načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Těhotenství bez strašáků - Emily Oster

Těhotenství bez strašáků

Elektronická kniha: Těhotenství bez strašáků
Autor:

„Tato kniha přináší nastávajícím maminkám obrovské uklidnění!“ —Harvey Karp, M.D., autor proslulé řady výchovných knih Nejšťastnější miminko v okolí, Nejšťastnější ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 228
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Eva Kadlecová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1162-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka, profesorka ekonomie, reinterpretuje na základě statistických dat některá ze zaručených doporučení pro těhotné ženy, které se týkají stravy, pohybu či užívání léků. Příručka obsahuje informace o faktorech majících vliv na početí (věk či váha ženy, načasování), uvádí na pravou míru mylné domněnky o negativních účincích pití kávy, alkoholu, barvení vlasů, fyzického cvičení, spánku na zádech, klidu na lůžku při hrozbě předčasného porodu, cestování letadlem či získání toxoplazmózy od koček. Dále vysvětluje výhody a nevýhody prenatální diagnostiky či jak se vyhnout zdravotním problémům z jídla. Poslední kapitola je věnovaná porodu. Na konci každé kapitoly následuje shrnutí. Obsahuje rejstřík a použitou literaturu.

Popis nakladatele

„Tato kniha přináší nastávajícím maminkám obrovské uklidnění!“ —Harvey Karp, M.D., autor proslulé řady výchovných knih Nejšťastnější miminko v okolí, Nejšťastnější batole v okolí atd.
„Konečně se našel někdo tak moudrý jako Emily Oster a proklestil se houštinou zákazů, úzkostlivostí a zakořeněných názorů a předložil nám fakta. Tato kniha je velmi poučná a uklidňující kniha. Skoro bych díky ní chtěla znovu otěhotnět.“ — Pamela Druckerman, autorka bestsellerů o výchově dětí: Bringing Up Bébé, A dost! Francouzské děti nedělají scény a Dítě... A co teď?
„Kniha dopřává nastávajícím maminkám novou cestu na porodní sál.“ – The Times
„Osterov přináší nastávajícím maminkám prakticky ověřené rady, kterých se jim nedostává v ordinacích jejich lékařů.“ – Amazon.com
„Těhotné mohou pít alkohol a jíst tatarák. Nová kniha boří zažité mýty. Ženy by podle ní měly vzít své těhotenství zpět do svých rukou.“ – OnaDnes.cz


Revoluční průvodce těhotenstvím: předkládá nastávajícím maminkám fakta a ponechává rozhodnutí na nich
Když ekonomka Emily Oster otěhotněla, setkala se jako většina žen se spoustou upozornění, zákazů a doporučení. Nepít kávu a alkohol, vyřadit z jídelníčku spoustu oblíbených jídel, spát na zádech, podstupovat řadu testů… Obrovsky ji záleželo na tom, dělat správná rozhodnutí, ale doktoři ji nebyli schopni sdělit důvody ani možné dopady lépe, než že „sklenička vína by neměla vadit“ nebo že v jejím věku „se ten test prostě dělá“. Jako ekonomka byla zvyklá rozhodovat se na základě dostupných dat, při porovnání kladů a záporů. Nezdálo se jí, že v těhotenství to takhle funguje.
Jako profesorka na univerzitě si opatřila data a studie, z nichž všeobecně uznávaná pravidla těhotenství vycházejí, a s překvapením zjistila, že většina z nich bývá úzkostlivě interpretována a některé jsou zcela mylné.
Své poznatky sepsala do knihy, v níž vyvrací mýty a vysvětluje vše od skutečných účinků kávy až po překvapivě nebezpečné zahradničení. Uvádí přínosy i rizika umělého vyvolání porodu a dává do souvislostí paušálně přijímaná doporučení odběrů kvůli testování plodu, nabývání na váze, těhotenství po 35 letech věku nebo těhotenské nevolnosti. S oporou ve skutečných statistických datech si tak nyní nastávající maminky mohou užít třeba své občasné skleničky vína a lépe i celého radostného očekávání.

Tato kniha je překladem veleúspěšného vydání knihy Expecting Better.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Emily Oster - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Těhotenství bez strašáků

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Emily Oster

Těhotenství bez strašáků – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Těhotenství

bez strašáků

Nenechte se deptat

zaručenými pravdami!

Emily Oster

Cpress

Brno

2016


Ohlasy na tuto knihu

„Tato kniha poskytuje nastávajícím maminkám velkou pomoc pro klid

v duši! Autorka odhaluje mnoho otřepaných starých mýtů a přináší 

na světlo otázky, na kterých opravdu záleží.“

Harvey Karp, M.D.

Autor bestsellerů Nejšťastnější miminko v okolí

a Nejšťastnější batole v okolí

„Chtělo to někoho tak  chytrého, jako  je  Emily Oster, aby  to konečně začalo 

být  takhle jednoduché. Autorka se  rázem zbavuje pláštíku úzkosti a obecně 

přijímaných pravd a nabízí nám fakta. Tato kniha je  poučná a uklidňující 

kniha. Skoro si začínám přát otěhotnět.“

Pamela Druckerman

Autorka bestsellerů New York Times Bringing Up Bébé

a Bébé Day by Day

„Tato kniha je  fascinující a uklidňující exkurze těhotenstvím a porodem, 

kde  nás  na každé křižovatce směrují nefalšovaná data. Emily Oster nás 

od  začátku do konce provádí klíčovými objevy dosavadního výzkumu 

spojeného s těhotenstvím. Lituji jen  toho, že  já  a moje žena jsme měli tři 

děti, aniž bychom stihli těžit z její obohacující práce.“

Charles Wheelan

Autor bestselleru New York Times Naked Statistics

„Jediným protijedem proti úzkosti z těhotenství jsou  fakta a těch nám Emi

ly  Oster nabízí celé  hromady. Odzbrojující osobní a čtivá kniha zaručeně 

skoncuje s vaším vyšilováním. Výzkumy těhotenství mají novou hrdinku. 

Každá těhotná žena bude tuhle knihu oslavovat – a bude mít  chuť pozvat 

její autorku na pořádnou dávku espresa.“

Rachel Simons

Autorka bestselleru New York Times Curse of the Good Girl

„Fascinující – a uklidňující – pohled na nejvýznamnější čísla kolem těho

tenství. Řadu nastávajících rodičů přiměje přehodnotit většinu konvenč-

ních názorů: myslíte, že  klid na lůžku je  dobrý nápad? Tak  se  zamyslete 

znovu. Tohle je  možná nejdůležitější kniha o těhotenství, jaká  kdy  vyšla.“

Steven D. Levitt

Spoluautor bestselleru New York Times 

Freakonomie: Skrytá ekonomie všeho.


Cenami ověnčená ekonomka vyvrací standardní doporučení těhotným 

ženám ve prospěch informovanějšího a uvolněnějšího přístupu

Těhotenství – bezpochyby jeden z nejhlubších a nejvýznamnějších pro

žitků dospělosti – může dělat z jinak inteligentních žen, no,  malé děti. 

Říkají nám, abychom se  vyvarovaly šunky, suši, alkoholu a kávy, ale  ne

řeknou nám, proč je  to  vlastně zakázané. Pravidla prenatálních vyšetření 

jsou rychlá a tvrdá – a nevysvětlená. Jsou všechna ta  doporučení vůbec 

správná? Platí každé z nich pro  každou nastávající maminku? V této knize

cenami ověnčená ekonomka Emily Oster dokazuje, že  těhotenská „pravi

dla“ jsou často zavádějící a někdy vysloveně špatná.

Autorka, sama nastávající matka, odhalila řadu mýtů kolem těho-

tenství na základě jedinečného druhu kritického uvažování: uvažování 

ekonomky, odbornice na vědu o tom, jak dostat co  chceme. Emily Oster 

ví,  že  hodnota čehokoli – domova stejně jako  amniocentézy – tkví  v očích 

informovaného pozorovatele, a stejně jako  u každého komplikovanějšího 

podniku ani  těhotenství nedisponuje řešeními typu „jedna velikost padne 

všem“. A přesto s ním medicína často právě takto zachází. Nevycházejí lé-

kaři  ze špatných dat?  Neopakují vám všichni přátelé a příbuzní s dobrými 

úmysly jen  falešné mýty a nepřidělávají vám zbytečné starosti? Autorčina 

odpověď zní: Ano, a často.

Těhotné ženy čelí  nikdy nekončícímu proudu rozhodnutí, od  každo

denních (Můžu tohle vůbec jíst?) až  po děsivá (Stojí za to riskovat potrat 

kvůli testu na genetické vady?). Tato kniha vám naservíruje tvrdá fakta 

a užitečné rady z opravdového života, které nikdy nedostanete v lékař-

ské  ordinaci ani  nenajdete v existující literatuře. Autorčina objevná práce 

odhaluje všechno od  skutečných účinků kofeinu a tabáku až  po nečekané 

nástrahy zahradničení.

Každá nastávající matka ví,  že  prvořadé je  zdraví jejího dítěte; budete 

ale  trpět menší úzkostí a lépe si  užijete zdravé těhotenství, když dostanete 

k dispozici informace... a možnost dopřát si příležitostně sklenku vína.


Mojí sladké Penelope, která tuto knihu inspirovala, 

a mojí mormor, která by ji byla tak moc ráda poznala.


Obsah

Úvod

Část první – Okamžik vzniku: Početí 19

Přípravné práce  19

Informované početí  24

Dva týdny čekání  33 Část druhá – První trimestr 37

Neřesti: Kofein, alkohol a tabák  37

Obavy z potratu  61

Pozor na lahůdky!  65

Nevolnost a moje tchyně  75

Prenatální screening a testování  81

Nečekané nástrahy zahradničení  97 Část třetí – Druhý trimestr 105

Jíst za dva? Jak je libo  105

Růžovomodrý svět  115

Cvičení a odpočinek  118

Bezpečnost léků  126 Část čtvrtá – Třetí trimestr 135

Předčasný porod 

(a úskalí klidu na lůžku)  135

Rizikové těhotenství  141

Já snad budu těhotná navěky!  145

Vyvolání porodu  149 Část pátá – Porod 159

Porod v číslech  159

Epidurál či neepidurál? Toť otázka!  164

A co to ostatní?  172

Po porodu  183

Domácí porody: Pokrokové, nebo zpátečnické? 

A kdo bude mýt bazének?  188

Epilog 197

Příloha – Léky 199

Zdroje 203

Poděkování 226

O autorce 226

Rejstřík 227

9

Úvod

Na  podzim roku 2009 jsme se  já  a můj manžel Jesse rozhodli mít  miminko. 

Oba  jsme vyučovali ekonomii na Chicagské univerzitě. Byli  jsme spolu od 

mého prvního ročníku na vysoké škole a sezdaní už skoro pět  let.  Jesse měl  

každou chvíli dostat trvalé místo na univerzitě a i moje práce se  celkem 

dařila. Blížily se mi třicáté narozeniny.

Vždycky jsme mluvili o rodině a poslední dobou byla ta  diskuse čím 

dál  vážnější. Jedno říjnové ráno jsme se  spolu šli  dlouze proběhnout 

a skončilo to  tím,  že  cítíme, že  jsme připravení. Anebo když nic  jiného, že 

připravenější už  zřejmě nebudeme. Chvilku to  trvalo, ale  o osmnáct měsíců 

později se narodila naše dcerka Penelope.

Vždycky jsem měla strach, že  těhotenství ovlivní mou práci – slýchala 

jsem nespočet historek o „těhotenském mozku“ a vynechání týdnů (i mě

síců!) práce kvůli ranním nevolnostem. Kupodivu jsem měla štěstí a ne-

připadalo mi,  že  by  se  něco nějak zvlášť změnilo (život s miminkem, to  už 

bylo o něčem jiném).

Co  jsem ale  vůbec nečekala, bylo to,  nakolik jsem během těhotenství 

využila svých nástrojů odbornice na ekonomii. Může to  vypadat divně. 

Navzdory příležitostnému používání titulu „Dr.“ před jménem vlastně 

nejsem „skutečná“ doktorka, natož v oboru porodnictví. Máte-li tradiční 

10 Těhotenství bez strašáků

vnímání ekonomie, nejspíš budete uvažovat o opatřeních Federálního re-

zervního systému pod  vedením Bena Bernankeho nebo o lidech, co  vytvá

řejí  finanční deriváty u Goldman Sachs. Za  Alanem Greenspanem se  prostě 

pro rady o těhotenství nechodí.

Pointa je  ale  v tomhle: vychází najevo, že  ekonomické nástroje jsou  

ohromně užitečné při  vyhodnocování kvality informací v jakékoli situaci. 

Klíčové rozhodovací principy ekonomů jsou použitelné všude. Kdekoli.

Včetně dělohy.

Když jsem otěhotněla, celkem rychle jsem zjistila, že  kolem těhotenství 

existují spousty informací a spousty doporučení. Ale  ani  ty  informace, ani 

ta  doporučení nebyly vždycky správné. Kvalita informací se  značně různi

la,  zatímco doporučení si  často protiřečila a příležitostně byla až  k vzteku. 

Nakonec, ve snaze dostat se  k těm dobrým informacím – opravdu přijít 

na kloub pravdě –, abych se  mohla správně rozhodnout, jsem se  s pro

blémem poprala tak,  jak  bych se prala s jakýmkoli jiným – s pomocí eko

nomie.

Na  Chicagské univerzitě vyučuji úvod do mikroekonomie pro  první 

ročník MBA studia. Moji  studenti by  vám  pravděpodobně řekli, že  cílem 

celého kurzu je  mučit je  výpočty. Můj cíl  je  však ve skutečnosti o něco 

vznešenější. Chci je  naučit rozhodování. To  je  koneckonců jádro celé  mik

roekonomie: věda o rozhodování – způsob, jak strukturovat své  myšlení 

tak, abyste se rozhodovali správně.

Snažím se  je  učit, že  dobře se  rozhodnout – v obchodě i v životě – vy

žaduje dvě  věci.  Zaprvé potřebují mít  k danému rozhodnutí veškeré mož

né  informace – potřebují správná data. Zadruhé se  musejí zamyslet nad 

správným způsobem, jak  zvážit plusy a minusy daného rozhodnutí (od

borně tomu říkáme výdaje a přínosy, tedy costs and benefits) pro  ně  osobně. 

Jde  o to, že  i na  základě týchž dat  může tato  druhá část – zvažování kladů 

a záporů – vést  u různých lidí  k různým rozhodnutím. Každý člověk může 

tytéž věci oceňovat jinak.

Moji studenti se  obvykle nejvíc soustředí na to, co  nějak souvisí s ob

chodem. Chtějí si  zodpovědět otázky jako: Měl  bych koupit tuhle firmu, 

anebo ne? Radím jim, aby začali u čísel: Kolik ta  firma vydělá? Kolik oče

káváte, že vydělá v budoucnu? To jsou data, informační část rozhodnutí.

Jakmile vědí  tohle, mohou zvažovat klady a zápory. A to  je  místo, kde 

někdy tápou. Kladem zakoupení jsou  samozřejmě výdělky, které získají. 

Záporem je,  že  se  budou muset vzdát možnosti koupit něco jiného. Třeba 

lepší firmu. Nakonec rozhodnutí spočívá ve vyhodnocení těchto kladů 

a záporů pro ně osobně. Musejí přijít na to, co  jiného by  s penězi mohli udě

lat.  Správně se  v tomhle rozhodnout znamená intenzivně zvažovat všech

ny alternativy a to bude u každého vypadat trochu jinak.

Většina z nás samozřejmě netráví mnoho času  nakupováním společ

ností. (Abych byla spravedlivá, nejsem si  jistá  ani  tím,  zda  moji studenti 

Úvod | 11

využívají mé  přednášky právě k tomu – nedávno mi  přišel e-mail od  jed

noho studenta, že  z mé výuky si  odnesl toto: měl  bych přestat pít  pivo, 

když mi  přestane chutnat. Jde  vlastně o skvělou aplikaci principu utope

ných nákladů, ne-li o základní cíl  celého kurzu.) Ale  koncepce dobrého 

rozhodování každopádně dalece přesahuje oblast byznysu.

Skutečnost je  taková, že  jakmile si zvnitřníte ekonomický způsob roz

hodování, začne se vám objevovat úplně všude.

Když jsme se  s Jessem rozhodli, že  budeme mít  miminko, přesvědčila 

jsem ho,  že  se  budeme muset odstěhovat z našeho bytu ve třetím patře bez 

výtahu. Na  kočárek je  tu  až  moc schodů, prohlásila jsem. On  souhlasil, 

tedy pod podmínkou, že budu ochotná nový dům vybírat.

Dostala jsem se  k tomu někdy v únoru, v Chicagu a ve sněhu jsem 

obcházela patnáct nebo šestnáct zdánlivě identických domů. Když jsem  

konečně našla ten,  který se  mi  líbil  (o trochu) víc  než  ostatní, začalo to 

teprve být zábavné. Museli jsme se rozhodnout, kolik za něj nabídneme.

Tak  jak  to  učím své  studenty, začali jsme daty: pokusili jsme se  přijít 

na to, jakou cenu má  tento konkrétní dům na trhu. To  nebylo nic  těžkého. 

Dům byl  naposledy prodán v roce 2007 a cenu jsme našli na internetu. Teď  

stačilo přijít na to, nakolik se  ceny za poslední dva  roky změnily. Nacházeli 

jsme  se  právě uprostřed krize bydlení – tato  skutečnost nám, zvlášť jako  

ekonomům, mohla jen  sotva ujít –, takže jsme věděli, že  ceny šly  dolů. 

Ale o kolik?

Když jsme se  chtěli dozvědět víc  o změnách cen  v Chicagu obecně, 

mohli jsme použít nástroj jménem Case–Shillerův index, celkem běžné 

měřítko cen  realitního trhu. Ten  však platil pro  celé  město – ne  jen  pro  naši  

čtvrť. Šlo  by  to  snad ještě lépe? Našla jsem online zdroj o bydlení (Zillow.

com) s jednoduchými grafy, které zobrazovaly změny v cenách bydlení 

v Chicagu podle čtvrti. Stačilo jen  vzít  starou cenu, vypočítat očekávané 

změny a zjistit tak cenu novou.

To  byla ta  datová část rozhodování. Tím  to  ale  nekončilo. Abychom se 

rozhodli správně, zbývalo ještě posoudit klady a zápory. Museli jsme se 

zamyslet nad tím, jak moc se  tento dům líbí nám v porovnání s ostatními 

domy. Zatím jsme došli jen  k tržní ceně za dům – tedy kolik by  podle nás 

byli  za ten dům ochotní zaplatit jiní  lidé, v průměru. Ale  jestli jsme měli 

za to, že  tenhle dům je  opravdu něco, že  je  skutečně dokonalý a ideální 

zvlášť pro  nás,  zřejmě bychom za něj měli nabídnout víc,  než  jakou měl 

podle nás  cenu na trhu – měli  bychom být  ochotní zaplatit něco navíc, 

protože naše city vůči tomu domu jsou natolik silné.

Neexistovala žádná data, která by  nám pomohla s touto druhou částí 

rozhodování; prostě jsme si  to  museli rozmyslet sami. Nakonec jsme došli 

k tomu, že  nám  ten dům připadá prakticky podobný jako všechny ostat

ní.  Nabídli jsme cenu, kterou jsme u toho domu považovali za správnou, 

a dům jsme nedostali. (Snad za to mohla ta  cenová kalkulace, kterou jsme  

12 Těhotenství bez strašáků

k nabídce připojili? Těžko říct.) Nakonec jsme koupili jiný  dům, který se 

nám líbil úplně stejně.

Ale  to  byla jen  naše osobní situace. Pár  měsíců nato se  jeden náš  přítel 

zamiloval do jednoho konkrétního domu. Byl  přesvědčený, že  ten  dům je 

jedinou možností svého druhu, že  je  pro  něj  a jeho rodinu dokonalý. Když 

přišlo na věc, zaplatil o něco víc,  než  kolik naznačovala objektivní data. 

Je  jasné, že  jeho rozhodnutí bylo také správné, pokud budete používat 

správný rozhodovací proces – rozhodovací proces ekonoma.

Nakonec, jak  říkám svým studentům, tohle není jen  jeden způsob, jak 

se rozhodovat. Je to ten správný způsob.

A tak jsem si  přirozeně myslela, že  až  otěhotním, bude přesně takhle 

fungovat mé  rozhodování i v otázkách těhotenství. Vezměte si třeba ta

kovou amniocentézu. Představovala jsem si  to  takhle: moje lékařka mi 

načrtne rozhodovací rámec – plusy a minusy. Řekne mi,  že  výhodou testu 

je,  že  se  můžete dozvědět hodně informací o miminku; nevýhodou pak  je 

riziko potratu. Dá  mi  data, která budu potřebovat. Řekne mi,  kolik infor

mací navíc tím  získám, a popíše mi  přesné riziko potratu. Pak  počká, až 

to  já  a Jesse prodiskutujeme, a společně dojdeme k rozhodnutí, které bude 

pro nás nejlepší.

A přesně takhle to vůbec nebylo.

Ve  skutečnosti to  spíš  vypadalo, že  lékařská péče v těhotenství je je

den  dlouhý seznam pravidel. Vlastně být  těhotná bylo jako stát  se  znovu 

dítětem. Pořád vám někdo říká, co  máte dělat. Začalo to  hned: „Můžete 

si  dát  maximálně dva  šálky kávy denně.“ Říkala jsem si  proč – v čem jsou 

ty  zápory (klady znám – miluju kafe!)? Co  tvrdí čísla o tom, nakolik je  to 

riskantní? Ale o tom se nikde nemluvilo.

A pak došlo na prenatální testování. „Podle pravidel byste měla projít 

amniocentézou, když je  vám  přes pětatřicet.“ A proč? No,  tak  zní  pravi

dla.  Ale  jistě  je  to  u různých lidí  různé? Ne,  nejspíš ne  (aspoň podle mojí 

doktorky).

S těhotenstvím se  nakládalo podle zásady „jedna velikost padne všem“. 

Způsob, jakým jsem  byla  zvyklá se  rozhodovat – zamyslet se  nad osobními 

preferencemi v kombinaci s daty –, se  prakticky nepoužíval. Bylo to  pro 

mě  frustrující. A co bylo ještě horší – doporučení, která jsem si  přečetla 

v knihách nebo slyšela od  přátel, často přímo protiřečila tomu, co  mi  řekla 

moje lékařka.

Těhotenství vypadalo jako  svět  svévolných pravidel. Připadalo mi  to, 

jako  bychom si  kupovali dům a naše realitní agentka nám oznámila, že  lidé 

bez  dětí  dvorek nepotřebují, a tak nám žádné domy s dvorkem ukazovat 

nebude. A ještě hůř: bylo  to,  jako  bychom jí  odpověděli, že  my  vlastně 

dvorek chceme, a ona na to řekla: „Ne, nechcete, to  je  pravidlo.“ Kdyby 

vám tohle udělala realitní agentka, v tu  ránu jí  dáte padáka. A přesto v tě-

hotenství to často funguje právě takhle.

Úvod | 13

Nebylo to samozřejmě vždy a ve  všem; příležitostně se  objevila chvilka, 

kdy  se  ode  mě  očekávalo, že  budu spolurozhodovat. Ale  i tyto chvilky mi 

připadaly letmé. Když přišlo na uvažování o epidurální analgezii, rozhod-

la  jsem se,  že  ji  nechci. Nebyla to  nijak zvlášť běžná volba a doktorka mi 

na to řekla něco jako: „Hm, dobře, no,  zřejmě ji  dostanete i tak.“ Měla jsem 

se jevit jako ten, kdo rozhoduje, ale skutečnost byla úplně jiná.

Nemyslím si,  že  se  tato  zkušenost omezuje na těhotenství – jiné  in

terakce se  systémem zdravotní péče vypadají často podobně. Skutečnost, 

že  pacientovy preference mohou být  odlišné, což  může hrát velkou roli 

při  rozhodování o léčbě, se  často přinejmenším ignorují. Přečetla jsem si 

knihu Jerome Groopmana a Pamely Hartzband Your Medical Mind: How to

Decide What Is Right for You, a přikyvovala u mnoha jejich příběhů o lidech 

v různých situacích – například rakovina prostaty –, kteří měli hrát  mno

hem aktivnější roli  v rozhodování, jaká  konkrétní léčba je  pro  ně  správná.

Jako u většiny zdravých mladých žen  však bylo  pro mě  těhotenství prv

ní  dlouhodobější interakcí se  zdravotnickým systémem. Byla to  frustrující 

zkušenost. Ke  stresu z všudypřítomných pravidel ještě přispíval strach 

z toho, co  všechno by  se  mohlo pokazit, když je  nebudu dodržovat. Sa-

mozřejmě jsem neměla možnost zjistit, jak  velké starosti bych si  s tím měla 

dělat.

Toužila jsem po lékaři, který bude trénovaný v rozhodování. Pravda je 

taková, že  na lékařských fakultách se  tomuhle příliš času nevěnuje. Lékař-

ská  fakulta se  samozřejmě soustředí mnohem víc  na mechanické aspekty 

toho být doktorem. Za  to  budete rádi, tak jako jsem byla já,  ve chvíli, kdy 

bude třeba, aby  z vás to  miminko někdo dostal ven. Ale  na teorii rozho

dování v tom moc místa ani času nezbývá.

Brzy mi  začalo být  jasné, že  budu muset přijít s nějakým vlastním rám

cem – strukturovat si  svá  rozhodnutí samostatně. Nevypadalo to  nijak 

obtížně, aspoň v principu. Jenže když přišlo na to, změnit to  ve skutečnost, 

prostě se  mi  nedařilo najít žádný snadný způsob, jak  se  dostat k číslům – 

datům –, abych se mohla rozhodovat.

Měla jsem za to, že  moje otázky nejsou nijak složité. Tak  třeba alkohol. 

Snažila jsem se  přijít na způsob, jak  se  rozhodnout – pitím v těhotenství 

může dojít k určitému snížení IQ  dítěte (minus), ale  příležitostná sklenka 

vína by  mi  udělala radost (plus). Fakt je  ten,  že  zdejší klad je  natolik malý, 

že  kdyby existoval nějaký jasně prokázaný vliv  příležitostného pití  na IQ, 

snadno bych se  ho vzdala. Ale  potřebovala jsem  to číslo: bude mít  příleži

tostná sklenka vína vůbec nějaký dopad na IQ dítěte? Pokud ne,  nevidím 

důvod, proč si ji nedopřát.

Anebo už  zmiňované prenatální testování. Záporem se  zdá  být  riziko 

potratu. Kladem jsou informace o zdraví mého děťátka. Ale  jak  vysoké 

je  skutečné riziko potratu? A kolik informací tedy tento test  doopravdy 

poskytuje v porovnání s jinými, méně riskantními možnostmi?

14 Těhotenství bez strašáků

Čísla byla v nedohlednu. Zeptala jsem se  své  lékařky na pití. Řekla, že 

jedna dvě  skleničky týdně budou „nejspíš v pohodě“. „Nejspíš v pohodě“ 

není číslo. A u knížek to  bylo to  samé. Neříkaly vždycky totéž, neshodly se 

vždycky s mou lékařkou, zato nabízely spoustu neurčitých ujištění („pre-

natální diagnostika je  velmi bezpečná“) nebo paušálních zákazů („žádné 

množství alkoholu se  neprokázalo jako  zcela bezpečné“). Opět, žádná čísla.

Pokusila jsem  se  proto dostat o něco blíže ke zdroji a přečetla si  oficiální 

doporučení Amerického kongresu porodníků a gynekologů. Tato  doporu

čení  se  kupodivu často lišila od  toho, co  říkala má  lékařka – zdálo se,  že  

s aktuální lékařskou literaturou drží  krok o něco lépe  než  skutečná praxe. 

Ale čísla jsem nenašla ani tam.

Abych získala data, musela jsem  proniknout do článků, na nichž se  

tato doporučení zakládala. V některých případech to nebyl až  takový pro

blém. Třeba v otázce, zda  si  nechat píchnout epidurální analgezii, nebo ne, 

jsem mohla využít dat  z randomizovaných výzkumů – zlatý standard důkazů 

ve vědě – k posouzení rizik a přínosů.

V jiných případech to  bylo o něco komplikovanější. A v několika otáz-

kách – třeba u alkoholu a kávy, ale  také například u přibírání na váze – 

jsem si  dokonce dovolila s oficiálními doporučeními lehce nesouhlasit. 

Tady totiž vstoupila do hry další součást mého vzdělání ekonomky: uměla 

jsem příslušná data správně přečíst.

Před několika lety  napsal můj  manžel článek o vlivu televize na výsled

ky  dětí  ve školních testech. Americká pediatrická akademie tvrdí, že  děti 

do dvou let  věku by  se  na televizi dívat vůbec neměly. Zakládá toto  dopo

ručení na důkazech pocházejících od  badatelů z oblasti veřejného zdraví 

(tedy těch  samých lidí,  kteří nám poskytují důkazy kolem chování během 

těhotenství). Tito  vědci stále  dokola dokazují, že  děti,  které se  do dvou let  

hodně dívají na televizi, mají tendenci mít horší školní výsledky.

Tyto výzkumy se  však neustále objevují na místech jako oddíl Věda 

v New York Times a pod tituly jako SpongeBob škodí dětem, tvrdí vědci. 

Ale  Jesse byl  k tomu skeptický, a vy byste měli být  také. Není tak  snadné 

izolovat jednoduchý vztah příčiny a následku v takto složitých případech.

Představte si  třeba dvě  rodiny. V jedné se  roční dítě  dívá na televizi 

čtyři hodiny denně, ve druhé se  roční dítě  na televizi nedívá. Teď  chci,  

abyste mi  řekli, jestli jsou  podle vás  ty  dvě  rodiny podobné. Zřejmě si  to 

nemyslíte, a nejspíš máte pravdu.

Rodiče, kteří televizi pečlivě dávkují, mají v průměru vyšší vzdělání, 

jsou  starší, čtou  více  knih a tak dále  a tak dále. Takže je  to  skutečně televize, 

na čem záleží? Anebo jsou to všechny tyto rozdíly dohromady?

A tohle je  vztah mezi korelací a příčinnou souvislostí.  Televize a školní 

výsledky spolu korelují, o tom není pochyb. Znamená to,  že  uvidíte-li dítě,  

které se  hodně dívá na televizi, budete od  něj  očekávat průměrné horší 

výsledky v testech. Ale příčinná souvislost to není.

Úvod | 15

Tvrzení, že SpongeBob dělá z dětí hlupáky, je kauzální tvrzení. Uděláte-

-li  X,  stane se  Y.  Abyste to dokázali, museli byste dokázat, že  donutíte-li 

děti  v domácnostech bez  televizí sledovat SpongeBoba a nic jiného na jejich 

životech nezměníte, bude se  jim  ve škole dařit hůře. Ale  je nesmírně ob

tížné k něčemu takovému dojít na základě srovnávání dětí, které koukají 

na televizi, s dětmi, které na ni nekoukají.

Nakonec Jesse (společně se  spoluautorem Mattem) navrhnul chytrý 

experiment. Řekli si,  že  když ve 40. a 50. letech začala televize získávat 

na popularitě, objevila se  v některých částech země později než  v jiných. 

Vytipovali proto děti, které žily  v oblastech, kde  byla televize dostupná, 

než  jim  byly dva  roky, a porovnali je  s dětmi, které byly jinak podobné, 

ale  žily  v oblastech, kam přístup k televizi dorazil až  po jejich druhých 

narozeninách. Rodiny těchto dětí  byly podobné; jediný rozdíl byl  ten,  že 

jedno dítě  mělo přístup k televizi v raném dětství a druhé ne. Takhle se

vyvozují kauzální závěry.

A přišli na to, že  televize ve skutečnosti žádný dopad na výsledky dětí  

v testech nemá. Nula. Nic.  Je  to  velmi přesné, což  je  statistický způsob, jak 

říct,  že  jsou si  docela jistí, že  na televizi nezáleží. Všechny veřejně-zdra-

votnické výzkumy na téma nebezpečnosti SpongeBoba? Chybné. Zdá  se 

být  velmi pravděpodobné, že  špatná reputace SpongeBoba pramení pouze 

z faktu, že  rodiče, kteří nechávají děti  hodně koukat na televizi, jsou  prostě 

jiní. Korelace – ano. Kauzalita – ne.

Jen  aby  bylo jasno, já  sama se  mám před televizí stále trochu na pozoru, 

protože jsem z rodiny, kde  se  televize věčně zakazovala. Na  rozdíl od  Jesse. 

Někdy, když si  myslí, že  se  nedívám, najdu jeho  a Penelope dole v domě 

schoulené na pohovce, jak  koukají na Sezamovou ulici. Když mám námitky, 

připomene mi svůj výzkum a já na to nemohu nic říct.

Těhotenství, stejně jako  SpongeBob, trpí  množstvím dezinformací. Jedna 

nebo dvě  týdenní studie se  mohou snadno proměnit v obecně přijímané pře

svědčení. Jednou jsem narazila na hojně citovanou studii, podle které lehké 

pití  v těhotenství – třeba jedna sklenka denně – způsobuje agresivní chování 

u dětí. Studie nebyla randomizovaná: prostě jen  srovnávala ženy, které pily, 

s ženami, které nepily. Když jsem  se  na to podívala podrobněji, zjistila jsem, 

že ženy, které pily, také daleko, daleko pravděpodobněji užívaly kokain.

Víme, že  kokain dítěti škodí – nehledě na to, že  ženy, které jej  užívají, 

mívají často i další problémy. Takže můžeme z toho opravdu vyvozovat, 

že  lehké pití  je  problém? Nemůže být  pravděpodobnější (nebo aspoň stejně 

pravděpodobné), že problémem je kokain?

Některé studie byly lepší než  jiné. A často se  mi  stalo, že  jsem našla 

„dobré“ studie, ty  spolehlivé, ty  bez  uživatelek kokainu, a ty  docházely 

k závěrům, jež se poměrně dost lišily od oficiálních doporučení.

Čím dál  víc  se  mi  zdálo, že  smyslem všudypřítomných doporučení je 

dohánět těhotné ženy k šílenství, nutit je,  aby  si  dělaly starosti nad  každou 

16 Těhotenství bez strašáků

maličkostí, aby  byly posedlé každým soustem jídla, každým přibraným de-

kagramem. Když jsem  se  konečně dostala až k číslům, vlastně mě  poměrně 

uklidnila: tu  a tam si  dejte  skleničku, kávy si  dejte, kolik chcete, cvičte, jestli  

chcete, anebo taky ne.  Ekonomie nemá právě pověst kdovíjakého utěšitele 

od stresu, ale v tomto případě mi jím byla.

Zjistila jsem, že  na rozdíl od  i těch nejaktuálnějších doporučení, mít  vů

bec  k dispozici čísla mě  trochu uklidňovalo. V jednu dobu jsem přemýšlela 

o rizicích předčasného porodu. A tak jsem se  ponořila do dat a udělala si 

představu o pravděpodobnosti narození dítěte pro každý týden těhoten

ství  (a míře přežití plodu). Tady vlastně nebylo o čem rozhodovat – nedalo 

se s tím nic doopravdy dělat –,  ale  jen  znát ta čísla  mě  uklidňovalo. Byly to 

údaje o těhotenství, která jsem očekávala od  své  lékařky a od knih o těho

tenství. Nakonec vyšlo najevo, že si je budu muset obstarat sama.

Odjakživa jsem byla člověk, pro  kterého znát údaje, znát důkazy bylo 

přesně to,  co  potřeboval, aby  se  uklidnil. Cítím se  pak  příjemně a sebejistě, 

že  se  mohu správně rozhodovat. Přistupovat k těhotenství tímto způsobem 

na mě platilo. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to bude platit i na další lidi.

A pak otěhotněly moje kamarádky. Náhodou tak  nějak všechny záro

veň.  Všechny prožívaly tytéž otázky, pochybnosti a frustrace jako  já.  Můžu 

si  vzít  prášek na spaní? Můžu si  dát  italskou bagetu (Fakt hrozně ji  chci!  

Záleží na tom?)? Můj  doktor chce uměle vyvolat porod – mám do toho jít? 

A jak je to s darováním pupečníkové krve?

Některé ještě nebyly ani  těhotné. Byla jsem na obědě s kamarádkou, 

kterou zajímalo, jestli si  má  dělat starosti, když chce s otěhotněním ještě 

rok počkat – jak rychle se plodnost vlastně vytrácí s věkem?

Jejich lékařky, jako  ta  moje, měly doporučení. Někdy i oficiální pravi-

dlo.  Ale  ty  ženy si  chtěly rozhodnout samy, co  je  pro  ně  správné. Zjistila 

jsem, že  se  na svou učebnici porodnictví a lékařskou literaturu obracím 

ještě dlouho po narození Penelope. Role, kterou jsem mohla hrát, však 

byla značně omezená – porody do ní nepatřily (naštěstí pro  mě  a zejmé

na  pak  pro ty  děti). Ale  mohla jsem  kamarádkám poskytovat informace, 

nabídnout jim  způsob, jak  mohou o svých obavách diskutovat s lékaři 

na rovnocennější úrovni, pomáhat jim  dělat taková rozhodnutí, se  který

mi budou šťastné.

A jak jsem tak  mluvila s čím dál  víc  ženami, začalo mi  být  jasné, že  in

formace, které jim  mohu dát  já,  jsou  užitečné přesně proto, že  je nedoprovází

konkrétní doporučení. Klíčem ke správnému rozhodnutí je  vzít  informace, 

data a skloubit je se svým vlastním odhadem kladů a záporů.

V některých případech je  existující pravidlo zkrátka špatné. V jiných 

to  není otázka správnosti nebo špatnosti, ale  toho, co  je  správné právě pro 

vás  a vaše těhotenství. Já  jsem  se podívala na důkazy o epidurální anal

gezii, skloubila je  se  svými vlastními kladnými a zápornými preferencemi 

a rozhodla se  ji  odmítnout. Moje kamarádka Jane se  podívala na přesně 

Úvod | 17

tytéž důkazy a rozhodla se  o ni  požádat. Já  jsem  nakonec získala pocit,  že jíst uzeniny je v pořádku; moje spolubydlící z koleje Tricia se  podívala 

na důkazy a rozhodla se,  že  se  jim  bude vyhýbat. To  všechno jsou  správná 

rozhodnutí.

A tak je  tato  kniha určená mým přítelkyním. Jsou v ní  čísla o těhotenství – data, která jim  pomohou učinit si  vlastní, osobní těhotenská rozhod- nutí  a porozumět svému těhotenství nejsrozumitelnějším možným způsobem, tedy podle čísel. Je  v ní  návrh, že  možná je  v pořádku dát  si  sklenku  vína, a –  co  je  důležitější – jsou  v ní  data o tom, proč. Jsou v ní  čísla o riziku 

potratu po týdnech, údaje o tom, které ryby jíst,  aby  dítě  bylo chytřejší 

(a které nejíst, protože by  po nich mohlo hloupnout), jsou  v ní  informace 

o přibírání na váze, o prenatálním testování versus prenatálním screenin-

gu,  o klidu na lůžku a umělém vyvolání porodu, o epidurální analgezii 

a výhodách (a nevýhodách) porodního plánu. V této knize najdete způsob, 

jak převzít kontrolu a... čekat lépe.

Těhotenství a porod (a vychovávání dítěte) patří k nejvýznamnějším 

a nejsmysluplnějším zkušenostem, které většina z nás kdy  prožije; možná 

je  to  přímo to  nejdůležitější. A přesto často nedostáváme příležitost kritic-

ky  uvažovat nad  vlastním rozhodováním. Místo toho  se  od  nás  očekává, 

že  budeme bez  námitek dodržovat do značné míry svévolný scénář. Je 

čas  převzít kontrolu: proto si  dejte šálek kávy, anebo – chcete-li – sklenku 

vína, a čtěte dál.



19

Přípravné práce

Některá těhotenství jsou  překvapivá. Jestli patříte k těm ženám, co  se  jed

nou  ráno probudily s nevolností, jen  tak  pro  legraci si  udělaly těhotenský 

test  a šokovalo je,  že  se  objevil druhý růžový proužek, pak  gratuluji! Tuhle 

kapitolu můžete přeskočit.

Ale  spousta z nás o otěhotnění uvažuje ještě dlouho předtím, než 

k tomu doopravdy dojde. Se  svým manželem jsem se  setkala na vysoké 

škole v roce 2001. Vzali jsme se  roku 2006. Moje dcera se  narodila roku 

2011. Neříkám, že  jsem celých deset let  strávila uvažováním o dítěti, ale  já, 

a později my  oba,  jsme řadu rozhodnutí učinili s minimálně dlouhodobým 

plánem na miminko.

A když se  mi  začala blížit třicítka a všude kolem jsem začala narážet 

na své těhotné kamarádky, začala jsem o tom uvažovat o něco vážněji. 

Říkala jsem  si,  jestli je  něco, co  bych měla začít dělat předem, ještě předtím, 

než  se  pokusíme o mé otěhotnění. Měla bych změnit stravu? Moje lékařka 

už  mi  jednou doporučila, abych trochu ubrala s kávou – jen  proto, aby 

mě  nečekal takový šok,  až  ji  budu muset redukovat v těhotenství. Ale  je 

to opravdu nutné?

Část první

Okamžik vzniku: Početí


20 Těhotenství bez strašáků

Nejčastěji mi ale dělalo starosti, že stárnu.

V oblasti těhotenství není vlastně třicítka ještě žádné stáří. Těhotným 

nad  35  let  se  říká  „starší matky“ a nikdo by  vás  nevinil, kdybyste si mys

lely,  že  35  je  ostrá „konečná“ hranice. Jednou jsem četla článek o vajíčkách, 

podle kterého by  se  měla „použít nejlépe do 35 let“.  Díky, je  fakt  příjemné 

znát svoje datum spotřeby. Ale  35  samozřejmě není žádné magické číslo. 

Takhle biologický proces nefunguje. Vaše vajíčka se  ráno v den vašich 

pětatřicátých narozenin neprobudí s tím, že  je  čas  oslavit odchod do dů

chodu.

Vaše plodnost se  snižuje prakticky počínaje prvním dnem, kdy  men

struujete. Nejplodnější dny  máte jako náctileté a od  té  doby je  to  čím  dál  

horší – 30  je  horší než  20  a 40  je  horší než  30.  Ale  jsou  pochopitelně i další 

faktory, které vás  tlačí  jinými směry. Ve  třiadvaceti letech v prvním roční

ku  postgraduálního studia jsem rozhodně nebyla v ideální situaci, abych 

měla dítě, a skutečnost je  taková, že  v pětatřiceti bych na tom asi  byla  ještě 

lépe než ve třiceti.

Nebyl to  jediný problém, ale  skutečně jsem  přemýšlela o tom, jak  rychle 

plodnost klesá. Moji lékařku to  podle všeho netrápilo – „Ještě vám není 

pětatřicet!“ říkala –, ale  to  nebylo přesně to  optimální uklidnění, které jsem 

potřebovala.

A tak jsem se  to  uklidnění (nebo aspoň informace) vydala hledat 

do světa dat,  do akademické lékařské literatury. Jak  jsem očekávala, od-

pověď jsem našla. A nebylo to  přesně to,  co  by  vyplývalo z historky o va

jíčkách v důchodu v den vašich pětatřicátých narozenin.

Hlavní výzkum na toto téma využívá údaje z počátku 19.  století (je  to 

staré, ale  na technologii se  od  té  doby příliš mnoho nezměnilo!). Je  to  nějak 

takhle: před nástupem moderní éry  většinou páry skočily na věc hned 

po svatbě a možností antikoncepce tehdy moc nebylo. Z toho si  můžete 

domyslet, jak  se  mění plodnost s věkem – stačí se  podívat na šanci naro

zení dítěte u různých žen, které se vdaly v různém věku.

Vědci zjistili, že  šance narození dítěte byla velmi podobná u žen, které 

se  vdaly ve věku od  20  do 35 let.  Potom začala klesat: ženy, jež  se  vdaly 

mezi 35  a 39  lety, měly asi  90 % pravděpodobnost narození dítěte oproti 

těm, kdo  se  vdaly před 35.  rokem; u žen vdaných mezi 40  a 44  lety  byla  

pravděpodobnost asi  62 %; a u žen vdaných mezi 45  a 49  lety  byla pouze 

14 %. Jinak řečeno, minimálně jedno dítě  měl  prakticky každý, kdo  se  vdal 

mezi 20  a 35  lety, zatímco u žen vdaných po 45. roce mělo děti  jen  14 % 

z nich.

Vyvozovat závěry z tak starého výzkumu se  vám může líbit, a nemu-

sí.  Lidé dnes žijí  déle a jsou déle zdravější. Určitě je  možné, že  jak  roste 

dlouhověkost a zdraví, ženy zůstávají plodné déle. I když se  budete dívat 

na jmenovitou hodnotu těchto údajů, není snižování plodnosti tak  dra

matické, jak  jste  se  možná bály. Mít  děti  mezi 35.  a 39. rokem života je  jen 


Část první | Okamžik vzniku: Početí 21

o málo méně pravděpodobné; k hlavnímu poklesu plodnosti nedochází 

dříve než  po čtyřicítce, a i některé ženy nad 45  let  podle těchto dat  počaly – 

a to celé v době před umělým oplodněním!

Současná data vypadají velmi podobně a jsou snad ještě o něco opti

mističtější. Vědci ve Francii studovali skupinu asi  dvou tisíc  žen,  které pro

šly  inseminací dárcovským spermatem. Jedním příjemným faktem v této 

studii bylo, že  si  vědci nemuseli dělat starosti s tím, že  starší lidé  mají sex 

méně často, protože všechny ženy ve studii se  snažily otěhotnět přesně 

ve správnou dobu cyklu a v kontrolovaném prostředí. Po  dvanácti cyklech 

činila míra  otěhotnění kolem 75  % u žen pod  30  let,  62  % u žen mezi 31  a 35  

lety  a 54  %  u žen nad  35.  U této nejstarší skupiny pak  byly výsledky velmi 

podobné jako  u žen mezi 36  a 40  lety  a po  čtyřicítce. Více než  polovina žen 

nad 40 let ve vzorku otěhotněla do jednoho roku. 

Nakonec tedy  měla moje lékařka v podstatě pravdu, když zlehčovala 

moje obavy. Pro  mě  však bylo víc uklidňující vidět ta  čísla takhle, černá 

na bílém. Viděla jsem zřetelněji, že  začít se  snažit ve třiceti místo ve dvaceti 

osmi toho zas  až  tolik nezmění. Mohla jsem si dělat větší starosti s načaso

váním, kdybychom chtěli například víc  než  jedno dítě.  A viděla jsem, že  

všechna čísla jsou  poměrně vysoká: číst  „75  %  žen  otěhotnělo do jednoho 

roku“ pro  mě  bylo daleko užitečnější než  slyšet věci  jako  „U většiny žen  to 

vyjde“. Vezměte si  už  jen – jak  mám vědět, že  pro  vás  „většina“ znamená 

totéž co pro mě?

A tohle se  mi  stávalo pořád dokola. Význam čísel – dat – tkví  v tom, že  

nepodléhají interpretaci někoho jiného. Jsou to  prostě jen  čísla. Vy  si mů

žete  rozhodnout, co  budou znamenat pro  vás.  V tomto případě platí, že  je 

těžší otěhotnět, když jste  starší. Ale  není to  nemožné – ani  skoro nemožné.

Když jsme začali o miminku uvažovat vážněji, přestala jsem  se  tolik  

soustředit na věk. (Nakonec, co  s tím nadělám? Nezestárnout stejně není 

nejsmysluplnější rozhodnutí.) Ale  zato jsem uvažovala o jiných věcech, 

které bych mohla udělat, abych se  lépe připravila. Při  návštěvě před otě

hotněním jsem se  zeptala své  lékařky, jestli je  něco, co  bych měla vědět. 

Kromě paušální rady brát to  s klidem (což nepatří k mým nejsilnějším 

stránkám) se  zaměřila na jediné – cvičení. Rozhodně cvičte, než  otěhotníte.

Když jsem o tom mluvila s dalšími ženami, zdálo se,  že  to  zapadá 

do nějakého obecnějšího schématu – stojí  za to pokusit se  být  v dobré fy

zické kondici, než  otěhotníte. Nezávisle na všech lékařských doporučeních 

jsem v sobě dlouho chovala fantazii o tom, že  před otěhotněním dosáhnu 

své  „ideální váhy“. Této hmotnosti jsem nakonec dosáhla v životě přesně 

jednou, před svatbou, a sice pomocí procesu devadesátiminutových kardio 

cvičení v pět ráno čtyřikrát týdně. Myslela jsem si,  že  jestli té  váhy dokážu 

dosáhnout znovu, než  otěhotním, stane se  ze mě ženská typu Heidi Klum, 

která vypadá po celé těhotenství skvěle a do osmi týdnů po porodu zase 

stojí modelem v bikinách.


22 Těhotenství bez strašáků

Nakonec jsem pochopitelně otěhotněla přesně po naší letní dovolené, 

tedy v době, která nepatří k ideálním ročním obdobím pro  hubnutí. To je

v pohodě, říkala jsem si, určitě bude snadné se na tu váhu dostat, až se miminko

narodí. Jestli já nejsem optimistka, tak už nikdo.

Kromě jakéhosi pocitu osobního úspěchu jsem ale  nechápala, proč bych 

se měla starat o to, kolik budu vážit před otěhotněním. Opravdu je to tak 

důležité? Pár  kil  sem  nebo tam, nejspíš ne.  Chyba – ano. Ženy (i jejich lé-

kaři) si  dělávají hodně starostí kolem přibírání na váze během těhotenství, 

ale vychází najevo, že hmotnost před otěhotněním je daleko důležitější.

Zhruba 70  %  populace USA trpí  nadváhou (definovanou jako Body 

mass index vyšší než  25)  a 35  %  je  obézních (BMI nad  30).  (Poznámka: BMI 

si  vypočítáte snadno. Vezměte svou hmotnost v kilogramech a vydělte ji 

druhou mocninou své  výšky v metrech. Měříte-li 170  cm  a vážíte 70  kg, 

máte tedy BMI  24,2.) V několika různých důležitých oblastech mívají zvláš-

tě obézní ženy obtížnější těhotenství než ženy s normální váhou.

Poměrně efektivně to demonstruje jedna studie provedená na skupině 

asi  pěti  tisíc  porodů v jedné nemocnici v Mississippi. Výhodou výzkumu 

v jediné nemocnici je,  že  všechny ženy jsou si  pak  relativně podobné co  

do příjmů, vzdělání i dalších charakteristik. Velké procento žen  ve studii 

bylo obézních.

Autoři sledovali velký počet potíží souvisejících s matkou: preeklamp

sie,  infekce močového ústrojí, gestační diabetes, předčasný porod, potřeba 

vyvolání porodu, císařský řez  a poporodní krvácení. Sledovali také  určité 

potíže u dětí: dystokie ramínek (uvíznutí ramene při  porodu), jestli dítě  po

třebovalo pomoc s dýcháním, Apgar skóre (bodovací systém, měřítko stavu 

dítěte pět  minut po porodu), a zda bylo dítě  abnormálně malé nebo velké.

Obezita před těhotenstvím a  komplikace v  těhotenství

Pravděpodobnost dané komplikace (v %)

5

10

15

20

25

30

35

40

Poporodní

krvácení

Císařský

řez

Vyvolávaný

porod

Předčasný

porod

Gestační

diabetes

Preeklampsie

Normální hmotnost

Obezita


Část první | Okamžik vzniku: Početí 23

Obézní ženy měly více komplikací v těhotenství, jak  vidíme na gra

fu  na následující straně. Jeden příklad: císařským řezem prošlo 23  %  žen 

s normální hmotností versus skoro 40  %  žen  obézních. Riziko preeklamp-

sie,  vážné komplikace v těhotenství, je  více  než  třikrát vyšší, jste-li obéz-

ní.  Ženy s nadváhou (v tomto grafu nejsou zaneseny) spadají někam do

prostřed – podléhají lehce zvýšenému riziku některých komplikací, ale  

rozdíly oproti ženám s normální hmotností jsou malé.

Když se  pak  studie podívala na děti, zjistila, že  děti  obézních žen  vyka

zují  také  vyšší pravděpodobnost komplikací. Jste-li obézní, když otěhotní-

te,  vaše dítě  bude s vyšší pravděpodobností trpět dystokií ramen, mít  nižší 

Apgar skóre a bude abnormálně velké na svůj gestační věk.  Ještě děsivější 

je  fakt,  že  dětem obézních matek hrozí vyšší riziko úmrtí, přestože je  to 

velmi vzácné bez ohledu na matčinu hmotnost.

Tyto údaje pocházejí jen  z jedné studie, velice dobře však odpovídají 

zjištěním dalších studií, a to  jak  ze Spojených států, tak  i odjinud. A do-

pady obezity se  neomezují jen  na dobu těhotenství. Obézní ženy mají  

větší potíže s otěhotněním a hrozí jim  vyšší riziko potratu brzy v těho

tenství. Existují dokonce novější důkazy, že  matčina obezita je  spojená 

s opožděným nástupem tvorby mateřského mléka, což  může mít  vliv  

na úspěšné kojení. 

Jeden revizní článek z roku 2010 shrnuje literaturu na toto téma pros-

tým  prohlášením: „Obezita matky ovlivňuje početí, dobu trvání i výsledek 

těhotenství. Potomci podléhají zvýšenému riziku jak  bezprostředních, tak 

i dlouhodobých dopadů na zdraví.“ Jinými slovy, je  těžší otěhotnět, těžší 

projít celým těhotenstvím, pravděpodobněji se  objeví komplikace později 

Hmotnost před těhotenstvím a  dopady na  dítě

Pravděpodobnost dané komplikace (v %)

2

4

6

8

10

12

Perinatální

úmrtí

Velké

na gestační věk

Malé

na gestační věk

Apgar skóre

<5

Dystokie

ramínek

Normální hmotnost

Obezita


24 Těhotenství bez strašáků

v těhotenství a pravděpodobněji nastanou nějaké komplikace s dítětem. 

Tomu všemu byste se určitě ráda vyhnula.

To  samozřejmě neznamená, že  máte problém, pokud se  vám nedaří 

shodit ta  poslední tři  kila. Tyto výsledky vyplývají z poměrně velikých 

hmotnostních rozdílů. Já  jsem mohla být  zklamaná, že  jsem nedosáhla 

své  vysněné hmotnosti, ale  je  velmi nepravděpodobné, že  na tom zále

želo  o něco víc.  A také příliš nízká hmotnost může nepříznivě zasahovat 

do početí. Co  z toho však plyne, je  fakt, že  je  doopravdy výhodné dostat 

svou hmotnost pod  kontrolu, než  otěhotníte. Shodit přebytečná kila  má 

pochopitelně řadu zdravotních přínosů i v jiných oblastech, než  je těho

tenství. Vidíte, už  teď  vám vaše (zatím hypotetické) miminko vypomáhá!

Shrnutí

• Plodnost klesá s věkem, ale ne tak rychle, jak byste se obávala – 35 není žádná

kouzelná hranice.

• Obezita matky před těhotenstvím je spojená s vyšším rizikem komplikací pro

vás i vaše dítě. Nedělejte si starosti s pár kily sem nebo tam, ale máte-livýraz

nější nadváhu, zhubnout před otěhotněním vám může prospět.

Informované početí

Většinu času po dvacítce jsem  strávila tím,  že  jsem  se  snažila neotěhotnět. 

Užívala jsem  nejméně tři  druhy antikoncepčních pilulek a jednou, krátkou 

dobu, dokonce i antikoncepční náplast. Takže jsem věděla, že  v neotěhot

nění jsem  fakt  dobrá. Pochopitelně mi  dělalo starosti, že  v dovednosti otě

hotnění tak dobrá nebudu.

Ráda bych řekla, že  jsem k procesu početí přistoupila dosti ležérním způ

sobem. Koneckonců, bylo  mi  teprve třicet, měla jsem spoustu času  a nic nena

svědčovalo tomu, že  bych měla mít  s početím nějaký problém. Kéž  bych mohla 

říct,  že  jsem na tom byla  jako  moje švagrová Rebecca, která byla  v této otázce 

v takovém klidu, že  se  o početí mého synovce dozvěděla až  dva  měsíce nato.

To  ale  není můj  styl.  Já  jsem měla podezření, že  v mém případě půjde 

o neurotický blázinec, ještě než  se  do toho pustíme. A měla jsem prav-

du.  Dostávala jsem z toho záchvaty paniky ještě předtím, než jsme to vůbec

začali zkoušet. Přiznávám. Když jsem zašla za svou praktickou lékařkou, 

zahloubaně si  mě  prohlédla a navrhla, že  možná, když se  o celém tom 

procesu dozvím něco víc,  pomůže mi  to  trochu se  uvolnit (i když nad  tím 

dál nebudu mít absolutní vládu).

Nevím, proč  mi  to nedošlo dřív, ale  měla naprostou pravdu. Na  její  

doporučení jsem si  pořídila výtisk Taking Charge of Your Fertility a přečetla 

ho od obsahu až po tiráž.


Část první | Okamžik vzniku: Početí 25

Hlavní věc,  kterou jsem  se  dozvěděla, bylo, že  aby  jedna otěhotněla, 

musí klapnout spousta věcí. Vlastně mě  docela udivilo, že  lidská rasa  už 

dávno nevymřela.

Zřejmě si základy početí pamatujete z hodin občanské výchovy: ne

chráněný sex,  spermie potká vajíčko a najednou jste  v tom. Středoškol-

ská  výchova má  sklony probouzet v lidech dojem, že  těhotenství je  velmi, 

velmi pravděpodobné – je  to  součást její  celkové odstrašovací taktiky. Ale 

skutečnost je  taková, že  po většinu času  není  možné otěhotnět. Klíčové 

je  načasování: je  potřeba, aby  se  spermie potloukala kolem přesně v ten 

okamžik, kdy je vajíčko připravené.

To  je  kdy? Menstruační cyklus u průměrné ženy trvá  28  dní,  počítá

no  od  začátku jednoho cyklu do začátku toho dalšího. První den  vašich 

měsíčků se  považuje za den 1.  Týden vaší  menstruace a následující týden 

tvoří přípravu na ovulaci. Asi  14  dnů  po zahájení cyklu se  vajíčko uvolní 

(to je ovulace) a začne cestovat dolů směrem k děloze.

Právě na této cestě, která trvá několik dnů, je  vajíčko k dispozici 

k oplodnění. Pokud se  vajíčko na cestě do dělohy potká se  spermií, kte-

rá  má  trochu štěstí, dojde k jeho oplodnění. Když uvolníte náhodou dvě 

vajíčka a obě se  potkají se  spermií, máte dvojčata; totéž se  stane, když se  

oplodněné vajíčko hned na začátku rozdělí. Když oplodněné vajíčko (nebo 

vajíčka) dorazí do dělohy, dojde k jeho implantaci a začíná těhotenství. 

Celý proces od  uvolnění vajíčka po implantaci trvá  6  až  12  dnů. U většiny 

úspěšných těhotenství dochází k implantaci 22  až  24  dnů  po prvním dni 

poslední menstruace. 

Celá tato  druhá polovina cyklu (po  uvolnění vajíčka) se  nazývá luteální

fáze. Skládá se  buďto z oplodnění a implantace (když otěhotníte), anebo 

z čekání vajíčka v děloze, až  ho  vyplaví ven  vaše dalš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist