načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tak trochu šílení - Jeffery Deaver

Tak trochu šílení

Elektronická kniha: Tak trochu šílení
Autor: Jeffery Deaver

- Podle autorova mínění název vystihuje řadu postav knihy. A pokud prý někdo shledá, že vystihuje i samotného autora, je rozhodnut považovat to za lichotku.  - Když spatříme ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 88%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 636
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Trouble in mind
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jiří Kobělka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Domino, 2014
ISBN: 978-80-730-3978-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Atypičtí protagonisté připravují čtenářům napínavé zážitky s překvapením v závěru. Krimipříběhy sepsané mistrem svého řemesla s očividnou chutí a téměř škodolibou radostí. Vtipné a efektní. Věhlasný americký autor připravil soubor svých třinácti kriminálních povídek s "tak trochu šílenými" hrdiny.

Popis nakladatele

Podle autorova mínění název vystihuje řadu postav knihy. A pokud prý někdo shledá, že vystihuje i samotného autora, je rozhodnut považovat to za lichotku. 

Když spatříme jméno Jeffery Deaver, okamžitě se nám vybaví nervy drásající thriller plný nečekaných zvratů, které postaví na hlavu veškeré naše detektivní dedukce, na které jsme byli tak pyšní.

Bylo by ovšem nanejvýš nespravedlivé opomenout Deaverovy detektivní povídky, které autor označuje za svou "literární lásku". A ze sbírky Tak trochu šílení autorská radost přímo čiší. Podobně jako v předchozích antologiích se i zde setkáváme s plejádou barvitých postav: pokřivených asociálů, zhrzených partnerů, domněle uťáplých agresorů... Všichni tito aktéři si bezpochyby zaslouží nálepku, kterou jim autor přidělil v samotném názvu. Ano, jsou tak trochu šílení – což je přesně ten důvod, proč si jejich příběhy vychutnáme s gustem čtenáře, který se tak rád nechá svým oblíbeným autorem vodit za nos...

Kdykoli by se vám totiž mohlo zdát, že v dané povídce už bylo řečeno vše a žádné další překvapení na vás nečeká, čtěte dál a přesvědčte se, jaký zvrat si autor vyšetřil na poslední stránku. Nebo do posledního odstavce.

Nebo do posledního řádku.

Zařazeno v kategoriích
Jeffery Deaver - další tituly autora:
 (e-book)
Sběratel kůží Sběratel kůží
Spící panna Spící panna
Iluze Iluze
 (e-book)
Ocelový polibek Ocelový polibek
Světové krimipovídky Světové krimipovídky
 (e-book)
Poslední hodina Poslední hodina
 
K elektronické knize "Tak trochu šílení" doporučujeme také:
 (e-book)
Pokoj smrti Pokoj smrti
 (e-book)
Říjnový seznam Říjnový seznam
 (e-book)
Zapadákov Zapadákov
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Doktor Spánek Doktor Spánek
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TAK TROCHU ŠÍLENÍ

JEFFERY DEAVER

2014


Copyright © 2014 by Jeffery Deaver

Translation © 2014 by Jiří Kobělka

Cover design © 2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Z anglického originálu TROUBLE IN MIND

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Darina Mikulenková

Korektura: Milena Nečadová

Sazba písmem Adobe Garamond Pro: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vydání druhé, v elektronické verzi první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v dubnu 2014

ISBN 978-80-7303-979-0


POZNÁMKA AUTORA 5

Poznámka autora

Beletrii jsem začal psát ve zralém věku jedenácti let. Někdy tvrdím, že mým prvním počinem byl román, protože jsem svůj opus rozdělil do kapitol (dvou) a opatřil obálkou s ilustrací, kterou jsem si nakreslil sám. Jenže jak se říká u nás v Severní Karolíně: To, že kočka vrhla mladé do košíku s prádlem, ještě neznamená, že koťata jsou ponožky.

Tím, co jsem tehdy před padesáti lety napsal, byla ve skutečnosti povídka, ať už jsem to nazýval jakkoliv.

V povídkách jsem vždy nacházel zalíbení a o spisovatelském řemesle jsem se toho hodně dozvěděl díky četbě povídek Edgara Allana Poea, Conana Doylea a Raye Bradburyho, abych jmenoval alespoň pár autorů. Také dnes píšu povídky s velkou chutí. Pevně věřím, že nejdůležitějším cílem jakéhokoliv vypravěčského aktu je v maximální míře citově strhnout publikum. Nechci si po přečtení knihy nebo zhlédnutí filmu pomyslet: Vida, to ale bylo zajímavé. Chci si pomyslet: Panebože, potřebuju se uklidnit, zhluboka se nadechnout, dopřát stehům v boku trochu klidu po výbuších nekontrolovatelného smíchu nebo počkat, až se mi přestanou hrnout slzy z očí. Zkrátka a dobře chci být uměním a zábavou uchvácen.

V románech se této úrovně vypjatosti dosahuje tím, že se vytvoří mnohorozměrné postavy a ty se pak nechají vrhnout do toboganu vedlejších zápletek, kde se to hemží zvraty a kde JEFFERY DEAVER se vyhrocují konflikty, až se nakonec hlavní konflikt vyřeší (nenávidím nejednoznačné konce!) U povídek nemá autor na realizaci tohoto receptu dost času ani prostoru. I povídka však musí uchvacovat, vtahovat do děje. Co tedy s tím?

Odpověď zní, že se musí jít rovnou na dřeň nějakým šokujícím zvratem nebo překvapením, zkrátka něčím nečekaným.

Jeden příklad za všechny: moje románová verze Lassie by měla podobu mnohovrstevnatého příběhu o Timmym, o kolii, o rozvráceném dětství a o hanebných zájmech firem, které vrtají studny, kde by je vrtat neměly. Po představení několika vedlejších zápletek bychom se prokousali až k nervy drásajícímu závěru, kde se Timmyho díky bohu podaří vytáhnout ze studny a Lassie najde důkazy, díky nimž skončí zlí developeři ve vězení.

Ó, jaká radost!

Moje povídková verze by vypadala takto: Chlapec vězí ve studni. Střih: Lassie zběsile pádí přes pole. Střih: Timmy se každou chvíli utopí. Vtom se nad okrajem studny objeví packa. Chlapec ji popadne a nechá se vytáhnout z mrazivé vody. Střih: Lassie o kilometr dál stále honí veverku, kterou se snaží už deset minut chytit. Střih: Timmy stojí u studny před velkým vlkem, který ho před chvílí vytáhl do bezpečí a teď si hladově prohlíží svůj dnešní hlavní chod.

Promiň, chlapče.

Pro povídky v tomto výboru je zmíněný přístup typický. Myslíte si, že něco vidíte, ale ve skutečnosti – doufám – vidíte něco úplně jiného.

Pět povídek je zbrusu nových: jedna s Lincolnem Rhymem (Učebnicový případ), jedna s Kathryn Danceovou (Rychle), jedna s Johnem Pellamem (Paradice) a k tomu dva samostatné příběhy (Hra a Usmíření); čtenáři obeznámení s mou starší tvorbou nicméně zjistí, že povídka Hra je inspirovaná krát

POZNÁMKA AUTORA 7

kým textem, který jsem před lety napsal pro časopis Esquire a jenž pojednával o vraždě newyorské prominentky Irene Silvermanové Kennethem a Sante Kimesovými. Také povídka Paradice má kořeny v příběhu, který zhruba před patnácti lety vyšel pod názvem Switchback v báječném časopise Ellery Queen Mystery Magazine. Docela by mě zajímalo, co si budete myslet o zápletce, kterou povídka Paradice obsahuje dnes; je to jeden z mých celoživotních favoritů.

Měl bych také zmínit, co dalšího se mi na povídkách líbí: totiž že oproti románům umožňují autorovi snáze překračovat hranice žánru. Obecně věřím v „identifikaci se značkou“ – tenhle vzletný byznysmenský výraz znamená, že autor musí dbát na to, aby jeho čtenáři věděli, co mohou po zakoupení jeho knihy očekávat. Moji čtenáři mají rádi napínavé detektivky, a tak budu dál psát kriminalistické romány, nikoliv fantasy nebo science fiction.

Povídky však nevyžadují ze strany čtenářů takový citový vklad. Snadno tedy mohu v jednom či dvou případech vykročit z brázdy žánru, aniž fanoušci ztratí jistotu, že můj příští román bude opět plný vražd a zašmodrchaného děje, který ode mě očekávají.

Dvě povídky v této sbírce, Terapeut a Navždy, překračují hranice žánru a stojí na pomezí okultna. (Nebo snad ne?)

Vítám vás tedy u třetího výboru svých povídek. První dvě antologie se jmenovaly Panoptikum a Vrahem může být kdokoliv. Když jsem vymýšlel název tohoto dílu, rozhodl jsem se zvolit titul, který bude jasně vystihovat řadu postav, s nimiž se na těchto stránkách setkáme – a leckdo možná řekne, že i autora samotného.

Beru to jako lichotku.

J. D.


8 JEFFERY DEAVER


RYCHLE 9

rYCHLE

Právě se chystali zhlédnout chobotnici, když jí přišla textová zpráva, že za dvě hodiny zemře dvě stě lidí.

Kathryn Danceová málokdy dostávala textové zprávy s  vykřičníky – v policejní branži bylo zvykem nedávat najevo emoce –, a  tak si ji okamžitě přečetla. A  pomocí rychlé předvolby na tlačítku tři zavolala do kanceláře.

„Ahoj, šéfová,“ ozval se v iPhonu mladý mužský hlas.

„Podrobnosti, Týdžeji.“

Nad hlavou se jí ozvalo:

„Držitelé vstupenek na třináct třicet nechť se dostaví ke vstupu, prosím.“

„Mami!“ Hlas malé holčičky zněl naléhavě. „To jsme my.“

„Vydrž vteřinku, miláčku.“ Danceová si opět přitiskla telefon k uchu. „Povídej.“

„Promiň, šéfová, ale je to zlý,“ prohlásil Týdžej Scanlon. „Volali mi ze severu.“

„Mamí...“

„Nech mě mluvit, Mags.“

„Abych to zkrátil, tak v Alamedě monitorovali tu domácí separatistickou organizaci, která tam plánuje útok.“JEFFERY DEAVER

„Já vím. Bratři svobody. Sídlí v  Oaklandu, hlásají nadřazenost bílé rasy a vystupují proti vládě. Jejich vůdce Osmond Carter byl minulý týden zatčen a  oni hrozí odplatou, pokud ho policie nepropustí.“

„Tak tys to věděla?“

„Ty nečteš celostátní deníky, Týdžeji?“

„Chystám se.“

„... akvárium v Montereyském zálivu se může pochlubit největším exemplářem Enteroctopus dofleini v  celé severní Kalifornii. Vystavený jedinec váží téměř pětapadesát kilogramů! Jsme přesvědčeni, že pohled na  našeho dočasného návštěvníka v  jeho speciálně vytvořeném prostředí ve vás zanechá hluboký dojem.“

„Dobrá. Tak o  co jde?“ Danceová mluvila naléhavě, neboť se s  dětmi blížila k  výstavnímu sálu. Čekali tu už pětačtyřicet minut. Koho by napadlo, že zrovna chobotnice bude takovým lákadlem?

„Všichni si mysleli, že tahle bojůvka zaútočí někde tam,“ pokračoval Týdžej. „V  Alamedě, Contra Costa, San Francisku – jenže možná je tam pro ně moc horká půda. Oaklandská policie má uvnitř skupiny informátora, který jim prozradil, že dva členové přijeli sem na jih a něco tu kujou. A...“

Danceová mu skočila do  řeči: „Něco tu kujou. Co to znamená?“

„Nějakej útok. Práskač neví, co to má přesně bejt. Možná improvizovaná výbušnina, možná chemickej útok. Biologickej nejspíš nebude, ale ani to není vyloučený. Nicméně počet obětí je předem danej. Plus minus dvě stovky, jak jsem ti napsal v textovce. To je potvrzený. A ať je to, co chce, už je to rozjetý: pachatelé to nastražili a teď se vracejí domů. Podle informátora má k útoku dojít ve čtyři.“

Za dvě a půl hodiny. Ani ne. No páni...

RYCHLE 11

„Máš informace, kdo má být obětí? Nebo kde má k  tomu útoku dojít?“

„Vůbec nic,“ hlesl Týdžej Scanlon.

„Ale řekl jsi, že se odněkud vracejí.“

„Jo, usmálo se na nás štěstí. Pořád je šance, že je čapnem. Ten informátor nám totiž prozradil, v  čem jedou – ve  světle modrým Fordu Taurus z roku dva tisíce. Dálniční hlídka jedno takový auto zahlídla v Marině a vydala se za ním. Jenže řidič jim ujel. Nejspíš to byli oni. Všichni teď celou oblast prohledávaj. I federálové se do toho zapojili přes místní pobočku. Vydrž, šéfová. Něco mi přišlo.“

Danceová náhodou zvedla hlavu a  spatřila vlastní odraz ve skleněném panelu, na  jehož protější straně se vznešeně a  bezstarostně vznášeli elegantní i  trochu strašidelní mořští koníci. Na chvíli se zadívala na svůj úzký obličej podobný Cate Blanchettové i na své vlasy stažené do culíku zelenočernou elastickou stuhou, kterou jí tam dnes ráno instalovala desetiletá dcera – právě ta, která teď netrpělivě přešlapovala vedle ní. Její bratr Wes, dvanáctiletý rozčepýřený klučina, stál kousek od  nich a hlavonožci ho bez ohledu na velikost zajímali o poznání méně než zhruba čtrnáctiletá odměřená dívka, která by měla být roztleskávačkou, pokud jí už nebyla.

Danceová měla na sobě džíny, modrou hedvábnou halenku a příjemně teplou béžovou vestu. Na Montereyském poloostrově dnes bylo slunečno, ale počasí tu dokázalo být velmi vrtkavé. Hlavně kvůli mlhám.

„Mamí, už nás volají,“ zopakovala Maggie pronikavým hlasem, jehož vysoká poloha velmi dobře tlumočila rozhořčenost.

„Minutku, tohle je důležité.“

„Nejdřív to byla vteřinka. Teď už je to minuta. Ježíši. Jednadvacet, dvaadvacet...“JEFFERY DEAVER

Wes se usmíval směrem k roztleskávačce, ovšem nikoliv na ni.

Fronta se začala posouvat vpřed a vtahovat je do podmanivé blízkosti Hlavonožce století.

Týdžej se vrátil na linku. „Jo, jsou to oni, šéfová. Ten taurus je registrovanej na Bratry svobody. Dálniční hlídka už je pronásleduje.“

„Kde?“

„V Seaside.“

Danceová se rozhlédla po  potemnělé sklobetonové budově akvária. Bylo deset dní před Vánoci, děti měly prázdniny a hala praskala ve  švech. Podobných turistických atrakcí byly navíc v  této oblasti desítky, nemluvě o  kinech, kostelích a  kancelářích. Některé školy měly prázdniny, ale jiné ne. Nechystají se pachatelé například nastražit bombu v  odpadkovém koši před školou? „Hned jsem tam,“ řekla Danceová do telefonu. Otočila se k  dětem a  zarmouceně pohlédla do  jejich zklamaných obličejů. Měla teorii – možná nepodloženou –, že její dvě děti jsou na zklamání citlivější než jiné, protože nemají otce... a protože Bill zemřel náhlou smrtí. Ráno byl ještě doma, a pak už nikdy nepřišel. Proto pro ni bylo velmi těžké oznámit jim, co musela: „Je mi líto, děti. Mám velký problém v práci.“

„Ale ne, mami!“ zasténala Maggie. „Dneska je poslední den! Zítra se stěhujou do San Diega.“ Rovněž Wes byl zklamaný, ačkoliv v jeho případě v tom kromě mořské fauny hrály jistou roli též krásné roztleskávačky.

„Mrzí mě to. Ale nic s  tím nenadělám. Vynahradím vám to.“ Danceová si přitiskla telefon k uchu a pevným hlasem řekla Týdžejovi: „A všem hezky vyřiď, ať nestřílejí, pokud to nebude absolutně nezbytné. Chci je dostat živé.“

Šum ve frontě na chobotnici rázem zcela ustal. Všichni přítomní vytřeštili oči.

RYCHLE 13

Wes pohlédl na  užaslou blonďatou čtrnáctku a  uklidnil ji: „To je v pohodě. Tohle říká často.“

Dějiště oslavy bylo zvoleno dobře. Motel Seaside v Montereyském zálivu stál blízko u vody severně od města. A obzvlášť příjemné na něm bylo, že na rozdíl od mnoha jiných konferenčních sálů měl tenhle velká okna s výhledem na pláž.

Carol Messnerová si nicméně všimla, že pláž má dnes ryze prosincový ráz: byla světlá a halila se do bílého oparu, v němž se vodní tříšť mísila s mlhou. Výsledek nebyl tak úchvatný jako jindy, ale výhled na pláž je vždy lepší než výhled na dálnici číslo jedna – pokud ovšem vydrží sluníčko.

„Hale,“ oslovila svého pobočníka. „Nebylo by lepší dát tam víc stolů? Ten prostor působí prázdně.“

Carol, prezidentka místní pobočky Sdružení bankéřů z centrálního pobřeží Kalifornie, byla šedesátnice a několikanásobná babička. Ačkoliv její zaměstnavatel patřil mezi velké celostátní banky, které se před pár lety tak trochu utrhly z řetězu, ona sama neměla s cennými papíry krytými podřadnými hypotékami nic společného, a  dokonce věřila, že banky jsou užitečné. Kdyby si to nemyslela, dávno by z  této branže vypadla. Postupně se z  ní stal živoucí důkaz dobročinné povahy světa financí. Ona i  její manžel čerpali díky bankám příjemné penzijní pojištění, její dcera se zetěm rozšířili díky bankám svou firmu zabývající se grafickým uměním a zajistili jí úspěch, její vnuci mohli díky bankovním studentským půjčkám nastoupit příští rok na Stanford a UC-Davis.

Svět se točí kolem peněz, ale to je přece dobře – mnohem lépe, než kdyby se točil kolem zbraní a bitevních lodí – a Carol byla hrdá na to, že je součástí tohoto procesu. Kdyby to vnímala jinak, nemohla by se tato drobná bělovlasá žena udržet v branži šestačtyřicet let.JEFFERY DEAVER

Hal Reskin, její pravá ruka v SBCPK, byl rozložitý muž s poklidným výrazem v obličeji; právník specializující se na směnečné a bankovní právo. Pohlédl do kouta, na který Carol ukazovala, a přitakal. „Asymetrické,“ prohodil. „Takhle to být nemůže.“

Carol se pokusila neusmát. Hal bral všechno, co dělal, nesmírně vážně a byl mnohem větší pedant než ona. „Asymetričnost“ pro něj byla hřích, možná i smrtelný.

Přistoupila ke dvěma zaměstnancům motelu, kteří připravovali sál na předvánoční oslavu jejího bankovního sdružení; akce se měla konat dnes od  tří do  pěti hodin odpoledne. Carol zaměstnance požádala, aby přesunuli několik kulatých stolů pro deset osob, a vyplnili tak hluchý prostor v rohu konferenčního sálu. Muži popadli stoly a přemístili je.

Hal přikývl.

„Deasymetrizováno,“ prohlásila Carol.

Viceprezident se zasmál. To, že bral své úkoly vážně, ještě neznamenalo, že mu schází smysl pro humor.

Změřil si místnost pohledem. „Mně se to líbí. Zkontroluju ještě aparaturu. A pak začneme s výzdobou.“

„Myslíš zvukovou sestavu?“ zeptala se Carol. „Tu už jsem včera zkoušela. Fungovala dobře.“ Protože však i ona patřila mezi pedantské bankéře, zamířila k pódiu a zapla aparaturu.

Nic.

Zakomíhala spínačem z jedné polohy do druhé.

Jako by to mohlo pomoci.

„Tohle může být problém.“

Sledovala kabel, avšak ten mizel pod jevištěm.

„To možná ti řemeslníci,“ prohlásil Hal a zadíval se na mikrofony.

„Kdo?“

„Ti dva, co tu byli před půlhodinou. Tys možná přišla až po nich.“

RYCHLE 15

„Nikoho jsem tu neviděla. Myslíš Joseho s  Miguelem?“ zeptala se Carol a kývla na motelové zaměstnance, kteří právě rovnali židličky.

„Ne, ty druhé dva. Ptali se, jestli se tu koná to setkání bankéřů. Řekl jsem, že ano, a  oni že prý musí něco opravit pod pódiem. Pár minut tam cosi kutili a pak odešli.“

Carol se otočila ke dvěma zaměstnancům v rohu. „Slyšeli jste o nějakém problému s aparaturou?“

„Ne, paní. Maria ze služeb pro hosty stará se o všechno s mikrofony a kolem. Říkala, že ráno to bylo fajn. Ale ona teď pryč.“

„Takže kdo byli ti druzí dva?“ zeptala se Carol. Když se dočkala jen prázdných pohledů, tlumočila jim, co jí řekl Hal.

„Tak to nevíme, kdo by to byl, paní. My jsme oni, Jose a já, co dělají sály.“

Hal zamířil k  přístupovým dvířkům pod pódium a  řekl: „Mrknu se na to.“

„Ty se vyznáš v elektronice?“ podivila se Carol.

„To se ptáš vážně? Zapojil jsem vnukovi do  Xboxu Kinect. A to všechno úplně sám.“

Carol netušila, o čem její pobočník mluví, ale Hal to pronesl s takovou hrdostí, že se musela usmát. Podržela mu přístupová dvířka a on vyrazil pod pódium. „Zlom vaz.“

O tři minuty později se v reproduktorech ozvalo hlasité lupnutí a aparatura naskočila.

Carol začala tleskat.

Hal vyšel z podpalubí a oprášil si ruce. „Když tam byli ti dva chlapi, odpojili kabel. Musíme na ně dohlídnout, aby se to už neopakovalo. Podle mě se ještě vrátí.“

„Vážně?“

„Možná jo. Nechali tam totiž box s nářadím a nějaké velké lahve. Nejspíš s čisticím prostředkem.“JEFFERY DEAVER

„Dobrá. Dohlídnem na  ně.“ Carol však řemeslníky vzápětí pustila z hlavy. Bylo třeba dokončit výzdobu a začít chystat prostírání. Chtěla, ať sál vypadá co nejkrásněji, až se v  něm sejde všech dvě stě členů SBCPK, kteří se na  toto setkání těšili celé měsíce.

Paní Štěstěna... a dobrá policejní práce.

Dálniční hlídka zadržela pachatele z Bratrů svobody.

Kathryn Danceová, která mezitím vysadila rozmrzelé děti u rodičů v Carmelu, stála na zapleveleném parkovišti před outletovým nákupním centrem, které se nacházelo pouhých deset kilometrů od montereyské pobočky CBI neboli Kalifornského úřadu vyšetřování, kde pracovala. Po chvíli k ní přistoupil Michael O’Neil. Vypadal jako postava z  nějakého románu Johna Steinbecka, možná Doktor z  knihy Na  plechárně. Zaměstnanci Úřadu šerifa okresu Monterey sice nosili typicky „šerifské“ khaki uniformy, avšak hlavní detektiv O’Neil obvykle chodil v  civilu – dnes měl například na  sobě sportovní bundu, béžové kalhoty a  modrou košili bez kravaty. Vlasy měl prošedivělé a jeho hnědé oči pod hluboko pokleslými víčky pomalu těkaly sem a tam, když Danceové popisoval průběh sledování a zadržení. Měl statnou postavu a  velmi silné paže – k  nimž ovšem nepřišel cvičením ve  fitness centru (tato činnost mu připadala legrační), nýbrž přetahovanou s  lososy a  dalšími laskominami, které ve volných chvílích přemísťoval z vody do své lodi plavící se po Montereyském zálivu.

Byl založením mlčenlivý a  jeho tvář neprozrazovala žádné emoce, avšak když se ocitl v  přítomnosti Kathryn Danceové, dalo se předpokládat, že vypustí z  úst nějaký poťouchlý vtip nebo trefný komentář.

Dnes ovšem ne. Dnes byl profesionalita sama.

RYCHLE 17

K  Danceové se připojil další agent CBI – mohutný muž s  oholenou hlavou jménem Albert Stemple – a  O’Neil oběma vysvětlil, jakým způsobem se podařilo pachatele zadržet.

Nejrychlejší cesta z oblasti vedla po rušné dálnici 1 na sever a pak přes silnici 156 na silnici 101, která by teroristy dovedla zpět do jejich oaklandského hnízda. Právě na tuto trasu se převážná část hlídek zaměřila – ovšem bezúspěšně.

Jeden vynalézavý mladý policista si nicméně položil otázku, jakou únikovou trasu by zvolil on, kdyby věděl, že jeho mise byla vyzrazena. Dospěl k závěru, že ze všeho nejchytřejší by bylo jet po místních a jednoproudých komunikacích až na dálnici 5 vzdálenou několik hodin jízdy. Zaměřil se proto na úzké silnice a na obce jako Jacks nebo Oil Well a nakonec se na něj skutečně usmálo štěstí – zahlédl pachatele poblíž tohoto outletu, který stál nedaleko od dálnice 68 spojující města Monterey a Salinas.

Přivolal posily, rozsvítil majáčky a vyrazil za nimi.

Po dvacetiminutové honičce ve zběsilé rychlosti odbočili pachatelé k  nákupnímu centru, zajeli dozadu a  zmizeli. Policista však usoudil, že je to jen léčka. Nepustil se tedy za  nimi, ale zabrzdil a počkal vedle místního pneuservisu.

Po  pěti mimořádně napjatých minutách Bratři svobody podle všeho usoudili, že policistu setřásli, a  vyjeli zpoza centra. Na  to však policista čekal. Dupnul na  plyn, namířil hlídkový vůz vybavený předním rámem přímo proti fordu a udělal na něm totálku. Pachatelé vyskákali ze dveří.

Policista jednoho z  nich dohnal a  zneškodnil. Druhý začal uhánět ke  skladu vzdálenému tři sta až čtyři sta metrů právě ve chvíli, kdy dorazily posily. Strhla se krátká přestřelka, při níž byl druhý pachatel postřelen a rovněž zatčen. Na místě tohoto druhého incidentu se momentálně nacházelo několik příslušníků dálniční policie a také kolega Kathryn Danceové, agent CBI Týdžej Scanlon.JEFFERY DEAVER

První zadržený pachatel, jistý Wayne Keplar, si nyní u  nákupního centra měřil pohledem Danceovou, Stemplea, O’Neila i stále početnější zástup strážců zákona.

„Hezkej den na  nějakou událost,“ prohodil. Byl to štíhlý, možná až hubený muž. Kolem úst a tmavých úzkých očí se mu tvořily vrásky, měl orlí nos a na hlavě čupřinu nepoddajně rovných černých vlasů. Navzdory dlouhým pažím a velkým dlaním se nezdál být nijak silný.

Albert Stemple, jehož každý sval naopak vypadal mohutně, stál opodál, pozorně si padoucha prohlížel a byl připravený zašlápnout ho jako brouka, pokud to bude nutné. O’Neil zvedl vysílačku a  reagoval na  jakési volání. Odstoupil od  skupinky, aby se vzájemně nerušili.

„Událost, událost...,“ opakoval Keplar. „Moh by to bejt třeba nějakej zápas, kdo ví?“ Mluvil podivně vysokým hlasem, který Danceovou dráždil. Možná ne jeho tón, jako spíš posměšný výraz, s nímž Keplar svá slova pronášel. „Anebo taky nějaká tragédie. Třeba zemětřesení nebo havárie jaderný elektrárny, to jsou přece taky ‚události‘. Aspoň podle novinářů. Ti podobný slova milujou.“

O’Neil si vzal Danceovou na stranu. „Volali mi z oaklandské policie. Podle jejich informátora má Keplar v  Bratrech svobody hodně vysoké postavení. Ten druhý, ten zraněný...“ Ukázal ke skladům. „Jmenuje se Gabe Paulson a má na starost technické záležitosti. Tedy přinejmenším má technické vzdělání. Jestli je to bomba, tak ji pravděpodobně nastražil on.“

„A podle Oaklandu to bomba je?“

„O  charakteru hrozby nemají žádné informace,“ vysvětlil O’Neil. „Bratři svobody na svých webových stránkách prohlašují, že udělají cokoliv, aby dosáhli svých cílů. Biologické zbraně, chemické zbraně, odstřelovači... Dokonce se spřáhli s nějakou

RYCHLE 19

islámskou extremistickou skupinou, se kterou mají – cituju – ‚joint venture‘.“

Danceová napjala čelist. „,My dodáme výbušniny a vy sebevražedného atentátníka‘?“

„Hezky jsi to vystihla.“

Zadívala na Keplara, který teď seděl na obrubníku, a neušlo jí, že se terorista chová uvolněně, ba přímo žoviálně. Protože měla ze všech přítomných policistů a agentů nejvyšší postavení, přistoupila nyní ke  Keplarovi a  znovu si ho změřila klidným pohledem. „Vyrozuměli jsme, že plánujete nějaký útok...“

„Událost,“ opravil ji terorista.

„Tak tedy událost... Za dvě a půl hodiny. Je to pravda?“

„Se ví.“

„No, momentálně vám nehrozí jiné obvinění než za dopravní přestupky. V nejhorším případě bychom vás však mohli obvinit ze spiknutí a pokusu o atentát, a to hned v několika bodech. A pokud k té vaší události opravdu dojde a vyžádá si to lidské životy...“

„... tak budou obvinění mnohem závažnější,“ doplnil Keplar bodře. „Na něco se vás zeptám – jak se jmenujete?“

„Agentka Danceová. CBI.“ Danceová mu ukázala legitimaci.

Keplar mlaskl. Bylo to stejně otravné jako jeho úlisný hlas. „Agentko Danceová z  CBI, dovolte, abych vám položil otázku, jestli podle vašeho názoru nemáme v týhle zemi trošku moc zákonů. Propánajána, vždyť Mojžíš nám jich dal deset. A tehdy všechno docela dobře fungovalo, zatímco dneska nám Washington a Sacramento vykládaj, co smíme dělat, a co ne. Do posledního detailu. Fakticky! Vůbec nemaj víru v naše dobrý a chytrý já.“

„Pane Keplare...“

„Říkejte mi ‚Wayne‘, prosím vás.“ Znalecky se na ni zadíval. Jako by zjišťoval, který flák masa si dneska vybere. „A  já vám na oplátku budu říkat Kathryn.“JEFFERY DEAVER

Danceová si všimla, že si Keplar během letmého pohledu na její legitimaci zapamatoval její jméno. Zatímco většina podezřelých Danceovou jakožto atraktivní ženu svlékala během výslechu pohledem, Keplarův výraz byl spíše lítostivý – jako by agentka trpěla nějakou nemocí. V  jejím případě to byl zřejmě nádor rasové tolerance a shovívavosti k vládě.

A Danceová také zaznamenala lhostejný úsměv v Keplarově obličeji a  jeho výraz..., jaký vlastně? Ano, téměř vítězoslavný. Zdálo se, že tohoto muže zatčení ani trochu netrápí.

Pohlédla na hodinky. 13.37.

Poodstoupila a  přijala hovor od  Týdžeje Scanlona, který ji informoval o druhém pachateli Gabeu Paulsonovi. Během telefonátu jí O’Neil poklepal na rameno. Danceová sledovala jeho pohled.

Na  parkoviště se přiřítila tři černá SUV s  blikajícími rudomodrými majáčky, zaprášená a otlučená, ale přesto impozantní. S kvílením brzd zastavila a ze dveří vyskákalo šest mužů v oblecích plus dva další v zásahové výstroji.

Největší z šestice mužů v oblecích od Brooks Brothers – měřil metr osmdesát pět a vážil téměř sto kilo – si prohrábl husté šedé vlasy a vyrazil kupředu.

„Ahoj, Michaele. Ahoj, Kathryn.“

„Ahoj, Steve.“

Stephen Nichols byl ředitelem místní pobočky FBI. V  minulosti spolupracoval s  manželem Kathryn Danceové Billem Swensonem, a to až do jeho předčasné smrti. Danceová se s ním několikrát setkala. Byl to schopný agent, ale příliš ambiciózní v  prostředí, kde ambice člověku mnoho dobrého nepřinesly. V Houstonu nebo Atlantě by to se svým volným stylem dotáhl o něco dál.

„Tenhle spis jsem nikdy nedostal,“ začal.

Ty nečteš celostátní deníky?

RYCHLE 21

„My taky ne,“ odpověděla Danceová. „Všichni předpokládali, že Bratři svobody udeří někde poblíž San Franciska – v jejich zálivu, ne v našem.“

„Kdo to je?“ zeptal se Nichols a ukázal na Keplara.

Ten ho obšťastnil pohledem plným pobavené nevraživosti. Muž, který teď před ním stál, ztělesňoval nejzlovolnějšího ze všech nepřátel: federální vládu.

Danceová mu popsala Keplarovu roli ve skupině i to, co Bratři svobody zřejmě plánují.

„Máte nějakou představu, o  co by se konkrétně mělo jednat?“ chtěl vědět jiný agent, který přijel s Nicholsem.

„Nemáme. Zatím.“

„A oni byli dva?“ zeptal se Nichols.

Danceová přitakala. „Druhý se jmenuje Gabe Paulson.“ Ukázala ke vzdálenému skladu. „Utrpěl zranění, ale právě jsem mluvila s kolegou, podle něhož nejde o nic vážného. Je schopen výslechu.“

Nichols zaváhal a podíval se na rychle se blížící chuchvalec mlhy. „Totiž, musím ti je odvézt, Kathryn.“ Zdálo se, že ho toto jednání z  pozice síly upřímně mrzí. Zabloudil pohledem i  k  O’Neilovi, ačkoliv okres Monterey stál v  hierarchii zde zastoupených policejních složek velice nízko a  nikdo – dokonce ani šerif samotný – nepředpokládal, že by teroristy mohl vyšetřovat právě tento útvar.

„Jistě.“ Danceová se letmo podívala na  hodinky. „Jenže už nezbývá moc času. Kolik máte vyšetřovatelů?“

Agent zaváhal. „Prozatím jsem tu sám. Ale už jsme povolali jednoho člověka ze San Franciska. Je dobrý.“

„Bo?“

„Přesně tak.“

„Ten je opravdu dobrý. Jenže...“ Poklepala si na  hodinky. „Rozdělme si je, Steve. Půjč mi jednoho. Alespoň načas.“JEFFERY DEAVER

Nichols pokrčil rameny. „No tak jo.“

„Keplar bude nejtvrdší oříšek,“ pokračovala Danceová. „Zastává v  organizaci vysoký post a  zatčení s  ním ani trochu neotřáslo.“ Ukázala na  pachatele, jenž právě poučoval přítomné policisty o  likvidaci Jednotlivce vládou – i  jeho dikce jako by obsahovala velké „J“ na  začátku slova. „Zlomit ho bude těžší. Paulson je zraněný, takže je i  zranitelný.“ Viděla, že o  tom Nichols uvažuje. „Myslím, že vzhledem k  našemu odlišnému stylu a  minulosti by bylo logické, kdybych si já vzala Keplara a ty Paulsona.“

Nichols přimhouřil oči před sluncem, které na okamžik vykouklo z mlhy. „A kdo je vlastně ten Paulson?“

„Zdá se, že je to jejich technik,“ vysvětlil O’Neil. „Jestli hodlají odpálit nějakou výbušninu, tak on o ní bude znát podrobnosti. A i kdyby ti neřekl nic přímo, může ti mimoděk prozradit něco, podle čeho odhalíme, co se chystá.“ Montereyský detektiv přesně nevěděl, proč chce Danceová vyslýchat Keplara, a ne Gabea, ale vytušil její preference a nenápadně je podpořil.

Agentovi FBI to však také zcela neuniklo. Hlavou se mu teď bezpochyby honila spousta věcí. Dává agentčin nápad rozdělit si oba podezřelé smysl? Skutečně mají oba odlišný vyšetřovací styl a minulost? Navíc musel vědět, že O’Neil a Danceová jsou blízcí přátelé a mohli by být nějakým způsobem sčuchnutí proti němu, přestože zatím netušil proč. Mohl si však také myslet, že to na něj Danceová hraje a ve skutečnosti si přeje, aby si vybral Waynea Keplara, poněvadž ona z nějakého důvodu stojí o Gabea Paulsona. Anebo mohl dospět k závěru, že Danceová žádné skryté zájmy nesleduje a je jen logické, aby se on ujal výslechu zraněného pachatele.

Ať už mu hlavou probíhaly jakékoliv úvahy, po dlouhém přemýšlení souhlasil.

RYCHLE 23

Danceová přikývla. „Zavolám kolegovi, ať ti sem Paulsona přivede.“

Mávla na  dva hlídkové policisty, kteří se tyčili nad Waynem Keplarem. Ti mu pomohli vstát a odvedli ho k Danceové, O’Neilovi a Nicholsovi. Tam si ho převzal Albert Stemple – jenž vážil dvakrát tolik co on – a  nevybíravě ho chytil za  hubenou paži.

Keplar nemohl spustit z  agentů FBI oči. „Chcete znát pět důvodů, proč je federální vláda fraška?“

Danceová ho chtěla umlčet – bála se, že si to Nichols rozmyslí a bude chtít Keplara vyslechnout sám.

„Za prvý ekonomickej důvod. Když...“

„Mě to nezajímá,“ zamumlal Nichols a  poodešel čekat na druhého zadrženého.

Danceová přikývla, Stemple odvedl Keplara do neoznačeného dodge patřícího CBI a napěchoval ho na zadní sedadlo.

Michael O’Neil tu měl zůstat, aby dohlédl na výslechy svědků a  hledání stop – například předmětů vyhozených během jízdy z  auta, které by jim mohly poskytnout bližší informace o místě plánovaného útoku.

Když Danceová nastupovala do vlastního Nissanu Pathfinder šedé barvy, zavolala na Nicholse s O’Neilem: „A nezapomeňte, že máme jen dvě a půl hodiny. Musíme jednat rychle.“

Vytáhla telefon, informovala Týdžeje Scanlona o Paulsonovi s Nicholsem a rozsvítila majáček připevněný k čelnímu sklu.

13.52.

Z parkoviště vyjela tak zběsile, že na něm nechala čáry spálené gumy.

Rychle...

Albert Stemple parkoval před budovou CBI a s jistým pohrdáním hleděl na dodávky zpravodajských štábů, které se mačkaly JEFFERY DEAVER u  hlavního vchodu. Danceová zaparkovala za  ním, vystoupila a zamířila k němu.

Vtom se k zátarasu přihrnul jakýsi reportér – muž, který možná nevypadal jako Jude Law, ale vyzařovala z něj stejná aura – a vystrčil mikrofon jejím směrem.

„Kathryn! Kathryn Danceová! Dan Simmons, True Story tečka com.“

Danceová ho znala. Senzacechtivý reportér, který tíhl k laciným aspektům událostí stejně jako slimáci k věčně zanedbanému záhonku Kathryn Danceové.

Simmonsův kameraman, neduživý chlap žabákovitého vzezření s nemytými kudrnatými vlasy, namířil přepychovou videokameru Sony jejich směrem, jako by se chystal vypálit protitankovou střelu.

„Nemám k  ničemu žádný komentář, Dane.“ Přistoupila k Stempleovi a společně vytáhli z auta Waynea Keplara.

Reportér ji ignoroval. „Můžete nám sdělit své jméno?“ adresoval otázku podezřelému.

Keplar naopak odpovídal s radostí. „Bratři svobody!“ vykřikl a zahájil malou přednášku o tom, jak je sedmá velmoc v područí velkých korporací a federální vlády.

„Všichni reportéři takoví nejsou, Wayne,“ ujistil ho Simmons. „My třeba ne. My jsme s vámi, bratře! Povídejte dál.“

Na Keplara to udělalo dojem.

„Mlčte,“ zamumlala Danceová, když vedla podezřelého k hlavnímu vchodu.

„A už brzy zasadíme úder za svobodu!“

„Co se chystáte podniknout, Wayne?“ ječel Simmons.

„Nemáme žádný komentář,“ zopakovala Danceová.

„Já komentář mám. Zatím jste mě jenom zatkli,“ namítl Wayne energicky, usmál se a začal se před reportérem pitvořit, což neupravený kameraman natáčel na svůj supermoderní digi

RYCHLE 25

tální přístroj. „Ještě nejsem umlčenej! Svoboda slova! Zakladatelé týhle země na ni věřili! Zatímco ti, co jsou u moci dneska, na ni kašlou.“

„Nechte ho mluvit, agentko!“ křikl reportér.

„Momentálně nemám žádný komentář.“

„My nechceme slyšet váš komentář, Kathryn,“ odvětil Simmons. „Chceme znát ten Wayneův. Ublížili vám, Wayne? Kulháte.“

„Zranili mě během zatýkání. Připíšu to do  trestního oznámení.“

Keplar předtím nekulhal. Danceová se pokusila nedat najevo znechucení.

„Slyšeli jsme, že podezřelých je víc. Jeden je zraněný a zatkla ho FBI. A další je na svobodě.“

Čtečka policejních frekvencí. Danceová se zašklebila. Odposlouchávat mobily bylo trestné, ale čtečku si mohl koupit kdokoliv a dozvědět se díky ní veškeré informace o policejních operacích.

„Čeho svou činností hodláte dosáhnout, Wayne?“

„Aby si lidi uvědomili, jak je vláda zpupná. Jak pohrdá lidem týhle skvělý země a...“

Danceová ho doslova dostrkala do dveří montereyské pobočky CBI, což byla fádní budova připomínající některou z pojišťoven nebo advokátních kanceláří v komerční zóně nacházející se jižně od letiště u dálnice 68 ve směru na Salinas.

„Kathryn!“ zvolal Simmons. „Agentko Danceová...“

Hlavní dveře měly hydraulický zavírač, ale kdyby Danceová mohla, tak jimi práskne.

Otočila se ke  Keplarovi. „Wayne, přečetla jsem vám práva. Je vám známo, že máte právo na advokáta. A taky je vám známo, že cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám.“

„Ano, madam.“JEFFERY DEAVER

„Chcete se vzdát práva na advokáta a práva nevypovídat?“

„Jo.“

„A  je vám také známo, že náš rozhovor můžete kdykoliv ukončit, že?“

„Teď už jo. Tisícerej dík. Velmi poučný.“

„Řeknete nám, kde plánujete ten útok? Prozraďte nám to a nějak se spolu dohodneme.“

„Pustíte na  svobodu našeho zakladatele Osmonda Cartera? Byl nezákonně zatčenej, v rozporu s jeho základníma lidskejma právama.“

„To nemůžeme.“

„V  tom případě nemám zájem vám prozrazovat, co máme v plánu.“ Zašklebil se. „Ale popovídat si spolu klidně můžem. Dobrej potlach s krásnou ženskou je vždycky radost.“

Danceová pokynula Stempleovi, jenž Keplara provedl labyrintem chodeb do vyšetřovací místnosti. Ona dovnitř vstoupila jako poslední. Zkontrolovala si služební zbraň a  převzala spis o  podezřelém, který jí sestavil jiný agent. Tři stránky v  hnědé složce. A to je všechno? napadlo ji, když otevřela spis a přečetla si informačně chudou zprávu o minulosti Waynea Keplara a ubohoučké organizace, za kterou se chystal obětovat život.

Zarazila se jen jednou. To když se podívala na hodinky a zjistila, že na  zmaření útoku jí zbývají pouhé dvě hodiny a  jedna minuta.

Michael O’Neil zůstal na místě činu a postupoval tam stejně jako vždy: pečlivě a trpělivě.

Kdykoliv ho něco napadlo, kdykoliv se před ním objevila stopa, sledoval ji tak dlouho, až ho k něčemu dovedla nebo se rozplynula v prach.

Dokončil soupis převážně bezcenných postřehů a dojmů očitých svědků, kteří se nacházeli v okolí, když dopravní policista

RYCHLE 27

narazil do  auta podezřelých teroristů („Páni, to byla teda křacha.“). Cítil, jak se mu na tváři sráží ta zatracená montereyská mlha – k tomuto kraji patřila stejně neodmyslitelně jako John Steinbeck, Cannery Row a  Langston Hughes. Otřel si obličej širokými dlaněmi. Na lodi, když lovil ryby v oceánu, mu vlhký vzduch nevadil. Teď mu připadal otravný.

Přistoupil k  šéfovi svého kriminalistického týmu Abbottu Caldermanovi, snědému muži s  napůl hispánskými a  napůl skandinávskými předky. CBI neměla vlastní ohledávací jednotku a nejbližší jednotka FBI působila v oblasti mezi San Jose a San Franciskem. Většinu kriminalistické činnosti zde proto zajišťoval montereyský úřad šerifa. Členové Caldermanova týmu se právě hemžili kolem nabouraného Fordu Taurus, z něhož stále stoupal kouř – rozebrali ho téměř do šroubku, aby našli stopy, které by jim prozradily cokoliv o blížícím se útoku. Jiní kriminalisté mezitím zkoumali a poté pečlivě balili a označovali obsah kapes obou zadržených mužů: náprsní tašky, peníze, stvrzenky, dvacetidolarové bankovky (jejich sériová čísla díky moderním bankomatům prozrazují víc, než by si leckdo myslel), sluneční brýle, klíče a podobně. Veškeré toto „kapesní stelivo“, jak kriminalisté zmíněným položkám přezdívají, mělo po řádném zaevidování skončit ve vazební věznici, kam budou oba muži převezeni – v jejich případě v Salinasu –, avšak momentálně se z nich ohledávací tým snažil vydobýt jakékoliv informace o  chystané „události“, o níž s takovou pýchou hovořil Wayne Keplar.

Calderman právě rozmlouval s jedním ze svých lidí – s kriminalistou ustrojeným v  zářivě modré ohledávací kombinéze, vysokých botách a s chirurgickou čepičkou na hlavě.

„Ahoj, Michaeli,“ oslovil šéf kriminalistů detektiva. „Moji lidi už prohledávají to auto.“ Pohlédl na zničený vůz s nafouknutými airbagy. „Jenže je úplně čisté – žádné klíčky od motelu, dopisy ani plánky.“JEFFERY DEAVER

Pachatelé však málokdy bývají dopadeni s  mapou, kde je červeným křížkem označeno konkrétní místo a  pod ním stojí napsáno: „Zaútočit zde!“

„Až zanalyzujeme stopy na pneumatikách, na dně přihrádky spolujezdce a  v  kufru, snad se dozvíme víc,“ pokračoval Calderman. „Ale možná jsme přece jen našli něco, o čem bys měl vědět. Termosku s kávou.“

„Byla ještě horká?“

„Přesně tak.“ Calderman pokýváním hlavy kvitoval, že O’Neil chápe význam tohoto objevu. „A žádné účtenky ze Starbucks nebo jiné restaurace, kde prodávají uvařenou kávu.“

„Takže zřejmě strávili noc v  okolí a  tu kávu si ráno uvařili sami.“

„Je to možné.“ Cesta z Oaklandu byla dlouhá. Mohla trvat i víc než tři hodiny. Nález termosky však naznačoval, byť ještě nedokazoval, že pachatelé přijeli na místo o den či o dva dříve, aby útok připravili. To znamenalo, že se v okolí nejspíš nachází motel s dalšími důkazy. Muži byli nicméně dost chytří na to, aby u sebe nenechávali hotelové účtenky nebo potvrzení o rezervaci.

„Ale co je úplně nejdůležitější,“ dodal šéf kriminalistů, „uvnitř jsme našli tři kelímky od  kávy. Dva v  držácích vedle předního sedadla a  jeden na  podlaze vzadu – zadní podlážka přitom byla mokrá od rozlité kávy.“

„Takže existuje třetí pachatel?“ dotázal se O’Neil.

„Vypadá to tak – i  když policista, který je dopadl, nikoho dalšího neviděl. Možná se ten chlap vzadu skrýval.“

O’Neil se nad tím zamyslel a pak zavolal na oaklandskou policii. Dozvěděl se, že jejich informátor slyšel pouze o Paulsonovi s  Keplarem, i  když je samozřejmě možné, že tihle dva s  sebou vzali na výlet i někoho dalšího. Práskač mezitím přerušil s Bratry svobody kontakt, protože se bál, že ho po vyzrazení operace odhalí a zabijí.

RYCHLE 29

O’Neil poslal Danceové textovou zprávu, v níž ji informoval o třetím pachateli pro případ, že by jí to nějak pomohlo při výslechu. Informoval také Stevea Nicholse z FBI.

Nakonec odložil telefon a pohlédl na zhruba stovku lidí, kteří stáli za žlutou policejní páskou a sledovali kriminalisty při práci.

Třetí pachatel... Možná vystoupil z auta dřív – poté, co přichystal útok, ale předtím, než je objevil ten dálniční policista.

Anebo z auta utekl až zde, když Ford Taurus zajel za nákupní centrum a na chvíli číhajícímu policistovi zmizel z dohledu.

O’Neil k sobě povolal několik mužů z úřadu šerifa a také pár dálničních policistů. Odebrali se za podlouhlou budovu nákupního centra a začali prohledávat zdejší nákladové rampy – a také popelnice.

O’Neil doufal, že se jim tu podaří najít stopu třetího podezřelého. Možná utekl právě proto, že disponoval mimořádně citlivými nebo usvědčujícími informacemi. Případně to byl někdo místní, kdo používal kreditní karty a  bankomaty, jejichž papírová stopa mohla policii nasměrovat na cíl útoku.

Anebo to byl člověk, který by neobstál při výslechu, například dospívající syn nebo dcera některého z pachatelů. Fanatici, jimiž Bratři svobody bezpochyby byli, neměli žádné zábrany verbovat – a ohrožovat – i vlastní děti.

Tým ohledávačů však nenašel žádnou stopu, která by nasvědčovala verzi, že za  nákupním centrem někdo vystoupil z  auta a uprchl. Za centrem se rozprostíral písčitý svah osázený sukulenty. A úplně nahoře se táhl vysoký plot korunovaný ostnatým drátem. Uniknout tímto směrem by sice bylo složité, ale možné, jenže k plotu nevedly žádné stopy v písku. Všechny vchody z  nájezdových ramp pak byly uzamčené a  opatřené alarmem, takže nikdo nepovolaný nemohl tímto způsobem proniknout do nákupního centra.JEFFERY DEAVER

O’Neil došel k  protější straně budovy a  všiml si, že zhruba patnáct až dvacet metrů od  něj stojí restaurace Burger King. Vstoupil dovnitř a  pozorně si prohlédl všechny přítomné, aby zjistil, jestli před ním někdo neuhýbá očima nebo se v ještě lepším případě kvapně nezvedá od stolu.

Nikdo to neučinil. Což však ještě neznamenalo, že tu třetí pachatel není. Stávalo se to poměrně často. Ne proto, že by platila poučka o pachateli navracejícím se na místo činu (ve skutečnosti to nebyla pravda) nebo že by padouši trpěli podvědomou touhou nechat se dopadnout. Spíš byli často tak arogantní, že setrvali na  místě, sledovali probíhající vyšetřování nebo si zjišťovali totožnost vyšetřovatelů – v některých případech zacházeli dokonce tak daleko, že si pořizovali digitální fotografie detektivů, aby jejich kumpáni nebo kolegové z  gangu věděli, kdo po nich pátrá.

O’Neil postupně obešel všechny hosty a anglicky nebo španělsky se jich zeptal, zda za nákupním centrem neviděli pachatelovo auto. Jak ovšem bylo u podobných výslechů obvyklé, lidé viděli dvě auta, tři auta, žádné auto, červený taurus, modrou toyotu, zelený chrysler, šedý buick. Nikdo si však nevšiml, že by z  kteréhokoliv vozu, skutečného i  smyšleného, vystupoval nějaký pasažér. Nakonec se však na detektiva přece jen usmálo štěstí. Jedna žena na  jeho otázku přikývla. Vytáhla si křiklavé brýle ze světlých vlasů, kde fungovaly jako stuha, nasadila si je na oči a znovu si zamyšleně prohlédla prostranství před restaurací. Zvedla gigantický kelímek od nealka a ukázala jím na místo za prodejnami, kde si prý všimla muže stojícího vedle auta, které mohlo být modré. Nevěděla, jestli z něj předtím vystoupil, nebo ne. Vysvětlila však, že kdosi uvnitř auta podal tomuto muži modrý batoh, muž si ho vzal a odešel. Podle jejího popisu obou podezřelých – jeden měl maskáče a druhý černé kalhoty a čer

RYCHLE 31

nou koženou bundu – nebylo pochyb o tom, že šlo o Keplara s Paulsonem.

„Viděla jste, kam ten muž šel?“

„Myslím, že k parkovišti. Ale moc jsem mu nevěnovala pozornost.“ Rozhlédla se a zcepeněla. „Och...“

„Co je?“ zeptal se O’Neil.

„To je on!“ zašeptala svědkyně a ukázala na blonďatého muže v  džínách a  pracovní košili, který měl přes rameno přehozený batoh. I  z  této vzdálenosti O’Neil viděl, že muž je nervózní – přešlapoval z nohy na nohu a prohlížel si místo činu. Měřil jen necelý metr šedesát, což vysvětlovalo, proč ho dálniční policista mohl na zadním sedadle Fordu Taurus snadno přehlédnout.

O’Neil přivolal vysílačkou kolegyni z úřadu šerifa a poručil jí, ať vyřídí se svědkyní veškeré formality. Svědkyně souhlasila, že zůstane v prodejně až do zatčení podezřelého, aby ho mohla oficiálně identifikovat. Detektiv si pak sundal z  krku policejní odznak a zastrčil si ho do kapsy saka, které si zapnul, aby ukryl služební glock.

Vyrazil z restaurace Burger King.

„Pane..., detektive,“ zvolala za  ním svědkyně. „Ještě jedna věc... Ten batoh... Asi byste měl vědět, že když mu ho ten člověk podával, manipulovali s ním oba strašně opatrně. Napadlo mě, že v něm třeba mají něco křehkého. Ale teď si spíš myslím, jestli tam neměli něco..., něco nebezpečného.“

„Díky.“

V tu chvíli pohlédl blonďatý muž O’Neilovým směrem.

A dovtípil se.

Couvl do  davu, potáhl si batůžek výš na  rameno, otočil se a dal se do běhu. Uháněl mezi budovami k zadní části nákupního centra, tam na malý okamžik zaváhal, vyběhl do písčitého svahu a přelezl dvoumetrový plot, jejž si O’Neil před chvíli prohlížel. Dovedně překonal i  ostnatý drát, který mu jen trochu JEFFERY DEAVER potrhal bundu, a  seskočil na  neudržovanou parcelu na  druhé straně plotu. Písčitý pozemek patřil k bývalé vojenské základně stojící na ploše několika desítek hektarů.

O’Neil a  dva policisté doběhli k  plotu. Detektiv ho rychle přelezl, přičemž si při zdolávání ostnatého drátu roztrhl košili a kůži na ruce. Seskočil do písku na protější straně, jedenkrát se překulil, zaujal předepsanou polohu a vytáhl pistoli v očekávání útoku.

Pachatel však zmizel.

Jeden z policistů za O’Neilem už téměř překonal plot, jenže nahoře ztratil rovnováhu. Nekoordinovaně dopadl na zem a detektiv uslyšel prasknutí zlomeného kotníku.

„Ou,“ hlesl mladý muž a podíval se na vlastní chodidlo ohnuté do nepřirozeného úhlu. Zbledl jako okolní mlha a omdlel.

Druhý policista přivolal záchranku a vyrazil přes plot.

„Ne!“ křikl na něj O’Neil. „Zůstaňte, kde jste.“

„Ale...“

„Doženu ho sám. Radši zavolejte vrtulník.“ Otočil se a  začal sprintovat přes písčitou půdu porostlou sukulenty, zakrslými duby a borovicemi. Přitom se vyhýbal dunám a skupinkám uschlých stromů, za nimiž na něj mohl číhat ozbrojený pachatel.

Ve skutečnosti ho sám pronásledovat nechtěl, jenže mu nic jiného nezbývalo. Sotva totiž seskočil z plotu, spatřil ceduli ležící na písku.

POZOR!

NEVYBUCHLÁ MUNICE

Cedule obsahovala jednoduchý obrázek výbuchu nálože ležící na zemi. Před lety byla ještě červená, avšak dnes měla růžovou barvu.

Součástí uzavřené vojenské základny bývala i  dělostřelecká střelnice a na tomto pozemku údajně ležely tisíce tun nábojnic

RYCHLE 33

a granátů – celou oblast čekala asanace, jakmile to rozpočet Pentagonu dovolí.

O’Neil si však vzpomněl na dvě stě lidí, kteří za necelé dvě hodiny zemřou, a začal sprintovat po stopách, které mu v písku laskavě zanechal pachatel.

Napadla ho dosti pošetilá myšlenka, že pokud dá na  radu Kathryn Danceové – a poběží rychle –, mohl by dělostřeleckému granátu utéct dřív, než stačí vybuchnout.

Pochyboval však, že podobné explozi může člověk utéct.

Kinezická analýza funguje díky jednomu prostému konceptu, kterému Danceová v duchu přezdívala „princip desatera přikázání“.

Ona sama sice nebyla pobožná, ale tento příměr se jí zamlouval.

Obsah jednotlivých přikázání přitom nebyl důležitý. Šlo spíš o to, že lidé poznají rozdíl mezi správným a nesprávným a pociťují neklid, když dělají něco, co by dělat neměli. Částečně v tom hraje roli strach z  dopadení, ale i  kdybychom si ho odmysleli, jsou lidé stále v převážné míře naprogramovaní tak, aby se chovali přístojně.

Ve chvíli, kdy začnou klamat (ať už aktivně lžou nebo prostě jen neříkají celou pravdu), zažívají stres a ten se na nich nějak projeví. Charles Darwin prohlásil: „Potlačené emoce téměř vždy vyplavou na povrch v nějaké formě tělesného pohybu.“

Háček pro vyšetřovatele spočívá v tom, že se tento stres nemusí nutně projevit dobře známými formami, jako je okusování nehtů, pocení nebo uhýbání očima. Může mít podobu příjemného úsměvu, bodrého přikývnutí či sympatického naklonění hlavy.

Nepovídejte...

No to je strašné...JEFFERY DEAVER

Úkolem experta na  řeč těla je proto porovnat chování subjektu v  nestresových situacích s  jeho chováním ve  chvíli, kdy možná lže. Rozdíly mezi oběma typy chování naznačují – i když nedokazují – klam. Objeví-li se nějaká odchylka, musí se kinezický analytik zaměřit na téma, které stres vyvolává, a rozebírat ho tak dlouho, až se subjekt přizná nebo až se zmíněný rozpor vysvětlí jiným způsobem.

Při výslechu Waynea Keplara hodlala Danceová zvolit obvyklý přístup: položit subjektu řadu neškodných otázek, na které předem znala odpověď a  v  nichž subjekt neměl důvod lhát. Chtěla si s ním jednoduše popovídat – nikoliv ovšem ze zájmu, nýbrž pouze ve snaze zaznamenat, jak se subjekt chová ve chvílích, kdy nepociťuje stres. Tím si u  něj vytvořila „základní kinezické čtení“ – jakýsi katalog řeči jeho těla, tónu hlasu a volby výrazů ve chvílích, kdy je klidný a mluví pravdu.

Teprve pak mohla přejít na  otázky týkající se plánovaného útoku a  hledat během jeho odpovědí odchylky od  základního čtení.

Vytvoření základního čtení během nezávazné diskuse však obvykle trvá mnoho hodin, ne-li dní.

Tolik času Kathryn Danceová neměla.

Bylo 14.08.

Přesto jí nezbývalo nic jiného než dělat, co je v jejích silách. Dozvěděla se, že existuje třetí podezřelý, který uprchl přes starý sklad vojenské munice a přes střelnici, kde ho pronásleduje Michael O’Neil (Danceová věděla, jak je pohyb v objektu základny nebezpečný, a nechtěla ani domýšlet, co všechno tam Michaelovi hrozí). Kriminalistický tým montereyské policie přitom stále ohledával nabouraný Ford Taurus a předměty, které měli Paulson s Keplarem v době zatčení u sebe. Žádný směr vyšetřování však zatím nevedl k jakémukoliv významnému odhalení.

RYCHLE 35

Danceová si znovu rychle pročetla skrovný spis. Wayneu Keplarovi bylo čtyřiačtyřicet let, měl pouze střední školu, kterou však absolvoval s dobrými výsledky, a dnes patřil k „filozofům“ Bratrů svobody – na webových stránkách a blozích tohoto uskupení zveřejnil řadu esejů a filipik. Byl svobodný a bezdětný. Narodil se v  Haightu, pak bydlel v  San Diegu a  Bakersfieldu, odkud se přestěhoval do Oaklandu. Nevlastnil pas a nikdy nebyl v zahraničí. Otec mu zemřel – zabili ho federální agenti během obléhací operace ne nepodobné tragédiím ve Waco a Ruby Ridge. Wayneova matka a sestra, která byla o pár let starší než ona, se rovněž angažovaly v  Bratrech svobody, přestože název sdružení navozoval dojem, že jde o  ryze pánskou společnost. Žádná z obou žen neměla záznam v trestním rejstříku.

Naopak Keplar pár škraloupů měl – vesměs však za drobné delikty nenásilné povahy. Jeho jediným federálním přečinem bylo stříkání graffiti na náborové středisko ozbrojených sil.

Měl také staršího bratra, jenž bydlel na východním pobřeží, ale s Keplarem neudržoval už několik let žádné kontakty a s Bratry svobody neměl nic společného.

Hluboká analýza dat neodhalila žádné informace o  cestě Way nea Keplara a  Gabea Paulsona na  místo útoku. Pro militantní organizace obávající se „Velkého bratra“ to bylo typické. Kde to šlo, platili všichni hotově.

Za normálních okolností by si Danceová vyžádala víc informací, jenže neměli čas.

Rychle...

Nechala spis na stole a vstoupila do vyšetřovny. Keplar zvedl hlavu a usmál se.

„Sundej mu ta pouta,“ vyzvala Alberta Stemplea, který tak bez váhání učinil, přestože z  tohoto nápadu rozhodně nebyl nadšený.JEFFERY DEAVER

Danceová měla zůstat sama v místnosti s nezajištěným podezřelým, což bylo nepříjemné, jenže ona nemohla dopustit, aby byl její subjekt jakkoliv omezen v pohybu. Analýza řeči těla je dost obtížná i bez znehybnělých končetin.

Keplar se líně svezl na šedé čalouněné židli, jako by se chystal sledovat fotbalový zápas, který ho sice zajímá, ale ne zas tolik.

Danceová kývla na Stemplea, jenž vyšel z místnosti a zavřel za sebou masivní dveře. Její pohled zabloudil k velkým analogovým hodinám na protějším konci vyšetřovny.

14.16.

Keplar sledoval její oči a pak se znovu zadíval na ni. „Vy se teď pokusíte zjistit, kde se odehraje ta... událost. Klidně se ptejte. Ale rovnou vám říkám, že to bude ztráta času.“

Danceová si přemístila židli tak, aby seděla přímo naproti Keplarovi a  mezi nimi nebyl žádný nábytek. Jakákoliv bariéra mezi vyšetřovatelem a  subjektem, třeba i  malý stolek, dává vyslýchanému pocit ochrany, což nesmírně ztěžuje kinezickou analýzu. Danceová nyní seděla necelý metr od Keplara, přímo v jeho proxemické zóně – ne tak blízko, aby se zatvrdil, ale dost blízko, aby pociťoval neklid.

Jenže on zjevně neklid nepociťoval. Vůbec žádný. Wayne Keplar byl klidný jako želva.

Sledoval Danceovou neochvějným pohledem, který nebyl nadutý, vyzývavý ani podmanivý. Téměř jako by si měřil psa, jehož plánuje koupit dítěti.

„Wayne, vy nemáte řidičský průkaz.“

„To je jenom další způsob, jak vás vláda může kontrolovat.“

„Kde bydlíte?“

„V  Oaklandu. U  vody. Jsem tam už šest roků. Město má blbou pověst, ale mně to neva.“

„Kde jste bydlel předtím?“

„V San Diegu.“

RYCHLE 37

Danceová se ho ještě chvíli vyptávala na osobní život a předstírala, že na  své otázky nezná odpověď. Spis nechala na  svém stole.

Keplar odpovídal podle pravdy. Danceová si všimla, že má přitom předkloněná ramena, pravou dlaň si pokládá na stehno, během řeči se jí dívá přímo do očí a často špulí rty do polovičního úsměvu. Kromě toho měl ve zvyku přejet si čas od času jazykem po vnitřní stěně líce. Tohle však nemusel být zvyk, nýbrž jen projev abstinence – možná mu chyběl žvýkací tabák, o němž Danceová věděla, že dokáže být stejně návykový jako kouření.

„Proč jste se odstěhoval ze San Diega, Wayne? Klima je tam příjemnější než v Oaklandu.“

„To teda ne. S tím nesouhlasím. Ale mně se tam prostě nelíbilo. Znáte to, jak někdy někde necejtíte správný vibrace, ne?“

„To je pravda,“ přisvědčila Danceová.

Keplar se až zlověstně rozzářil. „Fakt? Vy o  tom něco víte? Tak to jste hvězda, Kathryn. Vážně.“

Danceová ucítila mrazení v zádech, když jí po tváři přelétly jeho oči posazené blízko u sebe. Snažila se na sobě nedat nic znát a zeptala se: „Jak vysoké postavení v Bratrech svobody máte?“

„Jsem skoro až nahoře. Vy o tom něco víte?“

„Ne.“

„Strašně rád bych vám to pověděl. Jste chytrá, paní Hvězdičko. Nejspíš si myslíte, že některý naše



Jeffery Deaver

JEFFERY DEAVER


6. 5. 1950

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.

Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist