načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Taková je vražda - Ann Granger

Taková je vražda

Elektronická kniha: Taková je vražda
Autor:

Meredith Mitchellovou navštíví její přítel z dob, kdy pracovala jako konzulka. Toby ale nepřišel, aby vzpomínal na staré časy – potřebuje pomoc Mereditina snoubence superintendanta Alana ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 293
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Zdeňka Zvěřinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1076-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Meredith Mitchellovou navštíví její přítel z dob, kdy pracovala jako konzulka. Toby ale nepřišel, aby vzpomínal na staré časy – potřebuje pomoc Mereditina snoubence superintendanta Alana Markbyho. Alison Jennerová, Tobyho příbuzná, dostává anonymní dopisy spojené s případem, který se odehrál před pětadvaceti lety. Soud sice Alison zbavil obvinění, že zavraždila svou tetu, ale někdo má zjevně stále pocit, že by za to měla platit. Markby se zprvu nechce do případu plést – koneckonců se snaží s Meredith plánovat svatbu –, ale když se vyšetřování nenávistných dopisů změní v pronásledování vraha, musí být přípravy odloženy. S pomocí inspektorky Campbellové, nové posily týmu, rozplétá Markby dávnou záhadu a její děsivý odkaz.

Zařazeno v kategoriích
Ann Granger - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Taková je vražda

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Ann Granger

Taková je vražda – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ANN

GRANGER

T A K O VÁ J E

V R A Ž DA

P ra ha 2018


Přeložila Zdeňka Zvěřinová


Pro všechny čtenáře,

kteří příběhy Mitchellové a Markbyho

celá léta sledovali



7

1. KAPITOLA

Na rohožce ležely tři obálky. Pošťák je sbezstarostností člověka, jenž netuší, co z jeho činu vzejde, prohodil

otvorem ve dveřích a s hlasitým túrováním pneumatik

v drobném štěrku rychle odjel. Stará černá labradorka

Betsy strkala do nových přírůstků čenichem apodezřívavě je očichávala. Když k ní po chodbě pomalu došla

Alison, fenka na ni tázavě upřela znepokojené hnědé oči,

zakňučela a nejistě zavrtěla ocasem.

Ví to, pomyslela si Alison. Cítí, že s tou poštou souvisí něco špatného, i když netuší, o co jde. Lidi se dajíoklamat, ale pes nikdy.

Spustila ruku a dotkla se psí hlavy. „Klid, Betsy.“

Zvíře se nechalo zčásti uchlácholit, o něcoradostněji zavrtělo ohonem, a když se Alison sehnula proobálky, šťouchlo ji hlavou do kolene. Jedna obálka, hnědá a dlouhá, byla úřední – jestli znamená potíže, Jeremy si s nimi poradí. Druhá vypadala, že je od nějakéspolečnosti nabízející kreditní karty, takže všechny problémy s ní spojené budou opět obyčejné a všední. Ta třetí byla menší, bílá a čtvercová, s natištěnou adresou a jménem paní Alison Jennerové. Alison se rozbušilo srdce. Měla pocit, že se proměnilo v kámen, který jí klesá do břicha. Na chvíli se jí zatočila hlava a podlomila se jí kolena. Sedla si na podlahu vedle Betsy do tureckého sedu, jako by se chystala k jógové meditaci. Chvíli na obálku jen upírala oči, dokud pes nepřitiskl vlhký čenich k jejímu uchu a pak ho váhavě neolízl.

ANN GRANGER

To ji vytrhlo z omámení, pronikavá hrůza ji však ne­ opouštěla. A ani obálka. Další dopis, pomyslela si. Ne, prosím! Jenže přicházely stále, stále a stále...

Na několik vteřin se zděšení změnilo v hněv namířený proti pisateli. „Jak se odvažuješ tohle mi dělat?“vykřikla nahlas do tiché prázdné chodby. Betsy zvedla hlavu a znepokojeně svraštila chlupaté čelo. „Na to nemášprávo!“ Slova se kolem ní odrážela ozvěnou.

Až teď si uvědomila, jak je její vztek nesmyslný. Zvedl se jí žaludek a do úst jí stoupla nahořklá kyselá žluč,která ji pálila v krku a měla ohavnou chuť. Donutila sepolknout. Zvedla všechny obálky, vyškrábala se na nohy a se psem v patách zamířila zpátky do jídelny. Křičet bylo nejen zbytečné, ale hlavně nebezpečné. Co kdyby jiuslyšela paní Whittleová?

V místnosti bylo chladno a poměrně šero. Do této části domu se sluneční světlo nedostalo dřív nežodpoledne. Nablýskaný dubový rozkládací stůl byl posnídani sklizený. V současné době toho s Jeremym k snídani

moc nejedli, dali si jen topinku a hrnek kávy. Stůl patřil

mezi starožitnosti, které Jeremy získal už hodně dávno,

ještě než se s ním Alison seznámila. Tmavá deska se

starými škrábanci a nerovnostmi pravděpodobněpamatovala mnoho krizových situací. Je to až děsivé,pomyslela si Alison, čeho všeho jsou neživé předměty narozdíl od lidských bytostí svědky. Hodila dvě obdélníkové

obálky na stůl a malou čtvercovou převrátila meziprsty. Alespoň že Jeremy není doma. Vzal si auto a odjel

do Bamfordu něco zařídit.

Nevěděl o těch dopisech a ani se o nich dozvědět ne­ musí. Chtěl by v té věci něco podniknout, ale ať by zvolil jakékoliv řešení, všechno by se tím jen zhoršilo. Otevřela obálku a vytáhla z ní složený potištěný arch papíru. Nenávistné věty jí připadaly důvěrně známé. Jen málokdy se lišily víc než v několika slovníchobraTAKOVÁ JE VRAŽDA

tech. I když jich nebylo mnoho, vyvolávaly v nínesmírnou bolest a strach.

ZABILA JSI JI. ZAVRAŽDILA JSI FREDU KEMPOVOU.

MYSLELA SIS, ŽE TI TO PROJDE, ALE JÁ TO VÍM A BRZY

SE TO DOZVĚDÍ VŠICHNI. DOSTANEŠ, CO SI ZASLOUŽÍŠ.

PROLITÁ KREV KONEČNĚ DOJDE SPRAVEDLNOSTI.

„Proč mi to děláš?“ zašeptala Alison. „Nenávidíš mě? Ale kvůli čemu? Co jsem ti udělala? Kdo jsi? Znám tě? Považuju tě za přítele, vídáme se, žertujeme a večeříme spolu? Nebo jsi někdo úplně cizí?“

Bylo by mnohem lepší, kdyby ta jedovatá slovapocházela od někoho neznámého. Zrada přítele a pomyšlení, že ji tímto způsobem mučí někdo, komu věří, bylynesnesitelné. Alison připadalo, že konečně chápe, proč byla Jidášova zrada tak strašlivá. Byl to druh sedící u stolu. Uměla si představit, jaké utrpení musela jeho lestzpůsobit. Patří pisatel těchto dopisů také mezi jejíusměvavé známé?

Hlavou jí prolétla další otázka. „Jak o tom víš?“ ze­ ptala se. „Nikdo z okolí o tom nemá ani tušení. Stalo se to před pětadvaceti lety a daleko odsud. Pověděl ti to někdo? Kdo a odkud se to dozvěděl? Nebo sis pře četl zprávu v zažloutlých novinách, kterými kdysi někdo vyložil zásuvku? Tehdy mi bylo třiadvacet! Jsem, a itehdy jsem byla, nevinná. A teď se mě snažíš donutit, abych zaplatila za něco, co jsem neudělala!“

Zničí ten dopis stejně, jako to udělala s ostatními. Ale přijde další a příště se k němu možná Jeremy dostane jako první. Samozřejmě ho neotevře, pokud budeadresován jí. Ale nejspíš se jí zeptá, od koho je, a Alison mu bude muset lhát. To nechtěla. Zatím, aby se ténutnosti vyhnula, vymýšlela důmyslné způsoby, jak se dostat k poště dřív než on. Protože v současnosti jezdil pošťák

ANN GRANGER

čím dál později, polovinu dopoledne s nastraženýmaušima čekala na zvuk pneumatik poštovní dodávky,řidičovo veselé pohvizdování a klapnutí dopisní schránky.

Někdy, když bylo pěkné ráno, se vymluvila, že vezme

Betsy na procházku, aby si na listonoše počkala.Táhla neochotného starého psa po ulici, dokud seneobjevila malá červená dodávka a Alison ji cestounezastavila. Nemohla to ovšem dělat každý den, aniž by vyvolala

podezření. Pošťák byl mladý a už tak mu její chovánínejspíš připadalo zvláštní. Četla to z jeho zmatenéhovýrazu. Pravděpodobně všem kolegům v depu vykládal, že ta

ženská v Overvale House je praštěná. Ale lepší když se

budou šířit historky o její výstřednosti, než aby sedovtíil, že se ve skutečnosti děsí obsahu příchozí pošty. Byl

velmi mladý a možná i zvědavý. Tak by se o existenci

těch dopisů dozvěděli i ostatní. Jenže jak dlouho toještě potrvá? Unaví se pisatel nakonec hrou na kočku a na

myš? A co udělá potom? Prostě s tím přestane, nebo svou

informaci skutečně zveřejní, jak vyhrožuje?

Znovu ji přepadla nevolnost. Položila dopis na stůl, kde jeho dokonalá běloba znepokojivě kontrastovala sezčernalým dubovým dřevem, a rozběhla se na toaletu, kde křečovitě dávila do záchodové mísy, dokud jinerozbolela bránice. Celá hořela a potila se. Ve snaze dát se trochu do pořádku si šplíchla studenou vodu na obličej a osušila se ručníkem. Pohlédla do malého zrcadla a usoudila, že i když jí na tvářích naskákaly skvrny, jinak vypadácelkem normálně, přinejmenším pro Jeremyho.

Jeremy! Nechala dopis na stole a manžel se brzy vrátí. Alison se rozběhla do jídelny.

Pozdě. S hlavou v záchodové míse neslyšela, že přijel. Stál u stolu a držel bílý papír. Jakmile vešla, zvedl ho.

„Jak dlouho už to sakra trvá?“

* * *


11

TAKOVÁ JE VRAŽDA

Byl čtvrtek, přesněji řečeno Zelený čtvrtek. Po obědě si

Meredith Mitchellová sklidí stůl na ministerstvuzahraničí, odjede na velikonoční svátky a vrátí se až vúterý. Ta představa ji rozradostnila. Celý týden bylo pěkné

počasí a při troše štěstí to tak zůstane i během krátkého

volna. Budou mít s Alanem čas, aby odpočívali,povídali si o domě, který kupují, i o tom, co bude obnášet jeho

rekonstrukce. Zbaví se pracovního stresu. Obapotřebují pauzu. Polly, s níž se dělila o prostornou kancelář, už

na druhém konci místnosti balila. Meredith sáhla dopřihrádky, kde na tenkou složku dopadaly sluneční paprsky.

Ještě sprovodí ze světa tuhle poslední a taky bude moci

odejít.

Světlo náhle něco zastínilo. Někdo stál před jejímstolem. Zvedla hlavu.

„Toby!“ vykřikla. „Kde ses tu tak najednou vzal?“

„Přiletěl jsem z Pekingu,“ odpověděl Toby Smythe. „Právě mi tam skončila služba. Teď jsem na skok doma, než mě přesunou jinam. Přinejmenším doufám,“ jeho obličej se zachmuřil, „že mě někam umístí. Dnes ráno jsem jim to říkal. Nechci navěky ztvrdnout vlondýnském kanclu jako ty.“

To nevyznělo zrovna zdvořile, ale byla to pravda. Už nějakou dobu seděla za stolem, vlastně od návratu z Jugoslávie, kde před několika lety pracovala jakokonzulka. Teď však zůstávala trčet v této místnosti.Jugoslávie, tak jak ji znala, se rozpadla a Meredith sezdálo, že paralelně s ní skončila i její kariéra. Navzdory opakovaným žádostem jí nebylo nabídnuto žádnédlouhodobé místo v zámoří, jen několikatýdenní záskoky za někoho, kdo onemocněl, nebo v naléhavýchpřípadech na výpomoc. Nejdřív jí to hodně vadilo, protože předpokládala, že k tomu, aby jí takhle přistřihlikřídla, existuje důvod, který se však nikdy nedozví. Někde někomu zkřížila cestu nebo si možná vysloužila pověst

ANN GRANGER

nespolečenského suchara, a to její nadřízeníneměli rádi. Teď se však situace úplně změnila. Už necítila

žádnou potřebu „utéct ze země“, jak její touhu pracovat

v zahraničí vždycky popisoval Alan Markby. Alan si

nepřál, aby odjela. V duchu se usmála a vzápětívěnovala úsměv i Tobymu.

„Nevadí mi, že jsem v Londýně,“ vysvětlila mu. „V létě

se budu vdávat.“

Toby sebou teatrálně trhl a zvedl ruce dlaněmi od sebe. „Snad si nebereš toho fízla, se kterým se už léta taháš?“

„Jmenuje se Alan,“ opravila ho Meredith upjatě, „což bys měl dobře vědět! A netahám se s ním.“

Polly na druhé straně místnosti se rozesmála a Me­ redith cítila, jak její hněv slábne. Nemělo smyslnechávat se rozhodit něčím, co Toby řekl nebo udělal. Toby byl zkrátka Toby, a navíc dnes začínaly velikonoční svátky.

„Takže už nemám naději?“ Melodramaticky vzdychl a Polly se zachichotala.

„Nikdy jsi žádnou neměl,“ uzemnila ho Meredith. „Ale ráda tě vidím.“

„Nemohl jsem sem přijít a nenavštívit tě.“ Toby se

opřel rukama o stůl a naklonil se k ní. „Napadlo mě,

že jestli se hned nevrháš zpátky do náruče pana Poldy,

mohli bychom si zajít na oběd.“

„Jestli mu budeš říkat pan Polda, tak na tozapomeň!“

„Promiň. No tak, pojďme si dát něco k snědku.Slibuju, že ho už nepočastuju žádným hanlivým výrazem. Můžeme probrat, co je nového, popovídat si o starých časech a...“ Toby krátce zaváhal. „Vlastně jsem rád, že jste s Markbym pořád spolu, protože mám menšíproblém. Tedy ne já, ale jeden můj přítel. Možná by mu Markby dokázal poradit.“

TAKOVÁ JE VRAŽDA

Zavrtěla hlavou. „Jestli má tvůj přítel opletačky se zákonem, měl by se obrátit na právníka. Alan není žádná tetička Sally. A pokud je to opravdu případ pro policii, postup je jednoduchý. Ať zajde na nejbližší po­ licejní stanici a s někým si tam promluví. Alan se stejně nemůže plést do práce jiným okrskům, a kdyby šlo oněco vážného, co ho zavede mimo vlastní rajon, domluvil by se s tamějším policejním sborem. To ale kvůlimenšímu problému tvého přítele dělat nebude! Vždyť to víš, Toby.“

„Nic takového,“ ohradil se Toby. „Odehrává se to v Markbyho revíru, a proto je on ideální volbou.“

Meredith vzdychla. Toby nebyl Alanův oblíbenec, ani

když všechno plynulo hladce. Instinktivně cítila, že jeho

prosba o pomoc nepadne na úrodnou půdu. Ale Toby tam

stál, s nadějeplným výrazem se na ni díval a byl to starý

přítel. Člověk by měl staré přátele podporovat. Prohlížela

si ho. Nikdy nedbal na upravený zevnějšek. Podle toho,

jak zmuchlaný měl oblek, v něm nejspíš letěl domů. Ale

Toby obvykle v obleku necestoval, takže si hopravděodobně zmačkal v kufru. Horní knoflíček u košile měl

rozepnutý a kravatu uvázanou dobrých pět centimetrů

pod ním. Meredith si najednou uvědomila, že je opravdu

moc ráda, že ho vidí.

„Samozřejmě s tebou na oběd půjdu,“ souhlasila. Toby, možná duchem stále v Pekingu, ji vzal dorestaurace v čínské čtvrti. Bylo tam plno a servírky pobíhaly sem a tam. Díky ruchu a šumu konverzace nebylo těžké promluvit si mezi čtyřma očima.

„Blahopřeju k vaší blížící se svatbě,“ pronesl, když si objednali. „Myslím to vážně. Ale co tě přimělo změnit názor? Vím, že tvůj přítel se ženit chtěl, ale tys na mě dělala opačný dojem.“

ANN GRANGER

„Nezměnila jsem názor. Jen mi chvíli trvalo, než jsem si to nechala projít hlavou.“

Potřebovala k tomu hodně dlouhou dobu.Představa, že se vdá a usadí, ji v minulosti děsila. Alejakmile bylo všechno rozhodnuto, pochybnosti se kupodivu vytra tily.

„Říkala jsi, že se ta velká událost uskuteční v létě?“ zeptal se Toby. „Rád bych si samozřejmě zatančil na tvé svatbě, ale doufám, že mi do té doby najdou nové místo. Ne, promiň, to nevyznělo dobře. Ale víš, jak to myslím. Jestli budu někde v Evropě, můžu si na chvíli odskočit domů, pokud jsem ovšem zván.“

„Jsi zván. Vybrali jsme letní datum, protože dřív nestihneme opravit dům. Kupujeme bamfordskou faru. Církev ji už dávno chtěla prodat a Alan po ní vždycky toužil, hlavně po zahradě. Je ale v hrozném stavu, takže potřebujeme předělat kuchyň a koupelnu, vyměnitelektrické vedení a vymalovat od sklepa až na půdu. A až se do toho pustíme, určitě se objeví nějaká další závada. Jako vždycky.“

„Co uděláte s farářem?“

„James se stěhuje do bytu v cihlovém domě na sídlišti. Jeho nadřízení se domnívají, že tam bude mít blíž kfarníkům, nebo v to alespoň doufají, i když James tomu moc

nevěří. Jeho hospodyně paní Harmanová šla do důchodu.

Je neuvěřitelně stará, nikdo neví, kolik jí je, jako by to

snad bylo státní tajemství. Ale konečně pověsila zástěru

na hřebík a James se o sebe musí postarat sám. V novém

domě s vestavěnou kuchyňskou linkou a zahrádkou

o velikosti poštovní známky to zvládne mnohem líp,

takže jsou všichni spokojení. Protože ale odmítámtábořit v domě, který je vzhůru nohama a kde nahoru a dolů

po schodech neustále proudí davy dělníků, pořádzůstávám ve svém řadovém domku v Bamfordu a Alan má

taky svůj dům. Obě nemovitosti jsou na prodej, takže


15

TAKOVÁ JE VRAŽDA

pokud ji jeden z nás prodá, přestěhuje se k tomudruhému. Jestli uspějeme oba, asi se budeme muset utábořit

mezi kbelíky s barvou.“

„Já bydlím pořád v Camdenu,“ prohodil Toby, když před ně uštvaný číšník položil jídlo a chvatně odběhl. „V dnešní době bych ten byt už nezaplatil. Stál byneuvěřitelnou sumu.“

Meredith popostrčila garnáta hůlkami a namočila ho do sladkokyselé omáčky.

Toby se zakousl do křupavé kachny. „Všichni něco řeší, a to mě přivádí k mému problému, respektive kproblému mého přítele.“

„Hele, Toby,“ zarazila ho Meredith energicky. „Ve skutečnosti jde o tebe, takže to přestaň svádět naimaginárního přítele. Je to hloupé a nedovolím ti, abys mi věšel bulíky na nos. To zaprvé. A zadruhé ti neslibuju, že Alana požádám, aby se na to podíval. Sdělím ti jen svůj názor, jestli pro tebe má nějakou cenu.“

„Dobře,“ souhlasil Toby. „Opravdu se to netýká mě, na mou duši. Dotyčná osoba je můj příbuzný – JeremyJenner, otcův bratranec. Když jsem byl kluk, říkával jsem mu strýček Jeremy, ale teď je pro mě zkrátka Jeremy. Pracoval v nadnárodních společnostech, kde vydělal balík, a na důchod se odstěhoval na venkov kousek od Bamfordu, kde teď ze svých nečestně získaných příjmů žije.“

„Vážně je získal nečestně?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsou to naprosto poctivé peníze, pokud ovšem nepatříš mezi odpůrce globalizace. Pak bys ho pravděpodobně považovala za třídníhonepřítele. Ale Jeremy je rovný chlap. Má za manželku moc milou ženu, jmenuje se Alison. Je mladší než on, ještě jí nění padesát. Jemu je dost přes šedesát, alenevypadá na to.“

„Chápu. Tak o co jde? Zdá se, že se mu daří dobře.“

ANN GRANGER

„Vlastně se to netýká přímo jeho, ale Alison.“

Meredith zasténala. „Je to čím dál lepší!“

„Hned jak jsem se vrátil do Anglie, zavolal jsem mu,“ pokračoval Toby nerušeně. „Chtěl jsem se sejít spřáteli, a abych byl upřímný, doufal jsem, že z něj vymámím pozvání na velikonoční víkend. Opravdu mě pozval. Ale taky jsem ho musel dvacet minut poslouchat, jak mi hučí do ucha, že Alison postihla velká nepříjemnost.“

„Poleze to z tebe ještě dlouho?“ obořila se na nějMeredith.

„Ne, vydrž, zkrátím to. Staroušek byl zjevněnešťastný, to mi věř, a taky pořádně nabroušený. Alison zřejmě dostává anonymní dopisy a on na to právě přišel.“

„Měl je odnést na policii,“ prohlásila Meredithokamžitě.

„Mají jen tenhle jediný, protože ostatní spálila. Hned to dopoledne ho odnesl na místní stanici, ale s tím, jakou to vyvolalo odezvu, nebyl vůbec spokojený. Protopůsobil tak rozčileně, když jsem s ním mluvil. Tvrdil, že jsou to malí nezdvořáci a budižkničemové.“

„Malí?“ opakovala Meredith a přemýšlela, jestli ho v okolním hluku dobře slyšela. „Myslel tímbezvýznamní? Nebo že nejsou vysocí?“

„To druhé. Jeremy se domnívá, že v dnešní dobězřejmě při náboru policistů slevují z požadované výšky. Ti v Bamfordu jsou podle něj prakticky trpaslíci. Prýnedělají dobrý dojem.“

„Obávám se, že tvého bratrance Jeremyho k Alanovi nepustím!“ prohlásila Meredith. „Jestli mu tohle řekne, Alan vyletí z kůže.“

„Přiznávám, že starý Jeremy si nebere servítky,“přiustil Toby. „Asi za to můžou léta, kdy předsedalsprávním radám průmyslových korporací. Je zvyklý udílet rozkazy a dívat se, jak se jeho přisluhovači divnepřetrhnou, aby každý jeho povel vyplnili. Nejspíš těmpolTAKOVÁ JE VRAŽDA

dům udělal kázání a oni ho pak zdvořile vyzvali, ať

vypadne.“

„A je to jasné. K Alanovi nesmí ani na krok!“prohlásila Meredith rázně.

„Počkej! K Markbymu se tak chovat nebude, protože to je ta správná sorta.“

„Správná sorta?“ Garnát vypadl z Mereditiných hůlek zpátky do omáčky. „Co to proboha je?“

„Markby je superintendant, ne? Takže má vysokou hodnost. Jeremy je zvyklý jednat s vysoce postavenými lidmi. Markby chodil do soukromé školy, chová sezdvořile k ženám a nosí vyleštěné boty. Dokonce je, jak si vzpomínám, i hodně vysoký. Dost na to, aby uspokojil Jeremyho představu, jak má vypadat správný policista. Určitě si padnou do noty.“

„O tom pochybuju! Tvůj bratranec Jeremy mi připadá jako nafoukaný snob.“

„Kdepak, vážně takový není, jen tak po letech vzasedacích síních správních rad vypadá. Je trochukonzervativní, nic víc. A Alison naštěstí není samolibá ani trochu. Je to zlatíčko. Bude se ti líbit.“

„Možná. Ale tvůj bratranec Jeremy se mi rozhodně zamlouvat nebude. Náhodou jsem tak vysoká, že bych v jeho očích určitě splnila nároky na policejního re­ kruta!“

„Nebuď předpojatá,“ zaprosil Toby. „Opravdu je to slušný chlap, ale právě teď je kvůli těm dopisům na dně. Potřebuje pomoc. Věř mi, že kdyby nebyl v zoufalésituaci, nehledal by podporu. Zbožňuje Alison a určitě bynejradši zabil každého, kdo je za ty dopisy zodpovědný. Má slabé srdce a tohle mu neprospívá.“

Meredith se dívala na Tobyho ustaraný obličej.Poškrábal se ve kštici světle hnědých vlasů, ale pohledem ne­ uhnul. V duchu si povzdychla. Od čeho přátelé jsou? Zdálo se, že Toby má o svého neomaleného bratrance

ANN GRANGER

upřímnou starost. Pokusit se mu pomoct bylo tonejmenší, co pro něj mohla udělat.

„Nezmínili se policisté,“ začala, „jestli podobnédopisy neobdržel i někdo jiný v sousedství? Lidé, co takové ohavnosti páchají, často nevraží na celou společnost. Ať je to žena, nebo muž, sednou si a píšou nechutnostikaždému, kdo je napadne. Nakonec se s největšípravděpodobností ukáže, že je to někdo, koho by nikdo nepodezříval.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, dostává je jen Alison, nebo spíš nikdo jiný nic neohlásil. Ale myslíme si, a policie taky, že jsou určené pouze jí, protože to nejsou obvykléanonymní žvásty, sprosťárny ani obvinění z nepřirozeného sexu. Nic takového, žádné obvyklé výplodyzvráceného mozku. Tyhle výhrůžky se týkají konkrétní události v Alisonině minulosti, která se skutečně stala. Proto ji to tolik děsí a Jeremyho jakbysmet. Jen si představ, že ten mizera o ní ví velmi osobní a až dosud soukromouinformaci. Není divu, že ji to tolik sebralo.“

„To vypadá nebezpečněji,“ připustila Meredithvážně. Přemýšlela, jestli jí Toby poví sám, jaká takonkrétní událost je, nebo jestli se ho na to bude muset zeptat. Lidé se často zdráhají odhalit rodinná tajemství, i když jsou nuceni vyhledat pomoc. Jeremy, Alison a Toby však musí pochopit, že nesmí nic skrývat. Pokusila se na to jít oklikou. „Pisatel nežádá o peníze?“

„Ne, alespoň zatím. Pouze Alison obviňuje, pořád dokola, a hrozí, že všechno zveřejní.“

„Kde je ten dopis teď?“

„Mají ho místní poldové. Snaží se na něm najít otisky prstů nebo něco jiného, co by toho lumpaidentifikovalo. Alison šílí při pomyšlení, že si ty informace všichni na stanici čtou. Nepřeje si, aby se to rozkřiklo. Jeremy to ví, pověděla mu to, než se vzali. A já to vím,protože se mi s tím svěřil po telefonu. Ale nikdo jiný v okolí o tom nemá ani tušení, pokud ovšem pisatel nesplní, čím

TAKOVÁ JE VRAŽDA

vyhrožuje, a všem to nesdělí. Kromě toho nevíme, jestli

je to muž, osobně sázím spíš na ženu. Připadá mi, že jim

se to podobá víc.“

„Chceš tím naznačit, že jed je ženská zbraň, ať už v lahvičce, nebo napsaný na papíře? Anonymní dopisy posílá i spousta mužů.“

„Dobře, pracovně o něm můžeme mluvit v mužském rodě. Hele, Alison začíná panikařit. Tvrdí, že jestli jádro těch dopisů pronikne na veřejnost, budou muset prodat dům a odjet pryč. Na venkově žije kdovíjaká sebranka, která má nezdravý zájem o soukromí druhých a klepy se šíří jako požár.“

„Ve městě to není lepší,“ hájila Meredith vesnický ži­ vot.

„Tomu sama nevěříš. Banda lidí v zelených holínkách si potrpí na dekorum a umí být nemilosrdná, pokud si myslí, že mezi ně někdo nezapadá. Na venkově se toho děje tak málo, že tam musíš udržovat společenské styky. Pokud místní někoho vyloučí ze svého středu, může se jít rovnou zahrabat. Ve městě si najdeš nové přátele, protože je tam větší nabídka, dá­li se to tak nazvat. Ale navenkově jsi omezená pouze na sousedy. Jestli obsah těchdopisů vyjde najevo, vyloučí to Alison i starého Jeremyho ze hry. Ve městě je tak rušno, že nikoho netrápí, co dělá jejich soused.“

„Conan Doyle se domníval, že je to naopak.“ Meredith nehodlala v této výměně názorů ustoupit. „Nebo to tak přinejmenším Holmes v jedné povídce řekl. TvrdilWatsonovi, že na venkově nikdo neví, co se děje, protože tam lidé žijí ve velké izolaci.“

Toby o té námitce uvažoval. „Tak či onak, tolikvenkovského klidu a míru člověku neprospívá. Vesničané jsou divní a kdo ví, co mají za lubem?“

„Myslíš si, že někdo z nich odhalil Alisoninotajemství a teď se jí tím chlubí? Ale jak ho zjistil? Jestli se to

ANN GRANGER

dozvíme, možná vypátráme jeho totožnost.“ Meredith se

zamračila. „Ale proč ten člověk Alison vyhrožuje? Jestli,

jak říkáš, by ta informace vyústila ve společenskévyobcování, proč ji všude nerozhlásí, pokud jí chce ublížit?

Místo toho jí jen píše. Jaký to má smysl?“

„Na tuhle otázku neumí nikdo z nás odpovědět.Alison by neublížila ani mouše. Nemá žádné nepřátele.“

„Pokud nejde o špatný vtip, tak jednoho má určitě,“ poukázala Meredith. „Nechala si obálku? Jestli ji pisatel olízl, mohla by tam být stopa DNA.“

„Vidíš? Ty se v takových věcech vyznáš. Věděl jsem, že jsi ta pravá, na koho se mám obrátit.“ Toby se choval jako člověk, který úspěšně zatížil břemenem bedraněkoho jiného.

Jsem nepoučitelná, ušklíbla se Meredith v duchu. Proč jsem mu dovolila, aby mi to hodil na krk? „Ještě něco,“ promluvila. „A je to důležité. Než se rozhodnu, že s tím budu Alana obtěžovat, potřebuju přesně vědět, co se v Alisonině minulosti přihodilo, protože to jesoučást problému. Jsem diskrétní a nikomu to nepovím. Ale chceš po Alanovi, aby zasáhl do kompetence místní policejní stanice a čeřil vlny. Alan má i tak spoustupráce. Potřebuju vědět, že je to opravdu důležité. Promiň, ale jestli Jeremy a Alison přijdou o přátele, mi nestačí. Mimochodem to určitě nebudou přátelé do nepohody.“

Toby přikývl. „Ano, chápu, že to musíš vědět. Varoval jsem před tím Jeremyho.“

„Slíbil jsi mu, že si se mnou promluvíš? Upřímně, Toby...“

Ukončil její pobouření tím, že jí začal vykládat, co se kdysi stalo. Dobře ví, pomyslela si ponuře, že mojezvědavost je silnější než vztek.

„Před pětadvaceti lety stanula Alison před soudem. Shledali, že je nevinná, a porota se na tom shodla. Takže ji neodsoudili.“

20


„Proč to tedy najednou tolik vadí? Proč by se měla bát, že se to sousedé dozvědí? Podle mě jsou venkované mnohem tolerantnější, než si myslíš.“ Meredith seodmlčela. Toby se vyhýbal jejímu pohledu. „Z čeho jiobvinili, Toby?“

„Z vraždy,“ odpověděl prostě.

TAKOVÁ JE VRAŽDA


22

2. KAPITOLA

„Těšil jsem se na velikonoční svátky,“ pronesl Alan Mark­

by a zamračil se na otylého mladíka, který právěprovrávoral kolem jejich stolu. Ze sklenice, kterou nesl,nebezečně blízko nich vyšplíchlo pivo. „A teď mi říkáš, že

v sousedství bydlí ten mamlas Smythe.“

„Přestaň!“ okřikla ho Meredith. „Nedovolila jsem mu, aby ti dával přezdívky, takže si toho ‚mamlaseSmythe‘ nech od cesty. Vlastně je moc milý a srdečný. Jen si musíš zvyknout na jeho smysl pro humor.“

„Opravdu? Zkusím si to zapamatovat. Pokud jde o mě, je to chodící pohroma. Má zhoubný vliv na každého ve svém okolí a hlavně na tebe, když se dostaneš do jeho silového pole. Je jako Jonáš. Jen se podívej, co se stalo, když ti pronajal svůj byt a pak se tam objevil bezohlášení, protože ho z nějaké země vyhostili jako personu non grata. Musela ses přestěhovat k UrsuleGrettonové do karavanu na archeologickém nalezišti, kde bylo až po kolena bláta, a aby toho nebylo málo, taky se to tam hemžilo mrtvolami! Potom si zlomil nohu a ty jsi musela...“

Meredith rozhodila paže. „Přestaň, Alane, prosím! Nohu si nezlomil schválně. A z té země ho nevyhos­ tili proto, že by něco provedl. Bylo to oko za oko, zub za zub. Vykázali jsme jednoho jejich zástupce a onikvůli tomu vyloučili našeho. Náhodou to byl zrovna Toby. Mrzí mě, že ho nemáš rád, ale je to starý přítel...“

„Netvrdím, že ho nemám rád!“ přerušil ji Markby. „Souhlasím, že je to sympaťák. Jen je zkrátka smolař. Jak si vede v práci?“

„Náhodou velmi dobře. Je svědomitý. Dělá, co může, aby pomohl lidem. Teď se snaží pomoct svémubratranci. Toby se neobrátí zády k nikomu v nouzi. V tom se ti,

myslím, podobá.“

„Pch!“ ušklíbl se Markby. Ten výlev plný zvratů ho na

okamžik umlčel.

Byl čtvrtek večer a vyjeli si spolu do restaurace u řeky.

Z místa u okna pozorovali západ slunce, jehož nazlátlé

rudé paprsky se mihotaly na zčeřené vodě.

„Vypadá to jako flitry,“ poznamenala Meredith už dřív, „které jsi koupil, abys doma ozdobil ručněvyrobená přání k Vánocům.“ Doufala, že Alan nebude kvůli Tobymu moc reptat. Přesto očekávala nedostateknadšení a připravila se na něj. Tak či onak se nehodlala nechat odradit. „Setkal ses někdy s Jeremym Jennerem?“zeptala se ho nyní.

„Ne, nevzpomínám si. Ale to jméno jsem slyšel. Vím o Overvale House a znal jsem lidi, kteří tam bydleli před lety. Je to pěkný dům, na dnešní poměry určitě drahý. Ty a já bychom si ho dovolit nemohli. Jenner musí býthodně za vodou.“ Markby zvedl sklenku a dopil zbytek vína. „Dáš si kafe?“

„Ano, prosím.“ Alespoň vypadá, pomyslela si, že je ochotný si o tom promluvit.

„Musím zajít k baru a objednat ho. Za chviličku jsem

zpátky.“

Když odešel, Meredith se opřela, odhrnula si husté hnědé vlasy z obličeje a rozhlédla se kolem sebe. Tato hospoda byla velice stará, což nebylo v Cotswoldsuposetém podobnými budovami nic neobvyklého. Dalšístavení byla buď zbořená, přestavěná, anebo se využívala k jinému účelu, ale tato vesnická hospoda stálefungovala, i když poněkud jinak než dřív. I samotné vesnice se

TAKOVÁ JE VRAŽDA


24

ANN GRANGER

změnily. V chalupách původně určených pro zemědělské

nádeníky žili ambiciózní boháči, kteří k nim přistavěli

hygienická zařízení a domácí kanceláře. Potomcipůvodních chalupníků byli vyhoštěni na sídliště. Novíobyvatelé centra města chtěli starobylou hospodu – ale se všemi

moderními vymoženostmi. Proto, aby se tyto podniky

udržely při životě, se skoro všechny částečně změnily na

restaurace. Pochopitelně existovaly různé varianty.Některé si zachovaly minimální jídelní lístek, jiné jako tato

virtuálně přestaly být místy, kam se lidé chodí jen napít

a popovídat si s přáteli. Starousedlíci by to tunepoznali. Ale aby byla Meredith spravedlivá, mnohé stály na

místech bývalých zájezdních hostinců a i nadálenabízely jídlo a nocleh unaveným utrmáceným pocestným,kteří doklopýtali k jejich dveřím. Takže v zajišťování jídla

plnily původní účel.

Když se Alan vrátil, svěřila se mu se svýmimyšlenkami.

Usmál se na ni. „Tenhle hostinec byl prý zastávkou

středověkých poutníků, kteří mířili do Glastonbury

v jihozápadní Anglii.“

„Opravdu je tak starý?“

Barman jim přinesl kávu, a když se opět vzdálil,Markby prohodil konverzačním tónem: „Takže paní Alison

Jennerová dostává obtěžující poštu?“

„Ano. Podíváš se na to? Vím, že to už má v rukou místní policie, ale Toby se svým problémem spoléhá na tvou pomoc.“

To nevyznělo dobře. Alan měl co dělat, aby potlačil poznámku, která se mu drala na rty. Rozhodil ruce,udeřil dlaněmi do stolu a sykl: „Není to jeho problém, ne? Je to problém té paní. Přesvědčila bys laskavě svéhovelmi dobrého přítele Smythe, že jsem normálnípolicista a žádný Philip Marlowe? Jestli si se mnou chce paní Jennerová o svých potížích promluvit, jsem ochotný ji

TAKOVÁ JE VRAŽDA

vyslechnout. Ale ta žádost musí vzejít od ní. Opravdu se

divíš, proč mě Smythe rozčiluje? Samozřejmě že měrozčiluje. Nepochybuju, že má všechny vynikajícívlastnosti, které mu přisuzuješ, ale znáš staré rčení, že cesta do

pekla je dlážděna dobrými úmysly?“

„Podle mě jsi nespravedlivý,“ prohlásila neústupně.

Markby si ji prohlížel. Kdykoliv zastávala v hádce nějaký názor (a Meredith vždycky nějaký zastávala, což byl jeden z důvodů, proč byl verbální souboj s ní velmi uspokojivou duševní výzvou), měla ve zvyku vystrkovat bradu a vysunovat spodní ret. Ten rys mu připadalroztomilý a zároveň komický. Vždycky jen těžko odolával pokušení ji políbit, ale tady, uprostřed restaurace, ji líbat nemohl. Někteří lidé jsou natolik bohémští, že si na to troufnou, on však mezi ně nepatřil.

„No,“ řekl opatrně, protože věděl, že v tomto bodě ustoupí, ale nechtěl to dát jasně najevo, „jestli za mnou paní Jennerová přijde a já svolím, že se na to podívám, bude to jen proto, že nechci celé velikonoční svátkysnášet tvoje vyčítavé pohledy a poznámky. Netvař se tak ublíženě! Znám tě natolik dobře, že vím, že se nikdy nevzdáš. A doufám, že s Tobym nepřijdete s nějakým šíleným nápadem pátrat na vlastní pěst!“

„To Toby nechce,“ vyhnula se Meredith příméodpovědi.

„Já to nechci! Je to práce pro policii. Nevadí mi, když si o tom popovídám s Jennerovými, ale doufám, že si Toby ani jeho bratranec nemyslí, že to vyřeším za deset minut. Hledání pisatelů anonymních dopisů bývázdlouhavé. Ztrácíme čas tím, že vyšetřujeme každoupodezřelou osobu v sousedství, a nakonec se ukáže, že je to ta milá stařenka, která žije sama s mopsíkem a každou neděli chodí do kostela.“

„Říkala jsem Tobymu něco podobného. Určitě si nikdo z nich nemyslí, že to bude snadné.“ Meredith se

ANN GRANGER

zhluboka nadechla a pokračovala: „Zítra máme přijít na

oběd do Overvale House. Zatím jsem to pozvánínepřijala, jistěže ne! Pochopitelně jsem se tě chtěla nejdřív

zeptat.“

„Mockrát díky!“

„Řekla jsem, že jim hned ráno zatelefonuju a dám jim vědět.“

Alan se ušklíbl, odhrnul si z čela vzpurný chomáč

světlých vlasů a vzdychl. „Vůbec tak nebudu mít čas

seznámit se s prostředím. Nerad se do něčeho vrhám

naslepo. Vím, že jsi mi pověděla, co ti vylíčil Toby, ale

rád bych se na tu starou vraždu podíval, abych věděl, na

co ten nezvaný pisatel naráží. Takže ano, vyřiď jim, že

na oběd rozhodně přijdeme. Chápu, jaké to pro ně je.“ Po

chvíli dodal: „Připadá mi, že je to první krok plánu, jak

Jennerovy vydírat.“

„Podle Tobyho si nikdo o peníze neřekl a Alison na tom trvá. Celkem dostala pět dopisů a čtyři z nichspálila. Ve všech byla stejná výhrůžka, že její tajemství vyjde na světlo.“

Markby nakvašeně zabručel: „Proč je všichni ničí? Po nějaké době stejně přijdou na policii, aby námoznámili, že se stali terčem něčí nenávisti, a když se jichzeptáme, kolikrát se to stalo, začnou se vykrucovat. Nakonec přiznají, že několikrát, ale že všechny dopisy roztrhali a vyhodili nebo spálili. Zvlášť pálení je ve velké oblibě. Jak pak máme něco dělat bez důkazu?“

Bubnoval prsty do stolu a v očích měl zvláštní po hled. I když ho to dopalovalo, ta záhada ho zaujala. „Jest li chce ten starý skandál opravdu zveřejnit a jde mu hlavně o to pošpinit Alisonino společenské postavení, pročrovnou nevystoupí a někomu to neřekne? K čemu tašaškárna s psaním dopisů? Stačilo by pošeptat slovo dosprávného ucha a dosáhl by svého. V jednom má Toby pravdu. V malých společenstvích se klepy šíří jako požár.“

TAKOVÁ JE VRAŽDA

„Toby říká, že se toho Alison bojí. Myslí si, že ji ten někdo nechá chvíli se potit a potom udělá přesně to, čím vyhrožuje. Mně připadá, že to vypovídá oskutečné nenávisti. Ale Toby tvrdí, že Alison je tichá, přátelská a neškodná žena.“ Meredith si všimla Alanovavzdáleného pohledu a pochopila, že sice nepřestane reptat – ale půjde do toho.

„Milá žena, kterou kdysi obvinili z vraždy? Už teď to my dva vidíme ze dvou různých úhlů. Ty mluvíš o nenávisti, já přemýšlím o vydírání. Když má někdo tolik peněz jako pan Jenner, musíme to považovat za motiv. Zatím je ten neznámý o peníze nepožádal, ale udělá to. Zpracovává si je. Až začnou ztrácet hlavu a bude je mít pevně v hrsti, navrhne jednorázovouplatbu a oni na ni, chudáci, přistoupí, aby se ho zbavili. Ale nezůstane jen u jedné. Časem dostanou další požadavek a tak to bude pokračovat dál a dál. Přikláním se kvyděračské teorii.“

„To, o čem mluvíš, nevypadá na stařenku, která žije s mopsíkem a baví se tím, že posílá sousedůmanonymní dopisy,“ namítla Meredith. „Od snahy někoho vylekat k žádosti o peníze je velký skok.“

„To ano, ale někdy člověk začne s nějakým cílem a později původní plán vylepší.“

„Možná by Jennerovi dali vydírání přednost,“ pravila Meredith vážně. „Pomyšlení, že někdo chce tvoje peníze, je snesitelnější, než že tě nenávidí a rád tě mučí.“Zhluboka se nadechla. „Každopádně nechápou, jak se k nim, nebo spíš k Alison, ten darebák vůbec dostal.“

„To nemusí být velká záhada. Soudní přelíčení je dohledatelná záležitost. Kdokoliv mohl narazit na nějakou zmínku nebo zprávu týkající se případu.“

„Ale nevěděl by, že jde o Alison, ne? Protože tehdy se jmenovala Harrisová, říkal Toby. Až posledních deset let je Jennerová. Proč by měl někdo spojovat AlisonJenANN GRANGER

nerovou s Alison Harrisovou? A i kdyby byl v nějakém

časopise článek o přelíčení i s fotografií, za pětadvacet

let se lidi změní. Alison je teď osmačtyřicet. V době, kdy

soud probíhal, jí bylo třiadvacet.“

Markby poslouchal její námitky. Když zmlkla, při­ kývl. „To je pravda. Inspektor Winter v Bamfordu je velmi pečlivý a určitě kvůli těm dopisům udělalvšechno, co je nezbytné. Ale možná záležitost rádpostouí krajskému ústředí, zvlášť pokud se ukáže, že jde o vydírání. V tom případě bude k vyšetřovánípotřeba čas a zaměstnanci, které Winter nemá. Navíc jsou Jennerovi typem lidí, o které se zajímá bulvár. Bohatý muž, mladší manželka, skandál v její minulosti... Byl Jenner předtím ženatý? Když si Alison bral, muselo mu být přes padesát.“

Meredith si promnula nos. „Nevím. Zeptám se To­ byho.“

„A potom,“ pokračoval Markby, „musíme brát vúvahu i samotného Jennera. Během své dlouhé a úspěšné kariéry si mohl nadělat nepřátele. Do vedení obchodní společnosti se nedostaneš, pokud v sobě nemáš alespoň špetku bezohlednosti. Co když se někdo prostřednictvím jeho manželky snaží dostat k němu?“

„Podle popisu,“ přiznala Meredith, „je to úděsný chlap. Toby tvrdí, že ve skutečnosti je docela milý, ale je zvyklý všemu velet.“

„A nerad se dostává do postavení, kdy neví, co si má počít? Tomu rozumím.“ Markby přikývl. „Dobře,půjdeme k nim na oběd a poslechneme si je. Ráno zavolám Winterovi a vysvětlím mu, co mám v úmyslu. Nemůžu ho obejít. A taky ho požádám, ať mi pošle zprávu zlaboratoře, co všechno na tom dopise našli. Jenže pokud si ten případ převezmeme, komu ho přidělím? Chybí mi Dave Pearce, jenže ten je teď na druhém konci země a není pravděpodobné, že se k nám ještě vrátí.SamoTAKOVÁ JE VRAŽDA

zřejmě jsme za něj dostali náhradu, JessicuCampbellovou.“

„Znám ji?“ zeptala se Meredith se svraštělým čelem.

„Myslím že ne. Přijela nedávno, aby vystřídala Pearce. Doufám, že bude skvělým přírůstkem do týmu. Vypadá, že je plná elánu. Určitě se do toho ráda pustí. Ale musí být opatrná. Tyhle záležitosti jsou vždy náročné avětšinou mají překvapivá rozuzlení.“

„Vsadím se,“ Meredith se náhle uličnicky zakřenila, „že starý Jeremy Jenner nebude nadšený, žezodpovědnost za vyšetřování připadne ženě.“

Markbyho úsměv jí připomněl dravou šelmu.„Starý Jeremy, jak mu říkáš, se bude muset smířit s tím, že pokud vedu vyšetřování, udílím příkazy já!“ „Nehýbej se,“ zvýšila hlas Jess Campbellová. „Pořád se vrtíš.“

„Tak si pospěš! Začíná se stmívat.“

Fotoaparát cvakl a současně se zapnul blesk. „A je to!“ prohlásila Jess.

„Konečně!“ Mladý muž slezl po schůdkách z ohrady a pozoroval ji, jak si balí fotoaparát do plátěnéhobatohu a přehazuje si ho přes rameno. „Pošleš mi tu fotku?“ zeptal se.

„Samozřejmě. A taky mámě a tátovi.“

Paprsky zapadajícího slunce dopadly na jejichhlavy a rozzářily jim vlasy stejně sytým rudým plamenem. Vždycky si byli podobní, takže si je nikdo s nikým nespletl. „Jaké to je, být dvojčata?“ ptali se jich lidé od­ jakživa.

A Jess jim často odpovídala: „Nevím, jaké je nebýt dvojčata, takže vám na to neodpovím.“

Někdy to však bylo velmi bolestné. Sladili krok avydali se po hrbolaté cestě k Jessinu zaparkovanému autu.

ANN GRANGER

„Jsem ráda, že jsi mohl přijet a zůstat tu pár dní,“prohodila. „Než zase odjedeš.“

Slovo „odjedeš“ viselo v klidném večerním vzduchu. V křoví napravo něco zašustilo a potom, skoro u jejich nohou, vyrazil králík, na úprku přeskakoval výmoly a nakonec jeho bílý ocásek zmizel v příkopu.

„Ještě před normanským záborem v Anglii žádníkrálíci nebyli,“ poznamenal Simon. „Vědělas to?“

„Mluvíš jako hosté na večírku, když nastane trapné ticho,“ ušklíbla se. „Přicestovali načerno na lodíchViléma Dobyvatele?“

„Přivezli je sem schválně na chov. Normanští rytíři si rádi pochutnali na kousku králičího masa. Bylo to maso bohatých. Za jejich krádež padaly přísné tresty.“ Simon se zakřenil. „Jsem studnice zbytečných informací, jako je tahle.“

„To nikdy nevíš,“ namítla jeho sestra. „Kdo ví, co se ti kdy může hodit?“

„V rozpáleném stanu, kde zabíjíš mouchy a snažíš se, jak můžeš, naočkovat řvoucí dítě?“ ohradil se. Znovu se rozhostilo ticho.

„Nebudu tě zrazovat, abys nikam neodjížděl,“promluvila Jess konečně. „Vím, jak důležitou práci děláš a že je to těžké. Jako policistka vídám hrozné věci, ale ty se při práci s uprchlíky s mučivými scénami setkávášstonásobně častěji.“

„Samozřejmě že se mě to dotýká,“ souhlasil, „adoufám, že ani nikdy nepřestane. Ale když jsem tam, nemám čas dělat si starosti, jak mi je. Mám spoustu práce akaždou chvíli řeším naléhavé případy, kdy se musímokamžitě rozhodovat a improvizovat. Nikdy jsem si nepřál být někde jinde nebo dělat něco jiného. Stačí, abych si vzal na několik týdnů dovolenou, a už se cítímprovinile. Ale umožňuje mi to povídat si tu s lidmi a vysvětlovat

jim, o co nám jde.“


31

TAKOVÁ JE VRAŽDA

„Viděla jsem tě v ranním pořadu v televizi. Odvedl jsi skvělou práci.“

Suše se ušklíbl. „Díky. Myslím, že se bojím víctelevizních kamer, než že z keřů vyběhne banda takzvaných vojáků s mačetami a bude po nás chtít, abychom jim vydali léky.“

Zachvěla se. „To je jen jedna z věcí, ze kterých mám strach.“

„Podívej,“ řekl, „kdybych o tom neustále přemýšlel, nebyl bych schopný pracovat. Určitě máš stejný pocit.“ Zakřenil se. „Zvlášť když sedíš v sobotu v noci v policejním autě a pozoruješ, jak chuligáni rozbíjejí okna a snaží se jeden z druhého vymlátit duši!“

„To nedělám. Každopádně ne teď. Od chvíle, kdy jsem k policii nastoupila, se hodně věcí změnilo.“

„Já vím! Teď jdeš po velkých zvířatech, opravdových

zločincích. Máma s tátou jsou na tebe moc hrdí, Jess.“

„Vážně? Nechci, aby byli hrdí, stačí, když jsouspokojení. Ale vím, že si táta přeje, abych dělala něco méně

nebezpečného, a máma prostě nechápe, proč chci vlastně

pracovat u policie. Tátovi můj zaměstnavatel nevadí, jen

by byl radši, kdybych seděla někde v kanceláři aťukala do kláves na počítači.“ Jess vzdychla. „Stejně některé

dny nic jiného nedělám.“

„Věř mi,“ trval na svém. „Jsou na tebe hrdí.“ Po chvíli dodal: „A já občas taky.“

„Jen občas?“ Nasadila výraz předstíraného zděšení.

„Nechci, abys nám moc zpychla!“ Napřáhl ruku a počechral jí nakrátko ostříhané rusé vlasy.

„Neboj se!“ odbyla ho sklesle. „Nic takového vpolicejním sboru nehrozí.“

Simon se zamračil. „Proč ten nespokojený tón? Myslíš si, že se ti v nové práci nebude líbit?“

„Dělám ji ráda a doufám, že si oblíbím i zbytek týmu, pokud mi nebudou neustále předhazovat, jak všechno

ANN GRANGER

dělal můj předchůdce. Víš, jaké to je, když žena nahradí

oblíbeného mužského kolegu. Davea Pearce, za kterého

jsem nastoupila, mi citují na každém kroku. Nejspíš to

byl nejoblíbenější policista v historii policejního sboru,

a navíc byl místní. Nemohl šlápnout vedle!“

„Páni!“ Simon hvízdl.

„Vím, že působím nevrle, ale jen proto, že jsemnervózní. Ne že bych to před někým z nich dala na sobě znát.“

„Pravděpodobně to stejně vědí,“ poznamenal Simon. „Co tvůj šéf, superintendant? Jak že se jmenuje?Maltby?“

„Markby? Zatím jsem ho moc neviděla. Ale je další, kterému zřejmě všichni přisuzují nadpřirozenéschopnosti, dokonce ještě víc než Pearceovi. Takže micitují i jeho. Setkala jsem se s ním jen krátce, když mě tu přivítal. Vypadal docela mile, vůbec ne jako obvyklý polda.“

„Opravdu? Jak to? Nemá zlomený nos od zápasů ragby a podezřívavě nemhouří oči?“

„Jestli hraje ragby, nevím. Zlomený nos nemá. Jevelmi hezký, vysoký a světlovlasý s pozoruhodně modrýma

očima. Nemhouří je.“

„No nazdar,“ ušklíbl se Simon. „Snad ses do nějnezamilovala? To nedělá dobrotu.“

„To by rozhodně nedělalo, protože se má ženit. Ale nejsem do něj blázen. Jen když jsme se seznámili, trochu mě vyvedl z míry. Čekala jsem, že mě zahrneobvyklými uvítacími řečičkami o tom, jak mám odhalovatzločinnost a odevzdávat včas hlášení, ale připadalo mi spíš, jako by mi udělili audienci u ředitele prestižní školy. Mimochodem, pochopila jsem, že do nějaké velmidobré chodil. Ale i když se chová moc mile, nerada bych mu zkřížila cestu. Mám dojem, že zatímco vyjadřoval naději, že tu budu spokojená a mám kde bydlet,důkladně si mě zhodnotil. Podle mě je to drsňák, i když tonedáTAKOVÁ JE VRAŽDA

vá najevo.“ Jess se odmlčela. „Vlastně z něj mám docela

nahnáno.“

„To zvládneš, Jess,“ uklidňoval ji Simon. Dotkl se její paže. „A já taky.“

Nebe na okamžik potemnělo, když nad nimipřelétlo hejno špačků a zamířilo k nejbližším stromům. Jess pohlédla na bratra. Natočil obličej vzhůru a ptákypozoroval.

„Někdy mám pocit,“ poznamenal tiše, „že sepohybuju na mnoha místech, kde kroužící ptáci znamenajímrtvoly ležící vespod.“

Jess se kousla do rtu. Mlčky došli k autu a odjeli po hrbolaté cestě. U odbočky na silnici s upravenýmpovrchem uviděli na druhé straně hospodu. Vypadala lákavě, s řadou barevných světel na fasádě pod střechou zbřidlicových tašek.

„Dáš si něco k pití?“ navrhl Simon. „Vím, že poldové ve službě nepijí, ale teď máš volno.“

„Jenže sedím za volantem!“

„No tak, jenom jednu skleničku. Nebo jestli chceš, můžeš popíjet rajčatovou šťávu a pozorovat mě.“

Vesele se usmála a zabočila na parkoviště. Když se však chystali vystoupit, najednou vykřikla: „Ne, tady ne!“

„Proč?“

„Sem jít nemůžeme a už vůbec bych si tu nedávala nic k pití. Podívej, vidíš to BMW? Patří Markbymu.“

„Víš to určitě?“ Simon pohlédl přes čelní sklo.

„Znám jeho značku. To je jedna z věcí, které náspolicajty učí – pamatovat si poznávací značky. Nemám chuť

pít rajčatový džus pod dohledem superintendanta.“

„Třeba je tam se ženou, kterou si má brát. Nejsi na ni zvědavá?“

„Ne,“ odpověděla Jess. „Nejsem. A nikdy by měnenapadlo, že jsi takový slídil! Slibuju ti, že se zastavíme v jiné slušné hospodě.“

ANN GRANGER

„Netušil jsem,“ postěžoval si její bratr, „že být poldou tolik komplikuje život.“

O životě policisty toho nevíš ještě spoustu, pomyslela si Jess, ale nechala si to pro sebe.

3. KAPITOLA

Meredith nebyla připravená na to, až poprvé uvidíOvervale House. Vyjeli nahoru do kopce a potom projížděli

zalesněnou krajinou, až se najednou vynořili navrcholku příkrého srázu, pod nímž se rozprostíralo širokéúdolí. Některá místa v krajině byla výrazně žlutá kvůliřepkovým polím. Zbloudilá semínka řepky sama vyrašila

podél silnice a citronově žlutá květenství pokyvovalahlavičkami na projíždějící auta. Třešňový nebo švestkový

sad na chráněném, nízko položeném místě tonul v pestré

záplavě narůžovělých květů. Ale odbočili od vší ténádhery a podle Tobyho mapy nakreslené tužkou sevydali na cestu s neudržovaným povrchem, která byla sotva

širší než vyšlapaná pěšina. Ta je zavedla od úchvatných

vyhlídek zpátky do stínu převislých stromů.

S rachotem kodrcali přes výmoly, dokud se najednou opět neocitli v otevřeném prostoru se stejně strhujícím výhledem, jaký se jim naskytl dříve. Před nimi, vesvahu na opačné straně údolí, se tyčil Overvale House, bílá čtvercová georgiánská budova situovaná mezi strmými zelenými poli a tmavými lesíky. Na louce se poklidně pásli koně a na dně údolí se na slunci lesklnepravidelný ovál, odrážející záblesky slunečního světla. Meredith zalapala po dechu. Alan zajel ke kraji cesty. Vystoupili, přešli na druhou stranu, stoupli si na úzký travnatý okraj a zadívali se před sebe.

„Tamhle je jezero,“ ukázal Alan na ovál mihotavého světla. „Jak vidíš, není moc velké a je uměle vytvořené.

ANN GRANGER

Vybudovali ho tu na začátku devatenáctého století,nejspíš k pobavení hostů, aby se tu mohli projíždět naloďkách.“

„Je zřejmé, že dům a okolí znáš. Už se nemůžu do č­ kat, až ho uvidím zblízka.“ Zatímco mluvila, vítr jí zavál vlasy do obličeje a Meredith zvedla ruku, aby si je od­ hrnula.

„Požádej Jennerovy. Určitě tě moc rádi provedou.“ V jeho hlase zazněl suchý tón.

Pohlédla na něj. „Promiň, Alane. Neměla jsem ti to hodit na krk.“

Zavrtěl hlavou a vlídně se na ni usmál. „Neomlouvej se, prosím. Především se ti to nepodobá, mě toznervózňuje a hlavně to není nutné. Jestli se ukáže, že jde ovydírání, pravděpodobně by to stejně skončilo u mě nastole. V jistém smyslu jsem docela rád, že na tom případu začneme pracovat dřív. Jak už jsem ti říkal včera večer, obvykle nás zavolají pozdě.“

Opět se kochala výhledem. „Je to nádherný dům,skvěle umístěný... Vypadá jako kouzelný palác z pohádky.“

„Převládá v něm dobré, nebo zlé kouzlo?“ zeptal se Markby jemně. Když k němu obrátila překvapenýobličej, usmál se a škádlivě dodal: „Jako bamfordská fara to není.“

„Ne, tohle bychom si nemohli dovolit – a i kdyby nám to patřilo, neměli bychom na údržbu. Ani by se to k nám nehodilo. Je to zcela nad naše možnosti. Ale Toby říkal, že jeho bratranec vydělal majlant. Kdybych bylamilionář, což Jenner zřejmě je, klidně bych se tady usadila. Ty ne? Až opravíme faru, bude každopádně taky mocpěkná. Přesto přiznávám, že nebude patřit do téhlekategorie!“

Vrátili se k autu a Markby znovu sedl za volant.Sjeli ze svahu až na dno údolí mezi stromy, kde se jim dům ztratil z očí. Potom začali opět stoupat. Zeleň prořídla.

TAKOVÁ JE VRAŽDA

Minuli menší domek z načervenalého kamene a ocitli se

u vysoké brány, která byla otevřená, možná kvůli nim.

Markby projel mezi vysokými kamennými sloupky. Ať

je tu čeká cokoliv, jsou vítáni.

Příjezdová cesta byla možná vybudována před dvěma sty lety se zřejmým úmyslem učinit na hosty přijíždějící v kočárech dojem. Nejdřív za rovnými kmeny kaštanů, které stály po obou stranách cesty jako stráž, zahlédli jen část fasády. Ale po chvíli se ocitli ve volné krajině, která jim poskytla nerušený výhled na půvabné, dokonaleproorcionálně vyvážené sídlo, od jehož dlouhých úzkých oken se odráželo jarní slunce.

„Mám pocit,“ svěřila se Meredith Alanovi a ukázala na terasu s bílými sloupy, „že se každou chvíli otevřou dveře a vyjdou z nich sestry Bennetovy.“

Půlkruh před domem byl vysypaný štěrkem.Markby zastavil, až od pneumatik odletovaly drobnékamínky. V tu chvíli se hlavní vchod otevřel a objevily se dvě postavy, obě kupodivu mužské. Mladší z těch dvou,kterého nebylo těžké rozpoznat, se rozběhl dopředu, ajakmile vystoupili z auta, přivítal je.

„Je to od vás opravdu moc hezké!“ Toby zapumpoval Alanovi rukou. „Jsme vám velmi vděčni, celá rodina.“

„Alan si vás přijel jen poslechnout!“ oznámilaMeredith rychle, když uviděla v Markbyho obličeji začínající podráždění.

„Přesně to chceme, aby nás někdo vyslechl!“ přitakal Toby.

„Jsem si jistý,“ pronesl Markby upjatě, „že váminspektor Winter v Bamfordu naslouchal. Rád vás zase vidím,“ dodal zdvořile.

„Jo, Winter,“ pronesl Toby přezíravě na adresuchrabrého policejního inspektora. „Fajn chlap, ale jako by spolkl všechna pravidla světa. Dovolte mi, ať vámpředstavím svého bratrance Jeremyho.“

ANN GRANGER

Během jejich krátké výměny názorů přišel Jenner.

Meredith si pobaveně uvědomila, že je přesně takový,

jak si ho představovala. Byl vysoký a figuru sipravděpodobně udržoval návštěvami drahého soukromého klubu

zaměřeného na zdraví svých mecenášů. Husté šedévlasy měl úhledně ostříhané a pozorně si návštěvníkyprohlížel vpadlýma očima pod huňatým obočím. Choval se

však uhlazeně a jeho hlas zněl přátelsky.

„Nezbývá mi než zopakovat, co už Toby řekl. Jsme

vám nesmírně zavázáni. Jde o nepříjemnou záležitost

a rád bych, jak jistě chápete, aby se objasnila. Souhlasím,

že inspektor Winter je spolehlivý muž, ale nevím, zda

zcela pochopil, jaké následky z toho mohou vyplynout.“

Alan měl pravdu! pomyslela si Meredith. I Jenner se bojí, že jsou ty anonymní dopisy předehrou k vydírání.

Byli uvedeni do prostorné haly, kde je přivítal starý černý labrador a hezká středně vysoká žena. Hustésvětlé vlasy měla prokvetlé prvními šedinami, ale pěkně se doplňovaly s jejím zevnějškem a zdálo sepravděpodobné, že se její vzhled ani ve stáří moc nezmění. Věnovala jim trochu nervózní úsměv.

„Moje manželka Alison,“ představil ji Jenner. Jen to řekl, jeho tón, něžný pohled a náhlé teplo, kterézazářilo v jeho jinak jestřábích očích, napověděly Meredith všechno, co o tomto vztahu potřebovala vědět.Předpokládala, že Jenner svou manželku vroucně miluje.Zřejmě byla víc než partnerka, znamenala střed jehoexistence. Pokud ano, byl rozhodnutý, že jí nic nesmí neublížit, jak kvůli jeho lásce, tak proto, že by to otřáslo pečlivě udržovaným domácím krbem, který pro Jeremyho určitě hodně znamenal.

Meredith právě stála na prahu manželství, a proto jí ta závislost připadala milá a zároveň trochu děsivá. Agatha Christie, pomyslela si, psala ve svém románu podpseudonymem Mary Westmacottová o tom, jaké je tobřemeTAKOVÁ JE VRAŽDA

no, být milován. Byla to moudrá žena, Agatha! A potom

si Meredith vzpomněla, že v té knize vedlo břemenolásky k vraždě.

Popošli do prostorného obývacího pokoje, kde se k nim obrátila čtvrtá osoba a vzala tím na vědomí jejich příchod.

Meredith už nikoho jiného nečekala. Toby se o dalším člověku nezmínil. Ale když spatřila dívku stojící uneoklasicistního krbu, vytušila, že tohle je hlavní důvod, proč Toby zatelefonoval bratranci, aby z něj vymámil pozvání k pobytu.

Alison byla přitažlivá a stejně jako mladší ženazneklidňujícím způsobem půvabná, ale tato dívka bylakrásná podle klasických měřítek. Meredith odhadovala, že je jí kolem dvaceti. Měla bezchybnou pleť, rovný nos a zakulacenou bradu s mírně našpulenými plnými rty. Její dlouhé husté a popelavě světlé vlasy byly spletené na obou spáncích do dvou úzkých copánků, staženédozadu a sepnuté. Ostatní prameny zůstaly rozpuštěné avisely dolů jako vodopád. Výsledek připomínal ženskýportrét z období italské renesance. Ten dojem ještě posiloval hlubší kulatý výstřih volné halenky ze splývavéhomateriálu s ozdobným řasením na ňadrech a na ramenou,kterou měla oblečenou k džínám. Ta kombinacepřipadala Meredith dobře, i když neobvykle zvolená. Stejně tak působila dívka sama. Zdálo se, že je v tomto pohodlném pokoji jako doma, a zároveň působila vůči nověpříchozím ostražitě. Z jejího jasného sebejistého pohledu čišel buď vzdor, anebo povýšenost, tím si Meredith nebyla úplně jistá.

„Dobrý den,“ pozdravila dívka hlubokým hrdelním hlasem. „Jsem Fiona.“

„Moje dcera,“ dodal Jenner s trochou hrdosti.

Přesto tu hrdost, pomyslela si Meredith, neprovázejí tak silné emoce jako jeho předchozí slova „mojemanželANN GRANGER

ka“. Bylo zřejmé, že je to jen Jennerova dcera.Pravděpodobně zdědila po otci zvyk hodnotit nově příchozí, aniž

se to snažila zamaskovat. Byla krásná, bohatá, sebejistá

a hýčkaná.

To zároveň odpovědělo i na další otázku. Ano, Jenner byl předtím ženatý.

Toby jí při rozhovoru v restauraci sdělil, že Alison a Jeremy jsou svoji teprve deset let. Kde je tedy první manželka a skončilo to manželství smrtí, neborozvodem?

V pohodlném obývacím pokoji jim bylo nabídnuto pití a potom byli odvedeni do velké edvardovské zimní zahrady, kde povečeřeli. V domě určitě nescházelaspolečenská jídelna, takže Meredith předpokládala, že tato neformálnost má svůj účel. Lidé se tak víc uvolnili a byli sdílnější. Po jídle se znovu vrátili do obývacíhopokoje a kuchařka a zároveň hospodyně ve středním věku mimořádně úctyhodného vzezření jim přinesla kávu.

„Takže lidi takhle žijí pořád!“ podařilo se jí pošeptat Alanovi.

„Ano, ovšem, žijí,“ zamumlal a Meredith na nějkrátce pohlédla. Vypadal klidně, ale byl to klam. Věděla, že posuzuje své okolí i všechny přítomné stejně pozorně, jako je Jenner hodnotil po příjezdu.

„Dobře,“ prohlásil hostitel rázně, když dopili kávu. Odložil šálek na nablýskaný stolek a odstrčil křehkýporcelán. „Přejdeme k věci.“

Působil jako předseda správní rady při projevu, ale měl pravdu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist