načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Takový Žalman (truvér naděje) - Michal Huvar

Takový Žalman (truvér naděje)

Elektronická kniha: Takový Žalman (truvér naděje)
Autor:

Ucelená a doposud stále jediná vskutku folková monografie, v níž ži­votní a umělecké osudy písničkáře Pavla Žalmana Lohonky v prvních padesáti letech jeho života komentuje na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 192
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-902-0920-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ucelená a doposud stále jediná vskutku folková monografie, v níž ži­votní a umělecké osudy písničkáře Pavla Žalmana Lohonky v prvních padesáti letech jeho života komentuje na třicet osobností – kamarádi z učení a trampingu, kolegové z hudebních skupin, ale i nejbližší ro­dinní příslušníci. Součástí knihy jsou i tři rozhovory s hlavním akté­rem dění a kritická zhodnocení tvorby do roku 1996, dále Žalmano­va poezie a pohádky, ba dokonce i ukázka z dramatické hry. Čtenář zde dostává i velmi názorný přehled o historii folkového hnutí u nás i ve světě od konce padesátých let po druhou polovinu devadesátých let minulého století.

Zařazeno v kategoriích
Michal Huvar - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ucelená a doposud stále jediná vskutku folková monogra ie, v nížži

votní a umělecké osudy písničkáře Pavla Žalmana Lohonky v prvních

padesáti letech jeho života komentuje na třicet osobností – kamarádi

z učení a trampingu, kolegové z hudebních skupin, ale i nejbližšíro

dinní příslušníci. Součástí knihy jsou i tři rozhovory s hlavnímakté

rem dění a kritická zhodnocení tvorby do roku 1996, dáleŽalmano

va poezie a pohádky, ba dokonce i ukázka z dramatické hry. Čtenář

zde dostává i velmi názorný přehled o historii folkového hnutí u nás

i ve světě od konce padesátých let po druhou polovinu devadesátých

let minulého století.

„Přečetla jsem ji jedním dechem a byla jsem překvapena, jak se podařilo

popsat atmosféru v kapele Minnesengři i vystihnout roli, jakou tamŽal

man zastával.“

(Marie Kotrbová, redaktorka, Český rozhlas České Budějovice)

„Monografií jsem byl nadšen. Je to první skutečně vynikajícímonogra

fie českého písničkáře u nás. Je udělána nesmírně poctivě a pečlivě.“

(Jan Šulc, editor, Torst)

KNIHY MICHALA HUVARA

www.michalhuvar.eu

Takový Žalman, truvér naděje (1996, 2006)

...naslouchání světa (1996, 2006)

Afrikou na dohled (1997, 2010)

Kryl (1999, 2004)

Suchý, písničkář a básník (1999)

Knížka o Regině (2003)

Dokumenty, koncerty a audio práce autora najdete na serveru:

www.virtbook.cz


© Michal Huvar, 2011

© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-55-0

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která

ji legálně nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu

stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový

soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lzestáh

nout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihyne

bo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji,pro

najímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu

obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je

zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části

nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno

tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového

sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu

jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání

elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel

také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické

zabezpečení elektronické knihy.


OBSAH

Předmluva 7

Vstupenka 10

MLÝNEK CHVILEK 13

Osoby a obsazení 15

1946–1960: Podhoubí 16

1960–1963: Zeleň učňovských uliček 19

1963–1965: Kamarádská souhvězdí 22

1965–1967: Na stráži 24

1967–1970: Vření 25

1970–1971: Festivaly 28

1971–1973: Velké malé změny 33

1973–1975: V kole s lidovkou 37

1975–1976: Pouští neomezených možností 40

1976–1980: Úlitby bohům 44

1980–1984: Jeden za tři a tři za folk 47

1984–1985: Poslední čtverylka 50

1985–1986: Sám nesám 53

1986–1989: V nápřahu 55

1989–1990: Bod varu 57

1990–1992: Přeměny 61

1992–1994: Vzhůru k obzoru 63

1994–1995: Na rozhledně 65 HOVORY 71 I. 73 (A) test 82 II. 84 (B) test 95 III. 97 VÁHY, PÁDY, ÚVAHY 107 Tanečky s médii 110 Půjdou-li nás miliony 113 O Minnesengrech, krásnu a dívkách 116 Hvězdiček tolik, kolik... (SP/EP) 118 Kritika 119 Dvanáct zastavení (LP/CD) 121 Čelem, nebo zády? 138 Od písně k literatuře 141 Lyrikem z rodu 151 ŔEKLI, NAPSALI 155 PŘÍLOHY 167

Poezie, próza, drama 169

Přijel k nám 169

Probuzení 170

Zbytky myšlenek 171

Námět filmu pro Barrandov 172

Dívám se 173

Blízký a přeci vzdálený 174

Někdy 175

Když se vrátil skřivan 176

Ticho 177

Rodokmen 178

Antologie známé písně 179

Bláznivá myšlenka 180

Mikropovídka 182

Rožmberští voraři 183

Hastrmánek Žouželka 186

Pohádka na dobrou noc 189

Lufťáci a Pepermiti 191

PŘEDMLUVA

Ačkoli domácí manéž „lehké múzy“ oplývá nejednouindividualitou hodnou uznání knižní monografie, je právě tato forma pohledu způsobně odmítanou popelkou. Proč? Nevím. Jen se mohu domnívat. Předkládaná práce by však ráda alespoň malou měrou napomohla ke změně. Na půdorysu stavu mysli písničkářových blízkých rodinných příslušníků, kamarádů z období dospívání, někdejších i nynějších spolupracovníků, přátel, kolegů a posluchačů (a za neodmyslitelné pomoci dobových materiálů a dokumentů) se pokouší vysledovat v průběhu půl století života běh a ohlas díla hudebníka, skladatele, textaře a zpěváka Pavla Žalmana Lohonky, čelné osobnosti trampské, folkové a countryové scény.

Lidé, kteří mi za tím účelem s laskavostí otevřeli svá srdce, jsou vyjmenováni v řádcích pod názvem Osoby a obsazení. Všem jimnáleží moje vřelé poděkování, avšak zvláště ho vyslovuji Petru Beneschovi a osádce studia Bevox, Evě Daňkové, Václavu Kracíkovi, Janu Lohonkovi ml., Petru Náhlíkovi, Pavlovi Pokornému, Radkovi Pokornému, Ireně Přibylové, Ludmile Šimonové–Pouzarové,Monice Vodičkové–Klimentové, Evě Zichové a nadto samotnémuŽalmanovi za poskytnutí cenných informací nebo archiválií.

Nestačil jsem promluvit s Miroslavem Vaverkou, Janem Borkovcem a Františkem Horáčkem, nebo smrt byla rychlejší.Jelikož v úvodním životopisném oddíle Mlýnek chvilek, do kteréhobyla protagonistova vyjádření převzata z dobového tisku nebo zpodkladů pro záznamy do kroniky Minnesengrů (a jen v malé míře z nově pořízených komentářů), nemohli chybět, „účinkují“ v něm alespoň prostřednictvím vzpomínek druhých nebo tehdejšího psaného slova. Ze všeho nejvíc ale v textu postrádám svědectví paní EvyLohonkové, nicméně její vůli o bývalém manželovi nehovořit ctím a chápu.

Tři rozhovory by měly být nejen skalpelem pro hlubší řezuvedenými událostmi, ale stejně tak nástrojem k zevrubnějšímuproniknutí do Lohonkova způsobu uvažování a hodnocení okolností,podmínek, příčin a následků. Informací o něm, jenže tentokráte přinášenou zvenčí, je i koláž názorů na něj, pocházejících jak od osobnostípoulární hudby, tak od veřejnosti laické. První byly sesbírány vterénu, druhé ve stovkách dopisů. V kapitole Váhy, pády, úvahy sepoděluji o některé z otázek a odpovědí, jež mne během činnosti naknize okupovaly natolik, že si řekly o zveřejnění. Bylo by nelogické,

7


kdyby volaly po přitakání od každého bez výjimky. Mohou všakpo

sloužit jako lakmusový papírek k ověření způsobilosti přijímatpří

padně úsudky čtenářovu kódu cizí.

V neposlední řadě doufám, že příjemce uvítá i vůbec prvnímož

nost seznámit se v nemalém rozsahu s Lohonkovými dosud vtaj

nosti drženými básněmi, pohádkami (nejzdařilejšími z tvorbystojí

cí stranou jeho hlavního zájmu), ba dokonce málem opomenutým

experimentem dramatickým, aby tak o něm mohl získat co možná

nejúplnější představu.

Jinak kniha neslibuje žádná senzacechtivá zjištění. Přepadnou-li

vás při jejím čtení obavy, do jaké míry máte před sebou příběhvěro

hodný, vzpomeňte klasika: „Je to moje verze. Samozřejmě že li

doop, nahá dáma a zástupce ředitele mají také svoje... Různéprav

dy, jak je mívají mnozí svědkové, jsou podstatou života.“

Michal Huvar

8


Motto:

Jednou mne někdo zpracuje, oklestí a zformuje a stanoví mou tvář, co není v lati, pomine, a už nikdy nebudu vcelistvosti – s humorem, variabilitou, hloupostmi, volovinami, výpady dorůzných sfér... A bude-li hlupák, nevadí: všichni v tom budou mít první podání – "autentické".

Jánuš Kubíček


VSTUPENKA

„To říká spousta lidí, že moje písničky zní tak nějak jihočesky. Smějou se, ale já jsem na to jihočeství strašně hrdej... Nejvíc mě tady asi inspiruje ta specifická krajina...“ (PavelLohonka – Žalman, 1990)

„Nám v Českých Budějovicích je líto, že se odstěhoval. Nepochopím, že mohl vyměnit údolí Stropnice za panelák v Praze.Něco se stane, ale nevím co. Něco se musí stát!“ (Pavlína Jíšová, 1995)

Střípeček z koše úsudků, domněnek, úvah, soudů a názorů ovlivu kořenů na životní epopej člověka, a kolik je v němnezodpovězených náznaků, sporných momentů, zádumčivých tajů,neskrývaného patriotismu, rázem vybujelého citu a sentimentu, ba i přání, nadějí, víry a snů.

Bylo nebylo, ale hlavně: Co bude? Kdo z nás by nezatoužil aspoň škvírkou nahlédnout do třinácté komory! O jejím obsahu by nám asi nejvíce pověděl do nenávratna času zmizelý Ind, do jehož věšteckých vod se kdysi ponořil mladíček, aby zvěděl osudové. „Budešmuzikantem,“ uslyšel. A od toho okamžiku důvěřuje tajuplným silám.

„„Stalo se to o mých posledních prázdninách před odchodem do

učení. Sedával jsem na zahradě a za rozžaté svíce se pokoušel psát

první nesmělé verše. Pamatuji se, že jednoho večera jako kdyby se

kolem mě vytvořila zvláštní aura. Cítil jsem ji přímo fyzicky. Jako

by mi předurčovala, že jednou budu skládat písně. Cosi podobného

kolem hlavy jsem později pocioval i při psaní některých z nich.“

Jak a čím ale stvrdit hodnověrnost obou historek, nutících násdávat už předem ruce vzhůru? „Každý máme něco, tam nebude žádné čarování“, říká Antonín Hlaváč. Kdyby bylo, mohli bychom nechat ruce nahoře. Bylo by pošetilé se do čehokoliv pouštět, třebas dohledání reakcí na to, proč v části jeho publika, zastoupené něžnějšípolovinou lidstva „ve věku mezi třinácti a šedesáti“, pozatím výrazně neubývá mládí, ačkoli on sám se od první číslovky s příchodemkaždého jara nezvratitelně vzdaluje.

Úkaz ho popohnal k reflexi: „...Občas přemýšlím, co na mně a na kapele asi shledává. Na rockovou muziku se chodí holky vyřádit a v klucích na pódiu vidí idoly. Co vidí na nás?“ Dostalo se mu snad nadpřirozených schopností uvolňovat a přenášet energii?

„O charismatu bych nemluvil,“ míní Wabi Daněk. „Je tozavádějící a vyvolávající představu vznášející se aureoly. Nejsem si jistý,

10


jestli vůbec existuje. Charisma není danost. Člověk si ho vytvoří tím,

co napíše, udělá, jak vyjde nahoru. Musí se vypěstovat.“

„Charisma je něco, co měl třebas Hutka, když rozvlnil vlasy azačal pateticky přednášet. Na Žalmanovi není nic nesympatického. Na scéně působí trochu jako muž, který prožívá určitou bolest. I jeho výraz ve tváři není právě nejšastnější. V grimase, v gestu, vezpůsobu zpívání či v plachém projevu je nepřipodobnitelný. Originál,jemuž lze věřit,“ doplňuje Miroslav Kovářík.

„Robert Křesan mi říkal: ,Když si stoupneš k mikrofonu ty, nic ze sebe nevyzařuješ. On ano.’ Má dar od pánaboha, kterému senedá naučit. Bu je, nebo ne. U Michala Tučného byl ale mnohemsilnější,“ tvrdí Pavlína Jíšová.

Všelijakým pohledům na Žalmana vévodí příkrá nejednoznačnost, a tak se dejme do napínání plátna k malbě přesnějšího obrazu...

11



MLÝNEK CHVILEK



O s o b y a o b s a z e n í

Daněk Stanislav (Wabi) – písničkář, který se s P. L. přátelsky

setkával zejména v osmdesátých letech. Fiala Ludvík – zvukový mistr, jenž se od sedmdesátých letpodílel na nahrávkách Minnesengrů a později i sdružení Žalman

a spol. (alba ŽALMAN & SPOL., JANTAROVÁ ZEMĚ, UŽ

SLUNÍČKO Z HORY VYŠLO, ČERT ABY VZAL MUZIKANTY). Hlaváč Antonín – kytarista a zpěvák, v letech 1982–1990 Ž.spoluhráč, zakládající člen skupiny Žalman a spol. Hrubín Vít – režisér a scenárista filmů Minnesengři 72 a Okolo

Blateckýho. Zemřel v Praze 1995. Huňáček Vladimír – L. mistr výrobního výcviku v učňovských

letech 1960–1963. Jakeš Karel – trampský historik a ve druhé polovině osmdesátých

let spoluorganizátor trampského koncertního dění v Českých

Budějovicích. Jíšová Pavlína, provd. Lounková – se Ž. zpívala v období

1982–1990 (spoluzakladatelka Spolu), v čase 1984–1985taktéž zpěvačkou v Minnesengrech. Klimentová Monika, provd. Vodičková – zpěvačka skupiny

Minnesengři (1984–1987). Kovář Jaroslav – 1990–1994 zpívající kontrabasista Spolu. Kovářík Miroslav – recitátor, konferenciér, režisér a literárníkritik. Kracík Václav – blízký kamarád z učení v Plzni, spoluzakladatel

trampské osady Wikkindy. Krmíčková Michaela – od sezóny 1995 zpěvačka Spolu. Linhárek František – od roku 1991 nejprve příležitostný, nyní

stálý L. manažer. Lohonka Jan ml. – bratr. Lohonka Jan – otec. Lohonková Klára, provd. Brůžková – dcera. Lohonková Marie – matka. Lohonka Ondřej – syn. Lohonková Světla – redaktorka Českého rozhlasu, od roku 1993 L.

manželka. Mašek Jiří – od 1993 zvukař kapely. 15

Matějů Jaroslav – kytarista, flétnista, hráč na foukací harmoniku,

banjo, percussion, saxofon a zpěvák Spolu od roku 1990.

Novotný Petr – baskytarista, kytarista a zpěvák, do sestavy Spolu

přibyl 1994.

Pokorný Pavel (Anděl) – skladatel, kytarista, flétnista, hráč na

foukací harmoniku, zpěvák a klíčový aranžér Minnesengrů.

Pouzarová Ludmila, provd. Šimonová – 1973–1976 zpěvačka

skupiny Minnesengři.

Slabá Lenka, provd. Vostrá – zpěvačka Spolu v údobí

1990–1995.

Tesák Vladimír – přítel z časů vojenské základní služby

1965–1967.

Vejvarová Jana, provd. Kloudová – v Minnesengrech zpívala

1979–1984.

Wohlmuth Rudolf – kamarád z učení, spoluzakladatel osady

Wikkindy.

Zicha Ivan – 1968–1976 člen Minnesengrů, jejich kontrabasista

a zpěvák.

Zícha Vojtěch – ve Spolu od roku 1990 kytarista, banjista,houslista, mandolinista, zpěvák a hráč na percussion a dobro.

Zichová Eva – zpěvačka Minnesengrů (1968–1973).

1946–1960: P odhoubí

Malou promenádu mezi předky započněme u ženy, která „měla veliký srdce“, u babičky z matčiny strany Marie Jungwirtové. Život upsala službě na dráze a klučina s ní hodně pobyl na cestách vlakem za příbuznými.

Pokrevního dědečka Vojtěcha Rytíře, dělníka z cihelny v matčině rodišti Dolním Bukovsku, nepoznal. Zemřel dříve, než se PavelLohonka stačil 20. března 1946 v Českých Budějovicích narodit.

Babiččin „druhý muž Hynek Jungwirt byl velký fanda na dechovku. Měl přání, abych hrál na nějaký dechový nástroj, stal se kapelníkem a přišel mu zahrát pod okno. Byl tím, kdo mikouil housle“.

Bohuslav Lohonka, dědeček od otce, si existenci bez muzikytaky nedovedl představit. Přestože „o prsty na levé ruce přišel, když dělal, tuším, ve smaltovně, hrál v kapele na baskřídlovku a heligonku. A hrál dobře“. (J. Lohonka)

16


Z Pohůrky, tehdy ještě nikoliv součásti sedmého obvodujihočeské metropole, kam se mladé manželství po kratičkém pobytu vNovém Spolí přestěhovalo do ulice U Pramene, utkvěly chlapci vpaměti zejména venkovské tancovačky, na které ho děda, jenž prošel jinak řadou řemesel, občas brával s sebou.

„Za války si přivydělával vyřezáváním loutek, které babičkaoblékala. Udělali spolu mnoho souprav, v jedné bylo až čtyřicet loutek. Deset z nich se mi podařilo zachránit.“

Zbývá stařenku představit. Jmenovala se Františka a byla„svérázná,...typ z Boženy Němcové“. Doma odchovala čtyři děti.

Bohuslav, nejstarší z nich, měl na utváření Lohonkovy dětskédušičky nemalý, leč nepřímý vliv, a to prostřednictvím svéhozpěvníku, ze kterého měli Lohonkovi co vybírat pro společná zpívání sžadonícími dětmi. Zapálený vyznavač předválečného trampingu si do něj nemohl nepoznamenat melodie a texty Jarky Mottla, JendyKordy, Eddyho Fořta a dalších pionýrů trampské písničky. Bohužel, zemřel mlád a nečekaně těsně po válce v Českém Krumlově. „A do toho přišel Pavel.“ (J. Lohonka)

Jan Lohonka potkal svou budoucí ženu v Suchém Vrbném na sklonku války při tancovačce u gramofonu, když přijel z Říše nadovolenou. Němci ho nasadili v roce 1941 nejprve do Berlína, pak do Litvy, Lotyšska, Estonska. Vrátil se v květnu 1945 „víceméně pěšky. Bydlel jsem u jednoho doktora, účastníka atentátu na Hitlera, a dělal všelijakou práci. Nakonec si přijeli i pro něj“. (J. Lohonka)

Evropa se těšila z konce krveprolití, Lohonkovi z očekáváníprvorozence. Na přesný čas, kdy si řekl o pozornost, se zapomnělo, avšak smítko přeci zůstalo: „Myslím, že tomu bylo navečer. Ten byltmavej! A jaký měl kotlety! A tak jsem jí přinesl pěknou kytici růží.“ (J. Lohonka) Za rok a tři čtvrtě k němu přibyl Jan, za dva a půlMarie. Máma s nimi zůstala v domácnosti. Do práce nastoupila jakozávoznice, ale až děti dorostly.

„Pavel byl hodný, až bázlivý. Říká, že si pamatuje, jak za celé dětství dostal jen jednou. Potíže nedělal, zato Honza bylrozpustilejší. Manžel děti neuhodil za celý život, když tak na ně křikl, ale já...“ (M. Lohonková) „Byla s nima pořád, užila si jich dost,“ dodává ten, který rodinu živil docházením do továrny na tabák a později napsací potřeby.

Na venkově v letech padesátých, příznačných secvičenýmipolitickými procesy, měnovou reformou a budovatelským nadšením,

17


byla většina obyvatelstva nucena se uskrovnit. Mladá rodinapřebývala v malém domku spolu s dědou, bábinkou, tetou a jejím synem.

Když se pustilo rádio, šířili v něm kulturu „velice oblíbení zpěváci

z Brna, někteří slovenští interpreti, ale hlavně Rudolf Cortés,Chladil se Simonovou, Richard Adam...“. Nosila se Píseň pro Kristýnku

a melodie Plují lodi do Triany. /1954: počátek vysíláníČeskoslovenské televize/

Dráhu školáka otevírala v Pohůrce dvoutřídka s učitelem, na jakého se nezapomíná. Právě za jeho dohledu žáček Lohonka prvně pokoušel obdržené housle, a údajně tak nečinil s obvyklým odporem, ale docela rád. „Trvalo to dva až tři roky, pak panu řídícímuzemřela žena a on, protože ji zřejmě velmi miloval, neměl chu dodalšího učení a brzy nato umřel taky.“ Není se čemu divit, byla-li to opravdu „krásná a hodná ženská“.

Vedle houslí tu byly další doteky. „Dělávali jsme každým rokem školní besídku. Moc mě bavilo, když jsme nacvičovali nějakou hru, pohádku nebo scénku. Měla se hrát na Vánoce, ale obvykle z toho sešlo, protože jsem míval v ten čas pravidelně silnou angínu.“ /1954: v Americe první festival pod širým nebem v dějinách populární hudby, 1955: zrod rokenrolu/

S přechodem do páté třídy se okruh klukovských zájmů rozšířil o fotbal „závodně za žáky, pak i krajský přebor za budějovickouLokomotivu“, hokej a atletiku. „Ze zahrady jsme si půjčili tyče naprádlo a skákali do výšky. To mě drželo i v učňovských létech.“

Zářez do paměti zanechalo nejenom zpívání v rodinném kruhu, ale také poslech ostatních. „Miroslav Lohonka s panem Bartizalem a jeho ženou se scházeli na zahradě v altánku kousek vedle nás a tam zpívali písničky trampské i mexické od Kučerovců. Když se vraceli,zaklepali na naše okno a spustili. Nám dětem se to moc líbilo.“ /1959: úvodní ročník folkového festivalu v Newportu/

Dříve než dojde k rozhodnutí rodinné rady dát chlapce učit sedřevomodelářem a k jeho následné cestě v září 1960 do Plzně, půjčí mu kamarád odnaproti Jan Pivo, jehož „rodiče nechtěli jít do družstva a byli posledními soukromě hospodařícími zemědělci v Pohůrce“, kytaru.

18


1960–1963: Z e l e ň u č ň o v s k ý c h u l i č e k

„Bez dřevomodelařiny by neexistovalo strojírenství. Konstruktér součástku vymyslí a nakreslí, dřevomodelář ji ztvární ve dřevě.Musí mít představivost, musí to být technik a svým způsobem ikumštýř. Pavel byl mezi učni tichý a zadumaný. Problémy s ním nebyly. Vždycky si dal říct. Výsledky v modelařině měl průměrný, někdy trošičku nadprůměrný. Učení ho možná ale naučilo houževnatosti...“ (V. Huňáček) Po odchodu z něj nevstoupil na půdu internátu v Plzni–Skvrňanech bezmála čtvrt století. Když se tak na jaře osmdesátého sedmého stalo u příležitosti koncertu, do podnikového časopisu podotkl, že tehdy za budovou „byly pole, louky, dnes je tam velká zástavba. Pro nás to mělo romantiku dálek, pořád jsme chtěli někam ujíždět pryč“.

Z pedagogických pracovníků připomněl tělovýchovnéhoinstruktora Josefa Košáka, vychovatelku Vlastu Špiclovou a mistraVladimíra Huňáčka. Oplátkou mu bylo oživeno, jak si „tenkrát rád ačasto půjčoval a pouštěl gramodesky“. /1960: gramofonový debut Joan Baezové/

„V září jsme nastoupili do učení a hned v říjnu jeli na brambory, kde jsme oba měli kytary a hráli, což nás sblížilo. Později jsem mu půjčoval svého Gibsona. Oproti nám znal hodně starých trampských písniček. Nabídl jsem mu, jestli by s náma nechtěl jezdit ven.“ (R. Wohlmuth) A protože soboty a neděle na internátě doslovanesnášel, nejel-li přece jen domů za rodiči, sestrou a bratrem, nebylo nad čím váhat.

„Někdy v roce 1962 jsme si jako kluci hráli na olympijské hry a Pavel mě porazil v mé dominantní disciplíně skoku o tyči výkonem kolem tří metrů. Já to pak skočil lehce mimo soutěž, ale v závodězářil on.“ (J. Lohonka ml.)

Nechybělo ani maliní prvních lásek, by ponejprv se cosiurodilo již doma ve čtrnácti a „už to byl opravdový cit“, s nímž„přišly první pusy“. Plzeň měla skýtat větší rozhled, jenže: „Dívek tu bylo tenkrát jen pár, a do jedné jsem se zamiloval. Chodili jsme ke trati...a tam jsem své...lásce zpíval svou první vlastní píseň,věnovanou jí.“ Byla to za ni často udávaná Sbohem, kamarádko?Jiné vyjádření na její adresu tomu nenasvědčuje: „Napsal jsem ji holce, která ani nevěděla, že ji mám rád.“ /1961: v New Yorku o sobě dává vědět Bob Dylan/

19


Spolehlivěji se dají nitky pubescentových citů rozplétat podle kroniky společenství Wikkindy, založeného 11. března 1962 na trampu k řece Střele, ve které je k 28. až 29. červenci zapsáno: „...Tuto neděli jsme měli smluveno s Žalmanem, že pojedeme do Ošelína. Žalman tam měl jet za svou squaw, která tam byla v p./rozuměj pionýrském, pozn. aut./ táboře.“ Nebo k 2. až 3. září rokutéhož : „V Petrohradu je to docela pěkný... Zrovna tam byli chmelaři. Žalman tu zašel za svou ,slečnou‘. Zdrželi jsme se tam celý den.“

Václav Kracík, svědek oněch událostí, vzpomíná: „Dovedl sezamilovat během pár vteřin. Hromádka obnažených nervů, jak byl jemný a citlivý. Bylo zatěžko mu šáhnout do duše, až se člověk bál, aby ho nezranil.“ Kde se tito dva viděli poprvé?

„Pavla přivedl k nám domů poprvně Rudla Wohlmuth zvanýMamut a on hned na chodbě vytáh’ kytáru, opřel si u schodů nohu o klandr a povídá: Znáš tuhlenctu? Ty prej hraješ taky na kytáru? Dejme to dohromady!“

Ovoce nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Na jednom z potlachů osady Dawson se mladíkovi podařilo 7. dubna získatprvní trampskou placku. Obdržel ji za sólový zpěv a hru na kytaru. /1962: na Albionu startují k hitparádovým úspěchům Beatles/

„Neměl přízvisko, tak Rudla mu začal říkat Žalmíř. Měli jsme svůj letní osadní flek v kempu na Střele pod Oltářní skálou.Vždycky na ni vylezl a hrál teskný písničky. A my říkali: Hele, už je tam! Protože oslovení se nám zdálo málo anglický, navrhl jsem: Co kdybychom mu začali říkat Žalman?“ (V. Kracík)

„Povídal jsem mu: Píšeš samé žalmy. Napiš něco srandovního! Půjdeme za holkama? Odpovídal: Já te ka nemůžu, musímpřemýšlet. A přemýšlel pořád...“ (R. Wohlmuth)

Zpěváčkovi na skalisku s křížem, upomínkou na jeden zmařený lidský život, smutné písně vycházely z hloubi duše. Měl pro nězávažnou pohnutku. Prožil si velký citový otřes. Lékaři u jeho sestry nerozpoznali poruchu na ledvinách. V den, kdy ji náhle odvezli do nemocnice, vydechla naposled. /1962: smrt Marilyn Monroeové/

Žalmana zvolili v tajném hlasování prvním osadním šerifem. Ke chvíli stvrzení si sestavil slib: „Přísahám, že budu milovat hory,lesy, řeky a skály a celou přírodu, že budu vždy příkladem svýmvěrným kamarádům, že budu čestný, přímý a spravedlivý. Slibuji, že budu vždy podporovat dobré a čestné trampy. Chci jít ve stopách starých trampů, ve šlépějích známého šerifa ,Gódyho‘, který je

20




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist