načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tání – Lize Spitová

Tání

Elektronická kniha: Tání
Autor: Lize Spitová

– Co když se můžete pomstít celé vesnici?. – V roce 1988 se ve vesničce Bovenmeer narodily jen tři děti, chlapci Pim a Laurens a dívka Eva. Až do puberty tvořili nerozlučnou trojici, která se řídila heslem „jeden za všechny, všichni za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 445
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z vlámského originálu Het smelt ... přeložila Adéla Elbel
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7103-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co když se můžete pomstít celé vesnici?.

V roce 1988 se ve vesničce Bovenmeer narodily jen tři děti, chlapci Pim a Laurens a dívka Eva. Až do puberty tvořili nerozlučnou trojici, která se řídila heslem „jeden za všechny, všichni za jednoho“. V létě 2002 se však jejich vztah náhle proměnil. Kluci si pro děvčata ze vsi vymysleli hru, k níž Evu nutně potřebovali, a na ní bylo, jestli se k nim přidá, nebo společné přátelství zradí. Eva ve snaze ze složité situace vybruslit zosnovala plán, který se jí ovšem nakonec vymkl z rukou a krutě vymstil.

Po třinácti letech od této chvíle se Eva vrací do vesnice s obřím kvádrem ledu v kufru auta. Tentokrát však má vše pod kontrolou.

Lize Spitová vtahuje čtenáře do děje hned od první věty a daří se jí udržet jeho pozornost až do konce. Nemilosrdně, a přesto s láskou. Román Tání vás dojme, ale i vyvede z míry.

Lize Spitová (nar. 1988) žije v Bruselu, kde vystudovala scenáristiku na filmové škole RITS. Píše populárně-naučné knihy, scénáře, prózu i poezii, vyučuje scenáristiku a je spoluiniciátorkou bruselského projektu RAW, Ruimte voor Artistiek Werk (Prostor pro uměleckou tvorbu), který nabízí prostor k práci mladým filmařům a spisovatelům. V roce 2013 vyhrála v soutěži pro začínající literární talenty Write Now! cenu odborné poroty i publika. Její románový debut Tání (2016) získal s ohromným náskokem čtenářskou cenu deníku NRC Handelsblad, který patří k nejčtenějším nizozemským novinám. O úspěchu románu svědčí i to, že se chystá jeho filmová adaptace.

Zařazeno v kategoriích
Lize Spitová - další tituly autora:
Tání Tání
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LIZE

S P ITOVÁ

TÁ N Í



BRNO

2017


Copyright © Lize Spit, 2016

Cover picture © Shutterstock.com

Translation © Adéla Elbel, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

The book was published with the support

of the Flemish Literature Fund (www.flemishliterature.be)

Překlad této knihy podpořil Vlámský literární fond

ISBN 978-80-7577-287-9 (PDF)

ISBN 978-80-7577-288-6 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-289-3 (MobiPocket)


Tildě, Jorntovi & Saar



9

9.00

Pozvání přišlo před třemi týdny a bylo přehnaně ofranková­

no. Hmotnost známek, které samy o sobě musely stát další poštovné navíc, ve mně v první chvíli vyvolala naději: stále

ještě existují věci, které se navzájem umožňují.

Našla jsem tu obálku nahoře na zbývající poště, desítce

dopisů a letáků poskládaných do dvou stejných hromádek před mými dveřmi. Sousedův podpis; hromádka výměnou

za protislužbu, kterou mu budu muset teprve prokázat. Pod nadměrně ofrankovanou obálkou ležela nabídka od fran­

couzsky mluvícího jasnovidce a letáček jednoho hračkářství určený sousedům nade mnou — moje schránka se poměr­ ně často stává propadlištěm pošty, kvůli které děti kňourají.

Vedle toho se nacházely účty a čtyři letáky jednoho levného

supermarketu, na každém byla stejně spoře naditá krůta,

kávový polárkový dort a víno za dobrou cenu. Na silvestrov­

ský večer jsem opravdu ještě neměla žádné plány.

Zvedla jsem ten pokus o barikádu, vešla do bytu a s poštou

v ruce absolvovala obvyklé kolečko, při kterém jsem otevřela všechny dveře, aniž bych věděla, co je horší: narazit jednou na nějakého vetřelce, nebo stále všechny ty prázdné pokoje.

Pověsila jsem si kabát a rukavice a pak se pustila do pří­

pravy večeře. Oškrábala jsem jednu bramboru, vykrojila z ní

klíčky, které na ní na slunci vyrostly. Naplnila jsem rychlo­

varnou konvici a oheň pod kastrolem hned dala na velký plamen, aby konvice věděla, že si musí pospíšit.

10

Plná očekávání jsem se sklonila nad dopisem.

Moje jméno a adresa byly napsané černým perem a pís­

mem, které jsem znala, ale nedokázala ho hned zařadit. Špič­

kou škrabky jsem rozřízla okraj. Objevil se bílý lístek, fotka

dítěte a jméno. Aniž jsem se pořádně podívala na obrázek,

jméno nebo datum, věděla jsem, že je to fotka Jana, nikoliv

oznámení o narození dítěte. Letos, třicátého prosince, by

mu bylo třicet.

Znovu jsem se podívala na adresu, na název ulice. Na­

drápané klikyháky byly vyryté hluboko do papíru, nožičky

písmen poskakovaly těsně nad řádkem. Samozřejmě to je

Pimovo písmo. Celé roky jsem sedávala ve třídě vedle něj,

sledovala, jak píše písemky. Nikdy jsem nechápala, proč na

pero tolik tlačí. Jeho odpovědi proto nebývaly správnější.

Takže Pim si našel moji adresu. Přepsal ji bezchybně,

písmeno po písmenu. Samotná pozvánka byla vytištěná.

Na vnitřní straně stál sloupeček s vysvětlením.

„Milý/á...“ Vytečkované řádky tvořily místo pro mé ručně

napsané jméno.

„Jak dobře víte, nejenže by tento měsíc bylo Janovi třicet,

ale také zahájíme provoz našeho plně automatizovaného

dojicího zařízení. Nastal čas se zase sejít u skleničky a drob­

ného občerstvení.“

Vyzula jsem se, abych pod nohama cítila hladké parkety.

Z Janovy posmrtné oslavy se stala propagační akce, snaha

shromáždit co nejvíc lidí při spuštění nové technologie.

Dál jsem nečetla. Hodila jsem lístek se zbytkem pošty

a bramborovými slupkami do koše. Otočila jsem kohout­

kem, strčila zápěstí pod studený proud, šplíchla si vodu

do obličeje.

Prázdný litinový hrnec zapraskal, taky se dožadoval tro­

chy vody. A přestože ji konvice právě dovařila, zase jsem

hořák vypnula. Hlad byl pryč.

11

Ještě než jsem si utřela tváře do utěrky, bylo mi samo­

zřejmě jasné, že to takhle nemůžu nechat.

Vytáhla jsem lístek z koše.

Janova fotka byla špinavá od škrobu z bramborových slu­

pek. Od úst se mu táhla černá šmouha, rty měl rozmazané

až k čelu. Cípem utěrky jsem se snažila vrátit jeho úsměv

na místo.

„15.00 hodin: Otevření chlévů. 15.15 hodin: Malá ukázka

dojicího robota s následnou oslavou. ps: Teple se oblečte.

Nenoste květiny, ale vezměte fotku nebo nějakou pěknou

upomínku na mého bratra. Ty můžete předem poslat mai­

lem na info@navstevamlekarny.be nebo postnout na Janovu

facebookovou stránku. Na rubu plánek cesty.“

Na druhé straně lístku byl pod zjednodušeným popisem

cesty uvedený tuctový citát. Několikrát jsem ho přečetla

nahlas, jako by to tak Pim zamýšlel. I tak to byly až příliš

snaživé věty.

Mezitím už je něco po deváté a právě jsem minula Vilvoorde.

Hodiny v autě, které každých pár vteřin zablikají, předbíhají

o několik minut čas na mém mobilu. Možná je to zimou.

Jedu po dálnici, Janův obličej přitom bezvýrazně leží na

sedadle spolujezdce.

Nemám s sebou ten lístek kvůli fotce. Ani na přesné časy

a plánek cesty se nepotřebuju znovu dívat.

Potřebuju jen tlustou vrstvu poštovních známek na obálce.

Ty známky potvrzují, že si Pim chtěl být jistý, že se ke mně

pozvání dostane. Samozřejmě vím, že není určené člověku,

jakým jsem teď, ale osobě, kterou jsem bývala, když jsme

spolu ještě mluvili, Evě před létem 2002. Proto dnes udělám

přesně to, co bych udělala tehdy: přestože se mi nechce, ob­

jevím se tam.

12

4. ČERVENCE 2002

Ze zahrady se ozývá hlasatelův hlas. Je čtvrtek. Provoz váz­

ne natolik, že by bylo praktičtější vypočítávat místa, kde

dopravní špička probíhá plynule. Dotyčný upozorňuje, že

nás čeká několik horkých dnů. Po zprávě o počasí hrají

The Ketchup Song. Tóny náhle přehluší třepotání křídel

vzlétajících ptáků.

Možná je to tím, že jsem se konečně dobře vyspala, nebo

tou hudbou, která potvrzuje náležitost každého pohybu, ale

poprvé od zimy se mi zdá, že se probouzím na správném

místě. Čeká mě neposkvrněné léto. Kostelní hodiny budou

vymezovat délku každé hodiny, nikdo nezrychlí ani nezpo­

malí ručičky, dokonce ani Laurens s Pimem. Poprvé od Ja­

nova pohřbu mě ta myšlenka uklidňuje. Musím prostě jen

dodržovat udaný rytmus a všechno bude dobré.

Sedám si na patrové posteli. Až teď si všimnu Tesky, která

stojí vedle své postele. Krátké ježaté vlasy se jí lepí ke zpo­

cené hlavě. Zkoumá prostěradlo, dívá se, jestli jsou cípy na

obou stranách stejně dlouhé.

„Spala jsi v noci?“ ptám se.

Přikyvuje.

Je dokonalý den na bonbony Jawbreaker.

Když si jdu pro kolo, potkávám tátu. Kouří a hrdě poslouchá

zprávy o jedenácté, které se linou čistě a hlasitě z rádia, jež

právě pověsil do koruny třešně, aby odhánělo vrány. Opírá

13

se o zahradní domek, jemuž říkáme „dílna“, ačkoliv se v ní

nikdy nic nedělá.

Zácpa směrem k pobřeží se ještě nerozjela kvůli dvěma

vážným nehodám na E40 a já mám v každé ponožce zastrčený

padesáticent. Při každém kroku klesají mince o kousek níž.

Táta vytáhne z pusy nedopalek, ze kterého zbyl jen filtr,

rozšlápne ho papučí a pak ho zvedne.

Má na sobě černé džíny. Kdysi to bývaly jeho pracovní

kalhoty, ale teď už nemají žádné vhodné využití. Těsně nad

koleny je látka vyboulená, jde o otisk jeho nejčastějšího po­

dřepu, vedle basy piv.

„Evo,“ pronese.

Otočí se a naznačí, abych ho následovala. Z jeho úst zní

moje jméno někdy jako povel, jindy jako otázka, málokdy

jako něco, co mi patří.

Jdu za ním do dílny. Mince mi klesají podél kotníků

k chodidlům.

S pojmenováním „dílna“ přišla máma, když dům kupo­

vali a z každé prázdné místnosti mohlo být cokoliv, pokud

název opakovali dostatečně dlouho. Táta měl velkolepé plá­

ny. Udržovat zahradu, stříhat plot, založit kompost, pře­

stavět koupelnu. Tu bývalí majitelé používali jako dětský

pokoj a byla v ní tapeta s medvídky. Uprostřed místnosti

táta postavil do výšky pasu zídku z dutých cihel, aby bylo

kam pověsit umyvadlo. Stěny se měly obložit, jakmile na to

budou peníze. Jolan objevil, že otvory v cihlách jsou dobré

držáky na zubní kartáčky.

„To je moc šikovný, na přechodnou dobu,“ rozhodla máma.

Jolan to propočítal už tehdy: v přechodné době žádná

doba není.

Po celé dílně se válejí prázdné plechovky od piva a další ha­

rampádí. Stěny jsou hustě porostlé houbami. Většina jich

má zkroucenou nožku, aby mohly vykukovat zpod okraje kloboučku a na vlastní oči sledovat, co se tu po všechny ty hodiny vlastně odehrává.

Táta hodí zašlápnutého špačka do jedné z plechovek, na

jejímž dně je ještě pivo.

„Jinak bude ta osoba nadávat.“ Ukáže na dveře, jimiž se

vchází do domu, do kuchyně.

Táta má vpadlá ramena, působí to, že má moc těžká pod­

paží. A tak na sebe chvíli hledíme, uprostřed dílny poseté

nejrůznějšími druhy reklamních předmětů, které rozdá­ vá obchod s alkoholem Peters při nákupu přepravek piva Maes Pils: modré kšiltovky, modré nafukovací tácy na pivo,

modré plážové míče.

Vidí táta to co já, totiž že se z toho tady stalo skladiště

potenciálních cen do tomboly?

Pohled mi padne na vrtačku, která nevisí mezi ostatním ná­

řadím, ale leží na poměrně nedávno sestavené a do zdi ukot­

vené polici. Tehdy jedinkrát našla uplatnění. Těžko říct, co

bylo původcem čeho: jestli vrtačka police, nebo police vrtačky.

Všechno to nářadí se tady neobjevilo jen tak. Nebydlíme

daleko od aldi — už to není úplně docházková vzdálenost,

ale na kole se to dá. Každý rok tam bývá něco, co tátové ještě

nemají. Na mostě přes dálnici, která naši vesnici odděluje

od sousední vsi, člověk pravidelně vídá plahočící se matky,

jak vezou na řídítkách ruční pilu, masážní pomůcky Medion,

zahradnické nůžky nebo kleště na grilování.

Tu vrtačku jsme dali tátovi jako dárek před rokem. Nej­

větší radost z ní měl ve chvíli, kdy ještě ležela zabalená na kredenci. Po vybalení ji položil na hromádku vyžehlených

utěrek. Tam zůstala do doby, kdy už se nedaly přípravy oslav jeho dalších narozenin dál odsouvat.

„Vrtačku potřebuješ během celé její životnosti v průměru

jen asi jedenáct minut,“ říká táta.

15

„To je krátká doba,“ poznamenávám.

Dívám se, jestli je na krabici ještě nalepená cenovka, abych

vypočítala, na kolik by vyšla cena za vteřinu. Za chvíli to budu

moct říct Pimovi a Laurensovi. Třeba je to bude zajímat.

„Koukej, Evinko. Chtěl jsem ti ukázat tohle.“

Táta namíří prst na smyčku, která se houpe pod pro­

středním dřevěným trámem v krovu střechy vedle zahrad­

nických nůžek.

„Nepoznáš na tom, jak těžký je něco takovýho dobře po­

věsit, viď?“

Reaguju pokrčením ramen. Lidé krčí rameny jak v situa­

cích, kdy jim je něco jedno, tak tehdy, když jim to jedno není,

ale nemůžou najít správná slova. Pokaždé si říkám, že by se

ke krčení měla rychle najít jiná část těla, nebo aspoň jiné

gesto. V anatomii ramen není, na rozdíl od obočí, dost pro­

storu pro nuance.

„Ne každej to umí přivázat,“ povídá, „musí to viset v přes­

ný vejšce.“

„To vidím,“ odpovídám. „A jaká je teda přesná vejška?“

Moji otázku nevnímá.

„Když uvážeš uzel špatně, trpíš. Přece nechceš, abych

trpěl?“

Znovu se podívám na smyčku, zavrtím hlavou.

„Když nespadneš z dostatečný vejšky, tak si nezlomíš vaz.

A trvá to dlouho. A když spadneš z moc velký vejšky, tak ti

krk rupne, a to těm, co tě najdou, udělat nechceš. Že ne?“

„Ne, to nechceš.“

Táta nosí na hlavě kšiltovku. Ta nasává pot uplynulých

dní, který v ní zasychá. Sůl zanechává ve výšce čela klikaté

bílé čáry. Čím jsou dny teplejší, tím výš se pruh posouvá.

Táta se na mě mlčky podívá, sundá si čepici a prohlíží

si ji, jestli na ní není něco zvláštního. Nevidí to. Kšiltovka

mu přistane zpátky na hlavě, teď obráceně.

16

Nemůžu než si pomyslet: Tenhle muž je můj otec. Je

starší, než bývá běžné, protože až pozdě potkal někoho,

kdo s ním chtěl mít děti. Pracuje v bance, dělá tam něco,

o čem nikdy detailně nemluví a na co se ostatní ani nikdy

neptají, protože lidé prostě vycházejí z toho, že když někdo

o něčem sám nezačne, pak není o čem mluvit. Aby se do

práce dostal, musí každý den — i za deště — dojet na kole

na autobusovou zastávku a pak půl hodiny sedí v auto busu.

V pracovních dnech vydělá právě tolik, aby zabezpečil rodi­

nu, která se na nic neptá, aby jí zaplatil střechu nad hlavou,

kde může rozvěsit dárky, které mu rodina za jeho peníze

koupí, aniž by si je přál.

Jsem nejstarší dcera tohoto muže, takže teď nemůžu jen

tak přikývnout nebo odpovědět, jestliže nevím, co přesně

má v plánu.

Nutím se nasadit nějaký výraz. Žádný úsměv. Žádný sou­

cit. Možná pochopení, i když nevím, jak má vypadat grimasa

vyjadřující pochopení.

„Myslíš si stejně jako tvoje matka, že tenhle starej debil

nikdy nemyslí vážně to, co říká? Že na to tenhle starej debil

nemá odvahu?“

Táta vždycky říká „tvoje matka“ a máma stejně mluví

o tátovi, říká pak „tvůj otec“. To prostě není fér. Snaží se

z toho vyváznout tím, že dělají, jako bych si je vybrala já.

„Chceš, abych ti to předvedl?“

Vezme chatrné schůdky, postaví je přímo pod oprátku

a začne stoupat po příčkách. Když je na třetí příčce, štafle

se nebezpečně rozkývou. Přistoupím blíž, postavím se ze

strany, abych je zpevnila. Mince mi klesnou úplně dolů, pod

chodidla. Rozhlasové zprávy o jedenácté skončily a násle­

duje reklama.

„Neplaťte nic navíc. Pokud najdete stejný přístroj v jiném

obchodě za nižší cenu, vyplatíme vám rozdíl.“

17

Táta dosáhne vrcholu žebříku. Oběma nohama balancu­

je na nejvyšší příčce, staví se přímo pod oprátku. Lano se

zhoupne a při návratu ho lehce ťukne do zátylku. Táta téměř

ztratí rovnováhu. Držím žebřík pevně. Můžu se jen snažit,

aby táta nespadl. Nezabráním mu, aby skočil. Jak tlačím

nohy do země, sesunuté mince mě pálí ještě víc. Do konce

života budu mít do chodidel vypálenou hlavu Alberta ii.

Táta zatáhne za smyčku: drží dostatečně pevně. Navlékne

si ji na krk. Rozhlédne se po svém modrém impériu. Pokýv­

ne hlavou. Tváří se spokojeně.

„Lidi, kteří se věší, si často seškrábou kůži z krku. Lítostí.

Nesmíš litovat,“ poznamenává.

Přikývnu.

„Slyšelas mě, Evo?“

Zase přikývnu.

„Tak co jsem říkal?“

„Že nesmíš litovat,“ odpovídám.

„Nerozumím ti.“

„Nesmíš litovat,“ opakuju hlasitěji.

Až teď se podívá mým směrem, vidí, že podpírám žebřík.

Na chvíli zmlkne.

„Měla bys něco udělat s tím svým účesem, Evo,“ řekne

pak. „Tohle není nic moc.“

Moje vlasy mají podle mě délku tak akorát: jsou dost krát­

ké na to, aby se daly nosit rozpuštěné, když je zima, a dost

dlouhé na to, aby se daly během teplých dnů sepnout do

culíku. Táta si musí zvyknout. Před týdnem jsem si je sama

o pár centimetrů ostříhala, protože se mi třepily konečky.

Udělala jsem to před zrcadlem v plesnivé koupelně, nad

staromódním nábytkem, který tam stojí, nůžkami, jimiž

občas máma stříhá látky.

„Díky, žes mi přidržela ten žebřík, Evo.“ Táta už si oprát­

ku sundal a stojí teď o dvě příčky níž.

18

„Jediná o tom víš. Ani tvoje matka neví nic. A tak to i zůsta­

ne.“ Sáhne si do kapsy, opře se o prostřední příčku žebříku

a zapálí si další cigaretu. „Že jsem ti to ukázal, je asi dobrý

znamení.“ Vcucne tváře. Opatrně dál sestupuje. Jakmile stojí

na zemi, plácne mě po rameni tak prudce, až ztratím rovno­

váhu, je to takové to šťouchnutí, co mají dávat otcové synům.

„Kouření ti nedělá dobře,“ poznamenám.

Ve výloze Obchůdku leží na umělé trávě několik tyčinek

Raiders. Tyhle tyčinky už vlastně neexistují — před nějakou

dobou dostaly název Twix —, ale nikdo se to neodvažuje Ag­

nes říct. Provozuje obchod déle, než si většina lidí pamatuje.

V úzkém a hlubokém krámu je téměř všechno, co má

v malém koloniálu být. Přesto sem většina lidí chodí jen pro

trvanlivé potraviny, které neokorají ani neseschnou. Lau­

rensův bratranec se jednou odvážil vrátit se do obchodu

s balíčkem prošlých nudlí.

„To není datum spotřeby, chlapče, ale datum, kdy to zboží

vyrobili,“ štěkla Agnes. Po krátké diskusi mu těstoviny vy­

měnila za sadu lihových fixů. O několik hodin později bylo

na ceduli vedle nápisu veškeré vaše trvanlivé potra‑

viny připsáno: které se teprve musí vyrobit. Agnes se

to nepokusila smazat. Naopak. Zaměřila se na manipulaci

s daty spotřeby. Tenkou tužkou dělá z trojek osmičky a de­

vítky a leden dokáže jedinou vodorovnou čárkou přečarovat

na červenec. Ví, že k ní vesničané budou stejně chodit dál:

kdo si chce vybírat, musí jet kvůli jedné mouce do nejbližší

vesnice a strávit deset minut v autě. Principy mají své hra­

nice. Dokonce i Laurensův bratranec se sem po čase vrátil

a nudle si zase koupil.

Vcházím dovnitř. Ačkoliv dnešek začal dobře, ještě mu

dlužím jawbreakery. Moji přítomnost ohlašuje zvoneček,

který zní jinak než v řeznictví, spíš jako jekot.

19

Rolety v obchodě jsou skoro úplně spuštěné, uvnitř pa­

nuje příšeří. Mezi plnými policemi se vznáší zatuchlý chlad.

Příliš dlouho uchovávané ráno. Čekám a pozoruju dveře ve­

doucí do obytné místnosti v zadní části obchodu. Tam se

Agnes ukrývá a luští okopírované křížovky. Zřejmě tam má

křeslo, stůl a taky kuchyňku. Nikdo vám to ale nepotvrdí.

Čekám, protože Agnes nemá ráda zákazníky, kteří v její

nepřítomnosti čmuchají po krámě. Rozvazuju si tkaničky

a lovím z ponožky mince. Dnes ráno jsem ty peníze nemu­

sela schovávat. Máma mě ani neviděla odcházet.

„Á, Eva,“ ozve se. Dotahuju si tkaničku a narovnávám se.

Agnes spěchá k pultu, jde lehce shrbeně. Záda jí narostla

křivě, do podoby odkládacího stolku. Laurens kdysi vtip­

koval o tom, kolik unese na lopatkách piv, aniž by je vylila.

Dnes jsem jich napočítala osm. Musím si to zapamatovat,

třeba mu to budu moct za chvíli říct.

Procházím za Agnes mezi šedými policemi s houbičkami

na nádobí, párátky, vložkami a umělými květinami. Ví, pro

co jsem přišla. Bonbony jsou v prostřední uličce.

„Kde jsou zbylí dva mušketýři, syn řezníka a syn stat káře?“

ptá se. Krčím rameny.

Od té doby, co Agnes opustil manžel s jiným mužem,

a od chvíle, co má na vývěsním štítu nový nápis, nedo­

voluje, aby si lidé nabírali bonbony sami, dokonce ani já

nesmím.

Zdvořile žádám dvacet ufo bonbonů, pět kyselých pásků

a dva balíčky jawbreakerů. Agnes háže bonbony do papíro­

vého pytlíku.

„Půjdeš dneska ještě ven s Janovým bráchou? Rozdělíš

se s ním?“ chce vědět.

Horlivě kývám, ačkoliv si tím nejsem jistá.

Dá mi jich od každého druhu pár navíc.

20

Projíždím vesnicí s pytlíkem na řídítkách. Pohledem skenu­

ju prázdné ulice v naději, že když se budu dívat dostatečně

dlouho, Laurens a Pim vystoupí z koláží starých vzpomínek.

Za hodinu je po bonbonech. Ústní dutina mi hoří kyselostí

a v žaludku mám těžko. Měla jsem zůstat doma. Možná se

mi snažili dovolat.

Míjím řeznictví.

Laurensovo kolo nestojí opřené o fasádu. Možná má Lau­

rens nové kamarády nebo koníčky, o kterých mi neřekl, a je

někde venku. Možná dnes prostě nechal kolo v garáži a ra­

ději se v tomhle počasí dívá na televizi, než aby byl se mnou.

Přes velkou výlohu civím do obchodu. Farář si právě vybí­

rá. Ukazuje na šunkový salám. Laurensova máma posouvá

ten válec na kráječi. Otevřenými dveřmi z obchodu slyším,

jak se nože pomalu otáčejí. Krájení masa nezní, jako když

něco rupe, ale jako když se něco třepí.

Laurens měl pravdu. „Kráva se skládá z milionu vláken,“

povídal jednou v polední pauze ve škole a přitom válel ze

střídky chleba kuličky, pak rozdělil kousek klobásy na vlákna

a těmi kuličky obložil. „Když si tohle uvědomíš, už ti nevadí

je porcovat.“ Tohle nejspíš nevymyslel sám, ale na mě silně

zapůsobil už jen fakt, že si to zapamatoval.

Pohled na Laurensovu mámu mě skoro vždycky uklidní.

Mluví o tom, že se mění počasí, poznám to podle pohybů jejích

rukou. Pak položí čerstvě nakrájená kolečka salámu na váhu.

Jak se tak dívám na faráře, který přikyvuje a platí, zalije

mě smutek, který mě teď nějakou dobu nepřepadl, a já si

myslela, doufala jsem, že je možná pryč navždy.

Teď už vím, že na ten pocit nic nepomáhá, ať sedím včas

na židli ve správné třídě v oblečení, ve kterém jsou všichni

zvyklí mě vídat, ať se dívám na maso, nebo nedívám. Něco

mi pak chybí, všechno, jako bych kdysi bývala úplnější a cosi

ve mně si to ještě pamatuje.

21

Taky mě smutek přepadá pokaždé, když se myju ve vaně.

Jako by mi něco sedlo na kůži. Obklíčí mě to, sevře a dá mi

to jasně najevo, že jsem tady špatně.

Nedávno mě napadlo, že za to může fakt, že jsem se na­

rodila krátce po dvojčatech, z dělohy, která byla ještě trochu

vytahaná. Možná byla máma v těch prvních devíti měsících

kolem mě moc volně.

Ještě než si Laurensova máma všimne, že se na ni dívám,

zmizím z dohledu.

Než dojedu domů, spustí se bouřka. První kapky jsou

vlažné. Nedá se tomu vyhnout, v posledních dnech teče

vlažná i z kohoutku na studenou vodu. Hledám strom, pod

nímž bych se schovala, stoupnu si pod jehličnany, které sou­

sedí s naší zahradou, rozhlížím se, jak to kolem mě burácí.

Vítr občasnými poryvy přerušuje provazce deště.

Neměli jsme tátovi dávat jako dárek nářadí, a rozhodně

ne nůžky na plot. Už dva roky visí nehybně pod střechou,

nešikovně oběma rukojeťmi dolů. Když zafouká vítr, ožijí.

Zřejmě tohle ho na tu myšlenku přivedlo.

Ze začátku jehličí vodu nepropouští, ale brzy jím pro­

sakují velké nepravidelné kapky. Nevadí mi, že promoknu.

22

ČTYŘI STÍNY

Byli jsme tři, ale měli jsme čtyři stíny. Jolan, můj nejstarší

bratr, mohl být součástí zdravých dvojčat, kdyby se jeho

pupeční šňůra neomotala sestřičce kolem krku.

Po jejich narození v roce osmdesát pět — k němuž do­

šlo o čtyři týdny dřív — vzniklo nespočet fotografií, které

se poté nalepily do alba oboustrannou páskou. Pod nimi

datum, přesné časové údaje, jména neznámých strýců, zá­

znamy největších snů — dosažitelných, protože se částečně

nikdy nemusely vyplnit.

jolan de wolf a tes de wolfová. Na oznámení o na­

rození dětí byl u druhého jména nakreslený křížek, takže

se ušetřilo za smuteční oznámení.

Než se Jolan dostal z inkubátoru — táta takhle přehá­

něl —, narodila jsem se já.

To se stalo někdy v polovině osmaosmdesátého, o půl­

noci. Byla jsem holka. Dostala jsem jméno Eva. I já přišla

sama. Táta zrovna venku kouřil.

Ve srovnání s malým, opožděně se vyvíjejícím Jolanovým

tělem jsem byla už od začátku statnější. Během prvního

roku mého života se pořídilo nanejvýš padesát fotografií.

U žádné z nich nebyly napsané časové údaje, na návštěvu

nepřišli žádní cizí strýcové a tety.

„Sloní nohy“ napsal táta pod snímek, na kterém sedím po­

prvé na nočníku. Z dalších poznámek se dá, myslím, odvodit,

23

že byly připsány až později, protože popisovaly něco dočas­

ného nebo obsahovaly hodnocení situace. „Eva, tady ještě

blondýnka.“ Nebo: „Leden, to se ještě smála.“

Za tři roky, v jednadevadesátém, následovala Teska. Té

udělal táta jen hromádku fotografií, které ani neskončily

v albu. Teska byla odmalička křehčí a menší než my dva.

Měla průsvitnou kůži protkanou žilkami a jemné světlé

vlasy.

„Co chceš? Po dvou dětech už na ni nezbylo dost mate­

riálu,“ zavtipkoval podle mámy táta u porodního lůžka. Zřej­

mě to říkal hrdě, možná ho přemohly emoce. Přesto to mu­

selo sestřičkám znít omluvně, jako když ženy hovoří o jídle,

které se jim vůbec nepovedlo.

„Sakra, tohle říkal i můj táta. A mimochodem, máš čtyři

děti, ne tři,“ namítla máma. Podle způsobu, jakým se k tomu

občas vracela, a podle toho, že přitom používala slovo sakra,

jsem věděla, že to začalo tady. Tohle byla její odvěká výčitka.

Výběru jména předcházela dlouhá diskuse. Máma chtě­

la Tesku, táta chtěl jiné jméno, nejraději Lotu, nebo aspoň

Lotku. Ale nakonec se, zřejmě ve snaze něco napravit, smířil

s máminým návrhem. Teska pro něj byla poctou.

Když jí byly dva roky, dostala přezdívku „vejškrabka“.

Vejškrabek se říkalo nejmladšímu z rodiny, tenhle výraz si

máma přinesla z rodného kraje, z domácnosti, kde byla nej­

starší dcerou tyranského otce. V tom slově bylo něco tragic­

kého — připomínalo vyškrabávané zbytky. Moc dobře jsme

věděli, že Teska tohle přízvisko nedostala z nostalgie, ale

z lítosti nad volbou jejího jména, což máma tátovi nikdy ne­

přiznala. A stejně jsme ho všichni začali používat: jazyk byl

z mámina dětství tím jediným, na co se odvolávala s hrdostí.

S příchodem Tesky jsem se v rodině dostala na prostřed­

ní místo, takže když se schylovalo k bitvě, mohla jsem se přidat na obě strany, záleželo na tom, jestli jsem chtěla do koalice, nebo do opozice.

Ještě před Jolanovým narozením se máma s tátou přestě­

hovali z vedlejší větší vesnice do domu v Bovenmeeru, kde

byly tři pokoje.

Bovenmeer byla vesnička, kde mohlo být v rámci zacho­

vání rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou všechno jen jednou: obchod, kadeřnictví, pekařství, řeznictví, opravna kol, knihovna, v níž by se všechny knížky daly přečíst na jeden zátah, a malá základní škola.

Celé roky jsme o všem, co se ve vesnici nacházelo, mlu­

vili familiárně, jako by to bylo naše vlastnictví, jako by nám

to patřilo. Jako bychom se po dlouhé válce s velkými městy

a okolními vesnicemi zmocnili prototypů obchodu s potra­

vinami a řeznictví a ty tu následně pevně zakotvily, neda­ leko kostela a komunitního domu, pěšky kousek skoro od všeho, všem na dosah.

Obchodníci na to slyšeli. Ať už z lenosti, nebo nafouka­

nosti se ani nesnažili vymyslet pro svůj obchod originálnější

název než Řeznictví nebo Obchůdek, kromě velmi zřídka se vyskytujícího popisku se jménem rodiny.

Pár výjimek se ale našlo. Měli jsme dvě hospody. Muži

často vycházeli z Noci, aby se po chvíli váhání mezi dveřmi

přece jen vydali do Vítejte, kde čepovali pivo i v časných

ranních hodinách.

Ve vsi se často objevovala jména Tim, Jan a Ann. Jak Pim,

tak Laurens měli bratra jménem Jan, i když od zimy 2001

nastal rozdíl v jejich mání. Laurens tehdy ještě měl bratra;

Pim tehdy bratra už pouze míval.

Ve vsi byla prázdná drůbežárna, které se říkalo Kosovo.

Nacházela se přesně mezi Vítejte a komunitním domem. Několik měsíců v ní bydlela rodina albánských utečenců.

25

Poté co je vyhostili, zde začaly různé spolky shromažďovat

staré krámy.

Dlouho mi nebylo jasné, co máma s tátou v Bovenmeeru

hledali. Jestli si kdysi mysleli, že by svůj vztah mohli zachrá­

nit ve vsi, kde se každoročně organizovaly farní slavnosti

a kde se nikdo nepodivoval, když někoho poslali pro balí­

ček ubrousků do Kosova.

26

9.30

Před šesti dny, dva týdny poté, co přišla pozvánka, jsem se

s plastovou přepravkou vydala za sousedem, abych se ho ze­

ptala, jestli bych si u něj mohla zmrazit velké množství vody.

Ten člověk nebydlí vedle mě, nýbrž pode mnou, a proto to

není soused, ale podsoused. Je o dvanáct let starší než já. Je

náhoda, že oba učíme: on zeměpis a biologii na francouzské

střední škole, já výtvarnou výchovu na škole nizozemské.

Když jsme se poprvé dali do řeči, oba jsme v domě byd­

leli už čtyři roky. Nesl ten den, teď už je to asi rok zpátky,

průhledný pytel plný velkých kusů syrového masa: srdce,

roštěnou, svíčkovou, jazyk, žebra a maso na polévku. Já

šla domů s několika zbylými výrobky v podpaží, od žáků,

kterým jsem dala za úkol rozstříhat staré atlasy a z kousků

sestavit ideální svět. Skoro všichni se vykašlali na odlamo­

vací nože a polystyren a jenom polepili áčtyřku. Většina

si práce ani nepřišla na konci školního roku vyzvednout.

Soused mě oslovil s tím, že bych měla žáky radši učit

přesnému zacházení s fakty a respektu k historii.

Předstírala jsem, že nerozumím francouzsky. Z pachu

linoucího se z pytle se mi dělalo špatně.

Protože poučovat mě v nizozemštině ho stálo moc ná­

mahy, pustil se do vysvětlování, jak přišel k tak velkému

množství syrového masa: jeho matka nechávala každoročně

porazit u chovatele bio hovězího krávu a maso dělila mezi

své tři syny. Mohli si přijít vybrat kousky, které chtěli. To býval jediný okamžik v roce, kdy byla jeho rodina zase pro­

jednou kompletní.

Než jsem ho tam nechala a vyšla po schodech ke dveřím

svého bytu, poznamenal ještě, že moje podpatky na dřevě­ né podlaze dost klapou, ale že mu to nevadí, protože to zní velice uvědoměle.

Z toho jsem vyvodila, že tenhle muž disponuje velkým

mrazákem a moc nerozumí lidem, zejména ženám.

Po půl roce chtěl kromě povídání i uspokojit. Nepovažo­

vala jsem to za úplně pozitivní, ale nevadilo mi to, pokud

se předem umyl a já si mohla nechat oblečení.

Dva týdny po obdržení pozvánky jsem každý večer pro

sebe a souseda připravovala kus bio hovězího z jeho mrazá­

ku. Jakmile v něm bylo dost místa, přinesla jsem prázdnou

přepravku. Naplnila jsem ji vodou z kohoutku. Vešla se do mrazáku jen tak tak.

Soused s tím byl svolný a na nic se neptal. Potom si ve

sprše otřel žalud, palcem a ukazováčkem, jako by z něj od­

šroubovával víčko. Vykouřila jsem ho — seděl nahým zad­

kem na rohu vany, já klečela na předložce — a pak jsme

spolu mlčky vypili čaj z čerstvé máty. Jako vždycky jsem si

do něj nasypala hodně cukru.

Před hodinou mi pomohl přenést těžkou přepravku s ledem

z mrazáku k autu. Venku byla ještě tma. Těsně než došel ke

kufru, si musel odpočinout a zeptal se mě lámanou nizo­

zemštinou, kam s tím plánuju jet. Očima mi přejížděl po nohou, které v punčocháčích vypadaly lépe a snědší, po vy­

česaných vlasech, namalovaných řasách. Poznala jsem, že

se mu líbím víc než jindy, ale netušila jsem, jestli to je tím, že jsem se tak vynasnažila, nebo tím, že se chystám odjet

s velkým ledovým kvádrem v kufru auta, aniž bych speci­

fikovala kam.


28

„K rodičům,“ řekla jsem.

„K rodičům,“ zopakoval. Až teď mu svitlo, že jsem nevy­

rostla na poli.

„Jak dlouho myslíš, že taková kostka ledu vydrží?“ ze­

ptala jsem se.

„Záleží u toho, jak moc to auto zatopíš a na co ji potře­

buješ,“ odpověděl.

Neopravila jsem mu chyby, takže jsem to nemusela roze­

bírat.

„Přijdeš večer zase na čaj?“ zeptal se a přitom jediným

pohybem naložil přepravku s ledem do kufru.

„Jasně.“

Sledovala jsem, jak se vrací do domu, hleděla jsem na

jeho hubené nohy, záda. Dívala jsem se ještě dlouho poté,

co zašel dovnitř.

Než jsem nastartovala, vytočila jsem Tesčino číslo, ale za­

věsila jsem, než telefon začal vyzvánět, aby neměla zmeška­

ný hovor. Pak jsem rychle mrkla na událost na facebookové

stránce. Tu Pim vytvořil pár dní poté, co přišla pozvánka.

Díky tomu jsem s jistotou věděla, že za vším stojí on sám,

a ne jeho rodiče. V informacích bylo na rozdíl od pozvánky

uvedeno, že jsme očekáváni od patnácti hodin, ne v patnáct

hodin. Jeho typický slovník. Snaha zabránit lidem, aby přišli

včas, a pojistit se tak, kdyby ještě nebyly misky plné chipsů.

Úvodní fotografii představoval stejný snímek dítěte jako

na pozvánce. Lidi se rychle přihlašovali. Já vyčkávala. Po pár

dnech jsem se zapsala pod „možná“.

Stránka dočasně ožila, přátelé postovali vtipy a fotografie.

Sledovala jsem každou změnu. Jan sám žádný profil nikdy

neměl — zemřel ještě dřív, než dostal šanci udělat se lepším

než ve skutečnosti. Proto se toho teď ujali jiní. Na stránce

se objevovaly pouze Janovy krásné a veselé snímky, takové,

o nichž jsem ani nevěděla, že existují.


29

Podle mě brzy všichni na stránce zaklikli, že už o ní

nechtějí dostávat žádné zprávy. Pár dní poté, co událost

vznikla, za se vymřela. Všechny použitelné fotografie už byly

nasdílené.

Poslední post zněl: „Ahoj, jmenuju se Karin Petersová,

je mi 39 let a pocházím z Belgie. Důvod, proč vám to tady

všechno vyprávím je, protože mám produkt, abych vám ho

nabídla. Je doslova v situaci, že vám ho popíšu!!!! Prosím

obratem zaplaťte. Pošlete mi e ­mailem vaše údaje a já pošlu

fotky!!“ Viselo to na stránce nahoře. Dneska v noci jsem to

ještě chtěla nahlásit jako nevhodné, ale nedokázala jsem

absolvovat celou proceduru, protože jsem neuměla označit,

co přesně je na tom nevhodné.

Už jsem v půli cesty, kterou musím urazit. Provoz pomalu

řídne. Pravidelně se dívám do zpětného zrcátka a kontroluju

ledový kvádr. Volume na nule podstatně snižuje teplotu ve

voze. Nejedu moc rychle a topení nechávám vypnuté, abych

neurychlovala proces tání.

Na displeji mobilu mám Facebook pořád ještě otevře­

ný na té události. 45 se zúčastní. Mezi pozvanými je i Jolan

a Teska, ale ani jeden příjezd nepotvrdil.

V kolonce „možná“ jsem pořád jediná.


30

6. ČERVENCE 2002

Nadzdvihávám přikrývku, abych se podívala, jestli tam ješ­

tě jsou. Co kdyby mě prsa přes noc, když se nikdo nedí­

val, opustila a vydala se hledat vhodnější a důvěryhodnější

tělo. Ve spánku se mi přetočilo tílko. Bradavky mi vykukují

z průramků.

Ta prsa mi připomínají strejdu Rudyho, tátova bratra,

který kdykoliv někam vešel, zůstal ostýchavě stát, i když

mu vždycky někdo nabídl, aby se posadil. A když už seděl,

nikdy se neopřel — aspoň tak mohl uprostřed rodinné osla­

vy nenápadně zmizet.

Nemám prsa úplně kulatá a povislá, na rozdíl od jiných

holek, nýbrž špičatá a vzpřímená. Jak jim mám dát vědět,

že klidně můžou zůstat?

Srovnám si tílko a ležím v posteli až do půl jedenácté.

Poslouchám sousedy, kteří se vrátili z nákupu, sekačky na

trávu, kostelní hodiny, letadlo, sběrače šrotu řvoucího ne­

srozumitelná sdělení rozbitým megafonem, takže si nevšim­

ne, že mu nad hlavou prolétává bohatství.

Při pohledu na ustlanou postel, kterou tu po sobě zane­

chala Teska, s tenkou přikrývkou symetricky napnutou do

tvaru otevřené obálky, se cítím beztvaře a neurčitě.

Ještě než vejdu do kuchyně, předem vím, že už v ní sedí

táta. Všude, kam vstoupí, se line vůně tabáku.

Před nedávnem jsem někde četla, že částka, kterou ku­

řák ročně vydá za cigarety, by stačila na dovolenou. Nikdo


31

nezkoumal, jestli existují také lidé, kteří kouří právě proto,

aby s rodinou nikam cestovat nemuseli.

Na stole stojí zbytky snídaně. Chleba, nutela, melasový

sirup.

„Tvoje matka jela do hobby marketu koupit krmivo pro

psy. Jolan šel brzo ráno pozorovat ptáky,“ řekne táta, aniž

vzhlédne. Čte si u stolu noviny. V ruce drží pero. Dneska

mu ale nic nestojí za podtržení.

Můžu se rozhodnout, že nebudu snídat, ačkoliv je to jed­

no; táta stejně znovu nevyrukuje s tím, co se stalo včera, to

nedělá nikdy, že by po ránu začínal o minulosti. K tomu po­

třebuje popostrčit.

Šourám se blíž. Táta pořád nezvedá hlavu. Na stole ve­

dle sebe má rozložený kapesník a vedle něj svítivě zelený

odvšivovací hřebínek. Na kapesníku jsou červenohnědé

tečky — rozmačkaná tělíčka — a pár vytržených krátkých

vlasů s přilepenými hnidami.

„Kde je Teska?“ ptám se.

Táta si vytáhne z pusy umělý chrup a zase ho vrátí na mís­

to. Zamumlá „někde“, což bez předních zubů zní jako „nikde“.

Beru si chleba a mažu si na něj tlustou vrstvu sirupu.

Táta se ani nezeptá, co to jako má být: „Chleba se sirupem,

nebo sirup s chlebem?“

Přestane cvakat chrupem, podívá se na můj účes a na krk.

Odložím nůž, zvednu krajíc, střídka se prohýbá pod tíhou

namazané vrstvy. Tátovi sjedou oči níž, spočinou na mých

pažích. Čím déle se dívá, tím víc mi těžknou.

I v nejparnějších dnech nosím dlouhé rukávy. Zatím to

neokomentovali jedině Laurens a Pim. Naposledy jsem cho­

dila s holými pažemi před třemi lety. Nepřipadala jsem si

přitom lehká a svobodná, jen příšerně nahá.

Tátovi teď klouzají oči ještě níž, k mému pasu, a pak se

zase vrací vzhůru k novinám. Táta upije vlažného čaje.


32

„V tomhle svetru je vidět, že už ti rostou prsíčka,“ po­

znamená.

Přeložím si chleba napůl. Následující sousto se mi při­

lepí na patro a vůbec nechutná jako sirup. Až když zazvoní

telefon, troufnu si ho polknout.

Tři vteřiny ticha prozradí, že volá Pim. Mlčí takhle vždyc­

ky a já se pokaždé zastydím za to, co jsem mu o sobě prozra­

dila. Během tří vteřin si člověk může představovat cokoliv.

Ačkoliv to ticho taky klidně mohlo být dobou, kterou zvuk

potřebuje k tomu, aby se přemístil dlouhými tenkými dráty

vysokého napětí, jimiž jsou naše domy propojeny.

„Ahoj Pime,“ pozdravím ho ještě předtím, než sám spustí.

„Jdeme dneska s Laurensem do školy,“ povídá. Jeho hlas

zní chraplavě. Nevím, jestli je to tím, že mu tam uvízl vous,

nebo tam má vole. „Byl to jeho nápad. Ale jestli chceš, mů­

žeš jít s náma.“

„Kdy?“

„Teď hned.“

„Mám tě vyzvednout?“ ptám se. „Mimochodem, Laurens

říkal, že prej jezdíš na hondě? Je to pravda?“

Pim je chvíli ticho.

„Honda je rozbitá. A vyzvedávat mě nemusíš, ale klidně

můžeš.“

Jedu do školy stejnou cestou jako před dvěma lety, tou

trochu delší, kolem statku. Pim to má z ruky, bydlí na

druhé straně vesnice, taky na kraji. Kdyby někdo nakreslil

čáru me zi našimi do my, všiml by si, že přímka mezi Lau­

rensovým řeznictvím a školou je na ni kolmá, a přesto

je tahle oklika jednodušší a samozřejmější pro mě než

pro Pima.

Dřív jsem si občas brala lahev s vodou, abych ty dva kilo­

metry dobře zvládla. Teď, kdy denně našlapu dvacet čtyři


33

kilometrů tam a zpátky do své nové střední školy, se mi

vesnice zdá legračně malá a základní škola směšně blízko.

Těsně předtím než vyjedu z Bulksteegu, míjím ceduli

s nápisem zakázáno močení, kterou stloukl můj táta.

Sousedi samozřejmě vědí, že ta věta je špatně, že by tam

mělo stát močení zakázáno — nejsou hloupí, to je mi na­ prosto jasné, ale pokaždé když tudy jedu na kole, doufám, že si o tom i oni dovolí pochybovat.

Když moji rodiče ten dům kupovali, byl Bulksteeg malou

písčitou cestou, na kterou ústily zahrady tří domů a která náhodou také spojovala vesnici s nájezdem na dálnici. Ta­

hle cesta vede právě mezi naší zahradou obehnanou živým

plotem a sousední loukou. Docela nedávno ji zaměstnanci

obce vyasfaltovali tím, co jim zbylo po opravách hlavních

silnic. Cestu metr po metru zpevnili a vyztužili, aby se dala využívat jako objízdná. Ačkoliv s ní hraničí tři zahrady, lidé vždycky močí na náš živý plot.

Jakmile Bulksteeg opustím, musím po cestě, na které

je provoz skoro jako na běžné silnici a která je nejrušnější

z celé vesnice. Smí se tu jezdit sedmdesátkou, ale rychlost

obvykle nikdo nedodržuje. I z postele dokážu odhadnout

rychlost aut. O prázdninách jezdí lidé pomaleji.

Vedle na vozovce mě následuje můj stín, duch, který se

nehne od mého boku, ale už nemá moje kontury. Vlastně

jsem si toho sama všimla minulý školní rok. Určité kousky

oblečení mě najednou škrtily, trička už mi neseděla, knof­

líky u kalhot se hůř zapínaly. Bradavky jsem nejdřív měla

nějaký čas rudé a teplé. Pod nimi se mi udělala tvrdá kola,

která se potom odtrhla od žeber, aby vytvořila místo něčemu,

co v tom meziprostoru začalo růst, něčemu měkkému. Ze

dne na den jsem cítila, jak se to pohybuje, a nevěděla jsem,

co na ně nejvíc platí: že tady najednou jsou, nebo že jsem

si jich najednou všimla.

34

Teď, po té tátově poznámce, už nejsou jen moje, symbo­

lizují trvalou a důležitou změnu.

Blížím se k Pimovu domu. Statek leží daleko od ulice, pří­

jezdová cesta je dlouhá dobře dvacet metrů, vede přímo

k největšímu chlévu a je dost široká pro těžkou techniku,

kombajny, koňské povozy i stáda krav.

Napůl ztraceně leží na tomhle pruhu asfaltu rohožka

s nápisem Vítejte. Potisk je ošoupaný. Zřejmě ho dokážu

přečíst jen proto, že jsem tu kdysi bývala jako doma.

Od Janova pohřbu jsem Pima téměř neviděla ani s ním

nemluvila. Na farní slavnosti nechodil a oslavy narozenin

se přestaly pořádat. Párkrát jsem se u statku zastavila se

psem na vodítku, ale nikdy jsem se neodvážila zazvonit.

Pokaždé jsem zase odešla, přesvědčená, že ono ticho ne­

musí nic znamenat. Nedalo se mluvit o konci, když ještě

ani nenastalo léto.

Zkoumám dlouhou příjezdovou cestu, hledám nějakou

známku života.

Cesta poprvé nepřeklenuje vzdálenost, nýbrž prázdno­

tu. Pim na mě nečeká s kolem na zahradě, jako to dělával

dřív ve dnech, kdy jsem ho vyzvedávala. Netroufám si jen

tak přejít pozemek a zamířit k zadnímu vchodu, proto se

vydávám po dlážděné cestičce k hlavním dveřím, o kterých

jsem si až do minulého léta myslela, že jsou jen pro parádu,

nikdy se neměly otvírat, a proto je tam umístili prostě bez

pantů. Předzahrádka je zarostlá fialovobílými květinami,

které páchnou jako moč. Ten odér jsem cítila už o tři domy

dřív. Dlažba od krajnice ke vstupním dveřím je položená cik

cak, jako přechod, který vytvořila sama příroda.

Právě když zazvoním, objeví se na příjezdové cestě Pim.

Nejdřív jeho přední kolo, potom hlava.

„Zvonek nefunguje,“ křikne. „To přece víš.“

Postaví se na pedálech a jede pomalu, dokud i já opět nenasednu. Než ho stihnu dohnat, opře se do šlapek a vy­

střelí přede mě, na uličku Steegeinde.

Ke škole je to přesně kilometr. To nám ukázala paní uči­

telka Ria při hodině zeměpisu. Šla s námi s kalibrovanou

tyčí dlouhou jeden metr ze školního dvora a poté, co pra­

vítko tisíckrát převrátila, jsme se ocitli u statku. Silně to na nás zapůsobilo. Při každé vzdálenosti, kterou jsem od

té doby urazila, jsem počítala, kolik by se do ní vešlo praví­

tek, a po každém kilometru jsem si říkala: Teď jsem mohla

být na statku.

Urazit tu vzdálenost s Pimem je vždycky snazší než s kým­

koliv jiným. Pořád se drží kousek přede mnou, a když se ho

pokusím dohnat, zase mi hned ujede.

Pevné blonďaté kučery mu vlají ve větru. Pimův účes by

chtěl každý. Těžko říct, jestli proto, že lidi vždycky chtějí

mít vlasy, jaké má někdo jiný, anebo proto, že ty jeho jsou vážně krásné.

Pim s sebou stejně jako já nemá batoh. Všechno, co po­

třebuje, mu vždycky nosí ostatní. Uměl si to tak zařídit už

na základní škole: používal moje psací podložky a Lauren­

sovy fixy. Vedle Pimova řetězu se míhají jeho šlachovité kot­

níky zastrčené v ponožkách. Až teď si všimnu, že ponožky má naruby. Obrázek, změť propletených nití, se proto nedá rozpoznat. Možná už je nosí víc dní a naruby si je obrátil,

aby je nemusel prát.

Pimova záda neprozrazují, co si Pim myslí nebo co cítí.

Jen šlape. Možná až příliš energicky na někoho, kdo před

půl rokem a kousek ztratil bratra.

Po pár minutách vzdávám snahu ho dohnat.

Stejně bude ještě chvíli trvat, než se to mezi námi zase

urovná. Třeba to ani nevadí. Máme ještě celé léto a v dálce

se právě objevuje Laurens, zachránce, narušitel hry. Stojí


36

s kolem na parkovišti u řeznictví vedle cedule: letní akce:

veškeré maso na barbeque 2 + 1 zdarma.

Laurens se dá podle vzhledu skvěle poznat zejména zdál­

ky: široká záda, velký nos, vysoký obsah hovězího. Pohybuje

se těžkopádně a ledabyle, jako dítě, které nemá chuť udělat

nějaký úkol pořádně a dělá ho špatně v naději, že to za něj

přece jen převezme máma.

„Nazdárek, pánové,“ řekne. Má na sobě ponožky, které

mají po stranách vyšitý název dne v týdnu. Na pravé je te­

prve pondělí, na levé už pátek. Přehazuje ve snaze najít nej­ pomalejší, těžký převod.

Pim nebrzdí, proto Laurens zrychlí a v plné rychlosti se

k nám připojí. I já jsem mezitím Pima dohnala, ale když je

s námi i Laurens, mění se naše uspořádání: už se na tuhle úz­ kou cestu s převislými větvemi nevejdeme. Jsme nedělitelný počet, takže se někdo musí stáhnout dozadu. Pimovi je úplně jedno, vedle koho jede, nejraději jezdí sám, to je poznat, bý­ valo to tak i dřív, a právě proto už tenkrát jezdil uprostřed, pokud to šířka silnice dovolovala. Teď zase zrychluje, aby se

dostal před nás, Laurens jede vedle něj. Já se zařazuju za ně.

Pim vlevo, šlape na nejnižší převod, Laurens vpravo, na

nejvyšší. Díky tomu se zdá, že spolu dokonce i beze slov

komunikují.

Kdykoliv Laurens otočí hlavu, aby se podíval na Pima, vi­

dím šrám na jeho obličeji, má ho pod nosem, kam ho před

týdnem, v den, kdy jsem na něj po škole nepočkala, trefila

gumička z nosiče. Rána se hojí pěkně. Na jedné straně se

mu loupe stroupek. Trčí mu skoro kolmo z obličeje, jako

špatně umístěné křidélko.

Pim před námi kličkuje přes hřiště, pod koly mu hrka­

jí uvolněné dlaždice. Snaží se nepřejíždět čáry skákacího panáka. Já se vyhýbám mřížce odpadní jímky, která dřív

sloužívala jako dvourozměrné vězení.

Pim pod zastřešeným dvorem zastavuje předním kolem

o neomítnutou cihlovou zeď školy.

Škola bez žáků není nic než budova. V jednom křídle

bydlí dvě jeptišky. Kdysi tohle zařízení založily, a proto smí

v areálu bydlet. Kromě toho, že zalévají fialové květiny v truh­ lících na hřišti, moc užitečné nejsou.

Když jsme sem chodili, žila tu ještě jedna nesmírně horlivá

jeptiška. Dětem, které si doma zapomněly svačinu, vždycky

mazala chleby máslem. Jen aby byla užitečná, nechal každý

občas krabičku se svačinou doma, dokonce i Laurens, kte­

rý nesmírně zbožňoval rozmanitý obědový balíček, co mu

chystala máma. Vždycky dostával troje sušenky — máma

to jistě myslela tak, aby se rozdělil se mnou a s Pimem, ale to

nikdy neudělal.

My s Laurensem nyní provádíme přibližně stejný manévr

jako Pim a zastavujeme každý z jedné strany jeho kola před

velkým oknem v přední části budovy. Matné sklo vede do

prázdné učebny šesté třídy.

Nábytek je roztříděný, lavice vlevo, židle naskládané na

sobě vpravo. Poznávám svou bývalou lavici, je to ta se zni­

čenou deskou, o něco světlejší než ostatní, z boku bezpečně

krytá těžkou katedrou paní učitelky Emmy, obě stojí nohou k noze.

Třída vypadá úplně stejně jako během našeho posled­

ního školního dne, někdo se hodně snažil, aby ji proměnil

v taneční parket. Bodne mě u srdce, protože si vzápětí zno­

vu vzpomenu, jak nám paní učitelka Emma navrhla, že si

uděláme oslavu na rozloučenou — jednorázové privilegium

pro tři mušketýry, kteří jí budou chybět —, a na to, jak se

mi pak povedlo zničit jí život.

Pim si hned všimne, že dveře do tělocvičny nejsou zamče­

né. Vlastně to není nijak zvláštní, v Bovenmeeru běžně dě­

síme zločince pohostinností. Vstupujeme do školní budovy,


38

aniž bychom se tam museli vkrást nebo někam šplhat, aniž

bychom věděli, co tu vlastně pohledáváme.

Laurens poskakuje po tělocvičně, střídavě prudce zve dá

kolena jako při hodinách s panem učitelem Jorisem: starým,

náročným chlapíkem v teplákové soupravě, kterému nikdo

ze žáků nevěřil, že by sám dokázal provést žádané úkony,

takže je nikdo neplnil tak perfektně, jak se očekávalo.

Pim se pořádně rozběhne a skočí do nejtlustších žíněnek,

které jsou opřené o stěnu. S žuchnutím se kácejí na zem.

Nejdřív se země dotkne měkký prostředek a obě strany ho

následují s několikavteřinovým zpožděním, jako koutky

úst při strojeném úsměvu.

Stavíme dráhu z nejnebezpečnějšího náčiní, jaké nachá­

zíme, z nářadí, které nám pan učitel Joris nikdy nedovoloval

používat. Skáčeme z odrazového můstku přes koženou kozu

na trampolínu, z té na další trampolínu a saltem dopadáme

na tlustou měkkou žíněnku.

„Super, opičí dráha,“ poznamenávám.

„Ne, tohle je lepší než opičí dráha,“ kontruje Pim.

Najednou se rozezní školní zvonek. Ten rámus si z nás

dělá blázny ostře a dlouho. V době vyučování zahajuje pat­

náctiminutovou přestávku na hraní. Dneska můžeme zůstat

na chodbě nekonečně dlouho, nikdo, dokonce ani jeptišky,

nás nenachytá.

Pim zůstává ležet na žíněnce. Já dopadám po nepodaře­

né hvězdě vedle něj. Palcem a ukazováčkem si nadzdvihne

tričko, pustí ho, a když se mu bavlna zase napne na těle,

unikne zpod trička vzduch. Mám ráda nakyslý pach jeho

potu. Tak musel být po námaze cítit i Jan.

Ležím na zádech. I mně se lepí tričko na břicho. Všim­

nu si, že se mi Pim dívá na obliny pod trikem, což mi samo

o sobě nevadí, vadí mi jenom pomyšlení na to, jak je táta


39

dnes ráno popsal: „prsíčka“, ne „prsa“, a v Pimově pohledu

najednou vidím, co tím táta myslel: že vlastně ještě nemám

opravdická prsa. Jsou jen poloviční, tak nějak je mám a zá­

roveň nemám.

„Co teď budeme dělat dál?“ ptám se. Dívám se na Lau­

rense, ale nedoufám v odpověď.

„Já musím domů,“ odpovídá Pim. „Jedu do Lieru.“

„Co tam budeš dělat?“ diví se Laurens.

„Navštívím u tety mámu.“

„Jak se mámě vede?“ zajímám se.

„Špatně.“

Na to si netroufá nic říct ani Laurens.

Pim se beze slova zvedá a jde ven, ke svému kolu. Sprintu­

je přes dvůr pryč. S Laurensem sledujeme jeho záda, dokud

se u malého kláštera nepromění v tečku, která pak zmizí.

„Není to na něm poznat,“ podotýká Laurens.

„Není. A cos čekal, že bude vidět?“

„Normálka, však víš.“

Dráha v tělocvičně, která ještě před půlhodinou působila

životu nebezpečně, teď vypadá jen jako nepořádek.

Na chvilku získávám možnost nahlédnout Laurensovi

do rány, pod strup, ale stačí to. Podívám se rychle a nená­

padně, jako se rozhlížím na místech, kam nesmím chodit.

Kůže je zacelená, růžová a lesklá.

Odsouváme kozu ke stěně a pak uklízíme i ostatní věci,

dokud není všechno na místě.

„Taky už půjdu domů,“ říká Laurens.

Šourá se přes hřiště, přehazuje nohu přes sedlo a odjíždí,

sleduju ho od švédské bedny, která ještě před chvílí zavě­

šená na ribstolu sloužila jako klouzačka. Dívám se, jak se

i Laurens mění v tečku, jen proto, že by mi bylo líto, kdyby

později zjistil, že za Pimem jsem se dívala, a za ním ne.


40

Když je Laurens konečně opravdu pryč, procházím se po

tělocvičně uvedené do původního stavu. Tohle odpoledne

se stejně tak dobře nemuselo stát. Mraky nad hřištěm zbě­

sile uhánějí, ručičky hodin v tělocvičně se neúnavně posou­

vají vpřed. Znovu se rozeznívá školní zvonek. Nevím, jestli

oznamuje začátek, nebo konec něčeho.

TŘI MUŠKETÝŘI

V létě roku 1993, těsně předtím než jsme měli s Laurensem

a Pimem přejít z předškoláků do první třídy, byl všem uči­

telům základní školy a našim šesti rodičům zaslán dopis,

že se bude konat schůzka, které se musí všichni zúčastnit.

Během tohoto setkání přednesla paní ředitelka Beatrice

své úvahy: Jak je možné, že se v roce 1988 narodily pouze

tři děti? Způsobila snad tuhá zima, parné léto nebo černý

pondělek v říjnu předchozího roku, že všichni zbrzdili a ni­

kdo nezplodil potomky? Její škola je z celého kraje Kempen

nejmenší, pokračovala, průměrně má ve třídě deset žáků,

a v tom nízkém počtu také spočívá její největší kouzlo, ale —

zde si paní ředitelka zřejmě posunula brýle na nose, aby bylo jasné, že nestrpí odpor — pro méně než hrstku dětí nemá smysl otevírat třídu.

Jediným řešením je „přidružená třída“: tři lavice navíc

vzadu v jiné třídě. Učitelky by normálně učily a pro přidru­ ženou třídu by měly upravenou látku, někdy těžší, jindy jed­ nodušší než pro třídu, do které by se lavice přidaly.

„Tvůj otec nebyl dost důrazně proti a Laurensovi a Pimo­

vi rodiče rozhodně neměli lepší nápad,“ okomentovala to máma po šesti letech, to mi bylo jedenáct. Umývaly jsme

tehdy spolu nádobí. Když měla ruce ponořené do horkých

mydlinek, občas si troufla být upřímná, ale většinou si pak

stěžovala na to, co jsem nezažila, a proto jsem mohla jen poslouchat.

42

Podle toho, jak vyslovila slova „neměli lepší nápad“, hrdě

a zároveň nejistě, jsem poznala, že ji tam, na té schůzi, za­

strašil impozantní vzhled Laurensovy mámy a jen v sebe­

obraně se rozhodla, že s ní nedokáže vycházet.

Zřejmě i jí její máma s rukama v mydlinkách pošepta­

la: Lidi, se kterými dobře vycházíš, ti obvykle později vrazí

nůž do zad.

Pimovi, Laurensovi a mně připadala přidružená třída

jako dost dobrý nápad. Buď to, nebo chodit na jinou školu

a každý den muset jezdit na kole mnohem dál.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.