načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tao koně -- Cesta ženy k uzdravení a transformaci - Linda Kohanov

Tao koně -- Cesta ženy k uzdravení a transformaci

Elektronická kniha: Tao koně -- Cesta ženy k uzdravení a transformaci
Autor:

V knize Tao koně Linda Kohanov vypráví o svém objevování duchovní podstaty koní za pomoci mytologie, vědeckého výzkumu i svých vlastních zážitků. Neobyčejný příběh ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Synergie Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Tao of equus
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Kateřina Lipinská
Skupina třídění: Chov zvířat. Živočišná výroba
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], Synergie, 2014
ISBN: 978-80-737-0266-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Neobyčejný příběh o léčitelských schopnostech koní a vzájemné komunikaci obrací naruby konvenční pohled na tato zvířata. Autorka také pátrá po duchovních principech stojících v pozadí magického propojení mezi koněm a člověkem - v jehož důsledku koně vnímají a reagují na nepatrné změny v lidském rozpoložení. Objevuje v koních prastarý pramen ženské moudrosti a ukazuje, jak tato moudrost dokáže člověka uzdravit a posílit. Časem objevila i neobyčejnou schopnost koní probouzet i v lidech intuici zrcadlením autentických pocitů, které chtějí skrýt - což z nich činí velice účinné terapeutické pomocníky a učitele. Linda popisuje jemné emocionální, až jasnozřivé prožitky, které zažívala po čase stráveném interakcí se stádem. Podrobně se věnuje technikám, které na základě svých zážitků vypracovala, aby s pomocí koní i svým studentům pomohla posílit a propojit vnímání sama sebe v tělesné a duševní jednotě a uvědomit si své mimosmyslové schopnosti. Objevování duchovní podstaty koní za pomoci mytologie, vědeckého výzkumu i svých vlastních zážitků.

Popis nakladatele

V knize Tao koně  Linda Kohanov vypráví o svém objevování duchovní podstaty koní za pomoci mytologie, vědeckého výzkumu i svých vlastních zážitků. Neobyčejný příběh o léčitelských schopnostech koní a vzájemné komunikaci obrací naruby náš konvenční pohled na tato obdivuhodná zvířata. Autorka také pátrá po duchovních principech stojících v pozadí magického propojení mezi koněm a člověkem – v jehož důsledku koně vnímají a reagují na nepatrné změny v lidském rozpoložení. Objevuje v koních prastarý pramen ženské moudrosti a ukazuje, jak tato moudrost dokáže člověka uzdravit a posílit. Časem objevila i neobyčejnou schopnost koní probouzet i v lidech intuici zrcadlením autentických pocitů, které chtějí skrýt – což z nich činí velice účinné terapeutické pomocníky a učitele. Linda popisuje jemné emocionální, až jasnozřivé prožitky, které zažívala po čase stráveném interakcí se stádem. Podrobně se věnuje technikám, které na základě svých zážitků vypracovala, aby s pomocí koní i svým studentům pomohla posílit a propojit vnímání sama sebe v tělesné a duševní jednotě a uvědomit si své mimosmyslové schopnosti.

Dovedným promísením „nadpřirozena“, totiž svých věšteckých snů spolu s výzkumem v rámci své rozsáhlé hipoterapeutické praxe Linda Kohanov vytvořila neobyčejné dílo, které jistě zaujme jak dlouholeté jezdce, tak čtenáře, zajímající se o zkoumání nejhlubších vztahů a vazeb mezi zvířetem a člověkem.

(cesta ženy k uzdravení a transformaci)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Linda Kohanov - další tituly autora:
Tao koně - Cesta ženy k uzdravení a transformaci Tao koně
S koněm mezi světy S koněm mezi světy
 (e-book)
S koněm mezi světy -- Cesta k rozvíjení intuice, vědomí a síly s pomocí koní S koněm mezi světy
 
K elektronické knize "Tao koně -- Cesta ženy k uzdravení a transformaci" doporučujeme také:
 (e-book)
Citový život zvířat -- láska, zármutek, soucítění - úžasná tvář skrytého světa Citový život zvířat
 (e-book)
Masáže koní Masáže koní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LINDA KOHANOV

TAO

KONĚ

Cesta ženy k uzdravení

a transformaci


Tao koně

Linda Kohanov

Z anglického originálu The Tao of Equus přeložila Kateřina Lipinská

Odpovědný redaktor Robert Kubánek

Grafická úprava a sazba Art D, www.art-d.com

Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE

www.synergiepublishing.com

Elektronické vydání první

THE TAO OF EQUUS copyright © 2001 by Linda Kohanov

Translation Copyright © 2014 Synergie Publishing SE

Published by Arrangement with Felicia Eth Literary Representation

ISBN 978-80-7370-266-3 (váz.)

ISBN 978-80-7370-398-1 (e-kniha)


VĚNOVÁNO MÝM UČITELŮM

A SPOLEČNÍKŮM NA TÉTO CESTĚ.

JSOU TO:

Tabula Rasa

Noche

Comet’s Promise

Midnight Merlin

Hawk

Nakia a Nakia


OBSAH

PŘEDMLUVA ............................................................................... 11

PODĚKOVÁNÍ ............................................................................. 15

ÚVOD ............................................................................................ 19

ČÁST PRVNÍ

POSLÁNÍ

Kapitola I

RASA .............................................................................................. 31

Kapitola II

ZTRACENÉ UMĚNÍ NICNEDĚLÁNÍ ....................................... 53

Kapitola III

HLASY PŘEDKŮ .......................................................................... 65

KAPITOLA IV

VÍTĚZSTVÍ DUCHA NAD HMOTOU ..................................... 95

ČÁST DRUHÁ

LÉČIVÉ VODY

Kapitola V

MOUDROST LOVNÉ ZVĚŘE .................................................. 123

Kapitola VI

NADŘAZENOST INTELIGENCE ........................................... 153


Kapitola VII

ZAŘÍKÁVÁNÍ KONÍ .................................................................. 187

Kapitola VIII

ČTYŘNOZÍ TERAPEUTI ......................................................... 219

Kapitola IX

ZRANĚNÝ LÉČITEL ................................................................. 261

ČÁST TŘETÍ

POSELSTVÍ A VÝZNAM

Kapitola X

NEKYIA ....................................................................................... 285

Kapitola XI

OBĚŤ A PŘIJÍMÁNÍ .................................................................. 307

Kapitola XII

MYSTIKOVÉ S CHVOSTY ....................................................... 323

Kapitola XIII

UMĚNÍ SVOBODY .................................................................... 351


11

PŘEDMLUVA

Z

mínky dokládající, jak moc jsou lidé fascinováni koňmi, jsou

staré dobrých patnáct tisíc let: Předchůdci čeledi koňovitých

cválají už na paleolitických jeskynních malbách ve francouzském Lascaux a  pak se přesouvají v  čase, aby se toulali rozlehlými pláněmi evroasijských stepí, kde byli před osmi tisíci lety poprvé ježděni, údajně v oblasti, kde se nyní nachází Ukrajina. Odtud nesli na hřbetech naše předky nekonečnou řadou cizích zemí a  nových světů, aby se konečně usídlili na americkém Západě, navždy spojení s jeho pionýrským duchem.

Nyní, na počátku jedenadvacátého století, koně získávají novou

identitu, přestávají být pouze tahouny, soumary a  prostředky pro ukojení ega, ale stávají se našimi partnery. Proti vší logice se poté, co je v oblasti dopravy nahradila auta a nákladní vozy, koně stali ještě populárnějšími. Nedávné statistiky ze studie s názvem „The Economic Impact of the Horse Industry in the United States“ (Ekonomický dopad koňského průmyslu ve Spojených Státech) uvádějí, že více než sedm milionů lidí se zde věnuje péči nebo tréninku skoro stejného počtu koní. S  celkovým podílem 112 miliard dolarů na americkém hrubém domácím produktu jezdectví přesahuje podíly železničního, nábytkářského, filmového, zpracovatelského a tabákového průmyslu. Z  6,9 milionu koní v  zemi jsou téměř tři miliony chované pro „rekreační“ účely, což znamená, že nejsou využíváni v dostizích, jezdeckém sportu ani na rančích. Pokud čas, peníze ani úsilí, které těmto zvířatům věnujeme, nemohou být vysvětleny praktickou potřebou ani touhou závodit, co nám tedy tato zvířata přinášejí?

Dnes, kdy má turbem vybavené SUV sílu šesti set koní, se zdá,

že tato zvířata pomáhají už jen dobrodružně založeným lidem


12

objevovat hranice vlastního vědomí, čímž vlastně dostávají slibu z dávných mýtů a legend. Pro Řeky, Kelty a bezpočet dalších kultur byli koně magickými bytostmi, božím darem, ochránci před zlem, objeviteli a průvodci duší k posmrtnému životu. Kůň přenášel válečníka mezi světy stejně tak obratně a  statečně, jako přenášel lidstvo po celém světě.

Když jsem v roce 1995 začala psát Tao koně, cítila jsem se silně osamělá a  víc než trochu mimo. Mí koně ve mně něco probudili, něco hlubokého a  v  tu dobu nepopsatelného. Viděla jsem však, že tato zvířata měla zásadní vliv i  na ostatní lidi. Ale nedokázali jsme mluvit o svých zážitcích, aniž to působilo přehnaně emotivně nebo mysticky – a vágně, vždycky až příliš vágně.

Takže jsme si neustále povídali jen o povrchních věcech, souvisejících s koňmi: o výstroji, rasách, tréninkových metodách, problematice kulhání, terapeutických možnostech koní a závodech. Časem tyto detaily odvedly pozornost mnoha z nás, kteří tak ztratili spojení s mocným, ale přesto těžko postižitelným duchem koně, tím duchem, který nás především do stáje přivedl. Důsledkem bylo, že jsme se cítili zrazení a  frustrovaní, i  když jsme nebyli schopní popsat proč, aniž bychom působili jako náladoví, nerealističtí a trapně iracionální. Jak může průměrný student nebo instruktor jezdectví ve zdvořilé konverzaci vyjádřit, že v očích koně našel svou duši, a potom ji zase ztratil kvůli tréninkovým povinnostem a závodění? Co se stane, pokud si to vědomě připustí?

Mou reakcí na toto dilema bylo pokládání dalšího tisíce otázek a  z  nějakého důvodu i  snaha o  jejich zodpovězení: Jak v  nás koně probouzejí touhu otevřít naše srdce a  oživit naši duši? Existují tréninkové principy nebo terapeutické přístupy, které mohou zlepšit namísto potlačit tuto schopnost? Proč takové elegantní, vpravdě královské bytosti nosí lidstvo po světě a trpí naše někdy zlé, jindy komické zacházení a ďábelské skutky? Je to proto, že jim chybí potřebné mentální schopnosti? Nebo jsou to citlivé, vysoce rozvinuté bytosti, které nás chrání, vychovávají, trpělivě vedou a  čekají, až se probudíme do moudrosti, kterou tiše hlídají, zatímco my si odžíváme své adolescentní fantazie o moci a dobývání, často na jejich úkor?

I tehdy, na konci devadesátých let minulého století, bylo směšné, ne-li nebezpečné klást si tyto otázky, přinejmenším na veřejnosti. Když


13

se blížilo datum vydání mé knihy, mnoho známých a přátel se ode mě distancovalo. Většina z  nich na sobě pocítila zvláštní, povzbuzující vliv koní, ale nebyli ochotni se veřejně připojit k někomu, kdo o tom chce psát nebo přednášet. I já jsem byla nervózní. Když byl rukopis po korektuře zaslán do tiskárny a já jsem neměla žádnou možnost něco změnit, budila jsem se uprostřed noci hrůzou, přesvědčená, že po jeho zveřejnění budu zlynčována, upálena na hranici nebo odvlečena do nejbližší psychiatrické léčebny. Kdybych tuto knížku napsala o  nějakých dvě stě let dříve, nejspíše bych nějakým podobným způsobem skončila – nebo bych byla přinejmenším vyloučena ze společnosti.

Jenomže když se knížka objevila v  obchodech a  začala se prodávat, reakce byly naprosto odlišné od těch, které jsem v  obavách očekávala. Jistě, někteří čtenáři si mysleli, že jsem trochu mimo. Ale mnohem více čtenářů – všech kategorií, ale zejména jezdkyně ženského pohlaví – mi psalo, že také zažili podobné spojení se svými zvířaty. A jednalo se o spojení daleko za hranicí racionálního vysvětlení. Popisovali neobyčejné zážitky, sny, náhody a  vazby. Pak se ke mně připojili a začali pátrat hluboko ve sv ých duších, s nezbytnou pomocí svých moudrých koňských průvodců, a nalézali pochopení a pravdy, které tam pohřbili z  nutnosti žít konvenční život. Procitli a  objevili jak skutečnou podstatu koní, jimž byli partnery, tak sami sebe.

Popularita knížky, kterou nyní držíte v  rukou, je důkazem, že mnoho lidí poznává transformační sílu vztahu mezi koněm a člověkem, uznává, že jejich láska ke koním je něco více než nostalgie, sentimentalita nebo uspokojení z rekreačního sportovního vyžití. Mezi námi a těmito úžasnými tvory totiž vskutku něco je. Něco, co není snadné pojmenovat slovy. Tato kniha je mou nejupřímnější snahou to odhalit a zachytit. Doufám, že se ke mně na této cestě připojíte.


15

PODĚKOVÁNÍ

T

ato kniha by nevznikla bez podpory mého manžela, Steva

Roache, jehož hudba a  přítomnost mě neustále provází na

cestě, na níž musí člověk projít temnotou i  světlem a  vše

mi stínovými pásmy mezi tím. Steve nikdy neuhýbá před pravdou a  zná mě lépe než všichni ostatní dvounozí tvorové. Mnohokrát jsem překonala své spisovatelské nesnáze jen díky rezonanci s jeho hudbou a nepopsatelnému porozumění, které mi jeho tvorba zprostředkovává.

Neumím si představit citlivějšího a  současně schopnějšího naklatele, než je Jason Gardner, člověk, který byl ochotný přijmout i  mé nejdivočejší myšlenky a  zážitky; jakkoli občas pochyboval, důsledně mě podporoval doslova na každém kroku. Nemohu vyjádřit dost díků své manažerce Felicii Ethové za důvěru danou tomuto projektu a  za pomoc při nasměrování mých nápadů. Posílám tímto mnoho pozdravů i jejím dcerám a jejich novému koni!

Přála bych si, aby tu mohla být moje matka Martha Kohanovová a aby mohla držet v rukou tuto knihu. Nikdy nepochybovala o tom, že bude vydána, a věřila mi, když nikdo jiný nechápal, oč se snažím – třebaže jsem ji nikdy nedokázala dostat na koňský hřbet.

Vyjadřuji také nekonečnou vděčnost svému otci, Nicholasi Kohanovovi, který svými vizemi, soucitem a  osobním sebeobětováním zadržel „jedovaté vody černého moře“, aby mi předal „moudrost předků koní“ ve své bouřlivé krvi.

Velmi si cením důvěry své sestry, Kathryn Vrabelové, jejího manžela Myrona, jejich dcery Brianny a mé tety Kathryn Jonesové, důvěry, kterou vložili do tohoto projektu, ačkoli se se svým pattersonovským smyslem pro humor podivovali intenzitě mého psacího


16

„maratónu“. Zdravím svou novou neteř Reimi, která si v  krvi nese moudrost čínských mudrců.

Zvláštní dík patří osvíceným jezdcům a  trenérům, kteří mi pomohli otevřít Epona Equestrian Services (Jezdecké služby Epona): Julii Colemanové, Paulu Freyovi, Cathii Hookové, Stacey Kollmanové, Daně Lightové, Shelley Rosenbergové a  Cathy Schreiberové. Díky Buckovi a Daně Lightovým za to, že mi vyprávěli své příběhy a podělili se se mnou o svou moudrost při skvělých obědech na jejich ranči v jižní Arizoně. Linda Zimmermanová a Georges Sarah, majitelé Ranče v  Tucsonu (The Ranch in Tucson), překročili v  mnoha ohledech míru přátelských povinností, aby mě podpořili při psaní této knihy.

Jsem zvlášť zavázána svým mentorkám v  oblasti hipoterapie a „zvířecí komunikace“, profesionálkám, které respektovaly mou vizi a podělily se se mnou o svou těžce nabytou moudrost. Jsou to: Laura Brinckerhoffová, Barbara Rectorová, Maureen Fredricksonová, Dianna Hineová, Sharon Callahanová, Tamara Solangeová a  Vita Lobelleová.

Speciální díky patří Patricii Hurshové a  Kathleen Ingramové, jejichž intuice mě přivedla na vyšší úroveň jak v práci, tak v životě. Díky Lewisi Mehl-Madronovi za tu jednu velmi podnětnou schůzku. Ráda bych také poděkovala „koňské umělkyni“ Kim McElroyové za mnoho inspirace na poslední chvíli, stejně jako Judy Delanové za mnoho inspirace v počátcích mé práce – a za pomoc mé klisně Rase.

Není pochyb o tom, že jsem se od svých žáků naučila přinejmenším tolik jako oni ode mě. Srdečné díky proto náleží Hope Crabtreeové, Betty Franklinové, Ernestině, Joshuovi a Lindě, rodině Florezových, Biance, Autumn a Ellen, Jillian Lessnerové, Jess DeVaneyové, Lori a  Kenu Shaverovým a  mnoha dalším lidem, kteří mi dovolili předestřít čtenářům jejich příběhy, byť pod pseudonymy. Speciální díky patří dvěma odvážným ženám, jejichž paralelní životy se spojily v kazuistice „Joy“. A nikdy nekončící přísun jablek a mrkve přeji svým čtyřnohým žákům, kteří byli bezpochyby mými největšími učiteli.

Ráda bych poděkovala též svému prvnímu manželovi K., se kterým jsem narazila na tolik překážek a  otázek... V  našich chybách byla skryta velká moudrost.


17

Zvláštní díky věnuji minnesotskému básníku a  esejistovi J. Otisi Powellovi za nepřetržitou podporu, uměleckou inspiraci a žhavé diskuze. Je jedním z  mála městských obyvatel, které jsem potkala, který měl odvahu a výdrž jezdit Tabulu Rasu podle své vlastní, mocné, stále se vyvíjející „Theologie“. Zjistila jsem, že i  on byl zasažen „koňským věděním“, když jsem četla konec jeho básně „It’s All Dat: Photographs of Tucson“:

Divocí koně naší touhy

prchají v horském větru

a odnášejí nám zdravý rozum.

Jen tak.

Jen pro zábavu.

Nehynoucí vděčnost patří mému stádu za to, že dělá právě toto.

O

V  době, kdy šla tato kniha do tisku, se zástupci Equine Facilitated Mental Health Association (EFMHA, Asociace podpůrného psychoterapeutického ježdění), zvláštní zájmová sekce North American Riding for the Handicapped Association (NARHA, Severoamerické asociace jezdectví pro handicapované) sešli se zástupci z dalších sekcí NARHA, aby společně vytvořili konzistentní terminologii, standardy a postupy pro různé aktivity, využívající koní v terapii. Terminologie užitá v  této knize je založena na názvosloví používaném nejčastěji vůdčími osobnostmi na tomto poli na začátku roku 2001.

Epona Equestrian Services (Jezdecké služby Epona) nabízí psychoterapeutické programy založené na kontaktu s koňmi, vedené důvěryhodným psychiatrickým profesionálem a instruktorem terapeutického ježdění. Tento tým zajišťuje soukromé lekce a kurzy pro osoby, trpící závažnými psychickými obtížemi. Epona se také specializuje na Equine Experiential Learning (zážitkové učení s  pomocí koní), definované EFMHA jako „přístup zahrnutý ve vzdělávací klasifikaci


18

terapeutického ježdění, který se také rozděluje na terapeutické komponenty“. Tato setkání „jsou organizována instruktorem terapeutického ježdění s  doplňujícím výcvikem v  zážitkovém učení s  pomocí koní“ a zdůrazňují „interaktivní povahu emocionální, mentální, sociální, fyzické a spirituální pohody účastníků.“

Podle EFMHA „zážitkové učení s  pomocí koní podporuje osobní zkoumání pocitů a  chování, zatímco podpůrná psychoterapie s pomocí koní jak podporuje osobní zkoumání pocitů a chování, tak umožňuje jejich klinickou interpretaci.“ Účastníci, kteří během zážitkového programu v Eponě objeví závažné osobní záležitosti, vyžadující pomoc, jsou ihned doporučeni k  některému z licencovaných psychoterapeutů, kteří mají v tomto programu roli poradců.

Publikující psychiatr a profesor z Pennsylvánské univerzity Aaron Katcher, M.D. říká, že „toto je dobrý klinický důkaz, že kontakt s koněm může dramaticky usnadnit pokrok v psychoterapii, zejména v integraci verbální a neverbální komunikace.“

Katcher, který je také viceprezidentem Animal Therapy Association (Asociace animoterapie) a zdravotnický ředitel společnosti People, Animals, Nature, Inc., ale také poznamenává, že „práce s  koňmi je provázena rizikem a  měla by být provozována pouze pracovníky, kteří jsou dobře vyškoleni a dokáží citlivě komunikovat jak s koněm, tak s pacientem. Tato dovednost není vlastní každému a nemůže být osvojena na krátkém semináři. Naneštěstí, protože díky atraktivitě terapie s  pomocí koní jsou nabízeny nepřiměřeně krátké tréninkové programy jako prostředky kvalifikace terapeutů. Profesionálové v  oblasti péče o  duševní zdraví doporučující tyto služby svým pacientům by měli být opatrní při hodnocení kvalifikace těchto praktiků.“ Pomoc při nalezení kompetentního praktika může nabídnout NARHA (800-369-RIDE). Webová stránka Tao koně (www.taoofequus. .com) také uvádí seznam regionálních i národních odborníků v oblasti terapie s pomocí koní a komunikace se zvířaty.


19

ÚVOD

E

instein přesně věděl, co chce od života. Patnáct let pilně pra

coval, aby se stal mistrem ve svém oboru, a třebaže měl ještě

do důchodu daleko, zoufale potřeboval změnu tempa. Odmítal překonávat další překážky. Odmítal už dál učit základy bandu amatérů, kteří nedokázali ocenit rafinované umění, které se jim snažil předat. Toužil po citlivé, vzdělané společnici, která by se alespoň potenciálně dokázala vyrovnat jeho talentu, někoho, koho víc zajímalo získávání nových zkušeností než sláva, patronku, ochotnou jej podporovat výměnou za soukromé lekce jeho umění.

Problém byl, že Einstein měl čtyři nohy a nemluvil žádnou řečí,

kterou používají lidé. Namísto toho se stal tím, čemu se říká „problémový“ kůň, a jeho majitelka si nebyla jistá, zda mu dokáže najít dobrý domov. Lidé chodili a  obdivovali ho, někteří dokonce přinášeli balíky peněz, ale Einsteina nedojímalo drahé oblečení ani přepravníky svítící novotou. Bylo mu jedno, jak slavnou budoucnost mu malovali nebo jaké měli závodní výsledky. Ve skutečnosti čím luxusnější a sebestřednější se jeho potenciální kupci zdáli, tím větší peklo jim Einstein při zkušební jízdě připravil. Lekal se a vzpínal a někdy se mu podařilo otravného člověka shodit; tyto způsoby dovedl k  dokonalosti během své nedlouhé, zato ale frustrující kariéry školního koně. Jindy se zase nenechal nasedlat, uhýbal, vzpínal se a nepostál, zejména v přítomnosti mužů, kteří měli ambice na něm skákat.

Nakonec jeho majitelka požádala o  pomoc Tamaru Solange,

trenérku, která byla nejen zkušenou „klasickou“ jezdkyní, ale vládla také velmi vytříbenou intuicí. Nějakou dobu sbírala informace o  Einsteinovi a  jeho minulosti, meditovala u  něho a  využila metodu, kterou nazývala „svalová prověrka“, aby si potvrdila své tušení


20

ohledně Einsteina a  několika dalších koní v  jeho blízkosti. Posléze sepsala následující inzerát: Importovaný holštýnský valach s  velkou silou. Krásný projev na obdélníku. Pro zkušeného drezurního jezdce nebo profesionála. NENÍ vhodný jako školní kůň. Vyžaduje zkušenou a citlivou jezdkyni.

Když tento inzerát v  jezdeckém časopise zahlédla Allison Randall, začalo jí bít srdce jako o závod. Allison, trenérka s dvacetiletými zkušenostmi v  drezurním ježdění a  všestrannosti, cítila, že se právě ocitla na důležitém rozcestí své kariéry. Potřebovala pokročilého koně-učitele, takového, který zná cviky vyšší drezury, je dostatečně trpělivý, ale zároveň natolik náročný, aby si na něm vypilovala své dovednosti. Takového, který by vylepšil její styl, zejména preciznost, načasování a rovnováhu, aby pak tyto dovednosti přenesla na mladé koně, které trénovala a předváděla na závodech. Hledala koně, jako byl Einstein.

Když Allison dorazila do hřebčince, musela nejprve absolvovat hodinový pohovor, než jí bylo vůbec dovoleno vstoupit do stáje a  Einsteina spatřit. Majitelka a  trenérka, které inzerát podaly, chtěly vědět vše o ní i o jejích záměrech s tímto koněm. Konečné rozhodnutí ale stejně zůstalo na Einsteinovi. Než vsunula nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla, byla Allison velmi nervózní, vůbec si nebyla jistá, jestli bude schopná jezdit koně tohoto formátu. Ale navzdory jejímu momentálně tak zranitelnému emocionálnímu stavu, anebo možná právě proto Einstein vypadal, že uhodl, co Allison chce, a  velkoryse vykompenzoval její nedostatečnou koncentraci. Kůň reagoval na nejjemnější pobídky, a i když udělala několik chyb, které Einsteina normálně rozčilovaly, dokázali spolu tito dva předvádět i náročné cviky. Když Allison seskočila, Einstein ji následoval po jízdárně, jako by ji znal celý život. Každý, kdo sledoval toto předvedení, měl slzy v očích a majitelka snížila cenu, aby Allison finančně ulehčila.

Skoro celý rok předtím Einstein systematicky vylepšoval svou pověst potížisty a někteří měli za to, že se úplně zbláznil. Přesto byl dostatečně schopný se z  tohoto stavu opět dostat. Třebaže později od něj Allison vyžadovala stále více (neboť se zlepšovaly její vlastní dovednosti), Einstein v  její blízkosti zůstával stále dokonalým gentlemanem. Ostatně jím zůstává stále a zdá se, že bere tuto svou práci


21

velice vážně. Každý den poté, co je odježděn, vyčištěn a  nakrmen, stojí před svou stájí, sleduje jízdárnu, pozoruje, jak Allison trénuje ostatní koně, a jako by si v duchu dělal poznámky.

Mohou si koně vybírat? Mají svou vlastní vůli? Jak vědí, co si lidé myslí a cítí? Je v tom něco nadpřirozeného, nebo jen zkrátka dokážou tak perfektně číst řeč těla svých majitelů?

Jsou koně duchovní bytosti se svým vlastním údělem? Pokud ano, co má tento úděl společného s budoucností člověka, zejména dnes, kdy stroje převzaly většinu funkcí, které dříve plnila zvířata? Jak by historie lidské civilizace vypadala v očích koně? Jaká je koňská mysl ve srovnání s  lidskou? Které aspekty koňské mysli by si lidé mohli ku svému prospěchu osvojit? Co mají společného všichni dobří horsemani bez ohledu na styl ježdění a národnost? Proč jsou ženy tolik přitahovány koňmi?

Toto jsou některé z otázek, které se Tao koně snaží zodpovědět. Protože jezdectví bylo spojováno vždy jen s  dobýváním, šlechtou nebo soutěžením, mnoho z  vrozené moudrosti koní zůstává zatím nevyužito. Tato citlivá zvířata, zcela postrádající dravost, reagují na události způsoby, které jsou tradičně spojovány s  ženskostí; proto má mnoho amatérských majitelů koní (i  překvapivé množství profesionálních trenérů) problém těmto aspektům koňského chování porozumět. Kurážný hřebec, desetkrát těžší než průměrný člověk, projevuje na závodech agresivitu a nezkrotnost. A t ento projev koňské síly nemůže být efektivně zkrocen ani hrozbou, ani nátlakem. Proto může padesátikilogramová žena úspěšně trénovat nezkrotného mustanga metodami, které nejsou ani tak nápadné, ani tak rázné jako metody urostlého, metr osmdesát vysokého kovboje. A přesto ji kůň bude respektovat neméně, nebo i  více právě pro její mírný a vstřícný přístup.

Když jsem se v roce 1993 začala zabývat záludnostmi vztahů lidí a koní, překvapilo mě, jak málo o tomto tématu bylo napsáno. Objevily se sice bestsellery jako Muž, který naslouchá koním od Montyho Robertse a Zaříkávač koní od Nicholase Evanse, které potvrzovaly moji víru, že tato oblast fascinuje mnoho lidí, ale tyto knihy zůstávají pouze na povrchu zvláštních a zázračných věcí, ke kterým dochází mezi dvěma druhy bytostí (lidmi a koňmi) na společné cestě.


22

Brzy poté jsem začala bádat na tomto poli, pozorovat a  zpovídat nadané trenéry a  zároveň mnoho jejich nápadů zkoušet se svými koňmi. Studovala jsem fyziologii koňského i lidského mozku; sbírala jsem mýty o  koních a  porovnávala je s  realitou. Všimla jsem si, že někteří majitelé popisují zlepšení kreativity a intuice v  důsledku interakce s  těmito zvířaty, zatímco jiní vykazují pouze frustraci. Pomalu jsem začala přicházet na to proč. Pracovala jsem jako dobrovolnice v terapeutickém jezdeckém zařízení a viděla jsem tam, jak se zlepšila hybnost obětem mozkové mrtvice, jak pacienti po mozkové obrně získávají rovnováhu a zlepšuje se jejich svalová koordinace, jak „v  samotě ztracené“ autistické děti mluví na své koně. V  průběhu tohoto procesu jsem učinila nečekaná a  mimořádná odhalení. Především jsem zjistila, že koně jsou mnohem inteligentnější, než se domníváme, a  tím myslím opravdu mnohem více inteligentní. Pokud mohou žít v  relativně klidném prostředí, koňská mysl doslova lapá všechny drobné rozdíly v  atmosféře, což je v  lidském měřítku běžné pouze pro kreativní génie. Prostým setkáváním se s  koňskými partnery se však jezdci mohou stát podobně citlivými. Našla jsem také podstatné důkazy o tom, že člověk nedomestikoval koně záměrně; spíše naopak. To koně si zvolili soužití s příslušníky raně zemědělského osídlení, což posléze zlákalo některé z lidí ke kočovnému způsobu života, který byl řízen stejně tak koňskými jako lidskými potřebami. V průběhu svého výzkumu jsem získala zcela nový náhled na přirozenost lidské inteligence (a naši široce rozšířenou falešnou představu o ní), na zvláštnosti našeho chování a  na historické chyby, které naše předky svedly na cestu vedoucí k destrukci – a to i ve chvílích, kdy naprosto nebyla nutná.

Pro běžné čtenáře je toto zřejmě nejcennější zpráva knihy Tao koně: abychom pochopili mýty pojící se s  těmito zvířaty, abychom rozptýlili mlhy svých vlastních předsudků, bezpodmínečně se musíme podívat kritickým pohledem na náš vlastní druh. V tomto procesu si nemůžeme pomoci a musíme odkrýt několik tajemství o nás samých, artefaktů pohřbených pod tisícovkami let mužské dominance, s  níž souvisí tendence povyšovat mysl nad city, logiku nad intuici, teritorium nad vztahy, cíl nad cestu vedoucí k jeho dosažení, sílu nad spolupráci.


23

Když jsem se věnovala bádání pro tuto knihu, neustále mě dojímalo vytváření mocných vazeb mezi ženami a  koňmi, vazeb, které zdůrazňují úžasné léčivé schopnosti, neodmyslitelně spjaté se vztahy vzájemného respektu panujícími mezi těmito dvěma druhy. Taoistická linie, táhnoucí se celou mou knihou, je sjednocujícím faktorem při vysvětlování, jak tato zvířata obohacují své jezdce fyzicky, mentálně, kreativně a duchovně tím, že v nich probouzejí zvýšenou smyslovou i  mimosmyslovou pozornost bez ohledu na rozdílnost národnosti, kultury či náboženství. Třebaže jsem původně měla Tao koně za pracovní název, se svým nakladatelem Jasonem Gardnerem jsem došla k tomu, že to je nakonec nejlepší popis hlavní myšlenky této knihy: že koně vnímají svět z ženského pohledu, tedy z perspektivy „jin“. Tento druh je tedy živoucím příkladem úspěchu a efektivity ženských hodnot, včetně vítězství kooperace nad soutěžením, vstřícnosti nad strategií, emocí a  intuice nad logikou, cesty nad cílem. A oslavou kreativního přístupu k životu, který tyto vlastnosti plodí. Taoismus je jedinečný mezi východními i  západními filosofiemi v tom, že nabízí sofistikovaný model toho, jak funguje ženská moudrost a  jak mohou být tyto zpravidla zanedbávané vlastnosti použity, aby zmírnily destruktivní účinky lidské přirozenosti.

Výraz „tao koně“ lze v podstatě přeložit jako „cesta koně“ – s důrazem na léčivé a transformační vlastnosti této cesty. Interakce s těmito zvířaty může působit velmi terapeuticky ve smyslu fyzickém, duševním i duchovním; pomáhá lidem znovu probudit dávno zapomenuté schopnosti, které dokáží uzdravovat choroby pramenící z nerovnováhy moderního života. V době, kdy po koních už nepožadujeme práci na polích ani nechceme, aby nás nosili do válek, pro nás mohou udělat něco mnohem důležitějšího – pracovat na zlepšování nás samých. Tato nová „pracovní náplň“ a budoucí možnosti jejího rozšíření jsou důležitými tématy diskuze, která se rozpoutala kolem knihy Tao koně.

Během posledních pěti let jsem vypracovala sérii programů založených na předpokladech, jež jsou popsány v této knize. Tyto kurzy a soukromá sezení využívají koní, aby se lidé v každém věku a z jakéhokoli prostředí naučili, jak dosáhnout stavu lepší fyzické, psychické, mentální, emocionální a duchovní rovnováhy.

Prostřednictvím své práce a  díky působení společnosti Jezdecké služby Epona (kolektivu trenérů a  psychologů, sídlícího v  Tucsonu


24

a  zabývajícího se terapeutickým potenciálem koní) jsem pochopila,

jak mohou být talentovaní koně nápomocni člověku při jeho vlastním

rozvoji. Epona je jedním z mnoha středisek psychoterapie a zážitko

vého učení s pomocí koní, středisek, jež vznikla po celých Spojených

státech. V  této oblasti, která přitahuje některé z  nejkreativnějších

a  nejsoucitnějších lidí v  jezdecké branži, jsem nashromáždila tisíce

případů, které ukazují, jak vysoce efektivní jsou koně při pomáhání

lidem znovu integrovat svou mysl a  tělo a  při uvědomování si svých

(dosud nevědomých) vzorců chování. Koně nám pomáhají zvyšovat

si sebevědomí, učí nás osvojovat si techniky sloužící ke zvládání stre

su a posilují naši asertivitu, což ve výsledku vede k většímu úspěchu

ve vztazích, kariéře, při studiu i při naplňování rodičovských rolí. Od

roku 1997 nabízejí Jezdecké služby Epona terapeutické kurzy a  sou

kromá sezení ženám, které se staly oběťmi fyzického, emocionálního

a sexuálního zneužití, a výsledky jsou opravdu působivé. Pomáháme

také válečným veteránům z  Vietnamu, obětem drogové závislosti,

lidem závislým na sexu a dospívajícím, kteří mají problémy se zvládá

ním vzteku – ti všichni během naší spolupráce vykazují výrazné změ

ny. Většina našich programů je pojata soutěživě. Vyzýváme studen

ty, aby „své problémy nechali za vraty“. Toto je cenná dovednost pro

závodní kolbiště, ovšem setrvalé potlačování osobních problémů (kte

ré koně ještě zesilují) vede k frustraci, tenzi, vzteku a zlostným výbu

chům, které můžeme vidět u některých jezdců, když jsou pod tlakem.

Mnoho cvičitelů není připraveno řešit psychologické a  emocionální

obtíže, které si jejich žáci přinesou s sebou do stáje, a jezdci na všech

úrovních jsou pak zaskočeni svým nečekaným chováním. Při jezdec

kých lekcích v  našem středisku Epona využíváme zvláštních schop

ností koní vyzvednout toto vše na povrch; používáme také časem

prověřené terapeutické metody a  „uvědomovací“ techniky, abychom

pomohli lidem najít jejich vlastní díl viny na takzvaných „problémech

koní“ a přenést se přes potíže, jež nutně vyvstávají, když se dva různé

živočišné druhy pokoušejí o interakci. Tao koně vysvětluje, jak jezdci

a jejich trenéři mohou překonat tyto obtíže tak, že každý nezdar nebo

těžký úkol budou vnímat jako příležitost k osobnímu růstu.

Myšlenky prezentované v této knize vás jistě budou zajímat i z hle

diska psychologie a  studia vědomí. Jak jsem zjistila, mnoho z  mých

zážitků s koňmi potvrzuje některá z odvážných vědeckých pozorování


25

mysli, emocí a chování. Za tímto účelem v knize probírám také teorie

zabývající se telepatií, odlišnostmi lidského a zvířecího vědomí a auto

nomními archetypálními matricemi moudrosti, díky kterým jsme

mezidruhově vnímaví. V  mém případě je to „koňské vědění“, které

používám při tréninku těchto zvířat, aby mi předali intuitivní, a  při

tom vysoce specifický vhled do problémů, které bych neměla možnost

řešit konvenčním myšlenkovým procesem. Konzultovala jsem své

zážitky s dalšími trenérkami a ty připustily, že také při práci pociťují

tuto sílu a zažívají překvapivé situace. Musela jsem však získat jejich

důvěru, jinak by mi nikdy tyhle věci nesdělily. Většina trenérů, kteří to

zažívají (připouštějí to dokonce i někteří muži) se to nikdy nepokusila

převést do slov. Vlastně se tomu spíše vyhýbali v  obavě, aby nebyli

považováni za blázny. Je to významná část Velkého tajemství, jež spo

lu sdílejí koně a lidé. Tajemství, o němž se domnívám, že je lze odhalit

i bez ztráty jeho „tajemnosti“.

Moje původní motivace k  napsání této knihy vzešla ze série

zdánlivě iracionálních, ale zásadních a formativních zážitků s mými

vlastními koňmi. Tyto události mě motivovaly k realizaci rozsáhlého

výzkumu jak v  rámci jezdectví, tak mimo něj. V  jistých kruzích by

byly tyto zážitky klasifikovány jako „psychické jevy“, třebaže jsem

zjistila, že tyto zdánlivě nadpřirozené události vycházejí ze zpravi

dla neuvědomělých přirozených procesů. Má počáteční reakce byla

své vlastní zážitky v této knize vynechat, abych nesnižovala vědec

kost obecně přijatelnějších studií interakce člověka a koně. Pak jsem

však zjistila, že přesně to dělá většina trenérů a vědců zabývajících

se koňmi – a  že tento „nesdělený prvek“ je součástí tradice, histo

ricky přiřazované spíše „zaříkávačům koní.“ Jakmile jsem překonala

strach, že budu považována za blázna, rozhodla jsem se prozkoumat

tuto oblast. Má následná otevřenost mě vedla do ještě více nezná

mých krajin a na své dlouhé pouti jsem dosáhla bodu, kde jsem moh

la úspěšně obhájit, že takzvaný „šestý smysl“ je legitimním jevem

s určitými parametry. A že koně tento proces dokážou spustit a poté

nechají své majitele zmatené a  vyděšené, dokud se nenaučí tento

nový pohled začlenit do svého života. Také jsem zjistila, že moje

reakce odpovídají archetypálním vzorcům prozření. To bylo tehdy,

když jsem se rozhodla sesbírané informace složit dohromady, vyprá

vět svůj vlastní příběh a tak umožnit čtenářům, aby touto cestou šli


26

se mnou a pocítili stejný emocionální objevitelský náboj, který jsem cítila, když se můj objektivní výzkum proměnil ve snahu vysvětlit nevysvětlitelné. Když jsem se začala angažovat v  oblasti psychoterapie s pomocí koní, zjistila jsem také, že nejúčinnější případy léčby člověka koněm se týkají procesů, které se vymykají konvenčně přijímaným vědeckým a psychologickým teoriím.

Tao koně pojednává o terapii s pomocí koní, tréninku koní a koňském chování, ale především o  tom, jak nás tito velkolepí tvorové neúnavně, trpělivě učí. Pojednává o  odvaze a  pokoře, soustředění a  flexibilitě, kterých je zapotřebí, aby člověk dokázal tomuto učení naslouchat. Pojednává o  tichém sdílení, které zažíváme v  přítomnosti koní. Pojednává o  proměně, která nás čeká, pokud přijmeme zdánlivě iracionální trápení se stejným půvabem a  důstojností, s nimiž čelí nesnázím koně.

Lidské reakce na trápení oscilují od pocitu naprostého strachu k  pocitům osobního selhání, popření, zášti a  nedůvěry k  celému vesmíru. Tyto a další mocné emoce se šíří v jezdeckém umění jako následky nejlepších úmyslů a  ambicí, přerušených nepředvídatelnými okolnostmi a  úrazy. Je běžné, že jezdci jdou od koně ke koni a  zoufale se snaží najít to vzácné zvíře, které je fyzicky i  psychicky schopné naplnit jejich celoživotní sportovní cíle. Postrádají něco životně důležitého, když odkládají všechny tyhle „vadné kousky“? Určití lidé vypadají, že doslova přitahují problémové koně. Je to smůla, špatná karma, nebo to má nějaký jiný důvod – třeba příliš benevolentní přístup k práci?

Lao c ́ vypozoroval, že „opravdové bohatství vyrůstá z neštěstí“. Upozorňuje tak na největší taoistický paradox, který mi čas od času připomíná mé vlastní stádo. Prostřednictvím knihy Tao koně spojuji svou cestu s cestou mnoha jiných dvounohých a čtyřnohých učitelů, kteří mi opakovaně připomínají záhady života, nejúžasnější dary existence, často přijíždějící právě na hřbetech černých koní.


ČÁST PRVNÍ

POSLÁNÍ

Osvícení nespočívá v tom, že vidíme světlo,

ale v tom, že vnášíme světlo do temnoty.

C. G. Jung


31

KAPITOLA I

RASA

T

oto je příběh o  ženě a  jejím koni. Na první pohled vypadá

trochu jako klišé. Většinou se do koní zblázní spíš dospívající

dívky. Vyzdobí si poličky svých pokojů plastovými figurkami koníčků a přemlouvají rodiče k zaplacení jezdeckých lekcí. U mnohých se ta závislost časem prohlubuje. Časopis Horse Illustrated zjistil, že v  amatérských drezurních a  skokových soutěžích startuje 90 až 95 % žen. Většina jezdeckých časopisů také eviduje především ženskou čtenářskou základnu. Muži stále dominují koňskému pólu a dostihům a zaujímají vyšší procento mezi profesionálními trenéry a jezdci. Pro ženu ale koně většinou představují něco víc než jen koníček nebo sport. Mezi zarámovanými obrázky na jejím stole zpravidla najdete nejméně jednu fotografii jejího čtyřnohého partnera, a když najde toho správného trenéra, často o něm mluví s vroucností, kterou si zasluhuje jen opravdový guru. Mnoho jezdkyň v  sedle jako by obklopoval pocit tiché extáze. Jako by až při cvalu na vyjížďce nacházely samy sebe a jako by všechna ta století, kdy muži odjížděli do války na dobře vycvičených válečných ořích byla bezvýznamnou maličkostí ve srovnání s tímto jedním momentem porozumění mezi náctiletou dívkou a její první hnědou klisnou.

Zjistila jsem, že ženy a  koně společně dokážou psát nové mýty

budoucnosti, mýty založené na harmonií a  spolupráci namísto dobývání a  dominanci. Opravdu ženské způsoby interakce nemusí být užitečné v každé situaci, ale odkrývají nám zkušenosti, pohřbené hluboko pod předsudky našeho přemechanizovaného světa, důkazy


32

z dob, kdy koně lidi naučili několik věcí a byli respektováni pro svou přirozenou moudrost. Některé z těchto pokladů jsou fyzické a emocionální, jako spojení síly a  jemnosti, které je nezbytné při vedení vzrušeného zvířete, toužícího explodovat, v klidném klusu, jako příval jasnozřivosti a  klidné vážnosti, když člověk ovládá pětisetkilogramové zvíře pouhou svou myšlenkou a ne silou svalů, jako záblesk naděje vycházející z  vědomí, že ti, kdož jsou v  přírodě kořistí, jsou vydáni na milost nám, kteří jsme přirození predátoři. Některé z těchto drahocenných pocitů mohou být popsány jako čistě duchovní, jako lepší propojení mysli a svalů, či jako slib, že lev se v ráji uloží ke spánku vedle beránka. Nebo vedle klisny?

Možná tohle byly věci, které jsem zahlédla, když jsem se poprvé zahleděla do těch černých koňských očí. Stála v  boxu, kde voněly borové piliny, a v tichu, které panovalo, ke mně mluvila hlasitěji, než by to dokázal člověk slovy. Předtím jsem navštívila každý ranč a každý chov v Tucsonu a strávila jsem víkend v Phoenixu usilovným pátráním. Chtěla jsem klisnu, jejíž duch ještě nebyl zkrocen obsednutím a dotčen žádnou zátěží a prací. Podvědomě jsem toužila po takovém druhu vztahu mezi člověkem a  koněm, který byl kdysi běžný mezi příslušníky našich rozdílných druhů – třebaže jsem v té době neměla ani tušení, kdo byli mí předkové nebo že to byl jejich duch, který mě na tuto cestu přivedl.

Přesto jsem se bránila se do ní zamilovat. Bála jsem se problémů, které mohou vzejít z  ukvapené a  impulzivní koupě koně, a  chtěla jsem všechno udělat správně. Podmínila jsem koupi důkladnou veterinární prohlídkou a  byla jsem rozhodnutá odjet bez ní, pokud se objeví sebemenší náznak problému. O  týden později klisna prošla prohlídkou na výbornou. O další týden později dorazila do Tucsonu do stáje, kde jsem už měla jednu přecitlivělou plnokrevnou, dříve dostihovou klisnu a dříve zneužívaného mustanga.

Chovatelé klisnu hned po narození pojmenovali Černá kráska (v originále Black Beauty). Jméno získala po čtyřnohém trpícím hrdinovi z románové klasiky devatenáctého století od Anny Sewell – první knihy, která upozornila veřejnost na trápení, kterého se koním dostává z lidských rukou. Protože to byla čistokrevná arabská klisna z egyptské linie, její jméno bylo nesmazatelně zapsáno v  plemenné knize. Průkaz, který s mou novou klisnou přišel, nemohl být změněn, ale já


33

jsem nechtěla mít před očima odkaz Black Beauty pokaždé, když jsem ji volala, aby ke mně přišla. Proto jsem se rozhodla ji nazvat Tabula Rasa – latinsky „čistá tabule“, přeneseně „nepopsaný list“ – neboli jednoduše Rasa, což je v  indické hudbě termín pro náladu, emocionální stav mysli nebo niterný obraz vyjádřený rozvinutou improvizací. Mým záměrem bylo chránit nejmladšího člena stáda od všech strachů a nespravedlností, o nichž žalovaly oči ostatních mých koní, traumat, která jsem se bezúspěšně snažila uzdravit.

Říká se, že sloni nikdy nezapomínají. To samé platí i  pro koně, a proto je důležité zacházet s nimi s nejvyšší citlivostí a především snažit se věci dělat od začátku správně. Většina koní, se kterými jsem se ve stájích v  Tucsonu setkala, vykazovala určité problematické chování, vycházející z nějakého fyzického nebo emocionálního traumatu. Kovbojský vysloužilec, kterého jsem dostala od svého manžela Steva, byl klasický případ. Noche se zpočátku choval, jako bych se ho chystala udeřit do hlavy pokaždé, když jsem vešla k němu do boxu. Mrkev pro něj byl neznámý objekt a trvalo týdny, než si byl ochoten vzít něco z  mé ruky. (Přitom měl výraz ohromené radosti a  od té doby to miloval.) I  poté jsme strávili měsíce pomalým získáváním jeho důvěry. Jeho vzpomínky na hrubé zacházení se vynořovaly při každé sebemenší zámince. Jedno horké letní odpoledne jsem dorazila do stáje s plnýma rukama nakrájených jablek a starý mustang ke mně odmítl přijít. Naopak začal frkat a běhat po ohradě, jako bych byla vtělený ďábel. Trvalo mi půl hodiny, než jsem přišla na to, kde je problém. Poprvé od té doby, co jsem Nocheho měla, jsem si nasadila kovbojský klobouk, aby mě chránil před sluncem. Když jsem si ho sundala, abych si otřela pot z  obočí, vyděšený kůň se okamžitě uklidnil. Noche zkrátka stále očekává to nejhorší od všech lidí, kteří mají „hlavu tohoto tvaru“.

Bylo pro mě důležité, aby moje nová klisnička neměla také strach z lidí, bez ohledu na to, co mají na hlavě. Na rozdíl od Nocheho, který se krčil u zadní stěny boxu, kdykoli se kdokoli dvounohý podíval jeho směrem, Rasa byla nadšená, zvědavá, impulzivní a vždy připravená provést nějakou lumpárnu, ať už to bylo testování nově příchozích lidí, pokoušení svých stájových kolegů nebo nahánění kojotů ve výběhu. Byla nepopsaným listem, pouze co se týkalo rozmanitých lidských vlivů, jinak byl její charakter jasně daný a pro mě bylo


34

potěšením sledovat její reakce a  emoce, vycházející z  čisté radosti ze života. Přede mnou nyní stál obtížný úkol udržet ji takovou a nezměněnou i během konvenčního jezdeckého výcviku.

Zatím jsem se snažila, aby si mě Rasa spojila se všemi příjemnými stránkami života – nejen s mrkví, ale také s dobrodružstvím. Společně jsme vyrážely na kilometrové výpravy do pouště a hledaly řídce se vyskytující trsy čerstvé trávy. Když přišly deště a zaplavily se kanály, dováděly jsme v  proudící vodě jako malé děti. Po příchodu do stáje jsme se potom honily na jízdárně a prováděly rituál vzájemného ošetřování srsti. Já jsem ji škrábala na kohoutku a ona mi pysky masírovala kůži na zádech. Naučila se, že mi nosem může ukázat to správné místo na těle, kde potřebuje poškrábat, a já jí ráda vyhověla.

Mí stájoví kolegové si mysleli, že jsem se zbláznila. Někteří mě varovali, že se Rasa vymkne z kontroly a pošlape mě, nebo mě alespoň pořádně kousne. Jiní mě odsuzovali, že si s koněm hraji jako se psem. Ale emoce, které jsme si navzájem vyjadřovaly, neměly nic společného se psími. Já jsem se snažila Rase ukázat, že se ke mně má chovat jako k  jiné klisně. Přesto byli z  mého chování lidé nervózní. Převážná většina jezdců, mezi kterými jsem se tehdy pohybovala, si myslela, že koně nejsou schopní ani nejzákladnějších forem rozlišování a  že když jim nabídnu prst, jistě si vezmou celou ruku. Někteří trenéři stále trvali na tom, že koně, kteří jsou krmeni z ruky, se naučí nebezpečně kousat, ale Rasa si nikdy nespletla můj prst s  mrkví ani nenechala otisk svých zubů na mých zádech při našem vzájemném „ošetřování“. Já jsem ji navíc nenechala mě oštipovat hned ten první den ve Phoenixu ani jsem jí nedovolila mě honit hned, když jsem ji přivezla. Nedovolovaly jsme si tyto ústupky dříve, než jsme si byly jisté vzájemným porozuměním, které mezi námi postupně vzniklo. Kdykoli Rasa začala být méně ohleduplná, hra končila a ona se vracela do stáje. A kdykoli jsem já udělala něco, co ji znervóznilo, začala varovně švihat ocasem a já jsem zacouvala daleko dříve, než cítila potřebu se bránit kousnutím nebo kopnutím.

Přistupovala jsem k  Rase s  respektem a  očekávala jsem totéž od ní a  od nikoho jsem se nenechala vmanévrovat do pocitu, že je to bláznivé. A  navíc, právě lidé, kteří tropili nejvíc povyku kolem mých pomýlených postupů, byli z těch, kteří přišli do stáje dvakrát do měsíce a své koně, kteří jevili jasné známky neochoty opustit své druhy ve stádě, proti jejich vůli tryskem hnali do pouště za hlasitého


35

řevu a  výskání. Koně, nenavyklí chodit sami, byli neklidní a  někdy panikařili, když nebyli na dohled své stáji, protože se s lidmi stýkali málo a trénovali pouze sporadicky. Přesto jsem jen málokdy viděla, že majitel dokázal rozpoznat, že zběsilé reakce koně jsou odpovědí na to, že kůň byl příliš dlouho ve stádě. Namísto toho se tito jezdci snažili křikem a silou zkrotit svá nervózní zvířata, vyšplhat se do sedla a vyrazit na vyjížď ku. A pak se právě ti, co nejvíc kroutili hlavami, když viděli Rasu, jemně oštipující můj krk, vraceli se zlomenýma rukama a klíčními kostmi.

V tu dobu jsem si nebyla úplně přesně jistá tím, co dělám, takže jsem nebyla schopná ospravedlnit své chování před ostatními jezdci. Mé hravé výpravy za hranice jezdeckých konvencí prověřovaly ustálené normy dlouhodobě platící mezi lidmi a  koňmi, které jiní lidé nikdy neprověřovali. Protože jsem toto nebyla schopna svým kritikům vysvětlit, omezovala jsem se na vysvětlení, že mým cílem je naučit Rasu, aby se cítila bezpečně v mé přítomnosti i daleko od stáje a ostatních koní, dříve než poprvé nasednu na její hřbet. Měla jsem pocit zadostiučinění, když jsem ji konečně začala jezdit a měly jsme jen malé problémy s  přecházením potoků nebo samostatnou vyjížď kou, dvěma zdánlivě jednoduchými věcmi, které ale ostatním majitelům ustájených koní působily takové potíže.

Rasin vstup do světa udidla a sedla pro mě byl v mnoha ohledech nový. „Neformálně“ jsem neměla problém zkoušet hranice konvence, ale když došlo na obsedání, chtěla jsem všechno dělat hned napoprvé správně a věděla jsem, že nejsem jediná, kdo kdy obsedal koně. Jenže všichni trenéři, kterých jsem se vyptávala a  zaměřovali se na obsedání mladých koní, používali metody, kterých jsem byla rozhodnutá se vyvarovat. Nepovažovala jsem za nutné temperamentní mladé zvíře uvazovat k  hrazení a  nechat ho tam hodinu stát pod záminkou, aby se naučilo disciplíně. Nechtěla jsem nikoho, kdo ji plácne přes hlavu za to, že se ho omylem pokusí „ošetřovat“, a  už vůbec jsem nechtěla, aby v ní nějaký machr svým necitlivým pobízením vyvolal odpor. Také jsem věděla, že se nemůžu přít s trenéry, kteří se živí obsedáním dvacet let, obzvlášť když mě už teď považovali za sentimentálního blázna. Přesto jsem cítila, že existuje lepší cesta, jak s těmito zvířaty zacházet, a cítila jsem to tak jistě, jako bych to měla dávno v krvi.


36

ZRCADLO VZPOMÍNEK VE STÁJI

Takto jsem došla k  bolestnému zjištění, že ani trenérská sebejistota, zkušenosti a úspěchy na závodech neomlouvají tyto metody a že i techniky schválené a potvrzené dalšími lidmi mohou být zničující. Můj první kůň, překrásná plnokrevná klisna, kterou jsem pojmenovala Nakia, byla trénována na dostihové dráze a pak prošla rukama řady amatérských jezdců. Předtím než jsem ji koupila, si tato sedmiletá klisna osvojila nepěkný zlozvyk trhat se z úvazu a utíkat. Její předchozí majitel mi to neřekl, i  když jsem se ho ptala, zda klisna nemá nějaké zlozvyky. Nebyla moc zvyklá chodit samostatně pod sedlem, jak mi řekl, protože měl dvě zaměstnání a neměl čas ji jezdit. Třebaže jsem se později dozvěděla od našich společných známých, že Nakiin problém s uvazováním byl hlavním důvodem, proč se rozhodl ji prodat, u mě se raději chytrými manévry vyhnul při sedlání situaci, kde by se zlozvyk projevil.

V  průkazu měla jméno Crystal Angel. Zdálo se mi ale, že toto jméno zavání přílišnou sentimentalitou a nehodí se k čistokrevnému plnokrevníkovi – a už vůbec ne k této umíněné tmavohnědé klisně. Nebyla jsem si tehdy přesně jistá, co znamená jméno Nakia – nazývala jsem tak v dětství jednoho ze svých koňských přátel – ale silný lyrický zvuk toho slova mi připadal vhodný ke klisnině osobnosti. Nakia měla jasnou představu, co je a  co není ochotná přijmout, a  já jsem musela být hodně vynalézavá ve vymýšlení způsobů, jak ji přesvědčit ke spolupráci. Což bylo zpočátku trochu o nervy. Byla jsem vychována ve víře, že lidé jsou vyššími formami života, ale tuhle klisnu ani nenapadlo, aby mě uznávala jen proto, že chodím po dvou. Musela jsem si získávat její respekt stále znovu a často jsem cítila, že spíše ona trénuje mě. Přesto byla Nakia pozoruhodně odpouštějícím tvorem, i když zůstávala inteligentní a temperamentní klisnou. Dobře mě opatrovala na vyjížď kách, ale i  přes veškerou mou snahu zůstávala paranoidní, jakmile došlo na uvázání. Nic z toho, co jsem vyzkoušela, včetně hromady sena ke krmení při sedlání nepomáhalo.

Když se dívám zpět na tuto dobu, jsem si jistá, že pod vedením správného trenéra jsme mohly odstranit i tuto obtíž a udělat z Nakie výjimečně příjemného koně. Problém byl, že jsem se dostala do místního spolku kovbojů, což bylo několik starších mužů, kteří jezdili na


37

vandry, a  mladších lidí, oblékajících se jako Garth Brooks, kteří by nejraději opustili svá zaměstnání v  kancelářích a  živili se lasováním dobytka. Užili jsme si společně spoustu zábavy, když jsme cválali pouští a snažili se chytat do lasa kojoty, vířili prach v měsíčním světle při dlouhých večerních vyjížď kách a kroužili po ohradách a naháněli telata při team penningu (westernová disciplína, při níž se oddělují telata od stáda – pozn. překl.). Ovšem zároveň mě tato společnost zrazovala od toho, abych začala pracovat s trenérkou anglického ježdění, která byla v naší stáji také. Tvrdili, že Stacey Kollman učí zastaralým stylem. Její tréninky by prý byly vyhazováním peněz a jen by mi udělaly v hlavě zmatek. Tehdy jsem poslechla radu svých přátel a později jsem za to trpěla. Tady byla jedna z nejpokročilejších a nejsvědomitějších trenérek ve městě, měla jsem ji přímo před nosem – a nikdy jsem nevyužila možnost se od ní učit.

Mezitím se Nakiin zvyk trhat se z  úvazu a  utíkat stal opravdu nebezpečným, obzvlášť ve veřejné stáji, kde se stále pohybovaly děti. Začala jsem hledat radu u  některých „trenérů“, doporučených mi kovboji a prodavači v místním obchodě s krmivy. Několik z  nich navrhlo stejné řešení. Mám koupit tlustý, měkký provaz, asi šest metrů dlouhý, přehodit ho přes klisnin hřbet a  uvázat speciálním uzlem pod hrudníkem v  oblasti podbřišníku. Pak jsem měla delší konec provazu protáhnout mezi jejíma předníma nohama, vést ohlávkou určitým způsobem a pak připevnit k úvazu. Vtip byl v tom, že když se Nakia pokusí táhnout zpět v očekávání, že každou chvílí získá úplnou svobodu, její úsilí bude zmařeno. Bude sebou škubat, skákat, vzpínat se a řičet, dokud se nevyčerpá. Tak bude navždy vyléčená. Materiál musel být natolik silný, aby klisně nespálil kůži a vydržel tlak při jejích pokusech se osvobodit, a dostatečně dlouhý, aby mohl být obtažen kolem hrudníku a mezi nohama a nedošlo při tahu ke zranění krku. Byla jsem upozorněna, že bez ohledu na to, jak moc bude Nakia bojovat, nesmím ji vysvobodit, dokud nebude stát klidně alespoň třicet minut.

Říci, že tato metoda selhala, je slabé vyjádření. Jak Nakia tahala se vzrůstající urputností, provaz se napínal, dokud se z  něj nestalo dlouhé, tvrdé laso, dvakrát delší než původní měkký provaz. To klisně umožnilo pohyb dokola kolem úvazu, několikrát narazit do dveří sedlovny a vyskočit do vzduchu v mohutném gestu revolty a vzdoru.


38

Vzápětí upadla a svíjela se v bolestech. Uzly se utáhly natolik, že jsem je nedokázala rukou uvolnit. Vnitřky Nakiiných nohou byly spálené do krve a v první chvíli jsem si myslela, že má polámané i kosti.

Když jsem ji viděla ležet, zuřící a  chroptící, vytanula mi na mysli hrozivě realistická vzpomínka, která mě doslova paralyzovala a zabránila mi jít nešťastné klisně hned na pomoc. Pět let předtím jsem totiž sama měla podobný šílený, nespoutaný a sebedestruktivní záchvat vzteku. Bylo to jednou v noci, když jsem si uvědomila, že buďto budu muset svého prvního manžela opustit, nebo budu stále zakoušet pocity dlouhého, pomalého, otupujícího duševního zmírání. Zmítala jsem se, svíjela a s křikem se vrhala proti zdem domu, který se stal mým vězením, a nakonec jsem skončila na podlaze ve stavu absolutního šoku. Emocionální zastrašování je rafinovanou formou agrese. Slovní útoky a napadání nikdy nezpůsobily viditelné modřiny. Neměla jsem žádný zjevný důvod k  rozvodu, žádný fyzický důkaz zneužívání, který bych mohla soudu ukázat na svou obhajobu. Ale i přesto moje sebeúcta a schopnost fungování na tomto světě byly systematicky decimovány. Kdykoli jsem si začala věřit ve své práci, získala úspěch jako spisovatelka nebo producentka v rádiu, můj manžel mě opět „usadil“ šokující sérií ponižujících komentářů a „sexuálních her“, které mě nechaly úplně rozloženou. Po těchto příhodách mi zpravidla bylo špatně a hodiny jsem proležela v katatonickém stavu. Nakonec jsem se dostala do bodu, kdy mi sebevražda připadala jako vítaná úleva, jakkoli jiná, vytrvalejší část mého já chtěla bojovat a vrátit úder. Můj manžel sledoval jako v hororu, jak se moje tiché prosby, aby své kruté poznámky odvolal, mění v  záštiplný křik a  mučivý řev. Rvala jsem si vlasy a  tloukla sebou. Cítila jsem se jako zvíře spoutané řetězy, ochotné uhryzat si vlastní nohu, aby uniklo z  pasti, a  sama jsem si vyráběla zranění, která byla odrazem skrytých jizev, jež jsem v sobě nesla po léta.

Ve zvláštním, snovém stavu jsem v  sedlovně našla malý nůž a začala přeřezávat provaz, který přivodil mé klisně takové trauma. Trauma, které jsem v nejlepší víře sama způsobila. Celý další týden byla N



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist