načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Těhotenství bez strašáků - Emily Oster

Elektronická kniha: Těhotenství bez strašáků
Autor:

„Tato kniha přináší nastávajícím maminkám obrovské uklidnění!“ —Harvey Karp, M.D., autor proslulé řady výchovných knih Nejšťastnější miminko v okolí, Nejšťastnější ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 228
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : grafy
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Petra Balnarová
překlad Eva Kadlecová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1162-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Tato kniha přináší nastávajícím maminkám obrovské uklidnění!“ —Harvey Karp, M.D., autor proslulé řady výchovných knih Nejšťastnější miminko v okolí, Nejšťastnější batole v okolí atd.
„Konečně se našel někdo tak moudrý jako Emily Oster a proklestil se houštinou zákazů, úzkostlivostí a zakořeněných názorů a předložil nám fakta. Tato kniha je velmi poučná a uklidňující kniha. Skoro bych díky ní chtěla znovu otěhotnět.“ — Pamela Druckerman, autorka bestsellerů o výchově dětí: Bringing Up Bébé, A dost! Francouzské děti nedělají scény a Dítě... A co teď?
„Kniha dopřává nastávajícím maminkám novou cestu na porodní sál.“ – The Times
„Osterov přináší nastávajícím maminkám prakticky ověřené rady, kterých se jim nedostává v ordinacích jejich lékařů.“ – Amazon.com
„Těhotné mohou pít alkohol a jíst tatarák. Nová kniha boří zažité mýty. Ženy by podle ní měly vzít své těhotenství zpět do svých rukou.“ – OnaDnes.cz


Revoluční průvodce těhotenstvím: předkládá nastávajícím maminkám fakta a ponechává rozhodnutí na nich
Když ekonomka Emily Oster otěhotněla, setkala se jako většina žen se spoustou upozornění, zákazů a doporučení. Nepít kávu a alkohol, vyřadit z jídelníčku spoustu oblíbených jídel, spát na zádech, podstupovat řadu testů… Obrovsky ji záleželo na tom, dělat správná rozhodnutí, ale doktoři ji nebyli schopni sdělit důvody ani možné dopady lépe, než že „sklenička vína by neměla vadit“ nebo že v jejím věku „se ten test prostě dělá“. Jako ekonomka byla zvyklá rozhodovat se na základě dostupných dat, při porovnání kladů a záporů. Nezdálo se jí, že v těhotenství to takhle funguje.
Jako profesorka na univerzitě si opatřila data a studie, z nichž všeobecně uznávaná pravidla těhotenství vycházejí, a s překvapením zjistila, že většina z nich bývá úzkostlivě interpretována a některé jsou zcela mylné.
Své poznatky sepsala do knihy, v níž vyvrací mýty a vysvětluje vše od skutečných účinků kávy až po překvapivě nebezpečné zahradničení. Uvádí přínosy i rizika umělého vyvolání porodu a dává do souvislostí paušálně přijímaná doporučení odběrů kvůli testování plodu, nabývání na váze, těhotenství po 35 letech věku nebo těhotenské nevolnosti. S oporou ve skutečných statistických datech si tak nyní nastávající maminky mohou užít třeba své občasné skleničky vína a lépe i celého radostného očekávání.

Tato kniha je překladem veleúspěšného vydání knihy Expecting Better.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Emily Oster - další tituly autora:
Těhotenství bez strašáků Těhotenství bez strašáků
Oster, Emily
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Těhotenství bez strašáků
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Emily Oster
Těhotenství bez strašáků – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Těhotenství
bez strašáků
Nenechte se deptat
zaručenými pravdami!
Emily Oster
Cpress
Brno
2016





Ohlasy na tuto knihu
„Tato kniha poskytuje nastávajícím maminkám velkou pomoc pro klid
v duši!  Autorka odhaluje mnoho otřepaných starých mýtů a přináší 
na světlo otázky, na kterých opravdu záleží.“
Harvey Karp, M.D.
Autor bestsellerů Nejšťastnější miminko v okolí
a Nejšťastnější batole v okolí
„Chtělo to někoho tak  chytrého, jako  je  Emily Oster, aby  to konečně začalo 
být  takhle jednoduché. Autorka se  rázem zbavuje pláštíku úzkosti a obecně 
přijímaných pravd a nabízí nám fakta. Tato kniha je  poučná a uklidňující 
kniha. Skoro si začínám přát otěhotnět.“
Pamela Druckerman
Autorka bestsellerů New York Times Bringing Up Bébé
a Bébé Day by Day
„Tato kniha je  fascinující a uklidňující exkurze těhotenstvím a porodem, 
kde  nás  na každé křižovatce směrují nefalšovaná data. Emily Oster nás 
od  začátku do konce provádí klíčovými objevy dosavadního výzkumu 
spojeného s těhotenstvím. Lituji jen  toho, že  já  a moje žena jsme měli tři 
děti, aniž bychom stihli těžit z její obohacující práce.“
Charles Wheelan
Autor bestselleru New York Times Naked Statistics
„Jediným protijedem proti úzkosti z těhotenství jsou 
fakta a těch nám Emily  Oster nabízí celé  hromady. Odzbrojující osobní a čtivá kniha zaručeně 
skoncuje s vaším vyšilováním. Výzkumy těhotenství mají novou hrdinku. 
Každá těhotná žena bude tuhle knihu oslavovat – a bude mít  chuť pozvat 
její autorku na pořádnou dávku espresa.“
Rachel Simons
Autorka bestselleru New York Times Curse of the Good Girl
„Fascinující – a uklidňující – pohled na nejvýznamnější čísla kolem těhotenství. Řadu nastávajících rodičů přiměje přehodnotit většinu konvenč-
ních názorů: myslíte, že  klid na lůžku je  dobrý nápad? Tak  se  zamyslete 
znovu. Tohle je  možná nejdůležitější kniha o těhotenství, jaká  kdy  vyšla.“
Steven D. Levitt
Spoluautor bestselleru New York Times 
Freakonomie: Skrytá ekonomie všeho.





Cenami ověnčená ekonomka vyvrací standardní doporučení těhotným 
ženám ve prospěch informovanějšího a uvolněnějšího přístupu
Těhotenství – 
bezpochyby jeden z nejhlubších a nejvýznamnějších prožitků dospělosti – může dělat z jinak inteligentních žen, no,  malé děti. 
Říkají nám, abychom se  vyvarovaly šunky, suši, alkoholu a kávy, ale 
neřeknou nám, proč je  to  vlastně zakázané. Pravidla prenatálních vyšetření 
jsou rychlá a tvrdá – a nevysvětlená. Jsou všechna ta  doporučení vůbec 
správná? Platí každé z nich pro  každou nastávající maminku? V této knize
cenami ověnčená ekonomka Emily Oster dokazuje, že 
těhotenská „pravidla“ jsou často zavádějící a někdy vysloveně špatná.
Autorka, sama nastávající matka, odhalila řadu mýtů kolem těho-
tenství na základě jedinečného druhu kritického uvažování: uvažování 
ekonomky, odbornice na vědu o tom, jak dostat co  chceme. Emily Oster 
ví,  že  hodnota čehokoli – domova stejně jako  amniocentézy – tkví  v očích 
informovaného pozorovatele, a stejně jako  u každého komplikovanějšího 
podniku ani  těhotenství nedisponuje řešeními typu „jedna velikost padne 
všem“. A přesto s ním medicína často právě takto zachází. Nevycházejí lé-
kaři  ze špatných dat?  Neopakují vám všichni přátelé a příbuzní s dobrými 
úmysly jen  falešné mýty a nepřidělávají vám zbytečné starosti? Autorčina 
odpověď zní: Ano, a často.
Těhotné ženy čelí  nikdy nekončícímu proudu rozhodnutí, od 
každodenních (Můžu tohle vůbec jíst?) až  po děsivá (Stojí za to riskovat potrat 
kvůli testu na genetické vady?). Tato kniha vám naservíruje tvrdá fakta 
a užitečné rady z opravdového života, které nikdy nedostanete v lékař-
ské  ordinaci ani  nenajdete v existující literatuře. Autorčina objevná práce 
odhaluje všechno od  skutečných účinků kofeinu a tabáku až  po nečekané 
nástrahy zahradničení.
Každá nastávající matka ví,  že  prvořadé je  zdraví jejího dítěte; budete 
ale  trpět menší úzkostí a lépe si  užijete zdravé těhotenství, když dostanete 
k dispozici informace... a možnost dopřát si příležitostně sklenku vína.





Mojí sladké Penelope, která tuto knihu inspirovala, 
a mojí mormor, která by ji byla tak moc ráda poznala.





Obsah
Úvod
Část první – Okamžik vzniku: Početí 19
Přípravné práce 19
Informované početí 24
Dva týdny čekání 33
Část druhá – První trimestr 37
Neřesti: Kofein, alkohol a tabák 37
Obavy z potratu 61
Pozor na lahůdky! 65
Nevolnost a moje tchyně 75
Prenatální screening a testování 81
Nečekané nástrahy zahradničení 97
Část třetí – Druhý trimestr 105
Jíst za dva? Jak je libo 105
Růžovomodrý svět 115
Cvičení a odpočinek 118
Bezpečnost léků 126
Část čtvrtá – Třetí trimestr 135
Předčasný porod 
(a úskalí klidu na lůžku)  135
Rizikové těhotenství 141
Já snad budu těhotná navěky! 145
Vyvolání porodu 149
Část pátá – Porod 159
Porod v číslech 159
Epidurál či neepidurál? Toť otázka! 164
A co to ostatní? 172
Po porodu 183
Domácí porody: Pokrokové, nebo zpátečnické? 
A kdo bude mýt bazének?  188





Epilog 197
Příloha – Léky 199
Zdroje 203
Poděkování 226
O autorce 226
Rejstřík 227





9
Úvod
Na  podzim  roku 2009 jsme se  já  a můj manžel Jesse rozhodli mít  miminko. 
Oba  jsme vyučovali ekonomii na Chicagské univerzitě. Byli  jsme spolu od 
mého prvního ročníku na vysoké škole a sezdaní už skoro pět  let.  Jesse měl  
každou chvíli dostat trvalé místo na univerzitě a i moje práce se  celkem 
dařila. Blížily se mi třicáté narozeniny.
Vždycky jsme mluvili o rodině a poslední dobou byla ta  diskuse čím 
dál  vážnější. Jedno říjnové ráno jsme se  spolu šli  dlouze proběhnout 
a skončilo to  tím,  že  cítíme, že  jsme připravení. Anebo když nic  jiného, že 
připravenější už  zřejmě nebudeme. Chvilku to  trvalo, ale  o osmnáct měsíců 
později se narodila naše dcerka Penelope.
Vždycky jsem měla strach, že  těhotenství ovlivní mou práci – slýchala 
jsem
 nespočet historek o „těhotenském mozku“ a vynechání týdnů (i měsíců!) práce kvůli ranním nevolnostem. Kupodivu jsem měla štěstí a ne-
připadalo mi,  že  by  se  něco nějak zvlášť změnilo (život s miminkem, to  už 
bylo o něčem jiném).
Co  jsem ale  vůbec nečekala, bylo to,  nakolik jsem během těhotenství 
využila svých nástrojů odbornice na ekonomii. Může to  vypadat divně. 
Navzdory příležitostnému používání titulu „Dr.“ před jménem vlastně 
nejsem „skutečná“ doktorka, natož v oboru porodnictví. Máte-li tradiční 





10 Těhotenství bez strašáků
vnímání ekonomie, nejspíš budete uvažovat o opatřeních Federálního re-
zervního systému pod  vedením Bena Bernankeho nebo o lidech, co 
vytvářejí  finanční deriváty u Goldman Sachs. Za  Alanem Greenspanem se  prostě 
pro rady o těhotenství nechodí.
Pointa je  ale  v tomhle: vychází najevo, že  ekonomické nástroje jsou  
ohromně užitečné při  vyhodnocování kvality informací v jakékoli situaci. 
Klíčové rozhodovací principy ekonomů jsou použitelné všude. Kdekoli.
Včetně dělohy.
Když jsem otěhotněla, celkem rychle jsem zjistila, že  kolem těhotenství 
existují spousty informací a spousty doporučení. Ale  ani  ty  informace, ani 
ta  doporučení nebyly vždycky správné. Kvalita informací se 
značně různila,  zatímco doporučení si  často protiřečila a příležitostně byla až  k vzteku. 
Nakonec, ve snaze dostat se  k těm dobrým informacím – opravdu přijít 
na kloub pravdě –, abych se  mohla správně rozhodnout, jsem se 
s problémem poprala tak,  jak  bych se
 prala s jakýmkoli jiným – s pomocí ekonomie.
Na  Chicagské univerzitě vyučuji úvod do mikroekonomie pro  první 
ročník MBA studia. Moji  studenti by  vám  pravděpodobně řekli, že  cílem 
celého kurzu je  mučit je  výpočty. Můj cíl  je  však ve skutečnosti o něco 
vznešenější. Chci je  naučit rozhodování. To  je  koneckonců jádro celé 
mikroekonomie: věda o rozhodování – způsob, jak strukturovat své  myšlení 
tak, abyste se rozhodovali správně.
Snažím se  je  učit, že  dobře se 
rozhodnout – v obchodě i v životě – vyžaduje dvě  věci.  Zaprvé potřebují mít 
k danému rozhodnutí veškeré možné  informace – potřebují správná data. Zadruhé se  musejí zamyslet nad 
správným způsobem, jak 
zvážit plusy a minusy daného rozhodnutí (odborně tomu říkáme výdaje a přínosy, tedy costs and benefits) pro  ně  osobně. 
Jde  o to, že  i na  základě týchž dat  může tato  druhá část – zvažování kladů 
a záporů – vést  u různých lidí  k různým rozhodnutím. Každý člověk může 
tytéž věci oceňovat jinak.
Moji studenti se  obvykle nejvíc soustředí na to, co 
nějak souvisí s obchodem. Chtějí si  zodpovědět otázky jako: Měl  bych koupit tuhle firmu, 
anebo ne? Radím jim, aby začali u čísel: Kolik ta 
firma vydělá? Kolik očekáváte, že vydělá v budoucnu? To jsou data, informační část rozhodnutí.
Jakmile vědí  tohle, mohou zvažovat klady a zápory. A to  je  místo, kde 
někdy tápou. Kladem zakoupení jsou  samozřejmě výdělky, které získají. 
Záporem je,  že  se  budou muset vzdát možnosti koupit něco jiného. Třeba 
lepší firmu. Nakonec rozhodnutí spočívá ve vyhodnocení těchto kladů 
a záporů pro ně osobně. Musejí přijít na to, co  jiného by 
s penězi mohli udělat.  Správně se 
v tomhle rozhodnout znamená intenzivně zvažovat všechny alternativy a to bude u každého vypadat trochu jinak.
Většina z nás samozřejmě netráví mnoho času
 nakupováním společností. (Abych byla spravedlivá, nejsem si  jistá  ani  tím,  zda  moji studenti 





Úvod | 11
využívají mé  přednášky právě k tomu – nedávno mi  přišel e-mail od 
jednoho studenta, že  z mé výuky si  odnesl toto: měl  bych přestat pít  pivo, 
když mi  přestane chutnat. Jde 
vlastně o skvělou aplikaci principu utopených nákladů, ne-li o základní cíl  celého kurzu.) Ale  koncepce dobrého 
rozhodování každopádně dalece přesahuje oblast byznysu.
Skutečnost je  taková, že  jakmile si 
zvnitřníte ekonomický způsob rozhodování, začne se vám objevovat úplně všude.
Když jsme se  s Jessem rozhodli, že  budeme mít  miminko, přesvědčila 
jsem ho,  že  se  budeme muset odstěhovat z našeho bytu ve třetím patře bez 
výtahu. Na  kočárek je  tu  až  moc schodů, prohlásila jsem. On  souhlasil, 
tedy pod podmínkou, že budu ochotná nový dům vybírat.
Dostala jsem se  k tomu někdy v únoru, v Chicagu a ve sněhu jsem 
obcházela patnáct nebo šestnáct zdánlivě identických domů. Když jsem  
konečně našla ten,  který se  mi  líbil  (o trochu) víc  než  ostatní, začalo to 
teprve být zábavné. Museli jsme se rozhodnout, kolik za něj nabídneme.
Tak  jak  to  učím své  studenty, začali jsme daty: pokusili jsme se  přijít 
na to, jakou cenu má  tento konkrétní dům na trhu. To  nebylo nic  těžkého. 
Dům byl  naposledy prodán v roce 2007 a cenu jsme našli na internetu. Teď  
stačilo přijít na to, nakolik se  ceny za poslední dva  roky změnily. Nacházeli 
jsme  se  právě uprostřed krize bydlení – tato  skutečnost nám, zvlášť jako  
ekonomům, mohla jen  sotva ujít –, takže jsme věděli, že  ceny šly  dolů. 
Ale o kolik?
Když jsme se  chtěli dozvědět víc  o změnách cen  v Chicagu obecně, 
mohli jsme použít nástroj jménem Case–Shillerův index, celkem běžné 
měřítko cen  realitního trhu. Ten  však platil pro  celé  město – ne  jen  pro  naši  
čtvrť. Šlo  by  to  snad ještě lépe? Našla jsem online zdroj o bydlení (Zillow.
com) s jednoduchými grafy, které zobrazovaly změny v cenách bydlení 
v Chicagu podle čtvrti. Stačilo jen  vzít  starou cenu, vypočítat očekávané 
změny a zjistit tak cenu novou.
To  byla ta  datová část rozhodování. Tím  to  ale  nekončilo. Abychom se 
rozhodli správně, zbývalo ještě posoudit klady a zápory. Museli jsme se 
zamyslet nad tím, jak moc se  tento dům líbí nám v porovnání s ostatními 
domy. Zatím jsme došli jen  k tržní ceně za dům – tedy kolik by  podle nás 
byli  za ten dům ochotní zaplatit jiní  lidé, v průměru. Ale  jestli jsme měli 
za to, že  tenhle dům je  opravdu něco, že  je  skutečně dokonalý a ideální 
zvlášť pro  nás,  zřejmě bychom za něj měli nabídnout víc,  než  jakou měl 
podle nás  cenu na trhu – měli  bychom být  ochotní zaplatit něco navíc, 
protože naše city vůči tomu domu jsou natolik silné.
Neexistovala žádná data, která by  nám pomohla s touto druhou částí 
rozhodování; prostě jsme si  to  museli rozmyslet sami. Nakonec jsme došli 
k tomu, že  nám  ten dům připadá prakticky podobný jako
 všechny ostatní.  Nabídli jsme cenu, kterou jsme u toho domu považovali za správnou, 
a dům jsme nedostali. (Snad za to mohla ta  cenová kalkulace, kterou jsme  





12 Těhotenství bez strašáků
k nabídce připojili? Těžko říct.) Nakonec jsme koupili jiný  dům, který se 
nám líbil úplně stejně.
Ale  to  byla jen  naše osobní situace. Pár  měsíců nato se  jeden náš  přítel 
zamiloval do jednoho konkrétního domu. Byl  přesvědčený, že  ten  dům je 
jedinou možností svého druhu, že  je  pro  něj  a jeho rodinu dokonalý. Když 
přišlo na věc, zaplatil o něco víc,  než  kolik naznačovala objektivní data. 
Je  jasné, že  jeho rozhodnutí bylo také správné, pokud budete používat 
správný rozhodovací proces – rozhodovací proces ekonoma.
Nakonec, jak  říkám svým studentům, tohle není jen  jeden způsob, jak 
se rozhodovat. Je to ten správný způsob.
A tak jsem si  přirozeně myslela, že  až  otěhotním, bude přesně takhle 
fungovat mé  rozhodování i v otázkách těhotenství. Vezměte si 
třeba takovou amniocentézu. Představovala jsem si  to  takhle: moje lékařka mi 
načrtne rozhodovací rámec – plusy a minusy. Řekne mi,  že  výhodou testu 
je,  že  se  můžete dozvědět hodně informací o miminku; nevýhodou pak  je 
riziko potratu. Dá  mi  data, která budu potřebovat. Řekne mi, 
kolik informací navíc tím  získám, a popíše mi  přesné riziko potratu. Pak  počká, až 
to  já  a Jesse prodiskutujeme, a společně dojdeme k rozhodnutí, které bude 
pro nás nejlepší.
A přesně takhle to vůbec nebylo.
Ve  skutečnosti to  spíš  vypadalo, že  lékařská péče v těhotenství je 
jeden  dlouhý seznam pravidel. Vlastně být  těhotná bylo jako stát  se  znovu 
dítětem. Pořád vám někdo říká, co  máte dělat. Začalo to  hned: „Můžete 
si  dát  maximálně dva  šálky kávy denně.“ Říkala jsem si  proč – v čem jsou 
ty  zápory (klady znám – miluju kafe!)? Co  tvrdí čísla o tom, nakolik je  to 
riskantní? Ale o tom se nikde nemluvilo.
A pak došlo na prenatální testování. „Podle pravidel byste měla projít 
amniocentézou, když je  vám  přes pětatřicet.“ A proč? No,  tak  zní 
pravidla.  Ale  jistě  je  to  u různých lidí  různé? Ne,  nejspíš ne  (aspoň podle mojí 
doktorky).
S těhotenstvím se  nakládalo podle zásady „jedna velikost padne všem“. 
Způsob, jakým jsem  byla  zvyklá se  rozhodovat – zamyslet se  nad osobními 
preferencemi v kombinaci s daty –, se  prakticky nepoužíval. Bylo to  pro 
mě  frustrující. A co bylo ještě horší – doporučení, která jsem si  přečetla 
v knihách nebo slyšela od  přátel, často přímo protiřečila tomu, co  mi  řekla 
moje lékařka.
Těhotenství vypadalo jako  svět  svévolných pravidel. Připadalo mi  to, 
jako  bychom si  kupovali dům a naše realitní agentka nám oznámila, že  lidé 
bez  dětí  dvorek nepotřebují, a tak nám žádné domy s dvorkem ukazovat 
nebude. A ještě hůř: bylo  to,  jako  bychom jí  odpověděli, že  my  vlastně 
dvorek chceme, a ona na to řekla: „Ne, nechcete, to  je  pravidlo.“ Kdyby 
vám tohle udělala realitní agentka, v tu  ránu jí  dáte padáka. A přesto v tě-
hotenství to často funguje právě takhle.





Úvod | 13
Nebylo to samozřejmě vždy a ve  všem; příležitostně se  objevila chvilka, 
kdy  se  ode  mě  očekávalo, že  budu spolurozhodovat. Ale  i tyto chvilky mi 
připadaly letmé. Když přišlo na uvažování o epidurální analgezii, rozhod-
la  jsem se,  že  ji  nechci. Nebyla to  nijak zvlášť běžná volba a doktorka mi 
na to řekla něco jako: „Hm, dobře, no,  zřejmě ji  dostanete i tak.“ Měla jsem 
se jevit jako ten, kdo rozhoduje, ale skutečnost byla úplně jiná.
Nemyslím si,  že  se  tato  zkušenost omezuje na těhotenství – jiné 
interakce se  systémem zdravotní péče vypadají často podobně. Skutečnost, 
že  pacientovy preference mohou být  odlišné, což  může hrát velkou roli 
při  rozhodování o léčbě, se  často přinejmenším ignorují. Přečetla jsem si 
knihu Jerome Groopmana a Pamely Hartzband Your Medical Mind: How to
Decide What Is Right for You, a přikyvovala u mnoha jejich příběhů o lidech 
v různých situacích – například rakovina prostaty –, kteří měli hrát 
mnohem aktivnější roli  v rozhodování, jaká  konkrétní léčba je  pro  ně  správná.
Jako u většiny zdravých mladých žen  však bylo  pro mě 
těhotenství první  dlouhodobější interakcí se  zdravotnickým systémem. Byla to  frustrující 
zkušenost. Ke  stresu z všudypřítomných pravidel ještě přispíval strach 
z toho, co  všechno by  se  mohlo pokazit, když je  nebudu dodržovat. Sa-
mozřejmě jsem neměla možnost zjistit, jak  velké starosti bych si  s tím měla 
dělat.
Toužila jsem po lékaři, který bude trénovaný v rozhodování. Pravda je 
taková, že  na lékařských fakultách se  tomuhle příliš času nevěnuje. Lékař-
ská  fakulta se  samozřejmě soustředí mnohem víc  na mechanické aspekty 
toho být doktorem. Za  to  budete rádi, tak jako jsem byla já,  ve chvíli, kdy 
bude třeba, aby  z vás to  miminko někdo dostal ven. Ale 
na teorii rozhodování v tom moc místa ani času nezbývá.
Brzy mi  začalo být  jasné, že 
budu muset přijít s nějakým vlastním rámcem – strukturovat si  svá  rozhodnutí samostatně. Nevypadalo to  nijak 
obtížně, aspoň v principu. Jenže když přišlo na to, změnit to  ve skutečnost, 
prostě se  mi  nedařilo najít žádný snadný způsob, jak  se  dostat k číslům – 
datům –, abych se mohla rozhodovat.
Měla jsem za to, že  moje otázky nejsou nijak složité. Tak  třeba alkohol. 
Snažila jsem se  přijít na způsob, jak  se  rozhodnout – pitím v těhotenství 
může dojít k určitému snížení IQ  dítěte (minus), ale  příležitostná sklenka 
vína by  mi  udělala radost (plus). Fakt je  ten,  že  zdejší klad je  natolik malý, 
že  kdyby existoval nějaký jasně prokázaný vliv  příležitostného pití  na IQ, 
snadno bych se  ho vzdala. Ale  potřebovala jsem  to číslo: bude mít 
příležitostná sklenka vína vůbec nějaký dopad na IQ dítěte? Pokud ne,  nevidím 
důvod, proč si ji nedopřát.
Anebo už  zmiňované prenatální testování. Záporem se  zdá  být  riziko 
potratu. Kladem jsou informace o zdraví mého děťátka. Ale  jak  vysoké 
je  skutečné riziko potratu? A kolik informací tedy tento test  doopravdy 
poskytuje v porovnání s jinými, méně riskantními možnostmi?





14 Těhotenství bez strašáků
Čísla byla v nedohlednu. Zeptala jsem se  své  lékařky na pití. Řekla, že 
jedna dvě  skleničky týdně budou „nejspíš v pohodě“. „Nejspíš v pohodě“ 
není číslo. A u knížek to  bylo to  samé. Neříkaly vždycky totéž, neshodly se 
vždycky s mou lékařkou, zato nabízely spoustu neurčitých ujištění („pre-
natální diagnostika je  velmi bezpečná“) nebo paušálních zákazů („žádné 
množství alkoholu se  neprokázalo jako  zcela bezpečné“). Opět, žádná čísla.
Pokusila jsem  se  proto dostat o něco blíže ke zdroji a přečetla si  oficiální 
doporučení Amerického kongresu porodníků a gynekologů. Tato
 doporučení  se  kupodivu často lišila od  toho, co  říkala má  lékařka – zdálo se,  že  
s aktuální lékařskou literaturou drží  krok o něco lépe  než  skutečná praxe. 
Ale čísla jsem nenašla ani tam.
Abych získala data, musela jsem  proniknout do článků, na nichž se  
tato doporučení zakládala. V některých případech to nebyl až 
takový problém. Třeba v otázce, zda  si  nechat píchnout epidurální analgezii, nebo ne, 
jsem mohla využít dat  z randomizovaných výzkumů – zlatý standard důkazů 
ve vědě – k posouzení rizik a přínosů.
V jiných případech to  bylo o něco komplikovanější. A v několika otáz-
kách – třeba u alkoholu a kávy, ale  také například u přibírání na váze – 
jsem si  dokonce dovolila s oficiálními doporučeními lehce nesouhlasit. 
Tady totiž vstoupila do hry další součást mého vzdělání ekonomky: uměla 
jsem příslušná data správně přečíst.
Před několika lety  napsal můj 
manžel článek o vlivu televize na výsledky  dětí  ve školních testech. Americká pediatrická akademie tvrdí, že  děti 
do dvou let  věku by  se  na televizi dívat vůbec neměly. Zakládá toto
 doporučení na důkazech pocházejících od  badatelů z oblasti veřejného zdraví 
(tedy těch  samých lidí,  kteří nám poskytují důkazy kolem chování během 
těhotenství). Tito  vědci stále  dokola dokazují, že  děti,  které se  do dvou let  
hodně dívají na televizi, mají tendenci mít horší školní výsledky.
Tyto výzkumy se  však neustále objevují na místech jako oddíl Věda 
v New York Times a pod tituly jako SpongeBob škodí dětem, tvrdí vědci. 
Ale  Jesse byl  k tomu skeptický, a vy byste měli být  také. Není tak  snadné 
izolovat jednoduchý vztah příčiny a následku v takto složitých případech.
Představte si  třeba dvě  rodiny. V jedné se  roční dítě  dívá na televizi 
čtyři hodiny denně, ve druhé se  roční dítě  na televizi nedívá. Teď  chci,  
abyste mi  řekli, jestli jsou  podle vás  ty  dvě  rodiny podobné. Zřejmě si  to 
nemyslíte, a nejspíš máte pravdu.
Rodiče, kteří televizi pečlivě dávkují, mají v průměru vyšší vzdělání, 
jsou  starší, čtou  více  knih a tak dále  a tak dále. Takže je  to  skutečně televize, 
na čem záleží? Anebo jsou to všechny tyto rozdíly dohromady?
A tohle je  vztah mezi korelací a příčinnou souvislostí.  Televize a školní 
výsledky spolu korelují, o tom není pochyb. Znamená to,  že  uvidíte-li dítě,  
které se  hodně dívá na televizi, budete od  něj  očekávat průměrné horší 
výsledky v testech. Ale příčinná souvislost to není.





Úvod | 15
Tvrzení, že SpongeBob dělá z dětí hlupáky, je kauzální tvrzení. Uděláte-
-li  X,  stane se  Y.  Abyste to dokázali, museli byste dokázat, že  donutíte-li 
děti  v domácnostech bez  televizí sledovat SpongeBoba a nic jiného na jejich 
životech nezměníte, bude se  jim  ve škole dařit hůře. Ale  je 
nesmírně obtížné k něčemu takovému dojít na základě srovnávání dětí, které koukají 
na televizi, s dětmi, které na ni nekoukají.
Nakonec Jesse (společně se  spoluautorem Mattem) navrhnul chytrý 
experiment. Řekli si,  že  když ve 40. a 50. letech začala televize získávat 
na popularitě, objevila se  v některých částech země později než  v jiných. 
Vytipovali proto děti, které žily  v oblastech, kde  byla televize dostupná, 
než  jim  byly dva  roky, a porovnali je  s dětmi, které byly jinak podobné, 
ale  žily  v oblastech, kam přístup k televizi dorazil až  po jejich druhých 
narozeninách. Rodiny těchto dětí  byly podobné; jediný rozdíl byl  ten,  že 
jedno dítě  mělo přístup k televizi v raném dětství a druhé ne. Takhle se
vyvozují kauzální závěry.
A přišli na to, že  televize ve skutečnosti žádný dopad na výsledky dětí  
v testech nemá. Nula. Nic.  Je  to  velmi přesné, což  je  statistický způsob, jak 
říct,  že  jsou si  docela jistí, že  na televizi nezáleží. Všechny veřejně-zdra-
votnické výzkumy na téma nebezpečnosti SpongeBoba? Chybné. Zdá  se 
být  velmi pravděpodobné, že  špatná reputace SpongeBoba pramení pouze 
z faktu, že  rodiče, kteří nechávají děti  hodně koukat na televizi, jsou  prostě 
jiní. Korelace – ano. Kauzalita – ne.
Jen  aby  bylo jasno, já  sama se  mám před televizí stále trochu na pozoru, 
protože jsem z rodiny, kde  se  televize věčně zakazovala. Na  rozdíl od  Jesse. 
Někdy, když si  myslí, že  se  nedívám, najdu jeho  a Penelope dole v domě 
schoulené na pohovce, jak  koukají na Sezamovou ulici. Když mám námitky, 
připomene mi svůj výzkum a já na to nemohu nic říct.
Těhotenství, stejně jako  SpongeBob, trpí  množstvím dezinformací. Jedna 
nebo dvě  týdenní studie se 
mohou snadno proměnit v obecně přijímané přesvědčení. Jednou jsem narazila na hojně citovanou studii, podle které lehké 
pití  v těhotenství – třeba jedna sklenka denně – způsobuje agresivní chování 
u dětí. Studie nebyla randomizovaná: prostě jen  srovnávala ženy, které pily, 
s ženami, které nepily. Když jsem  se  na to podívala podrobněji, zjistila jsem, 
že ženy, které pily, také daleko, daleko pravděpodobněji užívaly kokain.
Víme, že  kokain dítěti škodí – nehledě na to, že  ženy, které jej  užívají, 
mívají často i další problémy. Takže můžeme z toho opravdu vyvozovat, 
že  lehké pití  je  problém? Nemůže být  pravděpodobnější (nebo aspoň stejně 
pravděpodobné), že problémem je kokain?
Některé studie byly lepší než  jiné. A často se  mi  stalo, že  jsem našla 
„dobré“ studie, ty  spolehlivé, ty  bez  uživatelek kokainu, a ty  docházely 
k závěrům, jež se poměrně dost lišily od oficiálních doporučení.
Čím dál  víc  se  mi  zdálo, že  smyslem všudypřítomných doporučení je 
dohánět těhotné ženy k šílenství, nutit je,  aby  si  dělaly starosti nad  každou 





16 Těhotenství bez strašáků
maličkostí, aby  byly posedlé každým soustem jídla, každým přibraným de-
kagramem. Když jsem  se  konečně dostala až k číslům, vlastně mě  poměrně 
uklidnila: tu  a tam si  dejte  skleničku, kávy si  dejte, kolik chcete, cvičte, jestli  
chcete, anebo taky ne.  Ekonomie nemá právě pověst kdovíjakého utěšitele 
od stresu, ale v tomto případě mi jím byla.
Zjistila jsem, že  na rozdíl od  i těch nejaktuálnějších doporučení, mít 
vůbec  k dispozici čísla mě  trochu uklidňovalo. V jednu dobu jsem přemýšlela 
o rizicích předčasného porodu. A tak jsem se  ponořila do dat a udělala si 
představu o pravděpodobnosti narození dítěte pro každý týden těhotenství  (a míře přežití plodu). Tady vlastně nebylo o čem rozhodovat – nedalo 
se s tím nic doopravdy dělat –,  ale  jen  znát ta čísla  mě  uklidňovalo. Byly to 
údaje o těhotenství, která jsem očekávala od  své 
lékařky a od knih o těhotenství. Nakonec vyšlo najevo, že si je budu muset obstarat sama.
Odjakživa jsem byla člověk, pro  kterého znát údaje, znát důkazy bylo 
přesně to,  co  potřeboval, aby  se  uklidnil. Cítím se  pak  příjemně a sebejistě, 
že  se  mohu správně rozhodovat. Přistupovat k těhotenství tímto způsobem 
na mě platilo. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to bude platit i na další lidi.
A pak otěhotněly moje kamarádky. Náhodou tak 
nějak všechny zároveň.  Všechny prožívaly tytéž otázky, pochybnosti a frustrace jako  já.  Můžu 
si  vzít  prášek na spaní? Můžu si  dát  italskou bagetu (Fakt hrozně ji  chci!  
Záleží na tom?)? Můj  doktor chce uměle vyvolat porod – mám do toho jít? 
A jak je to s darováním pupečníkové krve?
Některé ještě nebyly ani  těhotné. Byla jsem na obědě s kamarádkou, 
kterou zajímalo, jestli si  má  dělat starosti, když chce s otěhotněním ještě 
rok počkat – jak rychle se plodnost vlastně vytrácí s věkem?
Jejich lékařky, jako  ta  moje, měly doporučení. Někdy i oficiální pravi-
dlo.  Ale  ty  ženy si  chtěly rozhodnout samy, co  je  pro  ně  správné. Zjistila 
jsem, že  se  na svou učebnici porodnictví a lékařskou literaturu obracím 
ještě dlouho po narození Penelope. Role, kterou jsem mohla hrát, však 
byla značně omezená – porody do ní nepatřily (naštěstí pro  mě 
a zejména  pak  pro ty  děti). Ale  mohla jsem  kamarádkám poskytovat informace, 
nabídnout jim  způsob, jak  mohou o svých obavách diskutovat s lékaři 
na rovnocennější úrovni, pomáhat jim  dělat taková rozhodnutí, se 
kterými budou šťastné.
A jak jsem tak  mluvila s čím dál  víc  ženami, začalo mi  být  jasné, že 
informace, které jim  mohu dát  já,  jsou  užitečné přesně proto, že  je nedoprovází
konkrétní doporučení. Klíčem ke správnému rozhodnutí je  vzít  informace, 
data a skloubit je se svým vlastním odhadem kladů a záporů.
V některých případech je  existující pravidlo zkrátka špatné. V jiných 
to  není otázka správnosti nebo špatnosti, ale  toho, co  je  správné právě pro 
vás  a vaše těhotenství. Já  jsem  se
 podívala na důkazy o epidurální analgezii, skloubila je  se  svými vlastními kladnými a zápornými preferencemi 
a rozhodla se  ji  odmítnout. Moje kamarádka Jane se  podívala na přesně 





Úvod | 17
tytéž důkazy a rozhodla se  o ni  požádat. Já  jsem  nakonec získala pocit, 
že jíst uzeniny je v pořádku; moje spolubydlící z koleje Tricia se  podívala 
na důkazy a rozhodla se,  že  se  jim  bude vyhýbat. To  všechno jsou  správná 
rozhodnutí.
A tak je  tato  kniha určená mým přítelkyním. Jsou v ní 
čísla o těhotenství – data, která jim  pomohou učinit si  vlastní, osobní těhotenská rozhod-
nutí 
a porozumět svému těhotenství nejsrozumitelnějším možným způsobem, tedy podle čísel. Je  v ní  návrh, že  možná je  v pořádku dát  si  sklenku 
vína, a –  co  je  důležitější – jsou  v ní  data o tom, proč. Jsou v ní  čísla o riziku 
potratu po týdnech, údaje o tom, které ryby jíst,  aby  dítě  bylo chytřejší 
(a které nejíst, protože by  po nich mohlo hloupnout), jsou  v ní  informace 
o přibírání na váze, o prenatálním testování versus prenatálním screenin-
gu,  o klidu na lůžku a umělém vyvolání porodu, o epidurální analgezii 
a výhodách (a nevýhodách) porodního plánu. V této knize najdete způsob, 
jak převzít kontrolu a... čekat lépe.
Těhotenství a porod (a vychovávání dítěte) patří k nejvýznamnějším 
a nejsmysluplnějším zkušenostem, které většina z nás kdy  prožije; možná 
je  to  přímo to  nejdůležitější. A přesto často nedostáváme příležitost kritic-
ky  uvažovat nad  vlastním rozhodováním. Místo toho  se  od  nás  očekává, 
že  budeme bez  námitek dodržovat do značné míry svévolný scénář. Je 
čas  převzít kontrolu: proto si  dejte šálek kávy, anebo – chcete-li – sklenku 
vína, a čtěte dál.










19
Přípravné práce
Některá  těhotenství jsou  překvapivá. Jestli patříte k těm ženám, co  se 
jednou  ráno probudily s nevolností, jen  tak  pro  legraci si  udělaly těhotenský 
test  a šokovalo je,  že  se  objevil druhý růžový proužek, pak  gratuluji! Tuhle 
kapitolu můžete přeskočit.
Ale  spousta z nás o otěhotnění uvažuje ještě dlouho předtím, než 
k tomu doopravdy dojde. Se  svým manželem jsem se  setkala na vysoké 
škole v roce 2001. Vzali jsme se  roku 2006. Moje dcera se  narodila roku 
2011. Neříkám, že  jsem celých deset let  strávila uvažováním o dítěti, ale  já, 
a později my  oba,  jsme řadu rozhodnutí učinili s minimálně dlouhodobým 
plánem na miminko.
A když se  mi  začala blížit třicítka a všude kolem jsem začala narážet 
na své těhotné kamarádky, začala jsem o tom uvažovat o něco vážněji. 
Říkala jsem  si,  jestli je  něco, co  bych měla začít dělat předem, ještě předtím, 
než  se  pokusíme o mé otěhotnění. Měla bych změnit stravu? Moje lékařka 
už  mi  jednou doporučila, abych trochu ubrala s kávou – jen  proto, aby 
mě  nečekal takový šok,  až  ji  budu muset redukovat v těhotenství. Ale  je 
to opravdu nutné?
Část první
Okamžik vzniku: Početí





20 Těhotenství bez strašáků
Nejčastěji mi ale dělalo starosti, že stárnu.
V oblasti těhotenství není vlastně třicítka ještě žádné stáří. Těhotným 
nad  35  let  se  říká  „starší matky“ a nikdo by  vás  nevinil, kdybyste si 
myslely,  že  35  je  ostrá „konečná“ hranice. Jednou jsem četla článek o vajíčkách, 
podle kterého by  se  měla „použít nejlépe do 35 let“.  Díky, je  fakt  příjemné 
znát svoje datum spotřeby. Ale  35  samozřejmě není žádné magické číslo. 
Takhle biologický proces nefunguje. Vaše vajíčka se  ráno v den vašich 
pětatřicátých narozenin neprobudí s tím, že  je  čas 
oslavit odchod do důchodu.
Vaše plodnost se  snižuje prakticky počínaje prvním dnem, kdy 
menstruujete. Nejplodnější dny  máte jako náctileté a od  té  doby je  to  čím  dál  
horší – 30  je  horší než  20  a 40  je  horší než  30.  Ale  jsou  pochopitelně i další 
faktory, které vás  tlačí  jinými směry. Ve 
třiadvaceti letech v prvním ročníku  postgraduálního studia jsem rozhodně nebyla v ideální situaci, abych 
měla dítě, a skutečnost je  taková, že  v pětatřiceti bych na tom asi  byla  ještě 
lépe než ve třiceti.
Nebyl to  jediný problém, ale  skutečně jsem  přemýšlela o tom, jak  rychle 
plodnost klesá. Moji lékařku to  podle všeho netrápilo – „Ještě vám není 
pětatřicet!“ říkala –, ale  to  nebylo přesně to  optimální uklidnění, které jsem 
potřebovala.
A tak jsem se  to  uklidnění (nebo aspoň informace) vydala hledat 
do světa dat,  do akademické lékařské literatury. Jak  jsem očekávala, od-
pověď jsem našla. A nebylo to  přesně to,  co  by 
vyplývalo z historky o vajíčkách v důchodu v den vašich pětatřicátých narozenin.
Hlavní výzkum na toto téma využívá údaje z počátku 19.  století (je  to 
staré, ale  na technologii se  od  té  doby příliš mnoho nezměnilo!). Je  to  nějak 
takhle: před nástupem moderní éry  většinou páry skočily na věc hned 
po svatbě a možností antikoncepce tehdy moc nebylo. Z toho si  můžete 
domyslet, jak  se  mění plodnost s věkem – stačí se 
podívat na šanci narození dítěte u různých žen, které se vdaly v různém věku.
Vědci zjistili, že  šance narození dítěte byla velmi podobná u žen, které 
se  vdaly ve věku od  20  do 35 let.  Potom začala klesat: ženy, jež  se  vdaly 
mezi 35  a 39  lety, měly asi  90 % pravděpodobnost narození dítěte oproti 
těm, kdo  se  vdaly před 35.  rokem; u žen vdaných mezi 40  a 44  lety  byla  
pravděpodobnost asi  62 %; a u žen vdaných mezi 45  a 49  lety  byla pouze 
14 %. Jinak řečeno, minimálně jedno dítě  měl  prakticky každý, kdo  se  vdal 
mezi 20  a 35  lety, zatímco u žen vdaných po 45. roce mělo děti  jen  14 % 
z nich.
Vyvozovat závěry z tak starého výzkumu se  vám může líbit, a nemu-
sí.  Lidé dnes žijí  déle a jsou déle zdravější. Určitě je  možné, že  jak  roste 
dlouhověkost a zdraví, ženy zůstávají plodné déle. I když se  budete dívat 
na jmenovitou hodnotu těchto údajů, není snižování plodnosti tak 
dramatické, jak  jste  se  možná bály. Mít  děti  mezi 35.  a 39. rokem života je  jen 





Část první | Okamžik vzniku: Početí 21
o málo méně pravděpodobné; k hlavnímu poklesu plodnosti nedochází 
dříve než  po čtyřicítce, a i některé ženy nad 45  let  podle těchto dat  počaly – 
a to celé v době před umělým oplodněním!
Současná data vypadají velmi podobně a jsou snad ještě o něco optimističtější. Vědci ve Francii studovali skupinu asi  dvou tisíc  žen, 
které prošly  inseminací dárcovským spermatem. Jedním příjemným faktem v této 
studii bylo, že  si  vědci nemuseli dělat starosti s tím, že  starší lidé  mají sex 
méně často, protože všechny ženy ve studii se  snažily otěhotnět přesně 
ve správnou dobu cyklu a v kontrolovaném prostředí. Po  dvanácti cyklech 
činila míra  otěhotnění kolem 75  % u žen pod  30  let,  62  % u žen mezi 31  a 35  
lety  a 54  %  u žen nad  35.  U této nejstarší skupiny pak  byly výsledky velmi 
podobné jako  u žen mezi 36  a 40  lety  a po  čtyřicítce. Více než  polovina žen 
nad 40 let ve vzorku otěhotněla do jednoho roku. 
Nakonec tedy  měla moje lékařka v podstatě pravdu, když zlehčovala 
moje obavy. Pro  mě  však bylo víc uklidňující vidět ta  čísla takhle, černá 
na bílém. Viděla jsem zřetelněji, že  začít se  snažit ve třiceti místo ve dvaceti 
osmi toho zas  až  tolik nezmění. Mohla jsem si 
dělat větší starosti s načasováním, kdybychom chtěli například víc  než  jedno dítě.  A viděla jsem, že  
všechna čísla jsou  poměrně vysoká: číst  „75  %  žen  otěhotnělo do jednoho 
roku“ pro  mě  bylo daleko užitečnější než  slyšet věci  jako  „U většiny žen  to 
vyjde“. Vezměte si  už  jen – jak  mám vědět, že  pro  vás  „většina“ znamená 
totéž co pro mě?
A tohle se  mi  stávalo pořád dokola. Význam čísel – dat – tkví  v tom, že  
nepodléhají interpretaci někoho jiného. Jsou to  prostě jen  čísla. Vy  si 
můžete  rozhodnout, co  budou znamenat pro  vás.  V tomto případě platí, že  je 
těžší otěhotnět, když jste  starší. Ale  není to  nemožné – ani  skoro nemožné.
Když jsme začali o miminku uvažovat vážněji, přestala jsem  se  tolik  
soustředit na věk. (Nakonec, co  s tím nadělám? Nezestárnout stejně není 
nejsmysluplnější rozhodnutí.) Ale  zato jsem uvažovala o jiných věcech, 
které bych mohla udělat, abych se  lépe připravila. Při 
návštěvě před otěhotněním jsem se  zeptala své  lékařky, jestli je  něco, co  bych měla vědět. 
Kromě paušální rady brát to  s klidem (což nepatří k mým nejsilnějším 
stránkám) se  zaměřila na jediné – cvičení. Rozhodně cvičte, než  otěhotníte.
Když jsem o tom mluvila s dalšími ženami, zdálo se,  že  to  zapadá 
do nějakého obecnějšího schématu – stojí  za to pokusit se  být 
v dobré fyzické kondici, než  otěhotníte. Nezávisle na všech lékařských doporučeních 
jsem v sobě dlouho chovala fantazii o tom, že  před otěhotněním dosáhnu 
své  „ideální váhy“. Této hmotnosti jsem nakonec dosáhla v životě přesně 
jednou, před svatbou, a sice pomocí procesu devadesátiminutových kardio 
cvičení v pět ráno čtyřikrát týdně. Myslela jsem si,  že  jestli té  váhy dokážu 
dosáhnout znovu, než  otěhotním, stane se  ze mě ženská typu Heidi Klum, 
která vypadá po celé těhotenství skvěle a do osmi týdnů po porodu zase 
stojí modelem v bikinách.





22 Těhotenství bez strašáků
Nakonec jsem pochopitelně otěhotněla přesně po naší letní dovolené, 
tedy v době, která nepatří k ideálním ročním obdobím pro  hubnutí. To je
v pohodě, říkala jsem si, určitě bude snadné se na tu váhu dostat, až se miminko
narodí. Jestli já nejsem optimistka, tak už nikdo.
Kromě jakéhosi pocitu osobního úspěchu jsem ale  nechápala, proč bych 
se měla starat o to, kolik budu vážit před otěhotněním. Opravdu je to tak 
důležité? Pár  kil  sem  nebo tam, nejspíš ne.  Chyba – ano. Ženy (i jejich lé-
kaři) si  dělávají hodně starostí kolem přibírání na váze během těhotenství, 
ale vychází najevo, že hmotnost před otěhotněním je daleko důležitější.
Zhruba 70  %  populace USA trpí  nadváhou (definovanou jako Body 
mass index vyšší než  25)  a 35  %  je  obézních (BMI nad  30).  (Poznámka: BMI 
si  vypočítáte snadno. Vezměte svou hmotnost v kilogramech a vydělte ji 
druhou mocninou své  výšky v metrech. Měříte-li 170  cm  a vážíte 70  kg, 
máte tedy BMI  24,2.) V několika různých důležitých oblastech mívají zvláš-
tě obézní ženy obtížnější těhotenství než ženy s normální váhou.
Poměrně efektivně to demonstruje jedna studie provedená na skupině 
asi  pěti  tisíc  porodů v jedné nemocnici v Mississippi. Výhodou výzkumu 
v jediné nemocnici je,  že  všechny ženy jsou si  pak  relativně podobné co  
do příjmů, vzdělání i dalších charakteristik. Velké procento žen  ve studii 
bylo obézních.
Autoři sledovali velký počet potíží souvisejících s matkou: preeklampsie,  infekce močového ústrojí, gestační diabetes, předčasný porod, potřeba 
vyvolání porodu, císařský řez  a poporodní krvácení. Sledovali také  určité 
potíže u dětí: dystokie ramínek (uvíznutí ramene při  porodu), jestli dítě 
potřebovalo pomoc s dýcháním, Apgar skóre (bodovací systém, měřítko stavu 
dítěte pět  minut po porodu), a zda bylo dítě  abnormálně malé nebo velké.
Obezita před těhotenstvím a  komplikace v  těhotenství
Pravděpodobnost dané komplikace (v %)
0
5
10
15
20
25
30
35
40
Poporodní
krvácení
Císařský
řez
Vyvolávaný
porod
Předčasný
porod
Gestační
diabetes
Preeklampsie
Normální hmotnost
Obezita





Část první | Okamžik vzniku: Početí 23
Obézní ženy měly více komplikací v těhotenství, jak 
vidíme na grafu  na následující straně. Jeden příklad: císařským řezem prošlo 23  %  žen 
s normální hmotností versus skoro 40  %  žen  obézních. Riziko preeklamp-
sie,  vážné komplikace v těhotenství, je  více  než  třikrát vyšší, jste-li obéz-
ní. 
Ženy s nadváhou (v tomto grafu nejsou zaneseny) spadají někam doprostřed – podléhají lehce zvýšenému riziku některých komplikací, ale  
rozdíly oproti ženám s normální hmotností jsou malé.
Když se  pak  studie podívala na děti, zjistila, že  děti  obézních žen 
vykazují  také  vyšší pravděpodobnost komplikací. Jste-li obézní, když otěhotní-
te,  vaše dítě  bude s vyšší pravděpodobností trpět dystokií ramen, mít  nižší 
Apgar skóre a bude abnormálně velké na svůj gestační věk.  Ještě děsivější 
je  fakt,  že  dětem obézních matek hrozí vyšší riziko úmrtí, přestože je  to 
velmi vzácné bez ohledu na matčinu hmotnost.
Tyto údaje pocházejí jen  z jedné studie, velice dobře však odpovídají 
zjištěním dalších studií, a to  jak  ze Spojených států, tak  i odjinud. A do-
pady obezity se  neomezují jen  na dobu těhotenství. Obézní ženy mají  
větší potíže s otěhotněním a hrozí jim 
vyšší riziko potratu brzy v těhotenství. Existují dokonce novější důkazy, že  matčina obezita je  spojená 
s opožděným nástupem tvorby mateřského mléka, což  může mít  vliv  
na úspěšné kojení. 
Jeden revizní článek z roku 2010 shrnuje literaturu na toto téma pros-
tým  prohlášením: „Obezita matky ovlivňuje početí, dobu trvání i výsledek 
těhotenství. Potomci podléhají zvýšenému riziku jak  bezprostředních, tak 
i dlouhodobých dopadů na zdraví.“ Jinými slovy, je  těžší otěhotnět, těžší 
projít celým těhotenstvím, pravděpodobněji se  objeví komplikace později 
Hmotnost před těhotenstvím a  dopady na  dítě
Pravděpodobnost dané komplikace (v %)
0
2
4
6
8
10
12
Perinatální
úmrtí
Velké
na gestační věk
Malé
na gestační věk
Apgar skóre
<5
Dystokie
ramínek
Normální hmotnost
Obezita





24 Těhotenství bez strašáků
v těhotenství a pravděpodobněji nastanou nějaké komplikace s dítětem. 
Tomu všemu byste se určitě ráda vyhnula.
To  samozřejmě neznamená, že  máte problém, pokud se  vám nedaří 
shodit ta  poslední tři  kila. Tyto výsledky vyplývají z poměrně velikých 
hmotnostních rozdílů. Já  jsem mohla být  zklamaná, že  jsem nedosáhla 
své  vysněné hmotnosti, ale  je  velmi nepravděpodobné, že 
na tom záleželo  o něco víc.  A také příliš nízká hmotnost může nepříznivě zasahovat 
do početí. Co  z toho však plyne, je  fakt, že  je  doopravdy výhodné dostat 
svou hmotnost pod  kontrolu, než  otěhotníte. Shodit přebytečná kila  má 
pochopitelně řadu zdravotních přínosů i v jiných oblastech, než  je
 těhotenství. Vidíte, už  teď  vám vaše (zatím hypotetické) miminko vypomáhá!
Shrnutí
• Plodnost klesá s věkem, ale ne tak rychle, jak byste se obávala – 35 není žádná
kouzelná hranice.
• Obezita matky před těhotenstvím je spojená s vyšším rizikem komplikací pro
vás i vaše dítě. Nedělejte si starosti s pár kily sem nebo tam, ale máte-li
výraznější nadváhu, zhubnout před otěhotněním vám může prospět.
Informované početí
Většinu času po dvacítce jsem  strávila tím,  že  jsem  se  snažila neotěhotnět. 
Užívala jsem  nejméně tři  druhy antikoncepčních pilulek a jednou, krátkou 
dobu, dokonce i antikoncepční náplast. Takže jsem věděla, že 
v neotěhotnění jsem  fakt  dobrá. Pochopitelně mi  dělalo starosti, že 
v dovednosti otěhotnění tak dobrá nebudu.
Ráda bych řekla, že 
jsem k procesu početí přistoupila dosti ležérním způsobem. Koneckonců, bylo  mi  teprve třicet, měla jsem spoustu času 
a nic nenasvědčovalo tomu, že  bych měla mít  s početím nějaký problém. Kéž  bych mohla 
říct,  že  jsem na tom byla  jako  moje švagrová Rebecca, která byla  v této otázce 
v takovém klidu, že  se  o početí mého synovce dozvěděla až  dva  měsíce nato.
To  ale  není můj  styl.  Já  jsem měla podezření, že  v mém případě půjde 
o neurotický blázinec, ještě než  se  do toho pustíme. A měla jsem prav-
du.  Dostávala jsem z toho záchvaty paniky ještě předtím, než jsme to vůbec
začali zkoušet. Přiznávám. Když jsem zašla za svou praktickou lékařkou, 
zahloubaně si  mě  prohlédla a navrhla, že  možná, když se  o celém tom 
procesu dozvím něco víc,  pomůže mi  to  trochu se  uvolnit (i když nad  tím 
dál nebudu mít absolutní vládu).
Nevím, proč  mi  to nedošlo dřív, ale  měla naprostou pravdu. Na  její  
doporučení jsem si  pořídila výtisk Taking Charge of Your Fertility a přečetla 
ho od obsahu až po tiráž.





Část první | Okamžik vzniku: Početí 25
Hlavní věc,  kterou jsem  se  dozvěděla, bylo, že  aby  jedna otěhotněla, 
musí klapnout spousta věcí. Vlastně mě  docela udivilo, že  lidská rasa  už 
dávno nevymřela.
Zřejmě si
 základy početí pamatujete z hodin občanské výchovy: nechráněný sex,  spermie potká vajíčko a najednou jste  v tom. Středoškol-
ská  výchova má  sklony probouzet v lidech dojem, že  těhotenství je  velmi, 
velmi pravděpodobné – je  to  součást její  celkové odstrašovací taktiky. Ale 
skutečnost je  taková, že  po většinu času  není  možné otěhotnět. Klíčové 
je  načasování: je  potřeba, aby  se  spermie potloukala kolem přesně v ten 
okamžik, kdy je vajíčko připravené.
To  je  kdy? Menstruační cyklus u průměrné ženy trvá  28  dní, 
počítáno  od  začátku jednoho cyklu do začátku toho dalšího. První den  vašich 
měsíčků se  považuje za den 1.  Týden vaší  menstruace a následující týden 
tvoří přípravu na ovulaci. Asi  14  dnů  po zahájení cyklu se  vajíčko uvolní 
(to je ovulace) a začne cestovat dolů směrem k děloze.
Právě na této cestě, která trvá několik dnů, je  vajíčko k dispozici 
k oplodnění. Pokud se  vajíčko na cestě do dělohy potká se  spermií, kte-
rá  má  trochu štěstí, dojde k jeho oplodnění. Když uvolníte náhodou dvě 
vajíčka a obě se  potkají se  spermií, máte dvojčata; totéž se  stane, když se  
oplodněné vajíčko hned na začátku rozdělí. Když oplodněné vajíčko (nebo 
vajíčka) dorazí do dělohy, dojde k jeho implantaci a začíná těhotenství. 
Celý proces od  uvolnění vajíčka po implantaci trvá  6  až  12  dnů. U většiny 
úspěšných těhotenství dochází k implantaci 22  až  24  dnů  po prvním dni 
poslední menstruace. 
Celá tato  druhá polovina cyklu (po  uvolnění vajíčka) se  nazývá luteální
fáze. Skládá se  buďto z oplodnění a implantace (když otěhotníte), anebo 
z čekání vajíčka v děloze, až  ho  vyplaví ven  vaše další menstruace. Když 
neotěhotníte, 28.  den  vám přinese další měsíčky. Když otěhotníte, 28.  den 
nepřinese nic,  a vy jste  v tom. Zde  je  základní časová osa  (platí pro  ženu 
se  standardním 28denním cyklem; máte-li cyklus kratší nebo delší, můžete 
ovulovat o trochu dříve nebo později než 14. den):
Klíčem k těhotenství je,  že 
když vajíčko vyrazí na svou cestu vejcovodem, spermie už  na něj musí čekat. To  znamená, že nejlepší dobou na sex 
nebo inseminaci je  den  ovulace nebo den  před ní.  Chvíli trvá, než  spermie 
doplave do vejcovodu, takže den po ovulaci bývá většinou pozdě.
Den 1,
začátek
menstruace
Den 14,
uvolnění vajíčka,
ovulace
Den 23,
implantace
Den 28,
další menstruace
nebo těhotenství!
Příprava na ovulaciLuteální fáze





26 Těhotenství bez strašáků
Spermie jsou nicméně o něco odolnější ne


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.