načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Temná svatá noc - Michael Connelly

Temná svatá noc

Elektronická kniha: Temná svatá noc
Autor: Michael Connelly

Penzionovaný detektiv Harry Bosch se hned tak nevzdává, díky přátelství s bývalým kolegou se mu podaří dostat do policejního archivu, kde ho nad složkami přistihne Renée Ballardová. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 352
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Dark sacred night ... přeložil Jan Netolička
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8344-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Penzionovaný detektiv Harry Bosch se hned tak nevzdává, díky přátelství s bývalým kolegou se mu podaří dostat do policejního archivu, kde ho nad složkami přistihne Renée Ballardová. Nejprve ho vyhodí, ale neodolá a podívá se, co Bosch na služebně hledal. Zjišťuje, že se pokouší najít pachatele brutální vraždy mladé Daisy Claytonové, jejíž tělo bylo pohozeno na místní skládku. Oba vyšetřovatelé se společně pouští do pátrání po minulosti oběti, proč někdo stál právě o smrt Daisy a hlavně se pokouší objevit jakékoli stopy vedoucí k vrahovi. Pomalu nacházejí vazbu i k dalším zmizelým dívkám, u nichž však často chybí těla. Kolik obětí vlastně tento vrah zprovodil ze světa? A možná je dokonce blíž, než si kdokoli z nich myslel.

Popis nakladatele

Renée Ballardová a legendární detektiv Harry Bosch spojují síly v druhém dílu úspěšné krimi série.

Když se svérázná policistka Renée Ballardová vrací z noční směny na stanici, přistihne u kartotéky se starými záznamy cizího muže. Tím je legendární penzionovaný detektiv Harry Bosch, který se právě snaží pohnout s odloženým případem vraždy patnáctileté Daisy, jejíž tělo našli pohozené na skládce. Jakmile se Ballardová dozví, o jaký zločin se jedná, pustí se spolu s Boschem do vyšetřování. Vyšetřování vraždy, která už nezajímá nikoho, kromě nich dvou.

Zařazeno v kategoriích
Michael Connelly - další tituly autora:
Bohové viny Bohové viny
Dva druhy pravdy Dva druhy pravdy
Noční směna Noční směna
Černá ozvěna Černá ozvěna
Temná svatá noc Temná svatá noc
Černý led Černý led
 
K elektronické knize "Temná svatá noc" doporučujeme také:
 (e-book)
Zkouška ohněm Zkouška ohněm
 (e-book)
Úplně jiný příběh Úplně jiný příběh
 (e-book)
Dívka, která musí zemřít Dívka, která musí zemřít
 (e-book)
Hra na nikdy Hra na nikdy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Temná svatá noc

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.dominoknihy.cz

www.albatrosmedia.cz

Michael Connelly

Temná svatá noc – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


2019



Pro detektiva Mitzi Robertsovou,

která se stala inspirací pro Renée



BALLARDOVÁ



9

1

Policisté nechali vchodové dveře otevřené. Mysleli si, že jí pomůžou, když trochu vyvětrají. Jenomže tím porušili platný postup pro zajištění důkazů na  místě činu. Dveřmi se mohl dovnitř i  ven dostat třeba hmyz. Průvan mohl znemožnit takzvanou dotykovou DNA, která uměla analyzovat kožní buňky, jež ulpěly na povrchu. Stejně důležité byly i pachy. Vyvětrat místo činu jednoduše znamenalo o část místa činu přijít.

Nic z  toho ovšem běžní policisté nevěděli. V  hlášení, které Ballardová dostala od službu konajícího poručíka, bylo uvedeno, že tělo bylo dva až tři dny v uzavřeném domě s vypnutou klimatizací. Svými slovy to popsal tak, že to v tom baráku smrdí jako v žumpě.

U obrubníku před Ballardovou parkovala dvě černobílá policejní auta. Mezi nimi stáli uniformovaní policisté a čekali na ni. Ballardová vlastně ani nepředpokládala, že by zůstali uvnitř u těla.

Deset metrů nad hlavou jim kroužil vrtulník, ze kterého mířil na silnici kužel světla. Vypadal jako gigantické vodítko, které drželo helikoptéru přivázanou k zemi, aby neuletěla.

Ballardová vypnula motor neoznačeného služebního vozu a ještě chvíli zůstala sedět. Zaparkovala před volným místem mezi dvěma domy, odkud viděla na  hotový koberec světel města pod sebou. Spousta lidí si neuvědomovala, že se Hollywood Boulevard táhne v podobě úzké silnice až nahoru na kopec, kde se mění v ulici plnou obytných domů a představuje ostrý kontrast k Mekce turistů, kteří se o kus níže fotí se superhrdiny v kostýmech nebo u hvězd v chodníku. Tady nahoře bydleli bohatí a mocní a Ballardová věděla, že vražda na kopci vždycky zaměstná ty nejlepší lidi

MICHAEL CONNELLY

z oddělení. Tenhle případ jí nezůstane dlouho. Dostane ho oddě

lení vražd západního Hollywoodu, nebo možná oddělení vražd

a loupeží v centru, podle toho, kdo vlastně umřel a jaké bylo jeho

společenské postavení.

Odvrátila pohled od  nádherného výhledu a  rozsvítila světlo

na  stropě, aby viděla na  zápisník. Právě se vrátila z  dnešního prv

ního výjezdu. Šlo o běžnou vloupačku kousek od Melrose a Ballar

dová si udělala pár poznámek, které po  návratu na  hollywoodské

oddělení přemění v hlášení. Nalistovala prázdnou stránku, zapsala

čas – 01:47 – a adresu. Pak přidala poznámku o počasí. Bylo jasno

a poměrně teplo. Zhasla a vystoupila z auta. Modrý maják nechala

blikat. Obešla auto a otevřela kufr, ve kterém měla sadu pro prvotní

ohledání místa činu.

Bylo pondělí v  noci a  ona měla první směnu v  týdnu bez par

ťáka. To mimo jiné znamenalo, že tenhle kostýmek jí bude muset ještě den nebo dva vydržet, takže si nemůže dovolit, aby jí hned načichl pachem rozkladu. Svlékla si tedy sáčko, pečlivě ho složila a  uložila do  lepenkové krabice na  důkazy. Pak vytáhla z  igelitové tašky ochrannou kombinézu, natáhla si ji přes boty, kalhoty i přes halenku a  zapnula ji až ke  krku. Postupně opřela levou i  pravou nohu o nárazník a utáhla suché zipy kolem kotníků. To samé udělala na zápěstích, čímž vše pod overalem hermeticky uzavřela.

Následně vytáhla gumové rukavice a  roušku, kterou si bráva

la na pitevnu, když ještě pracovala na oddělení vražd. Zavřela kufr a přešla ke třem policistům, kteří už na ni čekali. V jednom z nich poznala seržanta Stana Dvoreka, místního velitele. Jeho dva kolegové už zjevně sloužili noční tak dlouho, že měli ve tvářích typický zdrchaný výraz policisty z Hollywood Hills.

Dvorek měl postupující pleš, typické bříško a velký zadek poli

cisty, který tráví spoustu času v hlídkovém voze. Stál s rukama založenýma na prsou, opřený o jedno z aut. Měl přezdívku Vykopávka. Každý, komu se zalíbilo sloužit noční a  vydržel na  ní několik let, nakonec nějakou přezdívku dostal. Dvorek v  současné době držel rekord, protože minulý měsíc oslavil deset let na noční. Dva policisté vedle něj se jmenovali Anthony Anzelone a Dwight Doucette, ovšem také oni byli známí pod přezdívkou. Kašpar a Shoda. BallarWarning: Could not find a preferred cmap table.

TEMNÁ SVATÁ NOC

dová s nimi sloužila teprve tři roky, a zatím žádnou přezdívku nedostala. Nebo o ní alespoň nevěděla.

„Nazdárek,“ pozdravila je Ballardová.

„Teda! Hotová Sally Rideová,“ prohlásil Dvorek. „Ty letíš raketoplánem?“

Ballardová rozpřáhla paže, aby se mu předvedla. Bylo jí jasné, že v tom nafouklém krycím overalu vypadá jako ve skafandru. Napadlo ji, že možná právě dostala přezdívku.

„Ani náhodou,“ odpověděla. „Tak copak je v  tom baráku tak hnusného, že vás to vyhnalo na ulici?“

„Je to hodně hnusný,“ odpověděl Anzelone.

„Natažený, nafouklý...“ dodal Doucette.

Vykopávka se odlepil od kufru auta a zvážněl.

„Běloška, padesát let, na první pohled rána tupým předmětem a  řezné rány v  obličeji,“ řekl. „Někdo ji pořádně zřídil. V  domě je nepořádek, možná jde o vloupačku.“

„Sexuální napadení?“ zeptala se Ballardová.

„Má zvednutou noční košili. Pod ní je nahá.“

„Okay, jdu dovnitř. Tak co, kluci, kdo si troufne dělat mi průvodce?“

Nikdo se nehlásil.

„Shodo, ty máš nejvyšší číslo,“ řekl Dvorek.

„Sakra,“ zamručel Doucette.

Doucette byl ze všech tří služebně nejmladší, takže měl nejvyšší služební číslo. Natáhl si přes ústa a nos modrý šátek, který měl pověšený na krku.

„Vypadáš jako člen gangu Crips,“ ušklíbl se Anzelone.

„Protože jsem černý?“

„Protože máš přes držku modrý šátek,“ odsekl Anzelone. „Kdybys měl červený, vypadal bys jako někdo z Blood, protože ti se podle nich jmenují, jako krev, ne?“

„Tak už padej,“ řekl Dvorek. „Fakt tu nechci tvrdnout celou noc.“

Doucette ukončil slovní potyčku a vykročil k otevřeným dveřím domu. Ballardová šla za ním.

„Jak to, že jsme se k tomu dostali tak pozdě?“ zeptala se.

MICHAEL CONNELLY

„Neteř oběti volala z  New Yorku sousedovi,“ vysvětloval Doucette. „Soused má klíče a neteř ho poprosila, aby šel paní zkontrolovat, protože se jí několik dní neozvala přes sociální média ani přes telefon. Když soused otevřel dveře, praštil ho do nosu smrad, takže nás hned zavolal.“

„V jednu v noci?“

„Ne, o  hodně dřív. Ale večer byly všechny hlídky nasazené na nějakého maníka podezřelého z vloupačky. Až do konce směny hlídaly perimetr v okolí parku La Brea. Neměl sem kdo zajet, takže to nakonec předali nám. Přijeli jsme, jak to jenom šlo.“

Ballardová přikývla. Hlídat perimetr kolem podezřelého z vloupání jí samo o sobě připadalo podezřelé. Pomyslela si, že jedna směna jednoduše hodila oznámení na druhou, protože se nikomu nechtělo pouštět do případu, v němž mohli najít tělo, které se nějakou dobu rozkládalo v zavřeném domě.

„Kde je ten soused?“ zeptala se Ballardová.

„Zpátky doma,“ odpověděl Doucette. „Podle mě ve sprše a maže si pod nos mentolovou mast. Tohle ho poznamená do konce života.“

„Potřebujeme jeho otisky, abychom ho mohli vyloučit, i kdyby říkal, že dovnitř nešel.“

„Rozumím. Zavolám sem lidi z laborky.“

Ballardová si navlékla gumové rukavice a  šla za  Doucettem přes práh do domu. Rouška byla téměř k ničemu. Zápach rozkladu a smrti ji zasáhl jako facka, i když byla přesvědčená, že dýchá pusou.

Doucette byl vysoký chlap se širokými rameny. Ballardová přes něj nic neviděla až do chvíle, kdy ho o kus dál v domě obešla. Dům stál na pilířích směrem do svahu a přes prosklenou stěnu se jí naskytl úchvatný výhled na  koberec tvořený mihotavými světýlky. I takhle pozdě v noci město žilo, dýchalo a nabízelo tisíce možností.

„Bylo zhasnuto, když jste přišli?“ zeptala se Ballardová.

„Nikde se nesvítilo,“ odpověděl Doucette.

Ballardová si jeho odpověď poznamenala. Zhasnutá světla mohla znamenat, že ke  vniknutí do  domu došlo ve  dne, nebo naopak v noci, když už oběť spala. Věděla, že většinu vloupaček mají na svědomí malí zlodějíčkové, kteří chodí ve dne.

TEMNÁ SVATÁ NOC

Doucette, který měl rovněž na rukou rukavice, sáhl na vypínač u  dveří a  rozsvítil řadu světel na  stropě. Celý interiér měl podobu jednoho velkého otevřeného prostoru, jenž dával vyniknout výhledu z  kteréhokoli místa, ať už to bylo z  obýváku, jídelny nebo kuchyně. Protipól k ohromujícímu panoramatu představovala trojice velkých sítotisků na protější stěně znázorňujících rudé ženské rty.

Ballardová si všimla, že na  zemi u  ostrůvku v  kuchyni je sklo, zatím však neviděla žádné rozbité okno.

„Našli jste nějaké stopy po vloupání?“ zeptala se.

„Nic jsme neviděli,“ zavrtěl hlavou Doucette. „Všude je spousta rozbitých věcí, ale okna jsou celá. Nenašli jsme nic, z čeho by se dalo poznat, kudy se dostal dovnitř.“

„Dobře.“

„Tělo je tady.“

Přesunul se do chodby vedoucí z obývacího pokoje a přitiskl si ruku na šátek jako druhou bariéru proti sílícímu zápachu.

Ballardová šla za  ním. Dům měl jen jedno podlaží. Hádala, že mohl být postavený v padesátých letech, kdy to lidem stačilo. Dnes se v kopcích stavěly už jen několikapatrové vily, které naplno využívaly rozměrů povolených legislativou.

Prošli kolem otevřených dveří do pokoje a do koupelny. Pak vešli do ložnice. Nepořádku v ní vévodila lampa shozená na zem. Měla promáčknuté stínítko a rozbitou žárovku. Na posteli leželo rozházené oblečení a na bílém koberci sklenička na víno. Stopka byla zlomená a pod ní rudá skvrna, jak se červené víno při dopadu rozstříklo.

„Tak prosím,“ prohlásil Doucette.

Ukázal otevřenými dveřmi do  koupelny a  pak ustoupil, aby mohla Ballardová projít.

Ta se zastavila ve  dveřích, ale do  koupelny nevešla. Oběť ležela na zemi tváří vzhůru. Byla to mohutná žena a paže i nohy měla roztažené. Oči byly otevřené, spodní ret roztržený a otevřená rána na pravé tváři odhalovala našedlou růžovou tkáň. Na  bílých dlaždičkách jako by jí zaschlá krev z neviditelné rány na hlavě tvořila svatozář.

Flanelovou košili s  kolibříky měla vyhrnutou až pod prsa. Její chodidla byla bosá a asi metr od sebe. Na vnějších genitáliích nebylo vidět žádné poranění ani pohmožděniny.

MICHAEL CONNELLY

Ballardová se viděla v  zrcadle na  protější stěně, které sahalo od  země až ke  stropu. Podřepla si ve  dveřích a  položila dlaně na  kolena. Hledala na  dlaždičkách otisky bot, krev nebo jiné důkazy. Kromě kaluže krve, která ženě zaschla kolem hlavy, byly na podlaze vidět ještě přerušované krvavé šmouhy vedoucí od těla do ložnice.

„Shodo, jděte zavřít vchodové dveře,“ řekla.

„Aha, tak jo,“ odpověděl Doucette. „A máte k tomu nějaký důvod?“

„Prostě je zavřete. A pak prohledejte kuchyň.“

„A co mám hledat?“

„Misku s vodou na zemi. Jděte.“

Doucette odešel a Ballardová slyšela z chodby jeho těžké kroky. Postavila se a  vešla do  koupelny. Opatrně našlapovala podél stěny a  pak si znovu dřepla vedle těla. Sehnula se, opřela dlaní o dlaždičky, aby získala rovnováhu, a pokusila se najít ránu na hlavě. Ženiny hnědé vlasy ale byly tak husté a  kudrnaté, že přes ně nic neviděla.

Ballardová se rozhlédla. Kolem vany se táhla mramorová římsa, na  které stály lahvičky se solí do  koupele a  vyhořelé svíčky. Vedle nich ležel také složený ručník. Ballardová se posunula, aby viděla do vany. Ta byla prázdná, ale odtok byl uzavřený gumovým špuntem. Ballardová se natáhla, pustila na  pár vteřin studenou vodu a pak ji znovu zastavila.

Postavila se a přešla k okraji vany. Napustila do ní dost vody, aby se kolem odtoku udělala kaluž. Čekala a dívala se.

„Je tam miska s vodou.“

Ballardová se otočila. Doucette se vrátil.

„Zavřel jste ty dveře?“ zeptala se.

„Jo, jsou zavřené,“ odpověděl Doucette.

„Tak jo, prohledejte to tady. Podle mě je to kočka. Něco malého. Budete muset zavolat na odchyt zvířat.“

„Cože?“

Ballardová ukázala na mrtvou ženu.

„Tohle udělalo zvíře. Hladové. Vždycky se nejdřív pouštějí do měkké tkáně.“

TEMNÁ SVATÁ NOC

„Děláte si ze mě srandu?“

Ballardová se podívala zpátky do  vany. Polovina vody, kterou napustila, už odtekla. Gumový špunt netěsnil.

„Ta zranění ve  tváři nekrvácejí,“ řekla. „Takže k  nim došlo až po smrti. Zabila ji rána do hlavy.“

Doucette přikývl.

„Takže někdo přišel, praštil ji zezadu a prorazil jí lebku,“ řekl.

„Ne,“ zavrtěla Ballardová hlavou. „Byla to nešťastná náhoda.“

„Jak to?“ zeptal se Doucette.

Ballardová ukázala na řadu přípravků na římse vany.

„Podle stupně rozkladu došlo ke smrti tak před třemi dny,“ vysvětlovala. „Zhasla v  domě světla a  chystala se do  postele. Asi nechala svítit jenom tu lampu, která leží na zemi v ložnici. Napustila si vanu, zapálila svíčky a nachystala si ručník. Dlaždičky byly kluzké od páry, takže na nich uklouzla. Možná v okamžiku, kdy si uvědomila, že nechala na  nočním stolku sklenici s  vínem. Nebo když si začala svlékat noční košili, než vlezla do vany.“

„A co ta lampa a rozlité víno?“ zeptal se Doucette.

„Kočka.“

„A na to všechno jste přišla právě teď, jo?“

Ballardová mu neodpověděla.

„Měla velkou nadváhu,“ řekla. „Stačilo se špatně pohnout, když se svlékala. Třeba: Jé, zapomněla jsem na víno. Otočila se, sklouzla a rozbila si hlavu o okraj vany. Zatímco ležela mrtvá, svíčky dohořely a vana se pomalu vypustila.“

Doucette na tohle vysvětlení nebyl schopen nic říct. Ballardová se podívala na ženinu poškrábanou tvář.

„Zhruba po dvou dnech dostala kočka hlad,“ odtušila Ballardová. „Už pomalu začínala šílet a pak ji našla.“

„Ježíši,“ vydechl Doucette.

„Přiveďte sem parťáka, Shodo, a najděte tu kočku.“

„Tak moment. Jestli teprve chtěla jít do  vany, proč má na  sobě noční košili? Tu si člověk obleče, až když z vany vyleze, ne?“

„Kdo ví? Třeba se vrátila z práce nebo ze schůzky, převlékla se do noční košile, udělala si pohodlí, možná si pustila televizi... a teprve pak se rozhodla, že si napustí vanu.“

MICHAEL CONNELLY

Ballardová ukázala na zrcadlo.

„Byla obézní,“ řekla. „Třeba se na sebe nerada dívala v zrcadle. Proto se nejdřív převlékla do noční košile a chtěla se svléknout, teprve až půjde do vany.“

Ballardová se otočila a prošla kolem Doucetteho ven z koupelny.

„Najděte tu kočku,“ zopakovala.

2

Ve  tři ráno už byla Ballardová zpátky na  stanici hollywoodského oddělení a  pracovala v  kóji v  kanceláři detektivů. Ohromná místnost, do  které se ve  dne vešlo osmačtyřicet vyšetřovatelů, byla po  půlnoci opuštěná a  Ballardová si mohla vybrat pracovní místo. Její volba padla na stůl v zadním rohu, mimo kravál linoucí se z vysílačky velícího důstojníka, který měl kancelář o kousek dál. V pět hodin a sedm minut se v klidu uvelebila před monitorem za zdmi své kukaně jako v nějakém doupěti. Mohla se soustředit a sepsat hlášení.

Už dříve dala dohromady hlášení o  vloupání do  soukromého bytu, které řešila na  začátku směny. Teď byla konečně připravená napsat zprávu o  úmrtí v  případu ženy nalezené u  vany. Její závěr bude, že příčina smrti je neznámá a  vyžaduje pitvu. Neponechala nic náhodě, přivolala na místo činu fotografa a všechno zdokumentovali, včetně kočky. Věděla, že kdyby případ klasifikovala jako nešťastnou náhodu, rodina a  případně nadřízení by její závěr mohli napadnout. Byla ovšem přesvědčená, že se při pitvě nenajde zavinění třetí osoby a její prvotní závěr se potvrdí.

Pracovala sama. Její partner, John Jenkins, dostal volno z  důvodu úmrtí v rodině. Za detektivy na noční neexistovala náhrada. Ballardová měla za  sebou první noc  nejméně ze sedmi, kdy bude pracovat bez parťáka. Všechno bude záviset na tom, za jak dlouho se Jenkins vrátí. Jeho žena zemřela na rakovinu, která měla dlouhý a bolestivý průběh. Byl z toho úplně zdrcený a Ballardová mu řekla, aby si vzal volno na tak dlouho, jak bude potřebovat.

Otevřela notes na stránce, kam si zapsala detaily týkající se druhého vyšetřování, a pak rozklikla na počítači prázdnou šablonu pro

MICHAEL CONNELLY

hlášení. Než začala, sklonila bradu a  přitáhla si límeček halenky k nosu. Měla pocit, že cítí slabý zápach rozkladu a smrti, ale nebyla si jistá, jestli jí načichlo oblečení, nebo jestli je to jen smyslová paměť. Tak či tak to znamenalo, že její plán vzít si tento kostýmek v průběhu týdne ještě jednou, asi nevyjde. Bude muset do čistírny.

Hlavu měla ještě stále skloněnou, když uslyšela kovové prásknutí zásuvky, kterou někdo zjevně zavřel. Podívala se přes přepážku na  druhou stranu kanceláře, kde se podél celé stěny nacházely skříňky se zásuvkami. Každá skříňka měla čtyři, o které se dělili dva detektivové.

Člověk, který právě otevíral další zásuvku, však nebyl žádný z detektivů, které znala, a  to znala všechny, protože jednou měsíčně se musela zúčastnit společné porady konané ve dne. Muž, který zásuvky očividně náhodně prohledával, měl šedivé vlasy a knír. Ballardová podvědomě věděla, že sem nepatří. Přelétla pohledem celou kancelář, aby zjistila, jestli je v ní někdo s ní. Kancelář však byla opuštěná.

Muž otevřel a  zavřel další zásuvku. Ballardová využila hluku, který dělal, k tomu, aby nepozorovaně vstala ze židle.

Dřepla si a skrytá za řadou kójí se přesouvala do středové uličky, z níž se bude moct nepozorovaně dostat přímo za vetřelce.

Sako kostýmku nechala v krabici v autě. Tím pádem měla snadný přístup ke glocku, který nosila v pouzdře u boku. Položila na něj ruku a připlížila se na tři metry k muži.

„Nazdar, co vy tady?“ zeptala se.

Muž ztuhl. Pomalu vytáhl ruce z otevřené zásuvky, do které se zrovna díval, a zvedl je tak, aby na něj viděla.

„Moc dobře,“ řekla Ballardová. „A teď byste mi mohl říct, kdo jste a co tady děláte.“

„Jmenuji se Bosch,“ odpověděl. „Za někým jsem přišel.“

„A ten někdo je schovaný v zásuvce?“

„Ne, kdysi jsem tady pracoval. Znám Moneyho, který má dneska službu. Říkal, že můžu počkat v odpočívárně, než mi toho chlapa zavolá. Začal jsem trochu čmuchat, omlouvám se.“

Ballardová se drobně uvolnila a  sundala ruku z  pistole. Jméno Bosch jí něco říkalo a skutečnost, že znal náčelníkovu přezdívku, ji taky trochu uklidnila. I nadále však byla opatrná.

TEMNÁ SVATÁ NOC

„Vy jste si nechal klíče od skříňky?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Bosch. „Byla odemčená.“

Ballardová viděla, že zámek v horní části skříňky, který se zamykal zatlačením, je skutečně vysunutý. Většina detektivů si zásuvky zamykala.

„Máte u sebe nějaký doklad?“ zeptala se.

„Jasně,“ odpověděl Bosch. „Ale jen abyste věděla, jsem pořád policista. U levého boku mám pistoli, a až sáhnu pro doklady, uvidíte ji, okay?“

Ballardová znovu přesunula ruku k boku.

„Díky za  upozornění,“ řekla. „Víte co, tak ty doklady nechejte, kde jsou. Co kdybyste mi nejdřív odevzdal zbraň? A pak...“

„Tady jsi, Harry.“

Ballardová se podívala doprava a  spatřila poručíka Munroea, velitele jednotky. Munroe byl hubený muž, který neustále chodil s rukama na opasku jako pochůzkář, i když už prakticky nevycházel ze stanice. Uzpůsobil si opasek tak, aby na něm měl jen zbraň, jak vyžadovaly předpisy. Všechno ostatní vybavení nechával v zásuvce ve stole. Munroe nebyl tak starý jako Bosch, ale i on nosil knírek, jak bylo běžné u  policistů, kteří nastoupili do  služby v  sedmdesátých a osmdesátých letech.

Spatřil Ballardovou a z jejího postoje pochopil, co se děje.

„Copak, Ballardová?“ zeptal se.

„Přišel sem a  začal se prohrabovat šuplíkama,“ odpověděla Ballardová. „Nevěděla jsem, kdo to je.“

„Dejte si pohov,“ řekl Munroe. „Tenhle je na naší straně. Pracoval tady na vraždách. Když jsme ještě měli oddělení vražd.“

Munroe se otočil k Boschovi.

„Co jsi tu sakra dělal, Harry?“ zeptal se.

Bosch pokrčil rameny.

„Koukal jsem do  svých starých zásuvek,“ odpověděl. „Nudil jsem se, když jsem na tebe čekal.“

„Dvorek už je tady,“ řekl Munroe. „A chci, abys to s ním šel probrat hned. Nerad ho stahuju z ulice. Je to náš nejlepší chlap, takže má být venku, ne na stanici.“

„Chápu,“ přikývl Bosch.

MICHAEL CONNELLY

Bosch šel za Munroem na chodbu, která vedla do jeho kanceláře a taky do místnosti určené k přijímání hlášení, v níž čekal Dvorek. Bosch se cestou otočil k Ballardové a kývl na ni. Ballardová se za ním bez odpovědi dívala.

Když odešli, prohlédla si Ballardová zásuvku, kterou Bosch zkoumal jako poslední. Byla na  ní nalepená vizitka. Takhle si své zásuvky označovali všichni.

Detektiv Cesar Rivera

Oddělení sexuálních trestných činů, Hollywood

Podívala se dovnitř. Zásuvka byla plná jen z  poloviny a  složky v ní spadly dopředu, asi jak jimi Bosch listoval. Postavila je a podívala se na Riverovy popisky. Většinou šlo o jména obětí a čísla případů. Některé složky byly nadepsané jednou z hlavních ulic spadajících pod hollywoodské oddělení a zřejmě obsahovaly různá hlášení o podezřelých aktivitách nebo osobách.

Zavřela zásuvku a zaměřila se na dvě, které se nacházely nad ní, protože si vybavovala, že Bosch otevřel nejméně tři.

Tyhle byly stejné jako ta první. Nacházely se v  nich složky vedené hlavně pod jménem oběti, konkrétním typem sexuálně motivovaného trestného činu a  číslem případu. V  přední části horní zásuvky si všimla kancelářské sponky, kterou někdo ohnul a zkroutil. Prohlédla si zámek v horním rohu skříňky. Byl úplně obyčejný a Ballardová věděla, že kancelářskou sponkou se dal snadno otevřít. Zabezpečit jednotlivé zásuvky nebylo nijak zásadně důležité, protože celá policejní stanice byla velmi pečlivě hlídaná.

Ballardová zavřela zásuvky, zatlačila zámek a vrátila se ke stolu, který si pro dnešní noc vybrala. Boschova noční návštěva jí dál vrtala hlavou. Bylo jí jasné, že odemkl skříňku sponkou, což naznačovalo, že jeho zájem o obsah zásuvek byl hlubší. Historka o tom, že se chtěl z nostalgie podívat do svého starého šuplíku, byla lež.

Vzala ze stolu hrnek na kávu a vydala se chodbou do kuchyňky, aby si dolila. Jako obvykle v ní nikdo nebyl. S plným hrnkem se vydala do kanceláře velitele. Poručík Munroe seděl za stolem a díval se na obrazovku, na které byla mapa okrsku a přesná poloha všech

TEMNÁ SVATÁ NOC

jednotek snímaná díky GPS. Ballardovou uslyšel, až když byla skoro za ním.

„Klid?“ zeptala se.

„Zatím jo,“ odpověděl Munroe.

Ballardová ukázala na shluk značek v jednom místě.

„Co se tam děje?“

„To je hladové okno Mariscos Reyes. Mám tam tři jednotky, kód sedm.“

Jinými slovy snídaňová pauza u pojízdného bufetu na rohu Sunset a Western. Ballardová si uvědomila, že ještě nesnídala a má hlad. Na mořské plody ovšem chuť neměla.

„A co chtěl Bosch?“

„Ptal se Vykopávky na  nějaké tělo, které našel před devíti lety. Bosch na tom asi teď dělá.“

„Říkal, že je pořád policajt, ale pro nás už nedělá, ne?“

„Ne, pracuje jako dobrovolník ve Valley, na oddělení v San Fernandu.“

„A co má San Fernando společného s vraždou tady u nás?“

„Netuším, Ballardová. Měla jste se ho zeptat, ale už odešel.“

„To byla rychlovka.“

„Protože Vykopávka si samozřejmě nic nepamatoval.“

„A Dvorek už je taky venku?“

Munroe ukázal na shluk tří aut na obrazovce.

„Je venku, ale taky kód sedm.“

„Asi si tam zajedu a  dám si krevetové tacos. Nemám vám přivézt?“

„Ne, díky. Vezměte si vysílačku.“

„Rozkaz.“

Cestou zpátky do  kanceláře detektivů se ještě zastavila v  kuchyňce, vylila kávu do  dřezu a  umyla hrnek. Pak vytáhla z  nabíjecího stojanu vysílačku a  zamířila zadním vchodem ke  služebnímu autu. Nad ránem bylo chladno, takže Ballardová vytáhla z kufru sáčko a oblékla si ho. Teprve pak opustila parkoviště.

Když přijela k hladovému oknu, Vykopávka u něj ještě parkoval. Jako seržant jezdil v autě sám a měl tím pádem sklony vyhledávat během pauzy společnost kolegů.

MICHAEL CONNELLY

„Sally Rideová,“ pozdravil ji, když si všiml, že si prohlíží křídou napsanou nabídku na tabuli.

„Jak se máš, Vykopávko?“ zeptala se.

„Půlka další kouzelné noci za mnou.“

„To jo.“

Ballardová si objednala krevetové tacos a  nešetřila pálivou omáčkou, které byly k  dispozici na  pultu. Odnesla si jídlo k  Dvorekovi, který se opíral o  přední blatník služebního vozu a  pomalu dojídal. Další dva policisté měli jídlo na kapotě auta zaparkovaného před Derekovým.

Ballardová se opřela o blatník vedle něj.

„Co sis dala?“ zeptal se Derek.

„Krevety,“ odpověděla Ballardová. „Vždycky si objednávám z denního menu, protože pak mám záruku, že je to čerstvé. Dávají na ně to, co předtím koupí v přístavu.“

„Když myslíš.“

„Co mi zbývá.“

Poprvé si kousla. Bylo to dobré a ani trochu necítila rybinu.

„Není to špatné,“ řekla.

„Já jsem si dal rybí speciál,“ řekl Dvorek. „Až mi to sklouzne trochu níž, asi budu muset hodně rychle do kanclu.“

„Nemusím vědět všechno, seržante. Ale když už mluvíme o kanclu, co po tobě chtěl Bosch?“

„Ty jsi ho viděla?“

„Načapala jsem ho, jak čmuchá v kanceláři detektivů.“

„Jo, začíná být trochu zoufalý. Hledá jakékoli informace o případu, na kterém teď dělá.“

„V Hollywoodu? Myslela jsem si, že teď pracuje v San Fernandu.“

„To jo. Ale tohle je soukromé vyšetřování. Jde o nějakou holku, co ji zabili před devíti lety. Já jsem našel tělo, ale jinak si pamatuju kulový, takže jsem mu moc nepomohl.“

Ballardová si znovu kousla a přikyvovala. Další otázku položila s pusou plnou krevet a tortilly.

„Co to bylo za holku?“ zeptala se.

„Utekla z  baráku. Jmenovala se Daisy. Bylo jí patnáct a  šlapala na ulici. Smutný případ. Vídával jsem ji na Hollywood Boulevardu,

TEMNÁ SVATÁ NOC

kousek od Western. Jednou večer nastoupila do špatného auta. Našel jsem ji mrtvou v uličce kousek od Cahuenga Pass. Nález oznámil nějaký anonym, to si pamatuju.“

„Tak si říkala na ulici?“

„Ne, tak se fakt jmenovala. Daisy Claytonová.“

„Dělal tehdy na sexuálním Cesar Rivera?“

„Cesar? To nevím. Je to devět let. Možná jo.“

„No dobře, ale pamatuješ si, že by s  tím případem měl Cesar něco společného? Bosch se mu hrabal v šuplíku.“

Dvorek pokrčil rameny.

„Našel jsem tělo a ohlásil to, Renée, to je všecko,“ řekl. „Pak už jsem to neřešil. Ještě si vybavuju, že mě poslali, abych tu uličku zapáskoval a nepouštěl do ní lidi. Byl jsem ucho bez frčky.“

Uniformovaní policisté dostávali za každých pět let služby označení v podobě zlatého proužku. Vykopávka byl před devíti lety úplný nováček. Ballardová přikývla a položila poslední otázku:

„Ptal se tě Bosch na něco jiného než já?“

„Jo, ale ne o té holce. Ptal se na Daisyina přítele a jestli jsem ho po té vraždě ještě někdy viděl na ulici.“

„A kdo byl její přítel?“

„Taky takové dítě ulice. Znal jsem ho pod tagem, který sprejoval: Smažka. Bosch říkal, že se jmenoval Adam něco. Už jsem to zapomněl. Ale moje odpověď zněla ne. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Takoví kluci se někde objeví a potom se po nich zase slehne zem.“

„Takže šlo jenom o tohle? Že ti dva spolu chodili?“

„Spíš spolu dělali. Jako kvůli ochraně, chápeš. Taková holka potřebuje mít někoho, kdo ji hlídá. Jako pasáka. Ona šlapala, on na ni dával bacha a prachy si pak rozdělili. Až na to, že tu noc si vzal zrovna volno. Měla holt smůlu.“

Ballardová přikývla. Hádala, že si Bosch s  tím Smažkou/Adamem chtěl promluvit, protože toho asi o  Daisy Claytonové věděl nejvíc a  mohl mít ponětí o  tom, kde se během posledního večera svého života pohybovala.

Nebo taky mohl být podezřelým.

„A o Boschovi víš, že jo?“ zeptal se Dvorek.

„Jo,“ přikývla Ballardová. „Tehdy dělal na oddělení.“

MICHAEL CONNELLY

„Víš, jak jsou na chodníku ty hvězdy?“

„Jasně.“

Před hollywoodskou policejní stanicí byly na chodníku hvězdy na památku policistů zabitých ve službě.

„Tak jedna z  těch hvězd patří poručíku Harveymu Poundsovi. Byl to Boschův poručík, když tady ještě pracoval. Unesli ho a umřel na infarkt, když ho mučili. To všechno v rámci Boschova případu.“

Tuhle historku Ballardová ještě neslyšela.

„A odskákal si to někdy někdo?“ zeptala se.

„Na to ti každý řekne něco jiného,“ odpověděl Dvorek. „Podle všeho odstoupili od trestního stíhání, ale jinak je to další ze záhad našeho velkého hnusného města. Říká se, že ten chlap umřel kvůli něčemu, co udělal Bosch.“

„Odstoupit od  trestního stíhání“ znamenalo, že byl případ oficiál ně uzavřen, ovšem podezřelý nebyl zatčený ani obviněný. Obvykle se tak dělo proto, že byl mrtvý nebo si odpykával doživotní trest za  jiný zločin, takže se časově ani finančně nevyplatilo dávat případ k soudu, který by stejně pachateli nepřinesl další trest.

„A  spis je určitě někde pečlivě zamčený. Zametený pod kobereček, co?“

Stejně jako ve  vrcholné politice se i  na  LAPD dal případ zamést pod koberec v případě, že by mohl ohrozit kariéru vlivného člověka.

Tahle informace o  Boschovi byla zajímavá, ovšem netýkala se toho, co chtěla Ballardová zjistit. Než se jí podařilo přijít na otázku, kterou by nasměrovala Dvoreka zpátky k případu Daisy Claytonové, zaškvrčela mu vysílačka a následovalo hlášení ze stanice. Ballardová uslyšela hlas poručíka Munroea, který Dvoreka poslal na adresu v Beachwood Canyon, kde měl dohlédnout na tým, který tam jel řešit nějakou domácí hádku.

„Musím jet,“ prohlásil a zmačkal v ruce alobal, ve kterém dostal tacos. „Jestli teda nechceš jet se mnou a krýt mi záda.“

Ballardová věděla, že to byl vtip. Vykopávka určitě nepotřeboval, aby mu kryl záda detektiv z noční služby.

„Však se uvidíme na stanici,“ řekla. „Pokud se vám to tam nezvrtne a nebudete potřebovat detektiva.“

TEMNÁ SVATÁ NOC

Doufala, že ne. Domácí hádky většinou končily výčitkami, kdo co tomu druhému řekl, a ona v celém případu dělala spíš rozhodčího než detektiva. Ani zjevná zranění vždycky nestačila, aby se situace vyřešila.

„Jasně,“ přikývl Dvorek.

3

Život detektivů, kteří sloužili ve  dne, se řídil dopravní situací. Většina z nich jezdila do kanceláře před šestou, aby se brzy odpoledne mohli zase rozprchnout dřív, než se v  obou směrech vytvoří zácpa. Přesně s tímhle Ballardová počítala, když se rozhodla, že se zeptá Cesara Rivery na případ Daisy Claytonové. Zbytek směny strávila tím, že na něj čekala, a při tom zkoumala elektronické záznamy, které byly k té devět let staré vraždě k dispozici.

Na oddělení vražd losangeleského policejního oddělení byl stále svatý spis k  případu v  podobě modrého šanonu plného vytištěných hlášení a fotografií, jemuž se říkalo kniha vražd, ovšem svět se postupně digitalizoval a  LAPD se muselo přizpůsobit. Ballardová se pod svým heslem dostala k  většině hlášení i  fotografií z  případu, které už někdo uložil do digitálního archivu. Chyběly jen rukou psané poznámky, které si detektivové většinou psali na vnitřní stranu šanonu.

Nejdůležitější bylo, že se dostala také k  chronologickému přehledu, který vždy představoval páteř celého spisu a popisoval všechny kroky, jež detektivové v průběhu vyšetřování podnikli.

Ballardová okamžitě poznala, že vražda byla oficiálně odložena a přidělena jednotce nevyřešených případů. Ta byla součástí oddělení loupeží a vražd, které sídlilo v centru města. Ballardová v něm kdysi pracovala a znala spoustu tamních detektivů i dalších spolupracovníků. Mezi tyto lidi patřil i její bývalý poručík, který ji před třemi lety na  vánočním večírku přimáčkl na  záchodě ke  zdi a  pokusil se jí dostat do kalhotek. Skutečnost, že ho odmítla a následně na něj podala stížnost, měla za následek, že skončila na noční služ

TEMNÁ SVATÁ NOC

bě na hollywoodském oddělení. Její stížnost byla uzavřena jako nepodložená, protože ji její tehdejší parťák nepodržel, i když byl svědkem celého incidentu. Vedení oddělení se rozhodlo, že nejlepší pro dobro všech bude Ballardovou a poručíka Olivase oddělit. Poručík zůstal na  oddělení vražd, zatímco Ballardovou převeleli, čímž dostala jasnou informaci. Olivas z celé záležitosti vyšel bez poskvrny, a ona se poroučela z elitního oddělení na místo, o které nikdy nikdo nežádal a na které odcházeli jen podivíni a ztroskotanci.

V  posledních měsících Ballardová vnímala ironii celé situace, protože celá země a zábavní průmysl v Hollywoodu se doslova topily ve skandálech, které zahrnovaly nejen sexuální obtěžování, ale i horší věci. Policejní šéf dokonce sestavil tým, který měl na starosti řešit všechny stížnosti přicházející z oblasti filmového průmyslu. Některé byly dokonce několik desítek let staré. Tento tým byl samozřejmě složený z detektivů z oddělení loupeží a vražd a Olivas byl jedním z velitelů.

Ballardová si na  Olivase vzpomněla také proto, že ji zvědavost a zájem o Boschův případ přivedly do digitálního archivu oddělení. V podstatě tím, že si z něj vytáhla stará hlášení, žádná pravidla neporušovala, ale případ hollywoodskému oddělení vzali v okamžiku, kdy rozpustili jeho tým pro vyšetřování vražd, a  dali ho jednotce nevyřešených případů. Ta byla součástí hlavního oddělení loupeží a vražd a spadala pod Olivase. Ballardová věděla, že svým jednáním zanechá digitální stopu, které by si Olivas mohl všimnout. Pokud by se to stalo, měl by důvod být zlomyslný a  zahájit interní vyšetřování s cílem zjistit, proč zasahuje do případu spadajícího do jeho oddělení.

Ani tato hrozba ji však nezastavila. Nebála se Olivase, když za ní před třemi lety na vánočním večírku šel do koupelny; odstrčila ho tak prudce, že spadl do vany. A nebála se ho ani teď.

Chronologický přehled byl sice při procházení případu nejdůležitější, ale Ballardová tentokrát začala rychlou prohlídkou fotografií. Chtěla vidět, jak Daisy Claytonová vypadala živá i po smrti.

V  balíčku fotografií našla snímky z  místa činu i  pitvy, ale taky fotku dívky pózující ve školní uniformě – zřejmě ze soukromé školy. Na bílé halence měla na hrudi vyšité logo s písmeny SSA. Usmívala

MICHAEL CONNELLY

se do  foťáku. Měla středně dlouhé blond vlasy, make-up, kterým zakrývala akné na  tvářích, a  v  očích nepřítomný pohled. Někdo okopíroval i zadní stranu fotky, na které stálo: sedmá třída, ST. Sta­ nislaus Academy, Modesto.

Ballardová se rozhodla, že si nechá fotky z  místa činu na  později, a  vrátila se k  chronologickému přehledu. Nejprve v  rychlosti prošla poslední kroky, které byly v případu provedeny. Rychle zjistila, že kromě pravidelných ročních kontrol prováděných v  rámci dodržení povinné péče o případ se na něj osm let nikdo nepodíval. Před šesti měsíci byl ovšem přidělen detektivovi Lucii Sotové, která má na  starosti odložené případy. Ballardová ji osobně neznala, ale její jméno ano. Byla to nejmladší žena, kterou kdy přidělili jako detektiva na  oddělení loupeží a  vražd. Tento rekord původně patřil právě Ballardové, která byla v době svého jmenování ještě o osm měsíců starší.

„Šťastná Lucy,“ řekla Ballardová nahlas.

Ballardová stejně tak věděla, že Sotová je součástí hollywoodského týmu pro sexuální obtěžování, protože velení – většinou muži, a k tomu běloši – dobře chápalo, že je moudré mít v něm co nejvíc žen. Sotová už byla v  médiích známou osobou a  hrdinkou. Také proto se dostala na oddělení loupeží a vražd a díky tomu často zastupovala tým na tiskových konferencích a při styku s médii.

Ballardová se při tomto zjištění zamyslela. V rychlosti si události seřadila. Před šesti měsíci si Sotová buď vyžádala, nebo jí byl přidělen odložený případ Daisy Claytonové. Krátce nato ji převeleli z jednotky nevyřešených případů do týmu proti sexuálnímu obtěžování. Následně se Bosch objeví na hollywoodské stanici, ptá se na případ, a navíc se pokouší nahlédnout do šuplíku detektiva z oddělení sexuálních trestných činů.

Mezi tím vším muselo existovat spojení, jen ho Ballardová zatím neviděla. Když pak znovu prohledala databázi oddělení a  nechala si zobrazit všechny případy, v nichž byl Bosch jako hlavní vyšetřovatel, rychle spojení našla a  začala chápat. Dostala se až k  poslednímu případu, který Bosch řešil před odchodem z  LAPD. Byla to několikanásobná vražda. Vrah zapálil budovu, ve  které se udusilo kouřem několik obětí, mezi nimiž byly i děti. V několika hlášeních,

TEMNÁ SVATÁ NOC

které se k  případu vztahovaly, byla jako Boschův partner uvedena Lucia Sotová.

To bylo spojení, které Ballardová hledala. Sotová převzala případ Claytonové a pak se jí do něj podařilo vtáhnout bývalého parťáka Bosche, i když už na oddělení nepracoval. Ballardová však zatím neznala důvod. Neexistovalo logické vysvětlení, proč by Sotová sahala pro pomoc s  vyšetřováním mimo oddělení, zejména když ji z  jednotky nevyřešených případů stáhli a  přesunuli do  nového týmu.

Protože zatím nedokázala tuto otázku zodpovědět, vrátila se ke složce s případem a začala ho procházet od začátku. Daisy Claytonová byla chronická útěkářka, která opakovaně prchala z  domu i  z  pěstounských a  dětských domovů, kam ji úřad sociálně právní ochrany dětí umístil. Když utekla, pokaždé skončila na  ulici v  Holly woodu, kde se připojila k  dalším dětem bez domova a  bydlela s nimi v táboře nebo squatu. Pila, brala drogy a prodávala se na ulici.

První policejní záznam získala Daisy šestnáct měsíců před svou smrtí. Následovalo několik zatčení za drogy, příživnictví a nabízení sexuálních služeb. Vzhledem k jejímu věku skončila všechna zatčení tím, že ji vrátili matce, Elizabeth, nebo na sociálku. Vypadalo to ale, že nic z toho jí nedokázalo zabránit, aby se zase vrátila na ulici a zůstala pod vlivem Adama Sandse, devatenáctiletého bezdomovce, který už měl rovněž bohaté zkušenosti s drogami a zločinem.

Detektivové, kteří začali případ vyšetřovat, Sandse důkladně vyslechli a ptali se ho na vztahy a zvyky oběti. Tvrdil, že neví, s kým se večer, kdy byla zavražděna, potkala. Vyšetřovatelům řekl, že postávala kousek od  nákupního centra na  Hollywood Boulevard nedaleko Western Avenue, kde byla rovněž večerka a obchod s alkoholem. Oslovovala muže, když vycházeli z  obchodu, a  pak s  nimi spala v autě v některé z postranních uliček. Sands vypověděl, že ji při sjednávání obchodu často hlídal, ale inkriminovaný večer ho sebrali poldové za to, že se nedostavil k soudu, který měl projednávat jeho přestupek při drogové šťáře.

Daisy zůstala na chodníku sama a její mrtvola se našla následující noc v jedné z uliček, kam jezdila. Byla nahá a na těle měla stopy

MICHAEL CONNELLY

násilného sexuálního útoku a mučení. Pak ji navíc někdo omyl bělidlem. Žádná část jejího oblečení se nikdy nenašla. Detektivové zjistili, že od  doby, kdy ji naposledy někdo viděl oslovovat zákazníky na chodníku, do anonymního telefonátu, který oznámil nález jejího těla v popelnici kousek od Cahuengy, kde ho také policista Dvorek objevil, uběhlo asi dvacet hodin. Nikomu se nepodařilo vypátrat, co se s ní během té doby dělo, ale skutečnost, že vrah její tělo důkladně očistil, dávala tušit, že ji nejprve někam odvezl, tam znásilnil a zavraždil, a nakonec omyl, aby se zbavil všech důkazů, které by ho mohly usvědčit.

Jediná stopa, která detektivy v průběhu celého vyšetřování mátla, byla pohmožděnina, jíž oběti na těle zjevně zanechal vrah. Byl to kruh o pěti centimetrech v průměru nad pravým bokem. V kruhu se nacházela jakási křížovka z písmen A-S-P seřazených horizontálně i vertikálně s písmenem S uprostřed.

Písmena byla na těle oběti zrcadlově obrácená, což naznačovalo, že na nástroji nebo zařízení, které modřinu zanechalo, byla správně. Kruh kolem písmen vypadal jako symbol hada, který si požírá ocas, ale tkáň byla oteklá a nedalo se to poznat stoprocentně.

Vyšetřovatelé věnovali hledání významu křížovky spoustu hodin, ale nedošli k žádnému jednoznačnému závěru. Případ původně vyšetřovali dva detektivové z oddělení vražd hollywoodského oddělení, ovšem pak došlo ke snížení počtu místních oddělení a Hollywood o svou slavnou jednotku přišel. Případ převzalo olymp ské oddělení. Vyšetřovatelé se jmenovali King a Carswell a Ballardová ani jednoho neznala.

TEMNÁ SVATÁ NOC

Pitvou byl čas smrti stanoven na deset hodin od okamžiku, kdy oběť viděli naposledy, a deset hodin předtím, než se našlo její tělo.

Ve  zprávě soudního lékaře bylo jako příčina smrti uvedeno uškrcení. Doktor následně závěr dále rozvedl a  uvedl, že podle otisků prstů na  hrdle byla oběť uškrcena zezadu, možná během pohlavního styku. K  poškození tkáně ve  vagíně a  řitním otvoru došlo před smrtí i po ní. Po smrti také někdo oběti odstranil nehty. Vrah se tím zřejmě snažil zabránit tomu, aby někde zůstaly biologické stopy.

Na  těle se našly posmrtné otlačeniny a  odřeniny, k nimž podle vyšetřovatelů došlo při čištění těla tvrdým kartáčem a bělidlem, které se našlo ve  všech tělních otvorech včetně úst, krku a  ušních kanálků. Koroner z  toho usoudil, že tělo bylo do  roztoku během čištění ponořeno celé.

Tato zjištění společně s časem úmrtí přivedla vyšetřovatele k závěru, že vrah Daisy odvezl do nějakého hotelového pokoje, případně jinam, kde měl možnost napustit čisticím roztokem vanu.

„Měl to naplánované,“ řekla Ballardová nahlas.

Závěr vyvozený z použití čisticího roztoku vedl původní vyšetřovatele k tomu, že v prvních dnech procházeli každý motel a hotel v oblasti Hollywoodu, kde se dalo jít z parkoviště přímo do pokoje. Všem zaměstnancům na všech směnách ukázali Daisyinu školní fotku, údržbáře upozornili, aby hlásili jakýkoli silný zápach chloru a prohledali všechny popelnice a odpadkové koše, jestli v nich nenajdou prázdné obaly. Veškerá snaha byla marná. Místo vraždy se nikdy nenašlo, a  bez místa činu neměl případ už od  začátku velkou šanci. Po šesti měsících byl odložen, neboť vyšetřovatelé neměli žádné stopy ani podezřelé.

Ballardová se nakonec vrátila k fotografiím z místa činu, a tentokrát je navzdory jejich nevábné povaze pečlivě zkoumala. Věk oběti, stopy na jejím těle a krku, z nichž bylo zjevné, že vrah musel mít ohromnou sílu, polohu, v jaké ji našli v soukromé popelnici... všechno to v Ballardové vyvolávalo hrůzu, smutný soucit s tím, čím si ta dívka musela projít. Ballardová nikdy nebyla typem detektiva, který dokáže nechat na konci směny práci v šuplíku. Nosila si ji s sebou, a právě tato empatie jí dávala sílu.

MICHAEL CONNELLY

Předtím, než ji převeleli na noční službu, chtěla se na oddělení specializovat na  sexuálně motivované vraždy. Její tehdejší parťák, Ken Chastain, byl na sexuální vraždy jeden z nejlepších. Oba se učili od detektiva Davida Lambkina, experta oddělení, který byl něco jako jejich mentor, dokud to nezabalil a  nepřestěhoval se z  města na pacifický severozápad.

Směr, jímž se chtěla ubírat, zásadně změnilo její přeložení na noční službu, ovšem když se nyní probírala spisem Claytonové, viděla za všemi hlášeními a slovy sexuálního predátora, kterého devět let nikdo neodhalil. Ucítila, jak ji to chytilo. Stejný pocit ji kdysi přivedl k myšlence, že se stane policistkou a bude lovit muže, kteří ubližují ženám a  odhazují je do  popelnic v  zapadlých uličkách. Chtěla se stát součástí toho, co dělal Harry Bosch.

Ballardovou z myšlenek vytrhly hlasy. Zvedla hlavu od monitoru a podívala se přes přepážku. Spatřila dva detektivy, kteří si právě svlékali saka a věšeli je přes opěradlo židle, připravení pustit se do práce.

Jedním z nich byl Cesar Rivera.

4

Ballardová si sbalila věci a  opustila své vypůjčené pracovní místo. Nejdříve se vydala k tiskárně, aby si vyzvedla hlášení, která už dříve napsala a dala vytisknout. Poručík, jenž velel detektivům, byl ze staré školy a měl rád ráno na stole vytisknutá hlášení, i  když mu je samozřejmě zároveň poslala elektronicky. Oddělila od  sebe hlášení o  úmrtí od  dřívějšího vloupání, secvakla je sešívačkou a pak odnesla do přihrádky na stole poručíkova administrativního pracovníka, aby je měl připravená, až přijde do práce. Pak se přesunula k sekci sexuálních trestných činů a postavila se za  Riveru. Ten seděl za  stolem a  připravoval se na  pracovní den tak, že si právě nalil do kávy malou flaštičku whisky, jakou dávali třeba v letadle. Když na něj promluvila, vůbec nenaznačila, že ho při tom viděla.

„Ave Caesar.“

Rivera byl další z detektivů, kteří nosili knírek, ten jeho však byl na hnědé pokožce skoro bílý. Stejně bílé byly jeho dlouhé vlasy, které přesahovaly standard LAPD, což se ovšem u starého detektiva dalo tolerovat. Trochu sebou v křesle trhl. Zřejmě měl strach, že někdo viděl jeho ranní rituál. Otočil se, a když spatřil Ballardovou, uklidnil se. Bylo mu jasné, že zrovna ona z  toho vědu dělat nebude.

„Renée,“ řekl. „Copak, kočko? Neseš mi něco?“

„Ne, nic,“ odpověděla. „V noci byl klid.“

Ballardová stála raději o kus dál pro případ, že by byla cítit rozkladem.

„Tak o co jde?“ zeptal se Rivera.

MICHAEL CONNELLY

„Už jsem na odchodu,“ odpověděla Ballardová. „Ale chtěla jsem se na něco zeptat. Znáš chlápka, který tady kdysi pracoval, jménem Harry Bosch? Dělal na vraždách.“

Ukázala do rohu místnosti, kde kdysi sídlil tým specializovaný na vraždy. Teď jejich místo dostal protigangový tým.

„Než jsem nastoupil já,“ přikývl Rivera. „Jako samozřejmě ho znám, toho asi znají všichni. Ale nikdy jsem s ním nemluvil. Proč?“

„Dneska ráno byl na stanici,“ vysvětlila Ballardová.

„Myslíš v noci?“

„Jo, prý potřeboval mluvit s  Dvorekem o  nějaké staré vraždě. Ale našla jsem ho, jak se ti hrabe v šuplíku.“

Ukázala na  dlouhou řadu skříněk u  stěny. Rivera zavrtěl zmateně hlavou.

„V mém šuplíku?“ podivil se. „Sakra, proč?“

„Jak dlouho děláš na hollywoodském oddělení, Cesare?“ zeptala se Ballardová.

„Sedm roků, co to s tím má...“

„Znáš jméno Daisy Claytonová? Zavraždili ji v  roce dva tisíce devět. Neuzavřený případ, sexuálně motivovaná vražda.“

Rivera zavrtěl hlavou.

„To bylo přede mnou,“ řekl. „Tehdy jsem ještě dělal v  Hollenbecku.“

Vstal a přešel k řadě skříněk. Vytáhl z kapsy klíčky a otevřel hor

ní zásuvku ze čtyř, které mu patřily.

„Teď je zamčená,“ řekl. „A když jsem včera večer odcházel, tak

byla taky.“

„Zamkla jsem ji, když odešel,“ řekla Ballardová.

O tom, že v zásuvce našla ohnutou kancelářskou sponku, se mu

nezmínila.

„A  není Bosch náhodou v  důchodu?“ zeptal se Rivera. „Jak se

sem dostal? Nechal si tři devítky?“

Každý policista dostal klíč, kterému se říkalo 999. Ten pasoval

ke  všem zadním vchodům od  všech policejních stanic ve  městě.

Rozdávali je jako zálohu k  elektronickým identifikačním kartám,

které často nefungovaly, když nešel proud. Jakmile policista odchá

zel do důchodu, město klíče nijak pečlivě nevybíralo.


35

TEMNÁ SVATÁ NOC

Možná, ale mně řekl, že ho pustil poručík Munroe, aby mohl na Dvoreka počkat, než se vrátí z výjezdu,“ řekla Ballardová. „Coural se tady a já jsem ho načapala, jak se ti dívá do spisů. Pracovala jsem támhle v rohu, takže mě neviděl.“

„A on ti řekl o tom Daisyině případu?“

„O Daisy Claytonové. Ne, ptala jsem se Dvoreka a on mi prozradil, že se o ní chtěl Bosch bavit. Dvorek ji tenkrát našel.“

„A tehdy to byl Boschův případ?“

„Ne. Dělal na  tom King s  Carswellem. Teď ho mají odložené případy v centru.“

Rivera se vrátil ke stolu, vzal si kafe, ale zůstal s ním stát. Dlouze se napil a pak hrnek prudce odtrhl od úst.

„Sakra, vím, co tam dělal,“ řekl.

„Co?“ zeptala se Ballardová.

V jejím hlase bylo znát napětí a zvědavost.

„Nastoupil jsem, zrovna když to tady reorganizovali a  přesouvali vraždy na západní oddělení,“ řekl Rivera. „Přibírali lidi na sex, takže vzali mě. Já a Sandoval jsme přišli navíc, ne na výměnu. A ještě k tomu jsme oba byli z Hollenbecku.“

„Okay,“ přikývla Ballardová.

„Takže mi poručík přidělil támhletu skříňku a dal mi klíče. Jenomže když jsem ji otevřel a chtěl si do ní dát věci, byla plná. Všechny čtyři šuplíky. A  Sandoval na  tom byl stejně, taky všechny čtyři plné.“

„Plné čeho? Jako složek?“

„Ne, ve  všech šuplících byly buzerky. Až po  okraj. Chlapi z vražd, a ostatní detektivové vlastně taky, se rozhodli, že si po digitalizaci karty nechají, a tak je nacpali do šuplíků.“

Rivera mluvil o  formulářích, které se oficiálně jmenovaly záznam z  terénního výslechu. Byly to papíry formátu A5, které vyplňovali policisté v případě, že někoho zastavili a vyslechli na ulici. Na přední straně byly předtištěné kolonky, do kterých se vypisovaly identifikační údaje jako například jméno, datum narození, adresa, příslušnost ke gangu, tetování a známí. Zadní strana byla čistá a policista na ni mohl napsat jakékoli informace o dotyčném, které považoval za důležité.

MICHAEL CONNELLY

Policisté jich u sebe měli celý bloček, buď přímo v kapse, nebo v  autě. Když Ballardová ještě pracovala na  pacifickém oddělení, měla ho pod stínítkem. Na  konci směny se karty odevzdávaly veliteli a úředníci přepisovali jejich obsah do databáze, aby se v nich dalo vyhledávat. Pokud někdo dal v databázi vyhledat jméno, které policista na kartu zapsal, měl k dispozici alespoň základní sadu informací, adresu a jména známých, o než se mohl opřít.

Americký svaz pro občanské svobody proti používání formulářů a sběru informací od občanů, kteří nespáchali zločin, dlouhodobě protestoval a tvrdil, že jde o nezákonný postup a omezování svobody, a často otázky policistů komentoval tak, že jde o šikanu a zastrašování občanů, případně o nezákonné zadržování osob. Oddělení všechny pokusy o zrušení systému užitečných kartiček smetlo ze stolu a spousta pochůzkářů jim začala říkat buzer karty, zkráceně buzerky, čímž zcela otevřeně útočili na svaz pro občanské svobody.

„Proč si je nechávali?“ zeptala se Ballardová. „Všechno je přece zdigitalizováno v databázi, kde se líp hledá.“

„Netuším,“ odpověděl Rivera. „V Hollenbecku se to nedělalo.“

„A co jsi s nimi udělal? Vyhodil jsi je?“

„Jo, normálně jsme ty šuplíky se Sandym vysypali.“

„Jako že jste všechno vyhodili?“

„Ne, na tomhle oddělení jsem se naučil jednu věc – nebýt tím, kdo za něco může. Nastrkali jsme je do krabic a odnesli do skladu. Ať je vyhodí někdo jiný.“

„Do kterého skladu?“

„Do toho, co je na druhé straně parkoviště.“

Ballardová přikývla. Věděla, že myslí budovu na jižní straně par

koviště, které patřilo ke stanici. Byl to přízemní dům, v němž kdysi

sídlily technické služby města. Když však před časem stanice potře

bovala více místa, dostala ho. Teď byla budova z velké části nevyu

žitá. Ve dvou větších prostorách se nacházela posilovna a tělocvična

se  žíněnkami pro nácvik bojových umění, ovšem menší místnosti

zůstaly prázdné a využívaly se jako neoficiální skladiště.

„A to už je sedm let?“ zeptala se.

„Víceméně,“ přikývl Rivera. „Nestěhovali jsme všechno najed

nou. Vyklidil jsem jeden šuplík, a když jsem ho po nějaké době za


37

TEMNÁ SVATÁ NOC

plnil, musel jsem udělat místo v  druhém. A  tak dál. Trvalo mi to asi rok.“

„A proč si myslíš, že u tebe včera v noci Bosch hledal buzer karty?“

Rivera pokrčil rameny.

„V tom šuplíku by správně měly být buzerky z doby, kdy došlo k té vraždě, o které jsi mluvila, ne?“

„Ale ty jsou všechny zdigitalizované v databázi.“

„Asi ano. Jenomže co bys zadala do vyhledávače? Víš, jak to myslím? To je ten problém. Jestli chtěl zjistit, kdo se v té době potuloval po Hollywoodu, podle čeho by to asi hledal?“

Ballardová souhlasně přikývla, ale věděla, že existuje spousta způsobů, jak z  výslechů v  databázi dostat potřebnou informaci. Bylo například možné vyhledávat podle místa v rámci konkrétního časového období. V tomto ohledu se Rivera nejspíš pletl, ovšem zároveň měl pravdu, co se týče Bosche. Byl to detektiv ze staré školy. Chtěl si projít záznamy z  terénu a  zjistit, s  kým v  době, kdy došlo k vraždě Claytonové, policisté na ulici mluvili.

„Tak jo,“ řekla. „Mizím. Užij si to. A dávej na sebe bacha.“

„Jo, dík. Ty taky, Ballardová,“ odpověděl Rivera.

Ballardová vyšla z  kanceláře detektivů a  vydala se do  dámské šatny v  prvním patře. Převlékla se z  kostýmku do  tepláků. Měla v plánu jet do Venice, dát prádlo do čistírny, vyzvednout psa v hotelu, kam ho dávala na noc, a pak vyrazit se stanem a paddleboardem na pláž. Až si odpočine a rozmyslí si, co dál, může odpoledne řešit problém s Boschem.

Když kráčela přes parkoviště za  stanicí, ranní slunce ji pálilo do očí. Odemkla dodávku a hodila zmuchlaný kostýmek na sedadlo spolujezdce. Pak si všimla na jižní straně parkoviště technických budov a rozhodla se, že ještě neodjede.

Odemkla si čipovou kartou, vešla do budovy a našla v ní několik kolegů z noční směny, kteří se snažili rychle dokončit práci, aby se dostali domů dřív, než začne dopravní špička. Posměšně jim zasalutovala a vydala se chodbou vedoucí k bývalým kancelářím magistrátu, které teď sloužily jako skladiště. V  první místnosti našla

MICHAEL CONNELLY

předměty z  jednoho ze svých případů. Před rokem zatkla zloděje, který měl pokoj v  motelu plný nakradených věcí a  předmětů, jež koupil na internetu a zaplatil ukradenými kreditkami. Dnes byl již případ uzavřen, ovšem velkou část zabaveného majet



Michael Connelly

MICHAEL CONNELLY


21. 7. 1956

Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především datektivní romány (Černý led, Temnější než noc, Město kostí). Žije v Los Angeles.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist