načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajuplná žena - Nora Roberts

Tajuplná žena

Elektronická kniha: Tajuplná žena
Autor: Nora Roberts

Elizabeth Fitchová, dcera primářky neurochirurgického oddělení nemocnice v Chicagu, neprožila vůbec šťastné dětství. Ctižádostivá a citově chladná matka, která se nechala uměle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 440
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The witness přeložila Jana Vlčková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3046-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Elizabeth Fitchová, dcera primářky neurochirurgického oddělení nemocnice v Chicagu, neprožila vůbec šťastné dětství. Ctižádostivá a citově chladná matka, která se nechala uměle oplodnit, jí nikdy neposkytla lásku a vyžadovala jen bezpodmínečnou poslušnost. Mimořádně nadaná dívka se nejprve bez odporu podřizovala jejím příkazům, ale v šestnácti letech se odhodlá ke vzpouře. Chce být konečně nezávislá a rozhodovat sama o své budoucnosti. Netouží po studiu lékařství na Harvardově univerzitě, ale láká ji výpočetní technika a kriminalistika. Dramatické události jedné noci radikálně změní její život. Využije matčiny nepřítomnosti a s bývalou spolužačkou Julií navštíví noční klub, kde se seznámí se dvěma mladíky. Netuší, že se jedná o příbuzné Sergeje Volkova, kmotra ruské mafie. Dívky přijmou pozvání do domu jeho synovce Alexe, který je na příkaz strýce zastřelen. Vrah neušetří ani Julii. Elizabeth se naštěstí podaří uprchnout. Než je zařazena do programu ochrany svědků, jsou dva policejní agenti, kteří ji měli zajistit bezpečí, zabiti. Po dvanácti letech se jako Abigail Loweryová, úspěšná počítačová programátorka a projektantka bezpečnostních systémů, ocitá v odlehlém domě u městečka Bickford v Arkansasu. Podaří se jí konečně s pomocí velitele místní policie zvítězit nad mafií, která po ní stále pátrá? Román pro ženy s kriminální zápletkou vypráví příběh mladé ženy, očité svědkyně dvojnásobné vraždy, která se skrývá před ruskou mafií pod falešnou identitou.

Popis nakladatele

Elizabeth se stane svědkyní brutální vraždy, za níž stojí mafie. Žena se obrátí na policii a naivně věří, že ji právní systém ochrání. Žije pod falešným jménem na zdánlivě utajené adrese. Nemá představu o tom, že dlouhá chapadla mafie sahají i do policejních sfér a že místo, které mělo být pro ni bezpečným útočištěm, se změnilo ve smrtící past.

Zařazeno v kategoriích
Nora Roberts - další tituly autora:
Kdo chce víc Kdo chce víc
Dům na útesu Dům na útesu
Co přetrvá věky Co přetrvá věky
Blízko plamene Blízko plamene
Ohnivé pouto Ohnivé pouto
Když přijde soumrak Když přijde soumrak
 
K elektronické knize "Tajuplná žena" doporučujeme také:
 (e-book)
Královna Kunhuta a Záviš - Vášnivá láska v obležení nepřátel Královna Kunhuta a Záviš
 (e-book)
Noc nad Reykjavíkem Noc nad Reykjavíkem
 (e-book)
92. policejní revír zasahuje 92. policejní revír zasahuje
 (e-book)
Provazochodkyně Provazochodkyně
 (e-book)
Tma Tma
 (e-book)
Připravena zemřít Připravena zemřít
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2012 by Nora Roberts

Translation © Jana Vlčková, 2016

Copyright © ALPRESS, s.r.o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE WITNESS

přeložila Jana Vlčková

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

Vydání první

IISBN (pdf ) 978-80-7543-144-8


Pro Lauru Reethovou,

mistryni detailů.


Elizabeth

Šíp dětství bývá napuštěn tímto jedem:

nesmírnou opuštěností, bezmezným přehlížením.

olive schreinerová


9

1

První puberťácká vzpoura Elizabeth Fitchové neměla dlouhé trvání a začala barvou na vlasy Uhlová čerň, nůžkami a falešnými doklady. Skončila krví.

Celých šestnáct let, osm měsíců a dvacet jedna dní svého života Elizabeth svědomitě plnila matčiny direktivy. Doktorka Susan L. Fitchová totiž udělovala direktivy, ne příkazy. Její dcera do puntíku dodržovala rozvrh, který jí matka sestavila. Jedla jídla doporučená výživovými poradci a uvařená matčinou kuchařkou. Nosila oblečení vybrané matčinou osobní nákupčí.

Doktorka Susan L. Fitchová se strojila konzervativně, jak se – podle jejího názoru – sluší na primářku chirurgického oddělení nemocnice Chicago’s Silva Memorial. Od dcery očekávala totéž – a také ji k tomu vedla.

Elizabeth pilně studovala a svědomitě plnila akademické programy zvolené matkou. Na podzim nastoupí na Harvard, aby získala lékařský diplom a mohla se stát chirurgem jako její matka.

Elizabeth – nikdy se jí neříkalo Liz, Lizzie nebo Beth – mluvila plynně španělsky, francouzsky a italsky, uspokojivě zvládala ruštinu a základy japonštiny. Hrála na housle i na piano. Cestovala po Evropě i Africe. Uměla vyjmenovat všechny kosti, nervy a svaly v lidském těle a přehrát zpaměti Chopinovy klavírní koncerty – jedničku i dvojku.

Nikdy nešla s nikým na rande a nepolíbil ji žádný kluk. Nikdy nebyla s kamarádkami nakupovat v obchoďáku, nikdy u žádné nezůstala přes noc, nikdy se s nimi nehihňala nad pizzou nebo zmrzlinovým pohárem.

V šestnácti letech, osmi měsících a jednadvaceti dnech byla produktem matčina systematického a do detailu propracovaného programu.

Což se mělo brzy změnit.

Nora Roberts10

Sledovala, jak matka balí. Susan, krásná žena s bohatými hnědými vlasy svinutými do francouzského uzlu, opatrně uložila do velkého kufru další kostým a podívala se do tabulky, kde měla dopodrobna rozepsaný každý den lékařské konference. Byl v ní výčet všech událostí, schůzek i jídel, vybraného oblečení pro tu kterou příležitost, včetně bot, kabelek a doplňků.

Kostýmy z dílen módních návrhářů a samozřejmě italské boty, pomyslela si Elizabeth. Samé dobré střihy a skvělé materiály, ale žádný náznak syté nebo jasné barvy. Výhradně černá, šedá a neurčitá béžová. Elizabeth nechápala, jak může být její matka tak okouzlující, přestože záměrně nosí děsně nudné šaty.

Po dvou semestrech zrychleného studia na vysoké Elizabeth usoudila, že je – možná – načase vyvinout vlastní oděvní styl. Z toho důvodu si v Cambridgi koupila džínsy, mikinu a boty na robustním podpatku.

Za hotové – aby se výdaje za tyto věci neobjevily na výpisu z kreditní karty. Co kdyby matku nebo účetní napadlo jej zkontrolovat? Určitě by se na ně vyptávaly. Zakázané oblečení leželo schované v jejím pokoji.

Připadala si v něm jako úplně jiný člověk. Tak jiný, že vyrazila rovnou k McDonaldovi, kde si objednala svůj první hamburger, velkou porci hranolků a čokoládový koktejl.

Radost byla tak obrovská, že si musela odskočit na toaletu, zavřít se v kabince a trochu se vyplakat.

Semena vzpoury však byla toho dne zaseta. Ale možná v ní byla vždycky. Dřímala. A sůl a tuk je probudily.

Upřímně řečeno, vždycky je cítila. Doopravdy. Cítila, jak klíčí v jejím břiše.

„Změnila jsi plány, matko, ale to neznamená, že já je musím změnit také.“

Susan chvíli trvalo, než její přesné ruce chirurga s dokonale upravenými nehty – matka zásadně vyžadovala francouzskou manikúru s nenápadným lakem – našly to správné místo pro tašku s botami.

„Elizabeth,“ oslovila dceru hlasem tak vytříbeným a klidným jako její garderoba, „stálo mě značné úsilí pozměnit program a umožnit ti dostat se do letní přípravky právě v tomto

Tajuplná žena 11

termínu. Alespoň splníš všechny požadavky nutné k přijetí na Harvardskou lékařskou fakultu o celý semestr dřív, než jsme předpokládaly.“

Stačilo si na to vzpomenout a Elizabeth se sevřel žaludek. „Slíbila jsi mi třítýdenní přestávku, včetně tohoto víkendu v New Yorku.“

„Někdy je nutné slib porušit. Kdybych neměla tento víkend volno, nemohla bych na konferenci zastoupit doktora Duseckého.“

„Mohla jsi odmítnout.“

„Bylo by to sobecké a krátkozraké.“ Susan uhladila sako, které zrovna pověsila do cestovní skříně, a znovu se zahleděla do soupisu. „Zajisté jsi natolik dospělá, abys chápala, že pracovní povinnosti mají přednost před zábavou a zahálkou.“

„Jsem dost stará, abych to chápala. Proč potom nemám právo činit vlastní rozhodnutí? Chci mít volno. Potřebuju ho.“

Susan nestála dcera ani za pohled. „Dívka ve tvém věku, která je fyzicky úplně zdravá a velice mentálně vyspělá, může studovat a věnovat se dalším užitečným aktivitám prakticky nepřetržitě. Žádnou přestávku nepotřebuješ. Mimoto paní Laineová se už chystá na čtrnáctidenní plavbu po moři a těžko po ní můžu žádat, aby dovolenou odložila. Není tu nikdo, kdo by ti vařil a staral se o dům.“

„Postarám se o sebe sama. I o dům.“

„Elizabeth,“ prohlásila matka úsečně, jako by nevýslovně trpěla, „je rozhodnuto.“

„A na mém názoru nezáleží? Jak mám být nezávislá a zodpovědná, když nedostanu příležitost tyhle vlastnosti uplatnit?“

„Nezávislost se nezískává najednou, nýbrž postupně. Stejně jako zodpovědnost a právo svobodné volby. Pořád potřebuješ pevné vedení. Poslala jsem ti upravený rozvrh na příští týden. Máš ho v mailu. Všechny informace o studijním programu najdeš ve složce na stole. Hlavně nezapomeň osobně poděkovat doktoru Friscovi za to, že pro tebe našel volné místo.“

Zatímco mluvila, pozavírala Susan všechna svá zavazadla. Pak přistoupila k toaletnímu stolku, aby zkontrolovala svůj účes a rtěnku.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ postěžovala si dcera.

Nora Roberts12

Susan se na ni káravě podívala prostřednictvím zrcadla. Poprvé si mě doopravdy všimla, blesklo Elizabeth hlavou. „Samozřejmě že tě poslouchám. Slyšela jsem vše, co jsi mi řekla. Velice dobře.“

„Mezi posloucháním a nasloucháním je rozdíl.“

„Možná ano, ale tuhle diskuzi jsme už vedly.“

„Nebyla to diskuze, ale nařízení.“

Susan nakrátko podrážděně semkla rty. Když se otočila, z jejích modrých očí mrazilo. „Mrzí mě, že to tak cítíš. Jako tvoje matka musím dělat, co pro tebe považuji za nejlepší.“

„To, co ty považuješ za nejlepší, jsou pro mě samé rozkazy. Diktuješ mi, co mám dělat, jaká mám být, co mám říkat a co si mám myslet. Dokonce dostávám příkazem, co mám chtít. Mám se stát přesně tím, co sis naplánovala ve chvíli, kdy ses nechala uměle oplodnit pečlivě vybraným spermatem.“

Uvědomovala si, že její hlas stoupá do nebezpečných výšek, ale nemohla si pomoct. V očích ji zaštípaly slzy, kterým se nedokázala ubránit. „Už mě unavuje být tvým soukromým experimentem. Nechci mít naplánovanou každou minutu a skákat, jak ty pískáš, jenom abych splnila tvá očekávání. Ráda bych rozhodovala sama za sebe, kupovala si oblečení a četla knížky, které si vyberu. Chci žít svůj život a ne ten tvůj.“

Susan nepatrně povytáhla obočí, jako by dávala najevo mírný zájem. „Dobře. Vzhledem k věku mě tvůj postoj nepřekvapuje, ale vybrala sis velice nevhodný čas.“

„Promiň. Nebylo to v plánu.“

„Sarkasmus k takovému chování patří, ale není namístě.“ Susan otevřela aktovku a zkontrolovala její obsah. „Promluvíme si o tom, až se vrátím. Dohodnu ti schůzku s doktorem Bristoem.“

„Terapie je zbytečná! Potřebuju matku, která mi naslouchá a záleží jí na tom, jak se cítím. Ne takovou, která mě má u zadku!“

„Způsob tvého vyjadřování svědčí o nedostatku vyspělosti a intelektu.“

Naštvaná Elizabeth bezmocně rozhodila rukama. Když nedokáže být klidná a vyrovnaná jako její matka, bude nespoutaná. „Do prdele!“

Tajuplná žena 13

„Stupňováním nadávek ničeho nedosáhneš. Po zbytek víkendu bys měla uvažovat nad svým chováním. Jídlo máš v chladničce a mrazáku – označené datem a hodinou spotřeby. Na psací stůl jsem ti položila seznam toho, co si máš vzít s sebou. V pondělí ráno v osm se hlas u paní Veeové. Účast v tomto programu ti na podzim zajistí přijetí na Harvard. Teď mi pomoz s kufry do přízemí, prosím. Taxík tu bude každou chvíli.“

Semena klíčila, zapouštěla kořeny a bolestně se drala na povrch. Elizabeth poprvé v životě pohlédla matce přímo do očí a prohlásila: „Ne!“

Otočila se, odpochodovala pryč a práskla za sebou dveřmi ložnice. Vrhla se na postel a uslzenýma očima se zahleděla na strop. Čekala.

Každou vteřinou, říkala si, sem vtrhne matka a bude se dožadovat omluvy a bezvýhradné poslušnosti. A Elizabeth jí obojí odepře.

Pohádají se. Pořádně chytnou a začnou padat výhrůžky a tresty. Možná na sebe začnou křičet. Třeba zaječí tak hlasitě, že ji matka nakonec uslyší.

Kdyby na sebe řvaly, třeba by se jí podařilo dostat ze sebe všechny ty věci, které ji v posledním roce trápí. Obávala se, že se jich nikdy nezbaví a bude je v sobě mít věčně.

Nechtěla se stát lékařkou. Nechtěla mít naplánovanou každou hodinu nebo schovávat džíny jenom proto, že nesplňují matčin dress code.

Toužila po přátelích – ne po užitečných známostech nastrčených její matkou. Ráda by poslouchala muziku, která se hodí k jejímu věku. Přála si být jako ostatní děvčata. Chtěla vědět, o čem si šeptají, čemu se smějí a o čem si povídají.

Nestála o to, být génius ani zázračné dítě.

Stačilo by jí být normální. Stejná, jako jsou všichni ostatní.

Otřela si slzy, schoulila se do klubíčka a zírala na dveře.

Každou chvíli tu bude, říkala si. Každou vteřinou. Musela přece matku rozzlobit. Přijde, aby si zjednala pořádek. Musí.

„Prosím,“ zamumlala Elizabeth. Vteřiny se měnily v minuty. „Nenuť mě znovu se vzdát. Prosím, prosím, nedělej mi to.“

Projev mi svou lásku. Aspoň jednou.

Nora Roberts14

Ale minuty se dál vlekly a nic se nedělo. Elizabeth se přinutila vstát z postele. Věděla, že matčinou nejsilnější zbraní je trpělivost. Drtí svoje protivníky neotřesitelným přesvědčením o tom, že je v právu. A dcera pro ni není rovnocenný soupeř.

Poraženecky se vydala ze svého pokoje do matčina.

Zavazadla byla pryč. Sešla do přízemí, přestože věděla, že ani tam ji nezastihne.

„Opustila mě. Normálně si odešla!“

Rozhlížela se po vkusně zařízeném a vzorně uklizeném obýváku. Všechno bylo dokonalé – látky, barvy, výběr uměleckých děl i nábytku. Nechyběly starožitnosti předávané v rodině Fitchových z generace na generaci. Nevtíravá elegance.

Prázdnota.

Uvědomila si, že se nic nezměnilo. A nezmění.

„Tak se změním já,“ prohlásila.

Nedovolila si o svém rozhodnutí přemýšlet, ani ho zpochybňovat. Místo toho se vrátila do patra a popadla nůžky položené na psacím stole.

V koupelně se kriticky zahleděla do zrcadla. Vlasy má určitě po neznámém otci – kaštanově hnědé. Sice jsou husté jako matčiny, ale postrádají pěkné měkké vlny. Po mámě má ještě vysoké a nápadné lícní kosti. Zbytek připadl na anonymního dárce – hluboko posazené zelené oči, světlá pleť a široká ústa.

Po fyzické stránce musel být atraktivní, protože šlo o jeho DNA, a matka by se s ničím menším nesmířila. Její dcera přesto není tak oslnivě krásná jako ona. Musí to pro ni být zklamání. Nedostatek, který neumí napravit.

„Příšero.“ Elizabeth přitiskla dlaň na chladné sklo. Hnusilo se jí to, co v zrcadle viděla. „Jsi hnusná, ale odteďka přece už nejsi zbabělec.“

Zhluboka se nadechla, popadla pramen vlasů dlouhých po ramena a ušmikla ho.

S každým střihnutím se cítila silnější. Jako by přebírala vládu sama nad sebou. Její vlasy, její volba. Ostříhané prameny dopadaly na podlahu. Zatímco se oháněla nůžkami, v hlavě se jí vylíhla určitá představa. Přimhouřila oči a naklonila hlavu.

Tajuplná žena 15

Cvakání nůžek zesláblo. Je to jenom geometrie, usoudila. A fyzika. Akce a reakce.

Jako by z ní spadlo závaží – to skutečné i v přeneseném slova smyslu. Holka v zrcadle působila mnohem uvolněnějším dojmem. Oči se zdály větší a obličej méně hubený a prostý napětí.

Vypadám... nově, usoudila Elizabeth.

Opatrně svěsila ruku s nůžkami a uvědomila si, že ztěžka oddechuje. Přinutila se zklidnit.

Superkrátký sestřih. Zkusmo se dotkla obnaženého krku a uší. Přejela dlaní po ostříhaných vlasech. Moc uhlazené, řekla si v duchu a zapátrala po nůžkách na manikúru, aby dodala účesu větší šmrnc.

Není to špatné. Ale ani žádná sláva, přiznala poctivě. Vypadá jinak a o to jí přece šlo. Dokonce se i jinak cítí.

Ale ještě neskončila.

Nechala ostříhané vlasy ležet na podlaze a zamířila do svého pokoje, kde se převlékla do zakázaného oblečení. Potřebuje vlasový styling – tak tomu říkají holky. A šminky. A víc šatů.

Musí do obchoďáku.

Zatetelila se radostí a vydala se do matčiny domácí pracovny, kde si vzala náhradní klíče od auta. Srdce jí vzrušeně tlouklo, když pospíchala ke garáži. Posadila se za volant a na okamžik zavřela oči.

„A je to,“ zašeptala, dálkovým ovladačem otevřela vrata a vycouvala ven. Nechala si propíchnout uši. Byl to odvážný, byť poněkud bolestivý tah. Pořídila si barvu na vlasy, kterou si po dlouhém a pečlivém zvažování vzala z regálu. Koupila si vosk na vlasy, jejž viděla u spolužačky na střední. Mohl by umocnit její odvážný vzhled. Tedy víceméně.

Za šminky utratila dvě stě dolarů, protože si nebyla jistá, co všechno bude potřebovat.

Potom si musela sednout, protože se jí roztřásla kolena. Ale ještě nejsi hotová, připomínala si, zatímco sledovala party pu

Nora Roberts16

berťáků, skupinky žen a různě početné rodiny, které procházely kolem ní. Jenom potřebuje svoji smečku.

Taky by se jí hodilo další oblečení, ale netušila, jaké by mělo být. Impulzivní nakupování bylo vzrušující a vyčerpávalo. Opustila ji zlost a zanechala po sobě tupou bolest hlavy a pálení v ušních lalůčcích.

Logické a rozumné by bylo vrátit se domů a na chvilku si lehnout. A potom sepsat seznam věcí, které si chce dokoupit.

Ale to by udělala stará Elizabeth. Ta nová jenom potřebuje popadnout dech.

Momentálně řešila problém, do kterého obchodu nebo obchodů by se vlastně měla vydat. Byla jich tu spousta a všechny měly výlohy plné věcí. Bude se tady jenom tak potloukat a pátrat po dívkách svého věku. Půjde tam, kam půjdou ony.

Popadla svoje tašky, vyskočila z lavičky, na které seděla – a hned nato do někoho vrazila.

„Promiňte,“ začala se omlouvat. Vtom tu holku poznala. „Julie.“

„Jo.“ Blondýnka s dokonale rovnými vlasy a očima barvy rozehřáté čokolády se na Elizabeth nechápavě podívala. „My se známe?“

„Asi si na mě nepamatuješ. Chodily jsme spolu ve škole na španělštinu. Elizabeth Fitchová.“

„Aha, Elizabeth. Náš mozkovej trust.“ Julie otráveně přimhouřila oči. „Vypadáš jinak.“

„No, já...“ Elizabeth upadala do rozpaků. Nervózně zabořila prsty do vlasů. „Ostříhala jsem se.“

„Cool. Myslela jsem, že ses odstěhovala, nebo tak něco.“

„Šla jsem na vysokou. Přijela jsem na léto domů.“

„Aha. No jo. Maturovalas dřív. Zvláštní.“

„Asi to tak působí. Půjdeš na podzim na vejšku?“

„Mám jít na Brown.“

„To je přece skvělá škola.“

„Když myslíš. Hele...“

„Nakupuješ?“

„Rozcházím se.“ Julie pokrčila rameny a Elizabeth se zaměřila na její outfit – přiléhavé džíny, které skoro klouzaly z boků,

Tajuplná žena 17

těsné tričko odhalující břicho, obrovskou tašku a sandály na klínu. „Přišla jsem za svým klukem. Tedy bývalým, protože jsem mu právě dala kopačky.“

„To mě mrzí.“

„Já na něj prdím. Dělá v Gapu. Dneska jsme měli jít ven, ale on tvrdí, že musí makat až do deseti. Potom chce někam vypadnout s bráchama. Už jsem toho měla plný zuby, tak jsem ho poslala, kam patří.“

Elizabeth málem podotkla, že by ho neměla trestat za to, že plní svoje závazky, jenže Julie pokračovala v proslovu – přestože v době společné školní docházky spolu sotva promluvily.

„Tak jdu za Tiffany, jestli nechce někam vyrazit. Co jinýho, když už nemám žádnýho kluka? Sere mě to. Ty asi randíš s vysokoškolákama, co?“ Upřeně se na Elizabeth zahleděla. „Chodíš na večírky bohatejch fracků, kde chlast teče proudem.“

„Já... Na Harvardu je mužů spousta.“

„Harvard.“ Julie zakoulela očima. „Přijel některý z nich na léto do Chicaga?“

„Nemám ponětí.“

„Kluk z vejšky je přesně to, co teď potřebuju. Kdo stojí o nějakýho lůzra, kterej hákuje v obchoďáku? Chci někoho, kdo se umí bavit. Kdo mě někam vezme a koupí mi pořádný pití. Jenže takový štěstí tě nepotká, když se nedostaneš do klubu. Tam se tihle týpkové zdržujou. Chce to jen falešný řidičák.“

„To bych mohla zařídit.“ Sotva ta slova vypustila z pusy, Elizabeth se podivila, kde se v ní vzala. Ale Julie se do ní zavěsila, jako by byly největší kamarádky, a věnovala jí zářivý úsměv.

„Nekecáš?“

„Ne. Když máš ty správné nástroje, je to hračka. Potřebuješ jen šablonu, fotku, laminát a počítač s Photoshopem.“

„Vždyť říkám, že jsi mozkovej trust. Za jakejch podmínek bys mi vyrobila falešnej řidičák, kterej by mě dostal do klubu?“

„Potřebuju šablonu...“

„Ale kdepak! Ptám se, co za to budeš chtít.“

Nora Roberts18

„Já...“ Smlouvání, uvědomila si Elizabeth. Obchod. „Ráda bych si pořídila nový šatník, ale netuším, kde začít. Potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže.“

„Nakupovací kámošku?“

„Ano. Někoho, kdo se vyzná. Jako ty.“

Julie se už nemračila a netvářila se znuděně. Naopak jenom zářila. „To je můj mozkovej trust. A kdybych ti pomohla vybrat nějaké oblečení, vyrobila bys mi falešný řidičák.“

„Ano. Taky bych s tebou chtěla jít do klubu. Budu k tomu potřebovat správné šaty.“

„Ty se mnou chceš jít do klubu? Koukám, žes nezměnila jenom vlasy, Liz.“

Liz. Je z ní Liz. „Potřebuju tvoji fotku a počítej s tím, že to bude chvíli trvat. Tak do zítřka. Do jakého klubu bychom šly?“

„Klidně do toho nejprofláknutějšího ve městě. Warehouse dvanáct. Byl tam i Brad Pitt, když sem přijel.“

„Ty ho znáš?“

„Kéž by. Tak jo, jde se nakupovat.“

Elizabeth se samým vzrušením zatočila hlava. Nejen proto, že ji Julie vzala do toho správného obchodu, kde jí zběžně vybrala pár kousků oblečení. Ale z té představy volnosti. Jde utrácet s nakupovací kámoškou. Ne s někým, kdo předem vybral, co sám považuje za vhodné, a očekává její bezvýhradný souhlas. Nakupuje s holkou, která jednoduše popadne pár věcí a používá slova jako super, cool a dokonce sexy.

Nikoho zatím nenapadlo, že by Elizabeth mohla vypadat sexy.

Zavřela se ve zkoušecí kabince se záplavou barev, třpytem pajetek a leskem kovu a musela si na chvíli dát hlavu mezi kolena, aby neomdlela.

Seběhlo se to moc rychle. Jako by ji smetla vlna tsunami. Popadla ji a táhla pryč.

Svlékala se a třásly se jí prsty. Pečlivě si poskládala oblečení a zahleděla se na kousky rozvěšené po stísněném prostoru.

Co si má vzít? A co k tomu? Jak to má poznat?

„Našla jsem ty nejfamóznější šaty!“ Julie bez zaklepání vtrhla dovnitř. Elizabeth si instinktivně zakryla ňadra paží.

Tajuplná žena 19

„Ty sis ještě nic nevyzkoušela?“

„Nevím, čím mám začít.“

„Začni tím nejúžasnějším.“ Julie jí ukázala vybrané šaty.

Délkou spíš připomínají tuniku, pomyslela si Elizabeth, a ta křiklavá červeň... Tenoulinká ramínka se stříbrně leskla.

„Co si k nim bereš?“

„Suprový boty. Ne, napřed si sundej podprdu. Do takovejch šatů si šajzku brát nemůžeš. Víš, že máš vážně dobrou figuru?“ všimla si Julie.

„Genetická dispozice a každodenní pravidelné cvičení.“

„Dělej!“

Nahé lidské tělo – tedy skoro nahé – je úplně přirozená věc, připomněla si Elizabeth. Kůže, svaly, kosti a nervy.

Položila podprsenku na hromádku svých věcí a nasoukala se do šatů.

„Jsou moc krátké,“ postěžovala si.

„Když zahodíš ty bombarďáky po mámě a koupíš si tanga, můžeš hned vyrazit do klubu.“

Elizabeth se zhluboka nadechla a obrátila se k trojdílnému zrcadlu. „Och.“

Kdo je to? Kdo je ta dívka v krátkých červených šatech?

„Vypadám...“

„Fantasticky!“ prohlásila Julie a Elizabeth sledovala, jak se jí na rtech rozlévá úsměv.

„Fantasticky.“

Tak si červené šaty koupila – a k nim dvoje další. A taky sukně. Dále si pořídila topy, které končily nad pupíkem, a kalhoty, jež začínaly pod ním. Vybrala si miniaturní tanga, a aby toho nebylo málo, navrch si odnášela k pokladně boty se stříbrnými podpatky, na kterých se musí naučit chodit.

Smála se jako obyčejná holka, co si vyrazila s kámoškou do obchoďáku.

Koupila digitální fotoaparát a sledovala, jak se Julie líčí před zrcadlem na toaletě. Několikrát si vyblejskla její obličej na pozadí světle šedých dveří kabinky.

„Zabere to?“

Nora Roberts20

„Ano, zařídím to. Jak chceš být stará? Podle mě by bylo nejlepší, kdybychom se co nejvíc držely skutečného věku. Mohla bych využít údaje z tvého pravého řidičáku a jenom pozměnit rok narození.“

„Už jsi to někdy udělala?“

„Trochu jsem experimentovala. Zajímala jsem se o krádeže identity a kyberzločiny. Fascinuje mě to. Ráda bych...“

„Co?“

„Ráda bych se tímto oborem vážně zaobírala. Počítačovou kriminalitou. Jak jí zabránit a jak ji vyšetřovat. Chtěla bych pracovat pro FBI.“

„Děláš si srandu? Něco jako Dana Scullyová?“

„Tu neznám.“

„Akta X, Liz. Ty nekoukáš na telku?“

„Komerční televizní stanice smím sledovat jen hodinu týdně.“

Julie zakoulela velkýma čokoládovýma očima. „Copak je ti šest? Ježíšikriste!“

„Moje matka má velmi vyhraněné názory.“

„Jsi přece na vejšce, prokristapána! Můžeš si dělat, co chceš. Mimochodem, zítra se pro tebe stavím. Hodí se ti to v devět? Vezmeme si od vás drožku. Ale napřed mi zavolej, až budeš mít ty papíry v cajku. Platí?“

„Ano.“

„Hele, něco ti povím. Rozchod s Darrylem byla ta nejlepší věc, kterou jsem udělala. Jinak bych o tohle všechno přišla. Pojedeme na party, Liz!“ Rozesmátá Julie se divoce zavlnila v bocích. „Náramně si to užijeme! Už musím jít. Tak v devět. Ne abys mě podrazila.“

„Neboj, nepodrazím tě.“

Rozechvělá z náročného dne Elizabeth naházela všechny své tašky do auta. Konečně ví, o čem se holky mezi sebou baví.

O klukách. Jak to s nimi dělají. Julie to dělala s Darrylem. O oblečení. Muzice. V duchu si sestavila seznam zpěváků, o kterých si musí něco zjistit. Taky o filmových a televizních hercích. A o ostatních holkách – co nosí a s kým to dělaly. A tak jsme zpátky u kluků.

Tajuplná žena 21

Chápala, že tyhle debaty a volená témata jsou svérázným společenským a generačním obrazem, který jí byl až doteď odpírán.

Zdálo se, že si ji Julie oblíbila, aspoň trochu. Třeba spolu budou chodit ven častěji. Možná ji seznámí se svou kamarádkou Tiffany – která to dělala s Mikem Dauberem, když přijel domů na jarní prázdniny.

Mika Daubera znala – teda spíš s ním chodila nějaký čas do třídy. Jednou jí poslal psaníčko. Teda to psaníčko měla jenom předat dál, ale i tak. Byl to kontakt. Doma postavila všechny tašky na postel.

Tentokrát se na svoje oblečení podívá střízlivýma očima a to, co se jí nebude líbit – což je skoro všechno, které má –, věnuje charitě. A pustí si Akta X, když bude chtít, a začne poslouchat Christinu Aguileru a ’N Sync a Destiny’s Child.

A změní si studijní obor.

Při tomto pomyšlení jí srdce vylétlo až do krku. Bude studovat to, co doopravdy chce. A až bude mít diplom z kriminalistiky a výpočetní techniky, podá si žádost k FBI.

Dneškem se všechno mění.

Odhodlaně vylovila z tašky barvu na vlasy. V koupelně si připravila potřebné pomůcky a provedla doporučený test snášenlivosti. Zatímco čekala, jestli jí barva nezpůsobí podráždění kůže, uklidila ostříhané vlasy. Potom provedla čistku ve svém šatníku a prádelníku, aby do něj mohla úhledně pověsit nebo poskládat nové přírůstky.

Hlad ji zahnal do kuchyně, kde si ohřála připravené jídlo označené datem spotřeby. Nad talířem pročítala článek o falšování dokladů, který měla uložený v notebooku.

Po večeři opláchla nádobí a vrátila se nahoru. Se směsí obav a vzrušení si podle návodu nanesla barvu na vlasy a nařídila kuchyňskou minutku. Zatímco barva působila, připravila si počítač. Otevřela cédéčko Britney Spears, které jí doporučila Julie, a vložila je do přehrávače. Zvuk zesílila natolik, aby ho slyše

Nora Roberts22

la i ve sprše, kde si bude smývat barvu z hlavy. Z vlasů stékala inkoustově černá voda!

Tekla dlouho. Elizabeth se po chvíli musela opřít dlaněmi o stěnu sprchy, protože se jí udělalo slabo od žaludku. Ne strachy, ale očekáváním. Když byla voda konečně čirá, vyfrotýrovala si vlasy ručníkem a pak si je zabalila do suchého.

Ženy mění barvu svých vlasů po staletí, připomínala si. Dříve k tomu používaly různé bobule, byliny a kořeny. V podstatě je to iniciační rituál, usoudila.

Osobní volba.

Oblékla si župan a podívala se do zrcadla.

„Moje volba,“ prohlásila a stáhla si ručník z hlavy.

Zírala na dívku s bledou pletí a velkýma zelenýma očima. Na dívku s rozježenými vlasy barvy havraních křídel, které rámovaly úzký kostnatý obličej. Zvedla ruku a prohrábla krátkou kštici prsty, aby vyzkoušela, jak chutná pod bříšky prstů, jak se vlní.

Pak se napřímila a usmála se.

„Ahoj. Já jsem Liz.“

Tajuplná žena 23

2

Vzhledem k pomoci, kterou jí tak ochotně poskytla, připadalo Elizabeth fér nejdřív zapracovat na Juliině průkazu. Vytvořit šablonu bylo dost jednoduché. Věděla, že úspěch padělku z velké části závisí na kvalitě použitého papíru a laminátu.

V tomhle neviděla žádný problém, protože matka na vybavení nikdy nešetřila.

Pomocí skeneru a počítače vytvořila slušnou kopii, kterou prostřednictvím Photoshopu doplnila o vylepšenou digitální fotografii.

Výsledek byl slušný, ale ne dost dobrý.

Po několika hodinách práce a třech nezdařených pokusech cítila, že vytvořila falzum, které by mohlo obstát při kontrole v nočním klubu. Vlastně se domnívala, že falešný řidičák by prošel i u policajtů, ale doufala, že na to nedojde.

Položila ho stranou.

Podívala se na hodinky. Byla skoro jedna hodina po půlnoci. Na telefonát už je pozdě.

Zavolám jí ráno, pomyslela si a pustila se do své práce.

Napřed fotku, usoudila a skoro hodinu strávila líčením. Snažila se postupovat jako Julie na toaletě obchodního domu. Zvýraznila si oči, projasnila rty a na tváře nanesla trochu zdravíčka.

Netušila, že to bude taková zábava – a dřina – ukočírovat všechny ty barvy, štětce a tužky.

Vypadám starší, blesklo jí hlavou, když si prohlížela výsledek. Liz je pěkná sebevědomá holka – a hlavně normální.

Opojená úspěchem sáhla po gelu na vlasy.

A vzápětí zjistila, že se s ním pracuje mnohem hůř. Však se to naučí. Chce to jen trochu praxe. Ale ta ledabylá rozcuchanost se jí líbila. Příkře se totiž lišila od nazrzlých rovných vla

Nora Roberts24

sů, se kterými se narodila. Místo uhlazené nudy má na hlavě černé lesklé špičky.

Zbrusu nová Liz umí věci, které si Elizabeth nedovede ani představit. A brzy se do nich pustí. Liz poslouchá Britney Spears, nosí džíny a ukazuje pupík. V sobotu večer chodí s kámoškama do klubů, tancuje, směje se a... flirtuje s kluky.

„A kluci flirtují s ní,“ zamumlala. „Protože Liz je hezká a je s ní legrace. Ničeho se nebojí.“

Připravila si fotoaparát a pomocí samospouště pořídila pár snímků.

Pracovala do časných ranních hodin. Druhý doklad se jí podařilo vyrobit o něco rychleji. Před čtvrtou byla hotová. Uklidila všechny pomůcky a svědomitě se odlíčila. Stejně by neusnula. Byla plná nových zážitků a tetelila se rozčilením.

Sotva zavřela oči, spala jako zabitá.

A poprvé v životě, s výjimkou dnů, kdy byla nemocná, spala až do oběda. Jakmile procitla, hnala se k zrcadlu, aby se přesvědčila, že se jí to jenom nezdálo.

Hned nato zavolala Julii.

„Hotovo?“ vyhrkla kamarádka, která hovor okamžitě přijala.

„Ano. Mám to.“

„Povedlo se? Projde nám to?“

„Jsou to padělky prvotřídní kvality. Nepředpokládám žádné potíže.“

„Super! Takže v devět. Přijedu taxíkem, tak buď připravená. Hlavně si dej na sobě záležet, Liz.“

„V noci jsem si hrála se šminkami. Celé odpoledne hodlám trénovat – účes, líčení i chůzi na podpatcích.“

„Jasně, to udělej! Zatím čau! Večer bude náš!“

„Ano, budu... “ Ale Julie ji už vytípla.

Celý den strávila tím, co nazývala Projekt Liz. Převlékla se do pohodlných kalhot a trička, nalíčila se a experimentovala s vlasy. Procházela se v nových botách, a když si byla jistější, zkusila si v nich zatančit.

Naladila si v rádiu stanici s rytmickým popem a trénovala před zrcadlem. Nebylo to poprvé, kdy se takhle bavila a učila se pohybům, které odkoukala od spolužáků na střední škole. Tan

Tajuplná žena 25

čila, kdykoliv se cítila mizerně. Odstrčená. Moc mladá a obyčejná na to, aby si jí nějaký kluk všiml.

Podpatky některé pohyby znesnadňovaly, hlavně otočky. Vyváděly ji z rovnováhy, což se jí ale na druhou stranu líbilo, protože ji to nutilo uvolnit se v kolenou a bocích.

V šest si ohřála připravené jídlo, určené pro dnešní večer, a otevřela elektronickou poštu. Nic. Matka se neozvala. Přitom si Elizabeth byla jistá, že na ni bude čekat káravý mail plný kázání a připomínek.

Avšak Susanina trpělivost neznala hranic a v umění mlčet byla mistr.

Tentokrát jí to nepomůže, zařekla se Elizabeth. Čeká ji skutečný šok. Chystá se vrátit k Elizabeth, ale doma najde Liz. A ta si nenechá vnutit letní studijní program na univerzitě. Liz nastoupí do školy až na podzim a zapíše se na úplně jiný obor. Doktorka se z ní nestane. Bude pracovat pro FBI a řešit kyberzločiny.

Následující půlhodinu se zaměřila na školy, které nabízejí studium informatiky. Zajímalo ji, jakou mají úroveň. Možná bude muset změnit almu mater, a to by mohl být problém. Účet, ze kterého se hradí její studium, je vázán na svěřenecký fond, který pro ni zřídili prarodiče. Mohli by ji odříznout od peněz. Svou dceru poslouchají na slovo a řídí se tím, co jim poručí.

V tom případě požádá o stipendium. Na škole ji udrží dobré výsledky. Obětuje semestr a najde si práci. Začne si vydělávat na živobytí a cestu k cíli si proklestí sama.

Vypnula notebook. Připomínala si, že dnešní večer je vyhrazen zábavě a objevování. Ne pro starosti a plány.

Vydala se do patra, aby se připravila na první večer opravdové svobody. Protože se oblékla moc brzy, měla spoustu času na přemýšlení, otázky a pochybnosti. Vypadá jako strašidlo, je špatně nalíčená a má děsné vlasy. Zůstane trčet někde v koutě, protože k tanci ji ještě nikdy nikdo nevyzval.

Julii je osmnáct, je starší a zkušenější. Umí se oblékat a ví, jak se chovat. S kluky to dovede. Zato ona je předem odsouze

Nora Roberts26

ná k trapasu. Určitě plácne nebo udělá něco nevhodného. Julie se za ni bude stydět a už nikdy s ní nepromluví. Křehké pouto přátelství zůstane navždy přetržené.

Samu sebe vynervovala natolik, až se jí dělalo špatně. Několikrát se musela posadit a sklonit hlavu mezi kolena, aby se ubránila záchvatům paniky. Přesto když Julii otvírala dveře, potily se jí dlaně a srdce bušilo jako splašené.

„Nestačím zírat!“

„Zvorala jsem to. Vypadám blbě.“ Všechny pochybnosti a obavy se přetavily v odpor vůči sobě samé a nesnesitelný stud. „Promiň. Klidně si můžeš vzít svůj průkaz a jít beze mě.“

„Tvoje vlasy... “

„Nechápu, co mě to napadlo. Chtěla jsem jen vyzkoušet... “

„Jsou boží! Vypadáš suprově! Nepoznala bych tě. Panebože, Liz! Fakticky vypadáš na jednadvacet a jsi neuvěřitelně sexy!“

„Já?“

Julie vystrčila bok a opřela si o něj ruku sevřenou v pěst. „Ty se nezdáš.“

Bušení srdce Liz cítila až v krku. „Takže je všechno v pořádku? Vypadám dobře?“

„Vypadáš víc než dobře.“ Julie zakroužila prstem ve vzduchu. „Otoč se, Liz, ať si tě prohlídnu ze všech stran.“

Elizabeth, rudá jako rak a s pláčem na krajíčku, jí poslušně vyhověla.

„Jo, dneska budeme za hvězdy.“

„Tobě to taky sluší. Jako vždycky.“

„Díky.“

„Líbí se mi tvoje šaty.“

„Ty jsou ségry.“ Julie se otočila a zapózovala v černých minišatech s obnaženými zády. „Zabije mě, jestli zjistí, že jsem si je půjčila.“

„Je pěkné mít sestru?“

„Když je sestra starší a má stejnou velikost, není to zase taková pruda, i když mi věčně leze na nervy. Ukaž mi ten řidičák. Taxametr běží, Liz.“

Tajuplná žena 27

„Ach ano.“ Liz otevřela večerní kabelku, kterou si vypůjčila z matčiny sbírky, a podala Julii falešný průkaz.

„Vypadá jako pravý,“ přiznala Julie poté, co ho chvíli zamračeně zkoumala. „Chci tím říct, že je od pravého k nerozeznání.“

„Celkem se povedly. Kdybych měla kvalitnější zařízení, výsledek by byl ještě lepší, ale na dnešní večer by měly stačit.“

„Dokonce i na pohmat je jako opravdový,“ zamumlala Julie. „Holka, ty máš talent. Na tomhle bys mohla vydělat majlant. Znám děcka, který by byly za takovýhle doklady ochotný pořádně zaplatit.“

Panika se vrátila. „Nesmíš to nikomu říct! Poslouží jenom dnes večer. Je to protizákonné, a kdyby to někdo zjistil...“

Julie zvedla prsty k přísaze. „Ode mě se nikdo nic nedozví.“ Až na Tiffany a Amber, dodala v duchu. Zářivě se na novou nejlepší kamarádku usmála. Určitě se jí podaří Liz přesvědčit, aby vyrobila falešné průkazy pro její nejbližší přátele.

„Pojďme, večer začíná!“

Sotva Elizabeth zamkla dveře, Julie ji vzala za ruku a rozběhly se k čekajícímu taxíku. Julie vklouzla na sedadlo, spokojeně se zatetelila a nadiktovala řidiči adresu.

„Oukej, teď k plánu naší akce. První důležitou věcí je chlad.“

„Neměla jsem si vzít svetr?“

Julie se rozesmála a vzápětí udiveně zamrkala, protože si uvědomila, že Elizabeth nežertuje. „Kdepak. Myslela jsem, že se musíme chovat lhostejně, jako bysme do takových klubů chodily běžně. Jako že to pro nás není nic novýho. Normální sobotní večer.“

„Jako že si máme zachovávat odstup a splynout s davem?“

„Přesně tak. Až budeme uvnitř, sedneme si ke stolu a objednáme si cosmo.“

„Co je to?“

„Však víš – jako ty holky v Sexu ve městě.“

„Nevím, kdo to je.“

„Nevadí. Prostě to letí. Je nám jednadvacet, Liz, a paříme v božím klubu. Objednáme si módní drink.“

„Aha.“ Elizabeth si přisedla blíž a ztišila hlas. „Nepoznají vaši, že jsi pila?“

Nora Roberts28

„V zimě se rozešli.“

„Och. To mě mrzí.“

Julie pokrčila rameny a podívala se z okna. „To se stává. Mimochodem, tátu uvidím až ve středu a máma odjela na víkend se svými nudnými přáteli. Ema má rande a navíc jsem jí volná. Můžu si dělat, co chci.“

Elizabeth přikývla. Jsou na tom stejně. Nikdo není doma, aby se staral. „Dáme si cosmo.“

„Moje řeč. A budeme se rozhlížet kolem sebe. Proto budeme zpočátku tancovat spolu – aspoň budeme mít dost času prohlídnout si kluky a oni nás.“

„Proto holky spolu tancujou? Nikdy jsem to nechápala.“

„A taky je to prča. Hodně kluků netančí. Máš mobil?“

„Ano.“

„Kdybysme se rozdělily, tak si brnkneme. Když bude kluk po tobě chtít telefon, tak mu nedávej číslo pevný linky. Mobil je v pohodě – teda pokud ti máti nemonitoruje hovory.“

„Ne. Nikdo mi nevolá.“

„Vzhledem k tomu, jak vypadáš, se to dneska večer změní. Jestli nebudeš chtít klukovi na sebe dát kontakt, nadiktuj mu falešné číslo. Zadruhé. Jsi na vejšce, což se v klubu nosí. Budeme tvrdit, že jsme spolubydlící. Já studuju svobodná umění. Co máš za obor?“

„Měla jsem jít na medicínu, ale... “

„Radši se toho budeme držet. Vyplácí se říkat pravdu tam, kde to jde. Aspoň se nezamotáš do lží.“

„Dobře, tak já začínám studovat medicínu.“ Příčilo se jí samotné pomyšlení. „Ale pokud to nebude nezbytně nutné, nechci o tom mluvit.“

„Kluci stejně nejradši melou o sobě. Bože, už tam skoro jsme.“ Julie otevřela kabelku, vylovila z ní malé zrcátko a zkontrolovala svůj obličej. Na rty si nanesla čerstvý lesk. Elizabeth ji bleskově napodobila. „Můžeš zatáhnout to tágo? Čajzla jsem máti stovku, ale jinak jsem švorc.“

„Samozřejmě.“

„Vrátím ti to, jen co podojím fotříka. Naštěstí pohotově cvaká.“

Tajuplná žena 29

„Peněz mám dost.“ Elizabeth si vzala od řidiče účtenku a připočítala dýško.

„Páni! Úplně mám husinu. Nemůžu uvěřit, že jdu do Warehouse dvanáct! To je bomba!“

„Co teď?“ zeptala se Elizabeth, když vystoupily z vozu.

„Stoupneme si do fronty. Každýho tam nepustí, dokonce ani s platným řidičákem.“

„Proč ne?“

„Protože tenhle podnik je v kurzu, a tak burani a ranaři zůstanou venku. Ale sexy koťátka pustí vždycky a my jsme sexy koťátka.“

Fronta byla dlouhá a noc vlahá. Z dáli k nim doléhal hluk dopravy a zastíral hovory ostatních, kteří tu spolu s nimi čekali. Elizabeth vstřebávala atmosféru všemi smysly – zvuky, vůně, výjevy. Sobotní noc, pomyslela si, já čekám na vpuštění do populárního klubu a kolem mě jsou samí krásní lidé. V nových červených šatech a na podpatcích si připadala vysoká a důležitá.

Kdyby sem nepatřila, nikdo by se na ni ani nepodíval.

Muž, který u dveří kontroloval průkazy, měl na sobě oblek a na nohou vyleštěné boty. Tmavé vlasy ulíznuté do culíku podivně zvýrazňovaly obličej s jizvou na levé líci a náušničkou v pravém ušním lalůčku.

„To je vyhazovač,“ špitla Elizabeth k Julii. „Trochu jsem pátrala. Vyvádí lidi, kteří působí potíže. Vypadá, že má pořádnou sílu.“

„Všichni kolem něj musíme projít, abysme mohli dál.“

„Klub vlastní společnost Five Star Entertainment, v jejímž čele stojí Michail a Sergej Volkovovi. Údajně jsou napojení na ruskou mafii.“

Julie otráveně zakoulela očima. „Mafiáni jsou přece Italové. To vím i já. Vidělas Kmotra?“

Elizabeth nechápala, co má něčí kmotr společného s mafií. „Od pádu komunismu je v bývalém Sovětském svazu organizovaný zločin na vzestupu. V jeho čele stojí... “

„Liz, tu dějepisnou přednášku si ušetři.“

„Ano. Promiň.“

Nora Roberts30

„Prostě mu podej svůj průkaz a dál si se mnou povídej.“ Blížily se ke dveřím a Julie zvýšila hlas: „Rozejít se s tím lůzrem byla ta nejlepší věc, kterou jsem v poslední době udělala. Řekla jsem ti, že mi volá třikrát denně? Jako by mu to bylo něco platný.“

Vyhazovač se letmo pousmál a Julie mu podala průkaz, aniž přestala mluvit. „Poslala jsem ho do háje. Když na mě nemá čas on, někdo jiný si ho rád udělá.“

„Nejlepší je se na nikoho nevázat. Aspoň zatím.“

„Moje řeč.“ Julie natáhla ruku a dostala na ni klubové razítko. „Uvidíme, co bude k mání. První runda je na mě.“

Obešla vyhazovače, aby se mohl věnovat Elizabeth. Vítězoslavně se ušklíbla.

„Díky,“ broukla Liz, když dostala štempl na hřbet dlaně.

„Dobře se bavte, dámy.“

„Jako by se stalo,“ odpověděla Julie, vzala kamarádku za ruku a odváděla ji za hradbu hluku.

„Bože, jsme tady!“ Julie zapištěla, ale její nadšení z velké části zaniklo v hlasité hudbě. Poskočila na jehlových podpatcích a pak Elizabeth objala.

Důvěrným gestem ji zaskočila natolik, že dívka na okamžik ztuhla, ale Julie si toho nevšimla. „Ty jsi génius!“

„Ano.“

Julie vyprskla smíchy a v očích se jí zablýsklo. „Oukej. Takže teď stůl, cosmo, tanec a průzkum.“

Elizabeth doufala, že ryčná muzika pohltí vzrušený tlukot jejího srdce stejně jako Juliino zavýsknutí. Je tu tolik lidí... Na přeplněná místa nebyla zvyklá. Sledovala to podivné hemžení na pozadí dunících decibelů, které jako by z místnosti vysálo všechen vzduch. Zdejší hosté se tísnili na parketu, kde se divoce svíjeli a podupávali do rytmu. Leskli se potem. Mačkali se v boxech, kolem stolků i zahnutého barového pultu z nerezové oceli.

Předsevzala si, že z ní bude čišet chlad, ale svetr skutečně nebyl třeba. Bylo horko k zalknutí.

Tajuplná žena 31

Prodíraly se hustým davem a Elizabeth se ještě zvýšil tep. Rozčilení jí svíralo krk a tížilo na hrudi. Neskácela se jenom proto, že ji Julie pevně držela za ruku.

Kamarádka konečně zamířila ke stolku velikosti talíře.

„Super! Panebože, tady jsou snad všichni! Měly bysme si najít stůl blíž u parketu a nebude to mít chybu. Teda, ten DJ to ale solí.“ Podívala se na Elizabeth. „Hele, jsi v pohodě?“

„Je tu moc plno a taky horko.“

„Ty znáš někoho, kdo chce jít do prázdnýho klubu, kde mrzne? Poslouchej, potřebujeme drinky a já pro ně dojdu k baru. Koupím je, protože tys zacálovala tágo. Aspoň budu mít čas se tu porozhlédnout. Ty zůstaň tady a dělej to samý. Já jdu pro cosmo.“

Bez Julie si Elizabeth připadala ztracená, což neodvratně přivolalo další záchvat důvěrně známé paniky a pocit klaustrofobie. Záměrně se proto soustředila na svůj dech. Liz se přece nehroutí z toho, že má kolem sebe lidi. Přinutila se uklidnit. Představovala si, jak vlna vyrovnanosti stoupá od prstů u nohou vzhůru.

Když dosáhla až k břichu, upokojila se do té míry, aby se mohla ujmout role pozorovatele. Majitelé – a architekt – dobře využili prostor bývalého skladu a zachovali působivé industriální prvky, takže se po starých cihlových zdech plazilo potrubí. Nerezová ocel, z níž byl barový pult, stolky i židle, odrážela barevná světla, která pulzovala do rytmu hudby.

Otevřené schodiště z každé strany místnosti vedlo do patra, rovněž otevřeného. I tam se u zábradlí a stolků tísnila spousta lidí. Určitě je tam druhý bar, napadlo Elizabeth. Pití vydělává.

Dole se na vyvýšené podestě pod barevnými světly činil diskžokej. Další pozorovatel, usoudila Elizabeth. Obsadil čestné místo, on to tu řídí a kontroluje dav. Měl na sobě tričko s obrázkem a kolem hlavy mu poletovaly dlouhé černé vlasy. Co je na obrázku, na tu dálku nepoznala, proměnil se v jasně oranžovou skvrnu na černém pozadí. Těsně pod diskžokejovým stanovištěm se vlnilo několik žen. Smyslně pohupovaly boky, jako by k sobě lákaly samce a vyzývaly je k páření.

Nora Roberts32

Konečně klidná, Liz se zaměřila na hudbu. Tvrdý a opakující se rytmus se jí líbil. Dunění bubnů, hrubé kovové ječení kytary. Zaujalo ji, že každý z tanečníků na ni reaguje jinak. Někdo mával pažemi ve vzduchu, jiný je měl pokrčené v loktech a svíral pěsti jako boxer. Jeden si podupával, druhý neodlepil podrážky od podlahy.

„Paráda, tohle je normální paráda!“ Julie postavila na stolek sklenice na martini s růžovým obsahem dřív, než si sedla. „Málem jsem to vylila, což by byl průser, protože každá stojí osm dolarů.“

„Míchané alkoholické nápoje přinášejí klubům a barům největší zisk.“

„Asi jo. Ale jsou tak dobré! Maličko jsem z té své usrkla. Chutná to skvěle!“ Se smíchem se naklonila k Elizabeth. „Měly bysme si je šetřit, než najdeme někoho, kdo nám zacáluje další.“

„Proč by nám měl někdo kupovat pití?“

„Jéžiš! No protože jsme sexy a k mání. Napij se, Liz. Potom půjdeme všem ukázat, co v nás je.“

Elizabeth poslušně usrkla. „Je to dobré.“ Dopřála si další opatrný doušek. „Chutná mi to.“

„Chci si trochu užít. Jé, tohle je moje oblíbená písnička! Jdem si trsnout.“

Zase popadla Elizabeth za ruku.

Sotva se ocitla v moři lidí, Liz zavřela oči. Soustřeď se na hudbu, poručila si. Na nic jiného.

„Hej, moc pěkné pohyby!“

Elizabeth opatrně rozlepila víčka a podívala se na Julii. „Cože?“

„Bála jsem se, že budeš dřevo. Ale tobě to jde. Tancovat umíš,“ pochvalovala si Julie.

„Stereotypní rytmy mají historickou tradici. Setkáváme se s nimi i u velmi primitivních kmenů. Působí jako stimulant. Důležité je zkoordinovat pohyb boků a nohou. Jsou to svérázné mimikry. Hodně jsem okoukala od ostatních.“

„Jak je libo, Liz.“

Elizabeth se líbilo pohupovat boky. Ve střevících na vysokém podpatku si připadala dospěle a způsob, jakým se šaty otí

Tajuplná žena 33

raly o nahou kůži, dodával jejímu počínání sexuální podtext. V barevném světle všechno působilo přízračně a hudba jako by spolkla všechno ostatní.

Tíseň, kterou zpočátku cítila, se rozplývala, takže když do ní Julie z legrace narazila bokem, rozesmála se a hravé gesto jí s chutí oplatila.

Tančily a tančily. A když se vrátily k mrňavému stolku, dopily koktejly a Elizabeth u procházející servírky bezstarostně objednala další.

„Z toho tancování mám žízeň,“ sdělila Julii.

„Mně už to stoupá do hlavy. A tamhleten kluk z nás nemůže spustit oči. Ne, neotáčej se!“

„Jak si ho mám prohlédnout, když se na něho nesmím podívat?“

„Dej na mě. Věř mi, že je to frajer. Hele, teď po něm hodím vokem. Jakmile pohodím hlavou, tak se na něj otoč. Úplně normálně. Má blonďatý vlnitý vlasy, bílý tričko, černý sako a džíny.“

„Aha. Viděla jsem ho u baru mluvit s ženou v růžových šatech s hodně odvážným výstřihem. Ten tvůj frajer má v levém uchu zlatý kroužek a na prostředníčku pravé ruky zlatý prsten.“

„Ježíši, ty fakt máš oči i vzadu, jak říká moje máma. Jak to víš, když ses na něj ani nekoukla?“

„Přece jsem ho viděla u baru,“ opakovala Elizabeth. „Všimla jsem si ho, protože se s tou blondýnou hádal. A pamatuji si to, protože mám eidetickou paměť?“

„Cože? A dá se na to umřít?“

„Kdepak, není to choroba.“ Elizabeth nepatrně zrudla a pokrčila rameny. „Běžně se tomu říká fotografická paměť, což ale není přesné, protože nejde jenom o vizualizaci.“

„Ať už je to cokoliv, teď se připrav.“

Jenže Elizabeth víc zajímala Julie. Sledovala, jak laškovně sklání hlavu, tajemně se usmívá a pokukuje po neznámém mladíkovi zpod sklopených řas. Následovalo rychlé švihnutí oponou vlasů, které se zatřepotaly ve vzduchu, aby se vzápětí svůdně zavlnily a klesly zpátky na místo.

Nora Roberts34

Je to vrozené, anebo naučené chování? Že by kombinace obojího? V každém případě by ji Elizabeth dokázala napodobit, až na to pohazování vlasy, samozřejmě.

„Zpráva přijata. Jé, pěkně se usmál. Proboha, jde sem! Fakticky sem jde!“

„O to ti přece šlo. Proč bys mu jinak... posílala ten vzkaz?“

„Ano, ale... Vsadím se, že je mu nejmíň čtyřiadvacet. Dělej to, co já.“

„Omlouvám se, ale...“

Elizabeth vzhlédla stejně jako Julie, jen se neodvážila riskovat úsměv. Napřed si ho musí nacvičit.

„Promiňte mi tu troufalost, ale možná byste mi mohly s něčím pomoct.“

Julie znovu pohodila vlasy, tentokrát trochu jinak. „Možná jo.“

„Obávám se, že mi selhává paměť, protože na krásnou ženu nikdy nezapomenu, ale na vás dvě si nějak nemůžu vzpomenout. Že jste tu ještě nikdy nebyly?“

„Jsme tu poprvé.“

„Tím se to vysvětluje.“

„Vy tu asi býváte často.“

„Každou noc. Tenhle klub mi totiž patří,“ prohlásil s okouzlujícím úsměvem. „Mám na něm podíl.“

„Vy jste jeden z Volkovových?“ vyhrkla bez rozmyslu Elizabeth a vzápětí zrudla, když na ni mladý muž upřel pronikavé modré oči.

„Alex Gurevič, bratranec.“

„Julie Mastersová.“ Podala mu ruku a on ji obřadně políbil. „A moje kamarádka Liz.“

„Vítejte ve Warehouse dvanáct. Bavíte se?“

„Výborně hrajou.“

V tu chvíli servírka přinesla drinky. Alex vzal z podnosu účtenku. „Krásné dámy, které poprvé zavítaly do mého klubu, přece nebudou platit za pití.“

Julie nenápadně strčila nohou do Elizabeth, aniž spustila Alexe z rozzářených očí. „Potom si musíte dát s námi.“

„S radostí.“ Nato servírce cosi pošeptal. „Jste v Chicagu na návštěvě?“

Tajuplná žena 35

„Narodily jsme se tady a vyrostly,“ oznámila mu Julie a zhluboka se napila. „Obě. Přijely jsme domů na prázdniny. Jsme na Harvardu.“

„Na Harvardu?“ Naklonil hlavu a oči mu zasvítily. „Krásná a chytrá. Už jsem napůl zamilovaný. Povězte, že umíte tančit, a jsem ztracen.“

Julie znovu usrkla. „V tom případě budete potřebovat mapu.“

Rozesmál se a zvedl ruce. Julie ho za jednu z nich vzala a postavila se.

„Jdeme, Liz. Ukážeme mu, jak jsou holky z Harvardu schopné.“

„Ale on chce tančit s tebou.“

„S oběma.“ Alex jí podal druhou ruku. „Jsem ten největší klikař v téhle místnosti.“

Chtěla odmítnout, ale Julie se za Alexovými zády zatvářila tak výmluvně, že se přestala vzpouzet a nabízenou ruku přijala.

Sice s ní ve skutečnosti tančit nechce, ale je natolik slušný, aby ji nenechal sedět samotnou u stolu. Vynasnaží se jim nepřekážet. Vždyť je to jedno. Tančí ráda, hudba se jí líbí, užívá si všudypřítomného hluku, pohybů a vůní.

Usmála se, tentokrát od srdce. Alex na ni spiklenecky mrkl, zakřenil se a položil ruce na Juliiny boky.

Potom zvedl bradu a vyslal signál k někomu za jejími zády.

Zrovna když se otočila, aby se podívala komu, někdo ji chytil za ruku a prudce otočil, až zavrávorala.

„Můj bratranec se zase projevil jako chamtivec. Na parket bere hned dvě, zatímco já nemám žádnou.“ Do slov se mísil ruský přízvuk. „Ledaže byste se slitovala a zatančila si se mnou.“

„Já...“

„Hlavně mě neodmítejte, krásná dámo.“ Přivinul ji k sobě, protože začali hrát ploužák. „Vždyť je to jen tanec.“

Zírala na něho jako uhranutá. Byl vysoký a tiskl se k ní urostlým pevným tělem. Byl Alexovým pravým opakem – delší tmavé vlasy, skoro černé oči, snědá pleť. Když se usmál, na tvářích se mu udělaly dolíčky. Elizabeth poskočilo srdce a zatetelilo se jako lapené ptáče.

Nora Roberts36

„Máš pěkné šaty,“ pochválil ji.

„Díky. Jsou nové.“

Jeho úsměv se prohloubil. „A v mé oblíbené barvě. Jsem Ilja.“

„Já jsem... Liz. Uhmm. Prijatno poznakomiťsja.“

„Taky tě rád poznávám. Ty mluvíš rusky?“

„Hmm. Ale jenom trochu.“

„Nádherná dívka v úchvatných šatech, která mluví rusky. Nevěřím svému štěstí.“

Kdepak, pomyslela si, když mladý muž zvedl její ruku a políbil ji, aniž povolil sevření. Štěstí mám já.

Byla to nejlepší noc jejího života.

Tajuplná žena 37

3

Přesunuli se do boxu. Všechno probíhalo hladce, přirozeně, jako mávnutím kouzelného proutku. Stejným kouzlem se před ní objevil krásně růžový drink.

Proměnila se v Popelku na královském plese a do půlnoci bylo daleko.

Když se posadili, Ilja se držel blízko a nespouštěl zrak z její tváře. Nakláněl se k ní, jako by kromě ní nic neexistovalo. Dotýkal se jí, když mluvil, a jeho letmé doteky v ní pokaždé vyvolaly vlnu vzrušení.

„Co na Harvardu studuješ?“

„Medicínu.“ Není to tak docela pravda, ale vyložená lež taky ne.

„Doktorka. To trvá spoustu let, že? Co z tebe bude za felčara?“

„Máma si přeje, abych se stejně jako ona věnovala neurochirurgii.“

„Takže z tebe bude takový ten velký superdůležitý odborník, co řeže lidem do mozku?“ Zlehka ji pohladil po skráni. „To musíš být zatraceně chytrá.“

„Chytrá jsem.“

Rozesmál se, jako by utrousila bůhvíjaký vtip. „Vždycky je dobré se znát. Řeklas mi, co si přeje tvoje matka. Ale chceš to i ty?“

Usrkla ze skleničky a napadlo ji, že i on je velice chytrý – anebo přinejmenším prohnaný. „Vlastně ne.“

„Jaká oblast medicíny by tě zajímala?“

„Vůbec nechci být doktorkou.“

„Ne? Čím tedy?“

„Bavilo by mě pracovat pro FBI a řešit kyberzločiny.“

„Pro FBI?“ Vykulil tmavé oči.

Nora Roberts38

„Ano. Chtěla bych vyšetřovat zločiny páchané pomocí vyspělé techniky, počítačové podvody, teroristické činy nebo sexuální zneužívání. Tady se nabízí nesmírně široké pole působnosti, které se každým dnem mění v závislosti na pokroku technologií. Čím víc lidé používají počítače a elektroniku a čím jsou na nich závislejší, tím víc kriminálních živlů toho využívá. Zloději, podvodníci, pedofilové a dokonce teroristi.“

„To je tvoje vášeň.“

„Asi jo.“

„Potom se jí věnuj. Přece si musíme jít za tím, co nás zajímá. Nebo ne?“ Pohladil ji po koleni a Elizabeth ucítila v břiše zvláštní teplo.

„Já si za svým nikdy nešla.“ Je tohle touha? blesklo jí hlavou. To, co mě hřeje kolem pupíku? „Ale hodlám s tím začít.“

„Matku musíš respektovat, ale ona musí naopak respektovat tebe. Jsi dospělá žena. Každá matka si přeje, aby její dítě bylo šťastné.“

„Nechce, abych plýtvala svým intelektem.“

„Ale ten intelekt je tvůj.“

„Začínám tomu věřit. Taky studuješ?“

„Už jsem skončil. Teď pracuju v rodinné firmě. Baví mě to.“ Mávl na servírku, aby jim přinesla další drinky, a Elizabeth si teprve v té chvíli všimla, že ten svůj skoro vypila.

„Protože je to tvoje vášeň.“

„Přesně. A jdu si za svým – jako teď.“

Teď ji políbí. Sice se ještě s nikým nelíbala, ale dost často si to představovala. Vzápětí zjistila, že představivost není její nejsilnější stránkou.

Věděla, že líbání prostřednictvím feromonů sděluje biologické informace a stimuluje konce nervových vláken rtů a jazyka. Bývá spouštěčem příjemné chemické reakce, což vysvětluje, proč až na pár výjimek je líbání součástí lidské kultury.

Jenže opravdové líbání je úplně něco jiného než chladná teorie.

Jeho rty byly měkké a hladké, něžně se otíraly o její. Jemný tlak sílil, jak se jeho ruka vznesla z Elizabethina boku a přistála

Tajuplná žena 39

těsně pod ňadry. Srdce jí klopýtlo, když vnikl jazykem do jejích úst a líně klouzal po jejím.

Mimoděk zadržela dech a pak zasténala, skoro jako by ji něco bolelo. Svět se převrátil vzhůru nohama.

„Jsi sladká,“ zamumlal. Cítila na rtech vibraci těchto slov i teplý závan jeho dechu. Po zádech jí přeběhl příjemný mráz.

„Moc sladká.“ Přejel zuby po jejím spodním rtu a pak se odtáhl a pozorně si ji prohlížel. „Líbíš se mi.“

„Ty mně taky. Ráda se s tebou líbám.“

„Tak si to zopákneme. Při tanci.“ Pomohl jí vstát a znovu se otřel rty o její. „Nejsi – jak se to říká? – opotřebovaná. Na rozdíl od spousty ostatních žen, které si sem přijdou zatančit, napít se a flirtovat s muži.“

„V tomhle směru nemám moc zkušeností.“

Temné oči zajiskřily v pulzujícím světle. „Potom mám víc štěstí než ostatní chlapi.“

Cestou na taneční parket se Elizabeth ohlédla po Julii a zjistila, že i ona se líbá se svým novým přítelem. Jenom ne tak něžně a pomalu. Ale zdálo se, že se jí to líbí a vychází svému partnerovi dychtivě vstříc.

Ilja ji vzal do náruče a začal se s ní kolébat v líném rytmu na rozdíl od ostatních, kteří jako by někam spěchali. Jeho ústa se opět snesla na její rty.

Elizabeth přestala přemýšlet o chemických reakcích a nervových zakončeních. Místo toho si užívala novou důvěrnost. Instinkt ji přiměl obejmout Ilju pažemi kolem krku. Okamžitě ucítila tu změnu. Tvrdě se k ní tiskl. Věděla, že je to normální a často nedobrovolná fyzická reakce.

Přesto se neubránila úžasu. Tu změnu způsobila ona. On po ní touží tak, jak po ní dosud nikdo netoužil.

„Co to se mnou děláš?“ zašeptal jí do ucha. „Ta tvoje vůně, tvoje chuť.“

„To jsou feromony.“

Podíval se na ni a svraštil obočí. „Cože?“

„Nic.“ P



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Roberts - Nora Roberts – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist