načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tátovy zápisky - Damijan Šinigoj

Tátovy zápisky

Elektronická kniha: Tátovy zápisky
Autor:

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 250
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Větrné mlýny

Damijan Šinigoj

Tátovy zápisky



Damijan Šinigoj

Tátovy zápisky



Damijan Šinigoj

Tátovy zápisky


Knjiga je izšla s podporo Javne agencije RS

za knjigo in Trubarjevega sklada.

Kniha vyšla s laskavou podporou Veřejné knižní agentury

Republiky Slovinsko a Trubarova fondu.

© Damijan Šinigoj, 2013. All rights reserved

Tr anslation © Zdeněk Rejda, 2013

Cover photo © David Konečný, 2013

© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-116-6


Ze slovinštiny přeložil Zdeněk Rejda



Pondělí 15. dubna 1996

Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy

přiložený návod (žijete-li ovšem ve Slovinsku,pravděpo

dobně mu nebudete rozumět, neboť slovinští dovozci,

jak známo, svěřují překlady návodů svým potomkům či

jiným rodinným příslušníkům), avšak při výchově dítěte

jste takříkajíc hozeni do vody. Na tomto místě sineod

pustím pokárat příbuzné, přátele (sami mají dětinevy

chované, a stejně se nestydí novopečenému otci radit),

známé a všechny ostatní, kteří si vždy najdou chviličku,

aby vám motali hlavu vlastními návody. Nakonec simů

žete gratulovat, pokud vás rodiče dobře vychovali,pro

tože pak máte v paměti alespoň jakýs takýs vzor.I v ta

kovém případě vám však při výchově vřele doporučuju

používat knihy. Knihy o mladých rodičích, kojencích a tak

dále. Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice

dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost:

neuškodí. Budou-li vám k užitku, je věc druhá, rozhodně

ale s jejich pomocí nevychováte belzebuba — pokud tedy

nebudete příliš improvizovat.

9


Když jsme se s  Monikou rozhodli, že budeme mít děťátko, pořídili jsme si samozřejmě celou hromaduliteratury. Prvním výchovným pravidlem, které jsme si stanovili, bylo to, že náš maličký nebude muset ve třech měsících začínat s tenisem nebo hrou na klavír, aby nás už ve třech letech mohl fi nančně podporovat — k tomu jsme došli i bez knih, jen vlastním rozumem. Díkyknihám jsme však dospěli ke druhému pravidlu, a sice že při výchově budeme jednotní (když tedy žena dítěti něco zakáže, dám jí jako za pravdu a později, až dítě nebude nablízku, to probereme). Měli byste vědět, že jsme se na  tom shodli jen proto, že náš kabrňák ještě nebyl na  světě. Kdybych dnes, když jsou Maxovi čtyři roky, musel znovu podepsat takovou úmluvu, náležitě bych si to rozmyslel. Je totiž velmi těžké být přísný na dítě, které brečí a prosebně na vás obrací uslzená očička, protože mu matka před obědem zakázala čokoládu. Právěv takový okamžik zpravidla nastává chvíle pro krizovouporadu v mé pracovně, kde nás Max nevidí a ani neslyší. Půl hodiny padají argumenty z obou stran, než se konečně dohodneme na tom, že svět by se sice pro kousekčokolády nezbořil, ale je třeba mít na zřeteli především vyšší princip, a to autoritu prvního slova, takže Max dnes už žádnou čokoládu nedostane. S tímto se vracímedo obývacího pokoje, připraveni sdělit synovi výsledek jednání. On už je však až po  uši upatlán tou sladkou, hnědou, lepkavou dobrotou...

Zatímco s pravidlem jednotného rodičovskéhostanoviska nebyla vcelku potíž, třetí výchovná zásada se uká- 10 zala být značně problematická. Rozhodli jsme se totiž, že našeho maličkého nebudeme rozmazlovat. Pravda,nežijeme na statku, nemusíme tedy trvat na tom, aby vstával ve čtyři ráno a podojil kravku, ale hračky si po sobě bude muset uklízet a  občas také přinést nějakou maličkost, aby se cítil užitečný (což neznamená, že nám jako sluha bude nosit věci k televizi), možná by mohl pomáhat při vaření a tak podobně.

No, s hračkami byly potíže od samého začátkua musím se zde kajícně přiznat, že jsem je nesčetněkrát, když se zrovna Monika nedívala, uklidil namísto synka, jen aby byl doma klid. Věděli jste, že dítě dokáže až tři hodiny brečet jen proto, že si musí uklidit hračky, i když by mu to zabralo možná sedm minut? Vedli jsme ho k  tomu, aby si navykl, že například banánovou slupku, poté co sní banán, má hodit do koše. Tento úkon z vládl ok amžitě, a  co víc, brzy jsem musel před každým vyprázdněním koše prohrabávat odpadky, protože Max do něho házel také užitečné (a někdy i drahé) věci. Nějak si neosvojil schopnost vyhodnotit, co vůbec do koše patří...

Také když jsem dělal něco kolem auta (vlastně toho moc neumím, ještě tak vyměnit žárovku a podobně), byl Max hned v pohybu. V podstatě mě zdržoval, jenže jsme byli se ženou přece domluveni, že se ho budeme snažit využívat při různých úkolech, aby se cítil užitečný.Autoopravárenské činnosti jsem mu toleroval až do chvíle, kdy kladivem praštil do refl ektoru. Přestože se v garáži zdržoval velmi rád, jeho pomáhání tímto skončilo. Také od myčky ho manželka brzy odehnala. Ačkoliv jsme jej

11


předtím nejméně stokrát kontrolovali, když stál na židli

a strkal dovnitř nádobí, nakonec stejně ztropil potopu.

V myčce se tehdy mezi sotva umytým nádobím našel

hrnec se zbytky polévky, který stál na horní přihrádce

dnem dolů.

Opět jsme se vrhli na knížky, ale odpovědi na naše

palčivé otázky jsme tam nenašli. Nezbylo nám, než učit

se tím, jak náš raubíř rostl. Bohužel, jeho pomoc byla

čím dál nevítanější, dokonce vedla ke vzniku škod. Max

měl vůli, ale znalosti a  šikovnost mu chyběly. Časem

jsme došli k poznání, že je sice nanejvýš vhodné včlenit

dítě do  každodenních úkolů, ale že tyto úkoly musejí

být pečlivě vybrány úměrně jeho věku. Ve třech letech

nemůže pomáhat při opravě elektrického vedení, i kdyby

si to velmi přálo... Namísto skutečného kladiva jsme tedy

Maxovi koupili dřevěné kladívko (přesněji, vyrobil mu

je děda), se kterým už nemůže napáchat žádnou škodu,

přestože s ním tluče do televizní obrazovky. Dítě se totiž

spokojí i  s  napodobováním, což jsme zjišťovali pomalu

a postupně. Když ke mně dnes přijde a mile mě poprosí,

jestli mi může pomáhat, tak mu to dovolím, s upozor

něním, že je ještě malý a  musí si dávat pozor. Zrovna

nedáv no, když jsem uklízel v garáži, vzal do ručk y kladivo

a  začal zatloukat imaginární hřebíky. Nejméně deset

krát jsem ho varoval, aby byl opatrný, protože kladivo

je nářadí pro dospělé, takže ať potom nebrečí, jestli se

klepne. Nepomohlo to. Respektive pomohlo, protože

když se lehce ťukl do prstu (poznal jsem to podle z vuku),

hned jsem mu ( jak rodičovské!) připomněl, že jsem mu to

12


říkal. Zaťal zuby, ruku schoval za záda a ubezpečil mě, že

se neklepl. Odložil kladivo a šel do domu. No a od této

události už naše dítě chápe, co to znamená dělat něco

na vlastní zodpovědnost...

Výchovu svého dítěte si zkrátka můžete malovat, jak

chcete, ovšem jen do chvíle, než se vám narodí. Potom

velmi brzo zjistíte, že leckdy je prostě jednoduššípři

mhouřit oko (někdy i  čtyři) nebo udělat leccos za  ně,

i  když ho tím zrovna nevedete k  práci. Rozhodně vás

to bude stát méně energie. O nervech ani nemluvím...

13


Čtvrtek 23. května 1996

Nevím, jestli vy to víte, anebo jste se nad tím aspoňněkdy zamysleli, ale proč pro milion věcí na tomto světě

potřebujeme přinejmenším nějaké povolení, pouze pro

početí a  výchovu dítěte není třeba žádná kvalifi kace

(ná stroje beztak nosíme všichni s  sebou) ani úřední

souhlas? Dříve než vám stát dovolí sednout za  volant

vozidla, musíte v autoškole udělat testy, abyste takzvaně

neřezničili na silnicích. A dříve než vám dovolí například

opravovat vodovodní potrubí, musíte náležitě prokázat,

že jste aspoň přibližně způsobilí. Copak dítě, to už nějak

přivedete na svět, když ale fušersky opravíte vodovod,

můžete nájemníkovi vytopit dům, nebo ne?

Ale tím se před početím nezabýváme, ani při narození neočekáváme, že k v ý tvoru dostaneme návody k použití. Jsme tedy vhozeni do vody a plaveme. S pomocíveškerých svých sil...

Když jsme si jako novopečení rodiče přinesli dítě domů, byli jsme už samozřejmě kovaní ve znalostech z bezpočtu průvodců rodičovstvím, ale pomalu jsme zjiš- 14

ťovali, že to stále nestačí. Všichni, kdo rozumí dětem

(a všichni ostatní, kteří vám přijdou nutit svá moudra),

vám učeně řeknou, že kojenec pláče, když je hladový,

mokrý, nemocný anebo kvůli něčemu jinému. Víte, že

přehnaná starostlivost může být vlastně škodlivá, ale

stejně si nemůžete pomoct, abyste toho andílka v po

době děťátka ve čtyři ráno jemně nešťouchli do ramene

jen proto, abyste zjistili, jestli vůbec dýchá, jestli je ještě

na živu. A potom ho odevzdaně, protože je živý a svoji

existenci dokazuje hlasitým protestem, další dvě hodiny

zkoušíte uspat...

Mému synkovi byl měsíc a půl, byl sytý, suchýa od

počatý, ale ne a  ne přestat s  pláčem. Teplotu neměl.

Po mnoha telefonických poradách s ostatními, kteří už

měli starší děti, a proto se kvalifi kací řadili mezi experty,

jsme se shodli na tom, že bude zřejmě poněkudrozmaz

lený, takže potřebuje jen pochovat v náručí. Po slabého

dince chování a zpěvu ( jestliže neznáte žádné ukolébavky,í

doporučuji zpívat nějakou partyzánskou písničku, neboť

aspoň jednu nebo dvě známe všichni, jen melodie musí

být něžná a pomalá a hlas ne příliš důrazný) a po nějaké

půlhodince debaty o tom, co dál, jsme se rozhodli, že ho

odvezeme k  lékaři. Nevypadalo to, že jeho pláč, který

nespadal do kategorie „hladový“ ani „mokrý“ a ani pod

nic ostatního, přestane. Po krátké prohlídce paní dok

torka bez váhání stanovila diagnózu — náš měsíc a půl

starý synek měl kýlu. Střevo, které cestuje přes porézní

břišní membránu a vrací se, se zakleslo a způsobovalo

mu bolest, na kterou nás upozorňoval pláčem. Protože

15

však bolesti nepřestávaly a protože nás pláčemnepře

svědčil, abychom ho ihned odvezli k místní kompetentní

osobě, unavil se tak, že začal ztrácet vědomí. Proto jeho

pláč místy slábl a ustával! Takhle nám to, novopečeným

rodičům, vysvětlila paní doktorka. Bez výčitek, hněvu,

zloby nebo paniky. V  životě mě možná ještě nikdy ne

mučil pocit viny tak jako tehdy. Můj syn omdlívá bolestí,

a  já ho nosím na  rukou, zpívám mu (tedy tím ho ještě

dodatečně trestám za pláč, řekli by ti, kteří mě už někdy

slyšeli zpívat) a snažím se ho uspat!

Když přešel první šok (pocit viny), objevil se druhý —

to budete maličkého operovat?! Paní doktorka přikývla,

prý samozřejmě, vždyť je to úplně normální. Já jsem tu

normálnost nijak nepocítil. Viděl jsem jen synkovone

bohé tělíčko, které nemělo ani šest kilogramů,a chirur

govy ruce, mnohem větší než je on sám, jak šmátrají

v jeho vnitřnostech. Řeknu vám, měl jsem hroznépřed

stavy! Se slzami v očích se potom snažíte položit otázku,

která ale nechce opustit vaše ústa, zpozorujete sicesou

citný lékařův pohled, ale odpovědi se nedočkáte, dokud

otázku nevyslovíte a nesvěříte se mu se svými obavami.

Pak se přece jen uklidníte a konečně se zeptáte, jak to

bude probíhat. Jestli tak malé dítě otevřou přes celébři

cho a jaký bude mít taková jizva vliv na jeho další život.

Ze všeho nejdřív vás zajímá, proč by mu měli rozřezat

celé břicho. Odpovíte si, že proto, aby mohli jít rukama

dovnitř a  napravili to. Následuje smích a lékařovo po

kárání, že to asi přeháním se sledováním fi lmů. Až ten

smích vás aspoň trochu uklidní a pak vám lékař vysvětlí,

16 že jizva bude maličká, vždyť v dutině břišní nebudou šmátrat rukama, nýbrž nástroji.

Oddechli jsme si a šli domů, synka jsme nechaliv nemocnici, kde ho ještě týž den operovali. Seděli jsme doma, pokoušeli se dělat, co obyčejně děláváme, ale nedařilo se nám to. Někde zpovzdálí na nás neustále útočilasmrtonosná otázka: Co když bude něco špatně? Nemohli jsme se o  tom spolu bavit. Ani jeden druhému jsme nebyli útěchou, vždyť už samotný pohled do očí mluvil za vše! Vždycky když zazvonil telefon, očekávali jsme nejhorší noční můru: Volají z nemocnice, že se operace nezdařila! V noci, už v posteli a ve snu, jsme se několikrát probudili a podívali se do kolébky, jestli spí. A když nebyl v kolébce, tak se prvotní panika (paměť naprosto vymazaná), kde je náš syn, změnila v nepopsatelnou úzkost.

Poté přijde další den. Vaší první myšlenkou je, že je něco určitě špatně, a cítíte vinu, protože jste usnuli! Když s tísnivým pocitem v srdci jdete nemocnicí a blížíte se k nemocničnímu pokoji, ve kterém leží vaše dítě, podobá se vaše chůze ze všeho nejvíc chůzi odsouzence na smrt. Jenže zatímco on se blíží k elektrickému křeslu (někdy zaslouženě), vy se možná blížíte k prázdné nemocniční posteli. Zadržíte dech, přes skleněnou stěnu pohlédnete do pokoje a náhle cítíte, jak vám ze srdce spadlobrovský kámen. Spadl-li by na nohy, určitě by to nebolelo. Když potom zahlédnete starostlivé zdravotní sestřičky a uslyšíte synkův vzdorovitý vzlyk a křik, objeví se vám na rtech úsměv plný úlevy. Je živý! Další noc a všechny ostatní jsou potom mnohem lehčí...

17


Úterý 2. července 1996

Kdysi jsem měl psa. Krásného ovčáka, se kterým jsem

chodil každý den na procházky kolem řeky. No, se psem

byly ze začátku těžkosti, od kousání bačkor a botpo lou

žičky v domě, ale postupně jsem ho těmto zlozvykůmod

naučil. Bez velké námahy. Pes rostl, až vyrostldo oprav

dové potvory, a objevily se horší problémy. Štěkal na lidi

a bojoval s každým psem, kterého jsme potkali, nehledě

na  velikost (nejvíc se mu protivili jedna afgánská doga

a postarší bernardýn), ale nakonec jsem z něho vychoval

slušného psa, který mě (skoro) vždy poslechl na slovo.

Bylo třeba trochu křiku, rovněž bez ran se to neobešlo,

avšak následujících sedm let jsme si výborně rozuměli

a  na  vycházkách jsme jeden druhému nepůsobili po

tíže — aspoň ne velké. Moc jsme se spolu nebavili,více

méně jsme každý byli ponořeni do vlastních myšlenek.

A pak přišel nováček, můj syn Max. Ze začátku to

bylo naprosto jednoduché, na v ycházky jsme mělidopro

vod navíc. Nenáročný, relativně tichý. První rok... Začal

chodit brzy, takže jsem se už nemusel po nerovnémte

18


rénu mučit s kočárkem. O něco později také promluvil.

Chůze mu prospívala, mluva možná také. Protože jsem

byl klasicky otcovsky nezkušený, respektive už v mládí

jsem si předsevzal, že se se svými dětmi nebudu bavit

jako s  mentálně postiženými (buci-buci, ňu-ňu, ťu-ťu

a  podobně), a  protože jsem jako moderní novopečený

otec přečetl asi všechny knihy o rodičovství, bavil jsem se

s Maxem jako s dospělým. Procházeli jsme se tedy podél

řeky, pes skákal kolem, já jsem skákal za neohrabaným

sy nkem, uk azoval jsem mu věci z přírody a mimo jiné mu

všechno překládal do angličtiny. Rozumí se, že jsem mu

ukazoval pouze ty věci, pro které jsem znal anglickývý

raz. Ale Maxe jako by to příliš nezajímalo. Nebo vlastně

zajímalo. Když jsem mu totiž ukázal motýlka a řekl jsem

mu, že je to butterfl y, začal ho vesele chytat (v jednom yy

kuse směrem k řece!), ale anglické slůvko nezopakoval.

Zajímali ho mravenci, moje žena vždycky poznala, že

jsme se spolu učili slovíčko ant, protože jich přinesl plné

kapsy domů. Slovo mud jsme také rychle přijali nejen

do slov níku, ale i na oblečení, stejně jako grass, a při slově

bridge, které ho tak nadchlo, jsem byl neustále na pokraji

srdečního infarktu. Víte, jak dokážou být rychlésedm

náctiměsíční děti, když spěchají na  nebezpečné místo,

řekněme na můstek přes potok (creek(( ), který nemá zá-k

bradlí (fence)?e

Nuže, Max neměl o anglická slova dostatečný zájem,

obzvlášť když jsem se chtěl pochlubit s jeho znalostmi

cizího jazyka známým — tehdy zapomněl dokoncei slo

vinské výrazy. A  tak mě pomalu všechno dohromady

19


přestalo bavit a  vycházky se psem, sám nevím, kdy se

to stalo, se opět staly obyčejnými vycházkami se psem.

Říká se přece, že pohyb na čerstvém vzduchu prospívá

tělu. Angličtinu jsme tedy nechali ležet ladem. Dokud se

mě Max zničehonic nezeptal, jak se anglicky řekne ježek.

Bylo to poprvé, co projevil zájem o cizí jazyk a já jsemne

měl pocit, že ho do něčeho nutím, a že tedy nejsem rodič

tříleté naděje, která je na nejlepší cestě stát se v patnácti

světovým tenisovým hráčem... Do očí se mi vlily slzy, ale

ne z radosti, nýbrž z velké snahy si vzpomenout. Moje

životní družka měla zrovna tak slzy v očích. A když jsme

si konečně přiznali, že nemáme potuchy, a dohledali si

slovo v počítači, Maxe zájem přešel. Ale jen na krátkou

dobu. Brzy, to mu ještě nebyly ani dva roky, jsme museli

(lžu, nikdo nás nenutil) koupit velký dětský obrázkový

slovník (zase se mi vlily slzy do očí, tentokrát kvůli ceně),

kter ý m si nejdřív listoval před spaním (takto siprodlužo

val večerní pobyt v obýváku, když si přál tu vejkou kišku,

anliskou) a brzy si jej brával do rukou také přes den.Za

myšleně si jej prohlížel, čas od času se zeptal na anglické

slovo a  hodně si toho zapamatoval. Když chceme, aby

nám pověděl, jak se co řekne anglicky, určitě námnevy

hoví (kromě chvilky před spaním), ale mnohokrát nás

překvapí. Je-li hodný (a i když není), dovolíme mu dívat

se na kreslené pohádky, co dávají na kabelové televizi.

Ve  třech letech hodně rozumí z  kontextu. Když jsme

na  něho hodní, potom jsme my little baby (ze kteréhoy

fi lmu to asi má?). Skoro se bojím, že začne z  kontextu

rozumět také slovům třeba takového Bruce Willise ze

20


Smrtonosné pasti. Rozhodně se ale angličtiny nebude

bát a v budoucnu se mu nestane to, co se stalo jednomu

slovinskému politikovi, který přečetl americkému hostu

uvítání v jeho rodném jazyce. Ten pak udiveně odvětil,

že neměl ani ponětí, jak jsou si slovinština s angličtinou

podobné, dokonce prý sem tam rozuměl i  nějakému

slůvku...

Ještě bych rád dodal, že pes se jmenoval Glen,No

vým Městem protéká řeka Krka a ježek se anglicky řekne

hedgehog...

21


Sobota 24. srpna 1996

Jestliže si přejete, aby vaše dítě mluvilo spisovněslo

vinsky, respektive aby se vůbec spisovně vyjadřovalo,

potom mu musíte být vzorem především vy. IbukaMa

sara to v knize V zahradě bude možná už pozdě popisuje

na příkladu mladých rodičů, kteří kvůli kariéře dali sotva

narozené děťátko na rok svým rodičům a nazpět k sobě

si ho vzali vlastně ještě jako nemluvně. Když dítěpo ně

kolika měsících promluvilo, mluvilo dialektem kraje, kde

žilo v prvním roce svého života, a  ne dialektem kraje,

kde pak žilo s rodiči. Tedy pokud si přejete, aby se vaše

dítě vyjadřovalo tak, aby vám to bylo milé, vyjadřujte se

tak také vy — když je dítě ještě v bezpečí mateřského

bříška...

Problém nastává, jestliže sami rodiče mezi seboune

komunikují spisovně. Je-li pro ně dům barák, potom pro

jejich dítě bude dům určitě zase jen barák. Na rodinných

setkáních mi babička několikrát vyprávěla, jak svéhoma

lého syna (a  mého strýce) poslala na  zahradu pro po

nožky sušící se na  šňůře. Ten se vrátil s  tím, že žádné

22


ponožky na šňůře nejsou. Vystrašená, protože ten den

vyprala všechny ponožky, vyběhla ven a celá rozčílená se

vrátila do domu s jedním párem v ruce:

Co je tohle?!

To js o u fusekle...

Se ženou jsme se dohodli, že dáme Ma xovi co nejlepší příklad, ačkoliv jsme potom občas pochybovali, zda je správné, aby tříleté dítě užívalo výrazů, jakých užívalo. Onehdy jsem ho před spaním odvedl do koupelnya posadil na  nočník s  laskavou žádostí, ať se ještě pokusí vykakat (což kvůli čokoládě nebývá zrovna jednoduché).

Nemůžu, hlásil, dříve než to vůbec zkusil. Zkušenosti mě naučily, že zde nátlak nepomáhá. Ale jen jsem trochu pokrčil rameny, dítě spustilo do  nočníku svůj náklad.

Ó, tak ty jsi kakal, pochválil jsem ho.

Jo, nejdzive to vypadalo, ze to nepude, ale pak se mi to pzece jen povedlo...

Už ta promluva (zapsaná doslovně, jak ji pronesl) mě překvapila, ještě víc však její větná skladba. Příjemně mě to zahřálo u srdce, třebaže mě lehce štípaly oči (zrovna kakal)... Přiznám se, bývám hrdý, když něco takového prohlásí. Mám pak pocit, že jsem ve v ýchově na správ né cestě. Ovšem i když se snažím sebevíc, jsou chybya všelijaké zvláštnosti stále dost časté a  ani já se vždy nevyjadřuji tak, jak bych si přál. Snažím se syna zapojit do co nejvíce činností, aby získal pocit, že mi pomáhá. Například když couvám od domu na cestu, vždycky se ho zeptám, jestli je volno. Max se poctivě rozhlédne na obě strany a povolí mi vzlet, až když je opravdu čistý vzduch.

23


Není to dlouho, co jsem udělal chybu (protože jsem spěchal, moje vina!) a zeptal se jen, jestli je free.

Žádné frí neni, odpověděl, když se rozhlédl na obě strany. Samozřejmě jsem nemohl zadržet smích. Odteď už není volno, ale vždy jen free. A kvůli mé nepozornosti to tak i zůstane...

Max má také různá cizí slůvka, která s námi nesdílí, ale lehce uhádnu, odkud je má. Vždyť když mi řekne, že furt jenom křičím, v  tu ránu jako bych viděl svoji babičku, kterou jsem si furt dobíral (což možná není pravda, ale protože to nemůžu dokázat, tak jístoprocentně věřím)...

Těžkosti jsou také s nadávkami, ty se dítě naučí nejsnadněji. Vycházejí-li z  nevinných dětských úst, vzbuzují pouze smích; ovšem jestliže se mladémua nadějnému dítku smějete, myslí si, že udělalo něcodobrého. Aspoň si myslím, že si to myslí. Nepřejete-li si, aby se nadávky naučilo od vás, potom mu nedovolte, aby se na vás dívalo, když tlučete hřebík do zdi, nebo aby se s vámi vozilo v autě, jste-li trochu nervóznější řidič.Protože si zapamatuje všechno, to mi věř te! Ma x se bojípolicistů (neznám žádný důvod, proč by se jich měl bát, ten strach určitě nemá ode mne), a proto, sotva si všimnu na vycházce policisty, přistoupím k němu a poprosím ho, jestli by mohl mému s y novi říct, že se nesmí šk aredě mluvit, případně cokoliv podobného, co se mi v danou chvíli hodí. Každý policista vám rád vyjde vstříc.

Stalo se mi, že jsme šli pěšky do města a syn se mě držel za ruku jako klíště. Hned to ve mně samozřejmě 24 vyvolalo podezření — protože co se odlišuje od normálního chování, je podezřelé, to si pamatujte!

Proč se mě dnes tak pevně držíš?

Pan policista řekl, že se musím rodičů držet za ruku. Ale nedostal jsem pokutu, jen mě upozornil...

Aha, řekl jsem si, konečně se jednou jehoobrazotvornost vydala správným směrem. Večer mě zavolal Maxův děda (a můj otec) a řekl mi, že se procházeli po chodníku. Max samozřejmě blíže k silnici a ještě ho plácal po ruce. A vtom je míjeli policisté, kteří na okamžik zapnulisirénu, zaparkovali a formálně ho upozornili na to, jak se má chovat na chodníku. Bravo, páni policisté! Dokážete si představit, jak to zapůsobilo na dítě? Poslouchal bez jak ýchkoliv připomínek, za ruku se mě držel tak, že jsem se nemohl ani poškrábat na  nose, a  vždycky než jsme vstoupili na  přechod pro chodce, rozhlédl se, nejdříve nalevo a  pak napravo. Bohužel nevydrželo mu to déle než tři čtyři dny...

Jak už jsem říkal, těžko dítě odnaučíte špatnýmvýrazům, když už je jednou pochytí. Proto je třeba dávat pozor, abychom je nepoužívali, když je dítě někde poblíž — ani hrozba policistou totiž nevydrží příliš dlouho. Dítě nelze stále chovat jako v bavlnce ( jedna rodina měla pět dcer, a když se jim konečně narodil syn, opečovávali ho tak, že si ještě v létě hrál na hřišti s kulichem na hlavě, čímž mu úplně zničili imunitní systém a obyčejnéprochladnutí ho dostalo na celý měsíc do postele), a protože ani my dospělí se občas necítíme ve své kůži a někdy si prostě musíme ulevit nějakým tím slůvkem, abychom se

25


nezbláznili, může se stát, a pravděpodobně se to i stane,

že zrovna toto slůvko naše dítě pochytí. Ovšem: když

vám ho později vrátí nazpět, pokuste se ho ignorovat

a hlavně se tomu nesmějte!

Někdy začátkem jara jsme jeli autem na nedělní oběd (přítomní byli i Maxův děda s babičkou) a nějaký starší řidič s  kloboukem na  hlavě (to je pravidlo, zapamatujte si to, stejně jako řidička se šátkem) se loudal před námi. Vzhledem k přítomným a synovi jsem držel nervy na uzdě. V klidu a tichosti jsem jel za ním, udržovalbezečnou vzdálenost a ani jsem mu nedával najevo, že by mohl zrychlit. Když vtom zezadu Max zahulákal:

Uhni, k..., nemáme na to celej den!

Samým překvapením se mi málem zkroutil volant v rukou, tak jsem byl v šoku. Ani jsem nevěděl, co mám dělat. Všichni v  autě na  mě vrhali obviňující pohledy.

Vždyť Monika taky řídí auto, zkusil jsem zareagovat, ale nějak mi to nikdo nevěřil. Trval jsem na tom, třebaže vím, čí slova vypadla ze synových úst... 26

Pondělí 10. února 1997

Můj pes měl narozeniny ve stejný den jako já, a třebaže

se mi to dnes zdá směšné, uvařil jsem mu každý rok

na výročí jeho narození oběd jako pro lidi. Se spoustou

masa. Udělal jsem to z vděčnosti svému psovi, anebo mi

pes byl vděčný za  sváteční oběd? Byl, samozřejmě byl,

ale následující tři dny se ani nedotkl svého obyčejného

žrádla — čekal sváteční oběd!

Proč to tady zmiňuji? Max má narozeniny třetího

prosince. V prosinci se objevují také Mikuláš, Ježíšek,

Děda Mráz a kdovíkdo ještě, na koho si vzpomenu až

v prosinci, ale teď mě nenapadá... Takže při Maxových

narozeninách jsme se s Monikou rozhodli, že honeza

sypeme nepotřebnými dárky, ale že bude bohatěsta

čit nějaká ta sladkost nebo malá hračka, možná knížka,

abychom mu ukázali, že ho máme rádi (dětem totižne

stačí jako důkaz lásky jen jídlo, koupání, procházky...).

Že jsme se vydali správnou cestou, se ukázalo, když mi

žena jednou v obchodě koupila košili. Max se hned vrhl

na  tašku s  otázkou, co koupila pro něho. Monika byla

27 na okamžik zmatená, jemně zčervenala a potom, když nevěděla kudy kam, vytáhla z tašky bochník chlebaa vložila mu ho do rukou.

Koupila jsem ti chleba, odvětila cankarovsky

*

, že jsem

nevěděl, jestli se mám stydět (protože mu koupila jen

chleba), nebo smát. Jakou měl však Max z dárku radost!

Nepřetvařoval se (jak se přetvařujeme my, když nám

známí přinesou dárek a slzy v našich očích neznamenají

ani tak štěstí, jako spíš úsilí odhalit, co to k  čertu je),

protože děti tak do čtvrtého roku nelžou, aninedokážou skrývat své pocity. Můj syn měl skutečnou radost

z chleba, kter ý dostal jako dárek. Když to teď píšu, mám

stále ještě pocit, že jsem z Etiopie, stejně jako Max, ten

ovšem od té doby slavil ještě dvoje narozeniny a chleba

už ho tak nerozveselí...

Když slavil svoje druhé narozeniny, uspořádali jsme párty a  pozvali jeho kamarády s  rodiči. Dům byl plný dětí a každé mu při příchodu předalo dárek, s kterým si potom hrály (staré a drahé hračky vmžiku nikohonezajímaly), až nastal takový rámus jako při příchodu soudného dne a já jsem jen se zaťatý mi zuby počítal, o kolik se nám v budoucnu smrskne rodinný rozpočet, budeme-limuset kupovat tolik potřebných baterií. Potom šly po sobě jeden za druhým ještě všechny prosincové svátky, při kterých Max také dostával dárky. Nesměli jsme se vrátit z  města, aniž bychom mu něco nepřinesli, protože ze všeho nejdřív se vrhal na nákupní tašku. Když někdo zazvonil a  přišla návštěva, byl první u  dveří a  namísto pěkného pozdravu přiváděl naše přátele do rozpaků vě- 28 tou: Co jste mi přinesli?, a to i když už bylo po svátcích, ? takže od někoho, s kým se vzájemně navštěvujete třikrát do týdne, se z principu žádné dárky neočekávaly. Protože se věci nijak neuklidňovaly, měli jsme pro tento případ v předsíni připraveny nějaké čokoládky a knížky, které jsme, hned jak jsme otevřeli dveře, diskrétně podstrčili překvapeným známým, aby mohli obdarovat našeho (prosincově) rozmazleného syna.

V kalendáři už byl únor, ale stále se nám nedařilo mít věci pod kontrolou. Obyčejná návštěva obchodu s cílem doplnit pár maličkostí do ledničky se měnila v horor. Max házel věci do  nákupního koše oběma rukama i  poté, co jsme ho upozornili, že tolik se nenakupuje ani před blížící se válkou. Nezabíralo to. Bylo mi samozřejmě nepříjemné, když si lidé všímali našeho boje s rozmazleným dítětem, které křičelo ze všech sil, a  proto také častokrát zvítězilo. Max si toho byl vědom, když hrdě kráčel před námi, svými rodiči, vybavenými jako na frontu. Ale potom jsem v obchodě jednoho dne zaťal zuby a dělal jsem, že honeznám (šlo mi to skvěle). Docela jsem si užíval zmatených pohledů lidí, kteří hledali otce křičícího dítěte. Přece jen kolem Maxe nebyl nikdo, kdo by se s  ním chtěl hádat. Zaplatil jsem, co jsem chtěl koupit, a po půl minutě vyběhl z obchodu můj uplakaný a smutný syn. Pravděpodobně ho prodavačka u kasy zastavila, když se mě snažil plně naložen dohonit. Nevím, jestli věci nechal v regálech, ale od té chvíle jsem už neměl problémy...

Obdarovávat dítě je správné, avšak jen po určitouhranici. Je správ né, když si během nákupu v obchodě v ybere

29


nějakou tu sladkost, jestliže bylo hodné (bohužel sezpravidla upíchne na nejdražší věc), nikdy mu ale nedovolte,

aby plnilo svůj vozíček. Platit totiž budete vy a vy také

potom budete poslouchat, jak ho rozbolelo břicho. Oni

se totiž ani následníci trůnu nestanou tyrany přes noc,

nýbrž pomalu zkoušejí, kam až se větev ohýbá. Musíte

si uvědomit, že tam, kde jste dnes ustoupili jednou, zítra

ustoupíte dvakrát! Dítě rychle, velmi rychle pochopí, že

křik a pláč v tlačenici mezi lidmi přináší výsledky.A jestliže se povzbuzujete tím, že tyto scény dělá jen vašim

rodičům (tedy dědovi a  babičce, kteří vůbec neumějí

říct ne), povzbuzujete se zbytečně. Brzy totiž uslyšíte:

Proč mi to babička může koupit???

Zrovna jsem se chystal napsat, že výše uvedenénelatí pro novodobé zbohatlíky s jachtami, ale na poslední chvíli jsem se kousl do jazyku. Vždyť také oni mohou, a možná ještě hůř, velmi rychle rozmazlit svého potomka do  takové míry, že jeho přání nedokážou plnit — navzdory pohádkovým bankovním účtům. Chtivost nezná hranic. Ale jestli chcete ze svého dítěte vychovat člověka v pravém slova smyslu, musíte mu dřív nebo později dát na srozuměnou, že také boty, které mu koupíte (a jsou drahé, že by bylo levnější koupit pár kilo sladkostí, jež by nadto vydržely déle) jsou dárkem... ————————————————————————— * Ivan Cankar (1876–1918) — významný slovinský spisovatel, vůdčí představitel moderny. Jeho tvorba má silný sociálněkritický akcent. 30

Čtvrtek 3. dubna 1997

Když máte hlad, najíte se. Když máte žízeň, napijete se.

Když jste ospalí, jdete spát. Když se vám chce na záchod,

jdete na záchod. Zdá se vám to samozřejmé? Jasně, platí

to stoprocentně, s jednou jedinou výjimkou — nejde to,

pokud jste malé dítě!

Jakmile dostanete svého následníka domů, velice

rychle si prý osvojíte jeho rytmus, takže už za pár dní

byste měli vědět, kdy je ospalý, kdy se vzbudí, kdy bude

hladový, kdy se pokaká... Dítě se rozbrečí. Aha, má hlad.

Chce jíst, protože mezi jídly dělává skoro vždy stejně

dlouhou pauzu. A  pak už má dost, jenže křičí, jako by

ho stahovali z kůže! No, logická pravidla pro malé děti

pravděpodobně neplatí. Přijde hodina, kdy musí spát,

abyste měli konečně dvě tři hodinky pro sebe, propart

nerku, knihu, úklid (ano, i to). Oči se mu málem zavřou,

když vtom se rozpláče. Potom nejmíň hodinu křičí, jako

by ho zase stahovali z kůže, na smrt unavené, že se ani

dívat nemůže, natož usnout... Tedy pravidla logiky pro

malé děti neplatí ani náhodou!

31

Dovedete si představit, že ještě před nedávnem balili batolata do bavlněných plenek? Dítě se ze začátkupřebaluje nejméně sedmkrát denně, takže za den či dva semuselo nakupit tolik umazaných plen, že naše mámy mohly jen prát a prát. Bez praček! A protože praní je trýznivá záležitost (raději nemyslím na délku šňůr y na sušeníprádla nebo na zimu, kdy děti plenky špinily stejně jako jindy) a žehlení jakbysmet, není se čemu divit, že znavené matky hleděly, aby se děti co nejdříve naučily hygieně (čti: na nočník). Dnešní jednorázové plenky všestranně ulehčují práci. Sice vám zdatně vyprazdňují peněženku a nedokážu si představit, jaký vliv má ohromné množství použitých plenek na životní prostředí, mají však jednu výbornou vlastnost — dětská prdelka je bez přestání suchá. Výborná vlastnost má i  svoji druhou stránku: dítě nijak nespěchá na nočník nebo záchod. Proč taky? Když potřebuje kakat, tak kaká. A co je horší: pokakat se, nebo si přestat hrát? Proč by jen mělo chodit na záchod a riskovat, že mu ostatní děti vezmou jeho hračky? Co na tom, že je pak docela nepohodlné sedět na té kulaté či oválné věci, byť má třeba tvar formule jedna nebo něčeho podobného...

Už jste někdy viděli batole zabrané do hry, jak na krátký okamžik zrudne ve tváři a pak pokračujejakoby nic? Pustilo to do plenky, to si buďte jistí! Nejvíc si to užívám někde v hospodě, když si vychutnávám jídlo a  odněkud si to přicapká maličký skřítek a dřepne si zrovna k mému stolu. Od té chvíle polykám soustas určitou těžkostí. Sice nepáchne nebo tak, ale protože mám 32

bujnou představivost, lehce si vybavím proces, který pro

apetit není nijak povzbudivý...

Našeho Maxe jsme zkusili navykat na nočník, když

dosáhl roku a půl. Děti jiných rodičů, přátel a známých,

byly profesionály už v jednom roce a plenku měly jen pro

jistotu (sice bych mohl taky lhát jako oni, ale připadá mi

nesmyslné v těchhle věcech soutěžit), Max všako noč

ník neprojevoval vůbec žádný zájem. Věděli jsme, kdy

přibližně naplní plenku, proto jsme ho zkoušeli posadit

na nočník o nějakou tu minutku dřív. Jestliže chcete dítě

udržet na nočníku, musíte se mu intenziv ně věnovat, aby

zapomnělo, do  čeho ho nutíte — nejvíce při tom trpí

vaše kolena. Max ani po  proklatě dlouhé době nočník

ukázkově nenaplnil, ačkoliv jsme ho tam drželi ještěce

lou hodinu. Sotva však jsme mu nandali plenku, dostal

ten nepřítomně blažený výraz a  mohli jsme ho znovu

přebalovat! Časem nás to začalo skutečně štvát.V kníž

kách se píše, že dítě nemáme nijak nutit, jestliže samo

nechce, a protože jsme se báli, že ho špatným přístupem

zastrašíme tak, že bude plenky nosit ještě na základní

škole, přistoupili jsme k  věci z  opačné strany. Nenutili

jsme ho na záchod, ale naopak jsme ho ignorovali, když

prosil, ať mu vyměníme plenku. Plenka, když je plná,

především dítěti změní těžiště a  táhne ho na  zadeček

a taky není při dlouhém sedění kdovíjak pohodlná.Dou

fali jsme, že Maxe takto nenásilně navedeme k čistotě, ale

přepočítali jsme se. Když jsem řekněme seděl za stolem

na zahradě a předstíral, že se zájmem čtu noviny nebo

knihu, a on mě s prsty namočenými v pokakané plence

33 prosil, ať ho přebalím, nemohl jsem ho ignorovat! Max totiž brzy zjistil, že když trochu prošťárá obsah plné plenky, nebude trvat dlouho a dostane novou...

Přišlo léto, a proto jsme zkusili druhý způsob: svlékli jsme ho do naha. Příliš to nepomáhalo. Max, ať dělal cokoliv a byl kdekoliv, jednoduše si dřepnul, vykonal své, trochu popošel a  hrál si dál. Jakoby nic. Jenom my, co jsme chodili po zahradě, jsme museli dávat pozorna protipěchotní miny...

Potom se stalo následující: hrál si na trávě, nahý,a najednou přiběhl, jako by ho honili všichni čerti, že se mu chce čurat. Zalij kytky, odpověděl jsem mu. Pomohl jsem yy mu zaujmout správný postoj, ale moč, která vycházela z jeho pindíka, ho tak vyděsila, že začal brečet. Když totiž čural do plenky, neviděl, jak to teče... V několikanásledujících dnech jsem si udělal čas a pokaždé, když ho to nutilo na malou, jsem mu dělal společnost, zatímco on kropil květinky. Šlo to (bavilo ho to, protože si myslel, že dělá k větinám lask avost, s čímž sice tchyně nesouhlasila, ale vzhledem k vyšším cílům mlčky tolerovala sem tam uschlou rostlinu) a už po několika dnech jsem ho hrdě pozoroval, jak bezhlavě skáče po zahradě, tiskne si pinďu a  hledá květinku, která byla zrovna na  řadě. Takto se naučil kontrolovat vodu. K nočníku zbýval už jen malý krůček. Když zakřičel, že se mu chce čurat, přinesl jsem mu prostě (předem připravený) nočník (protože anikvětiny nesmějí dostávat příliš tekutin) a překvapilo mě, že ani ne za měsíc jej používal pro malou potřebu úplně běžně. Nejdřív samozřejmě jen na zahradě, když nebyl 34

oblečený (v zimě to nepřipadá v úvahu, raději počkejte,

až se oteplí), brzy taky v domě, když oblečený byl. Přišlo

mi, jako by se to stalo přes noc...

Proto zkrátka nezoufejte, jestliže vaše dítě stálepo

užívá plenky. Mělo by to přijít samo od sebe, bezzby

tečného nátlaku, že si zvykne na záchod. Trochu déle

trvá, než plenku opustíte i  během spánku, ale když

bude několikrát po sobě suchá, prostě seberte odvahu.

Možná budete muset ještě několikrát převlékat postel,

ale jestliže mu plenku nesundáte, budete mu do určité

míry nadržovat. A jestli vaše dítě nechce plenkyza žád

nou cenu opustit, taky se nic hrozného neděje. Někdy

ve třech a půl letech se už bude umět samo obléct, a to

by v tom byl čert, aby se ve čtyřech či v pěti nenaučilo

taky samo přebalovat! Takže nejpozději za čtyři nebo

pět let budete moct prohlásit i vy, že s plenkami nemáte

žádný problém...

35

Čtvrtek 29. května 1997

Když se nám narodil syn Max, dlouho jsem si honetrou

fal ani pochovat, dokud mi ho šikovná sestřička doslova

nevrhla do náruče. Po několika mučivých minutách(ur

čitě mu něco zlomím, když je tak maličký!) jsem strach

ztratil a v něžném chování syna našel nemálo potěšení,

hrdosti a  spokojenosti. Z  náručí jsem ho potom dával

pouze tehdy, když bylo potřeba ho přebalit.Na přeba

lování jsem si nijak zvyknout nepřál. Protože nepatřím

mezi ty, co vysedávají na záchodě se Sportem v ruce,

a protože mám rozumnou ženu a nápomocnou tchyni,

nemusel jsem naštěstí trávit čas v koupelně mezipou

žitými plenkami.

Ale brzy jsem si přál, aby tomu tak bylo. Dokud je

miminko živeno z prsou, tedy mateřským mlékem, jeho

výkaly nijak nezapáchají (nesmrdí), pouze barvy dokážou

být nepochopitelné. Když pak dítě začne jíst normální

jídlo, respektive jídlo, kterým se sytí velká většina lidí,

jeho výkaly sice ztratí zvláštní barvu, zato pach získají

nepříjemný. V životě je to tak, že se nemůžete věčně

36 spoléhat na ty druhé, a to se muselo stát jednou taky mně — Max se zničehonic pokakal a  Monika ani jiná dobrá duše nebyla nikde nablízku. Vzal jsem Maxe pod paže a opatrně ho položil na přebalovací stůl. Rozbalil jsem mu plenku a skoro jsem se rozbrečel.

Pozdrav pánbůh,  Jesenice a širé okolí!

*

Štíplo mě to přímo do očí. Zadržoval jsem dech, ale protože jsem kuřák, bez dýchání nevydržím ani půlminuty, natož půl hodiny, kterou bych jako neobratný a nevycvičený potřeboval na výměnu plenky. Ještě chvíli jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to musím udělat, ale jen s velikými potížemi jsem zadržoval ještě ne zcela strávené jídlo, které si přálo opustit můj žaludek. Pak jsem si vzpomněl. Pospíchal jsem po schodech do sklepa, chvilku hledal v zaprášených policích, až jsem ji našel — plynovou masku! Koneckonců účastnil jsem se války (té v  jednadevadesátém roce, aby nedošlo k  mýlce) a  jako vzorný voják jsem dostal i tuto část výstroje. Protože v naší historicky přelomové době se už nepoužívajíbojové plyny, byla maska ještě relativně dobře zachovalá a musela pro můj účel postačit. Masku jsem si nasadil až v koupelně, aby mě mohl Ma x sledovat ( jinak by si mohl ve své malinkaté hlavičce myslet, že ho přišla navštívitnějaká mimozemská civilizace), a ještě ji několikrát sundal a zase nasadil. Samozřejmě se zadrženým dechem. Když si Max se široce otevřenýma očima aspoň částečněpřivykl na zvláštní zjevení, sklánějící se nad ním (nebrečel, to musím hrdě poznamenat), pomalu a opatrně jsem se nadechl. Zvláštní. Filtrem plynové masky přicházel jen

37




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist