načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tekuté krystaly - Petr Heteša

Tekuté krystaly

Elektronická kniha: Tekuté krystaly
Autor:

Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 480
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru implantovaného v mozku byl zcela jednoznačný. Měl jsem toho blba v zaměřovači své ostřelovací pušky a stiskl jsem spoušť. Mé doživotí trvalo jen do chvíle, než jsem se jakýmsi omylem svezl s drogovou královnou ven. A pak to teprve začalo být smrtelné. Šli po mně z NSA. A nechtěli mě mít zpátky ve vězení, ale v márnici. Možná by mě dostali během dvou dní, kdybych ovšem předtím nebyl jedním z nich. A navíc s procesorem v hlavě. Miliony operací za vteřinu, takže to měli trochu složité, chlapci. A pak už nešlo jen o mé přežití, ale o to, kdo a jak mě dostal do těch sraček. Své šance jsem odhadoval tak padesát na padesát. Než mi ta krásná černovlasá míšenka přiložila svého služebního glocka k hlavě. Ale ani pak nebyly úplně nulové. Přece jenom to byla ženská. A na ty jsem si věřil.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

TEKUTÉ KRYSTALY

Copyright © 2015 by Petr Heteša

Cover © 2015 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN PDF: 978-80-7456-280-8

ISBN ePub: 978-80-7456-281-5

ISBN Mobi: 978-80-7456-282-2


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Petr Heteša

Tekuté

krystaly


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Tekuté krystaly

Morphin Red *

* vyjde v roce 2015


5

I.

Odstřel

1.

Celý park Redford Terrace jsem měl pod sebou jako na dlani,

včetně Hemdonova obelisku na ose pseudorenesančníhopa

láce s velkým, mramorem vydlážděným nádvořím. Na pravé

straně byla připravena čestná policejní jednotka veslavnost

ních uniformách s historickými winchestrovkami, aby v pravý

okamžik spustila čestnou palbu, nalevo stála policejní kapela,

která měla místo winchestrovek zlaté trubky, trombóny, lesní

rohy a další železné harampádí. A taky těch šestnáctpolicis

tů, kteří měli být slavnostně dekorováni, už bylo nastoupeno

přesně v ose paláce. Čekalo se jen na příjezd TeddaColtra

nea, náměstka ministra obrany, a taky na náměstka Národní

bezpečnostní agentury Deana Garnhoura, kteří měli tymetá

ly našim hrdinným chlapcům přišpendlit na jejich hrdinnou

hruď.

Bylo nás na těch střechách osm, protože čerta teroris

ti nikdy nespí. A tohle byla zvlášť lákavá příležitost pro


6

demonstraci síly a odplaty, poněvadž těch šestnáctodměňovaných se aktivně podílelo na pozatýkaní třiadvaceti členůislámské teroristické buňky.

Ležel jsem na střeše baráku v Buchanan Road a třicetstupňů nalevo ode mě na Maryland Avenue byl Ross Callham. Na Cooper Road byli dva, které jsem ani neznal (tam bych být nechtěl, protože jejich střecha byla sedlová), a stejně tak byl zajištěný perimetr z Fuller Road. Těžký kevlarový ohozs náisem NSA na zádech v tom vedru rozhodně nebyl příjemný. Cítil jsem, jak se pod ním potím, a jestli ti zasraní náměstci nepřijedou do pěti minut, tak se v tom potu možná utopím. Dal bych si camelku, což ovšem pochopitelně v tuhle chvílivůbec nepřipadalo v úvahu. I když těžko by mě tu mohl někdo z mých nadřízených vidět. Ale mohl mě vidět některý z kolegů přes zaměřovací dalekohled. Rossu Callhamovi jsem věřil, ale ty na Fuller Road jsem neznal a možná by mě s klidem práskli, hajzlové jedni. Mrknul jsem přes dalekohled pušky na protější střechu, jestli náhodou nehulí oni. Našel jsem jenom jednoho a ten nehulil. Druhý musel být nejspíš přišpendlený někde za komínem. A možná hulil. Do prdele.

Položil jsem těžkou zbraň zpátky do stabilizačního držáku. Barrett Light Fifty, nejvýkonnější odstřelovací puška.Samonabíjecí. Podélně drážkovaná hlaveň s potlačeným kmitáním a k tomu zaměřovací dalekohled Octan 230. Ráže .50Browning, přesnost do dvou tisíc metrů. Na trhu ji neseženete, je určená jen členům speciálních jednotek, dneska tedy i mně. Jenže zrovna v tuhle chvíli bych ji klidně vyměnil za jednu camelku. Mrknul jsem na mé Terra Chronos. Mají už pětminut zpoždění. To snad dělají naschvál. Netrpělivě jsem stočil zrak dolů. No vida. Konečně. Dvě černé limuzínydoprovázené policejními auty s blikajícími majáčky právě přijížděly po Maryland Avenue.

Zapřel jsem si titanovou pažbu za rameno a zaměřildalekohled na připravené pódium s řečnickým pultíkem. Optika byla dokonalá. Viděl jsem i hřebíky a šrouby, které ho drželypohromadě. Pak jsem postupně přejížděl po tvářích policistůpřipravených k dekorování. Zdálo se, že už jsou z toho taky pěkně otrávení. Zavřel jsem levé oko a na sítnici mi začaly nabíhat údaje o síle větru, jeho směru, o tlaku a teplotě. Pokud chcete střílet na vzdálenost větší než tisíc metrů, jsou to všechnofaktory, které mohou trajektorii střely významně ovlivnit a které je třeba vzít v úvahu. Byl jsem kabelem ústícím ze svého zápěstí připojený přímo na počítač v mém skvělém odstřelovacímbarrettu, který dle těchto údajů upravil nitkový křížv dalekohledu. Jsem totiž dvacetiprocentní křemík, jestli jsem vám to ještě neříkal. V dalším okamžiku můj mozek přijal zprávu z protější střechy: Přijíždí.

Ty vole, to snad vidím taky, řekl jsem si sám pro sebea doufal, že nemám aktivovaný odesílač odpovědí.

Vzal jsem si příruční dalekohled a zkoumal okna barákůnaroti, jestli z nich náhodou netrčí plnovous nějakého šíleného tálibánce a hned vedle hlaveň jeho kalašnikova. Ale všechno vypadalo v naprostém pořádku. V hlavě mi zavibroval signál mobilu se zprávou, abych potvrdil svou pozici a aktuální stav perimetru. Ohlásil jsem se a potvrdil, že je všechno OK.Zespodu se ozvala americká hymna, kterou hrál naživo orchestr těch policejních šmudlalů. Pak na pódium vystoupalnáměstek NSA Dean Garnhour. Výborně. Takže bude mluvit jako první.

Odjistil jsem pušku a znovu rychle přelétl všechna okna v budovách naproti. Všude byl klid. Vypadalo to, že teroristi to dneska vzdali. A nebo jim někdo prásknul, že budeme na všech střechách v okolí. Potom jsem zaměřovací dalekohled na pušce otočil směrem na pódium za řečnický pult. Okulár na chvilku úplně potemněl, což mě dost vyděsilo, ale byla to jen záda některého z členů ochranky, který asi zapomněl, kde má stát, a teď tam zmateně pobíhal. Tihle kluci byli odjakživa vylízaní a jejich krevní oběh zásoboval hlavně bicepsy, zatímco mozek opomíjel.

Ovšem mozek Deana Garnhoura, to bylo něco jiného.Daleko vyšší liga. Ten jsem teď měl přesně na ose nitkového kříže svého dalekohledu, připevněného na Barrett Light Fifty.Laserový dálkoměr potvrdil vzdálenost jedenácti set šedesáti metrů a znovu byla propočítána rychlost a orientace větru a podle ní upravena předpokládaná trajektorie střely. Výhodou těchto skvělých pušek je, že nikdy nemohou minout. Zvláště když má jednu z nich v ruce dvacetiprocentní křemík. Elektronika je neomylná. Slyšel jsem Garnhourův hutný barytonzesilovaný přes reproduktory, ale vůbec jsem nevnímal, co říká. Jeho vysoké čelo bylo v dalekohledu jako dokonalý terč. Všiml jsem si, že po stranách už mu prosvítají šediny. Zadržel jsem dech a pak pomalu stiskl spoušť.

2.

„Ženská to nikdy nepochopí. Ona prostě nepochopí, že bych

za ni dejchal... Že bych za ni položil i život. A že je pro mějediná, se kterou chci žít. A když se náhodou vyspím s jinou, tak to

s tím vůbec nesouvisí,“ řekl Mark a natáhl si nohy.

„S čím to nesouvisí?“ zeptal jsem se.

„No s tím, že ji miluju, přece.“

„No jasně, jenže ony termín milovat někoho vidí úplně jinak. Mají jiný slovník. Jejich mozek má prostě jinou strukturu,“ prohlásil jsem, založil si ruce za hlavu a nohy opřel o zadní čelo postele.

„Jakou zase strukturu, do prdele,“ řekl vztekle Mark. „Vždyť je to normální pitomá logika. Přece je to to samý, jako když se jedu projet autem.“

„Jakože ošukáš jinou?“

„Jasně že jo. Prostě miluju ten požitek z jízdy, rozumíš.“

„Jo, já ti rozumím.“

„Ale to přece neznamená, že musím milovat to lamborghini, ve kterým jedu. Seru na lamborghini. Mě prostě uspokojuje samotná jízda.“

„Jasně.“

„A s Margitou je to to samý. Seru na ni, ale líbí se mi ta jízda s ní. Jenže moje Lilian... to je něco jiného. Tu miluju.“

„Ale jízda s ní asi není tak skvělá, co?“ poznamenal jsem.

„Není, to je pravda. Ale to přece nic neznamená. Můžumilovat svoji starou fordku, i když se s ní nikdy tak hezkyneprojedu. A pak si zkusím zajezdit v lamborghini. No řekni, je na tom něco blbýho? Něco snad nepochopitelnýho?“

„Není. A zkusil jsi jí to vysvětlit takhle?“

„Jasně že jo.“

„A co ona?“

„Poslala mě do prdele.“

Dveře se otevřely a vešel mohutný Pampeliška. Říkali jsme mu tak proto, že měl nepřirozeně žluté vlasy. Nebyl blonďák. Měl prostě žluté vlasy. Jako nastříkané sprejem.

„Hele, Raynar, máš dělat doprovod dámě.“

„Cože? Komu?“

„Lieh Choo-Peickerová, jestli ti to něco říká.“

Mark za mnou hvízdl.

„Ty krávo..., to ti závidím. Nemohl bych jít já?“ zeptal se Pampelišky.

„To asi těžko, vole.“

„No tak jo,“ řekl jsem. „Když si mě hraběnka vybrala, tak jdeme na to.“

3. Pampeliška kráčel chodbou houpavým krokem vysloužilého hokejisty. Na opasku se mu houpalo pouzdro s pistolí a nadruhé straně přístupová karta. Byly doby, kdy bachařům naopascích chřestil kruh s pěti kily klíčů, ale ty už jsou dávno pryč. Vazební věznice, která ho zaměstnává a mě hlídá, je součástí obrovského komplexu budov nazvaného Baltimore Detention Center v samém centru města mezi Fallsway a Madison Street. Šel jsem vedle něj s pouty na rukou a teď to tedy vypadalo, že se s ní loučím. Ne že by mě pustili. Dostal jsem doživotí(a nejdříve můžu požádat a propuštění za vzorné chování po třiceti letech), ale nejspíš změním bydliště. Ostatně už bylo na čase. Pobýval jsem tu pět měsíců a už mě to tady začínalo nudit.

Původně jsem předpokládal, že tu budu nejmíň rok, ale soud

proběhl rychle, protože obžaloba pracovala s neotřesitelnými

a pádnými důkazy. Stejně mi ale dokázali přišít jen Garnhourův

odstřel. Senátora Colina Barnese, který měsíc před ním skončil

taky s kulkou v čele, ne. Ale ti dva si to zavinili sami. Garnhour

nechtěl schválit vyšší rozpočet baltimorské pobočky a Barnes

chtěl odvolat Declerta, šéfa Baltimore. Museli být vymazáni

z vesmíru. Jenže to byla blbost. Už po tom Barnesově odstřelu

některé indicie (a pitomí novináři) ukazovaly na baltimorskou

pobočku. Po odstřelu Garnhoura už pak nebylo co řešit, zvláště

když mě chytili hned na schodišti toho baráku. NakonecDeclerta neodvolali. Naopak z něj byla hvězda. Vážně povedená akce.

Měla akorát jediný kaz. Nebyl jsem to já, kdo střílel.

4. Říkali jí Královna a já osobně se s ní nikdy nesetkal, i když jako pracovník NSA jsem mohl. Spadala ale pod protidrogové, zatímco já byl na analytickém. Ale věděl jsem o ní a znal její rozsáhlý spis, který měl na oddělení svou zvláštní skříň. Lieh Choo-Peickerová byla rodilá Američanka se vzhledemČíňanky (nebo Japonky?). Otec Donald Peicker, vyslanecv Afghánistánu, matka Chuang Choo, zdravotní sestra v nemocnici tamtéž. Odtud to divné jméno. U volby křestního se paknejspíš prosadila maminka.

Lieh Choo-Peickerová zásobovala nejlidnatější aglomeraci Spojených států, území mezi New Yorkem a Washingtonem, zahrnující kromě těchto měst tedy ještě Baltimore, Filadelfii, Wilmington a Trenton. Úhrnem dobrých třicet milionů lidí. Její byznys byl velmi úzce specializovaný. Říkalo se jí siceDrogová královna, ale správné by bylo Heroinová královna.Nedělala do ničeho jiného než do heroinu, který zase přicházel do módy. Po tatínkovi zdědila skvělé manažerské schopnosti a afghánské kontakty v zemi s největší světovou produkcí opia, po mamince lásku k chemii a krásu. O zbytek se už postarala sama. Podle toho, co jsem si o ní pamatoval, je jí dvaatřicet let. Trochu mladá kočička na byznys pracující výhradněs osmimístnými ciframi. V tuto chvíli jsme na tom ale byli oba stejně. I když ona trochu líp. Dostala jen čtyřicet let.

5.

Prošli jsme úzkými chodbami technického bloku a já si nebyl

jistý, jestli mě Pampeliška náhodou nevede někam do sklepa,

kde mě prostě odstřelí. Po tom všem, co se stalo, mi to užvůbec nepřipadalo tak nepravděpodobné. A docela by toodpovídalo světu, který byl kolem mě během posledního půl roku

a který nejspíš zešílel – anebo jsem ho prostě nechápal.

Pampeliška musel čtyřikrát použít vstupní kartu, aby nás

12

mříže pustily dál, a taky si nechal pětkrát zkontrolovat očnídu

hovku, zda se mu od včerejška nezměnila. Prošli jsme kolem

prádelny a pak vystoupali po schodišti dvě podlaží. Charakter

chodeb se rázem změnil. Byly širší a tak nějak hezčí. Podle

označení dveří mi došlo, že jsme v obslužném a zásobovacím

bloku. Taky mi okamžitě naskočil signál připojení k mobilní

síti a k netu. Jak už jsem říkal, jsem dvacetiprocentní křemík

a procesor vpreparovaný do mé hlavy vysílá signály každých

pět vteřin, aby našel nejbližší vysílač. Zatímcov železobetono

vých odstíněných celách to samozřejmě bylo k ničemu, tady

se chytil okamžitě. Kdybych chtěl, mohl bych teď komukoliv

zavolat. A on mně. Ale kdo by sakra volal veřejnému nepříteli

číslo jedna? Navíc jsem vůbec nepochyboval o tom, že celou

dobu, co budu na signálu (a určitě to nebude moc dlouho),

budu velmi pečlivě monitorovaný svými bývalými kolegy.Pro

šli jsme kolem několika skladů potravin, chladicícha mrazi

cích boxů, až jsme skončili v nevelké kanceláři, vybavenépou

ze psacím stolem a čtyřmi židlemi. A poprvé po pěti měsících

jsem viděl živou ženskou.

6.

Lieh Choo-Peickerová možná neměla ani sto sedmdesátcen

timetrů a nic nenasvědčovalo tomu, že byl její tatínek čistý

Američan. Její typicky východoasijské rysy vzbuzovaly spíše

spekulace, že maminka v nemocnici neroznášela jen léky, ale

věnovala se i jiným, zábavnějším činnostem. Černé havraní

vlasy po ramena s ofinou hluboko do čela, temně nazelenalé

oči se zvláštní kočičí jiskrou, malý nosík, plné rty a nádherný

dlouhý štíhlý krk. I přesto, že nebyla vůbec namalovaná a měla

na sobě hnusné vězeňské hadry, nebylo pochyb, že je krásná.

Jako kontrast vedle ní stála tlustá opelichaná padesátiletá dozorkyně, která tam snad vážně byla jen proto, aby vyniklpůvab Lieh Choo.

Za kancelářským stolem se rozvaloval obrovitý Clark Horte, sám velký ředitel baltimorské věznice. Znal jsem ho odprvního dne, kdy mě sem přivezli, protože se na mě přišel osobně podívat, aby na vlastní oči viděl ten zločinecký skvost, který mu přibyl do baráku.

„Posaďte se,“ houkl na nás, když za sebou Pampeliška zavřel dveře.

Posadili jsme se s Lieh do židlí na opačné straně jehostolu, zatímco náš doprovod zůstal stát, připravený kdykoliv zasáhnout a třeba nás i zlikvidovat, kdybychom se pokusili o nějakou blbost. Lieh se na mě ani nepodívala, což opačně říct nešlo. Svým způsobem mě fascinovala. Teď nemyslím jako ženská (i když to možná taky), ale hlavně svou právní kategorizací, která ji řadila mezi největší zločineckébossy východního pobřeží. A i když jsme teď seděli vedle sebe a podle ředitele jsme byli jeho nejvzácnějšími kousky, byl jsem proti ní jenom obyčejný šmudla (a ke všemu ještěnevinný).

„Za deset minut opustíte brány Baltimore DetentionCenter,“ spustil Horte a čekal, co to s námi udělá.

Ani s jedním vůbec nic. Oba jsme už měli za sebou soud, a tak bylo jen otázkou času, kdy nás odsud převezou do jiných věznic.

„Možná si říkáte, že je to trochu narychlo...“ pokračoval.

„Neříkáme,“ snažil jsem se zapojit do hovoru.

Lieh Choo se pousmála.

„...ale ve vašem případě to jinak nejde,“ dodal Horte a šlehl po mě zlýma očima.

„Oba spadáte do první rizikové kategorie, tedy zvlášťnebezeční, a proto bylo o vašem přesunu rozhodnuto teprve před dvěma hodinami, aby nebylo možné připravit z vaší strany, nebo spíše ze strany vašich kumpánů, nějaký zoufalý pokus.“

„Všichni moji kumpáni jsou zaměstnanci Národníbezpečnostní agentury,“ prohodil jsem otráveně, „takže kdyby serozhodli pro nějaký zoufalý pokus, tak vy jste první na řadě, kdo dodýchal.“

Horte se jen pousmál.

„Vidím, že vás humor nepřešel, pane Raynare. Ale zpátky k věci... Nyní budete převezeni na letiště. Ovšem ne nacentrální u Ferndale, ale na Essex Skypair u Rocky Point,“ řekl vítězoslavně.

„Takže půjde o nějaký sportovní vyhlídkový let,“ neodpustil jsem si.

„Taky to tak můžete brát... Paní Lieh Choo-Peickerová...“

„Jsem slečna, debile,“ přerušila ho Lieh.

Měla velmi příjemný teplý měkký hlas.

„Drž hubu, krávo,“ vložila se do toho ta bachařská čůza za ní.

„Klid, paní Duclarková,“ vrhl na ni Horte pohleda pokračoval: „Jak jsem řekl, jste příliš vzácné zboží...“

„Baltimorské diamanty,“ dodal jsem.

„...takže transport nebude tradiční. Tentokrát vynecháme pancéřovaný vězeňský vůz a početný vozový parks doprovodem, odpustíme si sirény i blikající majáky.“

Udělal pomlku a čekal na naši reakci. Nebyla žádná.

„Budete převezeni bez jakéhokoliv humbuku v pekařském voze.“ A zase ten jeho vítězoslavný škleb.

Chvilku jsme oba na Horteho jen zírali a pak se ozvala Lieh Choo: „To jakože mám jet s chlebem a rohlíkama?“

„Nepojedete s chlebem a rohlíkama. Pojedete se čtyřmi strážci a tady s panem Raynarem. Ale pokud trváte na tom, aby tam byl i nějaký rohlík, není problém.“ Usmál se svému vtipnému nápadu. Nad tím převozem určitě přemýšlel celýtýden, než vymyslel tuhle pekařskou kravinu.

„Na Essex Skypair už bude připraveno letadlo. Cessnaspeciálně jen pro vás. Paní Lieh Choo...“

„Slečna, debile.“

„Promiňte, slečnu Lieh Choo eskorta vyloží ve státní věznici Mohave County v Arizoně a tady váš pan kolega poletí dověznice Travis v Austinu.“

„To je v nějakým zasraným Texasu?“ zeptal jsem se.

„Správně, zeměpis vám jde. K samotnému letu asi tolik,“zadíval se na mě a pokračoval: „Z vašich papírů vím, že v rámci výcviku jste prodělal i řízení malých a středních letadel.“

„Dvakrát jsem chyběl. Zrovna když jsme brali přistávání.“

„Proto vás předem upozorňuji, že mezi pilotní kabinou a zbytkem letadla jsou pancéřované dveře, které lze otevřít jen prostřednictvím pozemního personálu.“

„Díky. To jsme fakt nebrali.“

„Takže i kdyby se vám nějakým šíleným způsobem podařilo přemoci ty čtyři ozbrojené gorily, které s vámi poletí, k pilotům se nedostanete. A pro jistotu, kdybyste náhodou z toholetadla nějakým nedopatřením vypadli, budete mít na nohou ještě obojek s čipem.“

„Skvělý nápad,“ odsouhlasil jsem mu to.

„A pro slečnu Lieh bude samotný převoz asi takyzklamáním,“ otočil se k Lieh. „Jsem si vědom, že síť vašichspolupracovníků, obchodních zástupců a zaměstnanců je velmirozsáhlá a možná zasahuje i do státní správy. Proto abych zamezil případným pokusům o protiakci, nechal jsem povolat šedesát ozbrojenců připravených k transportu. Čekají dole na dvoře. Ti čtyři, kteří nakonec budou tvořit váš doprovod, budouvylosování pět minut před samotným převozem.“

„Seš skvělej stratég,“ řekla Lieh. „Tebe je na šéfa věznice škoda. Brala bych tě jako hlavního dispečera logistiky prosvoje transatlantické zásilky. Plat bys měl asi desetinásobný, než máš tady. Bereš?“

Horte se na ni nevěřícně zahleděl a možná zlomek vteřiny fakticky přemýšlel, jestli by to neměl vzít.

„Ses asi posrala... Jste se,“ opravil se.

Nejspíš si uvědomil, že celý rozvor nechal zaznamenávat.

„Eskorta čeká. Řekl bych vám ‚na shledanou‘, ale je víc než jisté, že už se nikdy neuvidíme.“

„V to doufám,“ poznamenala Lieh a mírně se pousmála.

7.

Bylo to potupné. Kromě pout na rukou jsem měl i řetězy na

nohou. Stejně jako Lieh. Baltimorské diamanty. Cupitali jsme

vykachličkovanou chodbou za našimi strážci a chřestili těmi

řetězy snad na celou věznici.

„Letíte také směr západní pobřeží?“ zeptal jsem se Lieh, abych zapředl hovor, když teď nějakou chvilku budemespolucestující.

Snad poprvé se na mě podívala. Dokonce se i pousmála.

„Vypadá to tak. I když já to mám lepší, kousek od Mohave County je Las Vegas.“

„To bychom si tam mohli dát pozítří schůzku. Třeba v Gold Brick, skvělá herna.“

„Držte zobáky,“ ozvala se rozteklá bachařská čůza před námi.

„Znám... Mají tam ale u dveří detektor kovů, tak nevím,jestli bysme prošli s těma řetězama.“

„Vy myslíte, že nám je nechají i do letadla?“

„Držte už huby, nebo vás přetáhnu,“ ozvala se opět naše velitelka vpředu, zatímco Pampeliška z toho měl docela prdel.

„To si to zkus a dneska nedojdeš domů,“ procedila skrz zuby Lieh.

Vyvedli nás na zásobovací dvůr, kde už skutečně čekala četa po zuby ozbrojených policistů ze speciální zásahovéjednotky. Nejspíš právě probíhalo losování čtyř šťastlivců, kteří se s námi poletí podívat na západ.

„Ty seš taky těžkej zločinec?“ otočila se Lieh na mě.

Měla vážně moc hezké oči.

„To tvrdí oni.“

„Jak moc těžký?“

„Odstřel náměstka NSA.“

„Jo takhle... Tak to je nanic. To jsi obyčejný sportovnístřelec.“

„A cos čekala?“

„Nějakého supermana, který by nás z těchhle sraček dokázal dostat.“

„Jsem dvacetiprocentní křemík.“

„To ti blahopřeju, ale jinak je to na hovno.“

„Tady je signál, můžu volat. Chceš dát někomu zprávu?“

„To ani nezkoušejte!“ ozval se hlas za námi.

Ředitel Horte. Líbezně se na mě usmál a řekl: „To číslo je samozřejmě zablokované, pane Raynare. Před hodinou jsem si to ověřil. Nikam se nedovoláte.“

8.

Nákladní nástavba pekařského auta samozřejmě neměla

žádná okna ani sedačky. Místo nich tam leželo jen šestplastových beden od rohlíků. Zasedací pořádek byl přesně určený

velitelem převozu. Já u jedné stěny uprostřed, Lieh Choonaroti mně taky uprostřed a každý ze strážců v jednom rohu.

Byli ozbrojeni automaty Vektor R4. Znal jsem je dokonale.


18

Jihoafrická zbraň vycházející z izraelské pušky Galil.Konstrukce z vysokopevnostních plastů vyztužených skelnými

vlákny, ráže 5,56, kadence 650 ran za minutu, což vásdoslova odpaří z povrchu zemského. Zásobník na padesátnábojů. Drželi je na kolenou s prstem na spoušti. Přemýšlel jsem

o tom, jestli je mají odjištěné. Protože pokud ano, tak stačí,

abychom najeli na nějaký výmol, a prostě nás v tom autěpostřílí.

„Je to kurva vůbec legální?“ zeptala se Lieh Choo, když se posadila na svou bedýnku.

„Co?“

„Převážet nás jako rohlíky. Neměla bych se spojit se svým právníkem?“

„Zkus o to požádat.“

„A neměl by vlastně o mém převozu vědět?“

„Hele, slečna Lieh potřebuje mluvit se svým právníkem,“ oslovil jsem ozbrojence nalevo, ale to už se dvoukřídlédveře korby zavřely. Současně s tím zhaslo světlo u stropu a na chvilku nastala absolutní tma. Ale jen na okamžik, protože hned potom prostor prořízly dva kužely silných baterek.Mysleli na všechno, chlapci. Dokonce i na to, že rohlíky napřevoz světlo nepotřebují, a tak je jejich velitelé vybavilibaterkami.

Auto se dalo do pohybu a po minutě se zase zastavilo.Nejspíš hlavní brána. Natáhl jsem si nohy i s řetězy na nich. Auto se zase rozjelo. Nedokázal jsem odhadnout, jak daleko je to na Essex Skypair, ale minimálně čtyřicet minut pojedeme.A doufal jsem, že to neprosvištíme moc rychle, jinak se v těchzatáčkách budeme válet po celé korbě. Řidiči ale nejspíš někdo řekl, že neveze rohlíky, ale zločince, takže jel v zatáčkách pomalu, jako by vezl vajíčka. Přesto jsme se asi po pěti minutách jízdy otočili na střechu.

9.

Náraz musel směřovat na kabinu s řidičem, protože celápřední část vozu najednou ustřelila stranou a já skončil na kolenou

před vyděšenou Lieh. Vůz se naklonil, ocitl se na dvou kolech

a přepadl na bok. Ale pořád to nebylo dost. Znovu se začal

otáčet. To už jsem ležel na drobné Lieh a další otočka s námi

mrštila na strop, který se najednou ocitl dole. Jedno křídlo

dveří vylétlo do ulice spolu s jedním ozbrojencem a to druhé

slisovalo dalšího do neforemné placky. Příšerný rachota skříění kovu po asfaltu, řinčení skla. Pak se konečně ten zběsilý,

splašený prostor kolem nás zastavil.

Lieh se vzpamatovala jako první. Vystartovala ze země i s těmi okovy na nohou jako kočka. Vrhla se k vyvráceným dveřím a vyskočila ven. Ozvala se střelba ze samopalu. Dávka projektilů perforovala stěnu vozu kousek ode mě a já cítil, jak kolem mě lítají ostré úlomky plechu. Ohlédl jsem se za sebe do vozu. Policista na kolenou už si dával automat k rameni, když se ozvala další střelba a plexištít před jeho obličejem serozrskl současně s jeho hlavou. Sesul se bezvládně na podlahu. Ale to už střílel z pokleku někam ven i ten druhý od přednístěny. Ležel jsem na zemi a horké nábojnice z jeho automatupadaly vedle mé hlavy. Vystřílel snad celý zásobník, než konečně přestal. Najednou bylo všude ticho.

„Ani se nehni, kurva!“ otočil se na mě.

Vyměnil zásobník a opatrně vyhlédl z vozu.

„Tu čubku mám,“ slyšel jsem zvenku.

Takže Lieh se asi daleko nedostala. Ostatně, s těmi okovy na nohou byla blbost skákat ven a doufat, že se ztratí v davu dřív, než budou všichni strážci zlikvidováni. Otočil jsem hlavu dozadu. Vektor R4 ležel asi metr ode mě. Do prdele. Nebylo o čem přemýšlet. Anebo možná bylo, ale procesor v mé hlavě byl rychlejší než můj mozek. Sáhl jsem po automatu a už jsem ho měl v rukou před sebou. Byl odjištěný. Procesor, který měl původně spolupracovat s mým mozkem a být s nímv harmonické součinnosti, se ho teď na nic neptal a dal povel svalům na prstech ke stisknutí spouště. Ten vůl tam měl nastavené dávky, takže jsem tomu ozbrojenci, který stál přede mnouotočený zády, deseti projektily odstřílel nohy v kolenou. To jsem původně nechtěl. Chtěl jsem ho jen postřelit. Svezl se k zemi a vypadl ven. Byl jsem okamžitě na nohou a se zbraní předsebou vyhlédl z vozu. Hotová spoušť.

Byla to křižovatka a na ní šest aut v sobě. Vyděšení lidi, kteří se snažili dostat ven ze zaklíněných vozů, hysterické ječící ženské, všude kolem střepy skla. Dva mrtví v civilu se samopaly v rukou a jedna gorila bez nohou, další slisovaná mezi plechy ve voze a třetí s ustřelenou hlavou za mnou. Čtvrtý z nich deset metrů přede mnou na ulici, držící podkrkem Lieh Choo před sebou a s hlavní pušky přiloženou k její hlavě. Vyděšeně se rozhlížel kolem. Přepnul jsem z dávek na jednotlivé výstřely. Odněkud z velké dálky se ozvala policejní houkačka.

„Zahoď to, ty bastarde, nebo ji odstřelím,“ zařval na mě ten poslední z ochranky.

„To sis asi poplet naše role. Mně jde o můj krk, ne o její.“

„Kurva, já ji fakt odstřelím!“ zařval znovu vztekle.

Snad byl úplně vylízaný. Anebo prostě neměl svůj den. Nic nechápal.

„Neodstřelíš. Já ji odstřelím.“

Stiskl jsem spoušť.

Nejspíš mu nikdo neřekl, že jsem dvacetiprocentní křemík. Mířil jsem mu na krk, protože všude jinde mělneprůstřelný kevlar. Rozhodil rukama, jako by chtěl někoho srdečně přivítat. Jeho automat vyletěl do vzduchu a on sám přepadl na záda. Lieh Choo od něj odskočila. Policejní sirény sepřibližovaly. Zaslechl jsem skřípění pneumatik a plechua kousek od našeho převráceného pekařského vozu zastavilotmavé volvo. Namířil jsem na něj, připravený okamžitě střílet. Dveře spolujezdce se otevřely a holohlavý černoch s pistolí v ruce zařval:

„Nasedejte! Dělejte!“

Lieh se okamžitě vrhla k vozu, i když s těmi řetězy to šlo blbě. Takže je to její komando. Ostatně, já žádné neměl. Svěsil jsem ruku se zbraní podél nohy. Aspoň jsem udělal jeden dobrýskutek. Aspoň teď konečně ten můj trest bude zasloužený.

„Co čumíš? Tak dělej, kurva!“ zakřičela na mě Lieh od auta, když viděla, že se nehýbám.

Nechápal jsem to.

„Nebo tu budeš čumákovat do skonání světa, debile?“

Z malého bílého fiata vpravo, vklíněného mezi dvě další auta, se pokřivenými dveřmi snažila dostat ven ženskás krvavým šrámem na obličeji. Podařilo se jí to.

„Panebože, tak dělej, do prdele!“ zařvala zase Lieh.

„Chytej,“ křikla na mě ta z fiatu a hodila po mně něco jako černou krabičku.

Do prdele... Granát? Uhnul jsem, odhodil automat a vrhnul se k volvu. Oběhl jsem ho, otevřel zadní dveře a skočil nasedadlo. Vůz se dal do pohybu, ještě než jsem stačil zavřít. Musel to být nejmíň osmiválec ještě s klasickým benzínovým motorem, protože jsme vystartovali jako Discovery. Na klíně mi přistál jakýsi nůž.

„Obojky, dělejte,“ houkl na nás černoch ze sedadlaspolujezdce.

Řidič byl Jimi Hendrix s obří hřívou vlasů, přes kterounebylo vidět vůbec nic.

„To se nemůže povést,“ houkl jsem, když náš vůz urvalhydrant u chodníku.

„Hovno... To víš, že se to povede.“

Lieh zvedla obě nohy a položila mi je na klín. Prudká zatáčka a já byl najednou na ní.

„Vem ten nůž a dělej!“

Našel jsem na zemi nůž, ale byl nějaký divný.

„Sakra, tak dělej, vole,“ řekla, když jsem se zasenarovnal.

„Co je to?“ zkoumal jsem čepel, kolem které se táhla kovová struna.

„Vysokoobrátková pilka, vole,“ ozval se řidič.

Další zatáčka a já měl hlavu na skle bočních dveří.

„To nezvládnu. V téhle rychlosti ti akorát pořežu nohy.“

„Seru na řezný rány, chirurgu. Zbav mě toho obojku a pak těch řetězů. Jinak jsi mi k hovnu.“

Mrknul jsem zase na nůž. Vlastně pilku. Stiskl jsem zkusmo jediné tlačítko, které na ní bylo. Zaslechl jsem vysoký hvízdavý zvuk a vzpomněl si na zubní vrtačku. A vlastně už jsem něco takového i viděl. V hororu Miamský čtvrtič.

„Do prdele, tak dělej!“ křikla na mě zase Lieh a další prudká zatáčka mi vtlačila kliku dveří do žeber.

Pevně jsem chytil její nohu za kotník a přiložil pilku podél nártu. Spustil jsem to.

„Aúúú! ... Kurva!“ zařvala. „Pálí to jak prase!“

Obojek s čipem byl pryč a z nohy jí tekla krev. Samozřejmě ji to muselo škrábnout. Taky jsem jí klidně mohl amputovat chodidlo. Zvedl jsem zbytek obojku z podlahy, otevřel okno a vyhodil ho ven.

„Ještě ty zkurvené okovy,“ poručila a roztáhla nohy, mezi kterými byl řetěz.

„Na ty obruče teď seru, přeříznu ti jenom řetěz.“

Popadl jsem ho a v polovině přeřízl. Další zatáčka a teď se pro změnu Lieh válela na mně. Pilku jsem naštěstí stihl včas vypnout, jinak bych teď měl na sobě její vnitřnosti. Byla tonarosto šílená a nepravděpodobná scéna z nejpitomějšíhohollywoodského thrilleru.

„Ještě ruce,“ řekla a dala je nad sebe.

Rozřízl jsem řetěz na jejích rukou a současně s ním vzal i kus čalounění ze stropu. Ta pilka byla vážně dokonalá.

„Na rohu Warwickovy a Riggsovy by vás mělo čekat auto, slečno Choo. Tedy jestli jsou vaši lidi spolehliví,“ zahalekalřidič.

„Jsou stoprocentně spolehliví,“ hlesla Lieh a vzala miz rukou pilku.

„Teď ty, dělej.“

„Cože?“

„Obojek na noze. Nedržkuj a zvedni hnáty, nebo ti tímpodříznu krk.“

Nebyl jsem si jistý, jestli je příčetná. Jenže celá tahle situace byla totálně nepříčetná, a tak jsem se opřel o dveře a zvedl nohy nahoru. Udělala totéž co já. Opálila mi kus nohy a sedřela kůži z kotníku. Vyhodila obojek a potom ještě přeřízla řetěz. Bylo to o chlup, protože následovala další prudká zatáčka a já byl zase přitisknutý na její drobná ňadra.

„Teď ruce.“

Zvedl jsem je nad hlavu.

Skřípání brzd a já dostal ránu do krku od opěrky hlavyřidiče. Ozval se hvízdavý zvuk pilky a hned potom jsem ucítil šlehu od žhavého konce řetězu na svých rukou.

„Kurva! Do prdele!“

„Seš nějakej rozmazlenej.“

„Přestupujete,“ ozval se černoch.

10.

Národní bezpečnostní agentura NSA, Fort Armistead Park,

Baltimore, třetí podzemí budovy C, sekce monitoringubezečnostních rizik.

Třicetiletý poručík Rick Compalla si sundal z uší sluchátka,

odvrátil oči od monitoru a otočil se na Marka Strawbecka

u vedlejšího stolu:

„Transport s Raynarem byl před dvěma minutamipřepaden.“

„Cože?“ podíval se na něj s úžasem v očích Strawbeck.

„Křižovatka Lexington a Schroederovy, čtverec BM 22.Nelánovaný přesun s Lieh Choo-Peickerovou na letiště.“

„To je nějaká blbost, ne?“

„Pět mrtvých, z toho tři z ozbrojeného doprovodu. Jedentěžce zraněný.“

„Panebože.“

„Masakr.“

„To bude průser... Takže Raynar zakalil?“

„To asi ne. Jeho čip se prý pak ještě pohyboval. Převzal jsem jeho monitoring. Máme ho na šestce.“

„Ježíšmarjá... kde jsou teď?“

„Na Saratoga Street.“

„To není možné.“

„Potvrzená zpráva na interním kanálu.“

Se Strawbeckem se zatočil svět. Mohlo se stát cokoliv. Mohlo přijít nečekané zemětřesení. Uprostřed Baltimore mohla explodovat sopka. Mohla přijít vlna tsunamia zaplavit celé město. To všechno se mohlo stát a rozhodně to bylo pravděpodobnější, než že konvoj s Raynarem bude přepaden. Alespoň pro Strawbecka. Trvalo asi pět vteřin, než sevzpamatoval.

„Volej hned Mabuarymu, ať okamžitě vezme všechny lidi, které má k dispozici.“

„Nehýbou se,“ hlesl Compalla a zíral na monitor.

„Pokud je mrtvý, tak je to to jediné, co by nás ještě mohlo zachránit.“

„To nevím. Zavolám městské, aby nás přepojili na jejichkamery, co tam mají.“

„Hovno, ty volej speciály, já volám policii.“

Ale ještě než stačil sáhnout po mobilu, rozezvučel se jeden ze šesti telefonů na stole. Vzal ho.

„NSA, Strawbeck,“ ohlásil se. „Jo... teď jsme to obdrželi... Blbost, potřebuji se napíchnout na vaše kamery na Saratoga Street... Cože? Že už tam od vás jsou? No a co? Jak to že nic? Máme tu signál z jejich čipů... Běžte do prdele... Jak nikdo tam není...? Kurva to není možné... Nemohli se jich zbavit, je to tvrzený polykarbonát...“

Strawbeck se posadil na židli s telefonem u ucha.

„Našli jste je? Tak co kecáte, že se jich zbavili... Moment,nadiktuji vám přesné souřadnice, máte tam GPS, ne?... No tak.“

Strawbeck se otočil na Compallu a podal mu telefon.

„Diktuj jim souřadnice signálu těch jejich zasranýchobojků.“

Compalla se otočil k monitoru a začal odříkávat řadu čísel. Potom vrátil telefon Strawbeckovi.

„Máte to...? Sakra, mě nezajímá, že už tam jedete, jápotřebuju, abyste tam už byli... Ne, neposeru se, ale poserete se vy, jestli tam je a uteče vám... Jo... no a co vidíte?... Jak kurva že nic... Jste na těch souřadnicích?... Nekecejte, že nikde nikdo... Do prdele, mají na sobě oranžový hadry a řetězy, kdybyste měli problém je poznat... S tím běž do prdele... Samozřejmě, že ten hovor zaznamenávám, o to se nestarej, vole, a radši najdi toho zasranýho Raynara... No konečně... Mrtvej? Tak to běžte všichni do prdele.“

Strawbeck odložil telefon, utřel si pot z čela a otočil se na Compallu.

„Zbavili se obojků.“

„Do hajzlu, jak?“

„To teda nevím.“

„A jsme v prdeli.“

„Hovno... Je dvacetiprocentní křemík. Nemůže se námztratit. Identifikuj jeho mobilní signál.“

„Už jsem to zkoušel. Žádný není.“

„Jak žádný není?“

„Na dobu převozu ho nechali odpojit. Přání věznice.“

„Tak to jsme až po krk ve sračkách a ten debil z věznice, co to vymyslel, taky,“ vydechl vyděšeně Strawbeck a sesul se do křesla.

„Co navrhujete, šéfe?“

„Volej mobilnímu operátorovi, ať Raynara okamžitě znovu zapojí. Já jdu volat Jonesovi.“

„Ten se asi posere.“

„Jo... a my s ním.“

11.

Tentokrát to byl stříbrný bentley a řidič byl nakrátkoostříhaný chlapík v kvádru a bílé košili. Vedle něj seděl drobný Číňan

s kalašnikovem na klíně.

„Dobrý den, slečno Lieh,“ řekl klidným hlasem řidič, když to odpálil od chodníku.

„Sakra, Norrisi, to seš ty?“

„Osobně k vašim službám.“

„V tom kvádru vypadáš nepřirozeně civilizovaně. Vůbec jsem tě nepoznala. Vem to na Hollins Park.“

„Jasně.“

„Ať to vezme kamkoliv, dostanou nás,“ řekl jsem já, když jsem se konečně začal vzpamatovávat

„Leda tak hovno,“ houkla směrem ke mně Lieh Choo.

„Žádný hovno... Dyť jsem ti říkal, že jsemdvacetiprocentní křemík. Mám v hlavě mobil. A vysílám. Během chvilky nás zaměří.“

„Tak do prdele nevysílej, ne?“ podívala se na mě vyděšeně.

„Dobrá rada. Jenže každý mobil pořád vysílá. A hledánejbližší přijímač. Nedokážu to vypnout.“

„To jako že seš zkurvenej bastard s procesorem v hlavě?“

„Národní bezpečnostní agentura,“ řekl jsem.

„Do píči,“ okomentoval to stručně řidič.

„Mám ho zabít?“ ozval se Číňan a já zíral do hlavně pistole.

„Ještě počkej,“ řekla Lieh a pořád na mě zírala, jako byvůbec nemohla pochopit, o co jde. Přitom to bylo tak jednoduché.

„Má pravdu. Vyhoď mě nebo mi prostřel hlavu a je tov pohodě.“

„V každém případě by bylo dobré ten problém co nejdříve vyřešit,“ houkl od volantu ten nepřirozeně civilizovaný řidič a prudce odbočil doprava. Zase jsem měl svůj čumák mezi drobnými ňadry drobné Lieh.

„Jestli už jsou na mě napojení,“ pokračoval jsem, „tak teď vidí všechno, co vidím já, a slyší všechno, co slyší moje uši.“

„Kdo?“

„NSA. Prostě tu teď sedí s námi. Nemáte šanci, vyhoďte mě.“

„Hovno. Jak to jde odrušit?“

„Nemám ponětí. Možná fakt jedině kulka v hlavě...“

„Uhněte stranou, slečno. Já ho zabiju,“ odjistil Číňan pistoli.

„Anebo možná alobal.“

„Máme alobal?“ houkla na něj Lieh.

„Máme všechno možné, slečno. Máme Franchi Spas 15, Tokarev SVT 60, plně automatický Heckler a Koch G8, ruční granáty a plamenomet... Ale alobal jsme nevzali.“

Další prudká zatáčka doleva. Odhodili jsme na chodník jednoho pomalejšího pontiaka a udělali dlouhý škrábanec na vyhlídkovém autobusu. Kousl jsem se vší silou do hřbetu ruky. Objevil se krvavý šrám. Natáhl jsem ruku před Lieh.

„Vem tu pilu a rozřízni mi tady kůži... dělej.“

„Co blbneš?“

„Dělej sakra... Mám pod ní zesilovač antény... Zkusím ho vytrhnout.“

„Sakra... kde? Tady?“

„Přesně tam.“

Ozval se vysoký hvízdavý zvuk pilky, jejíž rotující ostří zajelo do mé kůže jako do másla. Stříkance krve a hned potom i pár jisker, jak nůž narazil na kovový kryt baterie.

„Stačí, kurva!“ zařval jsem.

Hned potom jsem strčil prsty pod krvavou kůži a snažil se nahmatat zesilovací procesor a vyjmout ho z baterie. Podařilo se mi to až po další zatáčce, kdy jsem zase okusil tvrdostbočního skla.

„Mám to... a teď ten alobal.“

„Na co sakra alobal?“

„Na hlavu. Potřebuju alobal na hlavu, jinak jsme furtv prdeli. Pořád to bude mít slabý signál, i když bez antény jenom s malým dosahem.“

„Do hajzlu, to jste nám měla říct, že s sebou beretevysílacího dementa.“

„Já si ho nevybrala. Přibalili mi ho náhodou,“ odsekla Lieh.

„Tak jsme ho tam měli nechat.“

„Grilovaná kuřata! Zastav!“ zařvala Lieh a ukázala asi sto metrů dopředu, kde stál u chodníku stánek s nápisem Grill Chicken.

„To není rozumné,“ uslyšel jsem zepředu.

„Zastav, kurva.“

Dupnul na brzdu a já mu skoro skončil za krkem. Liehvyskočila z vozu. V oranžových hadrech, s ocelovými obojky na nohou i na rukou a s glockem v ruce. Její dialog se stánkařem byl velmi krátký, zvláště když mu šermovala pistolí předksichtem. Hned potom skočila zpátky do auta s roličkou alobalu.

„Tady máš ten zasraný alobal. A ty jeď,“ řekla a hodila mi ho do klína.

To už jsme zase letěli osmdesátkou rušnou ulicí. Obalil jsem si celou hlavu. Čučely mi jenom oči.

12.

Národní bezpečnostní agentura NSA, Fort Armistead Park,

Baltimore, třetí podzemí budovy C, sekce monitoringubezečnostních rizik.

„Zmizeli nám, sakra,“ řekl s beznadějí v hlase třicetiletý Rick

Compalla.

Jeho totálně bezvlasá lysá hlava se leskla pod zářivkami jako další reflektor a pihy, kterými měl pokrytý celý obličej, mu ještě více ztmavly. Čtyřicetiletý Mark Strawbeck s čtyřdennímšedivým strništěm na bradě a krátkými šedivými vlasy začalpodléhat panice.

„Kurva, tohle neustojíme. Jak mohli zmizet, sakra?“

„Museli to mít dokonale připravené. A určitě to vymyslela ta čubka Choo,“ ozval se od dalšího stolu s monitory mladý Nick Belwert.

Celkem jich teď bylo v operačním centru šest. Před deseti minutami byla v polovině budovy vyhlášena pohotovost.Klimatizace jela na plné obrátky, přesto se jim zdálo, že tam teď mají minimálně čtyřicet stupňů. Ze všech teklo.

„Do hajzlu, jak se mohli ti dva sčuchnout? Ona v ženské a on v mužské věznici. V životě se neviděli. Nejspíš o sobě aninevěděli.“

„Je to její akce. On se jenom svezl,“ odvětil Compalla.

„Jak mohlo toho ředitelského debila napadnout převážet hlavu mafie celého východního pobřeží s Raynarem?“

Do místnosti vtrhla vysoká vyzáblá postava připomínající rozhlednu z příhradových nosníků. Dalton Jones, šéfmonitoringu.

„Do prdele, co jste zase zprasili?“ spustil hned ve dveřích.

„My nic. Věznice,“ odpověděl Strawbeck okamžitě, abypřehodil výhybku šéfova vzteku na slepou kolej.

„Máte ho?“

„Koho myslíte?“

„No přece Raynara, sakra.“

„Žádný signál. Obojek zahodil a mobil mu nevysílá. Nebo nejspíš vysílá, jenže American Bell ho na žádost vězniceodojil.“

„Cože?“ zařval Jones.

„Už jsme tam volali. Každou chvíli by měl být zasepřipojený.“

„Jak každou chvíli? To je snad jedno ťuknutí do klávesnice, ne?“

„Dělají na tom.“

„Chcete mi snad říct, že v tuhle chvíli vůbec nevíte, kde je?“

„Chcete kávu, šéfe?“ ozvala se Molly Gildová,pětadvacetiletá administrátorka s krátkými blond vlasy a dokonaloupostavou ozdobenou velkými výstavními ňadry. Bylo jí škoda tady do podzemí, zasloužila by si reprezentovat agenturu někdenahoře na recepci. Aspoň ona byla toho názoru.

„Běžte teď do prdele s kávou!“ okřikl ji Jones a znovu sezadíval na monitory. „Uvědomte okamžitě všechna letiště,přístav, policii. Já volám Flynnu Griffinovi.“

„Možná bych s Griffinem počkal. Třeba ho dostaneme dřív, než mu zvednete adrenalin.“

„Spíš dřív, než dostane infarkt. Ale jestli není Raynar nasignálu, tak dostaneme leda hovno. Je to křemík, myslí mu to víc než vám všem dohromady.“

„Promiňte.“

Jones vytáhl mobil, navolil číslo a dal si ho k uchu:

„Nerad vás ruším, pane náměstku, ale máme tu problém... Ano, velký... Myslím, že je to nutné... Raynar utekl... Já vím, že je to průser... Asi před dvaceti minutami... Jasně že děláme všechno. Zásahová jednotka už je na místě... Ne, jeho polohu zatím nemáme. Před převozem ho odpojili... Ano, plně s vámi souhlasím, že to byla blbost. Ale s American Bell jsme vespojení... Jen budeme nejspíš potřebovat rozsáhlou technickou podporu... Jistě, víme velmi dobře, o koho jde... Ano... možná by bylo dobré spojit se s náměstkem ministra... Ne, ministra určitě ne. Doporučuji sehnat náměstka Coltranea... Jasně že bude zuřit, já zuřím taky a vy určitě taky. Ale pokud budeme dost rychlí, máme velkou šanci ho dostat... Nemá venkunikoho. Jasně že je v prdeli, já to vidím taky tak... Ano, panenáměstku, díky.“

Dalton odložil mobil a pohledem přelétl celý sálmonitoringu.

„Speciály už jste volali?“

„Jasně, jsou na cestě. Mabuary má čtyřiadvacet lidía směřují na Saratoga Street.“

„Aby si prohlídli akorát ten jeho zasraný obojek s čipem,“ poznamenal vztekle Jones a zapálil si, přestože zde bylpřísný zákaz kouření. Nikdo se ale neodvážil protestovat – kromě automatického požárního systému, který okamžitě spustilpolach.

13.

„Vidíte ten kamion před náma? Ten stěhovák?“ houkl dozadu

řidič.

„Whitmann Spedition?“

„To je Miki. Na další červené otevře zadní dveře. Přesunete se do něj. A hoďte na sebe ty kabáty, co by měly být u zadního skla.“

Lieh Choo dokončila uzel na improvizovaném obvazu uškubnutém z nohavice svých vězeňských kalhot, kterým mi obvázala poraněnou ruku, otočila se dozadu a podala mi lehký šusťákový plášť.

„Příprav se,“ šťouchla do mě, „ať zas nezůstaneš někdetrčet.“

„Proč mě bereš s sebou? Působím ti jenom problémy.“

„Na problémy se vykašli. Teď tu jsou od toho moji lidi.“

Nasoukal jsem se do šusťáku. Měl i kapuci. Tu jsem sipřehodil přes hlavu.

„Ty vole... to je teda fakt bomba,“ prohodila Lieh Choo, když se na mě podívala.

Musel jsem vypadat příšerně. Mnich s hliníkovýmobličejem. Skřípění brzd a čumák našeho bentleye skončil dva metry od zadních dveří Whitmann Spedition. Lieh vyskočila z auta. Udělal jsem to po ní. Zadní dveře návěsu kamionu se opravdu otevřely a v nich stáli dva dlouhovlasí motorkářiv ocvočkovaných bundách a vysokých botách. Podali nám ruce a už jsme byli uvnitř. Dveře se zavřely a hned potom jsme se rozjeli. Ve voze byly po stranách dřevěné lavice, a dokonce i gauč.Ostatně, byli to stěhováci. Posadil jsem se, natáhl si nohy a sundal kapuci.

„Panebože... co to táhnem za Halloween?“ ozval se jeden z motorkářů a zíral na moji alobalovou hlavu, ve které byly jen dvě díry na oči.

„Ten je ze čtvrtého levelu Pyramidy smrti. Démon zkázy,jinak můj anděl strážný, zachránil mi život,“ vysvětlila Lieh.

„Někdo od nás?“

„Ne, z NSA.“

„Do prdele... to myslíš vážně?“

„O to se nestarej. Jak to máte vymyšlený? S tímhlemonstrem na základnu nemůžeme.“

„Tak ho někde vyložíme.“

„Já nemyslím mého anděla, já myslím ten váš osmikolový kamion.“

„Na Hilton Parkway přestupujem. Ale s ním jsmenepočítali.“

„Tak ho započítejte.“

„Ty ho fakt chceš vzít s sebou?“

„Nebýt jeho, tak tu teď nejsem.“

„Klidně vystoupím někde jinde. Já už si nějak poradím,“ hlesl jsem.

„Jo... s tou hliníkovou hlavou narvanou drátama si nejspíš fakt poradíš, blbe... Hovno si poradíš. Poradil sis s tímdebilem, co měl odjištěný automat u mojí hlavy. Teď si musímporadit já,“ řekla Lieh a podala pilku tomu, co měl vlasy až po pás.

„Odřízni mi z náramků aspoň ty pitomé řetězy, aťnechřestím jak železná panna.“

Zaklonil jsem hlavu a myslí mi proběhly věci, o kterých jsem dřív ani neuvažoval. Možná se z toho nakonec opravdu dostanu. Poprvé po pěti měsících jsem si tu možnost připustil. Pořád sice byla ta šance příliš malá, než abych ji mohl brát jako realitu, ale byla tady. Šance možná pěti, deseti procent. Nebo dokonce i třiceti. A když jsem se zadíval na tu drobnoua sebevědomou Číňanku, tak možná i padesáti... Do prdele, ale co potom?

Přestože jsem měl ve věznici dost času o tom přemýšlet,nikdy jsem na to doopravdy nepomyslel. Jenže teď to najednou bylo jiné. Co kdyby... Sakra, co kdybych se fakt dostal ven? Jsem vůbec schopný zrekonstruovat ty čtyři měsícechybějících vzpomínek, co mi ty kurvy sebraly? A co když jsemnakonec na Deana Garnhoura doopravdy střílel já? A koho bych měl odstřelit teď? Začínal jsem tušit, že jich asi bude muset být víc.

14.

„Na které letiště jedem?“ zeptal jsem se Lieh, která se v přední

části převlékala do věcí, co jí připravili její kumpáni. A neměla

s tím nejmenší problém. Shodila ze sebe oranžové vězeňské

hadry a chvilku tam byla jenom ve spodním prádle. Tedyv polovině spodního prádla, protože podprsenku neměla.

„Chincoteague,“ řekla, zatímco si navlékala tričkos emblémem Sochy svobody. Ta její parta měla docela smysl pro humor.

„Nevzpomínám si, že by tam někde bylo letiště nebopřístav.“

„Jasně že tam nic takového není. Ale nemůžu teď ani do jedné ze svých rezidencí. Dokonce ani do Evropy. Zůstávám nějaký čas tady, než se situace uklidní. Budou zuřit a všude mě hledat... Tady ne.“

Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Kde tady, proboha?“

„Dyť říkám, Chincoteague.“

„To si děláš prdel.“

„Ani v nejmenším. Pod svícnem bývá tma. Ostatně – jejasné, že teď už mají na všech letištích naši fotku s přesnýmpoisem.“

„A to by byl pro tebe problém, nějak...“

„Nebyl. Jenže na mezinárodní zatykač by mě nejspíš vydaly i Bahamy. Jakmile jde o drogy...“

„Jak dlouho tady chceš přebývat?“

„Hele, neříkala jsi, že je z NSA?“ ozval se jedenz motorkářských buršů.

„Klid, má doživotí,“ uzemnila ho Lieh.

„Jen aby ho nechtěl vyměnit za tebe.“

„To neudělá. Dvě hodiny potom by byl mrtvý.“

„Nemáš cigáro?“ zeptal jsem se.

Motorkář v rohu vozu po mně hodil krabičku marlborek.Camelky by byly lepší, ale vzal jsem zavděk i tímhle.

Chincoteague. Musel jsem uznat, že i Lieh Choo má smysl pro humor. Zvláště pro černý až absurdní. Mrtvá čtvrťChincoteague. Mrtvá pro radnici se všemi jejími úředníky, mrtvá pro všechny makléře, bankéře, pojišťovací agenty, obchodníky s realitami, finanční náměstky a jejich manželky potulující se dopoledne po značkových prodejnách v centru a odpoledne v kavárnách se svými přítelkyněmi. Mrtvá zóna i pro státní správu. Ve skutečnosti ovšem živější než samotné centrum města. Dvě stě tisíc lidí, nebo spíše dvě stě tisíc ztracených existencí, vyvržených systémem. Dvě stě tisíc zdepřebývajících mikroorganismů vytvořilo z Chincoteague jeden životem tepající organismus, který se navenek projevujezdevastovanými domy s oprýskanou omítkou a okny bez záclon (a mnohdy i bez skla), ulicemi s popraskaným asfaltem lemovanýmizrezivělými vraky aut, kontejnery na odpadky zasypanými dalšími horami odpadků, rozmlácenými pouličními lampami,skomírajícími semafory a v neposlední řadě potulnými kočkami a psy. Ale to je jen ta vnější, zpuchřelá kůže.

Chincoteague už městská rada dávno odepsala a vlakové soupravy metra končily na Gwynns Falls Trail. Hranicí byly koleje kopírující řeku měnící se postupně v kanál vtékající až do zálivu. Přestože na trase směr Chinco bylo dalších jedenáct stanic, dneska by se do nich dostal už jen obrněný vlaks velkou radlicí, protože byly zataraseny improvizovanýmipříbytky bezdomovců. Takže jediné, co mohla radnice pro tuto čtvrť udělat, bylo dodávat tam vodu, elektriku a plyn, aby ti lidéasoň přežili.

Podle toho, co jsem si pamatoval, je v Chincoteague šest policejních stanic, jejichž personál ovšem žije s místnímiobyvateli ve zvláštní symbióze (ostatně jinak by ani nepřežil).Většinou zde slouží policisté s nějakým větším škraloupem, kteří by normálně museli od policie odejít. Ale před tím jim ještě byla nabídnuta alternativa služby v téhle absurdnípanoptikální čtvrti. Ti, kdo to vzali, pak navždy ztratili šanci vrátit se zpátky do normálního civilizovaného života. Chincoteague je doslova pohltilo a začlenilo do svého krutého organismu, který nepřipouští kompromisy, ale který ke svým vlastním orgánům dokáže být hodně velkorysý a svým způsobem je chránit.

Běžný obyvatel Baltimore se do Chincoteague nikdyneodváží. Přičemž je paradoxem, že kriminalita v této čtvrti je úplně stejná, ne-li menší než v tom nádherném civilizovaném Baltimore, které disponuje trojnásobným počtem policistů. Ale možná je to taky tím, že místní policejní stanice nevedou tak přesné a pečlivé záznamy, anebo mnoho skutkůnepovažují za zločin. Chincoteague má totiž svá interní nepsaná pravidla, povýšená nad zákon. A zcela odlišnou kategorizaci lidského chování.

„Ty tam někoho máš?“ zeptal jsem se Lieh, která už bylaoblečená. Posadila se na gauč naproti mně a zapálila si jointa.

„Jo... palác i se služebnictvem.“

„V Chincu nejsou žádné paláce.“

„Je vidět, že už jsi tam dlouho nebyl.“

„Nikdy jsem tam nebyl. Ale znám ho ze satelitních snímků a videozáznamů místní policie.“

Lieh se rozesmála.

„To jsou všechno sračky, které se nedají srovnat s tím, čím Chinco opravdu je.“

„Ty už jsi tam někdy byla?“

„Máme tam pobočku. Detašované pracoviště, neboobchodní zastoupení, jak chceš. Ředitelem je Noel Weylly, jestli jsi o něm neslyšel.“

„Nikdy. Kdyby jo, tak by už nejspíš seděl.“

„O tom pochybuju.“

„S místníma poldama asi vychází dobře, co?“

„Má je všechny na výplatní listině,“ poznamenala Lieha vyfoukla marihuanový kouř nad sebe.

„Co bude se mnou? Nemíním dělat pro drogový kartel.“

„Nevzpomínám si, že bych ti nabízela flek. Ťuknem sišamaňským na oslavu našeho úspěchu a vypadneš.“

„Do Chincoteague?“

„Je mi jedno kam.“

15.

Byla to velká opuštěná továrna, ale jak to tak vypadalo, byla

opuštěná jen zdánlivě. Díky dvěma dalším přestupům jsme

nakonec dorazili v rozhrkané azrezivělé fordce, kde jsme se na

zadním sedadle tlačili tři, protože se mnou opravdu nepočítali.

Vystoupil jsem ve velkém dvoře obehnaném továrními objekty, mezi kterými se rozprostírala betonová popraskaná plocha. Nepravidelnými puklinami se místy na povrch drala tráva a někde už i keře. Nad hlavním objektem s vymlácenými vysokými okny se tyčily k obloze dva vysoké cihlové komíny, přičemž z jednoho poté, co se hořejšek zřítil na skladovou halu a doslova ji rozřízl napůl, zbyla jen půlka. Pokroucenépříhradové ocelové konstrukce nad dvorem kdysi nesly trubky, které teď zůstaly na některých místech bezradně trčet do vzduchu jako hadi s useknutými hlavami. Nad námi se jako strážcecelého toho zmatku tyčil jeřáb se zlověstně visícím těžkýmrezavým hákem. Z vyvrácených plechových vrat nám vyšel vstříc osmahlý čtyřicátník s vlasy na ježka, kterého doprovázely dvě kubánské gorily v mundúrech Technických služeb městaBaltimore a se samopaly na ramenou.

„Jsem rád, že tě zase vidím,“ řekl, podal Lieh ruku a pak ji políbil na obě tváře. „Frank už připravuje spoj na Haiti.Letadlo s humanitární pomocí. Odtamtud pak Paraguay.“

„Možná později, nějakou dobu se zdržím.“

„Jak chceš, barák je připravený – včetně ochrankya vířivky.... Tohle je rukojmí?“ ukázal na mě.

„Bývalý NSA. Dvacetiprocentní křemík. Doživotí.“

„Proboha, jak to jde k sobě?“

„Prostě se mu to přihodilo.“

„A co dělá tady?“

„Vystřílel mě z toho. Jinak bych teď ležela na LexingtonAvenue s mozkem odtékajícím do kanálu.“

Se zájmem si mě prohlédl.

„Docela vtipná maska. Tady si ji už ale můžeš sundat,“ řekl.

„Hovno,“ ozvala se Lieh. „Říkala jsem ti, že je křemík. Má v kebuli mobil.“

„Do prdele... V tom případě doufám, že se nezdrží moc dlouho.“

„Dáme si nějaký lehčí oběd a pak nás opustí.“

„To jakože se bude potloukat po Chincu s tou staniolovou nádherou na ksichtě, jo?“

„Náhodou, mně se líbí. Připomíná mi čínského boha Chuan Su,“ prohodila Lieh s úsměvem.

„Akorát že zeměpisně se trochu minul výskytem.“

„A časově možná taky,“ ozval jsem se zpod staniolu, abych konečně taky něco řekl.

„Noel Weylly,“ oznámil a podal mi ruku.

Stiskl jsem ji.

„Najdem ti tu nějaký hadry.“

„Taky bych potřeboval kus obvazu. A možná někoho, kdo by mi to dokázal sešít,“ řekl jsem a zvedl pravou ruku sezakrváceným převazem z vězeňských kalhot Lieh.

„Haysa se ti na to mrkne.“

„To je doktorka?“

„Nějakej papír má, ale je čínsky, takže se v něm nevyznám. V každém případě chodí šít do Lanvale boty.“

„Jasně... Kůže jako kůže.“

16.

Národní bezpečnostní agentura NSA, Fort Armistead Park,

Baltimore, první nadzemní podlaží budovy C, administrativní

sekce.

„Jestli jste mě vytáhl z toho golfu kvůli nějaké kravině, a ne

kvůli třetí světové válce, tak si to vyžerete,“ řekl náměstekministra obrany Tedd Coltrane a sesul se do křesla zamahagonovým jednacím stolem. Svou obrovitou postavou a olysalou

hlavou se subtilními brýlemi připomínal přísného učitele.

Naproti němu seděl Flynn Griffin, náměstek baltimorského šéfa NSA, který naopak svou malou postavou a rozcuchanou hlavou za tím velkým stolem připomínal žáka ve školní lavici.

„Jedná se o Logana Raynara,“ řekl a prohrábl si vlasy.

„To už snad máme za sebou ne? To už skončilo.“

„Jistě,“ řekl opatrně Griffin. „Až do dnešního poledne. Při transportu utekl.“

Coltrane se na něj nevěřícně zadíval.

„Jak utekl?“

„Transport byl přepaden. Přímo tady ve městě. Křižovatka Lexington a Schroederovy.“

„To si děláte prdel.“

„Bohužel nedělám. Je to asi hodina. Takže jak jistě uznáte sám...“

Coltrane neříkal nic a jen tupě zíral na Griffina. Jeho oči se podivně leskly, jako kdyby chtěl na toho posla špatných zpráv vyslat smrtící gama paprsky.

„Tomu nevěřím. To není možné,“ hlesl pak s beznadějív hlase a povolil si vázanku.

„Horte to prostě nezvládl. Jeli bez ochranky.“

„Jak jeli kurva bez ochranky?!“ zařval Coltrane.

„V pekařském voze.“

„On se snad pomátl.“

„Měla to být finta pro případný útok ze strany drogovémafie. Kamufláž. Bohužel nevyšla.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist