načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tatérka - Alison Belshamová

Tatérka

Elektronická kniha: Tatérka
Autor: Alison Belshamová

- Thriller, který se vám zaryje pod kůži. - Když během tetovacího veletrhu v anglickém Brightonu objeví tatérka Marni Mullinsová podivně znetvořenou mrtvolu, ochromí celé město strach. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 353
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Alžběta Franková
Jazyk: česky
Téma: thrillery, detektivky, kriminální romány, sérioví vrazi, tetování, tajemství minulosti, anglická literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0956-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Thriller, který se vám zaryje pod kůži.

Když během tetovacího veletrhu v anglickém Brightonu objeví tatérka Marni Mullinsová podivně znetvořenou mrtvolu, ochromí celé město strach. Podle všeho tu řádí sériový vrah, který zaživa vyřezává umělecká díla z těl svých obětí. Marni skrývá tajemství a má pádné důvody, proč nedůvěřovat policii. Jak se proto rozhodne, když ji navštíví mladý, čerstvě povýšený inspektor? Pomůže mu vyšetřit jeho první vraždu, nebo se po stopách vraždící zrůdy vydá sama?

 

Knihám označeným zlatou pečetí Edice TOP věnujte zvýšenou pozornost! Předchází je pověst největších světových bestsellerů, které se dočkaly vřelého přijetí kritiky i čtenářů nebo získaly významná literární ocenění.

Zařazeno v kategoriích
Alison Belshamová - další tituly autora:
Tatérka Tatérka
The Tattoo Thief The Tattoo Thief
 (e-book)
Zlodej tetovaní Zlodej tetovaní
 
K elektronické knize "Tatérka" doporučujeme také:
 (e-book)
Husitská epopej VII. -- Za časů Vladislava Jagelonského Husitská epopej VII.
 (e-book)
Tary: příběh parkouristy Tary: příběh parkouristy
 (e-book)
Tatér z Osvětimi Tatér z Osvětimi
 (e-book)
Strážce nádrže Strážce nádrže
 (e-book)
Chladnokrevně Chladnokrevně
 (e-book)
Veselí Veselí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tatérka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Alison Belshamová

Tatérka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Alžběta Franková



Pro mé dva čipery, Ruperta a Tima



Ostří nože, hebká kůže

bodni, řízni, čepel žízní

stahuj kůži

tetovanou

rudou tuší postříkanou.



11

I

Ze zad muže v bezvědomí sloupnu krví nasáklé triko. Objeví se velkolepé tetování. Fotokopie se mi v kapse zmuchlala, ale pro kontrolu postačí. Levé rameno zdobí tlustým černým inkoustem kulatý polynéský vzor, z jehož středu se šklebí spletitá tvář šamana. Z kruhového okraje se rozpínají stylizovaná křídla: jedno se roztahuje dolů po lopatce, druhé přes levou stranu hrudníku. Celý obrazec je potřísněný krví.

S fotkou se shoduje. Je to on.

Nahmatám mu puls – dost slabý na to, aby mi oběť nedělala problémy. Musím to stihnout, dokud je tělo ještě teplé. Kůže i  maso na chladné mrtvole rychle tuhnou a pracuje se s nimi mnohem obtížněji. A já si nemůžu dovolit dělat chyby. Při stahování kůže ze stále živého těla teče mnohem víc krve – ale mně krev nevadí.

Můj batoh leží opodál – zahodím ho, když oběť táhnu do křoví. Je to celkem hračka – v tuhle noční dobu do parku nikdo nechodí. Stačí jedna rána do zátylku a oběť se sesune na kolena. Bezhlesně, bez rozruchu, beze svědků. Vím, že tudy chodí z klubu domů, to mám ověřené. Lidi jsou tak tupí. Tenhle nic netuší ani ve chvíli, kdy se k němu blížím s hasákem v ruce. O pár vteřin později už mu z rány na chodník tryská krev. První krok úspěšně dokonán.

Jakmile padne na zem, popadnu ho v podpaží a rychle ho odvleču do křoví, aby nás nebylo vidět. Je těžký, ale já mám síly dost a odtáhnu ho do ústraní mezi dvěma keři vavřínu.

Zadýchám se. Podívám se na svoje ruce, dlaněmi dolů. Nepatrně se třesou. Zatnout pěsti, znovu otevřít. Třesou se jako poletující moli, jako se mi v hrudním koši třese srdce. Úkol může provést jedině jistá ruka. Sáhnu do postranní kapsy batohu – pro prášky a  lahvičku s  vodou. Propranolol, oblíbený beta blokátor každého hráče snookeru. Spolknu rovnou dva a  se zavřenýma očima počkám, až začnou působit. Když si za chvíli ruce znovu prohlédnu, je třas pryč. Teď už konečně můžu začít.

Zhluboka se nadechnu a z batohu si vyndám pouzdro s noži. Když se dotknu měkké kůže, pod níž se rýsují ocelové čepele, projede mnou vlna uspokojení. Nože jsou ze včera pečlivě nabroušené. Snad intuice, že dneska už to přijde.

Pouzdro položím muži na záda a rozvážu šňůrky. Kůže se s tichým kovovým cinknutím rozvine, ostří na dotek chladí. Vyberu si nůž s krátkou rukojetí – s ním tetovanou kůži oříznu. Pak ji stáhnu delším nožem se zahnutou čepelí. Nástroje si objednávám z Japonska. Stojí mě sice majlant – ale stojí to za to. Vyrábějí se stejnou technikou jako meče samurajů. Kalená ocel řeže hbitě a přesně, lehce, jako kdyby člověk vykrajoval tvary z másla.

Zbylé nože odložím na zem vedle jeho těla a znovu mu nahmatám puls. Slabší než předtím, pořád ale žije. Z hlavy mu proudí krev. Teď ho ještě na zkoušku říznout hluboko do levého stehna. Netrhne sebou, nezalapá po dechu. Z rány mu jen pomalu vytéká tmavá, kluzká krev. Fajn. Až ho budu řezat, nesmí mi sebou házet.

A je to tu. Levou rukou si kůži napnu a nožem v pravé se zaříznu. Pohotově vedu ostří z ramene přes hranu lopatky a obkresluju obrazec. Mezi prsty mi prokluzuje teplá rudá stuha. Nůž si vyrývá cestičku a já zadržuju dech, vychutnávám si mrazení v páteři a horkou krev, která se mi hrne do slabin.

Než práci dokončím, bude po něm.

Není první. A nebude ani poslední.

KAPITOLA PRVNÍ

MARNI

Jehly kůži probodávaly rychleji, než šlo postřehnout pouhým okem, do škáry ukládaly inkoust a  na povrchu zanechávaly krvavé stopy kvetoucí jako růže. Marni Mullinsová rudé kapičky každých pár vte­ řin otírala přeloženým papírovým ubrouskem, aby pořádně viděla obrysy na paži svého zákazníka. Máznout trochu vazelíny, znovu zarýt jehlu do masa a na světě je černá linka, kterou už nikdo nevy­ maže. Alchymie inkoustu a kůže.

K práci utíkala před vzpomínkami na všechno, na co nemohla ni­ kdy zapomenout, vzpomínkami, které ji dennodenně soužily. Fasci­ novalo ji, jak jí strojek jemně vibruje a vrčí v dlani.

Černá a červená. Otisk, který do poddajné kůže vrývala. Tetovaný zákazník sebou pod tlakem jejích jehel škubal, i  když si ho Marni druhou rukou chytla a  nemohla mu už otírat krev. Tu bolest moc dobře znala. Nevytrpěla si snad sama hodiny a hodiny na tom dru­ hém, ostrém konci tetovacího strojku? Měla tedy pochopení, ale vě­ děla, že tuhle cenu je potřeba zaplatit – že bolest trvá jen chvilku, te­ tování ale člověku vydrží celý život. A nikdo vám ho už nemůže vzít.

Předloktím si z čela odhrnula pramen tmavých vlasů a tiše zaklela, když jí hned sklouzl zpátky do očí. Zkroutila rty, aby pramen od­ foukla a hroty sedmi stínovacích jehel namočila do kalíšku s vodou, chystala se totiž přejít z černého inkoustu na břidlicově šedý.

„Marni ?“

„ Jo? Jak se držíš, Steve?“

Steve ležel na polohovacím lehátku na břiše obličejem dolů. Oto­ čil k ní hlavu a zamrkal, tvář zkroucenou.

„Můžem si dát na chvíli pauzu?“

Marni mrkla na hodinky. Dělala na něm už tři hodiny v kuse a až teď si najednou uvědomila, jak ztuhlá má ramena.

„No jasně, dáme pauzu.“ Tříhodinové sezení bylo moc dlouhé i na někoho, kdo u ní byl tak často jako Steve. „Seš držák,“ dodala a od­ ložila strojek na regál vedle své stoličky. Říkala to každému, ať už byl, nebo ne – a ukňouraný, vrtící se Steve zrovna moc velký držák nebyl.

Sama si ale potřebovala oddechnout, už měla trochu klaustrofo­ bii. Tak to bylo na tatérských konvencích vždycky: rozlehlé, uměle osvícené haly, zatuchlý vzduch, davy. Bez oken člověk nedokázal určit, jestli je venku pořád světlo, nebo už padla tma, a Marni se bez oblohy obejít nedokázala, nikdy. V hale bylo dusno a vedro, přecpá­ no těly, do nichž se nořily jehly, a to vše hladově pozorovali voyeři. Podkres vytvářela řvoucí rocková hudba a nepřetržité drnčení teto­ vacích strojků o zakrvácenou kůži.

Marni se zhluboka nadechla a  v  záklonu zakroužila hlavou, aby uvolnila ztuhlou krční páteř. Ve vzduchu visel ostrý pach inkoustu, krve a dezinfekce. Stáhla si z rukou černé latexové rukavice a zaho­ dila je do koše. Steve si protahoval ruku, zatínal a otevíral pěst, aby se prokrvila. Byl nějaký bledší, než když ho před třemi hodinami začala tetovat.

„Běž něco sníst a přijď za půl hoďky.“

Krvácející vzor mu rychle omotala ochrannou folií, aby se do ote­ vřených ran nic nedostalo, a odlifrovala Stevea do kantýny. Jakmile zmizel, protlačila se pletencem lidí na schodech do přízemí a požár­ ním východem vyletěla ven. Nasála do plic studený vzduch a uvědo­ mila si, že unikla právě včas. Opřela se o chladnou betonovou zeď, zavřela oči, z hrudi se jí začala zvedat tíha všech a všeho v hale a ona ze sebe tlak nechala vědomě spadnout.

Otevřela oči a  zamrkala. Umělé osvětlení v  hale vystřídal jasný sluneční svit. Nad hlavou jí s  křikem kroužili racci, na vzdáleném konci opuštěné postranní uličky se lákavě třpytil plátek moře. Chvíli vychutnávala slaný vzduch a pak se ohnula v zádech tak hluboko, až to zabolelo. Zakroužila rameny a v kloubech jí hlasitě luplo. Napad­ lo ji, jestli už na tatérství nezačíná být moc stará. Jenže nic jiného neuměla – a  popravdě se jí do ničeho jiného ani za mák nechtělo. Kérovala od svých osmnácti a  za těch dlouhých devatenáct let už potetovala tisíce čtverečních metrů kůže.

Nahmatala v tašce krabičku cigaret a vyrazila do labyrintu úzkých uliček Brightonu. Byl státní svátek a  čtvrť The Lanes zaplavovaly davy turistů, jako straky je to táhlo do obchůdků se starožitnými šperky, antiků a butiků, kam se vydávali na lov těch pravých svateb­ ních šatů nebo páru vytoužených polobotek. Ve všech jejích oblíbe­ ných kavárnách bylo narváno, ale jí to nevadilo. Dnešní dávku ko­ feinu si radši vypije venku. Prosvištěla tedy labyrintem až na North Street, odkud se vydala do venkovní kavárny v  zahradách Pavilion Gardens.

Od výdejního okénka se táhla dlouhá fronta – asi bude mít pár minut zpoždění, ale aspoň bude déle na čerstvém vzduchu a to jí za to stálo. Pohlédla na nebe. Bleděmodré – ne azurové jako letní den, ale jemné jako barvínek, s potrhanými chomáčky mraků a na obzo­ ru, kde splývalo s hladinou moře, blednoucí do šedé mlhy.

„Co to bude, mladá paní?“

„Americano. Bez mlíka a dva shoty, prosím.“

„ Jasná věc.“

„A ještě muffin,“ dodala po chvilce. Kvůli nízké hladině cukru. Pro diabetičku sice ne zrovna nejvhodnější svačina, později si ale dávku inzulinu upraví a ono se to srovná.

Ze starého královského letoviska proudili švitořící výletníci, stále ještě okouzleni tím, co viděli uvnitř. Byl to palác jako od Disneyho, jen z  osmnáctého století, svatební dort tvořený báněmi, špičatými věžičkami a krémovou štukovou fasádou. Při pohledu na něj si Mar­ ni vždycky vzpomněla na Šeherezádu a Tisíc a jednu noc. Zamilovala si to tam hned první den v Brightonu. Vzdychla a rozhlédla se, kam si sednout. Všechny lavičky byly obsazené a  lidé se rozvalovali i  na trávě, jedli, pili, smáli se, odpočívali na slunci.

Vtom si ho všimla a  žaludek se jí stáhl. Rychle se otočila zpátky k  výdejnímu okénku. Snad ji neviděl. Dneska ráno vážně neměla náladu potkat svého manžela. Tedy bývalého manžela, který byl za nejlepších okolností nepředvídatelný, a lehké to s ním nebylo nikdy. Ještě jednou se rychle ohlédla a viděla, jak si to Thierry Mullins šine přes trávník, ve tváři bouřlivý výraz. Co tady jenom dělá? Měl by snad být ve festivalové hale – je jedním z organizátorů.

„Dělá to dvě libry čtyřicet.“

Marni zaplatila, popadla kelímek s kafem a odplížila se na druhou stranu dvora kavárny, daleko od Thierryho. Roztřesenou rukou si zapálila cigaretu. Jak to, že ji pořád ještě dokázal tak rozhodit? Od rozvodu už uplynula delší doba, než jakou vůbec trvalo jejich man­ želství, on ale pořád vypadal úplně stejně, jako když se s ním sezná­ mila. Vysoký a  štíhlý, pohledný. Černou kůži mu ještě ztmavovaly kérky, jimiž Marnina fascinace vším inkoustovým kdysi začala. Silně si potáhla z cigarety. Kofein, nikotin, zhluboka dýchat. Zavřela oči a počkala, až chemikálie začnou působit.

Nedopalek utopila v kávové sedlině na dně kelímku a rozhlédla se po nějakém koši. V zadním rohu venkovního prostoru kavárny stál zelený kontejner. Vydala se tam. Sešlápla pedál ve spodní části kontejneru, aby otevřela víko, ale když dovnitř házela kelímek, vy­ valil se na ni hnilobný zápach. O moc horší puch, než jaký by koš v  parku v  tak vlahý den mohl vydávat. Nakoukla do jeho temné­ ho chřtánu a do krku jí stouply žaludeční šťávy. Kéž by to nebyla udělala.

Ve změti rozdrcených plechovek od koly, starých novin a obalů od fast foodu něco zahlédla. Bledé, lesknoucí se tvary, z nichž se vmži­ ku složila ruka, noha, trup. Lidské tělo, bezpochyby mrtvé. A letmý pohyb – černou otevřenou ránu ohryzávala krysa. Prudké denní světlo ji vyděsilo a s pištěním zmizela v odpadcích.

Marni ucouvla, víko kontejneru se s třísknutím zavřelo.

Rozběhla se.

KAPITOLA DRUHÁ

FRANCIS

Francis Sullivan zavřel oči a na patro se mu přilepila hostie. Snažil se soustředit na mumlání kněžích a věřících kolem něj, ale myšlenkami byl jinde.

Inspektor Francis Sullivan.

Převalil ta slova bezhlesně na jazyku. To bude on, už zítra, první den ve funkci. Tím nečekaným povýšením se z  něj v  devětadvaceti stal nejmladší kriminální inspektor v celé policejní jednotce Sussexu. Byl z  toho ještě nervóznější než z  prvního dne na střední. Bylo to skvělé i děsivé zároveň. Jeho nadřízení v něj podle všeho mají důvěru. Jistě, zkoušky zvládl na výbornou a předvedl se i u pohovoru. Proč by ho ale povýšili tak brzo, když praxi nemá skoro žádnou? Že byl sy­ nem slavného advokáta královny? Na to radši ani nechtěl pomyslet.

Jeho nový šéf, vrchní inspektor Martin Bradshaw, se tvářil cel­ kem nevzrušeně, když mu novinu sděloval. Ani mu nepogratuloval. Francisovi vrtalo hlavou, zda s jeho povýšením Bradshaw souhlasil, nebo ho zbytek komise přehlasoval.

Zatoulal se v myšlenkách k Rorymu Mackayovi a žaludek se mu sevřel. Seržant Rory Mackay. Místo vrchního inspektora mu Fran­ cis vyfoukl a  Mackay mu teď měl dělat pravou ruku. Seznámili se minulý týden, velitel je formálně představil u sebe v kanceláři. Ne­ srovnatelně zkušenější Mackay mu dal jasně najevo, že z něj není ni­ jak nadšený. Tvářil se, jako by kousl do jablka a našel v něm druhou půlku červa. Zdvořile odtažitý Francis zůstal v klidu – věděl, že bra­ tříčkovat se se svým týmem může být riskantní, tušil ale, že oni dva se budou muset setsakra snažit, aby spolu vůbec jakžtakž vycházeli.

Mackay chtěl, aby Francis selhal. A nebyl jediný.

„Krev Kristova.“

Francis rychle otevřel oči a nastavil ústa skrovné kapce vína z po­ háru.

„ A m e n .“

Tak ať.

Nebylo na to ale vážně moc brzo? Po celou dobu výběrového říze­ ní byl v klidu, věřil si. Zkoušky mu nikdy nedělaly problém. Nevy­ tvořil ale svým úspěchem na papíře falešná očekávání, která v praxi nedokáže naplnit? Úskalí předčasného povýšení měla v  jednotce mytickou pověst. V jídelně už zaslechl takových historek, ať už apo­ kryfických, nebo ne. Uspěchaná rozhodnutí. Nesplnění očekáva­ ných výsledků. Ani by nemusel udělat žádnou katastrofální chybu, aby se ocitl na vedlejší koleji – stačilo by jen pár složitějších případů, které nedotáhne do konce.

Radost z  úspěchu ale úzkost přebila. Inspektor Francis Sullivan. Nespal. Schopnost soustředit se byla tatam. Sakra. Možná je ještě zelenáč, ale není žádný pitomec. Všichni v jeho týmu měli za to, že na to Francis nemá. Že není připravený. Ale on je potřeboval na své straně – hned od prvního dne, od prvního případu. Jinak se ukáže, že na to opravdu nemá. O  to už by se postarali. Bradshaw s  Mac­ kayem ho budou sledovat, budou vyčkávat. Však oni už si najdou způsob, jak mu podrazit nohy.

Vzhlédl k dřevěnému Ježíši, který visel na kříži nad presbytářem. Syn Boží ho sjel káravým pohledem a Francis rychle zase sklonil hla­ vu. Odmumlal základní slova modlitby, pokřižoval se a vrátil se do lavice s kajícným pocitem, že nedokázal udržet pozornost.

Závěrečný chvalozpěv odzpíval na autopilota, slova nevnímal. Nakonec ještě poklekl k  poslední modlitbě. Na pár minut se mu podařilo soustředit se na důvod, proč do kostela vlastně přišel: chvíli myslel na matku, přimluvil se za sestru. Požehnej těm, kdo je opatrují. Na otce ani nevzpomněl.

V kapse se mu rozvibroval telefon, nestihl ho ale vytáhnout dřív, než se ozvalo upozornění. Ztichlým kostelem se rozeznělo bzuče­ ní, zdánlivě nekonečné a nesnesitelně hlasité. Všechny hlavy se na něj otočily, jedna z žen nesouhlasně zasyčela. Neohrabaně vypnul zvuk a vrhl letmý pohled na otce Williama.

Pak omluvně sklopil hlavu a potají si přečetl, co mu kdo píše.

Seržant Mackay.

Začínáme už dnes. Našlo se tělo. Pavilion Gardens.

Zvedl se, jak nejdříve to šlo, a zamířil k východu z kostela. Pře­ de dveřmi stál otec William, který nejprve sevřel rty a teprve pak promluvil.

„Francisi.“

„Strašně moc se omlouvám, otče. Myslel jsem, že jsem ho vy­ p n u l .“

„O  to nejde. Ale celou dobu ses tvářil ustaraně, děje se něco? Chtěl by sis o tom promluvit?“

„To bych rád,“ připustil Francis. A myslel to vážně. „Ale musím běžet. Našlo se tělo.“

Otec William něco bezhlesně zamumlal a  pokřižoval se. Chytl Francise za předloktí.

„Tolik zla všude kolem. Mám o  tebe strach, tahle profese tě až příliš často zavede na samou hranici beznaděje.“

„Ale vždycky budu na straně spravedlnosti.“

„Nezapomínej, že posledním soudcem je vždy Bůh.“

Cizí žena ve středních letech Francise odstrčila loktem. Už si fa­ ráře uzurpoval déle, než mu příslušelo.

Poslední soudce. Francis si nad jeho slovy lámal hlavu. Možná v nebi, ale na zemi se za zlem, které lidi napáchali, hnali právě jemu podobní. To jeho úkolem bylo vystopovat vraha a postavit ho před soud – a tak pořád dokola. První už se hlásil a Francis se rozhodl, že ho dopadne. Bůh mu pomáhej.

A když shora žádná pomoc nepřijde? No co, poradí si sám.

KAPITOLA TŘETÍ

FRANCIS

Francis se šinul v  autě po New Road. S  davy turistů nepohnul ani jeho výstražný modrý maják. Zatracený sdílený prostor – nikdo ne­ chápal, která část ulice je jeho, a tak každý předpokládal, že přednost má právě on. Na sekundu spustil sirénu, aby z cesty odsunul jednu obzvlášť šnečí rodinku, a  upřené pohledy jim oplatil zdviženým obočím.

Zaparkoval poblíž řady laviček před zahradami Pavilion Gardens. Ještě se na něj zamračila nějaká žena, kterou vytlačil ze silnice, když do svých dětí zrovna cpala zmrzlinu. Jinak už si ho nikdo nevšímal: shromážděný houf lidí natahoval krky přes plot, na jehož druhé stra­ ně se činila policie. Francis s  úlevou zaznamenal, že je kolem celé inkriminované oblasti natažena policejní páska a  kordon hlídá ně­ kolik uniformovaných strážníků.

Ukázal odznak a  pásku přelezl. Rory Mackay si ho všiml hned a vydal se k němu. Jeho objemnou postavu obepínal bílý ochranný oblek.

„Seržante Mackayi,“ kývl na něj Francis. „Tak co už víme?“

„Nejdřív si taky budete muset vzít oblek, šéfe,“ sjel ho Mackay po­ hrdavým pohledem. „Mám v autě jeden navíc.“

Francis ho následoval ke stříbrnému Mitsubishi zaparkovanému s pár dalšími auty hned za severní branou do zahrad. Tiše si nadával, že ho nenapadlo vzít s  sebou na místo činu ochranný oblek. A  že s autem taky nepřijel až sem.

„Čekal jsem, že tu budete dřív, když je to váš první případ.“

Svaly v ramenou se mu napjaly.

„Byl jsem v kostele, Mackayi. Ani jsem si tu zprávu neměl vůbec číst, alespoň dokud jsem nebyl venku.“

„ Jasná věc.“

Francis si ale nemohl nevšimnout úšklebku, který mu při těch slo­ vech přelétl po tváři.

Mackay otevřel kufr auta a hodil Francisovi bílý oblek. Zatímco se do něj Francis soukal, zkoumal obsah Mackayova kufru: tři balení Stelly, dvě krabice Heinekenu v  plechovkách, uhlí na gril. O  jeho plánech na neděli nemohlo být pochyb.

„Měla by to bejt vaše velikost. Ale bacha, trhá se to.“

„Nemám ho na sobě poprvé.“

Oblek byl o velikost menší, nohavice byly Francisovi krátké. Rory se opíral o bok auta a potahoval z elektronické cigarety.

„Můžeme,“ prohlásil Francis a ještě si popotáhl rukávy nepadnou­ cího obleku.

Mackay zabouchl kufr a společně vyrazili k venkovní kavárně.

„V  11:47 někdo zavolal a  nahlásil tělo v  kontejneru za Pavilion Gardens Café. Nic víc zatím nevíme.“

„Ani kdo byl ten volající?“

„Ženský hlas. Než se jí seržant ve službě stihl zeptat na jméno, zavěsila.“

„Ale číslo máme?“

„Byla to SIM karta na kredit.“

První věc, kterou budou muset zjistit.

„A tělo?“

„Muž, nahý. Utrpěl ránu do hlavy, na levém rameni a horní části trupu má velkou otevřenou ránu. Průkaz totožnosti u  sebe žádný neměl, ale identifikaci by mohla pomoct tetování, těch má hned několik.“

„Našlo se ještě něco?“

„Kontejner můžeme prohledat, teprve až z  něj odstraníme tělo. Ještě se čeká na Rose.“

Rose Lewisová, soudní patoložka. Ta věděla, co dělá – na své krát­ kodobé stáži jako detektivní konstábl s  ní Francis už na pár přípa­ dech spolupracoval.

„Dobře. Podívám se na to,“ přikývl Francis.

Šli dál a Rorymu zazvonil telefon.

„Ano, pane, už je tu... Oblast jsem uzavřel, technici už to tu zkou­ mají. S patologií jsem mluvil, ano...“

Na okamžik se odmlčel, přikývl.

„Asi měl vypnutý telefon. Byl v kostele.“

Z jeho tónu Francis poznal, co si o tom Rory myslí. Přidal do kro­ ku. Takhle si tedy svůj první případ nepředstavoval.

Rory ho vedl přes trávník za roh kavárny. Vzadu stál zelený kontej­ ner a Francise do nosu praštil silný puch. Radši začal dýchat pusou. Žaludek se mu obracel a jazyk topil ve slinách, ale přemohl se. Ko­ lem se to hemžilo ochrannými bílými obleky, které zkoumaly zem, měřily vzdálenosti a vše fotily.

„Otevřete to,“ přikázal Rory.

U kontejneru hlídkoval detektivní konstábl Tony Hitchins. Francis s Rorym přistoupili blíž a on víko otevřel nožním pedálem. Odvrátil pohled. Francis si natáhl latexové rukavice a udělal krok kupředu.

Z obličeje Hitchinsovi vyprchala barva a Francis si všiml, že se mu stahuje žaludek a hrudník. Ze rtů měl jen tenkou čárku.

„ Jestli chcete zvracet, konstáble, tak někde jinde než na mém mís­ tě činu.“

Hitchins vypálil přes trávník pryč a  Francis chytil padající víko kontejneru. Konstáblovi se jen tak tak podařilo protáhnout se pod modrobílou policejní páskou, než se ohnul v pase a zbytek snídaně zanechal v trávě.

„Propánajána,“ povzdechl si Francis a  Rory zakroutil hlavou. Je­ den na druhého ale nepohlédli. V celé jednotce neměli nikoho, kdo by se při pohledu na nějaké tělo občas nepozvracel, a  kdybyste se zeptali, ani by se mu nechtělo přiznat, jak nedávno to bylo.

Francis se obrnil a stočil pohled rychle do útrob kontejneru. Za­ doufal, že Hitchinsovo faux pas sám nezopakuje. Dnes to nepřichá­ zelo v úvahu.

A najednou ho uviděl – svoje první tělo. První oběť, o kterou se teď bude jako vedoucí vyšetřovatel starat. Takové setkání připomí­ nalo rande naslepo s  někým, koho v  příštích týdnech a  měsících pozná až neobyčejně dobře. Dozví se toho o něm víc, než ví o čle­ nech vlastní rodiny – a odhalí tajemství, která rodinou oběti otřesou v  základech. Zatím to ale byl jen neznámý mrtvý muž, se šedavou umaštěnou kůží a v rozkladu, stejně jako odpadky, mezi nimiž ležel. Francis a jeho tým se mu ale pod hnijící kůži zavrtají, přijdou na to, co byl zač a kdo ho mohl chtít zabít.

Otřesný obraz si Francis otiskl do paměti. Nepřirozeně zkroucené končetiny, kůže jako modelína, červenočerné maso v  místech, kde se z jeho tváře a trupu stalo krmení pro krysy. Vlastní máma by ho nepoznala. Tenhle mentální obraz bude živit Francisovo rozhořčení a usměrňovat jeho pozornost.

„Seržante? Seržante Mackayi?“

Hlas přicházející odněkud zezadu Francise přiměl, aby se otočil. Rory už mířil k policejnímu pásmu, kde stál člověk s fotoaparátem kolem krku. Tisk.

„Tome,“ kývl na něj. „Čekal jsem, že se tu dřív nebo pozdějc ob­ jevíš.“

„Tvůj stálej nezvanej host,“ zakřenil se na něj novinář. „Tak co tam máš tentokrát, Mackayi?“

„Nic pro tebe,“ uzemnil ho Rory. „Tisku informace zveřejníme, až to bude vhodný a ani o minutu dřív. Tak zas padej.“ Otočil se a vrátil se k Francisovi.

„Na toho si dávejte pozor. Tom Fitz, z novin Argus. Každý místo činu vždycky zamoří jako vyrážka.“

„ Jak se sem dostal tak rychle?“

Rory pokrčil rameny. „Odposlouchává nám vysílačky a seržanta ve službě zve na panáky.“ Evidentně ho to nepřekvapovalo.

„Hlavně si to u  něj nesmíme rozházet,“ varoval Francis. „Člověk nikdy neví, kdy bude nějakého novináře potřebovat na své straně.“

„Rose už je tady.“ Podbízet se novinářům Rory v úmyslu očividně neměl.

„Inspektor Sullivan,“ pronesl přátelský hlas.

Francis se otočil a  uviděl patoložku Rose, jak diriguje částečně zotaveného Hitchinse, kam jí má odnést tašky s  náčiním. Byla tak drobná, že plavala i v tom nejmenším ochranném obleku, a aby na­ hlédla přes okraj kontejneru, musela si stoupnout na špičky.

„Mmm, to je ale nechuťárna,“ zhodnotila to. „Najdeš mi štafle, abych to mohla vyfotit?“ ohlédla se na Hitchinse.

„ Jistě, hned to bude.“

„Takže gratuluju?“ navrhla Francisovi, když se Hitchins vydal spl­ nit svůj úkol.

„Tak tak, díky. Jak si užíváš víkend?“

„No, teď už si nemůžu stěžovat. Tvoje první vražda, inspektore?“

Přikývl.

„Tak to abys ji radši vyřešil, co?“

Na to by si nedovolil ani na vteřinu zapomenout.

A na následky svého případného nezdaru už vůbec ne.

KAPITOLA ČTVRTÁ

MARNI

Musela sebrat všechnu odvahu, aby číslo vůbec zvládla vytočit, a vě­ domí toho, že mluví s policajtem, jí otřáslo skoro tolik jako ta mrtvo­ la v kontejneru. Byla stručná a nepředstavila se. Cokoli, co nějakým způsobem souviselo s  policií, ji vracelo do doby, na kterou by radši zapomněla. Přísahala si, že se s nimi do konce života už nikdy neza­ plete.

Nechala Stevea čekat půl hodiny a další půlhodinu trvalo, než se jí přestaly třást ruce a mohla zas vzít do ruky strojek. Když mu ne­ ochotně prozradila, co se stalo, přestal se tvářit otráveně. Nepřekva­ pivě v něm její objev vzbudil chlípný zájem.

„ Já žádnou mrtvolu ještě nikdy neviděl. Jaký to bylo?“

Marni rozbolela hlava a poslední objednávku radši zrušila. Když se hala večer konečně zavřela, byla úplně vyždímaná a  rozhozená. Mrtvolu viděla pořád před sebou a v nozdrách stále cítila ten strašný zápach. Kéž by tak do Pavilion Gardens vůbec nešla. Kvůli telefoná­ tu s policií navíc vyplavaly na povrch vzpomínky, které se snažila vší silou potlačit, a hladina její úzkosti se zase jednou rozvířila.

Uklidila tetovací náčiní, aby měla na druhý den vše připravené, a vydala se sama domů po nábřeží. Doufala, že si u moře vyčistí hla­ vu. Nemohla ale přestat myslet na to, co viděla. Jak se ta mrtvá kůže v denním světle leskla. A všechny ty tmavé skvrny, kterými byla po­ krytá. Nejdřív je měla za modřiny, ale pak jí došlo, že to byla tetová­ ní. Obraz se jí jako okénko filmového pásu přilepil zevnitř na víčka a  při každém dalším pohledu z  něj jasněji vystoupily další detaily. Na pravé straně trupu měl vytetované ruce sepnuté v modlitbě. A na lýtku šedočernou skicu svatého Šebestiána s červeně krvácejícími ra­ nami od šípů.

Snažila se zahnat myšlenky na mrtvolu a  soustředit se na cestu. Nábřeží bylo plné lidí a aut. Za zády se jí ozývalo kvílivé troubení, a když se otočila, uviděla dvacet až třicet skútrů, které zaplavily ulici, každý z  nich vyzdobený zrcátky, mývalími ocasy, přívěsky a  vlaječ­ kami. Mods do města přijeli oslavit státní svátek a  vyšňořeni pru­ hovanými saky, parkami, semiškami, nášivky a  odznaky The Who, vyčnívali stejně, jako jejich vehikly. Předjeli ji a lomoz skútrů jí roz­ drásal nervy.

Začalo se stmívat. Záře sodíkových výbojek pouličních lamp zbar­ vovala okolí do uklidňujícího tmavého jantaru – Marni ale toužila po ještě hlubší tmě, po ještě větším tichu. Vzadu na krku ji příjemně štípal chladivý vzduch a ona tiše sestoupila po kamenných schodech na pláž.

Byl zrovna odliv a Marni přešla po chrastících oblázcích až k moři. Konečně tma, chlad. Vrzající kakofonii mola přehlušovalo rachocení a syčení vln. Stejně fascinující jako pronikavé bzučení tetovacích stroj­ ků. Zhluboka vdechovala slaný vzduch a  za chůze si masírovala pře­ pracované svaly pravé ruky. Zítra zase další dlouhý den plný inkoustu.

Přehlédla pustou pláž a spočinula pohledem na ruině, která se ty­ čila z temné vody nějakých sto metrů od břehu. Zbytky Západního mola – po požáru tam zůstalo hnít. Pupeční šňůru spálily plameny a  z  mola zbyl ostrůvek, kde strašili duchové dávno zapomenutých výletníků a druhořadých brightonských mafiánů.

V myšlenkách se vrátila k mrtvole. Co by se s mužem v kontejneru stalo, kdyby ho nenašla? Skončil by někde na skládce a pomalu by se rozkládal, dokud by z něj nezbylo nic než kosti a pár plomb? Zmize­ ly by nadobro i jeho kérky? Chutnala krysám jeho potetovaná kůže? A tlustým bílým červům jeho inkoustem nasáklé maso?

Ten, kdo ho do kontejneru hodil, měl pravděpodobně na svědomí jeho smrt. Doufala jen, že policie dotyčného vypátrá. Pomyšlení, že se něco takového děje jen kousek od jejího domu, ji silně znepoko­ jovalo.

Otřásla se. Šla si sem vyčistit hlavu, uklidnit se, aby večer dokáza­ la usnout. To se moc nepovedlo. Přitáhla si lehký kardigan těsněji kolem ramen a  otočila se zpátky k  osvětlenému Palácovému molu, které oproti pustému Západnímu molu bzučelo životem. Vítr ustal a Marni na okamžik zaslechla vlastní kroky na svažujícím se obláz­ kovém břehu. V  tuhle hodinu byla pláž, kde to přes den vždy žilo, liduprázdná.

Vtom se ozval křik nějaké ženy.

Marni naskočila husí kůže, jako když hladinu jezírka zčeří vítr. Hruď se jí stáhla, s  pohledem upřeným do tmy se otočila kolem vlastní osy.

O chvilku později ten samý ženský hlas vypískl smíchy a přidal se k němu i smích mužský. Marni se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit – srdce jí ale nepřestávalo bušit jako splašené. Vyrazila po prázdné pláži zpátky ke kamenným schodům vedoucím na prome­ nádu.

Ohlédla se k Palácovému molu: mezi masivními kovovými sloupy, které ho spojovaly s pobřežím, se hýbaly tmavé postavy. Vzduchem prosyceným mořskou pěnou k  ní dolehly mužské hlasy. Vypadalo to, že jejich majitelé míří přímo k ní.

„Seš tu sama, pusinko?“

Marni se od něj odvrátila. Ať si třeba shoří v pekle.

„No tak, nedělej drahoty, trochu si užijem.“ Jiný hlas, tentokrát o něco blíž.

Raději nijak nereagovala a co nejrychleji vylezla nahoru na pro­ menádu.

Ztichlými nočními ulicemi Kemptownu šla domů a  v  myšlen­ kách se vracela pořád k tomu samému: tetování svatého Šebestiána na lýtku té mrtvoly. Připomínalo jí totiž Thierryho práci – zvlášť barevným odlišením krvácejících ran po šípech. Thierry. Jak to, že ho viděla v zahradách, když měl být na konvenci?

Ach bože, ať to nic neznamená.

Mohl tu kéru vážně dělat Thierry? Nejspíš ne – a  i  kdyby ano, snad o nic nešlo. Určitě. Hledala spojitosti s minulostí, které vůbec nedávaly smysl.

Zahnula do Great College Street a všimla si, že se u nich v obý­ váku svítí. Alex už je doma. Osmnáctiletý kluk svou mámu v  ta­ kovém stavu vidět nepotřebuje. Zhluboka se nadechla, trochu se sebrala a  z  kapsy vytáhla mobil. Sice se Thierrymu většinu času vyhýbala, ale když šlo do tuhého, potřebovala vždycky právě jeho. Vytočila jeho číslo a čekala, až to zvedne – až ji uklidní.

„Thierry?“

V telefonu chvíli jen šumělo. Pak se ozval hluk z nějakého baru.

„Kdo volá?“

„ J á .“

„Marni. Jsme v baru. Přijď taky, Noa s Charliem tě chtěj vidět.“

Noa s  Charliem. Dělají s  Thierrym v Tatouage Gris, jediném komplet francouzském tetovacím studiu v Brightonu. V telefonu zaslechla jejich hlasy a ženský smích. Určitě fanynky, které přijely kvůli tatérské konvenci. Jestli si vážně myslel, že za takovou partič­ kou by se jí chtělo jít do hospody, musel být padlý na hlavu.

„Ne. Přijď ty, potřebuju s tebou mluvit.“

„O čem?“

„Dneska byl úplně příšernej den.“

Thierry vzdychl.

„Thierry, našla jsem mrtvolu.“ Hlas jí skočil o oktávu výš než ob­ vykle. „Bojím se, že...“

„Počkej, zpomal. Co mi to tu říkáš? Zavolalas policii?“

„No jasně. Ale potřebuju s tebou něco probrat.“

„Ne. Dneska už mám dost, chérie. A mrtvý lidi mě netankujou.“

„No tak, Thierry. Co když to byl někdo, koho známe? Co když to byl Alex?“

„Alex to nebyl, mluvil jsem s ním asi před hodinou. Dával zrovna Pepříkovi večeři – došlo vám psí žrádlo.“

Pepřík byl její buldok.

„Thierry, nech toho.“

Ten ale jen do telefonu vokalizoval typické galské pokrčení ra­ men, takovým nenuceným zabručením, které dřív milovala. „ Jestli to má bejt plán, jak mě svést...“

„Ty vole.“

Zavěsila a vešla do domu.

„Mami!“ Do předsíně přišel Alex a objal ji. „ Jak ses měla?“

Marni se narovnala a usmála se na něj. „Bezva. Přišlo mi pár stá­ lejch zákazníků i pár úplně novejch. Co ty?“

Alex pokrčil rameny. „Učení. Nuda.“

Po misce těstovin a  sklence vína zapadla Marni do polštářů po­ hovky a pustila zprávy. Alex se chtěl dívat na fotbal, ovladač ale měla ona.

Jenže hned zalitovala, že mu neustoupila.

... policie žádá anonymní volající, která nahlásila tělo objevené v kontejneru v brightonských zahradách Pavilion Gardens, aby jim pomohla s vyšetřováním. Mrtvého muže se zatím nepodařilo identifikovat...

„Fajn, tak se podívej, jaký je skóre.“

Hodila mu ovladač.

„Počkej, vždyť tam mluvili o  vraždě. Přímo tady v  Brightonu. Tady se přece nikdy nic neděje.“

Marni ale nechtěla slyšet víc.

„Přijdeš o gól,“ zkusila to ještě.

O vraždě ale zatím nebyly skoro žádné informace, a tak po pár vte­ řinách začala nová reportáž a Alex přepnul na fotbal. O gól nepřišli a celý zápas byl nakonec o ničem. Alex se začal vrtět.

„A jaká byla show ?“

„Moc dobrá. Táta to fakt umí – v Brightonu máme vždycky nej­ lepší konvence.“

„A mami, myslíš, že se k sobě s tátou někdy vrátíte?“

Marni zaskočil pořádný lok vína. Trochu se rozkašlala a zakroutila hlavou.

„ Jak tě to napadlo?“

„Vždyť si spolu pořád rozumíte.“

„ To j o .“

„A táta by určitě chtěl.“

Marni si povzdechla. „U něj ale nejde o to, že by nechtěl bejt žena­ tej. Jen to pak s ním je těžký, když dojde na praxi.“

„Dokonalej není nikdo, mami. Ani ty ne.“ Marni Mullinsová nesnila. Nemohla si to dovolit – sny byly až příliš bolestivé. Ležela v posteli, oči upřené do temné prázdnoty. Nedou­ fala, že by ještě mohla usnout, a myšlenky se jí toulaly, nespoutaně, nesoustředěně. V uších jí zněla Alexova slova.

Tady se přece nikdy nic neděje.

Jenže něco se přece jen stalo a ona do toho už byla zatažená. Někdo umřel. A  v  souvislosti s  tím cosi vykukovalo z  temných zákoutí její paměti. Cosi jí na tom všem bylo povědomé. Ale co to mohlo být?

Rychle rozsvítila lampičku a prudké světlo ji oslepilo. Zavřela oči a  potlačila vzlyk, který jí stoupal z  hrudi. Žádná spojitost tam být nemůže. To jen její mysl padala volným pádem z bdění do spánku. Posadila se a pokoj se s ní zatočil. V krku ji pálily žaludeční šťávy.

Rozběhla se do koupelny a se zatnutými zuby se naklonila nad zá­ chodovou mísu. Dávila. Pusu měla plnou slin a musela zhluboka dý­ chat, dokud se neovládla. Zhroutila se na podlahu, oči zalité slzami. Zamrkala. Bílé dlaždice byly postříkané krví. V dálce se s kovovým skřípěním prudce zavřely ocelové dveře. Kolem stěny z cihel v šedé barvě jakési státní instituce. Kůži na prsou a na břichu v posledním stadiu těhotenství měla napjatou. Z chodby se ozvaly kroky a jí v ži­ lách ztuhla krev. Krčila se v křečích, krvácela, volala o pomoc, dosta­ la ale jen další kopanec do břicha...

Otevřela oči a krev zmizela. To ta mrtvola a svatý Šebestián v ní všechno zase probudily. Potřebovala zjistit, jestli to tetování dělal Thierry, ať už je to, jak chce. Ale snad to on nebyl a Marni bude moct celou vraždu pustit z hlavy.

Vrátila se do ložnice, našla mobil a vygooglila si číslo na nezávislou organizaci pro potírání zločinu v Brightonu.

Telefon zvonil. A zvonil. A zvonil.

Čekala. Ale netušila na co – bylo za dvacet minut tři ráno a v kan­ celáři Brighton Crimestoppers nebyl nikdo, kdo by jí to zvedl.

Nakonec to vzdala. Mobil odhodila a  padla do polštáře. Už jen čekala, až se zas vrátí strach.

KAPITOLA PÁTÁ

RORY

Zatuchlý pach smrti vrazil Rorymu do nosu, ještě než vůbec pro­ šel dveřmi márnice. Stačilo pár vteřin a ze smradu se stala pachuť v  ústech. Rozkašlal se a  rychle si to namířil přímo k  polici, kde Rose skladovala kelímky s  mentolovou mastí. V  ten moment ho do uší uhodila mohutná stěna sborové hudby. K Rose do márnice nebylo radno chodit s kocovinou – to už si ověřil.

„Dobrý ranko,“ houkla Rose přes ten randál. Se skalpelem v ruce se skláněla nad mrtvým nahým mužem.

Rory na ni kývl a  nad horní ret si mázl průhledný mentolový gel, aby přebil balzamovací tekutinu, která páchla jako shnilá ja­ blka, a ostrý octový odér formaldehydu.

„Membra Jesu Nostri,“ prohlásil Francis, který vešel do márnice za ním a teď čekal, až bude Rory s mastičkou hotov.

Ten neměl ponětí, o čem to Francis blábolí.

„Sakra, Sullivane, ty se vyznáš,“ přešla Rose k přehrávači a hud­ bu zeslabila. „A skladatel?“

„Buxtehude.“

„Jak jinak. K práci se vážně hodí. V libretu se podrobně líčí jed­ notlivé části těla trpícího Krista. Ale to ty určitě víš.“

Rory Francisovi beze slova podal kelímek s  mastí. Intelektu­ álové se předhánějí ve znalostech. Tuhle hru na nejchytřejšího očividně hrajou moc rádi. Jenže případy tak nevyřeší, a  jestli si Sullivan snad myslel, že tím na něj udělá dojem, asi by se měl za­ myslet znovu.

Popravdě řečeno to Rory v  márnici zrovna nemiloval a  radě­ ji sem chodil co nejméně. Ne že by snad neměl rád Rose, ta se k němu chovala vždycky slušně, možná jen trošku povýšeně – její sebejistota umocněná prudkou září polárně bílých zdí v  něm ale někdy vyvolávala pocit méněcennosti. To, co Rose dělala, bylo pochopitelně podstatné, ale stopy DNA a krvavé skvrny byly jen součástí širšího kontextu. Tendence brát vědu jako všechno, co případ obnáší, byla teď čím dál populárnější, přitom ale šlo jen o nástroj poctivé policejní práce.

Navlékl si latexové rukavice a  vykročil za šéfem k  pitevnímu stolu.

Na něm ležící tělo bylo jako jediné vidět, řady ocelových dvířek, které pokrývaly celou jednu stěnu, však ukrývaly spousty dalších. Rose se svým týmem se jimi pilně probírali, skládali dohromady střípky jejich životů, z jejich krve, masa, kostí a zubů dolovali se­ beskrytější tajemství. Co asi už zjistila o muži z kontejneru?

Tělo na pitevním stole bylo zčásti přikryté bílým gumovým po­ tahem. Bylo podélně rozříznuté od hrudní ke stydké kosti a Rose už z  něj vyndala několik orgánů k  podrobnějšímu prozkoumání. Rory si mrtvolu pořádně prohlédl. Rysy v  obličeji byly neurčité: kůži a maso krysy servaly nerovnoměrně, muži chyběl kus rtu, nos měl okousaný, tváře potrhané. Trup byl v jednom místě zmrzačený podobným způsobem. Zbytek těla pokrývala šedá kůže. Rory už takových těl na pitevním stole viděl dost na to, aby se nenechal vy­ vést z míry, úkosem si ale změřil Francise. Nedalo se říct, že by byl v šoku – dokonce vypadal zaujatě. Jen mu tak trochu ztuhla brada.

Mrtvolu už Rose nejspíš nafotila a  změřila. Taky už urči­ tě vyškráb la usazeniny zpod nehtů a  každou ránu i  tetování si zaznamenala na diktafon (musela vždycky vypnout hudbu, aby srozumitelně popsala i  nejmenší detaily). Momentálně rukama v  rukavicích šátrala v  mužových ústech. A  nakonec, jako finál­ ní potupu každé neobjasněné smrti, mu prozkoumá konečník, který by mohl nést stopy nedávného styku nebo sexuálního na­ padení.

Oba policisté ji v tichosti sledovali, než konečně přestala nahrá­ vat a setkala se s jejich pohledem.

„K čemu jsi došla?“ zeptal se Francis.

Rose vypnula chorály. Díkybohu. Už mu to vážně lezlo na ner­ v y.

„Tak za prvý: od Mikea dostanu vynadáno, že na státní svátek pra c uju .“

Francis se ušklíbl. „Kdyby bylo po mým, vraždilo by se jen od devíti do pěti, pondělí až pátek.“

Rose se zasmála.

„To by bylo přesčasů,“ zakončil to Rory. „Jak se má Laurie?“

„Pravda. Bod pro tebe, Rory, že se ptáš. Má se dobře. Už je v první třídě a nemůže si to vynachválit.“

„A  co se týče tohohle?“ ukázal Francis bradou k  mrtvole, aby stočil pozornost zpět k práci.

Rose se vmžiku přepnula zpátky do pracovního módu.

„Jasně, tak co tu máme. Úmrtí odhadem před osmačtyřiceti až dvaasedmdesáti hodinami, jestli ještě žil, když ho hodili do kon­ tejneru, to vám zatím neřeknu. Váš tým už asi zjišťuje, kdy se na­ posledy vynášely odpadky, je to tak?“

„Hollins na tom pracuje,“ přisvědčil Rory.

„A kamery na New Road?“

„Hitchins,“ na to Francis.

„Takže Tydlidáci,“ přikývla Rose. „Hlavně jim ani na chvíli ne­ přestat dejchat na záda – jsou to trochu šneci.“

„Mně to povídej,“ řekl Rory.

Tydlidýn a  Tydlidum říkala Hollinsovi s  Hitchinsem celá sta­ nice. Až podezřele se jeden druhému podobali: na hlavě měli oba hnědá vrabčí hnízda a ve formě nebyli přesně o jednu koblihu.

Rose pohlédla z Francise na Roryho.

„Máš kliku, žes k sobě dostal právě jeho, Francisi.“

Ten přikývl, neřekl ale nic.

To je tak hrdej, že ani tohle neuzná? pomyslel si Rory.

„Rory má hromadu zkušeností,“ pokračovala Rose. „Ví, co dělá, tak toho využij.“

Šéf se zamračil. Rory potlačil úšklebek – nehlasovali tu přece o důvěře.

„Rory mi určitě dá vědět, až něco zmotám,“ řekl. V jeho hlase bylo slyšet podráždění.

Rory si odfrkl. Směr, jakým se rozhovor stočil, mu začínal být stejně nepříjemný jako Francisovi. Rose sebou nepatrně trhla a Rory se musel zamyslet. Co tím sledovala?

„Ta rána do hlavy ho nezabila na místě,“ prohlásila.

„Víš to jistě?“ zeptal se Francis. Zamžoural na částečně ohole­ nou lebku a Rose hlavu otočila maličko na stranu, aby jim ukázala krvavý důlek v craniu.

„Naprosto. Takové zranění by smrtelné nebylo. Rozbilo mu leb­ ku, takže ztratil vědomí a  možná by vyfasoval trvalé poškození mozku. Ale to je všechno.“

„Co ho teda zabilo?“ zeptal se Rory.

„Kombinace několika faktorů.“ Hlas jí rezonoval naprostou jis­ totou. „Praštili ho a on upadl do bezvědomí. Tipuju, že byl ještě naživu, když ho tam nechali. Jenže ztratil dost krve. Když k tomu přidáme dobu, po kterou tam ležel, dostaneme příčinu úmrtí.“

„A krev ztratil z té rány na hlavě? Nezdá se mi tak velká,“ po­ znamenal Francis.

„Část ano, většina ale byla odsud,“ ukázala na rozlehlou zkrva­ venou oblast odkrytého masa na mužově rameni a trupu.

„Myslel jsem, že to udělaly krysy, až posmrtně,“ namítl Rory.

„Ne tak docela. Tady to totiž začíná být zajímavé – proto jsem vás sem oba zavolala tak rychle.“

Rory se na krvavou kaši upřeně zahleděl.

„Podívejte se zblízka,“ pobídla je Rose. Z lavice za sebou vzala lupu a  podala ji Francisovi. „Vidíš? Stopy řezu. A  podle toho, jak vypadají, je nejspíš udělala nějaká krátká, neobyčejně ostrá č epel .“

Francis se nad ránu sklonil a rukou v rukavici ji prozkoumal.

„Už chápu.“

Pak lupu podal Rorymu a  uhnul. I  Rory si ránu pořádně pro­ hlédl. Rose měla pravdu. V mase byly zářezy, které rozhodně ne­ mohlo způsobit žádné zvíře.

„Kristepane!“

Při jeho poznámce sebou šéf škubl. Typické – zrovna on dosta­ ne na starost pánbíčkáře.

„Myslíš, že se to stalo předtím, nebo až potom, co dostal tu ránu do hlavy?“ zeptal se.

„Zatím můžu jenom hádat, ale spíš až potom,“ řekla Rose. „Po­ dle toho, jak precizně ty řezy vypadají, se dá tvrdit, že oběť ne­ kladla odpor. Ale zase nejsou hluboké, jejich účelem určitě nebylo ho zabít. Spíš svědčí o tom, že mu někdo úmyslně vyřízl kus kůže a masa. Těžko říct, těch řezů je tam asi tolik jako stop po zubech.“

Rory z rudého masa dál nespouštěl oči.

„Vedou kolem té rány, ne?“

„Ty vertikální ano,“ přisvědčila Rose. „Ale tady a  tady vpro­ středku jsou ve škáře vidět řezy horizontální.“

Rory zamrkal a  znovu zaostřil. A  opravdu, změtí potrhaného, špinavého masa vedlo několik drobných, hlubších podélných řezů. Žaludek se mu stáhl a na chvíli musel pevně sevřít čelist, než ho nevolnost přešla.

„Ukažte,“ požádal ho Francis.

Rory mu lupu s úlevou podal.

„Co to znamená?“ zeptal se Francis po chvilce.

„To znamená, že tvou oběť někdo stáhl z kůže, Francisi. A po­ dle toho, kolik ztratil krve, to bylo zaživa.“

KAPITOLA ŠESTÁ

FRANCIS

Černé džíny, černá trika, oholené hlavy nebo dredy. Holá potetovaná kůže. Kolem Francise proplouvaly galony inkoustu vryté do živého masa a  vířily takovou rychlostí, že nedokázal rozpoznat jednotlivé motivy. Záblesky temně černé, ušmudlané modré nebo jiných, jasných barev. Kde se jen o  státním svátku vzal na festivalu tatérů? Bručou­ na Mackaye poslal ještě jednou prohledat místo činu kvůli otiskům prstů – a  taky jestli se poblíž nepovalují nějaké odřezky z  těla oběti. A on se tu zatím pokoušel vypátrat svou záhadnou volající. Zjistili, že jí byla jedna místní tatérka. Na jejích webovkách se psalo, že momen­ tálně tetuje tady na festivalu, a  Francis tipoval, že by jim mohla po­ skytnout nějaké další informace. Zajímalo ho, proč se jim tak vyhýbá.

Jakmile do haly konferenčního centra Brightonu vstoupil, zrozpa­ čitěl. V celé budově snad jako jediný neměl žádné tetování – a roz­ hodně byl jediný, kdo si na sebe vzal oblek.

Zhluboka, i když zdráhavě se nadechl a vstoupil do tlačenice těl.

Dav se kolem něj uzavřel, ze všech stran do něj vráželi a  strkali, šlapali mu na nohy, natahovali krky, aby viděli na jednotlivá stanovi­ ště. K tomu ten randál. Z každé tatérské kóje duněla heavymetalová hudba tak nahlas, aby přehlušila soundtrack stanoviště vedle.

A  to vše prosycovalo jakési elektrické kvílení. Jeho zdroj ale roz­ poznal, až když pohledem utkvěl na nahých zádech jednoho muže, na němž zrovna pracovala neznámá tatérka. V  tu chvíli Francisovi došlo, že zvuk vytváří společné vrčení tetovacích pistolí. Z černých linek, které do muže vrývala, prýštila krev a  ve vzduchu byla cítit pachuť mědi. Otřásl se odporem.

V hale bylo vydýcháno a vedro. Začal se prodírat na konec uličky, kde zoufale toužil najít nějaký otevřený prostor. Nikdy mu nebylo jasné, co koho na tetování láká, a nechat si ho udělat takhle hromad­ ně, to nechápal už vůbec. Všichni tihle lidé určitě vypadali líp, než si těla nechali navždy ocejchovat. Působilo to celé tak nějak kmenově. Jaký to ale měl být kmen a co to mělo všechno znamenat?

„Pardon?“

Chytil za rameno procházejícího kluka. Ten se na něj otočil. Čelo mu po levé straně pokrývalo tetování pavučiny, mizející kdesi ve vla­ sech.

„ Jo?“

„Hledám tatérku Marni Mullinsovou.“

Kluk vytáhl ze zadní kapsy džínů složený papír. Byl to plánek fes­ tivalu s očíslovanými stanovišti. Podíval se na druhou stranu, kde byl seznam tatérů.

„Marni...?“

„Mullinsová.“

Kluk sklonil hlavu ke jménům na papíře a Francis zahlédl zbytek pavučiny s tučným obrysem jakéhosi slova – obojí se mu schovávalo pod krátkými blond vlasy. Zamžoural na slovo, přečíst ho ale nedo­ kázal.

„To je osmadvacítka.“

„Díky,“ přikývl Francis.

„V poho, kámo.“ Ale než se ho Francis stihl zeptat, kde přesně sta­ noviště dvacet osm najde, zmizel ve vířícím davu. Nevadí. Nejspíš byly stejně srovnané popořadě. Povzdechl si a  vkročil zpět do tla­ čenice.

Pohltil ho oblak nasládlého parfému tří dívek v šatech bez ramí­ nek a  s  vlasy ve stylu Marilyn Monroe, vystřižených jako z  padesá­ tých let – ruce, ramena a hrudník jim ale všem zářily pestrobarevný­ mi tetováními květin, modrých ptáčků a srdíček. Uhnul před jejich štěbetajícím houfem a  hned ho spolkla jiná partička: gotici s  vlasy černými jako jejich kérky. Pohledem přejel čísla stanovišť, přikrčil se a zamířil k protější řadě.

Lokty si razil cestu a hlavu otáčel ze strany na stranu. Na jednom masážním stole ležela prakticky nahá dívka a záda jí čínskými moti­ vy efektně zdobili dva tatéři. V další kóji seděl se zavřenýma očima muž, po tvářích mu tekly slzy a na předloktí mu mladá tatérka hbitě rýsovala jakýsi geometrický vzorec. Tamtéž si jiný muž nechával te­ tovat holou lebku. Bože, to musí hrozně bolet, ne? Zákazník s hlavou pod jehlou ale ani nemrkl.

Konečně se dostal ke stanovišti dvacet osm. Tatérka tam zrovna měla dívku, která se na tetování rozhodně ještě nezdála být dost stará. Byla to opravdu ta žena, jejíž telefonní číslo se jim podaři­ lo vystopovat? Byla malá a  šlachovitá, krčila se na stoličce a  sou­ středěně dívce na noze tvořila šarlatové a růžové trsy chryzantém. Neposlušné tmavé vlasy měla stažené do lajdáckého culíku, většina jich z  něj ale stejně utekla. Přes bílé tričko měla seprané džínové lacláče a obě svalnaté paže jí pokrývaly vytetované rukávy modrých a zelených vírů.

Francis si ji chvíli prohlížel. Bude mu ochotná pomoct, nebo před nimi něco tají? Byli tací, kteří si užívali, že mohou mít něco společ­ ného s  vyšetřováním vraždy, tahle žena mezi ně ale očividně nepa­ třila.

Hlasitě zakašlal, aby ji upozornil na svou přítomnost.

„ Jste Marni Mullinsová?“

Svou klientku tetovala vysoko na vnitřní straně stehna. Dívka sem tam neklidně pohnula druhou nohou a Francis si pomyslel, že snad lehce vzdychá jak bolestí, tak rozkoší. Marni Mullinsová ovšem dál nerušeně tmavě růžovým inkoustem stínovala okvětní lístky.

Oslovil ji ještě jednou a tentokrát už jehlu z dívčiny kůže porostlé jemnými chloupky zvedla a podívala se, kdo to na ni mluví.

„ Jo, to jsem já.“

Došlo mu, že je starší, než čekal – měla už určitě dávno po třicítce, okolo očí drobné vrásky.

„Odpoledne už mám ale úplně zasekaný,“ řekla a  otočila se zpět k práci.

„Nepřišel jsem kvůli tetování.“

Znovu na něj pohlédla a  tentokrát mu věnovala víc pozornosti. Zavrtěla hlavou, jako by si uvědomila, že se spletla.

„ Jasně že ne. Tak co chcete?“

„ Jsem inspektor Francis Sullivan. Vyšetřuji incident, ke kterému došlo včera v Pavilion Gardens. Mohla byste prosím odložit tetovací pistoli a odpovědět mi na pár otázek?“

„Strojek.“

„Cože?“

„ Je to tetovací strojek. Nebo třeba mašinka, ale pistole se tomu fakt neříká.“

„Tak strojek, to je jedno. Potřebuji s vámi mluvit.“

„A to proč?“ nasadila nepřátelský tón.

„Máme důvod se domnívat, že jste to byla vy, kdo našel tělo oběti a po telefonu ho včera anonymně nahlásil na městskou policii. Je to tak?“

To upoutalo pozornost dívky, kterou Marni tetovala. Rozhlédla se, aby zjistila, s kým to mluví.

„Zavraždili nějakýho tvýho známýho?“ Šišlala.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Marni. „To je na dlouho.“

„Radši bych si s vámi promluvil v soukromí,“ ozval se Francis.

Na čele se jí utvořila vráska. Zamračila se na něj.

„V tom případě na mě musíte hodinu počkat. Nemůžu teď jen tak přestat.“

„Zdržujete policejní vyšetřování.“

„A  vy mě zas stojíte peníze a  reputaci. Za hodinu budu hotová. Jestli vám to nestačí, budete mě muset zatknout.“

Jestli chce, aby s ním spolupracovala, bude se muset podvolit.

„Dobře. Tak za hodinu. Kde?“

„Počkejte na mě v  hlavní kanceláři konvence v  přízemí. A  kupte kafe.“

Dívka se na něj zakřenila. „To si stihnete nechat udělat nějakou k é r k u .“

Francis její poznámku přešel.

„Tak za hodinu,“ přikývl.

„Suchar,“ zamumlala dívka a zase se opřela.

„Fízl,“ prohodila Marni Mullinsová – očividně jí bylo fuk, že ji Francis ještě slyší. „Takoví nemaj o  ničem ani páru. Jednou se jim pokusíš pomoct a oni se po tobě hned začnou vozit. Hajzlové.“

KAPITOLA SEDMÁ

MARNI

O  dvě hodiny později otevřela dveře do miniaturní festivalové kanceláře. Nemohla se rozhodnout, jestli udělala dobře, když po­ licii zavolala. Náhlé zjevení vyhublého mladého policajta za jejími zády ji vynervovalo a  netěšila ji ani představa, že to bude muset celé absolvovat ještě jednou, tentokrát tváří v tvář. Kvůli dlouhým končetinám Francise Sullivana, složeným na židli za Thierryho stolem jako harmonika, vypadala místnost ještě menší než kdy d ř ív.

Složky dokumentů praskající ve švech, stohy papírů, vratké věže z  festivalových programů, v  hrncích nedopité kafe a  přetékající koš – všechno to bylo až moc povědomé. Ze židle naproti Franciso­ vi sundala štos papírů a posadila se. Přitom ho unaveně pozorovala. Zdálo se, že je na inspektora moc mladý – a taky, že se tu ocitl úplně omylem. Na tatérskou konvenci si oblek ještě nikdy nikdo nevzal. V jejím světě obvykle muž v obleku nevěstil nic dobrého.

Přesto ani jí neuniklo, že z  něj vyzařuje jistý chlapecký šarm. Vypadal zajímavě: nazrzlé blond vlasy, pusa trochu nakřivo, orlí nos. Tím, že ho nechala čekat, mu ale náladu evidentně nezlepšila. Zabodl se do ní pohledem.

„Nějak se to protáhlo, omlouvám se,“ řekla. Pochybovala ale, že by zněla zvlášť přesvědčivě.

Místo odpovědi zcela nepatrně přikývl a ukázal na jeden ze dvou kelímků s kávou.

„To tělo jste našla vy, je to tak?“ Z jeho tónu ale bylo zřejmé, že to neměla být otázka.

Marni se napila kafe. Bylo studené.

„ Jo, nahlásila jsem ho.“

„Nepředstavila jste se jménem.“

„A změnilo by se něco, kdybych se představila? Asi teda víte, kdo jsem. Povíte mi, jak to funguje?“

Inspektor Sullivan se na ni zamračil.

„Taky bych vám mohl napařit pokutu za plýtvání časem a  pro­ středky policie. Půl dne trvalo, než jsem vás podle vašeho telefonu vystopoval.“

No jasně. Přece by jí nepřišel poděkovat, že konala svou občan­ skou povinnost. Zase ta stejná písnička: něco zkazila a on ji za to teď musí pokárat. Ztrácela tu čas a zatím na ni čekali zákazníci.

„Pardon.“ Stoupla si a židli zasunula pod desku stolu.

Jenže Sullivan byl vmžiku na nohou a zatarasil jí dveře.

„ Ještě jsme spolu neskončili. Potřebuju slyšet, co přesně se stalo, když jste tělo našla. Můžete mi to říct tady, nebo vás můžu odvézt na stanici.“

Marni si zas sedla. Do háje! Na policejní stanici by to nezvládla. Proč jen do toho parku včera chodila?

„Co chcete slyšet?“

I Sullivan se zas posadil.

„Tak fajn,“ přikývl. „Vezměte to pěkně od začátku a  nic nevyne­ chejte.“ Z náprsní kapsy si vyndal smartphone a z pouzdra odepnul tužtičku, aby si mohl rychleji psát poznámky.

Marni se napila kafe, zašklebila se, protože v něm nebylo dost cuk­ ru, a  krok po kroku popsala, jak mrtvolu našla. Zabralo to jen tři minuty – dala si kafe, vykouřila cigaretu, otevřela kontejner – on si ale zapsal každé její slovo. Nezmínila se, že se v parku schovávala před Thierrym.

„Všimla jste si na těle nějakých tetování?“ zeptal se.

„ Jo... letmo. Ale už si je moc nepamatuju.“

Policista položil dlaň na hnědou obálku, která ležela před ním na stole.

„Měl jich hned několik a já potřebuju zjistit, u koho si je nechal dělat.“

„Ale proč?“

Sullivan obálku vzal do ruky a  po zaneřáděném stole rozprostřel svazek fotografií o velikosti dvacet krát dvacet pět centimetrů. Všech­ no to byly detailní snímky různých tetování: svatý Šebesti



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist