načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tak to je, tak to bude - S.J. Bolton

  > > > > Tak to je, tak to bude  

Elektronická kniha: Tak to je, tak to bude
Autor:

Když jde o sérii vražd, kdo by věřil jedenáctiletému klukovi? Ví to každý, ví to tedy i jedenáctiletý Barney: momentálně nejobávanější londýnský vrah brzy udeří znovu. ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  143
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
20%
naše sleva
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 496
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Like this, for ever ... přeložil Martin Verner
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8171-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když jde o sérii vražd, kdo by věřil jedenáctiletému klukovi? Ví to každý, ví to tedy i jedenáctiletý Barney: momentálně nejobávanější londýnský vrah brzy udeří znovu. Obětí bude další chlapec přibližně v jeho věku. Bezkrevné tělo bude nalezeno na břehu Temže. Vyšetřovatelé se nebudou mít čeho chytit, protože nenaleznou žádné stopy. Ze stejného důvodu nedokážou ani vydedukovat, kdy vrah udeří zas.
Barney je těmi vraždami posedlý. Kromě toho má ale další děsivé tajemství, které mu nedá spát. Dost na jednoho jedenáctiletého kluka... A tak se svěří sousedce Lacey Flintové, která se zotavuje z traumatického zážitku předchozího případu.
Lacey nemá jediný rozumný důvod, proč do tohoto případu strkat nos. Zároveň ale nemá ani nejmenší šanci na to, aby dokázala zůstat stranou. Čas běží až příliš rychle, vrahova brutalita se stupňuje a Lacey s Barneym vědí, že stačí tak hrozivě málo, aby z toho všeho nevyšli živí...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016
Sharon J. Bolton





Copyright © 2013 by Sharon J. Bolton
Translation © 2016 by Martin Verner
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu LIKE THIS, FOR EVER,
vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, Londýn 2013,
přeložil Martin Verner
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redaktorka: Naďa Hloušová
Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Ilustrace obálky: Emil Křižka
Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v říjnu 2016
ISBN 978-80-7498-172-2





Věnováno Halovi,
jenž je předobrazem snad každého dítěte v této knize;
a jeho kamarádům, kteří tak ochotně spolupracovali.










Nevíte-li, že této noci, když odbíjí se půlnoc,
všichni zlí duchové celého světa tropí své rejdy?
Bram Stoker, Drákula
(překlad J. F. Khun,
Nakladatelství Emila Šolce
v Praze-Karlíně, 1919)










9
Úvod
„Říká se, že když říznete do mladého masa, je to, jako byste
zakrojili do měkkého másla.“
Terapeutka několik vteřin mlčela. „A je to pravda?“
„Ne, je to úplná blbost.“
„Jak byste to tedy popsala vy?“
„Fakt je, že nejdřív to jde snadno. Proniknutí kůží, první
kapky krve. Když je nůž dostatečně ostrý, udělá všechnu práci
prakticky za vás. Obtížné to začíná být až potom.“
„Umím si to představit.“
„Za prvé, tělo vzdoruje. Od prvního okamžiku, kdy do něj
říznete, se snaží zahojit. Krev se začne srážet. Cévy, žíly a bůh­
víco ještě se uzavírají. Kůže produkuje tu odpornou lepkavě
žlutavou věc, z níž se nakonec stane strup. Po prvním říznutí
to opravdu není nic snadného.“
„Zdá se, že pro vás byl do značné míry zásadní ten první
řez, jestli to chápu správně.“
Pacientka přikývla. „Rozhodně. Když se nůž dotkl kůže,
v  hlavě mi hučelo až k  nevydržení – měla jsem pocit, že mi





10
Sharon J. Bolton
pukne lebka. Ale pak se objevila první krůpěj krve, potom další
a už začala prýštit.“
Pacientka se dychtivě předklonila, jako by zpověď, když už
s ní jednou začala, musela dokončit.
„Povím vám, jaký je to pocit – je to, jako když se začne
snášet první sníh, jako když první zimní chumelenice přikryje
všechno bílým příkrovem. Celý svět zkrásní a ponoří se do ti­
cha. Krev má úplně stejné účinky jako sníh. Bolest je náhle ta
tam, veškeré hučení v hlavě ustane. Jako bych se po tom prv­
ním říznutí přenesla do jiné dimenze. Někam, kde je konečně
klid a mír.“
Terapeutka potichu, téměř s omluvným výrazem, zaklapla
notes. „Už budeme muset končit,“ řekla. „Ale moc vám děkuji,
Lacey. Myslím, že jsme se konečně někam pohnuly.“





Cást první
ˇ










13
1
Ctvrtek, 14. února
Smutek v  něm dřímal odjakživa. Jako tupý tlak v  hrudi,
hořká pachuť v  ústech, váhavý vzdech při každém druhém
vydechnutí. Většinou se snažil předstírat, že ho necítí, a jak
rostl, na jeho přítomnost si zvykl. Ale jakmile trochu polevil
a  soustředil se na  něco důležitého, šup a  byl tu znovu. Jako
přízrak číhající pod postelí. Hluboký, vytrvalý smutek.
Barney čekal, dokud Big Ben neodbije počtvrté, aby bylo
přesně osm. Teprve pak hodil dopis do  poštovní schránky.
Udělal všechno, jak měl, a jeho smutek na okamžik pominul.
Tentokrát by to mohlo vyjít.
Důležitý úkol byl splněn, což ho uklidnilo, takže si zase
začal všímat věcí kolem sebe. Na  nejbližší kandelábr někdo
připevnil plakátek. Byl z tvrdého papíru velikosti A4. Většinu
plochy zabírala fotografie pohřešovaných desetiletých
dvojčat Jasona a  Joshui Barlowových. Oba chlapci měli modré
oči a spíše světlé vlasy. Jedno z dvojčat se na snímku smálo,
ˇ





14
Sharon J. Bolton
už dospělé zuby nepohodlně směstnané v ještě dětské tváři;
druhé se tvářilo vážně. V popisu stálo, že oba kluci měří 140
centimetrů a na svůj věk jsou hubení. Od ostatních tisíců
podobných chlapců, kteří žili v jižním Londýně, se ničím
nelišili. Nelišili se ani od dvou, možná tři hochů, kteří už zmizeli
před nimi.
Někdo ho pozoroval. Barney to vždycky poznal. Byl to
jen dojem – nic fyzického, jako například mrazení v zádech,
lechtání v  žaludku – doprovázený neodbytným pocitem, že
je někdo poblíž. Že mu někdo kouká přes rameno. Vždycky,
když něco takového cítil, zvedl hlavu a  nachytal například
tátu s  tím jeho zvláštním zadumaným úsměvem. Tvářil se
přitom, jako by pozoroval něco fascinujícího, a ne jen svého
jedenáctiletého syna. Nebo to byla učitelka, paní Greenová,
s vyčítavě povytaženým obočím, protože ho přistihla, jak se
zase myšlenkami toulá kdovíkde.
Barney se ohlédl a  uviděl, jak si za  výlohou trafiky pan
Kappur ťuká na hodinky. Odrazil se tedy a plavným skluzem
se vydal ke vchodu do obchodu.
„Už jsi měl být dávno pryč, Barney,“ řekl pan Kappur.
Tutéž větu mu opakoval den co den už několik týdnů. Barney
otevřel vysoký chladicí box a natáhl se po plechovce s colou.
„Padesát pencí minus deset procent jako sleva pro
zaměstnance,“ hlásil jako obvykle pan Kappur. „Dáš mi,
prosím, čtyřicet pět pencí.“
Barney mu podal obnos a  zastrčil plechovku do  kapsy.
„Máš teď namířeno rovnou domů?“ zajímal se trafikant, ale
jeho poslední slova zanikla v zacinkání zvonku nade dveřmi.
Barney se ohlédl. „Tak zas ráno, pane Kappure,“ usmál se
a zapnul si bundu skoro až ke krku.





15
Tak to je, tak to bude
Vyrazil na  kolečkových bruslích podél řeky. Jak nabíral
rychlost, začalo to od  vody pěkně foukat, deštěm
zmáčený chodník se ještě celý leskl. Ve vzduchu se vznášel zápach
výfukových zplodin. Tenhle odér v  něm spolu s  vlhkem
vyvolával neodbytný pocit, že ho řeka pronásleduje.
Představoval si, jak se vylévá z říčního koryta, razí si cestu
podzemními štolami, kanály a  vpustěmi a  prosakuje do  celého
města. Kdykoliv se ocitl v její blízkosti, nedokázal se
oprostit od pocitu, že pod ulicemi proudí černá voda. Její postup
je tak nenápadný, tak obezřetný, že ho nikdo nevidí, dokud
není pozdě. Jednou o svém svíravém strachu pověděl tátovi.
Ten se mu jen vysmál. „Myslím, že jsi nevzal v úvahu několik
základních fyzikálních pravidel, Barney,“ řekl. „Voda
nemůže téct do kopce.“
Barney o tom už nikdy znovu nemluvil, ale věděl
naprosto jistě, že v některých případech voda do kopce teče. Viděl
plno obrázků Londýna sužovaného povodněmi, četl
spoustu článků o  tom, jak říční koryto nebylo schopné pojmout
jarní přílivové vlny doprovázené silnými spodními proudy.
Voda, vědoma si jedinečné možnosti, se vylila přes nábřežní
zdi a valila se londýnskými ulicemi jako lítý dav.
Mohlo by k  tomu dojít. Na  Chilternské pahorkatině
leží sníh. Jak bude tát, voda bude stékat drobnými přítoky
do Temže, jejíž koryto se cestou k hlavnímu městu promění
v dravý proud. Barney přidal na tempu a uvažoval, jak rychle
by musel jet, aby povodni unikl.
Když dorazil ke komunitnímu centru, zdálo se, že je
úplně opuštěné. Nikde nesvítilo jediné okno, dokonce i správce
byl pryč, což znamenalo, že je už po deváté. S nejistým po-





16
Sharon J. Bolton
citem doprovázeným obvyklými obavami se podíval
na hodinky. S panem Kappurem se rozloučil po osmé. Trafika byla
vzdálená deset minut jízdy na kolečkových bruslích. Stalo se
to tedy znovu. Čas někam nevysvětlitelně zmizel.
Zpoza zdi se ozývaly hlasy a drnčení koleček po plechové
rampě. Ostatní na něj čekali na dvoře, ale Barney náhle
zatoužil být doma. Dřív nebo později by o  těch časových
nesrovnalostech měl někomu povědět – radši dříve, když bude
mít dost rozumu, a  to on přece má, ne? Všichni to tvrdí,
i když dodávají, že někdy se chová jako pěkný pako.
Z dálky k němu doléhal smích. Měl pocit, že dokonce
zaslechl své jméno. Přemohl tedy obavy a vydal se za roh.
Budova komunitního centra bývala kdysi malou továrnou. Byla
vystavěna ve viktoriánském stylu a obklopovalo ji množství
přístaveb. Uprostřed byl vyasfaltovaný plácek a  celý areál
obepínala vysoká cihlová zeď zakončená kovovým plůtkem.
Uvnitř hlavní budovy sídlila knihovna, dětský koutek pro
předškoláky, družina pro větší děti a klub pro mládež. Právě
tam Barney s kamarády několikrát týdně chodil, a když
komunitní centrum oficiálně zavřelo, celý areál patřil jen jim.
V  úzké boční uličce našel Barney uvolněný kus plotu,
chytil se ho a chystal se přehoupnout přes zeď.
V tomhle městě tě pořád někdo sleduje .
Proč si na to vzpomněl právě teď? Proč si právě teď
vzpomněl na  školní besedu s  místní policistkou? Vyprávěla jim,
že si každý obyvatel Londýna může být jistý, že ho různé
bezpečnostní kamery zachytí až několiksetkrát za  den. Barney
ale věděl, že v boční uličce ani v blízkém okolí žádné takové
kamery nejsou. I to byl důvod, proč si jeho parta vybrala
tyhle končiny.





17
Tak to je, tak to bude
Přelétl pohledem protější řadu domů, pátral
po rozsvícených oknech, poodtažené zácloně, záblesku očí, které by ho
utvrdily v  tom, co stejně věděl – že ho někdo sleduje. Nic
však neviděl.
Až na to, že ty oči tam někde byly. S vědomím nezvratné
jistoty mu srdce stouplo až do krku. Co naplat, žije ve městě,
kde během posledních několika měsíců zmizelo pět kluků
jeho věku. K  jeho smůle bydlí dokonce v  té části Londýna,
odkud všech pět pocházelo. A ačkoliv nikoho nevidí, někdo
ho pozoruje.
Barney se protáhl kolem uvolněného kusu plotu
i s bruslemi na  nohou. I  když věděl, že takhle to dělat je hloupé,
adrenalin a odhodlání mít to co nejrychleji za sebou
vykonaly své. Uháněl pryč. Jde o to, na které straně zdi ty oči jsou.
Sledují ho z továrny, nebo z ulice? Odděluje ho od nich
vysoká viktoriánská zeď se zábradlím, nebo ho naopak vězní
na nesprávné straně? V okamžiku, kdy si uvědomil, že
možná udělal největší chybu svého krátkého života, se mu obsah
žaludku proměnil v ledový kámen.
Ostatní teď neslyšel. Byl tu jen on, jedenáctiletý kluk,
vysoká zeď a dvojice neviditelných očí.
Přesně na půli cesty mezi ním a vyasfaltovaným dvorkem
stála indiánská vesnička: pět malých vigvamů, v nichž si přes
den hrály menší děti. Dokonce i za denního světla se
nedokázal zbavit pocitu, že ho z  jejich temných útrob někdo –
třeba i  jen zatoulané batole – pozoruje. Večer se poblíž
indiánských vigvamů zdržoval vysloveně nerad. Musel
zkontrolovat každý potemnělý stan jeden po druhém, než se
vydal dál. Nic.
Nic, co by viděl.





18
Sharon J. Bolton
Za vigvamy se nacházela část zdi, která byla ze strany
komunitního centra pomalovaná. Piráti odění v  šarlatu,
pohledy upřené k  příslibu vzdáleného pokladu, ruce svírající
zábradlí galéry zmítající se na  rozbouřeném moři. Za 
denního světla bylo zjevné, že stěna je omšelá, malba se na
některých místech dokonce odlupovala. Ve  tmě a  oranžovém
svitu pouličních lamp však ožívala. Vzrostlá zeleň pnoucí se
okolo vrat dodávala výjevům hloubku a za vysokými stromy
se skrývalo zdání tajemna. Hvězdné nebe za skateboardovou
rampou se zdálo být nekonečné. V nepřítomnosti slunečních
paprsků, které by daly věci přiměřený řád, to vypadalo, že ho
pozorují dokonce i samotní piráti.
Konečně. Od  rohu továrenské budovy už zahlédl čtver -
cový půdorys plácku, který představoval hlavní část dvora.
Jeho úleva byla doslova hmatatelná. Na  horní hraně
skateboardové rampy seděly mlčky čtyři postavy. Jeho nejlepší
kámoš Harvey, pak Sam a Hatty, spolužáci z Harveyovy
třídy, a konečně Lloyd, který byl o několik let starší. Ve světle
pouliční lampy se zdálo, že jsou všichni oblečení do 
černého. Barney zachytil odlesk očí jednoho z kluků, který zrovna
pootočil hlavu. Rozeznával také světýlka žhnoucích cigaret.
Když viděl, že je parta v pohodě a baví se stejně jako vždycky,
trochu se uklidnil. Protentokrát ho instinkty vyplašily úplně
zbytečně.
V tom okamžiku se mu přímo nad hlavou ozval nečekaný
rachot. Pak někdo seskočil dolů a chytil ho pod krkem.





19
2
Obě děti vypadaly rozkošně. Ležely na boku, lehce
stočeny do klubíčka, za sebou. Chlapec vpředu jako by si
protahoval prsty, když mu první sluneční paprsky a  biologické
hodiny napověděly, že by měl vstávat. Ani v podivném přítmí
policejního stanu nevypadal jako mrtvý. Stejně tak jako jeho
dvojče, tulící se k němu zezadu, ruku bezstarostně
přehozenou přes bratrovu hruď.
„Šéfe!“
Dana sebou trhla. Už už natahovala ruku v rukavici
k blíže ležícímu chlapci, kterému visel vlhký pramen vlasů přes
čelo. Chystala se mu jej odhrnout z  očí, jako by to udělala
jeho matka. Chtělo se jí pohladit je po hlavě, přetáhnout jim
deky přes ramena, aby jim nebyla v noci zima, a lehce je
políbit na tvář.
Zbláznila se? Žádné děti nemá, mateřské pudy s ní nikdy
necloumaly. To musí narazit na  zavražděná desetiletá
dvojčata, aby se v ní probudily?
„Šéfe,“ zopakoval jediný další živý člověk ve  stanu, těl-





20
Sharon J. Bolton
natý muž s řídnoucími rezavými vlasy a nevýraznou bradou.
„Brzy přijde příliv. Musíme je odsud rychle dostat.“
Detektiv inspektor Dana Tullochová z  Lewishamského
zvláštního vyšetřovacího týmu dovolila seržantu Neilu
Andersonovi, aby jí pomohl vstát. Vylezli z policejního stanu na
vzduch, do prostředí prosyceného vůní soli a zápachem
tlející vegetace a výfukových plynů, které na Temži doprovázelo
každý noční příliv. Na Tower Bridge se zástup přihlížejících
zavlnil očekáváním. Bleskl fotoaparát, někdo si pořídil jejich
snímek.
Když s  Andersonem vyklidili pole, na  jejich místo
nastoupili jiní. Pracovali rychle. Bude trvat jen něco málo přes
půl hodiny a celá oblast se ocitne několik desítek
centimetrů pod vodou. Oba detektivové se vydali po písčitém břehu
k nábřežní zdi.
„Přímo pod Tower Bridge,“ řekl Dana a pohlédla
k mohutné ocelové stavbě. „Na jednom z nejikoničtějších
londýnských míst, nemluvě o tom, jak je frekventované. Co si vůbec
myslí?“
„Je to drzej parchant,“ přisadil si Anderson.
Dana vzdychla. „Kdo byl na  místě činu jako první?“
zeptala se.
„Pete,“ odpověděl Anderson a  rozhlížel se. „Ještě před
minutou tady byl.“
Dana sledovala, jak přicházejí další kriminalisté
a technici. Opatrně sestupovali po Horselydown Old Stairs, příkrých
betonových schodech, které v  těchto místech představovaly
jediný přístup na úzký říční břeh.
„Vraždí je rychleji, Neile,“ řekla. „Předtím jsme je nikdy
nenašli takhle brzy.“





21
Tak to je, tak to bude
„Já vím, šéfe. Tamhle jde Pete.“
Konstábl Pete Stenning, jednatřicetiletý, vysoký
a pohledný detektiv s tmavými vlnitými vlasy, k nim sbíhal
po schodech.
„Co nám můžete říct, Pete?“ zeptala se ho Dana, když se
k nim připojil.
„Ve  20:15 je objevil místní květinář,“ hlásil Stenning.
„Právě jsem s ním mluvil. Měl náročný den, protože je
svatého Valentýna a zítra ho čeká velká svatba, takže
s pomocníky pracoval do pozdního večera. Potřeboval pauzu na cigáro
a  uprostřed davu na  ulici by vzbuzoval nevoli, tak se vydal
po náplavce a dolů po horselydownských schodech. Říká, že
pohled na řeku ho uklidňuje a není na něj vidět, když se chce
vychcat. To je jeho výraz, ne můj.“
„A tak je našel?“
„Bylo tam dost světla z Brewhouseu a zpředu od mostu,
ačkoliv říká, že si nebyl jistý, co vidí, dokud nesešel až dolů
na pláž. A  abych předešel vaši otázku, ničeho jiného si
nevšiml. Jeho výpověď potvrzují dvě ženy z květinářství.“
„Napadá někoho, jak je sem vrah dopravil?“ zeptal se
Anderson.
„Mohl přijet po  vodě,“ uvažoval Stenning, „ale osobně
bych o tom pochyboval. Je zatraceně obtížné připlout sem na
člunu za takhle nízké vody.“ Máchl rukou k říčnímu břehu.
„Zrovna tady jsou pod vodou zbytky viktoriánské nábřežní
zdi,“ pokračoval. „Kdybyste na ně najeli lodí příliš rychle,
velice pravděpodobně byste šli ke dnu.“
„Tedy po silnici?“ řekla Dana.
„Je to mnohem pravděpodobnější,“ souhlasil Stenning.
„Něco byste ale měli vidět,“ pokračoval. „Jen o  kousek dál
pod mostem.“





22
Sharon J. Bolton
Dana s Andersonem následovali Stenninga do stínu,
který vytvářel Tower Bridge, a  snažili se nevnímat natažené
krky a zvědavé pohledy jen několik metrů nad jejich
hlavami. Vzápětí se veškerá pozornost přesunula z  vyšetřovatelů
k  malým černým vakům, které policisté vynášeli ze stanu.
Odváželi chlapce. Ze zástupu se ozvalo několik zlostných
výkřiků, jako by za to, co se těm klukům stalo, mohli zřízenci
pohybující se po písčitém říčním dně.
Pod mostem uniformovaní policisté prohledávali krátký
úsek břehu, který ještě zůstával přístupný. Malý kus byl
obehnán policejní páskou. Stenning do záboru posvítil baterkou.
„Otisky stop?“ nevěřil Anderson svým očím.
„Velké boty připomínající holínky,“ upřesnil Stenning.
„Zdá se, že mají stejný vzorek jako ty, co jsme našli v  Ber -
mondsey. Jde ale o to, že vrah vůbec neměl důvod chodit až
sem. Koukněte se.“
Ukazoval zpátky ke schodům.
„Snesl je dolů po schodech a pak s nimi šel ještě několik
metrů po pláži, aby je položil tam, kde jsme je našli. Chtěl to
provést, jak nejrychleji to bylo možné. A přesto se pak vydá
až sem. Zajde si – řekněme osm metrů –, aby tu zanechal
ot i s ky. “
„Navíc na jediném kousku písku, který tu v okolí vidím,“
dodala Dana.
„Moje řeč,“ přitakal Stenning. „Na  štěrku a  kamení by
žádné otisky nezanechal. Takže se vydá na  písčitý plácek,
který je navíc příhodně zastíněný mostem a krytý před
deštěm. Chtěl, abychom je našli.“
„Drzej parchant,“ zopakoval Anderson.
„Koho tím myslíte, seržante? Jeho, nebo mě?“





23
Tak to je, tak to bude
„Oba. Jste ochotný zajet s těly na patologii?“
Stenning ochotný byl, takže se vydal za pohřební
dodávkou, která odvážela chlapce na patologii.
„Půjdu od  jedněch dveří ke  druhým, jestli souhlasíte,“
navrhl Anderson.
Dana přikývla. Anderson nesnášel nečinnost, byť by mělo
jít jen o několik minut.
„Někdo určitě něco viděl, i když to třeba ještě vůbec
netuší,“ uvažoval. Už se sbíral k odchodu, ale ještě se ohlédl přes
rameno. „Co se děje, šéfe?“ zeptal se, když viděl Danin výraz.
Měla by mu říct, že nic, že je v pohodě. Vyšetřovací tým
potřebuje, aby byla ve formě.
„Tahle vražda mě vyděsila, Neile.“
Podíval se na  ni, přimhouřil oči. „Vy jste přece ta, kdo
chytil posledního sériového vraha, novodobého
Rozparovače,“ řekl. „Vsadil bych se, že on se bojí víc.“
Andreson se nerozpakoval říkat to, co považoval
za správné, i když to znělo jako banální klišé.
„Rozparovače dopadli Mark s Lacey,“ odpověděla. „Já jen
slízla smetanu. A Rozparovač mě ani na okamžik neděsil tak,
jako tenhle vrah. Čtyři kluci za dva měsíce. A další se
pohřešuje. Navíc zrychluje. Unáší je v kratších intervalech a vraždí
je po kratší době. Kolik času zbývá do dalšího případu?“





24
3
Jakmile mu cizí prsty sevřely krk, Barney upustil
plechovku coly, podjely mu kolečkové brusle a málem upadl. Čísi
silné ruce ho musely podepřít.
„Klídek, Barney. Snad sis necvrknul do kalhot.“
Kurva-kurva-kurva! Barneymu se chvěl každý nerv v těle
a  řinul se z  něj pot. Uvažoval, jestli mu to, že se potvrdilo
jeho tušení, poskytuje dostatečnou útěchu, protože si
připadal jako úplný blbec. Na co si to, krucinál, ten Jorge hraje?
„Blbče,“ vysoukal ze sebe.
Jorge, starší brácha jeho nejlepšího kamaráda a  zároveň
neoddiskutovatelný vůdce party, se skrýval na střeše
přístřešku pro kola. Barney, aby zamaskoval, že je celý rudý a má
kapičku u nosu, se shýbl pro pomačkanou plechovku coly. „Jak
dlouho ses tam nahoře schovával?“ zeptal se, když si otřel
nos do rukávu a narovnal se.
„Pár minut.“ Jorge se ani nesnažil skrýt své pobavení.
„Zahlídnul jsem tě na rohu.“
Jasně. Nádech, výdech. Je tma, možná si nikdo nevšim-





25
Tak to je, tak to bude
ne, jak má zpocené čelo. Díkybohu, že se nepomočil. „Byls
na  zkoušce?“ zeptal se a  snažil se, aby jeho hlas zněl nor -
málně.
Jorge přikývl. „Máma mi psala, že se mám cestou zastavit
pro Harveyho. Tak pojďme.“
Jorge naskočil na skateboard a vyrazil za ostatními. V jeho
stopě jako by se vznášel neuvěřitelný přetlak energie, s nímž
si sotva uměl poradit i  on sám. Harvey si poslední dobou
stěžoval, že se Jorge vrací ze zkoušek úplně vybuzený. Že mu
trvá několik hodin, než se uklidní. Jestli běžně předvádí něco
podobného jako teď, pak se Barney Harveymu nediví, že je
na bráchu naštvaný.
Celá partička sledovala, jak se nejprve Jorge a potom
Barney blíží k rampě.
„Máš zelený vlasy,“ konstatovala Hatty při pohledu na
Jorgeho.
Ten pohodil hlavou a  prohrábl si obvykle stříbřitě
blonďatého ježka. „Už to chtělo nějakou změnu,“ pronesl, jako by
bylo naprosto normální, že čtrnáctiletý kluk řeší účes.
„Zelené vlasy se hodí k zelenému kostýmu. Budou mi na něj lepit
taky zelené listí. Ti druzí dva jsou pěkně naštvaní, protože
mají tmavé vlasy a nevypadá to na nich tak dobře.“
Jorge se chtěl stát hercem. Před několika měsíci se
úspěšně zúčastnil konkurzu na  jedno představení na  West Endu.
K jeho nelibosti musel alternovat ještě se dvěma dalšími
kluky, protože mu bylo teprve čtrnáct. Ti dva ovšem, pokud bylo
možno Jorgemu věřit, neměli ani zlomek jeho talentu.
„Propásl jsem něco?“ zeptal se Barney s vědomím, že tu
měl být už před hodinou.
„Ne,“ odpověděl Harvey. „Lloyd vyhrál turnaj v šipkách,





26
Sharon J. Bolton
ale pak Sam trefil Toma Rogerse do zadku a bylo nám
naznačeno, že máme laskavě vypadnout.“
„Nemůžu vás nechat bez dozoru ani pět minut,“
povzdechl si Jorge.
„Máme oficiální zákaz?“ zeptal se Barney.
„Říkali, že o nás nechtěj slyšet do konce týdne,“ řekl Lloyd,
tmavovlasý kluk s velkýma očima, který chodil do stejné
třídy jako Jorge. „Pak nám doporučili, abychom šli rovnou
domů a nepotloukali se nikde po okolí.“
„Jako třeba tady?“
„Jo,“ připustil Lloyd a  tvářil se přitom naprosto vážně.
„Zrovna tady to platí nejvíc.“
Hatty bez jediného slova vstala a spustila se dolů z rampy.
S výjimkou Barneyho byla asi nejlepší skejťák z party.
Vyjela na hranu na opačné straně a zastavila se u zábradlí. Lloyd,
Sam a oba bráchové si prohlíželi poškozené kolečko na Har -
veyho skateboardu. Jediný Barney si všiml, že Hatty zvedla
hlavu jako větřící pes, který zachytil stopu. Někam se dívala.
Po  několika vteřinách soustředěného pozorování se sebrala
a přijela zpátky ke klukům.
„Hádejte, kdo tu je?“ řekla polohlasně.
Všichni zvedli hlavu, někdo se díval na  Hatty, někdo se
rozhlížel kolem a snažil se spatřit to, co ona.
„Kde?“
„Zase se ti něco zdálo, Hats.“
Barney se zadíval k přístavkům za cihlovou zdí, které teď
sloužily jako skladiště. V ulicích jižního Londýna to nebylo
nic neobvyklého. Na druhé straně silnice stály řadové
domky, za  nimi se tyčil mohutný opuštěný dům se slepými
potemnělými okny a fasádou zdobenou cihlovou bosáží. Zne-





27
Tak to je, tak to bude
hybněl, zamrkal, čekal, co zvláštního uvidí, rozostřoval zrak
tak dlouho, dokud nerozeznával jen obrysy budov, kontury
chodníku, horizont. Byl trpělivý, věděl, že obraz před ním se
začne drolit, rozpouštět, až nabude těch nejjednodušších
forem. Čekal, až naskočí ta správná šablona. Pak mu před
očima vytane každá nesrovnalost. Taky že jo – byla tam, na
pozadí cihlové zdi uviděl její bledou tvář, hladký tmavý kabát,
který odrážel víc světla než okolí. Jak dlouho tam asi stála
tentokrát? A pramenil jeho pocit, že ho někdo sleduje – než
jej přerušil Jorge –, z  její přítomnosti? Zamrkal, a  viděl zas
normálně.
„Stojí za  tím červeným autem,“ řekl. „Je vidět jen hlava
a ramena.“
„Je pošahaná!“
„A co vůbec chce?“
„Úchylačka, šmíruje děti. Myslím, že bysme měli zavolat
benga.“
„Sama je policajtka,“ řekl Barney. „Tajná.“
Rozhostilo se ticho. „Víš to jistě?“ zeptal se Jorge.
Barney přikývl. „Bydlí hned vedle nás,“ řekl. „Myslím, že
se jmenuje Lacey.“
„Tak co tu dělá? Hlídá tě?“
„Sotva ji známe,“ odpověděl Barney a  věděl, že by měl
doma pěkný průšvih, kdyby řekla tátovi, kde se večer toulá.
Jorge vstal, natáhl krk a zadíval se přímo na policistku. Ta
je pozorovala dál. Jorge se ušklíbl.
„Do hajzlu!“ zaklela Hatty drsně.
„Co je?“ všichni odvrátili zrak od policistky a podívali se
na jedinou dívku v partě.
„Ztratila jsem náušnici,“ řekla a odhrnula si vlasy z drob-





28
Sharon J. Bolton
ných uší. V  jednom měla malý cvoček v  podobě lístku.
V druhém nic.
„Nehýbej se,“ řekl Barney a natáhl ruku. Nikdy necítil nic
tak jemného jako Hattyiny vlasy. Snad kromě kožichu
dlouhosrstých králíků v obchodě se zvířaty. Jak se dotýkal jejích
vlasů, dole v žaludku mu zvláštně mravenčilo, až musel
přešlápnout z nohy na nohu. Našel ji! Mezi prsty držel drobnou
zlatou věc, kterou upustil do Hattyiny nastavené dlaně.
Nebyla to celá náušnice, jen její část.
„To je jen puzeta,“ řekla Hatty. „Do  hajzlu, ta náušnice
může být kdekoliv.“
„Poskoč,“ radil jí Jorge. „Asi ti někam zapadla.“
Jak Hatty poskakovala, plechová konstrukce se
rozdrnčela a  začala dunět. Barney sjel z  horního okraje rampy dolů,
svůj pohyb několikrát zopakoval. Po ztracené náušnici
nebylo ani památky.
„Musím jít,“ řekl Sam. „Ještě namám hotovej ten blbej
popis exkurze.“
Hatty oznámila, že také odchází.
„My tě s  Harveym doprovodíme,“ řekl Jorge, když
brácha sjel dolů a připojil se k Barneymu. „Víš, že tu obchází ten
úchyl, ne?“
„Ten úchyl vraždí kluky,“ odpověděla Hatty, ve tváři
čitelné zklamání ze ztráty náušnice. „Co se tím snažíš
naznačit?“
„Čemu jsi na větě ,Přiveď bráchu rovnou domů‘
nerozuměl?“
Celá parta byla rázem na nohou, leknutím téměř
poskočili. Všichni byli tak zaměstnaní pozorováním policistky, jež
je sledovala zpoza brány, že úplně přehlídli ženu, která se
objevila na dvoře. Nevšiml si jí ani Barney.





29
Tak to je, tak to bude
„Jak ses dostala dovnitř?“ divil se Harvey a  pohledem
zkoumal vrata.
„Jorge je těžší než já,“ odpověděla drobná světlovlasá
žena, „a  o  kousek větší. Když se dokáže protáhnout dírou
v plotě on, zvládnu to taky.“ Rozhlédla se po dvoře, vysokých
zdech, tmavých budovách, vratech. „Proč mám pocit, že už
bys tu dávno neměl být?“
„Říkalas, že budeš pracovat,“ bránil se Jorge.
Jorgeova a  Harveyova matka byla fotografka na  volné
noze. Když jí zavolali z  redakce tiskové agentury, pracovala
někdy i  přes noc. V  takovém případě je hlídala jejich stará
babička. Táta, který byl válečným zpravodajem BBC, zemřel
dřív, než se narodil Harvey.
„Už mám hotovo,“ odpověděla matka. „Takže díky tomu
se můžu zúčastnit téhle malé noční párty, která právě končí.
Dobrou noc. Všichni alou domů.“
Děti se rozloučily a  bráchové se vydali v  patách matky
přes dvůr k domovu. Připojila se k nim i Hatty.
„Jdeš?“ zeptal se Lloyd Barneyho.
Barney přikývl. „Táta by mě seřval, kdybych přišel moc
pozdě,“ řekl. „Jen se ještě rychle porozhlídnu po  Hattyině
náušnici. Tak se měj.“
Barney osaměl. Ještě naposledy objel celé nádvoří,
indiánské vesnici se ovšem obloukem vyhnul. Dřívější déšť všechno
spláchl do drobné stružky, kudy odtékala voda
do kanalizace. Zvolna se vydal podle ní až k vpusti do podzemí. Na
kanalizační mřížce se zachytávaly různé odpadky a  nečistoty.
Barney se zastavil a opět rozostřil pohled. Vytvořit neostrou
šablonu bylo v noci obtížnější a trvalo to déle. Ale
po chvilce se mu to podařilo. A uviděl ji. Ležela zachycená za okraj





30
Sharon J. Bolton
obalu od tyčinky Mars. Sehnul se, zvedl obal a uvolnil
Hattyinu náušnici.
Celý rozradostněný se rozhlédl kolem. Na okamžik úplně
zapomněl, že všichni už odešli. Ještě nikdy nezůstal
v komunitním centru sám. Takhle o  samotě si náhle uvědomil, jak
jsou zdi vysoké a jak stíny mezitím potemněly. Z protější
stěny se na něj díval namalovaný obličej dlouhovlasé dívky.
Seděla na skalisku uprostřed oceánu. Usmívala se na něj, ovšem
nikoliv šťastně. Její podivné zelené oči jako by naznačovaly,
že zná tajemství a jen čeká na příležitost, aby se o něj mohla
podělit.
Náhle mu za zády něco zašustilo a Barney div
nenadskočil leknutím. Vítr, který obvykle zadržovaly vysoké zdi,
pronikl čerstvým poryvem dovnitř. Byl nejvyšší čas vypadnout.
Vydal se ze  dvora k  hlavní ulici. Když pojede rychle,
možná ještě Hatty dostihne, a jestli budou sami, náušnici jí vrátí.
Jemně ji jí vsadí do ucha.
„Barney!“
Znovu sebou trhnul, jako by ho zasáhl blesk. Nevšiml si,
že se k němu blíží policistka, úplně na ni zapomněl.
„Ahoj,“ pozdravila ho, když k  němu došla. „Jdeš
domů?“
Přikývl.
„Měli byste chodit společně,“ pokračovala. „Je už hodně
tma.“
„No jo,“ připustil. Dokázal zpomalit a jet vedle ní, ačkoliv
dlužno přiznat, že pěkně štrádovala. Byla vyšší než on, štíhlá,
s vlasy sepnutými do ohonu. Zdálo se, že o svůj vzhled moc
nedbá. Na druhou stranu vždycky vypadala pěkně.
„Máte službu?“ zeptal se už na ulici.





31
Tak to je, tak to bude
„Ne,“ odpověděla. „V tuhle chvíli nepracuju. Jsem
na nemocenské.“
Nenápadně se na ni kouknul. Nijak nemocně
nevypadala. Za prvé, každé ráno chodila běhat. Slýchal ji, jak odchází,
když on se chystal do  trafiky. A  oba se často vraceli domů
současně. Někdy ji také vídal na kole, se sportovním pytlem
přes rameno. A večer často odcházela z domova pěšky
a přicházela pěkně pozdě.
Došli na roh a Barney pocítil kraťoučký záchvěv vděku, že
není sám. Tenhle úsek neměl vůbec rád. Musel projít kolem
starého domu. I když dům byl z bezpečnostních důvodů
obehnán ohradou a všechny dveře i přízemní okna měl
zabedněné, Barney se nemohl zbavit pocitu, že uvnitř někdo může
číhat a vyčkávat, aby na něj skočil.
„Z tohohle baráku mívám husí kůži,“ řekl.
„Měl bys ho vidět uvnitř,“ odvětila. „Než byla okna
pořádně zatlučena, lezly do něj děti a bezdomovci. Často jsme
sem k němu vyjížděli.“
Zabočili za roh a starý dům zůstal za nimi.
„Barney, já vím, že mi do toho nic není,“ začala, „ale
nejsem si úplně jistá, jestli je bezpečné, abyste v téhle době
zůstávali s kámoši venku i po setmění.“
„Držíme se pohromadě,“ odpověděl Barney. „Dáváme
pozor jeden na druhého. A Jorgemu a Lloydovi je skoro
patnáct.“
Očekával, že Lacey namítne, že byl sám, když za ním
přišla, a byl připravený odpovědět, že je rychlý. Že by ho nikdo
bez bruslí nechytil a že umí jezdit jako blesk.
„V poslední době zmizelo pět kluků tvého věku,“
pokračovala. „Všichni žili poměrně nedaleko odtud.“





32
Sharon J. Bolton
„Co se jim stalo?“ zajímalo ho. „V televizi nikdy neřeknou,
jak umřeli. Myslíte, že Barlowova dvojčata jsou taky mrtvá?“
„Doufám, že ne,“ pronesla hlasem, z  něhož bylo víc než
zřejmé, co si doopravdy myslí.





33
4
Dana kráčela sama po rychle se zmenšující písečné pláži
a mířila k rozhraní vody a břehu. Když před více než rokem
opustila rodné Skotsko a přestěhovala se do Londýna,
zamilovala si pohled na noční řeku. Líbilo se jí, jak se jako
hladký černý had klikatí mezi domy a  odráží v  sobě jen to, co
je v tom hle městě nejkrásnější – světla, architekturu, barvy.
Odteď jí místo poblíž Tower Bridge už navždy bude
připomínat dvě malá bledá těla dvou chlapců, kteří měli na pláži spíš
běhat a  výskat, než aby byli odnášeni v  černých plastových
vacích. Vytáhla z kapsy telefon.
„Haló?“ ozval se ze sluchátka hluboký mužský hlas
s dialektem jižního Londýna.
„Ahoj. Kde jsi?“
Pomlka. „Zrovna jedu v  autě. Parkuju, neřídím. Co se
děje?“
„Byli to oni. Barlowova dvojčata. I  když jsme to všichni
tušili.“
Tiché zaklení. „Jsi v pohodě?“





34
Sharon J. Bolton
„Jsem na cestě za jejich rodiči. Jejich matka, Marku...“
Další pomlka. „Chceš, abych přijel?“
Dana se v duchu pousmála, zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla.
„Zvládnu to. Kam máš vlastně namířeno?“
Z telefonu se ozval povzdech. „Jsou věci, Dano, které bys
radši neměla vědět.“
„Jak výstižné.“
Ticho.
„Co se děje?“
„Neměla bych to asi říkat,“ ozvala se Dana znovu,
„a nikdo jiný se to nesmí dozvědět. Nemám ten nejmenší
důkaz...“
„Tak už to vyklop.“
„Myslím, že to dělá žena.“
Ticho na jeden nádech. „Eh.“
„Žádný sexuální podtext, Marku. Žádná fyzická zranění,
kromě smrtící rány. Jejich těla byla netknutá, našli jsme je
stočená, jakoby spící. Jen pohled stačí – ach, neumím to
vysvětlit – a člověk by si je zamiloval. Vím, že to zní praštěně,
ale zdá se mi, že vrah je má svým zvráceným způsobem rád.
Myslím, že jim nechce ublížit, jenom si nedokáže pomoct.
Možná sama ztratila syna v jeho věku a něco ji nutí znovu si
to prožívat jejich prostřednictvím.“
„Máš něco, kromě intuice, co by potvrzovalo tvou
domněnku?“
„Ne.“
„V  tom případě možná reaguješ jako každá žena tvého
věku, když je konfrontována se smrtí dítěte, a  přenášíš své
pocity do vraha.“
„Ano, ale...“





35
Tak to je, tak to bude
„Ještě jsem neskončil. Na druhé straně, jak teorie potvr -
zuje, nemusí to být úplně mimo mísu. Je snadné vypracovat
seznam kluků přibližně stejného věku, kteří v Londýně
v posledních letech zemřeli v  důsledku nadměrné ztráty krve,
nebo jejich matky měly neobvyklé potíže s  přijetím zprávy
o jejich smrti. Mohlo by to být vodítko.“
„Jasně, můžu se na to podívat hned dneska v noci. Hele,
už musím jít. Díky, Marku.“
Dana zavěsila a  pod nohama uslyšela šplouchání vody.
Během hovoru, který mohl trvat přibližně minutu,
vystoupala voda zas o kus výš. Ustoupila a zavrávorala, pak se
sebrala a vyrazila ke břehu rychleji, než bylo nutné. Reflektory
už byly pryč, většina lidí z pláže i z mostu zmizela. Opravdu
si musela dávat pozor na cestu. Kdyby v noci na některé
písečné pláži trochu sešla z cesty a uhodila se do hlavy, příliv
by se o ni už postaral.
Oddechla si, teprve když vstoupila na  první schod,
na němž neulpívaly vodní řasy. Naposledy se ohlédla.
V tuhle chvíli už bylo nemožné určit, kde končí písčitý břeh
a začíná voda, ačkoliv stále slyšela jemné šplouchání, jehož zvuk
plíživě doléhal až k ní.





36
5
„Budete ty vraždy vyšetřovat, až se zas vrátíte do 
práce?“ zeptal se Barney, když zahnuli do ulice, kde oba bydleli.
Lacey se na  kluka zadívala. Měl sice bezelstnou tvář a 
dětsky jemnou pleť, ale už za pár let se z něho stane muž. Jeho
pohnutky byly naprosto průhledné. Běželo mu hlavou, že
v  očích ostatních členů party stoupne, když bude mít hor -
ké informace z průběhu vyšetřování – zvlášť vražd, které se
týkají dětí. Všechny lidi zajímají především případy, kdy se
oběťmi mohou stát i oni.
Bylo jí Barneyho téměř líto, protože ho musela zklamat.
„Ne, já na vraždách nedělám,“ řekla. „Moje práce není
zdaleka tak vzrušující.“
Viděla, jak jí doslova visí na rtech a čeká, až mu řekne, co
konkrétně dělá. Určitě doufá, že to bude něco okolo drog,
prostituce nebo zásahové jednotky. Jak ale malému klukovi
vysvětlit, že neví dokonce ani to, jestli se k policii ještě někdy
vrátí?
„Ty i  ta tvoje parta jste fajn,“ řekla. „Už jsem tě párkrát





37
Tak to je, tak to bude
pozorovala. Když je dobré světlo a  svítí ze správné strany,
hlavně na  tu cihlovou zeď s  hvězdami, vypadá to, jako bys
lítal.“
„Kámoši z vás mají strach,“ řekl.
Ta věta jako by oba překvapila. Barney stiskl rty a na očích
mu bylo vidět, jak se v duchu proklíná.
„A ty?“ zeptala se ho.
„Já ne,“ odpověděl po vteřinovém zaváhání. „Já vás přece
znám.“
Zná mě. Tohle dítě, s nímž jsem mluvila sotva desetkrát,
mě zná. Prokrista, vždyť ani já sama nevím, kdo jsem.
Barney se zastavil. „Je tu zas.“ Ztišil hlas a v tu chvíli
připadal Lacey mnohem dospělejší. V jeho tónu však zaslechla
něco znepokojivého. I ona se zastavila.
„Kdo tu je?“ zeptala se. Na  druhém konci ulice kráčely
dvě ženy, mířily ale opačným směrem. Před Barneyho
domem taky nikdo nebyl.
„Ten chlap, co vás sleduje.“
Lacey se rázem rozlil v  hrudi překvapivě mnohoznačný
pocit strachu, utrpení i radosti. Přemýšlela, kde se ta směsice
emocí bere, když všechny mají stejnou příčinu. „Jaký chlap?“
zeptala se, ačkoliv to věděla naprosto přesně.
„Ten, co sedí v autě před vaším domem,“ odpověděl kluk.
„Co na vás tak často klepe.“
„Kde ho vidíš?“ divila se. „Nedívej se tam ani neukazuj,
jen mluv.“
To dítě bylo chytré, okamžitě to pochopilo. „Je v zeleném
autě na levé straně ulice šest – ne, sedm – aut od nás.“
Nutkání ohlédnout se a ujistit se, že se nemýlí, bylo
překvapivě silné. „Jaks ho, proboha, viděl?“





38
Sharon J. Bolton
Barney pokrčil rameny, ošíval se. „Já to prostě vidím,“
řekl.
„Jak to myslíš, že to prostě vidíš? Já ani nevím, že v 
ulici parkuje nějaké zelené auto, a ty o něm nejen víš, ale vidíš
v něm sedět chlapa. Potmě.“
Vzdychl. „Barvy aut se odrážejí na mokré ulici,“
vysvětloval. „Jdou za sebou – stříbrné, černé, červené, další dvě
stříbrná, bílá dodávka a pak to zelené.“
Teď na řadu aut určitě neviděl. Blokovala mu výhled.
Jestli se nezmýlil, má výjimečné nadání. Oplývá jedinečným
pozorovacím talentem a vizuální pamětí.
„Do aut svítí pouliční lucerny,“ pokračoval. „Skrz většinu
světlo prochází, jen v  tom zeleném ho něco blokuje. Něco
tmavého a neprůsvitného. Může to být jedině hlava
a ramena. Člověk, co sedí uvnitř v zeleném autě. To je přece jasné.“
„Myslím, že bychom tě měli zaměstnat u  Metropolitní
policie,“ řekla Lacey.
Napětí v  chlapcově tváři povolilo. „Vždycky jsem uměl
najít ztracené věci,“ řekl. „Když jsem byl malý, uměl jsem
nacházet v trávě čtyřlístky. Máma je sbírala a schovávala mi je
do krabičky. Pořád je mám. Když něco ztratíte – třeba šperk
nebo tak –, stačí když mi ukážete oblast, kde mám hledat,
a já to pravděpodobně najdu.“
„Já mám hodně málo šperků,“ odpověděla Lacey. „Místo
toho bys mi ale mohl dát čtyřlístek, až nějaký najdeš.“
„Já už je ale nenacházím,“ řekl a zvážněl přitom. „Vyrostl
jsem z toho. Teď vidím jiné věci. Ztracené.“
Přešli na druhou stranu ulice a zastavili se před Barneyho
domem. Ani jeden z  nich se neohlédl po  zeleném autě, ale
chlapcovy oči neklidně těkaly. „Máte z toho člověka strach?“
zeptal se.





39
Tak to je, tak to bude
Zavrtěla hlavou. „Ne, svým způsobem jsme kolegové.
Vlastně spíš kamarádi.“
V Barneyho jedenáctileté tváři se objevil až příliš vědoucí
výraz. Kamarádi? Obchází kolem a klepe jí na dveře, protože
mu nebere telefony?
„Má o  mě strach,“ pokračovala Lacey. „Jsem nemocná,
víš. Prostě se mi teď nechce s nikým mluvit.“
Zasvěcený výraz v  chlapcových očích teď vystřídal
naprosto dětský údiv. „Kromě mě,“ řekl a usmál se.
Kupodivu jí nedalo žádnou práci jeho úsměv opětovat.
„Jo. Kromě tebe.“
Lacey mu už chtěla popřát dobrou noc, když ji napadlo
podívat se do oken. Ve všech byla tma. Dokonce se nesvítilo
ani v chodbě za dveřmi do domu.
„Je táta doma?“ zeptala se. Bylo po půl deváté. Děti jeho
věku, ať už jakkoliv vyspělé, mají být tou dobou doma. Kdyby
dostala na stanici hlášení, že se takové dítě courá venku, měla
by povinnost to prověřit.
„Asi jo,“ odpověděl Barney. „Možná si někam odskočil.
Nebo je možná v pracovně. Ta je na druhé straně domu,
takže světlo není vidět.“
Už se jí ale nedíval do očí. Lhal. Věděl s jistotou, že otec
není doma.
„Chceš, abych šla s  tebou a  počkala u  vás, dokud se
nevrátí?“ zeptala se a napadlo ji, že by tak muže v zeleném autě
udržela v  šachu o  trochu déle. Možná by to dokonce vzdal
a odjel domů.
Barney zavrtěl hlavou. „To je v pohodě,“ řekl.
„Pravděpodobně je doma. Stejně půjdu rovnou do postele.“
„Máš telefon?“





40
Sharon J. Bolton
Vytáhl mobil z kapsy a podával jí ho. „Ty ses říznul?“
zeptala se ho, ale telefon si nevzala.
Ve  tváři se mu objevil zmatek, jako by nečekaně dostal
prudký pohlavek. Rychle se podíval dolů a  snad poprvé si
všiml, že má prsty zamazané od  něčeho, co vypadalo jako
k re v.
„Ble!“ S výrazem největšího hnusu si otřel ruku o bundu.
Pak se otřásl. „To ne,“ řekl, „musel jsem do něčeho sáhnout.“
Lacey se usmála, vzala si od něj mobil a do kontaktů mu
zadala obě svoje čísla – jak na  mobil, tak na  pevnou linku.
„Jen pro případ, že bys mě potřeboval,“ řekla. Barney
přikývl, odemkl a obrátil se, aby jí popřál dobrou noc.
„A než budeš něco jíst, pořádně si umyj ruce,“ zavolala na
něj. Chlapec se díval za ni, na řadu zaparkovaných aut.
„Řekl bych, že už brzy bude klepat,“ pronesl a zmizel ve
dveřích.





41
6
V domě byl nepořádek jako obvykle. Barney se roz hlédl
a  viděl, že na  žulové kuchyňské desce se povalují zbytky
od  večeře, okenní roleta je vytažená nakřivo, přes barovou
stoličku visí tátův svetr, dvě zásuvky jsou nedovřené, kredenc
skoro dokořán. V  domě Robertsových poučka, že dospělí
uklízejí po dětech, nějak neplatila.
Vstrčil ruce pod kohoutek a pustil na ně teplou vodu.
Neřízl se, byl si tím naprosto jistý, ale ta lepkavá věc na
prstech opravdu vypadala jako krev. Několikrát si je namydlil
a opláchl. Teprve pak se pustil do úklidu kuchyně. Pro mámu
byly pořádek a čistota důležité; to byla jedna z několika mála
věcí, na kterou si pamatoval.
U  kuchyňského dřezu Barney nejprve vytáhl roletu, aby
ji srovnal. Na trávník vedlejšího domu dopadalo světlo, což
mu napovědělo, že Lacey je v zadní části svého malého bytu,
v zimní zahradě.
Lacey mu může pomoct najít mámu.
Když umyl nádobí, vypustil vodu. Nechápal, proč ho to





42
Sharon J. Bolton
nenapadlo už dřív. Policie hledá pohřešované lidi neustále.
Ale kdyby někomu řekl, co dělá, přineslo by mu to smůlu
a neuspěl by. Cítil to v kostech. Nemůže se s tím nikomu
svěřit. A co kdyby to pověděla jeho tátovi?
Když všechno uklidil a  umyl, vystoupal po  schodech,
které se v polovině lomily, do patra. Cestou ještě
přesměroval všechny telefonní hovory na svůj mobil. Když táta nebyl
doma, nehodlal chodit dolů.
V horním patře jejich domu byla Barneyho ložnice,
koupelna a kamrlík. Na stěnách kamrlíku byly dva obrovské
plakáty: jeden zobrazoval sluneční soustavu a druhý umělecky
ztvárněnou černou díru v mléčné dráze. Ne že by ho
astronomie nějak zvlášť zajímala, tyhle dva plakáty byly ty největší,
které v Amazonu měli. Sundal všech osm speciálních
připínáčků, které držely obrázky na stěně, a plakáty sroloval. Pod
nimi se skrývaly výsledky jeho dvou pátrání. První se týkalo
zavražděných kluků. Jejich fotografie zkopírované ze
zpravodajských serverů byly až nahoře. O  kus níž byla ke  stěně
připevněná mapa s řekou. Úzké barevné nalepovací papírky
označovaly místa nálezu jejich těl. Barney nepředpokládal,
že by táta jeho pátrání objevil, protože do jeho kamrlíku
sotvakdy chodil, přesto byl opatrný a měl plán, co by v takovém
případě řekl. Tvrdil by, že jde o školní projekt, který mapuje
práci Metropolitní policie.
Prstem na mapě sledoval tok řeky. Začal až dole
v Deptfordu, kde bylo nalezeno první tělo. Vrah postupoval proti
proudu, přibližoval se. Barneyho prst se zastavil poblíž
Tower Bridge.
Na  protější stěně visela jiná rozměrná mapa, tentokrát
zobrazovala celý Londýn i  s  předměstími. Právě teď pátral





43
Tak to je, tak to bude
v Haringey. Obálky, které dnes hodil do schránky,
obsahovaly inzerát, jež vyjde v  Haringey Independent a Haringey Ad­
vertiser. Nahoře bude stát velkými písmeny BARNEY RUBBLE,
protože tak mu říkala máma, když byl malý. Původně se tak
jmenovala postavička z  kresleného seriálu o 
Flintstoneových, rodině z  doby kamenné. Tenhle titulek měl upoutat
pozornost. Následující text se často měnil, protože Barney
se pořád nedokázal rozhodnout, který zabírá nejvíc. Někdy
tam stálo pouhé: STÝSKÁ SE MI. Jindy zvolil sdílnější
a osobnější formu: NĚKDY BYCH SI S TEBOU STRAŠNĚ RÁD
POPOVÍDAL. Jednou se dokonce odhodlal k variantě: KAŽDÝ DEN BEZ
TEBE JSEM O KOUSEK BLÍŽ SMRTI. Ale litoval toho, jen co
text odeslal. Takovouhle věc by do novin psát neměl, i když
inzerát byl anonymní a vlastně to byla pravda.
Inzerát vždycky končil e-mailovou adresou, kterou si
založil tajně a o níž věděl pouze on. Kontroloval ji
dennodenně a bude to tak dělat pořád, protože máma by se mu mohla
ozvat kdykoliv.
Příští měsíc se přesune do Inslingtonu. Než mu bude
třináct, bude mít prohledaný celý Velký Londýn a  vrhne se
na okolní okresy.
Kdyby táta našel tuhle mapu, vlastně by se nic nestalo.
Nikdy by neuhádl, co znázorňuje. Přesto bylo z jakéhosi
důvodu důležité udržet si to jako tajemství.
Když znovu napnul oba astronomické plakáty, vydal se
na  druhý konec kamrlíku ke  stolnímu počítači. V  příchozí
e-mailové poště bylo několik zpráv od  kamarádů ze školy,
jedna od tělocvikáře pana Greena, která se týkala
víkendového turnaje, a celá řada oznámení odkazující na nové
komentáře na jeho Facebooku. Popravdě nebyl dost starý na to, aby





44
Sharon J. Bolton
si směl založit facebookovou stránku, ale většina dětí
ve třídě je také měla. Prostě o  svém věku lhaly. Podíval se, kolik
je hodin; zbývalo mu několik minut, než by měl jít do 
postele.
Na  Facebooku najel rovnou na  stránku Pohřešovaných
chlapců, která vznikla teprve před několika týdny, když
zmizel druhý kluk z  jižního Londýna, Ryan Jackson. Stránku
právě sledovalo 5 673 lidí a mezi přispěvateli, kteří se
rekrutovali z řad senzibilů, ale i naprostých bláznů, probíhala čilá
diskuse.
Jeden člověk si myslel, že chlapci jsou využíváni k 
nelegálním lékařským experimentům v tajném výzkumném
zařízení, které se nachází někde poblíž řeky.
Některé komentáře zjevně pocházely od  skutečných
kamarádů pohřešovaných kluků, jiné od  cizích lidí, kteří jim
přáli štěstí. Některé komentáře však byly i nepřátelské a jiné
zas vyjadřovaly rozhořčení, že sociální sítě takhle jen
přiživují rochnění se v cizím neštěstí.
Barney se konečně propracoval až na konec dlouhé řady
komentářů. Bože, ty lidi jsou ale pošahaný. A nejvíc asi
nějaký Peter Sweep. Za prvé, neměl u profilu fotku, jen nějaké
krvavě rudé růže. Chyběly i jakékoliv osobní informace,
ačkoliv to u lidí na Facebooku nebývá obvyklé. Měl téměř pět
set přátel, ale podle všeho to byli jen ti, co také „lajkovali“
stránku s  pohřešovanými kluky. Jako by ta stránka vznikla
jen proto, aby lidi mohli komentovat ty vraždy. Barney
seděl před obrazovkou a díval se na poslední Peterův vzkaz na
konci vlákna.
Strašně vzrušující. Už dva mrtví. Teď možná další dva!





45
Tak to je, tak to bude
Na  konec vlákna se automaticky přiřadil aktuální
komentář. Barney si ho se zájmem přečetl. Byl opět od Petera
Sweepa.
Poslední zprávy o Barlowových dvojčatech. Dnes
večer objevila lewishamská policie na břehu Temže dvě
těla. Oficiální prohlášení bude záhy následovat.
Odpočívejte v pokoji, Jasone a Joshuo, vy andělská
dvojčátka.
Peter Sweep byl na  stránce Pohřešovaných chlapců
jedním z  nejpravidelnějších přispěvatelů. Jeho komentáře se
zpočátku vždycky vyznačovaly velkou přesností a zněly,
skoro jako by šlo o oficiální zprávy. V prvních dnech
po založení stránky leckdo spekuloval, že Peter je nějakým způsobem
zaangažovaný do  policejního vyšetřování. Úplně všechno,
co napsal, se pak ukázalo být pravdivé. Nakonec ale vždycky
přidal nějakou úchylnou poznámku, což úvahu, že je
ve skutečnosti policistou, dělalo krajně nepravděpodobnou.
Od posledního Peterova komentáře uběhlo sotva několik
vteřin a strhla se lavina reakcí. Barney si všiml, že se do
diskuse připojil i Lloyd, a o malou chvilku později také Harvey.
Jako obvykle všichni prahli po dalších informacích a zároveň
se ptali, kde tu zprávu Peter vyšťoural. Na to však
neodpověděl, ostatně jako vždy.
Kde se vzala, tu se vzala, Barneymu se v hlavě zrodila
myšlenka. Kdyby zmizel on, kdyby se jeho tvář objevovala každý
večer v televizi, v novinách, na plakátech a letácích
rozdávaných na  vlakových a  autobusových nádražích, všimla by si
ho máma? Stačilo by to, aby se vrátila? Mohl by strávit celé





46
Sharon J. Bolton
roky trpělivým obesíláním všech místních tiskovin, utratit
za to každou penci, kterou má, a nemusel by vůbec pokročit.
Kdyby ho ale pohřešovali, okamžitě by koukal z každé fotky
po celém státě. Tohle by přece muselo zabrat, ne? Pak by se
máma určitě vrátila.
Barney vstal, náhle unavený z  Facebooku a  reakcí všech
přispěvatelů předstírajících bůhvijaké pohnutí, které on
nikdy necítil. Kdo z nich ví, jaký je to pocit milovat někoho víc
než kohokoliv jiného, a  přitom nevědět, kde ten člověk je?
Už se ho zase zmocňoval pocit, kdy by nejraději něco rozbil,
mrštil sklenicí proti zdi, prohodil židli oknem. Polil koberec
inkoustem. Zhluboka dýchal. Při nádechu se snažil počítat
do čtyř, při výdechu jakbysmet. Kde je ta krabička? Barney
dýchal jako o  závod, neměl to pod kontrolou. Nádech, raz,
dva, tři, čtyři, výdech, raz, dva, tři, čtyři. Vyběhl z kamrlíku
a zamířil do ložnice. Přesně uprostřed na nočním stolku
stála jednoduchá hranatá krabička z  exotického dřeva. Uvnitř
ležely na buničité vatě pokroucené a seschlé zelené rostlinky.
Jeho sbírka čtyřlístků. Celkem jich bylo sedm.
Když našel první, byly mu pouhé dva roky. Byli s mámou
v parku spolu s dalšími maminkami a jejich batolaty. Sám si
na to nepamatoval, ale máma mu všechno později vyprávěla.
„Bavila jsem se s  jednou maminkou a  ty jsi najednou začal
pištět, jaks to obvykle dělával, když ses dožadoval
pozornosti. Pak jsi ke mně natáhl ručičku a řekl: ,Mami, štyži. Ne tši.
Štyži.‘ A v baculaté dlani jsi držel svůj první čtyřlístek, který
já jsem nikdy v životě nenašla.“
Několik následujících let byl doslova posedlý jejich
hledáním. Díval se pod nohy a jejich tvar na něj z trávy
a jetele doslova vystupoval. „Jak to děláš?“ nepřestávala se divit





47
Tak to je, tak to bude
máma. Ve čtyřech letech, v době, kdy matka odešla, našel
poslední. Nepamatoval si, jestli ho viděla, nebo už ne.
Barney se uklidnil. Zavřel krabičku a položil ji vedle


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.