEMNÁ TRILOGIE

Triton 2013


Copyright © Miroslav Žamboch, 2013

Cover Art © Petr Vyoral, 2013

Edition © 2013

All rights are reserved

ISBN PDF: 978-80-905053-4-6

ISBN ePub: 978-80-905053-5-3

ISBN mobi: 978-80-905053-6-0


Obsah

Zpověď válečníka

Ocel, krev a Smrt

Hangeron před Zrcadlem


Zpověď válečníka

Nemusím ani zavírat oči, abych vzpomínal. Jako by se to stalo včera. Sluneční kotouč

se vyhoupl nad lesy, tma se vrátila do Šedivé říše, sloupy černého dýmu se rozplynuly

v modři oblohy. Spáleniště už dohořelo, ale popel byl dosud horký. Seděl jsem v něm,

opuštěný, zakrvácený, odsouzený k pomalé smrti.

Východ slunce – a do dneška jej mám rád – na pár okamžiků rozehnal můj smutek a zoufalství. Paprsky světla nalezly ve špíně popeliště lesklé zrnko – snad drahokamu či nějaké cetky. Prášek se rozzářil odleskem světla, tetelil se, poskakoval a vrhal mihotavé záblesky do mých zaslzených očí. Vločka živého ohně. Náhle však zhasla – stín jí vzal život. Zvedl jsem hlavu.

Tmavá silueta rýsující se proti slunci mi připomněla můj osud. Ramena se mi

roztřásla pláčem. Válečník si mě mlčky prohlížel. Hranatý, hrozivý, ježící se ostrými

špicemi a trny. Stál bez hnutí jako skála, ale přesto se s ním něco dělo. Ne, nesvěsil

široká ramena nenahrbil se, nesklonil hlavu. Jenže najednou byl smutný. Bylo to uvnitř,

v něm. Ale trvalo to jen chvíli. Neviditelná aura změkčující výhružnost jeho zbraní

zmizela, ztratil se i dojem smrtelné únavy a smutku. Opět se stal zosobněním zkázy.

Nikdy předtím ani potom jsem nepotkal někoho takového.

Stoupl si až těsně ke mně. Musel jsem se zaklonit, abych viděl do tváře hory železa, tyčící se nade mnou. Čišel z něj chlad smíšený s pohrdáním. Poznal jsem ho podle vyprávění. Hrubé, ostré rysy, velký nos, těžká čelist buldoka, oči utopené pod vystouplými valy černého obočí. A pohled. Byl to muž, který se nikdy nesmál. Díval se jako můj otec, když bojoval pln ledového vzteku a nenávisti. Ale on se tak díval pořád. Studenýma, necitelnýma očima člověka, který toho viděl a způsobil příliš mnoho na to, aby v něm zůstal nějaký ušlechtilý cit. Byl to bratr mého otce, který před dvaceti lety odešel z našeho klanu. Prý se mu znechutil věčný boj o život, prý zatoužil po zemích, kde neznají sníh, kde muži nemusí nosit sekeru i doma, kde je bohatství dost pro každého. Dnes už vím, že takovou zemi nenašel, stejně jako se to nepodařilo ani mně.

Tiše hvízdl, zpoza nedalekých keřů se vynořili dva psi a postavili se mu po boku. Psi je nesprávné jméno pro tvory, kteří ho provázeli. Spíše vlkodavové. Tlamou plnou ostrých tesáků dosahovali dospělému muži až po prsa, z objemného hrudníku neseného mohutnýma nohama vyzařovala síla, na krku měli obojek ježící se ocelovými trny. Nemuseli se bát ani šavlozubého tygra. V touze zabíjet, sálající z jejich očí, se vyrovnali svému pánovi.

Šíje mi začala trnout, ale stále jsem se mu díval do tváře.

„Proč jsi to ukradl?“ zeptal se a ukázal na meč ležící v popelu vedle mne.

Mluvil jako poušť, jako skřípějící písek, jako valící se lavina. Stěží jsem mu rozuměl. Uchopil jsem meč a s vypětím všech sil ho pozvedl.

„Je můj,“ odpověděl jsem a opřel zbraň hrotem o zem. Jílec byl o dobrých pět palců výš než má hlava.

„Jsi syn Kella Hangerona,“ pochopil.

„Ano, jsem Olaf Hangeron a ty jsi bratr mého otce, můj strýc.“

Jeho obočí se nadzdvihlo.

„Možná. Kde ses schovával, když plenili tvou osadu?“

Z jeho slov čišelo pohrdání, nepotřeboval odpověď. Oči se mi znovu zalily slzami.

„Neschovával jsem se, neschovával! Podívej!“

Otočil jsem se zády a ukázal hlubokou ránu po meči. Jeden z nájezdníků mě chtěl zabít, ale jeho úder se svezl po dřevěném sloupku, a to mi zachránilo život. Zůstal jsem ležet ochrnutý a jako v polosnu jsem viděl vyvraždění celého našeho klanu. I smrt otce, zemřel mezi posledními. Až do rána jsem se nemohl hnout, teprve potom znecitlivění odeznělo. Vzal jsem si jediné dědictví po otci a čekal na smrt, poněvadž v naší zemi se bez záštity klanu přežít nedá. Snad by se to mohlo podařit silnému muži, ne však jedenáctiletému dítěti.

„A kde jsi byl ty, kde ses schovával?“ vmetl jsem mu zoufale do tváře.

Zkameněl a na dlouhou dobu se odmlčel.

„Kdo?“ zeptal se zdánlivě bez emocí, ale v očích jsem mu přečetl, že je to jediná věc, která ho nyní zajímá.

„OʼBrienovci.“

Nezdálo se, že by ho to překvapilo. Vztahy mezi našimi klany byly napjaté již déle než jednu generaci.

„Nechali tě naživu, Olafe Hangerone. A to je chyba. Můžeš mi pomoci. Když budeš chtít.“

Mé jméno vyslovil se zvláštním důrazem a dlouho ho převaloval na jazyku. Díval se přitom na mne. Uvědomil jsem si, jak moc se chci pomstít, jak toužím po procházce spáleništěm, na kterém by ležela zmrzačená těla OʼBrienovců. V tu chvíli bych za to dal všechno. Všechno. Až později jsem zjistil, že všechno je příliš. Otočil se a pomalu odcházel.

Naši první společnou cestu si pamatuji jen matně. Musel to být bizarní průvod – obrovitý muž, dvě zvířecí stvůry a o kus dál chlapec s velkým mečem. Šli jsme dlouho, lesem, houštinami, koryty potoků. Vůbec si mě nevšímal, jako bych ani nebyl. Když mě však opustily poslední zbytky sil a já zůstal ležet na břiše s pohledem upřeným na jeho vzdalující se záda, jeden z vlkodavů zavrčel a upozornil ho na mne. Vrátil se, jeho ruka se ke mně vztáhla jako obludný spár a pak se zastavila. Už nikdy bych nechtěl zažít pocit takové absolutní bezmoci. Sundal si okovanou rukavici (až později jsem pochopil proč), zvedl mě jako pytel a pokračovali jsme dále.

Utábořili jsme se u vyhaslého kráteru sopky Mogh, půl dne ostrého pochodu od osady OʼBrienovců. Od doby, kdy pár odvážlivců utonulo ve vřícím bahně pulsujících gejzírů, se sopce všichni vyhýbali. Později jsem objevil ještě jednu, pro nás důležitou výhodu našeho ležení. Z vrcholu starého smrku uprostřed smrdutých bažin se otevíral pohled šikmo dolů do údolí na řeku. To byla cesta, po které mohla smrt v podobě mužů OʼBrienova klanu přijít nejrychleji.

Prvního dne jsem se probudil pozdě. Slunce stálo vysoko a jeho paprsky již kráčely ven z našeho doupěte – nevelké suché jeskyně. Měl jsem radost, že můj pochmurný zachránce zmizel, a vydal jsem se prozkoumat nejbližší okolí. Právě jsem šťoural do králičí nory na palouku, když se něco dotklo mého ramene. Přiblížil se neskutečně tiše, neprozradilo ho sebeslabší zacinkání kovu, ačkoli na sobě nesl železa a oceli pro tři obyčejné muže. S kamenným výrazem mi podával luk a toulec šípů. Nebyla to klukovská hračka, kterými jsem doma střílel krysy a veverky. Luk měl mou výšku a byl zhotoven z cizokrajného dřeva, které jsem nikdy předtím neviděl.

„Kdy sestřelíš šišku z té větve?“ zeptal se a ukázal téměř k samotnému vrcholu vysokého smrku na kraji mýtiny.

Chtěl jsem mu odseknout, že nikdy, protože do takové výšky jsem dosud nedostřelil, natož abych se do něčeho trefil, ale známý výraz pohrdání mě zarazil. Na mého otce se takto nikdo pohlédnout neodvážil.

„Den před úplňkem.“

„Uvidíme, jestli své jméno nosíš právem.“

Když odcházel, všiml jsem si, že na ostří sekery, kterou nikdy neodkládal, ulpěl chuchvalec černých vlasů. Luk nebyl zadarmo.

Následující dny jsem v lese cvičil se svou novou zbraní. Cvičil se vlastně nedá říci, protože luk byl mnohem tvrdší, než vypadal, a jen stěží jsem ho dokázal napnout. Založit šíp se mi podařilo dvakrát třikrát za den. Čas do úplňku jsem vyplnil bezmocným vztekem promíseným s vlastní krví. Neměl jsem potřebnou sílu. Dokázal jsem pouze zlomit pár šípů a rozdrásat si ruce do krve. Hangeron se mnou po celou dobu nepromluvil jediné slovo.

V tichu jsme v jeskyni uléhali a v tichu vstávali. Dvě noci před úplňkem jsem nedokázal usnout, trýznily mě představy zkoušky. Nesplním dané slovo a on se na mne bude opět dívat s pohrdáním. A tentokrát oprávněně. Poslední noc mě únava přemohla a ráno jsem se probudil odpočatý a silný. Někam odešel a nechal mě v táboře samotného. Den uplynul, slunce se pomalu chýlilo k západu a já začínal doufat, že jsem pro tentokrát unikl, když se vynořil z lesa s kancem na zádech. Shodil úlovek na zem a pohlédl na mne.

„Přišel čas.“

Společně jsme zamířili k určenému stromu. Musel vidět, že to nemohu dokázat. Z rozbitých rukou mi při každém pohybu kapala krev, neustále jsem se kousal do rtů, abych neskučel bolestí.

„Úplněk bude dnes v noci,“ řekl nezúčastněně.

Díval se na mne člověk bez srdce, člověk až do samotného nitra tvrdý jako kámen. Obličej se mi zkřivil v bezmocném šklebu. Záviděl jsem mu. Chtěl jsem být jako on – obrovský, silný, nebezpečný, smrtonosný.

„Střílej!“ řekla skála.

Stačí překonat jistý bod – pak člověk dokáže vše. Prsty jsem pevně obemkl okolo lučiště, jen napůl zhojené strupy na dlaních popraskaly a ušlechtilé dřevo zdobené jemnými rytinami potřísnil hnis smíšený s krví. Já se však cítil lépe, bolest ustoupila. Zamířil jsem a pravicí napjal tětivu. Svaly a šlachy se rozezvučely písní bolesti. Prasknou, neprasknou? Bylo mi to jedno. Sss. Duše luku vyletěla vzhůru, blesk se mihl větvemi a dopadl kdesi do lesa. Hangeron mlaskl a jedna z jeho bestií zmizela v houští. Zanedlouho se vrátila a v tlamě nesla šíp s dvěma šiškami nabodnutými na hrotu. Beze slova odešel. Díval jsem se za ním, dokud se neztratil v lese. Pak mě bolest přemohla, zmocnil se mě třes a bezvládně jsem se zhroutil. Chtělo se mi plakat. Tolik, tolik mě to stálo, a on neřekl jediné slovo. Mé oči však zůstaly suché. Už jen jednou v životě jsem měl prolévat slzy.

Hangeron se mstou nepospíchal a já se mu nedivil, poněvadž jsem si nedovedl představit, co zmůže sebelepší bojovník proti celé osadě. Chystali jsme se k přezimování v horách. Hangeron se často vydával na lov a téměř nikdy se nevracel s prázdnou. Jen občas přišel bez kořisti, unavený, s čerstvými šrámy na zbroji. Lov lidí je nebezpečnější.

Pár dní před prvním sněhem mě poslal vystopovat velkého šedého medvěda a sám se na několik dní ztratil. Vzal jsem luk, tesák a neodvážil se vrátit dřív, dokud jsem to prokleté zvíře nenašel. Byla to pro mne krušná zkouška – samota, hlad, zima, strach. Trvalo mi to dva týdny a spíše štěstí než vlastnímu umu jsem vděčil za to, že mě divočina nechala naživu. Vrátil jsem se a on nedal najevo nejmenší potěšení z mé přítomnosti. Mlčky vyslechl mou zprávu a odešel. Spatřil jsem ho až za tři dny – přinesl obrovské tlapy starého medvěda.

Té zimy se po kraji roznesla pověst o medvědovi lidožroutovi. Nechával za sebou rozdrásaná těla lovců a útočil vždy před sněhovým obdobím. Lovci ho nikdy nenašli, poněvadž jeho stopy vždy zavál sníh.

Na následující rok vzpomínám jako na nejstudenější a nejchmurnější z celého mého života. A nebylo to zimou či tělesným strádáním. Většinou jsem sice pobýval v lese odkázán jen na sebe, ale brzy jsem se naučil přežít mezi hladovými dravci a stal se ze mne skvělý stopař i lovec. Navíc jsme v zásobárně v jeskyni měli dost nasušeného masa i obilí. Spořádal jsem tehdy jídla jako dospělý muž, a když se po roce má cesta oddělila od Hangeronovy, byl jsem mnohem silnější a o deset palců vyšší. Tížila mě jeho přítomnost. V divočině plné nebezpečí jsem se cítil volný jako pták, ale v jeskyni na mne padal smutek a chlad. Vyzařoval z něj. Sedával čelem k ohni, vždy v plné zbroji, ruku položenou na sekeře. Zrak upíral do plamenů. Myslel jen na smrt a smrt kolem sebe šířil. A to i když spal. Ležel jsem u ústí jeskyně co nejdále od něj a často jsem ho pozoroval zpod přivřených víček. Byl jako klenot, na kterém již není co vylepšovat. Drahokam smrti zakovaný do oceli a kůže z dogera. Tehdy jsem ještě netušil, co to znamená. Nevěděl jsem, že dříve, než se jeden válečník oděje do dogerovy kůže, obleče se deset dogerů do kůží lidských.

V době, kdy jsou dny nejkratší, se šedý medvěd vrátil ze svého lovu na muže OʼBrienova klanu řádně pochroumán. Sotva se doplazil do jeskyně. Po krvavé stopě,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist