načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tažení Alexandra Velikého - Arriános

Tažení Alexandra Velikého

Elektronická kniha: Tažení Alexandra Velikého
Autor:

Arriános se narodil v řeckém městě Níkomédeia v Malé Asii poblíž Bosporu někdy kolem r. 95n.l. Byl současníkem císaře Hadriana. V římských službách poznal Alpy, Podunají, dnešní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 311
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: z řeckého originálu Flavii Arriani Anabasis Alexandri přeložil Jaromír Bělský
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-206-1166-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Arriános se ve svém spise rozhodl vylíčit jednu z významných etap starořeckých dějin. Čtenáře seznamuje s tažením Alexandra Makedonského do Persie a následné dlouholeté boje Alexandrovy armády ve vzdálených oblastech jihozápadní a střední Asie. Popisovaná tažení ve svém důsledku zahájila novou epochu dějin starověkého světa. - Arriános podává svou zprávu o Alexandrových válečných úspěších střízlivě, věcně a se smyslem pro realitu, makedonského krále líčí jako hrdinu, který nemá sobě rovného. Arriánův spis je jedním z důležitých pramenů ke studiu Alexandrovy doby a počátků helénismu. Popis tažení Alexandra Makedonského proti perské říši a další boje makedonské armády v letech 334-323 př. Kr. v pojednání řeckého historika Arriána (2. stol. n. l.).

Popis nakladatele

Arriános se narodil v řeckém městě Níkomédeia v Malé Asii poblíž Bosporu někdy kolem r. 95n.l. Byl současníkem císaře Hadriana. V římských službách poznal Alpy, Podunají, dnešní Francii a severní Afriku a kolem roku 130 se stal konzulem a následně místodržitelem provincie na východě Malé Asie. S koncem Hadrianovy vlády odešel do Athén a během tohoto pobytu vznikl tento svazek, který chápal jako klíčový pro dějiny Řecka.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Arriános - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tažení

ALEXANDRA

VELIKÉHO


ARRIÁNOS

Tažení

ALEXANDRA

VELIKÉHO

NAŠE VOJSKO

2010


Translation © 1972 by Jaromír Bělský

Epilogue © 1989 by PhDr. Jan Kalivoda

Copyright Czech edition © by Naše vojsko, s.r.o.

Jacket design © by Jindřich Procházka – Naše vojsko, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-206-1406-3


KNIHA PRVNÍ



PŘEDMLUVA / ARRIÁNOVY PRAMENY Zprávy o Filipovu synu Alexandrovi, které zaznamenaliPtolemaios, syn Lagův, a Aristobúlos, syn Aristobúlův, oba shodně,přejímám do svého spisu jako zcela zaručené; liší-li se od sebe, pak si z nich vybírám tu verzi, která se mi zdá pravděpodobnější azároveň si spíše zasluhuje zmínky. O Alexandrovi ovšem psali také jiní spisovatelé – a každý o něm píše jinak: neexistuje člověk, o němž bylo zaznamenáno tolik zpráv navzájem si zcela odporujících. Já však pokládám pro své dílo za poměrně nejspolehlivější pramen Ptolemaia a Aristobúla. Aristobúla proto, že se osobně zúčastnil tažení krále Alexandra; Ptolemaia proto, že nejen byl účastníkem tažení, nýbrž i sám králem, a z toho důvodu musel spíše než kdo jiný považovat lež za věc nečestnou; a oba dohromady proto, že psali teprve po Alexandrově smrti, takže je ani nátlak, aniodměna nenutily líčit věci jinak, než se skutečně udály. Mám k použití údaje i jiných spisovatelů, jež po mém soudu stojí za zaznamenání a nejsou tak zcela bezcenné; takové však uvádím ve svém spise jen jako „legendy o Alexandrovi“. Bude-li se někdo divit, proč po tolika dějepiscích jsem se rozhodl i já vypsat tyto děje, ten ať si po přečtení všech spisů oněch ostatních autorů vezme do ruky i toto moje dílo – a teprve potom ať se diví.

7

ARRIÁNOS

8

ZAJIŠTĚNÍ SEVERNÍCH HRANIC

MAKEDONIE

1 / Filip, jak známo, zemřel v tom roce, kdy byl v Athénách archontem Pýthodélos (na podzim 336 př. n. l., pozn. red.).

Filipův syn Alexandr, jakmile převzal po otci královskou moc, se

odebral na Peloponnésos. Bylo mu tehdy asi dvacet let. Tam dal

svolat všechny Řeky sídlící na Peloponnésu a žádal od nichhodnost vrchního velitele na výpravě proti Peršanům, kterou už dříve

udělili Filipovi. Jeho žádosti vyhověli všichni až naLakedaimoňany, kteří odpověděli, že není jejich zvykem jiné doprovázet, nýbrž

jiným stát v čele. Také v aténské obci se prý projevily jakési náznaky odporu. Když se však Alexandr přiblížil k městu, tu mupostrašení Athéňané k jeho poctě učinili ještě větší ústupky, než dříve

Filipovi. Po návratu do Makedonie začal Alexandr konat přípravy

na tažení do Asie.

S příchodem jara se vypravil do Thrákie, a to proti Triballům

a Illyrům, neboť se o těchto dvou kmenech dozvěděl, že chystají

povstání. Illyrové a Triballové byli přímými sousedy Makedonie,

a proto Alexandr usoudil, že si je nemůže nechat v zádech a vydat

se na výpravu tak daleko od vlasti, nýbrž že si je musí napřed zcela

podrobit. Vyrazil tedy z Amfipole a vpadl do Thrákie, na územítakzvaných „nezávislých“ Thráků, maje po levé straně město Filippy

a pohoří Orbélos. Pak překročil řeku Nestos a údajně desátého dne

dorazil k pohoří Haimu. Tam se mu v horském průsmykuvedoucím k tomu pohoří, postavilo do cesty vojsko složené z četnýchozbrojených kupců a nezávislých Thráků. Ti obsadili výšiny Haimu,

kudy muselo projít Alexandrovo vojsko, a byli připraveni zabránit

mu v dalším postupu. Seřadili vozy těsně jeden vedle druhého a za


TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO nimi se kryli, takže z nich vytvořili vozovou hradbu, ze které mohli v případě nouze odrážet útoky nepřítele; zároveň počítali s tím, že spustí vozy z nejprudšího svahu přímo proti vystupujícímakedonské falanze. Jejich mínění bylo, že čím hustší budou řady falangy, až vozy shora mezi ně vjedou, tím drtivěji že budou roztříštěny silou řítících se vozů.

Alexandr si však dovedl poradit, jak přejít přes pohoří conejbezpečněji. Když shledal, že musí prorazit bez ohledu nanebezečí právě tudy, poněvadž tam nebyl žádný jiný přechod, daltěžkooděncům tento rozkaz: až pojedou vozy po svahu proti nim,

měli se ti, jimž to rovný povrch dovolí, rozestoupit tak, aby vozy

projely mezi nimi, ti kteří budou ohroženi z několika stran, měli

se společně sklonit, případně se položit na zem a vytvořit ze štítů

nad sebou ochranný kryt tak, aby je řítící se vozy přeskočily.Skutečně vše proběhlo podle Alexandrových rozkazů a předpokladů:

někde se vojáci falangy rozestoupili, jinde se zase vozy bezvětších škod převalily nad štíty. Ani jediný muž nepřišel pod koly

vozů o život. Makedoňané nabyli odvahy, protože vozy, z nichž

měli největší strach, se ukázaly jako neškodné, a vyrazili sválečným křikem proti Thrákům. Alexandr dal rozkaz lučištníkům, aby

přešli z pravého křídla před čelo falangy, poněvadž tam byl pro

ně vhodnější terén, a aby ostřelovali Thráky, kdekoliv by chtěli

zaútočit. Sám přešel spolu se svou tělesnou gardou, s hypaspisty a s Agriány na levé křídlo. Zatím lučištníci odráželi střelbou

z luků výpady Thráků. Když pak zasáhla do boje i falanx, snadno

vytlačila barbary, vyzbrojené jen lehce a špatně, z jejich pozic,

takže ani nevyčkali útoku Alexandra z levého křídla, nýbrž každý

odhodil zbraně, jak se mu to hodilo, a prchal z hor dolů. Padlo jich

asi tisíc pět set. Zajatých mužů bylo jen málo, protože nepřátelé

9

ARRIÁNOS

10 byli velmi rychlí a dobře se vyznali v krajině. Zato však padly do rukou vítězů všechny ženy, které je doprovázely, jakož i děti a všechen majetek. 2 / Alexandr odeslal kořist zpět do přímořských měst apověřil Lýsaniu a Filótu, aby ji prodali. Sám pak přešel vrchol pohoří a postupoval Haimem proti Triballům, až dorazil k řece Lyginu; vzdálenost této řeky od Istru, jdeme-li směrem k Haimu, obnáší tři denní pochody. Král Triballů Syrmos, jenž věděl už dlouho oAlexandrově výpravě, předem poslal ženy a děti Triballů k Istru anařídil je přepravit přes řeku na jeden z isterských ostrovů. Ten ostrov se jmenuje Peuké. Když se blížil Alexandr, utekli se na ten ostrov z valné části také Thrákové, kteří sousedili s Tribally; a utekl se tam i sám Syrmos se svou družinou, kdežto hlavní síly Triballů uprchly zpět k té řece, od které den předtím Alexandr vyrazil.

Jakmile dostal zprávu o jejich pohybech, změnil i on směrpochodu a znovu táhl přímo proti Triballům. Zastihl je ve chvíli, kdy

se už chystali utábořit. Ač překvapeni, zaujali bojové postavení na

zalesněném místě blízko řeky. Alexandr zformoval falangu a blížil

se k nepříteli. Dal rozkaz lučištníkům a prakovníkům, abypostouili kupředu a stříleli z luků a praků na barbary. Chtěl je vylákat

z lesa do volného terénu. A skutečně, když se protivníci octli vdosahu střel a byli jimi zraňováni, vyrazili proti lehce vyzbrojeným

lučištníkům, aby s nimi bojovali muž proti muži. Alexandr však,

jakmile je takto vylákal ven z lesa, nařídil Filótovi, aby s jezdci

z horní Makedonie zaútočil proti pravému křídlu nepřátel, které

postoupilo nejdále, a Hérakleidovi a Sópolidovi rozkázal, abyvedli jezdce z Bottiaie a Amfipole proti levému křídlu. Pěší falangu,

před níž rozestavil zbytek jízdy, vedl sám proti středu. Pokud se


TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

11 obě strany navzájem jen ostřelovaly, nebyli Triballové v nevýhodě. Když je ale s plnou silou napadla sevřená falanx a když mezi ně vjeli jezdci na koních a dotírali na ně ze všech stran, tu se obrátili na útěk a prchali lesem směrem k řece. Na útěku jich bylo třitisíce zabito, zajatců však i tentokrát bylo málo, poněvadž les u řeky byl hustý a pronásledování za noci obtížné. Na straně Makedoňanů padlo podle Ptolemaia jedenáct jezdců a asi čtyřicet pěšáků. 3 / Třetího dne po bitvě dorazil Alexandr k řece Istru. Je to největší řeka v Evropě, protéká velice rozsáhlým územím a tvoří hranici proti velmi bojovným národům, většinou keltským, které sídlí kolem jeho pramenů. Dále pak Kvádové a Markomani,Iazygové, patřící k Sauromatům, potom Getové, kteří se pokládají za nesmrtelné, po nich nejpočetnější Sauromaté a posléze Skythové, až u samého ústí do Černého moře, kam se Istros vlévá pěti rameny. Zde zastihl Alexandr válečné lodě, jež sem za ním připluly zByzantia přes Černé moře proti proudu řeky. Nalodil na nělučištníky s těžkou pěchotou a plul k ostrovu, na nějž se utekli Triballové a Thrákové. S velkým úsilím se pokoušel o vylodění, ale kdekoliv chtěly lodě přirazit ke břehu, objevili se proti nim u řeky barbaři. Lodí bylo jen málo a vojska na nich neveliký počet. Mimoto měl ostrov z větší části velmi srázné břehy a tok řeky, jež měla podél ostrova zúžené řečiště, byl tak prudký, že znemožňoval přistání.

Proto tedy Alexandr stáhl své lodě zpět a rozhodl se překročit

Istros; chtěl totiž napadnout Gety, sídlící na protějším břehu,protože viděl, jak se tam ve velkém množství shromažďují očividně proto, aby mu zabránili v případném přechodu. Bylo jich asi

čtyři tisíce jezdců a více než deset tisíc pěších. Krom toho pojala

Alexandra touha navštívit končiny za Istrem. Rozkázal vojákům,


ARRIÁNOS

12 aby naplnili suchým senem kůže, pod kterými stanovali, a aby shromáždili z celého kraje všechny čluny. Bylo jich tam velké množství, poněvadž lidé při Istru je používají nejen k rybolovu, nýbrž i když se chtějí vzájemně po řece navštívit, a často též při podnicích loupežných. Když jich tedy měl pohromadě co největší počet, přepravil po nich tolik vojáků, kolik jen tímto způsobem bylo možno. Spolu s Alexandrem překonalo řeku asi patnáct set jezdců a na čtyři tisíce pěších. 4 / Přeprava se uskutečnila v noci, a to v místě, kde rostlo vysoké obilí, takže přistání zůstalo zcela utajeno. Za ranníhorozbřesku vyrazil Alexandr na pochod přímo přes pole. Přední voje rozhrnovaly obilí kopími. Dokud táhli obilím, jezdci se drželivzadu, jakmile však opustili obdělanou půdu, Alexandr sám zavedljízdu na pravé křídlo a Níkánorovi poručil, aby falangu zformoval do tvaru čtverce. Leč Getové nevyčkali ani prvního útoku jízdy. Zdála se jim totiž nepochopitelná Alexandrova odvaha, s jakou tak lehce během jediné noci překročil Istros, jednu z největších řek světa, aniž přes ni postavil most; děsil je i sevřený tvar falangy achystaný útok jízdy. Uchýlili se tedy nejprve do města, jež bylo vzdáleno asi jeden parasang od Istru. Když však spatřili, jak se Alexandr rychle blíží těsně podél řeky, aby neupadl v obklíčení, v čele sjízdou, opustili Getové i své špatně opevněné město, přičemž s sebou vzali všechny děti a ženy, co jich stačili koně unést. Jejich snahou bylo dostat se co možná daleko od řeky do pustých stepí.Alexandr se pak města zmocnil a ukořistil vše, co tam Getové zanechali. Odvoz kořisti svěřil Meleagrovi a Filippovi, kdežto sám porozboření města vykonal děkovné oběti na břehu Istru Diovi–Ochránci, Hérakleovi a samému Istru za snadný přechod přes řeku. Potom

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

13

odvedl ještě za denního světla celé vojsko bez jakékoliv ztráty zpět

do tábora.

Sem pak přišli za Alexandrem poslové jak ode všech ostatních nezávislých národů sídlících při Istru, tak také od triballského krále Syrma; krom toho se k němu dostavili i poslové od Keltů, usazených u Iónského zálivu. Tito Keltové mají mohutnou postavu a hodně si o sobě myslí. Všichni říkali, že přišli proto, abynavázali s Alexandrem přátelské styky, a ten všem dal a ode všech přijal záruky věrnosti.

Pak se ještě Keltů zeptal, čeho se na světě nejvíc bojí; domníval se totiž, že sláva jeho jména pronikla už i mezi ně, ba ještě dále, a proto očekával odpověď, že ze všeho nejvíc se bojí jeho. Leč odpověď Keltů jeho očekávání zklamala. Poněvadž sídlili daleko od Alexandra, v krajinách těžko přístupných, a viděli, že dobyvatel má namířeno jinam, řekli, že se bojí jen toho, aby někdy na ně nespadlo nebe. Sem za ním prý přišli pouze z obdivu k jeho osobě, nikoliv ze strachu nebo za nějakým prospěchem. Alexandr jeprohlásil za své přátele, uzavřel s nimi spojenectví a propustil je domů. Jen po straně poznamenal, jak se ti Keltové dovedou naparovat. 5 / Sám pak vyrazil směrem k zemi Agriánů a Paionů. Tu však k němu přišli poslové se zprávou, že se vzbouřil Kleitos, syn Bardyleův, a že se k němu připojil taulantský král Glaukiás; jiní poslové oznámili, že také Autariátové se ho chystají na pochodu přepadnout. Proto se rozhodl vyrazit na cestu co nejrychleji.Langaros, král Agriánů, který projevoval už za života Filipova zřejmou sympatii k Alexandrovi a sám o sobě k němu vypravil poselstvo, mu vyšel vstříc se všemi svými nejlepšími a znamenitě vyzbrojenými hypaspisty. Když se doslechl, že Alexandr shání zprávy

ARRIÁNOS

14

o Autariátech, jací jsou to lidé a kolik jich je, řekl mu, že sAutariáty není třeba si dělat žádné starosti, poněvadž to jsou široko daleko

nejhorší vojáci, a nabídl se, že sám vpadne na jejich území, aby se

měli co starat sami o sebe. Poté skutečně na Alexandrův rozkaz do

jejich země vtrhl a důkladně ji zpustošil a vyplenil. Za to obdržel

kromě vysokého vyznamenání takové dary, jaké jsou pokládány

za projev nejvyššího uznání ze strany makedonského krále. Alexandr mu dokonce přislíbil dát za manželku svou sestru Kynanu,

až Langaros zavítá do Pelly. Leč ten po návratu domů onemocněl

a zemřel.

Zatím Alexandr táhl dál podél řeky Erigonu, až dorazil k městu Pelliu, které obsadil Kleitos, poněvadž to byla nejsilnější pevnost celého kraje. Jakmile tam Alexandr dorazil, zbudoval tábor při řece Eordaiku a rozhodl se hned příštího dne zaútočit na hradby. Kleitovi vojáci však zaujali velmi výhodná postavení na lesnatých kopcích okolo města, aby mohli Makedoňany napadnout ze všech stran, až zahájí útok na město. Glaukiás, král taulantský, se svými posilami ještě nedorazil. Nepřátelé zabili v oběť tři chlapce, stejný počet dívek a tři černé berany a pak vyrazili, jako by se chtěli pustit s Makedoňany do boje. Když se však jejich voje přiblížily, opustili své pozice, třebaže byly tak pevné, takže Makedoňanům padly do rukou i oběti, jak tam ještě ležely.

Toho dne je tedy Alexandr zahnal do města a utábořil se pod hradbami. Nazítří je hodlal obehnat obléhacím valem. Nečekaně se však objevil s velkou silou vojska Glaukiás, král Taulantiů, a Alexandr se musel vzdát myšlenky dobýt města s těmi silami, jež měl po ruce. Poslal tedy Filótu shánět píci a přidělil mu dostatečné množství jezdců pro případ ohrožení, jakož i potahy ztábora. Sotva Glaukiás spatřil odjezd Filótových lidí, rozjel se za

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

15 nimi a obsadil výšiny kolem roviny, kde chtělo Filótovo mužstvo shánět píci.

Když Alexandr dostal zprávu, že jezdcům i potahům hrozí nebezpečí, zastihne-li je noc, rychle jim pospíšil na pomoc se svými

hypaspisty, lučištníky, Agriány a asi se čtyřmi sty jezdců. Ostatní vojsko zanechal před městem, aby nepřátelé nepodnikli výpad

z města a nespojili se s Glaukiem. Jakmile Glaukiás zpozoroval

blížícího se Alexandra, výšiny opustil a Filótův oddíl se mohl

bezpečně vrátit do tábora. Přesto však se Kleitos a Glaukiás stále

domnívali, že mají Alexandra v hrsti. Měli totiž obsazeny horské

výšiny kolem města četnými jezdci, dále kopiníky a prakovníky,

jakož i nemalým počtem těžké pěchoty; a vojáci obklíčení v městě

byli rovněž v pohotovosti. Cesta, kudy se mělo Alexandrovovojsko vracet, byla úzká: z jedné strany tekla řeka, z druhé se tyčila

velmi vysoká hora se sráznými stěnami. Ani vojsko pochodující

v čtyřstupech by tudy nebylo mohlo projít.

6 / Za této situace dal Alexandr své falanze hloubku sto

dvaceti mužů, na každé z obou křídel postavil po dvou stechjezdcích a nakázal zachovávat úplné ticho, aby vojáci jasně slyšeli

rozkazy. Nejprve rozkázal těžkooděncům nést kopí kolmo do

výšky, pak je na dané znamení spustit k útoku a zamířit je hned

napravo, hned zas nalevo. Samotnou falangu vysunul rychlekuředu a rozkázal jí provádět rychlé obraty, hned na jednu stranu

a vzápětí na druhou. Takto zopakoval v krátké době s četnými

oddíly falangy několikrát změnu sestavy, poté falangu zformoval v klín a vedl ji na levé křídlo proti nepřátelům. Ti od počátku

s úžasem sledovali rychlost a přesnost změn bojové sestavy, a tak

teď ani nevyčkali útoku postupujícího Alexandrova vojska avybr />

ARRIÁNOS

16 klidili nejbližší výšiny. Když pak Makedoňané spustili na daný rozkaz bojový pokřik a bušili kopími do štítů, tu se Taulantiové ještě více ulekli toho hluku a jejich vojsko se kvapně stáhlo zpět směrem k městu.

Poněvadž Alexandr viděl, že nevelký zástup nepřátel ještě drží

pahorek, přes který vedla jeho cesta, nařídil své tělesné stráži anejbližším druhům, aby si vzali štíty, nasedli na koně a jeli k tomu

kopci; až tam přijedou, pak v případě, že nepřátelé držící pahorek

vyčkají jejich útoku, měla jich polovina sesednout s koní, vmísit

se mezi jezdce a bojovat pěšky. Sotvaže však nepřátelé prohlédli

Alexandrův záměr, vyklidili výšinu a stáhli se na obě strany do

hor. Alexandr se svými druhy obsadil kopec a poslal pro Agriány

a lučištníky v síle asi dvou tisíc mužů; poté rozkázal hypaspistům

překročit řeku a po nich totéž i makedonské pěchotě: až přejdou,

měli zabočit doleva tak, aby hned po přechodu bylo vidět hustě

sevřenou falangu. Sám stál na předsunuté hlídce a pozoroval zvýšiny pohyby nepřátel. Ti, když viděli vojsko přecházet přes řeku,

začali sestupovat z hor, aby zaútočili na ty, kteří odcházeli společně s Alexandrem jako poslední. Když už byli nablízku, vyrazil vojevůdce proti nim s oddílem, který měl při sobě, a zároveň

spustila falanx bojový pokřik, jako by mu šla přes řeku na pomoc.

Nepřátelé, jak se tak všichni hrnuli proti nim, se zarazili a dali se

na útěk. Vtom se Alexandr spolu s Agriány a lučištníky rychlerozběhli směrem k řece. On sám ji přešel první před všemi ostatními. Když viděl, že nepřátelé dotírají na zadní řady přecházejících,

dal postavit na břehu střelné stroje a rozkázal vystřelovat z nich

na nejvyšší možnou vzdálenost co největší množství střel; takélučištníkům dal rozkaz vstoupit do vody a střílet z prostředka řeky.

A zatímco se Glaukiovi vojáci neodvažovali přiblížit na dostřel,


TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

17 Makedoňané bezpečně přešli přes řeku, takže ani jediný z nich za tohoto ústupu nezahynul.

Když se Alexandr třetího dne potom dozvěděl, že se Kleitos

a Glaukiás utábořili na nevýhodném místě, že nestavějí pravidelné

stráže, že nejsou zajištěni ani náspem, ani příkopem (patrně vdomnění, že Alexandr ustoupil ze strachu) a že jejich fronta je neužitečně dlouhá, pod záštitou tmy znovu nepozorovaně překročil

řeku, veda s sebou hypaspisty, Agriány, lučištníky a oddílPerdikkův a Koinův. Ostatní vojsko podle rozkazu táhlo za nimi. Jakmile

viděl, že nastala vhodná chvíle k útoku, nevyčkal ani, až se všichni

spojí, a poslal do boje lučištníky a Agriány. Útok, vedený vuspořádaném šiku proti slabé frontě, byl zcela neočekávaný a jeho hlavní

síly směřovaly proti nejslabším místům nepřítele. Některé pobíjeli

přímo na lůžku, jiné snadno dostihli na útěku, takže mnozí byli

dopadeni a zabiti na místě, mnozí zahynuli na bezhlavém a hrůzyplném útěku. Nemalý počet jich také padl do zajetí.Alexandrovi vojáci pronásledovali nepřítele až k horám Taulantiů. Komu se

přece podařilo uniknout, ten přišel o všechny zbraně a vyvázl jen

s holým životem. Kleitos nejprve utekl do města, pak je všakzapálil a odebral se za Glaukiem do země Taulantiů.

ZKÁZA THÉB 7 / V té době se stalo, že několik vyhnanců vypuzených z Théb proniklo za noci do Théb, protože někteří lidé z města je vybízeli k provedení převratu; a polapili dva nic netušícípříslušníky kadmejské posádky, Amyntu a Tímoláa, a zavraždili je mimo území Kadmeie. Pak přišli do shromáždění lidu, a ohánějíce se tím

ARRIÁNOS

18

starým krásným slovem „svoboda“, vyzvali Thébany, aby odpadli

od Alexandra a už konečně jednou se zbavili makedonskéhoútlaku. Lidé jim dopřáli sluchu tím spíše, že vyhnanci tvrdili oAlexandrovi, že přišel v Illyrii o život. Tyto pověsti hojně kolovaly mezi

lidem, a to proto, že Alexandr byl už dosti dlouhou dobu vzdálen

a nepřicházely od něho žádné zprávy, takže – jak tomu v podobných případech často bývá – lidé, neznajíce pravý stav věcí,přijímali za pravdu to, co se jim nejvíce zamlouvalo.

Když se Alexandr dověděl o událostech v Thébách, ani vnejmenším je nepokládal za bezvýznamné. Vždyť obec athénská budila už dlouhou dobu jeho podezření a význam thébské opovážlivostinijak nepodceňoval, věda, že by se do nepokojů mohli zapojit nejen Lakedaimoňané, už dávno pomýšlející na povstání, nýbrž i někteří jiní Peloponnésané, jakož i nepříliš spolehliví Aitólové. Vedl tedy své vojsko před Eordaiu a Elimiótidu, dále podél hor v Stymfaii a Parauaii a sedmého dne dorazil do Pelinny v Thessallii. Odtud táhl rychle dál a šestého dne vpadl do Boiótie, takže se Thébané dověděli o jeho průchodu Thermopylami, teprve když se s celým vojskem objevil u Onchéstu. A tu původci povstání říkali, že topřišlo z Makedonie vojsko Antipatrovo, kdežto o samotnémAlexandrovi dále tvrdili, že je mrtev, a přísně zakročovali proti těm, kteří šířili, že se to blíží sám Alexandr: prý je to nějaký jiný Alexandr, totiž syn Aëropův.

Alexandr vyrazil druhého dne z Onchéstu a táhl proti městu Thébanů směrem na posvátný háj Ioláův. Zde se také utábořil, čímž poskytl Thébanům ještě dostatek času, aby si uvědomili svou vinu a mohli k němu vyslat posly. Ti však byli vzdáleni toho, aby něčím přispěli k dohodě; naopak, jejich jezdci a dosti četní lehkooděnci vyjeli z města až k táboru, stříleli po předních hlídkách a několik

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

19 Makedoňanů dokonce usmrtili. Alexandr vyslal oddíl lehkooděnců a lučištníků, aby odrazili jejich výpad, a ve chvíli, kdy se užThébané pokoušeli o útok na samotný tábor, se jim to podařilo.Druhého dne obešel Alexandr s celým svým vojskem město až kbráně, která vede směrem k Éleutherám a k Attice. Nepřirazil však až k hradbám, nýbrž utábořil se v nevelké vzdálenosti od Kadmeie, aby byl nablízku s pomocí pro makedonskou posádku v Kadmeii. Thébané totiž obehnali Kadmeiu dvojitým valem a střežili ji tak, aby nikdo zvenčí nemohl obklíčené posádce pomoci a aby posádka jim nemohla nijak škodit výpadem v případě, že by oni samibojovali s nepřítelem venku před městem. Alexandr, jenž stále ještě chtěl vyjít s Thébany raději po dobrém než po zlém, vyčkávalnadále v táboře poblíž Kadmeie. Tu ti z Thébanů, kteří měli na mysli všeobecný prospěch, naléhavě doporučovali vypravit se kAlexandrovi a snažit se vymoci pro thébský lid odpuštění za odpadnutí. Naproti tomu vyhnanci a ti, kteří vyhnance povolali, si neslibovali od Alexandra nic dobrého; k nim patřili mimo jiné také někteřízástupci boiótského svazu. Ti všichni se všemožně snažili vehnat lid do války. Alexandr však nechtěl ani za tohoto stavu věcí zahájit útok na město. 8 / Leč tu, jak vypravuje Lagův syn Ptolemaios, Perdikkás, jenž stál se svým oddílem jako předsunutá hlídka táboranedaleko od nepřátelského valu, nevyčkal Alexandrova rozkazu k boji, nýbrž sám se první vrhl proti valu, prolomil jej a vpadl mezipřední hlídky Thébanů. Následoval ho Amyntás, syn Andromenův, protože s ním měl společné stanoviště; když viděl, jak Perdikkás pronikl přes val, nastoupil i on do útoku se svým oddílem. Tospatřil Alexandr, a nasadil proto do boje i ostatní vojsko, aby útočící

ARRIÁNOS

20 oddíly nebyly vydány napospas Thébanům. Lučištníkům aAgriánům dal rozkaz proniknout rychle přes val, kdežto gardový oddíl a hypaspisty zadržel ještě před valem. Tu byl najednou Perdikkás při pokusu o průlom do druhého valu zasažen střelou a klesl k zemi; těžce raněného odnesli do tábora a jen stěží se uzdravil ze svého poranění. Ale ti, kteří pronikli spolu s ním, ve spojení s Alexandrovými lučištníky sevřeli Thébany do úvozu, vedoucího k chrámu Hérakleovu, a pronásledovali ustupující až ke chrámu. Zde se však Thébané s válečným křikem obrátili do útoku, takže Makedoňané museli prchat. V boji padl Kréťan Eurybótás, velitel lučištníků, a asi sedmdesát příslušníků jeho oddílu. Zbylí se utekli k makedonské gardě a ke královským hypaspistům. A vtom Alexandr uviděl, že jeho vojáci sice prchají, Thébané však že při jejich pronásledování porušili své bojové sestavy, a proto s pevně sevřenou falangou vpadl mezi ně. Zatlačili je zpět až do brány. Jejich útěk byl tak bezhlavý, že ani nestačili za sebou dostirychle zavřít bránu do města. Ti Makedoňané, kteří byli prchajícím v patách, vpadli dovnitř společně s nimi, protože hradby byly bez vojska (většina byla rozmístěna v předsunutých hlídkách). Když dorazily oddíly Makedoňanů ke Kadmeii, tu se odtud jedni spolu s vojáky kadmejské posádky dali u Amfeia směrem do dolního města, druzí překročili hradby, obsazené už těmi, kteří vnikli do města spolu s prchajícími, a rychle běželi k náměstí. Thébské šiky u Amfeia kladly ještě po krátkou dobu odpor, když ale na nězaútočili ze všech stran Makedoňané i Alexandr, jenž se objevoval hned zde, hned onde, tu vyrazili thébští jezdci přímo přes město ven na rovinu, kdežto z pěších se každý hleděl zachránit, jak se dalo. Thébané se už ani nebránili, když je v lítém boji pobíjeli ani ne tak Makedoňané jako spíše Fókové, Platajané a ostatníBoióťaTAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

21 né. Vnikali za nimi až do domů a vraždili ty, kdož se ještě zmohli na odpor, ale i ty, kdož se jako prosebníci uchýlili pod ochranu svatyň, přičemž nešetřili ani žen, ani dětí. 9 / Tato řecká katastrofa ohromila nejen přímé účastníky, nýbrž i ostatní Řeky, a to nejen vzhledem k velikosti dobytého města a rychlosti akce, nýbrž zejména neočekávaností, s jakou zapůsobila jak na straně poražených, tak vítězů. Neboť neblahá výprava Athéňanů na Sicílii ani nebyla ve stejné míře bolestná pro Athéňany, ani nevyvolala stejné ohromení nad neštěstím u ostatních Řeků: počtem padlých sice způsobila obci značné ztráty, avšak jejich vojsko (ostatně většinou složené spíše zespojenců než z vlastních lidí) bylo zničeno daleko od vlasti a město jim zůstalo, takže i později po dlouhý čas válečně odolávali v boji proti Lakedaimoňanům, jejich spojencům a velkému králi. Dále: porážka u Aigospotamoi postihla jen athénské loďstvo, kdežto město neutrpělo nic jiného, než že bylo poníženo rozbořením dlouhých zdí, vydáním většiny lodí a odnětím nadvlády; přesto si uchovalo svou starou ústavu a během nedlouhé doby opětzískalo svou bývalou moc, takže Athéňané znovu vystavěli dlouhé zdi, získali námořní nadvládu a dokonce svým podílem pomohli zachránit z krajního nebezpečí Lakedaimoňany, své tehdejšínebezpečné nepřátele, kteří málem zničili jejich město. – Právě tak tomu bylo i při porážce, kterou utrpěli Lakedaimoňané u Leukter a u Mantineie, kdy Lakedaimoňany ohromila spíše neočekávanost nehody než počet padlých; a onen útok, kdy Epameinóndás přitáhl se svými Boióťany a s Arkady až před Spartu, i ten nahnal strach Lakedaimoňanům a jejich tehdejším spojencům spíše nezvyklostí podívané, než bezprostředním nebezpečím. – Dobytí

ARRIÁNOS

22

města Plataj nebylo žádnou velkou pohromou, neboť početzajatců byl malý, protože většina Platajanů uprchla už dříve do Athén.

– Co se týče Mélu a Skióny, byla to města ostrovní a jejich dobytí

spíše způsobilo hanbu dobyvatelům, než že vyvolalo nějaké větší

překvapení v celém řeckém světě.

Naproti tomu náhlé a neuvážené odpadnutí Thébanů, dobytí jejich města, jež proběhlo tak rychle a snadno, veliké krveprolití, jež bylo způsobeno soukmenovci v důsledku starého nepřátelství, a konečně úplné zotročení města, jež vynikalo mocí a válečnou slávou nad všechna ostatní řecká města – to vše bylo s jistoupravděpodobností uváděno v souvislost s božím hněvem: říkalo se, že Thébané už dávno propadli trestu za to, že zradili v perské válce Řeky, že dobyli v době smluvního míru Plataj a všechny jejich obyvatele uvedli do otroctví, že neřecky pobili ty, kdož se vzdali Lakedaimoňanům, že zpustošili místo, kde Řekové v boji proti Médům odvrátili nebezpečí od Řecka, a že přispěli svým hlasem ke zkáze Athén, když byl lakedaimonským spojencům předložen návrh, aby bylo město uvedeno v otroctví. Mluvilo se také očetných božích znameních, jež se vyskytla už před tou pohromou; v té chvíli jim sice nebyla věnována pozornost, ale později je paměť spojila s představou, že už dávno předem byla jimi naznačenanynější nešťastná událost.

Spojenci, kteří měli účast na dobytí Théb a jimž Alexandrsvěřil rozhodnutí o osudu města, rozhodli takto: umístit do Kadmeie posádku; do základů zbořit město; celé thébské území s výjimkou posvátných míst rozdělit mezi spojence; děti, ženy a všechny zbylé Thébany prodat do otroctví s výjimkou kněží, kněžek a těch, kteří byli hostinnými přáteli Filipa nebo Alexandra či státními hosty Makedoňanů. Také dům básníka Pindara a Pindarovy potomky

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

23 prý Alexandr ušetřil z úcty k básníkovi. Krom toho spojencirozhodli, aby byla znovu vybudována a opevněna města Orchomenos a Plataje. 10 / Když se donesla zpráva o pohromě Thébanů k ostatním Řekům, tu Arkadové, kteří už vyrazili z vlasti na pomoc Thébanům, se usnesli odsoudit k smrti ty, kteří je k té pomocné výpravěpodnítili. Élidští přijali zpět své vyhnance, poněvadž tito byli nakloněni Alexandrovi. Jednotlivé kmeny Aitólů vyslaly svá poselstva a snažily se prosbami dosíci odpuštění, protože i u nich vyvolaly zprávy z Théb jakési nepokoje. Athéňané právě slavili velkémystérie, když k nim dorazilo několik Thébanů přímo z bitvy. Zděšeni přerušili mystérie a vše z venkova stahovali do města. Lid, jenž se sešel do shromáždění, zvolil na Démádův návrh ze všech Athéňanů deset poslů a vyslal je k Alexandrovi; byli to mužové, které uznali za nejpřijatelnější pro Alexandra. Měli – ovšem ne zrovna v pravou chvíli – Alexandrovi vyřídit, že athénský lid má radost, že se vrátil zdráv z výpravy proti Triballům a Illyrům a že potrestal Thébany za jejich vzpouru. Alexandr odpověděl poselstvu celkem laskavě, nicméně poslal athénskému lidu list, ve kterém žádal vydáníDémosthena, Lykúrga a jejich přívrženců; rovněž žádal vydáníHypereida, Polyeukta, Charéta, Charidéma, Efialta, Diotíma a Moiroklea; tito lidé prý jednak zavinili nešťastnou porážku obce u Chairóneie, jednak později, po smrti Filipově, byli původci urážek vůči němu samému i vůči Filipovi; také na thébském povstání prý majístejně velkou vinu, jako buřiči pocházející ze samých Théb. Athéňané však ony muže nevydali, nýbrž znovu vyslali k Alexandrovi posly s prosbou, aby upustil od hněvu proti vyžadovaným občanům.Alexandr jim skutečně vyhověl, snad z úcty k městu, snad z nedočkavé

ARRIÁNOS

24 touhy po tažení do Asie; nechtěl totiž za sebou zanechat nic, co by mohlo u Řeků budit nepřátelství. Z vyžádaných, ale nevydaných mužů byl na jeho příkaz jediný Charidémos poslán do vyhnanství. Ten se utekl do Asie ke králi Dáreiovi.

PŘECHOD PŘES HELLÉSPONTOS 11 / Když Alexandr takto všechno zařídil, vrátil se do Makedonie. Tam vykonal Diovi olympskému oběť, zavedenou ještě za časů Archeláových, a uspořádal olympijské hry v Aigách. Podle některých zpráv uspořádal též závody k poctě Múz. Během nich přišla zpráva, že v Pierii se ustavičně potí socha Orfea, syna thráckého Oiagra. Každý z věštců vykládal tento úkaz jinak, ale Aristandros, věštec pocházející z Telmissu, vyzval Alexandra, aby byl dobré mysli; ten jev prý znamená, že básníci epičtí i lyričtí a všichni pěvci budou muset vynaložit mnoho práce, aby básněmi a písněmi oslavili Alexandra a jeho činy.

Na počátku jara Alexandr vyrazil směrem k Helléspontu, když

svěřil záležitosti, týkající se Makedonie a Řeků, Antipatrovi. Vedl

pěší vojsko, jež čítalo i s lehkooděnci a lučištníky něco přes třicet

tisíc mužů, a přes pět tisíc jezdců. Postupoval podél Kerkinítského

jezera na Amfipoli a k ústí řeky Strýmonu. Pak přešel přes Strýmón, minul pohoří Pangaion a táhl dál směrem na řecká přímořská města Abdéry a Maróneiu. Cestou odtud dorazil k řece Hebru a i přes ni se přepravil bez obtíží. Odtud pokračoval územím

paitickým k řece Melás. Překročil ji a za dvacet dní po odchodu

z domova dorazil do Séstu. Když přišel do Elaiúntu, vykonal tam

ku poctě Prótesiláově oběť na jeho hrobě, poněvadž Prótesiláos


TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

25 prý první vystoupil z lodi na půdu Asie, když připlulo řecké vojsko s Agamemnonem k Íliu. Smyslem oběti bylo, aby přistání přineslo Alexandrovi více štěstí než Prótesiláovi.

Parmenión dostal rozkaz, aby přepravil ze Séstu do Abýduvětšinu pěchoty a jízdu. Přeprava byla provedena na sto šedesátitrojveslicích a kromě toho na velkém počtu lodí nákladních. Alexandr

však, jak píše valná část autorů, plul z Elaiúntu do Achajskéhozálivu, přičemž během plavby osobně kormidloval velitelskou loď.

A když byl uprostřed helléspontské úžiny, zabil býka a k poctěPoseidona a Néreoven provedl obětní úlitbu ze zlaté číše do moře.

Rovněž se vypravuje, že první vystoupil z lodi ve zbroji na půdu

Asie a že na těch místech, kde vyplul z Evropy a kde vstoupil do

Asie, dal postavit oltáře Dia–Ochránce přistání, Athény a Héraklea.

Když pak přišel do Ília, přinesl oběť Athéně Ílijské, věnovalchrámu svou zbroj jako votivní dar a místo ní si odtamtud vzal některé

z posvátných zbraní, chovaných tam ještě z dob trojské války. Tyto

zbraně prý nosili hypaspisté před ním do bitev. Vykonal prý také

oběť k poctě Priama u oltáře Dia–Ochránce domu, aby prosbami

usmířil Priamův hněv vůči pokolení Neoptolemovu, k němuž sám

příslušel.

12 / Cestou do Ília ho ověnčil zlatým věncem kormidelník Menoitios, dále Athéňan Charés, který přišel ze Sigeia k tomu

účelu, a rovněž někteří jiní, Rekové i místní; ...jiní píší, že tehdy

ozdobil věncem i hrob Achilleův; Héfaistión prý ověnčil hrobPatroklův. Alexandr, jak se čte u spisovatelů, tehdy nazval Achillea

blaženým, protože mu osud dopřál Homéra jako hlasatelebudoucí památky. A věru měl Alexandr dobrý důvod pokládat Achillea

za šťastného, a to zvláště proto, že při všem jeho jiném štěstízůbr />

ARRIÁNOS

26 stalo v tomto ohledu místo prázdné a svět nebyl seznámennáležitým způsobem s jeho činy. Neučinil tak nikdo ani prózou, ani ve verších. Avšak Alexandr nebyl opěvován ani v písních jako třeba Hierón, Gelón, Thérón a mnozí jiní, které s ním vůbec nelzesrovnávat. A tak jsou jeho činy daleko méně známy, než zcela bezvýznamné události ze starých časů. Výprava deseti tisíc Řeků za vedení Kýrova proti Artaxerxovi, smutný osud Klearchův a jeho spoluzajatců a návrat Řeků za velitelství Xenofóntova, to vše se jeví světu zásluhou téhož Xenofónta v daleko skvělejším světle, než Alexandr a jeho činy. A přece Alexandr netáhl jen jako něčí spojenec a nebylo to na útěku před velkým králem, když porazil vojska, snažící se ho ohrozit na zpátečním pochodu k moři. Ať posuzujeme činy podle množství či podle velikosti, žádný jiný jedinec ani z Řeků, ani z barbarů nevykonal činy tak četné a tak veliké. Proto i já sám, pravím, jsem se dal do spisování tohoto díla a uznal jsem sám sebe za hodna, abych vylíčil lidstvu Alexandrovy činy. Ať jsem kdokoliv já, jenž o sobě takto smýšlím, nepokládám za nutné uvést ani své jméno (ač není ve světě neznámé), ani jméno své vlasti, ani svůj rod, ani úřední postavení, které jsem zaujímal ve své zemi. Jen to napíši, že mou vlastí, mým rodem a mým úřadem jest a už od mládí bylo toto dějepisné dílo. A proto se odvažuji pokládat sám sebe za jednoho z předních řeckých spisovatelů, jestliže je Alexandr jedním z předníchválečníků.

Z Ília se Alexandr odebral do Arisby, kde tábořilo celé vojsko,

jež přeplulo přes Helléspontos, a příštího dne do Perkóty. Dalšího dne prošel kolem Lampsaku a utábořil se u řeky Praktia, jež

teče z hor Ídských a vlévá se do moře mezi Helléspontem aČerným mořem. Pak minul město Kolony a dorazil do Hermótu. Před


TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

27 vojskem šli vyslaní zvědové, jejichž velitelem byl Amyntás, syn Arrabaiův; podléhala mu švadrona jezdců z Apollónie, jejímžvelitelem byl Sókratés, syn Sathónův, a čtyři švadrony takzvaných prodromů. Do města Priapu, jehož obyvatelé se mu vzdali, když je míjel, odeslal posádku pod velením Panégora, syna Lykagorova, příslušníka své šlechtické družiny.

Perští vojevůdci byli: Arsamés, Rheomithrés, Peténés, Nifatés

a spolu s nimi Spithridatés, satrapa Lýdie a Iónie, a Arsités, hyarchos Frygie při Helléspontu. Tito byli utábořeni u města Zeleie

s barbarskou jízdou a řeckými žoldnéři. Když se radili o situaci,

jež vznikla Alexandrovým přechodem přes Helléspontos, tu dooručoval Memnón z Rhodu nesvádět bitvu s Makedoňany, kteří mají nad nimi velikou převahu pěchoty a s nimiž je Alexandr

osobně přítomen, kdežto jim chybí Dáreios. Radil dále, aby cestou

ničili krmivo, aby zapalovali zemskou úrodu a nešetřili přitom ani

měst. Tvrdil, že se Alexandr v důsledku nedostatku potravin nebude moci v zemi udržet. Na to prý Arsités prohlásil ve válečné

radě Peršanů, že nedovolí zapálit ani jediný dům svých poddaných.

A Peršané se přidali na stranu Arsitovu, poněvadž měli Memnona

v podezření, že se snaží úmyslně válku protahovat, aby získalvyznamenání od krále.

BITVA U ŘEKY GRÁNÍKU 13 / Zatím Alexandr postupoval se sešikovaným vojskem k řece Gráníku. Těžkooděnci byli zformováni ve dvojitou falangu, jezdci umístěni na křídlech a tažná zvířata podle rozkazu šlavzadu. Hégelochos s jízdními kopiníky a asi s pěti sty lehkooděnci jel

ARRIÁNOS

28

jako předvoj, aby prozkoumali postavení nepřátel. Alexandr se už

blížil k řece Gráníku, když tu rychle přijeli zvědové a hlásili, že na

protějším břehu Gráníku stojí Peršané v bojovém postavení.Alexandr ihned uvedl celé vojsko do nejvyšší pohotovosti. Tu k němu

přistoupil Parmenión a řekl mu toto:

„Králi, podle mého mínění by v nynější situaci bylo dobré, abychom se utábořili na břehu řeky, kde teď stojíme. Myslím, že nepřátelé, jejichž pěchota je daleko slabší než naše, se neodváží zůstat přes noc v naší blízkosti, a tak nám umožní, abychom sezítra časně ráno dostali s vojskem bez obtíží na druhou stranu. Dříve než se sešikují do boje, budeme na druhém břehu. Nyní však, zdá se mi, se to nedá uskutečnit bez nebezpečí, poněvadž není možné vést vojsko přes řeku v sestavách. Jak je vidět, řeka má mnoho hlubokých míst, a sám vidíš, jak břehy na jejich straně jsou vysoké a strmé. Až budeme vystupovat z řeky v nepořádku a po malých skupinách, vrhnou se na nás nepřátelští jezdci v přesněuspořádaných sestavách. A první neúspěch je nejen nepříjemný propřítomnou chvíli, ale i povážlivý pro výsledek celé války.“

Alexandr mu však odpověděl: „Parmenióne, toho všeho jsem si dobře vědom. Musel bych se ale stydět, když jsem bez potíží přešel Helléspontos, aby tenhle malý potok (tímto slovem zlehčil velikost Gráníku) nám bránil přejít hned v této chvíli. Ostatně by se to nesrovnávalo ani se slávou Makedoňanů, ani s moupohrdavostí vůči nebezpečí. Také soudím, že Peršanům by mohla stoupnout odvaha tím, že by se pokládali za rovnocennéprotivníky Makedoňanů jenom proto, že se jim okamžitě nedostalo toho, co zasluhuje jejich strach.“

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

29

14 / Po těchto slovech poslal Parmenióna, aby velel levému křídlu, a sám odešel na pravé. Na krajním pravém křídle stál

Filótás, syn Parmeniónův, a velel těžké jízdě, lučištníkům aagriánským kopiníkům. Za ním následoval Amyntás, syn Arrabaiův,

jenž velel jízdním kopiníkům, Paionům a švadroně Sokratově.

Vedle těchto stáli gardoví hypaspisté s velitelem Níkánorem,synem Parmeniónovým; po nich následovala falanx Perdikky, syna

Orontova, dále falanx Koina, syna Polemokratova, falanx Kratera,

syna Alexandrova, a falanx Amynty, syna Andromenova; vedle

nich oddíl pod velením Filippa, syna Amyntova. Na levém křídle

stáli na prvém místě thessalští jezdci, jimž velel Kalás, synHaralův; vedle nich spojenecká jízda pod velitelem Filippem, synem

Meneláovým; po nich Thrákové, jimž velel Agathón; za těmito

následovala pěchota, a to falangy Kraterova, Meleagrova aFilipova až do středu celé fronty.

Peršané měli asi dvacet tisíc jezdců a téměř dvacet tisíc cizích žoldnéřských pěšáků. Jízda stála v dlouhé linii podél břehu řeky, pěšáci byli rozmístěni za jezdci, neboť terén od břehu značněstoual. Tam, kde Peršané spatřili proti svému levému křídlu státAlexandra (byl jasně rozeznatelný podle zářící zbroje a podle projevů hluboké úcty svého okolí), tam postavili na břehu zhuštěné oddíly jízdy.

Po určitou dobu stála obě vojska klidně proti sobě a váhala v obavách před brzkou budoucností. Na obou stranách vládlohluboké ticho. Peršané vyčkávali, že Makedoňané vstoupí do řeky, aby je pak při výstupu z vody napadli. Tu se Alexandr vyšvihl na koně a pobídl své vojáky, aby ho následovali a prokázali svou statečnost. Dal rozkaz, aby se nejdříve vrhli do řeky jízdní prodromové a Paionové pod vůdcem Amyntou, synem Arrabaiovým,

ARRIÁNOS

30 jakož i jeden oddíl pěchoty vpředu se švadronou Sokratovou pod velitelem Ptolemaiem, synem Filippovým; na tuto švadronu přiadlo právě onoho dne postavení v čele jízdy. Alexandr sám vedl za zvuku trubek a za mohutného bojového pokřiku pravé křídlo; vstoupil s vojskem do vody, a aby je proud neunášel, udržoval je stále v šikmém směru. Obával se, aby voda jeho řady nenarušila a ty se pak nestaly snadnou obětí Peršanů. 15 / Kde se oddíly Amyntův a Sokratův nejdříve přiblížily ke břehu, tam i Peršané shora nasadili k útoku: jedni metali střely z vysokého břehu do řeky, druzí sestupovali po schůdnějšímbřehu až k vodě. Byla to vlastně prudká srážka jezdectva, při níž se jedna strana snažila vystoupit z řeky a druhá jí v tom chtělazabránit. Peršané zasypávali nepřátele oštěpy, Makedoňané užívali v boji kopí. První srážka dopadla pro Makedoňany velmi špatně, poněvadž byli početně daleko slabší a navíc museli bojovat na nejisté půdě z řeky proti svahu, kdežto Peršané z vysokéhobřehu dolů. Kromě toho zde byla nasazena elita perské jízdy, v níž se zúčastnili boje nejen synové Memnónovi, nýbrž spolu s nimi i sám Memnón. Makedoňané, kteří se s Peršany srazili nejdříve, ač zápasili velmi statečně, byli většinou pobiti, jen někteří sezachránili tím, že couvli k blížícímu se Alexandrovi. Ten se pak jako první vrhl mezi Peršany, a to tam, kde byl zástup jezdců nejhustší a kde též stáli perští vojevůdci. Rozpoutal se lítý boj, zatímco bez obtíží přecházely, jeden za druhým, další makedonské oddíly přes řeku. Byla to bitva jezdecká, podobala se však spíše boji pěchoty: v hustém šiku, kůň proti koni a muž proti muži. Makedoňanéusilovali zatlačit Peršany od břehu na rovinu, Peršané se zase snažili nepustit nepřítele na břeh a vrhnout jej zpět do řeky. Nyní se však

TAŽENÍ ALEXANDRA VELIKÉHO

31

začaly uplatňovat přednosti vojáků Alexandrových: jednak měli

větší sílu a zkušenost, jednak bojovali dlouhými dřínovými

1

koími proti krátkým vrhacím oštěpům nepřítele.

Během boje se Alexandrovi zlomilo kopí. I vyžádal si nové od

královského štolby Aretia. Avšak i tomu se kopí v boji zlomilo,

takže statečně bojoval jen s polovicí zlomeného. Ukázal je Alexandrovi a poradil mu, aby se obrátil na někoho jiného. Dal mu je

nakonec Korinťan Démarátos, šlechtic z jeho družiny. Alexandr je

uchopil, a vtom spatřil blížit se Dáreiova zetě Mithridata,cválajícího na koni daleko před ostatními jezdci sešikovanými do tvaru

klínu. Vyrazil mu vstříc a ranou kopím do tváře ho srazil z koně.

V téže chvíli se však vyřítil na Alexandra Rhoisakés a ťal mu šavlí

po hlavě; urazil mu sice kus přílby, avšak síla úderu byla přílbou

oslabena. Také jeho Alexandr srazil z koně, vraziv mu kopí skrze

krunýř do prsou. Spithridatés už měl napřaženou na Alexandrazezadu šavli, leč Kleitos, syn Drópidův, jej předstihl, ťal ho do paže

a usekl mu ji i s šavlí. Mezitím stále vystupovali z řeky dalšíjezdci, pokud jim to proud dovoloval, a připojovali se k Alexandrovi.

16 / Peršané – muži i koně – byli nyní ze všech stranzraňováni kopími do obličeje, zatlačováni jízdou a zejména tvrdě naadáni od lehkooděnců, kteří se vmísili mezi jezdce. Jejich ústup

začal nejdříve tam, kde v předních řadách bojoval Alexandr. Poté

Makedoňané prolomili střed nepřátelských vojsk a jezdectvo na

obou křídlech zůstalo odtrženo. Nastal všeobecný útěk. Z perské

jízdy padlo jen asi tisíc mužů, poněvadž nebyli cílevědomě proná- 1

Dřín obecný. Druh keře nebo až 10 m vysokého stromu, vyskytující se veStředomoří. Pozn. red.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist