načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tanec s carevnou - Petra Neomillnerová

Tanec s carevnou

Elektronická kniha: Tanec s carevnou
Autor:

Velké Rusko, matička Moskva a tundra kolem Norilska, tam se ztratí víc, než jen jedna upírka.Tina s Kayem musí opustit vlídnou náruč města na Vltavě, a tak se vydávají na Sibiř hledat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 219
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6144-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tina s Kayem musí opustit vlídnou náruč města na Vltavě, a tak se vydávají na Sibiř hledat uneseného Timoteje. Na Sibiř míří i Dyre a za polárním kruhem se Tina setká s rodinou - s celou rodinou... Šestá kniha série Tina Salo. Velké Rusko, matička Moskva a tundra kolem Norilska, tam se ztratí víc, než jen jedna upírka.

Popis nakladatele

Velké Rusko, matička Moskva a tundra kolem Norilska, tam se ztratí víc, než jen jedna upírka.

Tina s Kayem musí opustit vlídnou náruč města na Vltavě, a tak se vydávají na Sibiř hledat uneseného Timoteje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petra Neomillnerová

TANEC S CAREVNOU

Copyright © 2013 by Petra Neomillnerová

Cover © 2013 by Koutmedia & Karel Kadlec

For Czech Edition © 2013 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-144-3


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2013

Petra Neomillnerová

TANEC

S CAREVNOU

Tina Salo, kniha šestá


Petra Neomillnerová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Tina Salo

Sladká jak krev

Doušek věčnosti

Past na medvěda

Smrt u archanděla

Vlci Sudet

Tanec s carevnou

Cyklus Zaklínačka Lota

Žár krve

Noční lov *

Samostatný román

Dítě Skály

* připravujeme

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz


1.

„Co takhle někam odjet?“

Konrád proplete silné prsty a zavrtí se v křesle, které pod

jeho vahou zapraská.

„A co se oblíct?“ zaprosí.

Zíráme na něj s Kayem tak dlouho, až se ošije. Přišel po

poledni, takže Kay prožívá své obvyklé kalné ráno aostentativně dává najevo, že si kvůli příslušníkovi nižší rasy nemíní

dělat násilí, já jsem prostě jen rozespalá.

„Neřeš prkotiny a raděj nám vyprávěj o legráckách vSudetech,“ usměju se na něj očima i zuby. „Co Zlata, ještě spolu

občas...“

Polkne.

„Copak Zlata, ale ten masakr, Tino. Na to nestačím, a tvůj otec...“

Chápu. Dyre jistě neplane touhou umetat mi cestičku,dokud se nebudu chovat jako hodná dcerka, a medvědodlak, ber to jak ber, patří jemu.

„Chápu.“

„Taky to chápu,“ protáhne se Kay a vstane. Konrádodvrátí oči, dlaci bývají prudérní, když přijde na věc.

„Chápu, že nejsi k Tině loajální a to...“

„Klid.“

Bohužel musím taky vstát. Je poledne a Kay jepodrážděný, ne snad nezvládnutelný, ale rozhodně ne v dobré náladě.

„Jdi si vzít něco k jídlu,“ kývnu na něj. Vycení na mě zuby

v grimase jen zpola laškovné, ale jde a já se nakloním kBérovi.

„Odjedu, až bude čas...“ ohlédnu se ke koupelně, „hele, Kaye umím v případě potřeby využít stejně jako jeho máti. Líp.“

Teprve teď jsem se přistihla, že tisknu Konráda ke křeslu příliš silně a on lapá po dechu.

„Vím, co chceš,“ zasípe, „jenže o tomhle já nic nevím. Tino,

vypadněte aspoň na nějakou dobu, než to utichne.“

Prosí. Znovu si sednu do křesla proti němu a vážně si ho

měřím. Má strach, dokonce tak velký, že ho neodradí anihladový Kay, a to znamená, že jsme s Dyrem vstoupili dodalšího kola naší rodinné rvačky. Nezapomněl mi můj rýpanec


6

Petra Neomillnerová

u jezera a nejspíš mu taky vadí, že jsem se zase začalascházet se Simeonem. Po pravdě řečeno, už to není takové jako

dřív, jakkoli se mě Simeon snaží přesvědčit o opaku. Nedaří

se mu to, stejně jako se nedaří Dyremu. Příležitostně semusím podívat do zrcadla a kriticky zhodnotit, jestli opravdu

vypadám jako úplně blbá blondýnka.

„Hele, Konráde, na něčem tu teď dělám,“ potřesu hlavou.

„Neděláš.“

„Sháním informace o Timovi.“

„Sháněj je odjinud.“ Opravdu se snaží.

„Dobře, tak jinak. Mám vypadnout, protože si Dyre usmyslel, že mi zkomplikuje život? Proč?“

„Protože ty kontakty ve státní správě nemáš, Tino,“uvede mě Bér brutálně do reality. Kontakty nemám, to je fakt, a nemám ani dost trpělivosti, abych je budovala.

„Mám čekat pokuty za špatný parkování?“ ušklíbnu se.

„Počítej se vším,“ poradí mi chmurně a vstane. „Budu se snažit dát ti echo, ale nemusí to klapnout.“

„Díky,“ plácnu ho po zádech. Vlastně se překonává,protivit se Dyremu pro něj musí být těžké a každopádně taky

dost o hubu.

„Není zač.“ Zatváří se, jako by se napil pelyňku, a má se

k odchodu. Kay, pocucávající krev ze sáčku, se opřel o veřej

a nevlídně si Béra prohlíží.

„Je ti vůbec ještě k něčemu?“ zeptá se mě.

„Varoval jsem vás, víc nezmůžu,“ odsekne medvědodlak a Kay ho chytne za rameno, zuby se zalesknou... pak je od sebe odtrhnu.

„Nech ho.“

Držím ho za ramena a cítím jeho vztek a neklid jako u psa,

který se chystá kousnout. Konrád rychle vyklízí pozice, ví, že

v tomhle ramblu by neměl šanci.

„Zavolám,“ křikne už za dveřmi a já Kaye pustím.

„Máš strach?“ zvednu k němu oči.

„Nesmysl, liebchen,“ vytrhne se mi, ale já vím, že nejsem

daleko od pravdy.

Mám pancéřované dveře na chodbu, dokonce i dveře na

balkon jsou vyztužené, takže to zásahovce chvíli trvá a my


Tanec s carevnou

7

máme čas vstát z postele a vzít si kvéry. Nejsem zrovna

šťastná z toho, že se tu bude střílet, ale je to lepší nežřešit situaci křikem. Pak vchodové dveře povolí a Kay pomalu

tiskne spoušť.

„Ne,“ syknu, „začneš střílet, a byt je na sračky.“

„Nikdo ani hnout,“ křičí jeden ze zakuklených, „na zem...“

Přátelsky se na něj usměju. „Tady nikdo není, nikoho jste nenašli. Byt je prázdnej.“

Kay se tváří otráveně, zřejmě si chtěl zastřílet, ale omezí se na to, že chlápkovi natáčejícímu akci sebere kameru.

„Utekli.“ Vezmu policajta kolem ramen a postrčím ho ke dveřím. „Musíte to ohlásit.“

Prázdné pohledy v průzorech černých kukel. Uf, mám tenhle byt ráda, nechci, aby tu vypukla válka. Tady jsem doma...

„No tak ven,“ vyprovázím je jako číšník otravné hosty po zavíračce.

„Vem si kalhotky, lásko, dole budou další,“ upozorňuje mě Kay. Otráveně se obrátím k oknu.

„Nahoře nejspíš taky. Musíme pryč.“

„A nemáme čistý auto,“ připomene mi přítel, že svémiláčky zřejmě budeme muset nechat doma. Jistě, Dyre ví o mých

autech všechno.

„Kurva.“

Kay má sbaleno. Vždycky má sbaleno, je prostě pečlivý.

Rezervní prádlo, náboje a krev. Já mám zase kabelku plnou

papírových kapesníků, starých lesků na pusu a brýlí sulomenými nožičkami. Taky jsou tam staré účtenky a dvě géčka

kokainu.

„Jdem?“ Zapnu si poklopec a do tašky hodím ještě kazetu šminek.

Obrátí oči v sloup.

„Jdem.“ Věděla jsem, že na střeše někdo bude, a věděl to i Kay,bohužel pro snajpra byl z nás dvou ten rychlejší. No, vlastně byl nejrychlejší z nás tří, a to znamená díru v policajtově hlavě a pro nás kontroly na výjezdu z Prahy. Zachmuřeně serozhlížím kolem sebe, Kay zatím nešťastníka zbavil vysílačky a popíjí.

Petra Neomillnerová

„Musíš pořád chlastat?“

Zazubí se jako dítě, přistižené s lízátkem před večeří,

a pak najde řešení.

„Hodím ho do světlíku, ja?“

Přikývnu, co taky jiného. Není čas na hrdinství, do rána bychom měli mít aspoň auto, nebo se někam zašít.

„Do rána musíme být v Německu.“ Kay se pokouší narvat

mrtvolu do úzké průrvy a brblá u toho.

„V Německu?“

„Kde jinde? Tam dokážu leccos zařídit, ty tadymomentálně nezařídíš vůbec nic,“ konstatuje nelítostně a vezme mě

za ruku. Takový projev empatie jsem ani nečekala, ale pak

mi dojde, že mě jen táhne po střeše pryč, protože dole začaly

ječet sirény.

Běžíme po nábřeží, naštěstí je ještě noc, a když sebounašinec opravdu pohne, může být z Prahy venku docela rychle.

„Hele, chceš klusat až do Němec?“

Běh mě nezmáhá, ale nejspíš se mi brzo rozpadnou boty, při jejich šití se na takové výkony nepomýšlelo. Já prostě boty bez podpatku nenosím.

Kay se zastaví. „Ne. Jaké vezmeme auto?“ Je opravdunejvyšší čas, za chvíli bude svítat a krást káru za bílého dne je trochu drzé i v Praze. Procházím ulicí, obhlížím masky aut a kontroluju gumy.

„Tohle.“

Vybrala jsem zánovní Subaru Outback a Kay si hokriticky prohlíží.

„Má odřenej bok,“ ohrne pak nos.

„Dělej, nejsme v autosalónu.“ Krást auta neumím, anejsem si jistá, jestli to umí Kay. Jistě, můžeme prostě vyrvat

dveře, ale to je přece jen trochu, eh, výstřední.

Hrabe se v tašce a já pozoruju okna. Za chvíli se začnou

rozsvěcovat, lidi vstanou...

„Děláš něco?“

Nevšímá si mě a já se snažím tvářit jako ženská, co je

otrávená, že její chlap nemůže najít klíče od auta.

„Scheisse,“ vrčí, pak se ozve zasyčení a dveře se otevřou.

„Ještě nastartovat,“ připomenu mu ironicky, kdyžnastouím, ale čip, který má, auto přemluví celkem rychle.


Tanec s carevnou

9

„Kdes to vzal?“ zajímám se, když couvá z ulice a nasazuje

si brýle.

„Koupil. Mně se tyhle věci líbí. Kam?“

Přivřu oči. Nechci do svých problémů zatáhnout nikoho

z těch, které Dyre zná. Gasparovce, Orthrunu... v autě je

ticho a teplo a já postupně odškrtávám své kontakty. Papá

mi vidí do karet až moc.

„Žádný nápad? Žádný tajný ctitel, o kterém Dyre neví?“

Zavazuju si zrovna vlasy do šátku, protože určitě hledají

bloncku, když konečně najdu někoho dostatečněanonymní

ho, a přitom dost loajálního, abych ho navštívila.

„Rakovník,“ vydechnu vítězně a pustím rádio. „Jestlipak

nás hledaj?“

No, hledají nás, ale rozhodně nehledají šedé subaru, které

se svižně sune k Rakovníku a vytáčí Kaye z jeho pohledu

nedostatečnou akcelerací.

„Budeme potřebovat čistou simku,“ upozorním ho a on mě

sjede pohrdavým pohledem.

„Mám čistou simku.“ Jeho „emergency“ zavazadlo jezřej

mě taková větší kápézetka.

„V tom případě by možná nebylo od věci zavolat někoho

nenápadnýho.“

Nedělám si iluze o tom, že Německo je pro Dyrehonezná

má veličina, ale doufám, že jsou pořád skulinky, do kterých

nedohlédne. Kay v to zřejmě doufá taky, ale když vidí, jak

v jeho tašce hledám simky, pustí mě raděj k volantu. Právě

včas, jeho zavazadlo se začínalo podobat mojí kabelce, skoro

jsem se v něm už orientovala.

Kayova němčina rachotí do telefonu a já si představuju, jak

moc bude Libor překvapený, až ho vzbudíme. Pokud si ho

pamatuju, je to plavovlasé stvoření s dredy a vybledlýma

očima. Vlkodlak, jeden z těch, kteří ještě neodrostli štěněcím

letům a polichotí jim, když má upírka žízeň. No, zval mě...

a upíři se fakt nemají zvát.

„Libore?“ Těžko ví, kdo mu volá, a tak jen mohutně zívne.

„S kým mluvím?“

„Tina,“ připomenu se mu, „a potřebuju tvou asistenci.“


10

Petra Neomillnerová

„Tino,“ mírně se zaraduje, „odkud voláš?“

„Z Rakovníka. Řekni mi adresu, za chvíli jsme tam.“

„Ale já...“

„Tu adresu.“

Poslechne, tak už to bývá.

Než se od auta dostaneme k domu, Libor už stepuje přede

dveřmi. Dredy má pořád, taky tepláky na holém těle,trič

ko a croksy. Na Kaye, už kvůli světlu maskovaného kapucí

a brýlemi, civí s nelíčenou hrůzou.

„Stalo se něco?“

„Jo, jinak bychom tu nebyli, ale řešit to na ulici nenídob

rej nápad. Pozvi nás domů.“

Není to prosba, je to rozkaz, a dlak to tak pochopí.

„Jasně, jen... mám tam ženskou.“

„Jsme po jídle,“ pokusím se ho uklidnit, ale Libor mírně

zezelená.

„Fikání máme taky za sebou,“ ušklíbne se Kay a vlkodlak

odemkne dům. Ostatně, nemá na vybranou.

„Prdelko, máme návštěvu.“

Byt je malý a dívka, ležící v posteli, vypadá trochuvy

děšeně. Možná ji varuje instinkt, ale možná že ji prostě jen

znervózňuje cizí chlápek v černých brýlích a kapuci, který

na ni nepokrytě civí.

„Potřebujeme auto,“ přejdu k věci. „V Praze se to trochu

mele a řekněme, že Konrád...“

Dredař si povzdychne, nemá Béra rád.

„Jasně, Konrád na nás sere, to se ví už dávno.“

„Nemá moc na výběr,“ rozhodnu se být spravedlivá, „ale

každopádně musíme pryč. Máš nějakou káru?“

„Koně,“ zatváří se trochu provinile. „Auto nemám.“

„Dobře, tak koně.“ Kroska vlastně není tak špatný nápad,

když se to vezme kolem a kolem, a helma je pro nás lepší

maskování než kapuce a brýle.

„Někde ji odstavím,“ upozorním ho, „a dám ti vědět, ale...“

Chápe dobře a protáhne obličej.

„O peníze nepřijdeš.“ Kay konečně nechá kocouřího zírání

na děvče. Tohle mu jde.

„Já vím,“ povzdechne si Libor a otevře komoru.


Tanec s carevnou

11

„Budete asi potřebovat hadry a helmy, že jo?“

Klaply dveře, jak se dekuje holčina, co ji měl Libor v posteli,

a všem se trochu uleví. Já nemusím hlídat Kaye a Libor si už

nepředstavuje, jak ji tu trháme na kusy. Natáhnu si kožené

gatě na motorku a Kay pohrdne Liborovou bundou.

„Přivezu vám ji před barák,“ nabídne se vlkodlak a já na

něj kývnu prstem. Přistoupí ke mně, přejedu mu jazykem

po krku a pak ho kousnu. Trochu, spíš symbolicky, ale stačí

to, aby ani nepomyslel na zradu. Jsem opatrná, dřív bych ho

nechala jít jen tak.

„Aspoň nebudeš mít hlad,“ uvažuje Kay pragmaticky

a nespokojeně se rozhlíží po neuklizeném bytě. To u nás to

Thibault udržuje v pořádku, tedy udržoval. Předpokládám,

že teď houfy policajtů rozhazují pečlivě složené prádlo abádají nad prázdnou lednicí. Krev jsme vzali, to je to jediné.

„Jsem dole,“ ohlásí se Libor v domácím telefonu a jápopadnu kabelku.

„Jdem?“

Kay kývne. Je neklidný, ještě si nezvykl na denní světlo,

a i když ho plášť a brýle chrání dostatečně, je pro něj den

nepřátelské území.

Před barákem stojí KTM Adventure a Libor ji smutně hladí

po nádrži.

„Je to dobrej stroj,“ řekne a věnuje mi laní pohled.

„Pokusím se ji nechat někde, kde se najde,“ slíbímlehkovážně a chystám se nasednout.

„Ne.“ Kay mě bleskurychle odhání od řídítek. „Jestli

máme být nenápadný, tak řídím já. Ty bys takovou motorku

ani neuzvedla.“

„Neuzvedla?“ ohrnu rty.

Kay zaklapne kryt helmy a nastartuje.


2.

Nejedeme po dálnicích, takže jsme za krosku nakonechluboce vděční. Na silnicích nejsou žádné kontroly a obsluha

pumpy, u které tankujeme, si mě moc nevšímá, ostatně vbavlněné čepici a pod helmou stejně nejsem moc k poznání.

Nakonec Kay odbočí na lesní cestu a zastaví.

„Teď tě znásilním,“ praví a já se usměju jen z povinnosti.

Z nepohodlného sedla mě bolí zadek a neodbytně mi topřiomíná doby, kdy se ještě cestovalo na koních.

„Jo?“

„Radši ne,“ sundá Kay helmu a mrkne na mě přes průzor

kukly, „až v Německu.“

Pak vytáhne telefon a já si na chvíli připadám jako na

návštěvě v koncentráku.

„Nějakej untermench?“ rýpnu si.

„Proč?“ nechápe Kay.

„Žes na něj tak řval.“

„To nebyl našinec,“ vysvětlí mi a já si s nechutíuvědomím, že tohle bude v Německu pořád. Zupácký vytahování

a nos nahoru.

„Hele, sundej tu esesáckou čepici a zklidni se,“ pokusím

se na svého společníka působit výchovně, ale on zírá nahodinky Lange & Sohne. Zřejmě počítá, kdy už tam budem,

a já zas, že kdyby bylo nejhůř, můžem je dát do frcu. Stojej

víc než auto.

„Jedem na Rozvadov?“ zkusím znova upoutat jehopozornost.

„Ja, klar,“ zamyšleně kopne do pneumatiky. „Myslíš, že

tam budou?“

„Tam určitě a za hranicema podle mě taky.“

Tváří se ukřivděně, jako by ho jeho Německo prostěnemohlo zašít, ale musí uznat, že je to pravda.

„Navíc, Kayi, uvědom si, že Dyre může mít svý lidi i u vás.

Vybrals někoho ‚mimo dohled‘?“ ujišťuju se. Po pravdě,nechci, aby se o našem výletu dozvěděl můj otec, ale zrovna tak

nepotřebuju, aby na mě v Němcích čekala Gothel.

„Za koho mě máš?“ urazí se Kay, takže mu ani nevmetu,

že za mamánka. Zbytečně by nás to zdrželo.

„Takže jsi máti nevolal?“


Tanec s carevnou

13

„Blázníš?“

„Tak já zavolám Dyremu.“

Tentokrát má Kayovo „blázníš“ trochu jiné zabarvení.

„Tino, poštval na nás fízly, a ty mu budeš volat, kde jsme?

Najde nás.“

„Hovno,“ vytočím číslo, „jen mu prostě musím něco říct.

Vyhlásil mi válku, tak ať ví...“

„Prosím,“ ozve se Dyre skoro okamžitě, „co že jsi vzhůru

tak brzo?“

„Ale no tak, otče. Vzbudila mě zásahovka...“

Odkašle si. „Po tom, co jste předvedli v Eisensteinu, se to

dalo čekat. Pokusíme se něco udělat, voláš z policejnístani

ce?“

Rozesměju se.

„Někoho bych tam poslal,“ pokračuje chladně.

„Nemusíš, nejsem na stanici.“

„V tom případě se sejdeme u mě v bytě.“

„Dyre...“

„Musíme si promluvit.“

Odtáhnu telefon od ucha a zašklebím se na Kaye, ten na

mě divoce gestikuluje.

„Promluvíme si,“ slíbím Dyremu, „ale teď nemám čas. Až

najdu Timoteje, tak...“

„Nehledej Tima, dítě,“ cítím, jak se Dyre začíná zlobit,

„nebo budu muset použít i prostředky, které jsem chtělne

chat stranou.“

„Zdáš se mi přetaženej, co kdyby sis zajel na dovolenou,

třeba někam na sever...“

„Ty malá, drzá čubko,“ syčí, „ty se nakonec naučíšposlou

chat, to ti přísahám.“

„Tak pá, zase se někdy ozvu,“ rozloučím se s ním sladce

a vyndám simku z telefonu.

„Tohle nám už taky k ničemu není,“ řeknu a sfouknu ji

z dlaně.

Dodávka, která pro nás přijela, je luxusní, ale její řidičvypa

dá jako těžce nemocný, nebo možná prostě jen těžcechudo

krevný. Povytáhnu obočí, ale Kay si mě nevšímá a nakládá

zavazadla do auta.

„Co s motorkou?“


14

Petra Neomillnerová

„Necháme ji tady.“

„Tady?“ Zapadlá polní cesta u hranic není zrovna místo,

kde by měl Libor šanci motorku najít, zato si jí brzozaruče

ně všimne někdo jiný.

„Moc tu trčí, chci ji nechat někde na parkovišti.“

„Vrátím se pro ni, madam,“ vmísí se tichým hlasem do

rozhovoru Kayův šofér. „A odstavím ji, kam si budete přát.“

„Vidíš.“ Kay mě postrkuje k autu, nejspíš už se těší, ažko

nečně sundá kuklu, ale já mám v žaludku podivný kousavý

pocit. Utíkala jsem mnohokrát z mnoha zemí, ale teďodjíž

dím obzvláště nerada a doufám, že až se budu vracet, bude

se mnou Timotej, byť by to měly být jen jeho kosti.

Všechny zašívárny jsou stejné. Vysoká zeď a za ní vilka se

zatemněnými okny. Vrata na dálkové ovládání se otevřou,

stejně jako dveře garáže, a řidič nám pak úslužně vezmeza

vazadla. Je to absurdní, on je stěží unese, pro nás neváží nic,

ale zřejmě je to tady tak zvykem.

„Přejete si ještě něco, madam?“

„Odvez tu motorku do Tachova a tam ji nech naparkoviš

ti. Jo, a vem si džípíesku, budu potřebovat souřadnice.“

Ukloní se a odchází, oči bez výrazu a popelavá pleť. Jsem

ráda, že je pryč, páchne nemocí a umíráním.

„Ble,“ ulevím si a Kay se na mě překvapeně podívá.

„Co ti vadí?“

„Je nemocnej.“

„Je na odpis,“ ušklíbne se Kay, „proto jsem ho vybral.Mrt

ví...“

„Nemluví, jistě.“ Tady být nechci, rozhodnu se, Kay bude

za chvíli ve své roli německého alfa samce nesnesitelnej, a já

to dlouho nevydržím.

„Dobře, je na odpis, stejně se nezdržíme.“

„Ne?“

Kay si připadá na koni, minimálně tolik na koni, aby mi

šel na nervy.

„Ne. Jedem do Ruska. Lépe řečeno, já jedu. Ty tu klidně

můžeš zůstat.“

„Liebchen,“ natolik zabedněný, aby si nevšiml, že zuřím,

není, „nemůžeš tam jet sama. Jelena ti na ruku nepůjde,

a jestli proti tobě bude Dyre, tak...“


Tanec s carevnou

15

Vycením zuby. „Jelena shoří jako papírovej čert!“

„Čechy jsou malý, zlatíčko, jen tak ji nevyděsíš.“

„Sibiř je velká.“

Nikdy jsem nehledala své kořeny na severu, ale pokud

bude potřeba na Jelenu ošklivě přitlačit, nezbude mi nicji

ného. S nechutí pomyslím na Dyreho, není nakonec tohle to,

co chce? Dostat mě od pražských barů a tetovacích salónů na

zasněžené pláně a pak...

„Natrhnu mu prdel,“ zavrčím.

„Komu?“ Kay zřejmě úplně nestíhá sledovat mé duševní

pochody.

„Dyremu. Veřejně. Je to zmrd.“

Můj druh se ke mně nakloní a políbí mě na čelo.

„Tatínkova holčička,“ praví a víc ani říkat nemusí.Kous

nu ho, vztekle a hluboko, a chutí jeho krve se mi trochuza

tmí.

„Pusť,“ supí Kay a pokouší se mě odtrhnout ze svého krku.

„Pusť, nebo se aspoň svlíkni.“

Svlíkla jsem se, nemá smysl hádat se ještě s Kayem.Zamyš

leně si ho prohlížím, jistě, teď když může chodit na světlo, je

mi bližší, než mi kdy byl kdokoli jiný, ale kromě tohohle apo

stele je toho mezi námi zatraceně málo. Přitáhne mě k sobě,

lížu jeho krev, mnohem chladnější než u lidí, a nechám ho,

aby dělal, co chce. Přemýšlím.

„Děje se něco?“ Rytmický pohyb ustal, už mě nehoupe na

klíně, zato mě podezřívavě pošťuchuje.

„Potřebujeme někoho, kdo do toho půjde s náma.“

„Gangbang?“

Kaye to trochu překvapilo, i když v zásadě tu myšlenku

zřejmě nezavrhuje.

„Ty jsi fakt idiot. Potřebujeme někoho, kdo s náma půjde

do Ruska.“

„Do Ruska?“

Kay se přes mě převalí a nakloní se nade mnou, jako by

mě chtěl taky kousnout.

„To nemůžeš na Timoteje přestat myslet aspoň přifiká

ní?“

Pokrčím rameny. „Nějak mě nezaujalo.“

„Ne? To maj dneska holky od trénu takový požadavky?“


16

Petra Neomillnerová

Praštím ho, ani ne tak ze vzteku, spíš si myslím, že to chce

nebo možná i potřebuje. Oba potřebujeme zapomenout na to,

že jsme museli utéct.

Tiše a úporně se rveme na zemi, krvácíme z kousanců,

Kay má tvář roztrženou až na kost, a když se konečněspojíme, teče mi jeho krev na tvář. Nakonec je to hezké, no,možná ne hezké, ale uspokojující.

„Mám hlad,“ řekne Kay, když je po všem. On se na rozdíl

ode mě nenajedl.

Usnula jsem. Málokdy se mi stane, že usnu dřív než Kay, ale

tentokrát mě ten útěk možná opravdu sebral. Probudí mě

zvláštní pach, který tak trochu souvisí s krví. Kay sedí ve

vedlejší místnosti, telefonuje, a když k němu dojdu, zjistím i zdroj pachu. U Kayových nohou leží náš šofér a je nad vší pochybnost mrtvý, má totiž skoro ukousnutou hlavu.

„Stejně už k ničemu nebyl,“ zazubí se Kay omluvně ahledá v seznamu další číslo.

„Komu voláš?“

„Sháním další do toho gangbangu,“ řekne nevinně a skoro

mě tím dojme. Všiml si toho, odložil telefon a líbá mě nabřicho. Je to divný. Je mezi námi tolik nedobojovaných rvaček, ale teď jsme mezi nocí a dnem jeden na druhého prostě zbyli.

„A sehnals?“

Zvedne ke mně oči.

„Něco jo. Nebudeš ale ráda, liebchen, jsou to...“

„Smrtihlavy na čepicích nestrpím,“ upozorním ho, „navíc

jedeme do Ruska a Rusové budou v partě taky.“

„Poslechnou,“ slíbí mi a já mu celkem věřím. Syna Gothel

poslechnou určitě, a mne? Pomalu stáhnu koutky dozadu

a obnažím špičáky. Jsou obrovské, než kousnu, vypadám

vždycky jako zrůda, dokonce se tak někdy i cítím. Proč mě,

kurva, nenechají potloukat se po Praze? Nemusela bych...

Kay už zapomněl na telefonování, obrátil mě zády k sobě

a jazykem mi jede po zadku.

„Nemysli furt,“ řekne mi a odnese mě do postele, ale má

smůlu, při všem tom dovádění myslím na jinýho.Koneckonců Aldyn, kromě toho, že nemá rád Jelenu, je i docela dobrej milenec.

Tanec s carevnou

17

„Koho máš?“

Mrtvolu jsme odtáhli do garáže a teď sedíme nadnotebookem a hledáme vhodný hotel v Moskvě.

Kay se zarazí.

„Dietera a Growského,“ řekne uvážlivě. „Mohl bych jich

mít samozřejmě víc, ale ženské brát nechci a nikoho, kdo

patří matce, taky ne. Tihle jsou mí.“

„Tví?“

Hrdě přikývne.

„Jako žes je kousl?“

Kývne znovu a já nakrčím nos. V německých podmínkách

to bude znamenat otrockou poslušnost.

„Kde?“

„Kde? Snad kam, ne?“

„Ne, kde. Chci vědět, co jsou zač, kdes je vzal. Kayi,nebude to sranda, a jestli se mám na ty chlapy spolehnout...“

Zjevně se mu moc nechce mi to říct a já začnu mít temné

podezření, že nejspíš „spadli v koncentráku ze strážní věže“

nebo něco podobného.

„Jak jsou staří?“

Otráveně se na mě podívá. „Však je uvidíš. Neříkám, že

je to nějaký výkvět, ale rozhodně jsou lepší než tví miláčci

z Čech.“

„Lepší než Gaspar?“ urazím se.

„To zas ne.“

Kay ctí dobrý původ a Gasparovi zřejmě splňují jehopředstavy o slušné rodině.

„Nejsou špatní, ale nebude jich škoda,“ řekne ještě naadresu svých kumpánů a vstane. „Pojedem?“

„Dodávkou?“ ohrnu rty.

„Je tu ještě sporťák,“ uklidní mě a já se podívám na své

kalhoty.

„Potřebuju se převlíct,“ upozorním Kaye.

„Potřebujeme spoustu věcí, jestli máme jet do Ruska,“zamává mi před nosem kreditkou. Nemám radost, myslím na

vyvrácené dveře Karlovky a dostávám vztek.

„Hele, chceš, abych ti vyprávěla, co s Dyrem udělám, až ho

konečně opravdu dostanu?“ zeptám se Kaye.

„Klar, aspoň nám to do Frankfurtu uteče.“

„Nechci se potkat s tvou matkou,“ upozorním ho.

18

Petra Neomillnerová

„Ona s tebou taky ne,“ ujistí mě, „po tom, jak jste senapo

sled servaly, už si nevěří tak jako dřív. A taky už tolik nevěří

mně.“

Soucitně na něj kouknu a zamířím ke dveřím. Nejsem tak

jemnocitná, jak by se mohlo zdát, prostě chci tentokrát řídit.

„Hele, tak se přiznej.“

Mercedes, který řídím, není zrovna poslední model, ale

pořád lepší než dodávka. Kay na sedadle spolujezdce klímá,

nebo to aspoň předstírá.

Nadzvedne tmavé brýle.

„No dobře, Dieter je buršák.“

No to to trvalo.

„Takže dozorce v koncentráku byl Growski?“ Sešlápnu

plyn a objedu ctihodně se ploužící SUV.

„Ne, ten byl jen u wehrmachtu.“

A je to venku. Chápu, že Kay na tuhle misi vybírá našince

se zálibou v násilí, ale představa, že tihle dva spolupracují

s Aldynem, je dost utopická.

„Víš, koho mám já?“

„Koho?“ Teď už Kay průšvih cítí zcela neodbytně.

„Aldyna. Syna ruské bojarky a nějakého Tatařína.Šikov

nej mládenec, trochu zatrpklej po tom, co si užil v dětství,

pravda. Vyzná se, ale to víš, s wehrmachtem bude mít trochu

problém. Ti tvoji buršové budou muset držet hubu.“

„Dieter bude mít zas problém, když mu budeš říkat burši.“

„Opravdu?“ zacvakám zuby.

„Podívej, stejně tam nejspíš zařvou,“ namítne Kay a já se

přestanu usmívat. Obětujeme je. V poslední době je tohoně

jak moc.

„To jsi hodnej, že tam se mnou jedeš, když na to mášta

kovejhle náhled.“ Úšklebek se mi tak úplně nepovedl. Mlčí.

„Budu muset sehnat ještě další Rusy,“ upozorním ho.„Ne

byla jsem tam léta, vůbec nevím, jak to tam teď chodí.“

„Počkej,“ položí mi ruku na volant, „sjeď k pumpě. Zkusím

sehnat někoho, kdo tam má zájmy.“

„Pokud okamžitě nezavolá Jeleně...“

„Nezavolá, to se spolehni.“

3.

Mám nepříjemný pocit vykořenění. Nové šaty, cizí auto,

město, kde mě nikdo nezdraví. Zažila jsem to už mockrát,

ale na tohle si člověk nezvykne. Málem se neovládnu

a chytnu Kaye za ruku, ale v poslední chvíli se zarazím.

Před výletem do Ruska bych to s přecitlivělostí nemělapře

hánět.

Malinina vila vypadá jako z dětského příběhu o hodnéba

bičce a Malin s představou hodné babičky taky ladí, dokud si

člověk nevšimne chladných očí a ostrých zubů.

„Karstene,“ obejme ta milá dáma Kaye kolem krku.Povy

táhnu obočí.

„Já se tak opravdu jmenuju,“ rozhodí rukama Kay.„Ma

lin, dovol, abych ti představil Tinu Salo, svou...“

„Snoubenku,“ skočí mu Malin do řeči. „Snoubenku, Kayi,

jinak bych vás ve svém domě nemohla přijmout. Slečno

Salo,“ obrátí se ke mně, „je mi ctí, že vás poznávám. Hodně

jsem o vaší rodině slyšela.“

„To kdekdo.“ Do žádného objímání se neženu a Malin to

ani nevyžaduje. Dívá se na mě vyčkávavě a zdá se, že ke mně

nemá o nic vřelejší sympatie než Gothel.

„Co vám můžu nabídnout?“ vede nás Malin do kuchyně.

Má tu všechno, nádobí, sporák, ušklíbnu se nad obrovskou

ledničkou.

„Karstene?“ Kay se přehrabuje mezi sáčky a vypadátro

chu otráveně. Jistě, po tom, co pil z člověka, mu studená moc

nejede.

„A vy, Tino?“

Bezděčně se jí zadívám na krk a ona couvne.

„Jsem po jídle,“ uklidním ji. Není to pravda, ale mám

pocit, že bych v téhle kuchyni plné deček nebyla schopna

do sebe dostat ani lok, a tak čekám, až Kay dosaje a přejde

k věci. Malin se pohupuje v křesle, s úsměvem ho sleduje

a já mám neodbytný pocit, že se jednou zhoupne víc, vymrští

se, přeletí místnost a přistane mi na obličeji.

Konečně si Kay utře pusu látkovým ubrouskem a jáza

bubnuju prsty na stůl.

„Co to Rusko?“

20

Petra Neomillnerová

„Rusko?“ Malin je tentokrát rychlejší než Kay. „Divná

země. Nevěděla jsem, že vaše rodina...“

Přivřu oči. Naše rodina. Možná už to opravdu došlo tak

daleko, že mě a Dyreho vnímají jako rodinu, která sleduje

vlastní zájmy.

„S mou rodinou, Malin, to nemá nic společného. Hledám

Timoteje, bývalého českého představeného. Nutně.“

Stařenka přikývne, až se jí věnec z copů na hlavě sveze.

„A váš otec neví...“

„Nechci do toho Dyreho tahat,“ odpovím, a je to pravda.

Tahat ho do toho určitě nebudu.

Malin váhá a já pochopím.

„Musím si odskočit,“ usměju se omluvně a jdu. Doufám, že

Kay větší pobídku nepotřebuje, a já je uslyším, i když budu

v koupelně. Slyším leccos.

„Nevěřím jí, chlapče,“ zašklebím se nad babičkovskýmtó

nem, jakým Malin Kaye oslovila, „možná bys měl...“

„Za Gothel nejdu,“ odmítne Kay chladně, „servaly by se

a já chci matku chránit. Tina je Dyreho dcera, ať už jipod

poruje, nebo ne, není moudré mít ji proti sobě, Malin.Potře

bujeme kontakty, adresy, staré přátele, kterým chceš vyřídit

pozdravy.“ Tohle zní výhružně a já chápu, že Kay právěod

ložil rukavičky. Nejspíš to pochopila i Malin, protože je chvíli

ticho, pak si žena odkašle.

„Chystáte válku?“ zeptá se.

„Tina chce jen Timoteje, a má na to jako českápředstave

ná právo. Tohle není záležitost jejího otce, Malin.“

„Timoteje? Jsi si jistý, že nechce tvou matku?“

„Co?“ Holka, na tohle Kay není, zašklebím se v duchu.

„Mrtvou. A sama na její místo...“ dokončí Malindrama

ticky a čeká. Já ne. Kay by jí mohl něco udělat, a dostat z ní

potom jména by mohl být trochu problém.

„Kayi?“

Stojí nad starou ženou.

„Děje se něco?“

Malin už ví, její oči se ke mně přisály, sledují mě jako oči

psa. Bojí se nebytí stejně, jako se lidé bojí smrti.

Tanec s carevnou

21

„Nic se neděje.“ Kay se na mě usmívá očima i zuby. Nelíbí

se mi to vůbec, vím, že on už ve válce je. Připravuje se na to,

co ho čeká v zemi, kterou z podstaty nemá rád, a jenebezpečný. Ne mně, ale ostatním.

„Malin,“ usměju se na stařenu, „co kdybyste nám prostě řekla, na koho se v Rusku máme obrátit?“ Hotel Jumeriah jsem vybrala já, Kay by raději něcotradičního s truhlami a vyšívanými obrazy na stěnách, ale velká

vana ho obměkčí.

„Hele, nepřipomíná ti to lázně?“ napadne mě.

Vážně se zadívá do pěnící se vody. „Ani ne,“ přizná,„tenkrát to bylo jiný. Všechno.“

Stáhne si přes hlavu triko a v tu chvíli mu zazvoní mobil.

„Dieter,“ oznámí mi, zatímco lezu do vany.

„No, je to tvůj kámoš,“ voda je teplá a voňavá, „tak honějak zabav.“ Dieter mi samozřejmě není sympatický, ani nemůže být.Pořez se zjizvenou tváří a hranatou čelistí nemá ani Kayův akceptovatelný šarm středověkého domácího násilníka, ani zvířecí loajalitu Béra. Je to prostě maso do mlejna, v tom měl můj druh pravdu. Vylezu z vany a jdu k nim. Dieter polkne. S tímhle se musí naučit žít.

„Tino, tohle je Dieter,“ nezapomíná Kay na formality.

„Těší mě, že tě poznávám,“ stisknu buršákovi ruku, až prasknou kosti. Nevzala jsem si ručník, a tak si respekt zjednávám jinak. Muž nervózně těká očima a já jsem poprvé v životě vděčná Gothel. Kult královny jim vštípiladostatečně, takže má oběť ani nezaskučí.

„Madam.“

Kay je pyšný, poslušnost pro něj znamená nesrovnatelně víc než pro mne, ale přece jen mu něco chybí. Odhad. Dieter by to v armádě dotáhl nejvýš na kaprála, a to nebude na Aldyna stačit. A že by to stačilo na Jelenu?

„Nikdo další nepřijde?“ zeptám se konverzačně anevšímám si pohledů upřených na můj zadek, „budeme jichpotřebovat víc, Kayi.“

Kývne. „Growski, to jsem ti už říkal, ne?“

„A kdo ještě?“


22

Petra Neomillnerová

Tohle se mu moc nelíbí. „Kolik jich potřebuješ sehnat?“

„Takovýchhle tak pět,“ počítám nemilosrdně, „pokudbu

dou starší, stačí jeden nebo dva. Tohle není vejlet.“

„Tak teď to opravdu vypadá, že plánuješ válku, přesně jak

říkala Malin,“ popíchne mě, „a nezapomínej, že pokudvtrh

neš Jeleně do revíru v plné zbroji, ona to tak vezme.“

„Vezme to tak stejně,“ nerada si připustím zjevnousku

tečnost, „nevím, jestli o Timotejovi něco ví, nebo jestli sDy

rem dokonce jednala, ale jsem rezidentka, měla bych jí dát

vědět. Sice to nic nezaručí, ale aspoň se pobavíme ovál

ce.“

Oba upíři se tváří vážně, Dieterovi nejspíš právě dochází,

do čeho strčil čumák, a Kay plánuje ofenzivu. Já taky, ale

jinou, než si mí němečtí honicí psi představují. S těmi, za

kterými nás poslala Malin, a s Aldynem můžu být proJele

nu nakonec docela nepříjemnou návštěvou.

Dívám se na město, které pode mnou mrká světly, auvědo

muju si, jak jsem tmě odvykla. Už ani Kay ji nevyžaduje,

stačí mu příšeří, pomalu přivyká světlu, a když je podmra

kem, sundá dokonce kapuci. Vlasy má teď skoro narame

na, plavé, rovné a v případě nutnosti je zatáhne jako oponu.

Nadává, jistě, ale nakonec si zvykne, den za to stojí. Ať si už

našinci namlouvají cokoli, den je nenahraditelný, pomyslím

si a obrátím se zády k oknu. Další z Kayových rytířů totiž

právě dorazil.

Po pravdě, Growski mě překvapil. Na upíra totiž vypadávý

jimečně zničeně, vybité zuby a hluboké vrásky na tvářido

konce vnukají pocit, že se Kayovi transformace zrovna moc

nepovedla.

„Pane...“ I Kaye zdraví tak nějak spíš z musu a na mě

kouká zcela bez zájmu. Možná je to tím, že už jsem seob

líkla.

„Tino, Growski.“ Kay ho představuje poněkud rozpačitě,

možná že i jeho vzhled toho muže zarazil. Natáhnu k němu

ruku a pak pozoruju, jak neochotně kůstky znovu srůstají.

„Regeneruješ pomalu,“ vytknu mu.

„Jo.“

„A víš, čím to je?“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist