Kniha: Tary: příběh parkouristy - Martin Jaroš; Taras Povoroznyk

20 21

Neměli to s námi ale vůbec jednoduché. Hodně jsme zlobili a neuvědomovali si, že je tím

trápíme. Pomáhali nám s domácími úkoly, připravovali nám jídlo, prali nám a k tomu nás ještě

museli vychovávat. Bylo toho na ně dost. A my jsme jim to opláceli tím, že jsme se snažili

pomáhat, kde bylo třeba. Tady v tom jsme je vždy poslechli. Ale nebylo to jen o práci kolem

domu a hospodářství.

S dědou jsme si uměli udělat i radost – chodili jsme spolu třeba na ryby.

Děda už byl v důchodu, a proto měl dost času. Už nejezdil s kamionem nebo autobusem

po celé Evropě jako zamlada, ale staral se o nás s bráchou.

Byl to velkej rybář – všechno kolem ryb miloval.

Ale bylo to takové vesnické rybaření! Nenakoupil si extrémně drahé vybavení a nedělal

machry na ostatní. Děda chytal na udici z bambusu a já na klacek z lísky. Vždycky jsmevy

razili hned zrána, vstávali jsme v půl šesté a nejdřív šli vykopat žížaly v hnoji, protože jsme

potřebovali kvalitní návnady. Jindy děda jako návnadu připravil speciální chleba s česnekem

nebo vařené brambory, na které zabírali kapři. Na nedalekém rybníku jsme nejvíc chytaliprá

vě kapry a karase a na řece zase štiky a pstruhy, ale tam mě to tolik nebavilo. Ryb bylo všude

hodně – kromě jmenovaných patřili mezi naše úlovky třeba i okouni, nebo dokonce úhoři.

Na ryby jsem s dědou chodil strašně rád. Vydržel jsem s ním sedět u vody klidně i šest hodin.

(Teď si uvědomuju a překvapuje mě to, jak dlouho jsem s dědou dokázal u tý vody sedět.)

Nehybně sedět a soustředit se. Na rybách jsme si totiž ani moc nepovídali. O povídání tone

bylo. U vody musíš být ticho, aby ryby neutekly, teda neuplavaly, a koukat na splávek, jestli se

někam hejbne a co se s ním děje potom. Nejzajímavější pro mě vždycky bylo si představovat,

jak ryba pod hladinou vypadá a co právě dělá, když ukusuje návnadu! Trpělivě jsem doufal, že

něco chytneme. Většinou jsme odcházeli s plným kýblem menších ryb, které měřily okolo 20

centimetrů i s ocasem, nebyly to samozřejmě obrovské ryby. (To trpělivé vyčkávání u vody mi

pořád nejde dohromady s mojí hyperaktivitou a neposlušností. Zajímavý protiklad...)

Vzpomínám, že jsme se s dědou rybolovem tak trochu i živili. Ryby jsme nikdy nekupovali.

Ani třeba maso nebo zeleninu, pro kterou dnes jedeme do supermarketu. Všechno jsme si

v podstatě vypěstovali nebo vykrmili na statku... Anebo jsme takhle šli na ty ryby a nachytali

jich hned víc a měli jsme třeba jídlo na týden.

Smaženou rybu od babičky jsem prostě miloval. To bylo něco neskutečně dobrýho!

Mňam!

Anebo úplně neskutečná pochoutka je sušená ryba, tzv. taraňka. Ta se vždyckyzapíje

la pivem.

To se prostě vysuší ryba, předtím se musí vykuchat, umýt a naložit v soli. Pak se musípo

věsit někam, kam nesvítí přímé sluníčko, a za několik dní uschne a dá se pak jíst. Pochoutka.

A to je sušené maso, co se dnes prodává za šílený peníze.

Vždycky mě bavilo počítat ryby v kýblu, kolik jsem jich teda chytil – pokaždé jsem jevy

sypal a počítal. Ale nikdy jsem se neodvážil žádnou rybu sám vykuchat. Ani jí uříznout hlavu.

A děda, co si pamatuju, taky ne. Nevím, že by to dělal, myslím si, že na to neměl žaludek.

Takové chuťovky vždycky dělala babička.

Babička byla vůbec drsoňka. Nejen co se týká těch ryb a jejich vyvrhování, ale třeba isle

picím na dvorku bez váhání uťala hlavu... A ty slepice pak ještě běhaly sem a tam a pro mě

to byl normální horor. Babička pracovala celý život na poli, a hlavně v kolchozu, což bylo něco

jako JZD, ale v době, kdy jsme u nich s dědou bydleli, byla už taky v důchodu. Na ryby s námi

ovšem nechodila. To jen já s dědou.

Naše koníčky na ukrajině

Nebylo mi ještě devět a s kamarády – někteří byli mladší, jiní starší – jsme vzali velký hliníkový

hrnec, do něj jsme nasypali syrové umyté brambory, na ně jsme dali vrstvičku slámy, na to jsme

pokládali nejdřív jemnější a tenčí a pak pořád silnější klacky. Okolo hrnce jsme udělali ohniště,

zapálili jsme to a takhle jsme pekli brambory. Vzali jsme si k tomu okurky a rajčata, udělali jsme

si takový salát.

Pak jsme taky brambory vařili. Nakrájeli jsme je a naházeli do hrnce s vodou, a když se uvařily,

dali jsme do nich smetanu. Osolili jsme to a měli jsme další vynikající jídlo. Mňam...

Jednou v létě jsme si s kamarády taky udělali pořádnej bunkr. Makali jsme na něm několik

týdnů a měli jsme v něm dokonce i vlastní kamna, na kterých jsme si mohli i vařit.

Jednoho dne si takhle jdeme s kamarádem, se kterým jsme ten bunkr stavěli, jen takhle ve

dvou a vidíme obrovský oheň, jak stoupá zrovna z místa, kde byl náš bunkr.

Říkáme si: „Sakra, co to je?“

Když jsme tam přiběhli, z našeho bunkru zbyly už jenom hořící zbytky. Někdo nám náš krásný

bunkr příliš záviděl a podpálil ho. Pěkně nás to namíchlo, ale nedalo se už dělat vůbec nic. Závist

je hnusná!

Na ryby jsem nechodil jenom s dědečkem, ale i se svými kamarády. Když jsme nějaké ryby

chytili, dělali jsme z nich uchu, což je neskutečně dobrá rybí polívka. Děti na Ukrajině už odmalička

uměli vařit a sami o sebe se postarat, dalo by se říct.

Kopali jsme i do míče a dělali jsme spoustu pohybových aktivit.

Lidé vidí překážky a hledají cestu,

my vidíme cestu, ale hledáme překážky!

24 25

Když jsme chytli třeba i jen malé rybky, co nešly dát na pánev, protože by se rozpadly, dali

jsme je kočkám. Mívali jsme třeba i pět koček a taky dva psy. Nikdy samozřejmě nebyli s námi

v domě, vždycky byli venku na dvoře. Byl jsem pak hodně překvapený, když jsme dorazili sem

do Česka, že lidi tady mají domácí zvířata v bytě. To pro mě byl taky pěknej šok.

Rybaření bylo výjimečný, nejen proto, že jsem u něj dokázal sedět v klidu a mlčet jako

pěna, jinak jsem bez pohybu nevydržel. Nejsem ten, co zůstane stát na jednom místě tam,

kam ho postaví.

S kamarády z okolí jsem byl naopak aktivní až moc. Potřeboval jsem pohyb, byl pro mě

moc důležitý. Musel jsem se hýbat. Je to moje přirozenost.

Dneska mám pocit, že pohyb byl přirozený pro všechny děti na Ukrajině, že jsme se fakt

hodně hejbali. Neměli jsme doma počítače ani internet. Neměli jsme žádné modernítechno

logie, nic. Takže když byl čas, chodili jsme s kámošema ven a hráli si. Třeba na babu. Ale ne

jen tak ledajakou. Hráli jsme ji na stromech!

U nás ve vesnici rostly košaté, mohutné vrby. Větve se rozrůstaly do stran a my jsmeská

kali z jedné na druhou nebo ze stromu

na strom a takhle jsme se navzájem

chytali. Takže něco jako Tarzan nebo

jako opice.

Nebo jsme třeba přeskakovali kli

katící se říčky. Naší loukou jichproté

kalo hned několik a větvily se apro

plétaly jako kořeny stromů a my jsme

se s klukama pokaždé rozeběhli apře

skakovali je. Kdo zůstal nejdýl suchý,

byl vítěz.

Takhle vypadaly začátky mého

pohybu. Ano, dalo se tomu už iteh

dy říkat parkour, ovšem to slovo jsme

neznali.

Mezi námi byl i jeden starší kluk,

co uměl udělat salto. Fakt dokázal

skákat salto dopředu a my jsme ho za

to dost obdivovali a snažili jsme se ho

napodobit. Chtěli jsme to umět stejně

jako on, ovšem ani jsme tonevyzkou

šeli, protože jsme se báli.

Nevím, jestli se Sergej, tak se ten kluk jmenoval, v té době znal filmy s Jackie Chanem,

ale všechno by tomu napovídalo. Jackieho Chana jsem tenkrát totiž taky hodně obdivoval

a díval jsem se na všechny dostupné filmy s ním. Doslova mě fascinoval. To, co dokázal se

svým tělem, mi bralo dech a bere mi ho doteď. Je to můj velký vzor!

Na obrazovce předváděl nehorázný věci, a dělal je sám, bez kaskadérů. On sám bylher

cem a kaskadérem v jedné osobě a taky mistrem bojových umění. Obdivoval jsem ho. Toužil

jsem být na tom pohybově někdy v budoucnu alespoň trošku jako on. On byl mou první

velikou inspirací.

Na to období mám moc hezké vzpomínky. Bylo to krásné dětství. I rodiče za námi v rámci

možností jezdili. Hlavně maminka, které jsme moc chyběli a která to bez nás nemohla tak

daleko od domova dlouho vydržet. Naše fotky jí nestačily...

Někdy za námi přijela jednou, jindy dvakrát do roka. My jsme samozřejmě jásali a chtěli

bychom, aby jezdila mnohem častěji. Ale nedalo se s tím nic moc dělat. V tu dobu to ještě

nešlo. Hlavně proto, že v Česku ještě nebyly dostatečné podmínky, abychom tam mohli žít

všichni pohromadě.

Ale i to se pak najednou změnilo, rodičům nakonec konečně došlo, že jim scházíme už

moc a že to bez nás nedokážou prostě dýl vydržet a že už není možné dál čekat, i když

podmínky nebyly ještě zdaleka ideální. Další věcí bylo, že už nás nedokázali zvládat prarodiče

– vydrželi to úctyhodné tři roky, což byl fakt výkon! To ne že ne! Když si volali s rodiči, říkávali

jim: „Vezměte si je k sobě do Česka! My už si s nimi nevíme rady!“

budeme se stěhovat

Ta zpráva přišla náhle a nečekaně. S bráchou nás zaskočila, ale zároveň pro nás bylaneuvěři

telná a úžasná. Brácha byl v té době ještě malý, a tak když si pro nás táta zanedlouho přijel,

vůbec ho nepoznal. Díval se na něj překvapeně a pochybovačně se zeptal: „To je můj táta?“

Podíval se na něj a pak zas na mě, jako kdyby čekal na moje přikývnutí, na souhlas.

Ale kdesi uvnitř mu bylo jasné, že to je tatínek, a tak se najednou musel začal usmívat

a pak i smát. Nedokázal skrýt radost.

A stejně tak i já. Taky jsem se musel samým štěstím smát, a tak jsme se smáli oba,

a nakonec i tatínek. Smáli jsme, až nás z toho bolelo břicho. Všichni jsme z toho měli

radost.

Pamatuju si dětství na Ukrajině, v zimě tam bylo až

1,5 m sněhu! Tady jsem se sestřenkou Ludmilou.

i pád na hubu je pohyb dopředu.

26 27

Tři roky, do mých devíti let, rodičům trvalo, než se rozhodli vzít nás s sebou do Česka, než

jim to okolnosti dovolily. Ono to v tu dobu nebylo tak jednoduché z Ukrajiny jen takodcesto

vat do jiné země, chtělo to i dost peněz! Nakonec to ale dopadlo dobře.

Rodiče pro nás dokonce naplánovali, že tady vystudujeme a že s nimi budeme žít vŘíča

nech u Prahy a že zas budeme jedna velká rodina.

Když nám o Česku dřív vyprávěli, jak to tam vypadá a jací tam žijou lidi, nedokázali jsme

si to představit. Nikdy předtím jsme v cizině nebyli, nebyli jsme u moře, na dovolený, nicta

kovýho... A tak s tou mojí dětskou fantazií, která mi mnohdy jela na sto třicet procent, jsem

si najednou všechno to, co tam na nás čeká, chtěl umět představit.

Všechno jsem najednou viděl naprosto živě. Viděl jsem to, že v Česku bude všechno jiný,

třeba tam budou modrý silnice, jiný stromy a rostliny, jiný podivný zvířata, jaký jsem nikdy

předtím neviděl, a tak podobně. No prostě úplný nesmysly.

Moc jsem se už těšil, až si to budu moct porovnat se svými představami, a nemohl jsem

se dočkat.

Na druhou stranu mi došlo, že s naším odchodem opustím nejen dědu a babičku, ale taky

všechny své kamarády. Bylo to bohužel tak. To jediné mi moje radostné očekávání tak trochu

kazilo. Představa, že už je nikdy neuvidím, byla velice chmurná.

Ještě že jsme po našem odjezdu do Česka každý rok o prázdninách jezdili navštěvovat

celou rodinu. Babičky a dědečky i všechny strejčky, tetičky, bratrance a sestřenice a všechny

známé a taky své staré kamarády.

odjezd

Na odjezd do Česka, balení kufrů a všech těch potřebných i nepotřebných věcí a pak na

cestu na nádraží do Chmilnyku si dobře pamatuju, protože jsme jeli vlakem. Na vlakovém

nádraží jsme s bráchou byli poprvé v životě. Nikdy předtím jsem vlakem nejel. To saméplati

lo i pro bráchu. Oba dva jsme byli

rozrušení při pomyšlení na to, co

nás tam čeká. A táta se tvářil tak

trochu tajemně.

Pamatuju si, že cesta byla

strašně dlouhá. Trvala třeba den

a půl nebo přibližně tak. Cestou

jsme museli zastavit v nějakém

městě na Slovensku, kde náš vlak

zvedli a měnili rozchod kol. Na

Ukrajině a v celém Rusku jsou totiž koleje širší než v jiných zemích. Hrozně nás zajímalo, jak

to dělají a proč vlastně, bylo to jako zjevení. Ovšem seděli jsme ve vlaku a zvenku jsme na

to koukat nemohli.

Při projíždění Slovenskem jsme najednou měli možnost vidět jinou přírodu, než na kterou

jsme byli zvyklí. Bylo to strašně pěkný – tahle vzpomínka mi uvízla v hlavě.

S bráchou asi nikdy nezapomeneme ani na to, že táta s sebou tenkrát vzal na cestu fakt

dobrý jídlo a my jsme se hrozně moc najedli. Z tašky tenkrát vytáhl klobásu, sýr, chleba rajčata

a okurky a tak... My jsme fakt žili skromně a klobásy jsme u nás doma měli jenom na Vánoce.

Ta cesta tenkrát, to pro nás byly takové hody. Něco jako dneska když se podává snídaně

formou švédských stolů. Jenom s tím rozdílem, že nám tenkrát k tomu pocitu stačilo pár

rajčat a zelenina a jasně že i ty klobásy. A my z toho byli zcela odvaření.

To byla vlastně taky oslava naší cesty za novým životem. Až teď jak koukám na tu naši

fotku z vlaku, jsem si všiml, že si tatínek s sebou vzal i svoji milovanou domácí pálenku.Pro

stě oslava se vším všudy!

Do Česka jsme za novým životem vyrazili v květnu roku 2002.

Naše cesta byla plná očekávání i obav s tím spojených. Bylo to jedno velikédobrodruž

ství. Pro nás s bráchou bylo všechno nové. Všechno bylo vzrušující. Prostě čistý adrenalin.

No tati, že se nestydíte, takhle mě fotit, když spím!

Nádherná slovenská příroda a mňamózní jídlo na cestě do Česka.

28 29

A k tomu všemu ta moje přebujelá fantazie. Hlavou se mi pořád honily všechny ty moje

šílený představy, jak to v Česku asi bude vypadat. Do čeho to vlastně přijedeme a co všechno

tam najdeme...

Dokonce se mi zdálo, že i vzduch, co jsem ten den vdechoval, voněl jinak, zvláštně. Byla

to vůně, jakou bych rád znovu občas ucítil, taková, co s sebou přináší nová velká očekávání,

změnu a řádnou dávku vzrušení.

Nový domov - NoVÝ sVěT

Konečně jsme přijeli na hlavní nádraží v Praze. Zdálo se nám nezvykle obrovské, bylo tam

hodně lidí a panoval tu veliký ruch. Prostě jiný svět! Z nádraží jsme pak zamířili ještě kousek

za město, na okraj Prahy, až jsme se s bráchou ocitli v Říčanech. To byl cíl naší cesty.

Všechno, co existovalo do té doby, v tu chvíli najednou existovat přestalo. Nebo to bylo

najednou za námi. S bráchou jsme oba stáli na startovní čáře, která pro nás znamenala

novou etapu našich životů.

Příjezd do nového domova nesporně splnil všechna naše očekávání. Všechno bylo sice

hodně jiné než v mých představách, ale v tu chvíli určitě přijatelné.

„Knedlíky? Co to je?“ ptali jsme se. Potraviny tu byly úplně jiné, ničemu a nikomu jsme

nerozuměli. To bylo něco! Byl to nový svět!

Rodiče tou dobou bydleli právě na ubytovně. Takže prvního půl roku jsme bydleli všichni

pohromadě – tísnili jsme se v jednom pokoji. Bylo to sice dost drsný, ale byli jsme spolu, a to

pro nás tenkrát znamenalo nejvíc. To bylo ze všeho nejdůležitější.

Rodiče tvrdě pracovali, vydělávali peníze a žili na ubytovně, jen aby vydělali dost na to,

aby si co nejvíc našetřili na lepší bydlení.

A zatímco naši makali, na nás s bráchou Jurou čekalo taky v Říčanech hned několik úkolů.

A bylo zapotřebí zvládnout je v relativně velice krátkém čase. Kupříkladu taková maličkost,

jako bylo naučit se česky. V září jsme měli jít do školy a byl konec května, takže jsme na to

měli tři měsíce.

S Jurou jsme přemýšleli jak na to, pak jsme ale velice pohotově objevili docela příjem

nou metodu. Výuka jazyka českého probíhala u bedny. Seděli jsme s bráchou před televizní

obrazovkou a čučeli na pohádky. Učit se cizí jazyk z jednoduchých pohádek se dalo vydržet

a ještě k tomu to fungovalo. Tuhle metodu můžu i dnes vřele doporučit všem, kteří se chtějí

rychle naučit cizí jazyk.

Učili jsme se z různých kreslených pohádek, které jsme mohli v české televizi tou dobou

vidět, a šlo nám to jako po másle. Pamatuju si na Pokémony, Ferdu Mravence, Rumcajse nebo

na Rychlou rotu...

A kromě pohádek jsme koukali i na mnohem drsnější věci, při kterých jsme se neučili

jenom český jazyk...

Oproti filmům vysílaných na Ukrajině to najednou bylo něco úplně jinýho. Hlavně proto,

že na Ukrajině byl příšerný dabing. Dřív to fungovalo tak, že jeden film daboval celou dobu

jeden chlap se stejným hlasem a bylo jedno, jestli zrovna mluvila žena nebo dítě, pořád mluvil

stejně! Ten chlap ještě navíc mluvil přes originální zvuk. Takže postavy ve filmu mluvilynej

dřív anglicky a hned vzápětí, třeba se zpožděním sekundy nebo dvou, do toho začal mluvit

ukrajinsky ještě ten borec, který daboval. Znělo to strašně, co si budeme povídat.

Na to jsme byli zvyklí z Ukrajiny. Takže když jsme viděli filmy v češtině a slyšeli, jak jsou

dabovaný, zpočátku jsme si mysleli, že všechny jsou český, protože každá postava v nich

měla svůj vlastní hlas. Wow!

Jeden tátův kamarád ze Slovenska nám jednou půjčil videokazetu (to byly kazety

s magnetickou páskou), na které byl nahraný americký film Rambo. Hlavním hrdinou

byl pološílený americký válečný veterán, který likvidoval policisty, co se ho snažili taky

zlikvidovat. Když jsme ten film poprvé viděli, byli jsme rozsekaní z toho, co všechno

v nich ten Sylvester Stallone dokázal.

Takhle jsme se bavili, když byli rodiče v práci. Hráli jsme ukrajinskou karetní hru Durak.

32 33

Další stěhování

Po půl roce bydlení na ubytovně se rodiče konečně rozhodli, že nastala ta pravá chvíle udělat

další změnu. Viděli, že už to úplně nevyhovuje, že už s bráchou nejsme úplně malí, takže je

potřeba pronajmout si něco většího. Proto si pronajali malinkatý rodinný domek v centru

Říčan, kde jsme pak bydleli asi osm let.

Byl to dost starej barák, bylo

v něm vlhko a plíseň. No prostě nic

moc extra supr-čupr to nebylo. Ale

byl to náš domov a nám to úplněbo

hatě stačilo! Byli jsme z toho sbrá

chou na větvi.

Pak jsme už na bednu mohliču

čet v klidu v obýváku.

Ale čumět na telku se taky

nedalo věčně. Já musel znovu na

vzduch. Ven. Na ulici a do parku.

Opět jsem nutně potřeboval po

hyb!

Vyběhl jsem tedy na ulici. Hle

dal jsem tam hned vhodná místa

a pak jsem zkoušel to, na co jsem

byl zvyklý z raného dětství. Přeskakoval jsem zídky a lezl po zábradlí a skákal na stromy.

To neuniklo pozornosti kluků z ulice. I když jsem na novém místě neměl ještě žádnéka

marády a nikoho jsem tam ze začátku neznal, začal jsem navazovat první kámošství. Trochu

jsem se obával, jak se na mě budou kluci z ulice dívat, ale nedívali se nijak zvláštně.

Moje obavy, že hned poznají, že jsem cizinec a dají mi to sežrat, se docela rychle roz

plynuly. Nic takového se tenkrát nestalo. Během těch dvou prázdninových měsíců jsme se

s bráchou jakž takž otrkali a našli jsme si kámoše ve stejném věku.

I s nimi jsme se školili v českém jazyce. Bylo to něco jako doučování u televize. Šlo to

takhle najednou velice rychle.

I tyhle první prázdniny v Česku utekly stejně jako každé jiné velice rychle a my jsme v září

museli nastoupit do české školy.

V české škole

V září roku 2002 jsme s bráchou šli poprvé do české školy. Nastoupili jsme každý o třídu níž, než

jsme měli jít na Ukrajině, takže já jsem si zopakoval třetí třídu a brácha šel znova do první.

Nástup proběhl v relativním klidu a my se dokázali v podstatě ihned aklimatizovat. Ve

třídě nás bylo něco okolo dvaceti pěti. Mí „hodní“ spolužáci mě okamžitě učili říkat sprostá

slova, která tak krásně ovládali, a naváděli mě, abych je říkal paní učitelce. Samozřejmě že

jsem to taky dělal v rámci utužování přátelství. Ovšem to jsem netušil, že jsou to ošklivá

slova, která se říkat nemají, a proto mě poznámky neminuly. Ale mám trochu pocit, že paní

učitelka byla dobrá psycholožka a chápala mou motivaci k takovému jednání, a tak tomu

nepřikládala zas až takový význam, což bylo docela štěstí.

Se všemi ve třídě jsem se nějak tak skamarádil, někteří na mě sice koukali divně, ale to mi

bylo jasný, byl jsem přeci cizinec. Celkově to bylo v pohodě. Ale – jako vždy a všude musí být

nějaký ALE – až na Lukáše!

S mým novým spolužákem Lukášem jsme si každopádně od začátku nějak moc nesedli.

On byl velikej, mohutnej, ale ne že by byl tlustej, byl snad jenom silnější. Prostě hromotluk.

A s ním jsme se, jak jinak, hned rafli.

Nejlepší věc na pádech je zvedání se!

Přesně v tomhle pokoji jsem se naučil stojku :).

Kdo mě najde jako první? Ach jo, já jsem ale vypadal... :D :D!