načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Taneční škola - Krisztián Grecsó

Taneční škola
-15%
sleva

Kniha: Taneční škola
Autor: Krisztián Grecsó

Lehce satirický román o současné maďarské společnosti. Román maďarského spisovatele Krisztiána Grescóa se odehrává v trojúhelníku Tótváros, Feketeváros, Körös-torok, kde se ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  319 Kč 271
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 310
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Tánciskola
Spolupracovali: z maďarského originálu ... přeložila Ana Okrouhlá
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011
ISBN: 9788087162828
EAN: 9788087162828
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lehce satirický román o současné maďarské společnosti. Román maďarského spisovatele Krisztiána Grescóa se odehrává v trojúhelníku Tótváros, Feketeváros, Körös-torok, kde se střetávají tři národnosti - Maďaři, Slováci a Cikáni. Podobně jako v románu Buď vítán, ani tady nechybí prvek mystický - setkání s ďáblem-pokušitelem. Typické je, že ďábel se nezjevuje starému, zkušenému a nad prkotiny povznesenému Lajosi Szalmovi - hlavnímu hrdinovi této knihy, protože mazaný ďábel ví, že u toho by se svým lákáním nepořídil. Ďábel si vybírá mladého Jocóa, tam, doufá, bude mít lehčí práci. Je totiž ještě moc věcí, po kterých Jocó silně touží.

Popis nakladatele

Nejnovější román Krisztiána Grecsóa se odehrává v trojúhelníku Tótváros – Feketeváros – Köröstorok. Ten kout něčím připomíná historické Sedmihradsko – taky tu žijí, ale hlavně nějak spolu vycházejí prakticky tři národnosti – Maďaři, Slováci a cikáni. Ne že by to byla nějaká idyla, ale naprosto tu chybí vypjatý nacionalismus, spory se řeší hned, na místě – a především v naprostém souladu s mentalitou toho kterého etnika. Podobně jako v Buď vítán ani tady nechybí prvek mystický – setkání s ďáblem-pokušitelem. Typické je, že se ďábel nezjevuje starému, zkušenému a nad malichernosti povznesenému Lajosi Szalmovi, protože mazaný ďábel ví, že u toho by se svým lákáním nepořídil. Ďábel si vybírá mladého Jocóa, tam, doufá, bude mít lehčí práci, je ještě moc věcí, po kterých Jocó silně touží…

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Krisztián Grecsó - další tituly autora:
Buď vítán Buď vítán
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Taneční škola

Krisztián

grecsó


The translation of this work was supported by the Translation

fund of the Hungarian Book Foundation, Budapest.

Copyright © Grecsó Krisztián, 2008

First edition: Magvető, 2008 Budapest

Translation © Ana Okrouhlá, 2011

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2011

ISBN 978-80-87162-82-8


7

I.

Onoho prvního, vskutku problematického letního od

poledne se József Voith, advokátní koncipient v po

sledním ročníku, poprvé zklamal ve svém strýci, který

na jejich zahradě sklíčeně pozoroval švestky, protože

na nich cikády pořádaly mejdan. Mléčně bílá vlákna

pomalu opřádala skrýšky listů, všechno pokryla pěna

a listí se odělo do lepkavého hedvábí. Krajkový límec,

říkávala Jocóova matka, Hanna Voithová, jenže to vů

bec nebyl vtip, švestka je ovoce boží, Stvořitelův dar,

výroba kořalky není hračka, život je hračka, ale alkohol,

ten ne, švestková pálenka z nížiny je pohonnou hmo

tou maďarské duše, bez této pálenky tady v kraji není

lásky ani příchylnosti, bez pálenky by Velká uherská

nížina byla jako pohoří Mátra bez panoramat. Pálen

ka, to je náš horizont, naše perspektiva, obraz naší bu

doucnosti, říkává Jocóův strýc Lajos Szalma, profesor

biologie a tělesné výchovy, přičemž si ten chlap olizuje

rty, kteréžto, ne právě příliš vytříbené, gesto pouka

zuje na to, že půldecku by si dal. Léto ve Feketeváro

si bylo žhavé, na zahradě Jocóovy rodiny i v pozdním

odpoledni žhnuly naváté písky a strýc Lajos, sotva do

razil, hned začal hovořit o Jocóově budoucnosti a tak

to také pokračovalo dál; mluvilo se o problémech se

zaměstnáním Józsefa Voitha, onoho prvního, vskutku

problematického odpoledne, kdy mu na právnické fa

kultě zbývaly už jen dva semestry a on, József, který

co nevidět dostane doktorský titul, neměl, pokud jde

o budoucnost, pražádné plány. Překvapivě agilní Lajos

Szalma synovce povzbuzoval tím, že pokud opráší své


8

kontakty, tak pro něho v Tótvárosi najde místo koncipienta, ale Jocóovi se město, jež pro něho Lajos Szalma zvolil, jevilo jako místo směšné, takový zastrčený, zaprášený zapadákov. Jocó by byl rád zůstal v Segedínu, ve městě univerzity, slunečního jasu, zářivých korz, kde Tisa pěnou vodní tříště pokrývá městský břeh a kde sebevědomý měšťan může kráčet ve stopách nositelů Nobelovy ceny.

Lajos Szalma potřásl hlavou, ono se řekne semenec, ale zobej ho z flašky, jen ať je rád, nebude-li bez práce; ale přitom jako by pociťoval: čas a nutnost jsou velký pán a budou stále větší, tahle bitva je vyhraná – opět se zabýval švestkami. Vypravil se, že bude postřikovat, přitom věděl, že Jocóův otec, Károly Voith, nemůže vystát, když se u nich manželčin bratr chová, jako by byl v domě pánem, ale na něho teď Lajos Szalma nedbal, pravil, Karesz i tak pracuje, a ve smaltovaném nočníku namíchal basudin a další jedy, potom ten postřik nalil do starého ručního postřikovače, do žlutého ruksaku, jak té mašině říkala Jocóova matka, natáhl si čapku a pustil se do postřikování. Povíval feketevárosský vítr, onoho prvního, vskutku problematického feketevárosského odpoledne, ale vál beze spěchu, jako někdo, komu je všechno jedno, jako někdo, kdo má rád šumění záplavových lesů, ale pro něhož je stejně dobré, i když je ticho, jako někdo, kdo pohladí způsobné pšeničné lány na Zlatém ostrově, ale že by se mu za to ukláněly, to už od nich neočekává. Lajos Szalma stiskl páku. Pak opět. Čekal, až se nahromadí tlak.

A tehdy to uslyšel. Alespoň tak to poté vyprávěl, protože právě onoho prvního, vskutku problematického odpoledne bylo důvodem jeho starostí to, že podle Jocóa se nestalo nic. Tento názor se zcela lišil od mínění Lajose Szalmy, takže konsenzus byl vyloučený. Známý tótvárosský profesor tělesné výchovy Lajos Szalma stiskl pumpu postřikovače a doopravdy to slyšel. Na moment si myslel, že to přichází odjinud, ale brzy si uvědomil, že když nepumpuje, tak se to neozývá, že

9

v té chvíli je ticho. Hudba umlkla. Ten medově sladký,

malátný valčík zní jenom tehdy, když pumpuje postři

kovačem. Nahlédl do domu, na terasu, kde za tújemi

v chládku odpočívali Jocó s matkou, nakoukl i k sou

sedům, jestli někdo slyší, že z jeho žlutého ruksaku

se stala hudební skříň, ale celá ulice držela siestu,

zahrady odfukovaly, zdřímly si nejen letní záhony, ale

dokonce i čirá voda vibrující na asfaltu, jeho milovaný

synovec pár metrů od něj mluvil s matkou a on neměl

jediného svědka na to, že se z postřikovače stal flaši

net. Lajos Szalma to později vyprávěl tak, že pumpoval

a valčík se linul, jako by mladí cikáni s lesklými tvářemi

hráli v altáncích na Margitině ostrově nebo jako by vy

hrávali na břehu Tisy ve Feketevárosi, na terase nad

vodou, a melodii si i pobrukoval, pročež je naprostý

nesmysl, aby Jocó nezaslechl vůbec nic, on, Lajos, si

pomalu a lopotně vybavuje pár taktů, no a i to, kdy

to slyšel naposledy... Byl tenkrát tak starý jako Jocó

teď a pronajal si se svou nádhernou milenkou pokoj

v lázních v Orosháze, polní cestu vedoucí do motelu

lemoval rákos, jinde zase křivolaká stezka ubíhala tu

nelem z listí vrb, z okna pokoje bylo vidět jen na oře

šák, na jeho suchý, nevraživý kmen, a na rákos, děsivě

hučící rákos u lázeňské vesničky, číšníci v restauraci

mluvili rumunsky a mladý Lajos donesl své milence do

pokoje štrúdl a červené víno a žena tam ležela nahá

v nachovém světle, stočená do klubíčka, na její prdel

ce vyklenuté do tvaru hrušky sehrávalo listí ořešáku

stínohru... A v tu chvíli odkudsi z maďarské pusty za

zněl ten valčík, který se teď ozval z postřikovače. Podle

svého tvrzení se strýc Lajos do toho v té chvíli položil,

pumpoval ještě rychleji, valčík odevlál a místo něj se

dostavilo zbrklé, cizí tango, štiplavá, podrážděná mu

zika, kterou bylo nemožné neslyšet, leč málo platné,

neslyšela ji ani Hanna Voithová, ale to už strýc Lajos

viděl před očima tu zatuchlou špeluňku v Szenten

dre, kam se před světem skryl s další svou milenkou

a kde z terasy penzionu Cola hleděli na starý zavřený hřbitov, nazí vyfukovali kouř, z cesty je tu a tam osvítily reflektory aut, jako by to byl jakýsi pátravý rádius, světelné kužely směřovaly k Pešti a ukázaly tu nelegitimní svatbu, mladý Lajos zapaloval jednu cigaretu od druhé, u sousedů najednou zapnuli rádio a rozezvučelo se to tango.

Strýce Lajose chytla křeč do ruky, a tak postříkal stěnu domu obrácenou ke švestce, až po ní stékal rozpuštěný, zapáchající jed, přešel proto do druhého rohu zahrady a rozvážněji pumpoval dál. Flašinet, v nějž se proměnil postřikovač, spustil jakousi lahodnou maďarskou píseň o nějakých kasárnách... Ať ten vítr odkudkoli fičí, najde... Lajos Szalma si prozpěvoval a myslel na to, jak dávno to bylo, co si pobrukoval tuhle melodii, naposledy tehdy, když si ve své mladické chudobě nemohl pronajmout pokoj na břehu Tisy a kempink Evropa u Körös-toroku byl plný a mladičký Lajoska si musel vyprosit, aby směl zajít ke své milované do jednoho dusného pokoje zotavovny patřící továrně na nábytek. Opuštěná žena spala na francouzské posteli se svým novým ctitelem, další funění se ozývalo z temné díry plné komárů, Lajoska ulehl na postel, zprvu jen ustrašeně čekal, pak se nechal strhnout... Tehdy si pro sebe naposledy pobrukoval tu melodii: Klužská kasárna jsou na vršku... A ani nevěděl, proč si na to tehdy vzpomněl, snad proto, že vítr zvedající se od řeky Körös tak vztekle lomcoval okenicemi a mladému Lajosovi se ruce třásly strachy, když si hledal cestu pod přikrývku své milé, a málem ani nedýchal, když se noční košile ochotně nadnášela opodál. Mladý Lajos došel v písni k tomu, že... Ale spousta dívenek oplakává svého milého, a to nemohla být náhoda, protože ten nový ctitel právě v tu chvíli pojal podezření, to jemné supění, to žhnoucí ovzduší mu z víček zaplašilo sen... Mladého Lajose neoplakával nikdo, když se skutálel po tvrdých schodech zotavovny továrny na nábytek.

Jocó a jeho matka si všimli, že něco není v pořádku, teprve tehdy, když Lajos Szalma hodně hlasitě,

11

z plných plic řval, poháněl hrací skříňku, v níž se změ

nil postřikovač, kolovrátek se točil a podle Lajosova

tvrzení najednou zazněl Mozart, nástroje plazící se

se smrtelnou disciplínou Requia ožily, Jocóova matka

zavolala z terasy, co že je to za kňourání, Jocó tam bě

žel a zeptal se, proč strýc Lajos tak vztekle postřikuje

stěnu sousedního domu, ale Lajos Szalma nic nesly

šel, protože podle něj Wolfgangova muzika přehluši

la lamentaci obou fantazii postrádajících příbuzných

a k němu jen plynula minulost, ten křehký čas, na nějž

se tak rychle zapomíná...

Tehdy se všechno změnilo. Strýc Lajos měl tu drzost

říct, že jestli Jocó nevěří ani vlastním uším, tak mu holt

není pomoci. Jocó stál u stěny domu, z níž crčel po

střik, díval se na docela obyčejný postřikovač, z něhož

se podle jeho mínění nestala žádná hudební skříň,

a opakoval, že právě že on vlastním uším věří: kromě

hulákání strýce Lajose bylo mrazivé ticho. V tu chvíli

Lajos Szalma ve vzteku málem postříkal Jocóa Voitha,

ve skutečnosti ho dokonce i postříkal, třebaže Jocó

uskočil, a ještě křikl, ať nelže, to na něho řval a Jocó

mu ani později nedokázal odpustit, že ho strýc nazval

lhářem, protože neslyšel ani valčík, ani tango, ani ta

klužská kasárna a pak, ani vzrušující obrazy minulosti

se nepromítaly mezi řadami feketevárosských domů,

on neviděl ty nádherné lásky a nesetkal se s pražád

ným dobrodružstvím u nábytkářského závodu. Lajos

Szalma hořce potřásl hlavou, potom se půl roku ne

hlásil. A i potom telefonoval jen v záležitosti tótváros

ského místa, jinak ta dohladka vybroušená keramika

starého přátelství utrpěla vlasové trhliny.

Následujícího léta Lajos Szalma dělal, jako by se vů

bec nic nestalo, jeho smích otřásal pečlivě udržovaný

mi zahradami Feketevárose. Při večerních pivních sle

zinách se hecovali tak dlouho, až nakonec vymyslel, že

s Jocóem pojedou k hrázi na Tise, protože až se budou

z továrny vracet kamiony, nastane „žabí Waterloo“. Nejhezčí to je, když slunce ještě docela nezajde za topoly v záplavové oblasti a v té medově zlaté záři je dobře vidět, jak se spousty ropuch a rosniček valí jak nadýchaná pěna, až asfaltka vedoucí do města vypadá jak živoucí koberec, a ne jako drahocenná soukromá cesta nějakého švýcarského velkopodniku. V půlce léta se ve Feketevárosi rozmnožily žáby, dokonce i na široké hlavní ulici zastíněné platany jich byla spousta, kvákaly tam před impozantní budovou Maďarského krále, u Domu vína vonícího vinným moštem, na terase espresa Tulipán pod stolky, na něž právě donesli cikánskou pečeni pokrytou kupkami cibule nebo na roštu pečeného candáta, žáby se připletly pod nohy studentů vycházejících zpoza zdi z nádvoří Královského a Měšťanského gymnázia a mrtvá těla žab zaváněla u úpatí nabubřelé budovy, kolem katolického kostela pojmenovaného na počest Blahoslavené Panny Marie, čili po celém marnotratně rozlehlém hlavním náměstí, pod arkádami starostova úřadu, o nichž se tradovalo, že se pod nimi prošli i spisovatel Ferenc Móra a básník Gyula Juhász. V trojúhelníkovém parku u kostela a gymnázia žáby lekaly dospívající dívčiny, a jak se člověk blížil k břehu lenivé Tisy, cesta tam žila, a snad dokonce i slunečnice truchlící na lánech v záplavové oblasti proto tak civěly se zpraženým výrazem na tu rozpukanou zeminu slaniska, aby viděly, proč že se tak vlní.

Žaludek se obracel, když tam tudy člověk musel jít, Jocó považoval za pošetilost, aby se tam vydali:

„Z toho už jsme vyrostli, sadisticky koukat na ty ropuchy!“ řekl.

Když musel uznat, že na strýce zapůsobit nedokáže, s obavami se otázal, co bude, jestli je někdo uvidí, pana profesora Lajose Szalmu a jeho synovce právníka, jestli lidi přijdou na to, že tamtudy jdou proto, aby si vyčíhali, jak auta rozjíždějí žáby. Lajos Szalma se šklebil; v životě jsou prémiové požitky, které stojí za tu trochu rizika, on už dokázal vysvětlit trapnější záležitosti. Drobátko toho korzování, nevinně se promenovat za humny, v tom nemůže být nic extra riskantního, dokonce ani když je Feketeváros takové všivé hnízdo: člověku by vlezli až do pusy, kdyby se dal. Jenže suverénní osobnost – zejména nemá-li doopravdy co ztratit, protože už se odsud odstěhovala – se odváží holdovat svým plnokrevným vášním.

Slunce v zenitu stálo nad vršky topolů, na vozovce burácel souvislý žabí koberec, zpod něho prozařovaly fleky černého asfaltu. Jocóa bodala ta záře do očí, odvrátil se, Zlatý ostrov zastavěný koňskými farmami byl obkroužený čipernou Tisou a v dáli, jako by chtěl zúžit obzor, se na horizontu tyčil les topolů. Jinak je všechno rovné, plochá jsou celá humna, dohladka rovná je louka, jako by ji někdo válečkem vyválel jak nějaké moučné těsto s hrozinkami nebo jako by ji nějaký pedant hospodář pěkně srovnal špachtlí. Za chlívky feketevárosského hrázného se pásly letošní kačeny, bojovný liliputí kohoutek obskakoval poslušnou slepici, po sluncem sežehnutých, jak palice velkých trsech trávy vítr rozfoukával chmýří bodláků. To by se v dáli muselo něco třpytit, pomyslel si Jocó, zatímco se díval na bodláky, které metaly kozelce. Zpoza chlívku vyběhl zajíc a hned za ním jakýsi podvraťák, který sotva lapal po dechu. Pronásledování bylo brzy u konce, zajíc psa lehce setřásl, podvraťák se zklamaně stáhl do stínu stohu, aby se vyfuněl. Pšenice byla sklizená, všude byly strojové kupky, jako by dobrotivý pán bůh rozsypal po poli zlatavé náprstky. Něco by se muselo třpytit, řekněme vodní hladina, poklad nebo zvětšovací sklo, pak by to tady na Východě bylo právě takové, jako bychom byli na Západě, jako v nějakém odpoledne promítaném spaghetti-westernu.

Dieselové motory kamionů továrny na krmivo pro psy supěly, voda ten zvuk přinášela z pěkné dálky, takže se na příjezd vozu mohli připravit mnohem dřív, než se vůbec vynořil z lesa.

„Jedou, jedou, přijíždějí,“ drmolil Lajos Szalma.

Začal pečlivě pucovat dalekohled, který svého času ilegálně vyfasoval v armádě, a pokračoval tak, jako by vycítil, že se Jocó zlobí kvůli tomu povinnému číhání na žáby.

„Jednou mi ještě budeš vděčný, že budeš moct vyprávět ,Já viděl, jaký to je, když na tom mátožném, nedomrlém břehu Tisy začne srpnový masakr ‘,“ a byl by povídal dál, ale Jocó mu skočil do řeči.

„Já vím, strýčku Lajosi, už jsi tenhle hloupý vtip udělal mockrát. To žabí Waterloo.“

Dr. Jocó Voith, když ukončil univerzitu, teprve doopravdy pocítil, že je členem generace, která ze všeho vypadla, a pokud jde konkrétně o jeho osobu, on je i v tomhle zaostávajícím ročníku typ zpozdilý. Jen na chvilku zalelkoval a všechno kolem něho se změnilo, co bylo otevřené, se uzavřelo a on zůstal venku, přešlapoval těsně před vraty – kdyby byl dost pohotový, byl by je mohl otevřít. Jako v nějakém hrůzostrašném Kafkově románu. Jocó Voith neví, jaké to bylo být pionýrem, točit se kolem děvčat při společenských hrách v mládežnických klubech nebo na čajových odpoledních. Rok po miléniu ukončil gymnázium, to byly čtyři roky šprtání, nervy drásající honička, skoro každý všední den vstával za svítání, o víkendech extra angličtina, čas plynul v úzkostech, před maturitou ho trápily horečnaté sny a prášky na uklidnění polykal po celých platíčkách. Jeho otec na ten čas vzpomínal docela jinak, jeho klukovská léta ubíhala rychle a zaníceně, po odpoledních čajích se, údajně, děly pikantní věci vzadu za gymnáziem, ve skrytu keřů, u rezatých, očuraných stojanů na kola. Na setkání u příležitosti pětiletého výročí maturity se Jocó ujistil, že podobné věci se přihodily jeho spolužákům, bez něho; v zaplevelených koutech za hospodami se kámošům zřejmě děly ještě parádnější věci než svého času jeho otci, jenomže on musel jít domů, zrovna když byl mejdan v nejlepším, protože měl – jako by bydlel na intru – do té doby od matky nařízenou dobu návratu. V letech na univerzitě pokračovalo šprtání, toužebně pozoroval kluky z fildy, kluky s propocenými podpažími, co se ve zkouškovém jen zřídkakdy biflovali, jen tak trochu poklábosili se spolužačkami a už je přiváděli k vrnění – v parcích, na náměstích, na Čarodějnickém ostrově, v hloubi zatuchlých pokojů na koleji. Jocó memoroval, práva šla ztuha, mockrát málem musel semestr opakovat, ale mezitím se utěšoval, že z těchhle spasitelů v laciných džínách, v těch jejich sešlapaných kristuskách, v kapse neustále prázdnou krabičku lehkých morrisek, budou zanedlouho vyhořelí středoškolští kantoři, co v sedmiposchoďových panelácích opravují sešity, na rozdíl od nich on bude dr. József Voith, bude vážený právník, s manželkou, co má pěkně tvarovanou prdelku, budou žít v měšťáckém blahobytu a v létě stráví pár týdnů na Západě. No a teď je tady, s diplomem, doktor Jocó, v situaci o nic lepší než ti filozofové, co těch pět let prohýřili. Přišel pozdě, právníků je jak hvězd na nebi, reputace toho zázračného diplomu, zdá se, vzala za své.

Nadarmo se vzteká, že se mu nepodařilo najít místo v Segedínu.

Mohl by vlastně být strýci vděčný, že se mu konečně povedlo vyřídit to koncipientské místo v Tótvárosi. Na pohovoru v Pešti tótvárosský vedoucí advokátní kanceláře shledal dr. Józsefa Voitha vhodným na pozici koncipienta a chlácholili ho tím, že po jisté župní rutině bude moci zůstat. Pořád lepší než dělat notáře v Szatymazu nebo ve Felgyő. Ale stejně. Teď se bude stěhovat do města, které zvolil jeho strýc, na nějaké cizí, nepřívětivé místo, o němž neví vůbec nic, kde nejsou ani přátelé, ani možnosti, na místo, které, viděno ze Segedínu, je prašivá díra, vrchol utrpení. Tótváros.

Z posledních letních prázdnin jeho mládí zůstalo pár dní, pár nocí slibujících blaženost v rodném městě, ale ani to už nebylo takové jako kdysi. Strýc sice přijel, ale přijel pro něho, ne k němu; strýc Lajos neznamená totéž jako doposud každoročně: potrhlého kantora, co zavítal domů, s nímž se dalo po libosti zajít na pivo a s nímž se daly očumovat nakynuté ženské, jak dřepí u kotlíku na nudistické pláži vedle divokého kempu, a strýc, oči přilepené ke kukátku, haleká, že „Mářo!“, protože pro něho je každá Mářa, „připalujou se ti chlupy na pičce!“ Lajos Szalma je teď člověk stěhovavý, a to je symbolem jeho úpadku, společně už nešmírují žádné nechutné ženské, jak se jim na břiše ve vrstvách převaluje sádlo a klín jim vlastně ani není vidět, protože ta vytahaná, plandavá kůže shovívavě zakrývá jejich intimní části, nýbrž zabíjejí čas tím žaludku neprospívajícím pozorováním žab, to už je snad opravdu lepší číhat na břehu na ty staré ochechule, co mají pusy našminkované na bordó.

„Jedou, jedou, přijíždějí,“ řekl Lajos Szalma.

Přes vodu se nesl hluk pachtících se kamionů, které ztěžka šplhaly k hrázi. Už nebyly daleko, během půlminuty určitě prosviští po spojovací cestě k továrně na psí krmivo. Jocó poklekl a k vlastnímu překvapení dokonce pocítil vzrušení. Kolena se mu rozklepala. Vidět krev, vidět smrt, a to v takovém množství. I když jde o žáby. Úžasný okamžik. Začal si vychutnávat, že sem přišli. Myslel na římské arény, v čase císařů bylo možné vidět lidskou smrt, vyřádit se nad tím, jak se z fungujícího těla stává mrtvola. Je v tom něco brutálně erotického. Zpoza topolů se vynořil první kamion. Jocó si vzpomněl na jakýsi americký film, jeden výjev, v němž dva vojáci zápolí v nějaké kostelní věži, německý voják má dýku a vrazí Američanovi čepel do hrudi tak, jako by do něho vnikal. Leží na něm, mezi jeho nohama, za nimi mosazný zvon s podélnými prasklinami, německý voják mírně chlácholí Američana: No, no, no, říká mu, a zcela něžně, jako by musel dbát na citlivé panenské tělo, do něho vrazí nůž. Kamion se blížil, strýc Lajos s dalekohledem u očí zachrochtal.

„Všemocný stvořiteli!“ opakoval.

Jocó přimhouřil oči, viděl jen tolik, že nákladní auto ztěžka postupuje a jako by odhazovalo ke straně bláto.

„Co se děje?“ zeptal se Jocó.

„Koukni na to!“ odpověděl jeho strýc.

Přistrčil mu dalekohled k očím. Na boku kamionu visela mazlavá hmota masa, ten živoucí materiál vyletoval od kol v trsech velkých jako dýně, gumy s velkými drážkami nerozmáčkly každou žábu na placku, některá těla se rozstřikovala kolem, rozmašírovaná, rozmačkaná. Nafouknuté exempláře hlasitě pukaly, ani rámus motoru nepřehlušil ty rychlé detonace. Jocó si vzpomněl na vířivý zvuk cirkusového bubnu, jak se jeho rytmus před nebezpečnými produkcemi zrychluje. Voda nesla ten vražedný hluk, žabí koberec se vlnil, kamion v něm postupoval kupředu – a Jocó byl zklamaný. To je všechno? Smrt není vidět! Masa je příliš velká, zplacatělé mrtvolky mizí pod širokými koly, vzdouvající se masa je nechutná, nedá se vypozorovat, jak se nafouklé zvíře rozprskne. Málem už dalekohled odstrčil, když na něho Lajos Szalma křikl.

„Sleduj tu krev, bože požehnej, Jocíku, tu krev!“

Strýc Lajos byl o tři roky starší než Jocóova matka, přesto byl spíš nezbedným děckem než chápavým starším bratrem. Psycholožka Hanna Voithová, rozená Szalmová, třebaže jí vůbec nikdo nevěřil, často říkávala, že se pořád nevzdává naděje, že se její bratr změní, však on se přizpůsobí, až přijde jeho čas. Až to bude mít zapotřebí. Prozatím k tomu neprojevoval pražádný sklon, přál si zůstat tím nešťastným bláznem, jehož zneužívají a – podle Hanny Voithové – se mu za zády i smějí. V profesorském sboru měl autoritu nepatrnou, na pozici zástupce ředitele, jež by mu vzhledem k věku příslušela, neměl žádnou šanci. A vůbec nikdo by si vážně nemyslel, že by Lajos Szalma tak zodpovědnou pozici dokázal zastávat. Vhodný pro ni byl jen podle své sestry. Měl-li být Jocó sám k sobě upřímný, pochyboval o tom i on, věděl, že s kariérou si strýc hlavu neláme, honí se za ženskými a čas zabíjí takovými nesmysly, jako je to číhání na žáby. Jocó vždycky chtěl být takový, ale musel uznat, že k nezodpovědnosti se člověk musí narodit, brzy se ukázalo, že on se podobá své matce, marné je všechno snažení, zdědil temperament ženské linie a, popíraje všechny předchozí generace, je mužským chladným a opatrným. Spolu s tím zdědil i tělesné rysy, připadla mu matčina nevysoká postava, svému strýci dosahoval po ramena, nemluvě o narůstajícím pupku, který strýc Lajos dobromyslně nazýval bachratěním, jež je povinné pro vicežupany. Jocóovi bylo třiadvacet, mírně plešatěl, vlasy, které mu odpředu začínaly řídnout, si od maturity potíral různými vodičkami a balzámy, leč marně, turánské prokletí, zmiňoval se o tom se smíchem strýc, jemuž kaštanové, husté vlasy sahaly až po bradu, a když si nechal licousy, vypadal jak nějaký filmový herec.

Jocó zaostřil dalekohled, aby se podíval, o jaké krvi je řeč.

„No, co myslíš?“

„Je to kruté,“ zašeptal Jocó trochu bezradně.

„Kdepak kruté, nádherné!“

Brumlal ještě cosi o krajině, co se změnila v krvavou, a o viditelném vzduchu, ale Jocó na něho přitrouble hleděl, Lajos Szalma jen mávl rukou, rezignovaně, stejně jako když Jocó neviděl vracet se minulost a neslyšel nostalgickou muziku linoucí se z flašinetu, v nějž se proměnil postřikovač. Strýci se i nyní kolem očí stahovaly smutné vrásky. Nemožné, mně to začínalo tou dobou, tohle povídal. Jocó se chtěl zeptat, co to přesně znamená, jestli po univerzitě nebo při číhané na žáby, ale strýc Lajos to řekl sám od sebe, že tehdy, když nastal konec období nadějí a doufání a celý život vypadal jako jediný blok a nezůstala už žádná iluze, že by mělo následovat něco lepšího. Tehdy, na rozhraní dospělosti, se mu zlepšil zrak, začal doopravdy vidět. Lajos Szalma si dělal starosti, jelikož už vloni doufal, že je Jocó v cílové rovince, ale projevil se jako přízemní maloměšťák, jako většina na tomto světě vezdejším. Odteďka už není žádná naděje, musí cítit jediné veliké období smutné nudy, musí se mu otevřít třetí oko, které hledí ven z žaludku, z prostoru jater a duše, protože pokud ne, změní se v beznadějného zabedněnce.

Jocó sklíčeně následoval strýce po nízkém, zdupaném náspu Mrtvé Tisy. Ubírali se na Zlatý ostrov. Po hrázi běžela stezka krytá akáty a kopřivami, svrchu to zastřešovalo listoví lískových keřů a moruší, jako by příroda chtěla odškodnit člověka z nížiny za to, že se tu nevyskytují ani skalní stěny, ani jeskyně. Tunel z listoví tu přece jen je. Ten násep se u Mrtvé Tisy změní v most, v těchto končinách ho nazývají mostem zemitým, i nadále je to právě taková hráz, jako jsou ostatní, s tím rozdílem, že vede živou a mrtvou řekou na kolem dokola uzavřený Zlatý ostrov. Úbočí zemitého mostu je silně porostlé rákosem, je to bahniště, místní dobře vědí, že pro lodě jsou tam splavná jen úzká koryta, která jako by pro sebe prohryzali bobři. Jezdit těmi stísněnými kanály je riskantní, spodek loďky snadno uvízne na mělčině a bahno sedře dehet. Tucty rybářů visely očima na splávku, samí staří sportovci, co byli s řekou zadobře, znali charakter vody, její vrtošivost a chovali se k ní s pokorou. Strýc Lajos každému kývl na pozdrav, rybáři opětovali pozdrav mlčky, aby se ryby nevyplašily. Bylo ticho, jen houfující se vlaštovky trošku hlučely. Jocó cítil vůni podzimu, intenzivní podzimní aroma, i přesto, že rákos notně čpěl a stojatá voda zatuchala, a pohled, málo platné, že je srpen, i ten už byl podzimní. U mostu, na koňské farmě, v tomto roce už podruhé z topolů odletovaly bavlněné chuchvalce, do koberce z listí se s šelestěním obul průvan.

Lajos Szalma si vymyslel, že se trochu projedou ve člunu, že si na vodě promluví o tom, co se přihodilo, u přístavního můstku určitě budou zakotveny jeden dva čluny, které majitelé nepřivázaly moc nakrátko. Jocó na tohle chuť neměl, to je taková projížďka, jako by člověk jezdil na pouti na starém poníkovi, kterého cikáni uvázali, ale strýc Lajos nepovolil, pravil, že voda, zrovna tak jako krčma, otvírá člověku pusu a duši, však tam už si dokáže domyslet, co se stalo. U přístavního můstku našli všehovšudy jediný člun, který příliš důvěry nevzbuzoval, pod podnožní mřížkou se hromadila voda, roky nebyl ani nadehtovaný, ale řetěz byl na dva tři metry volný. Lajos Szalma ztrouchnivělou plaňkou z plotu loďku odstrčil, pár metrů tam a zpátky, Jocó ho pobízel, ať si rychle povědí, co je podle něho nutné, pak ať odtud zmizí, dřív než je někdo uvidí. Strýc Lajos se zlobil, takhle to nejde, být pořád nervózní, pořád v běhu, neustále sledovat, kdo je pozoruje, co si myslí, tak se moc ani existovat nedá, natožpak žít, na právnické fakultě, zdá se, vychovali z Jocóa šaška, ale v tom případě by bylo lepší, aby okamžitě změnil povolání, dokud na něm ty paragrafy nenapáchají nenapravitelné škody. Jocó vztekle mlčel, pokoušel se uklidnit, nestál o další konflikt, uznal, že dokud důkladně nepřežvýkají, jaké, podle Lajose Szalmy, životně důležité věci se staly během toho „žabího Waterloo“, nehnou se odsud. V člunu přivázaném provazem se uvolnil jen na krátkou chvilku, kolena se mu třásla nervozitou. Lajos Szalma hovořil o tom, že před stvořením všude tady byl Bůh, všude se tu roztahoval, ale jak to vypadá, svět dokázal stvořit jenom tam, odkud odtáhl, odkud se stáhl, takže tam, kde je svět, tam není Bůh. A aby toho nebylo málo, pustošivé síly působí právě v protipohybu, nahrnou se tam, odkud se Bůh stáhne. Lajos Szalma dal jednu z podnožek na příď, položili si nohy na protější sedátko a strýc Lajos tou plaňkou, kterou použil jako veslo, přehradil dno člunu. Když ji povolil, dnem loďky se převalovala voda.

„Už to chápeš?“

Smál se, pak nedbale postrčil podnožku zpátky na místo, špinavá voda, která se slila na dno člunu, postříkala Jocóovi džíny.

„Z toho všeho vyplývá, že nemůžeš očekávat vůbec žádnou pomoc, protože Bůh nesídlí ve svém vlastním díle.“

Jocó odevzdaně trpěl, nic na to neřekl.

„Jsme odkázáni sami na sebe.“

„Sami na sebe,“ zopakoval Jocó.

Strýc Lajos začal vyprávět, tak barvitě, že se čas od času dokonce i Jocó domníval, že vidí to, o čem je řeč, občas se docela upamatovával, jako by to také viděl, jako by se nejednalo o cizí příběh, ale o vlastní vzpomínky, v takové chvíli mu přeběhl po tváři souhlasný úsměv, jako že ano: ta krev a ten tuk, střevní klky a šlachy zůstaly ve vzduchu, údy smrti se po nebi záplavového pásma Tisy rozplynuly tak, že krev se pěkně pomalu rozpouštěla, a už to ani nebyla krev, už to ani nebyly šlachy, těla žab splynula se vzduchem, a tak se dalo spatřit neviditelné, v tomto mimořádném okamžiku bylo doopravdy možné prožít to, že existujeme, že jsme v prostoru, o nás se třou, k nám se vinou drobná boží stvoření, molekuly pouštějící kyslík, prach, voda, krev... protože podle strýce Lajose krev žab viditelně zbarvila nebe do ruda a více už nebylo stínů, pohybů, kontur, jako jich není ani ve skutečnosti, protože v očích božích se stvoření odehrává v jednom celku.

Shlukuje se. Nedělní oběd u Voithů, to je, je-li přítomen i Lajos Szalma, rituál. Podle Jocóova strýce se celé dopoledne vytahaná, ohmataná nylonová struna duše napíná. Vůně a výpary unikají skulinami kuchyňských dveří a v jídelně se promísí; je tam vůně pod pokličkou pomalu smaženého kuřecího masa obalovaného ve strouhance a sezamových semínkách, od časných jitřních hodin nepostřehnutelně pobublávající hovězí polévky, okurkového salátu se smetanou a česnekem... To všechno si lze přesně představit, naproti tomu šmírovat je přísně zakázáno, protože Hanna Voithová nemá ráda, když je rušena při své tvůrčí činnosti. Dopoledne je příjemné, v pohodlí a kvůli sobotnímu večeru začasté poznamenané kocovinou, pobrukuje televize, muži v žerzejových kalhotách a bačkorách rozmlouvají v obýváku, čekají, až se dostaví poledne, ten vrchol dne Páně, je u toho čekání spousta smíchu, pomlaskávání, chvalozpěvů. Přichází svátek těla, nádherná modlitba žaludku. Jocó má nejvíc v oblibě okamžik, kdy je v polévkové míse hovězí polévka, je to slast, pozorovat, jak zlatistá oka tuku sklouzávají jedno po druhém, tančí valčík a pára se valí. V glazované nádobě s uchy se podává zvlášť zelenina: podélně nakrájená mrkev a petržel, hlízy celeru a brambory, petrželová nať ve svazečku, kapustové listy uvařené tak, že se jen rozplývají, stejně jako růžičky květáku a ozdobně nakrájená cibule. Na talíři morková kost a vedle, v přikrytém košíčku, teplá topinka. Morek pochopitelně vůbec nikdy nevyklouzne tak jako v Szindbádovi, a podle Lajose Szalmy tak nikdy nevyklouzl ani v Szindbádovi, to je jen takový zmatený, deprimující film; ani v jediné z osmi nostalgických knih nepadne jediné slovo o takovém vyklepávání morku.

Den Páně je den sváteční, obřad musí být veden přesně, život: milování, radost, touha, nedělní poledne mají své takty, hudba života není žádný vtip, ten rytmus sám Stvořitel vytesal do kamene, změnit lze jenom melodii muziky života, rytmus je na kamenné desce – tohle obvykle říkal Lajos Szalma. Nedělní poledne, to je řízný a hrdý valčík v tříčtvrtečním taktu, rum-tam-tam, rum-tam-tam, zato nervózní a mlžné pondělní ráno je sedmiosminové, a co se týká vytouženého sobotního večera, kdy jsme narazili na kýženou vysokou zvěř, uštvali ji a přísně jí hledíme do očí, ale přesto k ní se zalíbením v srdci přistupujeme, k ženě, již v tom momentě, žádný podvod, z celého srdce považujeme za první a poslední ženu svého života, jinak je svádění nevalné a falešné, nuže, to je jakási balkánská kavalkáda, samá disharmonie a kalup, šílené změny rytmu...

Károly Voith, Jocóův otec, vypíná televizi přesně ve chvíli, kdy se otevřou kuchyňské dveře. Až do té doby očarovaně sleduje nedělní dopolední pořad o vaření, kde se připravují hloupé speciality anglické kuchyně: pitomé masové pudinky, bábovky plněné huspeninou, jenže jakmile jeho manželka otevře dveře loktem, nártem nohy je poodstrčí, překročí kočku, která se jí protahuje v cestě, a vejde s hovězí polévkou, Jocóův otec vypne přístroj, přikročí k barové skříňce, otevře její zrcadlem obložená dvířka, a jako by neznal odpověď, zeptá se:

„Kořalku?“

Slivovice domácí výroby Jocóovi spálí celý jícen, ještě víc vybičuje jeho vlčí hlad, málem ho jímá závrať, když si na lůžko z masa, morku a zeleniny nalévá vařící polévku, potměšile dlouhé nudle ne a ne zůstat v naběračce. Druhý chod je smažené kuře, Jocóova matka je připravuje v železňáku bezmála stoletém, ten kastrol s tlustými, dočerna očazenými stěnami, to je celé to tajemství, říká matka, v tom se kuřecí stehno takhle usmaží. Strouhanka je třpytivá a chřupavá a maso pod ní je jak dort. Ke kuřecímu stehnu Hanny Voithové patří boubelaté, kapku připálené hranolky a okurkový salát se smetanou.

Jocó se zrovna chopil druhého stehna, nabral si z mísy poslední smaženku připravenou ze zbylé strouhanky a sezamového semínka, když se ozval zvonek. V rádiu začínal pořad Kolem světa za třicet minut, chutě prostoupily každý koutek neděle, po prázdném parketu uháněl obvyklý, přesto však stále tajemný valčík v tříčtvrtečním taktu, Jocóova matka v duchu chystala dezert, když se neomaleně rozezvučel zvonek u vrat. Károly Voith vyzval dobrotivého Boha, aby si ponechal toho nezvaného hosta, jakož se zmínil i o vnucující se matce a její povolanosti. Jsou lidé, kterým vůbec nic není svaté. Navrhl, aby neotvírali dveře. Jenže v Jocóově matce zvítězily pochybnosti, třeba má některý ze sousedů potíže, určitě nikdo v neděli v poledne neruší bez důvodu. Spor rozřešil Lajos Szalma, vstal, zavřel za sebou dveře do předsíně, aby vetřelec nemohl do nedělní svatyně ani nakouknout, a šel otevřít dveře. Ti, co zůstali uvnitř, málem pukali zvědavostí, dovnitř zaléhaly útržky dlouhého a popudlivého hovoru, všichni tři členové Voithovy rodiny vzdávali díky Stvořiteli, že hosty přijal tak rozhodný mužský, ať už je za dveřmi kdokoli. Ze stále podrážděnější výměny slov dolehlo dovnitř několik vět. Bylo čím dál jasnější, že návštěvník je cikán. Rodina bez požitku, automaticky jedla dál. Když se strýc, zlostí celý rudý, vrátil do jídelny, nezačal okamžitě a s živou gestikulací vysvětlovat, o co šlo, ale podle svého zvyku se zaměřil na jakýsi drobný, leč v konečném důsledku rozhodující detail, vyjmenovával tajná koření duše, která jsou, co naplat, ve srovnání se všedními tučnými sousty masa tak droboučká, a přesto jídlu dodávají aroma, zkrátka nerozpitvával, jaké jsou za tím jednoduchým příběhem skutečné příčiny, mohla to být vysvětlení blankytně modrá nebo hnojem páchnoucí, přízemní, a Jocó vytušil, že důvodem návštěvy mohla být včerejší večerní zábava v Körös-toroku. Přesněji to, co se tam stalo. Pohlédl na otce. Károly Voith byl bílý jako stěna.

Jocó zprvu neměl náladu na hýření pořádané na rozloučenou s létem, ale strýc ho přesvědčil, že o posledním feketevárosském sobotním večeru nemůže sedět u televize. Když se nastrojení, navonění vydali do Körös-toroku, byl už Jocó nadšenější. Ať teče proudem čepované pivo, ve vnitřní kapse letního saka Lajose Szalmy na ně čeká placatka, a až dojde kořalka, může se do piva zazdít unicum. Prachy jsou a hlavně budou, s univerzitním strádáním je konec. Na chvilku ho popadla chuť utrácet, ale když si detailně představil, co ho v Tótvárosi čeká, opět se ho zmocnila hořkost, proto se spíš snažil koncentrovat na zábavu, která ho čekala.

„Promyslíme projekt matka-dcera,“ sdělil mu Lajos Szalma. „Ale když nebudeš dost šikovný, zůstane ti matka.“

„Proč?“ zeptal se Jocó, „dokážu já, podle tebe, být dost šikovný?“

„Jenom mě sleduj. Dávej pozor na střídání a zkus mě sledovat.“

Lajos Szalma pohlédl na svého synovce, objal ho, potom mu stiskl měkké, masité rameno.

„Mé ruce, protože fiksluju.“

25

Minula osmá hodina, když nasedali na kola, bylo

ještě světlo. Jeli k pláži v Körös-toroku objížďkou, ne

přes staré město připomínající atmosférou skanzen,

neboli, jak se říká ve Feketevárosi, přes centrum. Tady

jsou domy jen po jedné straně ulice, na druhé jsou pole

vzrostlé kukuřice, slunečnic a vojtěšky. Na půli cesty

stojí před léty vyhořelá budova se zuhelnatělými trámy

a začouzenými, nahými okenními rámy. Kdysi tam fun

govala diskotéka. Domy brzy skončí, poloha pozemků

se obrátí, jsou vidět zadní části budov, ploty dosahují

k cestě, dvorky jsou staromódní, plné slepičinců, ne

udržované pozemky se mísí s pečlivě posekanými,

vtíravými, o blahobytu svědčícími trávníky. U jednoho

z obydlí je dohola zdupaná země, sudy od oleje, pleč

ka, kolo od bicyklu, děravý nočník, kusy drátěného ple

tiva, prasata a drůbež, kdežto u sousedů mají načesa

né túje, bazén, tenisový kurt a podzemní garáž. Jocó,

ovlivněný Lajosem Szalmou, si o sobě rád myslel, že

je přívržencem originality a pociťuje odpor k vzorným

zahradám, kde na naducaném, hustém trávníku dřepí

trpaslíci a gril na opékání masa je z umělého růžové

ho kamene. Jenže pokud byl k sobě upřímný, mnohem

víc vhod mu přišlo nakukovat do těch udržovaných za

hrad než do Szalmových oblíbených, životem čpících

dvorů, na nichž se všude válely trabanty s vyhřezlými

vnitřnostmi, zahnívající kupky sena, latě, žebra fóli

ovníků a smetí, kde ho pronásledovalo prastaré spo

lečenství domácích zvířat. Jocóův zrak si daleko více

zamiloval pořádek, čistotu, a to i když to bylo umělé.

Pokud si sám sebe představoval na nějakém místě,

bylo to spíš na trávníku, než že by se poflakoval po ně

kterém ze zanedbaných dvorů se skládacím metrem

v zadní kapse. Naproti tomu Lajos Szalma maniakálně

zbožňoval takové figurky, které nejsou napodobeni

nami, zrcadlovými obrazy, ale volně kombinovanými

variacemi vzorů, které nemají z televize okoukané, jak

je třeba co dělat, jak se má na co odpovídat, přicházejí

z hloubi a určitě v hlubinách i zůstanou, a přesto v nich funguje jakési prastaré, pudové zanícení, pochopení, jsou nezávislí, vyznávají vlastní zákony a jsou i neoblomně stateční. A pak, jak vyplývá z jejich povahy, mají to kdesi v krvi, jsou moudří. Nejsou vůbec kultivovaní, jenže právě proto v nich a okolo nich pučí ten suverénní svět, vyživovaný magmatem tryskajícím z nejhlubších hlubin lidské přirozenosti, něco, nad čím žasnou všichni, již jsou drženi na uzdě, již do ohrad zahnaly školy nebo otcovská přísnost.

Sotva, ještě poháněni elánem, opustili hráz na Tise, strýc Lajos zhluboka nasál pozdně letní vzduch, sklonil hlavu a tehdy to uprostřed kruhového objezdu spatřil.

Lépe řečeno, domníval se, že to spatřil.

Protože Jocó opakovaně přísahal, že tam nebylo vůbec nic, natožpak hlavičky pampelišek – neboli, jak uvádějí učebnice biologie, smetanek –, kdežto Lajos Szalma je viděl jasně, podle něho na břehu Tisy opět vykvetly pampelišky a v chvějivé záři svítilny byly žluté hlavičky v plném květu, jako by se vrátilo jaro. A aby toho nebylo málo, Lajos Szalma viděl i to, že ty květiny vykreslily jedno jméno, ne, ne Lajos, třebaže to by nebylo o nic méně překvapivé, ale jméno jedné ženy, jméno první lásky mladého Lajosky, která si svou naivní čistotu dokázala ohlídat, ale přitom znala každý záchvěv mužského těla, věděla, jak v kocovině přijde velice vhod jedno rychlé číslo, věděla, jak v mužském těle vášeň uvadá, znala vybíravou, rychle zapomínající mužskou povahu, stejně tak i truc matek a k tomu všemu se stavěla ironicky, dokázala zůstat nad tím vším povznesená a nikdy se nenakazila těmi ohromujícími ženskými pitomostmi, jako jsou minisukně nebo hluboké dekolty... Strýc Lajos jen hleděl na to jméno, které on sám zřídkakdy vyslovil, protože tu ženu nazýval jednoduše maličká a ta žena tak nazývala i jeho, i před svým synem, a tak se i mladý Lajos stal chlapcem. Tehdy Lajose Szalmu, k velkému Jocóově smutku, napadlo, co je třeba udělat. Jakkoli je vykreslené jméno lásky obšťastňující tak, že v něm teď krev prudce pádí, jako by opět byl tím mladým chlapcem, je nutné to zahnat, protože blaženost je třeba zahnat, aby utrpení, které bují kolem ní, bylo únosné. Jocóův zlostný křik byl zbytečný, strýc Lajos sebou mrskl jako opilec nebo fotbalový brankář bránící svou svatyni a zakryl to pampeliškové jméno svým srdcem, břichem, žaludkem a tak trochu i krkem.

Zašlapal jméno své lásky. A jen tam tak ležel na minulosti, jako by už ani nechtěl dál být v přítomnosti.

Jocó byl vzteklý, styděl se, lidé se řehtali a pohoršovali, známí, kteří tudy procházeli, neodpovídali Jocóovi na pozdrav, a než odemkli zámky na kolech, Jocó se zadumal, že pokud i on má to jisté třetí srdce či oko, ani přesně neví, co vlastně, jímž lze svět vnímat takový, jaký je ve skutečnosti, jako jeden celek, a lze vidět vracející se minulost, a pokud má i třetí ucho, jež se údajně rovněž nachází někde tam mezi žaludkem a duší a jímž se naslouchá hudbě sfér, nuže, pokud i on má tato přebytečná čidla, tak zatím tedy nefungují, a ať už je to z jeho strany jakkoli přízemní, takovéto dobrodružné výpady považuje nanejvýš za podařené taškařice. Nanejvýš. To celé je spíš unavující pitomost.

V Körös-toroku na pláži, „na tom dvoře podnikatelů“, začal Lajos Szalma klít, bral si na paškál přísun zboží, hudbu, hosty a obsluhu, na Kokodžambo si zabaletil se třemi cikánskými žábami, seděli ve čtvrtém výčepu, u páté rundy, upíjeli z umělohmotných pohárků vodnaté pivo. Dvůr podnikatelů mohlo být koneckonců i místo příjemné, kolem dokola stojící bufety a před ně vystrkané lavice mohly na tom stísněném hlavním náměstí zadunajského maloměsta vytvářet iluzi závětří, pokud by výčepy byly čistší, pokud by dřevěné kiosky a lavice vypadaly trochu vkusněji. Lajos Szalma z každého bufetu táhl dál s nadějí, že někde dostane pivo ve skleněném půllitru a hosté budou jíst ryby z Tisy, ryby obalené v paprikované mouce a osmažené, nebo aspoň řádné jídlo, ne nějaký venkovský cheesburger, v němž je namísto zeleniny lečo a místo masa čalamádou promočená kuřecí fašírka. Nabídka byla všude stejně nevalná, ale po třetí, čtvrté rundě už jim to tolik nevadilo. Tucty Jocóových nadějných spolužáků z gymnázia pracovaly na pláži, ženy s odulými tvářemi a odrostlými vlasy a předčasně plešatící mladí muži s povislými pupky byli od základu čímsi jiní, jenže to nebylo těmi drobnými vráskami ani nadváhou. Alarmující byl spíš celkový obraz, samé kalné, rmutné oční pozadí.

Procházka po břehu nebyl dobrý nápad, pivo bryndali z pohárků, už po tisící si prohlédli, jak se úzký Körös vlévá do Tisy. Na břehu není promenáda, v noci je tu tma jak v ranci; procházející může zakopnout o dovádějící výrostky, sténající páry, potloukat se tudy nemá žádný smysl. Snad to způsobil silný, zářivý úplněk, ale na břehu to žilo, ochlazovalo se, ale přesto se spousta lidí koupala, Jocó zvědavě pozoroval ty halasnější, přešli celý široký písčitý břeh, docela až na samý konec pláže, k ústí. I tam byli tři lidi. Ve vodě sahající po kotníky seděli dva kluci, z jejich hlasů bylo slyšet, že jsou opilí nebo uřícení, třetí, dívka, plavala dál do řeky, udržovala tempo s proudem. Několikrát to i zkusila, ale do hovoru se zapojit nedokázala.

„Dobře že nejsem Žid,“ řekl jeden z chlapců.

„Proč?“

„Tomudle kdyby ještě udělali obřízku, tak nezůstane vůbec nic.“

Na důkaz hodnověrnosti zvedl trup z vody, aby předvedl svůj drobný penis.

„S tímdle kouskem kůže operuju,“ řekl.

„Operuješ?“

„Operovávám.“

„Koho operovali?“ snažila se o duchaplnost i dívka, ale nedostala odpověď.

„Zřídkakdy. Jestli je to všechno, co splňuje univerzita, tak v dospělosti nebudu prcat.“

„Proč?“

„Podle táty se v tý době člověk našoustá nejvíc.“

„Škoda.“

„Že jo? Jen si to představ! Odsuď pocuď.“

Jocó se strýcem kousek poodešli, už na travnatou část břehu, mezi akáty, Lajos Szalma se dotkl Jocóova ramene, naznačil, aby mlčel, zastaví se nepozorovaně. Jocó byl na rozpacích, ten rozhovor se pro něho stával trapným, cítil, že po tomhle se pak strýc Lajos zeptá i jeho, kolik on jich skolil, kolika z té spousty osamělých a vyhladovělých děvčat na koleji se v nedávné minulosti podařilo způsobit mu radost. Se svým slabým výkonem, třebaže nebyl horší než průměr, by se Jocó nerad chlubil. Za celý školní rok se zapletl do jediného dobrodružství, bylo to ještě na jaře, po právnickém bálu, na lavičce za dětskou klinikou se líbal s jednou ostýchavou pešťskou dívčinou, která, když se k ní přitiskl, ztěžka oddychovala, ale nic víc, i když měl vlastní pokoj v podnájmu, nic víc se nestalo. Zase ne.

„Říká se, že se má namočit do vřelýho čaje,“ řekl chlapec.

„Co vy jste ale za voly!“ křiklo na ně děvče.

Chlapci i dál dělali, jako by ji neslyšeli.

„Bude větší?“

„Větší ne.“

„Tak co teda?“

„Vřelejší.“

„A?“

„Vřelost je dycky fajn. Šoupneš svý vřelý beranidlo do tý čvachtavý breberky. A je to.“

„Breberky? To je to, co si děti nosej ze školy, ne?“

„Zajímavý přístup.“

Tomu se řehtali, tucetkrát zopakovali, že pička je breberka, že je třeba vyrůst, protože solidní muž se honí za análkou chránící se svaly mnohem hrozivějšími, jenže análka taky nabízí o to víc požitků, dobytí análky je úspěch sladký, ale realita je pravděpodobně hořká.

„Nechte si ty prasečinky,“ okřikla je dívka.

„Tebe už ošukali do prdele, srdíčko?“

„Ano,“ odpovědělo děvče.

Oba chlapci zmlkli, nastalo rozpačité ticho.

„Fakt?“

„Jo.“

„A jaký to je? Bolí to?“

„Zkuste si to. Prdel máte, ne?“

„Prdel, to bysme měli,“ odpověděl jeden z chlapců.

„Copak, nic jinýho nemáte?“ zeptala se dívka a zvedla se z vody.

Stejně jako chlapci, i ona se koupala úplně nahá, měla útlou prdelku tvarem připomínající jablíčko, sáhl po ní měsíční paprsek, na místech pro bikiny zasvítil klín a prsa a její kůže se zlatohnědě třpytila, jako by byla posypaná zlatým práškem. Dívka nabrala do dlaně vodu, šplíchla ji na sebe a několikrát se otočila dokola.

„No, jaká je?“

Její prsa a klín byly dotěrně bílé, jako nějaké fosforeskující bikiny, svítily ve tmě, drobná prsa se smrskla, úzký proužek vyholeného ochlupení nebyl vidět, zůstal spíš bílý, jako na negativu. Jeden z chlapců, ten co už předtím, pozvedl teď trup z vody, podíval se na svého šulína, opět na dívku. Pak řekl.

„Doteďka byl mrňavej, ale teď už je hotovej trn.“

„Hovada,“ řekla dívka.

Uraženě vypochodovala z vody.

„Když se vám nechce šoustat, tak nešoustejte.“

Oba hoši si vyměnili pohled, snad se usmáli nebo ušklíbli, nebylo dobře vidět, ale nechali děvče, aby si natáhlo šaty a bez pozdravu je opustilo.

„Jaký to stav milosti,“ ozval se strýc Lajos.

„Proč myslíš,“ nechápal Jocó.

„Vyslechli jsme hudbu sfér,“ zabručel Lajos Szalma, „mohli jsme procítit úplnost bytí, a ty už sis zase ničeho z toho všeho nevšiml?“

Poté byl Jocó Voith větší část večera sám. Strýc Lajos toho moc o hudbě sfér nevyprávěl, nepustil se ani

31

do těžkostí spojených s výběrem slov, natrefil na jed

nu starou známou, ženu s rozložitými ňadry, objem

né měla i boky a pas, ale všechno toto předčila prsa

napínající k prasknutí podprsenku a ženina dráždivě

veselá letora. Lajos Szalma, jak měl v takové chvíli ve

zvyku, požádal o svolení, aby na pár minut, než vypijí

jednu sklenku, mohl s ženou pohovořit. Jocó způsob

ně odešel, vydal se k domovu, jenom ještě jednou na

hlédl mezi bufety, do dvora. Mezi chatrnými stěnami

tančilo vedle cikánských dívek v dlouhých sukních

i pár mužů a mezi nimi jeden, Jocó si mohl přál sebevíc

vidět to jinak, ale jeden byl zkrátka jeho otec. Károly

Voith to šikovně vytáčel, třebaže občas zakolísal a vy

padl z rytmu. Jeho tanečnice měla na sukni veliké kop

retiny, dlouhá sukně byla nařasená jako u jednoho ze

sedmihradských lidových krojů, ale lesklá, jako nějaké

z módy vyšlé bálové šaty. Byla to milá romská dívčina

s takovou holčičí tváří, s úsměvem dospívajícího žab

ce, v koutcích očí vějířky smíchu, úsměv měla okouzlu

jící, sněhobílé zuby kulaté, jak vymalované, jen vpravo

nahoře se šklíbila mezírka. Ta vada činila dívku přitaž

livou, žádoucí, zkaženost byla pěkná a vzrušující, kvůli

chybějícímu zubu se dívka zdála křehkou, dosažitel

nou, ta šance vyvolávala v Jocóovi silné vzrušení, se

zlostí a závistí pozoroval otce, který, když si partnerku

přitáhl blíž k sobě, ji políbil na krk. Na dvoře vyhrával

nějaký muž, postával před syntetizátorem, občas za

pomněl stisknout klávesu... nikdy neříkej, tam, tam,

tam, tam, že už máš za sebou všechno...Voith mladší

pozoroval otcovo houpavé tango, ty komické, náhlé

otočky, trhavé pohyby... všechno za sebou, tramtata,

všechno přijde... Voith starší bez ironie, hluboce hle

děl děvčeti do očí a pokoušel se být neodolatelný. Po

tácel se... A jestli pochopil, může přijít tečka, co musíš

říct, ó, řekni... Jocó požádal o malého panáka hubertu

su, vypil ho na jeden zátah, vykročil, když tu si všiml,

že si na jeho otce ukazují mladí cikáni. Zděsil se. Bude

malér. Nebo už je. A Lajos Szalma nikde, vlastně někde určitě je, v nějaké zatuchlé zotavovně nebo ve vlhké loděnici, případně pod nějakým stanem osahává zadek své dávné známé a toho by nenechal ani tehdy, kdyby hlavu Károlye Voitha otloukali o dveře některého bufetu.

Tři čtvrtě hodiny Jocó pozoroval, jak se jeho otec baví.

Cikáni nezakročili, zřídkakdy se po něm podívali, přestali s ukazováním, dál pili, Jocóův otec dotíravě vystrkoval jazyk, a kdyby dívka neucukla hlavou, byl by jí ho strčil do pusy. Byly to kradmé, v letu zachycené polibky, ale dívka ne vždycky hned odtáhla ústa. Nechali otáčení, o čemsi krátce hovořili, Jocó vůbec nic z toho nezaslechl, ale viděl, že dívka vrtí hlavou, Jocó vrtěl spolu s ní, dokonce i ústa se mu pohybovala, protestoval namísto ní, ne, ne, nechci. Dívka vykročila ke břehu, směrem k tmavé písčité mělčině, a Voith mladší viděl, že i cikáni vidí, jak jeho otec, jak nějaká letitá puma, odchází se svou kořistí, a jako by nebylo dost jednoznačné, co bude následovat, hmátne po jejím zadečku. Jocó Voith seděl bezradně dál, neměl odvahu jít za nimi, ale svědomí mu nedovolovalo vydat se k domovu a nechat svého otce jeho osudu a cikánům, kteří teď ještě vyčkávali, ale bylo téměř jisté, že nebudou Voithovi staršímu trpět jeho neomalené chování. Čekal, zoufale se pokoušel najít důvody, vysvětlení, uklidnit se, aby mohl vyrazit k domovu, vždyť on samojediný by proti skupině tvrdých, zběhlých rváčů nezmohl vůbec nic, i kdyby tu zůstal. Bylo by třeba požádat o pomoc a koho jiného než Lajose Szalmu, který je ale zrovna zaneprázdněný. Jeho teď ne. To nejde. Seroucího a šoustajícího člověka nevyrušujeme, to byla životní zásada strýce Lajose, říkával to tak, jako by to byla nějaká obecně známá lidová moudrost nebo nějaká základní filozofická teze, nic nemůže být natolik urgentní, abychom nemohli vyčkat po dobu jednoho aktu. A tady je řeč právě o době jednoho aktu, pomyslel si Jocó a nečekaně se rozplakal. Ne že by se pláčem otřásal, jen mu tekly slzy. Nakoukl na dno umělohmotného pohárku, osamělost byla žalostná, proto raději složil hlavu na desku stolu, jako by byl ospalý nebo úplně opilý, a nechal slzy stékat po tvářích. Myslel na Segedín, na roky strávené na univerzitě, na vystupňovaná očekávání, kvůli nimž teď nenáviděl svého otce a strýce, jenže byla v tom i jakási pokora smíšená se závistí: že je ustrašeně napodobuje, aby jim ve všem dával za pravdu, dokonce aby je nakonec i překonal. To bylo to, po čem toužil i on, po požitcích, po ženách, ale nedařilo se mu a týdny a měsíce ubíhaly nadarmo, všechno promarnil. Nadarmo bral na sebe zodpovědnost za všechno, v prvé řadě za tisíckrát vysněnou, a přesto stále se vzdalující naplněnou budoucnost, když právě svůj vlastní čas prošustroval obětavostí. Opět z něho vytryskla ta žárlivá nenávist, poraženecká závist a ovšem také vysvětlení, že za svou povahu nenese vinu, v tomhle bídném životě nemůže být každý hrdina. On jím být nechce, ani nedokáže, oč lepší by bylo zůstat doma a u sklenky Cabernetu zhlédnout další díl seriálu Sex ve městě. Už spíš podřimoval, než že by uvažoval o své pochmurné situaci, když uslyšel strýcův hlas.

„Neříkal jsem ti, abys hlídal, dokud se nedomodlím? Mne zradili přívalem jidášských hubiček, zatímco ty tu spíš.“

Lajos Szalma usedl vedle Jocóa se dvěma půllitry piva a dvěma vodkami, trápila ho košatost tématu, nevěděl, čím začít, protože jednou musí hovořit o tom, co viděli na břehu, zatímco se ta tenounká, vyholená dívčinka nakrucovala, a pak: on by rád hovořil, pokud to Jocóa zajímá, i o tom, jaké to bylo, šoupnout ptáka mezi trochu povadlá, ale mohutná prsa té dávné, milé známé, ale je bohužel ještě další téma, o němž je třeba si promluvit.

Jocó mu skočil do řeči.

„Táta?“

„Odkud to víš?“ zeptal se Lajos Szalma.

„Co je s ním?“

„Pár kroků od nás se na trávníku pokoušel obšťastnit jednu cikánskou holku.“

„A byla šťastná?“ zeptal se Jocó s přehrávanou flegmatičností.

„Co se toho týče, tak jo. Jak jsem slyšel, našla portmonku tvého otce. Aspoň drobné se vysypaly.“

„A ty jsi ji nechal, aby mu ji sebrala?“ zeptal se Jocó.

Lajos Szalma stáhl obočí.

„Zaprvé: měl jsem jinou práci. Zadruhé: nemohl jsem Karesze zahanbit, že bych ho přistihl. Zatřetí: těch pár tisícovek si odpracovala. Chudák holka...“

Chování Voitha staršího, které předvedl dnes večer, se ukázalo jako téma příliš háklivé, Jocó viděl, že ani strýc nemá chuť o tom mluvit, obzvlášť proto, že oba mysleli na to, co bude, doslechne-li se to matka, a nemuselo to dojít ani tak daleko, stačilo by, kdyby se to dozvěděl někdo z profesorského sboru na gymnáziu a šuškali by si Jocóově matce za zády, to by Hanna Voithová, uznávaná školní psycholožka těšící se ve městě vážnosti, nesnesla. Lajos Szalma by byl mnohem raději vyprávěl o té své staré známé, ale Jo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist