načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Tajný náčelník -- Rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie - Myron Stolaroff

Tajný náčelník -- Rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie
-16%
sleva

Kniha: Tajný náčelník -- Rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie
Autor:

Nečekaný objev psychedelických účinků LSD se v 50. letech 20. stol. stal vědeckou senzací. Nikdy předtím se žádná chemická látka nestala takovým příslibem pro tolik oblastí ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  198 Kč 166
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DHARMAGAIA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 26.09.2017
Počet stran: 147
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: přeložil Michal Strenk
Jazyk: česky
Vazba: kniha, brožovaná vazba
Doporučená novinka pro týden: 2017-39
ISBN: 978-80-7436-082-4
EAN: 9788074360824
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nečekaný objev psychedelických účinků LSD se v 50. letech 20. stol. stal vědeckou senzací. Nikdy předtím se žádná chemická látka nestala takovým příslibem pro tolik oblastí lidských zájmů. Politicky motivovaný zákaz psychedelik ve druhé polovině 60. let však znamenal konec všech výzkumů, přičemž toto rozhodnutí úřadů zmařilo pravděpodobně největší příležitost v dějinách medicíny, psychiatrie, psychologie a dalších oborů. Teprve v současné době se znovu rozebíhá oficiální testování LSD, MDMA ad. substancí v terapii psychických a psychosomatických poruch.
Během padesáti let úředních restrikcí však i nadále probíhala neoficiální terapie, vedená odborníky, jako byl "Tajný náčelník". Tento rozhovor přináší shrnutí jeho zásadních dlouholetých zkušeností s přípravou a vedením individuálních i skupinových psychedelických sezení a rovněž jasně ukazuje další možnosti osobnostního rozvoje člověka.
"V tehdejší ilegalitě bylo nemyslitelné seznámit veřejnost s pozoruhodnými výsledky jeho práce. Je proto chvályhodné, že dnes, devět let po jeho smrti, se jeden z jeho přátel rozhodl zveřejnit podrobnosti o metodologii tohoto neohroženého psychologa. Výsledky jeho práce představují pádný argument v současné diskusi lékařských kruhů, zda opět povolit používání psychedelik v psychoterapeutické praxi." - Albert Hofmann (Předmluva)
"Jákob tedy zvážil všechna pro a proti a rozhodl se vzepřít zákonu, pokračovat ve své práci s psychedeliky a přijmout osobní zodpovědnost za svoji činnost. Obstál u své "rodiny", přátel a klientů, jejichž životy od základů změnil. Všichni na něj dnes vzpomínají s velkou láskou a vděčností. Zbývá počkat, jak ho posoudí dějiny. Je bezesporu rozumné dbát na zákony, je-li naším hlavním zájmem osobní bezpečí a pohodlí. Dějiny však ve zpětném pohledu nezřídka hodnotí daleko výše jednotlivce porušující sporné zákony své doby díky prozíravosti a vysokým morálním zásadám než lidi, kteří tyto zákony vydali." - Stanislav Grof (Prolog) (rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Tajný náčelník -- Rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poděkování

Prolog (Stanislav Grof)

Pocta Jákobovi (Ann Shulginová)

Předmluva (Albert Hofmann)

Úvod

I. Začátky

II. Výběr a příprava

III. Individuální sezení

IV. Skupinové sezení

V. Substance a dávky

VI. Výsledky

Závěr

Epilog. Poslední trip: pokojný závěr pro Jákoba (Alexander T. Shulgin)

Dodatek I. Osobní zkušenosti

Dodatek II. Zdroje a další literatura

Prolog (Stanislav Grof)

Po vydání první klinické studie o LSD od Waltera A. Stolla v roce 1947

se stal nečekaný objev Alberta Hofmanna o psychedelických účincích

této substance senzací ve světě vědy. Nikdy předtím se žádná

chemická látka nestala takovým příslibem pro tolik oblastí lidských

zájmů.

Pro neurofarmakologii a neurofyziologii znamenal objev LSD začátek

zlaté éry výzkumu, který mohl vyřešit mnohé nejasnosti týkající se

složitých biochemických procesů podmiňujících činnost mozku.

Experimentální psychiatrie považovala tuto substanci za ojedinělý

prostředek k vytvoření laboratorního modelu přirozeně se

vyskytujících psychóz, zvláště pak schizofrenie. Těšila se nadějí, že

LSD umožní nahlédnout do povahy těchto záhadných psychických

poruch a nalézt nové cesty k jejich léčení.

LSD bylo rovněž doporučováno jako pozoruhodná učební pomůcka,

která umožní klinickým psychiatrům a psychologům strávit několik

hodin ve světě jejich pacientů. Mohli jim tak lépe porozumět,

komunikovat s nimi a zvýšit svoji schopnost pomoci jim.


První experimenty ukázaly, že LSD může být mocným nástrojem,

který umožní prohloubit a urychlit psychoterapeutický proces.

Rozšířilo možnosti použití psychoterapie na alkoholiky, drogově

závislé a recidivisty, což jsou obzvlášť problematické skupiny

pacientů.

Mimořádně cenné a slibné bylo počáteční úsilí používat psychoterapii

s LSD u pacientů s rakovinou. Tyto studie ukázaly, že LSD dokáže

zmírnit úpornou bolest dokonce i u pacientů, kteří nereagují na

podávání narkotik. U značné části těchto pacientů bylo rovněž možné

zmírnit nebo dokonce odstranit strach ze smrti, zvýšit kvalitu jejich

života a pozitivně proměnit zkušenost umírání.

Historikům a kritikům umění poskytly experimenty s LSD nebývalý

vhled do psychologie a psychopatologie umění, zvláště pak různých

moderních uměleckých směrů, ale také výtvarného umění původních

kultur.

Duchovní zážitky pozorované během sezení s LSD přinášely zcela

novou úroveň porozumění celé řadě jevů z oblasti náboženství včetně

šamanismu, iniciačních obřadů, dávných mystérií smrti

a znovuzrození, duchovních filozofií Východu a mystických tradicí

celého světa.

Všechno nasvědčovalo tomu, že výzkum LSD naplní tyto naděje

a očekávání, když jej náhle přerušilo nekontrolované experimentování

mladé generace a následná represivní opatření právní, administrativní

a politické povahy.

Problémy související s takovým vývojem – neúměrně zveličené

senzacechtivými novináři – ovšem nebyly jediným důvodem, proč

západní kultura odmítla LSD a ostatní psychedelika. Výrazně se na

tom podílel také postoj současné západní společnosti k mimořádným

stavům vědomí.

Všechny dávné společnosti si těchto stavů hluboce vážily a věnovaly

mnoho času a energie k vytvoření bezpečných a účinných způsobů,

jak je navodit. Příslušníci těchto společenských skupin měli možnost


opakovaně zažívat mimořádné stavy vědomí v různých posvátných

a světských kontextech.

Díky své schopnosti umožnit experimentální přístup do posvátných

rozměrů existence a do světa archetypálních říší a bytostí

představovaly mimořádné stavy vědomí hlavní prostředek rituálního

a duchovního života v době před průmyslovou revolucí. Hrály rovněž

zásadní úlohu v diagnostice a léčení různých poruch a používaly se

k rozvíjení intuice a mimosmyslového vnímání.

Industriální společnost naopak mimořádné stavy patologizovala,

vyvinula účinné prostředky k jejich potlačení v případech, kdy se

vyskytují spontánně, a odvrhla nebo dokonce postavila mimo zákon

kontexty a nástroje, používané k jejich navození. Západní kultura tak

byla v důsledku své naivity a neznalosti mimořádných stavů vědomí

zcela nepřipravená přijmout pozoruhodné vlastnosti psychedelik.

Náhlý vpád dionýských prvků z hlubin nevědomí a výšin nadvědomí

představoval příliš velkou hrozbu puritánským hodnotám naší

společnosti. Iracionální a rozum přesahující povaha psychedelických

zážitků navíc vážně zpochybnila samotné základy světonázoru

západní materialistické vědy. Existenci a povahu těchto zážitků nebylo

možné vysvětlit v kontextu převládajících teorií. Psychedelická

zkušenost podkopala metafyzické předpoklady, na nichž je založená

západní kultura.

Pro většinu psychiatrů a psychologů znamenala psychoterapie

disciplinované rozhovory nebo práci s volnou asociací. Měli dojem, že

silné emoce a dramatické fyzické projevy vyskytující se během

psychedelických sezení až příliš připomínají to, co byli zvyklí

považovat za psychopatologii. Nedokázali si představit, že takové

stavy by mohly být léčivé nebo transformující, a se značnou

nedůvěrou vnímali zprávy o mimořádné úspěšnosti psychedelické

psychoterapie.

Mnoha jevům, které se vyskytovaly během psychedelických sezení,

nebylo možné rozumět v kontextu teorií převažujících v akademickém

myšlení. Možnosti znovuprožití vlastního porodu nebo zážitků

z embryonálního života, získání přesných informací z kolektivního


nevědomí, prožití archetypálních realit a karmických vzpomínek či

vnímání vzdálených událostí v mimotělesných stavech byly jednoduše

příliš fantastické na to, aby jim běžný odborník uvěřil.

Ti z nás, kdo měli možnost pracovat s psychedeliky a byli ochotní

zásadně změnit teoretické chápání psýché a praktický postup terapie,

však byli schopni vidět a ocenit obrovské možnosti psychedelik jako

terapeutických nástrojů a substancí mimořádné heuristické hodnoty.

V jedné ze svých starších knih jsem napsal, že potenciální význam

LSD a dalších psychedelik pro psychiatrii a psychologii lze srovnat

s přínosem mikroskopu pro biologii a medicínu nebo dalekohledu pro

astronomii. Mé pozdější zkušenosti s psychedeliky můj původní dojem

pouze potvrdily. Tyto substance působí jako jakési zesilovače, které

zvyšují energetickou úroveň v psýché a zpřístupňují hluboké

nevědomé procesy k vědomému zpracování.

Tato ojedinělá vlastnost psychedelik umožňuje zkoumat psychologické

spodní proudy, které řídí naši zkušenost a chování, a to do hloubky,

jaké nelze dosáhnout žádnou jinou metodou nebo nástrojem současné

vědy. Psychedelika kromě toho poskytují nebývalé možnosti k léčení

emocionálních a psychosomatických poruch, k pozitivní transformaci

osobnosti a vývoji vědomí.

Takové mocné nástroje s sebou pochopitelně přinášejí větší

potenciální rizika než konzervativní a mnohem méně účinné

prostředky, jaké dnes přijímá a používá tradiční psychiatrie, například

verbální psychoterapie nebo podávání uklidňujících prostředků.

Výzkum však ukázal, že tato rizika lze snížit na minimum odpovědným

používáním psychedelik a důkladnou pozorností

věnovanou setu a settingu.

Právní a administrativní opatření proti psychedelikům nezabránila

v soukromém experimentování, ale podařilo se jim ukončit legitimní

vědecký výzkum těchto substancí. Odborníci, kteří měli možnost

zkoumat pozoruhodné možnosti psychedelik, tento krok vnímali jako

smutnou ztrátu pro psychiatrii, psychologii a psychoterapii.


Takový politováníhodný vývoj událostí zmařil pravděpodobně největší

příležitost v dějinách těchto disciplín. Kdyby bylo možné vyhnout se

takové zbytečné masové hysterii a pokračovat v odpovědném

výzkumu psychedelik, tyto látky se mohly stát nástrojem, jenž by

umožnil zásadně přehodnotit teorii a praxi psychiatrie. Tento výzkum

by přinesl nové pojetí psýché a vědomí, které by se tak stalo nedílnou

součástí nového vědeckého paradigmatu 21. století.

Většina lidí zabývajících se výzkumem LSD jen s nechutí přijala

právní a politická opatření proti psychedelikům a zdráhavě se vrátila

k zavedeným terapeutickým postupům. Někteří se pokusili vyvinout

jiné metody k navození mimořádných stavů vědomí, jejichž spektrum

zážitků a léčebný potenciál byly srovnatelné se stavy

vyvolanými psychedeliky. Existovali však rovněž lidé jako „tajný

náčelník“ Jákob, kteří tato právní opatření odmítli jako iracionální,

neoprávněná, či dokonce protiústavní.

Tito výzkumníci si byli vědomi mimořádného přínosu LSD terapie pro

své klienty a rozhodli se, že nejsou ochotni obětovat blaho těchto lidí

vědecky neopodstatněným zákonům. Kromě terapeutické hodnoty

psychedelik si rovněž uvědomovali entheogenický potenciál těchto

substancí, tj. jejich schopnost navodit hluboké duchovní zážitky. Proto

nepovažovali svoji práci s LSD pouze za terapeutickou praxi, ale také

za spirituální činnost v tom nejlepším slova smyslu. Z tohoto zorného

úhlu byla právní opatření proti psychedelikům nejen zcela

neopodstatněná a chybná, ale představovala navíc i omezení

základních náboženských svobod.

Jákob tedy zvážil všechna pro a proti a rozhodl se vzepřít zákonu,

pokračovat ve své práci s psychedeliky a přijmout osobní

zodpovědnost za svoji činnost. Obstál u své „rodiny“, přátel a klientů,

jejichž životy od základů změnil. Všichni na něj dnes vzpomínají

s velkou láskou a vděčností. Zbývá počkat, jak ho posoudí dějiny. Je

bezesporu rozumné dbát na zákony, je-li naším hlavním zájmem

osobní bezpečí a pohodlí. Dějiny však ve zpětném pohledu nezřídka

hodnotí daleko výše jednotlivce porušující sporné zákony své doby

díky prozíravosti a vysokým morálním zásadám než lidi, kteří tyto

zákony vydali.


Stanislav Grof, M. D.

Mill Valley, Kalifornie

Pocta Jákobovi (Ann Shulginová)

Jákoba, muže, jenž je ústřední postavou Tajného náčelníka a jemuž

jsem v knize PIHKAL dala jméno Adam Fisher – jsem poznala

počátkem roku 1980, krátce po svém seznámení se Sašou Shulginem.

Saša mi vyprávěl o pozoruhodném psychologovi, který dlouhá léta

provází pečlivě zvolené klienty psychedelickým sezením. Na počátku

70. let se tento postarší muž rozhodl zanechat klinické praxe. Jedna

chemička, Sašova blízká přítelkyně, v té době právě objevila látku,

která ležela takříkajíc v šuplíku jedné německé chemické společnosti

od své syntézy v roce 1912. Vyzkoušela ji a popsala její zajímavé

účinky Sašovi, jenž se zavřel do vlastní laboratoře, vyrobil tuto látku –

byl to 3,4-methylendioxymetamfetamin neboli MDMA – a vyzkoušel

její účinky na sobě. Zavolal Jákobovi a pověděl mu o nové substanci,

která by ho mohla zajímat, a zanedlouho ji přinesl do malého

Jákobova bytu.

Zbytek už je, jak se říká, historie. Jákobovi učarovaly účinky MDMA na

sobě a jeho pacientech natolik, že se rozhodl odložit odchod do

důchodu. Několik let pak jezdil po Spojených státech a v tichosti

seznamoval skupiny psychoterapeutů s použitím MDMA

v psychoterapii. Čas od času se vypravil do Evropy, aby v této práci

pokračoval i mezi evropskými psychology a psychiatry. Vždy trval na

tom, aby každý terapeut tuto magickou substanci vyzkoušel nejprve

sám na sobě, než ji bude používat ve své praxi. To se stalo pravidlem,

kdykoliv chtějí léčitelé používat MDMA (což mimochodem není

psychedelická látka) nebo kterékoliv skutečné psychedelikum.

Terapeuti musí poznat účinky takových substancí sami na sobě, než

je podají někomu jinému.

U Jákobova hrobu jsem se zeptala jedné jeho dávné přítelkyně, zda

tuší, kolik lidí mohl za ta léta zasvětit do používání psychedelik.


„Tipnula bych si tak kolem čtyř tisíc,“ zněla její odpověď. Na

sedmdesátiletého muže to je pozoruhodné.

Jákob byl ztělesněním toho, jak si člověk představuje dědečka. Měl

řídnoucí, stříbřitě vlasy. V jeho mírně kulatém obličeji ta léta

zanechala nesmazatelný důkaz o jeho laskavosti a humoru. Stačil

jediný pohled, abyste se přesvědčili o jeho schopnosti naslouchat

a vcítit se do druhého. Byl schopen se rozhněvat a použít tvrdá slova,

ale ta byla určena jenom několika málo lidem. Zloba ho asi jako

většinu z nás zneklidňovala, ale když jsem ho poprvé a naposledy

slyšela hovořit s naprostým znechucením, mluvil o lidech s hraniční

poruchou osobností. Domnívám se, že měl během práce klinického

psychologa špatnou zkušenost alespoň s jedním takovým člověkem.

Když jsem jako mladé děvče poprvé slyšela a četla o psychologii,

nejhorší možnou diagnózou bývalo cosi, čemu se říkalo „zaostalá

osobnost“. Řada z nás by dala raději přednost paranoidní schizofrenii!

Paranoia a/nebo schizofrenie mohla mít alespoň nádech tragédie, ale

„zaostalá osobnost“? Naprostá hrůza. Dnes je nejobávanější

diagnózou (hovoříme-li o pacientech, kteří nejsou násilní a psychotičtí)

právě „hraniční osobnost“. Podle Jákoba se takoví pacienti obvykle

snaží vtáhnout terapeuta do svého světa místo toho, aby využili

jakékoliv pomoci, kterou jim terapeut nabízí. Netouží po vyléčení, ale

snaží se přimět terapeuta, aby jim dělal společnost, jakmile se necítí

dobře. Jsou nesmírně manipulativní a jsou-li konfrontováni přímo,

mohou se chovat pomstychtivě a destruktivně. Když jsem Jákoba

poznala, ještě jsem se nevěnovala psychedelické terapii a nechápala

jsem úplně, jaké pacienty má na mysli. Oficiální definice takové

nešťastné duše by zněla nejspíš „reptal odmítající pomoc“. Když jsem

se několik let poté začala učit, jak provádět terapii s MDMA

a psychedeliky, narazila jsem na dva případy toho, před čím mě Jákob

varoval. Nakonec jsem pochopila alergii mého drahého přítele na

takové lidi, ačkoliv jsem se nikdy nespálila natolik, abych vůči nim

pociťovala takovou nevraživost jako Jákob.

Jákob nebyl žádný génius, ale patřil k lidem, od nichž jsem se naučila

nejvíc o tom, čemu se říká „moudrost“, protože ji měl. Ze situace,

která by v komkoliv jiném za normálních okolností vyvolala zoufalství


a úzkost, dokázal vytvořit neobyčejně příjemnou duchovní lekci,

kořeněnou velkým smyslem pro humor a radostí.

Pokud jste položili Jákobovi nějakou smysluplnou otázku, obvykle vám

poskytl co možná nejvíc informací co nejméně slovy. Naučil se

neomlouvat se za to, že dělá chyby. Vlastně jsem nezažila, že by se

někdy omlouval za to, jaký je; byl se sebou spokojen a smířen, což je

bezpochyby jedna z vlastností dobrého léčitele.

V knize PIHKAL jsem popsala, jak mi Jákob před lety pomohl projít

zvláštním a mimořádným týdnem změny vědomí. „Procházíš

procesem,“ řekl mi tehdy. „Hlavně se tomu nebraň.“ Jeho slova mi

pomohla nalézt své místo a umožnila mi vnímat celou zkušenost jako

příležitost k učení a růstu.

Mnoha z nás přišla nepochopitelná skutečnost, že Jákob byl

jako mladý muž v armádě a miloval ji. S pobavením vnímal údiv

mnoha svých přátel, kteří nedokázali pochopit, jak mohl hluboce

přesvědčený psychedelický průvodce a terapeut považovat svoji

vojenskou službu za přínosnou a radostnou zkušenost. Většina z nás

si nakonec uvědomila, že problém spočívá v našich předsudcích

a projekcích, nikoliv v Jákobově přijetí obou světů. Jednou jsem se ho

zeptala, zda má podle jeho názoru náš druh nějakou naději na přežití,

vezmeme-li v úvahu zjevné rozhodnutí mnoha z nás otrávit životní

prostředí a zničit jeden druhého. „Myslím, že přežijeme,“ odpověděl

s úsměvem. „Lidstvo má zvláštní schopnost zmobilizovat všechny síly,

když jde do tuhého. Možná nepřežijeme všichni, ale ani v nejmenším

nepochybuji o tom, že jako druh přežijeme. Už se to stalo tolikrát

a stane se to znovu.“

Jákob nám chybí. Otřepaná fráze „Je to pro mě čest, že jsem ho

znala“ v jeho případě platí pro Sašu, pro mě a všechny jeho přátele.

Nemohu mu odpustit jenom to, že jsem se nedověděla včas, když

odcházel z této úrovně, z této reality, kterou s námi sdílel. Nebyla

jsem u jeho lůžka, a kdykoliv na to pomyslím, přepadne mě smutek.

Jednou budu schopná dát mu svolení – ze svého srdce – odejít, ale

zatím to nedokážu.


Ann Shulginová

Lafayette, Kalifornie

Předmluva (Albert Hofmann)

Málokterý vědní obor je tak konzervativní a svázaný tradicí jako

medicína. Kdykoliv se objeví nějaká nová léčebná metoda nebo

pozoruhodný lék, kromě nadšeného přijetí odbornými kruhy vyvolá

také odpor, který je do té míry emocionální a silný, nakolik je tato

novinka významná a převratná. Jako příklad bychom mohli uvést

hypnózu, která byla považována za nebezpečné šarlatánství, takže ji

medicína přijala až po více než stu letech.

V poslední době vyvolala vášnivou polemiku v odborných kruzích

a sdělovacích prostředcích nová skupina psychoaktivních látek, které

vešly ve známost pod různým označením: halucinogeny,

psychotomimetika, psychedelika či entheogeny. Jedná se

o substance, které mohou zásadním způsobem ovlivnit lidské vědomí.

To také vysvětluje nezřídka bouřlivý tón diskusí o „psychedelikách“,

jak dnes bývají tyto substance nejčastěji nazývány, neboť hovoříme

o skutečném vnitřním jádru našeho lidství, našeho vědomí.

Lze celkem snadno dojít k závěru, že psychedelika se mohla stát

běžnou součástí lékařské praxe, protože představují aktivní principy

různých posvátných medicín, které po tisíciletí hrály důležitou úlohu

v mnoha kulturách, a dokonce i dnes je některé přírodní národy

s prospěchem používají ve společenské oblasti a medicíně.

Kdybychom se od samotného začátku vrátili k těmto archaickým

zkušenostem, dokázali bychom se vyhnout zneužití a nesprávnému

používání těchto nesmírně účinných psychofarmak. Ta by dnes nebyla

zakázaná, ale naopak by se stala cennými prostředky v současném

lékařství.

Mezi zmíněné substance patří především meskalin, aktivní složka

jistého druhu mexického kaktusu, který indiáni nazývají peyotl, dále to

jsou psilocybin, aktivní složka mexických „kouzelných hub“

zvaných teonanácatl, a LSD (Lysergsäure diäthylamid neboli


diethylamid kyseliny lysergové), které je příbuzné hydroxyethylamidu

kyseliny lysergové, aktivní složce staré indiánské posvátné

medicíny ololiuhqui.

Všechny tyto substance jsou začleněné do kmenových kultur

a používají se jako „kouzelné medicíny“ v rámci náboženských

obřadů. V rukou šamanů nebo duchovních léčitelů přinášejí užitek.

Pro indiány jsou posvátné a jejich zneužití nebo znesvěcení prý

bohové trestají šílenstvím nebo smrtí.

Mezinárodní výzkum těchto substancí – zvláště v oblasti psychiatrie,

pokud jde o jejich použití coby farmakologických pomocných

prostředků v psychoanalýze a psychoterapii – začal krátce po objevu

nejúčinnějšího psychedelika, tj. LSD, v roce 1943. Kromě nadšeného

přijetí pozoruhodných výsledků práce s LSD a dalšími psychedeliky se

objevila značná nedůvěra v konzervativních kruzích, především

v těch, které odmítaly použití farmak v léčebném procesu.

Velice slibné použití psychedelik v psychiatrii a psychologii definitivně

skončilo v polovině šedesátých let, kdy byla tato nová skupina léčiv

postavena mimo zákon. Zároveň byla zakázána jejich výroba, držení

a použití. Údajným důvodem tohoto zákazu byly případy neštěstí,

které byly důsledkem lehkovážného, nekontrolovaného použití

psychedelik. Tvrdá prohibiční opatření však byla namířena zvláště

proti mladým lidem, hippies a všem, kdo byli proti vládnoucí třídě

a válce ve Vietnamu a jejichž „kultovní drogou“ bylo především LSD.

Lékařské používání psychedelik bylo oficiálně zakázáno a další

výzkum v této oblasti byl zastaven, ačkoliv jejich spotřeba na drogové

scéně trvala dál. Tato nesmyslná situace trvá víceméně dodnes.[1]

Terapeuti se v případě používání psychedelik vystavovali trestnímu

stíhání.

Patrně jedním z mála terapeutů, kteří pokračovali v používání

psychedelik, byl psycholog, který v této knize vystupuje pod jménem

„Jákob“, nazývaný též „Tajný náčelník“.[2]

Jákob dosáhl vynikajících výsledků speciálně vyvinutými metodami

použití psychedelik. Uvědomil si, že tato terapeutická metoda by


neměla být upírána nemocným lidem. Svůj etický závazek pomáhat

lidem jako terapeut kladl mnohem výš než dodržování pochybného

oficiálního zákazu.

V tehdejší ilegalitě bylo nemyslitelné seznámit veřejnost s

pozoruhodnými výsledky jeho práce. Je proto chvályhodné, že dnes,

devět let po jeho smrti, se jeden z jeho přátel rozhodl zveřejnit

podrobnosti o metodologii tohoto neohroženého psychologa. Výsledky

jeho práce představují pádný argument v současné diskusi lékařských

kruhů, zda opět povolit používání psychedelik v psychoterapeutické

praxi.

Albert Hofmann, Ph.D.

Rittimatte, Švýcarsko




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist