E-kniha: Tamara – Martina Mouseová

2

Martina Mouseová

Tamara

3

Děj i postavy tohoto příběhu, samozřejmě kromě všeobecně

známých historických událostí a osobností, jsou smyšlené.

4

(1)

TAMARA

Doktorka Tamara Michailovna Kirovová seděla na lékařském pokoji interního oddělení a smutně zírala do zdi. Dnes měla poslední noční službu. Dnešním dnem končila její tříměsíční stáž ve fakultní nemocnici v Praze a žádné další pracovní uplatnění neměla.

Doktorka Kirovová byla Ruska, bylo jí dvacet šest let. Matka jí často říkala, že si od svých předků vybrala jen to nejlepší. Po otci měla vysokou štíhlou postavu a stejně jako on byla sportovně založená. Bývala členkou školních volejbalových a basketbalových týmů, účastnila se plaveckých a atletických soutěží. Krásné a jemné rysy obličeje získala po mamince. Jasně měděné vlasy měla husté a přírodně vlnité. Touto nezvyklou barvou vlasů oslňovalo už několik generací žen z otcova příbuzenstva.

Svým vzhledem vždy zaujala. Na zájem a pochvalné poznámky ke svému vzhledu si zvykla už v dětství. Postupně je začala považovat za samozřejmost a přestala je vnímat. Její výjimečný vzhled jí zajišťoval to, že vždy měla zástup obdivovatelů mezi chlapci a muži, ale zároveň spoustu nepřítelkyň mezi děvčaty a později ženami. Ženy ale dávaly svůj názor najevo otevřeněji než muži. Anebo je víc vnímala.

Proplouvala životem osaměle. Nikdy neměla skutečné kamarádky. Její spolužačky jí většinou záviděly. Čas od času nějakou jedovatou poznámkou dávaly najevo, že ona přeci nemá důvod stěžovat si, ona má všechno. Pak měla spolužačky, které ji zbožňovaly a uctívaly skoro jako bohyni. A to Tamaře vadilo víc, než nepřátelské poznámky. Navíc byla Tamara velice inteligentní potomek bohatého šlechtického rodu. To už bylo v kombinaci s jejím vhledem pro některé její spolužačky k nepřežití.

Pamatovala si na jednu příhodu ze studií na medicíně. Bylo to v prvním ročníku, čekala se spolužáky před kabinetem, kde přísný profesor Širokov zkoušel z anatomie. Stála ve skupince spolužaček, které se klepaly hrůzou, že zkoušku neudělají. Tamara si také povzdechla, že se bojí. Vzápětí se ozvala reakce.

„Proč ty bys měla mít strach. Ty krasavice inteligentní! Vždyť ty se nemusíš o nic snažit. Divím se, že tady zabíráš místo někomu, kdo se bude muset živit prací. Ty můžeš dělat kněžnu a celý život nemusíš pracovat.“

Obsah toho výlevu byl už dost nepříjemný, ale tón, jakým to bylo řečeno, byl nenávistný až vražedný. Tamara překvapeně vzhlédla a z pohledů ostatních spolužaček zjistila, že si myslí totéž.

V tu chvíli se otevřely dveře profesorova kabinetu. Vypotácel se student, kterého právě profesor vyzkoušel, a řekl, že jako další má jít Kirovová. To Tamaru osvobodilo od společnosti nepřejících spolužaček.

Zkoušku tehdy udělala, ale vůbec nevěděla jak. Ta poznámka ji tolik rozhodila, že byla úplně roztřesená. Ale její vytrénovaný mozek pracoval nezávisle na stavu její mysli. Zcela automaticky odpovídala na otázky. Z obávané zkoušky dostala dvojku. Známku, kterou profesor Širokov dával jen jednomu, dvěma studentům za rok.

V Praze Tamara bydlela už půl roku a celou tu dobu se snažila získat práci lékařky. Ale nedařilo se. Samozřejmě, nemocnice lékaře – internisty sháněly, ale Tamara měla problém s češtinou. Už jí nedělalo problém češtině porozumět, rozuměla skoro všemu. Problémem pro ni bylo mluvit. Často nemohla nalézt správné slovo a češtinu prokládala ruskými výrazy. Výsledkem pak bylo, že mluvila rusky a české slovo použila jen občas.

Česky se učila v kurzu pro cizince a navíc chodila na soukromé hodiny. Všichni tvrdili, že se učí rychle a dělá velké pokroky. Ale na to, aby mohla mluvit s pacienty, její čeština pořád nestačila. Při všech pohovorech, které v nemocnicích absolvovala, slyšela stejnou odpověď: „Přijali bychom vás velice rádi, výsledky ze studií i doporučení máte výborné. Bohužel to nejde, protože vaše čeština není na dostatečné úrovni. A v oboru interny je komunikace s pacienty velice důležitá. Až vylepšíte svoji češtinu, určitě se ozvěte.“

„Proč tady vůbec jsem, všechno se tolik změnilo a hlavně pokazilo!“ hořce si pomyslela při těch neveselých úvahách.

Před rokem měla úplně všechno. Muže, který ji miloval. Tatínka, který jí dodával jistotu. Zdravou a šťastnou maminku. Prestižní práci. Měla všechno a považovala to za samozřejmost. A pak v krátké době o všechno přišla.

S Denisem chodila už od studií na univerzitě. Když dokončili medicínu, tak se jim podařilo získat práci ve stejné nemocnici. Byli pořád spolu, kamarádi i kolegové v nemocnici si je proto dobírali. Říkali jim, že jsou jak siamská dvojčata. Pronajali si byt a začali plánovat společnou budoucnost. V tu dobu se ale objevily první neshody.

Budou mít dítě, tedy Tamara bude mít dítě. Denis si udělá atestaci. Denis chtěl, aby si koupili vilku v klidné části města. Tamara by raději bydlela u svých rodičů, kteří měli obrovský dům nedaleko nemocnice. Maminka by jim hlídala dítě a Tamara by mohla pokračovat ve své kariéře. Podle Denise by ale měli bydlet sami. Tamara by nějaký čas neměla chodit do práce, měla by se o dítě starat sama. Denis přitom plánoval, že pojede na zahraniční stáž, aby si zvýšil kvalifikaci. A nebylo by lepší mít hned druhé dítě?

V podstatě se neshodovali v ničem. Pro Tamaru nebyla Denisova řešení přijatelná. Byla také lékařka a byla stejně ambiciózní jako on. Nechtěla rozpoutávat hádky předem. Ale také nechtěla, aby Denis rozhodoval o jejím životě a nebral v úvahu její názor. Na to byla až moc chytrá. Při podobných rozhovorech se několikrát ošklivě pohádali. Za nějaký čas se vše uklidnilo. Dohodli se, že tyto problémy budou řešit, až opravdu nastanou. Jejich vztah už ale nebyl stejný jako dřív. Vytratila se z něj bezstarostnost a hlavně se objevily pochybnosti.

Pak přišla rána z čistého nebe. Denis Tamaře oznámil, že čeká dítě s jednou sestřičkou z nemocnice. Blekotal něco o tom, že Tamaru pořád miluje a bude ji milovat vždycky. Ale že má povinnost k tomu dítěti. Pak zasadil Tamaře další ránu tím, že začal mluvit o tom, že mají rozdílný názor na rodinu, že by mohli mít v budoucnu problémy a že je to vlastně takhle lepší. Tamara myslela, že omdlí. Vůbec netušila, že by měl Denis nějaký další poměr. Jejich dlouholetý vztah skončil ze dne na den. Tamaře bylo dvacet pět a byla sama.

Druhá rána osudu přišla za krátkou dobu. Tamařin otec Michail Alexandrovič Kirov byl uznávaným odborníkem v oblasti transplantace srdce. Stejně jako Tamara pracoval ve fakultní nemocnici, ale zároveň byl členem výzkumného týmu Ruské akademie věd. Otec se vždy hodně věnoval práci a Tamara s matkou to považovaly za samozřejmost. Pak ale začal být často unavený, občas nešel do práce s tím, že je nachlazený. Otec měl problémy se srdcem a v té době se jeho stav výrazně zhoršil. Nechtěl tím ale nikoho zatěžovat, matce ani Tamaře se nesvěřil. Proto byla zpráva o jeho infarktu absolutně nečekaná a tím i strašnější. Tatínek na těžký infarkt zemřel.

Maminka se z toho psychicky zhroutila. Musela být několik měsíců hospitalizovaná na psychiatrii. Když ji pak pustili do domácího ošetřování, Tamara si v nemocnici vzala neplacené volno a zůstala s ní doma.

A tak přišla i o práci. Byla to poslední kapka, ale Tamara byla v takovém útlumu, že to ani neřešila.

V nemocnici se už delší dobu necítila dobře. Její rozchod s Denisem byl dlouho oblíbeným tématem většiny rozhovorů. Tamaru na každém kroku provázely pohledy sester i lékařů. Občas to byly pohledy soucitné, ale většinou škodolibé. Ty nepřejícné pohledy jí říkaly: „Za takovou chudinku tě vyměnil. Ty krásná lékařka a on si raději vezme nenápadnou sestřičku. Proč se to asi stalo? Že bys byla v něčem horší než ona?“

Tamara přestala chodit na obědy a do kantýny. Po nemocnici se pohybovala minimálně. Zdržovala se hlavně na interním oddělení, kde si většinou kolegové ani sestry nedovolili dávat svůj názor najevo.

Po tatínkově smrti jí už i toto bylo jedno, nevnímala nic. Práci odváděla jako vždy perfektně, ale tím její vnímání světa končilo. Když maminku propustili z nemocnice, neváhala ani okamžik a rozhodla se, že jí bude ošetřovat sama. Po dalších třech měsících se maminka zotavila natolik, že se Tamara rozhodla k návratu do práce.

Schůzka u primáře interního oddělení pro ni ale byla dalším šokem. Na její místo museli přijmout nového lékaře. Tamaře nabídli místo lékaře pohotovosti. Byla tak zaskočená, že nedokázala reagovat okamžitě a musela si vzít čas na rozmyšlenou. Když doma o té změně přemýšlela, uvědomila si, že pokud by její otec žil, nic takového by se nestalo. Náhle jí bylo jasné, jak hodně otec zajišťoval její pozici a že všechny výhody měla jen díky jeho vlivu. Rozhodla se zaměstnání ve fakultní nemocnici ukončit s představou, že nějaký čas bude doma s maminkou a pak si najde práci jinde. Asi to bude lepší řešení, než se zabývat starými vztahy.

Byla to hrozné období. Bydlely s maminkou samy ve velikém domě. Každá místnost a každá věc jim připomínala tatínka. Tamara měla podezření, že se matčin psychický stav zhoršuje. Přemýšlela o tom, že by se měly někam přestěhovat. V Moskvě však už neměly žádné příbuzné. Maminka pocházela z Petrohradu. Tam teď žila její sestra s manželem, který byl dlouhodobě nemocný. Nepřicházelo tedy v úvahu, aby se k nim Tamara s maminkou nastěhovaly. Řešení jejich situace se objevilo nečekaně a v pravou chvíli. Strýc Alexej, otcův starší bratr, jim nabídl, aby se přestěhovaly za ním a jeho rodinou do Prahy. Dlouho neváhaly a nabídku přijaly.

Strýček Alexej byl právník a před několika lety s celou rodinou přesídlil do Prahy. Tam se stal jedním ze společníků prestižní právnické firmy, která se zabývala především záležitostmi imigrantů. Vlastnil honosnou vilu v Praze - Tróji. Tamaře a její matce nabídl, že ve vile budou obývat dva samostatné apartmány, které jim poskytnou naprosté soukromí. Maminka byla z té nabídky nadšená. Vždy si dobře rozuměla se strýcem i s jeho manželkou. Strýc a teta měli syna Sergeje, který byl o několik let starší než Tamara. Ve vile také bydlely dvě tetiny vzdálené příbuzné, které se staraly o domácnost. Maminka tam tedy bude mít společnost. Tamara předpokládala, že i jí se podaří rychle nalézt uplatnění v některé z nemocnic.

Zadaly tedy realitní kanceláři, aby našla pro jejich dům nájemníky. Sbalily se a přestěhovaly do Prahy. Maminka byla spokojená. Tamara méně. Za celého půl roku se jí nepodařilo najít práci. Poslední tři měsíce měla alespoň stáž, která ale dnešním dnem končila.

Jednalo se o neplacenou studentskou stáž a získala ji jen díky známostem strýce Alexeje. Tamara byla přesvědčená, že její stáž nezajistily jen známosti, ale i určitá částka, která putovala do správné kapsy. Přesto byla za tu možnost nekonečně vděčná. V době, kdy nepracovala, měla pocit, že každý den ztrácí něco ze svých znalostí.

A navíc, Tamara nemocnice už od dětství milovala. Tatínek i dědeček byli lékaři. Dědeček jí o práci lékaře často vyprávěl. To byla ještě hodně malá a dědeček jí povídal příběhy z nemocnice místo pohádek. Tatínek ji do nemocnice bral. Když jí bylo deset, tak ji maminka ušila malou verzi lékařského pláště. V nemocnici pak malá Tamara chodila s tatínkem navštěvovat pacienty.

V průběhu právě končící stáže se Tamara přesvědčila o tom, že bez přítomnosti dalšího lékaře by skutečně pacienty vyšetřovat nemohla. Její komunikace v češtině byla opravdu velice slabá. V pozici stážistky byla vedená jako studentka medicíny, nemohla být v ordinaci sama. Většině rozhovorů rozuměla, ale stále by se nedokázala pacienta na všechno potřebné vyptat. S lékaři i se sestrami na oddělení vycházela dobře. Byla jim vděčná, že jí pomáhají při komunikaci s pacienty.

Za ty tři měsíce si v nemocnici dokonce našla přátele. Byli to dva mladí lékaři z chirurgie, doktor Marek a doktorka Vítečková. Doktor Marek byl idolem všech sestřiček v oddělení. Vypadal jako dokonalý lékař z televizních seriálů. Vysoký, štíhlý, pohledná tvář. Z pohledu sestřiček, které po něm vzdychaly, měl jednu velikou nevýhodu. Byl ženatý, a navíc šťastně ženatý. O další vztahy neměl absolutně žádný zájem. Pro Tamaru to byla úleva, nemusela se z jeho strany obávat nějakých útoků.

Doktorka Jana Vítečková byla asi o dva roky starší než Tamara. Svobodná, nezadaná, rázná a jednoznačná žena se specifickým smyslem pro humor. Sestřičky si šeptaly, že měla nějakou špatnou zkušenost s bývalým partnerem. Zřejmě proto doktorka Vítečková kromě práce v nemocnici pracovala také v Centru pomoci obětem domácího násilí. Často Tamaře o své druhé práci vyprávěla.

„Přijď se někdy podívat, je to velká zkušenost. A lékařů je tam pořád nedostatek,“ zvala Jana Vítečková Tamaru.

„Myslím, že na to momentálně nejsem psychicky dost silná. Já podobné příběhy hluboce prožívám, nedokážu zachovat profesionální odstup.“ odpověděla Tamara.

Jednou ale Tamara v centru vypomáhala. Jana jí telefonovala v sobotu večer s prosbou o pomoc. Do centra přišla žena, která mluvila jen rusky, proto rychle potřebovali tlumočníka. Tamara neváhala, zavolala si taxi a během čtvrt hodiny byla na místě. Tam pomáhala rozklíčovat smutný příběh mladé ženy z Kyjeva, jejíž manžel byl hodný a mírný člověk, ale jen dokud se nenapil. Alkohol z něj rychle udělal násilníka.

Tamara se utvrdila v názoru, že by tam pracovat nemohla. Záviděla ale Janě. Jana měla nejen práci v nemocnici, ale i zde v centru, kde pomáhala lidem, kteří to akutně potřebovali. Podobné poslání Tamaře scházelo.

Tamara nepotřebovala pracovat z finančních důvodů. Byla zabezpečená dostatečně. Měly s maminkou velkou hotovost, další peníze byly uložené v solidních akciích, dostávaly peníze z pronájmu domu v Moskvě, rezervou byly také maminčiny šperky. S ubytováním ve strýčkově vile neměly žádné náklady. Tamara však věděla, že u strýce nemůže bydlet věčně, že si musí vytvořit vlastní život. A k tomu patřilo i zaměstnání.

Z hlubokých úvah a vzpomínek Tamaru vyrušil zvuk telefonu.

„Interna, doktorka Kirovová,“ ohlásila se.

V telefonu se ozvala primářka interního oddělení doktorka Mazuchová: „Paní kolegyně, jak dnes probíhá služba?“

„Vše v pořádku, paní primářko.“

„Chtěla jsem vás požádat, abyste, až vám skončí služba, přišla ke mně.“

„Ano, paní primářko.“

Tamara si pomyslela, že opět uslyší tu obvyklou frázi, jak je dobrá. Ale ta čeština!

Noční služba končila v šest ráno. Tamara se osprchovala, převlékla a vydala se do kanceláře primářky.

Primářka Mazuchová byla příjemná asi pětapadesátiletá žena. Drobná, štíhlá, energická. Mluvila rychle jako lidé, kteří přemýšlejí velice rychle.

„Děkuji, paní kolegyně, že jste si udělala čas. Chtěla jsem vám poděkovat za vaši práci. Musím říct, že vaše odborná úroveň je velmi vysoká. Pokud byste byla členem mého týmu, patřila byste k nejlepším, možná byste byla nejlepší.“

„Děkuji vám, paní primářko,“ odpověděla Tamara. „Pracovala jsem ve vašem týmu ráda, i když moje pracovní zařazení nemohlo být stoprocentní. Váš tým je vysoce profesionální a výborně vedený.“

„Máte již další pracovní uplatnění?“

„Ne, dosud nemám. Moje čeština není dostatečná. A po zkušenostech ze stáže musím uznat, že bych zatím jako samostatný lékař pracovat nemohla.“

„Měla bych pro vás nabídku,“ řekla primářka.

Tamara strnula, nebyla schopná slova.

„Můj syn je ředitelem soukromé kliniky Medica. Je to zařízení, které navštěvují zahraniční diplomaté, ředitelé nadnárodních společností a finančních ústavů a samozřejmě jejich rodinní příslušníci. Vedení kliniky se snaží zajistit pacientům nadstandardní péči. S tím souvisí i to, že klinika zaměstnává lékaře, kteří perfektně mluví světovými jazyky. Nyní klinika hledá lékaře internistu, který mluví anglicky a francouzsky, ale především rusky. Vedení kliniky také klade veliký důraz na odborné kvality lékařů. Podle mého názoru se na to pracovní místo výborně hodíte. Vaší vysokou odbornou úrovní jsem si jistá, na ruštinu se ptát nemusím. Jak jste na tom s dalšími jazyky?“

„Anglicky a francouzsky mluvím plynule, z obou jazyků mám certifikát. Dále mluvím německy, ale zkoušku z němčiny nemám.“

„Výborně. Předpokládala jsem, že jste jazykově vybavená.“ řekla primářka s úsměvem. „Měla byste zájem sejít se s mým synem a pohovořit si o tom pracovním místě?“

„Ovšem, mám velký zájem,“ odpověděla Tamara roztřeseně.

„Oznámím tedy výsledek našeho rozhovoru synovi,“ řekla primářka a vzala do ruky mobilní telefon.

Tamara byla v takovém šoku, že telefonický rozhovor skoro nevnímala.

Primářka přerušila hovor a zeptala: „Mohla byste se dostavit na kliniku zítra v deset hodin?“

„Ano, samozřejmě.“ odpověděla Tamara.

Primářka ukončila telefonát a řekla: „Termín schůzky je tedy domluven, zde máte synovu vizitku. Přeji vám, ať to vyjde.“

„Paní primářko, ani nevím, jak vám mám poděkovat!“ řekla Tamara dojatě.

„Neděkujte. Vy získáte prestižní pracovní místo a klinika mého syna získá prvotřídní lékařku. Výhoda je na obou stranách.“

Tamara se rozloučila s primářkou a vyšla na nemocniční chodbu. Měla obrovskou radost, její složitá situace se jako mávnutím kouzelného proutku vyřešila. Měla pocit, jakoby z temné a studené místnosti vyšla do rozkvetlé jarní zahrady. V tu chvíli zatoužila po tom, aby se mohla o tu radost s někým podělit. Rozhodla se, že zkusí, jestli nezastihne některého ze svých přátel. Vydala se na chirurgii, zaťukala na dveře lékařského pokoje. Dveře se hned otevřely, stál v nich mladý doktor, kterého Tamara ještě nepotkala a měřil si Tamaru „svlékacím“ pohledem. „Hledáte mě, slečno?“ řekl tónem, který Tamaru okamžitě rozčílil.

„Ne, vás nehledám! Hledám doktorku Vítečkovou nebo doktora Marka. A mimochodem jsem doktorka Kirovová,“ řekla víc rusky, než česky.

„Kirovová? Moc vám nerozumím,“ odpověděl ironicky.

„Ano, Kirovová, jsem z Ruska. A abyste se nemusel ptát, tak Rusko je takový trochu větší stát, který leží na východ od Prahy, ale s tím se nezatěžujte. Je tam doktorka Vítečková nebo doktor Marek?“

„Zdravím Tamaro.“

Ve dveřích lékařského pokoje se objevil Tomáš Marek. „Kolegu Hajného neber vážně, on se jen neumí chovat.“

Tamara už Hajnému nevěnovala pozornost.

„Ahoj Tomáši. Musím ti něco říct! Jana tady není?“

„Ne, dnes neslouží. Copak se stalo? Podle toho, jak se tváříš, máš dobré zprávy. Právě odjíždím. Jestli chceš, tak pojeď se mnou. Zavezu tě domů a cestou mi to v klidu povíš.“

Cestou tedy Tamara vše Tomášovi vylíčila.

„Ty máš ale kliku!“ zvolal Tomáš. „Práce na klinice Medica je snem všech lékařů.“

„Proč?“ ptala se Tamara. „Je to tak dobré pracoviště?“

„To také,“ připustil Tomáš. „Vybavení je špičkové a pracují tam jen samí výborní lékaři. Ale hlavně jsou tam pohádkové platy. A navíc VIP klientela. Pacienty jsou diplomaté, politici, bohatí podnikatelé ale také známí herci, zpěváci a spisovatelé. Tam je možno navázat kontakt s velmi důležitými a vlivnými lidmi. A to se také velice cení!“

„Tak to jsem ten pravý adept na zaměstnance. Politika mě nezajímá, vaše podnikatele a umělce neznám a o peníze se mi moc nejedná.“

„To ale nikomu neříkej! Všichni by tě měli za blázna,“ zasmál se Tomáš.

„Stejně to bude jen pohovor, nemusí to vyjít.“ povzdechla si Tamara.

„To bych neřekl. Jak znám Mazuchovy, tak ti se nezdržují s nikým, o kom nejsou přesvědčeni, že je pro ně ideální.“

„Ty znáš i toho ředitele?“ podivila se Tamara.

„Ano, Richard Mazuch. Často jsem s ním sloužil na úrazovce, je to výborný chirurg.“

„Výborný chirurg a teď je ředitelem kliniky?“

„Pokud si vzpomínám, měl takový záměr už dávno. V rodinné vile zřídili kliniku. Myslím, že se jim to dost vyplatilo. Richard a jeho matka jsou spolumajiteli. Richard je ředitelem a zároveň pracuje na chirurgii.“

Tamara už nic neřekla a začala přemýšlet o přípravě na zítřejší pohovor. A napadla ji momentálně nejdůležitější otázka: „Co si vezmu na sebe?“

V tu chvíli už přijížděli ke strýcově vile. Z vrat právě vyjížděl bratrancův VW. Tamara si s údivem všimla, že jeho auto zpomaluje a zastavuje vedle Tomášova.

„Snad neproběhne nějaký výstup! Ne před cizím člověkem a hlavně ne před Tomášem!“ přála si Tamara v duchu.

17

(2)

SERGEJ

Když se Tamara s matkou přistěhovaly do Prahy, bratranec Sergej se rozhodl, že musí na Tamaru dohlížet. Několikrát jí vyčetl, že se chová nevhodně. Nelíbily se mu její noční služby, výpravy do města bez doprovodu i příliš vyzývavé oblečení. Rázně mu řekla, že si jí nemá všímat. Je dospělá a bude se chovat podle svých pravidel, ne podle jeho pokynů.

Sergej ale tento argument nebral v úvahu. Soptil: „Nemáš otce, bratra ani manžela, kteří by na tebe dávali pozor. Já a můj otec jsme tvoji nejbližší mužští příbuzní. Otec má spoustu práce, proto na tebe musím dohlížet já!“

„To jsou nějaká středověká pravidla, která neplatí už stovky let. A já se podle nich řídit nebudu. Přestaň s tím!“ odsekla.

Tamara se rozhodla, že pokud proběhne ještě další výstup, řekne o tom strýčkovi. Nechtěla dělat problémy. Byla strýcově rodině vděčná, že je pozvali a přijali mezi sebe. Hlavně byla ráda, že se tady líbilo mamince. Poté, co opustily stresující prostředí moskevského domu, maminka pookřála. A po šesti měsících strávených v Praze byla téměř tak šťastná a bezstarostná jako dřív.

Teď ale hrozil další výbuch ze Sergejovy strany. Tamara rychle Tomášovi poděkovala za svezení a vystoupila. Doufala, že Tomáš odjede dřív, než Sergej vystoupí z auta. Skoro to vyšlo. Tamara rychle přešla ulici směrem k brance do zahrady strýcovy vily. Sergej byl ale rychlejší, okamžitě stál před brankou, aby zabránil Tamaře projít.

„Chováš se jak nějaká poběhlice,“ syčel jí vztekle do obličeje. „Necháváš se vozit domů cizími chlapy! To už se nikdy nebude opakovat!“

„Řekla jsem ti, že mě máš nechat na pokoji!“ odpověděla Tamara stejným tónem.

Vedle nich zastavilo Tomášovo auto. Tomáš stáhl okénko a zeptal se: „Tamaro, nemáš nějaký problém? Nepotřebuješ pomoct?“

Tamara koutkem oka viděla Sergeje, jak zatíná pěsti a nahrbuje se jak boxer. „Jen to ne!“ zaúpěla Tamara v duchu. Sergej dokázal být velice nebezpečný, ovládal několik druhů bojových sportů. Tamaru napadlo jen jediné řešení, vsadit na důstojnost.

„Ne, děkuji, vše je v pořádku. Řešíme drobnou rodinnou záležitost. Toto je můj bratranec Sergej Alexejevič Kirov, ředitel zastoupení banky Russka v České republice.“

Tento způsob představení měl na Sergeje očividný účinek. Zarazil se, napřímil se a důstojně pokynul hlavou směrem k Tomášovi.

„Zabralo to!“ zajásala Tamara v duchu a rychle pokračovala, „Sergeji, dovol, abych ti představila svého kolegu doktora Marka, vedoucího lékaře chirurgického oddělení fakultní nemocnice.“

Na Tomášovi bylo vidět, že pochopil její záměr, pokynul vážně hlavou a řekl: „Těší mě,“ pak dodal, „pokud tedy není žádný problém, rozloučím se s vámi.“

Tamara mu v očích viděla otázku, jestli je skutečně vše v pořádku.

Pokusila se o klidný tón a s úsměvem řekla: „Ano, vše je v pořádku, děkuji za svezení. Na shledanou.“

Tomáš konečně odjel. Tamara rychle prošla kolem Sergeje. Ten jí dostihl, až když byla u domu. Tentokrát nesyčel vzteky, ale začal řvát: „Co si to dovoluješ, takhle mě ponížit před takovým ubožákem, nějakým doktůrkem!“

Tamara nestačila ani otevřít pusu k odpovědi, když se otevřelo jedno z oken v přízemí. Bylo to okno strýcovy pracovny.

„Tamaro, Sergeji, očekávám vás ve své pracovně,“ řekl strýc svým obvyklým tichým, ale nekompromisním hlasem.

Sergej jako by se zmenšil o půl metru. Shrbil se, sklonil hlavu a vyrazil jako první k domu. Tamara šla s povzdechem za ním. Obsah rozhovoru, který ji čekal, si nedokázala představit.

Strýcova pracovna byla tak veliká, že by se tam mohly pořádat menší taneční párty. Zařízená byla nádherným tmavým nábytkem vyleštěným do maximálního lesku. Podlahu pokrýval luxusní koberec.

Ale to, co Tamaru zajímalo nejvíc, bylo rozvěšené na zdech. Galerie předků. Dvanáct portrétů významných mužů rodu Kirovových. Nejstarší a nejvzácnější byl obraz knížete Michaila Michailoviče Kirova, slavného generála. Obraz vznikl kolem roku 1700, kdy byl kníže velitelem carského námořnictva. Autorem obrazu byl dvorní malíř cara Petra Velikého. Ve spodní části rámu byla do dřeva zasazená sametová destička. Na destičce byly zavěšeny řády, kterými byl kníže vyznamenán. Tamara je uměla vyjmenovat, v dětství to pro ni byla oblíbená básnička: Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Alexandra Něvského, Řád sv. Anny, Řád bílé orlice. Nejvíce se jí líbil ten poslední, Řád bílé orlice. Jako dítě se ptala tatínka, jestli ona také dostane takový řád. Tatínek ji odpověděl, že řády udělovali jen carové a že se takové řády už neudělují. Ale že může dostat nějakou cenu, když bude například vědkyně a vymyslí nový lék. A tehdy se Tamara rozhodla, že jejím životním cílem bude dostat nějakou důležitou cenu, pro ni to bude řád.

Na ostatních portrétech byli další významní členové jejich rodu. Kníže Alexandr Michailovič Kirov, diplomat, státník a osvícenec. Kníže Boris Borisovič Kirov, fyzik a geofyzik, člen Petrohradské Akademie věd. Byl tam portrét Tamařina pradědečka, který byl významným kardiologem a také dědečka, známého chirurga. Celkem to bylo dvanáct obrazů. V pracovně byly pověšeny jen ty vybrané, další zdobily stěny salónu.

„Měla bych strýčka poprosit, aby do galerie přidal také tatínkův portrét,“ uvědomila si Tamara. Její otec se sice nedal portrétovat od malíře, ale když získal profesorský titul, nechal si udělat fotografický portrét od uměleckého fotografa. Portrét byl zasazen v krásném ozdobném rámu, mohl by být do galerie zařazen.

Když se Sergejem usedli do kožených křesel, promluvil strýc: „Nevím sice, čeho se váš spor týkal, ale část jsem slyšel – nebylo možné to přeslechnout. Ty, Sergeji, jsi byl ke své sestřence hrubý, musíš se omluvit. Teď a tady!“

„Omlouvám se,“ zahučel Sergej.

„Přijímám omluvu,“ odpověděla Tamara.

„Vyřešeno,“ řekl strýc, „Tamaro, já teď domluvím jednu záležitost se Sergejem a pak bych si s tebou chtěl promluvit. Máš chvíli čas?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Tamara.

Pohodlně se usadila a začala upíjet výborné cappuccino, které právě servírovala hospodyně. Byla ráda, že nepříjemnou část rozhovoru se strýcem má za sebou. Předchozí napětí z ní spadlo a uvolnila se. Začala se jí vracet dobrá nálada.

Znovu si začala prohlížet své oblíbené obrazy. Při pohledu na portréty se jí vybavovaly různé příhody a situace z minulosti. Pamatovala si, jak jí o osobnostech z obrazů vyprávěl dědeček. Mohly jí být asi čtyři roky. Seděla dědečkovi na klíně v jeho krásné pracovně v honosném domě v centru Moskvy. Dědeček vyprávěl tichým hlasem, často musel přestat, aby se nadechl.

„Jsem hodně nemocný,“ řekl jí tenkrát, „už tady dlouho nebudu.“

„A kde budeš?“ zeptala se ho zvědavě.

„Umřu a sám nevím, kde potom budu.“

„To je škoda, přišla bych se za tebou podívat.“

„To jsi moc hodná holčička. Ale ty patříš sem.“

„Moc tomu nerozumím,“ řekla.

„Tomu nerozumí nikdo a nikdo neví, jak to opravdu je. Každý z nás se to jednou dozví, ale pak už to nikomu nemůže říct.“

Malá Tamara zamračeně seděla, dívala se do země a vrtěla hlavou.

„Víš, co ti povím Tamarko, jsi moc chytrá holčička. Připomínáš mi tvého tatínka, ten byl také takový chytrolínek.“

„Dědečku, jak to víš, že jsem chytrá. Jak se to pozná?“

„Pozná se to třeba podle toho, jak dobře ti jde francouzština a angličtina.“

„To je ale přece hrozně lehké!“

„Pro většinu lidí to lehké není, naopak často mají s cizími jazyky problémy. Ty máš chytrou hlavičku a dobrou paměť, proto ti to jde tak dobře.“

Po chvíli dědeček pokračoval: „Všimla sis, Tamarko, že na těch obrazech jsou jen pánové? Žádná paní?“

„Ano, všimla. Už jsem se na to ptala tatínka a ten mi řekl, že dřív paní nemohly být doktorkami nebo velet vojákům.“

„Tak to je pravda. Ale teď už je jiná doba, ženy mohou být stejně úspěšné jako muži.“

„Myslíš, dědečku, že bych mohla být doktorkou a mít tady také obraz?“

„Jsem si tím jistý. Ty, Tamarko, toho dokážeš hodně a budeš mít obraz v této galerii jako první paní.“

„Tak domluveno!“ zvolala tehdy malá Tamara radostně.

„Domluveno!“ odpověděl dědeček s úsměvem, protože takto si děti domlouvaly pravidla her.

Dnes už dospělá Tamara seděla ve strýcově pracovně a říkala si, že první část dohody s dědečkem má splněnou. Stala se doktorkou. Teď jí zbývá ta druhá část. Být tak úspěšná, aby jednou její portrét patřil mezi obrazy celebrit rodu Kirovových.

„To bude dlouhá cesta. Já jsem pořád na startu a už dlouho se mi nedaří rozběhnout se,“ pomyslela si hořce.

Když teď Tamara bloudila duchem v minulosti, upřeně se dívala na obraz generála Kirova. Podvědomě studovala tvar lebky a další anatomické znaky. A s překvapením si uvědomila, jak moc se strýc Alexej generálovi podobá. V tu chvíli už strýc ukončil rozhovor se Sergejem. Sergej odcházel z místnosti. Když míjel Tamaru, střelil po ní zlostným pohledem.

„Ten si nedá pokoj,“ pomyslela si Tamara vztekle.

V tu chvíli na ni promluvil strýc: „Tak co jsi při tom vědeckém zkoumání zjistila?“

Tamara se na něj překvapeně podívala a viděla, že se usmívá. To bylo u strýčka Alexeje dost vzácné. Uvědomila si, že mluví o tom, jak soustředěně porovnávala jeho a generálovu podobu.

„Omlouvám se,“ řekla Tamara, „byla jsem myšlenkami mimo tuto místnost. Ale zjistila jsem, že se tvar tvé lebky neuvěřitelně shoduje s tvarem generálovy lebky. Musela bych udělat přesná měření, ale i odhadem se jedná o výraznou shodu.“

„Tak to je velká pocta podobat se nejvýznamnější osobnosti našeho rodu! Děkuji, potěšila jsi mě! Ale teď k tomu, co jsem s tebou chtěl probrat.“

Strýc se odmlčel a na obličeji se mu objevil zvláštní výraz. Smutek, rozpaky a lítost zároveň. Tamara se lekla. Takového strýčka neznala.

Strýc pak tichým a snad i trochu nejistým hlasem pokračoval: „První věc se týká obrazů. Rozhodl jsem se, že portréty našich předků odkážu tobě.“

Tamara zalapala po dechu. Strýcovo rozhodnutí pro ni bylo velikým překvapením. Obrazy byly rodovým pokladem. Bylo samozřejmé, že je vlastní hlava rodiny. Byly v podstatě symbolem jejich rodu. Ukrývalo se v nich poselství. Každý, kdo si je prohlížel, si musel uvědomit, jak starobylý je rod Kirovových a jak významné osobnosti z něj vyšly. Tamara chvíli nemohla ani promluvit.

„To jsem nečekala, strýčku,“ vykoktala zmateně, když se trochu vzpamatovala. „Děkuji. Ale co Sergej?“

„Sergej si těch obrazů neváží. Historie rodu Kirovových ho nezajímá. Obrazy musí zdědit ten člen rodu, který galerii zachová, bude ji opatrovat, rozšiřovat a zajistí její pokračování. To by Sergej nesplnil,“ řekl strýček smutně.

A tiše dodal: „Sergej si nechal obrazy ocenit. Samozřejmě bez mého vědomí. To myslím mluví za vše. Snažím se nemít mu to za zlé, i když mě to hluboce ranilo. On už má takovou povahu. Pro něj je důležité jen to, co lze vyčíslit penězi a výhodně prodat.“

Strýček se na několik minut odmlčel, vstal od stolu a pomalu procházel kolem stěny, kde byly pověšené obrazy. Před každým z nich se zastavil a několik okamžiků na něj hleděl. Pak si opět sedl a tiše pokračoval: „Já jsem na to přišel nedávno, ale ty to víš už skoro patnáct let. Pamatuješ, jak jsi mi přišla u nás v Kirovovu říct, že Sergej si obrazy nezaslouží? Tenkrát jsem se na tebe zlobil. Dnes vím, že jsi měla pravdu.“

Tamara jen pokývala hlavou a opět se přenesla zpět v čase, tenkrát jí bylo asi deset let. Bylo to o letních prázdninách, které jako obvykle trávila s maminkou na rodovém panství Kirovovo. Tatínek chodil do práce a jezdil za nimi o víkendech.

Kirovovo byla krásná, typicky ruská, historická budova postavená na začátku 18. století, která se v rodě dědila z generace na generaci. K budově patřilo i rozlehlé panství. Dědeček Alexander vyprávěl, že panství koupil generál Kirov od jednoho z nejbližších pobočníků samotného cara Petra Velikého. Každý Kirov, který panství zdědil, udělal nějaké úpravy a modernizace. Naštěstí se ale podařilo zachovat původní historický vzhled hlavní budovy.

V budově byla prostorná vstupní hala, přijímací salón, malý taneční sál, obrazárna a dvacet pokojů. Všechny místnosti byly nádherně vybavené a bohatě zdobené. V hale, salónu, tanečním sále i obrazárně byly mramorové podlahy, na stěnách visely drahé obrazy, nábytek i stropy byly bohatě vyřezávané a zdobené zlatem. Ozdobou každé místnosti byl také obrovský křišťálový lustr.

Za hlavní budovou stály méně výstavné budovy, ve kterých bydlelo služebnictvo, dále garáže, stáje a další hospodářské budovy. Z příjezdové cesty byla vidět jen krásná hlavní budova. K panství patřily také rozsáhlé pozemky, dva mlýny a kamenolom.

Kirovovo bylo přímým svědkem téměř všech zásadních historických událostí, které se v Rusku udály. Oblíbil si ho sám car Petr Veliký. Často panství navštěvoval, a protože měl rád společnost, doprovázel ho vždy celý dvůr. Také carevna Kateřina Veliká sem ráda jezdila na hony.

Protože se Kirovovo nacházelo jižně od Moskvy, převalily se přes něj všechny armády, které se v průběhu čtyř století pokoušely Moskvu dobýt.

Napoleonovi vojáci panství vyplenili hned dvakrát. Poprvé při jejich sebevědomém postupu na Moskvu. A ani, když se zubožené zbytky původní armády vracely, nedokázali vojáci odolat, aby si neodnesli nějakou tu cennost. Sám císař Napoleon na panství jednou nocoval.

Podobná situace, jako v době Napoleonova vpádu, nastala při invazi německých vojsk v roce 1941. Tehdy mělo na Kirovovu základnu německé velení, což panství zřejmě zachránilo před zničením.

Ale nejvíce bylo panství ohroženo v době nástupu sovětů k moci. Tehdy se podařilo rodové dědictví zachovat jen díky opatrnému a maximálně diplomatickému jednání Tamařina pradědečka.

Pradědeček Alexej Borisovič Kirov byl lékař, který se specializoval na nemoci srdce. V době bolševické revoluce mu bylo asi čtyřicet let. S obavami sledoval, jak sověti zabírají bohatým lidem majetek. Nezáleželo na tom, jestli je to majetek šlechty nebo podnikatelů, vše mělo patřit sovětskému lidu. Majetek Kirovových nebyl tak obrovský, aby vzbudil jejich zájem hned na začátku. Pradědeček ale správně tušil, že se od velkých majetků přesunou k těm menším. Proto vymyslel a uskutečnil záchranný plán.

V Kirovovu na svoje náklady zřídil sanatorium pro kardiologicky nemocné pacienty. Důležité bylo, že se tam měl léčit prostý sovětský lid. Uvolnil velkou část hlavní budovy. Rodina si nechala jen několik pokojů v odděleném křídle, které mělo samostatný vchod. Propustil všechny sloužící a tím se uvolnila i vedlejší budova. Provedl potřebné stavební úpravy a z panství bylo sanatorium. Nakonec nakoupil vybavení a najal personál.

Pak se vydal do Moskvy, kde navštěvoval špičky sovětské moci a zval je na návštěvu nově vzniklého „sanatoria pro sovětský lid“. Po nějakém čase bylo jeho sanatorium poměrně dost známé. O místa byl velký zájem. Ale jezdili tam jen ti nejmocnější, jejich příbuzní a známí. V sanatoriu nikdy nebylo víc než deset, patnáct pacientů. Doktor Kirov zajišťoval odbornou péči na vysoké úrovni. Získal tak několik vděčných pacientů mezi mocnými a s jejich pomocí, ale také díky vhodně cíleným úplatkům zajistil, že panství zůstalo jeho majetkem. Sanatorium fungovalo několik desítek let. V době druhé světové války se zde léčili zranění důstojníci. Po válce bylo zrušeno a rodina váženého profesora Kirova ho vlastnila dále.

V době, na kterou teď Tamara vzpomínala, vlastnil panství strýček Alexej, který byl jako nejstarší syn také nositelem knížecího titulu.

Ten den bylo hrozné horko. Maminka hrála s tetičkou v zahradním altánku karty, strýček byl jako obvykle ve své pracovně. Tamara se rozhodla, že vyzkouší novou malířskou soupravu, kterou jí tatínek přivezl z Moskvy. Byla vybavená jako skutečný malíř. Měla stojan, paletu, štětce a velkou sadu barev. Vše si rozložila v salónu a rozhodla se namalovat kopie portrétů slavných předků. Tamara dobře věděla, že po strýčkovi vše zdědí jeho jediný syn Sergej.

Její protivný bratranec Sergej byl jiný než ostatní kluci. Nebyl jen zlobivý, byl vzteklý a rád dělal naschvály. Tamara z něj cítila podivnou zlobu a nenávist ke všem a ke všemu. Divila se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Tamaře hrozně vadilo, že právě Sergej zdědí její milované obrazy.

„Když bude mít Sergej originály, tak já budu mít alespoň kopie.

Třeba to nebude ani poznat. Vždyť to nemůže být tak těžké,“ říkala si, když začínala malovat. V tu chvíli se kolem ní přehnal Sergej. Běžel si ven hrát, nebo spíš něco vyvádět. Když ale uviděl Tamaru s její malířskou výbavou, na místě zabrzdil. „Co to děláš?“ houkl na ni.

„Budu malovat, to jsi nepoznal?“ opáčila vztekle.

„To budeš malovat ty plesnivé dědky?“

„Co to říkáš? Jaké dědky? Tak jim přece nemůžeš říkat, jsou to naši předci! A ty nikdy nebudeš tak úspěšný a vážený, jako byli oni!“ křičela na něj Tamara vztekle.

„Předci nebo zadci, to je mi jedno. Až tyhle patlaniny budou moje, tak je hned prodám. Nesnáším ten humbuk kolem nich: GALERIE PŘEDKŮ! Abyste se z nich všichni nezbláznili!“ zasyčel jí do ucha a už utíkal pryč. Tamara jen slyšela, jak si výsměšně vyzpěvuje: „Přéédéék, záádéék.“

„Tak tohle ne!“ vzkypěla Tamara a rozběhla se do strýčkovy pracovny. Rychle zaklepala, vpadla dovnitř, ale okamžitě se zarazila. Pracovna byla posvátné místo, kam děti bez pozvání nesměly. Strýc seděl za obrovským pracovním stolem a přísně na Tamaru hleděl. Vždy k ní byl vlídný, ale teď porušila pravidla chování a vyrušila ho v práci. Po chvíli napjatého ticha, která se Tamaře zdála nekonečná, promluvil tónem, který od něj nikdy neslyšela: „Copak se stalo tak strašného, že mě rušíš?“

Tamara měla co dělat, aby ze sebe dostala slovo: „Omlouvám se strýčku, ale musím ti říct něco velmi důležitého. Sergej říkal, že prodá obrazy předků, až budou jeho, že je nesnáší. To přeci nemůžeš dovolit!“

Přísný výraz zmizel strýčkovi z obličeje a nahradil ho mírný úsměv.

„Tak to tě rozčílilo? Tolik ti na obrazech záleží?“

„Je to veliký poklad, naše historie, jak říkal dědeček Alexandr. Musí zůstat v rodině!“ opakovala věty, které slýchala již od dětství. „A mám je moc ráda,“ dodala nejistě tichým hlasem.

„Neboj se, obrazy zůstanou v rodině. To ti slibuji. Každý člen rodu, který je zdědí, získává také povinnost zajistit, aby o ně bylo i v další generaci správně postaráno. Je to vše?“

„Ano, strýčku, “ zašeptala Tamara a rychle opustila pracovnu. K tomu tématu se už nikdo z nich nevrátil.

Tato příhoda stará patnáct let ještě běžela Tamaře hlavou, když strýček pokračoval: „Jsem přesvědčen, že ty jsi ten správný člen rodu, kterému musím tuto naši cennost předat.“

„Děkuji ti za důvěru, strýčku, a slibuji, že ji nezklamu. Chápu povinnosti, které se na toto dědictví váží,“ poděkovala dojatě.

„Ano, ano. Vidím, že to bylo správné rozhodnutí,“ řekl strýček a dodal: „Ještě něco musím doplnit. Dědic obrazů nezískává pouze povinnosti. K obrazům se váže renta, která je určena pro zajištění důstojných prostor na vystavení a údržbu obrazů. Jedná se o poměrně vysokou částku, která se vyplácí ročně z dědictví nejstaršího člena rodu. Ta bude patřit tobě. Všechna práva i povinnosti dědice obrazů jsou sepsány v dokumentu, který je součástí dědictví.“

„A ještě jsem s tebou chtěl probrat další záležitost,“ pokračoval po chvíli smutné odmlky strýček. „Pokud se nemýlím, tak ti skončila stáž v nemocnici. Máš nějaké další plány?“

„To je neuvěřitelné, že si strýc pamatuje termín ukončení mé stáže. Při množství jeho pracovních záležitostí a zřejmě i problémech se Sergejem,“ pomyslela si.

„Ano, stáž mi skončila dnešním dnem,“ odpověděla, „ale zároveň se mi naskytla jiná pracovní příležitost.“

„O co se jedná?“ zeptal se strýc se zájmem.

„Lékař - internista na soukromé klinice Medica. Zítra jdu na pohovor.“

„Tu kliniku znám, má výborné renomé. Před rokem jsem tam byl na malém chirurgickém zákroku. To by bylo vysoce prestižní pracovní místo!“

„Jsem moc ráda, že mi to schvaluješ, strýčku. Děkuji.“

„Přeji ti, ať tato možnost vyjde.“

„To bych byla velice ráda,“ řekla Tamara a zvedla se k odchodu.

Když pak pomalu kráčela po chodbách strýcovy vily, běželo jí hlavou: „To je ale ráno! Tolik se mi toho nepřihodilo za celého půl roku! Všechny důležité změny se nakumulovaly do několika málo hodin!“

Zpráva, že zdědí obrazy, byla tak úžasná, že úplně zastínila zítřejší pohovor na klinice. Tamaře se tím splnil velký sen, bylo to pro ni obrovské zadostiučinění. Rázem se cítila důležitější. Měla pocit, že s ní rod Kirovových počítá, že je jedním z jeho důležitých členů. Litovala jen, že se to nedozví tatínek. Také se obávala Sergejovy reakce. Měla nepříjemnou předtuchu, že Sergej se jen tak snadno svého dědictví nevzdá. Teď ale musí tyto úvahy odsunout. Na promyšlení vzniklé situace bude potřebovat dostatek času a plné soustředění. Nic z toho teď nemá. Musí tedy obrazy na nějaký čas pustit z hlavy a věnovat se akutnější záležitosti – pohovoru na klinice.

Nejdřív se potřebovala pořádně vyspat po noční službě. Ale její mysl byla tak rozjitřená, že nemohla usnout. Nakonec si musela vzít prášek na spaní, který používala jen v krajních případech. To už pomohlo. Vzbudila se po pěti hodinách. Cítila se svěží a měla výbornou náladu. Osprchovala se a z kuchyně si objednala lehký oběd. Pak se vydala do centra města na nákupy.

Nečekaná zpráva o dědictví a velice reálná naděje na zaměstnání změnily Tamařino vnímání okolního světa. Vše bylo jasnější, barvy veselejší, lidé se tvářili přívětivěji. Z Tamary jako by spadla ochranná vrstva, kterou si vytvořila v posledním roce, kdy prožívala jednu ránu za druhou. V tom ochranném obalu žila letargicky, téměř bez zájmu a bez snahy řešit náročnější problémy. Teď se jí neuvěřitelně ulevilo. Jako by se její mozek rozběhl na plné obrátky po dlouhém období, kdy fungoval jen v úsporném režimu.

Uvědomila si, že když už se mamince daří mnohem lépe, otvírá se pro ni víc možností. I kdyby nevyšlo zaměstnání na klinice, může si nalézt práci třeba ve Vídni, kde by neměla jazykové problémy. Maminku by mohla často navštěvovat, letadlem by v Praze jistě byla během hodiny.

Nyní se ale musí věnovat své zítřejší schůzce. Věděla, jak důležitý je první dojem, který udělá. A na prestižní klinice bude jistě vzhled přísně hodnocen. Prvním krokem tedy bude nákup vhodného oblečení.

Přejela metrem do centra a pomalu se vydala na obchůzku obchodů. Žádný obchod v Praze neznala a při dnešní výpravě ji dlouho žádný neoslovil. Nelákala ji veliká a přeplněná nákupní centra ani luxusní butiky nabízející značkovou módu.

Asi po hodině bloumání narazila v postranní uličce Václavského náměstí na malý obchůdek s dámskou módou, který ji už na první pohled zaujal. Za výlohou byly vystaveny modely, které by jí přesně vyhovovaly. Moderně střižené kostýmky v decentních barvách, vždy něčím zajímavě doplněné. Pestrým šátkem perfektně ladícím s barvami kostýmu, výraznou broží, velkými ozdobnými knoflíky, nebo zajímavou výšivkou.

„To je přesně ono“, zajásala v duchu Tamara.

Obchod se jmenoval „SALON JULIA“ a na cedulce na dveřích se dočetla, že majitelka se jmenuje Julia Kozar.

„Tak, už mi jasné, proč se mi toto zboží tolik zalíbilo. Je to náš styl“, pomyslela si.

Se zvýšeným zájmem se podívala do výlohy, modely byly doplněny luxusními lodičkami, kabelkami a dámskými aktovkami.

„Zdá se“, řekla si, „že zde nabízejí vše, co potřebuji.“

Tamara vstoupila do obchodu. Když si její oči zvykly na přechod ze sluncem zalité ulice do přítmí místnosti, viděla moderně zařízený butik a hlavně spoustu krásných modelů.

„Dobrý den“, ozvalo se ze zadní části obchodu, „mohu

pomoci?“ Tamara se podívala po hlasu a uviděla usměvavou dokonale upravenou ženu středního věku.

„Zdrasvujtě“, zkusila to Tamara.

„A vy naša, zdrastvujtě“, přešla žena hned k ruštině, „Ruskaja?“

„Ano“, odpověděla Tamara s úsměvem.

„Vítejte v mém salónu, jmenuji se Julia Kozar“, pokynula žena rukou do obchodu.

Tamara se představila a zeptala se: „Jakou značku zde prodáváte?“

„Všechny modely vyrábí můj salon“, odpověděla Julia Kozar, „mám šicí dílnu, modely navrhuji já sama. Všechny modely, které vidíte, jsou šité u nás. Hledáte něco konkrétního? Mohu poradit?“

„Ano, potřebuji velice kvalitní a korektní, ale zároveň moderní a zajímavý model na pracovní schůzku. Cena nerozhoduje. Chtěla bych také lodičky, kabelku a dámskou aktovku.“

„Boty a kožené doplňky, které vystavujeme, patří sousednímu obchodu. Vlastní ho moje sestra, zprostředkuji zapůjčení všech modelů, které se vám líbí.“

Tamara pak strávila téměř hodinu vybíráním modelu. Výsledek stál za to. Vybrala si tmavě modrý kostýmek s krátkým vypasovaným sáčkem a moderním úzkým střihem kalhot, které v kombinaci s elegantními lodičkami vypadaly úžasně. Sáčko bylo ozdobeno nádherným pestrobarevným šátkem od Hermese. Na šátku byl vzor s motivem pavího peří, barvy ladily jak s barvou kostýmku, tak s barvou jejích vlasů. Model doplňovala černá kožená kabelka ozdobená stejnou sponou, jaká byla na lodičkách. Tamara trvala na tom, že musí mít dámskou aktovku. Julia ji od toho zrazovala, ale když si Tamara k modelu vyzkoušela tenounkou aktovku z měkké kůže, do které si mohla uložit maximálně tři listy papíru, souhlasila, že aktovka model neruší.

Tamara byla spokojená a poděkovala Julii, „ Váš obchod se mi moc líbí, určitě se zastavím znovu.“ Při placení si Tamara vzala vizitku taxislužby, která byla připravená k nabídnutí zákazníkům.

„Toto taxi plně doporučuji, poznamenala Julie, „je maximálně spolehlivé a také luxusní. Vozí naše nejlepší zákazníky.“

„Myslím, že ho použiju. Také příbuzný?“ zeptala se Tamara, když uviděla na vizitce jméno Dmitrij Kozar.

„Ano, bratranec“, odpověděla Julie, „spolupracujeme a pomáháme si, příbuzní, známí, většinou Rusové.“

„To je pochopitelné“, řekla Tamara a pomyslela si „je to jako všude ve světě. Vznikají nové komunity přistěhovalců, které se zapojí do společnosti jen částečně, jen tím co od nové vlasti potřebují. Jinak žijí odděleně, způsobem, na který byli zvyklí.“

S těmi úvahami se Tamara rozloučila a vyšla ven. Byla ráda, že už nakoupila, co potřebovala a může se jen volně procházet. V malé kavárně se zastavila na kávu a pak už se rozhodla, že pojede domů a použije doporučené taxi.

Taxikář se ozval hned, měl stanoviště v blízkosti Václavského náměstí, Tamara tam byla během několika minut. Taxi vypadalo luxusně, bylo to veliké černé Audi.

„Tak tímto autem pojedu zítra na kliniku.“ rozhodla se Tamara.

Za chvíli se už taxi proplétalo pražským provozem, Tamara využila příležitost a domluvila s řidičem zítřejší odvoz na kliniku.

Pak strávila velice příjemné odpoledne zkoušením nového modelu. Při přísnějším pohledu jí kostýmek v kombinaci se šátkem připadal příliš ležérní. Šátek byl nádherný, ale pro příležitost pohovoru chtěla mít něco noblesnějšího. Pak ji napadla jiná možnost. Z malého trezoru, vyndala své šperky. Měla několik sad šperků, ale nejraději měla secesní soupravu, kterou v dětství dostala od dědečka. Šperky vyrobila francouzská šperkařská firma na konci 19. století. Právě tu sadu si Tamara vybrala. Sada se skládala z náhrdelníku, náušnic, prstenu, náramku a brože. Na špercích byly použity florální motivy a byly ozdobeny šedými perlami. Působily nezvykle, unikátně a nákladně. Tamara si vybrala brož. Předpokládala, že se bude skvěle vyjímat na klopě saka. A skutečně, po připnutí brože vypadal model dokonale. Vzala si také náramek a prsten. Teď byla s celkovým dojmem naprosto spokojená.

„Svoje tajemné šperky si musím zítra vzít, budu je mít pro štěstí,“ pomyslela si.

Potom šla předvést nový model mamince. Maminka byla nadšená.

„Mám velikou radost Tami, že sis konečně koupila něco nového. Moc ti to sluší, jsi krásná.“

„Jsem po tobě, maminko, ale ty jsi mnohem krásnější!“

„Ale prosím tě!“ smála se maminka, „bývávala jsem moc krásná. Ale to je už pryč. Teď moje krása září na tobě a ty si jí musíš užít! Krása moc rychle mizí.“

„Mami, chtěla jsem ti říct jednu novinku,“ začala pomalu Tamara. „Zítra jdu na pohovor ohledně pracovního místa. Jedná se o kliniku Medica, velice prestižní pracoviště. I strýček kliniku zná a můj plán mi schválil.“

„Dělej, jak myslíš, Tamarko. Ale víš, jaký je můj názor. Ty bys vůbec neměla pracovat a zvlášť ne jako lékařka. To se pro dámu nehodí. Ale ty jsi jiná, máš stejné názory jako tatínek. Stejně vystupuješ, používáš také podobná gesta, jaká používal on. A hlavě jsi tak inteligentní.“

„To ještě není všechno, maminko,“ pokračovala Tamara opatrně. „Plánuji totiž, že bych si našla jiné bydlení, nemůžu pořád bydlet u strýčka, musím se osamostatnit.“

„Očekávala jsem, že s tímto brzy přijdeš. Samozřejmě s tím souhlasím, musíš si zařídit vlastní život. Musíš mi ale slíbit, že se budeme často vídat.“

Tamaru maminčina odpověď velice překvapila. Čekala, že z toho bude nešťastná.

„A ty, maminko, chceš dál bydlet tady?“ zeptala se Tamara opatrně.

„Ano, zůstanu tady, nemusíš si o mne dělat starosti. Jsem tady spokojená. Se Sofií i s Alexejem vycházím výborně. Nedávno jsme na toto téma začali mluvit u večeře. Sofie i Alexej mě prosili, abych zde bydlela, i kdyby ses ty odstěhovala. Jsme jedna generace a patříme tak trochu do jiného světa. Když jsme pohromadě, vzájemně si dodáváme jistotu.“

„To jsem moc ráda. Ale musím se přiznat, že jsi mě překvapila,“ řekla Tamara s úlevou.

Maminka šla večer k tetě Sofii na karty. Tamara se ve svém apartmánu posadila do pohodlného křesla, pustila si do sluchátek hudbu a přenesla se v myšlenkách k tatínkovi. Moc by chtěla, aby tady byl s ní. Potřebovala jeho podporu, radu, jeho životní zkušenosti a nadhled. S maminkou mohla řešit jen oblečení, šperky, účes a společenská pravidla. Věděla, že práce na VIP klinice je výborně placená a že se tam seznámí s důležitými osobnostmi. Ale bylo to dost vzdálené od jejího snu být úspěšná na poli medicíny a zároveň se věnovat vědecké práci. K tomu cíli musí stále směřovat, případnou práci na klinice musí považovat za odbornou přípravu.

V tu chvíli ji někdo vzal za ruku. Hrozně se lekla, protože vůbec netušila, že do místnosti někdo vstoupil. Otevřela oči a nad ní stál Sergej. Strhla si sluchátka z uší a vyskočila z křesla.

„Co tady děláš?“ vyštěkla naštvaně.

„Klepal jsem, ale tys mě neslyšela,“ odpověděl Sergej mírně.

„Chová se nějak divně,“ blesklo Tamaře hlavou.

„A co chceš?“

„Prý se od nás chceš odstěhovat!“

„Ano, plánuji, že si najdu vlastní byt.“

V tu chvíli klečel Sergej u jejích nohou a objímal jí kolena.

„Nesmíš mě opustit! Potřebuji tě mít u sebe!“

„Co to meleš? Pusť mě!“ bránila se Tamara.

„Miluji tě. Vždycky jsem tě miloval. Už jako dítě. A tys mě vždycky jen přehlížela! Ale teď jsi tady se mnou a musíš tady zůstat! Zařídím ti luxusní život. Nebudeš muset pracovat v těch odporných nemocnicích. Budeš mít všechno, nač si vzpomeneš! Budeš má paní! Budu tě nosit na rukou!“

„Sergeji, vzpamatuj se! Jsem tvoje sestřenice. Naši otcové byli bratři. My přece nemůžeme být manželi!“

„Já ale o žádném manželství nemluvím. Na to si pořídím nějakou vhodnou puťku. Bude mojí manželkou, s ní budu mít děti. Pak budu mít pokoj od otce, protože podle něj je mým jediným životním úkolem zajistit rodu pokračování. Ty budeš moje paní, moje jediná láska!“

„Takový vztah by byl proti lidským i církevním pravidlům. Co je ale nejdůležitější. Já tě nemiluji, nikdy jsem tě nemilovala a milovat nebudu!“

„To není pravda! Miluješ mě, stejně jako já miluji tebe. Přijela jsi za mnou, bydlíš v mém domě!“

„Tak to není. Ty máš nějaké utkvělé představy, Sergeji. Nejsem tady kvůli tobě. Nikdy k tobě nebudu mít žádný jiný vztah, než jako k bratranci! Přestaň s těmi hloupostmi a už mě pusť!“

Sergej jí skutečně pustil, pomalu se zvedl a beze slova odešel.

Tamara se chvíli nemohla ani pohnout. Když první šok přešel, rychle šla zamknout dveře. Pak se celá rozklepala, dala se do ní hrozná zima. Vlezla si oblečená do postele a skoro hodinu se klepala, než psychický šok úplně přešel. Věděla, že musí své tělo a hlavně svoji mysl nechat v klidu, že by jí každá činnost mohla ublížit. Asi za hodinu jí už bylo lépe. Pomalu vstala a opět se posadila do křesla.

„Co mám teď dělat?“ ptala se sama sebe, „tohle přeci nepůjdu říct

strýcovi, nebo mamince! To nepřichází v úvahu! Musím to vyřešit sama a jediným řešením je co nejdřív se odtud odstěhovat.“

Pak si Tamara vzpomněla na zítřejší pohovor: „Já budu zítra vypadat. To si tedy Sergej vybral správný čas, takhle mě odrovnat!“

Byla jasné, že pokud zítřejší pohovor zvládne a práci získá, bude mít důvod odstěhovat se hned. Věděla, že po této příhodě pro ni bude každý den, strávený se Sergejem pod jednou střechou, utrpením. Musí se tedy co nejdříve uklidnit a pokusit se usnout. Připravila se ke spaní, vzala si mobil a chtěla si znovu pustit hudbu. V tu chvíli zjistila, že mobil ve chvíli, kdy přišel Sergej, omylem přepnula na nahrávání a že má nahraný celý jejich rozhovor.

„To si uchovám, může se to někdy hodit,“ řekla si.

Po tom nepříjemném zážitku samozřejmě nemohla usnout. I když si prášky brala nerada, musela si znovu vzít prášek na spaní. Před tím šla ještě jednou zkontrolovat, jestli má zamčené dveře. Také se podívala, jestli má zavřené dveře na balkón a pořádně zatažené závěsy.

„Dělám opatření, jako bych byla na nepřátelském území,“ dumala pochmurně. Pak začal působit prášek na spaní a ona konečně usnula.

Ráno se probudila docela svěží. Včerejší nepříjemnost v její mysli již trochu vybledla. Oblékla se a znovu si musela nový model pochválit. Před devátou jí zavolal taxikář Dmitrij Kozar, že na ni čeká. Tamara věděla, že s maminkou se loučit nemusí, protože ta vstávala až okolo jedenácté hodiny.

Dmitrijovo taxi stálo před vilou. Když Tamara přicházela, Dmitrij vyskočil a otevřel jí dveře, aby