načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajný život koček - Eduard Martin

Tajný život koček

Elektronická kniha: Tajný život koček
Autor:

Mají kočky tajemství?Sdílejí své tajnostmi s lidmi?Kdo má rád kočky, odhaluje jejich tajuplný svět...Tato kniha vypráví o kočičích osudech.Přináší příběhy z jejich tajemného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 264
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mají kočky tajemství?
Sdílejí své tajnostmi s lidmi?
Kdo má rád kočky, odhaluje jejich tajuplný svět...
Tato kniha vypráví o kočičích osudech.
Přináší příběhy z jejich tajemného světa...
Nová kniha Eduarda Martina Tajný život koček pokračuje v úspěšné řadě čtenářsky oblíbených knih spisovatelovy „andělské knižnice".

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajný ivot koček



Eduard Martin

Tajný ivot koček

Nová vlna


Š Martin Petika, 2016

Š Nová vlna, 2016

Illustration Š Eduard Petika, 2016

ISBN 978-80-85845-61-7


Dagmar a Ivanu Havlovým,

s díky za inspiraci ke kočičím příběhům

A kočkám a kocourům,

o kterých vypráví tato kniha,

zejména

kocouru Timofejovi,

kočce Máe

a kocourovi Zarathustrovi


Tajný ivot koček

(vyprávění jedné kočkomilky)

Pokud se člověk pozorně zadívá na kočku, těko se brání dojmu, e kočka ví něco, co on ne...

Jako by bylo tajemné kočičí poznání. A zůstávalo lidem utajené.

Kdy jsem se jako dítě dívala na nai kočku,mívala jsem pocit, e je chytřejí ne já. Konečně ten pocit mívám, kdy se dívám na kočky, dodnes.

Copak o to, kočky se umějí chovat, jako byneuměly počítat do pěti.

Dokonce ani do jedné.

Alekdysenaměpodívají,mámdojem,eporo- zumět logaritmům je pro ně samozřejmé.

A ná kocour

Ten se dívá vyloeně, jako by mohl na univerzitě přednáet kvantovou matematiku.

Jestlie se podívám na Einsteinovy fotografie, zdá se mi, e se dívá jako kocour.

Zvlá geniální kocour.

V kočičím pohledu je něco tajemného.

My víme své, jenom si nemysli. Víme o tobě vechno. Ale mlčíme.

Tohle mi říká kočičí pohled.

Od dávných dob byly kočky spojovány sezoterikou... Proč by je jinak v lidové tradici chovaly čarodějnice?

Co si kočky o nás myslí?

Co je ukryté za jejich tajnosnubným pohledem?

Kdy jsem měla vymyslet námět na slohovoupráci pro áky, probírala jsem se velijakými tématy.

A pak mě napadlo téma

Téma, nad kterým jsem zajásala.

Co si o nás myslí kočky?

Jak to myslíte, paní učitelko? zeptala se největí plhounka ze třídy.

Tak, jak jsem to napsala.

Zaklepala jsem křídou o tabuli.

Jak mám vědět, co si o mně myslí kocour?pokračovala nejplhavějí ákyně.

Zkus si to představit. Vak na to přijde.

A ve třídě znělo ticho.

Veliké ticho.

Ticho, jaké jsem v naí třídě dlouhonepamatovala.

v

Obvykle odnáím domů slohové práce nerada.

Představa, e si budu vařit kávu za kávou aopravovat hrubku za hrubkou, prodírat sezaplevelenými souvětími... Ne, tahle představa mě nelákávala.

Ale tentokrát jsem se na čtení kompozic těila.

Moná nějaké dítě odhalilo zajímavé kočičí tajemství.

Ono tajemství, které se kočky a kocouři snaí před lidmi utajit.

Někdo na to moná přijde... Vtipně pojmenuje, co se číči a číčové snaí utajit.

Práce mě větinou zklamaly.

Některé byly sice uhlazené a stravitelné, jenome chutnaly, jako kdyby někdo připravoval čaj azapomněl do konvice dát čajové lístky. Lil z ní jenom obyčejnou vodu...

Ale jedna práce mě zaujala.

Dokonce jsem si ji uschovala a zaloila doencyklopedie o kočkách jako záloku.

Co si myslím o lidech?

(slohová práce ze koly Dr kocoura Mikee)

My kočky povaujeme odedávna lidi zanepovedené kočky.

Bohuel přerostlé.

Take s nimi nemůeme bojovat za svobodu. I kdy se o vzpouru proti lidem občas snaíme tím, e jim sníme nějakou z jejich pochoutek.

Co mohou udělat ti, kdo byli podrobeni někým, kdo je o tolik silnějí?

Musely jsme volit vzpouru tak, aby lidem nedolo, co se děje.

Volily jsme moudřejí vzpouru, ne abychom se s naimi otrokáři pustily do otevřeného boje. ly jsme na to mnohem inteligentněji: vyuily jsme lidské naivity. A podařilo se nám z bývalých otrokářů udělat nae otroky.

Nejchytřejí otroci bojují proti otrokářům tím, e je promění na své otroky.

Lidé nám musí dávat jíst a někteří nám kupujílahůdky, jaké nedopřávají ani sami sobě. Budují nám pelíky a dbají, aby nám nebyla zima. Mámeměkké poltářky. A někdy na zimu atičky.

Lidé utrácejí spousty peněz, abychom mělyvelijaká mlsání. A kočičí ampony. Hračky, mističky a rozptýleníčka. Shánějí nám taky, koíky a koíčky. Nosí nás v nich, abychom si nemusely namáhat tlapky... Kupují nám maličky a pentličky. Dávají nám jíst kočičí vitamíny.

Slouí nám od rána do večera.

Nejzotročenějí lidé nás berou do postýlek.Dovolují nám mít nae pelíky v peřinách.

Větina muů kocourů s námi mluví mazlivě, jako nemluví s lidskými kočkami.

Větina en koček s námi mluví mazlivě, jako nemluví s lidskými kocoury...

Nejpříjemnějí jsou lidská koata.

S nimi si rozumíme nejlépe.

Lidská koátka nás milují, hladí. A váí námmaličky.

Lidé jsou nepochopitelní. Mají čtyři nohy, jako kadý pořádný ivočich, ale chodí jenom po dvou.

Idioti.

Chodit po dvou je nesmysl.

Lidé chodící po dvou často padají.

Někdy si lámou tlapky.

Někteří lidé, kdy upadnou, si lámou přednítlapky. Jiní zadní tlapky. Někteří obojí.

Předníma nohama pořád něco dělají, místo aby si je pohodově sloili jako my. A odpočívali.

Zadníma nohama lidé pořád někam pospíchají a přitom si stěují, jak stále pospíchají.

Čím víc pospíchají, tím méně stihnou.

Čím víc pospíchají, tím chtějí pospíchat jetě více a o to méně toho potom stihnou.

Věnují spoustu času, aby mohli být jako my, jen sedět a spokojeně příst. Jene se jim to nedaří.

Proč?

Protoe lidské kočky chtějí stále nové koichy a musí na ně tedy vydělávat, kdeto nám stačí jeden koich na celý ivot.

Mutí kocouři zase nechtějí chodit po svých a kupují si stále nová auta a potom nechodí atloustnou a naříkají si, jak jsou tlustí.

Nai otroci lidé jsou nyní, kdy se nám jepodařilo porobit, celkem snesitelní.

Jenom se bojíme, e někteří z nich nai lestprohlédnou.

I mezi lidmi se toti občas najdou ti, kterým se s

námi zdá něco v nepořádku.


Máme sice přísně zakázáno před lidmi mluvit, číst si knihy i noviny a kouřit doutníky, take náspovaují za nií ivočichy, za jaké nás povaoval inámi oklamaný Charles Darwin.

Uctíváme vděčně jeho památku...

A mezi sebou ho povaujeme za čestnou kočku. Konečně na fotografii taky jako kocour vypadá, je krásně chlupatý.

To, e se nám ho podařilo oklamat a způsobit, e ani on neodhadl dobře nae místo na vývojovém ebříčku, nám umoňuje spokojeně ít. Nicnedělat, proflákávat se naimi kočičími ivoty, místoabychom museli pracovat jako oslové. A jiná zvířata, kterým se nepodařilo část jejich schopností utajit. Jako například neinteligentním slepicím nebo kravám.

Pokud by se krávy chovaly moudře jako my,pokud by utajily, e mohou být zaměstnávány, mohly si také lehat u kamen a dostávaly by lahůdky. Procházely by se spokojeně po zahradách jako my a spaly s lidmi v postelích.

Co si myslím o lidech já?

Doufám, e zůstanou neobezřetní, jako bylidoosud, a neodhalí nai lest. Nai mazanost.

Konečně, u to, e lidi dosud nenapadlo chodit po čtyřech, i kdy mají čtyři nohy, svědčí o tom, e má naděje v jejich pokračující nevědomost se můe naplnit.

Myslím si, e se nai lidtí otroci nedovtípí, jak jsme na ně vyzrály.

Doufám v to...

A doufám, e nae nadvláda nad nimi nám bude dále umoňovat sladký ivot.

Sláva kočičí moudrosti!

Umění být kočkou

Babičko, pojď si hrát na kočku.

Na kočku?

Podívala jsem se na vnuka zkoumavě.

ertuje?

Znám jeho nápady.

Moná bude chtít, abych s ním chodila pozahradě a lovila myi.

Mám vnuka celý den na starosti. Mladí odejeli navtívit známé. Známí nemají děti. A chlapeček by se u nich nudil.

Je krásné ráno a já jsem jetě nevymyslela, na co si budeme hrát.

Uvědomuji si, e tohle jsou moná jedny znejhezčích dnů v mém ivotě... Čtyřleté děti jsoupůvabné. Jetě si nemyslí, e dospělí jsou pfííí dospělí.

Takhle to říkává, s příznačným odfrknutím onoho pfííí, moje kamarádka. Má vnuky rozcloumané pubertou.

Jak si budeme hrát na kočku?

Budeme dělat to, co kočky.

A to jako co?

Nic.

Nic?

Kývne.

Ty myslí, e kočky nic nedělají?

Podívej.

Malá ručička, ze které bude zanedlouho velká chlapská ruka, ukazuje na naeho Macka.Rozvaluje se u kamen, rozkonicky dřímá po velkémdivokém flámu. Celonočním flámu s místními kočkami.

Přemýlím

Měla jsem na dneek tolik plánů..., kdy jsemobčas u dcery, měla bych jí vyprat, aby byla příjemně překvapená, a se vrátí. Viděla jsem, jak se jí vprádelně nastřádala hromada prádla.

Chtěla jsem i udělat něco se zahradou. V čase, kdy bude zapnutá pračka, bych stejně neměla co dělat.

Je třeba vyplít záhony a ostříhat růe a...

Samozřejmě, chtěla jsem připravit babičkovskou večeři. Tak mým večeřím říká vnuk. Chutnají mu mnohem víc ne jednoduché rychlovečeře, co připravuje jeho matka.

A pak jsem chtěla sundat záclony a nechat jemáchat. Kdo ví, kdy byly naposledy dole z konzolí... A chtěla jsem umýt okna. Aspoň ta do ulice... Copak to není ostuda, kdy se někdo do naich oken podívá?...

Ty si nechce hrát na kočky?

Zamyslím se.

Konečně, proč ne.

Kývnu.

Chlapeček zajásá...

Kočky neplejí záhony.

Kočky nemáchají záclony...

Kočky nemyjí okna

Moná právě proto... moná právě proto, e umí nedělat nic, jsou spokojené.

DívámsenaMacka

Jako by z něj spokojenost vydechovala.

Není třeba nedělat nic jako on.

Pořád nedělat nic.

Ale co takhle si občas do toho nicu na chvíli skočit a zalebedit si v něm?

Babičko, ty bude kočičí babička a vleze si ke mně na gauč a já se k tobě přitulím jako koátko. A ty mi bude číst pohádku o kocourkovi Koláčkovi...

Kývnu

Usměju se.

Ale jetě bych nám mohla přinést kočičídobroty.

Vnuk kývne.

Ale pak u budeme dělat kočky.

Budeme.

Donesu svému koátku koátkovské dobroty.

A ono se ke mně přitulí.

Čtu pohádku a povídáme si.

Babičko, co kdybychom se li projít, kočky chodí hodně po zahradě... A je tam tak hezky, pojď dělat kočky ven...

Jdeme.

Kočičí den

Máme kočičí den.

Nevěděla jsem, jak jsou kočičí dny hezké.

A uvědomuji si, jaká by to byla koda nedělat si kočičí dny.

Je mi kočičkovsky dobře.

v

Snaím se nemyslet na prádelnu, na záclony, na večeři...

Na záhonky.

Na ta okna...

Aspoň nemyslet na ta okna do ulice, která sedcera chystá u kdo ví jak dlouho umýt...

A kdy se procházím s koátkem po parku,pozoruji s radostí, e jsem nechala babičkovské starosti v dálce.

Jsem spokojená kočka.

Jsem spokojená babičí kočka.

A ta se, přirozeně, jako správné kočky, nestará, jestli je někde nevypletý záhonek nebo jestli seněkteré okno křiálově neblýská.

Moná proto vychází z koček taková harmonie, e se nestarají, jestli jejich dcera umyla okna...

Babičko, kočky mají rády lehačku.

Chápu, co tím vnuk myslí.

Moc dobře chápu.

Ajetopravda.

Kočky mají rády lehačku. My, kočky, jdemepřece právě kolem cukrárny. A v cukrárně, jak onehdy vnuk řekl, bydlí lehačka.

Vsadila bych se, e i dnes bude lehačka u sebe. Tam, kde bydlí... U sebe doma.

A e bude bydlet na nějakém hezkém dortu.

Vejdeme do cukrárny.

Kdy z ní po čase vycházíme, jsme spokojeni.

Babičko, líbí se ti hrát si na kočku?

Přikývnu.

Myslím, e je to jedna z nejhezčích her, co znám, říkám.

Viď.

Protoe se koátka ráda proběhnou, probíhá vnuk parkem.

Mňau.

Proběhne se a vrátí.

Stojí přede mnou.

A opravdu, něčím připomíná moc spokojené koátko.

Babičko, koátka ráda spinkají. A kočky také.

Chápu, unavil se pobíháním.

Mňau, dobře..., říkám.

A jdeme domů.

Vnuk zívá a já se také těím, a si sednu dohouací idle a zdřímnu si.

Ale nic jsem neudělala, říkám si. A dívám se na

okna do ulice.

Jestli se na ně dívají sousedé

Jestli si myslí o mojí dceři, e


Proč bys něco dělala jiného? Jsi dneska kočka. Mňau.

Mňau.

Usměju se na něj.

Usměje se na mě.

Má pravdu. Dneska jsem toho u udělala dost, protoe mohu přeměřovat dneek

Mohu ho přeměřovat tím, e plním na stoprocent kočičí plán.

Ale aspoň ten záhonek bych mohla vyplít,říkám.

Babičko, vdycky kdy bude chtít dělat nějakou nekočičí práci, řekni si mňau.

Mňau?

Mňau.

Usměju se. Tohle je dobrý nápad.

Kočku nenapadne, aby si vyčítala, e nevyplela záhonek.

Aspoň já o ádné takové kočce nevím.

V ledničce je zbytek dortu, který jsme měli včera k zeovým narozeninám. Kousek z něj odkrojím pro vnuka a kousek pro sebe. Kočky mají přece rády dorty.

Kočičí večeře, pochvaluje si vnuk.

Má pravdu

Tohle je znamenitá kočičí večeře.

Pokud bych nebyla kočka, vařila bych a vařila...

Aby večeře byla babičkovská a ne kočičí.

Ale viděl někdy někdo kočku vařit?

Mňau, říkám spokojeně.

A jdu si jetě pro jeden kousek dortu.

A jeden jetě ukrojím pro vnuka. Zaslouí si ho za ten nápad, hrát si dnes na kočku.

Ale neumyla jsem okna, připomínám sivyčítavě, kdy večerní slunce dopadne na okna a já jasně vidím mouhy.

Mňau, napoví mi vnuk.

Mňau, odpovím.

Má pravdu.

Proč bych si jednou po tak dlouhé doběnemohla

Odmňouknout starosti?

v

Kdy přijela dcera, dívala se rozpačitě.

Je zvyklá, e obvykle umyju nádobí, vyperu, ukuchtím večeřičku.

Nic neřekla.

Aledívalasenamězmateně.

Maminko, není ti nic?

Co by mi bylo?

Babička je kočka, oznámil mamince vnuk.

Kočka? asne dcera.

Vysvětlila jsem jí, jaký měl vnuk ráno nápad a jak jsme si celý den hráli.

Dcerasedaladosmíchu.

Maminko, tohle je znamenitý nápad, řekla.

Znamenitý?

Divila jsem se, čekala jsem, e mi podá nějakékyselé slovíčko.

Mňau, řekla dcera.

Mňau? zeptala jsem se.

Ví, řekla dcera, já někdy padám, máme teď toho v práci mraky. A tohle je báječný recept, jak se nezhroutit.

Budu si ode dneka občas taky hrát na kočku.

Kočičí den

Tohle je správný recept jak se nezhroutit: udělat si občas kočičí den.

v


Babičko, můu si k tobě vlézt do postýlky?zetal se vnuk.

Přikývnu.

Proč ne? Malá koátka lehají u velkých koček.

A kdo ví, jak dlouho bude vnuk jetě malým koátkem.

Tohle byl jeden z nejhezčích dní, jaké v poslední době pamatuji

Kočičí den.

Umění být kočkou je znamenité umění.

Kolik lidí by se nehroutilo, kdyby si občas dopřáli kočičí den.

Kolik lidí by bylo astnějích, pokud by si občas udělalo kočičí den. Nebavilo by mě mít celý kočičí ivot... Ale občas si ho udělat je znamenité.

Jsem u dcery na víkend, zítra vypleju záhonky a ostříhám růe.

Ten den si udělám polokočičí.

Půjdu zase s vnukem na procházku. Nebo

Nebo e bychom si někam vyjeli?

Jsou přece toulavé kočky.

Můeme si někam udělat výlet. Můeme si zítra zahrát na toulavé kočky.

Kdo ví, jak dlouho budu jetě moct dělat velkévýlety a kdo ví, jak dlouho bude moje malé koátko mít zájem na výlety se starou kočkou jezdit...

Dík za ten nápad na kočičí dny, říká dcera.

Mňau, odpovím.

Je to opravdu znamenitý nápad.

Macek zase sedí u kamen a dívá se na náschápavě.

Jako by z nás měl radost

Jako by měl radost, e jsme odhalili umění být kočkou.

To krásné kočičí umění.

Babičko, bude mi příst před spaním pohádku? volá na mě koátko.

Příst pohádku

Jak hezky to řekl.

Ale ano, jsem kočka. A tak budu příst.

Dobrou noc, říkám dceři, které se u klíí oči.

Mňau,řeknedceraausmějesenamě.

Byl to moc hezký kočičí den.

Byl?

Jetě je.

Jdu ke koátku a budu mu

Budu mu příst před spaním něco moc hezkého...

Je to hezké být kočkou. Být občas kočkou...

Kočičí babičkou, která nechá své starosti daleko

od sebe.

A nechá si jenom kočičí radosti.

Mňau, vítá mě vnuk.

Mňau.

Jméno

(Elilong)

(vyprávění bývalého koláka)

Jméno Elilong jsem slyel poprvé ve čtrnáctiletech.

Elilong, Elilong, volal dívčí hlas ze zahrady vedle naí.

Vyhlédl jsem.

Byla to holka sousedovic.

A běela ke kočce, která se procházela pozahradě.

Znal jsem tuhle dívku, chodila do vedlejí třídy. Jenome nebylo nic, čím by mě zaujala.

Kdy jsem ji potkal v autobuse, kterým jsmejezdili do koly, pozdravili jsme se.

Samozřejmě..., ale abych měl chu se s ní bavit víc, to ne.

Byla bystrá.

Zrzavá.

Je to zvlátní, ale jak potkám zrzavou dívku, vím, e bude velmi chytrá.

Její ktice plápolá. A upozorňuje na sebe ty, kdo ji zahlédnou, jako by vysílala zprávu. Tady je někdo, s kým se nebudou nudit. U koho lze počítat s tím, e bude inteligentní.

Ale ani to, e byla zrzavá, ji neudělalo pro měatraktivnějí.

Teď jsem slyel to jméno.

ELILONG.

Co to bylo za jméno?

Bylo to kočičí jméno. Takhle se jmenovalasousedovic kočka.

Bylo to zvlátní jméno, nejpodivuhodnějí kočičí jméno, jaké jsem kdy slyel.

Stalo se vám někdy, e jste něco zaslechli a ne a ne se toho zbavit?

Mně se to stalo tehdy.

Co je s tebou? ptal se mě tatínek při večeři.

Něco jsem si při jídle eptal

Prozpěvoval.

Nic, řekl jsem.

Uvědomil jsem si, e to slovo létá pokojem jako motýl. A vybízí mě, abych si je tichounce, broukavě zpíval. I kdy jím chleba s pomazánkou.

Elilong, Elilong.

To slovo znělo jako zaklínadlo.

Nikdy bych před tím nevěřil, e je monézamilovatsedoslova...

Ale mně se to stalo.

Druhý den u mě byli kamarádi ze spolku Černý bizon, který jsme zaloili, abychom vydávali časopis.

Kadý si vzal v onom časopise na starost nějaký úkol. Jeden psal zprávy z okolí, jeden román na pokračování, dlouhý, nekonečný román, u kterého kolísala délka podle toho, jaké bylo počasí. Kdy bylo hezké počasí, byla pokračování kratí, kdyprelo, bylo pokračování dlouhé... Na psaní bylo víc času.

Elilong, Elilong, ozvalo se pod oknem pokoje, ve kterém jsme psali.

Kamarádi pohlédli k oknu.

Ale to sousedka volá kočku, řekl jsem. A sklonil se nad práci.

Kamarádi odběhli k oknu a dívali se do zahrady. Uvidět kočku Elilonga se hned tak někomu nepovede.

Tie se vrátili.

To je divný slovo, řekl jeden z nich.

Ten, který nám přispíval do časopisu básněmi.

Lépe řečeno: něčím, co on vydával za básně. My tomu nerozuměli.

Ale říkali jsme mu básník.

Čím víc jsme jeho básním nerozuměli, tím víc jsme si ho váili.

S poesií to tak bývá.

Elilong, Elilong, Elilong, prozpěvoval si dalí z autorů časopisu.

Třetí z nás to slovo nevyslovoval. Jenome kdy jsme se na něj podívali, bylo nám jasné, e si ono slovo myslí.

Zcela zřetelně si to slovo myslel.

A myslel velmi hlasitě.

v

U se vám někdy stalo, e vás pronásledovaloslovo?

Nám se to stalo tehdy v dětství.

Tohle slovo bylo věrné.

U kdy jsem se probudil, napadlo mě slovoElilong. A chodilo se mnou, znělo i při čitění zubů a jelo se mnou do koly.

V autobuse jsem potkal sousedku.

Nai novou malou zrzavou sousedku.

Jindy bych na ni jenom kývl.

Nesnioval bych se, abych s tou tíhlounkou a o rok mladí zrzečkou hovořil.

Ale teď jsem si k ní přisedl.

Jetě nikdy jsem to neudělal a to jsme spolujezdívali denně.

Tak co dělá Elilong? zeptal jsem se.

Jetě nás zvládá, rozesmála se.

Spokojeně.

Jak říkám, byla zrzavá a vtipná.

Kočka je jetě zvládala. Kolikrát mám pocit, e kočky projevují dost shovívavé trpělivosti, kdyzůstávají u svých pánů.

Jsou to jenom lidi, jako by říkal kočičí pohled, co s tím naděláme...

Povídalo se mi se slečnou od vedle moc hezky.

A ne jsme dojeli ke kole, několikrát jsme se smáli a ne a ne se přestat smát.

Se zrzavými dívkami se moc hezky směje.

Hele, proč se vae kočka jmenuje Elilong? řekl jsem jí odpoledne přes plot.

Táta četl v nějaké kníce tohle jméno.

V jaké kníce?

Román... Jmenuje se Ne uzrají mui.

I tenhle titul mě zaujal.

Slovo Elilong bylo lstivé. A nepřestávalo měpronásledovat.

Zrál jsem také. Zrál jsem jako neznámí mui vnázvu oné knihy

Titul knihy se mi zdál zajímavý. Jenome nenatolik, abych si román tehdy přečetl.

Ovem to, e jsem zrál, působilo, e jsem sezamilovával...

I nyní.

Do slova Elilong.

Jetě jsem nebyl daleko od věku, kdy chlapci mají sklon povaovat holčičky za nezajímavá otravovadla.

Ale slovo Elilong mě okouzlovalo.

Kočka Elilong přitom nebyla cizokrajný tvor.

Nebylo to vzácné zvíře, které by se na mě dívalo aristokraticky pohrdavým kukučem, jakým seněkteré vzácné kočky na lidi dívají.

Elilong, Elilong. Ne a ne se toho slova zbavit...

Odpoledne jsem zahlédl dívku na zahradě. Četla si u zahradního stolku.

Hele, řekl jsem, zbyly nám nějaké dobroty po obědě, nechtěla by je kočka?

Chtěla, řekla dívka.

Jak to můe vědět, kdy neví, jaké opetky nám zbyly?

Opetky se u nás říkávalo zbytkům od jídla.

Vyhazovaly se a babička, která pamatovala válku, litovala, e se vyhazují, jenome jíst je nikdo nechtěl.

Dívkaseméotázceusmála.

Elilong je chtinda.

Chtinda?

Tehdy jsem to slovo uslyel poprvé. A je to přesné slovo.

Poznal jsem hodně lidí, na které by se slovochtinda hodilo. Vybavovalo se mi později, kdy jsemtoho nebo tu potkal, ty, kteří chtěli vechno...

Donesl jsem chtindě nějaké dobroty od oběda.

A nalil jí na mističku trochu smetany.

Dík, řekla zrzavovláska.

Navečer jsem potkal Elilonga.

Prolezl plotem do naí zahrady. Pohladil jsem ho.

A měl jsem při tom dotyku krásný pocit.

Jako bych se dotýkal sametového slova.

Sametového snu

Elilong se mi otřel o nohy.

A předl.

v

Kdy jsme se přítě s kamarády seli, abychom pokračovali v psaní časopisu, kadý z autorůdonesl něco pro Elilonga.

Kluci nemilovali kočky.

Ale zamilovali se do toho slova.

Správně se jmenovat bývá velký dar.

Pro lidi... i pro zvířata.

Je zvlátní, jak některé slovo, ver, nějaká věta se mohou stát podmanivými, dobývají pozornost jako by dobývaly tvrz.

Nebo... jako by byly paprsky... osvicují dřívenevnímanou krásu

Elilong nás pronásledoval.

Autor, který psal do časopisu děsivý upíří příběh, změnil kvůli tomu slovu jméno hlavní hrdinky.

Hrdinky, kterou pronásleduje upír. A dal tékrásné a vyděené dívce kočičí jméno.

Ona postava, světlovlasá a okouzlující, senejmenovala jako v minulých pokračováních,přejmenoval ji na Elilong.

Básník, který nám psal do časopisu texty, okterých tvrdil, e to je moderní poesie, napsal dlouhou báseň s refrénem Elilong, Elilong, Elilong...

Kdy jsme ji četli, zdála se nám nic moc.

Jenome kdy ji recitoval, okouzlovala.

Ne tím, co v ní bylo napsáno. Ale líbeznýmrefrénem.

Svítil... jako rozsvícený zvon...

A nesl nám z dálky dotyk s něčím krásným.

Moná, rozvaovali jsme, moná bude časopis jednou slavný, protoe se v něm objevily tyhle vere naeho kamaráda. Jednou se proslaví a tím proslaví i ná časopis.

Kde jste publikoval nějaké své dílo poprvé?

V časopise Černý bizon.

Báseň jsme umístili na titulní stránku nového čísla.

Nerozuměli jsme jí.

A povaovali ji proto za geniální.

Lidé mají sklon obdivovat to, co nechápou.Pokud něčemu nerozumí, nemyslívají si, e to jenesrozumitelné. Ale povaují to za cosi, co převyuje jejich chápání.

I jméno kočky mělo přesah.

Jako by pojmenovávalo něco, po čem touíme a co je nedostupné... A přece blízko... Stačívztáhnout ruku, ruku snu a

Dotkneme se toho.

v

Elilong se stával archetypem líbeznosti, něhy,lásky

Toho, po čem touívají děti i dospělí a čemu se tak zřídka přiblíí.

Elilong, Elilong

Kočka zbatila dobroty, které jí kamarádi donesli.

Otřela se jim o nohy.

Prolezla plotem zpátky do zahrady sousedního domu.

U písničky se mi stávalo kolikrát, e mi nějaká melodie zněla v paměti a ne a ne z ní odejít... U slova se mi to tehdy stalo poprvé. A naposledy.

Mně?

Nám.

Jako by byla nějaká země Elilongie, Elilongandia, Elilongeia

Atazeměnásksoběvábila.

Vyslala k nám jako svého vyslance tohle nádherné slovo.

Elilong byla kočka, kterou měli nai sousedé, její majitelé rádi. A dívka i její malí sourozenci si s ní často hrávali.

A slýchali jsme, jak na ni volávají

Elilong, Elilong

To jméno se nám spojilo s oním chlapeckým a u i trochu jinoským jarem.

Z rozkvetlé zahrady zněl hlas dětí, co se s onou magickou kočkou přistěhovaly do vedlejího domu.

Jasné dětské hlásky volaly to slovo. Znělo jakozaklínadlo víl.

Jako by by neviditelné víly

Víly v záplavě květů za oknem volalypodivuhodné zaklínadlo...

v

V létě jsme se stěhovali.

S kamarády jsme si slibovali, e se budemenavtěvovat. A e si budeme psát. Ale dopadlo to, jako to dopadá obvykle.

U jsem je nepotkal.

Ale kdy jsem se nastěhoval v prvním semestru vysoké koly na kolej, potkal jsem jednu dívku.Nesla si něco v rendlíku z kolejní kuchyňky.

Dívka byla zrzavá.

Moc zrzavá.

A tedy, jak jsem předpokládal, velmi inteligentní.

Jenome inteligence nebývá tím, čím lidé lidizaujmou, nebo co působí, e se do někoho zamilovávají.

Tahle zrzavinka mi byla povědomá.

Zastavil jsem se a díval se na ni.

Udiveně se zastavila.

Co je? řekla.

Mlčel jsem. A díval se na ni dál.

V eré kolejní chodbě to dlouhé hledění působilo podivně. Přízračná scéna z hororového filmu.

Dívka si to plandá chodbou a náhle ji zastaví v dlouhé chodbě stín... a zírá... zírá na ni.

Elilong, řekl stín.

Rozesmála se.

A řekla moje jméno.

Řekla je na konci s otazníkem.

Kývl jsem.

Elilong, odpověděla hebce.

Jako bychom nevyslovovali jméno kočky, aleříkali si tajemný pozdrav.

A pak mi řekla, e v jejím rendlíku je toho tolik, e by to sama nesnědla. li jsme si sednout doklubovny a jedli její večeři.

Říkala, e mi musí oplatit vechny ty dobroty, co jsem nanosil její kočce.

Co Elilong dělá? řekl jsem.

Spí, řekla. V jednom kuse spí.

Ale asi má krásné sny.

U je to stará kočka a spí a spí... A kdy spí, jako by se usmívala.

v

Čas není určován hodinkami

Čas je určován tím, s kým jej trávíme.

S někým vteřiny jako by seděly.

Dřímaly.

A musely se probouzet a postrkovat, aby sepohnuly.

Někdy se tráví čas s někým jiným... Naopak, čas

se nevleče, čas tryská, pádí... I kdybychom si přáli,

aby nespěchal.

Zastavil se.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist