načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tak to dělá Virgin - Richard Branson

Tak to dělá Virgin

Elektronická kniha: Tak to dělá Virgin
Autor:

V knize Tak to dělá Virgin vám Richard Branson umožní nahlédnout pod pokličku jeho jedinečného stylu vedení lidí. Dozvíte se, jak zábava, rodina, vášeň pro věc či umění naslouchat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 280
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Filip Drlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0412-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jak se královsky bavit a budovat přitom úspěšnou firmu. Knížku, která je primárně o vedení lidí, napsal autor, který otevřeně přiznává, že nikdy v životě nečetl žádnou knihu o leadershipu. Přesto vám tento úspěšný podnikatel umožní nahlédnout pod pokličku svého jedinečného stylu řízení lidí. Jsou zde shrnuty základní principy, na kterých jsou postavené funkční vztahy a to nejen v byznysu - jako například - jít za svými sny, důvěřovat pocitům, naslouchat druhým, nechat se ovlivnit okolím (zpětná vazba), být odpovědný za své jednání, mít vášeň pro vše co děláme, komunikovat a spolupracovat, vyhnout se zbytečnému komplikování věcí, říkat, co si myslíme atd. Neobyčejné zkušenosti se vztahy nejen z oblasti byznysu vám předává člověk, který v šestnácti nedodělal školu, trpí dyslexií a v životě nepracoval pod žádným zaměstnavatelem - vždy řídil jen sám sebe.

Popis nakladatele

V knize Tak to dělá Virgin vám Richard Branson umožní nahlédnout pod pokličku jeho jedinečného stylu vedení lidí. Dozvíte se, jak zábava, rodina, vášeň pro věc či umění naslouchat utvářejí to, co Bransonovi lidé (se šibalským mrknutím) označují jako „styl Virgin“. Neobyčejné zkušenosti se vztahy nejen z oblasti byznysu vám předává člověk, který v šestnácti nedodělal školu, trpí dyslexií a v životě nepracoval pod žádným zaměstnavatelem – vždy řídil jen sám sebe.

Předmětná hesla
Branson, Richard, 1950-
Virgin Group
* 20.-21. století
Podnikatelé -- Velká Británie -- 20.-21. století
Podnikání -- Velká Británie -- 20.-21. století
Úspěch v podnikání
Vůdcovství
Zařazeno v kategoriích
Richard Branson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tak to dělá Virgin

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Richard Branson

Tak to dělá Virgin – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TAK TO

DĚLÁ VIRGIN

Jak se královsky bavit

a budovat přitom

úspěšnou firmu


„Člověk by měl v životě zkusit všechno.

Kromě incestu a lidových tanců.“

Sir Thomas Beecham


OBSAH

Předmluva 7

Část první – JAK NASLOUCHAT

1. kapitola Stromy a jablka 15

2. kapitola O umění naslouchat, které pomalu vymírá 27

3. kapitola Zrcadlo, zrcadlo 43

4. kapitola Sladký K-I-S-S 61

5. kapitola Podnikatelské záměry stranou 77

Část druhá – UČIT SE

6. kapitola Definice leadershipu 89

7. kapitola Jaká je šance na štěstí? 101

8. kapitola Typicky atypický 107

9. kapitola Jako na psích zápasech 115

10. kapitola Inovace není nic nového 131

11. kapitola Nabrat a udržet 145

Část třetí – SMÁT SE

12. kapitola Kultivace kultury 167

13 kapitola Vášeň nese plody 177

14. kapitola Večírky a pařby 185


Část čtvrtá – VÉST

15. kapitola Lídři budoucnosti 201

16. kapitola Přítomnost 215

17. kapitola Spolupráce je klíčová 227

18. kapitola Těžké rozhodování 239 19. kapitola Dobrý byznys 253 Epilog 267 Doslov 275 Poděkování 279

PŘEDMLUVA

ŽIVOT JE PŘÍLIŠ

KRÁTKÝ

Nebaví vás to? Tak to nedělejte!

Už v dobách časopisu Student, který jsem založil v šestnácti, jsem zastával

jednu filozofii. Držím se jí i dnes, kdy se věnuji mnohem ambicióznějším

projektům, jako je vesmírná turistika Virgin Galactic: když mě novýpro

jekt nebo obchodní příležitost nenadchnou a nerozpumpují ve mněpod

nikatelské a inovativní choutky, nebo pokud jde o něco, co mě nenaplní

pocitem, že dělám cosi důležitého a co si zároveň užívám, raději tohone

chám a hned se vrhnu na něco, co mě nadchne.

Stejně uvažuju i při psaní knih – kdyby mě nebavilo je psát, nejspíš by

ani nikoho nebavilo je číst. Jde o  to, že pokud vás nebaví to, co děláte,

s lidmi, s nimiž to děláte, nikdy to nebudete dělat tak dobře jako něco, co

vás baví. Jak kdysi řekl jeden moudrý člověk: „Život není kostýmová

zkouška.“ A  to je pravda! Takže pokud nemáte lepší plány na  příští ži

vot  – za  předpokladu, že budete mít štěstí a  dostanete druhou šanci –,

proč byste plýtvali svým omezeným časem tady na Zemi na něco, co vás

nebere?

Předmluva TAK TO DĚLÁ VIRGIN

Neustále mě překvapuje, kolik lidí se v  životě pořád dívá do  zpětného zrcátka nebo mluví o  tom, jak se všechno v  budoucnu změní. Je hezké si občas zavzpomínat a  poučit se ze zkušeností; a  plánování budoucnosti se samozřejmě nikdo z nás nevyhne. Ale co přítomnost? Lidé při zběsilé honbě za lepšími zítřky stále častěji ztrácejí „teď“. Přiznejte si to – žijete ve „starých dobrých časech“, na něž budete za dvacet let vzpomínat, a proto byste si je měli užívat, dokud je máte.

Jedním z mých největších hrdinů je Mahátma Gándhí. Kdysi jsem si nejspíš v dějepisu přečetl jeden z jeho citátů, který mi od té doby vězí v hlavě: „Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl navždy žít.“ Tato dobrá rada se běžně zkracuje takto: „Každý den prožij, jako by byl tvůj poslední.“ Je to krásnámyšlenka, a to i přesto, že se z ní často stává pokřik burcujících výtržníků, kterým na zítřku nesejde. Vzpomínám si, že jsem druhou verzi tohoto citátu (jakozačínající výtržník) nejednou použil jako výmluvu před mámou, když jsem provedl nějakou rošťárnu. „Ale mami,“ škemral jsem, „jen jsem dělal to, co by podle Gándhího měl dělat každý.“ Vůbec ji to neohromilo a s vážnou tváříodpověděla: „Zkus to ještě jednou, Ricky, a možná dneska vážně bude tvůj poslední den!“

Nejlepší podobný citát však vyslovil Steve Jobs na  absolventském ceremoniálu na  Stanfordově univerzitě v  roce 2005. „Pokud budete žít kaž dý den, jako by byl váš poslední, téměř jistě to jednou bude pravda.“ Znělo by to i legračně, ale Steve Jobs svůj proslov přednesl pouhý rok poté, co u něj byla diagnostikována rakovina, která ho o šest let později zabila.

Jsme omylní tvorové, všichni chybujeme a  naše špatná rozhodnutí nás dostávají do  nesnází, ale v  naprosté většině takových situací se dokážeme zastavit, zamyslet se a říct: „Promiň, ale tohle mě opravdu nebaví. Končím.“ Přiznávám, že v mnoha případech – zejména co se přátel a rodiny týče – se to snadněji řekne, než udělá, a takto drastický krok si obvykle žádá velkou odvahu. Ale jak praví staré pořekadlo, když děláte chyby, snažte se jealesoň dělat co nejrychleji.

Hodně lidí mi říkalo: „No jasně, Richarde, tobě se to říká, když sisvybudoval firmu a v životě už jsi něco dokázal.“ Na to vždycky reaguju ve smyslu:

ŽIVOT JE PŘÍLIŠ KRÁTKÝ 9

„Jo, to je pravda – do určité míry. Ale proč mám asi všechny ty firmy?Kdybych se opakovaně nezapřel a neodmítal dělat věci, které pro mě nebyly to

pravé, moje firmy by jistě neexistovaly.“ Jedna z prvních situací, kdy jsem se

necítil úplně ve  své kůži, nastala ve  škole. Když jsem v  šestnácti zanechal

studia na  prestižní Stowe School, a  vyrazil tak dech rodičům i  přátelům.

Udělal jsem to s očima otevřenýma dokořán, protože jsem si chtěl splnit sen

a začít vydávat vlastní časopis. Hluboko v srdci jsem věděl, že nemůžu trávit

drahocenný čas v zatuchlé třídě, když chci magazínu Student zajistit úspěch.

Nedokázal jsem přijmout myšlenku, že budu dalších pár let z učebnicmemorovat zbytečná fakta, zápolit s počty a určovat téměř neznámá latinská

slovesa. Nijak se to neslučovalo s mou budoucností, a tak jsem musel utéct –

jinak bych přišel o rozum.

Nechápejte to, prosím, jako nějaký protest proti vzdělání nebo výzvu ke spálení učebnic – právě naopak. V dnešním neúprosném světě obchodu je nejlepší možné vzdělání naprostou nutností. Ale když jsem chodildo školy já, výuka spočívala v memorování a následném papouškování. Zdá se mi, že dnes je tomu jinak. Tehdy to bylo pro mě a další studenty s dyslexiía hraniční poruchou soustředění obzvlášť těžké. Měl jsem několik vynikajících učitelů, kteří své předměty vyučovali opravdu poutavě, ale mojepodnikatelské touhy už se rozhořely, a tak jsem se musel posunout dál. Paradoxně jsem od té doby začal mít neskutečnou chuť učit se o nových věcech,byznysu, lidech a kulturách. To jsem také dělal – ale všechno jsem si to mohl zažít na vlastní kůži a nemusel jsem si o tom jenom číst nebo nechat vyprávět od někoho, kdo zpravidla žije jen v akademickém světě.

S  pozorností jsem měl sice ve  škole vážné problémy, ale když jsem do toho praštil a vydal se vlastní cestou, musel jsem hodně rychle zdokonalit svou pochybnou schopnost naslouchat druhým. V začátcích Studenta jsem se musel mimo jiné otrkat i jako reportér. Když jsem s někým dělalrozhovor, neměl jsem na vybranou a musel jsem pozorně poslouchat a rychlezaisovat poznámky, které se občas nedaly vůbec rozluštit. Ať už jsemzpovídal Johna Lennona nebo Johna le Carrého, musel jsem si rychle osvojit TAK TO DĚLÁ VIRGIN umění poslouchat, psát a zároveň přemýšlet nad další otázkou. Bylo totrochu jako točení talíři na tyčce – všechny se musely točit, jinak bych sebeznadějně ztratil. Schopnost soustředit se a poslouchat mi v životě již hodně posloužila. Může se zdát, že jde o vymírající umění, ale já věřím, ženaslouchání je jednou z nejdůležitějších vlastností všech učitelů, rodičů, vůdčích osobností a podnikatelů. V podstatě je důležitá pro každého.

V  mnoha našich firmách existuje něco, čemu se říká „styl Virgin“. Tato směsice zásad a  postupů vznikla již v  prvopočátku. Když noví zaměstnanci odcházejí z  prvního, obvykle velice neformálního zasedání, často říkají: „Páni, vy tady všechno děláte docela jinak, že?“ Často se jim dostane podobné odpovědi: „Jasně, to je styl Virgin,“ a k tomu ještě úsměv a šibalské mrknutí.

Jak (doufám) pochopíte z dalších částí této knihy, jedním z principůnašeho „stylu“ je prosté naslouchání – naslouchání všem, kteří se chtějí podělit o svůj názor, nejen samozvaným odborníkům. Mezi další zásady patříučení – učíme se jeden od druhého, od trhu a z chyb, které musíme udělat,abychom dospěli k  originálním a  převratným inovacím. Ale pravděpodobně nejdůležitější je, abychom se při tom opravdu a  skvěle bavili. Jednání „po virginovsku“ často vede k docela nepředvídatelným následkůma směruje nás do míst, kam by jiné, „rozumnější“ postupy možná nezašly. Značka Virgin je dost viditelná, což znamená, že musíme jít příkladem a smělenastavovat kůži způsoby, které podle mnoha stylů vedení lidí nejsou„zdrženlivé“ (toto slovo moc často nepoužívám).

V žádném případě netvrdím, že mám nějaký tajný recept nebo všelék na problémy, s  nimiž se setkáváme ve  světě byznysu. Na  následujících stránkách píšu o tom, co mně (a taky firmám Virgin) sloužilo ze zkušenostináramně dobře – v naprosté většině případů. Jádrem „stylu Virgin“ je„seriózní zábava“, za kterou se nikdy nehodlám omlouvat. Když cítíte zápal pro věc a užíváte si každou vteřinu toho, co děláte, jde o váš postoj – jiskru, která se nedá svázat nařízeními, získat školením, zanést do popisu práce nebopracovního řádu. Je to něco, co buď máte, nebo nemáte v DNA, a proto to musí vycházet zevnitř.

ŽIVOT JE PŘÍLIŠ KRÁTKÝ 11

Jestliže věříte, že byste se měli ubírat vlastním směrem a přitom seopravdu bavit, jste na správné cestě a o víc než o pár stupňů se ostatními z kurzu vychýlit nenecháte. Jen bych vás vybídnul, abyste víc poslouchali, nežmluvili, nebáli se dát najevo své nadšení a  v  případě pochybností důvěřovali svým instinktům.

To vše zmiňuji proto, aby bylo zcela jasné, jakým způsobem žiju, a abych zasadil své nepříliš tradiční výzvy k  naslouchání, životu, smíchu a  vedení lidí do  správného kontextu. Zažil jsem mnoho lehce ztřeštěných věcí v lodích a horkovzdušných balonech, skákal jsem z vysokých budov a zcela jistě jsem mohl předčasně zkrátit svůj život. Někdo to může považovat zalehkovážnost; já tomu raději říkám „podstupování kalkulovaných rizik“. Ať už je tomu, jak chce, spoustu svých dobrodružství jsem zařadil do ka tegorie „tohle doma nezkoušejte“. Věřím však, že zejména pro podnikavé jedince je velice důležité, aby s  nespoutanou ochotou věřili vlastním instinktům a následovali svou šťastnou hvězdu, i kdyby je to občas mělo zavést na okraj propasti.

Moje hvězda mě vedla přes pěkných pár útesů a  po  vzrušujících cestách, a  proto bych měl nejspíš přiznat, že moje představa zábavy se již od  útlého věku lišila od  představ ostatních lidí. Nehledě na  to, zda jde o fyzické, nebo finanční výzvy – nebo občas obojí –, zábava, tedy vzrušení, pro mě vždycky byla neodmyslitelně spojena s podstupováním rizik, která byla občas možná docela šílená. Když mi říkali: „Jsi blázen, že tě to vůbec napadlo,“ působilo to na mě jako příslovečný rudý hadr na býka. Ať už jde o  založení lesní školky s  vánočními stromky, kapitálově náročnou aerolinku, kitesurfing přes Lamanšský průliv ve věku šedesáti let, bojza snížení rdousivého uhlíkového znečištění, které zabíjí naši planetu, nebopokusy o komercializaci vesmírné turistiky, nic mě nenaplňuje víc než zdánlivě nemožné výzvy. Jak vám dosvědčí kdokoli z mých kolegů z Virgin, v mém slovníku fráze „zdánlivě nemožné“ znamená „něco, co mi bude potěšen í m v y v rát it“.

Když jsme s jedním z mých častých hostů (který si přeje zůstatv anonymitě) obepluli na plachetnici ostrov Necker, se smíchem poznamenal: „Páni, TAK TO DĚLÁ VIRGIN Richarde! Po téhle zkušenosti už chápu, proč je Virgin jiný. Pro tebe vážně platí, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je přímka, že?“ Zeptal jsem se ho, co přesně tím má na mysli. Ukázalo se, že když jsem navrhl, abychom šli na  projížďku, nenapadlo ho, že tím mám na  mysli vzrušující plachtění v plné rychlosti kolem (a někdy i přímo přes) skaliska, která ostrovobklopují. Já to zkrátka vidím tak, že téměř kdokoli může vybrat bezpečný kurz a pracně proplout kolem pole překážek – to ale není taková zábava.

Můj pohled na plachtění kolem ostrova Necker je možná dobrouanalogií k  mému pohledu na  leadership v  podnikání. Jestliže sníte o  tom, že se dostanete na vzdálenou pláž, na niž kvůli okolním korálovým útesům ještě lidská noha nevkročila, pravděpodobně se nemůžete spoléhat na staré mapy, které do té doby používali všichni ostatní. Obrovské množství dat o téměř jakémkoli tématu lidem jen poskytuje argumenty, proč by se neměli vydávat za cíli v nezmapovaných místech. Celý život trávím tím, že zkoušímneprozkoumané věci a navštěvuji místa, od nichž mě přátelé i kolegovéodrazovali. Znamená to, že jdu jednoduše jen proti proudu? Možná. Ale posouvání hranic a dělání věcí po svém mám podle všeho zakódovány v genecha dodnes mi sloužily dost dobře – tedy alespoň většinou.

Nikdy jsem neabsolvoval žádné kurzy o  byznysu a  nečetl jsem žádné knihy o leadershipu, abych zjistil, jak uspět v životě. Chtěl bych vás tedyvarovat, že některé z následujících stránek nebudou pro každého. I když bych sám neřekl, že právě čtete knihu o  leadershipu, ze zvědavosti jsem tento pojem vyhledal na Amazonu. Výsledky mi úplně vyrazily dech – zobrazilo se mi 93 467 položek! Musím se přiznat, že jsem žádnou z těchto knihnejspíš nečetl. Tím pádem netuším, jaká sdělení předává 93 467 ostatníchautorů, ale pochybuju, že si kdokoli z nich užil tolik zábavy jako já za posledních čtyřicet let, po která vedu firmy skupiny Virgin.

Pak mě ale napadlo, že „leadership“ není úplně správné slovo pro to, co ve skutečnosti dělám. Tak jsem se vrátil na Amazon a vyhledal jsem: „Jak sekrálovsky bavit a přitom budovat rozmanitý globální podnik s obrovskou rodinouúžasných lidí.“ A hádejte, co se mi zobrazilo. Nic! Ani jeden výsledek. Až doposud!

ČÁST PRVNÍ

NEBÝT

LHOSTEJNÝ

JAK

NASLOUCHAT

VĚNOVAT

POZORNOST

NASLOUCHAT

BÝT

JEDNO

UCHO

MONITOROVAT

VYSLECHNOUT

BÝT JEDNOUCHO

VĚNOVAT

POZORNOST

MONITOROVAT

NEBÝT

LHOSTEJNÝ

BÝT

JEDNO

UCHOVYSLECHNOUT

VĚNOVAT

POZORNOST

MONITOROVAT

Část první – JAK NASLOUCHAT

První kapitola

STROMY A JABLKA

Lekce leadershipu začínají doma

Nejlepší lekce leadershipu občas dostaneme na místech, kde bychom ječe

kali nejméně. Některé prvky leadershipu jsou téměř jistě zakódoványv ge

nech a my všichni jsme bez výjimky produkty výchovy a prostředí. Všichni

znáte tradiční rčení „jablko nepadá daleko od  stromu“. Jak vám dosvědčí

kdokoli, kdo zná moji matku Evu a kdo znal mého otce Teda, rozhodněnej

sem výjimka. Vím, že mám spoustu vlastností, které jsem jistě podědil po

rodičích – hlavně ty dobré –, ale k  nim taky pár věcí, kterými mě máma

a táta vytáčeli do běla, když jsem byl malý. Jsem si jistý, že měly stejnýúči

nek i na moje děti.

Pamatuju si, že máma byla pořád na  pochodu, že se na  chvíli nezasta

vila. Měla zdánlivě nevyčerpatelnou představivost a  neustále přicházela

s novými podnikatelskými myšlenkami. Myslím, že se za podnikatelkuni

kdy nepovažovala – možná to bylo tím, že tehdy to slovo asi neexistovalo,

a pokud existovalo, tak málokdo věděl, co znamená. Ale ona rozhodně byla

„podnikavá“ v pravém smyslu slova. Eva je lidská vichřice. Nehledě na to,

jakému projektu se věnovala, vždycky celý proces řídila sama – od prvotní

myšlenky přes výrobu produktů a uzavírání dohod s distributory ažk do

1. kapitola Stromy a jablka TAK TO DĚLÁ VIRGIN dávce a prodeji zboží. Nikdo se jí nesměl plést do cesty, byla to čistě a pouze její show! Pamatuju si, jak mě ohromil jeden z jejích úspěšnějších podniků, kdy vyráběla a prodávala krabičky na papírové ubrousky a odpadkové koše ze dřeva. Dostala je do několika poměrně nóbl obchodů, ale obecně šlopořád o lokální záležitost. Byla naprosto odhodlaná a říkala mi, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Když se něco neprodalo, prostě to odepsala, poučila se ze zkušenosti a zcela klidně se s tím smířila a zkusila něcojiného. Často zapojovala mě a mé sestry jako bezplatnou dětskou práci, jejími slovy – „práci z lásky“. Když máma přešla do výrobního režimu, přehodila domácí práce na nás. Tehdy jsem si to samozřejmě neuvědomoval, ale v naší domácnosti docházelo k osmóze, která mi přinesla do života mnoho výhod.

Eva se od té doby moc nezměnila, i když dnes už jí je... ehm. Byla toprávě ona, kdo mě učil, abych nikdy nemluvil o věku ženy, takže to řeknu takto: „Že už je nějakou dobu osmdesátnicí.“ V mládí okouzlovala publikum jako tanečnice a  později se z  ní stala letuška britské letecké společnosti South American Airways. V  těch oslnivých časech letectví si museli při přeletu And nasazovat kyslíkové masky. Eva se ani dnes na chvíli nezastaví. Já sám taky moc neposedím, ale přísahám, že s ní mám občas problém udržet krok.

Například celkem nedávno zčistajasna jen tak mezi řečí prohodila, že se chystá zorganizovat charitativní zápas v pólu – což není něco, co bysteběžně očekávali od osmdesátnice! Ale nechystala se akci organizovatna trávníku na venkově poblíž domova – chtěla ji udělat v Maroku! Trochu mě to překvapilo, a tak jsem jí nejistě řekl, že mi to přijde jako vážně šílený nápad; že to bude stát hrozně moc práce a  že nakonec víc zaplatí, než vybere. Se zájmem mě vyslechla a  potom neváhala a  udělala to i  tak. Zápas se uskutečnil a navíc to byl velký úspěch – vybralo se víc než čtvrt milionudolarů. I když mě připravila o příležitost říct: „Vidíš, mami, já jsem ti to říkal,“ musel jsem obdivovat její zápal a místo toho jsem řekl (velice tiše): „Dobrá práce, mami.“

Další vlastnost, kterou jsem údajně podědil, je potřeba mít za  každou cenu poslední slovo v jakékoli debatě. Abych ukázal, že jsem docelaflexibilSTROMY A JABLKA 17

ní, dal jsem Evě možnost, aby napsala několik prvních slov v  této knize

(protože sama píše knihy) a vyjádřila své myšlenky. Když se zamyslíte nad

tím, co jsem vám o ní právě řekl, nezní vám následující řádky povědomě?

„Jablka a stromy!“

Drahý Ricky,

jestli vážně chceš, abych něco řekla v tvé další knize, máš to mít.

Viděli jsme to v tobě doslova od okamžiku, kdy jsi začal mluvit. Ale

už dřív, když jsi začal chodit, jsme věděli, že budeme mít plné ruce

práce; byl jsi sice ještě batole, ale bylo jasné, že si rád děláš věci

po svém a podle vlastních pravidel.

Aby to bylo ještě zajímavější, když jsi rostl, neustále jsi měl

nějaké nové ztřeštěné plány a byl jsi přesvědčený, že buď změníš

svět, vyděláš hodně peněz, nebo obojí! V takových případech

jsme ti říkali něco ve smyslu: „Neblázni, Ricky! To nebude

fungovat.“ Ale mnohem častěji jsme ti s otcem poskytovali

prostor, aby ses poučil ze svých chyb, a nechali jsme tě pěstovat

vánoční stromky, chovat ptáky a realizovat všechny ty další

podivné a úžasné nápady, s nimiž jsi přišel. Až na pár výjimek

všechny skončily menší katastrofou a my jsme to vždycky museli

nějak napravit – ale vytrvali jsme a doufali, že ti ty lekce jednou

pomůžou v životě.

A ukázalo se, že se to skutečně podařilo. Jakmile jsi s Virgin

po prvotních úskalích uspěl, s Tedem jsme často přemýšleli,

jestli bys byl hodně jiný, kdybychom byli panovačnější (někdo

by řekl „lepší“) rodiče. Co by se stalo, kdybychom tě nenechali

vletět po hlavě do tolika ztřeštěností a odejít ze školy v šestnácti

a donutili tě dodělat školu? Tvůj ředitel ve Stowe předpověděl,

že do jednadvaceti skončíš buď ve vězení, nebo jako milionář.

I my jsme měli jisté vážné pochybnosti o tom, co pro tebe

budoucnost skýtá. TAK TO DĚLÁ VIRGIN

Teď už víme, že jsme se báli zbytečně. Ten tvrdohlavý chlapeček,

který si šel za svým, byl nakonec jen malý začínající podnikatel.

Kdybychom to tak dokázali poznat dřív, to bychom si ušetřili

spoustu bezesných nocí!

S láskou máma Jednou o mě někdo napsal: „Ten Branson je největší klikař, co znám. Jen se dívejte – jestli někdy spadne z výškové budovy, skoro určitě bude padatnahoru!“ Na to ale raději moc nesázejte, tuto teorii se v dohledné doběnechystám ověřovat. Jiní zase prohlásili, že jsem se narodil jako „dítě štěstěny“. Možná, že ano!

Podle mě je „štěstí“ špatně chápaná komodita. Rozhodně to není něco, co by se samo sneslo z nebe; můžete ho sami popostrčit – ale o tom si řekneme víc později. Prozatím bude stačit, když řeknu, že jsem přišel na svět o dost šťastlivější než většina lidí. Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil do úžasné milující rodiny, která mi dopřála bezpečné a „rozumné“ dětství v poválečné Anglii. Vyrostl jsem v  domácnosti, která se neměla špatně, ale neoplývala velkým nadbytkem. Na druhou stranu, já a moje sestry jsme měli dostatek všeho, zejména lásky a vedení od našich rodičů.

Když se ohlédnu za minulostí a podívám se na toto období, jsem vděčný matce i otci za jejich statečné úsilí, protože mě vážně nebylo lehké vychovat. Byl jsem dyslektik, ale k tomu jsem byl obdařen i nezdolnou náturou, kterou jsem podědil z matčiny strany, ať už s tím máma souhlasí, nebo ne. Možná ve mně už dávno poznala spřízněnou duši, protože se pořád ujímalainiciativy, aby držela mladého „Rickyho“ (tedy mě) v lati. Zároveň však šlo o práci v týmu s mým otcem Tedem, i když si to ti dva občas sami neuvědomovali.

Pamatuju si spoustu příkladů. Třeba jednou jsem v neděli v kosteleodmítl sedět vedle syna matčiny kamarádky, protože jsem toho kluka neměl rád. Přestože moje matka dost hlasitým šeptem protestovala, posadil jsem se vedle kamaráda na opačné straně uličky. Nenapadlo mě, že by to mohlo být tak vážné, a  proto jsem byl v  šoku, když jsme se vrátili domů a  moje

STROMY A JABLKA 19

matka snad poprvé trvala na tom, aby mi otec nařezal na zadek. Nahlasprohlásila: „Chlapec se musí naučit, že takové chování mu v tomto doměnebude tolerováno.“ Pomyslel jsem si: „Ale já jsem to neudělal v domě.“ A otec mě

potom vyvlekl za límec z místnosti a promluvil dost nahlas, aby ho matka

slyšela: „Dobrá, mladý muži. Je na čase, abys dostal lekci, na kterou nikdy

nezapomeneš!“

Tu jsem taky dostal. Rychle mi šeptem řekl, co mám dělat, a  tak jsem kvílel při předstírání bolesti, kdykoli můj otec hlasitě tlesknul rukama o  sebe. Spiklenecky mi pošeptal, že se mám jít mámě omluvit a  že u  toho mám vypadat „dostatečně pokáraně“. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, když na mě potom otec za matčinými zády uprostřed omluvy mrkl.

Otec byl sice hodně dobrosrdečný, ale já jsem přesvědčen, že jeho tehdejší řešení situace po kostele mi poskytlo mnohem trvalejší ponaučení, než by kdy dokázal seřezaný zadek (a  pošramocené ego). Nejsem si jistý, jestli se moje matka někdy o tom falešném výprasku dozvěděla – jestli ne, určitě se o něm dozví, až si přečte tuto knihu –, ale došlo i  k  jiné, vážnější situaci, kdy mi Tedovy rodičovské schopnosti poskytly další dlouhotrvající vzpomínku.Občas jsem se provinil tím, že jsem si vzal pár mincí z tátova šuplíku ve skříni v ložnici, do kterého pravidelně sypal drobné z kapes. Jako chlapec jsem byl nadšený, když jsem zjistil, že ve stejném šuplíku má také tajnou skrýš „sprosté literatury“, ale to odbíhám od  tématu. Nikdy jsem neměl pocit, že „kradu“, když jsem si posloužil a  vzal si pár drobných. Moje dětská mysl to chápala tak, že si „půjčuju“ a že jsme se prostě jen nedohodli na podmínkách splácení.

Nakonec se však ukázalo, že se to vrátí přímo mně a  že se dostanu do vážných potíží. Bydleli jsme kousek od cukrárny, ve které jsem proměňoval své pochybně nabyté zdroje za čokoládu (tehdy jsem měl nejraději mléčnou s oříšky a ovocem od Cadbury). Jednoho dne jsem si z otcovy bankyve skříni však vzal o dost větší „půjčku“ než obvykle a rychle jsem se šel opětpodílet na růstu hodnoty akcií Cadbury. „Stará paní“, které obchod patřil (tehdy jí bylo tak čtyřicet), rychle vycítila levárnu. Nic mi neřekla, ale když jsem se v obchodě potom objevil s otcem, úplně mi vyrazila dech. Obrátila se k otci TAK TO DĚLÁ VIRGIN a vyhrkla: „Nechci mladého Richarda dostat do maléru, pane Bransone, ale nevím, kde bere všechny ty peníze. Pomalu se z něj stává můj nejlepšízákazník – tak jen doufám, že je někde nekrade.“ Pamatuju si její slova, jako by to bylo včera. Říkal jsem si: „Musela to vážně hnát tak daleko?“

Myslel jsem si, že to mám spočítané, ale pak mě překvapil můj otec, když se k té paní naklonil, podíval se jí zpříma do očí a hlasitě prohlásil: „Madam, jak se opovažujete obviňovat mého syna z krádeže?“ Ještě víc mě překvapilo, že potom, co jsme vyšli z obchodu, otec o tom nikdy neřekl ani slovo. Síla nevysloveného může mít občas vážně děsivou moc a otcovo mlčení mitehdy sdělilo víc než dost. Navíc díky tomu, že se okamžitě zastal svéhonenechavého synka, jsem se cítil mnohem provinileji a zuboženěji, než kdyby mi před ní vynadal.

Otec mi tím dal nesmírně užitečnou lekci. Nejenže jsem rodičům užnikdy neštípl ani penci, ale také jsem se naučil, jak důležité je odpouštěta dávat lidem druhou šanci. Rád bych řekl, že mi ten incident přiblížil význam dobré vůle a nepodléhání pochybnostem, ale v tomto případě můj otecvůbec nepochyboval, protože věděl přesně, která bije.

Někteří lídři si vybudovali image své značky kolem svých nevýslovných výstředností a manýrů; mohou být paličatí, autoritářští nebo vyloženěnevrlí. Michael O’Leary, CEO irské letecké společnosti Ryanair, kdysi popsal svého ideálního zákazníka jako „někoho, kdo má tep a kreditku“ a v tomtéž interview (Lunch with the Financial Times) označil Britskou správu letišť (British Airports Authority) za  „zlé impérium“ a  britský Úřad pro civilní letectví (Civil Aviation Authority) za „bandu kreténů a hňupů“. I kdyžnikdo nemůže popřít neuvěřitelný finanční úspěch Ryanairu (když jsem se díval naposledy, tržní kapitalizace této nízkonákladové letecké společnosti dosáhla více než 13 miliard dolarů), uživatelé služby TripAdvisor jiohodnotili jako nejméně oblíbeného evropského dopravce. Něco takového bych asi nepřekousl, nehledě na  celkový zisk. Americký obchodní magnát Donald Trump je dalším kontroverzním podnikatelem, u něhož se zdá, že hospotřebitelé buď milují, nebo nenávidí. Nejvíc se asi proslavil svým výrokem

STROMY A JABLKA 21

„máš padáka“, kterým podle všeho tak rád častuje účastníky svéhotelevizního pořadu The Apprentice. Na rozdíl od těchto velice úspěšnýchgentlemanů odjakživa věřím, že smířlivější přístup k  životu a  byznysu přináší více

výhod – a  dokonce i  Michael O’Leary dnes veřejně prohlašuje, že si přeje,

aby takový přístup přijala i jeho tolik očerňovaná společnost. I když nikdo

asi netuší, jestli zmiňovaný keltský lišák dokáže změnit srst. Já se mocnevsázím, ale kdybych musel, asi bych nevsadil právě na něj.

Samozřejmě se vám nesnažím namluvit, že by některá ze tří leteckých společností skupiny Virgin neměla nikdy stížnosti od  pasažérů nebo že jsem nikdy nikoho nevyhodil. Můžu však upřímně říct, že na rozdíl od pana Trumpa z druhé zmiňované činnosti nemám ani nejmenší potěšení. Právě naopak – obvykle se snažím udělat první poslední, aby nikdo nemuselodcházet. Když se to však stane, mám vždycky pocit, že se obě strany navzájem zklamaly. Když to jde, vždycky je lepší odpustit provinilcům a dát jimdruhou šanci – jako moji rodiče mně, když jsem byl ještě malý.

O  mnoho let později jsem zažil na  vlastní kůži podobný incident jako tehdy v cukrárně, ale tentokrát jsem hrál roli otce já. Jednoho dne jsem seděl v budově Virgin Records a zavolal mi majitel nedalekého obchodus deskami, aby mi napráskal, že jeden z  našich zaměstnanců, kterého i  jmenoval, mu už nějakou dobu nabízí hromady zbrusu nových alb Virgin Records za podezřele nízkou cenu a pouze za hotovost. Když se loučil se slovy:„Doufám, že je nekrade,“ měl jsem velice silný pocit déjà vu a okamžitě jsem se v duchu vrátil k příhodě v cukrárně.

Zarmoutilo nás to, protože jmenovaný zaměstnanec byl někdo, koho jsme považovali za  jednoho z  našich nadějných A&R manažerů. Podobné konfrontace nemám rád, ale v této situaci jsem neměl na výběr a musel jsem si ho zavolat do  kanceláře a  zopakovat, co jsem právě slyšel. Ten nebožák úplně zrudl a očividně mu to bylo velice trapné, ale nesnažil se nijak popírat či obhajovat své chování. Místo toho se prostě omluvil a řekl, že jeho činy se nedají nijak omluvit. Přestože by bylo oprávněné vyhodit ho na místě, v té chvíli jsem se mu rozhodl říct, že i když společnost velice zklamal, dáme mu TAK TO DĚLÁ VIRGIN druhou šanci. Výraz úžasu, který se mu potom objevil na tváři, to řekl vše za něj. Od toho dne pro nás pracoval duší i tělem a vybudoval si hvězdnou kariéru – osobně objevil některé z nejúspěšnějších umělců Virgin Records; jedním z nich byl například Boy George.

Když se bavíme o druhé šanci, nikdo ji nepotřebuje víc než bývalí vězni, kteří se snaží znovu začlenit do  života po  odpykání trestu. Je smutné, že když jsou upřímní a  v  žádosti o  zaměstnání zaškrtnou políčko „záznam v rejstříku trestů“, málokdy se dostanou k pohovoru, natož k samotné práci. Což ve výsledku ironicky vede k sebenaplňujícímu se proroctví. Zestatistiky vyplývá, že když nemůžou najít zaměstnání, nejméně padesát procent bývalých zločinců si zdánlivě ulehčí cestu a uchýlí se ke zločinu jakok jedinému zdroji příjmů, a brzy opět skončí ve vězení.

Na smutný osud bývalých trestanců mě jako první upozornila mojedobrá kamarádka a pracovnice organizace Comic Relief Jane Tewsonová. Tehdy se jí dokonce podařilo něco, čemu jsem se dlouho a snažně vyhýbal –dostala mě za mříže. Ve skutečnosti to nebylo poprvé, ale o tom se teď nemusíme bavit! Bude stačit, když řeknu, že mě Jane vyzvala, abych si sám zažil úskalí, s nimiž se vězni potýkají, když se začleňují do řad pracujících. Přesvědčila mě, abych s nimi dobrovolně strávil den ve vězení. Na konci roku 2009 jsem si řádně odseděl den v melbournské věznici se zvýšenou ostrahoua rozhodně mi to pomohlo vidět problém, který mají bývalí trestanci při návratu do společnosti. Dřív bych se nad něčím takovým ani nezamyslel.

Když jsem byl v Austrálii, zároveň jsem se setkal s inspirativní skupinou lídrů Toll Group, největší přepravní společnosti v Austrálii. Dozvěděl jsem se, jak se snaží zlepšit podmínky pro nedávno propuštěné vězně. Najali v posledních deseti letech více než pět set z nich – ti teď tvoří deset procent jejich zaměstnanců. Nejvíc mě však inspirovalo to, co mi řekli potom.Podle jejich nejlepšího vědomí se nikdo z jejich zaměstnanců se zápisemv trestním rejstříku nevrátil ke kriminální činnosti!

Od té doby vybízím všechny společnosti Virgin po celém světě, abysvědomitě následovaly příklad firmy Toll. Ve Velké Británii úzcespolupracujeSTROMY A JABLKA 23

me s charitativní organizací Working Chance, která od roku 2007 pomáhá

bývalým trestankyním najít dobré zaměstnání a tím i přerušit začarovaný

kruh, v němž jedna malá chyba nebo špatné rozhodnutí mohou véstk doživotnímu trestu – ať už ve vězení, nebo mimo něj. Když jsem se dívalnaposledy, organizace Working Chance zaměstnala téměř dvě stovky bývalých

vězeňkyň v obchodech Pret a Manger, Sainsbury’s a v řadě společnostíVirgin, například Virgin Trains a Virgin Management.

Největší ironií je možná to, že jsem v  roce 1971 málem také skončil se zápisem v rejstříku, kdyby nebylo shovívavosti britského právního systému. Celní a  daňová policie mě přistihla při důmyslné (nebo alespoň tak si to moje naivní náctileté já představovalo) „manipulaci“ s pořizovacímicenami vývozních a  dovozních hudebních alb. Mí rodiče štědře zastavili náš dům jako záruku pro mou kauci a já jsem potom musel zaplatit velicetučnou pokutu – jen díky tomu se mi podařilo uniknout vězení. Kdybych si musel odsedět trest a byl pak označen za bývalého kriminálníka, s velkou pravděpodobností by nikdy nevznikl Virgin ani desítky tisíc pracovních míst, která jsme vytvořili. Kdybych šel do vězení za svůj hloupý mladistvý úsudek, byl bych stejný jako ten člověk, který (naštěstí) neskončilza mřížemi, ale téměř jistě by mě společnost ocejchovala a následkem toho bych vedl velice odlišný život. NEMLUVTE ZLO Rodiče mívali v obývacím pokoji jednu z takových těch podivných malých sošek tří moudrých opic – možná už jste je viděli –, které znázorňujímyšlenku přísloví „nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo“. I kdyžs „neviděním zla“ nemohli nic moc nadělat, udělali všechno proto, aby mě naučili nesmýšlet špatně o ostatních.

Podporovali mě v tom, abych v lidech vždycky hledal to dobré a nečekal to nejhorší a nesnažil se jen hledat chyby. Kdykoli mě slyšeli o někom mluvit zle, poslali mě k zrcadlu, abych se na sebe pět minut díval. Abych zjistil, jak se na  mě takové chování špatně podepisuje. K  tomu jsem se naučil, že záTAK TO DĚLÁ VIRGIN chvaty hněvu nebo jakékoli projevy vzteku či hrubosti nikdy neslouží k dobrým účelům a jsou vždy jen na škodu. Tato lekce se uložila hluboko ve mně, takže dodnes od lidí slýchám věty typu „nechápu, jak na ty lidi můžeš být tak milý“ nebo „na tvém místě bych se na ně za to vážně zlobil“, i když jsem své emoce jen zakonzervoval. Rodiče mě však vůbec neučili, jak nerozradit skrývanou radost, a kvůli tomu mám bohužel lehkou nevýhodu při pokeru.

Ať chceme, nebo nechceme, všichni jsme ovlivněni výchovoua prostředím, ve kterém se nacházíme. Kdyby se mnou po tom drobném incidentu v  kostele otec naložil jinak, kdyby mě ohnul přes koleno, nejspíš bych si dlouho pamatoval výprask, ale už bych nevěděl, za co jsem ho dostal!Nemůžeme podceňovat význam lekcí leadershipu, které přijmeme od  rodičů a později předáme vlastním dětem a kolegům.

Dospívání firem mi vždycky připadalo podobné dospívání mladých lidí. Když jsou ještě v plenkách, často jim projde spousta věcí, protože se snaží rozkoukat a naučit se chodit, a proto jim ostatní snáze odpustí. Když firmy toto stadium přežijí (u mnoha se to nestane), jako u puberťáků se jim začne dělat akné a další skvrny na charakteru, a k tomu začnou být trochunamyšlené a získají pocit, že vědí všechno nejlépe.

Potom přijde fáze dospělosti – s  trochou štěstí se poučí ze svých chyb a zklidní se. V tomto období jim však hrozí jiná nebezpečí: největším z nich je pravděpodobně samolibost. Jakmile firmu zachvátí krize středního věku, brzy zleniví, přibere, zapadne do zajetých kolejí a stejně jako dospělí lidétráví víc času koukáním do zpětného zrcátka než vymýšlením novýchzpůsobů, jak se posunout dopředu a zjistit, co je za rohem. Z pohledu leadershipu je vedení firmy skrze jednotlivá stadia vývoje stejné jako výchova dítěte. Je rozdíl mezi výchovou batolete a dítěte v pubertě, a proto mohou být potřeba trochu jiné sady dovedností, když firma zestárne. Základy výchovya firemního leadershipu jsou úzce propleteny. Tento fakt jsem si připomněl, když jsem nedávno zaslechl, jak jeden z mých kamarádů, který má tři neskutečně divoké syny, škádlivě pohrozil svému nejmladšímu chlapci. Řekl jedenácSTROMY A JABLKA 25

tiletému Karlíkovi, že jestli přijdou těžké časy, poslední z dětí musí jít jako

první. Zasmál jsem se, ale nejvíc mě dostala chlapcova odpověď. S úsměvem

od ucha k uchu se podíval otci přímo do očí a odvětil: „Ale tati, proč bys to

dělal? Když se nad tím zamyslíš, nestojím tě tolik peněz, protože nejím tolik

jako moji starší bratři.“

Ať chceme, nebo nechceme, učení a vedení lidí jsou obousměrné procesy, a dokonce i ty nejstarší a nejmoudřejší stromy se můžou hodně naučit odnejmenších jablek. Můj otec a nejlepší přítel Ted Branson bohužel zesnul nazačátku roku 2010 ve věku úctyhodných devadesáti tří let a celé rodině po něm zůstala velká díra v srdci. Jeho výchova se na mě rozhodně podepsala,a nebýt jeho moudrosti a zdrženlivosti, často by se podepsala i na mém zadku.

Mámu už jsem nechal promluvit na začátku knihy, a tak ji taky nechám, aby měla poslední slovo – to má totiž moc ráda! Myslím, že máma už si na to nevzpomene, ale já jsem nikdy nezapomněl na radu, kterou mi dalapo školním zápasu v  kriketu. Kriket jsem zbožňoval a  obecně mi tento sport šel dost dobře, ale tehdy jsem s pálkou mával nějak nezvykle bázlivě a nezvládl jsem se ani jednou trefit. Když jsme pak jeli domů, máma mě překvapila svou kriketovou moudrostí, když mi řekla: „Ricky, jistě budeš souhlasit, když řeknu, že dnes odpoledne to nebyl zrovna povedený zápas. Do příště si zapamatuj jednu věc – zaručeně mineš, když se nepokusíš o odpal.“

Až o mnoho let později mi došlo, že nejspíš nemluvila jen o kriketu!

Druhá kapitola

O UMĚNÍ

NASLOUCHAT, KTERÉ

POMALU VYMÍRÁ

Poslouchejte – budete pak znít moudřeji

Když jsem byl malý, rodiče mě často nenechali dívat na  televizi. Dobře si

vzpomínám, jak máma jednou vypnula televizi a prohlásila, že to je „zabiják

konverzace“, čímž okamžitě vyvolala dvacetiminutovou hádku se svýmsy

nem, který po televizi tak prahl. Když jsme dospěli k nesouhlasu, máma si

nemohla pomoct a musela mít poslední slovo: „Tak vidíš. Kdyby ses teďdí

val na televizi, ochudili bychom se o tuhle zajímavou diskuzi.“

I když jsem to tehdy možná neocenil, moje matka měla naprostouprav

du. K malé obrazovce jsem se sice nedostal, ale zkoukl jsem toho hromadu

na velkém plátně, kde mě nejvíc bavily (a  pořád baví) westerny, zvlášť ty

s  dnes již nežijícím velikánem Johnem Waynem. Jeho filmy byly plné pa

mátných scén, ale v hlavě mi nejvíc uvízla jedna hláška z filmu Velký Jake:

„Jsi slabej na uši, ale silnej na hubu.“ I bez hlášky Johna Wayna, kterou tak

2. kapitola O umění naslouchat, které pomalu vymírá TAK TO DĚLÁ VIRGIN rád používám, se takto dá popsat jeden z největších lidských nedostatků – že málo posloucháme a moc mluvíme. L-I-S-T-E-N Vzpomínám si, že náš učitel angličtiny na  základní škole jednou řekl, že když chcete skládat přesmyčky z výše uvedených písmen, můžete z nichsložit slovo SILENT (zticha). Jelikož jsem byl odjakživa zapálený hráč scrabblu a tehdy jsem ho hrál docela často, podotkl jsem, že by se z písmen dalo složit i  slovo ENLIST (získat, využít). To vedlo k  diskuzi, která mi jasně uvízla v  paměti – kdyby nás víc dokázalo „využít“ umění „být zticha“, abychom mohli „poslouchat“, jediným tahem bychom si zlepšili schopnost učit se a čas strávený ve škole by nám přinesl větší užitek.

Možná, že v mém případě tato diskuze přišla příliš pozdě, protožezhruba rok nato jsem odešel ze Stowe, abych založil vlastní časopis Student. Brzy jsem zjistil, že radu učitele angličtiny používám v praxi. Pamatuju sirozhovor se spisovatelem Johnem le Carrém, jako by to bylo včera. V  roce 1963 vydal své stěžejní dílo Špión, který se vrátil z chladu. Když jsem sihorečnatě zapisoval jeho odpovědi na své důkladně připravené otázky, byl jsemhotový uzlíček nervů. Často jsem s sebou nosíval veliký cívkový magnetofon Grundig, který však většinou nefungoval, takže mi spíše jen propůjčoval profesionální vzhled. V té době jsem si osvojil jeden ze svých celoživotních návyků – začal jsem si všechny myšlenky, postřehy a ostatní zajímavé věci zapisovat do linkovaných zápisníků v pevné vazbě.

Za těch zhruba čtyřicet let, co podnikám – když to tak píšu, připadám si vážně prastaře – mi ty stovky zápisníků posloužily neskutečně dobře. A  to nemluvím jen o  jejich využití při každodenním zapisování, ale také ve čtyřech velkých soudních přích se společnostmi British Airways, G-Tech, T-Mobile a nedávno i s britským Odborem dopravy kvůli obnově železniční licence West Coast. Naslouchání je úžasná dovednost, ale když vezmeme v  úvahu, že průměrný lidský mozek obvykle uloží pouze malou část všeho, co slyší, ty zápisníky mi dokážou osvěžit informace, které

O UMĚNÍ NASLOUCHAT, KTERÉ POMALU VYMÍRÁ 29

by se mi jinak vykouřily z hlavy. Zapisování poznámek se tedy dokonale

doplňuje s nasloucháním. Někde si to raději hned poznačte, abyste na to

nezapomněli!

Co se však dovedností v leadershipu týče, z naslouchání se stal téměř prohřešek. Jde o  tak pasivní věc, že ji mnoho lidí chybně vnímá jako známku slabosti – jako třeba: „Všimli jste si, že Harry na meetingu neřekl ani slovo? Co má asi za problém?“ Podobné názory se téměř jistěodvíjejí od toho, že velcí vůdci a řečníci kdysi měli moc. Zeptejte se jakéhokoli mého vrstevníka z Británie, koho považuje za největšího vůdce v dějinách, a  stejně jako já vám nejspíš jmenuje premiéra sira Winstona Churchilla. Když se zeptáte na  nejvýznamnější proslov, téměř jistě všichni uvedou jeho řeč z 18. května 1940. Kdybych vyrůstal ve Spojených státech,pravděodobně bych na stejný stupínek nejlepších řečníků umístil Johna F.Kennedyho a zmínil bych jeho slavný projev „neptejte se, co pro vás můžeudělat vaše země“.

Byl bych nerad, kdybyste si to vyložili nějak špatně; oba muži byliikoničtí vůdcové. Schopnost vyjádřit myšlenky obratně a přesvědčivě jeneskutečně užitečný dar – zejména v našem světě, který ovládají videoklipya slogany – a  pro zpravodajství je rozhodně zajímavější než dobrý posluchač. Reportáž z terénu, v níž zazní „a zde vidíme prezidenta, jak s velikýmzájmem poslouchá“, nikoho nejspíš nevytrhne. Dokonalé řečnickéschopnosti jsou však pouze jednou z  mnoha dovedností lidí ve  vůdčích profesích. Rozhodně nejde o všelék a recept na všechno, jak se mnozí domnívají.Většina světových vůdců a  předních podnikatelů si navíc nepíše proslovy sama – Churchill je jedním z nejvýraznějších příkladů –, a proto je můžeme těžko soudit podle slov, která nevyšla z nich, ale z pera velmi dobřeplaceného autora proslovů. Winston Churchill se však proslavil svou schopností sedět a poslouchat ostatní. Jeho názor na naslouchání dokazuje další citát, který mu je často přisuzován: „Odvaha je to, co potřebujeme, abychom se postavili a promluvili; odvaha je také to, co potřebujeme, abychom seposadili a poslouchali.“ TAK TO DĚLÁ VIRGIN

Je možné, že jeho posluchačské dovednosti byly jednou z věcí, která z něj udělala tak skvělého spisovatele a  řečníka? Jsem toho názoru, že to určitě nemůže být náhoda. SLYŠET NEZNAMENÁ POSLOUCHAT Když vás někdo neposlouchá, nejspolehlivěji ho prozradí, pokud opakovaně používá otravnou frázi: „Já slyším, co říkáš.“ Slyšet však bohuželneznamená poslouchat. Nedávno jsem absolvoval dlouhý let a téměř jistě jsem slyšel dítě, které celou noc plakalo, ale neposlouchal jsem ho. Slyším šustění větví ve větru, ale taky se nezastavím, abych ho poslouchal. A nemyslím si, že jde jen o otázku sémantiky. Když někdo řekne: „Slyšel jsem každé slovo,“doslova vzato má nejspíš pravdu, ale v polovině případů by tito posluchači mohli dodat stejně pravdivou informaci: „Ale vůbec nic jsem si nezapamatoval.“ I když jsem si odjakživa zakládal na tom, že jsem dobrý posluchač, měl jsem oproti ostatním lidem neférovou výhodu. Vzhledem k tomu, že jsemvyrůstal s dyslexií, musel jsem soustředěně poslouchat, kdykoli jsem si chtěl něco zapamatovat. Navíc jsem si musel všechno s vypětím sil zapisovat, abych si zapamatoval, co vlastně poslouchám. Tento návyk pilně provozuju i dnes.

V dospělosti jsem tuto lekci využil ku svému prospěchu ve světěpodnikání. Kromě toho jsem zjistil, že můj dnes již nechvalně proslulý low-techzáisník je společně se schopností poslouchat jedním z nejmocnějšíchnástrojů, které nosím v pytli s podnikatelskými triky. Dokážu se díky nim vrátit k drobnostem, které chci přednést některé z našich aerolinií, něco jako:„přidat studené ručníky – ne teplé“. Jejich význam je však větší – nespočetněkrát mi zápisníky poskytly zcela nečekanou výhodu v mnohem zásadnějšíchsituacích. Třeba když někdo řekne: „Richarde, jestli se dobře pamatuju, když jsme spolu mluvili na  začátku března, dohodli jsme se, že ti ten návrh pošleme do konce dubna,“ zcela ho rozhodí, když odpovím: „No, rozhodně to tak není podle mých poznámek z naší poslední konverzace. Sedmého února v 15.15 jste slíbili, že nám celý obchodní plán dodáte nejpozději do 31.března.“ A máte to! Jednou mě dokonce někdo nařkl, že si nahrávám obchodní

O UMĚNÍ NASLOUCHAT, KTERÉ POMALU VYMÍRÁ 31

telefonáty – trochu jako Nixon v  Bílém domě –, ale já jsem ho hned umlčel: „Ano, zaznamenávám spoustu rozhovorů, ale jen perem do zápisníku!“

Mám podezření, že za ty roky se z „Richardova zapisování poznámek“ stala ve  firmách Virgin legenda, protože na  interních schůzích vídám víc lidí se zápisníkem než na vnějších zasedáních. Například nedávno jsme na Neckeru se zhruba dvaceti vedoucími pracovníky měli celý den jednozasedání za druhým. Všiml jsem si, že jenom naši vlastní lidé si dělalismysluplné poznámky. Nevím, jestli byli ostatní jednatelé zvyklí, že za  ně zapisují asistenti, nebo jestli to pro ně bylo něco podřadného. Možná měli všichni eidetickou paměť – ale dojem na mě rozhodně neudělali. Jeden z externích řídicích pracovníků pravidelně klepal do  svého iPadu, ale podle toho, jak nenápadně se u toho snažil vypadat, jsem pojal podezření, že si nezapisuje, ale odpovídá na e-maily nebo hraje Words With Friends.

Klidně mě považujte za staromódního, ale to všudypřítomnéesemeskování a posílání e-mailů pod stolem v zasedací místnosti uprostřed meetingu mi přijde extrémně otravné a považuju to za projev neúcty ke všempřítomným. Rozhodně nejsem zastánce zdlouhavých zasedání, ale žádám toho vážně tolik, když chci, aby mi lidé věnovali hodinu úplnou pozornost, aniž by si museli neustále dokazovat vlastní nepostradatelnost tím, že každých pár minut odběhnou k elektronice? Řekl bych, že ne.

Ještě když byly moje děti malé, neustále jsem si zapisoval všechnylegrační věci, které za ty roky řekly. Vždycky jsem měl tušení, že se to jednou bude hodit. Když jsem si za posledních pár let musel dvakrát připravit proslovy na jejich svatby, zjistil jsem, že jsem se nemýlil. Jednu z nejlepších vět řekla Holly, když jí bylo tak pět až šest let a vítězoslavně zvolala: „Tati, tati, já už vím, co je sex! A vy jste ho s mamkou dělali dvakrát.“ Jindy Holly hystericky vyjádřila své rozčarování tím, že nahlas prohlásila: „Nevím, co chci, jánevím, co chci, ale chci to.“

Ale vrátíme se zpět do světa byznysu a k jinému příběhu, který rádvyprávím, když mluvím o výhodách poslouchání a zapisování poznámek. Týká se projevu, který jsem měl před dvaceti lety v Řecku – upřímně už nevím,o ja

32 TAK TO DĚLÁ VIRGIN

kou šlo příležitost, ale nejspíš to mělo co dělat s našimi tamějšími leteckými

aktivitami, které dlouho nevydržely. Tak či onak jsem v publiku nemohlpře

hlédnout jednoho velice bystrého mladíka, který mi pokládal výbornéa zjev

ně i  předem připravené otázky, které se většinou týkaly letecké dopravy.

V průběhu dne mi položil zhruba padesát procent všech otázek a devadesát

procent všech opravdu dobrých otázek. Pokládal mi opravdu dobré otázky,

ale kromě toho mě i  pozorně poslouchal a  nebál se ze mě vytáhnout další

podrobnosti, když mu krátká odpověď nestačila. Byl to očividně vynikající

posluchač a vzhledem k mé „zálibě“ mě ohromil i zběsilým zapisovánímpo

známek. Po skončení akce jsem se zeptal jednoho z organizátorů, jestli nezná

jméno toho mladíka, který se tak aktivně projevil v diskuzní části. Říkal jsem

si, že by pro nás možná mohl někdy pracovat. Odpověděli: „Ale jistě, to víte,

že ho známe!“ a řekli mi, že Stelios Haji-Ioannou je následník bohatékyper

ské rodiny podnikající v logistice, takže nikdo, kdo by hledal práci. Netrvalo

dlouho a jeho jméno uváděla všechna britská média. Založil easyJet,nízko

nákladové evropské aerolinie, které se dočkaly velkého úspěchu – dokonce

bych řekl, že podle počtu přepravených pasažérů jde o největšího leteckého

dopravce z  Velké Británie. Rád tento příběh vyprávím jako veselý příklad

neskutečných výhod, které vám může přinést pozorné naslouchánía zapiso

vání poznámek. Jako bych slyšel hromadné zabručení všech, kteří si tuto

větu ode mě vyslechli už mnohokrát. Ale vtipy stranou – poslouchánía zapi

sování poznámek jsou evidentně návyky, které dobře posloužily i Stelioso

vi... hups, oprava, chtěl jsem říct siru Steliosovi. Královna ho pasovala v roce

2006 za „službu podnikatelství“ – a za zapisování poznámek.

Nemůžu všem zaručit rytířský titul, ale jestli jsem vás ještě nepřesvědčil,

zkuste si to sami na sobě – snažte se nějakou dobu víc poslouchat a méně

mluvit. Slibuju, že budete překvapeni, jaké okamžité výhody pocítíte.

MLUVTE MÉNĚ – PŘISPĚJETE VÍC

Nelson Mandela měl nespočet různých nadání, ale nejvíce mě na němfasci

novala jedna věc – jeho neskonalá ochota poslouchat, co mu říkali ostatní.

O UMĚNÍ NASLOUCHAT, KTERÉ POMALU VYMÍRÁ 33

Dokonce i během těch dlouhých let ve vězení poslouchal, co mu jehověznitelé říkali o životě. Když byl propuštěn, právě těmto lidem veřejně odpustil jako

prvním. Vždy, když jsem trávil čas s Madibou, překvapilo mě, že jsem díky

němu měl pocit, že jsem jediná a nejdůležitější osoba v místnosti; díky tomu,

že chtěl vyslechnout, co mu chci říct, a  samozřejmě také díky jeho ochotě

jednat ve jménu věcí, kterým věřil. Málokdo by zvládl založit a stmelitorganizaci The Elders tak jako Madiba. Ještě méně lidí by dokázalo ocenit zásadní

význam schopnosti naslouchat v diplomacii, byznysu i obecně v životě.

Další úžasnou lidskou bytostí a posluchačem par excelence je arcibiskup Desmond Tutu, který společně s přítelem Nelsonem Mandelou založil The Elders a byl předsedou organizace v letech 2007 až 2013. V historiimálokterý národ vložil tolik víry v hojivou sílu naslouchání jako Jihoafrickáreublika po apartheidu díky Komisi pravdy a usmíření (Truth andReconciliation Commission, TRC). Prezident Mandela jmenoval Desmonda Tutua, aby vedl práci komise, která se primárně soustředila na  pomoc lidem, jejichž lidská práva byla zneužívána během apartheidu v letech 1960 až 1994. Jak stojí v zákonu o podpoře národní jednoty a smíření, TRC byla založena, aby podporovala „touhu po  porozumění, ale ne po  pomstě, potřebu odškodnění, ale ne potřebu odplaty, touhu po ubuntu [lidské laskavosti], ale ne touhu po viktimizaci“.

Komise údajně obdržela více než 22 000 prohlášení od obětía uspořádala tisíce veřejných slyšení, při nichž tito lidé vypovídali o zvěrstvech, která utrpěli. Pod smířlivým, ale uvážlivým vedením arcibiskupa DesmondaTutua komise obdržela 7 000 žádostí o amnestii, uspořádala zhruba 3 000slyšení k amnestiím a udělila jich více než 1 500. Jak je tomu u všechpodobných záležitostí, i  práce TRC měla své kritiky, ale většina lidí ji prohlásila za doposud nevídaný úspěch v léčbě zranění, jež se v případě neléčenímohla stát pro další generace hnijícími ranami.

V organizaci The Elders jsou další stejně pozoruhodní posluchači, které jsem mohl poznat. Jde o bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera a Mary Robinsonovou, komisařku OSN pro lidská práva a první ženu, která TAK TO DĚLÁ VIRGIN se stala prezidentkou Irska. Nehledě na to, o jaké jde téma, oba majíneuvěřitelný talent pozorně se naladit na to, co jim někdo říká. Pevně věřím, že moudrost, kterou tito lidé získali a předávají dál, můžeme přičíst přímojejich neobyčejným posluchačským schopnostem. Jejich slova a činy sezapíšou do dějin jako jejich odkaz, ale jejich největší počiny spočívají v tom, co dokázali vstřebat pouhým nasloucháním. „ŽE VÁS PŘERUŠUJI...“ Jakmile se z  vás stane lepší posluchač, první rozdíl, který zaznamenáte, je podobný tomu, jak vnímáte okolní svět, když začnete shazovat kila. Teprve až se vám podaří shodit dvacet kilo, začnete si všímat všech lidí kolem,kterým by to taky prospělo. Budete-li sledovat ostatní, zjistíte, že když budete poslouchat, držet jazyk za  zuby a  neříkat nic, uděláte mnohem lépe, než kdybyste neposlouchali, mluvili a nic neříkali. Mnozí lidé místo skutečného poslouchání neustále vypouštějí různé komentáře a otázky a mylně sedomnívají, že tak vypadají moudřeji. To je pravda zřídkakdy, protože místo toho, aby poslouchali, věnují veškerou svou pozornost formulování „chytrých“ otázek a chybně se domnívají, že vědí, co se daný řečník chystá říct. Kromě toho, že se svým chováním dopouštějí nestoudné drzosti, většinou se jim podaří ze sebe jen udělat hlupáky. Opět všechno vychází ze zapisování poznámek. Namísto neustálého přerušování zbytečnými otázkami jemnohem chytřejší (a zdvořilejší) zapisovat si komentáře a otázky a nechat si je na později – jestliže se k problému nevyjádří někdo jiný, když přijde na řadu.

Mark Twain kdysi řekl krásnou větu: „Není nic otravnějšího, než když

chcete skočit do řeči dvěma lidem, kteří spolu hovoří.“

Skákání do řeči je v životě bohužel naprosto běžné a my se s ním musíme

naučit žít. Musím se však přiznat, že když se snažím předat své myšlenky

skupině lidí, neustálé skákání do řeči mě neskutečně rozčiluje. Naprostoobdivuju našeho generálního ředitele a  prezidenta Virgin Galactic George

Whitesidea za jeho nadpřirozenou schopnost zvládat skákání do řeči.Možná se tomu umění naučil v předchozím zaměstnání, když pracoval jakoper

O UMĚNÍ NASLOUCHAT, KTERÉ POMALU VYMÍRÁ 35

sonální ředitel NASA, kde většinou jednal s velice umíněnými politiky. Ať je

tomu, jak chce, je v tom vážně dobrý.

Když někdo drze skočí Georgovi do řeči, je radost se dívat, co se stane

potom. Zastaví se uprostřed věty, usměje se a zdvořile poslouchá, dokud se

daná osoba nevysloví. Potom vezme na vědomí vyslovený názor nebootáz

ku, a  buď rovnou odpoví, nebo řekne, že se k  tomu vrátí později. Pak se

bezchybně vrátí k bodu, ve kterém byl přerušen, a pokračuje v prezentaci.

Skákání do řeči se dá občas předejít tím, že na začátku řeknete, že na otázky

bude prostor na  konci. Georgeova technika však strčí do  kapsy všechny

ostatní postupy – zejména ten nejoblíbenější, kdy řečník prostě zvýší hlas

a pokračuje dál a zcela ignoruje vznesený dotaz.

NEVYŘČENÉ SLOVO

Opravdu zkušený posluchač nejen vnímá vše, co říkají ostatní, ale slyší i to, co

nebylo vyřčeno. Výsledkem pak může být otázka ve  stylu: „Neuniklo mi, že

jste vůbec nezmínil XYZ. Znamená to, že to podle vás není pro vaši nabídku

relevantní?“ Ještě zajímavější projev nevyřčeného zužitkujete v případech, kdy

se někdo schválně vyhýbá problému, který by měl skutečn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist