načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tátovy slzy a jiné povídky - John Updike

Tátovy slzy a jiné povídky

Elektronická kniha: Tátovy slzy a jiné povídky
Autor:

Slavný americký prozaik se ve své poslední, posmrtně vydané povídkové sbírce vrací k tématům, jež provázejí jeho tvorbu od samého počátku. Její stárnoucí protagonisté, postupně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 299
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2489-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pochybnosti stárnoucího člověka ztrácejícího kontakt s rychle se ženoucím a čím dál méně pochopitelným světem. Stále těžší hledání důvodů pro vlastní existenci a čím dál častější komunikace s blížící se smrtí. Svérázní hrdinové z prostředí americké střední vrstvy, kteří i navzdory svým pochybnostem a ubíjejícím každodenním starostem dokážou stále hledat cestu k důstojnému naplnění svého osudu i smířit se se svou smrtelností. Updikova povídková posmrtně vydaná sbírka je důstojným zakončením skvělé literární kariéry ceněného spisovatele a znalce lidských duší. Posmrtně vydaná povídková sbírka slavného amerického prozaika se tematicky odvíjí od zásadních Updikových celoživotních myšlenek o údělu člověka, které poutavě zprostředkovává prostřednictvím skvěle vykreslených osudů svých literárních hrdinů.

Popis nakladatele

Slavný americký prozaik se ve své poslední, posmrtně vydané povídkové sbírce vrací k tématům, jež provázejí jeho tvorbu od samého počátku. Její stárnoucí protagonisté, postupně ztrácející kontakt se světem svého mládí a dezorientovaní změnami ve svém okolí, se ještě trýznivěji než dříve zaobírají myšlenkami na blížící se smrt a pochybnostmi o smyslu vlastní existence, dokážou ale i furiantsky "připít na zdraví světu", který se chystají opustit. Důvěrně známý mikrokosmos každodenních radostí a strastí americké střední vrstvy dokáže Updike i tentokrát naplnit úchvatně popsanými konkrétními osudy hrdinů, kteří - podobně jako autor sám - jako by toužili především po důstojném a smírném rozloučení se životem.

Zařazeno v kategoriích
John Updike - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

john

updike


PŘELOŽIL MIROSLAV JINDRA

MY FATHER’S TEARS AND OTHER STORIES

Copyright © 2009 by John Updike

All rights reserved

Published by arrangement with The Knopf Doubleday Publishing Group,a divi

sion of Random House, Inc.

Translation © Miroslav Jindra, 2014

ISBN 978-80-7432-489-5 (váz.)

ISBN 978-80-7432-544-1 (epub)

ISBN 978-80-7432-546-5 (mobi)

ISBN 978-80-7432-545-8 (pdf)


Věnováno vnoučatům, jimiž jsou:

Anoff, Kwame, Wesley, Trevor, Sawyer, Kai a Seneca

a

Adèle, Helen, Alex, Isabel, Lily, Charlotte a Katharine


9

maroko

Silnice plynule stoupala a klesala podél pobřeží, ale vesrovnání s americkými kolegyněmi byla až přízračně prázd ná.

Ostatní vozy se na ní objevovaly jako hrozba – blížily se

rych lostí kulky středem vozovky, bez jakéhokoli respektu

k dě licí čáře. Podél silnice, pusté v tom sluncem zalitém

pros to ru, postávala děvčátka v pestrobarevných šatech s ky -

ticemi v rukou – fialky? vlčí máky? –, ale my měli strach

za stav it a nějakou si koupit. Z čeho jsme měli strach? Že

je to past. Z banditů. Že dáme malé spropitné. Nebo příliš

velké. Neuměli jsme moc francouzsky, natož arabsky nebo

dokonce berbersky. „Nezastavuj, tati!“ křičely děti. A měly

pravdu. Když jsme zastavili někde u trhu, obklopila našeho

pronajatého renaulta spousta místních obyvatel, nakláněli

se dotěrně do vozu a činili nám nesrozumitelné nabídky.

Naše americká rodina žila tehdy, v roce 1969, v Anglii a do Maroka jsme přijeli s naivní představou, že to v dubnu bude báječný únik za sluncem – něco jako když v tu dobu odjedete z Nové Anglie někam do Karibiku.

Ovšem v Restinze, kam nás poslala britská cestovka, stej ně neinformovaná o tamější klimatické situaci jako my, by lo pusto a větrno. Hotel, nedávno postavený díky dekretu po krokového, cestovnímu ruchu nakloněného krále, měl půl kruhový tvar. V noci se tam na obloucích chodebtřískalo dveřmi a bezpečnost neobsazených pokojů a podivné


10

předsezonní americké rodiny střežil osamělý hlídač vburnusu. Ve dne byly vlny příliš zčeřené, takže jsme se nemohli

koupat, a Středozemní moře mělo barvu spíš olejově černou

než sytě šedou. Když jsme se procházeli po pláži, lepil se

nám na nohy dehet. A pokud jsme se tam rozložili na deku,

zanášel nám vítr uši pískem. V dálce místní lidé dostavovali

růžové betonové domky s apartmány pro letní hosty aobjevovaly se náznaky toho, že za měsíc začnou turisté ze všech

koutů světa zaplňovat opuštěná náměstíčka a zatímzabedněné arkády. Ale teď tu ještě vládl dotěravý vítr a slunce

svítilo bez užitku; a pohybovali se tu jen jednotliví Arabové,

mlčenliví, zahálčiví, odtažití. Nebo to byli Berbeři? V každém

případě s hodně snědou pletí, v dlouhých hábitech, aGenevieve, naše malá, se jich bála. Teď už to člověku připadá

neuvěřitelné, když ji vidí v těch diskošatech posetých flitry,

pěkné, urostlé děvče – tenkrát to byla osmiletá boubelka.

Calebovi bylo deset, Markovi dvanáct a Judith rašícíchčtrnáct.

„Je le regrette beaucoup,“ řekl jsem řediteli hotelu v Restin - ze, mladému muži v modrém svetru, který chodil po budově a zavíral dveře pokojů, které otevřel vítr, „mais il faut que nous partirons. Trop de vent, et pa de bain de la mer.“

„Trop de vent,“ souhlasil se smíchem, jako by sipotvrzoval, že nejsme takoví pošetilci, jak se zprvu jevilo.

„Les enfants sont malheureux, aussi ma femme. Je regret­ te beaucoup de partir. L’hôtel, c’est beau, en été.“ Měl jsem použít subjunktiv nebo budoucí čas; tak jsem raději s tím vysvětlováním přestal.

Ředitel nám dal k odjezdu stoické požehnání, alekaskádou finanční francouzštiny nám vysvětlil, že nám nemůže refundovat peníze, které jsme zaplatili už v Londýně. A tak jsem se tam octl s malou hotovostí, s kreditkou od Hertzů, čtyřmi dětmi, manželkou a letenkami, které nás zavazovaly zůstat v Maroku ještě deset dní.


11

A tak jsme se rozhodli odjet autobusem do Tangeru. Bylo

poledne a my stáli u prázdné silnice, šest zatoulanýchAmeričanů, bezbranně nemotorných a zranitelných ve vlněných

anglických šatech, s kufry plnými evropského oblečení na

slunce a k vodě a penguinek k dovolenkovému čtení. Bušilo

do nás slunce a vítr za ním nezůstával pozadu. Silnice v obou

směrech končila v růžově mlžném oparu. „Nemůžu tomu

věřit,“ poznamenala žena. „Chce se mi brečet.“

„Neplaš děti, prosím tě,“ krotil jsem ji. „Co jiného jsem měl asi dělat? Taxíky tady nejsou. A nemáme peníze.“

„Něco se přece musí dát dělat,“ řekla. Paměť mě nutí

vi dět ji v tu chvíli v silně neslušivém sytě modrém baretu.

„Já se bojím,“ oznámila Genevieve. Svírala v rukouruksáček a v těžkém šedém kabátku jí tváře jen hořely.

„Poseroutko,“ ušklíbla se její velká sestra, která všude

přitahovala pohledy domorodých mužů, což jí dodávalo jisté

sebevědomí.

„Přijede autobus a uvidíme,“ sliboval jim tatínek a vy -

hlí žel ho přes jejich hlavy k vzdálenému bodu, kde silnice

splý vala s růžovým shlukem nových domků zdlouhavěbudovaným z rozhodnutí pana krále.

Odněkud se u nás objevil hubený muž v umolousaném

kaftanu a začal na nás mluvit domorodým jazykem plným

protahovaných nazálních samohlásek. Nastavoval námdlaně, jako bychom z nich měli číst.

„Tati, ten člověk na tebe mluví,“ upozorňoval mě velmi zaskočeně Mark, tehdy ještě prepubescent, teďpostgraduální student výpočetní techniky.

„To já přece vím,“ odsekl jsem mu nervózně.

„Co říká, tati?“ ptala se Genevieve.

„Ptá se, jestli tady staví autobus,“ lhal jsem.

Ten muž mluvil pořád dál, jen pokročil blíž ke mně a svě -

řil se mi s dechem, bohatě nasyceným muslimskýmipříměsemi – domorodým kořením, zkaženými zuby, zbožným


12

půstem prošlým vyprahlými útrobami. Řinulo se to z něj

stále rychleji a naléhavěji, ale světlo v jeho krví podlitých

očích pomalu pohasínalo.

„Řekni mu, ať jde pryč.“ Tuhle výzvu vyslovil Caleb, naše tiché, stoické, rozumné dítě, nyní vysokoškolák ve třetím ročníku zoologie.

„Myslím, že půjde sám,“ zaprorokoval jsem odvážně, ale on to skutečně vzdal, potřásaje vyhublou hlavou nad naší neprůstřelnou idiocií. Naše rodinka se s úlevou semkla ještě těsněji. Vítr nám foukal písek do bot a půlkruhové chodby opuštěného hotelu, prozatím našeho jediného domova v této cizí zemi, nám tiše varhanově houkaly do zad jako nějaký hluboko posazený, neohrabaný hudební nástroj. Autobus! Autobus do Tangeru! Mávali jsme – jak usilovně jsme mávali! – a on s nedůvěřivým zahoukáním zastavil. Měl zelenou barvu unavené trávy a na střeše přivázané laťové klece s kuřaty a srolované rohože. Marokánci, kteří seděli uvnitř, byli zaprášení, shrbení lidé s pletenými čepičkami na hlavě a pletenými návleky na nohou, zachumlaní dopytlovitých hábitů, ženy v černém, některé s rouškou přes obličej, všichni blýskavé oči obrácené vzhůru ve vylekaném údivu nad vpádem početné americké rodiny.

Jízdné, několik dirhamů, ode mě opatrně převzal řidič, muž s násirovským knírem a k němu pasující vysunutou bradou. Místo bylo jenom vzadu, a když jsme se se svými nemotornými zavazadly prodírali uličkou, autobus se celý kymácel a já dostával strach, abychom v té své neskladné nevinnosti tohle křehké vozidlo i s jeho decentně vyváženým nákladem nepřekotili. Čím hlouběji jsme pronikali do jeho nitra, tím dotěrněji v něm sílil domorodý pach; takhle nějak by asi bylo cítit spálené lano.

V Tangeru jsme kolébavý autobus vyměnili zapřetížené taxi, jehož řidič, aby nás mohl zase co nejdříve vyložit,


13

nás doprovodil do kanceláře firmy Hertz a chtěl nám tam

pomáhat při vyjednávání. Alláh budiž pochválen, neboť jeho

podpory nebylo třeba: všechno zařídila žlutá platební karta

této agentury, se kterou jsem se vytasil. Kdybych byl mohl

učinit totéž s bledězelenou kreditkou American Expressu,

náš napínavý přesun z Tangeru přes Rabat do Casablanky

a potom uzoučkými uličkami al-Džadídy a as-Sawíry aTafrútu by byl mnohem snazší, protože v každém hotelu jsme

museli přemlouvat recepčního, aby přijal můj osobní šek

adresovaný londýnské bance, a to byli ochotni riskovat jen

v nejdražších hotelích; což nám vynášelo neobvykle luxusní

přestávky v našem jinak nuzném úprku z větrnéhoStředozemí.

Když jsme přijeli do Rabatu, jeho hlavní ulice byly rudě

vyšňořeny. Veškeré představy, že tu takhle rudouvlajkoslávou vítají nás, však v zárodku pohasly, když jsme na nich

zahlédli kladiva a srpy a mezi nimi Leninovy portréty. Vrecepci rabatského hotelu Hilton jsme se dozvěděli, želiberální král právě přijímá sovětskou delegaci nejvyšší úrovně,

jejímiž členy byli i pánové Kosygin a Podgornyj. A hotel byl

natolik vybukován komunisty, že nemohl poskytnoutpřístřeší ani těm nejpotřebnějším dětem ze světa svobodného

podnikání.

Avšak jiný hotel, o který Sověti neměli zájem, náspřijal. K vyhladovělé večeři nás usadili do kruhu na navrše né koberce kolem čehosi, co paměť interpretuje jako ve likánský mosazný tác; za zády nás obcházela usměvavá bo sá dívčina a nad hlavami nám rozprašovala růžovou vodu. Mark se tomu pobaveně šklíbil.

Tento zážitek báječného, zábavného hodování se pak opa ko val na louce vysoko nad mořem, kde po dlouhéjízdě prázd nou krajinou a s prázdnými žaludky násdřevěný ukazatel přilákal do malinké restaurace, spíš jen jakési kůlničky. Zastavili jsme pronajatého renaulta a vydali se


14

k ní po trávníku v rodinném hloučku s podobnými pocity,

jako když jsme stísněně nastupovali do onoho neliběvonícího autobusu. Zastavili jsme se, když se z té boudy vynořil

muž nesoucí stůl a za ním chlapec s několika židlemi. Vpoklidné atmosféře začali ten nábytek v místě, na které jsme

ná znakem ukázali, rozestavovat. A potom nám z té boudy

no sili víno, rýži, kebaby a kokakolu a my to konzumovali

s vý hledem na Atlantik, na nahnědlé útesy nad ním a na

rozlehlou pastvinu, na které bylo vidět jen jednoho osla.

Ne divil bych se, kdybychom byli jediní hosté, kteří do téhle

bá ječné restaurace nad mořem kdy zavítali.

I na rozbité vedlejší silnici do Tafrútu, do ka menitých kopců

Antiatlasu, kdy ukazatel stavu benzinu byl téměř na nule

a nikde na dohled ani domeček, ba ani ovce nebo koza, nám

u nezpevněné komunikace jakési děvčátko nabízelokvětiny. V těch místech tvořilo komunikaci vlastně jen vyschlé

kamenité říční koryto, takže náš renault musel jet pomalu,

tak pomalu, že ta holčina, když pochopila, že opravdunehodláme zastavit, stačila švihnout těmi květinami do blatníku

a pak je zkusila mrsknout otevřeným okénkem do vozu.

Několik jich skončilo dětem na klíně, ostatní na asfaltu u je -

jích nohou. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak vztekle dupe.

Možná i plakala. Byla přibližně stejně stará jako Genevieve,

a ta ji politovala, když se její postavička za námi zmenšovala

a nakonec nám zmizela z dohledu.

V Tafrútu Caleb nemohl odtrhnout oči od člověka tak zmr z a čeného, že vypadal spíš jako velký pavouk; poměr ně rych le se pohyboval po zemi po pažích a tělo vlekl kupře du me zi nimi. Nežebral, spíš se zdálo, že to je jakási docelavýznam ná místní veličina, která se právě vydává za nějakou veledůležitou záležitostí.

Na sever od Agadiru jsme jednou v motelu čekali, až se odplíží minuty, které zbývaly do večeře, a v jednu chvíli jsme


15

se uvědomili, že venku zamrzl veškerý provoz. Brzy dorazi li

policisté a hovořili s řidičem zaprášeného náklaďáku,mladým mužem v matně barevném overalu, který se zhrouce ně

a s hlavou sklopenou opíral o kabinu a vytrvale přikyvoval

na otázky, které mu policisté kladli. Doprava v obousměrech stála. My jsme přihlíželi z naší strany silnice, pouze

turisté, ale se zájmem. Bylo obtížné zjistit, co se vlastně

sta lo. Pod jedním kolem náklaďáku bylo cosi skřípnu té ho,

nějaký menší beztvarý balík. Mark využil zmatku, který

na stal, když se policisté snažili zadržet ženu, která zmateně

bě hala po holém svahu na protější straně silnice, a šel se

k ná klaďáku podívat.

Když se vrátil, byl bledý jako křída. O žádné svojeoblíbené komické grimasy se tentokrát nepokoušel. Zeptali jsme se ho, co tam viděl. „Ani se neptejte,“ odpověděl.

„To auto zabilo nějakou malou holčičku,“ sdělil nám o chví li později.

Matka byla malá, celá v černém, ale bez závoje. Pobíhala tam za silnicí jako šílená; svým zoufalým, ječivým nářkem jako by chtěla rozčísnout nebesa. Několik mužů se honilo za ní a zkoušelo ji chytit. Ale ona tomu stále narůstajícímuhoufu rozrušených nemotorných těl, který měla v patách, díky nadlidské síle svého žalu zatím unikala. Žádná Američanka by ze sebe nedokázala vydávat zvuky, které z ní tryskaly; veškerý dech, který měla v plicích, se z nich dral vzhůru k nebi, které jí tak náhle a tak mocně zasadilo krutouránu. Řinula se z ní nekonečná záplava nějakých starobylých lamentací a její nářek byl tak naze opravdový, že jsme se museli odvrátit. Za takovouhle scénou jsme věru do Maroka nepřiletěli. Když ji konečně dva muži dostihli a zadrželi za obě paže, zhroutila se v mdlobách. V Agadiru jsme konečně našli klima, ve které jsme doufali. Pláž tam byla široká, ale přestože slunce hřálo a moře bylo


16

teplé, téměř opuštěná. Poohlíželi jsme se po nějakých jiných

rekreantech, abychom se usadili někde blízko nich, alenikoho jsme neobjevili, a tak jsme si prostřeli ručníky nedaleko

kamenného mola vybíhajícího do moře. Judith, bílé tělíčko

v bikinkách, se od nás trochu vzdálila; obhlížela širé moře

a neohrabaně sbírala mušličky, ráda, že se na chvíliodpoutala od svých rodičů a sourozenců. Genevieve a Caleb sizačali z písku stavět hrad. Mark ležel zachmuřeně na zádech

a soustřeďoval se na to, aby se pěkně opálil.

Až o hodnou chvíli později jsme si uvědomili, že nějakých třicet kroků od nás leží na písku do kaftanu zachumlaný Arab, pětihrannou tváří obrácený směrem k nám. Vytrvale se na nás z té své zachumlanosti díval a jeho vzezření vsobě neslo náznak jakési svíravé bolesti a překrvené lačnosti. Ge nevieve a Caleb u svého hradu ztichli, Judith se pomalu pře souvala zpátky k nám. Nikdo z nás se neodvažoval projít po pusté písčině tichou clonou Arabova utkvělého pohledu k lákavému okraji moře. Šeptem, aby to děti neslyšely, mě žena upozornila: „Nedívej se tam, ale ten chlap masturbuje.“

Opravdu. Pod tím zmuchlaným šatstvem. S pohledem na Judith a na nás.

Vstal jsem, s koleny roztřesenými, a zorganizoval náš kvap ný ústup z pláže. Téhož odpoledne jsme objevilisoukromý bazén, vstupné jen jeden dirham na osobu, kde se Evropané koupali a slunili v bezpečí před výstřednostmi místní kultury. Chodili jsme k bazénu každý z těch pěti dnů, které jsme v Agadiru strávili. Slunce vytrvale svítilo a vítr byl krotký. Objevili jsme hotýlek, který provozovali staří francouzští manželé, utopený v záplavě buganvilií, spapouškem na dvoře a s kontinentální kuchyní.

Necelých deset let před naším pobytem, 29. února 1960, zahubilo v Agadiru zemětřesení něco kolem dvanácti tisíc lidí a zpustošilo valnou část města. My jsme už žádné stopy po něm nezaznamenali. V Agadiru jsme se opět stali občany


17

střední třídy. Měli jsme zase peníze. Telegrafoval jsem do své

londýnské banky a ta se spojila s bankou v Agadiru a učinila

příslušná oblíbená britská „opatření“. Ta agadirskáinstitu

ce sídlila v budově s prudérní žulovou fasádou, postavené

po roce 1960; uvnitř však vypadala spíš jako kancelář trhu

s dobytkem. Před dlouhou přepážkou se chaoticky rojil dav

mužů v pasteveckých hábitech, kteří čekali, až budou volat

jejich arabské jméno. Když se ozvalo moje, mumlavý šum

v sále rázem ztichl, protože příslušný úředník k němu zřej mě

ještě arabsky dodal výši částky, kterou mi z Londýnatele

grafovali. Od přepážky se na mě upíraly desítky hnědookých

pohledů. V očích těch mužů jsem nakynul do obrovskýchroz

měrů – stal se ze mě jakýsi zázračný muž, monstrum nadité

penězi. Zrudl jsem, a když jsem ukládal pastelově barevné

bankovky do odřené náprsní tašky, chtěl jsem svůj případ

vysvětlit a řekl jsem: „Musím živit spoustu dětí.“

Genevieve ráda krmila psy, kteří se toulali našímhote

lem. V cizině jsou domácí mazlíčkové jiní, než jak je znáte;

připadá vám, že rozumějí francouzsky či arabskynesrovna

telně líp než vy. A taky nikdy nevypadají stejně jako ti naši

v Americe; mají jiný náklon očí, jinak chodí. Vyskytovali se

pak na většině našich diapozitivů, většinou dostrozmaza

ně – mé nikonky se zmocnily děti.

Málem se nám tehdy nepodařilo z Agadiru, vůbec z Ma roka,

uniknout. Na globusu velikosti basketbalového míče jemož

né si šířkou nehtu palce odměřit vzdálenost, kterou jsme

museli poslední den autem zvládnout. V kanceláři Air Maroc

nám totiž sdělili, že na žádném letu z Agadiru do Tangeru,

kde jsme měli v hotelu zamluvený nocleh a na příští ráno

letenky do Paříže, nebylo volných šest míst. Nezbývalo než

se to pokusit zvládnout autem – vzdálenost, na kterou jsme

předtím spotřebovali několik dní, přes osm set kilometrů po

severozápadním rameni Afriky.


18

Vyrazili jsme časně ráno. Vybavili jsme se mohutnýmsáčkem pomerančů a několika lahvemi minerálky. Otec řídil, dlouhé hodiny; maminka se v Maroku odmítala posadit za volant, nebo možná si to v půjčovně ani nepřáli. Vy děti, všichni namačkaní na zadním sedadle malého renaulta, jste se chovaly nadmíru ukázněně, protože jste vycítily, žesituace je opravdu vážná, jak i nezletilci někdy instinktivně pochopí.

V jednom uprášeném městečku, možná v Safí, jsempřehlédl semafor a projel křižovatkou na červenou. Ozvala se píšťalka a ve zpětném zrcátku jsem stejně přesně, jako jsem před několika dny viděl dupat vzteky tu malou květinářku, zaznamenával, jak si policajt v bílé helmě zapisuje číslo naší poznávací značky. Bílá helma se rychle zmenšovala, ale jeho pohled nás sledoval. Hrklo ve mně. Ovšem ulice pokračovala stále rovně a chodci v umolousaných domorodých hábitech dál nevšímavě pokračovali v cestě za svými zájmy. Za pár dní budeme v bezpečí v Paříži. A ta světla byla velmi pochybně umístěná, za nějakými reklamními panely. Ovšem dopravní přestupek jsem spáchal a nezastavil jsem. Chlapci tleskali, ale děvčata si tak jistá nebyla.

„Možná by ti jenom vynadal,“ komentovala tu příhodu Genevieve.

„To sotva,“ nesouhlasil Mark. „Kdyby táta zastavil, hned by ho šoupnul do nějaký zavšivený cely plný krys.“

„Já tu červenou viděla,“ poznamenala maminka, „a mys - lela jsem, že ty taky, miláčku.“

„Děkuju za podporu,“ řekl jsem.

„Já červenou neviděl,“ prohlásil Caleb, náš rozenýutěšovatel a kompromisník. „Možná byla žlutá a červenánaskočila na poslední chvíli.“

„Kdo se díval a myslí, že nejdřív byla žlutá?“ zeptal jsem

se s nadějí ve hlase.

Odpovědí však bylo ticho.


19

„Kdo to viděl – jaká barva tedy svítila?“

„Červená,“ ozvalo se trojhlasně.

„Co byste po mně tedy chtěli – abych to otočil a odjel se tomu policajtovi omluvit? Je regrette beaucoup, monsieur, mais je n’ai pas vu le, la lumi­“

„Ne!“ zavrhl něco takového zase jiný sbor, pouze bezmamin ky.

„Tys to rozhod,“ hodila to na mě Judith, hlasem téměř

dospělé ženy.

„Šlápni na to, tati,“ vybídl mě Mark.

Byli jsme už na kraji města a žádná policie nás zatím nepronásledovala. Opět jsme po volné hladké silnici vjeli mezi prázdné pastviny. Náš prvotní prodloužený průjezd pobřežím probíhal opačným směrem. Projeli jsme kolem té luční restaurace na útesu nad mořem. A někde tady jsme všichni odmítli jíst sendviče s játry, které nám u silnice na grilu s dřevěným uhlím připravil muž, jemuž chybělo jedno oko. A tohle byla Casablanca, kde to ani trochunevypadalo jako v tom slavném filmu. A znovu Rabat. Rudé vlajky zmizely, Rusové odletěli. Odpoledne se nachylovalo, tatínka už bolelo za krkem, oči měl plné písku a stále víc seobával, že policie už dlouho rozesílá číslo značky jeho vozu po celém pobřeží, po informační síti tajné policie, kterou má přece k dispozici každá monarchie. V příští chvíli se za jejich autem rozkvílí policejní sirény a on bude zadržen, zatčen a uvržen hluboko do hořkého nitra marocké skutečnosti, kterou se pokusil ignorovat, když se tam snažil ukrást něco slunce a exotiky.

Anebo na něj policie čeká v Tangeru u hotelové recepce;

neboť jeho jméno bylo stopováno z Restingy přes jednotlivá

hotelová přespávání až ke kvitanci, kterou podepsal vagadirské bance. Popřípadě dojde nakonec na letišti kdramatické scéně, kdy bude zatčen při pasové kontrole. Proboha,

proč jsem nezastavil, když se ozvala ta píšťalka?


20

Kdyby moje franština nebyla tak primitivní, možná bych byl zastavil.

Kdybych nebyl v tom hotelu s papouškem nedávno četl v Newsweeku článek o nevinných Američanech, těžcestrádajících v afrických a asijských vězeních, možná jsem zastavil.

Kdyby Spojené státy neválčily tak neobhajitelně, lečnerozuzlitelně ve Vietnamu, možná jsem zastavil.

Kdyby nebylo té záplavy rudých vlajek v Rabatu, toho masturbujícího muže na pláži, toho mrtvého děvčátka pod kolem náklaďáku... moje selhání či nereagování či zbabělost dosud existuje, skvrna na mých vzpomínkách na Maroko.

Když jsme konečně vjeli do Tangeru, byla už tma a do hotelu se dalo dojet pouze spletí jednosměrek, ale recepční měl naši rezervaci pečlivě zaznamenanou a nebyl tam na mě připravený žádný zatykač. Ani sám král by se ne mohl k turistům chovat přátelštěji; šedovlasý hotelový sluha(který vypadal jako Omar Sharif) se usmíval, když ode měpřebíral pomuchlané dirhamové bankovky, číšníci v hotelové restauraci se nám hluboce klaněli, jako bychom byli jediní hosté. Což jsme v té pozdní hodině téměř byli. Měli jsme za sebou patnáctihodinový přesun autem. Spořádali jsme celý ten velký pytlík pomerančů a vypili všechny minerálky. S lítostí jsme se pak ráno rozloučili se svým renaultkem, jenž nikdy ani v nejmenším neselhal a kterého jsmevraceli příšerně zaprášeného. Lidé od Hertzů, jejichž poznávací značku jsem tak ostudně zneuctil, téměř ani nevzhlédli od vypočítávání celkové částky našeho pronájmu auta;informace o její výši pak z ozónové vrstvy čísel, do níž se halí naše planeta, dorazila do Londýn až o měsíc později. Podařilo se nám uniknout. Pamatujete se na Paříž, děti? I ve svěžím jarním chladupučících Tuilerií jsme ještě byli parta, která pevně drželapohromadě. Na zadním sedadle našeho renaulta nebylo dost místa


21

na to, abyste se na něj vešli všichni normálně vedle sebe,

takže jeden z vás, obvykle to byla Genevieve, musel sedět

vysunutě vpředu a dýchat mi do ucha. Maminka, upnutá do

pásu vedle mě, rozdělovala mezi vás pomeranče aminerál

ku. Caleb s Markem se neúnavně přeli, kdo toho druhého

víc utiskuje, Judith, která seděla u okénka, se pokoušela

uniknout do spánku. Tehdy v Maroku jsme dosáhlivrcho

lu naší rodinné soudržnosti; pak už jsme se museli jenom

rozpadat. Vyrůstali jste, odcházeli z domova, sledovali, jak

se rodiče rozvádějí – to všechno se pak odehrávalo v příš -

tích deseti letech. Ale tehdy v Paříži, na nejvyšší plošině

rozzářené Eiffelovky, jsem měl pocit, že jsme spolu pevně

propojeni snad navěky.


22

osobní archeologie

Ve svém stále narůstajícím osamění – postaršíkamará

di z golfu buď už byli mrtví, nebo postupně umírali, staré

ob chod ní kontakty ochabovaly, nebylo už třebanavštěvo

vat žádné úřady, jeho žena pořád někde hrála bridž nebo

vysedávala v nějakém výboru, děti byly stejně zaměstnané

a vytížené, jako byl on v nejlepších letech – začal se Craig

Martin zajímat o stopy, které po sobě zanechali dřívějšímaji

telé jeho pozemku. Ve vrcholném údobí svého života, kdy

každý všední den pracoval deset nebo dvanáct hodin a celý

víkend se pak vyžíval společensky, ho prakticky ignoroval.

Léta plynula a on se do některých jeho koutů vůbecnepodí

val. Ty čtyři hektary, které obklopovaly jeho dům, hochrá

nily před přílišnou blízkostí jeho sousedů a představovaly

majetek, který se bude velmi hodit k prodeji, nejspíšenějaké

mu developerovi, až on umře a jeho žena Grace, o šest roků

mladší, si bude muset finančně zajistit slušnou existenci.

Pokud byl správně informován, představovalo tohle místo

někdy kolem roku 1900 zalesněnou vyvýšeninu přilehlou

vzadu k vlastní usedlosti. Zřejmě dost zazobaný postarší

pán, který se opožděně rozhodl oženit, dal na velkémbal

vany obklopeném plácku, kde se kdysi pořádaly všelijaké

pikniky, vystavět pro sebe a nevěstu prostorný letní dům

a vykácet tolik stromů, aby odtamtud bylo vidět na Atlantik,

vzdálený deset minut chůze.


23

Pozemek byl protkán hrubě dlážděnými cestamipříliš strmými a s tak ostrými zátočinami, že si na něžádná vozidla s výbušným motorem nemohla troufat. Jedi ně

koně mohli vléct povozy vzhůru těmi serpentinami mezi

ne zdolnou zelení; stromy se pak ostýchají, i po desetiletích,

za kořeňovat do půdy upěchované koly. Když stál na pokraji

ně kterého ze žulových útesů, které vlastnil, představoval si

Craig farmářské povozy nebo dvoukolky tažené poníkem,

jak skřípavě drkotají vzhůru k němu přes mokřiny, nynízarost lé přestupovitým porostem, a přivážejí mládež k pikniku

nahoře v lese, děvčata v letním mušelínu, s čepci uvázanými

pod bradou, mládence v kulatých slamáčcích.

Ovšem někdy před sto lety byla půda v Massachusetts vyklučená, vystavená větru a slunci a spásaná ovcemi a kra - vami. Možná si to však všechno představoval špatně. Ta kli katící se cesta vedla přímo do ježaté stěny kamennýchmonolitů – jak asi pokračovala vzhůru zbytkem návrší? Po blíž domu podávaly žulové výchozy záhadné svědectví. Tu a tam byly do nich vyvrtané díry, jako by tam kdysi byly ukotveny železné branky nebo masivní markýzy. Veranda s vyhlídkou na moře už dávno shnila a Craig sám obnovil rozpadlou stříšku nad vchodem do domu, obráceným k oblou kuasfaltové příjezdové cesty, kdysi štěrkové obrátky pro kočáry.

V lese se vyskytovaly hromady kamenů porostléšlahouny popínavých rostlin, které pokládal za pozůstatkyhloubení základů domu dynamitem. V prvních letech dvacátého století se tady kolem potloukali italští zedníci a stavěli tu vysoké kamenné zdi, které se teď kámen po kamenirozpadaly. Jednou v noci nejenže se přetrvávající část zdipodpírající nejambicióznější projekt jeho manželky, květinovou zahradu, rozvalila do změti kamene a květin, ale s tou se mísil i popel z kotle na uhlí a odpad starých plechovek a roz - bitých sklenic. Kdysi tu totiž nebyla zahrada, ale skládka všelijakého odpadu. Kdy tedy ta zahrada vznikla? Možná


24

později, než si myslel – v téže době, kdy se tu zřizovalabetonová lůžka pro pařeniště, do terénu zapuštěné záhony, nyní

překryté ztrouchnivělými dřevěnými rámy s rozbitouskleněnou výplní, uvolněnou z popraskaného zatmelení.

Craig si představoval, že jeho nemovitost prošla před

ním čtyřmi údobími. První, to byla éra budování a pečli vé

údrž by, kdy nadšený bohatý muž, čerstvý novomanžel, byl

ještě naživu a služebnictvo vybíhalo od kamenných žlabů v suterénu na cihlami dlážděný dvorek s koši s kouřícím se prádlem, rozvěšovat ho tam k usušení, a dešťová voda,

zachycovaná v naolejovaných cedrových okapech, stékala bublavě svodovými rourami do dokonale funkčníchpodzemních drenáží. Pak ten šťastný pán zemřel a vdova – pod - statně mladší než on – začala dávat přednostspolečenskému životu v Bostonu před přebýváním v osamělém domě na ná vrší, který proto často opouštěla a kde v jídelně jakási zimní trhlina ve zdi zničila jednu stěnu jídelny s ručnětištěnými francouzskými obrazovými tapetami a roztomilá ve randa v letním pavilonu, se sloupy a balustrádovýmipřístavbami vydanými na pospas vrtochům počasí, pozvolna podléhala sněhovým bouřím a severovýchodnímu vět ru. Po tom zemřela i ona a nastalo údobí, kdy v domě ni kdo ne bydlel. Toto interregnum pravděpodobně nejvíc za vini lo zanedbanost a poškození sídla a skončilo těsně předvyuknutím druhé světové války; tehdy ho začala celo roč - ně obývat mladá rodina s pravidelně narůstajícím počtem dě tí. Ta si v domě zařídila ústřední topení, do impozantní vstup ní haly vestavěla studovnu obkládanou borovýmdřevem, cihlové komíny zlikvidovala a dala spravit zatékající šindelovou střechu. Hlava rodiny odplula bojovat za oceán, který bylo vidět z oken, dokud je nezaslepilo černé papírové zatemnění. Z války se ten pán vrátil jako kontradmirál a žil pak v domě až do svých osmdesáti let; všech pět jeho dětí se mezitím postupně odstěhovalo do vlastních domovů. Z této


25

dlouhé a rušné doby pocházela většina harampádí, které

pak Craig v lese kolem domu nacházel – zavařovací láhve,

květináče, patrony z brokovnice, pneumatiky napůlpohřbe

né ve vrstvě shnilého listí, plné žlutavé šlemovité vody, kusy

železných trubek, kotouče drátů, jež upomínaly na jakýsi

dávný projekt oplocení. Polorozpadlé domečky ve větvích

stromů, zbudované kdysi pro hry dětí v lese mezi skalami.

Porcelánové izolátory a stočené izolované měděné dráty,

pozůstatek elektrifikace sídla. Části motocyklového motoru,

pokryté zčernalým mazivem, památka na dobu, kdy se tu po

starých příkrých cestách proháněl mladý fanatickýmotor

kář. Všechny ty hektary půdy stačily absorbovat spoustu

práce – třeba mezi dvojicemi stále ještě živých kmenů poblíž

domu byla dosud narovnaná spousta pečlivě nařezaných,

ale nahnilých, houbou pokrytých krbových polen. Ašlápo

ty Craigových bagančat dobývaly z vrstev tlejícího listí na

světlo lesknoucí se ohořelé relikty starých táboráků. Byly

tu jámy, které musel kdysi někdo vykopat, a kupky natolik

pravidelné, že je sotva mohla navršit sama příroda. Nad

že lez ničními kolejemi, na pěšině prošlapané podél kdysi

do ko na le pevné zdi, která podpírala nyní už nebezpečně

ze ro dovaný násep, sbíral Craig plechovky od piva,zahoze

né držáky šestikusových paketů, střepy z rozbitých fla šek,

nezničitelné plastové láhve. V nižších částech svahu, kde se

mezi vysokými borovicemi vinuly záhyby silničky na po je né

do le na komunikaci, která pak procházela několikasoukro

mými pozemky a končila u moře, bylo přímo na sněženo

světlebarevným umělohmotným odpadem –polystyréno

vými šálky na kávu, zpřelámanými brčky, lahvičkami od

mléka. Na pochůzkách s pytlem na odpadky nara zil Craig

občas na zajímavý nález, ukrytý na kraji hustého kř oví

nebo v nějaké mokřině – třeba na nostalgicky tlusto stěnnou

láhev, podobnou těm, ze kterých jako dítě pí val různélimo

nády.


26

Cizí lidé, kteří tudy jen procházeli, ti, co tu byli doma, hosté, ti všichni po téhle zemi chodili dlouhá léta azanechávali na ní svoje stopy. Jeden starý přítel předcházejícího majitele mu vyprávěl o nehodě, ke které došlo za jednémrazivé noci v zatáčce asfaltové příjezdové cesty. Host pozva ný na večeři, při které se hodně pilo, se po ní nejistě vypotá cel z domu, nasedl do svého auta, prudce se rozjel a vzápětí čel ně narazil do zídky z mohutných kamenných kvádrů. Ná razníkem z ní přitom jeden hodně velký vyrazil – balvan, kte rý se od té doby válel o kus dál v lese jako trvalá památ ka na onu smolnou událost – příliš masivní, aby ho bylo možné v příštích fyzicky stále neduživějších časech snadno zasadit zpátky na původní místo. Když se Craig zmínil, že sechystá objednat bagr, jehož lžíce by to jistě jednoduše zvládla, byl varován, že vzhledem ke své nadměrné váze by takové zařízení mohlo silničku vážně poškodit.

Na jednom jen zřídka navštěvovaném svahu, nedaleko za tou mohutnou žulovou kostkou, našel Craig přilikvida ci uschlého dřeva očazenou pracovní rukavici, ztuhlou jako zabitá veverka, na hřbetě s nápisem SARGE,pořízeným značkovačem s plstěným hrotem, takovým, jaké se za ča ly prodávat až někdy v šedesátých letech. Kdo to asi byl, ten Sarge? Asi některý z dělníků, kteří tu pracovali, do mýšlel se Craig; třeba tu rukavici neopatrně upustil při ha šení počínajícího lesního požáru. Nebo lesník, kterému při spalování chrastí ožehl oheň ruku a bolest ho donutila rukavici strhnout z ruky a odhodit. Nedaleko od domu, když tam při jarním úklidu likvidoval organický odpad, vyšťouchl z hlíny pod přerostlým trsem forzýtií jakýsi bílýkeramický střep, a když ho v prstech očistil, zjistil, že to je ouško šálku na čaj. Vyhrábl ještě šest dalších keramickýchstřípků tohoto původu – pozůstatků půvabného porcelánového hrnečku s pozlaceným okrajem, který asi někomu vypadl z ruky a rozbil se; možná nějakému děcku, které potom ze


27

strachu z potrestání střepy zahrabalo do květinovéhozáho

nu. Nesporná kvalita toho šálku dosvědčovala, že se rozbil

někdy hodně dávno, možná už v první, téměř mytické fázi

zdejšího osídlení. Keramika, na rozdíl od kovu nebo dřeva,

úspěšně odolává času i vlhkosti. Ovšem půda, jež promrzá

a taje v pravidelném střídání, dokáže ze sebe časem úspěšně

vypudit to, co do ní někdo, kdo nemá čisté svědomí, schoval

a věří, že je to tam navěky skryto.

Craigovy sny, alespoň ty, co ho vyvedly z míry natolik, že

si je pamatoval, když se probudil, měly tendenci se vracet,

jako pes ke své zahrabané oběti, k relativně nedlouhému

údobí jeho života, kdy byl zajatcem domácí duplicity, emoční

bigamie. Jednak tu byla jeho první žena, která těmto snům

dodávala jistou keramickou hladkost, jednak jehobudou

cí manželka, jejíž trápení tak či onak vyplňovalo několik

koutů jeho snové obrazovky, zatímco on se snažilspráv

ně umístit každý lidsky důležitý dílec své životnímozai

ky. Ve svých snech kupodivu vždycky ztrácel tu druhou

ženu, sledoval, jak mu uniká a vzdaluje se, takže ho pak

téměř šokovalo, když se probudil a zjistil, že vedle něj leží

v posteli Grace, která s ním teď sdílí lože už dvacet let,

a ne jeho první žena Gloria. Zmatek se v něm pak postupně

proměnil v úlevu a on pak zase usnul, podoben živoucímu

obvazu, pečetícímu nepříjemnou ránu. Jeho děti, teď už

pokročilejšího středního věku, fungovaly v dramatech jeho

snů spíš poněkud nezřetelně, jako stínoví účastnícinějaké

ho početného večírku, zaujímající místo někde v polovině

schodiště; ovšem hlavní přísadou nebyla radostná pohoda,

nýbrž bolest, slepená míchanice nerozhodnosti, nervózní

výměny informací, nevyslovených omluv a téměřnesne

sitelného vzájemného napětí. Craig se budil do zjištění, že

party už dávno skončila, že je už starý muž, dožívající svoje

dny neškodně na čtyřech hektarech pokrytých různorodým


28

mulčem předchozích generací. A že je někam zván jen velmi

zřídka.

Ty večírky bývaly příležitostí k flirtování a průzkumům, řetězcem víkendů, který je za sebou táhl euforickýmrámusením; on a jeho kamarádi byli v rozkvětu svých živo tů a oče kávali, že prožívají-li už nyní tak úžasné chvíle, musí v budoucnu přijít něco ještě báječnějšího. Každá ta party měla vždycky dvě vrstvy, byly to vlastně večírky dva – ten zjevný, kdy velmi dospěle diskutovali o místní politice i celo - národních problémech (obvykle se do toho vždycky připletl Richard Nixon), o svých automobilech a školní problematice svých dětí, urbanistickém členění města a zdokonalování svých domovů, a ten skrytý, kdy pánové a dámy spolukomunikovali nenápadnými pohledy, šeptem, stisky rukou apřehnanou veselostí. Ta druhá vrstva často podemílala tu první, a tím i zdánlivě solidní strukturu úzce propojených rodin.

Koktejlové večírky byly smrtícími srazy, na kterýchmilenci tlumeně rušili vzájemné závazky a domlouvali potraty. Craigovi se ve vzpomínkách vracel jeden zážitek z horní haly, setkání s mladší ženou přede dveřmi koupelny, s jemnou tváří a hladkými pažemi, která mu zblízka nastavila rty k po libku, a když ucukl, pronesla tiše: „Posero...“ Ovšem ke kaž dému okamžiku, na který se z té dávné doby pamatoval, se vázaly stovky jiných, na něž zapomněl a které si těžce přivolával zpátky do povědomí v propletenci těchopakujících se večírkových snů. Pocity, které ho z nich přepadaly, byly stále stejné: něco jako tréma, obava školáka, že to, co se s ním děje, je na něj příliš a on to nedokáže zvládnout.

Probudil se a rázem se mu ulevilo, ten vnitřní nepokoj z něj vyprchal, jeho současná žena už v posteli nebyla a sly -

šel ji, jak se zdatně činí dole. Občas se budil na odděleném

lůžku, protože ve svém pokročilém věku nezvladatelně,odorně chrápal a byl na noc vykazován do pokoje prohosty. Když se probral tam, jeho oči na protější stěně narazily


29

na obraz, který kdysi visel v domově jeho dětství – vlastně

v několika pensylvánských domovech, ve kterých rodina

po stupně bydlela. Obraz, jímavý, vzácný kulturní artefakt,

který jeho matka koupila v jakémsi rámařství (pokud sidobře pamatoval) za pětatřicet dolarů, zachycoval jednupříznačnou massachusettskou přírodní scénu, vysoké duny

u Pro vincetownu, s mělkým trojúhelníkem vody, výřezem

moře, sevřeném mezi dvěma dost vzdálenými písečnýmisvahy. Byla to snad tato malba, která ho přiměla přemístit se

z onoho prvotního dětského světa sem, do tohoto domu na

návrší s diskrétní vyhlídkou na nedaleké moře?

Vyplavily se v něm i další připomínky jeho chlapeckého

světa: tyglík, který dědeček používal při holení;promáčknutý měděný popelník – Craig si vzpomínal, s jakýmokouzlením sledoval tatínka, když v něm zamačkával cigaretové

nedopalky; dva mosazné svícny, které vypadaly jakoztopořené kusy zkrouceného lana – maminka je stavěla na jídelní

stůl, když hostila příbuzné z New Jersey, kteří k nim jezdili

na návštěvu. Tyhle předměty ho doprovázely propastíztraceného času a přežívaly pozměněné jím podstatně méně než

on sám. Co vlastně znamenaly? Musely něco znamenat, tak

hmotné a těžké, zatížené tajemstvím jeho vlastní pomíjivé

existence.

„Co bych za to teď dala, kdybych si tě nebyla vzala,“říkávala někdy Grace, když se naštvala nebo roztesknila. Měl pocit, že jeho žena vynáší na denní světlo nevraživost vůči němu, vyvolávanou zřejmě jeho chrápáním, jež nebylschoen zvládat podobně jako svoje sny. „Proč jen jsem tehdy neposlechla, co mi rozum radil.“

„Rozum?“ optal se. Posero, vzpomněl si. „Já nevím jak ty, ale já jsem velmi šťastný. Ty jsi skvělá manželka. Úžasná.“

„Děkuju, miláčku. Ale všechno to bylo špatně. Tehdynahoře u Rossů, jak ses ke mně přihnal – šel z tebe strach.Vypadal jsi jako nějakej velkej vlk, v tom šeru. Leskly se ti zuby.“


30

„Leskly?“ Neuměl si to představit. Měl matné,nažloutlé zuby, asi od pití čaje; ale uznával, že ten lesk je zřejmě cosi opravdového, vzácného, co vzlíná odkudsi hluboko v ní a orientuje ji v její minulosti jako Polárka, výplod fantazie, který řídí její kroky. S uzarděním a se sklopenýma očima pravila: „Neměla bych ti to říkat, ale někdy si myslím, že tě nenávidím.“

Nenávidím. Teď asi ano, a tak to prohlásí, a s příštím vydechnutím popře; ale Craig přijímá ten výrok jakopocti vý, vydlábnutý s velkým úsilím z natěsnaného nárůstu kaž dodenního předstírání a přizpůsobování. My se sicenavzájem milujeme, ale zároveň se i nenávidíme a dokonce nenávidíme i sami sebe.

Jednoho dne mu jeho mladší syn po návratu ze školyzasmušile sdělil, že se mu Gracin syn, ze třídy o rok pod ním, svěřil, že se jeho rodiče rozvádějí. Craiga ta nonšalantní in for ma ce vyvedla z míry, protože si uvědomoval, že mu ten chlapec oznamuje novinu, která se ho bude brzy velmi zblízka týkat; jeho důvěřivé dítě stálo na okraji rozšiřující se trhliny, katastrofy, kterou jeho otec právě vytváří. V době, ke které se ve snách stále vracel, žádnou trémunemíval. Bylo to divné, ale nijak ho nevykolejovalo ani ovzduší skandálu, protestu či zármutku. Dokonce konzultoval i psy - chiatra. Jeho matka, zprvu velmi pohoršlivá, začala zaujímat postoje povýtce filozofické a projevovala postmoderní ironii a diskusní toleranci, reakce, jimž ji naučily hodiny sledování televizních debat. Jeho děti se utěšovaly nadějí, že jednou dospějí a nikdy už nebudou tak bezmocné. Když člověkopustí svou rodinu, získává povzbuzující množství času. Zjistí, že se ocitá ve zcela nových situacích – vstává z cizích postelítřeba ještě za úsvitu, navštěvuje kanceláře advokátů, přespává v hotelích často neuvěřitelně daleko od domova; a počíná si jako herec, který má to, co říká, pečlivě nazkoušeno, který


31

se zaníceně připravoval na tu či onu zápornou roli a hrál ji

pak velmi přesvědčivě, ať už pak recenzenti psali cokoli. Tak

proč teď ta tréma, ještě k tomu ve spánku? Zřejmě v něm

dřímala po celou dobu a teď se v něm stále víc probouzí,

stejně jako myšlenky na smrt.

Nedávno navštívil v nemocnici jednoho staréhopřítele, korpulentního golfistu, který se tam vzpamatovával po

infarktu. Al tam ležel s hadičkami v nose a v ústech, která

dýchala. Hruď se mu zvedala s mechanickou pravidelností,

jak dosvědčovaly pulzace zelených křivek na monitoru nad

jeho hlavou – televizní hra s názvem Alovy poslední hodiny. Nesmírně poutavá, i když příběh sám byl dost řídký ašerbetová zeleň linek na obrazovce monitoru poskakovala jako splašená. Alovy řasy, světlé a husté, se chvěly, když Craig mluvil, příliš hlasitě, jako by spíš volal z hrany útesu.„Vzpomínám, co legrace jsme spolu zažili, Ale. Poslouchejsestřičky a pány doktory, dělej, co po tobě chtějí, a brzy budeš zase v pořádku.“ Alova ruka, opuchlá tak, že vypadala jako nafouklá gumová rukavice, se na bílém prostěradle vrtěla podle jeho těla. Craig ji vzal do své, opatrně, aby nenarušil hadičky nitrožilní výživy. Byla teplá, ženský hedvábná, však taky nedržela golfovou hůl už několik let, ale vypadalaneživě, i když opětovala stisk jeho prstů. Naše těla, pomyslel si Craig, se nakonec mění v hodně nemotorná rezidua, která za sebou zanechává duch, když je opouští.

Jeden z jeho dětských domovů byl na venkově, sněkolika hektary půdy kolem, a když se tam jednou odpoledne

poflako val sám po lesíku, narazil na jakousi staroudomácí skládku – téměř zarostlou hromadu skleněných flašek

s reliéfní mi ná pis y, pompézními a setrvalými jako jména

nebožtíků na ná hrobcích. Mnoho jich bylo rozbitých, ovšem

jejich sklo by lo ve srovnání s moderními standardypřekvaivě silné, po dobné cukrkandlu, takže nerovný zlom střepů

fungoval ja ko třetí povrch, mezi vnější a vnitřní plochou.


32

Sladově hnědé, azurově modré, všelijak pastelové, jantarově

oranžové, mléčně bílé kusy skla nesly na sobě zbytkyreliéfních názvů dávno zaniklých výroben lahví. Tekutiny, které

ty rozbité flašky původně obsahovaly, se už dávno odpařily

ne bo ještě dřív zkonzumovaly. Ať už ty nápoje nebo možná

lé ky přinesly lidem cokoli dobrého, nebo jim naopak moc

neprospěly, zbyla z nich v těch lahvích či na těch střepech

nanejvýš zaschlá barevná skvrna. Malého Craiga ta halda

skla vyděsila – jako by to byla hromada kostí, dokladhlubin času; na druhé straně mu však ten objev vnesl do jeho

venkovské osamělosti trochu blýskavého, střízlivěpovzbudivého oživení.

Když se teď s pytlem na odpadky v ruce procházel po

svých hektárcích v dolním cípu pozemku, už za tímodvaleným balvanem a ohořelou rukavicí, nacházel větší počet

zapadlých golfových míčků; jejich spodní část, kterouspočívaly zanořeny do kyselé půdy, opatřená patřičnýmrýhováním, začínala zahnívat. Vzpomínal, jak zpočátku, krátce

po té, co se sem nastěhoval a doufal, že bude mít i nadále

pří ležitost si občas golf zahrát, tady stával na okraji trávníku

a odpaloval odtamtud staré míčky – nikdy ne víc, spořivě,

než tři na jedno zastavení – do lesa dole před sebou.Připadalo mu, že stoupaly celou věčnost, než někde daleko zmizely

mezi stromy. Vůbec nepočítal s tím, že by je ještě někdy mohl

najít. Měl pocit, že symbolizují začátek jeho éry.


33

volnost

„Ona má opravdu nádherné oči.“ Ta poznámka vyšla z úst

jeho matky, při jedné její návštěvě ve městě, kde spoluHen

ry a Lei la měli poměr, byť je oba manželské pouto vázalo

k jiným partnerům. Nemohla vědět, že její syn a Leila jsou

milenci – jejich vztah, podobně jako polní požár, vzplanul

pokaždé, když si mysleli, že se jim ho už podařilo zadusit.

Ovšem Leila věděla, že je to matka jejího milence, a tohle

vědomí dodávalo společenským zdvořilůstkám, kterýmipro

kládala svoje rozhovory s tou starší paní, mimořádnouvře

lost a jiskru. Jednou jejich rozpálené město přijela navštívit

Leilina matka, a když Henry na malé party, kterou Leila

při této příležitosti pořádala, uviděl z profilu tu tělnatou

více než šedesátnici, kroutil v duchu hlavou nad tím, jak

mohla osoba tak všední a asexuální přivést na svět takovou

krásku, takovou pružnou, prostopášnou rozdavačku pánské

blaženosti.

Matčina poznámka dala jeho pokoutní vášni přízračné

požehnání a ty dvě ženy nadto sdílely velkou lásku k pří -

rodě – znaly jména spousty ptáků a květin, a on se s Leilou

často scházel mimo město, v lesní chatě u jezera navzdále

nějším konci sousedního města, kterou Leile půjčovalastar

ší svobodomyslná přítelkyně. Mimosezonní chlad a zatuchlá

vůně plachtoviny a proutěného letního nábytku,nepovleče

ná matrace lůžka a odpojená chladnička, to vše podtrhovalo


34

vůni jejich nahých těl, a venku se třpytilo jezero a po střeše

cupkala veveřička. Leila ležela pod ním a on se pohledem

nořil do jejích rozšířených očí, které byly opravdunádherné – lískově hnědé se zeleným nádechem, černé zřítelnice

rudohnědě obkroužené a zvětšené stínem jeho hlavy. Chata

měla střešní okno a on ve zvlhlých, vzrušením strnulých

vypouklinách jejích očí zahlédal odraz jeho čtyřúhelníku,

rozostřený napadanými větvičkami a borovým jehličím.

Henryho matka si nikdy nevytvořila vřelejší vztah k je ho ženě: Irene byla na její vkus bytost až příliš městská,příliš korektní, příliš stoická. Henrymu přinášela společen ský vzestup – patřila do rodiny pohodlně zazobané, samíprávníci, bankéři a profesoři. Ovšem bohatý společenský život jejich nevelkého domova ji silně omezoval v poskytování man želských intimit, což se časem spíše prohlubovalo, než uvolňovalo. Henry se jí snažil v tomto ohledu přizpůsobovat a omezovat svoje chutě, a dokonce si ve svém sucharství, stále snadnějším převtělování ve slušně vychovaný studený čumák začínal docela libovat. Jeho matka, která na nějpřenášela některé svoje vlastní nenaplněné květnatějšíambice, sledovala toto jeho domácí řeholnictví s nelibostí; a tato její nespokojenost Henryho jenom posilovala, když posléze rezignoval na manželskou věrnost (Leila byla ažvyvrcholením jeho vývoje v tomto směru) a začal dychtivě inhalovat vlhký venkovní vzduch.

Pokud jde o tu vlhkost: nikdy nezapomněl na to, jakLeila ze sebe jednoho slunného, ale chladného říjnového dne znenadání všechno oblečení bleskově shodila a ukázkovým lomeňákem z ještě nerozebraného přístavního platórozčísla hladinu jezera – dlouho měl pak před očima jejízadek, proměněný v tu chvíli ve velké bílé uprostředrozštěené srdce. Když se pak její malá vydří hlava objevila nad vodou a z víček střepávala uvízlé kapky, volala radostně: „Juhúúú...!“


35

„Že ses nepřizabila...“ podivil se. Stál oblečený nadřevěném plató a nervózně se rozhlížel, jestli se někde poblíž mezi podzimními stromy nevyskytuje někdo cizí.

„Je to báječný!“ křičela na něj, tvář zkřivenou do grimasy, aby jí nedrkotaly zuby. „Neboj se a skoč taky. Dělej, Henry! No tak!“ Šlapala vodu, ruce doširoka rozpažené, takže ňadra se jí leskle vlnila nad hladinou.

„Kdepak,“ bránil se. „Prosím tě!“ Ale neměl navybranou, když viděl tu erotickou výzvu, a tak se rychle začal svlékat; součásti oblečení pečlivě skládal na příbřežnístranu plató, aby na ně nedostříkla voda, a nakonec se přece jen odvážil neohrabaně skočit do černého chladu jezera. Málem se mu zastavilo srdce. Když se vynořil, plavaly mu před očima se schlé člunky javorových listů a cítil, jak jeho potopené tělo bobtná a pálí, jako by ho zasáhl blesk. Leila zatím plavala zdatným kraulem, víříc šlachovitýma nohama vodu doběla, od něj pryč, ke středu jezera. Lapal po dechu a čubičkou se hrabal zpátky k přístavnímu voru, a z ténízké perspektivy viděl stromy na břehu jako zlatou stěnu, která ho uzavírala ve středu velké kružnice oblohy. Byl to jeden z těch okamžiků, napadlo ho, kdy život sklízí ovoce, jež pro něj příroda skladuje. Tohle bylo zdraví: ta mokrá hlavička v jezeře, ty jasné vydří oči, to ochmýřené, pružné něžně prsaté tělo, kte ré bude jeho, až se oba vytřou dosucha ručníky, jež Lei la vzala prozíravě s sebou, a v jeho žilách se vzedme krev.

Ovšem i takovou chvíli narušil ten méně zdravý svět.

Pře mýšlel, jestli pak Irene to černé jezero z něj nevycítí,

onu vůni zvadlého listí. Bude jí divné, proč má vlhké vlasy.

Nevěry mu moc nešly, zdaleka ne tak dobře jako Leile,protože on se jim nedokázal naplno oddat, splývat s nimi zcela

bezvýhradně. Matčino požehnání ho neuchrániložaludečních potíží a děsila ho hrozivá diagnóza jeho lékaře: „Vás

něco musí moc žrát.“


36

Oprávněnost té věty Henryho vylekala; jeho dychtění po Leile bylo nebezpečné zvíře. Přepadalo ho v nečekaných okamžicích a chňapalo po něm ze tmy. „Práce,“ zalhal.

„Nemůžete trošku ubrat plyn?“

„Teď ne. Musím vystoupat ještě o patro výš.“

Doktor si povzdechl; z jeho sevřených, znavených úst se nedalo vyčíst, čeho se domýšlel či co třeba už věděl. Řekl: „Prozatím by vám měla stačit tahle úroveň, Henry. Spíšněco vypusťte. Snažíte se toho stihnout víc než zdrávo.“ To poslední bylo řečeno s důrazem, který Henrymu připadal až nepřípadný, podobně jako souhlasný matčin postoj k jeho chování, když mu ho dala zčistajasna najevo. Atmosférasituace, poznamenaná jeho vlastní představou o ní, se nad ním vznášela naplněna starostlivou péčí o jeho budoucnost, ale sám se do ní prodíral poměrně hustou mlhou.

Přestal se podílet na charitativních aktivitách své církve, kde se doposud výrazně angažoval při získávání sponzorů. Přestal také pít kávu a kouřit a jeho žaludeční potíže sedíky tomu přece jen zmírnily. Ale zcela pominuly, až když se Leila znenadání, z důvodů, které nikdy nevyjevila, Peterovi, svému manželovi, přiznala k nevěře. Po roce sepřestěhovali na Floridu a za několik let se pak Henry dozvěděl, že se roz vedli. Jejich manželství mu bylo vždycky záhadou. „On mě vlastně vůbec nepotřebuje,“ sdělila jednou Henrymu, a z očí, upřených kamsi přes jeho rameno, jí zároveňvytryskly vzácné slzy. „Potřebuje mou prdel.“ Henry tak do cela nevěřil tomu, co slyšel, a neodvážil se ji požádat, aby mu to vysvětlila. Bylo mnoho věcí, jak si jednou přiznal, o kterých nechtěl nic vědět. I když mu život přinášel bezpečný kariérní postup a prázdninové pobyty na Floridě a v Maine a narodila se mu vnoučata a pod vedením Irene se stále přesvědčivěji proměňoval v onoho slušně vychovaného suchara, žádné další milostné zvíře se už nevyskytlo – takové požáryvypalují pole.


37

Irene, to už jí bylo přes šedesát, nakonec zemřela narako

vinu – a on byl volný. Přes přátele – ty informované přátele,

jimž nelze uniknout – sledoval další Leiliny osudy a věděl,

že po dvou sňatcích, jež následovaly po rozchodu s Peterem,

je už zase bez manžela; nejprve si vzala staršího pána, který

jí zanechal nějaké peníze, a po něm mladšího muže, který

se samozřejmě projevil jako volba ne právě nejvhodnější.

Henry si zjistil její adresu a napsal jí, že by ji rád navštívil.

S Irene si zvykli navštěvovat Floridu na dva týdny uprostřed

zimy a ubytovávali se ve svém oblíbeném hotýlku na jednom

ostrově při pobřeží Mexického zálivu – spíš to ovšem byl

je jí než jeho oblíbený hotýlek. Vonělo to tam lakovaným

bo ro vým a týkovým dřevem, na dlouhých chodbách visely

od stropu vycpané ryby, tarponi a mečouni, a na stěnách

fo to gra fie účastníků dávných rybářských srazů a ničivých

následků hurikánů; na širokých slunných podestách stály

vitríny se škeblemi a lasturami, s vysušenými,zkroucený

mi, už skoro nečitelnými vybledlým inkoustem popsanými

cedulkami. Takhle nějak to vypadalo na Floridě v době, kdy

byla oblastí ještě velmi odlehlou, trochu spartánským rájem

boháčů, ještě zdaleka ne dnešním lidovým zábavním parkem

a domovem důchodců. Přesto však si Henry po Irenině smrti,

po dvou letech sdíleného utrpení, putování po špitálech,

rostoucích a hasnoucích nadějí, konečné beznaděje anásle

dujících posmrtných měsíců úlevy a žalu a ochromeněpře

trvávající ženiny nepřítomnosti netroufl ignorovat itineráře,

které pro ně Irene vytýčila.

Hotel byl na ostrově u západního pobřeží Floridy, pod

Port Charlotte, a Leilino kondominium na pobřežívýchod

ním, v Deerfield Beach, nad Fort Lauderdale, takže přesun

autem byl náročný; nejdříve na jih a pak na východ proti

slunci, přes nekonečné křovinaté mokřiny Everglades.Ucpa

né silnice na východním pobřeží – s mnoha agresivnímiřidi

či tmavé pleti a bloky přízemních domků s bílými střechami,


38

zabírajícími rozlehlé plochy písčité krajiny – ho velmi mátly.

Zjišťoval, že stáří se člověku vnucuje nárůstem nejistoty.Silničním ukazatelům, zpětnému zrcátku a vlastní schopnosti

improvizace se už nedalo věřit. Musel se, trapnědezorientovaný, třikrát ptát; ignoroval přitom mladé li di a na sluncem

zalité ulici zastavoval raději u lekavých, ostražitých starších

osob. Když konečně objevil Leilino kon dominium, dostdlouho mu trvalo, než jeho přimhuřované oči našly v tomrozsáhlém bytovém komplexu správný vchod a poněkud utajené

parkoviště pro návštěvníky. Ocitl se na čtvercovém dvoře

před dvoupatrovou budovou, z něhož se do jednotlivýchbytů vstupovalo přes stinnou verandu. S popsaným papírkem

v ru ce objevil stejné číslo, které na něm bylo napsáno, na

jedněch dveřích v přízemí. Zazvonil, a když se otevřely, měl

problém ztotožnit Leilu, jak si ji pamatoval a představoval,

s drobnou ženičkou snědé vrásčité tváře, která v nich stála.

Za těch třicet let, která uplynula od doby, kdy se vidělinaposled, vídalo slunce její obličej zřejmě velmi často.

„Henry, chlapče drahý,“ řekla tónem spíše ověřovacím než vítacím. „Čekala jsem tě už před hodinou.“

„Cesta mi trvala déle, než jsem počítal, a teď se tadykolem těch bloků motám už hodně dlouho. Omlouvám se. Ty jsi vždycky říkala, že jsem organizačně neschopnej.“ Z toho, jak k němu zvedla tvář, usoudil, že by ji asi měl políbit.Najednou si uvědomil, že pro ni nemá ani žádný dárek. V jejich někdejším vztahu platilo, že ka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist