načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Teď mlč - Emily Elgarová

Teď mlč

Elektronická kniha: Teď mlč
Autor:

Cassii Jensenovou přivážejí do nemocnice Svaté Kateřiny na jednotku intenzivní péče. Vrchní sestru Alici Marlowovou ke krásné mladé ženě cosi přitahuje. Zdá se jí povědomá. Sestra ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 317
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Helena Hartlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4451-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cassii Jensenovou přivážejí do nemocnice Svaté Kateřiny na jednotku intenzivní péče. Vrchní sestru Alici Marlowovou ke krásné mladé ženě cosi přitahuje. Zdá se jí povědomá. Sestra záhy odhalí tajemství, které Cassie střežila přede všemi včetně milujícího manžela a rodiny. Tajemství, které všechno změní. Dalším pacientem na oddělení je Frank. Leží uzamčený ve vlastním těle, neschopný jakkoli komunikovat. Přesto slyší a vidí všechno, co se kolem něj děje, a brzy pochopí, že Cassii stále hrozí velké nebezpečí. Zatímco policie Cassiin případ nadále vyšetřuje, Frank je jediný, kdo zná pravdu.

Zařazeno v kategoriích
Emily Elgarová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Teď mlč

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Emily Elgarová

Teď mlč – e-kniha

Copyright © Mladá fonta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


EMILY ELGAROVÁ



Mladá fronta

EMILY ELGAROVÁ


Přeložila Helena Hartlová

Copyright © 2017 by Emily Elgar

Epigraph p.ix © Paulo Coelho 2003

First published in Great Britain in 2017 by Sphere,

an imprint of Little, Brown Book Group

Translation © Helena Hartlová, 2018

ISBN 978-80-204-4451-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-4977-1 (ePDF)

ISBN 978-80-204-4976-4 (ePUB)

ISBN 978-80-204-4978-8 (Mobi)


Mé sestře Amy


„V každém okamžiku života stojíme všichni

jednou nohou v pohádce a druhou nad propastí.“

Paulo Coelho, Jedenáct minut


9

Prolog

Tma jako by ji k sobě přitahovala, jako by ji s každým dalším

krokem do husté noci svírala v mrazivém objetí. Vzduch jí skaždým ledovým nádechem vysílá do plic elektrické impulzy a nohy

hladce kloužou po pěšině, jisté si svým novým směrem. Z boku

slyší bublající potok, nad hlavou skřípající větve stříbrných bříz

připomínají do sebe propletené artritické prsty.

Měsíc ukazuje svou přívětivou skvrnitou tvář a stříbřitě jí svítí na cestu jako pohádková sudička. Usměje se na něj, než jí znovu zmizí za spěchajícím mrakem. Cítí naprostý soulad se světem, který se s lehkostí pohybuje spolu s ní. Jako by se v ní snepatrným povzdechem uvolnila jakási neviditelná síla a ona splynula se životem. K vlastnímu údivu si začíná pobrukovat cosi z vlastní hlavy, jako malé dítě. Je to nesmysl, jí je to ale úplně jedno anestydí se za to.

Proč si nevšimla dřív, jak harmonický může být tenhle svět?

Její pobrukování dostává tvar jména. „Maisie!“ zavoládlouze a s lehkostí. Zastaví se a zavolá znovu, tentokráthlasitěji: „Maisie!“ Chvíli poslouchá. Ticho noci je jako přítomnost sama, pevné a nekonečné. Každou chvilku už se rozvlní živý plot a ozve se sladké zapraskání jemných větviček pod fenčinými hbitými tlapkami. Zatím je ale slyšet jen hutné ticho. Jerozhodnutá nedělat si starosti. Maisie jistě pobíhá po nedaleké louce, s tělíčkem nabitým adrenalinem, čenich u země, vrtí ocáskem, hluchá k čemukoli vyjma kakofonie pachů všude kolem. Posune si tašku na rameni, znovu zavolá a jde dál po známé asfaltce s vytlučeným povrchem.

Reflektory auta za ní ji vylekají, vtírají se do její ryze intimní chvilky, připadá si přistižená při něčem, co by nikdo neměl vidět. To auto zná. Mává, její paže vrhají na silnici absurdně dlouhé stíny.

Dává se do lehkého běhu. Kousek vpředu se cesta rozšiřuje, tam můžou zastavit a promluvit si. Zdá se ale, jako by její běh auto přitahoval, jako by odhalilo nějakou její slabost – ty reflektory se jí se zvířecí dravostí přilepily na záda jako lesknoucí se oči divokého zvířete vedeného instinktem, které v nozdrách ucítilo kořist. Uvědomuje si, že se světla blíží stále rychleji, řítí se k ní tryskem. Z hrdla se jí vydere výkřik, vítr ale s jejím hlasem spěchá pryč, jako by ho bylo zapotřebí někde jinde, u jiného dramatu. Auto zavrčí, už je tak blízko.

Taška jí padá z ramene a ve chvíli, kdy se jí auto zakousne do boku, krk jí poskočí stranou. Cítí, jak jí kosti praskají, stejně snadno jako porcelán. Náraz ji roztočí do šílené piruety a odhodí ji až k potoku. Nohy pohybu nestačí a ona padá na záda. Trny drásají bezmocné ruce chňapající po křoví, jak hledají oporu, je to ale jen ostružiní a pružné větve. Ani nezpomalí její pád. Slyší vlastní křik, podivně zapadlý, jako kdyby přicházel zdáli, odněkoho jiného. Hlavou naráží na něco tvrdého, zní to, jako když kus masa pleskne o řezníkův stůl.

Potok je docela úzký a jí padne přesně, jako rakev na míru. Srdce jí pumpuje energii do celého těla s takovou silou, že necítí nic jiného. Ani mrazivá voda, která se žene kolem ní ve snaze najít si novou cestičku navzdory překážce, už nebodá. Mrazivý vzduch voní vlhkem a tlením a její dech ji obklopujenepravidelnými obláčky jako drobnými dušičkami, jako kdyby kousky jí samé unikaly a rozpouštěly se do noci.

Otevírá oči, obloha je stále temně inkoustová a kapky deště ji štípou do obličeje jako drobounké vlhké polibky. Auto se nad ní s mechanickým oddechováním konečně zastavilo. Sahá si mezi stehna a zvedá ruce k očím. Žádná krev. Díkybohu, žádná krev.

11

Maisie, neposlucha Maisie štěká. Slyší kroky na asfaltu. Někde

nad ní se zastavují. Nechce, aby se zastavily. S úlevou zjišťuje, že

se znovu vzdalují. Ticho před úsvitem ji přikrývá a tiskne dono

vého lůžka. Vnímá, jak ji potok objímá, uklidňuje a tiší. Udělá

nejlíp, když si trochu zdřímne, jenom na chviličku. Až se probudí,

všechno bude jasné, bude zase volná.

1.

Alice

Sedám si na svou obvyklou židli čelem k němu. Hlavu máotočenou mým směrem, je trpělivý, čeká, až začnu. Neočekávám

přivítání, což je dobře, protože bych se ho od něj nedočkala.

Profesionálně si počká, až začnu mluvit, což nakonec vždycky

udělám.

„Zdravím vás, Franku – šťastný nový rok. Doufám, že bylo o Vánocích všechno v pořádku. Ráda vás vidím,“ usměju se na něj.

Ani se nehne. Jeho obličej zůstává bez výrazu.

„Připadá mi, jako bych byla pryč celou věčnost.“ Rozhlédnu se, ten poloprázdný malý prostor vypadá úplně stejně. Lednové slunce pronikající oknem je po deštích úlevou. Osvětluje zrníčka prachu, která se vznášejí ve vzduchu.

„Naše Vánoce se celkem vydařily. Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že se s Davidem chystáme za mou rodinou do New Forestu? Claire přestěhovala mámu s tátou do stodoly, kterou přestavěli k bydlení, takže teď s Martinem a dětmi mají starý dům pro sebe. Myslela jsem si, že mi to nebude vadit, ale bylo to hodně divné. Dům, kde jsme vyrostly, s věcmi někoho jiného. Davidovi ale připadalo, že moji rodiče jsou s tou změnou spokojení, což je samozřejmě nejdůležitější.“

Celé to vymyslela a pečlivě zrealizovala moje sestra Claire. Je mladší než já, i když jenom o osmnáct měsíců. Usoudila, že je nesmysl, aby se rodiče ztráceli v pětipokojovém georgiánském domě našeho dětství, zatímco ona s rodinou se tísní v nájemním bytě. Přestavbu staré, černě namořené stodoly navrhl můj manžel David, který je architekt, a celé se to narychlo postavilo během šesti měsíců. Moji rodiče si svým obvyklým klidným způsobem sbalili svoje knížky o ptácích, hrnky a starý dubový stůl, který má dodnes na okraji delší strany skalpelem vyrytý nápis „Alice Taylorová“, a odšourali se přes příjezdovou cestu do svého nového domova. Na všechno ostatní Claire objednala kontejner.

Frank mlčí, čeká, kdy na něj zase začnu mluvit. Poposednu si na židli.

„Děti byly sladké. Sestřin pětiletý Harry měl nedávno ve vlasech vši a všiml si, že to slovo je obsažené i v mnoha dalších slovech. Mně celé Vánoce říkal teto veško. Davidovi to připadalo kpoukání. Jemně jsem Martinovi naznačila, že by mu třeba mohl říct, ať toho nechá, ale buďto mou narážku nepochopil, nebo se mu nechtělo zasahovat. S Martinem nikdy nevím, na čem jsem.

Pořád se nemůžu rozhodnout, co si mám o svém, ramenykrčícím švagrovi vlastně myslet. Říkám si, že je buď geniální, anebo mu to vůbec nemyslí. David má dojem, že jen přišel na to, jak si nekomplikovat život, což, pokud je to pravda, z něj v mých očích dělá génia, vzhledem k tomu, že si vzal mou sestru.

S Claire jsme si naštěstí až tak moc na nervy nelezly, i když vlastně na Štědrý den k jedné hádce skoro došlo.“ Nakláním se k Frankovi. Historky o sestřiných dětech nemůžu většině lidí vykládat, takže si to hodlám užít. „Zrovna jsem vykoupalaHarryho, sešla jsem dolů do kuchyně a vidím, že Claire sloupává Else z hroznů slupky... loupe jí hrozny, proboha! Chápala bych to u miminka, ale u tříletýho děcka? Claire asi věděla, co si o tom myslím, a hned řekla, že by je Elsa se slupkami nejedla. Naštěstí zrovna vešel David a zarazil mě, dřív než jsem se do ní stihla pustit.“

Tahle poslední věta nebyla tak docela pravdivá. Davidovapřítomnost zabránila propuknutí hádky naplno, stejně jsem si ale nedokázala odpustit, abych neutrousila: „Pěkně si tě omotala kolem prstu,“ když jsem pozorovala Claire, jak se sklání nadjejich novým kuchyňským stolem a nehtem ďoube do hroznových kuliček, zatímco si Elsa hoví ve své dětské sedačce a kope do stolu jako nějaký miniaturní diktátor.

Claire na mě od stolu vyštěkla: „Cos to říkala, Ali?“

Elsa přestala kopat do stolu a zadívala se na mě, tváře rudé, naběhlé, lesklé od šťávy z hroznů. Vypadala dotčeně, že se do toho pletu, když jí všechno tak hezky vychází.

„Ale no tak, Claire. Ty jí vážně ty hrozny ještě pořád loupeš?“

Claire dokončila kuličku, na které zrovna pracovala, a podala ji Else, která po ní chňapla a tlustou pěstičkou s ní hladově zamířila do pusy, aniž ze mě spustila oči.

„Prostě jen chci, aby měla víc ovoce, a tohle je jediný způsob,“ řekla Claire s nuceným klidem. Elsa začala kuličku vína vysávat, pokoušela se zarýt zoubky do jejího kluzkého povrchu. Claire si lokla vína, než dodala: „Co kdybys to nechala na mně, Alice?“ s podtextem: „Jak bys to mohla chápat, když sama děti nemáš?“ Vtom vešel David, jako obvykle právě včas, s papírovou čepicí roztrženou ve švech, s předčasně šedivými vlasy trčícími vroztodivných úhlech. Věděl, že jsem dost opilá a dost unavená, abych se pustila do malé hádky. „Pojď se mnou, Ali. Potřebujeme s tvým tátou, abys nám pomohla porazit Martina a tvou mámu.“ Hráli v obýváku společenské hry, zatímco já pomáhala Claire s dětmi. David hádky nesnáší, a tak jsem se protáhla kolem Elsiny sedačky a šla si zahrát trivial pursuit. Při odchodu jsem zahlédla, jak Else vyskakuje z pusinky kulička připomínající světlezelenou oční bulvu. David pak na oloupanou kuličku vína šlápl a já se Claire omluvila a obě jsme se zasmály nad hroznovou cestičkou, která se za Davidem táhla po břidlicových dlaždicích.

V tomhle bodě vyprávění by se mě terapeut asi zeptal: „A jak jste se při sestřině poznámce cítila?“ Ale kdepak Frank, to není jeho styl.

Odhodlaně jsem pokračovala: „Jinak bylo všechno vážněprima. Máma s tátou byli moc milí a tiší jako obvykle. Pořád jsou celí u vytržení z Harryho a Elsy. Jsou šťastní, že je mají tak blízko. Takhle to nejspíš v rodinách dřív chodilo: prarodiče přikládali ruku k dílu, všelicos vnoučata učili, vyprávěli jim, jaké to bylo, když byli sami dětmi, a takové věci.“ Odmlčela jsem se, polkla, nejsem si jistá, jak do toho dokonalého rodinného obrázkuzaadám já. Zajímalo by mě, jestli si Frank všiml, jak rychle měním téma.

„Na pár dnů byl u nás Davidův táta Simon a potom jsme naSilvestra byli u Jess a Tima – to jsou ti naši místní přátelé, o kterých jsem vám už povídala –, takže nic extra, další společenské hry a víno.“ Pokrčím rameny: „Bylo to pěkné.“ Simon jako vdovec našel znovu zalíbení v golfu poté, co Davidova matka Marjorie před pěti lety zemřela na rakovinu prsu. Budí dojem, že je celkem spokojený. Nenapadá mě, co bych ještě mohla říct. Frank podle mě ví, že si něco nechávám pro sebe, neříkám mu o svém slibu, který se neustále snažím odhánět jako dotěrnou mouchu.

Opírám se v židli pro návštěvy. Frank se během svátkůnezměnil. Jeho mrtvolně bledá hlava spočívá plnou vahou na polštáři. Částečně je schovaný za dýchacím přístrojem, tracheotomický vývod má napojený na tlustou hadici z modrého plastupřipomínající chapadlo chobotnice, nelítostně čnící uprostřed krku. Jeho seschlé tělo jako by bylo nakreslené uhlem, ale hlava je tvrdá a těžká, jako vytesaná z mramoru. Ventilátor a monitory za ním s cvakáním a pípáním odpočítávají nekonečné vteřiny. Připadají mi hlasitější, vlezlejší, než si je pamatuju.

Jeho dcera Lucy mi jednou říkala, že má Frank silnýzápadoanglický přízvuk. Miluju přízvuky. Škoda, že ho možnánikdy neuslyším mluvit. Hledím dolů na jeho tvář. Je unavenou připomínkou Franka, kterého jsem viděla na fotkách.Připomíná ohmataného plyšového medvídka, kůži má z nemocničního vzduchu nezdravě zažloutlou, vlasy bílé a pavučinkové jako roztřepená bavlna.

Když ho sem před dvěma měsíci přijali, byly mahagonové jako moje vlasy. Vzpomínám si, jak jedna ze sester – asi to byla Carol – poznamenala, že vypadáme jako bratr se sestrou. Možná díky téhle poznámce jsem na něj začala mluvit. Anebo možná proto, že je tady tak dlouho a týdny ubíhají, aniž by za ním někdo přišel na návštěvu, anebo prostě proto, že je Frank tak dobrý posluchač.

Můj instinkt mi říká, že Frank je víc při vědomí, než naznačují snímky jeho mozku a výsledky testů, na oddělení 9B ovšeminstinkty nemají žádnou váhu. Než se cokoli změní, všechno musí být doloženo přístrojem nebo grafem. Když sem Franka přijali, mluvit na něj bylo jako mluvit k prázdné skříňce – byl někdedaleko, netuším kde –, když s ním ale sedím teď, cítím jeho přítomnost. Vím, že poslouchá. Aniž pohnul jediným svalem nebo řekl jediné slovo – těsně před Vánocemi mě v den výročí mého prvního potratu dokázal utěšit. Pověděla jsem mu o tom prvním, zatímco jsem mu čistila tracheotomii. Myslím, že nás to překvapilo oba. Potom jsem mu pověděla o dalších sedmi, které následovaly. Pověděla jsem mu dokonce i o tom, o kterém neví ani David, kdy moje tělo uhasilo maličký život tak dokonale a tiše jako svíčku ve sklenici. Ulevilo se mi, když jsem to Frankovi pověděla. Nejspíš mi pomáhá, že se nemůže hýbat, že se nemusím dívat na obvyklou snahu skrývat lítost, kterou vidím v obličejích většiny lidí. Pohladila jsemFranka po chmýří na hlavě, stejně jemném jako jeho dech na hřbetu mé ruky. Nový rok pro mě znamená konec snažení a začátek úsilí přijmout skutečnost, že nebudeme mít vlastní rodinu. Slíbila jsem to Davidovi. Souhlasila jsem s tím, že víc než osm let snaženínezvládneme. Je po všem.

Koušu se do spodního rtu. Nesmím si příliš zvykat na to,vykládat Frankovi o sobě, není to vůči němu fér, a tak odtahuju ruku a odvracím od něho pohled. Sestřičky, co sloužily o Vánocích, omotaly rám Frankovy postele u jeho nohou červeným řetězem. Vím, že to myslely dobře, teď to ale vypadá trochu hloupě.

Vstávám ze židle, vděčná za to, že se můžu něčím zaměstnat. Sloupnu izolepu z pelesti a řetěz smotám. Představím si, že si Frank v duchu říká: Díkybohu za to, usměju se na něj, odpovím: „Rádo se stalo, Franku,“ a odhazuju řetěz do koše. Kroměčerveného řetězu a plastového Santy na saních se soby, kteří vypadají, jako by v tlamách ukrývali rozeklané jazyky, z toho letos oddělení 9B vyšlo celkem dobře. Jedinou další výzdobou kolem Franka je pár vánočních přání na boční straně nočního stolku. Zatím je tam nechávám.

Ze vzdáleného konce oddělení slyším hlasy: přicházejísestry z druhé denní směny. Za pět minut mě čeká vizita, a tak se s Frankem loučím a procházím širokou chodbou, která tvoří oddělení 9B Nemocnice svaté Kateřiny, nebo taky Katky, jak jí všichni přezdívají. Jsme jednou z „Devítek“, tří akutníchoddělení v Katce. 9B je malá jednotka intenzivní péče se čtyřmi lůžky. Každý z našich pacientů tady balancuje na svém vlastním laně mezi životem a smrtí. My sestry se v péči o pacienty střídáme, ale co sem Franka v listopadu přivezli, jeho ošetřování pokaždé přidělím sobě.

Mířím zpátky ke dveřím na oddělení a moje bílé tenisky natmavězelené lepkavé plastové podlaze vydávají vrzavé zvuky, stejně povědomé jako pískot rychlovarné konvice. Všechno dneskapůsobí stejně, přesto ale svátky oddělení skoro neznatelně změnily. Dneska ráno tu vládne atmosféra nových možností. Nastoupilo pár nových lidí, máme nové diáře a koberec na sesterně jevyčištěný. Cítit je to tu ale stejně, vzduch jako v kterékolinemocnici, vlhký závan rozvařených brambor a dezinfekce. Návštěvy se v něm dusí, když tu ale pracujete, zvyknete si.

Chystám se připojit k povánočnímu klábosení, které se ozývá ze sesterny a připomíná bublající pěnu, ze své kanceláře ale zrovna toporně vychází Sharma, jeden z lékařů, připravený na vizity. Je mu sedmačtyřicet, vypadá ale mnohem starší, jako by mu Vánoce přidaly roky. Je snad ještě preciznější a naškrobenější než obvykle, jako by mu Santa Claus přinesl napařovačku, pravítko arozprašovač. Malý knírek má, zrovna jako vlasy, černý jak uhel, lesklý a symetrický. Ramena tvoří s tělem pravé úhly a jeho tři propisky v náprsní kapse, černá, modrá a červená, jsou nachystané k akci. Je to zneklidňující. Jak může někdo jako on pracovat ve světě prosyceném močí a zvratky? Když dělám vizitu s ním, pokaždé jsem z něj trochu nesvá, jako kdybych ho hlášením oproleženinách a vyměšování mohla ušpinit.

Ze sesterny slyším, jak Mary něco vykládá nové elévceLizzie. Lizzie se začíná smát tomu, co Mary řekla. Obě o Vánocích sloužily. Na Mary si člověk musí zvyknout, a tak mám radost, že spolu zřejmě vycházejí.

Ze stolu na recepci si beru desky s poznámkami staniční sestry. Sharma nechce dělat vizity se sestrami jednotlivých pacientů, ale se služebně nejstarší sestrou toho dne. Mám podezření, že čím míň nás vidí, tím je radši. Jako staniční sestru si dneska zavolal mě. Obracím se na něj.

„Zdravím, pane doktore. Jaké jste měl svátky?“

„Bonum. Děkuji. Můžeme začít?“ Sharma prokládá řeč latinou, což Mary dopaluje – „Debil jeden nafoukanej. Kdo si myslí, že je? Julius Caesar?“ –, ale mně je to jen k smíchu.

Na 9B jsou v tuhle chvíli jen tři pacienti. Caleb na dvojce chytil hned po Vánocích ošklivou infekci, když mu odoperovalirakovinou prolezlou slezinu. Přišel jeho čas, jak se říká. Přestože byl slabý jako jehňátko, našel ještě dost síly k tomu, aby se pokusil vytáhnout si infuzi, která mu do paže pumpovala antibiotika. Když umřel, jeho žena Hope nám napsala děkovný pozdrav – pořád visí na recepci. Zima je tady většinou rušným obdobím, se zápaly plic starých lidí a nehodami na kluzkých silnicích a při bouřlivých oslavách mladých. Calebova postel bude s největší pravděpodobností do večera obsazená.

Vizita začíná u postele číslo jedna: kardiak George Peters, který se vzpamatovává z nedávného zápalu plic. Sharma se přesouvá k Ellen Hargreavesové na posteli číslo čtyři, devětaosmdesátileté pacientce s vícečetným selháním orgánů, demencí a rakovinou, než konečně dojde k Franku Ashcroftovi. Podle Sharmy je Frank nejznepokojivější pacient na oddělení. Ne kvůli svýmsymptomům, ale kvůli svému protrahovanému pobytu. Sharma má za to, že je Frank na 9B už moc dlouho. Většina pacientů tady nezůstává déle než pár týdnů a Frank je tu už dva měsíce. Cestou k Frankovu lůžku míjíme Lizzie, která na mě mává, usmívá se a rudne. Přestýlá už postel, která patřila Calebovi, lůžko číslo dvě proti Frankovi. Na všechno, co zdravotnický asistent připravil k dalšímu použití, lepí nálepku „sterilní“.

„Žádný vánoční řetěz pro pana Ashcrofta, jak vidím,“ říkáSharma, když se zastavíme u nohou Frankovy postele. V jeho hlase stále slyším stopy Hajdarábádu. Přízvuku se jen tak nezbavíte.

„Aha, no vlastně už jsem ho sundala.“

„Můžete dohlédnout na to, aby zmizelo i všechno ostatní?“ ptá se a přitom nahlíží do Frankova chorobopisu.

On mluví a já se koušu do rtu.

„Tak tedy, Frank Ashcroft, padesát let, mrtvice mozkovéhokmene. Kóma v trvání jednoho měsíce a nyní patrně PVS, vzhledem k pozorovaným mimovolním pohybům očí. EEG ukazuje narozsáhlé poškození s jistou dávkou aktivity paraoxonázy. Na ventilaci je od svého příchodu sem, je to tak?“ Sharma samozřejmě průběh zdravotní péče o Franka zná, stejně ale s oblibou všechno znovu projde. Přikývnu.

„Byla zde snaha pokusit se povzbudit u něj spontánní dýchání a ověřit fungování bránice, zkusili jsme tedy ubrat, prodělal ale další drobnou příhodu.“

„Ano, to je pravda.“

Sharma má rád poddajné sestry. Že je Frank v trvalémvegetativním stavu, to Sharma rozhodl po několika minutách prohlížení výsledků snímkování a po méně než dvou minutách, které strávil u Frankova lůžka. Protokol pro diagnostikování PVS vyžaduje souhlasné stanovisko dvou dalších konzultantů. Sharma másouhlas jednoho. Pokud svou diagnózu prosadí, bude to Frankův konec. Přemístí ho do nějakého zařízení, do čekárny márnice, kde ho budou udržovat při životě do doby, než chytne nějakou infekci a antibiotika přestanou zabírat. Musím pro něj doufat v něco lepšího. Protože k čemu by to jinak všechno bylo?

„Pokud si vzpomínám, nemá prakticky žádnou rodinu.Rozhodně nikoho, kdo by se podílel na péči, že?“

Kéž bych mu mohla zacpat pusu. Frank leží jen pár kroků od něj.

„Má dceru,“ říkám tiše. „Její návštěvy jsou nepravidelné. Smanželkou jsou odloučení. Jednou nebo dvakrát přišli na návštěvu přátelé a matka, tu teď ale přestěhovali do ciziny. Chtěla přijet na Vánoce, bylo to ale myslím příliš drahé. Ne, mimo nich onikom dalším nevím.“

Sharma pohlédne na Franka a potom zpátky do svýchzáznamů, čelo má svraštělé. „No, jak víte, je tady už příliš dlouho. Odčerpává spousty prostředků. Obávám se, že doba už je taková, musíme pro něj najít místo někde jinde a přesunout ho tam. Slyšel jsem, že jeden pečovatelský domov v Readingu hodlá investovat do nového vybavení. Trochu se poptám.“ V jeho ruce se ocitá modrá propiska a s ní je vizita pro tohle dopoledne u konce.Představuju si Sharmu, jak po návratu do své kanceláře provádí součty červenou tužkou, aby zjistil cenu Frankova života v penězích.

Nakukuju čtvercovým oknem do malé sesterny na koncioddělení. Carol – vrchní sestra středního věku s krátkými natrvalenými vlasy, živým smíchem a velkým poprsím, z něhož ji bolí v zádech – sedí u svého stolu, který přetéká manuály o správných přístupech a postupech, seznamy a interními sděleními. Na protější stěnu malé místnosti bez oken Carol pověsila zarámovanou fotografii všech stálých zaměstnanců „Devítek“. Nikdo z oddělení tu fotku nemůže vystát, naše obličeje ve světle zářivek působí unaveně, vyžile a staře, všichni ale máme Carol příliš rádi na to, abychom obrázek sundali.

S pěti lety na kontě jsem druhá nejdéle sloužící sestra na 9B. Moje kamarádka Mary – která dneska ráno sedí naproti Carol, jí karbanátky koupené s padesátiprocentní slevou a pije čaj – je ovšem s dvacetiletým působením na 9B rekordmankou.

Mary se blíží důchodovému věku, je malá a podle vlastních slov se „rychle scvrkává“. Je hubená, přitom ale pořád jí. Má nakrátko ostříhané šedivé vlasy a veliké vykulené oči, které se podle ní zvětšují, čím víc toho vidí. Dokonce i primáři si Mary považují, ví se o ní, že dokáže pacienty diagnostikovat rychleji a přesněji než většina ostřílených doktorů. V bezpečí naší sesterny Mary častuje doktory směsí soucitu a pohrdání, mluví o nich jako o „istech“, což je její souhrnné označení všech specialistů od internistů přes neurology, chemiky a onkology po kardiology a tak dále, kteří na oddělení denně docházejí, mnozí z nich jako nervózní hmyz vznášející se nad lůžky pacientů, než se utečou zpět do bezpečí svých psacích stolů a knih.

Carol i Mary mě obejmou. Navzájem se ptáme, jaké jsme měly Vánoce, a Mary se potom vrací ke své tirádě, kterou jsem přerušila.

„Isti tohle zkrátka nechápou. Naprosto to nechápou.“

Je rozčílená. Když Caleb o Vánocích zemřel, ošetřovala ho se svou obvyklou přepečlivou pozorností a důkladností. Calebova zámožná rodina poslala lékařům jako poděkování za péči oCaleba vstupenky na ragby, na zápas anglického národního týmu. Sestry dostaly tucet koblih.

Mary jako obvykle pokračuje: „Myslí si, že všechno, co by kdy mohli potřebovat vědět, najdou v nějaké knize. Většina z nich se ani nenamáhá pořádně se na pacienta podívat, natož s ním promluvit. My jsme tady s našimi pacienty a s jejich rodinami den co den. My je všechny vidíme. Sestry jsou jako nemocniční nábytek. Všichni ostatní jsou neustále v pohybu, isti se dočkají povýšení, pacienti jdou domů nebo umřou, ale my zůstáváme, pevně na svým místě, aby si na nás ostatní mohli sednout, opřít se o nás a občas si do nás trochu kopnout.“

Carol se zahihňá a Mary mým směrem obrátí své kulaté oči ke stropu. Otočím se k magnetické tabuli, aby ani jedna neviděla, jak se směju. Vím, jak moc jde Mary na nervy Carolina věčná veselost. Mary si jde stoupnout vedle mě a stiskne mi rameno svou útlou silnou rukou, která v uplynulých dvou desetiletích zvedala, otírala, tiskla a hladila tolik nemocných a umírajících.

„Tak zase do práce, viď? Šťastný nový rok.“ S těmi slovy Mary vychází na chodbu, a ještě než se za ní zavřou dveře, už volá na technickou pracovnici oddělení: „Sue, hej, Sue!“

Zabírám židli proti Carol, na které ještě před chvílí seděla Mary. Carol vrtí hlavou směrem ke dveřím a zeširoka se na mě usměje se slovy: „Povídej mi něco o starých psech a nových kouscích!“ Na nose už jedny brýle má, teď ale pátrá v natrvalené hlavě pobrýlích na čtení, které jako obvykle hnízdí někde v jejích hustých vlasech.

„Já vím,“ říkám. „Pořád mluví o odchodu do penze, však víš. Nepoznám, jestli to dělá kvůli pozornosti, nebo to myslí vážně. Tak nebo tak si to tady bez ní stejně nedovedu představit.“

Carol přikývne, prohodí si brýle, otevře složku a zeptá se:„Takže co tu dneska máme?“

Jako vedoucí oddělení jsem částečně vrchní sestra a částečně sestra řadová. V Katce mají vrchní sestry odpovědnost vedoucího, který v nemocnici na třech jednotkách intenzivní péče vykonává stovky administrativních úkonů. Na 9B základní zdravotnický personál doplňují ještě „společné“ sestry všech tří jednotek,které mezi nimi přecházejí. Odráží se v tom podivná nemocniční hierarchie, kdy množství kontaktů s pacientem v rámci určité role rozhoduje o postavení na nemocničním žebříčku. Mnoho hodin kontaktu s pacientem – asistenti, zřízenci, pracovníci úklidu a ošetřovatelé –, to je plankton a kril, zatímco pozice s velmi malým nebo nulovým počtem hodin přímého kontaktu s pacientem – většina „istů“ –, to jsou v tomto zvláštním oceánu žraloci a velryby. Já se navzdory narůstajícím administrativním povinnostem kontaktu s pacienty nikdy nevzdám. Studovala jsem medicínu na Londýnské univerzitě, ale rupla jsem v prvním kole

24

doktorských zkoušek. Tehdy jsem z toho byla pochopitelnězdr

cená, nesnášela jsem nenápadné poznámky našich, že se asi víc

hodím na ošetřovatelství. Ukázalo se, že měli pravdu. Mnohem

víc mi sedí ta lidská část medicíny. Rozděluju léky, měnímpovle

čení, utěšuju rodiny a umírající pacienty držím za ruku, dokud

nevydechnou naposledy. Jsem s nimi. Být plankton mi naprosto

vyhovuje.

„Tak jo, podíváme se na to,“ říká Carol a čte rozvrh. „Takže ty

pokračuješ s Frankem. Brighton si vyžádal lůžko dvě protřicetile

tou pacientku s poraněním hlavy v kómatu stupně 4 podle GCS,

ale nepřivezou ji dřív než večer, možná dokonce až zítra. Lizzie

teď připravuje lůžko. Vezmi si prosím Ellen Hargreavesovou, má

dnes všechna možná vyšetření. Paula říkala, že byla špatná, zvlášť

v noci, je hodně rozrušená. Pořád chudinka vykřikuje, jako by

znovu prožívala nálety. Jo, a v záznamech je zmínka o vřídcích

v ústech a je třeba překontrolovat nosní sondu. Ve dvě hodiny

máme schůzku s jejími dětmi. Potom kdybys mohla udělatodpo

lední vizitu, kontaktovat rodinu George Peterse – během Vánoc

ho měla na starosti zaskakující sestra, takže se jim asi musíme

trochu věnovat – a potom kdyby ses mohla věnovat ošetřování

podle rozpisu, to by bylo skvělé. Taky jsem si říkala, Ali...ne

vadilo by ti dohlídnout pár týdnů na Lizzie, viď, že ne? Jen se

ujistit, že to tak nějak zvládá.“ Znovu po mě hodí úsměvem a já

se usměju na ni, pak vykročím do hemžení na oddělení vstříc

dlouhému dni, který mě čeká.

Do vjezdu před domem číslo 22 v ulici Blackcombe zajíždím

těsně před půl osmou večer. S Davidem tady žijeme už od svatby,

sedm let. Je to jeden z těch domů zarostlých zelení, které vypadají

mnohem menší, než ve skutečnosti jsou. Připomíná domeček

z dětské knížky. Tmavé vstupní dveře vykukují z okolních keřů

jako přívětivé oko. Tenhle dvoupodlažní dům z červených cihel

postavili v padesátých letech, a když jsme ho kupovali, všeobecně byl považovaný za nepopsatelně ošklivý – možná proto hopředchozí majitelé nechali obrůst zelení –, teď se tomu ovšem říká „retro“. David mi vysvětluje, že se polovina minulého stoletídostává znovu do módy – což on věděl dopředu –, takže jsme zjevně dokonale trendy. David dům popisuje jako „starý Hollywood“, což je výraz, který určitě pochytil v jednom z těch svých časopisů o architektuře, který teď používá k tomu, aby mě rozesmál a dal mi záminku posmívat se mu. Stejně ale musím uznat, že je to dost výstižný výraz. Dům má podél celé zadní stěny balkon se skleněnými posuvnými dveřmi a s výhledem do zahrady vesvahu. David se zamiloval do velkorysých proporcí a možnosti další přístavby, já se zamilovala do tří ložnic a možnosti založit rodinu. Teď máme samozřejmě jen dva pokoje pro hosty.

V domě je tma, takže David musí být venku. Pracuje nastavebním úřadu a posledního půl roku dělá z domova, což vyhovuje jeho spořivému šéfovi a vyhovuje to i Davidovi, který si, jak vím, vyšetří pár hodin, aby se mohl věnovat svým soukromýmarchitektonickým projektům. Říká, že tohle bude rok, kdy práci pro úřad omezí a konečně začne naplno fungovat jako architekt na volné noze. Svou práci, při níž pro místní správu sleduje a zpochybňuje kontroverzní plány výstavby, bral vždycky jen jako ,,vycpávku“, nanejvýš na rok, dokud se v našem novém, zpola venkovském životě v Sussexu neusadíme. Ale s příchodem finanční krizepřestali lidi plánovat drahé přestavby domů, zatímco Tesco pořád potřebovalo stavět svá nová parkoviště, a tak se David zapřel,přidržel se svého stolu a po večerech jsme mluvili o tom, že je to jen na další rok nebo tak nějak, dokud se ekonomika nevzpamatuje.

Teď je ale David venku. Vzal s sebou i Boba, našeho černého labradora. Zašátrám po vypínači a shodím ze sebe kabát, tašku pouštím s žuchnutím na kamennou podlahu v předsíni. Claire náš dům jednou popsala jako „dospěle uklizený“. Po zemi se nikde neválí zablácené tenisky ani dřevěné hračky. Žádné bezpečnostní zarážky na skříňkách, žádné nočníky za záchodovou mísou.

Naše kuchyň je zmenšeninou venkovské kuchyně, s malouspižírnou a velkým oknem do zahrady. Vím, že by David dal přednost něčemu modernějšímu, já ale byla vždycky blázen do všehorustikálního. Překročím Bobův okousaný pelech a nakouknu doledničky. Docela bych si dala skleničku vína, vždycky ale zkoušíme vydržet „čistý leden“, jeden měsíc bez alkoholu, a tak si místo toho naliju velkou sklenici vody s bublinkami, opřu se o dřez připomínající žlab a píšu esemesku Jess.

Co kdybyste přišli příští čtvrtek na večeři? David chce mluvit o té

přístavbě. Přenechám mu vaření a můžeme si to užít, ne? A.

Sotva ťuknu na ,,Odeslat“, venku se rozsvítí světlo akuchyňským oknem spatřím Davida. Vypadá, jako by nedávno hořel, bílá oblaka zpoceného tepla se kolem něj převalují jako kouř, stoupají z jeho běžeckého trika s lycrou. Ztěžka dýchá, dlaní jedné ruky se opírá o stěnu, druhou rukou se chytne za kotník a protahuje své dlouhé stehno, svaly na lýtku stojící nohy se přitom napínají jeho vahou. Zůstává v protažení jen pár vteřin, než změní strany. Strečinku nikdy moc nedal. Zítra ho bude všechno bolet.

Ozývá se slabé zaškrábání na vchodové dveře. Otevřu a dovnitř se protáhne Bobova hladká černá hlava, růžový jazyk mu visí ztlamy. Dožaduje se projevů náklonnosti. Poplácám ho po chladných svalnatých plecích. Ztěžka oddechuje, když se mu ale podívám do jeho milujících očí a ujistím ho, že je hodný kluk, stejnězvládne spokojeně zvednout obočí.

David projde dveřmi a skopne letité běžecké tenisky. Nakloní se ke mně se slaným polibkem, prošedivělé vlasy se mu lepí na čelo v propocených pramíncích. Pohledem se zdrží v mých očích, na vteřinku napjatý, jak zjišťuje, jestli jsem v pohodě.

Abych ho ujistila, že jsem, zadívám se na jeho propocenýběžecký úbor a říkám: „Jsem ohromená. Novoroční předsevzetí číslo jedna.“

Směje se. „Já vím, jedna velká fajfka na pitomým seznamu pro mě a Boba. Musím ale říct, že Bob mě zrovna nepovzbuzoval, že ne, Bobby?“ Bob sice slyší svoje jméno, zmůže se ale jen na pár pomalých těžkých plácnutí ocasem o podlahu ve své částikuchyně, kde se svalí do košíku, a černý bok se mu vyčerpaně pohybuje nahoru a dolů.

David mění Bobovi vodu v misce a teprve potom si z kohoutku natočí sklenici pro sebe. Vypije ji natřikrát a řekne: „Prováděl tu svou zastavovací taktiku, víš, prostě si sedl, odmítl se hnout a pak se chtěl rozběhnout k domovu. Musel jsem ho doslova vláčet.“

Směju se. Bob umí být paličatý – a těžký – jako mezek.

David si jde ke dřezu pro další sklenici a cestou mě pohladí po zádech. „Jaký jsi měla den?“ zeptá se.

Poštu, kterou jsem zběžně prohlídla, pouštím na pracovnídesku a ohýbám se, abych si zula tenisky. Po svátcích mě nohy bolí víc než obvykle.

„Rušný,“ říkám, „ale dobrý. Věřil bys, že Mary je v Katce už dvacet let? Ta ženská má teda rozhodně výdrž. Nechápu, jak to dokázala. Vlastně je to další předsevzetí: musím začít plánovat, zapřemýšlet, co budu dělat dál.“ Mám ze sebe radost, že se mi daří tenhle lehký tón. Během našich prvních společných let vmrňavém sklepním bytě v Hackney – já byla sestra s čerstvě získanou kvalifikací, David končil studium architektury –, tehdy jsme nad sklenicí piva v zatuchlé místní hospodě mluvili o budoucnosti. Tenkrát si ještě Hackney všichni spojovali spíš s kriminalitou než s kavárnami a klubovými restauracemi. V mém plánu jsme okolo třicítky měli děti, já přestala chodit do práce, dokud byly maličké, a možná začala dělat něco docela jiného, když šly do školy, jako třeba pracovat ve výtvarné galerii nebo navrhovat šperky, něco tvořivého, co by mi umožnilo být kdykoli po ruce při jejichnemoci a o prázdninách, přičemž David by už v té době měl vlastní vzkvétající živnost. Žili bychom v rozlehlém statku u moře a naše děti by vyrůstaly se psy, slepicemi a kozami a byly by nespoutané a červenolící, beze strachu z dospělých a budoucnosti. Všechno jsem si to hezky malovala.

David se otočil, aby mě objal. Zřejmě ví, na co myslím.Dokonale mu zapadnu pod ramena a on instinktivně sklání hlavu, aby mě políbil někam na tvář. Strefil se rty vedle mého obočí.

„Jak ses měl ty?“ ptám se hlasem ztlumeným jeho hrudí. Krátce mě políbí, tentokrát na rty, než se oddělíme.

„Ale dobře, to víš. Udělal jsem pár dalších výkresů k tépřístavbě pro Jess a Tima, začíná se to docela hezky klubat.“ David našim kamarádům účtuje přátelskou cenu: je důležité, aby o něm místní věděli.

„To je senzační!“ říkám. Otevírám obálku s účtem za telefon a hned ji zase pokládám zpátky na desku, aniž bych se podívala dovnitř. „Vlastně jsem Jess zrovna psala. Pozvala jsem je na příští čtvrtek. Říkala jsem si, že můžete s Timem nadšeně hýkat nad výkresy a já s Jess zatím pořádně probereme, co je nového.“

David oplachuje sklenici. „To zní dobře. Uvařím svéproslavené lasaně.“ Nakukuje do ledničky. „Co si dáme k večeři? Bože, tohle je hotová džungle.“ Mluví o té spoustě špenátu a kapusty, co jsem nakoupila. Předsevzetí číslo pět: začít opravdu používat odšťavňovač, který jsem Davidovi pořídila k Vánocům. David všechnu zeleň vytahuje z ledničky, až najde starý kus čedaru, který začne krájet přímo na pracovní desce a strká si ho po kusech do úst. S pusou plnou sýra nafoukne tváře a přikývne. „Dneska to vypadá na starou dobrou kapustu se salátem a jako moučník špenát. Začíná se mi stýskat po Vánocích.“

Zasměju se, když si dramaticky položí hlavu na dřevěnoudesku, a zmocním se posledního kousku sýra, zatímco David mumlá vyčítavě: „Slib mi, že letošek bude vypadat líp než tohle.“

Křením se na něj, ale neodpovídám. Místo toho se vydám po schodech k naší ložnici, protože už Davidovi nechci slibovat věci, které nemůžu splnit.

2.

Frank

Když jsem byl kluk, někdy kolem šesti nebo sedmi, mámaonemocněla. Ukázalo se, že to nebylo nic vážného, několik týdnů ale

musela být pryč a já s bratrem jsme zatím žili u prarodičů. Byli

na nás celkem hodní, jenomže to bylo prvně, kdy se mi po někom

stýskalo. Nebylo to takové to běžné neurčité stýskání, spíš něco

jako zpětný tah pupeční šňůry. Bez mámy jsem si připadal jako

embryo neschopné samostatného života, instinktivně jsem chtěl

být zpátky v jejím lůně, kde bylo bezpečí, kde bych mohl být

sám. Potom jsme se vrátili domů a všechno bylo zase jako dřív,

a jak už to u dětí bývá, všechen ten pláč a volání po ní najednou

jako by se nikdy nestaly.

Tahle vzpomínka se mi vybavila, když tu teď nebyla Alice. Jak mi bylo, když máma onemocněla. Těch posledních pár dnů jsem panikařil, sám sebe jsem děsil představami, že už se nikdy nevrátí. Říkala mi, že tu okolo Vánoc nebude, já si ale myslel, že mluví o jednom nebo dvou dnech. Přes svátky tu bylo pár zaskakujících sester, co se ani nenamáhaly zapamatovat si moje jméno. Pro ně jsem byl jen „pacient“.

Ta nová, Lizzie, ke mně tu a tam utrousí nějaký vtip.

„Dneska máme krůtí příchuť, pane Ashcrofte,“ řekla mi zpod santovské čepice na Štědrý den a vyprázdnila injekční stříkačku do jedné z trubiček, co ze mě trčí a posílá mi hnědou hmotuenterální výživy rovnou cestou do žaludku. Byla to od ní hezká snaha, měla by ale vědět, že nepoznám rozdíl mezi krůtou a asfaltovou směsí. Lizzie je nová i mezi námi vegeťáky, to se pozná. Posunuje mi hlavu nejistými, opatrnými trhanými pohyby. Vlastně je to docela milé. Nechce mi ublížit. Mohla by mi ovšem klidněpřejíždět po hrudi struhadlem a na břicho použít zapalovač. Všechno bych to cítil stejně jako kdokoli jiný, každé strouhnutí a každé popálení. S tím rozdílem, že já bych nemohl křičet. Nedokázal bych ani pohnout víčkem.

Často si říkám, že kdyby Sharma uvěřil Alici a jejídiagnóze „syndromu uzamčení“ místo „trvalého vegetativního stavu“, všechno by se tady pro mě změnilo. Z toho, co jsem pochopil, je PVS skoro totéž, jako byste řekli, že je člověk mrtvý, pokud jde o všechny způsoby projevu života. Pacienti v PVS se potácejí mezi životem a smrtí, s mozkem prázdným jako oblaka, jen se jim do plic pumpuje kyslík. Doktoři takové pacienty udržují v chodu, podobně jako děcka, co drží motýla na šňůrce, nepustí je, se vší vážností lpí na své hře, protože vypnutím přístrojů, puštěním provázku by přišli o hru, nechali by motýla uletět, a to se nesmí stát. S tím se ale nejspíš nedá nic dělat. Živí bývají obvykleposedlí životem.

Tak to jsou pacienti v PVS, sice se svítí, nikdo ale není doma. Moje situace je trochu jiná, já jsem doma, jenže vypadly pojistky. Alice tomu říká „syndrom uzamčení“. Svědící nos, smysl prohumor, sexuální touha, hlas v mé hlavě, potřeba vyměšovat, lítost, to všechno mám, všechna tahle nutkání, potřeby a touhy, stejně jasné, bodavé a mučivé jako vždycky. Jenže jsem se zaseknul, nic z toho nemůžu „udělat“. Žádná možnost se poškrábat, zasmát se, šukat, klábosit, močit nebo brečet. Všechno se dělá za mě nebo skrze mě, všechno až na to šukání.

Alice je tady pořád jediná, kdo mě vnímá uvězněného v mém vlastním těle. Těším se, až ji zase uvidím. Její kroky už dopředu poznám.

Alice je zpátky. Je tady.

Z čepce jí vyklouzne několik pramínků vlnitých hnědých vlasů a zastaví se pár centimetrů od mého obličeje. Směje se a její modré oči se přitom trochu přimhouří, na levé tváři se objeví dolíček – a ano, je to tady... ta mezírka mezi zuby, jako tajná jeskyňka, kterou zahlédnete, jen když se směje. Jednou mi říkala, že si na škole chtěla ušetřit peníze, aby jí tu mezírku zaplnili, potom ale místo toho radši jela na výlet.

„Zdravím vás, Franku, šťastný nový rok. Doufám, že bylo oVánocích všechno v pořádku. Ráda vás vidím.“ Chci, aby se mě dotkla, aby mi položila ruku na tvář, řekla mi stejně jako máma, že je zpátky a teď už bude se mnou. Myslím, že ani Alice neví, jak dlouhých může být deset dnů, když je tady člověk uvězněný. Vykládá o Vánocích, o neteři a synovci, já ale vím, na co myslí, když se kouše do spodního rtu. Kdyby to šlo, řekl bych jí, že vím, jak člověka trýzní samota, jak ho mučí vztek, řekl bych jí, že jsme možná každý jiný, ona ale není sama.

Sundává vánoční řetěz z pelesti a já si říkám: Díkybohu, Alice, tohle vážně není nic pro mě. Chvilku váhá nad vánočnímigratulacemi, ale nechává je, kde jsou, a pak už je pryč, čeká ji vizita. Jsem jí vděčný, že tady ta přání nechala. Viděl jsem je jen jednou, když je Lizzie těsně před Vánocemi otevírala. Od té doby jsoupřichycená k boku mého nočního stolku a sestry mi jen málokdy otočí hlavu dost daleko doprava, abych na ně viděl. Letos jsem dostal jen tři, což je nejspíš v pořádku, vzhledem k tomu, že já neposlal žádné. Pamatuju si je celkem dobře, můj mozek se docela slušně naučil pořizovat momentky. Alespoň nějaká drobná požehnání. Jedna je od mého mladšího brášky Dexe, který se s novoumanželkou asi před rokem přestěhoval do Costa del Bůhvíkde. Moje máma se vystěhovala z domu ve Swindonu, kde jsme vyrostli a kde žila docela sama, co táta před devětadvaceti lety umřel, a odjela s Dexem a jeho novou ženou Bridget do Španělska, je to šest měsíců. Byl jsem šokovaný z toho, že Dex taky jednou něco udělal pro mámu, pro rodinu. Potom jsem se ale dozvěděl, že taxikářská firma, co si založil, je psaná na ni kvůli nižším daním a že musí být registrovaná jako trvale žijící v tom Costa delBůhvíkde. Na jejich přání k Vánocům je nakreslený Santa přistávající se svými saněmi na střeše. Máma by něco takového nevybrala. Když mi Lizzie chvíli podržela přání u obličeje, viděl jsem, že je napsané její roztřesenou rukou.

Tady je všechno OK. Dexův podnik dobře šlape a ve většině obchodů prodávají

anglické potraviny, takže mám své zavařeniny a čedar a jsem šťastná! Nikdo

mi neřekl, že je tady v zimě tak chladno, ale už by se mělo brzy znovuoteplit. Až příště přijedeme, zajdeme za Tebou. Promiň, že jsme nemohli přijet

na Vánoce, drahoušku, ale po stěhování nezbylo moc peněz. Doufám, že se

držíš! Líbá Tě máma, Dex a Bridget.

Dex s mámou za mnou byli před odjezdem do Španělska.Pořádně jsem mámu neviděl, nechce se na mě dívat. Nemám jí to za zlé. Místo toho seděla na židli a tiše plakala, zatímco Dexmašíroval okolo mé postele, pokukoval po hadičkách, které do mě vedou, a říkal něco o tom, že vůči zvířatům jsme laskavější.Taktem on nikdy neoplýval.

Další přání je zimní scenerie se zajícem utíkajícím přeszasněženou stráň. Je od starého kámoše Johna, taky stavbyvedoucího, se kterým jsem roky dělal, než přišla vlna propouštění. Moc toho nenapsal, pokud si vzpomínám. To nenapíše nikdo, když si myslí, že už je z vás vlastně mrtvola.

Poslední přání, polární medvěd na bruslích, bylo od mojí Lucy. Samozřejmě ví, že mi bude její slova někdo číst, takže ani ona toho moc nepíše, přiložila ale fotku: jsem na ní převlečený za Santu a pětiletá Lucy mi sedí na kolenou, na hlavě tmavé culíky, na sobě má červené kostičkované šaty, jsme v našem nově postaveném řadovém domku na Summerhill Close na předměstí Brightonu. Těsně předtím, než tahle fotka vznikla, mi Lucy stáhla plnovous, a když mě pod ním poznala, vykoktala s očima vykulenýmaohromující pravdou: „Ty jsi Santa, tati!“ Vyprávět tenhle příběh se pak stalo mojí každoroční tradicí. Kdyby mi tak mohla stáhnout dýchací trubici, proniknout skrz moje zahnívající tělo a vidět mě, doopravdy mě vidět, tady a teď – „Ty jsi tady, tati!“ –, tuhle myšlenku ale zaplaším. Jinak mi bude strašit v hlavě.

O Vánocích sem skoro denně chodila Georgeova žena Celia. Chodí do kostela a přivedla s sebou na návštěvu i několikfarníků. Dělá to na mě ten dojem, že se Celia o církev hodně zajímá a že Georgeův trojnásobný bypass a zápal plic, které ho přivedly sem na 9B, poskytly Celii dokonalý prostor, aby se Georgeovi do zaplátovaného srdce pokusila nacpat Ježíše. Na Štědrý den bylo mumlání modliteb okolo George delší a pronášené s ještě větším zápalem než obvykle a při závěrečném „Amen!“ se Celiin měkký západoindický přízvuk vznesl nad všechny ostatní hlasy. Jeden z farníků začal tiše zpívat „Slyšte, slyšte, pastuškové“, a než se dostali k „Sám syn Boží bydlí v ní“, přidali se všichni ostatní a za chvíli jsme tady měli improvizovaný vánoční koncert aoddělení na chvilku působilo jako domov, docela jako kterýkoli z těch, v nichž jsem kdy žil.

Na konci koledy jsem slyšel, jak se odsunul závěs mezi mnou a Georgem a odkryl mě. Někdo zalapal po dechu. Celia přešla ke mně a zblízka mi pohlédla do tváře. Předtím jsem ji pořádně viděl jen jednou, i když její naříkání nad Georgem poslouchám skoro denně. George jsem jenom zahlédl, má na sobě tolikhadiček, že vypadá jako nějaká dětská čmáranice. Řekl bych, že si možná totéž myslí o mně. Viděl jsem jen chumáč bílých vlasů, jedno předloktí a ruku, kůži musel mít kdysi tmavou, teď byla ale bílá skoro jako křída, tolik jiná než Celiina, jejíž pokožka má barvu a hedvábnou strukturu kávy s mlékem. Na Štědrý den jí v očích svítil buď Duch svatý, nebo to sladké šery, které jsem cítil z jejího dechu.

Hlasem, který doslova osvěžoval vzduch, řekla: „Veselé Vánoce, pane Ashcrofte, nesu vám drobnost od nás všech z kostelaVzkříšení Páně.“ Naklonila se a zašeptala mi do ucha „Je to bible“, jako kdyby mi zrovna věnovala elixír života, a pokud by se o tom dozvěděli ostatní na oddělení, chtěli by mi ho ukrást. Stejně je to ale příjemné překvapení, když si někdo myslí, že vůbec stojí za to něco mi šeptat. Bibli nechala ležet na mém nočním stolku. Nejspíš je tam pořád.

Lizzie mi otevřela další dárek, což byl šátek od Lucy. Celý den mě kousal a škrábal na kůži jako pytlovina. Sestry mě sicenepochybně litovaly, že za mnou nikdo nepřišel na návštěvu, já jsem ale rád, že Lucy nepřišla. Jen by ze mě byla smutná.

Stará paní Ellen měla u sebe o Štědrém dnu na pár minut svoje tichá vnoučata s těstovitými obličeji. Jistě byla mimo sebe. Když u ní byli, začala se svými zatracenými tirádami. „Ne! Ne!“vykřikovala. „Sirény!“ Odešli pár minut poté, co spustila, s tvářemi hořícími jako večerní červánky, zřejmě se obávali, aby si sestřičky nemyslely, že ji něčím rozrušili. Zbytečné obavy, ona takhlevykřikuje v jednom kuse.

Dneska pozoruju přes oddělení Lizzie, jak výbojnými pohyby zastrkává prostěradlo na protější posteli. Lizzie není vysoká, musí si stoupnout na špičky a naklonit se nad postel, aby prostěradlo napnula. Připomíná mi jednu z Lucyiných kamarádek ze školy. Tváře má pihovaté a světlé jako to povlečení a oči kulaté a oříškově hnědé, které působí, jako by o lidi pečovala už dlouho. V těch očích je studnice citu. Ještě pořád pokaždé nadskočí, jakmile se poplašně rozezní některý z našich přístrojů. Hezky brzo si na všechen ten hluk zvykne. Zanedlouho pozná, které signály jsou normální a které znamenají, že se někdo snaží uniknout. Když je s ustýláním hotová, postel by namísto v nemocnici klidně mohla stát v kasárnách. Vidí, že mám otevřené oči, a usměje se.

Přichází ke mně a říká: „Dobré ráno, pane Ashcrofte,“ potom mi bavlněným tamponem namočeným ve fyziologickém roztoku navlhčí oči. Oči mě pálí úlevou. Jelikož nemrkám, musí mi někdo oči vlhčit, pokud jsou otevřené, přinejmenším každou hodinu nebo tak nějak, jinak vyschnou jako rozinky. Alice po všechsestrách vyžaduje, aby mi oči vlhčily, kdykoli vidí, že je mámotevřené. Takhle obtížný jsem pacient. Proto mi některé sestry občas oči zavřou, když se nikdo nedívá, jako bych už byl mrtvý. Slyšel jsem Sharmu, jak mluví o otevírání mých očí jako o„mimovolním spazmu“, a s tím mimovolním musím souhlasit – moje oční víčka se vážně řídí svými vlastními pravidly. Alice ale říkala, že to taky může být známka zlepšování mého stavu, a přestože si většinou nedovolím na té myšlence příliš ulpívat, dneska ráno si to na chvilku dopřeju a troufnu si uvěřit, že by to mohla být pravda.

Lizzie ke mně přichází někdy uprostřed dopoledne, kdy naoddělení pronikají sluneční paprsky. Vrší přede mě ručníky,absorpční podložky, mýdlo a přikrývky navíc.

„Alice má jinou práci, pane Ashcrofte,“ říká. „Požádala mě, abych vás dneska umyla. Doufám, že je to v pořádku.“

Upřímně řečeno jsem trochu zklamaný, že to není Alice, ale nejsem v takovém postavení, abych si mohl klást podmínky. Lizzie zapomněla zatáhnout závěsy a já už sbírám síly k novémuponížení, představuju si, jak přijdou Elleniny děti a vnoučata a uvidí, jak mi Lizzie omývá zadek jako malému dítěti, když vtom si Lizzie vzpomene a závěs okolo nás zatáhne se slovy: „Radši si dopřejeme trochu soukromí, viďte, pane Ashcrofte?“

Lizzie metodicky postupuje namydlenou žínkou po mé kůži, centimetr po centimetru. Mluví o počasí. Voda je teplá. Cítím, jak na její masáž reaguje každá jednotlivá buňka mé pokožky, každý pór se pod žínkou otevírá jako vyhladovělá ústa. Otáčí mě na bok a myje mi záda. Každé omývání na mě působí, jako by se mě někdo dotýkal prvně v životě, jako docela nový vjem.

„Můj táta si myslí, že tahle studená vlna potrvá ještě pár týdnů, zrovna jako vloni, vzpomínáte?“ Voda po mně stéká, odplavuje mou starou kůži, jsem jako znovuzrozený. Lizzie se zastaví shoubou na jednom místě na zádech. Cítím ho jinak než zbytek těla. „Aha, máte tady proleženinu, pane Ashcrofte. Potom na to dám krytí.“ Ale jak se teď toho místa dotkla, i když jen tak zlehka, cítím, že se kůže kolem něj začíná stahovat a pálit, a já vím, co přijde, a v duchu kleju a zuřím, že se tahle chvilka pokazí. A už to přichází, nejdřív lehounké zašimrání, které stoupá ve vlnách, až celé to místo vybuchne v tsunami svědění.

„Moje máma samozřejmě nemyslí na nic jinýho než na svoje cibulky. Moc velký mráz je může poškodit...“ Svědění se mizakusuje do zad jako červ do jablka, maso kolem zahnívá touhou, touhou po poškrábání.

Panebože.

„...můj bráška nedokáže mluvit o ničem jiným, než že nebude muset jeden den do školy, jestli napadne sníh.“

Prosím, Lizzie, prosím.

Svědění se rozlézá jako armáda pochodujících mravenců, u kostrče se rozestupuje a mašíruje vzhůru směrem k ramenům.

Poškrábat!

Nedokážu si užít omývání nohou ani chodidel, nedokážu na to ani myslet. Začínám počítat spolu s plicním ventilátorem. Tojediné můžu dělat, abych se oddělil od milionu prťavých nožiček, které se mi zavrtávají do zad pořád hloub.

POŠKRÁBAT!

„Mně je to vlastně celkem jedno, sníh mám ráda, jenčvachtanici nesnáším!“

Konečně, když napočítám do šestapadesáti, mě převrátí z boku na záda a úleva je jako deka hozená na oheň. Pořád cítím, jak mi svědění olizuje spodek páteře, ale to nejhorší je pro tuhle chvíli uhašeno.

Nakonec mi ještě posune hlavu, tře mě žínkou za ušima ajemně otírá krk, vyhýbá se místu, kde mi tracheotomie mizí v krku. Znovu mi pokládá hlavu na polštář v obvyklém sklonu pětatřiceti stupňů a pak řekne: „Tak je to lepší, viďte, pane Ashcrofte. Pěkně čistý.“

Slyším cáknutí, jak odhazuje do odpadků houbu, polštářek mýdla, plastovou zástěru a rukavice, které zrovna použila. Lizzie odchází a já jí tiše děkuju. Je jako Alice se svým soucitnýmsrdcem. Vím, že moje důstojnost je pro ni důležitější než ta její. Tvář

37

mám otočenou dopředu, upírám pohled na prázdnou postel

naproti, na monitor srdečních funkcí, dávkovače léků skapač

kou a další přístroje, připravené a čekající, aby vklouzly do žil

nového pacienta. Caleb odešel za doprovodu hotovéhoorchest

ru pobouřeného kvílení a pípání jeho přístrojů, Mary štěkala

příkazy na všechny na oddělení, řídíc se instrukcemi rodiny, že

mají „udělat cokoli“, aby chudáka starého Caleba udrželi vcho

du. Slyším všechno, co se na oddělení stane. Zdá se, že vedlejším

účinkem pozastaveného života je můj nově nabytý nadzvukový

sluch. Jako když někdo přijde o některý smysl, jiný se stane

citlivějším, i já teď slyším lidi, kteří spolu tiše mluví nějakých

deset metrů ode mě, až na konci oddělení. Žádný z doktorů si

toho nevšiml. Jsem rád, nechci žádné hadičky v uších a už vůbec

nechci, aby lidi začali být nervózní nebo nejistí, když mluví. Je to

moje jediná zábava. Nikdy dřív jsem si neuvědomil, jak moc lidi

naříkají kvůli počasí, sousedům, kvůli vlastním dětem. Je to tak

malicherný, tak všední, tak úžasný. Zbožňuju, jak Carol proklíná

svůj vbočený palec nebo jak Mary po telefonu sekýruje nějakého

ubohého moulu někde v Indii kvůli tomu, že pořád nemůžezís

kat on-line přístup k videím. Drobná požehnání. Odpoledne se

mi oči zavřely. Nádech, výdech, nádech, výdech. Počítám spolu

s dýchacím přístrojem a přitom poslouchám, jak sestry dělají

poslední přípravy před příchodem nového pacienta, pravidelné

krůčky, kontrola přístrojů, strhávání plastu ze sterilizovaných

aparátů. Nádech, výdech, nádech, výdech. Nikdy nevím, jestli

příští nádech opravdu přijde, jestli umřu dneska, nebo jestli

tady zůstanu zakuklený v sobě měsíce a roky, každý den o něco

víc rozložený, zatímco kolem mě bude dál klapat život. Lidi se

zamilují, pojedou za dobrodružstvím, budou plakat a křičet,

budou se odehrávat války, plynout dlouhé, líné letní dny, ale já

budu pořád tady, budu zírat do šedivého stropu, socha toužící

po nějakém báječném dni, kdy se moje pocity vyčerpají a já

zůstanu v ochromení tak dokonalém, že sladce smaže všechny

38

vzpomínky na to, kým jsem kdysi byl, kým jsem si kdysi myslel,

že bych mohl být. Pokud neumřu dost brzo, pak doufám vúle

vu od naděje a v to, že přes pokračující pumpování, dloubání

a omývání mého těla moje mysl zamrzne a Frank odejde.

3.

Cassie

Svým způsobem bylo překvapující, že měli Jack a Cassie nasvatbě vůbec nějaké hosty. Ještě než se zasnoubili, mluvili o tom,

tehdy pozdě v noci, nazí a ovinutí okolo sebe jako vinná réva,

že se vezmou ve Skotsku, někde v divočině, kde to bude pro

oba nové, jen oni dva a dvojice cizích lidí coby svědků. Tehdy

ale spolu byli teprve pár týdnů, a když se o osm měsíců později

vraceli z Paříže, bez sebe štěstím a čerstvě zasnoubení, oba věděli,

že to bude jinak.

Oba věděli, že by Charlottě zlomilo srdce, kdyby Jackovi jako svému jedinému dítěti nebyla na svatbě. Dohodli se tedy namalém obřadu a pohoštění pouze s nápoji v krásně přestavěné staré stodole za restaurací U Zajíce, která je ve vsi Buscombe nejlepší – a jediná. Proto teď Cassie kolovala od jednoho hosta kedruhému jako křehký dárek a dostávala opatrné polibky na tváře, napudrované jako křídla můry. Všichni jejich hosté jí říkají, jak krásně vypadá, včetně těch, které předtím nikdy neviděla.

„Vypadáte naprosto úchvatně,“ říkají. „Jack má obrovské štěstí.“

Cassie si uhladila na bocích těsné krajkové šaty barvy slonové kosti – Charlotta trvala na tom, že si je musí vyzkoušet –, cítí, jak v ní stále důvěrněji bobtná známá bublina, a odpovídá: „Ne tak velké jako já!“ A myslí to vážně, skutečně má štěstí. Zatracené štěstí.

Očima klouže po černě natřených trámech stodoly, kteréCharlotta vyzdobila veselými girlandami z cesmíny s červenýmikuličkami, dvěma vánočními stromky a stovkami svíček, než se její oči ustálí, jako magnetem přitažené k zátylku Jackovy tmavé hlavy. Vždycky je nejvyšším mužem v místnosti, vznáší se nad klenbou hlav, jako by měl v sobě víc života než všichni ostatní. Pohled na něj – na jeho jisté, pevné rysy, přirozený úsměv, dolíček v levé tváři – Cassii současně uklidňuje i vzrušuje. Jack se sklání, aby políbil stařenku, podle Cassie zřejmě tetičku Torie. Drží se jeho ruky jako malá holčička balonku, která nemůže uvěřit, že hovyhrála, a zanechává mu na tváři opar růžové rtěnky. Tetička Torie vzhlíží k Jackovi, usmívá se a koketuje s ním, jako by se vrátila o desítky let zpátky do doby vlastní zamilovanosti, Jack už se ale na tetu nedívá. Dívá se na Cassii, na svou manželku. Vydává se směrem k němu a padají si do náručí, stejně přirozeně jako dýchají, a Jack ji líbá na ústa. Fotoaparát cvaká.

„Ženuško,“ šeptá s parodovaným skotským přízvukem a ona se na něj směje, je jako u vytržení z toho, že se jeho ženou právě stala.

„Manželi můj,“ odpoví mu s drobným úklonem hlavy.

Doma v brixtonském bytě, kde Cassie vyrostla a kde spolu Jack a Cassie žili posledního půl roku, se jako manžel a manželka oslovovali už cel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist