načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tanečnice - Ivan Kašpárek

Tanečnice

Elektronická kniha: Tanečnice
Autor:

Ota je bohatý starý mládenec toužící po lásce. Nina je krásná žena s dluhy.Tanečnice není jenom příběhem Niny a Oty, ale jeho vyprávěním se táhne cosi, co můžeme nazvat "silou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5048-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ota je bohatý starý mládenec toužící po lásce.
Nina je krásná žena s dluhy.
Tanečnice není jenom příběhem Niny a Oty, ale jeho vyprávěním se táhne cosi, co můžeme nazvat "silou osudu" - tam, někde mimo naše chápání se utváří běh věcí budoucích...

Zařazeno v kategoriích
Ivan Kašpárek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tanečnice

Ivan Kašpárek

1. vydání

vydáno v srpnu 2017 jako 57. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-056-8 (epub)

ISBN 978-80-7570-057-5 (mobi)

ISBN 978-80-7570-058-2 (pdf)



Nina má krásné jméno. Nina. A v přítmí herny, kdyţ blikající světla stroje skotačí po její pleti a ţlutí, růţoví a všelijak jinak barví hluboký výstřih halenky a tu cestičku mezi ňadry tajuplně stíní tak, jako stíní nahé nohy hned s koleny způsobně přimknutými a po chvíli smyslně roztaţenými, kdyţ ani nedýchá v napětí ve výsledek sázky – je celá krásná.

Jako pianistka, s rovnými zády, teď s jednou nohou pod stoličkou pokrčenou a druhou nataţenou a opřenou o vysoký podpatek, dlouhými prsty ťuká do „kláves“, aby pak dlaní stvrdila akord, a ten doznívá a v jeho světelném vyjádření zase ta její dráţdivá krása.

V obličeji ani stopa po zklamání, kdyţ hra skončí. Vhodí další minci do automatu a znovu roztáčí ruletu.

Není tady sama, jen svým atraktivním vzhledem jako by byla, a oči muţů, kteří sedí u vedlejších strojů, či u stolku nad kávou, bloudí po jejích křivkách a nevidí ty ostatní ţeny, které shrbené nad svými klávesami se ani nesnaţí bojovat alespoň o špetku z těch pohledů, v pokorném uznání nedosaţitelnosti úrovně, kterou zde Nina nastavuje.

Kdo je ta ţenská? – ptají se všichni svými pohledy, byť ji vlastně znají. Od vidění ji znají, neboť kdykoliv sem v tuto denní dobu přijdou, téměř vţdy ji tady zahlédnou. Vzpřímenou za hracím automatem, s prsty na klávesách, s krátkým účesem černých vlasů a s krátkou sukní, a ty vlasy jsou jen vpředu delší, padají do čela, aţ nedovolí dohlédnout do tmavých očí.

Neznají však její jméno. Nevědí, ţe je to Nina, protoţe Nina tady téměř s nikým nepromluví. Přijde, sedne si za svůj stroj, poloţí ruce na klávesy – a hraje. Světelná hudba hry podtrhuje dojem tajuplného vzezření tiché krásky a hernou zní píseň Janis Joplin Piece of my heart, coţ zpočátku k obrazu nějak nesedí, neboť zpěv Janis je plný vášně a bolesti, chvílemi jakoby rykem raněného zvířete, a kontrastuje tak s Nininým chladem, ale kdyţ ta pohodí vlasy a na zlomek vteřiny pohlédneš do tmavých očí, pak v tom pohledu je ta samá hudba, bolest a vášeň, a kdyţ hned uhne pohledem, ještě doznívá křik raněného zvířete.

Nina. Nikomu zde neprozradí svoje jméno, snad se stydí, jak „východně“ zní, snad je vůči tomu jménu příliš kritická a vlastně ani sama neví, jak je krásné, ale moţná tady nevidí nikoho, kdo by byl hoden její jméno znát. Kdo ví?

Jako pianistka sedí vzpřímená a hraje tu marnou hru. Mince cinkají a bankovky šustí a jedna za druhou mizí v útrobách v zloděje naprogramovaného stroje a jen ta zářivá a blikající hra barev je jí odměnou. Věří, ţe stačí vydrţet, nevzdat to. Jednou přece zazní vítězné fanfáry, uţ teď s touto mincí... Ještě ne? Nevadí. Musí hrát dál, nesmí to vzdát. Nesmí? Nesmí, myslí si. Nemůţe, vţdyť je to její jediná naděje, jak se vymanit z dluhů, které si právě hraním nasekala.

Janis Joplin zpívá „Cry baby“. Jak příznačné.

Kdyţ letní den se chýlí a stíny keřů a tújí se protahují po sestřiţeném trávníku, pak je moje zahrada nejkrásnější. Ne ţe by v jiný čas krásná nebyla, to je, ale právě v podvečer, kdyţ se slunce kloní nad obzorem, měkce potemní zelený trávník a vypadá pak jako koberec vybízející hustými načesanými vlasy k ulehnutí, nebo alespoň k pár krokům, kdy bosá noha zanechává stopu v tom hustém mechu pomalu jako v písku na pláţi. Skalka sestavená z velkých pískovcových kamenů vydechuje akumulované teplo a to do všech barev rozsvěcuje květy, které ji prorůstají v plochách či jen v trsech mezi těmi kameny. Pak si uvědomuji, ţe mě ten drahý bazén, který jsem do této nádhery před léty vsadil a který teď marně maskuji stromy, keři a keříky, vadí, ruší mě, zneklidňuje a nemám ho rád.

Změnil jsem se. Není to tak dávno co právě bazén, luxusní auto, velký dům a prachy vůbec byly mi synonymem štěstí. Teď, kdyţ jsem tohoto všeho dosáhl, pochopil jsem, ţe tudy cesta ke štěstí nevede. Alespoň pro mě ne. Nijak mě nenaplňuje kýčovitě modrá hladina toho bazénu nebo nejnovější mercedes, který mám v garáţi. Dobrý, ale nic moc. Ţádné nadšení.

Co mě těší, je příroda ve své přirozené kráse. Ty květy ve skalce, křídla motýlů, která se třepetají z jednoho květu na druhý, ptáci ve větvích stromů a ticho, které vlastně není tichem, ale jen kompozicí těch nejpřirozenějších zvuků, jako jsou šum listí v závanu větru, hašteření vrabců v houští tújí, bzukot hmyzu... Dříve nemyslitelné, ale krtince, které rozbíjejí sterilitu zatravněné plochy, mě nechávají v klidu. Nelíčím pasti na toho krtka, který tu „hrůzu“ způsobil. No a co má být, prostě v kořenech vysokého smrku, který se tyčí v rohu zahrady, se zabydlel krtek. Kam by chodil. Bydlí u mě pod smrkem. Alespoň si nepřipadám tak sám v tomto velkém domě s velkou zahradou. Jsme teď tři: já – Ota Kramer, starý pes Alan a krtek.

Dům jsem si koupil před deseti lety. Je to starý, ale poctivě stavěný dům. Vyţadoval jen nevelkou opravu. Stojí osamocen v mírném svahu, obklopen stromy, které ale nebrání výhledu do rozlehlé zahrady, jen příjemně stíní terasu, jeţ je přilepena na jiţní stěnu domu. Terasa je moje dílo. Sám jsem ji navrhl a z velké části i vybudoval. Je přístupná z obývacího pokoje. Není příliš velká, tak akorát pro středně velký dřevěný stůl se čtyřmi proutěnými křesílky a pro pár hliněných nádob s květinami. Z terasy vedou dolů do zahrady úzké kamenné schody, na které pak navazuje romanticky se vlnící, rovněţ kamenný chodník. Chodník není nijak dlouhý, lemuje ji a na konci se ztrácí ve skalce – největším to klenotu mojí zahrady. Za skalkou je velká zatravněná plocha, několik stromů a keřů, které mají skrýt bazén, pak ještě trávník a nakonec stromy, které jakoby byly součástí lesa za plotem zahrady.

V těchto letních dnech je mi největším potěšením sejít z terasy těch několik schodů a pak v podřepu nebo na kolenou prolézat skalku a mezi velkými pískovcovými kameny přesazovat květiny, kypřit půdu a vytrhávat plevel.

Miluji vůni zkypřené půdy a nevadí mi hlína zalezlá za nehty. Nevadí mi ţlutozeleně zbarvené dlaně od všech těch kytek a trav. Kdybych nebyl úspěšným podnikatelem, zcela jistě bych byl zahradníkem.

Osud tomu ale chtěl jinak. Bylo mi pětadvacet a měl jsem elán, nadšení a touhu zbohatnout, být nezávislý a koupit si drahý vůz. V malé pronajaté dílně jsem začal vyrábět papírové obaly všeho druhu – krabice na zeleninu a ovoce, pak na boty, na čaje, na televizory, ledničky...krabice na všechno. Byl to dobrý nápad, papírové obaly potřebuje skoro kaţdý výrobce čehokoliv.

Uplynulo dvacet let a firma se rozrostla. Zbohatl jsem.

S pýchou nad svým úspěchem koupil jsem si to drahé auto a velký dům se zahradou a jako kaţdý, kdo zhloupl z peněz, umístil jsem v nejhezčím místě zahrady velký bazén s mozaikou delfína na dně.

Splnil jsem si svůj sen, ale jak by řekla moje babička: „Splnil sis sen, Otíku? Dobře ti tak.“

Dobře mi tak. Ohlédnu-li se, nemám vlastně nic. Dostal jsem se nahoru, ano, ale nahoře fouká. Docela studený vítr odnesl moje přátele. Zůstali dole a nebaví je chodit s hlavou zakloněnou vzhůru.

Jsem sám. Ţeny? Na ty jsem neměl čas. Pracoval jsem od rána do večera a zatím, tam, venku, mi utekl svět. Svět poznávání, namlouvání, lásky... utekl mi.

Po čtyřicítce jsem přibrzdil, stáhl okýnko u svého mercedesu a rozhlédl se. Pozdě.

Mám pocit, ţe uţ je pozdě hledat. Ţeny na chodníku sice zaujme luxusní vůz a pátrají na místě řidiče. Setkáme se pohledy, ustrnou na vteřinu a pak se míjíme s výrazem v jejich očích, ţe by snad i odpustily... avšak – ve zpětném zrcátku vidím svoji tvář. Neměl bych být, ale jsem starý muţ – prošedivělé strniště vousů i vlasy. Podnikatel.

Ne, to ne. Nechci ţít s pocitem, ţe jsem si tu ţenu koupil.

Lezu tedy po kolenou svojí skalkou, hýčkám kytky a přemýšlím.

Kdyby se vrátil čas...

Šel bych snad jinou cestou? V těch pětadvaceti běhal bych za holkami a jednu si pak vzal a měl s ní tři děti... Byl bych šťastný? Šťastnější? Byl. Asi bych byl.

Kdyby se vrátil čas. Čas. Jak zvláštně zní to slovo a jak přesně vystihuje to – cosi. Je krátké a je spíše citoslovcem – jako ţuch, buch... Jako kdyţ velkou rychlostí něco kolem proletí, prosviští a udělá... „časss“ – se zlověstným sss na konci.

Je mi pětačtyřicet, ale mám pocit, ţe můj ţivot udělal „časss“. Prosvištěl.

Promarnil jsem jej? Co nejlepšího jsem vykonal? Jsou to ty krabice? Ne. Ty se povalují na všech smetištích světa.

Tak co?

Alan. Ano, je to moţná k smíchu, ale vybavil se mi můj pes Alan.

Jeho příběh by se mohl zdát nicotný, nehodný coby důkaz o naplnění mého ţivota. Byla to vlastně jenom příhoda, a přece jsem tomu rád, ohlédnu-li se, ţe najdu něco málo, na co mohu být opravdu hrdý:

Trochu jsem v tu dobu sportoval – jezdil jsem na kole. Snad jsem se zalekl svého dosavadního způsobu ţivota a ztíţeného dechu při cestě do schodů, a rozhodl se s tím něco dělat. Párkrát v týdnu jsem vyjel za město a polní cestou, mírně zvlněným terénem, týral svoje tělo.

Byl krásný letní den, docela horko na můj věk a kondici. Šlapal jsem ale usilovně. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, kousek ode mne se objevil pes. Velké, chlupaté psisko. Hrozně jsem se lekl, protoţe na tomto odlehlém místě jsem něco takového nečekal. Zabral jsem do pedálů ve snaze zachránit se stůj co stůj. Srdce mi bušilo úlekem i únavou. Aţ po chvíli jsem se bázlivě otočil. Neběţel za mnou v zuřivé snaze mě rozsápat. Spíše pajdal, vrávoral a přední nohu poponášel – snad zraněnou.

Zastavil jsem. Pes ještě udělal pár unavených kroků... pak se také zastavil a prudce oddychujíc – upadl.

Díval jsem se na něj a on se díval na mě. Leţel, neškemral – jenom tím pohledem říkal: není mi dobře.

Otočil jsem kolo a blíţil se k němu. Sklopil hlavu a čekal. Na levé přední noze měl zlý šrám. Nekrvácel, ale z chlupů prosvítalo maso. Poloţil jsem kolo a sklonil se k němu. Staň se, co se má stát.

Nic se nestalo. Pohladil jsem ho. Jenom oči ke mně zvedl a oddychoval. Vzal jsem láhev s vodou, co jsem ji měl v drţáku na rámu kola, nalil jsem trochu vody do dlaně a přidrţel ruku u jeho čenichu. Hltavě chlemtal. Udělal jsem to ještě jednou, dvakrát, třikrát. „Uţ dost, kamaráde,“ povídám mu. Ještě oddychoval a díval se stranou.

„Co s tebou? Čípak jsi, tuláku?“ rozhlíţel jsem se. Nikdo nikde v těch rozlehlých polích kolem.

„No, co s tebou? Kde máš pána?“ šeptal jsem mu.

Zvedl jsem kolo. Zkusil se také postavit. Podařilo se mu to, ale klátil se na třech nohách. Bezradně jsem popošel a on, chudák, bolestně pajdal za mnou. Bylo mi ho líto. Znovu jsem poloţil kolo a hladil jsem ho po hřbetě. „Počkej tady, kamaráde. Přijedu pro tebe. Počkáš?“

Zamířil jsem k hlavní silnici. Kdyţ jsem se po pár metrech otočil, pajdal mým směrem. Uháněl jsem domů, jak nejrychleji jsem uměl. Vycouval jsem z garáţe se svým nóbl mercedesem a spěchal zpátky za město. Zastavil jsem u té polní cesty a rozhlíţel se po psisku. „Alane!“ volal jsem ho jménem psa, kterého mi dali rodiče, kdyţ jsem byl malý kluk.

Vyběhl, spíše se vypotácel z obilí a radostně vrtěl ocasem: neopustil jsi mě – říkal tím ohonem. Sklonil jsem se k němu: „Alane, ty kluku jeden, co jsi tady tropil?“

Opatrně jsem ho zvedl. K autu by sám asi nedošel. Neprotestoval, jen bolestí slabě naříkal, jak se mu bolavá noha houpala z mého náručí. Uvědomil jsem si, ţe jsem v tom spěchu zapomněl vzít nějakou deku, na kterou bych ho dal. Čert to vem – poloţil jsem psa na zadní sedadlo. Světlý potah z pravé kůţe byl hned plný písku a šrám na noze se zřejmě nesmazatelně otiskl.

Alan. Tak ke mně přišel Alan. Dlouho se kurýroval, ale nelitoval jsem toho času a těch peněz. Kdyţ byl fit, dal jsem do místní kabelové televize inzerát i s fotografií a doufal, ţe se neozve skutečný majitel.

Nikdo se neozval. Zůstal tedy u mě. Dvacet tři hodin denně spí a sní si své psí sny. Jen kdyţ se vracím domů, neohrabaně vstane a belhá se mi v ústrety.

Jsme opravdu šťastní, kdyţ se vítáme.

Aţ jednou zemřu a budu se bohu ze svých skutků zpovídat, řeknu: vyrobil jsem sto milionů krabic, kdyţ jsem ţil – a zachránil jsem jednoho psa.

...a bůh mi odpoví: to vůbec není málo, Oto... ten jeden zachráněný pes. To vůbec není málo.

Ano, tak se tedy vyvinuly moje ţivotní hodnoty – touha po penězích a drahých věcech přešla v obdiv těch nejobyčejnějších střípků přírody a za svůj dosavadní největší ţivotní počin povaţuji záchranu jednoho psa.

S takovou ţivotní filozofií nelze jinak, neţ abych se cítil v tomto světěsám.

Cítím se sám. Jsem sám. Pro mnohé jsem hamiţný podnikatel, co se vozí v mercedesu. Pro jiné podnikatele jsem divný chlápek, který chodí v kraťasech, kšiltovce a holí se jen zřídkakdy. Neberou mě ani jedni ani druzí. Já vlastně o jejich přízeň nestojím.

Vystačím si sám!?

Co víc bych si mohl přát, říkám si, kdyţ sedím na své terase. Je pozdní letní večer, Alan mi leţí u nohou, někde vzadu v zahradě ryje krtek – a já sním. O čem sním? Uţ ne o bohatství, o věcech – sním... o ţeně. Není v tom touha po sexu, to snad ani ne...

Se smyslem pro krásu sním o kráse. Sním sny, které si nesplním, a zůstanou sny – zůstanou tím jemným chvěním při pomyšlení, zůstanou vůní, zůstanou sladkobolně hezkým smutkem. Sedím v proutěném křesílku, lokty se opírám v opěrkách a prsty se špínou za nehty mám propleteny v klíně. Dívám se do potemnělé zahrady a jako na divadelní scéně rozehrávám v ní dějství svého snění. Stromy a keře a v jejich větvích probleskující vodní hladina a temná obloha s měsícem a tisíci hvězdami, to všechno mi spoluvytváří kouzelnou kulisu. I hudba zní. Přichází odněkud, snad z korun těch stromů.

A potom – v měsícem ozářeném trávníku zahlédnu stopy... Nic víc, jenom jedna stopa po druhé se vytváří. Nejdříve pomalu vystoupí z houští keřů, zastaví se na chvíli a pak ta éterická neviditelná bytost cupitá mechem, drobné krůčky a dlouhý skok... V oblouku se otiskují bosé nohy – nejdříve celá chodidla a pak jen prsty těch nohou. Snad tančí... Kdo? Kdo je ta tanečnice, která se mi skrývá a jen svými stopami kreslí v hustém mechu pěstěného trávníku? Nevím. Nikdy jsem ji „nedosnil“ a snad ani nechci. Neznám její tvář, jenom ty stopy co kreslí a taky vůni, kterou cítím, kdyţ jdu nocí v těch stopách... a vlasy.

„Počkej chvíli,“ šeptám jí. Stopy se zastaví. Čekají a já jdu blíţ... ta vůně. Uţ jsem na dosah, kdyţ krůček couvnou, a pak se zavrtí... ucítím závan vlasů. Vztáhl jsem ruce – ale do prázdna. Vidím otisky bosých nohou, jak drobí krůčky. Zastavily se a zase čekají. Lákají. Sedl jsem si do měkké trávy, unaven, a sledoval ty stopy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist