načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tchán Kondelík a zeť Vejvara - Ignát Herrmann

Tchán Kondelík a zeť Vejvara
-4%
sleva

Elektronická kniha: Tchán Kondelík a zeť Vejvara
Autor:

Je po svatbě. Pepina Kondelíková, nyní mladá paní Vejvarová má dost práce se svou novou domácností a blíží se Vánoce. Mistr Kondelík by si rád užil vysněného klidu, ale sleduje, ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959589
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je po svatbě. Pepina Kondelíková, nyní mladá paní Vejvarová má dost práce se svou novou domácností a blíží se Vánoce. Mistr Kondelík by si rád užil vysněného klidu, ale sleduje, že jeho drahou Betynku něco trápí. Jaké tajemství tíží paní Kondelíkovou? Co ví teta Katynka? A proč se šlachovitá paní Muknšnáblová, Muknšnáblice, jak jí s oblibou nazývá mistr Kondelík, objeví vždycky nečekaně? Copak se stalo mezi paní Kondelíkovou a její dcerou, že se sobě raději vyhýbají. A proč tolik touží paní Kondelíková odjet z Prahy? Že je to zamotané? Nu, ano a ještě trochu víc. Autor nás ale tím vším spolehlivě provede svým jedinečným humorem, až do samého rozuzlení.

Související tituly dle názvu:
Tchán Kondelík a zeť Vejvara Tchán Kondelík a zeť Vejvara
Herrmann Ignát
Cena: 195 Kč
Zet, zet, zet Zet, zet, zet
Moravcová Petra
Cena: 149 Kč
Zet, zet, zet Zet, zet, zet
Moravcová Alžběta, Moravcová Petra
Cena: 251 Kč
Otec Kondelík a ženich Vejvara Otec Kondelík a ženich Vejvara
Herrmann Ignát
Cena: 179 Kč
Případ Kondelík Případ Kondelík
Mocná Dagmar
Cena: 258 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DÁLE DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Vojtěch Rakous: Modche a Rézi

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud

nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné,

panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche

je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoduchosti provádí jednu

hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v

několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavýmhumo

rem.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Ignát Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara

Pan Václav Kondelík je vážený měšťan, uznávaný malířský mistr,

náramný labužník, znalec piva, vtipálek i škarohlíd, a tak trochu

samoliba. Rodinné pohodlí mu, v dobrém slova smyslu, začíná čeřit

velice nesmělý a trochu nedůvtipný nápadník jeho jediné dcery

Pepičky, magistrátní úředník Vejvara.

Popelka Biliánová: Paní Katynka z Vaječného trhu

Paní Katynka z Vaječného trhu je milou lidovou postavou pražské

trhovkyně první poloviny 19. století, která svůj „kšeft“ ovládánapros

to mistrně. Je to typ impozantní tvrdošíjné poctivé ženy s velkým a

dobrým srdcem. Na těchto stránkách se seznámíme s jejímpříbě

hem, kterak v hádce vypudí z domu svého jediného syna a jak jej

zase šťastně nalezne. Díky skvělému vypravěčskému talentuautor

ky se nenásilně seznamujeme s folklórem pražských tržišť a skou

zelnou jadrností dobového jazyka, která bez potíží dokáže dojmout i

způsobit záchvaty smíchu. Výborná odpočinková četba nadovole

nou.


3

IGNÁT HERRMANN

Tchán Kondelík a zeť Vejvara


4

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická

úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,

ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou

chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsouuvede

ni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k tétoe

knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)

či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či

extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


5

IGNÁT HERRMANN

Tchán Kondelík

a zeť Vejvara

Praha 2015


6

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2015

© Monika S. Benešová – Lama, 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-58-9 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-59-6 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-60-2 (formát MobiPocket)


7

I

PRVNÍ DEN PO SVATBĚ

Nesvítilo do oken mladé domácnosti manželůVejvarových slunce hřejné, neboť onoho dne listopadového

byla obloha zamračena, zcela podzimní, ale díval se do

nich dlouho již probuzený sychravý den. Dávnopronikl bílými krajkovými záclonami, naplnil komnaty,

vyplašil noční šero ze všech koutů, rozmetlstejnoměrně světlo své v prostorách, připravených tak pečlivě

a s láskou mladému párku, a tak útulných, díval se

v novou tu domácnost vždy doléhavěji a jako zvědavě,

ale posud nic v ní se nehýbalo. Ticho bylo, a jedinou

živoucí bytostí zdály se tu hodiny, jejichž kyvadlo

konalo svůj neúnavný pochod pravidelnými, krátkými

kročeji. Avšak i ty hodiny, jako by chtěly ticha šetřit co

nejvíce, odbíjely nějak tlumeně, aby nevzbudilynikoho, kdo tu odpočíval posud v hlubokém, zaslouženém

spánku.

Přece však denní světlo, zvuk hodin a vzdálený ruch ulice, dávno k životu vzbuzené, nezůstaly bez účinku a donikaly k sluchu aspoň jednoho z pozdních spáčů.

Byl to mladý manžel Vejvara, který první procitl. Již chvíli si uvědomoval, že vlastně nespí, ale ještě zápasil s trhajícími se pouty spánku, kterýž jako by se pokoušel nanovo jej opanovat. Avšak bílá mlžinadenního světla dorážela na jeho víčka silněji, a Vejvara pomalu otevřel oči.

Snad to probuzení dokonaly údery hodin, jejichž zvuk se ještě ložnicí dochvíval. Ciferník hodin byl taky prvním předmětem, na němž utkvěly Vejvarovy zraky, prohlédnuvše, a Vejvara se ulekl. Rafije okazovaly desátou.

Jeho první myšlenkou byla kancelář. Propánaboha! Deset hodin! Avšak oči jeho sklouzly z hodin na ozdobný kalendář, a rázem vzpomněl Vejvara, že je neděle. Ano, včera byla sobota. Však v jakém se to probudil pokoji? To není jeho starý známý nábytek, to není povědomá jeho skromná světnice mládenecká.

Ale již se dostavilo vědomí všeho, co se v posledních čtyřiadvaceti hodinách zběhlo, jakázměna se s ním udála, a Vejvara otočil hlavu a z jeho rtů splynulo šetrným šeptem:

„Pepinko! Pepinko drahá!“

Avšak Pepinka spala, spala hluboce. Hlava její byla zabořena v bělostnou podušku z prachového peří a kaštanové vlasy, volně ji oblévající, tvořily k nípůvabný rámec. Pod hrdlem se kroužil krajkový límeček nočního roucha, pod nímž stejnoměrně se zdvíhala a klesala ňadra v pravidelném, klidném oddychování. Hedvábná pokrývka byla poodhrnuta níže a na níspočívala levice Pepiččina, na jejímž drobném prstě se třpytil snubní kroužek.

Jak tak Vejvara hleděl na bílou, alabastrovou tu ručku, spočívající teď bez hnutí, a na obnaženýlokýtek, vystoupily před ním plnou silou výjevy včerejší noci, vlastně dnešního jitra, po návratu od hostiny, i vše, co se potom událo, a hrudí Vejvarovou kmitl se pocit skoro lítostný.

„Chuděrko Pepinko!“ projelo mu hlavou. A jako by ji chtěl odprosit, vztyčil se Vejvara lehounce na loži a sklonil se k té nehybné ruce, také ještě spící, a něžně ji políbil.

„Ženuško zlatá!“ zašeptal pak.

Ani dotek jeho úst, ani opětné zašeptáníneprobudilo Pepičku. Spala tvrdě dále.

Vejvara pojednou se rozmyslil a upustil odprvotního záměru svého, že Pepičku vzbudí. Zlehounka, aby nezpůsobil nejmenšího šramotu, sklouzl z lůžka, rychle obul měkké trepky a vytratil se z ložnice.

Byl povděčen, že jsou dveře do vedlejší místnosti světnice dokořán, a zpolehounka, opatrně otvíral do předsíně a spěchal do kuchyně. Nebyly to zvuky neznámé, jež o chvíli později dráždily víc a více sluch spící Pepičky. Bylo to povědoméskříání a škrtání, jaké ji často probouzelo k novémuživotu. Pronikalo k ní zpočátku jako zdaleka, ale pak se zesilovalo a blížilo, jako by se snažilo přemoci bůžka spánku, jemuž se nechtělo odloučit od hezkého,růžového toho spáče, vybavit se z jejího objetí, odtáhnout ruce od její hlavy, sklouznout z jejích ňader. Konečně však bůžek podlehl zvukům rušivého nástroje a posledně políbiv plné rty Pepiččiny nevrle odlétl.

Náhle se vzbudivši, náhle se vzchopivši opřela se Pepička oběma rukama o lůžko a vytřeštivši očispánku již zcela prosté přes pelest do salónku, zvolala s výrazem zjevného uleknutí:

„Co tu děláte, Vejvaro?!“

Vejvara uhodl, že se jí děje právě jako jemu, že v její mysli rovněž se nevybavilo ještě vědomí nového stavu jejího, a na chvilku ve svém počínání ustav,rozesmál se a odvětil škádlivě:

„Dobré jitro, Pepinko ospalá! A já teď u vás zůstanu - nehnu se odtud...“

„Ale co tu děláte, Vejvaro? Co to znamená?“opakovala Pepička otázku.

Vejvara pozdvihl ruce a v nich mlýnek.

Mlel kávu, a ten zvuk vyplašil Pepičce spánek z očí.

Rychle otočil Vejvara ještě několikráte klikoumalého, nového mlýnku, až poslední rozdrcené zrno se na dno prosypalo, zatřásl mlýnkem, posledně otočil,postavil jej na stůl a rozběhl se k mladé ženě.

„Dobrýtro, srdíčko milé! Tak!“

Hlava Pepiččina jen se kmitala v rukouVejvarových a jeho rty ji posévaly polibky.

„Tak, ty ospalá! To znamená, že nejsem už docela žádný, ‚vy Vejvaro!‘ nýbrž tvůj milý muž, nebomužíček, chceš-li, a znamená to, že teď s tebou strávím každou volnou chvíli svou, a konečně to znamená, že někdo musí uvařit snídani, a když milostpaní takdlouho spinká a nedá se probudit ani křikem - a jak jsem křičel! Ani líbáním, ale to se rozumí, o to již Pepinka nestojí - tedy že to všecko musí udělat ubohý manžel, aby mladá paní vstala k hotovému! Tak, to všechno znamená, ouško zlaté, a kdybys věděla, jakou mám radost, že se mi to podařilo!“

„Ale Vejvaro!“ bránila se Pepička bouřlivému muckání Vejvarovu. „Vždyť mne utýráš!“

A zpozorovavši, že rozpoutané stužky nočníhoroucha vypověděly naprosto službu, již měly zastávat, rychle přitahovala pokrývku, aby se proti útokůmVejvarovým opevnila.

„Tak, děvečko?“ volal Vejvara s žertovnoupřísností, „ještě chceš spát? Nevíš, že je bezmála jedenáct hodin?“

„Vejvaro, opravdu?“ vykřikla Pepička.

„No, podívej se! A teď na mne! Šukám po domě od časného rána od desíti hodin!“

Skutečně byl Vejvara umyt, ustrojen, učesán. Jak spěchal, aby ho ženuška nepřekvapila!

Teď dolehl praskot k jejímu sluchu; pohlédla ke kamnům, v peci hořelo plným plamenem.

„Kdo zatápěl, Vejvaro?“ vzchopila se Pepička zas napolo.

„Kdo jiný než já?“ odpovídal s úsměvem Vejvara. „Kohopak bych mohl vpustit do ložnice své drahé paničky, když tak líbezně dřímala! A heleď, vedle taky zatopeno a v kuchyni také!“

Vejvarovi působilo srdečné potěšení, kterakženuška oči poulí.

„Ano, Pepinko, abys pěkně vstala do tepla. Já taky umím topit - neměl jsem nikdy komorníka. A na plotně v kuchyni ohřívá se voda na kávu, a smetánka...“

„Kdo ji přinesl?“ otázala se Pepička.

„Kdo jiný než Kačenka od maminky,“ odpovídal Vejvara. „Stála prý přes hodinu u dveří, nechtíc zvonit, jen tak zvolna poťukávala, ale když se nikdo neozýval, odešla konečně a zanechala hubatku se smetanou u domovnice.“

„To ji maminka navedla, aby nás nebudila,“ durdila se špoulivě Pepička.

„A dobře udělala, děvečko milá. A ještě něcopřinesla Kačenka.“

Vejvara vyběhl z ložnice do kuchyně a přinesl na míse bábovku, krásně vypečenou, se silnou kůrkou, hustě posypanou začerstva po upečení, neboť tlučený cukr se slil v povlak jako ledový, z něhož vyváněla vanilka.

„Tak, moje poupátko milé,“ hovořil Vejvara,odnášeje bábovku do salónku. „Voda se vaří, smetana se brzy rozbublá, teď jsem umlel kávu, šálky a cukr jsem připravil na stůl - to se díváš, jakou máme kuchařku, co?“

A nemohl odolat, aby zas nepřiskočil k ženě a znova ji nezlíbal.

„Ale Vejvaro, vždyť musím konečně vstát!“

„Nu, dobře, kočičko, vstávej, vstávej! Tuhle jevoda, umej se, a chceš-li, přinesu ti teplé, naplnil jsem již měděnec, aby se nerozpálil.“

Pepička se usmála, nač Vejvara na vše pamatoval, a Vejvara dodával:

„To jenom dnes, děvečko drahá, a pak dále budeš hospodařit jen ty. Leda zas někdy, až nebudeš moci vůbec z postýlky – víš – zase pomohu. Ač, pak tu bude pomocnice...“

Zarazil, jak se naň Pepička vážně podívala.

„Vždyť nic neříkám, Pepinko,“ udobřoval. „A co tedy ještě potřebuješ?“

„Abyste šel na chvilku ven, a já se ustrojím.“

Vejvara vyvalil komicky oči.

„Ven? Cožpak maminka Kondelíková taky posílá tatínka ven, když se strojí?“

„Ty jsi trapič, Vejvaro!“ hněvala se Pepička.„Maminka! To se rozumí, až já budu –“

„ – maminkou,“ doplnil Vejvara s nejnevinnějším pohledem.

Pepička neodvětila a schoulila se pod pokrývku. A jak šelmovsky její oči vyzíraly z té bílé záplavy, vystrčila ukazováček pravice a zahrozila Vejvarovi:

„No počkej, Františku, dnes budu já na tebežalovat!“

„Vždyť už jdu, Pepičko! Musím vařit.“

A podíval se jakoby lítostivě na žínku, až po nosík ukrytou, spěchal s mlýnkem do kuchyně.

Netrvalo však dlouho a byl zase v ložnici, kde ho uvítalo lehké vzkřiknutí Pepiččino.

„Vždyť se nedívám, Pepinko,“ omlouval seVejvara, ačkoli zraky jeho úkradmo hledaly jenom ženušku, „ale teď nevím, zdali jsem to dobře vyvedl. Když jsem upěchoval kávu do mašinky, teprve jsem si vzpomněl, že moje kvartýrská ji vařila s hadříčkem. Ale já nic takového v kuchyni neviděl, a tak nevím, jak to bez hadříčku uvařím –“

Pepička se upřímně zasmála.

„My ji vůbec budeme vařit bez hadříčku, milý Františku, na to jsou teď zvláštní sítky. Je tam ve stole nu, bude naše první káva trochu hustší.“

„A ještě něco, Pepinko. Kdypak je smetanasvařena?“

„Když se zdvihne a dostává čepičku – a musíte nad ní stát, aby nevyběhla –“

Zarazila se, naslouchala, a náhle zvolala:

„No, už je svařena už syčí po plotně! Honem,Vejvaro, sice jsme bez snídaně!“

Vejvara pádil z ložnice, a Pepička, nic již nemyslíc na svoje nedbalky, v patách za ním.

Vejvara právě odtahoval hrnek díky bohu, polovina smetany byla zachráněna, třebaže se přitom nešťastný kuchař trochu popálil a trochu prsty opařil.

Tato nehoda Pepičku nesmírně rozveselila. Spráskla ručky a s žertovnou vyhrůžkou po způsobu dětízvolala:

„No počkej, až tohle povím tatínkovi!“

„Poslyš, Pepičko,“ odpovídal Vejvara s komickou vážností, blíže se k ženě, „co se doma uvaří, má se doma sníst! A my to sníme!“

A než se Pepička nadála, popadl ji Vejvara, sevřel do náručí a přitiskl na prsa. Ale než se k ní sklonil, aby ji za šelmovskou vyhrůžku zlíbal, zadrnčel v předsíni elektrický zvoneček přímo vztekle, jako by se hasiči dobývali.

Oba se rozlétli a Pepička prchala do ložnice.

Vejvara se tak ulekl prudkého zazvonění, že v prvém okamžiku nevěděl, co by učinil. Toto zvonění bylo mu zvukem zcela novým, takové oznamování návštěv nezvyklým. V posavadním bytě jeho nebylo elektrického zvonečku, tam prostě návštěvy klepaly na dveře kuchyně, v níž skoro celý den trávila jehokvartýrská. A k Vejvarovi nechodily skoro žádné návštěvy.

Splašený útěk Pepiččin pak ho nadobro popletl. Připadal si pojednou tak opuštěn a bez rady. Kdo to může být?

Nezbývalo však než otevřít. Spěchal tedy Vejvara po špičkách do předsíně, ke dveřím, odsouvl opatrně mosazné kolečko a vyhlédl okrouhlou špehýrkou do chodby.

Neviděl nic. Kdo přicházel, stál těsně u dveří, takže špehýrku zatmíval. Jen tak Vejvara tušil, že se za dveřmi chvěje nějaká spousta oděvu, a postihoval zcela nepatrné šustění látky hedvábné. Tedy ženština! Snad maminka Kondelíková?

Rychle otočil klíčem, otevřel dokořán, a neždomyslil přirovnání, že tu stojí proti němu cosi jako oprchávající pivoňka, rozlehl se křaplavý, přeskakující hlas:

„Můj bože, tak jsem přeci dobře trefila, a ještědoma zastihla! Dobré poledne, pane z Vejvar, a dej vám tu Pánbůh štěstí až do skonání! Všeobecně!“

A návštěva překročila práh, od něhož Vejvarapřekvapeně ustoupil.

„Božínku – milostpaní – vítám vás,“ koktalVejvara, dovíraje dveře, a v překvapení svém a v rozpacích přehlédl, že mu dáma podává obě ruce najednou. „Paní Muknšnáblová!“

Byla to paní Muknšnáblová, jejíž návštěvy se nadál Vejvara nejméně.

Její propalující oči již těkaly předsíní a hledalydalší dveře. A jako po čichu uhodla, které vedou dopokoje.

„Tudyhle?“ otázala se.

„Prosím prosím,“ pobízel Vejvara, ač mu nebylo jasno, co si s návštěvou počne.

Paní Muknšnáblová již zaklepala kloubnatými prsty a postála, ale když se nic neozývalo, srdnatě otevřela a vnesla se do světnice. Přelétla zrakem prostor, a vidouc jej prázdný, obrátila se:

„Snad není pan z Vejvar sám doma? Snad nejmilejší panička...?“

„Promiňte, milostpaní,“ omlouval Vejvara,„ženuška ještě není hotova. Nenadáli jsme se návštěvy,zaspali jsme trochu...“

Na široký, kostnatý obličej paní Muknšnáblovévyskočil úsměv, jako by vypustil zářivou rachejtli, úsměv, porozumívající tomu zaspání, šlakovitědůvěrný, až Vejvara sklopil zraky.

„Tak tedy jsem první vaše vizita, pane z Vejvar? To mě těší, všeobecně mě to těší. A vy se jistě nehněváte. No, myslím si, že jste mě nečekal, ale staré přátelství nevystydne, pane z Vejvar, a já řekla Lotynce: půjdu, abych novomanželům složila gratulaci. Já sic byla včera v kostele, obě jsme tam byly, ale nechtěla jsem se drát kupředu a mezi příbuzné, abych blahopřála. Dost času, myslila jsem, bude zejtra, všeobecně. Tak tedy vám tuze gratuluju, pane z Vejvar, a za Lotynku taky, aby vám dal Pánbůh štěstí. Dívala jsem se na nevěstinku, tuze hezká, jako z cukru – a jak vás má ráda na očích jsem jí to viděla. Bože, až nastane ten okamžik Lotynce a panu Pajtlšmídovi, rozplynu se blažeností. Doufám, že ji taky uvidím?“

„Ó, prosím, Pepinka se strojí, milostpaní, hnedbude hotova. My ještě nesnídali...“

„Můj ty Pane, já vím, v takovýhle den by moh být člověk bez snídaně,“ přetékala panička novýmúsměvem, nesmírně významným. „Jako tenkráte já a můj nebožtík! Na jídlo jsme ani nemysleli, my bychom se byli jedli...“

Vejvarovi připadalo, jako by mu do blaženostiprvního toho dne přiléval pelyňku. V tomto směru sineřál další sdílnosti paní Muknšnáblové. Pobídlpaničku, aby usedla, a když hedvábné její šaty starodávného vzoru i kroje došustily na pohovce, řekl rychle:

„Jen jsem překvapen, kterak milostpaní –“

„ – vás našla, viďte?“ přerušila ho panička.„Božínku, člověk má jazyk k mluvení a uši k poslouchání. Ptá-li se člověk, na všechno se doptá. Jak bych senebyla vyptala, kde jste si ustlali hnízdečko! A více zví člověk třeba za dobré slovo než za peníze, všeobecně. A když naše přátelství tak dlouho trvalo, nebyla bych si odpustila, abych snad byla z posledních. Moc a tuze ráda by byla šla Lotynka se mnou, ale to se nehodí. Já jsem paní, paní z Vejvar je paní, my si porozumíme. A co se Lotynky týče, taky na ni dojde. A pak, až bude mladou paní Pajtlšmídovou, přijdeme obě.“

Vejvara byl jako na trní. Ach, kdyby tu byl jen sám, ať si hovoří panička třeba do večera. Ale jak je tam Pepičce za dveřmi?

Ano, co se děje tam za dveřmi! To by taky paní Muknšnáblová byla ráda věděla. Těkala očima po světnici, odvažujíc, odhadujíc, ceníc a sčítajíc, ale její uši se prodlužovaly tam ke dveřím do ložnice, aby postihly sebemenší šust.

Stejně byl zaměstnán sluch Vejvarův, ale jiným směrem; naslouchal do kuchyně, kde syčela voda z hrnku přetékající. Má odejít, aby nalil na kávu? Teď se odhodlal, přikročil ke dveřím ložnice a nesměle zaťukal:

„Pepinko, máme návštěvu...“

Jedva dořekl, otevřely se dveře a vyšla Pepinka. Zázračně rychle osvěžila tváře vodou, vpravila vlasy pod růžový čepeček a vklouzla do rozkošného rudého županu. A jako by se všechna ta červeň byla i jí sdělila, její tváře jen plály, když vítala paní Muknšnáblovou.

Vejvara spěšně odbyl obřad seznamovací a spěchal za svojí kuchařskou povinností. Nalil dvě sběračky do mašinky a již zas byl v pokoji.

Ať byla Pepičce první tato návštěva jakkoli milá nebo protivná, za okamžik nabyla své rovnováhy, ba převahy nad zvědavou matrónou. Neboť vrozeným ženským pudem seznala, že celý její zjev a její úbor učinily na paničku řádný, překonávající dojem. Ať měla paní Muknšnáblová nastudováno cokoli, teď se zahleděla na mladou ženu očima pohlcujícíma, z nichž sálal neutajený obdiv.

„Pánbůh vás požehnej, paní z Vejvar,“ hovořila jako na ústupu, „a dej vám štěstí, všeobecně. A musím říci, tohle si pan z Vejvar zasloužil“ – pokračovala sladce – „neboť on byl vždycky velmi solidní pán. Bože, tři roky jsou tři roky – poznaly jsme ho za ten čas, a budete mít hodného mužíčka. A hezounké to zde máte, paní z Vejvar – nu ano, kde je majetek, tam se všecko zařídí – buďte tu zdrávi! A když to všechno vidím, skoro se ostejchám – bez urážky, paní z Vejvar – ale kdo jde poprvé do nové domácnosti, každý má něco přinést, a kdyby to byl náprstek,všeobecně...“

Mluvíc tak, smekla paní Muknšnáblová z levé ruky nerozlučnou svoji kabelku a kostnatými prsty jala se dolovat v jejích útrobách. Konečně vylovila jakýsi předmět, obalený růžovým hedvábným papírem a ovázaný rudou stužkou, a podávala jej mladé paní Vejvarové, která jen zdráhavě vztáhla ruku po dárku.

Jako by se obávala předčasného vyzrazení,přikrývala paní Muknšnáblová záhadný předmět již v hrsti Pepiččině svojí dlaní, zavírala mladé ženě prsty a mluvila žadonivě:

„Ne, teď se na to nedívejte! Teď ne, mladá paní! Tady toho nebude tak brzy potřeba. Je to práce naší Lotynky, z upřímného srdce. A jen jednu prosbumáme: až budete mít svoje svatební zpodobenky, věnujte nám jednu na památku. Ať máme navždycky před očima starého našeho přítele a jeho roztomiloupaničku. A teď půjdu, abych nezdržovala.“

Ale pobyla ještě hodnou chvíli. Velmi ráda a zvědavě si prohlédla celý byt, bystře prokouklakaždý kout, posoudila, pochválila, a konečně s mnohými poklonami se poroučela.

Pepička zhluboka oddechla a Vejvara se díval na ženu pln rozpaků.

„Tuhle vizitu jsem nečekal ani ve snách,“ prohodil.

„A přispíšila si! – Nu, ještě to dosti dobře dopadlo. Ale skoro jsem se jí ulekl. Kdybych byl pověrčivý, věř mně – teď mi ta osoba připadá jako divný pták, který věstí nehodu. Má do sebe cosi sovího...“

„Ale teď budeme snídat!“ Zvolala Pepička a spěchala do kuchyně.

Po chvíli, když popíjeli kávy, prohodil Vejvara:

„Vidíš, něco mi připamatovala ta panička, nač bych snad zapomněl: půjdeme k fotografovi. Překvapíme tatínka a maminku, vid?“

Pepička přikývla.

Vejvara se náhle rozpomenul:

„Copak ti to vlastně přinesla?“

„Tamhle to leží,“ odvětila Pepička. „Ale nemáme se na to dívat...“

„Jen ty – jen ty, Pepinko; mně to nezakázala.“

Vejvarovi to nedalo. Než vyšli z domu, přitočil se ke stolku, rozvázal stužku a sňal růžový obal. Nějak neobratně to držel, záhadný předmět zamotal se mu v ruce a rozvinul se jedním koncem až k zemi.

„Podívej se, Pepičko!“ zvolal Vejvara v komickém uleknutí.

Pepička pohlédla, ale hned se odvrátila a zakryla si dlaněmi oči.

„Povijan!“ vzdechl šeptem Vejvara, a pomaloučku jej stáčel v dřívější podobu. „Nu ano, zatím jejschováme... Ale až to uvidí tatínek –“

Pepička rychle se otočila a zvolala:

„Já bych ti dala, Františku!“ Dávno minula hodina s poledne, když mladí manželé vystupovali do druhého patra povědomého domu v Ječné ulici, míříce k rodičům Kondelíkovým, kam byli pozváni na oběd.

„Jdu sem sice rád, Pepičko,“ prohodil Vejvara,kráčeje za ženou, „ale tak jsem si myslil, kdybychom dnes byli seděli doma, ve svém, jen my dva, a kdybys ty sama vařila a nosila na stůl, jaký by to byl krásnýzačátek naší domácnosti. Věř, to bych si tak byl připadal jako skutečný otec rodiny...“

„Dočkáš se toho, Františku, již zítra, a nevím, jak budeš spokojen. A co tvůj tatínek a sestřička? Kde by ti zůstali? Netěšíš se taky na ně?“

„Pravda, Pepinko, těším se. Ale víš, zdá se mi, že mladí manželé aspoň první dny po svatbě by měli žít jako Adam s Evou v ráji, zcela sami, vzdáleni všeho světa, a zejména posavadního svého okolí...“

Pepička se zastavila na schodě, obrátila se k Vejvarovi a odvětila tiše:

„Co bych teprv já měla říkat, Františku? Mladážena – myslíš, že bych se nejraději před celým světem neukryla?“

„Pepinko!“ zvolal Vejvara, jako by prosil zaodpuštění, a políbil žínce ruku.

„Tak vidíš, Františku. Ale teď hezky jdi napřed, ať se bouřka sveze na tebe. Pěkně jsme se zdrželi!“

Vejvara vykročil a za minutku otvíral dveře dokuchyně.

„Jejej – rukulíbám, milostpáne!“ vykřikla Kačena, a než se Vejvara nadál, chopila ho za ruku a políbila ji.

„Copak vás to napadá! Nekousejte mne, Kačenko!“ lekl se Vejvara, nechápaje, proč mu Kačena dnes líbá ruku a proč ho nazývá „milostpánem“ ‚ když mu posud říkala „mladý pane“, nebo nanejvýš chtěla-li být hodně uctivá – „vašnosti“.

Nu ano, byl odvčera ženat, byl milostpánem!

Ale již držela Kačena Pepičku a zahrnovala jistejnými projevy úcty. A jistě bylo mladé ženě ještěpodivněji než Vejvarovi. Neboť vše, co souviselo se změnou jejího stavu odvčera, bylo tak podivné.

Zatím si Vejvara dodal odvahy, zaklepal velmidůkladně na dveře pokoje, a dvojím neb trojím hlasem zaznělo zevnitř vyzvání: „Dále!“

„Že jdete, tuláci!“ vítal hlučně mistr Kondelík. „Kde vás rarach nosí! Tuhle tatínek Vejvara umírá hladem, strašně hubuje od samého poledne, a mladé panstvo čertví kde –“

Otec Vejvara s úsměvem, jenž měl naznačit, že nikterak není pravda, co o něm pan Kondelíkvypravuje, pokročil k párku a vítal:

„Zdrávi procitli a přišli!“ a políbil Pepičku něžně na čelo, načež upřímně potřásl rukou synovi. Hned potom se obrátil zase ke stolu, aby mladým lidem anipohledem nepůsobil dalších rozpaků.

Zkoumavými zraky podívala se na dceru paníKondelíková, objala ji, dvakrát ji vroucně pocelovala,podala ruku Vejvarovi a pobízela oba:

„Svlékněte se, děti, svlékněte, hned donesupolívku.“

A zmizela v kuchyni.

Něco taškářského se kmitlo v očích páněKondelíkových, když vítal děti, však i tento pohled Pepička zdánlivě statečně vydržela. Ale když se k ní přiblížila sestra Vejvarova, Tonička, a nedokročivši utkvěla na ní pohledem tak naivně zpytavým, hloubavým, tázavým, snažícím se proniknout velikou záhadu, jež na ni samu jako nevěstu – jižjiž dostupovala – ‚ tu mladá žena musila sebrat všechnu sílu, aby před tímtonejnevinnějším pohledem nesklopila zraky, a řekla skoro šeptem:

„Dobré jitro, Toničko...,“ a objala ji.

Nikým nevšímán, jako by ho tu nebylo, vše kolem sebe úkradmo pozoroval starý otec Vejvara, a rty jeho bezděky u jedva znatelně se pohybovaly, jako bypronášely modlitbu nebo požehnání. Oči se mu leskly, jako zvlhlé...

Kačena otevřela dveře z kuchyně a paníKondelíková vnášela mísu s polévkou.

„Sedejte, sedejte, lidičky! Bude-li co vysušeno,mají to na svědomí naši mladí. Ale jen když jsou zde.“

„A vlastně kde jste byli, Vejvarata?“ ptal sehřmotně mistr Kondelík, vecpávaje cíp ubrousku za límec košile.

„Ale, tatínku, byli jsme –“ začal Vejvara.

„ – na procházce, tatínku,“ rychle doplňovalaPeička, aby se manžel nepodřekl s fotografem. „A byli bychom přišli dřív, ale měli jsme návštěvu. Starépřátelstvo Františkovo –“ dodala škádlivě – „hádejte, kdo?“

„Od magistrátu?“ tázal se mistr.

„Paní Muknšnáblová!“ vybuchla Pepička. „Mně se zdá, že František přece jen –“

„Pepinko!“ řekl vyčítavě Vejvara. A najednouzvolal: „Vlastně její návštěva platila Pepičce. Přinesla jí dárek –“

„Františku!“ vykřikla teď Pepička.

„Takovou ruční práci,“ řekl Vejvara již zcelalhostejně.

„Já vím – já vím,“ řehtal se mistr Kondelík.„Taková ruční práce! Pověsí se to na zeď, past na prach, ano!“

„To není na zeď,“ řekl nevinně Vejvara.

Pepička mu šlápla na nohu.

„Škoda že nemáte stůl s trnožem,“ poznamenal Vejvara ledabyle.

„Pročpak?“ otázal se mistr.

„Aby bylo kam nohy dát.“

Mistr se obrátil k sousedu, otci Vejvarovi:

„Ďas ví – dokud chodil za Pepčou, nesháněl se po trnoži...“

„Jezte, jezte,“ pobízela paní Kondelíková, tušícnějakou čertovinu, aniž chápala, oč jde. Však jí to pak Pepička poví.

Teď teprve připadlo Vejvarovi, že je dnes maminka Kondelíková jiná než jindy. Že na její tváři leží cosi nyvého, lítostivého, nebo sám nevěděl, co. Zkrátka, nebyla to ta spokojená a bezstarostná tvář jako jindy. Hněvá se na ně, že se opozdili? Nikoli, to není to.

I byl nesmírně rád, poznávaje od mísy k míse, že se obědu nic nestalo, že se nepokazil.

Po jídle pili páni černou kávu, dámy bílou.

Otec Vejvara, šetrně pokuřuje britanika, jež mupodal mistr Kondelík, pronesl ostýchavě:

„Nerad bych rušil společnost, ale tak bych si rád prohlédl kousek Prahy – kdožví kdy sem zas přijedu, a zdali vůbec. Půjdeš s námi, Františku, a Pepinka?“

„S radostí, tatínku,“ přisvědčoval Vejvara.

„Mě taky snad vezmete s sebou?“ řekl mistr.

„Bože, papínku, jak rádi,“ těšil se otec Vejvara. „Což paní matinka?“

„Mě nechte doma, drahouškové,“ bránila se paní Kondelíková. „Sebralo mě to všecko – a musím vám chystat večeři. Budeme mít s Kačenou co dělat dne je namále.“

„My taky máme přijít?“ tázal se Vejvara. „A kam byste šli?“ divila se matka.

„Dobře, maminko, ale dnes půjdeme brzo domů, zdrželi jsme se včera tolik...“

„Neboj se, Františku, nezdržíme vás – mámevšichni co dospávat...“

Po kávě tedy se všichni vybrali do města, ostavivše paní Kondelíkovou s Kačenou. A vrátili se po šesté hodině.

Paní Kondelíková vynaložila všechen um, abyhosty překvapila novým a vnadivým výrobkem svékuchařské školy, ale krom pana Kondelíka všichni byli přemoženi včerejší hojnou hostinou a dnešnímsvátečním obědem. Včerejší prodloužení večera téměř do samého rána vymstívalo se na nich.

„Nic naplat, paní matinko,“ odpovídal otec Vejvara na pobízení paní Kondelíkové, „žaludek je nevyvařen a žádá své právo.“

Mladý manžel, jak řekl, tak učinil. Zdvihl seněkolik minut před devátou a s vážností u něho posudnevídanou pronesl:

„Pepinko, půjdeme domů.“

A mladá žena kupodivu ochotně se vzchopila.

To byl okamžik, na nějž paní Kondelíková čekala. Spěchala za dcerou do ložnice, aby jí pomohla dopláště, a tu ji náhle popadla za hlavu, zlíbala ji a ptala se co nejtišeji, aby neprozradila, jak se jí hlas chvěje:

„Byla jsi hodná, – dcerunko? Trpělivá?“

Pepička se sklonila a políbila matce ruku.

Matka ji pohladila po spáncích.

A za minutu po tom, užívajíc rozruchu nastalého chystáním se k odchodu všech, stavila v temném koutě ložnice Vejvaru, položila mu ruce na ramena a vydechla:

„Jsi šťasten, Františku –?“

„Matinko drahá!“ chápal se obou jejích rukouVejvara, aby je poceloval. „A vděčen – neskonalevděčen!“

„Měj ji rád, Františku – hodně rád!“ dodala tchyně, ale to již se rozplynulo v pláči.

Otce Vejvaru a Toničku do někdejšíhomládeneckého bytu Františkova doprovodil mistr.

A mladí manželé spěchali do Vinohrad.

Kterak se těšil Vejvara na zbytek dnešního večera s Pepičkou o samotě po všem tom ruchu včerejška a dneška!

„Nejhůř je naší mamince,“ prohodila Pepička, když docházeli bytu svého v ulici Čelakovského. „Té bude smutno.“

„A tak mi připadala dnes docela jinak než jindy,“ poznamenal Vejvara.

„Nediv se, Františku, když tak osiřela!“ odpověděla Pepička a vklouzla do domu.

O chvíli později rozsvětlilo se v bytě mladýchmanželů. U kamen v jídelně dřepěl Vejvara, u kamen v ložnici skláněla se mladá žínka. Oba zatápěli. Venku bylo sychravo, ale zde bude za chvíli tak teplo a útulno...


27

II

U SVÉHO KRBU

Co se Vejvarovi podařilo prvého dne, nepovedlo se již

druhého. V pondělí probudila se mladá panička dřív

a usmívala se pod lalůček při pomyšlení, kterakzburcuje manžela, až bude se vším hotova. Čeho bylo třeba

k snídaní, přinesla zatím Kačena: hubatku čerstvésmetany a džbán studničné vody. Potom poklidila

v kuchyni, umyla trošek toho nádobí od včerejška,

vyhrabala z kamen v jídelně popel, zatopila tam

a odcházela s prázdnou hubatkou, když vyslechlarozkazy mladé paní, co má obstarat z trhu, k obědu.

Ani netušil Vejvara, když pohlédl do jasného dne, že byl zbuzen polibky Pepiččinými. Nepřiznala se k tomu.

„Honem, Františku, za chvilku ponesu kávu.“

Když seděli u snídaně, řekl Vejvara s něžnouvýčitkou:

„Nesmíš mne tak nechat zaspávat, miláčku! Hleď, osm hodin.“

„Nu, hlavu ti neutrhnou, přijdeš-li dnes o chvíli později,“ hovořila Pepička. „Což kdybychom se vydali na nějakou svatební cestu?“

„Jsem rád, že jsme doma,“ odpovídal Vejvara. „To si necháme až na léto. Mám arci času dost, ale víš, miláčku, tak rád bych pobyl co nejdéle s tebou, než se vydám do úřadu. Na to jsem se tolik těšíval. Tohoživota, kdy jsem od snídaně horempádem spěchával do kanceláře, užil jsem dosyta. Tu – třeba bylo dostičasu – utíkal jsem rád ze svého studeného pokojíku do teplé úřadovny. Ale nyní, když mám tebe, těžko se mi bude loučit s milým domovem. Vidíš, děvečko drahá, jdeme do zimy, ale mně připadá, jako by kolem dokola pučelo jaro. To tebou se mi tak život rozjasnil...“

„Lichotníče!“ udeřila Pepička dlaní do nastavené ruky Vejvarovy. „Jen budeš-li tak vždycky smýšlet!“

„Vždycky, Pepinko, vždycky,“ ujišťoval Vejvara. „A víš, musím ti říci, co mi tak připadá: teď – zdá se mi – máme se rádi jako dvě děti, jimž nic neschází, na něž se celý svět usmívá. Ale myslím, že později se budeme mít rádi ještě zcela jinak, až poznáme, kterak jeden druhého potřebujeme, a pravé štěstí svoje že pochopíme, až nebudeme v těchto hezkýchsvětničkách zcela sami, ale až oba budeme mít plnou hlavu radostných starostí. Víš, Pepinko?“

„Chceš ještě kávy?“ otázala se Pepička, jejíž tvář náhle zvážněla. Nehleděla přitom na Vejvaru; pohled její vyskočil oknem a zatěkal kamsi do dalekanuselského údolí, k obzoru, jejž uzavíraly krčské lesy.

„Děkuji, ženuško,“ odmítal Vejvara. „Jsem syt. A za chvíli musím jít. Je mi tak tesklivo, že tě zde mám zanechat samotnou.“

„Neboj se, Františku, neztratím se ti!“ těšila hoPeička. „Ani se nenaděješ, a bude poledne. A já zde budu mít práce ó je! První oběd v manželství skoro mám trému, Františku!“

„A teď ty se neboj, Pepičko,“ zasmál se Vejvara. „Udělej co udělej – poručíš-li, budu jíst se zavřenýma očima a všechno mi bude chutnat.“

„Nu, dnes arci snad,“ poznamenala Pepička. „Azítra, a celý týden ale soudím-li podle našeho tatínka, býváte vy muži v té věci velmi netrpěliví, banemilosrdní, Vejvaro, nemilosrdní! Víš-li pak, že jsem někdy vídala maminku uslzenou – ano, pro jídlo, jen projídlo!“

Místo odpovědi sevřel Vejvara Pepičku v objetí a zlíbal ji. Potom se rychle oblékl, opětně poceloval žínku a spěchal do kanceláře.

Vejvara byl horlivým, svědomitým úředníkem, měl to v krvi, jak se říká. Ale dnes poprvé, když se musil odtrhnout od ženušky, probudil se v něm neznámý do toho dne duch vzpoury. Přišlo mu na mysl, že takový úřad je někdy protivná, nemilá věc, a byt‘ i to byl magistrát. Dnes prvně pocítil, že jest otrokemnezvratné, neodkladné povinnosti, a mysle na tuto povinnost, hleděl jako do veliké, nedohledné dálky. Po celý život bude takovým otrokem. Nu, ano, také mu nadejde doba odpočinku – ale pak už bude starým, a dokonce snad neduživým pánem.

Konečně překročil práh starobylého portáluradnice, minul vousatého magistrátního portýra, v jehovážné a mrzuté tváři jako by se slévala všechna taneúrosná kázeň úřední, a zmizel v temnu schodiště a pak ve kterési kanceláři, v nichž mizí tolik jednotlivých koleček velikého toho úředního aparátu.

Několik těch hodin uplynulo konečně a Vejvara chvátal domů. Pravda, hezké je to tam u nich nahoře v ulici Čelakovského ale daleko, daleko! Vejvaraskočil u Špinků do tramvaje. Čím blíže byl domovu, tím byl nedočkavější. Konečně Nuselské schody poslední stanice. Ale ještě má tři sta kroků k domu a pak dvě patra.

Bez dechu stanul u dveří, zazvonil.

I hlehle, jaký to nový obrázek! Otevřela muPepička, všecka rozpálená kuchtěním – a Vejvarovipřipadalo, že to již není Pepička od předevčírka, ba ani ode dneška rána. Tu stála před ním učiněná hospodyňka v bílém čepečku, opásaná bílou zástěrkou, s vykasanými rukávky světlého županu, a na prstech, na rukou, ba i na lokýtkách byly stopy mouky.

„Dušinko!“ volal Vejvara po upřímném políbení, „tys všecka proměněna! A co dobrého nám vaříš?“

Shodil kabát a rovnou běžel za Pepičkou dokuchyně.

„Vari odtud!“ vyháněla jej žertovně ženuška. „Zde nemáš co dělat, leda až zas budeš svářet smetanu. Jdi hezky do pokoje a přebírej se tam v gratulacích.Listonoš jich přinesl náruč.“

Brzy však za ním přišla s mísou polévky a nalila do talířů.

„Tak, pane manžele! Račte se do toho dát! Libo-li, zamhuřte oči – přijdou věci horší.“

Ale polévka byla výborná, zcela taková, jak jivařívala maminka Kondelíková. Potom přinesla Pepička maso s křenem a po mase misku cezených nudlí,posyaných parmezánským sýrem, jemně strouhaným.

„Myslím, Františku, že je ti vhod oběd poněkud hubenější po těch pečeních včerejška a předevčírka. Musíš vytrávit.“

„Výborně, ženuško, výborně!“ jásal Vejvara.„Trefila jsi mi do chuti. Ale teď konečně ke mněpřisedni...“

Číškou černé kávy zakončen byl oběd a hnedchystala Pepička svačinu. Čekali hosty – tatínka Vejvarova a sestru jeho Toničku, kteří přece taky musí mladou domácnost navštívit. Rovnou odtud pak půjdou na dráhu, mladí manželé je doprovodí. Vejvara si na to odpůldne vyžádal dovolenou z kanceláře.

Však již se přihnala Kačena od maminkyKondelíkové, aby mladé paní pomáhala. A brzy potom přišel otec Vejvara s Toničkou.

Starý pán vážně a důkladně si prohlédl celý synův byt, a jeho tvář jevila naprosté uspokojení ba, chvílemi až úžas. Tolik elegance, až i přepychu se tu jehozrakům jevilo, jakého jeho venkovská skromnádomácnost nikdy nepoznala. Inu – Praha!

„Jiná doba, jiný způsob, milý hochu,“ promlouval vážně. „My s matkou začínali jsme to skrovněji a trvám, že již tak do smrti s tím vystačíme. Ovšem, Tonička tuhle již bude požadovat něco jiného, ale tak, milá holka, jako je to zde u Františka a Pepinky – na to si laskominy nedělej...“

Věděla Tonička, že její domácnost nebude takto vypadat, ani by to u nich venku tak nesvedli, a skoro něco jako lehounká závist se jí vkrádalo do duše. To však jenom na okamžik. Bude ona také šťastna, třeba v okolí prostším. Samo sebou se rozumí, že jinak může být v Praze a jinak musí být na venkově.

Než odešli, otec Vejvara posledně vklouzl doložnice a nepozorován vytáhl ze záňadří malý černýkrucifix, s alabastrovým tělem Ukřižovaného, a postavil jej na mramorovou desku stolku mezi okny. –

O půl páté rozžehnali se Vejvarovi s hosty svými na nádraží co nejsrdečněji, a skoro trochu rozesmutnělí se vraceli do města. Nálada ta však v ruchu pouličním brzy pominula.

Poprvé dnes kráčel Vejvara s Pepičkou sám.Nepřekážela mu sice nikdy matka Kondelíková, ale přece mu zcela žertovně připadlo na mysl, jak je to hezké, že od nynějška smí chodit s Pepičkou již „bez patroly“. –

„Dnes je vlastně náš první den,“ řekl Vejvara, když vrátivše se s večerem domů zasedli ve vyhřáté jídelně ke skromné večeři. „Viď? Dnes jsme byli skutečně doma.“

„Však se bude maminka hněvat, že jsme se tam ani nezastavili,“ odvětila Pepička zamyšlena.

„Půjdeme tam zase, půjdeme,“ sliboval Vejvara, „ale oni taky musí někdy k nám, víš? Rád bych byl tak trochu taky hospodářem.“

„Ale dřív nepozveme tatínka a maminku, dokud nebudeme mít holku,“ rozhodovala Pepička. „A ještě plných devět dní budu bez ní.“

„Uteče to, Pepinko, vždyť sem chodí Kačenka. Věř mi, kdyby to nemusilo být – takhle by nám bylo nejlíp, Skoro se bojím, až mezi nás vpadne cizí osoba;budeme stále jako pod dozorem. Ano, kdyby to tak byla Kačenka, té již jsem uvykl.“

„Taky bych ji byla měla nejraději,“ odtušilaPepička, „ale maminka soudí, že to nedělá dobrotu s děvčetem, které sloužilo paničce doma za svobodna. Chce pokaždé všemu lépe rozumět. A to by mne arci taky netěšilo...“

„Pravda, Pepinko,“ přisvědčil Vejvara. „Tys teď mojí milou paničkou a rozumíš všemu nejlíp!“

A Vejvara zpečetil svá slova upřímným polibkem.


34


35

III

OKTÁV VESELKY

Bylo právě osmého dne po svatbě, v sobotu, když paní

Kondelíková, sotva s manželem poobědvala, rychle

sklidila ze stolu a postavivši před mistra sklenici kávy

chystala se z domu.

Mistr Kondelík rozmačkával v kávě lžičkou cukr a několikrát mrskl očkem po paničce. Konečněpromluvil.

„Kampak zas poletíš, Bety?“

Paní Kondelíková dopínala úzký kabátec, kterýž velmi příznivě svědčil jejím plným sice, ale stále ještě úměrným tvarům, a hned neodpovídala. Jenom rty její se pohnuly a sevřely, jako by násilně zadržovala slova, jež mocí mermo se přes ně drala. Ale nepodařilo se jí to.

„Předně nepoletím, starouši, protože vůbec nelítám! Navykáš si takový podivný způsob hovoru, jako bys celé dny sedal ve formance někde u Podušků. ‚Kam zas poletíš?‘ Za druhé ses najedl, máš před sebou kávu, a je tu Kačena, kdybys něco potřeboval. A za třetí jdu do města kvůli Pepičce. Víš přece, že jí sháním holku. To je nejmenší, co mohu pro dceru udělat.“

„Ale dáš ty slov zajedno, Bety,“ odpovídal mistr. „Nemusíš to brát tak tragicky! Když řeknu ‚kampoletíš‘, tedy myslím, aby ses neuběhla. Ostatně jsemsoudil, že holku již máš. Vždyť jsem tu někde vidělknížku.“

„Arciže mám, starouši, ale knížka mi nestačí.Musím obejít aspoň dvě tři paničky, u kterých posledně sloužila, abych se poptala. Knížka mi nepoví nic. Tam stojí pokaždé: ‚k spokojenosti!‘ Ať byla holka poctivá nebo ne, ať byla morous nebo hubatá, ať byla běhna nebo seděla doma vždycky se napíše ‚k spokojenosti‘. Psali jsme to taky tak, víš dobře. Ale to mi nestačí.Máli mít v rukou celou Pepiččinu domácnost, musím se o ní přesvědčit. A každá svědomitá paní oustně a důvěrně mi poví, čeho se z knížky nedočtu a co se na holce hned nepozná, až se to hořce odpyká. Ostatně děvče, které jsem pro Pepičku přijala, zdá se být hodné a pořádné...“

„Co tedy ještě sháníš?“ vpadl mistr.

„Co sháním? Víš, má ve službách několikaměsíční mezeru – arci povídá, že stonala, ale to říká každá. Ráda bych vypátrala, co ta mezera znamená.“

„Bety, Bety,“ hovořil mistr, „kdo se mnohovyptává, mnoho uslyší, a někdy ledaco, co ho netěší.“

Paní Kondelíková již neodvětila. Muž ví své, ale ona taky ví své. A tohle jest její starostí. Co můževykonat, vykoná, aby usadila k Pepičce dobroupomocnici. Také v této věci platilo pro ni: pozdě bycha honit!

Panička odešla a mistr se chopil kusu novin, jež dříve odložil. Četl chvíli, se skřipcem na nose – jen při čtení jej nasazoval – ale brzy ho oči nějak přecházely, mistr to složil.

„Čert ví,“ mluvil polohlasně – mistr hovoříval k sobě o samotě „taky jsem s tou Pepčou někdy mnoho řečí neztratil, když byla doma, ale schází mi tu,náramně schází zvláště když taky matka se vydá na vandr. Ano – takhle začínají ta stará kolena! Pořád jsem si myslil, že jsme stále jako na začátku – a tumáš,najednou jako by mě dali do penze...“

Ne, nevydrží to doma! Ještě chvíli okouněl, pak se náhle rozhodl, oblékl se a vyšel. Podívá se někam po práci. Tu a tam je kdesi ještě nějaký podzimní„melouch“, obhlédne to, odpůldne mu snesitelně uteče.

Hezky pozdě k večeru vrátila se paní Kondelíková, za hodinu po ní přišel mistr. Odbíjela sedmá.

„Mladí tu nebyli?“ otázal se stručně.

„Nebyli, nebyli,“ povzdechla paní Kondelíková. „A dnes by měli přijít! – Vždyť dnes týden...“

Paní Kondelíková nedomluvila. Hlas jí selhal, oči se zamžily. Dnes týden! Co bylo ruchu, veselí! Teprv týden tomu, a jí to připadá nesmírně dávno. Jentýden – a hle, maminky a tatínka jako by nebylo nasvětě. Všehovšudy zde byli krom neděle jednou. Brzy, brzy uvykají novému bydlu! Paní Kondelíkové maně teď připadlo vlaštovčí hnízdo ve dvoře pod římsou. Dívávala se na ně, kterak se z něho v létě otvíralopatero žlutých zobáčků, do nichž staří nestačili snášet. Pak jednoho dne mláďata vylétla a hnízdo zůstalo prázdné. Ale to nebylo tak smutné, neboť všechna ta havěťpoletovala kdesi, i staří, a snad společně. Ale z tohoto hnízda otcovského uletěli jen mladí, a staří tu zůstali. Staří! Paní Kondelíkovou nepříjemně zašimralo po celém těle. Vždyť jsou v nejkrásnějších letech. Do té opuštěnosti se dívá ještě dlouhá, dlouhá budoucnost!

„Vidíš, starouši,“ pronášela měkce paníKondelíková po těchto úvahách, „tolik jsem se těšila na vdavky Pepiny, a teď vidím, že bychom nic nebyli zmeškali, kdybychom byli ještě posečkali...“

„Banda je to!“ dotvrdil mistr. „Já si myslíval, že si toho Vejvaru vycvičím tak trochu na šestadvacítku ty a Pepina také byste to konečně pochopily, a mělibychom takovou hezkou domácí partii aspoň jednou za týden. Přece z magistrátu tam umí každý něcotakového...“

Vtom zazněl zvonek v kuchyni a ozvalo se hlasité vítání Kačenino.

„Že to jsou oni!“ zvolala radostně matkaKondelíková.

Než dořekla, otevřely se dveře; jako velká vodahrnula se Pepička, za ní Vejvara.

„No, děti!“ volala matka. „Že si vzpomenete! Celé tři dni jsme vás neviděli...“

Poslední její slova se utápěla v polibcích, jimižzasypávala dceru.

Vejvary zatím se chopil mistr, a bylo vidět, že s upřímnou radostí.

„Právě jsem povídal matce,“ hlučel rozmarně, „že jste banda. Ale teď to odvolávám.“

„Kterak bychom nepřišli, tatínku,“ mluvil Vejvara potěšen, že je tak vítán. „Máme první jubileum v manželství – kraťoučké sice, nepatrné, zatímosmidenní, a tak jsem řekl Pepičce: ženuško, musíme dnes k tatínkům. A tu jsme!“

Příchodem mladých manželů jako by se bylo v domácnosti Kondelíkových rozsvětlilo. Matka jenom zářila a volala do kuchyně:

„Kačeno, pro pivo!“

„Počkat, Kačenko, počkat,“ zadržoval Vejvara. „Proviant si neseme!“

Vytáhl z levé kapsy zimníku litrovou láhev, vytáhl z pravé druhou, postavil je na stolek v koutě a kynul žínce:

„A ty vylož svoje zásoby, Pepinko.“

Mladá žena z rukávníku vynesla na světlo balíček uzené kýty a kousek sýra.

„Což byste se u nás nenajedli a nenapili?“ řeklavyčítavě matka Kondelíková. „Proč to děláš, Františku?“

„Proč?“ smál se Vejvara, chopiv se obou rukou tchyniných a tleskaje jimi. „Kdybyste věděla,maminko zlatá, jaké mi působí potěšení, že k vám teď mohu takhle! A v tom nám nesmíte bránit. Přijdeme-liznenadání, vždycky se opatříme. Ach, maminko, kdybyste věděla, jak mi bývalo mnohdy trapno, když jste mne tu častovali – a já pořád ještě nevěděl, jak to se mnou a s Pepinkou dopadne. Co bych za to byl dal, kdybych byl směl přijít také s lahví pod paždím a s nějakým soustem v kapse. Teď se k tomu mohu přiznat: tyvečeře někdy bývaly mně nejhořčím soustem ze všeho. Nekaboňte se, maminko, vím, že u vás bylo vše od srdce, ale já jsem si přitom připadal taknesamostatným, tak jako strávník. A jenom na něco jsem sepřitom těšíval: až vám to budu moci někdy oplatit.Pepinka ví, Pepince jsem se s tím svěřil...“

Maminka Kondelíková podívala se vyčítavě nadceru a hned na muže:

„Heleď, starouši, ať člověk dělá co chce, vždycky je u těch dětí jako prodán. Nic mi neřekla, žába poťouchlá! Ty opice!“

Pepička se zasmála.

„Nesměla jsem, maminko. Musila jsem Vejvarovi přísahat, že slova z našich tajemství nevyzradím. A tohle pokládal František za tajemství. Nechala jsem ho při tom – nebyla bych s ním vydržela.“

Po těch slovech vpadla ve smích dceřin i paníKondelíková.

„Podívejte se, Vejvaro,“ zvolal mistr jako vítězně, „tohle máte ze své ženské aliance! Nakonec se vám vysmějí obě vlastní žena i vlastní tchyně. Ale nebojte se, já jsem s vámi zajedno. Jsme sice v menšině,protože má každá ženská dva hlasy, ale neopustíme se. Však já vám poradím, jak si všechno zařídíte, abyste zůstal u vesla...“

„Nech řečí, starouši – to by se František chytilpravého! A vy si sedněte a večeřte.“

„Dobrá, večeřme,“ souhlasil mistr. „Já si vezmu s Vejvaraty kousek šunky a ty dej Františkovi talíř mých ohřívaných drůbků. Střídavá strava je nesmírně prospěšná.“

A obraceje se k Vejvarovi šeptal mu, že ho byloslyšet za devátou stěnou:

„Ta mě teď živí, naše matka! Dnes ty gumové drůbky, včera jahelník, předevčírem slejšky s tlučeným mákem. Já vám z těžkomyslné nálady nevycházím, a co teď maluju, všechno míchám do lila. Ona mně zničí řemeslo, lila nikdo nechce! Ale já se z tohonemohu vybrat.“

„Kondelíku!“ volala panička. „Budeš-li ty navěčnosti musit skládat počet z každého zbytečného slova –

Vidličky a nože chřestily, společnůstka večeřela.

„A teď se podívám,“ řekl mistr po jídle, „kterýpivovar to podporujete.“

Povstal a chopil se jedné z lahví, Vejvaroupřinesených, aby ji otevřel. Vytrhl zátku a naléval do sklenice. Náhle se zarazil. Ve sklenici byla čirá, bezbarvátekutina. Mistr ji pozdvihl k nosu a přičichl.

„Kdo vám tohle ordinoval, Vejvaro?“

Vejvara se obrátil, pohlédl na sklenici, udeřil se do hlavy a vyskočil.

„Propánaboha že jsem vstrčil do kapsy to nešťastné corpus delicti!“

„Jaký korpus? Jaké delikty? Tohle je karbolovávoda!“ volal mistr Kondelík.

„Přehmátl jsem se doma!“ volal Vejvara. „Měli jsme dnes v městské věznici komisi – někdo nám tam pro nemocné místo minerálky půl roku dodávalkarbolovou vodu – pan rada mi řekl, abych to vzal s sebou a zítra přinesl do kanceláře – a čertví jak se to stalo –

„No dobře, Vejvaro,“ řekl mistr, odstavuje sklenici, „tak si pijte, co jste si přinesl, ale já se budu držetnašeho. U nás ještě nemáme splachovací systém.“

„Nechtěla jsem nic říkat,“ poznamenala šetrněmatka Kondelíková, „ale pořád se mi zdálo, že z vás něco čpí. No, tak vida, přece Kačena pro to pivo půjde.Kačeno!“

Vejvara ještě vrtěl hlavou a opatrně vléval vodu ze sklenice do láhve.

„Z toho se nesmí ztratit ani kapka,“ povídal, „to je úřední doklad pro zdravotní referát.“

Ale malá tato nehoda nikterak ho nepřivedla zmíry jako kdysi rozličné ty maléry za svobodna.

42

IV

PRVNÍ SLUŽKA

V Praze do roka na sta a tisíce domácností vystřídá

služky a tolikéž služek pány své, ale celkem se toto

stěhování děje bez velikého rozruchu. Stará služka

odchází, nová přichází na její místo. Jaká pomoc.

U mladých manželů Vejvarů nebyla věc tak prostá. Tam se nestřídalo, tam přicházela služka poprvé.Nastávající její příchod mnohem více starostí působil matce Kondelíkové než samé hospodyni Pepičce. Čím bližší byl den jejího přijití, tím větší rozčilení zmáhalo se maminky. Pepička Vejvarová, vidouc to, nemohla chvílemi zatajit poznámku nějakou neb aspoň úsměv. Ale to taky rozčilovalo paní Kondelíkovou.

„Já vím, dceruško,“ hovořila v takové chvíli matka sice zcela dobrácky, ale přece s jistým hrotem, „tobě je při všem do smíchu, poněvadž jsi ještě nezkušena a nevíš, co to dohromady obnáší. Tobě bylo vždycky hej. Dříve než tebe měli jsme holku a tys vyrůstala tak vedle ní, že se ti pak zdálo, jako by náležela k rodině. A nakrásně když jedna odešla a jiná přišla, tobě bylo všecko jedno. Bože, vím, že sotva pamatuješ, kdy k nám přišla Kačena. Ale u tebe, milá holka, u tebe je zcela jiný pád. Doma ti byla služka spíš jakokamarádka, ale teď máš panovat. Na první holce budeš se učit, abych tak řekla, na paní! A kéž by ses vyučila hned na první. Bude ti třeba mnoho trpělivosti, dceruško.Musíš být shovívavá, Pepičko, ale zas taky odměřena, docela nakrátko. Jedno si vštip do hlavy: nikdy senezapomeň, abys byla s holkou tuze důvěrná. To jenebezpečné, zvlášť pro mladé paničky hned by tě měla okolo prstu. Ty žádej své, a dáš jí, co jejího. A dost.“

Pepička naslouchala takovýmto rozkazům zpočátku s úsměvem, ale čím dále vážněji, a konečně řeklamatce:

„Věru, až strachu mi naháníš, maminko. Připadá mi, jako bych měla být prodána.“

Paní Kondelíková bodla ukazováčkem pravice do vzduchu:

„A je některá paní jako prodaná, když si zadá!Pamatuj si, Pepičko, zvláště v mladé domácnosti chce být každá služka moudřejší a chytřejší než paní. A bohužel, někdy tomu tak skutečně je. Mnohá slečinka, když se vdá, neví, zač je u řezníka maso, kde koupit cukru a kávy, má-li knedlíky zavářet do studené nebo do horké vody, neumí zapražit jíšku. Mnohá to neví a neumí, věř mi. Tys k tomu arci byla vedena, a přece se může stát, že se někdy octneš v rozpacích, co a jak. A tu ti povídám upřímně: nikdy se neraď se služkou, ale přijď ke mně. Hlavně si zvykni, abys věděla dnes, co budeš vařit zítra. Na všechno si vzpomeň, a nebudeš-li z něčeho dost moudrá, máš vždycky dost času, abys ke mně přišla nebo pro mne vzkázala. – Holku přidržuj k pořádku, Pepičko, ale to se ví: ty jí musíš předcházet dobrým příkladem. Všechno ať má své místo, abys to potmě našla. – Ostatně (hlas paní Kondelíkové teď trochu klesl), tu první beztohonebudete mít příliš dlouho...“

„Pročpak, maminko?“ zeptala se Pepičkastarostlivě.

„To je tak, milá dceruško,“ pokračovala paníKondelíková, přičemž ztlumila hlas ještě více: „první rok u mladých manželů slouží se náramně rádo. Jsou dva lidé, práce mnoho nedají, holka má dost volnosti. Ale jak do domu vletí vrána, je konec. O křtinách si vybere děvče diškerece, přečká kout, vezme od paní prezent za mimořádné namáhání – a dá výpověď. Nebokunýruje paní tak, že ji musí dostat. Toho jsem se dožila na sobě, viděla jsem to u všech známých, a pořád se to opakuje. A tak jen když Pánbůh dá, aby vám ta vaše vydržela první rok. Pak se postaráme dále.“

Pepička se po každém takovémto rozkladu matčině zasmušovala a pronášela:

„Věru bych raději, kdybychom tak mohli zůstat sami, maminko. Co mi povídáš, není pranic utěšené.“

„Inu ano, dítě, pravda. Ale není možno. To bynevěděla Kačena, kde má být dříve, a taky by o nás řekli, že máme holku napolovic, na půjčování. A vůbec to nemůže být, koncipista od magistrátu bez děvčete. Ostatně myslím, že jsem ti vybrala dobře. Děvčepřívětivé a čistotné. Hleď si ji tak zachovat, Pepičko, dobrá služka je poklad v domě.“

Takovými a podobnými úvahami provázela paní Kondelíková všechny přípravy, jež se děly předpříchodem nového a důležitého člena, jímž mladádomácnost měla být doplněna. Sama povlékla peřiny na lůžku v kuchyni novými kanafasovými cíchami, sama vybrala porculánový hrneček, do něhož služka měla dostávat snídani a svačinu. O zvláštní příbor k obědu postarala se již dříve, když pořizovala dceři výbavu.

Mistr Kondelík, vida starosti, jakých tato záležitost jeho choti působí, nemohl potlačit mnohou zlomyslnou poznámku.

„Myslím, Bety, že ses měla taky poptat, má-li ta holka i maturitu...“

„To by šla k poště, a ne do služby, milý muži,“odovídala paní Kondelíková, ovládajíc se, aby se nedala manželem strhnout. „K tomu není třeba maturity, právě jako se po ní neptáš u svých tovaryšů, víš?“

Tu seděl mistr, což však mu nevadilo, aby nepřišel podruhé s jiným zlomyslným nápadem. Avšak v té Věci byla panička pevná a každý útok odrazila.

Nejméně věděl o všech těchto věcech Vejvara, který byl celý den v kanceláři.

Některé dny kvečeru spěchávala mu Pepičkanaproti, třeba až k radnici, a přiváděla si jej domů, nebo se po nějaké procházce stavili u „tatínků“.

Ale posledního listopadu řekla Pepička v poledne k Vejvarovi:

„Františku, dnes nepřijdu naproti. Čekám děvče a zůstanu doma.“

Ale když Vejvara večer přišel domů, nikdo mu na jeho zazvonění neotevřel. A když odemknuv svým klíčem vstoupil do jídelny, nalezl na stole lístek, psaný rukou Pepiččinou:

„Drahý mužíčku, odešla jsem k mamince, která mi vzkázala. Přijď tam pro mne – pů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist