načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tančím tak rychle, jak dokážu - Barbara Gordon

Tančím tak rychle, jak dokážu

Elektronická kniha: Tančím tak rychle, jak dokážu
Autor:

Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-0365-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život. Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi. Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový a dnešní čtenáře bezesporu osloví. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy. Barbara Gordon pracuje jako scénáristka a režisérka newyorské televize. Je autorkou několika románů.

Související tituly dle názvu:
Tančím tak rychle, jak dokážu Tančím tak rychle, jak dokážu
Gordonová Barbara
Cena: 327 Kč
Tančím tak rychle, jak dokážu Tančím tak rychle, jak dokážu
Gordon Barbara
Cena: 187 Kč
Tančím tak rychle, jak dokážu Tančím tak rychle, jak dokážu
Gordonová Barbara, Postlerová Simona
Cena: 382 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3


4

Původní anglické vydání:

I’m Dancing as Fast as I Can

© 1979, Barbara Gordon

České vydání:

Translation © Jitka Beránková, 1985, 2008

© Portál, s. r. o., Praha 2008

ISBN 978-80-7367-411-3

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Gordon, Barbara

Tančím tak rychle, jak dokážu / Barbara Gordon ; [z

anglického originálu ... přeložila Jitka Beránková]. -- Vyd. 1.-

Praha : Portál, 2008. -- 296 s.

Název originálu: I‘m dancing as fast as I can

ISBN 978-80-7367-411-3 (váz.)

821.111(73)-32 * 929 * 791.632-055.2 * 615.015.6 * 616-08 * (73)

- Gordon, Barbara, 1935-

- fi lmové scenáristky -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol.

- léková závislost

- terapie

- americké příběhy

- autobiografi cké příběhy

821.111(73)-3 - Americká próza [11]

929 - Biografi e [8]


5

Svůj příběh jsem vyprávěla s maximální upřímností.

Při vyprávění jsem se samozřejmě snažila uchránit identitu

jednotlivých postav, o nichž se v příběhu mluví, takže jména

a konkrétní detaily byly přizpůsobeny a změněny.

Barbara Gordon


6


7

Mé matce a otci, a Edii


9

1.

Nejmilejší čas mého života

Natáčela jsem fi lm o umírající ženě. Ve srovnání s tím, co jsem dělala

před tím, se zdálo, že tenhle fi lm bude snadný, poněvadž v něm nebyla

žád ná fakta k ověřování, žádné namáhavé rešerše, žádní padouši, stačilo

dávat pokyny kamerám a rozmlouvat s Jean. Měla rakovinu. Jediný zlotřilec byl čas. Po vyčerpávajícím roce, kdy jsem po krušném pátrání dělala fi lmy o nacistických válečných zločincích a vyděračských domácích zbídných čtvrtí, mi připadalo jako hotová lahůdka sledovat starostkujednoho města, Jean Barrisovou, při jejím každodenním zápase o život. Teď jsem byla zavřená ve střižně se Stevem Isaacsem, seděli jsme vedle sebe na vysokých střihačských židlích, prohlíželi na promítacím stole smyčky, poslouchali Jean a dívali se na její tvář. Vůbec nevypadala, že by trpěla. Zazvonil telefon. Kývla jsem na Steva, aby pokračoval v promítání. Našla jsem si už způsob, jak jednat s lidmi, kteří mě při mé práci ve střižněvyru šovali.

„Tak co, Barbaro, umře, nebo neumře?“ Byl to hlas Martina Ryana,zkušeného obchodního agenta televizní společnosti CBS.

„Nevím, Marty. Pořád je ve špitále.“ „No, co myslíš? Umře do dobyvysílání?“ Vzdychla jsem si, když jsem pozorovala Jean na promítacím stole.

Stála ve frontě na laetril na té klinice v Mexiku. „Jsem fi lmařka, nedoktorka,“ řekla jsem po chvilce.

„Tak budeš muset udělat dvě verze,“ prohlásil nevzrušeně, „jednu na

28:13, druhou na 23:13. Jestli umře, zabije nám to reklamy.“

Jestli umře, zabije nám to reklamy, zamumlala jsem pro sebe a zavěsila jsem. Pak jsem se vrátila do svého soukromého světa, který jsem takmilovala: byl to svět mého fi lmu, mého střihače a můj osobní. Ale Martin ten svět zničil. Připomněla jsem si, že prodává čas na reklamy, ze kterého se fi nancují fi lmové dokumenty, a to není lehké, když barometremamerického vkusu jsou Charlieho andílci. Ať si nadává. Mně to platí činži.

Teď byla Jean na pláži v Tijuaně, procházela se se svým manželemBenem a hovořila o životě, o své rodině, o politice městských sídlišť a o tom, co to znamená stát se v pětačtyřiceti letech starostkou svého domovského města, o Nixonovi i o černoších. Měla toho tolik co říct. Vypadalaohromně. Vysoká blondýna, přitažlivá tím zdravým, statným vzezřením poamerickém způsobu. Byla statná, ale zranitelná. Její křivý úsměv prozrazoval křehkost malé holčičky a to jí ve spojení s její vysokou, téměř impozantní postavou dodávalo půvab. Vzpomněla jsem si, jak byla zvědavá na moje záležitosti, na mou kariéru, na to, proč jsem žila s mužem, jehož jsem milovala, bez toho, že bych si ho vzala, na moje po tíže, které mě potkaly, když jsem zamířila své kamery na CIA a na FBI. Neměla jsem jí to za zlé. Kdybych já umírala a sdílela své nejintimnější myšlenky a obavy s někým cizím, taky bych zatracené moc toužila po důvěrném sblížení.

Tak jsme se musely sblížit. Napřed byl náš vztah povrchní apříležitostný, pouze pracovní, to bylo vše. Ale když jsme spolu trávily čas debatami, na procházkách, při fi lmování, při společných jídlech v restauracích,začaly jsme v sobě navzájem nacházet velké zalíbení. Sdílela jsem s Jeaninými nejstaršími přáteli pocit křivdy, že tahle sedmačtyřicetiletá žena, která se právě začala vymaňovat z ovzduší domácí puťky a ze schůzí rodičovského sdružení ve škole, která si vytvářela postavení v tom drsně se zmítajícím světě politiky, musela být postižena touhle hroznou nemocí. Právě když rozkvétala, když ji nejvíc těšil život – rakovina slinivky! Sdílela jsem sjejími nejstaršími přáteli i přesvědčení, že se Jean vyléčí. Že bude žít.

Pozorovala jsem na promítací ploše, jak se Jean s Benem vrací z procházky na kliniku pro svou denní dávku laetrilu. Zatížili svůj důmhypotékou, aby mohli zaplatit cestu za tímhle „alternativním způsobem léčby“. Musela jsem jí slíbit, že tomu budu říkat „alternativní způsob léčby“, a pak přísahat, že se nikdy nezmíním o tom, že jde o laetril. Divila jsem se proč a jednou mi to konečně vysvětlila. Řekla mi – dělala tu politiku vždycky důsledně – , že kdyby lidi přišli na to, že bere laetril, mohlo by jí

to politicky uškodit. Když jsem se zatvářila zmateně, vysvětlila mi dál, že

fašistická Společnost Johna Birche je přesvědčena, že američtíkomunisti chtějí v Americe postavit laetril mimo zákon, aby si tak Sovětský svaz

mohl dělat nárok, že jej jako lék proti rakovině objevili oni. Jean nechtěla

mít nic společného se žádným pravičáckým bláznovstvím. Chtěla prostě,

aby ten lék zabral. Chtěla žít. A tak jsme tomu říkaly „alternativní způsob léčby“.

Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na naše společné dny vTijuaně – v těch Lourdech Severní Ameriky, kde se všechno platí v hotovo sti. Ve

tvářích postižených pacientů, jejich rodin i jejich drahých se zračil strach

smíšený s nadějí, když stáli na laetrilové klinice celé hodiny ve frontě

a čekali na svou denní injekci. Nafi lmovala jsem tenkrát nápisy nalepené

na stěnách – ŠEKY SE NEPŘIJÍMAJÍ, POUZE ZA HOTOVÉ – a teď jsem si

vzpomněla na chladný a tvrdý výraz mexických ošetřovatelek, kdyžnaháněly lidi jako stádo ovcí do maličkých komůrek, kde se injekce píchaly.

Pověsti o zázračně vyléčených se šířily v té frontě jako běsnící požár.Každý slyšel o nějaké dceři, manželovi, manželce či babičce, z Texasu,Arkansasu, Kalifornie nebo Kanady, o někom, kdo už měl na kahánku a teď byl

vyléčený. Proč se to v Americe nemůže provádět le gálně? Vždyť cesta do Tijuany je tak drahá! Všichni spolu tiše hovořili, když se fronta sunula k še divému pultu, kde mrzuté ošetřovatelky vyplňovaly formuláře a kde

cinkot automatických pokladen obstarával ponurý doprovod k jejichhlasům. Kupčení s nadějí. Jean mě nechala, abych ji doprovázela a fi lmovala

to, ale ani jednou si nepostěžovala na celý tenhle pouťově okázalý byznys.

Vy mohla si jenom ten jediný slib: říkej tomu „alternativní způsob léčby“.

Ale vůbec se nevyléčila. Teď byla v izolaci nemocničního pokoje vjednom městečku ve státě Connecticut a nikdo nevěděl, jestli se z toho

dostane. Plánovala si, že bude dělat politiku v celonárodním měřítku;snila o práci ve Washingtonu, možná i o ministerském křesle. Tolik se chtěla

stát hvězdou, proslavit se mimo své domovské město. Týden za týdnem

mi Steve ukazoval, jak nemoc pustoší její tvář, ukazoval mi, že i on vidí,

jak je to s ní čím dál tím horší. Já to nikdy neviděla. Každý jiný to v její

tváři viděl. Já ne. Drž se, Jeanie, říkala jsem si v duchu. Ráda se v televizi

uvidíš. Vydrž to, ale nestrádej! Jestli umře, zabije nám to reklamy. Ale co

jestli se to potáhne?

Steve a já jsme kroutili hlavami nad Martinovou televizáckouhantýrkou. Vtipkovali jsme o tom, jak práce v tomhle byznysu může každého pro měnit v robota. A pak jsem opustila střižnu, abych zařídila dennízáležitosti. Když jsem procházela rozsáhlým komplexem produkce CBS, vzpomněla jsem si, že musím přečíst propagační článek o fi lmu s Jean. Věděla jsem, že to bude sentimentální k přesycení a ve stylu EdgaraGuesta. Že to budu muset předělat, a to znamenalo bitvu s tou vrchníčarodějnicí propagačního oddělení. Ale Jean byla dáma, opravdová klasa, a já nechtěla dopustit, aby se tenhle fi lm zvrtl v ubrečený televizní cajdák, ze kterého se chce zvracet. Jean musela vyjít prvotřídně. Pak jsem semusela pokusit přitáhnout Johna O’Connora, televizního kritika z New York Times, aby se na fi lm podíval před vysíláním. Pak si měl přijít fi remní právník z Black Rocku, ze správní budovy CBS, pro mou písemnou svědeckou výpověď. Byla jsem totiž žalovaná o šest miliónů dolarů kvůli filmu, který jsem natočila o jednom „domnělém“ nacistickém válečnémzločinci. Někdo tvrdil, že ho můj fi lm vylíčil ne jako bývalého a domnělého, a šel po krvi a po dolarech – po mojí krvi a po dolarech společnosti CBS. Od rakoviny k nacistům. Perfektní. Když jsem dorazila do své kanceláře, hodiny ukazovaly čas k obědu. Ignorovala jsem to. Nikdy jsem nešla na oběd ven. Stačilo mi pomyslet na ten dav v ulicích a na hlučné restaurace a začala se mě zmocňovat hlodavá panika, která mi už byla až příliš dobře známá, prostupovala mou mysl i tělo a skoro mě ochromovala. Zalapala jsem po dechu. Káčo! Jsi přece fi lmařka, právě ses vrátila z natáčení svého fi lmu v Tijuaně. Proč bys měla trnout hrůzou, že máš jít někam na oběd? Nedávalo to žádný smysl. Sáhla jsem do kabelky. Vlastně jsem tam nic ne potřebovala; jen jsem si chtěla být jistá, že je tam všechno, nedotčené a celistvé – peněženka, klíče, plastiková lahvička s pilulkami. Všechno bylo se světem v pořádku.

Zapálila jsem si cigaretu a sedla jsem si za svůj psací stůl, který vždycky vy padal, jako by si tam bez dozoru hodinu hrály děti z mateřské školky. Jak jsem někdy vůbec něco našla v téhle spoušti? Police za mnou byly plné knih o narkomanii, o newyorských domovních zákonech, Kongresových protokolů, byl tam úplný text O’Neillovy hry Měsíc pro smolaře, poslední statistiky o nezaměstnanosti mezi veterány z Vietnamu. To je ale mišmaš, pomyslela jsem si, některých z těchhle knih se musím zbavit. Musímtenhle stůl uklidit. Ne, teď mám moc práce. Zítra.

Do dveří strčila hlavu Fran Laddová. Byla to moje asistentka, důvěrni ce

a přítelkyně. Čtyřiadvacetiletá bývalá radikálka z Chicaga, nejlepší rešeršér ka v naší branži. Od vyděračských domácích k veteránům z Vietnamu, od nacistů k rakovině, my dvě jsme spolu tři roky dělaly fi lmy sdynamitovou náloží. Byly jsme úplně protikladná dvojice: ona blond, Irčanka,katolička ze středozápadních států; já židovka, tmavá, čtyřicetiletá z Miami

Beach na Floridě. Já byla agresivní a společenská, Frannie byla zahloubaná

do sebe, plachá, téměř ostýchavá, ale to jí nebránilo v pronikání do života

lidí, těch lidí, o kterých jsme chtěly dělat fi lmy. Moje hlavní výtka proti ní byla, že si zapalovala jednu cigaretu od druhé a vykouřila jich denně

tři balíčky. Chtěla jsem, aby toho nechala. Já kouřila taky, ale takhle ne. Obě jsme milovaly svou práci a ta naše rozdílnost nám byla jenom stálým zdrojem smíchu a zábavy. Byly jsme prostě tým, jako Laurel a Hardy.

„Konečně dorazila ta tvoje Emka,“ oznámila se smíchem, když vešla do

kan celáře. „A vzala jsem ti heroje a pivo z Rocková bufetu.“ Jednou rukou

mi podávala obrovský herojský sendvič a druhou lesknoucí se sošku.

Vyprskla jsem smíchem. Herojové a sochy – kdo by tomuhle věřil?

„Ten právník přijde později a volal tě Erik,“ řekla Fran. „Sejde se s tebou

v osm u Suča, a v sobotu večer má soud, takže se nesmíš v práci zdržet.

A Jean pořád ještě nepromluvila, ale Ben říká, že odpočívá klidně. Já teď

musím běžet něco nakoupit. Vážně odtud nechceš vypadnout? Nech ten

sendvič a pojď se mnou, Barbaro!“

Vystrnadila jsem ji jedním z těch svých pohledů, které říkaly: Víšpřece, že nechodím obědvat ven. Ušklíbla se a zamířila k výtahu. Rozbalila jsem heroje, ukousla si a zadívala se na svou novou Emku, která přišla opožděně od rytce. Byla to cena za můj loňský dokumentární fi lm avyrytá ozdobná písmena mi vyvstala v zorném poli: BARBAŘEGORDONOVÉ, NEJLEPŠÍ SCENÁRISTCE CBS ZA FILM SUPERDOMÁCÍ. Vzpomněla jsem si se smíchem na jednoho dokumentaristu, který získal tolik Emek, že si jednu přidělal na kapotu svého volkswagenu, aby vypadal jakomercedeska. Tahle byla moje třetí, ale pořád ještě mě těšilo vyhrávat.

Když byli všichni pryč na obědě, v kanceláři se rozhostilo slastné ticho.

To jsem milovala. Jinak tu byl ohlušující rámus, ale ten jsem milovalataky. Bzučení promítacích stolů, proud přicházejících a odcházejících po -

s líč ků, hlasy zvukových záznamů při míchačkách, drnčení telefonů, ruch

televizního pracovního života – života, který jsem obdivovala a jehož jsem chtěla být účastná už jako mladá holka. Hleděla jsem na tu sošku,zapomněla jsem na sendvič a vzpomínala na svůj příchod ke společnosti NBC v jednadvaceti letech, kdy jsem přišla patřičně oblečená v konzervativním kostýmu, v punčochách, s vysokými podpatky, s perlovým náhrdelníkem – prostě ve starém stylu. Absolventka Barnardovy koleje, s hlavou plnou fi lozofi e, ekonomie, historie, psychologie i anglické literatury – a honem jsem se vrhla, jako všechny ostatní chytré mladé dívky, do školy prostenotypistky, abych dostala tu práci v televizi, po které jsem vždycky toužila. Nebylo tu žádné ženské hnutí, které by mi povědělo, že stát sesekretářkou není ten jediný způsob. V tehdejší době to byl jediný způsob. Vařila jsem kafe, brala diktáty, psala nudné dopisy na elektrickém stroji celé tři roky a nenáviděla z toho každý moment. Zřídkakdy jsem ve výtahuletmo zahlédla Cheta Huntleye a to bylo tak nejvíc, čeho jsem z magického kouzla televize mohla dosáhnout.

A potom to pomalu začalo. Někdo mi dal příležitost, abych se stalarešer šérkou, pak asistentkou produkce, potom scenáristkou dopoledních programů a pak samostatnou autorkou a producentkou dokumentárních fi lmů. Byl to usilovný zápas, ale já byla bystrá, rychle jsem se učila a konečně jsem to dokázala. Myslela jsem na fi lmy, za něž jsem Emku nikdy nedostala – na fi lmy, které jsem měla radši než Superdomácího: na medailon Daltona Trumba, který mi na vrcholu Nixonovy éry pověděl o své vlastní zkušenosti s tím člověkem a o tom, jak ho zničilo zařazení na černou listinu v padesátých letech; na Sterlinga Haydena, který vyprávěl o chlastu, o spisování, o tom, co to je být hercem. Nějak jsem se dokázala s těmihle lidmi ztotožnit. Utrpěli v životě ošklivé rány, ale přežili to.

Od NBC, National Broadcasting Company, jsem přešla ke společnosti Public Broadcasting System, kde jsem pracovala na fi lmu o FBI a o jejich užívání agentů provokatérů k proniknutí do Nové levice. V roce 1969 byly každé negativní slovo nebo dokonce každá otázka té ctihodné instituci FBI pokládány za podvratné. Film byl zcenzurován a já jsem se octlauprostřed demoralizující bitvy, aby se dostal do vysílání. K mému střetnutí s CIA došlo o rok později, když jsem natáčela příběh Victora Marchettiho, bývalého agenta CIA, jestřába, který se stal holubicí a snažil se vypovídat proti téhle agentuře. Vzala jsem fi lmový štáb do McLeanu ve Virginii, abych získala snímky sídla agentury – jenom šoty zvenčí, z veřejné silnice, s emblémem CIA na budově. Přišla na nás skupina agentů a přes mou

novinářskou legitimaci prohlásili, že náš fi lmový štáb i mne pokládají za

ci zí špióny. Odjeli jsme, ale měli jsme je pak v patách po pensylvánských a newjerseyských dálnicích celou cestu až zpátky do New Yorku. Smála jsem se celou tu jízdu, měla jsem ráda drama. Ale tu noc mě strašila noční můra a třásla jsem se při pomyšlení na to, co se stalo – a pak mě roztřásl

vztek, když jsem si uvědomila, že z mých daní jsou placeni ti bubáci, kteří si hrajou na honěnou s fi lmařkou z veřejné televize.

Byla to dlouhá cesta od perel a vaření kafe k honičce s CIA. A potom

jsem přešla k CBS, kde jsem si pro své fi lmy mohla sama vybrat náměty,

napsat je a natočit. Byla jsem šťastná žena, šťastná tím, že jsem mohla své politické názory, své vášnivé zaujetí prvním doplňkem k ústavě, který nám zaručuje svobodu projevu, spojit se svým soukromým já, se svou životní dráhou. Byla jsem šťastná v práci, při které se člověk nemusí kurvit. Ale jestliže jsem byla tak šťastná, proč se mě zmocňovala ta plíživá hrůza pokaždé, když jsem se pokoušela vyjít si někam ven na oběd? Vykašli se na to, to se poddá, říkala jsem si. Pilulky pomůžou, Erik to chápe, doktor

Allen říká, že je to jen běžný pocit úzkosti. Mám skvělou práci, skvělého muže – a běžný pocit úzkosti. Kdo ho nemá? Jenom prostě nechci, aby mě tenhle pocit provázel celý život.

Zavolala jsem domů. Služba nepřítomných odpověděla: „Nic pro vás,

slečno Gordonová.“ K čertu, pomyslela jsem si, přece se to dá vyjádřit líp.

Budu si muset s tou službou promluvit o nové pásce. Volala jsem domů

v době oběda každý den. Kdekdo na světě věděl, že nejsem v době oběda

nikdy doma. Proč jsem vlastně vůbec volala?

Můj šéf, Alan Newman, zřídkakdy unikl pozvání na oběd. Byla jsem

proto překvapená, když jsem uviděla jeho růžovou chlapeckou tvář ve

dveřích své kanceláře. Byl u vytržení nad tím, že v CBS se rozhodli zrušit

reklamy, jestli Jeanie zemře před vysíláním. „Báječně,“ to byla celáodpověď, na jakou jsem se zmohla. Opravdu, svědčilo to o dobrém vkusuprojevit respekt k Jean či ke smrti či k životu jediným způsobem, jakýdokázali. A v tomhle případě respekt znamenal přijít o peníze. Ale Jeanie přece

nehodlala umřít.

Dojedla jsem sendvič a strávila zbytek odpoledne ve střižně se Stevem.

Udělali jsme spolu už patnáct fi lmů. Náš vztah byl jako manželství. Já znala jeho ženu Ellen, on obědvával s Erikem. Věděla jsem, kolik musí splácet na hypotéku, jaké má problémy s parkováním, kolik má v sobě cholesterolu, jaký druh doutníků kouří. On věděl, kdy chodím spát, jak piju kafe, kdy mám menstruaci. Dobrý vztah mezi fi lmovým tvůrcem a střihačem je něco zvláštního a úplně báječného; i naše neshody – a měli jsme hodně naprosto rozdílných názorů, které vedly k hádkám – byly zdravé, a nikoli neurotické. Vždycky jsme věděli, oč nám v těch sporech jde. A bavili jsme se vzájemně historkami a vtipy, které nás rozptylovaly při někdy jednotvárné mechanické práci na fi lmu: v nekonečnýchhodinách netvůrčího přetáčení fi lmových pásů, jejich stříhání, znovuslepování a označování.

To, co jsem na Stevovi milovala nejvíc, nebyl jeho ohromný talent acitlivost, nýbrž jeho nádherně trpká ironie, jeho smysl pro humor tak suchý jako Sahara. Probírali jsme spolu svoje kolegy, svoje vlastní ztřeštěnéživoty, svoje rodiče, a Steve mě rozesmával, když mi připomněl, jak mu jednou řekla jeho matka: „Prosím tě, sežeň mi lístky na Kluky v kapele. Miluju muzikály.“ Steve protestoval, řekl jí, že to pro ni není, ale onatrvala na svém. A samozřejmě, druhý den potom, co to viděla, mu zavolala a pohoršené mu vyčetla: „Jak jsi mě mohl poslat na takovou sprosťárnu?“ A pak ten hřejivý úsměv, zabafání z doutníku a zpátky k promítacímu stolu a k fi lmu.

Bylo po sedmé hodině, když jsme se konečně rozhodli, že toho pro dnešek bylo dost. „Máš nějaký program?“ zeptal se Steve. „Co abys se mnou sdílela moje zažívací potíže v bufetu?“

„Mám rande s Erikem u Suča.“

„Ach tak,“ řekl. „Všechno je oukej?“

„Všechno je fajn,“ odpověděla jsem, trochu otrávená tou otázkou. „Pozdravuj ode mě Ellen.“

A všechno bylo opravdu fajn. Šla jsem na rande se svou láskou.

Sučova restaurace, náš oblíbený japonský podnik, byla malá, tichá,skoro povzneseně míruplná. Kvůli mému bláznivému rozvrhu hodin jsme si tam s Erikem dopřávali syrovou rybu, pěnivé japonské pivo a sukijaki několikrát do týdne. Cestou k restauraci jsem si uvědomila, že necítím žádnou úzkost, žádný strach. Proč? Tuhle otázku jsem si kladla. Cozpůsobuje ten rozdíl mezi večeří a obědem? Erik, samozřejmě. Usmála jsem se, cítila jsem se báječně. Těšila jsem se, jak se budeme společně sytitjídlem a jeden druhým, jak budeme sdílet podrobnosti své práce, jak seprolneme, jak naše oddělené světy splynou v jednotu, ke které docházelo na konci každého dne. Jak jsem ho milovala!

Erik Bauer třeba nebyl dokonalý, myslela jsem si, ale pro mě znamenal

přijatelnou představu dokonalosti. Měřil skoro metr osmdesát, měl husté

černé vlasy, na spáncích lehce prošedivělé, jemný úsměv, ve svýchpadesáti letech to byla báječná směs muže a chlapce. Vždycky nosil plátěné

studentské kalhoty a sportovní tvídová saka, a jak jsem si říkala, vypadal

poctivě, přímočaře a neafektovaně. Žili jsme spolu pět let, pět šťastných, rušných a plných let. Sdíleli jsme spolu všechno a já si myslela, že to tak má být. Byl můj partner při tenisu, nejlepší přítel a milenec. Ale moje záchvaty úzkosti po našem setkání vzrůstaly. Proč jsem na vrcholu své kariéry, při životě s mužem, jehož jsem milovala a který mě zbožňoval, měla mít pocit úzkosti?

Musela jsem připustit, že Erik pro mě byl často záhadou. Byl dvakrát

ženatý a měl jedno dítě, holčičku skoro desetiletou. Hleděla jsem na jeho

manželství jako na pokusy vytvořit jakýsi rodinný svět, který sám nikdy

nezažil. Ale jeho ex-manželky byly velice divné bytosti, jak je popisoval,

skoro chorobné. Ta první ho prostě bez důvodu opustila, jak říkal. A ta

druhá, matka té desetileté holčičky, mu nechtěla dovolit návštěvy jeho

vlastního dítěte. Obě manželství zřejmě dopadla katastrofálně.

Byla tu i další záhada. Byl bez přátel. Po všechny ty roky, co jsme spolu

ži li, mu nikdo nezavolal, ani to „Jak se máš?“ nebo „Sejděme se někde na

kafe.“ Bylo to, jako by byl sám na téhle planetě, jako by nikdy nepracoval,

nikdy nebyl ženatý, jako by se právě narodil. Jednou večer, pár měsíců po

tom, co se nastěhoval do mého bytu, jsem ho zastihla, jak v ložnicivzlyká. „Co je ti?“ zeptala jsem se, udivená tím, co se mu proboha stalo.

„Kdyby nebylo tebe,“ řekl mi v slzách, „kdyby nebylo tebe, celý můj svět

by se mi rozpadl. Nikomu na mně nezáleží, nikomu než tobě.“

Ujistila jsem ho, jak moc ho miluju, jak moc ho miluje každý. Dělalo

mi ohromnou radost seznamovat Erika se svými přáteli ze zaměstnání,

z tenisu, z léta, ze zimy a zvlášť s těmi celoročními. Zdálo se, že ho to těší

a že si váží toho, jak jsou mu tyhle vytvořené vztahy dostupné, a věděla

jsem, že ho moji přátelé mají rádi. No co, měl dvě bláznivé ex-manželky

a jednou večer brečel. Kdo je dokonalý?

Já tedy ne. Se svou minulostí jsem se neměla co chlubit. Byla jsem

jed nou vdaná, před lety. Stan – tak se jmenoval můj manžel. Jak a proč k to muhle došlo? Potom jsem se zamilovala do jednoho ženatého muže. Vím, že ve mně bylo něco extravagantního, co mě přitahovalo k těmhle nepoužitelným typům. Och, byl použitelný až po určitou mez –použitelný pro příležitostné večery, obědy, výlety, dokonce pro nějaký týden na nějakém odlehlém místě. Ale ve všech důležitých dobách, jako jsouVánoce a narozeniny a neděle, jsem vždycky skončila sama. Stejně tak bylo něco extravagantního ve způsobu, jakým jsem reagovala na ztrátu lásky, na konec nějaké milostné aféry. Vždycky mě to poničilo víc než kohokoli jiného z mých známých. Trvalo mi delší čas, než jsem se sebrala a dala se zase dohromady.

Všechno jsem prožívala moc intenzívně. Když jsem plápolala pro tu svou bláznivou, vášnivou, uslzenou romanci s tím svým ženatým mužským, říkala jsem si, že ta obrovská radost, ta extáze, to potěšeníokamžiků, kdy jsme spolu, vyváží ztrátu společného žití, bytí a sdílení. Ale něco ve mně vždycky vědělo, že pokradmé milování se stínem strachu není tak dobré jako to napořád. Přesto jsem strávila šest let života hlubo ce pohroužená do vztahu s tímhle mužem. Slíbil mi, že se vezmeme. Nikdy se to nestalo.

S Erikem to bylo jiné. Naše láska skutečně byla ta napořád. V našem vztahu nebylo nic pokradmého. Chtěl si mě vzít. Ale po čtyřech strašných letech manželství se Stanem mě manželství opravdu nezajímalo. To, co je mezi Erikem a mnou, je lepší než manželství, říkala jsem si. Je v tom všechno odevzdání, všechno sdílení a všechna láska, a nic z té hrozné závaznosti a povinnosti a poslušnosti.

Když jsem vcházela k Sučovi, zasmála jsem se při vzpomínce na reakci své matky, když jsem ji tam vzala před několika měsíci. „Jak se mohli lidi, kteří servírují takhle elegantně jídlo a s takovým vkusem to tadyvyzdobili, chovat tak barbarsky za druhé světové války?“

Neudělala jsem na ni dojem svou odpovědí: „Vzpomeň si na My Lai.“

Erik ke mně vzhlédl se širokým úsměvem. „Četla jsi dnes Hlas naší čtvrti?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ne. „Neměla jsem čas,“ řekla jsem mu, když jsem si svlékala plášť.

„V pokračující milostné aféře Nata Hentoff a s prvním doplňkem kústavě jsi pořád ještě jeho první dvorní dáma, jeho oblíbená odhalovačka svinstva.“

Posadila jsem se a jen jsem se na něj dívala. Byli jsme tak šťastní.Lásku, štěstí, kariéru – sdíleli jsme spolu všechno.

A právě ty podobné zájmy nás svedly dohromady. Točila jsem fi lm

o životě v newyorských obrovských sídlištích prolezlých zločinností a Erik byl obhájcem jedné z postav toho fi lmu. Zašla jsem k němu do kanceláře, abych si vyžádala jeho souhlas ke svému interview s jeho klientem. Měli jsme spolu tříhodinový rozhovor ten první den a brzy jsme se scházeli na kávu, na procházky a už jsme nemluvili o fi lmu, ale o sobě navzájem.

Řekl mi, že po dokončení práv šel pracovat k jedné fi rmě na Wall

Street, ale v roce 1952 byl vtažen do prezidentské kampaně Adlaie Stevensona. Stevenson na něj zapůsobil tak hluboce, že se vzdal právničiny

u nějaké obchodní společnosti a od té doby přecházel od případu kpřípadu. V době našeho seznámení si právě otevřel vlastní kancelář, maličkou

zaprášenou místnost ve východním Harlemu. Byla jsem ráda, že nebyl

nějaký nóbl fi remní advokát, že se rozhodl uplatnit svou báječnou hlavu na pomoc chudým. Měli jsme toho tolik společného. Hodně mých filmů bylo o problémech chudých, těch lidí bez vlastního hlasu, největších

ubožáků v naší společnosti. Teď jsem potkala muže, kterému na nich taky

záleží. Byl ženatý, ale žil už řadu měsíců odloučeně od své druhémanželky a rozváděli se. Tohle byl vztah s budoucností. Nevadilo, že vydělával

velice málo peněz. Když jsem ho přesvědčila, aby se objevil v jednom

krátkém úseku mého fi lmu, jeho klientela se začala rozrůstat. A když ho

po znali moji přátelé, přihráli mu klientů ještě víc. Bydlel v jednomhrozném bytě v Greenwich Village, ale ani tohle nevadilo. Chvíli jsmeudržovali fi kci oddělených bydlišť, oddělených životů. Ale většinu svého času jsme trávili společně v mém bytě. Přinesl si tam své šaty, své gramofonové desky a své knihy, a pak se přistěhoval sám. Teď, po pěti letech,zaplňoval můj život. Akceptoval mě, moje myšlení, mou práci – dokonce i moje

záchvaty úzkosti – právě tak, jako já respektovala jeho mozek, jeho přímočarost, jeho smysl pro humor. Nebyl žádný sexuální tyran, můj Erik.

Dokonce miloval mou nezávislost. Měli jsme všechno.

„Nikdo by neměl být tak šťastný, Eriku,“ vyhrkla jsem. „Je to až neslušné.“

Podivně se na mě usmál. „Tak?“

Věděla jsem, co má na mysli. Po rozvodu se svou druhou manželkou na

mě začal naléhat, abychom se vzali. Byl to něžný nátlak, milující nátlak, ale právě takovému se nejtíž odolává. A tak jsem mu nakonec slíbila, že si ho vezmu. Jenže jsem to nebrala doopravdy.

„Ach Eriku. Manželství,“ řekla jsem s pocitem té staré tíhy, která na mě dolehla vždycky, když jsme o tom diskutovali. „Takhle je to tak fajn. Jsem už moc stará na děti. Nemohli bychom být víc svoji. Proč to ničit?“

Vzpomínám si na jeho odpověď. „Ty se řídíš jinými společenskýmikonvencemi,“ řekl. „A mně na tom záleží.“

Proč? Udivovalo mě to. Zkusil to přece už dvakrát. Proč to tak potřeboval? A když to pro něho bylo tak důležité, proč jsem já nemohla ustouit?

Během večeře jsme mluvili o té chajdě na pláži. Koupila jsem ji předtřemi roky jako náš útulek pro víkendy, naše letní útočiště. Byla to zřícenina,

ale Erik se báječně přičinil, když ji pomohl opravit a přestavět. Umělmluvit s instalatéry a s elektrikáři a sám udělal schody z terasy na pláž. Vyznal

se ve všem – v tesařině, ve spravování auta, v tenisu i v milování. Měli

jsme v plánu chajdu na srpen pronajmout a Erik mi povídal o věcech,které chce udělat nejdřív. Nevěděla jsem, kdy na to najdeme čas, ale řekl, že

udělá spoustu práce sám. Byla jsem vděčná, že změnil téma hovoru.

Po večeři jsme se loudali ruku v ruce, svět ve světě, zpátky domů.Přešli jsme svou oblíbenou ulici – Central Park South na jižním konci parku, přituleni těsně k sobě, jak jsme zápasili s drsným větrem konce zimy. Před hotelem Plaza jsme viděli koňské fi akry a ochomýtli jsme se kolem bezstarostných účastníků všech možných sjezdů, kteří bydleli v kdysi nóbl hotelech s okny obrácenými k parku. Můj byt byl na západní straně ulice Central Park West, ale vždycky jsme chodili domů touhle cestou. By la to tradice, rituál, který se mezi námi vyvinul, aniž jsme si něco řekli. V našem vztahu bylo hodně takového nevyřčeného, mlčenlivéhodorozumění o věcech, které jsme sdíleli.

Žádná úzkost. Erik, vypité saké, ta Emka. Žádná hrůza. Vychutnávala jsem sladkost toho okamžiku. Záležitost se svatbou – stále nerozřešená – byl a odsunuta stranou.

Jakmile jsme byli doma, padli jsme na postel, objímali se navzájem,dotýkali se a hovořili spolu. Milovala jsem to, ležet takhle vedle něho a cítit jeho čistou silnou vůni. Žádný parfém, žádný Aramis či Gucci, jen mýdlo. Svěží mužná vůně, nic umělého, žádný podvod. Náš rozhovor byl plný plánů. Mysleli jsme na cestu do Evropy za peníze, které dostaneme za

pronájem chajdy na pláži. „Co takhle Španělsko, holčičko?“ Erik byljediný muž, který mi říkal holčičko. Milovala jsem ho. Měla jsem na mysli tolik jiných věcí: Jean, toho právníka, Steva. A právě teď se mi chtěloprostě spát. Na Evropu jsem mohla myslet zítra.

Druhý den ráno, na půl cesty ze dveří k výtahu, jsem se náhle zarazila.

Sakra! Národní rada církví, křesťanů a židů nebo mohamedánů a hindů

nebo vůbec čeho, pořádala dnes oběd pro poctěné cenami. VJednadvacítce. A já tu stála v džínsech a starém svetru, se šátkem přes nemytévlasy a s trochou šminky na rtech místo make-upu. Utíkala jsem zpátky do

bytu, abych si vlasy umyla, vzala si důstojný kalhotový kostým a udělala, co se dalo, se svým obličejem. Budu tam muset řečnit. Jak jsem na to

mohla zapomenout!

Vrazila jsem do kanceláře a řecký chór sekretářek vyjekl uspokojením

– nebo úžasem – nad mým vzhledem. Nebyly zvyklé vidět mě takhlenaaráděnou. Já taky ne. Zavolala jsem do špitálu jako každé ráno, abych

zjistila, co a jak, od Jeanina manžela. Snažil se mít se mnou trpělivost

a povědět mi, co je nového. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nenávidí, že

se takhle vtírám do jeho rodiny v takovouhle dobu, nebo jestli chápe,

že mám o Jean skutečně starost bez ohledu na fi lm. Neměla intenzívní bolesti, jak mi řekl, ale rozhodla se, že nechce, abych něco z našeho fi lmu přinesla do nemocnice, což jsem jí musela slíbit, že udělám, kdybymusela do nemocnice před jeho vysíláním. Poznala jsem z toho, že jí bylo příliš

zle, než aby se na fi lm dívala, že měla příliš velké bolesti, než aby se o to zajímala. Ale nežli jsem mohla něco říct, Ben zavěsil. Zašeptala jsem do telefonu: „Bene, nenech ji trpět, prosím tě.“

Najednou se mě zmocnila deprese. Počítala jsem s tím, že buduschopna Jean povzbudit, když bude v nemocnici. Doufala jsem, že buduschopná dodat jí kuráž. Věděla jsem, že jestli se uvidí v červeném kalhotovém

kostýmu na pláži v Mexiku, jak jde kolem prodavače balónků, bude se

cítit líp. I přes tu skličující epizodu s laetrilem byla ta cesta pro ni a pro Bena jako druhé líbánky. Ale tohle ráno nechtěla nic, nikoho nechtěla vidět. Musela trpět.

Zazvonil telefon. Byl to Steve, volal ze střižny, aby mi řekl, že náš šéf

dostal zprávu od Johna O‘Connora. V pondělí v jedenáct dopoledne. Taky

měl pro mě ukázku z fi lmu, aby se promítla na obědě pro oceněné.


22

Fran vešla do dveří se svou věčnou dopolední coca-colou, poslednístoou svých studentských časů v koleji. „Greg chce, abys k němu zaskočila,

až budeš mít chvilku. Něco kvůli té řeči ke společníkům, a ten nácek je

dneska superzticha.“

„Tak pozor, Frannie,“ zasmála jsem se. „Domnělý.“

„Domnělý nácek je zticha, ale náš právník chce tvé písemné svědectví.“

„O čem chce se mnou mluvit Greg?“

„To nevím. O dokumentárních fi lmech. O čem jiném?“ A vyšla zkanceláře.

O čem jiném, skutečně. Měla jsem toho na mysli víc než dokumentární

fi lmy. Franina poznámka mě podivně popudila. Jenže Greg Donnolly byl

generální ředitel naší stanice a potěšilo mě, že si tolik myslel o mé práci,

aby mě požádal o řeč k našim společníkům. Třeba tím dostanu z hlavy

Jean.

Fran musela vidět, jak jsem ustaraná. Za chvíli strčila hlavu do dveří

a řekla vesele: „Čas k nástupu – pro nositele ceny!“ Ale podívala se na mě

nervózně. „Děje se něco? Něco s Jean?“

„Ne – ano,“ zakoktala jsem se, když jsem si brala plášť. „Myslím na Jean

– ale to nic.“ Vypadala nepřesvědčeně. „Vážně, Frannie, nic se neděje.

Musím už běžet. Kde je Steve s tou ukázkou? Zaběhnu tam a vezmu si ji.“

Nezaběhneš, řekla jsem si, ty poletíš, jako kdyby rychlost pohybu nějak

pomohla překonat tu hrůzu. Už tu zase byl ten starý strach, kdykoli jsem

měla někam jít. A já měla v téhle chvíli strach z toho strachu. Záchvaty

úzkosti bývaly tak intenzívní, že jsem často byla ochromená, neschopná

pohybu. Takže jsem nezaběhla moc daleko, když mě ta hrůza, větší než

včera, menší než zítra, pohltila jako vysavač. Šla jsem chodbou,přidržovala se stěn a modlila jsem se, abych nevrazila do někoho známého.

Čeho se vlastně bojíš? Čím to je? Chodila jsem jednou týdně kpsychoanalytikovi, a přesto ta úzkost vzrůstala. Proč mi dr. Allen nepomohl?

Ksakru, navštěvovala jsem ho nábožně deset let, asi tak od doby, kdy jsem

odešla od manžela. Byla to běžná rutina, něco jako čistit si zuby,normální součást mého života, stejně jako pro většinu mých známých. Doktor mi dával valium a já je brala plnou hrstí. Tak proč se ta hrůzazhoršovala? Musím si s ním promluvit, říkala jsem si, musím dostat víc pilulek, musím něco udělat.

Úzkost nějak ustoupila, když jsem se dostala do Stevovy střižny auviděla ho, jak se na mě usmívá. Podával mi ukázku z fi lmu, kterou jsem měla

promítnout u toho oběda.

„Nenávidím tenhle cirkus kvůli cenám. Jenom nás to zdržuje,“ řekla

jsem. „Ale až se vrátím, vykouzlíme to pro pana O‘Connora jaksepatří.“

„Neohrnuj nad tím nos, Barbaro. Jsme ve formě. Máš jenom náladu

pod psa, protože musíš jít na oběd ven.“ Stal se z toho náš soukromý vtip.

Jen málo lidí vědělo, proč jsem dávala přednost sendvičům z Rockova

bufetu před nóbl podnikem, jako byla Jednadvacítka.

„Já tě znám,“ řekl mi, když mě objímal na rozloučenou. „Teďka vypadni

a buď tam báječná!“

Rozhodla jsem se, že dojdu do Jednadvacítky pěšky, ale udělala jsem

sotva pár kroků na východ po Padesáté sedmé ulici, když ta hrůza začala

znovu. Dlaně se mi zalily potem. Držela jsem se při domech, abych se

mě la čeho chytit, a snažila jsem se popadnout dech. Panebože, kdyby mě

někdo uviděl, myslel by si, že jsem opilá. Došla jsem k Desáté Avenue

a zašla jsem do špinavého lokálu plného šoférů náklaďáků, kteří si na

Padesátou sedmou ulici dělali nárok jako na své území.

„Prosím vás,“ zastavila jsem sekýrovanou servírku, „chci jenom sklenici

vody.“ Zašmátrala jsem v kabelce pro pilulky. „Zaplatím vám. Nezaberu

vám stůl v době oběda. Zaplatím vám.“ Zavřela jsem oči a zalapala jsem

po dechu. Jak dlouho jsem už takhle žila?

Servírka postavila sklenici vody na stůl a já ji vyzunkla s dvěmapilulkami valia. Zhluboka jsem se nadechovala, když jsem čekala, až ta úzkost

přejde. Po nějakých deseti minutách jsem se cítila líp nebo aspoň tak, že

jsem byla schopná vyjít z lokálu. Zastavila jsem taxík a naléhala na řidiče,

aby spěchal. Opozdila jsem se. Buď půvabná, buď chladná. Dostala jsi

přece cenu.

Soukromý salónek v Jednadvacítce byl přeplněn ostatními oceněnými,

všichni zářili, všichni pili bílé víno a živě klábosili. Vtrhla jsem do místnosti a začala jsem se chovat společensky. A když nadešel čas pro můjprojev, zapomněla jsem na svou hrůzu chvilku předtím. Pilulky, víno, nebo

možná jen to, že mi o tuhle věc šlo a že jsem na svou hrůzu nemyslela.

Můj fi lm byl o bývalých duševně chorých pacientech z přímořskéholetoviska Long Beach, a když jsem na plátně viděla jejich tváře, připomněla

jsem si, jak se mi nad nimi svíralo srdce. Vrátili se do života ve městě po letech v ústavech, byli hozeni na krk městské obci, která nebyla připravená na jejich přijetí. Město čelící přívalu duševně postižených pacientů, z nichž mnozí byli chudí a mnozí staří, vydalo zákon, že nikdo, kdopotřebuje k normálnímu životu každodenní medicínskou péči, nesmí bydlet v penziónech u promenádního ochozu kolem oceánu. Pěkný zákon!Příště to budou lidi s modrýma očima nebo s tmavými vlasy, myslela jsem si. Pustila jsem se do toho města a udělali jsme se Stevem dojemný fi lm, ve kterém jedna duševně postižená pacientka jménem Gladys výmluvně ho vořila o tom, co znamená být pro obec nežádoucí, bez práva na domov, bez práva žít jako ostatní lidi – co to je být poznamenaná takovýmstigmatem. Trávila jsem celé dny prošťouráváním těch penziónů, hovory s lidmi na promenádě, snahou o fér pohled na obě strany. Klesala opravdu hodnota nemovitostí? Ohrožovali někoho duševně postižení, byli zuřiví, byli nebezpeční dětem? Přes všechny obavy a obžaloby městskýchusedlíků jsem nemohla najít jediný případ, kdy by někoho obtěžovali. Můj fi lm byl esejem o anatomii předsudků. Byl to jeden z mých oblíbených fi lmů, jeden, který mě hluboce zraňoval, který mě rozrušoval celé měsíce po dokončení.

Mluvila jsem o tom fi lmu a pak jsem pronesla svou obvyklouobžalobu o porušování prvního dodatku k ústavě a o tom, že lidi mají právo vědět. Připomněla jsem posluchačům, že my, tvůrci dokumentárních filmů, jsme si vědomi toho, že naše práce svět nikdy nezmění. Ale určitě můžeme působit na to, jak se lidi dívají na svoji vládu. Můžeme změnit jejich názor na ty, kdo řídí jejich životy. A jestli mé fi lmy dokázaly tohle, jsem šťastná. Ale pro sebe jsem si pomyslela, že dvacet let podokumentárním fi lmu Edwarda R. Murrowa o životě přistěhovaleckých dělníků se nezměnilo pranic. Naše fi lmy budí zpočátku hrůzu a pohoršení, alespolečnost má báječný represivní mechanismus. Výkřiky sociálního apolitického rozhořčení, které moje fi lmy vyvolaly, vyzněly obvykle naprázdno ve víru naléhavějších a bezprostřednějších problémů. Život bývalýchduševně chorých z města Long Beach zůstává dál zoufalý.

Přesto jsem byla hrdá na to, jak si vydělávám na živobytí, a řekla jsem, že snad můj fi lm, nefalšovaný zájem společnosti CBS o sociálnízáležitosti a tohle ocenění, to všechno dohromady aspoň přinese začátek změny. Poděkovala jsem Národní radě církví – byli to nakonec oni – a posadila jsem se za bouřlivého potlesku. Oběd skončil, půvabně jsem odkráčela a opustila Jednadvacítku. Ještě jsem byla rozpálená vínem. Opojená

pozorností a naplněná pýchou, cítila jsem se skvěle. Projdu se zpátky do

CBS a tentokrát to dokážu.

Bylo chladné, jasné, nádherné březnové odpoledne a silný, téměřsurový vítr od Hudsonu mi bral dech a pálil mě do očí. Jsem sama. Docela

sa ma. Žádný Erik, žádná Fran, žádný Steve. Připadala jsem si nádherně

a uvě domila jsem si, že jsem už pár měsíců neměla čas koupit si něco

na sebe. Jak to bylo dávno, co jsem naposled trávila den sama se sebou,

nakupovala, bloumala bez cíle, přemýšlela? Celé věky. Otočila jsem se

a za mířila do Bergdorfova obchodního domu.

Pomalu jsem procházela kolem výkladních skříní. Elegantní fi guríny

ve svých módních šatech mě zvaly dovnitř. Ale mně se zdálo, že se mi

jejich plastikové úsměvy vysmívají. Věděly to líp. Věděly, že jejich šaty

jsou v bezpečí. Dlouhé měsíce jsem nedokázala vstoupit do obchodního

domu bez toho, že jsem hned utekla zpátky na ulici, zalapala po dechu,

vrhla se do bezpečí taxíku a hnala se pak do chráněného prostředí svého bytu. Tam ta hrůza vždycky pominula. Když jsem na tom se šaty byla

opravdu zoufale, vzala jsem si dvě valia a vtrhla do nějakého maléhomódního krámku, nejradši do nějakého v přízemí. Žádné davy, žádné výtahy,

malá kolekce k výběru, žádné strkání. Rychle jsem si prohlédla omezené

zboží k dispozici, vybrala jsem si a vypadla jsem. Odvrátila jsem se od

výkladů Bergdorfova obchodu. Můžu žít bez obchodních domů. Kromě toho mě bude potřebovat Steve, uvážila jsem rozumně. Máme takovou

spoustu práce. K čemu šaty?

Erik a já jsme ten večer měli schůzku s Edií a Jonathanem Samsonovými dole v Greenwich Village. Nikdy jsem nevečeřela níž než v Padesáté

sedmé ulici, když jsem tomu mohla odpomoct. Nebyla to ode měsnobárna; byla to ta stejná stará hrůza, která jako by narůstala úměrně sevzdáleností od mého domova. Ale s Edií a Jonathanem to bylo jiné. Edie byla

má drahá přítelkyně.

Poznaly jsme se na jednom večírku u našeho společného kamaráda

a stalo se to okamžitě. Naráz. Výbuchy smíchu, senzitivita, kousavý vtip

– bylo to, jako bychom se znaly celý život. Začalo to prostým rozhovorem. Když Edie slyšela, že dělám fi lm o přestárlých, řekla mi, že pracovala

s ně kolika lidmi, kteří zaváděli nějaké novinky pro přestárlé vpečovatelských domovech. Dala mi jejich jména a čísla telefonu. Pak se ukázalo, že praco vala taky ve sdělovacích prostředcích, že učila a publikovala. Když to všechno ze sebe vysypala, nebyla jsem si jistá, co vlastně dělá. Zdálo se, že se zajímá o všechno. Milovala jsem ten její všestranný eklekticismus, její vášnivé zaujetí pro tolik různých oborů. Milovala jsem tu intenzitu, s jakou hovořila o umění, o politice, o nějaké hře uváděné mimoBroadway, o ženském hnutí.

Setkaly jsme se o pár měsíců později u moře v Hamptonu a strávily jsme spolu den chozením po pláži a řečmi o ex-manželech, o milencích, o se xu i o svých kariérách. Smály jsme se, až nás píchalo, slabostem mužů v na šem životě i slabostem svým vlastním. Ani jedna jsme neměla sestru, ale brzy se zdálo, že právě sestrou se stala jedna pro druhou. A já ji milovala.

Její muž, Jonathan, byl taková skála s citlivou duší. Měli dvědorůstající děti a bydleli blízko Gramercy Parku v bytě, který se táhldonekonečna. Jonathan byl jeden z nejlepších plastických chirurgů a Edie se navíc ke všemu ostatnímu hluboce zajímala o manželovo povolání. Jak mohla tohle všechno do sebe naládovat, jak toho mohla tolik vědět, tolik toho vstřebat, kde na to vzala čas? Přátelé, milenci, rodiče. Jejich manželství jsem jim záviděla.

Sešli jsme se v jedné nové italské restauraci blízko jejich bytu: černé proutěné židle, podlaha z černých a bílých dlaždiček, všechno černé a bílé, kromě stovek rostlin, které visely od stropu. Objednali jsme siseveroitalské jídlo, což byla domácí specialita, a výborné bílé víno. Vzpomněla jsem si, jak jsem jim oběma poprvé představila Erika. Zrůžovělá novou láskou, plná romantiky, chtěla jsem se podělit o své štěstí. Pověděla jsem o něm Edii všechno: jak jsme se seznámili, jakou má Erik práci. Neměla jsem před ní žádné tajnosti. Věděla, že se Erik právě nastěhoval do mého bytu, věděla, že jsem se mu snažila sehnat víc práce a že jsem platila účty.Věděla o těch dvou ex-manželkách. Ale jestli se k tomu Edie s Jonathanem stavěli rezervovaně, nedávali to nijak znát. Jonathan s úsudkem vyčkával a Ediina zvědavost potlačila její skepticismus. Měla jsem je ráda za to, že dávali Erikovi šanci, že chtěli, abych byla šťastná. Věděla jsem, že se jim zalíbí. Věděla jsem to. Teď, po pěti letech, jsme byli všichni přátelé. A já byla pořád šťastná.

Ale ten večer, dokonce i s Erikem, dokonce i se svými nejmilejšímipřáteli Edií a Jonathanem, jsem měla smutné myšlenky. „Jde ti o Jean, viď?“

řekla Edie, která vycítila mou náladu. „Umře?“

„Ne!“ vybuchla jsem a vehementně jsem zavrtěla hlavou. „To můžu říct už z pohledu na její tvář ve fi lmu. Dostane se z toho. Chce toho v životě to lik udělat. Ale já si připadám tak bezmocná.“

„Te n fi lm jí pomůže,“ poznamenal Erik a vzal mě za ruku. „Pomůže spoustě lidí.“

„Jak můžeš natáčet fi lm, když neznáš konec?“ zeptala se Edie. „Jak můžeš žít svůj život?“ usmál se Jonathan a já se náhle cítila líp. Když jsme vyšli z restaurace, všichni čtyři jsme šli k nim do bytu, kde nám Jonathan uvařil čaj přímo z Číny, který koupil v čínské čtvrti. Dlouho jsme se sErikem nezdrželi. Jonathan měl ráno ordinaci a Edie měla trilión schůzek. Dobrou noc, dobrou noc, brzy na shledanou.

Vzali jsme si domů taxík a tu noc jsme překypovali potřebou sdílnosti,

potěšilo nás setkání s přáteli, a tak jsme nebyli příliš unavení na milování.

Erik byl milenec, jakého jsem nikdy předtím nepoznala. Byl silný a něžný

a naprosto bez zábran. Dotýkal se mě, tiskl mě, smál se a povídal. Když

jsem usínala v jeho náručí, přitulená zády k jeho objímajícímu tělu,děkovala jsem v duchu svému andělu strážnému za všechno to štěstí, za to

bohatství svého života.


28

2.

Neděle,

neděle

Telefon zazvonil ostře, téměř naléhavě, a vyburcoval Erika a mě ze

spán ku. Byla neděle ráno. Sakra! Přetáhla jsem si pokrývku přes hlavu

a snažila se znovu usnout, když Erik sahal po telefonu. Pár minut jsemneslyšela nic, pak jsem uslyšela, jak říká svým ospale ranním hlasem: „Ty to

na mě hraješ, Kateřino, hraješ to na mě!“

Kateřina byla ex-manželka číslo dvě, která teď žila v Chicagu. Nikdy

před tím do mého bytu nevolala, aspoň ne když jsem byla doma. Hrát to

na něho, pomyslela jsem si v polospánku, co tohle znamená? Proč volá teď?

„Pošlu je, až budu mít,“ řekl Erik. „Říkal jsem ti, že teď žádné nemám.

Až budu mít.“ Jeho hlas byl víc než odhodlaný, byl vzteklý. Dala jsem si

polštář přes hlavu. Nechtěla jsem slyšet ani slovo, ani zlomek tohohle

rozhovoru.

Pak začal Erik mluvit tónem, jaký jsem od něho nikdy neslyšela. Byl to

zvláštní tón, který naháněl strach. Musela mu říct něco hrozného, něco

děsného. „Jsi přetažená, Ka-te-ři-no. Nemyslí ti to jasně. Víš, jak sechováš, když ti to jasně nemyslí.“

Nemělo to cenu, při tomhle jsem spát nemohla. Byla jsem vzhůru.Nedělní ráno začalo. Zamířila jsem do koupelny a ohlédla jsem se po Erikovi, který seděl na kraji postele. Teď poslouchal a vztekle se mračil.

Než jsem se vrátila, zavěsil. Zašla jsem do kuchyně, abych udělala kávu,

a za pár minut jsme byli zase spolu v posteli. Bála jsem se ho zeptat na ten

hovor, viděla jsem, že se ještě třese vzteky.

Nedělní Times ležely rozházené na podlaze kolem velkého bíléhozvýšeného letiště, které udělal Erik v ložnici; poničili jsme je minulou noc.

Erik byl jediný můj známý, který četl všechny sekce novin: knižní recenze,

nemovitosti, obchodní podnikání, umění. Zdálo se, že se o tohle všechno

intenzívně zajímá.

Leželi jsme tam a upíjeli kávu. Jasné ranní slunce pronikalo žaluziemi do ložnice. Konečně jsem sebrala kuráž a tiše jsem se ho zeptala: „Co to bylo? Co se děje?“

„Ta děvka.“

Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit, nikdy jsem ho neviděla takzuři vého.

„Chce, abych jí zaplatil účet z nemocnice U Milosrdných. Pamatuješ se, jak jsem ti říkal, že má něco se zádama po tom úrazu.“

„Jakém úrazu?“

„Jak spadla.“

Přikývla jsem. Něco mi o tom jednou říkal. Ale ona přece musí mítnemocenské pojištění, pomyslela jsem si. „Proč chce, abys jí to platil ty?“ zeptala jsem se trochu nervózně.

„Říká, že jsem jí to slíbil, – nepamatuju se už. A radši bych o tom teď nemluvil, Barbaro. Je ráno. Sotva jsem se probudil.“

Taky jsem o tom nechtěla mluvit, ale znepokojil mě jeho tón. Kateřina byla přece matka jeho jediného dítěte. A měla úraz. Jak s ní mohl takhle mluvit? „Jestli Kateřina potřebuje peníze,“ řekla jsem, „můžeme jí je

poslat.“

„Ksakru, Barbaro, říkám ti, že o tom nechci mluvit!“ Vylezl z postele

a šel do kuchyně. Zapálila jsem si cigaretu a pomyslela jsem si: Máme tedy

s Erikem mezi sebou tajnosti. Přece jen se nesdílíme o všechno.

Když se vrátil, jeho nálada se změnila. „Promiň, holčičko,“ řekl a podal

mi další šálek kávy. „Já jen, že na mně pořád chce peníze. Všechny ženské

nejsou jako ty, samostatné a fi nančně nezávislé. Když se to tak vezme, ty

mě vlastně vydržuješ.“

Tohle jsem taky nechtěla poslouchat. Platila jsem nájemné a stravu.

To hle jsem musela platit už před ním, tak proč bych to neměla platit




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist