načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajný život hub - Robert Hofrichter

Tajný život hub
-11%
sleva

Elektronická kniha: Tajný život hub
Autor:

Zaposlouchejte se do příběhů hub a probuďte v sobě objevitelskou vášeň.  Jsou vládkyněmi světa plného superlativů, nad nimiž se tají dech, zarážejících skutečností, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 224
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Alena Breuerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0771-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zaposlouchejte se do příběhů hub a probuďte v sobě objevitelskou vášeň. 

Jsou vládkyněmi světa plného superlativů, nad nimiž se tají dech, zarážejících skutečností, překvapivých partnerství a nevyřešených hádanek. Setkáte se s aristokraty i vychytralými podvodníky, se vstřícnými komunikátory a čaroději schopnými zázračné proměny. Především se dozvíte o souvislostech života, o světě plném symbióz, partnerství a služby životu. Vydejte se na výpravu do tohoto tajuplného světa a pojďte žasnout nad neznámým vesmírem a jeho fascinujícími souvislostmi.
(zázraky skrytého světa)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Robert Hofrichter - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajný život hub

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Hofrichter

Tajný život hub – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Robert Hofrichter

TAJNÝ ŽIVOT HUB

Zázraky skrytého světa

CPress

Brno 2018


Člověk si stěží dokáže představit revoluci,

jaká propukne na venkově,

když se náhle objeví houby.

Zvěst o jejich příchodu se šíří jako

stepní požár od chalupy k chalupě...

Piero Calamandrei


Věnováno mé ženě Marušce,

která se mnou od onoho památného

houbového roku 1980 stále ještě

chodí po lesích.


OBSAH

Úvodem 9

NEPŘESLECHNĚTE, CO SI ŠEPTAJÍ HOUBY!

Skutečně velké věci z lesního ticha 12

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

Naše kořeny jsou v zemi, ne v betonu 17

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ DOKÁŽE

TÉMĚŘ VŠECHNO

Houby jako plánovači provozu, atomoví technici

a lékaři 28

PIVO, CHLÉB A ŠERÝ DÁVNOVĚK

Jak začal náš vztah k houbám 46

OCÁSEK JAKO ŘEŠENÍ HÁDANKY

Evoluce hub a její výzkum 62

ZOUFALE HLEDANÉ A NEBEZPEČNĚ BLÍZKÉ

O chutných plodnicích a zákeřných výtrusech 77

HOUBOVÉ VÝTRUSY CESTUJÍ KOLEM SVĚTA

Biogeografie aneb jak přišel květnatec Archerův

do Evropy 95

JEDLÉ HOUBY JSOU TY NEJMÉNĚ JEDOVATÉ

Vaří mistři organické chemie 107


STAŘÍ ZNÁMÍ A POCHYBNÍ PŘÁTELÉ

Zrádné vztahy 129

ÖTZIHO CESTOVNÍ LÉKÁRNIČKA

Houby jako zázračná medicína? 144

LANÝŽE & SPOL.: ARISTOKRATI MEZI HOUBAMI

Na houby se psem a prasetem 149

NEJDRSNĚJŠÍ MĚSÍCE V ROCE MILOVNÍKA HUB

Se sněžnicemi zimní krajinou 162

MOJE PŘÍŠTÍ DOVOLENÁ U BALTU

S maskou a šnorchlem hledat mořské houby 174

ZVÍŘECÍ A LIDŠTÍ PĚSTITELÉ HUB

Mravenci a termiti to provozují mnohem déle... 185

SYSTÉM JE VÍC NEŽ SOUČET JEHO ČÁSTÍ

Lišejníky a Darwinův paušální soud 197

MYKOFILIE: BUDE Z TOHO HNED LÁSKA?

Hledání smyslu v podhoubí neklidného světa 206

Poznámky 216

Rejstřík zmíněných druhů hub a jejich

vědeckých jmen 218

Poděkování 223

Poděkování překladatelky 224



9

ÚVODEM

Milé čtenářky, milí čtenáři,

vítejte na planetě hub. Těmito tajuplnými stvořeními jsou

obydleny její lesy, louky, parky a  zahrady; najdeme je

i v hlubinách oceánů a na vesmírných stanicích na oběžné

dráze. Intenzivně se o ně zajímali už naši předkové nasavanách a v lesích. Měli bychom je tedy vlastně znátmnohem lépe, než jak tomu ve skutečnosti je.

Abych vás s těmito našimi často nenápadnými a někdy neviditelnými průvodci lépe seznámil, zvu vás nazábavné putování světem Fungi, jak se houby označují vědecky. To, že vás při něm mohu doprovázet, je pro mne jakožto biologa a milovníka hub úkol stejně zodpovědný jakoradostný. Společně budeme naslouchat dávno zapomenutým zvukům, šepotu hub v hloubi lesa. Třeba se při tom dozvíme něco, co nás přiměje přehodnotit meze našeho chápání přírody a  co se tak pro nás stane jakousi mezní zkušeností. Protože po našich výpravách – alespoň v to doufám – houbám ve svém vnímání světa vyčlenítedaleko významnější místo než dosud.

Tato kniha není klíčem k  určování hub ani atlasem hub. Nejedná se nám o hledání hub a jejich přípravu. Jde mi spíš o  to, abych vás přiměl žasnout nad neznámým světem a jeho fascinujícími souvislostmi. Tytosouvislosti, vědomí sounáležitosti veškerého života na Zemi, nám v  dobách odcizování od přírody a  jejího ničení přinášejí pozitivní inspiraci. „Až teprve v lese se všechno ve mně zklidnilo, v mé duši zavládla vyrovnanost a jistota,“ napsal 10 TAJNÝ IVOT HUB

Knut Hamsun. Na blahodárném a  prospěšném vlivu na

naše zdraví se podílejí nesčetné živé organismy lesa  –

a samozřejmě také houby. Tito živí tvorové kupodivučasto nefungují ve vzájemné „darwinovské“ konkurenci, ale

spolupracují. V  této knize se tak dočtete ledacos o symbiózách a  o  tom, že spolupráce, ačkoli svým významem

převyšuje cokoli jiného, jako by se z našich představo přírodě nějak vytratila. Právě houby jsou přitom přímosymbolem spolupráce. Jejich podhoubí (mycelium),nepředstavitelně rozsáhlé předivo života, vypovídá o  propojení

živých organismů a o výměně látek a energií kevzájemnému prospěchu a o komunikaci i mimo svět živočichů.

S  naším mykologickým putováním spojuji i  své přesvědčení, že příliš suché a výhradně přírodovědecképoisy mohou někdy být radosti z  vnímání přírody spíše

na překážku. Vše, co se dále dočtete, je samozřejmě výsledkem vědeckého bádání. Mně však zde jde nejen o to,

abych ukázal, co všechno se ve světě hub dá změřit, zvážit

a systematizovat. Jde mi o to, abych na našich výpravách

i  ve vás probudil objevitelskou vášeň, která pohání mne

samotného stejně jako každého jiného vědce. Chtěl bych

vás povzbudit, abyste se zaposlouchali do příběhů hub.

Možná pak na konci knihy společně se mnou samizačnete do našeho pohledu na svět, často až přílišsoustředěného na člověka, vnášet některé „mykocentrické“ aspekty.

V zájmu lepší čtivosti neuvádím při každé zmínceběžných druhů hub, jako je muchomůrka červená, hřib nebo

liška, jejich vědecké názvy. Vědecké názvy všech hubzmíněných v  knize jsou však shrnuty v  příloze. Jenom tam,

kde to dává smysl z hlediska pochopení smyslu, naleznete

vědecké názvy druhů a nadřazených biologickýchkategorií přímo v textu.

11

ÚVODEM

Pokud mi snad nedopatřením unikla nějaká chyba,

což se při tom množství informací a zdrojů s velkouprav

děpodobností stalo, prosím vás o shovívavost.

Váš Robert Hofrichter

Salzburg, v prosinci 2016 12 NEPŘESLECHNĚTE, CO SI ŠEPTAJÍ HOUBY! Skutečně velké věci z lesního ticha Všechno je stále hlasitější, stále křiklavější, stále rychlejší. Náš mozek na to ale není stavěn, pochází z dob, kdy ještě existovaly táborové ohně a jasná hvězdná obloha a skutečný klid. Tim Schlenzig, mymonk.de I vy jste si pravděpodobně dosud mysleli, že ve sféřeživých organismů viditelných pouhým okem existujípředevším dva druhy tvorů: rostliny a  živočichové. To ale není pravda: ve skutečnosti naši planetu obývají tři velké formy vyššího života. Ta třetí, houby, je přinejmenším

stejně rozšířená a všudypřítomná jako zvířata a rostliny.

A  význam hub je daleko větší, než jak se zpravidla domníváme a očekáváme. Nejsou to totiž jen ty houbydůvěrně známé z lesa, ale také mikroorganismy – a ty jsou

jak známo všude. Proto z toho na vás při našemputování možná občas půjde až strach. Věděli jste, že při každém nadechnutí vdechnete minimálně deset houbových

výtrusů? A  jestli vás to neděsí, počkejte, až se společně

pustíme do medicínské mykologie... Každopádně ale při

všem tom zděšení budete také bezmezně žasnout, tím

jsem si jist.

Začněme ale několika elementárními věcmi. Rostliny svými listy obsahujícími chlorofyl zachycují sluneční 13

NEPŘESLECHNĚTE, CO SI ŠEPTAJÍ HOUBY!

energii a oxid uhličitý ze vzduchu a prostřednictvímko

řenů získávají živiny z  půdy, aby z  nich vytvořily cukr,

který je živí. Již ovšem víme, že biologické základyrost

linného světa tato poučka z  hodin biologie popisuje jen

nedostatečně. Tím vlastním mostem mezi rostlinami

a  půdou totiž nejsou jen samotné kořeny. Existuje také

vzájemný vztah mezi houbami žijícími v půděa rostlina

mi. Téměř 90 procent všech rostlin provozuje symbiózu

s houbami zvanou mykorhiza. Slovo „mykorhiza“ jeslo

ženo z řeckých slov mykes (houba) a rhiza (kořen). Toto

partnerství, s nímž se ještě seznámíme podrobněji, může

být spíše vnější, ale i  veskrze intimní, vnitřní. To spí

še vnější se označuje jako ektomykorhiza (ekto v  řečtině

označuje „vnějšek“), to vnitřní jako endomykorhiza (endo

znamená „vnitřek“). Obě formy se liší strukturální blíz

kostí partnerů a fyziologickým průběhem látkovévýmě

ny. Ve střední Evropě se nejčastěji vyskytujeektomykorhi

za: větvící se houbová vlákna v půdě vytvářejí hustý plášť

kolem kořínků mladých rostlin. Houbová vlákna mohou

sice vrůstat do kůry kořenů (cortex), ale do samotných

buněk kořenů nepronikají. U endomykorhizy je tomu ji

nak. Tady se vlákna houby dostávají až do buněkkořeno

vé kůry svého rostlinného partnera, aby vytvořilybezpro

střední a  co možná největší styčné plochy pro výměnu.

Užší soužití už ani nemůže být! Rostlina přitom musí vůči

svému houbovému partnerovi projevovat velkou míru

vstřícnosti a „důvěry“. To, že nějaký cizí organismuspro

niká až do jednotlivých buněk vlastního těla, jistě může

skončit i smrtí. A mezi houbami je skutečně nemálopa

razitů, kteří jiné rostliny nebo i živočichy (a lidi!) zabíjejí.

V některých případech ale rostlina zjevně „ví“, kdo jípro

spívá a kdo ne. 14 TAJNÝ IVOT HUB

To je docela pozoruhodné, když uvážíme, jak nepřehledně mnohotvárné a četné jsou druhy hub –každopádně z  pohledu člověka. Ona celkem známá muchomůrka

červená je tak v  našich zeměpisných šířkách jen jednou

z možná 10 000 velkých hub (makromycet), tedy takových

hub, které vytvářejí pouhým okem rozpoznatelné plodnice. U rodu muchomůrek (Amanita), ke kterému náleží

naše muchomůrka červená (Amanita muscaria), ale i tak

nebezpeční braši jako skupina Phalloidae (kam patřímuchomůrka zelená, někdy také nazývaná muchomůrkahlízovitá, Amanita phalloides), je známo již na 500 druhů.

Odborníci odhadují, že by jich mohlo být ještě nejméně

jednou tolik.

Houby nejsou zelenina

Na mapě planety hub je tedy stále ještě mnoho bílých míst

označujících málo probádané oblasti. A není divu, neboť

ještě před několika málo desítkami let jsme houby neovažovali za samostatnou říši živých organismů, zanarosto svébytnou formu života. Naši předkové nechápali,

co houby ve skutečnosti jsou. Po staletí v  našem obrazu

světa existovaly zprvu tři kategorie tvorů: rostliny,živočichové a lidé. Od dob Darwinových se lidé z biologického

hlediska zařadili k živočichům – takže zbyly už jen dvě...

Co ale přesně jsou houby, to bylo nejasné a  sporné.

A  dokonce i  v  renomovaných internetových lexikonech

biologie dodnes nacházíme definice jako: Thalofyty(stélkaté rostliny) jsou mnohobuněčné organismy, jejichžvegetační tělo nevykazuje členění na kořen, stonek a list, které

je typické pro vyšší rostliny. Patří k nim vícebuněčné řasy,

lišejníky (Lichenes) a mechy (Bryophyta) a také houby. Ne!

Houby nejsou žádné thalofyty ani jiné -fyty. Neprovádějí 15

NEPŘESLECHNĚTE, CO SI ŠEPTAJÍ HOUBY!

totiž žádnou fotosyntézu, což právě vyjadřuje ona pří

pona „-fyty“. Houby musejí žrát. Z  tohoto důvodu mají

mnohem blíže ke zvířatům než k  rostlinám. Proto také

houby nejsou žádná „zelenina, která roste na vlhkých

místech, a  proto vypadá jako deštník“, jak jsem jednou

slyšel z dětských úst. To je sice sugestivní, ale jinak trochu

mimo. Není to rostlina – takže ani zelenina.

Jakým druhem živého organismu jsou houby?

Až v roce 1969 Robert Whittaker uveřejnil svojipředsta

vu o pěti říších živých organismů, jež poprvé zjednáva

la houbám samostatné místo ve světě živé přírody, které

si zasluhují.

1

Trvalo však ještě další dvě desítky let, než

zvláštní postavení hub a skutečnost, že se nejednáo rost

liny, postupně přijala za své i širší veřejnost. Mnoha lidem

dodnes není jasné, že náš svět neobývají jen dva základní

typy živých organismů. Domnívají se, že houby jsou něco

jako pradávní předkové rostlin. A tak to také dlouho bylo

uváděno v učebnicích botaniky. V otázce, kam tedyvlast

ně houby patří, zuřil ve vědeckých kruzích po několikde

setiletí skutečný boj.

Poznatek, že se jedná o  svébytnou formu života, se

prakticky rovnal změně paradigmatu, koperníkovskému

obratu ve vnímání světa. Neboť s  poznáním, že houby

jsou svébytnou formou života, začalo být jasné i to, žeexi

stovaly již před rostlinami. Teprve houby umožnily vývoj

rostlinného života a  jeho suchozemských forem. A  ještě

1 Tzv. five-kingdom taxonomic classification člení svět živých

organismů na Animalia, Plantae, Fungi, Protista a Monera, což podle

Whittakera lépe vystihuje evoluční vztahy – pozn. překl. TAJNÝ IVOT HUB

i dnes udržují při životě – právě jsme to slyšeli – 90procent všeho toho, co se zelená a kvete.

Obrovité vláknité bytosti skryté v půdě

Teď už by snad mohlo být jasné, že když mluvímo houbách, nemám tím na mysli jen pěstované nebo sbírané

plodnice, které pojídáme, jako jsou žampiony nebo hřiby.

Houby, to jsou tvorové z vláken, skrytě žijící v půdě nebo

ve dřevě. Tyto opravdové houby jsou někdy až hrůzunahánějící cizí stvoření, vetřelci bez očí a srsti. Pro člověka

není jednoduché si vůči těmto neznámým tvorůmvypěstovat empatii – a už vůbec ne, pokud jsou slizcí nebodokonce vybaveni smrtícím jedem. Nebo se projevují děsivě: některá z  oněch nekonečných bělavých houbových

přediv v půdě dokonce mohou v noci světélkovat.

Můžeme tedy vůbec houby „jako takové“ pojmout do

srdce? S trochou vědomostí jistě můžeme – zvláště když

vezmeme v  úvahu, že příroda a  zvláště les se svým klidem a léčivou silou se nabízí jen „v jednom balení“ spolu

s  houbami. Rostliny zužitkovávají oxid uhličitý. Houby,

zvířata a  my sami jej vydechujeme. Během světelné fáze

fotosyntézy se uvolňuje kyslík, který houby potřebujístejně jako my. Houby a  stromy  – respektive rostliny obecně – jsou tak jedinečným způsobem navzájem provázány.

Vydejme se tedy na výpravu tajemným světem hub.

Nechť se nám houby stanou zdrojem radosti. À propos

radost  – naše putování za houbami se v  příští kapitole

bude odvíjet poněkud osobně. Budete jistě souhlasit, že

základní mykologické znalosti mohou mít v životěi praktický význam...

17

JAK JSEM NAŠEL HOUBY

A SVOJI ŽENU

Naše kořeny jsou v zemi, ne v betonu

Všechny věci se stávají zdrojem radosti, pokud je

milujeme.

Tomáš Akvinský

Příběh, který zde budu vyprávět, se odehrál jednoho

krásného dne v pozdním létě roku 1980, kdy jsem sevy

dal s  jednou hezkou mladou ženou do lesa. Přiznávám:

s  jednoznačným úmyslem. Byl jsem zamilovaný a  chtěl

jsem ji požádat o  ruku. Kromě toho po hojných deštích

zrovna vrcholila houbová sezona, což mě od ranéhodět

ství nikdy nenechávalo chladným. Věděl jsem, že moje

průvodkyně dokáže ocenit dobré jídlo. Protřiadvacetile

tého mladíka ve fázi namlouvání bylo jasné, že se náležitě

připraví a udělá všechno, co je v lidských silách, abyza

nechal dobrý dojem. Výsledek mých příprav na vycházku

do lesa vypadal následovně: dva krajíce křupavého chleba

z pece na dřevo jsem tlustě namazal škvarkovým sádlem,

trochu posolil, opepřil a  posypal mletou paprikou a oz

dobil několika kolečky cibule. K  tomu jsem do batohu

přibalil dvě láhve vychlazeného piva, pečlivě zavinuté do

novinového papíru. 18 TAJNÝ IVOT HUB

Neobvyklý zásnubní prsten

Houbařská sezona byla v tom roce mohutná a půda v lese

byla houbami poseta. Když se přiblížil okamžik velkých

slov, utrhl jsem obrovitánskou bedlu vysokou, obra mezi

bedlami. Stáhl jsem z jejího třeně volně pohyblivýprstenec a navlékl jsem jej své – od nynějška – nevěstě na prst.

Základní mykologické znalosti mohou mít v  životě veskrze praktický význam: ne všechny druhy velkých bedel

mají totiž pohyblivý prstenec, avšak Macrolepiota procera,

která tam tehdy byla s námi, jej má.

Ačkoli zásnubní prsten byl dost nekonvenčnía kvalita jeho materiálu se co do trvanlivosti nedala srovnat se

zlatem, byl vzhledem ke svému symbolickému významu

s potěšením přijat – stejně jako chleba se sádlem a pivo.

Takže tenkrát všechno vyšlo a  ještě teď, o  36 let později, chodíme společně po lesích a hledáme a fotografujeme

houby.

Houbové řízky – chutné, ale bohužel těžko

stravitelné

Základy mého nadšení pro houby byly vybudovány brzy:

již v útlém věku sotva čtyř let jsem se svými rodičichodil na houby. A  hned jsem houbám propadl i kulinářsky. Vrcholem blaha pro mne byly a dodnes jsousmažené bedly. Obalované bedly vypadají jako vídeňský řízek,

chutnají ale podle mě mnohem lépe. Této zvenčí křupavé

a  uvnitř šťavnaté aromatické pochoutky jsem se už jako

dítě nemohl nabažit, ale moje matka mě brzdila: houby

prý jsou pro děti těžko stravitelné. Dnes vím, že na tom

něco pravdy bude, protože buněčné stěny hub se skládají

z chitinu a tento polysacharid je pro člověka sám o sobě

nestravitelný, poskytuje ale cenné vlákniny. Mne osobně 19

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

naštěstí žádný houbový pokrm nikdy v  žaludku nijak

zvlášť netížil.

Brzy jsem se začal učit první vědecké názvy svýchmiláčků, abych těmito znalostmi ohromoval v  rodinném kruhu. Už tehdy tedy zapouštělo první kořínky vědomí, že se stanu biologem a ničím jiným. Nelze všechny bedly házet do jednoho pytle A tak jsem rychle narazil na vědecký název Macrolepiota pro bedlu vysokou a zjistil jsem také, že se u tohoto rodu jedná o půdní saprobionty, tedy že se živí rozkládajícími se organickými látkami, že dávají přednost lesům a loukám bohatým na živiny a že existují i menší bedly, které nemají v názvu ono Macro, a jsou proto označovány jen jako Lepiota. Mezi těmito menšími bedlami se vyskytuje několik smrtelně jedovatých druhů obsahujícíchamatoxin, což zpochybňuje kulinářskou hodnotu celého rodu. Určování bedel by se proto mělo přenechat odborníkům.

Pečlivě jsem od té doby své houbařské nálezyprověřoval: jsou skutečně dost velké na to, aby to mohla býtMacrolepiota? Je prstenec na třeni volný a dá se s nímposouvat sem a tam? Když tomu tak bylo, nestálo už nic v cestě k  talíři s  krásně osmaženými houbovými řízky. Později jsem zjistil, že prstenec bedly útlé – rovněž jedlé – se moc posouvat nedá. Párkrát mi tedy unikla chutná krměa vůbec mi začínalo být stále jasnější, že existuje něco jako naiv ní mykologický světonázor. Tu a  tam člověk o houbách něco málo pochytí a brzy začne mít domýšlivýpocit, že toho ví hodně, nebo dokonce že ví všechno. Nic by nebylo pravdě vzdálenější než takováto představa!Milovníci hub se nepřestanou učit nikdy a měli by sledovat aktuální vývoj vědeckého poznání. Vezměme si jenom ty 20

TAJNÝ IVOT HUB

bedly: se svými dvěma kritérii, velikostí a posuvnýmprstencem, jsem se mylně cítil v  bezpečí. Mezitím mykologové od bedel vysokých oddělili bedly jedovatéa vyčlenili je do vlastního rodu nazvaného Chlorophyllum. Bedla

jedovatá se od bedly vysoké odlišuje nejen hladkýmtřeněm bez šupin a trhlin: v roce 1979 byla popsánai jedovatá bedla červenající (jejíž dužina se na vzduchu zbarvuje červenooranžově). Dodnes se ovšem vedou spory

o  tom, zda je to skutečně samostatný druh. Známý byl

v  klimaticky příznivých oblastech jižní Evropy, ale jeho

plodnice se vyskytují stále častěji i na silně hnojenýchpůdách a kompostech. Dnes bych bedlu, která se objevila na

kompostu nebo v zahradě a má červenající dužinu,pravděpodobně z opatrnosti nejedl, navíc i zápach a chuťbedly červenající jsou nepříjemné.

2

Tak jednoduché to tedy s  houbami není. Naivní mykologický světonázor se stále více diferencoval a  každým

dnem je složitější. To je jedno z nejdůležitějších poučení

pro všechny, kteří s  houbařením právě začínají, ale také

pro ty, kteří své „vědomosti“ stále ještě zakládají na tom,

co se traduje z časů našich prababiček.

Houby – zdroj vášně

Zájmy mého mládí se pro mě staly povoláním.

Nádherné, bizarní a tajuplné houby se během letstále více stávaly předmětem mé lovecké vášně. Hledal jsem

2 Uvádí se dokonce i poddruh bedla červenající česká

(Chlorophyllum rhacodes var. bohemica), který má být rovněž

jedovatý; podle některých autorů jedovatost této houby závisí spíše

na osobních dispozicích konzumenta (zvýšená citlivost či alergie) –

pozn. překl. 21

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

je, abych je tiše obdivoval, abych přemýšlel o  tom, jaké

nejasné procesy se odehrávají v  půdě několik centimet

rů pode mnou, abych se naučil poznávat dosud neznámé

druhy, abych je fotografoval a abych vybrané kouskyhá

zel na pánev. Houby vyzařují něco, co se dá někomu, kdo

tuto vášeň nesdílí, jen těžko vysvětlit. Některé mají ne

uvěřitelnou auru: v jejich blízkosti číhá smrt. Chovají se

naprosto nevypočitatelně: stává se, že se schovávají celé

roky, aby pak jejich plodnice nečekaně vyrazilyv obrov

ském množství  – někdy tam, kde s  nimi člověk počítal,

často ale na zcela neočekávaných místech.

Houby – budovatelé podzemních sítí

V  roce 1998 přinesl renomovaný časopis Nature článek,

ve kterém byla vyzvednuta mimořádná ekologická role

mykorhizních hub pro propojení stromů. Rostlinya hou

by spolu navzájem komunikují. Používají k  tomu che

mické látky, jako jsou například terpeny v  lesním vzdu

chu  [1], anebo mykologický internet

[2], který by se dal

označit jako wood-wide-web, jako internet stromů.

K čemu je tato síť stromů a hub dobrá a jak funguje?

Protože rostliny mají kořeny a nemohou jen takjednodu

še změnit své stanoviště, pokud se ukáže jako nevýhod

né, využívají houbová vlákna jako systém vedení, aby si

navzájem posílaly dodávky užitečných látek. Hovořitpři

tom o  „světové“ síti je sice trochu přehnané, přesto by

chom si mykorhizu u  starších, vyzrálých biotopů nemě

li představovat jako jednoduché propojení dvou jedinců

na malém prostoru, ale spíše jako komplexní, často ob

rovskou síť nesčetných jednotlivých hub a  rostlin, která

se udržuje po generace a přitom se neustále optimalizuje

a přebudovává. TAJNÝ IVOT HUB

Ve tmě se to hezky povídá

Jak si můžeme tuto výměnnou lesní burzu představit?

Rostliny používají tzv. strigolakton, rostlinný hormon,

aby přilákaly ke svým kořenům houby. Mezi miliardami

půdních organismů tak „zamilovaná houba“ v naprosté tmě a  ve velmi hustém prostředí najde cestu ke „svému kořenu“. Houba zase pomocí takzvaných myc faktorů

(chemicky se jedná o  oligomery chitinu) rostlině sděluje: Už jsem skoro tady, brzy dojde ke kontaktu, nespouštěj

svoje obranné mechanismy, vytvoř místo toho jemné boční kořínky, které mohu klidně ovinout. Tutopresymbiotickou fázi bychom mohli z  lidského pohledu označit jako

období něžného sbližování. V této fázi jde o to,vybudovat vzájemnou důvěru. Na svoji příležitost přece jenčíhají i paraziti, jacísi „sňatkoví podvodníci“. V buňkáchbudoucích partnerů probíhají během procesu vzájemného

poznávání dramatické přestavby: zatímco houba sivytváří takzvané hyfopodium, kterým se připojí ke kořenirostliny, procházejí epidermální buňky kůry kořene, které leží

pod hyfopodiem, rozsáhlou buněčnou přestavbou.Cytoskelet a  endoplazmatické retikulum vytvářejí takzvaný

prepenetrační aparát (PPA), který připraví cestu houbové

hyfy, tedy buněčného vlákna houby, epidermální buňkou.

Houba tedy rostlinnými buňkami neprorůstá „násilím“,

spíše jí hostitel cestu aktivně uvolní. I  mezi buněčnými

vrstvami kůry se mohou houbové hyfy šířit podélně, než

konečně v  buňkách vnitřní kůry dojde k  vytvoření „kýžených“ arbuskulů, což jsou rozvětvené hyfy v  podobě

stromečků. 23

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

O užitečnosti síťové spolupráce

Již zmíněné strigolaktony pro svoji rostlinu jakožto primární spouštěč zajišťují mnohé: udržují lepší kořenový

systém a  zvýšenou mykorhizaci, což zase vede k lepšímu zásobování fosfáty, dalšími živinami a vodou z půdy.

Z tohoto partnerství těží ale i houba: získává svůj dílcukru, který rostlina vytváří prostřednictvím fotosyntézy.

Hormonální ševelení v lesní půdě tak vypovídáo vzájemně užitečné komunikaci a  spolupráci na nejvyšším stupni. Les je jeden velký celek, kolektiv nespočetnýchživých tvorů, které koexistují už stamiliony let a  mohou si vyměňovat veškeré informace v zájmu společného blaha. A komunikují také s námi lidmi jakožto s návštěvníky lesa.

Neboť v lese nacházíme zdroj spirituality, která může náš život změnit k lepšímu. Když se otevřeme, srůstáme s lesem, se stromy, se všemi těmi neviditelnými houbami v jedno velké podhoubí života. Hluboká empatie ke všemu živému z  nás však činí lidi. Máme kořeny, a  ty rozhodně netkví v  betonu, zdůrazňuje Andreas Danzer, synzesnulého rakouského hudebníka Georga Danzera. Každýčlověk pociťuje v hloubi duše tíhnutí k přírodě. A slovy Piera Calamandreiho: ... všichni směřují do lesa: během oněch několika málo dní naleznou opět radost ze života, štěstí z toho, že mohou svobodně pracovat, smířeni se světem... Bambi, fialová kráva, žluté kachny a syndrom nedostatku přírody Intenzivní blízkost k přírodě je dnes ovšem všechno jiné než samozřejmost. Vyrůstají generace, které jsou srostlé spíše (nebo už jenom) s digitálním světem, a ne se sítípřírody. Psychologové a  psychiatři mluví v  této souvislosti o tzv. nature deficit disorder, syndromu chybějící přírody. 24

TAJNÝ IVOT HUB

Rostoucí odcizení od přírody vykvétá pozoruhodnými

květy. Již v polovině devadesátých let ukázal dnes užslavný a často citovaný pokus v Bavorsku, že třicet procent ze

40  000 zúčastněných dětí namalovalo pod vlivem reklamy jistého výrobce čokolády krávu fialově. V roce 1997 se

sedm procent dotázaných dětí domnívalo, že kachny jsou

žluté, v roce 2003 to už bylo jedenáct procent.

To jsou jen některé drobné a zdánlivě směšnépříznaky odcizování přírodě, které ve skutečnosti postupujevelice rychle. Neznalost forem, procesů a  jevů přírodního prostředí, to, že již neprožíváme rytmy, cykly a  jevy našeho světa  – to vše má závažné následky pro jednotlivce i společnost. Příroda, která je člověku cizí a neznámá, není vnímána ani jako hodnota, a proto ji lze ničit.Odcizení od přírody nás odcizuje od našeho lidství. Neboť jako lidé jsme sami součástí přírody! Nevyvíjeli jsme se na betonu a asfaltu.

Houby se v této zapeklité situaci mohou stát skvělými pedagogy, spjatými se zemí, kteří nám ukážou cestu zpět ke vnímání přírodního bytí. A  to způsobem, který není „sluníčkový“, ale realistický.

Známým jevem již téměř pseudonáboženskéidealizace přírody je takzvaný syndrom Bambi. Místo toho, aby lidé chápali přírodu tak brutálně, jaká ve skutečnosti je, drží se jejího neskutečného obrazu, jak to vidíme všude kolem v  komiksech, Disneyho filmech a  dětských knížkách: harmonický, idealizovaný klamný svět růžovoučkých, šťastných tvorů a  někdy i  sympatických muchomůrek. Vypořádat se s realitou přírody a vytvořit si k ní přiměřený přístup je pak těžké: Sázet stromy je dobré,kácet stromy je špatné a myslivec je beztak vrah. Po spojení s přírodou a skutečné lásce k živému zde není ani stopa. 25

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

Příroda má totiž mnoho podob. Přijmout je takové, jaké

jsou, je součástí lásky k  životu. A  k  tomu patří i  dravci

a  paraziti. I  když nám přijde zatěžko je milovat, nezbý

vá nám nic jiného, než je akceptovat jako součást reality

a obdivovat bezmeznou vynalézavost života.

Pokud byste chtěli alespoň trochu poznat jen nepa

trný zlomek všech těch zázraků v  půdě, udělali byste to

jako americký profesor ekologie David G. Haskell, který

s  lupou v  ruce celý rok pozoroval jeden čtvereční metr

lesní půdy a  přitom dokumentoval spolužití všech těch

drobných živých organismů. Na otázku, jestli to nebyla

strašná nuda, odpověděl: Ani na okamžik. Každý den jsem

byl znovu překvapován tím množstvím tvorů na onom

metru čtverečním  – a  množstvím příběhů, které vyprávě

li. Čím více jsem přihlížel, naslouchal a čichal, tím to bylo

zajímavější.

Hnilák smrkový – temný brach v bílém rouše

To, že se obdiv k  vynalézavosti přírody může obracet

i k věcem, které – nahlíženo optikou lidských morálních

kategorií – jsou „špatné“, bychom si mohli názorněuká

zat na příkladu hniláku smrkového (Monotropa hypopi

tys), který je rozšířen po celé severní polokouli.O zázra

ku mykorhizy již byla řeč. Vzhledem ke kreativitě evoluce

by bylo zarážející, kdyby žádný živý tvor nepřišel naná

pad tento dokonalý systém zneužít. A  tady vstupuje do

hry hnilák smrkový, parazitní rostlina bez chlorofylu,

která svým bledě žlutým či bělavým zbarvením připo

míná chřest.

3

Tato rostlina už není schopna provádětfo

3 Německý název této rostliny zní Fichtenspargel – doslova

„smrkový chřest“ – pozn. překl. 26 TAJNÝ IVOT HUB

tosyntézu. Místo toho se na vhodném místě „napíchne“

na houbové vlákno mykorhizního spojení mezi stromem

a houbou. Tím, jak pronikne do komunikačního kanálu

obou partnerů, stromu a  houby, se hnilák stává jakýmsi

hackerem – abychom zůstali u analogie s internetem.

Vědci, kteří se zabývají mykorhizou, si této pozoruhodné rostliny povšimli už dřív, ale dlouhou dobu byla

považována za saprofyt, který se živí odumřelouorganickou biomasou, jako to skutečně mnoho hub činí. To se

ale ukázalo jako neudržitelné, když se podrobněji začala

zkoumat mykorhiza čirůvek (Tricholoma). Hnilák parazituje na symbiotických vazbách těchto hub ke stromům.

Když tohle začalo být jasné, musel být nalezen specifický

termín pro jeho zvláštní způsob života: označuje se jako

mykoheterotrofie. Už v  roce 1960 Erik Björkmann tento

jev prokázal pomocí radioaktivní stopovací látky, a on to

také byl, kdo začal pro tuto formu krádeže výživy razit

pojem epiparazitismus.

Bez hub by nebylo orchidejí

A  v  této souvislosti pak nemůžeme nezmínit orchideje.

Tato celosvětově rozšířená skupina rostlin, která má až

30  000 druhů, druhá nejpočetnější rodina krytosemenných a pro mnoho lidí královna květin, je obligátněmykotrofní. Žádná orchidej by nespatřila světlo světa bez

pomoci nějaké houby. Protože semena orchidejí jsou

mimořádně malá, nemohou se v  počáteční málobuněčné fázi vyvíjet sama – potřebují k tomu pomocníkav podobě houby, která jim dodá potřebné živiny. Mykorhizní

houba pronikne do mladých klíčků a  odtamtud se rozšíří do vznikajících kořínků, zatímco stonek a  kořenové

hlízy zpravidla zůstávají bez houby. Orchideje jsou proto

27

JAK JSEM NAŠEL HOUBY A SVOJI ŽENU

v  první fázi života na houbách existenčně závislé. A ně

které zůstávají i déle. Později si však mnoho druhů vytváří

zelené listy a přecházejí k autotrofní výživě, čímž pro ně

napojená houbová vlákna ztrácejí význam.

U  nádherných orchidejí se však již nemůžeme déle

zdržovat. V  příští etapě našeho putování vstoupíme do

zázračného světa hub. Objevíme zde neuvěřitelné talen

ty, zarážející schopnosti a  neomezené možnosti. Dozví

me se, že ona tajuplná vláknitá stvoření dokážou téměř

všechno... 28

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ

DOKÁŽE TÉMĚŘ VŠECHNO

Houby jako plánovači provozu,

atomoví technici a lékaři

Radioaktivní uhlík, jímž vědci naočkovali břízu, putoval

půdou a houbovými spoji do sousední douglasky...

Peter Wohlleben

Většina lidí toho o  houbách ví velmi málo. Zároveň se

ale zdá, že většina nebiologů se zajímá více o houby než

o  rostliny. Snad proto, že mnoho houbových plodnic se

nejen dá jíst, ale zčásti jsou považovány za vyhledávanou

lahůdku mimořádné chuti. Možná však důvod fascinace

houbami sahá hlouběji a  je mnohovrstevnatější. V  této

kapitole se ponoříme do zázračného světa hub a poznáme

je jako bezvadně propojené mistry v  přežívání, zákeřné

dravce, geniální plánovače dopravního provozu a vysoce

efektivní specialisty na recyklaci.

Strom a houba: nerozlučná dvojice

Soužití stromů a  hub patří k  největším zázrakům naše

ho světa. A součástí tohoto zázraku jsou i ty nejznámější

z našich jedlých hub: většina z nich je obligátněsymbio

tická, to znamená, že své chutné plodnice mohou tvořit

jen ve spojení s kořeny. Hříbky, lišky a většinu dalšíchpo

choutek bychom tedy bez úzkého sepjetí mezi houbami

a stromy museli škrtnout ze seznamu našich požitků. 29

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ DOKÁŽE TÉMĚŘ VŠECHNO

Jediný strom může vytvářet společenství až se stov

kou různých druhů hub a v rámci jednoho druhus mno

ha různými jednotlivci. Jeden krychlový centimetr půdy

může obsahovat až dvacet kilometrů (!) tenoučkýchhou

bových vláken. Podobně jako neurony lidského mozku

houba prorůstá vším a  vytváří přitom nepředstavitelně

složité předivo. Houby tvoří něco jako mozek vegetace,

jak to formuloval ekobotanik Wolf-Dieter Storl. Řídíin

formační tok mezi rostlinami a  okolním ekosystémem.

Ale i  kořeny jsou výrazem vegetativní inteligence. Pro

střednictvím nesčetných stále se vytvářejících nových

vlasových kořínků si rostliny „prohmatávají“ půdua vní

mají prostředí. Pátrají po molekulách vody, stopových

prvcích a dalších fyziochemických informacích.

Výměnný obchod v podzemí

Vláknití obyvatelé podsvětí, kteří prorůstají mnohemvět

ším objemem půdy, než jak by to dokázal kterýkoli strom,

se rádi podělí: téměř všechny minerály, které shromáž

dí z  půdy, odevzdávají rostlinám, které jsou jakožto fo

tosynteticky aktivní živé organismy závislé na živinách.

Obdarovaní tento dar dychtivě přijímají. Prostřednictvím

svých kořenů by se nikdy k minerálům nedostali takefek

tivně jako mimořádně tenká houbová vlákna se svýmité

měř všemocnými enzymy. Symbióza však znamená nejen

brát, ale i dávat. Rostliny se tak houbám za jejich služby

odvděčují cukrem (většinou glukózou), který prostřed

nictvím fotosyntézy produkují ve velkém množství.Hou

bám může být předáno až dvacet procent toho, co rostlina

vytvoří. A vedle sacharidů dostávají pomocníci v podzemí

od rostlin i vitaminy, respektive jejich předstupně. Neboť

mnoho hub, podobně jako my lidé, si nedokáže vitaminy 30 TAJNÝ IVOT HUB

vytvářet samo. Dnes se má za to, že osídlení soušeprvními suchozemskými rostlinami bylo vlastně možné teprve

díky symbióze mezi rostlinami a  houbami, a  pochybuje

se o tom, že by se takováto nespecifická symbióza vůbec

mohla vyvinout až dodatečně. Stamiliony let z toho mají

užitek obě strany – a s nimi i všechny ostatní živéorganismy. Zdá se tak, že podstatným základním momentem

evoluce není konkurence, ale kooperace, poznání, žespolečně jsme silnější. A  tato spolupráce může přinášet obrovské výsledky!

Překvapivý rekord ze světa hub

Na otázku, který živý organismus je největší na světě,nacházíme nejrůznější odpovědi. Nejtěžším známým zvířetem, které kdy na zemi žilo, je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), známý také jako modrá velryba,

který patří ke kosticovcům (podřád kytovců), a  je tedy

savec. Největší jedinci dosahují impozantní délky 33metrů (tomu by se blížili jen někteří ještěři) a hmotnosti až

200 tun. Tak těžké zvíře může žít jen ve vodě.

Když své hledání rozšíříme na rostliny, pak Stromgenerála Shermana (General Sherman Tree), sekvojovecobrovský (Sequoiadendron giganteum) v  národním parku

Giant Forest of Sequoia v Kalifornii, je ještě mnohemvětší  – především, když vedle jeho „délky“ vezmeme v potaz i  jeho objem: je 83,8 metru vysoký, má objem 1 487

krychlových metrů a hmotnost přes 2 100 tun.Samozřejmě jsou tito giganti vzhledem ke svému věku přes 3 000

let také mnohem starší než kterékoli zvíře.

Pokud bychom ale do hry přibrali ještě i houby, začne

to být doopravdy zajímavé: václavka objevená v roce 2000

v  americkém státě Oregon váží tolik co čtyři (!) dospělé 31

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ DOKÁŽE TÉMĚŘ VŠECHNO

samičky modré velryby, z  nichž každá by měla 150 tun.

Sekvojovec obrovský je sice třikrát tak těžký, zatoprostorové rozměry této houby jsou podstatně větší než velikost

kteréhokoli jiného živého organismu na Zemi: zaujímá

odhadem plochu 880 hektarů, což je více než 1 200fotbalových hřišť!

Podle všeho největší houba Evropy ve Švýcarskémnárodním parku v  blízkosti průsmyku Ofenpass pokrývá plochu 500 × 800 metrů. Tato václavka stará přes tisíc let je zástupcem stejného druhu jako americká rekordmanka.

Pokud jde o velikost, houby tedy zaujímají prvnímísto. Největší stvoření světa však ukazuje své žlutavé kloboučky – své v nejlepším případě asi dvanáct centimetrů velké plodnice – jen na pařezech a oslabených kmenech. Pokud to ale udělá, je to pro vlastníka lesa malér, a Národní park Malheur je také název lesa, ve kterém roste oregonská obří václavka. Armillaria, jak se tento rodváclavek vědecky nazývá, totiž napadá stromy jako parazit a  může způsobit jejich uhynutí. Pak má houba ještě několik let možnost se živit mrtvým dřevem jako saprofyt, který využívá odumřelou organickou hmotu. Pro lesníky a majitele lesů je to protivník, se kterým je obtížné sepouštět do křížku: mohutné tělo z vláken proniká až dometrové hloubky a  odtud páchá své nepravosti. Pomalu se prohlodává lesní půdou od stromu ke stromu, provrtává se zeminou a produkuje stále další černohnědá,milimetrová vlákna, jejichž celkovou délku snad ani nelzeodhadnout. Naše obří houba z Oregonu by mohla být stará přes 2 400 let.

V našich šířkách je václavka obecná nebožlutoprstenná jednou z nejčastějších podzimních hub. Ve slovansky mluvících zemích se označují jako „václavky“, ale i v řadě 32 TAJNÝ IVOT HUB

německy hovořících regionů je tato houba známá jako

Wenzelspilz. Své jméno získala proto, že se každoročně

objevuje často v době kolem 28. září, svátku českéhonárodního světce Václava (Wenzel).

Prehistorické epizody s „lesním mužíčkem“

Houby hrály rozhodující roli už v nejranějších fázíchživota na naší Zemi. Mnoho vědců vychází dokonce z toho,

že byly časy, kdy na naší planetě dominovaly  – třeba po

oné pradávné katastrofě na konci křídy (nejmladšíhoobdobí druhohor) před 65 miliony let, kdy dopad obrovského meteoritu zahalil celou Zemi na několik měsíců

do tmy, takže velká část rostlinných i živočišných druhů

zanikla. Mimo jiné tehdy jak známo vyhynuli dinosauři.

Houbám po této globální katastrofě nastaly rajské časy,

jakkoli to může znít hrůzostrašně. Neboť všude bylyhromady „mrtvol“ a  houby jakožto „destruenti“, rozkladači

organické hmoty, se z toho mohly radovat. Zbytky dřeva

z  odumřelých stromů, mrtvoly zvířat a  vadnoucí zbytky

rostlin pro ně představovaly plné spižírny. Vlnavymírání na hranici křídy a třetihor (označovaná také jako tzv.

„událost K/T“) byla pro houby snad nejproduktivnější dobou vůbec. Sedimenty na Novém Zélandu ukazují,

co se tehdy dělo: jinak hojně se vyskytující pyly na delší dobu vymizely  – zato dnes nacházíme čtyřmilimetrovou vrstvu, která je tvořena výhradně houbovými vlákny

a výtrusy. Teprve postupně se vrátil sluneční svit a s ním

i flóra a fauna.

Obr z pravěku: řasa, lišejník, rostlina, nebo houba?

Dávno před touto dramatickou událostí však na zemi

žili tvorové, se kterými si paleontologové dodnes lámou 33

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ DOKÁŽE TÉMĚŘ VŠECHNO

hlavu. Při cestě zpět v čase bychom svět v době před 420

až 350 miliony let, v takzvaném devonu, asi aninepoznali. Prvními živočichy na souši byli stonožky, bezkřídlý

hmyz a  červi. Obratlovci právě procházeli svým vrcholným vývojem ve vodě, aby se brzy odvážili prvníchkrůčků na pevninu. V devonu začaly souš osídlovat prvnívyšší rostliny  – a  houby jim při tom pomáhaly, neboť ty už

tam byly a dosahovaly ohromných rozměrů.

Z tehdy ještě nízké vegetace vysoko vyčnívalPrototaxites s výškou dva až devět metrů a „průměrem kmene“ až jeden metr. Podle našich současných poznatků to bylnejvyšší a největší suchozemský organismus tehdejší doby.

Tato fosilie je dosud známá jen ze zlomků, což vědcům ztěžuje práci. Podobá se stromovému pařezu  – a  její vědecký název vychází ve skutečnosti z její podobnostis tisem (Taxus). Badatelé dodnes hloubají nad tím, kdo byli příbuzní těchto gigantů. Diskutovalo se již o všemmožném, od hnědých řas přes lišejníky až po rostliny.Nejmodernější interpretace z roku 2007 však Prototaxiteszařazuje mezi houby.

Obrovitý vzrůst houby byl tehdy pravděpodobně umožněn nepřítomností nepřátel, kteří by ji požírali; mohla si nerušeně růst po dlouhou dobu. Zářiví vítězové Ale i houbám, které to nemají tak pohodlné, se často daří neuvěřitelně dobře. Pozoruhodnou formu přežívání si vytvořily Cryptococcus neoformans a  Wangiella dermatitidis: patří k  takzvaným radiotrofním houbám. To, co jiné živé organismy zabíjí, jim naopak obzvláště prospívá. Profesor Arturo Casadevall z Lékařské fakulty Alberta Einsteina v New Yorku vyhodnocoval po havárii reaktoru 34 TAJNÝ IVOT HUB

v Černobylu vzorky materiálu. Ukázalo se, že v troskách

zamořených vysokou radiací nebylo mrtvé úplně všechno. Jakési černé houbě se tam při dávkách radiace, které

by prakticky pro každý jiný živý organismus bylynaprosto smrtelné, zjevně dařilo naprosto skvěle. Ba dokonce

pod vlivem radioaktivity vykazovala zvýšenou míru látkové výměny. Houby, které obsahují jako pigment melanin, zřejmě ve skutečnosti mohou záření využívat jako

zdroj energie. Melanin je načervenalý, hnědý nebo černý pigment, kterému vděčíme za zbarvení kůže, vlasů,

peří nebo očí u  lidí a  živočichů. Houby využívají melanin k  přizpůsobení se extrémním podmínkám prostředí – absorbuje pro ně radioaktivní záření.

Pro půdní vrstvy se zvýšenou radioaktivitou – ale také

ve věčně zmrzlých oblastech Arktidy a Antarktidy – jsou

melanizované houbové hyfy typické. Energie záření se

záhadným způsobem přeměňuje v  chemickou energii,

a  umožňuje tak vznik energeticky bohatých sloučenin.

Ekaterina Dadachova, rovněž výzkumnice z  newyorské

Einsteinovy lékařské fakulty, srovnává působení melaninu s funkcí chlorofylu u rostlin. Melanin prý využívájinou část elektromagnetického spektra, ionizující záření,

a tím podporuje růst hub. Výzkumy však jsou teprve na

počátku. Houby a jejich pigment melanin prozatímzůstávají jednou z nesčetných mykologických hádanek. A těch

je vskutku hodně.

Pouštní houby

Růst hub si spojujeme s  přítomností dostatečné vláhy. V  pouštích bychom proto jejich výskyt neočekávali – a přesto se právě v takovýchto extrémních životních

podmínkách ukazuje, jaký potenciál přežití se v houbách 35

FASCINUJÍCÍ ŽIVOT V PODZEMÍ DOKÁŽE TÉMĚŘ VŠECHNO

skrývá. Jak v horkých a suchých pouštích, tak v ledových

pustinách Arktidy a Antarktidy vzdorují houby těmnejnepříznivějším podmínkám. A  i  když je prostředí slané,

kyselé, obsahuje metan, je vysoce toxické nebo jakkolijinak „neobyvatelné“, prakticky ve všech můžeme najítextremofily, tedy živé organismy, které se specializují právě

na takovéto niky.

To může vést k  zajímavým jevům. Ve středoasijské poušti Karakum, která pokrývá téměř celou plochu Turkmenistánu a kde během roku zřídkakdy naprší více než 150 mililitrů vody na čtvereční kilometr, v  květnu 1976 během krátké doby spadl prakticky celý roční úhrn srážek. Krátce nato spousta Turkmenů začala trávit volný čas hledáním hub v poušti. Typickým druhem v tomto prostředí je nožník paličkovitý (Podaxis pistillaris), příbuzný žampionu, který se podobá hnojníku obecnému. A také samotné žampiony zaplavily tehdy poušťv neobyčejném množství a velikostech – některé vážily až půl kila.

Vysloveně termofilní, tedy teplomilné druhy, které se cítí dobře teprve v  teplotách mezi 20 až více než 50  °C, nejsou mezi houbami příliš početné [3]. Existují však a  jejich zvláštní nadání často prozrazují už jejich názvy: Talaromyces thermophilus, Thermoascus auranticus nebo Chaetomium thermophile. K  rekordmanům patří Thermomyces lanuginosus, kterému se daří ještě při 62  °C. Také mnoho extremofilních pouštních rostlin se druží s  houbami. Se svými houbovými partnery mohou období největšího sucha a  horka přestát lépe než bez nich. A  také v  geotermálních půdách jako v  národním parku Yellowstone žijí houby a umožňují přežití některýmrostlinám. V roce 1999 izolovali badatelé z půdy teplé 70 °C šestnáct druhů hub, které poté při teplotách kolem 55 °C 36 TAJNÝ IVOT HUB

začaly nádherně růst. Trávě Dicanthelium lanuginosum se

daří v tomto prostředí při stálé půdní teplotě kolem 55 °C

a více. Žije v ní endosymbiotická houba, která jí k tomu

pomáhá. I pro extrémní životní podmínky platí: společně

jsme silnější.

Každý z nás je biotopem?

Houby jsou všudypřítomné, a to nejen v našem životním

prostředí, ale i  na nás samotných. Tomu se dá sotva zabránit, neboť je běžně vdechujeme a  přijímáme s potravou. Houby jsou do určité míry součástí nás samých – jen

by neměly nikdy mít navrch. Podle současného stavuvědeckého poznání ale na každou z průměrně asi 30bilionů buněk lidského těla připadá v  průměru jeden „cizí“

organismus. Jsme tedy  – jako každý vyšší živý organismus  – jakousi zoologickou, botanickou a  mykologickou

zahradou. V  ústní dutině plave mírumilovná améba Entamoeba gingivalis, napsal časopis Der Spiegel v  jednom

článku, v  pórech obličeje se daří neškodnému roztoči Demodex folliculorum. A také pijavice a mouchy, všia komáři, houby, prvoci, viry, štěnice, červi, klíšťata se cítí dobře ve

dvounohém biotopu.

To ale není všechno: Jen na pokožce o  ploše asi dva

čtvereční metry žije tolik mikrobů jako lidí na Zemi.

S  1  000  000 000 000 (slovy: bilionem) živých organismů

v  jednom gramu střevního obsahu patří lidské tlusté střevo k místům s největší hustotou obyvatel na planetě vůbec.

Každý z nás je biotopem pro biliony organismů, které

v tom nejlepším případě žijí v harmonii. Jsme něco jako

superorganismy, které mohou žít jen díky tomu, že nesčetní malí pomáhají jednomu velkému. A ve všem tom

dění hrají houby rozhodující roli

[4] – bez nich by jejich




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist