načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Takoví normální hrdinové -- Jak banda svérázných dobrodruhů objevila tajemství síly a vytrvalosti - Christopher McDougall

Takoví normální hrdinové -- Jak banda svérázných dobrodruhů objevila tajemství síly a vytrvalosti
-11%
sleva

Elektronická kniha: Takoví normální hrdinové -- Jak banda svérázných dobrodruhů objevila tajemství síly a vytrvalosti
Autor:

Autor bestselleru Zrozeni k běhu se vydal do Středomoří, aby zjistil, že tajemství antických řeckých hrdinů jsou na Krétě stále živá a čekají na to, až budou moci proniknout do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209 Kč 186
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 67.8%hodnoceni - 67.8%hodnoceni - 67.8%hodnoceni - 67.8%hodnoceni - 67.8% 72%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 209
Počet stran: 324
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Natural born heroes ... přeložila Anna Kudrnová
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3825-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor bestselleru Zrozeni k běhu našel další velké dobrodružství v rozeklaných krétských horách, kde skupina partyzánů během 2. světové války zosnovala troufalý únos německého generála přímo ze srdce nacistických okupačních sil. Jak mohli zchudlý umělec s mladým pastýřem a bohémským básníkem uvěřit, že se jim povede husarský kousek vyžadující takovou sílu a vytrvalost, a jak propašovali generála kolem tisíců nacistických pronásledovatelů, když se nemohli spolehnout skoro na nic jiného než na svou duchapřítomnost a odvahu? Kniha je sonda do ztraceného umění hrdinů, která nás zavede všude tam, kde moderní sportovci pilují dávné dovednosti, aby byli připraveni na všechno. Kniha Zrozeni k běhu čtenáře přesvědčila, aby dali vale běžeckému pásu, odhodili boty a vyběhli ven; stejně tak Takoví normální hrdinové inspirují k tomu, abychom vyšli z posilovny a začali sportovat v přírodě a vydali se vstříc vlastním hrdinským výkonům.

Popis nakladatele

Autor bestselleru Zrozeni k běhu se vydal do Středomoří, aby zjistil, že tajemství antických řeckých hrdinů jsou na Krétě stále živá a čekají na to, až budou moci proniknout do svalů a mysli rekreačních sportovců a budoucích hrdinů na celém světě. Poté, co Christopher McDougall uběhl ultramaraton v mexických Měděných kaňonech, našel další velké dobrodružství v rozeklaných krétských horách, kde skupina partyzánů během 2. Světové války zosnovala troufalý únos německého generála přímo ze srdce nacistických okupačních sil. Jak mohli zchudlý umělec s mladým pastýřem a bohémským básníkem uvěřit, že se jim povede husarský kousek vyžadující takovou sílu a vytrvalost, a jak propašovali generála kolem tisíců nacistických pronásledovatelů, když se nemohli spolehnout skoro na nic jiného než na svou duchapřítomnost a odvahu? Kniha Takoví normální hrdinové je víc než jen tajemstvím zahalený příběh o pozoruhodných lidech a lstivých plánech; je to i fascinující sonda do ztraceného umění hrdinů, která nás zavede z půlnočních ulic Londýna na brazilskou pláž za úsvitu, z coloradských hor na McDougallův vlastní dvorek v Pennsylvanii, všude tam, kde moderní sportovci pilují dávné dovednosti, aby byli připraveni na všechno. Kniha Zrozeni k běhu čtenáře přesvědčila, aby dali vale běžeckému pásu, odhodili boty a vyběhli ven; stejně tak Takoví normální hrdinové inspirují k tomu, abychom vyšli z posilovny a začali sportovat v přírodě a vydali se vstříc vlastním hrdinským výkonům.

(jak banda svérázných dobrodruhů objevila zapomenutá tajemství síly a vytrvalosti)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Christopher McDougall - další tituly autora:
Zrozeni k běhu - Born to run Zrozeni k běhu
Stvorení pre beh Stvorení pre beh
 (e-book)
Zrozeni k běhu - Born to run Zrozeni k běhu
 (audio-kniha)
Stvorení pre beh Stvorení pre beh
Balíček 3ks Zrozeni k běhu + Takoví normální hrdinové + Jez a běhej -- Box sportovních titulů Balíček 3ks Zrozeni k běhu + Takoví normální hrdinové + Jez a běhej
Stvorení pre beh - The New York Times Bestseller Stvorení pre beh
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TAKOVÍ NORMÁLNÍ

HR DINOVÉ

Jak banda svérázných

dobrodruhů objevila zapomenutá

tajemství síly a vytrvalosti

christopher mcdougall


© 2015 by Christopher McDougall

Cover photo © Shutterstock, 2015

Translation © Anna Kudrnová, 2015

ISBN 978-80-204-3825-6


TAKOVÍ

NORMÁLNÍ

HRDINOVÉ

Christopher McDougall

Jak banda svérázných

dobrodruhů objevila zapomenutá

tajemství síly a vytrvalosti

ML ADÁ FRONTA


Mým rodičům, Johnovi a Jean McDougallovým.

„Za všechny své činy, které snad mají nějakou cenu,“

řekl kdysi Howard Hughes, „vděčím géniu svého otce.“


Tradice má sílu.

– NOVINÁŘ HEYWOOD BROUN,

když roku 1922 sledoval,

jak starý boxer dal za vyučenou mladému vyzývateli


– 11 –

KAPITOLA 1

m u s í t e s i p ř e d s t a v i t, že jste v Řezníkově kůži.

Jste generál Friedrich-Wilhelm Müller, jeden ze dvou německých velitelů Kréty. Hitler má strach, že se přímo vám před nosem schyluje k něčemu strašnému, co by vážně narušilo německou ofenzivu, vy ovšem máte situaci pevně v rukou. Ostrov je malý a vašich lidí obrovský počet. Velíte 100 000 zkušených vojáků, hory pročesávají pátrací letadla a pláže monitorují hlídkové čluny. Máte na povel gestapo a lidi se vás tolik bojí, že vám přezdívají Řezník. S vámi si nikdo zahrávat nebude.

A pak se 24. dubna 1944 vzbudíte a zjistíte, že vaše druhá polovička je ta tam. Po vašem spoluveliteli, generálu Heinrichu Kreipovi, jako by se zem slehla. Ani stopa po něčem nekalém: žádné výstřely, žádné krveprolití, žádné známky potyčky. Co je ještě divnější, generál se vypařil v  blízkosti hlavního města, nejhlídanějšího kouta ostrova. Ať se stalo cokoli, odehrálo se to přímo před generálovými vlastními muži. A Kreipe nebyl žádný zelenáč; byl to tvrdý chlap, veterán z Velké války s  Železným křížem, který v  bitvách vystoupal po žebříčku hodností a zrovna ho převeleli z ruské fronty. Měl osobní stráž, ozbrojeného řidiče a vilu obehnanou ostnatým drátem, hlídanou bojovými psy a kulomety.

Tak kam se poděl?

Řezník věděl jenom tolik: krátce po deváté večer generál Kreipe opustil velitelskou základnu a odjel do centra města. Byla sobota, a tak byl pěší provoz hustší než obvykle. Ze vzdálených posádek přijely autobusy vezoucí jednotky do kina, takže procházející se vojáci přeplnili ulice. Film právě skončil; to Řezník věděl, protože stovky vojáků viděly černý sedan s generálskými vlaječkami na nárazníku, jak popojíždí ulicemi. Generálův řidič na ně musel troubit, ať ustoupí z cesty, v jednu chvíli dokonce stáhl okénko a zahulákal: „GENER ALS WAGEN!“ Kreipe seděl na sedadle spolujezdce, kýval a salutoval. Silnice v každém směru byly

– 12 –

co půl míli střežené kontrolními stanicemi. Generálův vůz minul štáb

gestapa a projel poslední kontrolní stanicí, úzkým průjezdem u Chanijské brány. „Gute Nacht,“ zavolal generálův řidič. Sedan proklouzl pod závorou a opustil město.

Nazítří brzy ráno byl generálův vůz objeven na plážičce jen kousek od města. Generál a jeho řidič byli fuč, stejně jako vlaječky s orlicí z předního nárazníku. Kolem auta se povalovaly podivné odpadky: román od Agathy Christie, obaly od čokolády Cadbury, hromádka špačků z cigaret anglické značky „Player’s“ a zelený baret britského komanda. Na přístrojové desce ležel dopis. Byl adresován „německým orgánům na Krétě“ a stálo v něm, že Kreipe byl zajat britskou přepadovou jednotkou a  odvezen z  ostrova. Dopis byl obřadně zapečetěn červeným voskem a pečetními prsteny a končil veselou douškou:

Velice nás mrzí, že tu musíme nechat tenhle krásný automobil.

Tady něco nehrálo. Generála museli lapit poté, co vyjel z  města, jenže jeho auto se našlo pouhých dvacet minut cesty odtud. Takže za tuto krátkou dobu tajemní muži provedli útok ze zálohy, odzbrojili a  zneškodnili dva zajatce, vykouřili balíček cigaret, posvačili, ztratili baret, roztavili pečetní vosk – a co ještě – prolistovali knížku? Byl to únos, nebo rodinná dovolená? Navíc byl dotyčný úsek pobřeží osvětlený obloukovými lampami a  létala nad ním hlídková letadla. Proč by si zkušené komando vybralo jako místo opuštění ostrova zrovna jeho nejmíň chráněnou část? Z té pláže by se jejich člun musel plavit na sever stovky mil vodami, které okupovali Němci, což by z něj hned po východu slunce udělalo snadný terč.

Ať to provedl kdokoliv, snažil se vypadat velmi britsky, velmi chladnokrevně a nad věcí. Jenže na to jim Řezník nehodlal skočit. Tohle byla už jeho druhá světová válka, a pokud mu bylo známo, generála ještě nikdy nikdo neunesl. Takováhle akce neměla precedent ani danou taktiku, takže museli plánovat za pochodu. Což znamená, že dříve nebo později něco zpackají a padnou mu přímo do rukou. Už se dopustili jedné velké chyby: šeredně podcenili svého soupeře. Řezník totiž prokoukl jejich zastírací manévry a uvědomil si dvě věci:

Jsou pořád na ostrově a prchají o život.

– 13 –

KAPITOLA 2

Kdo je ve své smělosti troufalý, bude zabit

kdo je statečný, ale netroufá si, bude žít.

Lao-C‘

j e d n o h o j a r n í h o r á n a r o k u     jsem stál na místě, kde se našlo generálovo auto, a přemítal jsem nad stejnou otázkou jako kdysi Řezník: kam jen mohli jít?

Za mými zády se rozléhá Egejské moře. Přede mnou nic než po hrudník vysoká spleť ostružiní vedoucí k  příkrému srázu. V  dálce přetíná ostrov napůl jako obří hraniční plot rozeklaný hřeben zasněženého pohoří Ida – je to nejvyšší převýšení v  Řecku. Uniknout se dá jedině z  jižního pobřeží, jenže tam se lze dostat jen přes takřka 2500 metrů vysoký vrchol. Taková túra by byla náročná sama o sobě, ale táhnout při ní nepřátelského zajatce a v patách mít plno pronásledovatelů? Ani nápad.

„Á!“ Odněkud z ostružiní se ozve výkřik, pak se vynoří ruka, jako by mávala na taxík. „Pojď sem ke mně.“

Chris White zůstává na místě se zdviženou rukou, abych ho našel, a  oči upírá na to, co objevil. Nahodím si batoh na ramena a  začnu si klestit cestu k němu, za oblečení mě chytají trny. Na světě nežije člověk, který by o incidentu s generálem Kreipem věděl víc než Chris White, což je zvláštní, protože neexistuje důvod, proč by Chris White měl něco vědět o  generálu Kreipovi. Chris není akademik ani vojenský historik. Nehovoří řecky ani německy a jako celoživotní pacifista si nijak zvlášť nepotrpí na příběhy z války. Přes den Chris působí jako sociální pracovník, který řídí péči o seniory a mentálně postižené lidi v tichém anglickém městě Oxford. Ale po nocích a o víkendech se v dřevěné kůlně za svým venkovským domkem hrabe ve štosech topografických map a antikvárních knih. Chris následuje zářnou tradici britských amatérů posedlých nějakým tématem a posledních deset let strávil tím,

– 14 –

že střípek po střípku skládal záhadu, kterou řešil Řezník 24. dubna

1944: jak nechat zmizet německého generála na ostrově, kde se to jen rojí německými jednotkami?

Byl to fantastický nápad. Právě to Chrisu Whiteovi učarovalo. Ten plán byl tak dokonale, tak drze antinacistický: chtěli Hitlerovi hodit klacek pod nohy ne silou a brutalitou, ale převézt ho důmyslem a chytrostí. Žádné kulky, krev, žádné zapletení civilistů. Zabít generála by z něj udělalo jen další oběť války; takhle ukážou nepříteli, zač je toho loket, a naženou trochu strachu těm, kdo terorizují Evropu. Naprostá záhadnost plánu vydráždí nacisty k  nepříčetnosti a  v  mysli každého vojáka zaseje semínko obav: pokud tyhle přízraky dokážou zajmout nejstřeženějšího muže na opevněném ostrově, může být vůbec někdo v bezpečí?

Jenže únosem to jen začínalo. Řezník hodlal do pátrání zapojit všechno, co měl, a  že toho měl hodně. Byl odhodlán pročesat lesy, nasadit stopovací psy, vypustit nad hory průzkumná letadla snímající kozí stezky, po nichž se pak vydají pěší zvědové. Gestapo mohlo nabídnout úplatky a odměny, a tak aktivovat síť místních udavačů. Řezník měl více než jednoho vojáka na každé čtyři civilisty, což byl vyšší podíl, než byste našli ve věznici s maximální ostrahou. A právě v tu se Kréta proměnila: ve věznici oplocenou mořem. Kréta vlastně nikdy nebyla obyčejný ostrov, alespoň v Hitlerových očích ne. Führer na Krétu spoléhal jako na klíčový tranzitní bod pro německé jednotky a zásoby mířící na ruskou frontu, a hodlal si ji střežit jako bankovní trezor. I ten nejmenší náznak krétského odboje, jak Hitler přikázal, měl být potlačen s eine gewisse Brutalität – „jistou brutalitou“.

A aby dal jasně najevo, co míní výrazem Brutalität, Hitler svěřil ostrov do rukou svého bojovníka snů: generála Müllera, veterána se sedmnáctiletou praxí a  Rytířským křížem za chrabrost, který si pro svou nemilosrdnost brzy vysloužil přezdívku „Krétský řezník“. Jeho pravou rukou byl důstojník gestapa jménem Fritz Schubert, Němec narozený na Blízkém východě, přezdívaný „Turek“. Se svou snědou pletí a plynnou řečtinou a angličtinou se Turek dokázal vydávat za pastýře, potloukat se po kavárnách a návsích a čenichat tam. Jeho oblíbený trik spočíval v tom, že si oblékl britskou uniformu, vytáhl některého Kréťana odsouzeného

– 15 –

k  smrti ze žaláře a  nabídl mu svobodu, pokud Turka představí ve své vesnici jako britského člena komanda, který přišel na pomoc odboji.

„Měli to zmáknuté, byli zvyklí klamat nic netušící lidi,“ vzpomínal jeden

Kréťan, který přežil válku.

Jenže možná jim Řezník tentokrát sedl na lep. Možná to únosci úmyslně přehnali se smetím poházeným kolem generálova vozu, protože si chtěli s Řezníkem pohrát a vyvolat v něm dojem, že generál je pořád ještě na ostrově. Pak by rozptýlil své jednotky po celých horách... a jakmile by se otočil, zjistil by, že na pobřeží vtrhly spojenecké jednotky. Pokud to tak bylo, klobouk dolů – Řezník musel smeknout před jejich vychytralostí.

Kréta, ten zapadlý ostrůvek, Hitlerovi tajně dělala vrásky. „Obava z invaze do Řecka a Kréty vyvstala v lednu 1943,“ vysvětlil Antony Beevor, britský vojenský historik, jehož otec sloužil za války u špionážní služby. „Němci měli v skrytu duše největší hrůzu z toho, že budou muset v týle čelit vzpouře na Krétě.“ Hitlerovy síly byly už tak nebezpečně rozptýlené – okupovaly více než tucet zemí a zároveň byly uvězněny v krutých bojích na různých místech Ruska a severní Afriky. Kdyby jim Kréta vrazila nůž do zad, byla by to katastrofa. Tak či onak, Řezník musel tenhle průšvih rychle vyřešit. Čím déle se generál pohřešoval, tím vypadal Řezník slabší a zranitelnější – v očích nepřátel i vlastních lidí.

Proto hned prvního dopoledne Řezník přišel s  plánem, jak si na únosce políčí. Jeho letadla brzy vzlétla do vzduchu a rozhazovala letáky nad Heraklionem, pobřežním městem, které se později stalo hlavním městem Kréty:

Jestliže se generál do tří dnů nevrátí, všechny vesnice ve správní oblasti Heraklion budou do základu vypáleny. Civilní obyvatelstvo nechť očekává nejpřísnější represe.

Čas běžel. Řezník měl spoustu udatných vojáků: teď potřeboval vyděšené civilisty. Uvidíme, jak daleko tihle banditi dojdou, když se celý ostrov obrátí proti nim.

– 16 –

Christ White rozhrnul ostružiní a  ukázal na zem. Úzká cestička v hlíně vedla k nízkému tunelu v křoví. Nebyla moc prošlapaná, ale byla to nejlepší, co jsme za celé dopoledne viděli.

„Šli tudy,“ prohlásil Chris. „Pojďme.“

– 17 –

KAPITOLA 3

c h r i s r a z i l c e s t u. Ostružiní přetínalo pěšinu jako síť, šlo se po řídce zarostlém podloží volných kamenů. Stezička se pořád kroutila na místech, kde by neměla – otáčela se o 180 stupňů, nořila se do zarostlých úžlabin –, ale Chris nebyl k zastavení. Kdykoli se zdálo, že se pěšinka nadobro vytratila, Chris zapadl do houští a nakonec jeho ruka vystřelila zase nahoru:

„ Á!“

Ne, opakoval mi můj instinkt. Tohle je úplně špatně. Proč by někdo prošlapával stezku, která vede přímo do skály? Nebo do strže a zase zpátky, místo aby se táhla podél ní? Musel jsem si připomenout, že se řídíme logikou koz; na Krétě prošlapávají cestu kozy a  pastýři je následují a osvojují si zvířecí vnímání krajiny. Jakmile jsem přestal zpochybňovat kozí logiku, všiml jsem si, jak jsou kameny kolem nás uhlazené, a uvědomil si jinou věc: voda teče jen jedním směrem. Bez ohledu na to, jak podivnými zatáčkami nás tyhle výmoly vedly, museli jsme získávat výšku. Aniž jsme to postřehli, krůček po krůčku jsme se blížili k vrcholu srázu.

„Netají se ti z toho dech?“ zeptal se Chris. „Je možné, že před námi tudy od německé okupace nikdo nešel. Jako bychom vstupovali do starověké hrobky.“

Za chvilku už jsme s Chrisem pelášili dál. Tedy, Chris pelášil a já ho následoval. On prošlapával a razil cestu, zatímco já jsem měl co dělat, abych s ním udržel tempo. Jsem o deset let mladší než Chris a myslel jsem si, že mnohem lépe trénovaný – bylo pro mě tedy pokořující přijmout skutečnost, že mě tenhle šedesátiletý správce sociálních služeb, který nikdy netrénuje a  vypadá, jako by se nejlíp cítil v  pohodlném křesle s nedělními novinami, může při stoupání do kopce zahanbit svou vytrvalostí a hbitostí.

„To musí přijít samo,“ pokrčil Chris rameny. Vážně? Právě to jsem jel na Krétu zjistit.

Staří Řekové říkali Krétě „Odštěpek“, a když začne vaše letadlo klesat

– 18 –

k  přistání a  po zemi pod vámi ani stopa, poznáte proč. Zrovna když si pomyslíte, že se letadlo zřítí do moře, pilot nahne stroj a  ostrov se zničehonic objeví, na pobřeží zpěněný, jako by se právě vynořil z hlubin. V přístavu za letištěm se tyčí pochmurná kamenná pevnost z šestnáctého století, památka benátských časů, která jen posiluje dojem, že procházíte branou času a vstupujete do světa dávno minulých dob.

Krétě se říká ještě jinak, „Ostrov hrdinů“, na což jsem přišel jen náhodou. Hledal jsem informace o Feidippidovi, antickém řeckém poslu, který inspiroval moderní maraton, a  narazil jsem na zvláštní zmínku o moderním Feidippidovi jménem George Psychundakis, lépe známém pod přezdívkou „Šašek“. Šašek byl fascinující postava. Když Hitlerovy síly vpadly na Krétu, přes noc se proměnil z ovčáka v posla, který běhal přes hory a nosil zprávy odboji. George zvládl věci, kterých by se zalekl leckterý olympionik: šplhal po zasněžených srázech s  třicetikilovým batohem na zádech, uběhl za noc skoro sto kilometrů a  nepozřel při tom nic než vařené seno a přechytračil gestapácké komando, které ho obklíčilo. George ani neměl vojenský výcvik; byl to pastýř žijící ospalým, poklidným životem – do dne, kdy se nad jeho domovem rozevřely německé padáky.

Do té doby jsem považoval tajemství dávných hrdinů jako Feidippidés za zpola mytické nebo ztracené v propadlišti času, jenže tady byl normální muž, který tytéž kousky opakoval po 2500 letech. A nebyl jediný: George osobně vyprávěl příběh o  jiném pastýři, který sám zachránil ženy a děti z celé vesnice před německým masakrem. Němci, hledající zbraně, pojali podezření, když zjistili, že všichni muži jsou pryč a žádná z žen nepromluví. Německý velitel nechal ženy nastoupit do řady, aby je popravil. Zrovna když chtěl rozkázat „Pal!“, jeho lebka explodovala. Pastýř jménem Kostis Paternakis přispěchal z lesa na pomoc, právě včas, aby stihl ze čtvrt míle zamířit. Zbylí Němci se rozprchli – a padli přímo do náruče partyzánům, kteří dorazili Kostisovi v patách.

„Pořád mi to připadá jako jeden z  nejpůsobivějších okamžiků celé války,“ vyprávěl jeden britský člen odboje, jemuž mlčenlivost statečných žen zachránila život. Je to tak strhující příběh, že snadno zapomeneme, co bylo v  sázce. Kostis byl nucen ignorovat pud sebezáchovy a ovládnout hněv, paniku a vyčerpání, když musel zklidnit divoce bušící

– 19 –

srdce a zamířit. Nebyl to jen akt odvahy, ale také vítězství přirozeného hrdinství

a fyzického sebeovládání.

Čím déle jsem zkoumal krétský odboj, tím víc podobných příběhů jsem nacházel. Existoval opravdu americký středoškolák, který bojoval po boku rebelů za nepřátelskou linií? Kdo byl hladovějící vězeň, jenž uprchl ze zajateckého tábora a stal se mistrem odvety zvaným „Lev“? A především: co se skutečně odehrálo, když se parta podivínů pokusila propašovat německého velitele z  ostrova? I  nacisti si uvědomovali, že na Krétě je čekají úplně jiné boje. V den, kdy byl odsouzen k smrti za válečné zločiny, nevinil Hitlerův náčelník štábu za svůj osud norimberské soudce. Nevyčítal svým jednotkám, že prohrály, ani Führerovi, že ho nechal na holičkách. Vinil Ostrov hrdinů.

„Neuvěřitelně silný odpor Řeků fatálně zpozdil německý útok na Rusko o měsíc nebo dva,“ bědoval generál Wilhelm Keitel krátce před tím, než ho odvedli k šibenici. „Kdyby nedošlo k tomu dlouhému prostoji, válka by dopadla jinak... a dnes by tu seděli jiní.“

A nikde v Řecku nebyl odboj tak důvtipný, pohotový a vytrvalý jako na Krétě. Z čeho tedy čerpal?

Byly časy, kdy by tato otázka nepředstavovala žádnou záhadu. Po velkou část lidských dějin národy neponechávaly hrdinské umění náhodě; bylo to multidisciplinární úsilí zaměřené na optimální výživu, ovládnutí vlastního těla a psychické zocelování. Hrdinské dovednosti se studovaly, praktikovaly a zdokonalovaly, přecházely z rodičů na děti a z učitelů na žáky. Umění hrdiny nespočívalo ve statečnosti; šlo o to, být natolik schopný, že statečnost už nepředstavovala problém. Cílem nebylo padnout za dobrou věc, ale vykoumat, jak vůbec nepadnout. Achillovi, Odysseovi a ostatním antickým rekům se myšlenka na smrt ani trochu nezamlouvala a  rvali se o  každou vteřinu života. Jedinou šancí hrdiny, jak získat nesmrtelnost, bylo zapsat se do paměti lidí jako šampion, a šampioni neumírají tupě jako mouchy. Všechno to závisí na schopnosti uplatnit nesmírné zásoby síly, vytrvalosti a bystrosti, jejichž existenci si spousta lidí ani neuvědomuje.

Hrdinové se naučili, jak využít vlastní tělesný tuk coby zdroj energie a nespoléhat na dávky cukru, jak to dnes dělá většina z nás. Naše tělo

– 20 –

zhruba z  pětiny tvoří zásoba tuku; nejkvalitnější energie, připravená ke spálení a dostupná v takovém množství, že zlezete horu, aniž byste

potřebovali sousto jídla – pokud ovšem víte, jak z ní čerpat. Tukový metabolismus je prakticky zapomenuté tajemství vytrvalců, ale když ho někdo vzkřísí, výsledky jsou ohromující. Mark Allen, nejlepší triatlonista všech dob, prorazil, teprve když objevil způsob, jak spalovat tělesný tuk namísto sacharidů, což znamenalo revoluci v jeho přístupu ke sportu a dovedlo ho k šesti ironmanským titulům, umístění na stupních vítězů skoro v  každém závodě kariéry a  v  roce 1997 i  k  titulu „Nejzdatnější muž světa“.

Hrdinové také nebyli žádné hory svalů; spíš spoléhali na úspornou, efektivní sílu fascií neboli povázek, houževnaté pojivové tkáně, která v  těle funguje jako guma. Bruce Lee byl průměrný student bojových umění, když ho začalo fascinovat Wing Chun, jediné bojové umění vytvořené ženou. Wing Chun je založeno na smrštění povázky, ne na síle svalů. Lee ovládl sílu fascií tak mistrně, že dovedl k dokonalosti úder na délku palce – skoro neznatelnou ránu pěstí, jíž dokázal odmrštit dvakrát tak těžkého muže na druhou stranu místnosti. Fascie je všem dostupný a  téměř nevyčerpatelný zdroj síly. Právě díky ní dokážou masajští válečníci při svých rituálech vyskakovat do výše hlavy, fascie je základem řeckého pankratia a brazilského jiu-jitsu, dvou obranných stylů, které patří k těm nejúčinnějším na světě.

Hrdinové se museli stát mistry nepředvídatelného. Trénovali svou amygdalu praktikováním „přirozeného pohybu“, což býval jediný způsob pohybu, který jsme znali. Pokud chtěli lidé přežít, museli být schopni probíhat krajinou, ohýbat tělo podle překážek ležících v cestě, skákat beze strachu a dopadat přesně na správné místo. Kdysi, na počátku

20. století, se francouzský námořní důstojník jménem Georges Hébert pustil do studia přirozeného pohybu; sledoval, jak si děti hrají – běhají, šplhají a perou se –, a začal chápat důležitost spontaneity a improvizace. Když byli později Hébertovi žáci podrobeni testům síly, rychlosti, mrštnosti a vytrvalosti, vyrovnali se elitním světovým desetibojařům.

Proto Řekové nečekali, až se objeví hrdinové; raději si vychovali svoje vlastní. Přivedli k  dokonalosti výživu hrdiny, která potlačuje hlad, zvyšuje sílu a mění tělesný tuk v účinné palivo. Vyvinuli techniky, jak

– 21 –

ovládnout strach a návaly adrenalinu, a naučili se čerpat z pozoruhodné skryté síly elastických tkání těla, které jsou mnohem silnější a efektivnější než svaly.

Před více než dvěma tisíci let seriózně pracovali na tom, aby probudili spícího hrdinu, jenž se skrývá v nitru každého z nás. A pak zmizeli.

Nebo možná ne. Když začal Rick Riordan, učitel na základní škole v  texaském San Antoniu, přemýšlet o  problematických dětech ve své třídě, zničehonic ho napadlo něco ztřeštěného. Možná ty divoké děti nebyly hyperaktivní, možná to byli jen hrdinové na nesprávném místě. Koneckonců – chování, které se dnes tlumí Ritalinem a zaznamenává do třídnice, v jiných dobách platilo za známku velikosti, počáteční projevy skutečného šampiona. Riordan si s tou myšlenkou pohrál a představil si, co by z toho mohlo vzejít. Co kdyby silné, průbojné děti raději přesměroval než odrazoval? Co kdyby pro ně existovalo místo, venkovní tréninkový tábor, pojatý jako hřiště, kde by mohli dát volný průchod všem těm přirozeným instinktům a běhat, zápasit, šplhat, plavat a zkoumat? Jmenoval by se Tábor poloviční krve, rozhodl se Riordan, protože to přece jsme – napůl zvířata a napůl vyšší bytosti, na půli cesty mezi těmito póly a lavírujeme mezi nimi. Riordan začal psát a vytvořil postavu neklidného chlapce z rozvrácené rodiny, Percyho Jacksona, který dorazí do tábora v lesích a mění se s tím, jak učitelé v jeho nitru odhalí olympionika, tříbí ho a vedou.

Riordanova vize školy pro hrdiny opravdu existuje – jen je po kouskách rozsetá po celé zeměkouli. Z dovedností zbyly střípky, ale s trochou snahy je vypátráte všechny. Ve veřejném parku v  Brooklynu se bývalá baletka vnoří do křoví a vrátí se s taškou stejných superpotravin, kterými se živili i staří Řekové. V Brazílii někdejší plážový prodavač cetek oživuje ztracené umění přirozeného pohybu. A  v  arizonském polopouštním zapadákově zvaném Oracle tichý génius zmizel do pouště poté, co naučil pár vynikajících sportovců – a  s  nimi, světe div se, i  Johnnyho Cashe a Red Hot Chili Peppers – dávnému tajemství, jak využívat tělesný tuk.

Ale nejlepší tréninkovou laboratoří ze všech byla jeskyně v  horách za nepřátelskou linií – kde během druhé světové války banda řeckých pastýřů a mladých britských amatérů spřádala plány, jak si poradit se stovkou tisíců německých vojáků. Nebyli od přírody silní, profesionálně

– 22 –

vycvičení ani proslulí svou odvahou. Byli to hledaní muži, určení k okamžité popravě. Jenže jim hladovka prospívala. Pronásledovaní a štvaní sílili. Objevili v sobě tak samozřejmé hrdinství, že se rozhodli

jít v šlépějích největšího hrdiny ze všech, Odyssea, a pokusit se o vlastní verzi trojského koně.

Byla to sebevražedná mise – tedy pro každého, kdo neovládl určité staré umění.

– 23 –

KAPITOLA 4

Když přišel Hitler k moci, Churchill nepoužil logický úsudek, ale plně

se vcítil do situace, jako to uměl jen. Právě to jsme potřebovali.

C. P. Snow, vědec a šéf válečné špionáže,

v přednášce „Věda a vláda“ na Harvardu roku 1961

o č t y ř i r o k y d ř í v e byl osud Anglie zpečetěn. Této skutečnosti čelil Winston Churchill, když roku 1940 převzal funkci ministerského předsedy.

„Doneslo se nám, že Herr Hitler má v plánu obsadit Britské ostrovy,“ oznámil Churchill. Právě v  tu chvíli velitel tankových oddílů Erwin Rommel útočil na Lamanšský průliv se svou proslulou „Divizí duchů“. Takovou přezdívku si Rommelova jednotka vysloužila nadpřirozenou rychlostí, s níž se hnala nepřátelským územím – jednou urazila skoro dvě stě mil za jediný den –; byla tak rychlá, že by Rommel mohl vtrhnout do Londýna do čtyřiadvaceti hodin poté, co by vjel na britské pobřeží.

Jedinou nadějí Anglie byla očividně kapitulace. Na každé anglické letadlo měl Hitler tři, na každého britského vojáka dva své. Dravé skupiny německých ponorek a  magnetické miny proměnily kanál La Manche v smrtící past, která ochromila flotilu Královského námořnictva ze čtyřiceti torpédoborců jich zbylo pouhých jedenáct. Britští vojáci

byli zničení a  téměř neozbrojení; desítky tisíc jich padlo do zajetí nebo zemřelo, přeživší zahazovali zbraně i  výstroj a  prchali. Naproti tomu německé jednotky byly tak disciplinované, urputné a plné euforie, že Hitler dokonce chtěl, aby zvolnily a  nevysilovaly se příliš rychlým postupem.

„Pánové, sami jste viděli, co to bylo za trestuhodnou bláhovost, pokoušet se bránit toto město,“ pravil Hitler, když se procházel po dýmajících pozůstatcích Varšavy, již bombardování proměnilo v krajinu zlých snů plnou sutin a  rozkládajících se mrtvol a  jejíž starosta byl

– 24 –

odvlečen do Dachau. „Jen bych si přál, aby jistí státníci v jiných státech, kteří zjevně chtějí z celé Evropy učinit druhou Varšavu, měli příležitost spatřit skutečnou tvář války stejně jako ji vidíte vy.“

Jenže Churchill znal skutečnou tvář Hitlera. Během prvních chaotických měsíců náporu nacistů bylo jen málo lidí, kteří tak rychle jako Churchill dokázali proniknout válečným dýmem a pompou Třetí říše a nahlédnout do srdce muže, který za vším stál. Pokud se domníváte, že máte co do činění se státníkem, jako jste vy, varoval Churchill členy Parlamentu, nebo tvůrcem impéria, či dokonce tuctovým megalomanem, děláte hroznou chybu. Válka pro Hitlera nepředstavovala prostředek, jak dosáhnout něčeho vyššího; sama byla to největší, co znal.

„Nacistická moc,“ pravil Churchill, „čerpá sílu a zvrácené potěšení z  perzekuce.“ Její představitele, ty „odpudivé muže“, strach a  bolest sexuálně vzrušovaly. Podle Hitlerových vlastních slov byl nejúžasnějším dnem jeho mladého života jeden z nejtemnějších dnů historie: byl

„zachvácen bouřlivým nadšením“, když se dozvěděl, že vypukla první světová válka. „Padl jsem na kolena a  ze srdce přetékajícího radostí děkoval nebesům.“ V roli vojáka desátník Hitler zbožňoval morbidní svět boje ve frontové linii; nechtěl se nechat evakuovat ze zákopů, třebaže měl stehno roztržené šrapnelem, a když se po uzdravení vrátil zpátky, první noc samým vzrušením nemohl spát, a tak pochodoval sem a tam s baterkou a probodával bajonetem krysy, než ho kdosi trefil botou a řekl mu, ať toho kouká nechat.

„Když se podíváme na nevídanou zášť a vynalézavou agresi, kterou náš nepřítel vykazuje,“ varoval Churchill, „můžeme se s naprostou jistotou připravit na neotřelé úskoky a brutální, zrádné manévry všeho druhu.“

Proto se Churchill vytasil se svým vlastním inovativním manévrem.

Jednalo se o nový způsob boje, Churchill tedy chtěl nový druh bojovníka:

osamělé fantomy, kteří měli svou vynalézavostí a nezávislostí otestovat

„nepsané zákony války“, jak se Churchill vyjádřil, a rozpoutat chaos takového rozsahu, jakého se jim zamane. Britská armáda byla v početní i silové menšině, ale možná mohli vyrovnat síly tím, že zaměstnají celé německé regimenty pronásledováním jediného muže. Nebo jediné ženy. Případně jediné ženy, která v případě jednoho rekruta byla ve skutečnosti

– 25 –

mužem. Kdykoliv se německý voják pokoušel zavřít oči a usnout, Churchill chtěl, aby ho sužovaly – a pronásledovaly – smrtící stíny.

Pro takové operace nemohl využít ostřílené vojáky; každý, kdo byl fyzicky schopen boje, byl potřeba na bojišti. Místo toho začala Churchillova nová operace rekrutovat básníky, profesory, archeology – kohokoliv zcestovalého, kdo se uměl orientovat v cizích zemích. Když se dva profesoři ve středních letech dozvěděli o Churchillově plánu, byli tak unešení, že se vzdali svého statutu odpůrců války z  přesvědčení a rozhodli se bojovat. Pro britské akademiky to bylo ztělesnění jejich vysněného světa. Četli klasiky jako komiksy; vyrůstali na Plútarchových Životopisech – „Bibli hrdinů“, jak prohlásil Emerson – a dospívali ponoření do dobrodružství Odyssea či Richarda Lvího Srdce a Sigurda Drakobijce. Chápali, že ve starém Řecku mohl výsledek celé války záviset na výkonu jednoho či dvou výjimečných jedinců.

Ale počkat. Britské vedení bylo v šoku. Hodlá Churchill opravdu nasadit proti nejkrutějším zabijákům na planetě tyhle podivíny? Nacisti právě roznesli na kopytech armády devíti evropských národů, a Churchill na to odpoví... tímhle? To nejsou přepadové jednotky, oponoval Churchillův generál, ale chodící pohroma. Pokud je nezradí falešný pas a  směšný přízvuk, zradí je vesničané; jakmile shodí tyhle potrhlíky za nepřátelskou linii, nezbude jim než hledat potravu a úkryt právě u těch lidí, kteří je s  nejvyšší pravděpodobností udají. Jaký by měl rolník, jemuž míří do obličeje puška člena SA, důvod nevyměnit život Brita za svůj vlastní? Churchillovi dobrodruzi nebudou mít kam utéct, jestli je nepřítel začne pronásledovat, a žádnou naději, pokud je chytí. Nikdo je neodvede do zajateckých táborů s pravidelnými návštěvami Červeného kříže jako jiné válečné zajatce; budou je bít a mučit, až vykřičí všechna tajemství, která vědí, a pak je na místě odstřelí.

Jenže Churchill se nenechal zviklat. Málo se ví, že zamlada byl Chur-chill sám jednou takovou chodící pohromou. Nedá se říct, že by byl

„z těsta, z něhož se dělají gladiátoři“, poznamenal později autor jeho biografie The Last Lion (Poslední lev), William Manchaster. „Jako churavý, nemotorný a  slabý hoch s  bledýma křehkýma rukama děvčete, který šišlal a maličko při mluvení zadrhával, se stal tečem šikany. Spolužáci ho bili, zesměšňovali a  bombardovali kriketovými míčky. Roztřesený

– 26 –

a ponížený se schovával v blízkém lese.“ Mladý Winston měl tak daleko k chlapáctví, že snesl jen hedvábné spodní prádlo a i v zimě musel spát nahý v hedvábném povlečení. „Mám tak vetché tělo,“ stýskal si, „že mě vyčerpají i drobné starosti všedního dne.“ Nicméně postupem času se Churchillovi podařilo proměnit z šikanovaného chudáčka ve šviháckého válečného zpravodaje a důstojníka armády, který se později s pověstným doutníkem v koutku a buldočí neústupností stal ochráncem svobody Velké Británie. Churchill si byl jistý, že když to dokázal on, dokážou to i jiní outsideři.

A jeho outsideři mu věřili – protože někteří z nich už viděli opravdového superhrdinu z masa a kostí. Stačilo se zadívat z okna a počkat na Thomase Edwarda Lawrence – vítěze soubojů s dýkami, přemožitele zlosynů, náčelníka pouštních banditů –, až si to pofrčí Dorsetem na velké motorce Brough Superior. Lawrence z Arábie nebyl pouze jejich idol, ale také evoluční vzor, návod na proměnu, kterou prošel od nich k sobě. Kdysi ze začátku první světové války byl T. E. Lawrence stejný nepraktický knihomol jako teď oni; coby akademik z Oxfordu s postavou prepubertální dívky a nechutí k drsným sportům, natožpak rvačkám, měl Lawrence původně za úkol kreslit mapy a vojenské poštovní známky a na bojišti si počínal tak zoufale, že ho jeden nadřízený propustil jako „nadutého mladého osla“, který „by potřeboval pořádně nakopat“.

Pak se cosi stalo. Lawrence odjel do pouště; a vrátil se někdo jiný. Ten tam byl „mužíček v hedvábné košili“, jak se Lawrence sám popsal; místo něj přijel válečník v turbanu, s tureckou šavlí po boku, na prsou jizvy po kulkách a na rameni otlučenou pěchotní pušku se zářezy za každého zabitého. Nikdo nečekal, že bude ještě naživu, neřkuli velet bandě arabských nájezdníků. Lawrencovi se podařilo sešikovat příslušníky nomádských kmenů v údernou jednotku na velbloudech, a tu vedl do bleskových útoků na síly osmanské říše. Doktorand z Oxfordu najednou dokázal

naskočit na uhánějícího velblouda, vrhat po pronásledovatelích hořící dynamitové patrony a zmizet v písečné bouři, načež se objevil o tisíc mil jinde cválaje od pokroucených zbytků dalšího vlaku, který padl za oběť jeho sabotáži. Tentýž plukovník, jenž chtěl nakopat Lawrence do jeho nadutého pozadí, nyní žasl nad jeho „udatností a kuráží“ a Lawrencovi

– 27 –

nepřátelé mu složili ještě větší poklonu: Turci vypsali na jeho dopadení, živého či mrtvého, odměnu patnácti tisíc liber, což by dnes odpovídalo více než půl milionu dolarů.

Kdesi v divočině Lawrence přišel na kloub jednomu tajemství. Vrátil se v čase, do místa, kde hrdinové nepocházeli z jiného rodu – byli jen jinak vychovaní. Byli to obyčejní lidé, kteří ovládli neobyčejné dovednosti, kteří zjistili, že když získají přístup k určitému souboru prvotních znalostí, dokážou podávat výkony s pozoruhodnou výdrží, silou, odvahou a chytrostí. Antičtí Řekové to věděli; celá jejich kultura byla založena na předpokladu, že každý v sobě má špetku božské podstaty. Kdo se chtěl stát hrdinou, musel se naučit, jak myslet, běhat, bojovat a mluvit – ba dokonce jíst, spát a plížit se – jako hrdina.

Což byla výborná zpráva například pro jednookého archeologa jako John Pendlebury nebo mladého umělce bez halíře v  kapse, jako byl Xan Fielding, či toulavého bohéma a  básníka, jímž byl Patrick Leigh Fermor – tři muže, jejichž osudy se propletou na Krétě. Churchill možná nabízel takovým vyvrhelům rozsudek smrti – a v mnoha případech to tak i dopadlo –, také jim však nabízel nový život. Jestliže se Lawrence z Arábie naučil umění hrdinů, mohli se mu naučit i oni.

Tohle byla jejich šance.

– 28 –

KAPITOLA 5

Správný muž na správném místě je ničivá zbraň.

Motto amerických zvláštních jednotek

m ý m l a w r e n c e m z a r á b i e – osobou, která mi poprvé ukázala, že hrdinství je dovednost, nikoli vlastnost –, byla žena středního věku s velkými kulatými brýlemi, která řídila malou základní školu a školku na pensylvánském venkově. Druhého února 2001 byla Norina Bentzelová ve své kanceláři, když se jakýsi muž s mačetou pokusil zaútočit na její svěřence. To, co se pak událo, jsem slyšel už před deseti lety, teprve dnes však začínám rozumět odpovědi na jednu otázku:

Proč to nevzdala?

Jak se může dvaačtyřicetiletá ředitelka školky a školy, která si nikdy nepřičichla ke rvačce, postavit nepříčetnému armádnímu veteránovi a zápolit s ním – neúnavně, holýma rukama, vysoká jen 160 centimetrů –, když se po ní ohání ostřím, které dokáže přeseknout větev? Je pozoruhodné, že tak houževnatě vzdorovala, ale skutečnou záhadou zůstává, jak vydržela, když si musela velmi rychle uvědomit, že nemá sebemenší šanci. Protože to je nepříjemná pravda o  hrdinství: zkouška nezačne, když jste připravení, ani neskončí, když se unavíte. Nemáte oddechový čas, rozcvičku ani přestávky na záchod. Může vás zrovna bolet hlava nebo na sobě nebudete mít ty správné kalhoty nebo se ocitnete – tak jako Norina – v sukni a botách na nízkém podpatku ve vestibulu školy a začne po vás téct vlastní krev.

Michael Stankewicz byl učitel společenských věd na jedné baltimorské střední škole, v němž poté, co ho opustila třetí manželka, začal vřít hněv a  paranoia. Surové výhrůžky ho stály zaměstnání, byl hospitalizován a  nakonec vězněn. Po propuštění sebral mačetu a  rozjel se do školy, kterou kdysi navštěvovaly jeho nevlastní děti – North Hopewell-Winterstown Elementary v ospalém, venkovském okrese York v Pensylvánii.

– 29 –

Chvilku před obědem Norina Bentzelová náhodou pohlédla z  okna a uviděla, jak kdosi

vklouzl dovnitř předním vchodem za matkou se dvěma dětmi. Šla zjistit, kdo to je, a spatřila cizího člověka, který se rozhlížel po budově školky.

„Promiňte, pane,“ oslovila ho Norina. „Můžu vám pomoci, hledáte někoho?“

Stankewicz se obrátil a z levé nohavice vytasil mačetu. Ohnal se po Norinině krku, o chlup minul a usekl jí plastovou jmenovku pověšenou okolo krku. Její hlavou proběhla smutná a podivně jasně formulovaná myšlenka: V okolí není nikdo, kdo by mi pomohl. Byla v tom sama. To, co udělá v následujících několika vteřinách, rozhodne, kdo ze školy vyjde živý.

Norina mohla vykřiknout a  utéct. Mohla se schoulit do klubíčka a škemrat o milost, nebo skočit po Stankewiczově zápěstí. Místo toho překřížila ruce před obličejem do tvaru X a ustupovala. Stankewicz se dál rozháněl mačetou a sekal ji, ale Norina rány přijímala, ani na chvíli z  něj nespustila oči a  nedovolila mu přiblížit se k  ní víc a  srazit ji na zem. Vedla ho od tříd po chodbě směrem ke své kanceláři. Podařilo se jí vklouznout dovnitř, zastrčit západku dveří a posekanou, zkrvavenou rukou spustit krizový alarm.

O vteřinu se zpozdila. Když se alarm spustil, některé děti ze školky právě vycházely ze třídy. Stankewicz se za nimi pustil. Sekl učitelku do ruky, jedné holčičce uťal ohon a jednomu chlapci zlomil ruku. Děti utíkaly ke kanceláři, kde se Stankewiczovi opět postavila Norina. Mačeta se zasekla hluboko do jejích rukou a odsekla jí dva prsty. Norina vypadala zneškodněná, a tak se Stankewicz otočil, aby našel nové oběti – a v ten moment Norina skočila. Sevřela ho do medvědího objetí a z posledních sil se držela, zatímco on sebou tloukl a házel a –

Cink.

Upustil mačetu. Školní zdravotnice ji popadla a  honem odnesla schovat do vestibulu. Stankewicz se dopotácel ke stolu, Norina mu stále visela na zádech. Za chvíli se už blížily sirény a  rychlé kroky. Norina ztratila skoro polovinu krve, ale stačili ji odvést do nemocnice včas a zachránit jí život. Stankewicz se vzdal.

– 30 –

Ve dnech po útoku často padala slova „štěstí“ a „odvaha“, ale ze všech faktorů byly právě tyhle dva ty nejméně podstatné. Odvaha vás dostane do šlamastyky; nemusí vás z ní ovšem nutně vysvobodit. A pokud váš

protivník neuklouzne a  neupadne, přemoci chlapa s  mačetou není žádná šťastná náhoda. Norina Bentzelová přežila, jelikož učinila řadu rozhodnutí, okamžitě a pod nesmírným tlakem, a jejich správnost znamenala rozdíl mezi životem a smrtí.

Když překřížila ruce a couvala, instinktivně zaujala přesně takovou pozici, jakou doporučuje pankration, dávné řecké umění zápasu bez pravidel, které později ve druhé světové válce uplatnila „Svatá dvojčata“ – Bill Sykes a William Fairbairn –, jejichž techniku boje zblízka používají zvláštní jednotky dodnes. Norina nezačala zběsile klopýtat ani zbrkle nevyrazila do slepé uličky, ale účelně couvala. Kdyby se nechala zaplavit adrenalinem, vyčerpala by své zásoby energie a  zůstala by útočníkovi vydaná napospas. Takhle došly síly Stankewiczovi, takže Norina mohla počkat na svou příležitost a chopit se jí.

Co se síly, hmoty a zuřivosti týče, útočník měl nad Norinou jednoznačnou převahu. Proto se nepustila do souboje svalů, ale našla lepší řešení. Využila své fascie neboli povázky, vláknité pojivové tkáně, která pod kůží obaluje naše tělo. V  horní polovině trupu se přes hrudník pne pás fascie od jedné ruky k druhé. Když Norina sevřela paže kolem Stankewiczova těla, uzavřela smyčku z povázky. Udělala ze sebe lidské laso – v zásadě spoutala Stankewiczovy paže silným gumovým kabelem a neutralizovala jeho sílu.

Aby se ovšem cokoli z toho mohlo uskutečnit, Norina musela nejdřív ovládnout svou amygdalu: část mozku podmiňující strach. Amygdala pátrá v dlouhodobé paměti a zkoumá, jestli se něco, co jste zažili v minulosti, podobá tomu, oč se chcete pokusit teď. Jestliže najde shodu, můžete směle do toho: svaly se uvolní, tepová frekvence stabilizuje, pochybnosti zmizí. Jenže pokud amygdala nenajde záznam o tom, že byste řekněme někdy slezli z vysokého stromu, vyvine nátlak na nervovou soustavu, aby operaci zrušila. Právě amygdala vede lidi k tomu, že radši uhoří, než aby stoupli na hasičský žebřík, nebo se utopí, když odmítají uvolnit ruce sevřené kolem plavčíkova krku. Proto je tak těžké naučit se

– 31 –

jezdit na kole, když je vám pět let, ale tak snadné se rozjet po pětileté pauze. Jakmile se něco naučíte, amygdala tuto činnost rozezná a  dá vám zelenou. Amygdala nepřemýšlí, jen reaguje. Nedá se přechytračit, jen vytrénovat.

Amygdalu většiny z nás, bez ohledu na naši sílu a odvahu, by bizarnost útoku mačetou úplně vykolejila, takže bychom zůstali stát jako solný sloup. Norina geniálním způsobem našla strategii, která byla v souladu s  jejími schopnostmi: neuměla se prát, ale uměla objímat. Obepnout ruce kolem něčího těla byl tak známý pohyb, že její smyslový systém neprotestoval. Norině se to objetí podařilo, protože jí zablesklo: nemůže sice překonat Stankewiczovo běsnění, ale možná by ho mohla uklidnit.

„Objala jsem vás,“ řekla Michaelu Stankewiczovi z lavice svědků v den jeho soudu, „abych vás utišila.“

Stankewicz na ni zíral. Pak neslyšně vyslovil „Děkuju“ a byl odveden, aby si odsloužil svůj trest odnětí svobody na 264 let.

Jak se tedy připravit na útok maniaka s mačetou?

Když tu otázku vyslovím, zní hloupě a vzhledem k okolnostem i skoro nemístně. Jsem v Norinině škole a od útoku uplynul jen necelý rok. Ale Norina o téže otázce sama přemýšlela.

„Pojďte, promluvíme si venku,“ navrhne mi. Je laskavá a srdečná, tak okouzlená dětmi, že i  po sedmnácti letech pedagogické praxe ráda tráví volné chvíle tím, že sleduje děti, jak o přestávce pobíhají. Paže má pokryté rozvětvenými jizvami. Po čtyřech rekonstrukčních plastických operacích se rukám vrátila dost velká část jejich původních funkcí, ale už jako by to nebyly její ruce – má je pořád tak studené a  strnulé, že i za teplého podzimního odpoledne svírá hřejivé sáčky. Ale může zase držet za ruku manžela a děti a hrát na svůj altový saxofon na srazech pochodové kapely Penn State Blue Band a cuchat vlasy školákům, kteří se k nám hrnou, jakmile nás na hřišti zahlédnou.

Norina vypráví, že jakkoliv zvláštně to zní, byla tenkrát připravená. Musela. Byla klidná, racionální, silná. Nepanikařila a nepřipravovala se na smrt. Procházela své možnosti a plánovala další postup. Její reakce nebyly nahodilé, ale přirozené a řízené. Dokonce tak řízené, že cítila, jako

– 32 –

by ji „někdo shora vedl“. Ale prakticky vzato ji vedlo její nitro: věděla, co dělat, a její tělo vědělo, jak to provést.

„Jestli mě chcete nazvat hrdinkou, protože chráním tyhle děti, tak klidně, ale to dělám v  práci každý den,“ říká Norina. To je zajímavá stopa. Zachovala klid proto, že celý život působí jako učitelka, která se naučila zůstat nad věcí, když se situace vyostří? Udržela s útočníkem oční kontakt, protože tak dennodenně řeší spory s vztekajícími se dětmi a  nabroušenými rodiči? Byla to náhoda, že její ruce vylétly do téže pozice, ve které desítky let cvičila na saxofon, a že také uměla odrážet rány a bránit se oběma rukama?

Stačí pár minut s Norinou na hřišti, a pochopíte, proč byla schopná v boji o tyhle děti položit život. Co ovšem zůstává záhadou – a nejvíc pro Norinu samotnou –, je otázka, proč vyhrála.

„Fascinuje mě, jak zřídka dnes samotní hrdinové chápou své vlastní hrdinství,“ vypráví Earl Babbie, Ph. D., emeritní profesor behaviorální psychologie na Orange County’s Chapman University, který se ve svém výzkumu zaměřuje na hrdinské činy. „Vsadím se, že nenajdete jediný příklad člověka, který by o sobě řekl: ‚Ano, jsem hrdina.‘ Před pár lety namířil únosce v  letadle pistoli na pasažéra. Stevard se postavil mezi zbraň a  cestujícího a  prohlásil: ‚To budete muset nejdřív zabít mě.‘ Později se tento stevard bránil: ‚Ne ne, já přece nejsem žádný hrdina.‘“

„A  já jsem si pomyslel: Prokristapána! Jestli se tohle nepočítá jako hrdinství, tak co už?“ pokračuje Babbie. „Nemyslím, že je to skromnost. Myslím, že jsou spíš zmatení.“

Babbie si vysnil experiment, který by moc rád provedl. „Kéž by šlo zpovídat hrdiny den předtím, než pro někoho riskují život,“ přeje si.

„Vsadím se, že nenajdete jedinou osobu, která vám s určitostí řekne, co by dělala v  život ohrožující situaci.“ Ba naopak: Babbie zjistil, že umění hrdinů bylo opomíjeno tak dlouho, že většina lidí má problém o něm byť jen debatovat. Rád v hodinách předčítá skautskou přísahu a sleduje, jak se studenti kroutí, když přijde pasáž se slovy věrný, spolehlivý, nápomocný a přátelský.

„Ctnosti si dneska nikdo neváží a  u  takzvaných morálních vůdců

– 33 –

jsme viděli tolik pokrytectví, abychom úspěšně pochybovali o  tom, jak nám doporučují jednat,“ říká Babbie. „Ale na nějaké hlubší úrovni stále instinktivně obdivujeme hrdinské chování, ačkoli prohlašujeme, že nám připadá cizí, a dále nás to pudí jednat podle hrdinských zásad, které údajně nemáme.“

Nad hrdiny si lámal hlavu i Charles Darwin. Darwin obrovsky obohatil vědu tím, že veškerý život zredukoval na čistou matematiku: vaším jediným cílem na Zemi je rozmnožování. Veškerá činnost a instinkty jsou hnány evoluční potřebou mít děti a zanechat za sebou pokud možno co nejvíc kopií sebe sama. Z tohoto pohledu hrdinské chování nedává smysl. Proč dobrovolně lézt hrobníkovi na lopatu, když nemáte žádnou záruku, že se to biologicky vyplatí? Umřít pro vlastní děti: chytrá volba. Umřít pro cizí? Genetická sebevražda.

Nezáleží totiž na tom, kolik mužných, zdravých hrdinů vychováte; na vymazání celého vašeho pokolení stačí jediný sobecký parchant s vydatným sexuálním apetitem. Děti Sobeckého parchanta se budou mít dobře a rozmnoží se, zatímco děti Táty hrdiny nakonec následují příklad svého otce a ze samého obětování pomřou. „Ten, kdo raději obětuje život jako mnozí divoši, než by zradil své druhy,“ uzavírá to Darwin, „za sebou často nezanechá potomky, kteří by jeho ušlechtilý charakter zdědili.“ Jestliže tedy přírodní výběr eliminuje přirozené hrdinství, proč hrdi

nové stále existují?

Andrew Carnegie z toho byl celý nesvůj zrovna jako Darwin. Ocelový baron devatenáctého století vybudoval své jmění díky schopnosti číst lidskou povahu, ale hrdinství byla osobnostní odchylka, které nemohl přijít na kloub. Když Carnegie ve třinácti letech přijel ze Skotska do Spojených států, neměl ani vindru, žádné pořádné vzdělání a jen se štěstím získal práci v železničním depu; ale šikovnost, s jakou manipuloval těmi nejbezohlednějšími žraloky své doby – včetně nechvalně proslulého

„lidožrouta“ J. P. Morgana –, urychlila jeho vzestup na špičku ocelářského průmyslu. Chtěl peníze, a tak tvrdě pracoval a dobře riskoval. Žádné vúdú. Jenže jak si vysvětlit, že se někdo namáhá a riskuje ještě víc, a zadarmo?

Carnegieho hrdinové tak fascinovali, že po nich začal pátrat. Roku

1904 založil Carnegieho fond pro hrdiny, který sloužil stejnou měrou

– 34 –

k výzkumu jako k odměňování. Nárok mají jen ryzí altruisté, ne hasiči, policisté nebo rodiče zachraňující vlastní děti. Každý rok fond sbírá příběhy o hrdinských činech z celé země, třídí je podle pohlaví, regionu, věku a typu události a odměňuje finanční částkou samotné hrdiny nebo jejich pozůstalé. Carnegie se brzy doslechl o Thelmě McNeeové, dospívající dívce, která skočila ze střechy svého bytu do sousedního domu

zachváceného požárem, aby vysvobodila dvě děti, které se nemohly dostat z plamenů. Nominována byla Wava Campredonová, sedmdesátiletá žena z Nového Mexika, která i přes četná zranění odháněla dva zuřivé psy motykou, aby ochránila souseda. Mary Blackové, pětadvacetileté ženě v domácnosti z Oregonu, „překážely čtyři sukně“, přesto se dvakrát vrhla do rozvodněné řeky a zachránila dvojici tonoucích sester.

Byla v tom nějaká logika? Carnegie nemohl přijít na to, jestli se dívá na reprodukovatelný model chování, nebo pouze na sled šťastných náhod, kdy se ta pravá osoba objevila na pravém místě, v některých případech vyzbrojená motykou. Protože kdyby dokázal z hrdinského chování vyextrahovat nějaký vzorec – umění – Bože můj! Zapsal by se do dějin jako jeden z největších mírotvůrců světa, jménem vyslovovaným se stejnou úctou jako jméno Kristovo. Jakmile se ze všech stanou ochránci, kdo zůstane bez zastání? Každá třída bude mít svého hrdinu nebo hrdinku, jako je Norina Bentzelová, každá domácnost svou Thelmu McNeeovou a každé nábřeží svou Mary Blackovou. Carnegie měl pověst rváče s boxerem na ruce, ale v jádru byl pacifista a věřil, že násilí je nemoc, kterou by někdo – možná dokonce on sám, Carnegie – mohl vyléčit.

Jenže nakonec to vzdal. Carnegie i nadále odměňoval hrdiny, třebaže jim nikdy neporozuměl. „Neočekávám, že pomocí tohoto fondu podnítím nebo vytvořím hrdinství,“ připustil, „neboť dobře vím, že hrdinské jednání je impulzivní.“

Impulzivní. Tady udělal Carnegie chybu.

Carnegie a Darwin byli muži vědy, ale problém řešili jako básníci.

Oběť... zradit... ušlechtilý... impulzivní...

To vše jsou slova hodnotící úmysl, nikoli popisující chování. Carnegie a Darwin dumali nad myšlenkami a pocity – otázkou proč? –, když se

– 35 –

měli soustředit na jednání, na tvrdá fakta: jak? Detektivové si taky zkraje vyšetřování nezačnou lámat hlavu s  motivem, věčnou cibulí, kterou můžete loupat donekonečna, a stejně se k ničemu nedobrat. Nejdřív si ujasněte, co někdo udělal, a pak možná zjistíte proč.

Tak na to šli staří Řekové. Přisoudili hrdinům ústřední místo ve své mytologii, která přes všechny ty legendy o božských svárech a kouzelných proměnách stále vyniká mezi světovými náboženstvími jako ta nejpragmatičtější. Místo aby se klaněli světcům a  zázrakům, Řekové uctívali řešitele problémů a  ryzí praktičnost. Chápali rozdíl mezi hrdinským jednáním a  impulzem a  vymysleli prostý test o  dvou krocích, jak je rozeznat:

Udělal/a bys to znova? A dokázal/a bys to?

Héraklés neměl jen jeden úkol; měl jich dvanáct, a nádavkem spoustu dalších malých neoficiálních úkolů. Odysseus měl taky pěkně nabitý program: nejenže přišel na způsob, jak vyhrát Trojskou válku, ale aby se probojoval zpátky domů, musel ještě přelstít, přemoci a předstihnout tajfuny, válečníky, čarodějky, Kyklopa, síly podsvětí a  svody sexuální bohyně. Atalanta, jedna z mála řeckých hrdinek, ukázala chlapcům, že dokáže přeprat pár zhýralých kentaurů, porazit legendárního zápasníka, pomoci Iásonovi získat zlaté rouno a dopadnout monstrózního kalydónského kance. Perseus, „vynikající dovednostmi v mnoha oblastech, od umění rybařit po zacházení s mečem“, musel z hlavy vymyslet plán, jak useknout hlavu Medúze a nenechat se přitom proměnit v kámen, a následně zachránit nahou princeznu spoutanou v řetězech před mořskou obludou.

Naštěstí se našel muž, který ze všech těch šílených dramat dokázal vyvodit přesná, jasná pravidla chování: Plútarchos, veliký řecký arbitr všeho hrdinského. Plútarcha fascinovalo hrdinství stejným způsobem, jako jaderné fyziky fascinuje uran: viděl v  něm fantastické přírodní superpalivo, mocné, dostupné v hojném množství a jen čekající na to, až ho někdo využije. Plútarchos strávil svůj život analyzováním hrdinských činů a  vzal to zeširoka: věřil, že i  legendy mají kořeny v  opravdových událostech, a tak studoval skutečné příběhy i povídačky, římské dějiny a řecké mýty. V době, kdy byl připraven napsat své velkolepé dílo, Životopisy slavných Řeků a Římanů, slyšel všechno, takže jste ho ničím nemohli

– 36 –

oslnit; nešetřil ani ty nejmilovanější hrdiny, pokud šlápli vedle.

Zrekonstruoval životy Alexandra Velikého a  Julia Césara; odhalil slabiny Perikla – vynikajícího taktika, který nicméně zapletl Atény do Peloponéské války – a fatální chybu Pyrrha, toho „blázna naděje“, který zavinil strašlivé porážky, kdykoli jeho představivost přerostla přes hlavu jeho moci. Plútarchos obdivoval Romula, vlčicí odkojeného zakladatele Říma, že zůstal věrný svému skromnému původu a  choval se laskavě k  osmi stům milenek. Zato nenechal nit suchou na Théseovi, přemožiteli Mínótaura v labyrintu; jen proto, že někdo zabíjí netvory a kazí plány tyranům, ještě nemá právo páchat sexuální zločiny. „Pochybení v podobě znásilňování žen u Thésea nelze v žádném případě omluvit,“ kárá ho Plútarchos. „Lze mít za to, že tyto činy byly vykonány svévolně a z chlípnosti.“

Plútarchos odvedl tak pozoruhodnou práci, že se Životopisy neboli Paralelní životy staly příručkou hrdinů moderních dějin. „Byly mým svědomím,“ prohlásil na adresu knihy francouzský král Jindřich IV., „a  našeptávaly mi mnoho dobrých nápadů a  zásad, jak jednat a  jak spravovat své záležitosti.“ Životopisy pečlivě četli i  Abraham Lincoln, Teddy Roosevelt, George Patton a John Quincy Adams. Když se Anglie vzpamatovávala po první světové válce, řídila se právě biblí hrdinů. „Plútarchovy Životopisy daly vzniknout heroickému ideálu alžbětinského věku,“ uznal C. S. Lewis.

A  Plútarchos je naučil následující: Hrdinové se zajímají o  druhé. Pravé hrdinství, jak ho chápali v antice, nespočívá v síle, neohroženosti, dokonce ani v odvaze. Jde o soucit.

Když Řekové vytvářeli ideál hrdiny, nevybrali si slovo, které znamená „umře v  boji“ nebo „kosí padouchy“. Místo toho zvolili výraz ήρως (n e b o l i hérós) – „ochránce“. Hrdinové nejsou dokonalí; jejich rodiči jsou bůh a smrtelník, a tak ustavičně kolísají mezi dvěma osudy. Co je posouvá k  velikosti, je společník, lidská spojka, která pomáhá nachýlit jazýček vah k  síle soucitu. Empatie, jak Řekové věřili, je zdrojem síly, nikoli změkčilosti; čím více se poznáte v druhých a napojíte se na jejich trápení, tím lepší máte přístup k vytrvalosti, moudrosti, lstivosti a odhodlání.

Skoro nezničitelný Achilles měl svého věrného přítele Patrokla. Odysseus vybojoval svou největší bitvu s dvěma věrnými pastevci po boku.

– 37 –

I Superman, který nebyl ani zčásti člověk, měl kolem sebe rád Jimmyho Olsena. Héraklés měl bratra-dvojče a  zbožňujícího synovce, a  když šlo opravdu do tuhého, vždycky tu byl jeho nejlepší kámoš Théseus. A  samozřejmě – chytrý klukovský detektiv Encyclopedia Brown měl ráznou Sally Kimballovou. Společník hrdinovi poskytuje šanci, aby nahlédl do své duše a čerpal sílu ze své nejslabší stránky, ne té nejsilnější. Musí si připomínat, že ačkoliv v jeho žilách koluje krev boha, v srdci je stále člověkem. Není Titán, který by spolknul nemluvně, aby se dostal z bryndy, ani bůh, který nikdy nezemře. Má jen jednu příležitost stát se nesmrtelným – ve vzpomínkách a příbězích vděčných a inspirovaných lidí.

Musí se tolik soustředit na lidskost, že to v něm vzbudí jeho božskou část.

Můžete doufat, že tyto hrdinské dovednosti vzejdou z impulzu nebo

„šlechetného charakteru“. Nebo můžete následovat příklad Sparťanů, kteří šli přímo ke zdroji: na Krétu. Zakladatel Sparty, Lykúrgos, se tam vydal, aby nasál inspiraci, a Kréta v něm zanechala tak silný dojem, že s  sebou zpátky propašoval přestrojeného Kréťana, jehož vydával za básníka a  tajně z  něj chtěl udělat nejvlivnějšího zákonodárce Sparty. Společenský kodex Sparty je „do velké míry kopií toho krétského,“ poznamenává Aristotelés v Politice, a jeho charakteristický duch se pozděj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist