načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Televizní idoly – Aleš Cibulka; Tomáš Pilát

Televizní idoly
-15%
sleva

Kniha: Televizní idoly
Autor: Aleš Cibulka; Tomáš Pilát

Kniha k šedesátému výročí zahájení televizního vysílání přináší medailonky a rozhovory osobností spjatých s televizí a jejími pořady. ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >50ks - doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDICE ČT
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 176
Rozměr: 166 x 239 mm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: rozhovory Tomáš Pilát
Skupina třídění: Umění
Biografie
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Novinka týdne: 2013-19
Datum vydání: 30. 4. 2013
Nakladatelské údaje: Praha, Česká televize, 2013
ISBN: 9788074041136
EAN: 9788074041136
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha k šedesátému výročí zahájení televizního vysílání přináší medailonky a rozhovory osobností spjatých s televizí a jejími pořady.

Popis nakladatele

V knize, která vychází k 60 letům televizního vysílání, si každý najde svůj idol. Ať už mezi herci a herečkami, seriály či večerníčky, zpěváky a hudebníky, mistry slova nebo těmi, co stáli v pozadí za kamerou. Televize znamená defilé populárních osobností a v této knize najdete čtivé medailonky k mnoha z nich. Deset pamětníků televizní historie poskytlo speciálně pro tuto knihu svá svědectví a připojili vlastnoruční podpisy. Jak se „třemi chlapy v chalupě“ – Lubomírem Lipským, Janem Skopečkem a Ladislavem Trojanem – cloumala nevídaná popularita, dokonce nabídky k sňatkům? Jak prožívala „Vlaštovka“ Olga Čuříková v televizi srpen 1968? A jak se dnes daří první programové televizní hlasatelce Jarmile Šusterové? S jakými herci si nejvíce užil kameraman Vladimír Opletal? Jak se z režiséra Františka Poláka stal Louis Armstrong? Co v dnešním televizním vysílání chybí Pavlíně Filipovské a jak její tatínek František Filipovský vzpomínal na první den televizního vysílání v Československu? Kdy se ze swingového zpěváka Josefa Zímy stal král české lidovky? A jak se Jana Štěpánková cítila v Takové normální rodince a jak jako lékařka v Nemocnici na kraji města? S předmluvou generálního ředitele České televize Petra Dvořáka!

Předmětná hesla
Česká televize
HerciČesko – 20.-21. stol.
HerečkyČesko – 20.-21. stol.
ZpěváciČesko – 20.-21. stol.
ZpěvačkyČesko – 20.-21. stol.
tvůrci televizních pořadů – Česko – 20.-21. stol.
Televizní pořadyČesko – 20.-21. stol.
Osobnosti
Film
Kniha je zařazena v kategoriích
Aleš Cibulka; Tomáš Pilát - další tituly autora:
 (Kalendář, diář)
Cibulkův kalendář pro pamětníky 2018 Cibulkův kalendář pro pamětníky 2018
 (Kalendář, diář)
Cibulkův kalendář pro pamětníky 2019 -- Cibulkův kalendář pro pamětníky letos už pojedenácté! Cibulkův kalendář pro pamětníky 2019
Černobílé idoly 4 - Abeceda pamětnických hvězd Černobílé idoly 4
 (Kalendář, diář)
Cibulkův kalendář pro pamětníky 2020 -- Cibulkův kalendář pro pamětníky letos už podvanácté! Cibulkův kalendář pro pamětníky 2020
Vyhořet může každý -- Příběhy a úvahy o syndromu postihujícím lidi (nejen) současných generací Vyhořet může každý
 
Ke knize "Televizní idoly" doporučujeme také:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TTŘŘII CCHHLLAAPPII VV CCHHAALLUUPPĚĚ

((OO HHLLUUSSTTVVIISSIIHHÁÁKKOOVVII NNEEMMLLUUVVĚĚ))

Rozhovor Tomáše Piláta s Lubomírem Lipským, Janem Skopečkem a Ladislavem Trojanem

PPáánnoovvéé LLuubboommíírr LLiippsskkýý,, JJaann SSkkooppeeččeekk aa LLaaddiissllaavv TTrroojjaann vvyyttvvoořřiillii nneezzaappoommee-

nnuutteellnnoouu ttrroojjiiccii dděěddeeččkkaa,, oottccee aa ssyynnaa PPoottůůččkkoovvýýcchh vv lleeggeennddáárrnníímm sseerriiáálluu TTřřii

cchhllaappii vv cchhaalluuppěě.. VVyyssííllaall ssee vv lleetteecchh 11996622 aa 11996633 aa ddoohhrroommaaddyy ssee kk ddiivváákkůůmm ppřřeess

tteelleevviizznníí oobbrraazzoovvkkuu ddoossttaalloo oossmmnnáácctt ddííllůů.. BBoohhuužžeell,, zzaacchhoovvaallyy ssee zz nniicchh ppoouuzzee

ttřřii.. II ttaakk,, ppřřeessttoožžee oodd jjeehhoo vvyyssíílláánníí uuppllyynnuulloo uužž cceelléé ppůůllssttoolleettíí,, ssee oo sseerriiáálluu mmlluuvvíí

ddooddnneess.. VVllaassttnněě ttoo aannii nneeppřřeekkvvaappíí,, vvžžddyyťť tteennhhllee sseerriiááll bbyyll vvee ssvvéé ddoobběě ffeennoomméénn,,

kktteerrýýmm žžiillaa ttéémměěřř cceelláá ((jjeeššttěě ČČeesskkoosslloovveennsskkáá)) rreeppuubblliikkaa.. VVyyssííllaalloo ssee žžiivvěě aa ppaa-

mměěttnnííccii vvyypprraavvuujjíí,, jjaakk ssee nnaappěěttíí oodd hheerrccůů aa ččlleennůů ššttáábbuu ppřřeennááššeelloo kk ddiivváákkůůmm;;

oobbyyvvaatteelléé ssttřřeeddooččeesskkýýcchh NNeessvvaaččiill jjssoouu ssttáállee hhrrddíí nnaa ttoo,, žžee ssee nnaattááččeelloo pprráávvěě

uu nniicchh,, aa nněěkktteerréé hhlláášškkyy mmeezzii lliiddmmii kkoolluujjíí ddooddnneess.. EErrggoo kkllaaddíívvkkoo ((řřeekkll bbyy dděěddaa

PPoottůůččeekk)):: TTřřii cchhllaappii vv cchhaalluuppěě jjssoouu ppoořřáádd ppoojjeemm.. AA sseejjíítt ssee ss ttřřeemmii cchhllaappyy nnaažžiivvoo

jjee ssttáállee oobbrroovvsskkýý zzáážžiitteekk..

156

Rodina Bláhova; Ladislav Trojan s maminkou (v podání Stelly Zázvorkové)...


PPáánnoovvéé,, hhrráállii jjssttee cchhllaappyy ttřříí ggeenneerraaccíí,, ppřřiittoomm vvěěkkoovvýý rroozzddííll mmeezzii nneejjmmllaaddššíímm

aa nneejjssttaarrššíímm zz vvááss jjee ddeevvěětt lleett.. KKoohhoo ttoo nnaappaaddlloo,, kkddoo vvááss ttaakkhhllee oobbssaaddiill??

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Asi režisér Jaroslav Dudek, který nás znal; mě třeba viděl v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na Smíchově. A taky Jaroslav Dietl, jeden z autorů seriálu. I s ním jsme se znali.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Dudek seriál rozjížděl, pak se toho ujal František Filip, který to s námi táhl nejdéle.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Já jsem přitom asi tak prvních čtrnáct dní váhal, jestli do toho vůbec mám jít; bál jsem se, že tím dostanu nálepku vesnického chasníka.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: A tu jsi taky dostal!

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Jasně, že jsem ji dostal. Ale stejně jsem nakonec na nabídku hrát ve Třech chlapech rád kývnul. Kolegové byli moc fajn, ke mně jako ke kandrdasovi se chovali bezvadně, jako ke kamarádovi. Měli jsme se rádi, skutečně, bez přetvářky. A na výsledku to, myslím si, bylo znát.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Víte, oni si režiséři herce prostě zaškatulkují. Někdo je dobrý na policajty, tak hraje policajty. Někdo je dobrý na vrahy, tak hraje vrahy.

157

... a s tatínkem (v podání Ilji Prachaře)


VVyy jjssttee oobbaa hhrráállii uužž vv pprrvvnníímm ččeesskkoo-

sslloovveennsskkéémm tteelleevviizznníímm sseerriiáálluu RRooddiinnaa

BBllááhhoovvaa......

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: To je pravda, tak

mě Dietl oslovil i na Chlapy.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Já se v Rodině Blá

hově ocitl jenom v jednom dílu. Dietl

před tím napsal divadelní hru Nepo

kojné hody svaté Kateřiny, která se

hrála u nás v Divadle S. K. Neumanna.

V té jsem ztvárnil roli předsedy JZD

Antonína Řápka, který utají, že dal za

bít prase k družstevním hodům. Ta

postava – to byl takový staromládene

cký typ, trochu nesmělý, ale přitom

pracovitý člověk. A když se začaly ob

sazovat seriály, šel jsem zase do po

dobných rolí. Koneckonců – vždyť u toho byli opět Jaroslav Dietl a Jaroslav Dudek.

Mimochodem – tohle představení bylo i natočeno, televizní zpracování reží

roval Miloslav Zachata, který se pak taky podílel na Třech chlapech v chalupě.

BByyll nněějjaakkýý zzáássaaddnníí rroozzddííll vv pprrááccii nnaa RRooddiinněě BBllááhhoovvěě aa TTřřeecchh cchhllaappeecchh vv cchhaa-

lluuppěě??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: V obsazení...

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: No jasně, v obsazení, ale žádný další zásadní rozdíl tam ne

byl. Principy práce byly stejné: tři týdny zkoušky ve zkušebně, tři dny zkoušení

ve studiu. Kde se zkoušela Rodina Bláhova, to už si dneska nepamatuju. Tři

158

Děda Potůček vychovává svého

syna...,

... a tady jsou všichni tři pohromadě.

... svého vnuka...


chlapi v chalupě se zkoušeli ve zkušebně Stavovského divadla, téměř nahoře u půdy...,

JJaann SSkkooppeeččeekk:: ... kde to měl na starosti ten pán s knírkem, který vařil dobrý kafe!

PPrraammeennyy uuvváádděějjíí nněěkkoolliikk rreežžiisséérrůů TTřříí cchhllaappůů –– ppooddllee ččeehhoo ssee ssttřřííddaallii?? TTřřeebbaa

ppooddllee ttoohhoo,, kkddoo mměěll zzrroovvnnaa ččaass??

JJaann SSkkooppeeččeekk,, LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Kdepak, to bylo všechno dopředu naplánované. Skutečně se na place vystřídalo několik režisérů: Dudek, Filip, Zachata, Vašta, Hudeček, Nesvadba – tedy Jiří, brácha herce Miloše Nesvadby, a jednou režíroval i Lohniský. Ale jak jsme řekli, nejvíc jsme toho udělali s Františkem Filipem.

TTaakkéé aauuttoorrůů ssccéénnáářřee bbyylloo nněěkkoolliikk......

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Největší podíl na textu měl Jaroslav Dietl. Nejdřív se pánové střídali, pak otěže téměř výhradně převzal Jaroslav Dietl. Ilja Prachař byl především herec, byť psal i texty, třeba divadelní hry a filmové scénáře. U Chlapů dělal tak tři, čtyři díly, podílel se hlavně na dialozích. Na rozdíl od Prachaře byli Jiří Hubač a Jaroslav Dietl profesionální spisovatelé a scenáristé.

JJee pprraavvddaa,, žžee nnoovvéé ddííllyy sseerriiáálluu vvzznniikkaallyy ppooddllee rreeaakkccíí ddiivváákkůů nnaa ttyy ppřřeeddcchháázzee-

jjííccíí??

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Do určité míry ano, ale psalo se víc dopředu; nebylo to tak, že se po reakcích na ten který díl teprve psal následující. Taky si nepamatuji, že by byl seriál nejdřív málo úspěšný a popularitu nabral až od čtvrtého, pátého dílu, jak se občas píše. Mám za to, že byl úspěšný od samého začátku. Od prvních dílů jsme byli populární i my. Když jsem třeba potřeboval tehdy nedostatkové pomeranče pro svého malého Ondřeje, vždycky mi je prodavačka schovala pod pultem.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý: Mně zase jednou přišel obrovský balík s česnekem až z Vídně. Bylo to po odvysílání dílu, ve kterém se říkalo, jak je u nás česnek vzácný adrahý.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: A já jsem zase byl pořád Potůček, ať jsem přišel na jeviště v jakékoliv roli, třeba jako Cyrano.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: A ještě si pamatuji, jak jsem se jednou málo oblečený opaloval na chatě na Sázavě, a najednou tam vtrhla početná skupina jézeďaček z jižní Moravy a všechny si mě chtěly „osahat“!

TTřřii cchhllaappyy vv cchhaalluuppěě oozznnaaččuujjee nněěkkddoo jjaakkoo ppoolliittiicckkoouu ssaattiirruu,, nněěkkddoo jjaakkoo ppoollii-

ttiicckkoouu aaggiittkkuu;; jjaakk jjssttee sseerriiááll cchhááppaallii vvyy??

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann,, JJaann SSkkooppeeččeekk:: Satira to nebyla. Takovou tu, řekněme, satirickou linku tam měl na starosti Mirek Lipský. Občas si dovolil nějaké ty poznámky, různé fórky a narážky, což bylo v té době do značné míry odvážné.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: To je pravda, občas jsme si něco dovolili, ale jenom drobně.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Ale ani agitka to nebyla, snad jen v tom smyslu, že měl seriál

159


pozitivní vyznění. Komunisti tam moc nevystupovali. Byly tam samozřejmě „přítomné“ jiné organizace, třeba Revoluční odborové hnutí a Československý svaz mládeže.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: No jo, já jsem byl v seriálu předsedou ČSM...

JJaann SSkkooppeeččeekk:: ... a nejdřív jsi chodil s Marií Kyselkovou, tou herečkou, co hrála princeznu se zlatou hvězdou na čele, a potom s Milenou Dvorskou.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Ale jenom v seriálu!

JJaann SSkkooppeeččeekk:: No jasně, v seriálu.

DDoovvoolliillii jjssttee ssii nněěkkddyy vv žžiivvéémm vvyyssíílláánníí řříícctt nněěccoo mmiimmoo ssccéénnáářř??

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Ne, ani to z podstaty věci nešlo.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Improvizovalo se, jak jsme řekli, na zkouškách, především to tedy dělal Mirek Lipský. Na konci zkoušek, než jsme se přesunuli do studia, přišla komise. Shlédla, poslechla si, schválila. Ve studiu už se moc neimprovizovalo.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Točilo se většinou na tři kamery. Kameramani měli přesně zafixovaný text, který herec řekne. Kdyby herec řekl něco jiného, kameraman by nevěděl, co dělat. Střihač jakbysmet...

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Vzpomínám si na ty kamery: byly obrovské, ve studiu bylo strašné horko, obrovský šajn od reflektorů. Občas se nějaká kamera rozbila, tak se jelo na dvě.

160

Tři chlapi a láska; Ladislav Trojan jako nejmladší Potůček se svou seriálovou

láskou v podání Mileny Dvorské


ZZ ttoohhoo,, ccoo řřííkkááttee,, vvyyppllýývváá,, žžee ttoo bbyyllaa pprrááccee hhooddnněě bbllíízzkkáá pprrááccii ddiivvaaddeellnníí..

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Ano, museli jsme dodržovat pokyny a domluvená gesta. Aranžmá bylo dané a pevné: teď se podívej doleva, teď doprava, teď tě bude snímat tahle a teď tamta kamera. Vlastně to bylo ještě přísnější než na divadle.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Kameraman chodil na zkoušky, během tří dnů se to všechno muselo v součinnosti s ním nacvičit, na ty kamery zafixovat, každý věděl, co v jakou chvíli přijde. Musela panovat kázeň.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Stejně se ale občas přihodil nějaký malér! Jednou jsme se třeba při živém vysílání ve studiu odbourali. Točila se schůze, která řešila zmrzlé brambory, a na place byla i živá husa, která se tak legračně kolíbala, že jsme to nevydrželi a vyprskli smíchy.

ČČeesskkoosslloovveennsskkáá tteelleevviizzee tteehhddyy vvyyssííllaallaa zz MMěěššťťaannsskkéé bbeesseeddyy vvee VVllaaddiissllaavvoovvěě

uulliiccii,, tteennhhllee ddůůmm lleeccccooss ppaammaattuujjee!!

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Dodnes se divíme, jak jsme se tam se seriálem mohli vejít! Vždyť ty prostory byly dost malé, navíc všude sloupy. A do těchto prostůrků se musely vejít kuchyň, pokoj, chlívek se zvířaty, mezi štábem třeba pobíhala koza... A dokonce celá hospoda! Ale jak si dodnes vybavuji, všechno se tam vešlo.

161

Nakonec se v seriálu vzali.


MMlluuvviillii jjssttee oo šškkaattuullkkáácchh;; jjaakk ddlloouuhhoo ppoo uukkoonnččeenníí sseerriiáálluu jjssttee bbyyllii vvee šškkaattuullccee

„„vveessnniicckkýý cchhaassnnííkk““??

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann,, JJaann SSkkooppeeččeekk:: Nějakou dobu ano, tak to prostě je. S tím se nedá nic dělat.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Ale nemám pocit, že bych tím třeba já nějak zásadně tratil. Dostával jsem i poté řadu pěkných rolí ve filmu, v televizi i v divadle. I když popularita chlapů byla samozřejmě obrovská. Možná spíš než u režisérů jsme byli zaškatulkováni u diváků.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: A jak! Vzpomínám na jednu takovou příhodu. Byl jsem tehdy v Hradci Králové, už ani nevím, co jsem tam dělal, a v hotelu Grand ke mně přišli nějací jézeďáci z blízké vesnice, už měli něco v hlavě a nabízeli mi místo předsedy jejich JZD. No a já jsem jim na papírovém ubrousku podepsal, že od 1. ledna k nim skutečně nastoupím jako předseda!

Na konci prosince jsem se pak klepal, jestli to nevzali vážně... Vždyť já jsem

skoro nerozeznal žito od pšenice. Přitom se mi občas stávalo, že mě zemědělci prosili o nějakou radu. No, to si vyhlédli toho pravého!

162

Chalupa Potůčků – centrum vesnice; U Potůčků se řešily zásadní záležitosti

obce a JZD. Děda Potůček sedával zdánlivě v pozadí, ale všechno sledoval

a pak i důkladně okomentoval.


VV sseerriiáálluu TTřřii cchhllaappii vv cchhaalluuppěě hhrráállaa ii pplleejjááddaa sskkvvěěllýýcchh hheerreeččeekk,, mmnnoohhéé uužž nnee-

jjssoouu mmeezzii nnáámmii;; SStteellllaa ZZáázzvvoorrkkoovváá,, MMiilleennaa DDvvoorrsskkáá,, LLiibbuuššee PPeešškkoovváá aa ttaakkyy DDaannaa

MMeeddřřiicckkáá......

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Dana Medřická hrála moji manželku. Jednou se mě zeptali,

jestli bych souhlasil s dějem, že se mi jako vrací žena. To bylo u nějakého pat

náctého, šestnáctého dílu. Samozřejmě jsem souhlasil.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: A když si Mirek Lipský „bral“ Stellu Zázvorkovou, to byla mela!

Už od Nesvačil, kde se natáčely exteriéry, stál po cestě do Prahy špalír lidí

a Staroměstské náměstí bylo plné! Když jsme jeli po Václaváku, to byl dav! Při

tom počasí bylo toho dne dosti nevlídné. Čuměli jsme jako blázni, jak je seriál

populární.

Nechci se nijak vytahovat, mluvím o tom proto, že to bylo velké překvapení, oje

dinělá věc, to by se dneska myslím nestalo. Tehdy seriály začínaly, existoval jen je

den televizní program... A tak když se oznámilo, že si Mirek bere Stellu Zázvorko

vou, strhlo se naprosté šílenství. Mnozí si mysleli, že šlo o skutečnou svatbu.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Zajímavé je, jak rychle a dokonale se ta zpráva mezi lidmi roz

šířila. Vždyť tehdy, pokud vím, vyšla jenom řádková zprávička ve Večerní Praze,

která říkala: Děda Potůček se žení.

163

Prostřední Potůček a jeho žena; Dana Medřická byla ozdobou seriálu Tři

chlapi v chalupě, byť se objevila až v jeho závěru.


PPaannee LLiippsskkýý,, pprrýý jjssttee tteehhddyy ddoossttaall ii hhrroommaaddyy ssvvaatteebbnníícchh ddaarrůů.. AA ddookkoonnccee ii sskkuu-

tteeččnnéé nnaabbííddkkyy kk ssňňaattkkuu!!

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Ano, to byly takové dárkové „bonusy“. Dostal jsem opravdu spoustu dárků. Bič, abych si mohl pořádně prásknout, noční košili, bylo toho hodně. A množství dopisů – jenom po posledním dílu seriálu jich přišlo přes tisíc! A mezi nimi asi čtyřicet zcela vážně míněných svatebních nabídek od žen. Buď si mě samy chtěly vzít, nebo nabízela jedna druhou. Některé mi radily, že si nemám brát Stellu, že vědí o lepší partii. Při jednom vystoupení na nějakém stadionu, tuším v Olomouci, si mě jedna žena chtěla hned odvést. Že si mě bude brát, tak ať jdu s ní.

PPoovvěěssttnnáá ffaajjffkkaa dděěddyy PPoottůůččkkaa –– ttoo bbyyll VVáášš nnááppaadd??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: To si vymyslel režisér Hudeček, u kterého jsem předtím hrál podobného dědka v Divadle Komedie v Dietlově hře Čtyři z velkoměsta. Fajfku mi dal proto, abych nešaržíroval, ale šišlal přirozeně. Bylo mi devětatřicet, musel jsem si pomáhat právě tou fajfkou. A samozřejmě i maskou: dostal jsem šedivé vlasy a nalepili mi vousy. Kromě toho jsem měl od nás od Pelhřimova, z hospody v Křelovicích, odpozorováno, jak se staří dědkové chovají, co říkají, jaká mají gesta při kartách a tak podobně.

VV zzáávvěěrruu ppoosslleeddnnííhhoo sseerriiáálloovvééhhoo ddíílluu hhrraajjeettee nnaa vvěěžžii SSttaarroomměěssttsskkéé rraaddnniiccee nnaa

kkřřííddlloovvkkuu.. ZZaahhrraajjeettee ssii ddnneess nněěkkddyy??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Zahraju! Na křídlovku nebo na pozoun. Tak se vlastně udržuju v kondici.

JJeeššttěě kk „„vveeddlleejjššíímm pprroodduukkttůůmm““ sseerriiáálluu.. PPookkuudd vvíímm,, JJaarroossllaavv DDiieettll vvyymmyysslleell

rrůůzznnéé ddoopprroovvooddnnéé pprroojjeekkttyy......

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Například fotokomiks, který vycházel v Zemědělských novinách.

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Nebo rozhlasové Promluvy otce Potůčka k národu. Jéje, těch bylo! Až mi to někdy připadalo nekonečné.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Už jsme se báli, aby nevznikla opera a my bychom v ní museli zpívat! Nebo balet – a my bychom museli trénovat u tyče!

KKddyyžž mmlluuvvíímmee oo jjiinnýýcchh pprroojjeekktteecchh ssoouuvviisseejjííccíícchh ss TTřřeemmii cchhllaappyy,, nneellzzee nneevvzzppoo-

mmeennoouutt,, ppaannee LLiippsskkýý,, ii nnaa ddaallššíí VVaaššii nneessmmíírrnněě ppooppuulláárrnníí tteelleevviizznníí aakkttiivviittuu,, bbyyťť

ss TTřřeemmii cchhllaappyy ppřříímmoo nneemmáá nniicc ssppoolleeččnnééhhoo –– ttoottiižž nnaa vvěěhhllaassnnééhhoo HHlluussttvviissiihháákkaa!!

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: To byl původně rozhlasový pořad. Někdy kolem roku 1960 jsem dostal z rádia nabídku, abych hrál ve skeči nazvaném Ve vrátnici, jehož autorem byl maďarský autor jménem Királyi.

Princip skeče byl v tom, že do vrátnice přichází jakýsi návštěvník s podivným jmé

nem, chce dostat povolenku ke vstupu a jít dál. Překladatel původní jméno návštěvníka přeložil z maďarštiny jako „Hlustvisihák“. Ve vrátnici dochází ke komickým situacím, sedí tam přiblblý vrátný, obědvá, kouká do talířku a návštěvníkovi říká, aby své jméno hláskoval. A rozvíjí se dialog: „H jako Heine.“ „Co?“ „Jako Heine!“

164


„Aha, já vím, jako hajnej!“ A dál: „L jako ledvinky, U jako undatra.“ „Co je to undatra?“ „To je jako ondatra, jenže má na začátku U.“ Tak to pokračuje, různé legrácky; a pointou je, že vrátný, než aby to jméno psal, pustí návštěvníka dál bez lístku.

VVyy jjssttee ppůůvvooddnněě hhrrááll ttoohhoo vvrrááttnnééhhoo......

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Ano a toho návštěvníka můj kolega z Městských divadel praž

ských Miroslav Homola. Oba jsme na tom pracovali, hodně jsme tam toho naimprovizovali, takové dvě, tři stránky textu. A měli jsme velký úspěch. Posluchačům se výstup moc líbil a psali si o další.

Tak vznikaly nové scénky, postupem doby se jméno Hlustvisihák přeneslo na

vrátného, a tak jsem se Hlustvisihákem stal já, přičemž to jméno bylo pořád základem komických situací.

JJmméénnoo HHlluussttvviissiihháákk jjee sscchhvváállnněě ddoosstt kkrrkkoolloommnnéé;; zzaappaammaattoovvaall jjssttee ssii jjee hhnneedd

nneebboo vváámm ttoo dděěllaalloo aalleessppooňň zzeezzaaččááttkkuu pprroobblléémmyy??

165

Děda Potůček muzikant; hru na křídlovku Lubomír Lipský nepředstíral. Je

vynikajícím muzikantem.


LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: To víte, že dělalo. Slovo Hlustvisihák jsem si nějaký čas nemohl zapamatovat a zprvu jsem je všelijak komolil. Po několika reprízách se to ale vytříbilo.

BBrrzzyy ssee HHlluussttvviissiihháákk ddoossttaall zz rrááddiiaa ii ddoo tteelleevviizzee aa vveeggeettoovvaall vv oobboouu mmééddiiíícchh..

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Rozhlasový Hlustvisihák měl velký ohlas a televize nemohla takový úspěch jen tak nechat ležet ladem. Pozvala nás tedy, abychom točili jeho příhody i pro ni. No a v televizi zase: mimořádný úspěch. Jak televize, tak Rozhlas pak ve vysílání skečů pokračovaly.

Pro Hlustvisiháka psalo několik renomovaných autorů, nejvíc toho napsal Bed

řich Zelenka, mezi autory byli třeba Jaroslav Dietl, Jan Beran, nedávno zesnulá Fan Vavřincová či Miloslav Švandrlík. Postupně se to zaběhlo natolik, že o každém Silvestru musel být v rádiu i televizi nějaký nový Hlustvisihák. Dohromady vzniklo přes padesát pokračování.

HHlluussttvviissiihháákk vvzznniikkaall vv nnaaššíí zzeemmii vv ddoobbáácchh ppoolliittiicckkyy nneerraaddoossttnnýýcchh –– mměěllii jjssttee

nněěkkddyy ppoottíížžee ss cceennzzuurroouu??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Měli! V Rozhlase musely všechny texty projít cenzurou, a když jsme vystupovali, byli jsme sledováni, abychom nějak „neujeli“. V dobách uvolnění od půlky 60. let jsme se trochu odvazovali.

Jednou jsem ale měl velké potíže. Na otázku, jak se jmenuji, jsem se v těch ske

čích představoval normálně jako Hlustvisihák. No a na jednom vystoupení jsem, částečně omylem, částečně schválně, řekl Hlustvihusák. Nešťastnou náhodou to bylo vystoupení pro pracující v jedné cementárně – a bylo zle! Přišlo na mě prachsprosté udání, že znevažuji generálního tajemníka a prezidenta (Nevím přesně, kdy to bylo, možná Husák ještě nebyl prezidentem.).

Byl jsem obžalován a skončil v Hradci Králové u soudu. Tam byl ale rozumný

úředník, nějaký major, a ten po delší rozmluvě a záruce z mého mateřského divadla, tedy z Městských divadel pražských, uznal, že to byl jenom brept bez jakéhokoliv špatného úmyslu.

UU ssccéénneekk ss ppaanneemm HHlluussttvviissiihháákkeemm jjssttee ssee vvěěttššiinnoouu;; ppoosslluucchhaaččii ii ddiivvááccii nniiccmméénněě

mmeezzii řřááddkkyy oobbččaass nnaacchháázzeellii ii vvěěccii,, kktteerréé ppaakk ppřřeekkvvaappoovvaallyy ssaammoottnnéé aauuttoorryy..

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Jistě! U nás to nebyla výjimka, stávalo se to velice často. Ty situace bývají někdy opravdu zajímavé. Třeba mluvíte deset let o jablkách, jablka sem, jablka tam, nic se nestane, nikdo nezareaguje. Pak nastane doba, že jablka nejsou k dostání, vy řeknete: „Nemám jabka“, v tu ránu si to lidé spojí se současnou situací, začnou okamžitě reagovat a smát se. To se nám skutečně stávalo. Třeba v dobách, kdy nebyl k dostání toaletní papír, stačilo říct: „Musím na záchod, nemáte toaletní papír?“ – a už se ozývaly salvy smíchu!

KKoolliikk jjssttee mměěll jjaakkoo HHlluussttvviissiihháákk ppaarrttnneerrůů??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Moc jich nebylo. Původně to byl, jak už jsem řekl, kolega z Městských divadel pražských Miroslav Homola, se kterým jsme natočili spou

166


stu výstupů. Několik nahrávek jsem udělal i s autorem Bedřichem Zelenkou; on ale měl málo času a věnoval se spíš psaní než hraní, tak jsme zvolili jako dalšího partnera Jiřího Líra. To byl můj kolega, spolužák z pelhřimovského gymnázia a navíc bydlel nedaleko nás. Ten pak se mnou dělal tu naši dvojici až do své smrti.

KKtteerroouu ssccéénnkkuu ss HHlluussttvviissiihháákkeemm mmááttee nneejjrraadděějjii??

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Zcela jistě tu první, Ve vrátnici, kdy tam přijde návštěvník s tím divným jménem. Myslím si, že ta byla a zůstala nejvydařenější.

167

Věčně popletený Hlustvisihák: Lubomír Lipský s Miroslavem Homolou


ZZppááttkkyy kkee TTřřeemm cchhllaappůůmm vv cchhaalluuppěě:: nnaa mmoottiivvyy sseerriiáálluu vvzznniikkllyy ddvvaa cceelloovveeččeerrnníí

ffiillmmyy,, pprrvvnníí vv rrooccee 11996633,, ddrruuhhýý vv rrooccee 11997733,, oobbaa ssee,, zzaappllaaťťppáánnbbůůhh,, nnaa rroozzddííll oodd

vvěěttššiinnyy ddííllůů sseerriiáálluu,, zzaacchhoovvaallyy..

LLuubboommíírr LLiippsskkýý:: Myslím, že ty filmy patří k tomu lepšímu z té doby. Z oné dvojice se mi víc líbí druhý snímek, Tři chlapi na cestách.

JJaann SSkkooppeeččeekk:: Mně se zase víc líbí ten první, myslím, že byl pestřejší, obsahoval víc příběhů.

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: Ale chápej, Honzo, že se Mirkovi líbí víc ten druhý, když ho režíroval jeho brácha!

NNaappaaddlloo bbyy vvááss,, žžee ssee bbuuddeettee sscchháázzeett jjeeššttěě ppoo ppaaddeessááttii lleetteecchh??

LLaaddiissllaavv TTrroojjaann:: My jsme se vídali vlastně pořád, průběžně. Chodili jsme na sebe vzájemně do divadla, potkávali se v televizních pořadech nebo v Rozhlase, zkrátka nikdy jsme se neodcizili! Taky jsme jezdili s pásmem scének po různých místech republiky, uváděli jsme programy například z Kavalieru Sázava, ze Země živitelky v Českých Budějovicích nebo ze ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Posledních pět, šest let se scházíme pravidelně, dáme si vínko, popovídáme, zavzpomínáme...

168

Chlapi nestárnou; Ladislav Trojan, Jan Skopeček a Lubomír Lipský v roce 2012

v Plzni na festivalu Finále




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.