načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: TaPati - Dana Smékalová

TaPati

Elektronická kniha: TaPati
Autor: Dana Smékalová

- Příběh o vědomém zlu. Příběh o nevědomém dobru. - První díl čtyřdílné ságy Dany Smékalové začíná v samém srdci Čech. Vypráví napínavý příběh o vědomém zlu, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 57.7%hodnoceni - 57.7%hodnoceni - 57.7%hodnoceni - 57.7%hodnoceni - 57.7% 53%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Concept 42
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 234
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], Concept 42, 2014-
ISBN: 978-80-905-3667-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh o vědomém zlu. Příběh o nevědomém dobru.

První díl čtyřdílné ságy Dany Smékalové začíná v samém srdci Čech. Vypráví napínavý příběh o vědomém zlu, nevědomém dobru a jedné obyčejné ženské, která získá možnost zabránit konečnému zotročení lidstva. Jenže nic není zadarmo, a tak musí také čelit nejednomu bolestivému rozhodnutí.

Marie je obyčejná ženská. Avšak jen do té doby, než je donucena zjistit, že až tak úplně obyčejná zase není. Než poodhalí roušku největšího tajemství historie. Lidstvo nemá ani tušení, že je ovládáno bytostmi z jiných dimenzí. Že celou historii trpí jen z rozmaru někoho jiného. Nemá ponětí, že ani v nejmenším nevládne Zemi a že Země není jediná obyvatelná planeta. Dokud všemu nepřijde na kloub právě Marie. S téměř nesmrtelným parťákem po boku a několika nově objevenými schopnostmi začíná cesta za osvobozením lidstva, při které sem tam ukápne i nějaká ta krůpěj cizácké krve.

Zařazeno v kategoriích
Dana Smékalová - další tituly autora:
TaPati -- Příběh o vědomém zlu. Příběh o nevědomém dobru. Příběh o plánech na zotročení lidstva. TaPati
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-01-17 hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%
Stylistika na úrovni 2. třídy, syntax tak na úrovni 3 třídy. Lexikologická vybava za 5.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TAPATI

Díl 1.


TAPATI

Díl 1.

© Dana Smékalová

Vydání první

Obálku vytvořil Petr Menčík

Nůž použitý na obálce © F. S.

Jazyková korektura Jiří Varvařovský

Vydal Concept 42, s. r. o.

Technická redakce: Veronika Matyášová

Konverze do elektronických formátů: grafik a webdesignér

Lukáš Vik www.lukasvik.cz 

ISBN 978-80-905366-9-2

Tištěnou knihu zakoupíte v distribuční síti Kosmas.


Věnování

Tuto knihu věnuji svému manželovi za jeho pomoc

a pochopení.

Upozornění č. 1:

Veškeré postavy popsané v této knize jsou smyšlené.

Pokud se v nich poznáte, máte bujnou fantazii a je

to tedy Váš problém.

Upozornění č. 2:

Kniha obsahuje sex, drogy a násilí. Pokud se Vám to

hnusí, ani ji neotvírejte.

Jinak – viz upozornění číslo 1 – je to Váš problém.

;-)


Příměstský autobus konečně dojel na konečnou

u stanice metra. Hnusná zima, ani mu to netopí,

nohy mám jak led. Asi šetřil dojezd – s láskou jsem

vzpomínala na přetopené nafťáky mého dětství.

Elektromobily jsou sice víc zelené, mají ale přece jen

své mouchy. No nic, v metru se snad zahřeju...

Pohledem kontroluju okolí. Ve vestibulu metra stojí

pár lidí, které jsem nikdy neviděla – někteří mě

pozorují pokradmu, jiní přímo.

„Díky. Díky, že mě hlídáte. Teď už jsem v bezpečí,“

pomyslím si v duchu a pokradmu se usměju na

moje Ochránce.


PROLOG

Je listopad.

Sedím tu v kanceláři, a jelikož už je skoro konec

pracovní doby, tak trochu se flákám a sním

s otevřenýma očima.

Za méně než dva měsíce oslavím „Kristova léta“.

Kristova noho, snad na to radši ani nemyslet (jo,

zbožňuju slovní hříčky...). Jinak jsem ale úplně

obyčejná ženská, máma báječnýho kluka. Taky jsem

fakt dlouho vdaná za nejlepšího chlapa na světě

– nemyslím takového toho „šampóna“, který ráno

stráví v koupelně víc času než já (no, upřímně, já

v koupelně strávím toho času tak málo, že mě snad

předběhne každý chlap, ale víte, co myslím...), ani

ranaře, co sice ženskou za každé situace brání pěstmi,

doma jimi ale také občas řeší problémy.

Myslím takového toho chlapa, který vás miluje až

za hrob (i po desítkách let, přibrání třiceti kil a strije

i na palci u nohou), dokáže spoustu věcí spravit

nebo udělat, klidně vám přenechá budování kariéry

a postará se o dítě a ještě ke všemu má úžasný smysl

pro humor a v posteli je nepřekonatelný. Skoro se

nechce věřit, že takový existuje, co? Samozřejmě že


neexistuje chlap, co by byl ideální – každé světlo vrhá

stín. Ale v současné situaci mi ideální připadá.

Zabraná do myšlenek koukám na svůj odraz

v setmělém okně. Jak už jsem řekla, vypadám

úplně obyčejně. Nic na pohled neobvyklého nebo

výjimečného. To divné je dobře ukryto někde uvnitř

a skoro zapomenuto. Skoro. Zapomenout se na to

nedá.

A nejsou to jen má občasná snění s otevřenýma

očima, vnitřní představy nebo hlava v oblacích – to

by mě vážně netrápilo...

Lidé říkají, že mám charizma. Ano, s lidmi

nemívám problémy, dokonce se musím pochlubit,

že to s nimi docela umím. Jsem hodně empatická.

A manipulativní. Občas.

No, vlastně jsem taky tak trochu cvok, jak se tak

hezky v našich končinách říká lidem, kteří umějí něco

víc, něco nenormálního.

Někdy totiž mívám pocit, že to není jen empatie, ale

že druhým rozumím i beze slov – nemyslím přímo

čtení myšlenek, ale tak nějak vím, jak jim je nebo

co třeba chtějí říct. Často odpovídám na nevyřčené

otázky a dokončuju cizí věty – prostě, když se

soustředím, dokážu vycítit pocity a útržky vědomí

ostatních. Není to vůbec špatné – díky tomu totiž

vím, jak se ke komu chovat, jestli reaguju vhodně


a jak mě kdo vnímá, a trochu si tím pomáhám ke

snadnějšímu životu. Jako dítě jsem si neuvědomovala,

že asi dělám něco odlišného a bez ostychu toho

využívala. Když jsem ale trochu dostala rozum,

začaly se mi stávat divné věci a já si uvědomila, že

to, co dělám, zase až tak obyčejné není, a začala jsem

se bát. Zjistila jsem totiž, že se za všechno platí –

a čím víc jsem využívala své schopnosti k manipulaci

s lidmi, tím více mě to ovlivňovalo. Začala jsem se

cítit prázdná, deprimovaná a čím dál víc naštvaná

na všechno kolem sebe – a občas jsem podlehla

touze lidem okolo ubližovat. Poslední kapkou bylo,

když jsem chtěla reklamovat maso v řeznictví a na

prodavačku vyjela tak silně, že se musela omluvit

a odejít s bolestí hlavy domů – to jsem se tenkrát

slušně rozčiílila, to už se mi dlouho nestalo. Až

jsem se klepala, když se se mnou chtěla hádat kvůli

reklamaci kousku smradlavého vepřového. Po pár

vražedných pohledech a neprůstřelných argumentech

ale roztála jak máslo, reklamace byla rázem uznaná

a vyřízená a já využila příležitosti a ještě párkrát

do ní „dloubla“ – jen tak, ze vzteku. Dělalo mi to

tak dobře... Tak jsem pokračovala dalšími trefnými

poznámkami, jež ťaly do živého – paní evidentně

procházela složitým životním obdobím, čehož jsem

hned využila.


Když jsem ale viděla, v jakou trosku se prodavačka

změnila, najednou jsem se probrala a krve by se

ve mně nedořezal. A rozhodla jsem se to pořádně

hlídat. Spoustu věcí jsem si začala odříkat, ani kvůli

tomu raději nepiju alkohol, to totiž stavidla mé

sebekontroly povolí a já nedokážu plně ovládat svoje

emoce. A to by mohlo být nebezpečné...

Zase jsem se vrátila do reality a musela nad sebou

zakroutit hlavou, nad jakými hloupostmi zase

přemýšlím. Protože to je hloupost. Nic takového

neovládám, to jsou jen náhody a má přebujelá

fantazie. Jen blbnu sama sebe, že mám nějakou moc.

Směšný.

Hlavně že nemám ani tolik odvahy, abych to vážně

vyzkoušela, když už nad tím neustále dumám! Já

si vlastně sama ani nejsem jistá, jestli to opravdu

všechno dokážu nebo jestli si to jenom vymýšlím...

Na monitoru se mi opět spustil spořič, raději budu

zase na chvíli předstírat práci, nespokojeně jsem nad

sebou zamlaskala. Ještě, že už mám všechny úkoly

vyřízené... Pracuju v jedné mediální agentuře, dělám

různé průzkumy a monitoruju internet. Vlastně

většinu dne jenom brouzdám po internetu. Je to

občas docela nuda, ale dobře mi platí a ještě u toho

spoustu přečtu.


Jsem totiž cvok do čtení, čtu prakticky všechno, co

mi přijde pod ruku. Odmalička. Ano, právě z toho

pochází ta moje bujná fantazie, divné předtuchy

a neustálé obavy, pokárala jsem se v duchu. To jsou

všechny ty přečtené sci-fi a thrillery, to je jasné.

Protože nic jiného to prostě být nemůže – stále se

o tom sama sebe snažím přesvědčit. Prostě jsem

ukázkově schizofrenní (aspoň podle laického pojetí)

– jedna moje půlka je čistě racionální a druhá úplný

opak. Navíc poslední dobou opravdu mívám problém

s paranoiou – neustále mě svírá pocit, že se stane

něco vážně zlého nebo se něco takového chystá a stále

se to blíží. Dnes jsem třeba znovu kontrolovala

rozvržení svátků a pracovních dnů teď o Vánocích

a najednou se mi strašně rozklepaly ruce a zmocnil se

mě strach, naprosto bez příčiny.

A teď, když jsem na to pomyslela, znovu.

No jasně, už to mám, za tyhle pocity určitě můžou

ty moje pitomé narozky, odfoukla jsem si. Ach jo...

Největší sranda je, že na moje třiatřicáté narozky má

údajně nastat další konec světa.

Ha-ha, jako bych jich už nepřežila aspoň deset...

Ale i tak – zase je kolem toho pěkná hysterie. Tušíte

správně – 21. 12. 2021 budu slavit „Kristova léta“.

Kristova noho... no, to už se opakuju.


Součástí toho, že jsem tak trochu cvok, je mimo jiné

i to, že svoje fantazie převádím do běžného života.

Takže právě u toho autobusu – já samozřejmě vím,

že tam ti lidé nestojí proto, aby mě chránili. Teda

aspoň by neměli. Jenže při tom mém paranoidním

pocitu, že se NĚCO stane, je pro mě představa, že mě

fakt někdo hlídá, docela příjemná. A tenhle nápad

s Ochránci jako by mi někdo našeptával.

Vážně divné, já vím.

Proto se snažím tomu moc nevěřit. Na rozdíl od

kamarádky Ester, která je podle svých slov tak

trochu čarodějka a o mých schopnostech naprosto

nepochybuje, ačkoli jsem jí o nich nikdy neřekla – ani

jsem nemusela. Zažívá to sama, kamarádíme spolu

už od základní školy a ona je hodně všímavá. Ale

nikdy jsem jí nic nepotvrdila.

Pozvala mě na čarodějnický rituál (prý bílá magie),

který budou na moje narozky spolu s dalšími

čarodějkami pořádat – podle ní to mám místo oslavy

a parádně si to užiju.

To rozhodně, jsem radostí celá nakřivo.

Můžu jí tvrdit kolikrát chci, že v nic takového

nevěřím, že se toho bojím, ona si ale pořád mele svou

– že jsem úžasně nadaná a že je chyba to nepoužívat.

Neví, o čem mluví, sama umí sice báječně vykládat

z karet a vyvolává duchy, ale jinak nezažívá nic


z toho co já. A že se při praktikování bílé magie

nemůže nic stát? Na to jsem taky už přečetla až příliš

mnoho knih a informací o obřadech, jež se různě

zv r tly...

Ale odmítám ji už příliš dlouho na to, abych to

zvládla i tentokrát. Tak uvidíme, protentokrát

neodmítnu. Třeba získám pár odpovědí na mé

otázky a konečně budu vědět, jestli si najít psychiatra

nebo dobrou knihovnu s okultistickou literaturou

(a pak s nimi můžu v bílých hábitech křepčit každý

Samhaim, třikrát hurá).

Nesmím hlavně zapomenout Ester dnes zavolat

a potvrdit svou účast, poznamenala jsem si do diáře.

Jo – a jmenuju se Svatá. Marie Svatá, osud má smysl

pro humor...


1. KAPITOLA

Týden se vleče jak smrad. V práci toho zase moc

není, aspoň jsem mohla brouzdat po webu víc

soukromě. Pořád se dějí zvláštní věci – v létě ta

tornáda, pak zemětřesení (u nás, v Čechách?) a teď

takové mrazy – v listopadu a minus třicet, to je fakt

hnus. Nemluvě o těch závějích, dostat se do práce

začíná být docela adrenalin.

Ztrácejí se lidé a pak se objevují za záhadných

okolností.

A před týdnem někdo v novinách tvrdil, že viděl

UFO. Tady, u Brna! Budiž, vědci možná mají pravdu

s opětovným příchodem doby ledové, to se pak sníh

a mráz dají pochopit. Ale ten zbytek?

Paranoia mi našeptává, že je to něco úplně jiného.

Něco špatného. A nějak to souvisí se mnou...

Rozklepaly se mi ruce a začala jsem si nervózně

okusovat ret.

Ale ne! Jsem vážně cvok, že mě napadají takové

blbosti! Teď se zase budu bát o to víc a budu ještě

víc rozvíjet své trhlé teorie. Nebo klidně teorie

někoho jiného – třeba jak mi včera přistála na

profilu, ani nevím od koho... Proč zrovna mně?


Teorie o upírech, která dokládá jejich existenci

v průběhu celých staletí, moc zajímavé...

Ne! Žádné teorie! Jsem prostě úplně obyčejná

ženská! A navíc už zase, sakra, nestíhám, uvědomila

jsem si, když mi padl zrak na hodiny.

Doprčic! Přetáhla jsem, musím fakt letět. Honem

vypnout počítač a domů...

„Pa, Sylvi!“ loučím se v rychlosti s naší recepční

a vlastně jedinou kamarádkou, kterou jsem si tu za

těch pár let našla.

„Ahoj, Maruš, měj se krásně,“ odpovídá s úsměvem

– už mě zná a tak dobře ví, že zase nestíhám. Pak

že jsem tu jediná s empatií – pche, všechno se dá

vysvětlit...

„Čau, lidi!“ zavolám na ostatní kolegy – čekat na

jejich odpověď už nestíhám. Fakt musím letět,

kruciš, jen ať mi neujede příměstský autobus!

Musela bych tam hodinu čekat... „Prosím, prosím,

prosím, ať mi přijede hned metro, prosím, prosím!“

úpěnlivě si opakuji v duchu a pevně věřím, že moje

takzvaná moc bude stačit alespoň na tohle.

Uff, bezva, vcházím na eskalátory a slyším přijíždět

metro, to vyšlo akorát. „Super, díky! Fakt, děkuju

moc,“ oslovuji tu „vyšší moc“ nebo v co to vlastně

věřím nevěřím.


Najednou mnou projede zachvění a začne se mi

motat hlava... Ježí se mi chloupky vzadu na krku

a žaludek se mi svírá strachy. Na chvilku se mi

zamlží pohled, jako bych na eskalátoru projela

obláčkem kouře.

„Co to sakra je?!“ pomyslím si, nemám ale čas

to nějak řešit – nerozhlížím se kolem, a zatímco

vbíhám do vagonu, soustředím se, abych na

podpatcích nezakopla. Jak se dveře zavírají,

najednou setsakramentsky jistě vím, že vběhnout

do toho metra byla obrovská chyba. Srdce mi buší

jako splašené a nemůžu popadnout dech. Měla jsem

poslouchat svou intuici, když mě varovala...

Nebo zase jenom blbnu?

Rychle klopím oči, které jsem doteď třeštila na

mapu metra nad protějšími dveřmi. Pokud možno

přirozeně a nenuceně (s očima zabodnutýma do

podlahy) se otáčím čelem zpět ke dveřím a mačkám

tlačítko, aby se v příští stanici otevřely. Pořád se

celá klepu a motá se mi hlava tak, až je mi skoro na

zvracení.

To snad ne, přece se nepozvracím v metru plném

lidí, pomyslím si a snažím se vzpamatovat. Vlastně

– moment! Plném lidí? Rychle kouknu na odraz do

skla, co se kolem děje. To je zvláštní, za mnou nikdo

není. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Nenápadně


(abych nevzbuzovala pozornost) se rozhlédnu do

stran vagonu.

Do háje!

Ten vagon je úplně prázdný! Jak to? Co se to tady

děje?

Najednou mi došlo, že cítím divný zápach. Fakt

divný. Otočím se a udělám krok ke středu vagonu.

Velmi pomalý krok, začínám se opravdu strašně

bát, cítím, jak mám dlaně mokré potem a husí kůži

na předloktí. Stojím u druhých dveří od konce,

takže abych měla opravdu přehled, potřebuji se teď

podívat doprava i doleva.

Otáčím hlavu vpravo – nic. Jen podlaha je nějaká

špinavá a jako by tam na konci vagonu byl obláček

kouře...? Hm, třeba se mi to jen zdá...

Riskuju pohled doleva – sakra! Úlekem jsem

odskočila skoro až ke dveřím.

Tam někdo leží! Neriskovala jsem žádný dlouhý

pohled, i tak jsem ale zaznamenala otrhané oblečení

a bosé nohy.

Doprčic, to je určitě houmlesák, to vysvětluje ten

zápach. Ale moment – snad není mrtvý?! Ne, já tam

nejdu. Jsem zbabělec.

Hystericky mačkám tlačítko na otevírání dveří

– veškerá snaha o nenápadnost mě definitivně

opustila. Stejně jsem tu jen já a ten ležící člověk –


nechce se mi říkat „mrtvý“, když jsem s ním zavřená

ve vagonu a uháním tunelem desítky metrů pod

zemí. No tak, co tomu vlaku tak trvá?

Už vjíždíme do další stanice, tak rychle vypadnu,

snad to nebude na mně. Když metro zastavilo,

otevřely se z celého vagonu jen ty moje dveře –

dokonce nikdo ani nenastupoval, to se hodí –, tak

jsem rychle vyběhla ven. Fakt jsem ale pospíchala,

takže místo toho, abych počkala na další vlak, jak

by to každý rozumný člověk asi udělal, jsem jen

přeběhla do vedlejšího vagonu a na ležící tělo jsem

se ani koutkem oka nepodívala. Zůstala jsem ve

vagonu hned vedle, neměla jsem čas přebíhat dál

a taky jsem byla zvědavá – chci vědět, co se bude

dít. Ale zase nemusím být až tak blízko, takže jsem

zvolila prostřední dveře. V téhle situaci mi totiž

přišlo opravdu moc důležité vědět, co se bude dít.

Fakt nechci skončit v kriminále, takže kdyby se

okolo toho těla spustil nějaký povyk a policajti se

ptali po svědcích, tak se hned nahlásím a všechno

jim řeknu. Lepší, než aby mě po čase vypátrali, pak

bych byla automaticky podezřelá. Aspoň jak nás to

učí v televizních kriminálkách...

Metro se mezitím rozjelo, a než jsem se prodrala

davem k rozumnému místu, už vjíždělo do další

stanice. Opět jsem se celá rozklepala a cítila jsem,


že mi vyrazil na čele studený pot. Vlak pomalu

zastavil, na nástupišti lidí jak na pouti.

Dveře se otevřely a davy se začaly strkat a sunout

ven i dovnitř.

To snad ne! Oni normálně nastupovali do toho

vagonu kde leží ten houmles?!

Sakra, to jsou tak bezcitní, nebo jsem vážně blázen

a mám halucinace, nebo co se děje? Nenápadně

jsem po posledním vagonu pokukovala po zbytek

cesty, nic ale nenasvědčovalo, že by tam tělo stále

leželo – nikdo nevykřikl, nikdo nepanikařil,

neutíkal. V cílové stanici jsem vystoupila a tentokrát

si poslední vagon pořádně prohlédla – a nic.

Žádné tělo tam opravdu neleželo. Zastavila jsem se

a zůstala zírat. To se picnu, takže nakonec asi vážně

půjdu ke cvokaři...

Tedy teď je hlavní, abych stihla autobus, rozeběhla

jsem se po eskalátoru – prosím, prosím, prosím, ať

tam ještě není...

Uf, zase štěstí, autobus tam skutečně ještě nebyl.

Jak jsem se pokud možno nenápadně rozdýchávala

z chvilkového sprintu (jsem přece dáma a dáma

nefuní), rozhodla jsem se, že na svoje dnešní

halucinace zkusím zapomenout – je to prostě

blbost, něco se mi zdálo. Zase jsem se ponořila moc

hluboko do nějaké pitomé představy, tečka. Ale jaký


jsem cítila hrozný strach, to se mi ještě nestalo...

Jenže si budu muset zvykat, to se bude teď stávat

častěji, ozvalo se ke všem těm halucinacím i mé

podvědomí.

Ale no tak, co to kecám, okřikla jsem se. Nic se

nestane, nic se nestane, nic se... nestane..., nic...

Kruci, ono už se to děje, uvědomila jsem si a jako by

mě v tu chvíli polili kýblem studené vody. Do háje,

co když to nejsou halucinace, co když je to prostě

začátek toho, čeho se tak strašně bojím a u čeho

cítím, že to přichází? Co když to všechno souvisí

s mými divnými pocity a se schopnostmi, co ani

netuším, jestli vážně mám? Co když ten plánovaný

konec světa nebude nic fyzického jako meteorit,

ale spíš duchovního, jako třeba tři čtvrtě populace

zavřené v blázincích kvůli halucinacím?

No, stejně s tím nemůžu nic dělat, tak se alespoň

budu snažit mít oči otevřené...

S očima otevřenýma a v naprosté panice jsem

na nástupišti při vyhlížení autobusu (už nabírá

zpoždění) hledala svoje „Ochránce“. Odteď totiž

budu věřit, že jimi jsou, ať je to jakkoli – teď mě

pravda ani moc nezajímá, protože mě děsí.

Samozřejmě, jsou tu. Tamhle ten koloušek

v roztrhaný džísce, asi na někoho čeká. Projede mě

pohledem a na chvilku mám pocit, jako by se mě


dotkl přímo v hlavě – jasný, to je Ochránce. Usměju

se, hlavou mi proběhne neslušná myšlenka, a tak

klopím pohled. Jsi vdaná paní, vzpamatuj se...

Tenhle chlapík? Ne, ten nic. Ale co tamhle ta babča?

Asi houmles, ale vypadá čistě – sedí a zírá na mě.

Opravdu zírá.

Sakryš, to je trapný, to nemám ráda, ošiju se.

Ráda lidi nenápadně šmíruju, a proto mi nevadí,

když oni nenápadně šmírují mě, to je fair play. Ale

když se setkáme pohledy, je prostě slušnost uhnout.

Jenže tahle ženská neuhýbá...

Periferním viděním si všimnu, že vstává. No sakra –

a pořád na mě čučí.

V panice jsem se podívala po Ochránci, jenže

koloušek v džísce koukal zrovna jinam. Rozhlížím

se dál – přece tu musí být ještě někdo...

Au! Tenhle pohled vyloženě bolel! A přitom jinak

docela pěkný kluk, poměrně vysoký a postavičku

jak lusk... Přes hlavu má přehozenou kapuci, takže

nejsou vidět vlasy, ale obličej má pěkný..., kdyby na

mě tedy nezíral jako vrah a nezamířil si to přímo

ke mně. No výborně, nakonec tu budu mít dva

psychouše, co teď?

Babča si to šinula dál, teď dokonce odstrčila paní,

která jí stála v cestě. Něco si pro sebe zamumlala

a podívala se na kluka. Podívala jsem se taky –


zastavil se, zúžil oči do uzounkých čárek (všimla

jsem si, že má úplně tmavé oči, a hned si pomyslela,

jestli není na drogách), něco zasyčel a otočil se

k odchodu. Tak že by žebrák? Vyklidil pole před

konkurencí?

Bába pokračovala, už ji ode mě dělilo posledních

patnáct dvacet kroků.

Nemám kam utéct – už aby tu byl autobus! Ale ten

nikde a ona byla i přes pokročilý věk samozřejmě

rychlejší. Prodrala se frontou čekajících a reptajících

lidí a to už jsem jí pohled naštvaně opětovala. Začít

teď utíkat, navíc před starou bábou, by bylo vážně

trapné.

Jen se usmála a přišla až ke mně – určitě chce jen

vyžebrat pár drobných, doufala jsem a otevírala

kabelku.

„Věřím vám,“ zaskřehotala ale místo toho, pak

složila prsty do V a poklepala si jimi dvakrát na

srdce.

„Ehm – cože?“ vypadla ze mě opravdu inteligentní

odpověď. Ona se ale jen otočila a šla si zase sednout,

už se na mě ani nepodívala.

Zato lidi koukali... Všude okolo se k sobě nakláněli

a zvědavě si šuškali – a já mám navíc stále spadlou

čelist, musím vypadat jak imbecil.


Zadívala jsem se do země a modlila se, aby už

ten zatracený autobus přijel. Kdyby tak dnes řídil

ten mladý řidič – je fakt sympaťák a já ho tak

nějak beru, jako by byl taky Ochránce. Tam budu

v bezpečí.

Konečně přijíždí autobus a zase štěstí! Můj řidič sedí

za volantem! Nasedla jsem, a zatímco nastupovali

ostatní, sledovala jsem nástupiště. Babča ke mně

seděla otočená zády, kluk feťák žebrák (nebo co

vlastně) nikde nebyl a koloušek v džísce pořád

koukal jinam. Tos mi teda pomohl, Ochránče,

ušklíbla jsem se.

Teď už se můžu pohodlně usadit a v klidu se začíst

– s tímhle řidičem se opravdu cítím v bezpečí a na

nedávné události nechci myslet, protože vůbec

netuším, co měly znamenat. Jen bych vymýšlela

další teorie a sama sebe strašila ještě víc, než se to

zatím daří ostatním.

Po příjezdu domů mě jako obvykle vítal jenom

manžel; snažila jsem se nedat před ním najevo, jak

jsem rozrušená – stejně to určitě nic nebylo.

„Ahoj, kluci šli bobovat, máme chvilku jen pro

sebe,“ přivítal mě a pomohl z bundy. „Jak bylo

v práci?“

Vděčně jsem se usmála – konečně něco normálního,

po tom dnešním dramatu...


„Nic moc, navíc se nějak necítím dobře, jsem taková

unavená – spíš vyšťavená... Potřebovala bych chvíli

zalézt někam do koutku a čučet do blba, snad by si

mozek odpočinul a začal spolupracovat,“ promnula

jsem si spánky. „Co ty?“ odvětila jsem, abych si taky

jen nestěžovala.

„Ale, znáš to,“ mávl rukou, „práce jak na kostele.

Zase jsme museli měnit skoro celý motor, hrůza.

Naštěstí mám ale unavený jenom tělo,“ pevně si mě

k sobě přivinul.

„Hm, to bych taky brala,“ zašeptala jsem odpověď

a ze všech sil se snažila nemyslet na nedávné

zážitky. Manžel pracuje jako automechanik v jedné

dopravní firmě, opravuje náklaďáky. Baví ho to, má

tam skvělý kolektiv a mnohem šikovnější pracovní

dobu než já, takže bývá doma brzy a dává pozor

na syna a částečně i na mého pubertálního brášku,

který s námi posledních sedm let žije – od té strašné

havárie, kdy nám zemřeli oba rodiče. Na naprosto

přehledném a rovném úseku jejich auto vyjelo do

protisměru a zastavil ho až strom. Oba byli na místě

mrtví, bráška ale jako zázrakem přežil téměř bez

zranění a já požádala o jeho svěření do péče.

Jsem moc ráda, že manžel takovou práci má, i když

vydělá sotva půlku toho kolik já. Nevím, jak bych

to období po nehodě zvládla, kdyby nebyl doma


pokaždé, když jsem ho potřebovala. Naštěstí

mu nevadí, že máme prohozené role a já živím

rodinu, stejně o mně z legrace prohlašuje, že jsem

převlečený chlap – a já se tomu ani nebráním.

„Co kdybych udělal večeři a ty se šla ven projít

se psem? Mohla by sis u toho trochu odpočinout

a vyčistit myšlenky...“

Zlatej chlap. Vážně.

„Ne, to je dobrý, u vaření si odpočinu taky,“

s úsměvem jsem jeho ušlechtilou nabídku odmítla.

„Navíc se mi v tomhle počasí vážně nechce zase

ven, jsem ráda že jsem doma a v teple. Kluci se taky

brzy vrátí ze sáňkovačky a budou mít hlad jako

vlci. Ty jsi fakt zlatej, už jsem ti to dneska řekla?“

přinutila jsem se k srdečnému tónu.

„Hm, dneska ještě ne,“ zazubil se na mě a dal mi

pusu. Šla jsem se chopit svých domácích povinností,

abych své chlapy nakrmila dřív, než si dají k večeři

oni mě.


2. KAPITOLA

Následující den jsem při cestě autobusem hodně

přemýšlela. Ani jsem si nečetla, i když jsem

samozřejmě měla knížku jako obvykle s sebou.

Pořád nevím, jestli mám vyšilovat. Instinkt mi říká,

že ano, události ze včerejška ten pocit ještě posilují.

Ale co když je to fakt jen paranoia? Co když jsem

opravdu nemocná, mám nějakou poruchu, jsem

blázen? Nebo co když byla blázen ta divná ženská

včera? Měla bych si zajít ke cvokaři? No jo, jenže co

bych mu řekla?! Už to vidím: „Pane doktore, mám

takový divný pocit, že se něco stane, a včera jsem si

myslela, že vidím v metru ležet bezdomovce a nikdo

jiný ho neviděl,“ – ehm, jízdenka do Bohnic nebo

jiného léčebného zařízení, případně velmi silné

medikamenty. Na to se zatím necítím.

Navíc tak nějak vím, že jestli jsou moje předtuchy

pravdivé, můžu s tím něco udělat. Evidentně mám

nějaký druh psychických sil a možná je mám za

nějakým účelem... Třeba se mi podaří někoho

zachránit. I jeden život za to stojí, abych neházela

flintu do žita a našla v sobě sílu hrát si na normální,


fungovat jako každá jiná ženská, pomalu se

připravovat na všechno a vyčkávat.

Po příjezdu na konečnou u metra jsem očima zase

hledala svoje Ochránce a i tentokrát jich pár našla.

Naštěstí tam nebyla ta divná ženská ze včerejška,

ani zfetovaný mladík – dneska se vestibulem

poflakovalo jen několik starších chlapů, řekla bych,

že Ochránci byli dva z nich. Poděkovala jsem jim

neurčitým úsměvem. Byla jsem si jistá, že si ho

všimli, evidentně mě totiž sledovali...

Dnešní jízda metrem naštěstí proběhla úplně

normálně, což mě na jedné straně uklidnilo, na

straně druhé to ale jen přililo olej do ohně mých

pochybností, jestli jsem po psychické stránce

v pořádku.

No co, to stejně teď nevyřeším, pokrčila jsem

v duchu rameny, budu se tím když tak zabývat, až

bude potřeba.

„Ahoj, Maruš, jak je? Já se dneska necítím nic moc,

špatně jsem spala a měla jsem noční můry. Slyšelas

v noci tu bouřku?“ vítala mě v práci recepční Sylva.

Vypadala bledá a nevyspalá.

„Počkej – bouřku? U nás na vesnici žádná bouřka

nebyla, teda aspoň o ní nevím,“ snažila jsem se

vzpomenout, jestli jsem náhodou v noci neslyšela

hrom nebo tak něco.


„Vypadá to, že byla jen nějaká lokální – ptala jsem

se i rodičů a u nich byl taky klid,“ brebentila Sylva

dál, zatímco jsem si zapínala počítač. „Ale u nás

v Petrovicích to byla hrůza! Blesk za bleskem, rány

jako blázen, do toho ten vítr se sněhem tak divně

skučel, strašně jsem se bála. A byla mlha, nechápu,

jak mohla být mlha při tak silným větru...,“

zamumlala do neurčita.

„Hm, to je divný,“ začala jsem jí věnovat víc

pozornosti, „myslíš jako opravdická mlha? Nebyl to

spíš jen zvířenej sníh? Jako že by to jako mlha jen

vypadalo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne, Maruš, to byla opravdu mlha,“ potvrdila vážně.

„Byla jsem večer venčit Boxera (jejího psa z útulku,

boxer jménem Boxer, přijde mi to legrační), a i když

jsem se snažila o nejrychlejší vyvenčení v historii,

tak můžu stoprocentně potvrdit, že to byla mlha.

Znáš to, takový ten hnusně lepkavý pocit, jak je

kolem tebe vlhko... A do toho strašná chumelenice;

bylo to vážně divný, vůbec nebylo vidět, odkud

ten sníh padá, takový matoucí,“ pokrčila rameny.

„No a pak začala ta bouřka, takže jsem se ven

už nedostala, Boxer zalezl do botníku a vyl jako

splašenej, až na mě přišli sousedi. Takže jsem toho

vážně moc nenaspala,“ rozvedla dál a potlačila

zívnutí.


„Tak pojď, dáme si dvojitý kafe, to tě probudí. Já

se taky cítím unavená, taky mi to bodne,“ pozvala

jsem ji a společně jsme zamířily do kuchyňky.

„To jsem ráda, že jdeš se mnou, musím ti totiž

ještě něco říct,“ zašeptala Sylva, když jsme byly

v soukromí kuchyňky a mně se najednou hrůzou

sevřel žaludek.

„Neříkej, že se ti včera stalo ještě něco divného?“

vymačkala jsem ze sebe opatrně.

„Ale vůbec ne, naopak!“ uklidnila mě už nahlas

– a já si teprve teď všimla, jak se jí lesknou oči

a červenají tváře. „Jak jsem s Boxerem vypálila do

té chumelenice, abych byla co nejrychleji zpátky,

normálně jsem málem srazila nějakého chlápka,“

skoro zazpívala a trochu poskočila. Musela jsem

se usmát. „Teda ne jen tak ledajakého,“ plácla se

doprostřed hrudníku a protočila oči. Vypadala jako

omdlévající hrdinka z prvorepublikových filmů.

„Ten chlap byl neuvěřitelně krásnej, to jsem ještě

neviděla! A víš, co je nejlepší?“

„Ne – je svobodnej a pozval tě na rande?“ hádala

jsem.

„No, to taky...,“ koketně zamrkala řasami.

„No nekecej, ty sis domluvila rande?! To mi musíš

říct fakt dopodrobna!“ kroutila jsem se zvědavostí.


„Když mě nebudeš přerušovat...,“ hodila po mě

přísným pohledem. Naznačila jsem, že si zamykám

pusu na zámek, a netrpělivě čekala na další

vyprávění. Nevím, proč se mi žaludek pořád svírá

děsem, určitě to s tím nijak nesouvisí, jsem asi

fakt paranoidní. „Představ si, je to cizinec, víš, že

ty miluju...,“ začala se Sylva ovívat a já se znovu

usmála. „Vypadal takovej ztracenej, ptal se na cestu

do centra, prý bydlí v tom motýlku, který je kousek

od našeho baráku. A je tak galantní – normálně mi

políbil ruku!“

„Políbil ruku?“ vyprskla jsem. „To jako vážně?

Prosím tě a při jaký příležitosti ti líbal ruku?“

culila jsem se a vyzvídala, přesně, jak se ode mě

očekávalo.

„No, poradila jsem mu přece, jak se dostane do

centra, ne?“ Sylva se zavlnila v bocích a rukou

elegantně ukázala na ledničku – vypadala spíš jako

letuška, která upozorňuje na nouzové východy.

„A je vážně moc hezkej, vysokej, štíhlej tak akorát,

blonďatý kudrnatý vlasy,“ – fuj, to fakt nemusím –

„a úžasně hluboký tmavý oči. Ty máš oči jako hořká

čokoláda, ale on je měl ještě tmavší, vypadaly až

černý. Úplně jsem se v nich ztratila... Jak jsem do

něj totiž včera vrazila, málem bych upadla, kdyby

mě nezachytil – je vidět že má fakt velkou sílu, ani


se nezakymácel – a když jsem se vzpamatovala

z toho leknutí, tak jsem ze sebe vykoktala omluvu

a podívala se mu do očí. Měla jsem pocit, že se mi

podlomí kolena a upadnu, no úplně mnou projelo

vzrušení, to se mi ještě nestalo! On se usmál – má

krásný, zářivě bílý zuby a takovej rošťáckej úsměv,

dokonce má v jedné tváři dolíček – a já normálně

nemohla popadnout dech...“

Sylva vypadala, že je úplně mimo.

„To zní dobře, kolik mu je?“ přerušila jsem její

chvalozpěvy.

„No, já se ho neptala – to by bylo fakt blbý – ale

vypadá tak na dvacet pět, možná třicet, dá se to

těžko poznat. A pozval mě na rande, jak jsi správně

uhodla. V pátek pro mě přijde k našemu vchodu,

bude tam prý čekat. Nechtěla jsem mu hned

říkat moje příjmení, aby mě nemohl otravovat,

to chápeš...,“ uff, chytrá holka. „On se na to teda

ani neptal, prostě navrhl, že by na mě v osm večer

počkal před vchodem a mohli bychom zajít na

večeři...,“ zasnila se a zírala do stropu.

„Sylvi, to je báječný, moc ti to přeju!“ odpověděla

jsem vesele a myslela to upřímně. Koukala jsem na

ni, jak celá září, a radovala se s ní.

Sylva je nejhodnější a nejkrásnější stvoření, co

znám – postavu má jak modelka spodního prádla


(je báječně štíhlá, ale pořád vypadá žensky proti

anorektickým modelkám z televize), tmavě hnědé

vlasy pod lopatky, tak husté, že si z nich uplete

cop silný jako moje ruka, krásně lesklé a zdravé.

S takovouhle přírodní barvou si nikdy nemusela

vlasy barvit a je to na nich vidět. Oči má proti tomu

v tom nejzářivějším odstínu modré. Dokonale

souměrný obličej jí krášlí pár pih – po celý rok.

A má úžasnou barvu pleti – jak porcelán, nikdy se

neopálí. Ale právě proto, jak fantasticky vypadá,

přitahuje jen chlapy, co ji chtějí na ozdobu a nic

jiného je nezajímá. Hlavně vůbec nevidí, jak úžasná

je uvnitř, a vždycky jí po nějaké době moc ublíží.

Moc bych jí přála, aby našla hodného chlapa, který

ji bude mít rád proto, jaká je, a ne proto, jak vypadá.

„Blbý je, že ho Boxer nemá rád,“ pokračovala

posmutněle. „Řekla bych, že z něj má hrůzu, i když

znáš mýho psa – ten má hrůzu ze všeho. Včera

se k němu ani nepřiblížil, klepal se u vchodu do

baráku a kňučel, vypadal opravdu vyděšenej. Nebo

to možná bylo tou bouřkou?“

„No, uvidíš, třeba to fakt bylo tou blížící

se bouřkou,“ poplácala jsem ji po rameni.

„Každopádně si ho přece nehodláš hned zvát

domů, tak uvidíš na další schůzce – můžete se

domluvit třeba na procházce v parku a vzít Boxera


s sebou. Stejně, kdybyste spolu začali chodit, tak

ho musí brát jako tvoji součást. Boxer už si v životě

vytrpěl dost, přece bys ho kvůli nějakýmu chlapovi

nešoupla zpátky do útulku. A navíc je to dobrý test

osobnosti – kdo nemá rád zvířata, ten nemá rád ani

lidi, a s takovým bys přece chodit nechtěla. Nebo

to zjistit až pozdě,“ projevila jsem se jako dospělá –

přece jen je mezi námi desetiletý odstup... Sylva se

nad mými slovy zamyslela, tak jsme rozpustily náš

kávový pokec a vrátily se každá ke své práci.

Po obědě za mnou ale přiběhla do kanceláře celá

rozzářená a rozrušená.

„Co se děje?“ ptala jsem se opatrně – takováhle

obvykle nebývá.

„Hele tomu nebudeš věřit, on je tady!“ vyhrkla.

„Co – ten tvůj idol? Tady jako tady v kanceláři?!“

vyvalila jsem oči.

„Né, co by tu dělal,“ poklepala si na čelo. „Stojí před

budovou, viděla jsem ho z okna když jsem vyhlížela

taxík pro generála!“

Generál říkáme – samozřejmě jen když u toho není

– našemu generálnímu řediteli inženýru Zahálkovi,

sympatickému pětapadesátníkovi, který to tu sice

vede pevnou rukou, ale umí být i vnímavý a laskavý.

„No nekecej, letím se k tobě mrknout,“ rychle jsem

ji následovala.


„Hele, tamhle, v tom dlouhým kabátě!“ natěšeně mi

ukazovala objekt svého zájmu. Bohužel k nám byl

otočený zády, takže jsem viděla akorát jeho pěknou

siluetu (hmm, vydařený kousek, to se musí uznat)

a hromadu světlých lokýnek vykukujících nad

límcem kabátu. Ty kudrny mi připomínaly barokní

andělíčky, ble. To vážně není moje představa

o chlapovi s velkým Ch.

„Sylvi, jak se vlastně jmenuje? Představili jste se

vůbec?“ zeptala jsem se a doufala, že se ten chlápek

otočí a já ho budu moct detailně prozkoumat.

„Mh-hm, to víš, že jo. Jenže byl takovej vichr, říkal

něco jako ‚Lucius‘ nebo podobně, moc dobře jsem

mu nerozuměla. Zato on Sylvii pochopil hned

napoprvé,“ nasadila přiblblý, zamilovaný úsměv.

Ach jo, ta holka má dost.

„Víš co, tak já se pro tebe obětuju a půjdu si do té

sloty zakouřit, abych ho viděla pořádně zblízka

a zepředu a mohla ti ho řádně pochválit. Ty se

prosím tě snaž koukat nenápadně – jsi tu jak ve

výkladní skříni,“ houkla jsem na ni. Pracujeme

v jedné z těch nových administrativních budov na

Andělu, máme pronajaté celé první patro a recepce

je přímo nad hlavním vchodem. Každý, kdo trochu

zvedne oči, vidí Sylvu přes skleněnou stěnu jak na

dlani. Zvláště teď, když je tak zataženo, že se musí


celý den svítit. Ne že by o tom nevěděla a schválně

neprovokovala chlapy dole ultrakrátkými sukněmi...

Sylva se na mě jen zazubila. „Neboj, mami. Budu se

chovat slušně, hi hi,“ a zakoulela očima.

No nic, do té sloty se mi nechtělo, ale slib je slib.

Šla jsem si do kanclu pro svetr, kabát, rukavice,

kozačky, šálu a čepici a poté, co jsem ze sebe

zdařile udělala cibuli, jsem seběhla schody

a vyrazila hlavním vchodem před budovu. V těchto

okamžicích, respektive v tomto počasí, svou

závislost na nikotinu fakt nenávidím. Ne že by se

tím cokoli změnilo, pořád jsem příliš velký slaboch

na to, abych s tím bojovala.

Venku jsem předstírala, že se chystám telefonovat

a chci trochu soukromí, abych mohla nenápadně

odejít kousek od budovy a tam se zastavit. Moje

paranoia mi dělala ze žaludku preclík a klepaly

se mi ruce, zase bez zjevné příčiny. Navíc se opět

zhoupl tlak nebo něco podobného, takže se mi

po tom běhu zase zatočila hlava tak silně, že

jsem myslela, že se budu muset něčeho chytit,

abych neupadla. Zapálila jsem si cigáro a párkrát

popotáhla, abych se uklidnila. Pak jsem se otočila

směrem k budově, stála jsem tak, že jsem pohledem

musela zavadit o Luciuse (nebo jak se jmenuje),

a konečně se podívala jakoby do oken recepce.


„Kruci!“ ujelo mi vyjeknutí – koukal se přímo na

mě. Oči měl fakt černé, na rozdíl od Sylvy jsem

v nich ale neviděla nic ani vzdáleně hezkého –

poznala jsem v nich toho rádoby feťáka ze včerejška.

Najednou jsem se toho chlapa tak strašně bála, že

jsem nemohla ani dýchat. Nedokázala jsem uhnout

pohledem, ani když se pomalu vydal ke mně –

připadala jsem si jako zhypnotizovaná.

„Sakra, prosím, prosím, prosím, ať se můžu

pohnout, to ne!“ přesvědčovala jsem se v duchu

k nějaké akci. S vypětím všech sil jsem dokázala

nejdřív přimhouřit a pak zavřít oči. Bleskově jsem

otočila hlavu tak, abych Luciuse viděla periferním

viděním, ale nekoukala se přímo na něj. Pořád

pomalým a neskutečně ladným krokem kráčel ke

mně – a stále mi koukal přímo do obličeje. Zbývalo

tak deset kroků a měl by mě. Nevím, co by se stalo,

ale všechno ve mně křičelo, že by to vůbec nebylo

dobré. Konečně jsem silou vůle přinutila své nohy

k pohybu, zahodila cigáro a zbaběle utekla směrem

doprava, kolem budovy. Ze strachu se mi skoro

chtělo zvracet, rychle jsem dýchala a klepaly se mi

nohy – ale já nepovolila, dokud jsem se nedostala

za budovu. Všimla jsem si, že se u protějšího rohu

budovy převaluje nějaký záhadný obláček kouře

a moje panika ještě stoupla. Rychle jsem pípla


zaměstnaneckou kartou, proběhla zadním vchodem

dovnitř, zabouchla dveře a na schodech jsem se

sesypala.

Opřela jsem se o stěnu, nohy mi vypověděly službu

a já si kecla na zadek. Lapala jsem po dechu, cítila,

jak mi po zádech sjíždějí kapičky ledového potu

a po tvářích se kutálejí slzy. Vůbec ničemu jsem

nerozuměla, nechápu tu reakci a ten strach, už to

ale fakt nechci zažít. Hlavně proč? Přece se nebudu

takhle bát nějakého chlapa?! Co chlapa – vlastně

teprve kluka! Musím se vzpamatovat a vrátit se

do kanceláře, bála jsem se, aby se Sylva nešla ven

podívat, co se stalo, a nenarazila na něj – nebo

vlastně ani na mě, s hysterickým záchvatem, který

bych jen těžko vysvětlovala. Jak jsem se pomalu

zvedla, na schodišti zhaslo světlo – je na časovač –

a já se automaticky otočila k vypínači vedle dveří.

„Ježíšmarjá!“ vyjekla jsem znovu a začala couvat

do schodů, tak rychle, jak to jen šlo. Lucius koukal

okýnkem ve dveřích – vysloveně zíral! – přímo na

mě.

„Jdi pryč,“ zašeptala jsem, na víc jsem se nezmohla.

Kupodivu to zabralo – teda alespoň se otočil od

dveří a odcházel. Ještě předtím na mě ale hodil ten

svůj jednodolíčkový úsměv, co Sylvu tak okouzlil,

a mně to přišlo, jako by mi říkal: „Však se ještě


uvidíme, počkám.“ Jako by mi to říkal přímo uvnitř

mé hlavy. Bylo mi zase špatně a musela jsem si ještě

na chvilku sednout, jinak bych upadla...

„To není možný, to prostě nemůže být pravda, já

jsem se snad už opravdu zbláznila,“ otírala jsem si

z tváří slzy a mumlala jsem si šeptem, zatímco se mi

žaludek uklidňoval, hlava se přestávala točit a nohy

se stávaly jistějšími. Musím se vzpamatovat, vrátit

do kanclu a zeptat se Sylvy, co viděla. A musím ji

varovat. Tenhle krasavec totiž určitě není jen tak

obyčejný chlap. Je přesně to, co si představuju, když

čtu upírské knihy. Učebnicový případ upíra...

Takže to vypadá, že z těch knížek začínám už

definitivně bláznit. Protože upíři neexistují! Alespoň

pro většinu populace, která by v Luciusovi viděla

maximálně úchyla. Já, cvok, se samozřejmě stále

snažím všemu přijít na kloub, takže věřím, že je

existence jiného živočišného druhu možná. Abych

byla upřímná – definitivně jsem na ně začala věřit

poté, kdy jsem viděla Interview s upírem (tak ráda

bych Brada Pitta alias Louise utěšila v jeho samotě,

klidně bych se s ním jako upírka živila krysí krví,

on je tam prostě výborný). Připadá mi přirozené,

že lidský druh není tím nejvyspělejším – že ačkoli

jsme sami paraziti, nejsme úplně predátory, a tak

se souběžně vyvinul predátorský poddruh (nebo


naddruh?) člověka. Navíc bájí o upírech je fakt

hodně a jsou opravdu staré. Je toho příliš mnoho,

aby to byla náhoda. Zatím žádný vědec to nedokázal

spolehlivě vyvrátit – a já už vůbec ne.

Jenže mě celý život uklidňuje vědomí, že jsem si to

tak jen vysnila kvůli pěkným chlapům v tom filmu.

A teď potkám upíra za bílého dne v Praze, to je fakt

k popukání...

Zavřela jsem oči a pomalu se vydýchala. Zatímco

jsem o tom přemýšlela, tep se mi pomalu snižoval

a nohy se přestávaly třást. I když zítra asi budou

pekelně namožené – kam se na tenhle sprint hrabe

zimní olympiáda...


3. KAPITOLA

Když jsem se vzpamatovala natolik, abych byla

schopná dojít do kanceláře, seděla Sylva za

recepčním pultem a mračila se jak kakabus.

„Kam jsi prosím tě zmizela?“ vyjela na mě hned,

jak jsem se objevila mezi dveřmi. „Ani ses na něj

nepodívala a zdrhla jsi – cos tam dělala?“

„Ehm, je tam ještě?“ ignorovala jsem její výčitky

a odmítala se jí podívat do očí. Mám, nebo nemám

ji varovat? Co když to pochopí špatně, nebo co když

se mi to opravdu jen zdálo?

„Ne, odešel chvíli poté, co jsi odtamtud vypálila jak

namydlenej blesk. Sešel se s nějakým chlapíkem

z vedlejší budovy a odkráčeli k metru,“ odpověděla

naštvaně. „Vážně? On za mnou nešel?“ zeptala jsem

se opatrně a nevědomky vyvalila oči.

„Prosím tě, proč by za tebou měl chodit?!“ zvýšila

Sylva hlas. „Ani se na tebe nepodíval – koukal

se k vedlejší budově, ty jsi pak vypadala hrozně

vyděšeně a začala jsi zdrhat..., můžeš mi to

vysvětlit?!“

Jo, je fakt naštvaná. To není dobrý okamžik na

otestování, jestli uvěří mé teorii...


„Hele, Sylvi, já bych ráda. Ale nemůžu.“ Rozhodla

jsem se, že jí o tom vážně říct nemůžu, nemám

vůbec žádný důkaz, že měl ten kluk nějaké špatné

úmysly, myslím, že by mi neuvěřila. „Nevím, co to

tam do mě vjelo, prostě mě popadl nějaký záchvat

paniky nebo co. Ještě nikdy se mi to nestalo,

promiň,“ vymlouvala jsem se místo toho.

„No dobře, kde jsi ale potom takovou dobu byla?

Jsi pryč skoro hodinu, Bomba se po tobě už dvakrát

ptala!“ tlačila na mě dál.

A mně se opět na chvíli zastavilo srdce – jestli

to tak půjde dál, mám na svůj poslední den fakt

natrénováno – Bomba totiž říkáme asistentce

generálního ředitele, slečně Anetě Janákové, Dis.

Na svůj skorotitul je strašně hrdá, je jí kolem

padesátky a je to taková atomická babizna, proto

Bomba. Slečna. Pořád. Nějak se jí ještě nedoneslo,

že už jí není dvacet – obléká si modely, které by se

osmnáctileté holky styděly nosit, a chová se ještě

hůř. A s „generálem“ pravděpodobně spí.

Nikdo z kanceláře nechápe, co na ní vidí – vypadá

fakt hrozně a chová se ještě hůř. Samozřejmě

nesnáší všechny ženy, které v kanceláři jsou,

a kdykoli má možnost, dělá nám ze života peklo.

A teď, když generální odjel na týdenní školení


do Anglie, má prvotřídní možnost pěkně si nás

vychutnávat.

Jak mi to Sylva řekla, úplně jsem ztuhla a upíří

halucinace se rázem staly naprosto ničím

v porovnání s tím, co mě čeká.

„Ach jo, cos jí řekla?“ klopila jsem oči, kousala si

ret a doufala, že Sylva vymyslela nějakou dobrou

výmluvu.

„Neboj, jsem prostě geniální,“ mrkla na mě, vztek

už ji evidentně opustil. „Vzpomínáš, jak jsi mi

říkala, že jsi měla mít schůzku s těmi databázovými

specialisty, abyste doladili detaily u toho

nejnovějšího projektu?“

Začala jsem se usmívat od ucha k uchu.

„Myslíš tu schůzku, kterou jsme kvůli počasí zrušili

a všechno včera probrali po telefonu, o čemž nikdo

kromě nás dvou neví?“ zazubila jsem se na ni.

„Zlato, uznávám, jsi geniální. Máš u mě kafe!“

Ano, oslovuju svoje kamarádky zlato. Možná je to

uhozený, ale to je mi fuk.

Měla jsem radost, že vymyslela tak skvělou

výmluvu. Taky mě přirozeně těšilo, že se znovu

nezeptala, kde jsem byla – pořád netuším, jak bych

jí to vysvětlila.

Zhluboka jsem se nadechla, odběhla si do své

kanceláře odložit a vzala si všechny papíry


s poznámkami ze včerejšího hovoru s databázovými

specialisty. Pak jsem odvážně nakráčela do

generálovy kanceláře, dočasného Bombina

království.

Roztahovala se za jeho stolem, jako by jí to tam

patřilo, a už jen z toho pohledu se mi zvedl tlak.

„Paní Svatá, jsem ráda že jste se konečně rozhodla

dostavit do zaměstnání!“ začala zhurta. „Prozradíte

mi, kam jste si v pracovní době odkráčela?“

„Pokud vím, tak na tuto otázku vám již odpověděla

slečna Doležalová,“ odpověděla jsem jí naoko

sladce. „Měla jsem schůzku se společností

PRODATA, abychom probrali požadované údaje

pro nový projekt, o čemž je ale samozřejmě

informován pan generální ředitel, takže nechápu,

proč vás to tak zajímá,“ zakončila jsem možná

trochu ostřeji než obvykle. Bomba ve mně

probouzela vztek opravdu pouhým pohledem

a navíc mi v krvi ještě koloval adrenalin po té

události s „Luciusem“.

„Prosila bych trochu úcty, když se mnou mluvíte!“

naježila se podle očekávání.

„Slečno Janáková, ráda bych vám v tom udělala

jasno,“ trochu jsem se k ní naklonila a můj hlas

přesně vyjadřoval, jaký vztek cítím. „Nemám jediný

důvod vám prokazovat úctu – uvědomte si, že nejste


moje nadřízená. Já se zodpovídám přímo panu

inženýru Zahálkovi a bez ohledu na to, jak ho máte

omotaného kolem prstu, si mé práce váží a plně mě

podporuje.“

„Jak si dovolujete?!“ začala Bomba prskat. „Víte

velmi dobře, že bych vám tu mohla pořádně zavařit,

Marie, tak si dávejte velký pozor, jak se mnou

mluvíte!“

Hm, musí být dost vytočená, že mě oslovila

křestním jménem, normálně se na naši úroveň

nesnižuje a používá jen naše příjmení.

„Podívejte, Aneto,“ vrátila jsem úder a zabodla jí

pohled do tváře, „když se mi budete držet z cesty

a i nadále mě zdvořile ignorovat, budu se chovat

stejně. Ale nemyslete si, že mě můžete zastrašit –

výsledky mé práce jsou mnohem důležitější, než

nějaké pomluvy od sekretářky!“

Otočila jsem se a vydala se ke dveřím.

„No dovolte, já jsem ASISTENTKA, žádná

sekretářka!“ dohonil mě mezi dveřmi její hlas a já

se musela usmát, jak je snadné ji vytočit. „Navíc

si uvědomte, že já na rozdíl od vás vlastním

akademický titul!“ neslo se chodbou z generálovy

kanceláře, zatímco já klidně kráčela do té své

a polohlasem se chechtala.


Byla rozžhavená doběla, budu si muset dávat fakt

velký pozor, aby byly moje výsledky dokonalé

a bezchybné. Ale jinak jsem se docela bavila, tohle

za to stálo. Nehledě na to, že jsem tím trochu

ventilovala to napětí, které ve mně stále narůstalo.

Nijak jsem její poslední řeč nekomentovala,

hodila jsem krátký rošťácký úsměv po Sylvě, která

zaslechla konec našeho rozhovoru, byla očividně

vyděšená a stála na recepci jak solný sloup (na

rozdíl ode mě pro ni Bomba je nadřízená) a zavřela

se do kanceláře, kde jsem s vypětím všeho svého

soustředění dokončila průzkum, který měl být

hotový až za tři dny. Hned jsem jeho výsledky

odeslala zadavatelské firmě a generálovi v kopii,

snad mě to před Bombinou pomstou dostatečně

ochrání.

Bohužel jsem neměla možnost si do konce dne

promluvit se Sylvou, Bomba ji totiž pořádně

proháněla. Chudák holka, odnesla to za mě... Bylo

mi to vážně líto, nemohla jsem jí ale teď nijak

pomoct, umínila jsem si proto alespoň, že jí druhý

den koupím kytičku, abych se omluvila.

Cesta domů proběhla bez komplikací, i když jsem

se musela pěkně dlouho přesvědčovat, abych vůbec

vylezla z kanceláře, až jsem opět nabrala zpoždění.


Po příjezdu jsem si užívala toho, že mám navařeno,

a vytáhla kluky na koulovačku a sáňkování.

Byla jsem ráda, že se k našemu blbnutí přidal

i Tomáš, můj dospívající bratr, který jindy jakoukoli

podobnou aktivitu pokládal za ztrátu času a děsný

„vopruz“. Bylo neuvěřitelné, jak moc jsme byli

s manželem pubertální proti němu, který na to

jako jediný měl díky svému věku nárok – a přesto

se choval v některých ohledech jako mnohem

starší než my. Jeho oblíbenou činností bylo hledání

v encyklopediích, čtení cestopisů a samozřejmě

ohromování holek získanými znalostmi a sem tam

galantním chováním.

Vybral si svůj styl, choval se jako gentleman z éry

němých filmů, a tak měl na každém prstu pět holek,

které si nejdřív úplně podmanil a teprve, když do

něj byly zamilované až po uši, je něžně svedl. Pak se

jim nějak víceméně přirozeně odcizil, aby si mohl

najít jinou „oběť“.

I když se mi to moc nelíbilo, on se ke svým dívkám

choval hezky, neubližoval jim, svým způsobem je

měl rád. Ale říkal, že prostě hledá tu pravou, navíc

si prý potřebuje trénovat strategii. Jako „náhradní

matka“ bych detaily z jeho intimního života asi

neměla vědět, Tomáš měl ale vždy porozchodový

splín, kdy se mi beze studu svěřil se vším. Taky ho


trápilo, že je pro něj tak snadné získat si dívčí srdce

a přitom ve svém cítit jen prázdno – chápala jsem

ho, v pubertě jsem zažívala skoro totéž.

Není to zlý kluk, za to jsem byla ráda.

Podle toho, že s námi zůstal doma – včera byl

venku s naším sedmiletým synem Edou a dneska se

dokonce se zapojil do našeho hromadného blbnutí

– jsem usoudila, že zase ukončil nějaký vztah

a potřebuje se trochu vzpamatovat; budu si s ním

muset později promluvit a trochu ho rozveselit.

Po večeři mě Tomáš ale předběhl – poprosil,

jestli bych se nemohla jít podívat na jeho referát

z biologie, a jelikož je v biologii na rozdíl ode mě

vážně dobrý, bylo mi jasné, že je to jen záminka.

Manžel jen pokrčil rameny, zapnul televizi a nalákal

Edu na hraní nějakých závodů, tohle naše povídání

taky moc dobře znal.

„Co se děje, Tome? Zase s tebou zamával nějaký

rozchod? Potřebuješ pomoc, poradit?“ zeptala jsem

se, když se za mnou zavřely dveře do jeho pokoje

a já si sedla k němu na postel.

„No, rozchod je v tom taky, ale není to pravý důvod

toho, proč si s tebou potřebuju popovídat,“ začal

Tomáš opatrně. „Maruš... Já vím, že máš občas

nějaké ty svoje představy... Myslíš že začínáš

bláznit?“


Tohle mě docela vyděsilo. Ani jemu jsem

samozřejmě nikdy nic neřekla, nemusela jsem. Ale

dodnes respektoval, že se o tom bavit nechci.

„Proč?“ zeptala jsem se zmateně.

Jen se mi podíval do očí. Tak fajn, hra na pravdu,

ach jo...

„Tak dobře,“ povzdychla jsem si a přemýšlela, co

a jak mu můžu říct. „Když já si vlastně nejsem jistá,

ono je to složitý... Je klidně možný, že se ze mě

stává blázen, pořád mám ale takový pocit, že ne, že

je za tím mnohem víc,“ unaveně jsem si třela čelo

a spánky. Zase mě začínala bolet



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist