načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajné lásky českých kralů a královen - Jan Bauer

Tajné lásky českých kralů a královen

Elektronická kniha: Tajné lásky českých kralů a královen
Autor: Jan Bauer

- Víte, že o první rozvod v českých dějinách se postaral král Přemysl Otakar I., který zapudil manželku Adlétu Míšeňskou a vzal si mladičkou princeznou Konstancii? Anebo to, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 225
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Frýdek-Místek, Alpress, 2011
ISBN: 978-80-736-2957-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Víte, že o první rozvod v českých dějinách se postaral král Přemysl Otakar I., který zapudil manželku Adlétu Míšeňskou a vzal si mladičkou princeznou Konstancii? Anebo to, že Barbora Celská, druhá choť císaře a krále Zikmunda Lucemburského, prý byla doslova posedlá sexem? Jsou to pomluvy, nebo čistá pravda? Autor nám dá nahlédnout do života našich králů a královen a prozradí, jaký měli vztah k druhému pohlaví.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Bauer - další tituly autora:
S cejchem vraha -- Mordy v časech císaře Rudolfa II. S cejchem vraha
Jsi můj král - V tajných službách otce vlasti Jsi můj král
Hrad mrtvých - Případy královského soudce Melichara Hrad mrtvých
O trůn i o život - V tajných službách Otce vlasti O trůn i o život
Král má starosti Král má starosti
Tajemná alchymistka - Mordy v časech císaře Rudolfa II. Tajemná alchymistka
 
K elektronické knize "Tajné lásky českých kralů a královen" doporučujeme také:
 (e-book)
Zdeněk Svěrák – NOVÉ POVÍDKY Zdeněk Svěrák – NOVÉ POVÍDKY
 (e-book)
České princezny na evropských trůnech České princezny na evropských trůnech
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

tajne lasky ces kralu a kraloven titulka.qxp 20.10.2011 11:14 Page 1 (Bla


Copyright © Jan Bauer, 2011

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Jan Bauer, 2011

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2011

www.alpress.cz

shop@alpress.cz

První elektronické vydání

ISBN 978-80-7543-269-8 (pdf )


ÚVOD


Dnešní čtenář, zhýčkaný četbou bulvárních novin či sledo

váním televizních pořadů o životě celebrit, nad dávnou his

torií povětšinou ohrnuje nos. Co je mu do někdejších králů

a královen, princů a princezen, vždyť o nich ví pramálo

a podle toho, co si o nich pamatuje ještě ze školního děje

pisu, mu navíc připadají jako tuze nudní patroni? Možná ve

Francii, kde panovník už jaksi z povinnosti měl vedle zá

konné choti i nejméně jednu milenku, to mohlo být pestřejší,

ale u nás v zemích Koruny české? Dejte pokoj! Tady králové

raději válčili, než milovali, vždyť hned tři z nich zahynuli na

bojišti a jednoho zapíchli, když táhl do války. Kdyby raději

seděli doma a dopřávali si plnými doušky lásku, nic tak ošk

livého by se jim určitě nestalo.

A co královny a princezny? Ani ty nedopadají o mnoho

lépe. Vždyť jedna královská dcera raději odešla do kláštera, než aby se vdala. A že se o ni ucházeli lecjací významní po

tentáti! Po mnoha staletích ji sice prohlásili za svatou, jenže

to už jí asi nebylo moc platné, že? Jiné urozené dámy se pro

stě musely provdat za urozené pány, které jim vybrali jejich

urození rodiče. Na to, zda je to smrkáč, který by měl ještě

dřepět ve školní lavici, nebo vrásčitý stařec nad hrobem, se

příliš nekoukalo. Hlavně aby měl příslušný původ a k tomu

také příslušný majetek a politickou prestiž! O nějaké lásce si

mohli nechat leda zdát.

Možná že lid prostý a poddaný to měl o něco snazší, však

ne nadarmo se říkává, že blaze tomu, kdo nic nemá, jenže

koho by zase zajímaly milostné eskapády nějakých chu

dáků? I kdyby byly sebedivočejší, ve starobylých kronikách se o nich mnoho nepíše. Letopisce zajímali jen lidé urození

a mocní, tedy především knížata a králové. O těch nám při

tom zanechali svědectví často až příliš přikrášlená, k čemuž

ostatně měli dost pádných důvodů. Vždyť právě knížata

a králové jim dávali na pergamen a na inkoust! Běda, kdyby

o nich napsali něco poťouchlého, nebo dokonce mírně kritického! Ostatně je to tak správně. Proč by měl nějaký pisálek veřejně pomlouvat svého chlebodárce? Na takové vymoženosti přišla až dnešní internetová doba.

Tato kniha, kterou jste ve své bezbřehé laskavosti, milí

čtenáři, ráčili otevřít, slibuje už ve svém názvu tajné lásky

českých králů a královen. Jenže jak se jich dopátráme, když

o nich kronikáři buď z pochopitelné opatrnosti pomlčeli,

nebo se prostě žádné nekonaly? Láska, nebo dokonce tajná

láska? Vždyť královny musely především rodit děti, tedy

zejména chlapce, dědice trůnu, a králové zase lámat meče

a hájit vlastní nebo dobývat jiné království. Na nějaké tajné

zálety nikomu z nich dost dobře nezbýval čas. Přesto se

pokusím dokázat, že ti dávní panovníci a panovnice se od

dnešních celebrit zase až tolik nelišili, že to byli lidé z masa

a kostí a že jim hormony fungovaly zcela normálně.

Vždyť staří Čechové rozhodně neměli v lásce žádné zá

brany. Dokonce sám svatý Václav, kníže nadmíru zbožný, měl prý s jakousi konkubínou syna Zbraslava. Další český

patron, druhý pražský biskup svatý Vojtěch, raději z Čech

dobrovolně emigroval, protože mu vadilo, že u nás tehdy

„po třech míval manželkách ten a po čtyřech onen, žena pak

též se s jediným manželem nespokojila, nýbrž střídavě smil

nila s tím a hned zase s oním“. Tak to alespoň vysvětluje sva

tovojtěšská legenda.

Zajímavé svědectví nám v tomto ohledu zanechal maur

ský Žid Ibrahím ibn Jákúb, mimochodem autor nejstaršího

popisu Prahy. O západních Slovanech totiž doslova praví:

„Ženy jejich, jednou vdané, necizoloží, avšak jestliže dívka některá zamiluje se do muže, bez rozpaků za ním chodí ukojit svůj chtíč. Kdo pojme sobě za manželku dívku a zjistí, že pannou zůstala... řekne jí: ,Kdyby cokoli dobré v tobě bylo... bezpochyby by se našel někdo, kdo by si tvé panenství již vzal.‘ Poté ženu zapudí.“

Pojďme nyní nahlédnout do historie hodně vzdálené, do doby prvních knížat rodu Přemyslova. Nemyslím těch bájných, o nichž náš nejstarší kronikář Kosmas píše, že „jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž“. Spíš bych se poohlédl po těch českých panovnících, o nichž máme přece jen trochu důvěryhodnější zprávy. Což takový kníže Oldřich, který se se svou družinou jednou vracel z lovu a kdesi u studánky spatřil pradlenku tak půvabnou, že ji hned musel mít? No, knížeti se těžko odporuje, a tak ta vesnická kráska na jeho nemravné návrhy raději kývla. Jestli jeho horoucí lásku opětovala, o tom dochované prameny mlčí. V každém případě mu zplodila syna jménem Břetislav, který pak po otci usedl na knížecí stolec. Maminka venkovská pradlena mu asi tehdy jako panovníkovi kazila jeho kádrový profil, a tak si ho chtěl vylepšit nějakou hodně urozenou nevěstou. A protože žádná taková nebyla tehdy v Čechách k mání, prostě si ji unesl z jednoho bavorského kláštera. Ani tato markraběcí dcerka Jitka s tím patrně nebyla zcela svolná. Podivné je už to, že se jim první potomek, synátor a příští kníže Spytihněv, narodil až deset let po onom památném únosu.

O dalších podobných aférách však letopisy z těch hodně dávných dob mlčí, a proto se nedivme učitelům dějepisu, že nám kdysi vtloukali do hlavy alespoň letopočty, když už se nemohli chytit žádného barvitého děje. Jména knížat a kněžen se nám míhají před očima a není divu, že orientovat se v té spleti dokáží leda jen morousovití milovníci starých archivů. Z této přehlídky historických osobností se vymyká až Judita Durynská, choť našeho druhého, ještě nikoliv dědičného krále Vladislava II. „Ejhle, skutky vaše, drahá naše Ju

dito, nejslavnější a nejjasnější královno Čech, ukazují, jak

jste moudrá, šlechetná a horlivá,“ píše o ní tehdejší kroni

kář Vincentius. O jaké skutky že se to jedná? O nic menšího než o stavbu prvního kamenného mostu v Praze. Judita, prý

inspirovaná kamenným mostem v bavorském Řezně, kázala

v české metropoli zbudovat dílo obdobné. Ale, upřímně ře

čeno, kam se hrabal řezenský most na ten Juditin. Vždyť byl

514 metrů dlouhý a měl celkem 21 oblouků. Na svém místě

vydržel až do roku 1342, kdy ho strhlo nakupení ledových

ker při povodni a Karel IV. byl pak nucen nechat postavit

most nový.

Judita bohužel sice proslula jako stavitelka mostu, ale ni

koliv aktérka milostných avantýr, a proto se o ní v této knize

zmiňuji jen okrajově. Na ty pravé, bulvárně šťavnaté pří

běhy lásky si musíme počkat až do doby dědičných přemy

slovských králů. Nemohu však zaručit, zda to budou vždy

lásky tajné. S nimi je totiž potíž. Letopisci o nich dílem buď nevěděli, nebo raději pomlčeli. Už z toho důvodu, že by se

mohli znelíbit panovníkovi, což by pro ně asi mělo osudné

následky. A tak se musíme leckdy spokojit alespoň s ná

znaky. Nuže, ponořme se do hlubin času a vydolujme odtud

ta ryzí zrnka poutavých příběhů, které potěší naše zhýčkaná

srdce.

PŘÍBĚH PRVNÍ:

JAK SE ROZVÁDÍ

KRÁL

Vyhnanec jménem Přemysl

Někdy v roce 1173, z dobrých důvodů předpokládám, že to bylo na podzim, zabouchal na bránu míšeňského hradu jeden mladý jezdec. Když mu strážce brány, nebo snad dokonce kastelán otevřel, sebevědomě požádal, aby ho ihned uvedl k míšeňskému markraběti Otovi řečenému Bohatý. „To by mohl chtít každý,“ opáčil zřejmě strážce nebo sám kastelán a nijak se neměl k tomu, aby vyhověl přání toho sebevědo

mého mladíka, který podle rozedraného oděvu vypadal, že

má tuze hluboko do kapsy. Jaké však bylo jeho překvapení,

když neznámý cizinec prohlásil: „Jmenuji se Přemysl a jsem

synem českého krále Vladislava II. a královny Judity!“ Není

známo, zda měl také odpovídající doprovod. Nějakou malou

družinu zřejmě nepostrádal. Královští potomci se nevydá

vali na cesty sami bez jakéhokoliv doprovodu, a to ani tehdy,

pokud byli, jako náš Přemysl, vyhnanci z vlastní země. Ptáte

se, jak se mohlo stát, že královský synek musel opustit svou

vlast? To bylo tak...

Kdyby se v Čechách důsledně dodržoval stařešinský zá

kon, tedy pravidlo, že na knížecí stolec usedne vždy nej

starší příslušník vládnoucího rodu, asi by se Vladislav II.

nikdy vládcem nestal. Předcházející panovník Soběslav I.

vyslovil před svou smrtí v roce 1140 přání, aby po něm pa

noval v Čechách jeho syn Vladislav, byť nejstarším žijícím

Přemyslovcem byl Konrád II. Znojemský. Ten měl tudíž na

knížecí stolec jaksi zákonný nárok. Jenže čeští předáci, kteří

se po Soběslavově pohřbu sešli na Vyšehradě, nevyhověli

ani mrtvému knížeti, ani liteře stařešinského zákona. V Če

chách se už odjakživa kličkovalo a intrikovalo, jak se dalo.

Jeden z velmožů, jistý Načerat, si vzpomněl na zcela jiného

Vladislava, v té době bezmála třicetiletého Soběslavova synovce. Tento Přemyslovec byl všeobecně znám svou lehkomyslností a bezstarostností. Nic si zkrátka příliš nepřipouštěl

a z ničeho si nedělal těžkou hlavu, ke každému byl přátel

ský a vstřícný. „To bude kníže podle našeho gusta!“ řekl si

Načerat a už si v duchu maloval, jak bude spolu s ostatními velmoži novým knížetem pěkně manipulovat. O svém kan

didátovi pak přesvědčil i ostatní a nakonec se všichni předáci právě na tomto Vladislavovi shodli. Později sice své volby litovali, ale už bylo pozdě.

Kníže Vladislav II. se oženil s Gertrudou Babenberskou,

dcerou Leopolda III. Rakouského. Měli spolu syny Bedři

cha, Svatopluka a Vojtěcha, budoucího arcibiskupa v Salc

burku, a dceru Anežku. Gertruda zemřela už v roce 1150

a Vladislav II. se o tři léta později oženil znovu. Tentokrát se

jeho chotí stala Judita Durynská, dcera durynského markra

běte Ludvíka I. Podle slov kronikáře to byla „paní vzrůstem

i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lid

ské vynikající, tak jako by byla spíše rostenkou bohů, vzne

šená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči

i písmu vzdělaná“. S Juditou měl Vladislav II. syny Pře

mysla, o němž si povídáme, a Vladislava Jindřicha a dceru

Richsu.

Oproti původnímu očekávání českých předáků projevil

Vladislav II. po nástupu na knížecí stolec nečekanou ráz

nost. Někdejší důvěrníky předcházejícího vládce nahradil

svými lidmi a Soběslavův nejstarší syn Vladislav v obavě

o svůj život raději utekl do Uher. Nový kníže rozpoutal v pra

vém slova smyslu teror proti všem předpokládaným protivní

kům. Podle kronikářské zprávy z roku 1141 „mnoho lidí po

celé zemi české bylo zvěšeno na šibenicích...“. Za této situ

ace dokonce i někdejší Vladislavův navrhovatel velmož Načerat přeběhl ke Konrádovi II. Znojemskému, který se hlásil

o své právo na trůn. Na jaře 1142 vyrazil Konrád se silným

vojskem z Moravy do Čech, u Čáslavi porazil Vladislava II. a oblehl Prahu. V nebezpečné situaci se českému knížeti po

dařilo uprchnout a požádat o pomoc římskoněmeckého krále

Konráda III. Pražský hrad zatím statečně hájil Vladislavův

mladší bratr Děpolt I. Měl přitom skutečně namále, vždyť

při obléhání vyhořela i bazilika sv. Víta. Teprve vyžádaný zá

sah říšského vojska v čele s Konrádem III. donutil obléhatele

v čele s Konrádem II. Znojemským, aby se stáhli zpátky na

Moravu.

V následujícím roce pak na Moravu vpadla trestná vý

prava Vladislava II. a zpustošila území údělných Přemys

lovců. Papežský legát biskup Guido však zprostředkoval

mezi českým knížetem a jeho příbuznými vzájemné usmí

ření. Pouze s odbojným Konrádem II. měl Vladislav i na

dále problémy. Na podzim 1146 proto český kníže oblehl

jeho hrad Znojmo, ale tentokrát Konrád včas utekl k římsko

německému králi Konrádovi III. Teprve na královu přímluvu

vrátil Vladislav II. Konrádovi II. jeho znojemský úděl a on za to rezignoval na své nároky na český trůn.

V květnu 1147 vyrazil český kníže Vladislav II. po boku

francouzského krále Ludvíka VI., římskoněmeckého krále Konráda III. a dalších křesťanských panovníků a velmožů na druhou křížovou výpravu do Svaté země. České knížectví zatím svěřil do správy svému mladšímu bratru Děpoltovi I. Výprava však do Palestiny pro různé obtíže vůbec nedora

zila. Vladislav II. se na zpáteční cestě v Konstantinopoli se

tkal s byzantským císařem Manuelem I. a na Kyjevské Rusi

navázal přátelské styky s tamním knížetem Izjaslavem II.

Mstislavičem. Vladislavovy nepřítomnosti v zemi zatím vy

užil Soběslav II., další ze synů knížete Soběslava I., který žil

v cizině. Ve snaze zmocnit se trůnu vpadl v létě 1147 s ma

lým vojskem do Čech, ale Děpolt I. ho u Zdic zajal a uvěz

nil na hradě Přimda.

Po smrti Konráda III. v roce 1152 byl novým římskoně

meckým králem zvolen Fridrich I. Barbarossa. Už tři roky

nato vyrazil do Říma, kde byl korunován císařem. Seve

roitalský Milán se však proti novému císaři postavil a Bar

barossa hledal spojence, který by mu pomohl město pokořit.

V červnu 1156 se ve Würzburgu obrátil s žádostí o podporu

na českého knížete Vladislava II. a slíbil mu za to královský

titul. Dva roky nato byl 11. ledna 1158 na říšském sněmu

v Řezně Vladislav II. jako druhý český vládce skutečně prohlášen králem, byť zatím ještě nikoliv dědičným. Poté se svým vojskem osobně doprovázel císaře na tažení proti Mi

lánu. Češi se přitom mimořádně vyznamenali a jako první

z celé císařské armády přešli řeku Addu. V bojích vynikl

chrabrostí sám český panovník. Jak je zaznamenáno v Leto

pise tzv. kanovníka vyšehradského, „Vladislav, král český,

skvoucí se ve svém odění, útočí se svým vojskem na první

šik Milánských, probodl veskrz kopím samotného jejich

vůdce a praporečníka Dacia, ten proboden tam padl... Od

hodiny večerní až do ranního svítání trvá bitva. Milánští

poraženi couvají za hradby, když jich bylo mnoho zabito

a zajato...“ První obléhání Milána v roce 1158 sice skon

čilo smírem, ale 8. září Barbarossa opět vlastnoručně koru

noval Vladislava na krále. Český panovník přitom v rámci

Svaté říše římské zaujal co do postavení hned druhé místo

za císařem.

Češi se zúčastnili i dalších dvou tažení Fridricha Barba

rossy proti Milánu, a to v letech 1161 a 1162. Při třetím

tažení byl Milán konečně dobyt. Král Vladislav se odtud

vrátil ověnčen slávou a s podílem na kořisti ve výši 1 000

hřiven stříbra a zlata. Navíc mu císař podle pověsti za

znamenané v Dalimilově kronice udělil i nový erb. Místo

dosavadní černé plaménkové orlice na stříbrném poli zís

kal stříbrného lva na červeném poli. Ve skutečnosti však

ještě Vladislavův syn a hrdina našeho vypravování Přemysl používal v erbu plaménkovou orlici, někdy chybně

nazývanou také svatováclavská. „Historicky je lev ve štítě

doložen poprvé až na pečeti markraběte moravského Vla

dislava Jindřicha, připojené k listině ze dne 31. prosince

1213,“ uvádí heraldik a historik Milan Buben. „Tato pečeť

nese obraz jezdce vlevo obráceného, který v pravici drží

praporec a v levici štít se lvem. Poněvadž je jezdec zobra

zen z pravé strany, je viditelná jen polovina štítu, který drží

před svou hrudí. A nelze tedy říci, má-li lev dva ocasy, či

jen jeden. Údajné rozhojnění ocasů českého lva z jednoho

na dva se dostalo podle rukopisu oseckého kláštera Přemy

slu Otakarovi I. v roce 1204 od římskoněmeckého císaře

Oty IV. za pomoc při vojenském pokoření odbojných Sasů.

Nesporné vyobrazení dvouocasého lva vidíme teprve roku

1247 na pečetích kralevice Přemysla, syna krále Václava

I., potomního krále Přemysla Otakara II.“

Jenže i mazaný a úspěšný král Vladislav II. se dopustil

osudové chyby. Dobře si pamatoval, jak čeští předáci nevy

hověli přání jeho předchůdce Soběslava I., aby po něm na

knížecí stolec usedl jeho syn. „Poučen těmito zkušenostmi,

volil král Vladislav jinou, zdánlivě schůdnější cestu,“ vy

světluje historik profesor Josef Žemlička. „Stará práva

šlechty jednoduše obešel a císaře Barbarossu postavil před

hotovou věc. Koncem roku 1172 rezignoval ve prospěch

syna Bedřicha, který si předtím odbýval vladařský křest na

Moravě. O volební shromáždění a souhlas ,všech Čechů‘

se pranic nestaral. Vedlejší větve Přemyslovců, včetně synů

Soběslava I., tím z nástupnictví vyloučil. Spoléhal, že česká

šlechta se s takovým opatřením postupně smíří a císař ne

bude klást překážky.“

Vladislav si představoval, že bude k stáru žít se svou chotí

Juditou v pohodlné rezidenci ve Strahovském klášteře, který

spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem před ča

sem sám založil. V klášterním kostele Nanebevzetí Panny

Marie byla ostatně pohřbena jeho první manželka Gertruda.

Myslel i na své zaopatření na stáří, které mu měly zajis

tit příjmy z panství Budyně nad Ohří. Jenže jaksi podcenil

jak císaře Fridricha Barbarossu, tak i své přemyslovské pří

buzné a domácí šlechtu. Sotva si Bedřich stačil kamenný

knížecí stolec uprostřed Pražského hradu vyzkoušet, hned

mu to spočítali. Na císařském dvoře se už dvacet let zdržo

val jeden ze synů Soběslava I. Oldřich, který nyní požádal

císaře o tento knížecí stolec. Podle letopisce mu prý Fridrich

Barbarossa odpověděl následovně: „Když král Vladislav byl

v plné síle a stačil na správu země, nechtěli jsme tě vyslyšet pro staré jeho přátelství, i proto, že jsme mu dali slovo,

nyní však, když onemocněl a dobrovolně odstoupil a bez po

rady s námi k naší křivdě dosadil svého syna, bez porušení

našeho daného slova najdeme cestu, jak i tobě bude učiněno

zadost.“

Na říšském sněmu konaném v září 1173 v Hermsdorfu pak

Barbarossa prohlásil Bedřicha za sesazeného a předal vládu nad Čechami právě Oldřichovi. Ten se jí ihned vzdal ve pro

spěch svého staršího bratra Soběslava II., který byl na cí

sařův příkaz propuštěn z vězení na hradě Přimda. Bedřich

musel samozřejmě balit kufry a s ním bohužel i jeho otec,

bývalý král Vladislav, kterého místo strahovského výminku

čekal exil na dědičném panství jeho ženy Judity v Meerane

v Durynsku.

Čeští velmoži si na císařovo zasahování do českých zá

ležitostí nijak nestěžovali. Naopak se se škodolibostí sobě

vlastní potutelně těšili z toho, že tomu Vladislavovi, který

obešel jejich právo volby, někdo vypustil rybník. Ne na

darmo se v Čechách říkává, že ničím neuděláte souse

dovi větší radost, než když vám uteče žena a vyhoří dům.

Za takových okolností se musel pakovat i Vladislavův nej

starší syn z druhého manželství Přemysl. Doma pro něj roz

hodně nebylo příliš bezpečno. Být synem vyhnaného krále

a nevlastním bratrem svrženého knížete, to byl v těch ča

sech přímo poukaz na malér. A tak se ocitl před míšeňským

hradem a v duchu spoléhal na to, že zde vládnoucí Wetti

nové, kteří byli ostatně s Přemyslovci spřízněni, mu v tíživé osobní situaci podají pomocnou ruku. Ukázalo se, že se nespoléhal marně. Markraběte Otu Bohatého, k němuž byl na

konec přece jen uveden, sice přivedl trochu do rozpaků, zato

jeho dcera Adléta měla zřejmě od prvního pohledu jasno.

„Toho mládence chci a nikoho jiného!“ říkala si v duchu,

sotva pohledného a svalnatého Přemysla spatřila.

Přednosti markraběcí dcery

Potíž spočívala v tom, že Adléta, stejně jako ostatní na mí

šeňském hradě, nedokázala vyslovit Přemyslovo jméno. To

zatracené české „ř“ dělalo všem Míšeňanům potíže. A tak se

z Přemysla stal Otakar a pod tímto jménem je znám on i jeho

ještě slavnější vnuk v německých zemích. My se spokoju

jeme s tím, že máme Přemysla Otakara I. a Přemysla Ota

kara II. Pravda, erudovaní historikové nás sice v poslední

době opravují a nutí psát římskou číslici už za prvním jmé

nem, jako staromilec se však držím možná chybného, nic

méně zaběhnutého pravidla.

Jak se vlastně Adléta sblížila s Přemyslem Otakarem?

Zřejmě na tom nebylo zase až tak nic divného. Dva mladí lidé přibližně stejného věku k sobě pod jednou střechou jistě brzy přilnuli. Iniciativa zřejmě vzešla z Adlétiny strany, protože Přemysl Otakar jako pouhý vyhnanec z domova si

patrně dával pozor, aby si svého hostitele míšeňského mar

kraběte něčím neznepřátelil. Ota Bohatý měl se svou dcerou

jistě zcela jiné plány. Především ji chtěl výhodně provdat

za muže jemu postavením a majetkem alespoň rovného.

Ne náhodou připomíná jistý Albrecht von Eybs ve své No

rimberské knize o manželství z roku 1472, že „manželství

je potřebná a blahodárná věc, díky němu se budují, zmnožují a udržují pozemky, pole a domy, díky němu jsou zapo

menuty a zastaveny leckteré spory a nepřátelství, vznikají

dobrá přátelství a příbuzenské vztahy mezi cizími osobami

a zvěčňuje se celé lidské pokolení.“ Kým však byl v očích

míšeňského markraběte Přemysl Otakar? Leda tak kádrovou

rezervou pro případ, že se to v Čechách otočí. Ničím víc.

Přemysl Otakar měl zatím v míšeňském vyhnanství dost

času na přemítání o vlastním osudu a jistě také na to, aby si

mohl podrobněji všimnout předností markraběcí dcery Ad

léty. Dlouhá chvíle někdy dokáže pravé divy, a tak by nás

nemělo překvapit, že se ti dva do sebe zahleděli a slíbili si,

že se vezmou. Jenže s něčím takovým nebylo tehdy možné

jen tak přijít k rodičům. Což o to, Přemysl už byl zřejmě si

rotek, ale Adlétin tatík byl až příliš živý a nedokázal si ani

v tom nejdivočejším snu představit, že by se jeho dceruška

vdala z lásky za nějakého chudého přivandrovalce. Takové

věci se tehdy stávaly leda v pohádkách.

Když za ním Adléta přišla a se sebejistotou svého mládí

prohlásila, že si chce vzít toho Otakara, asi se pořádně rozčí

lil a prohlásil: „Ten? Takový nýmand a pán z Nemanic? Jdi

mi z očí, nehodná dcero! Nechci tě tady ani vidět!“ Možná

to řekl ještě ostřeji. A k tomu výhružně dodal: „Nic nedosta

neš. Žádné věno nebude! Až to uslyší ten tvůj Otakar, jistě

sklapne a nechá tě být.“

Přemysl Otakar však měl svou hrdost, což později mnoho

krát osvědčil. „Však já tomu markraběti jednou ukážu!“ po

myslel si a v duchu už snil o tom, jak se stane pánem Čech jen proto, aby to tomu nafoukanému Wettinovi natřel. Právě tenhle odpor míšeňského markraběte zřejmě nabudil jeho ctižádost do obrátek. Však ještě uvidíme. A tak svatba byla. Chudičká, jaksi nahonem, a možná dokonce tajná. Slavný historik František Palacký píše, že se odbyla „bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv“. Josef Žemlička k tomu dodává: „Rodiče Adléty původně nepřáli lásce své dcery k psanci, byť synu někdejšího

krále. Mladí lidé však nakonec svoji vůli prosadili, třebaže

sám sňatek asi nesplňoval všechny náležitosti.“ Další ze

soudobých historiků Jaroslav Čechura dokonce v této souvislosti tvrdí: „Je možné, že Přemysl Adlétu unesl, podobně jako kdysi Břetislav Jitku, ale doloženo to není.“ Troufnu si

namítnout, že spíše než o únos se mohlo jednat o společný

útěk obou mladých lidí.

Podle Žemličkova odhadu došlo ke sňatku snad v le

tech 1178 až 1180. Ovšem vzhledem k tomu, že Přemysl

se v Míšni objevil už v roce 1173, není možné vyloučit ani

dřívější termín sňatku. Ze strany Adléty, která byla nepo

chybně iniciátorkou vzájemného sblížení, se patrně jednalo

o lásku takříkajíc na první pohled a dovolím si pochybo

vat, že by se sňatkem, pokud byl Přemysl svolný, otálela

tak dlouho. Možné je ovšem ještě jedno vysvětlení. Ad

léta byla v době Přemyslova příjezdu do Míšně ještě děcko,

sice už v pubertě, ale přece jen děcko. Vášnivý vztah mezi

ní a vyhnancem z Čech tedy mohl propuknout až o pár let

později.

Vzhledem k tomu, že v době Přemyslova příjezdu byl

jeho nevlastní bratr Bedřich samotným císařem Fridrichem Barbarossou sesazen z knížecího stolce, ocitl se míšeňský markrabě Ota v krajně choulostivé situaci. Kdyby ofici

álně podpořil sňatek své dcery s Přemyslem, riskoval by

nepřízeň císaře a k tomu zřejmě neměl odvahu. Zabránit

mu však nedokázal. Možná se přitom utěšoval, že Přemysl

konec konců přece pochází z panovnické dynastie, takže

zase není pro jeho dceru až tak nejhorší partií. Sám Pře

mysl Otakar mohl uvažovat podobně. O půvabech jeho ne

věsty Adléty sice nic nevíme, kronikáři o nich nehovoří,

Wettinové nicméně patřili mezi přední říšské rody a příbu

zenským spojením s nimi mohly jeho naděje na český kní

žecí stolec jedině vzrůstat.

Na další závažný moment související s datem sňatku Ad

léty a Přemysla upozorňuje ve své knize Radostný úděl vdov

ský historička Gabriela V. Šarochová. Právě v roce 1178 se

totiž v Čechách znovu ujal vlády Přemyslův nevlastní bratr

Bedřich. „Vyhlídky dosavadního vyhnance žijícího z wettin

ské milosti se tím natolik zlepšily, že míšeňský vládce Ota

Bohatý sňatku své dcery již nebránil.“ Jenže tohle tvrzení

je v naprostém rozporu se skutečností, že se Adléta vdávala

takřka tajně proti vůli rodičů a do manželství vstupovala bez

věna.

Nesmíme zapomenout ani na další důležitý historický fakt. Adlétin bratr a dědic a následník Oty Bohatého Albrecht byl zřejmě s Přemyslem Otakarem tuze zadobře a sňatku své sestry zjevně přál. Právě toto přátelství patrně vedlo k dalšímu sňatkovému propojení Wettinů s Přemyslovci, když se Albrecht v roce 1186 oženil s Žofií, dcerou

Přemyslova nevlastního bratra a v té době opět českého

knížete Bedřicha.

Ve válkách o knížecí stolec Svatbu své neteře Žofie s wettinským švagrem mohl Přemysl Otakar domluvit už v Praze. Není pochyb o tom, že se po návratu svého nevlastního staršího bratra na knížecí stolec mohl vydat zpátky do Čech, navíc nikoliv sám, ale s urozenou manželkou z rodu míšeňských markrabat. Zřejmě už v roce 1180 se mladému páru narodil první potomek, syn Vratislav, který dostal jméno prvního korunovaného českého krále. Po něm následovaly ještě tři dcery Markéta, Božislava a Hedvika.

Přemysl Otakar v té době nepochybně často válčil po boku svého nevlastního bratra, který se měl opravdu co ohánět, aby ochránil svůj knížecí stolec. Nejprve o ten kus kamene uprostřed Pražského hradu usiloval dědic znojemského údělu Konrád Ota, syn Konráda II. V Bedřichův prospěch tentokrát naštěstí zasáhl Fridrich Barbarossa. V roce 1182 povolal rozhádané Přemyslovce na říšský sněm do Řezna, pro zdůraznění svých slov nechal do jednací síně přinést popravčí sekery a rozhodl náramně šalamounsky. Bedřich zůstane knížetem v Čechách a Konrád Ota zase bude pánem nově zřízeného Moravského markrabství podřízeného přímo Svaté říši římské. České knížectví bylo tímto zásahem rozetnuto ve dví, ne však na dlouho.

O dva roky později se vzbouřil další z povedených přemyslovských bratránků, a to Václav II., nejmladší ze synů So

běslava I. Využil k tomu doby, kdy kníže Bedřich odjel do

Mohuče, aby byl přítomen velké slávě, pasování Barbarosso

vých synů Jindřicha a Fridricha na rytíře. František Palacký

o Václavově vzpouře uvádí: „Praha tenkráte, obležena byvší

skrze deset neděl, dobyta přece a stolec knížecí zůstal tudíž

v moci Bedřichově. Není pochyby, že nejmladší jeho dva bra

tři, Přemysl Otakar a Vladislav, přispěli znamenitě ke zdaření

takovému. Když potom ... Lipolt Rakouský s lidem rychle se

braným a i Bedřich sám se zástupem v říši najatým k osvobo

zení Prahy čelili, vojsko povstalců rozptýlilo se...“

O rok později poslal Bedřich svého nevlastního bratra

Přemysla Otakara na Moravu, aby ji znovu připojil k Če

chám a ztrestal vzpurného Konráda Otu. „Přemysl... pople

nil Znojemsko a Brněnsko bez odporu a vrátil se do Čech

zase, s nepřítelem se nikde nepotkav,“ píše Palacký. „Když

ale Konrád Ota k boji se připravil, získav sobě i z Němec...

branných lidí ku pomoci, poslán jest Přemysl ku konci mě

síce listopadu 1185 s vojskem ještě silnějším opět na Mo

ravu. Tentokráte přišlo k domácí válce nad míru krvavé,

a dne 10. prosince svedli Čechové i Moravané u Loděnic

na Znojemsku mezi sebou tu největší a nejkrutější bitvu,

o které v letopisech jejich paměť se zachovala... Vítězství

konečně dostalo se Přemyslovi a Čechům: ale bylo tak kr

vavé a tak draze koupené, že pronásledování přemožených

stalo se nemožným. Velký počet udatných mužův, až prý ke

4000, padli tu v oběť politice cizí, potýkajíce se s vlastními krajany a rodáky svými; když je pochováváno, házeno prý po 10 až i 20 do jedné jámy...“

Zatímco Přemysl Otakar masakroval Moravany, Adléta

se starala o děti. Zřejmě ji ani nenapadlo, že by se měl víc zdržovat doma. Tak to přece chodilo v každé šlechtické do

mácnosti. S míšeňskou idylou nezralých lásek byl zjevně de

finitivně konec. Přemysla jeho neukojitelná ctižádost hnala

stále dál za vidinou knížecího stolce. Dokud byl naživu

starší nevlastní bratr, stál mu pevně po boku, ale když Bed

řich 25. března 1189 v asi osmačtyřiceti letech zemřel, Pře

myslův čas se nápadně přiblížil. Musel se však zatím smířit

s tím, že se knížetem stal Konrád Ota, kterého před čtyřmi

lety tak strašně spráskal u Loděnic. Chtě nechtě totiž respek

toval dohodu o nástupnictví uzavřenou ještě zesnulým Bed

řichem. Můžeme odhadovat, že Přemysl Otakar přitom asi

pěkně skřípal zuby, nic jiného mu však zatím nezbývalo. Naštěstí si Konrád Ota panování dlouho neužil. Zemřel už po dvou letech na malárii, když novému císaři Jindřichovi VI.

pomáhal obléhat Neapol. Zda se právě od té doby datuje

úsloví „spatřit Neapol a zemřít“, mi není známo.

Po Konrádu Otovi v říjnu 1191 na knížecí stolec usedl,

tentokrát výjimečně přesně podle litery stařešinského zá

kona, jako momentálně nejstarší Přemyslovec Václav II.,

který už jednou vedl vzpouru proti Bedřichovi. Jenže Pře

mysl Otakar tentokrát nemínil čekat. Spojil se se svým brat

rancem pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a spolu

Václava oblehli na Pražském hradě. Po třech měsících marného dobývání se rozhodli požádat o pomoc císaře Jindřicha, který Přemyslovi skutečně udělil Čechy v léno, a sice za příslib 6000 hřiven stříbra. Pro názornost: jedna hřivna před

stavovala asi 250 gramů tohoto kovu.

Přemysl Otakar tak po letech bojů konečně usedl na ka

menný stolec uprostřed Pražského hradu, kdežto Václav II.

prchal do ciziny. Namířil si to kupodivu do Míšně, kde ho

Přemyslův švagr Albrecht ochotně zajal a ve vězení zřejmě

utýral hladem. Další z hlavních aktérů biskup Jindřich Břeti

slav se nijak nenamáhal shánět 6000 hřiven stříbra, ale místo

toho se vydal na zbožnou pouť ke hrobu sv. Jakuba ve špa

nělském Santiagu de Compostela. Císař Jindřich si na něj

však počíhal a držel ho na svém dvoře jako rukojmí za slí

bené stříbro. Ale kníže Přemysl nijak nemyslel na splátku

dluhu císaři a vyplacení biskupa. Místo toho vytáhl pomoci

svému příbuznému Albrechtovi z Bogenu ve válce proti ba

vorským vévodům. Navíc se zřejmě díky míšeňským Wetti

nům zapletl do spiknutí dolnorýnských a severoněmeckých

knížat proti císaři.

Něco takového nemohl Jindřich VI. nechat bez trestu.

Zvlášť když se mu nabízel nový vládce v Čechách v podobě

vykutáleného biskupa Jindřicha Břetislava, kterého přece

držel na svém císařském dvoře. Milevský opat Jarloch ve

své kronice uvádí, že císař „zmíněného knížete Přemysla

jako pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby

své knížectví českého zbavil, a za něho biskupa s korouhvemi, jakož obyčej jest, slavně obdařeného do Čech nazpět poslal, nadto též jemu celý dluh odpustil“.

V dusných a horkých srpnových dnech roku 1193 postupo

val Jindřich Břetislav s najatým vojskem do Čech, aby se ujal

vlády. Přemysl Otakar samozřejmě svolal české pány a vyra

zil mu vstříc, ale, upřímně řečeno, lehko u srdce mu nebylo.

Vždyť měl proti sobě nejen svého bratrance, ale i samotného

císaře. Jejich vojska se setkala u Zdic nedaleko Berouna.

„Tady však jeden po druhém, od těch nejváženějších, začali

velmoži a další bojovníci přecházet do biskupova tábora,“

píše Josef Žemlička. „Hromadná dezerce donutila Přemysla,

aby ustoupil do Pražského hradu. Více než čtyři měsíce jej po

tom statečně hájil... Teprve před Vánocemi padl hrad do Jin

dřichových rukou, sám kníže ještě před kapitulací z obklíčení

unikl. S hrstkou věrných prchal za hranice.“

Předpokládám, že Adlétě se takový útěk pranic nelíbil,

ale nepochybně byla věrná svému muži a následovala ho

i s dětmi za české pomezní hvozdy. Žemlička uvádí, že „Přemysl ... nemarnil čas... Pobýval u švagra v Míšni, pak u dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu. Jeho zásluhou navázal styk s Jindřichem VI. a posléze dosáhl náznaku vracející se císařovy přízně...“ Kde v té době byla Adléta s dětmi, se asi spolehlivě nedozvíme. Zdá se však prav

děpodobné, že se zdržovala na rodném míšeňském hradě,

poslušna manžela, který neskládal ruce v klín, objížděl německé kraje a kul pikle, jak se do Čech zase slavně vrátit.

Vzhledem k tomu, že si Jindřich Břetislav, biskup a kníže

zároveň, lstivý a vůči císaři poníženě servilní chlapík, vedl

kromobyčejně špatně, Přemyslovy nové šance na knížecí

stolec vzrůstaly.

Asi v květnu 1197, když oschly cesty hraničními lesy,

vtáhl se svými příznivci znovu do Čech a zamířil ku Praze.

K očekávanému vzbouření českých velmožů ale nedošlo,

a tak se raději vrátil zpátky. Biskup-kníže Jindřich Břetislav

však dostal strach, z obavy z možného spiknutí nechal uvěznit Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha a vy

dal se k císaři žádat o pomoc. Cestou prý těžce onemocněl,

v Chebu byl proto nucen se zastavit a 15. června 1197 na

zdejším hradě zemřel. Doboví kronikáři sice hovoří o vážné

chorobě, ale nelze vyloučit ani to, že ho někdo otrávil. Přemyslovi sympatizanti měli patrně pořádně dlouhé prsty. Vždyť přidat někomu otrušík do jídla býval v těch ponurých

dobách ten nejspolehlivější a nijak nezjistitelný způsob, jak

se zbavit nepohodlné osoby.

Jsem králem, už tě nechci!

A tak se konečně dostáváme k hlavnímu tématu našeho vy

pravování. Celý ten úvod o vzestupu chudého vyhnance do

výšin knížecí moci byl však nezbytný, abychom si udělali

obrázek o tom, co musela Adléta Míšeňská po jeho boku

absolvovat kvůli svému někdejšímu romantickému milost

nému vzplanutí. Snad teď už bude všem těm útrapám a ne

pohodlí konec, myslela si ta dobrá žena a držela svému muži

stejně jako doposud palce. Vždyť nyní už byla vytoužená

moc na dosah. Stačilo se po ní jen natáhnout, v Čechách

nyní nikdo nemohl Přemyslu Otakarovi konkurovat. Pravda,

na Adlétě se zřejmě už podepsaly uplynulé roky. Někdejší

půvaby mladé dívky, o nichž letopisci skromně pomlčeli,

zřejmě z větší části odvál čas. Po čtyřech dětech patrně i při

brala na váze a k ideální gotické štíhlosti, jak v té době ma

líři zobrazovali urozené dámy, měla daleko. Ale cožpak si

po tom všem čekání nezasloužila trochu toho štěstí a spo

kojenosti? Cožpak si za svoji tichou, avšak stálou podporu

nezasloužila manželův vděk? Však se také v neklidných

a rozbouřených Čechách blýskalo na lepší časy.

„Oumrtím knížete biskupa Jindřicha Břetislava nastal nový

obrat v dějinách českých, a to jeden z nejdůležitějších,“ píše Palacký. „Musela zajisté nyní skutkem rozhodnouti se otázka, již dávno na nejisto postavená, zdali Čechy měly ještě déle zůstati státem jedním a samostatným, aneb roz

padnouti se na několikero knížectví říšských...“

Čekali bychom, že čeští velmoži nyní povolají do země

Přemysla Otakara a s patřičnou úctou ho doprovodí na kní

žecí stolec. Už proto, že nyní mu měl náležet nejen jako

nesporně nejschopnějšímu Přemyslovci, ale také podle sta

řešinského zákona jako nejstaršímu z té mocichtivé rozhá

dané rodiny, ne nepodobné sicilským mafiánským klanům.

Ale stalo se něco nečekaného. Josef Žemlička o tom píše:

„Mohlo se zdát, že konečně opět nadešel Přemyslův čas.

Avšak zemští předáci se velice obávali svého někdejšího

pána, kdysi v boji opuštěného a nedávno znovu jejich zásluhou poraženého. Sami začali rozhodovat o budoucím knížeti. Tentokrát se nemuseli bát okamžitého zásahu zvenčí, neboť Jindřicha VI. zaměstnávaly události na jihu Itálie.

Aniž by uznali nároky už jednou přijatého knížete, aniž by

dbali nástupnických práv staršího ze sourozenců, bez ohledu

na stanovisko císaře povolali ... na pražský stolec Vladi

slava, teprve krátce předtím uvolněného z vazby... Vladislav, zvaný někdy v pramenech i Jindřich, ošidnou poctu

přijal. Byl si jistě vědom, že kříží plány staršího bratra,

avšak tlak předáků a snad i dřívější stín neshod s Přemyslem

nakonec veškeré rozpaky odstranily...“

Přemyslu Otakarovi nezbylo než chystat nový vpád do

Čech. Jeho váhání, vždyť promarnil celé léto a většinu pod

zimu roku 1197, bylo jistě způsobeno tím, že se po květ

novém nezdaru mohl spolehnout jen na úzký okruh těch

nejvěrnějších. Většina českých velmožů si za něho nechtěla

pálit prsty a bylo nepravděpodobné, že by se k němu přidali

v okamžiku, kdy překročí hraniční hvozdy. Vždyť si novým

knížetem dobrovolně zvolili Přemyslova mladšího bratra.

Počátkem října však přišla zpráva o nečekané smrti císaře

Jindřicha VI. na malárii v průběhu příprav na novou křížovou výpravu v italské Messině. Svatá říše římská se ocitla

bez panovníka a Přemyslovi bylo víc než jasné, že tentokrát

se do českých poměrů nikdo zvnějšku plést nebude. Bylo na

něm, zda toho pohotově využije. Zároveň možná spoléhal

na pomoc příbuzných Wettinů. A tak proti všem pravidlům

tehdejšího vedení válek, neboť s příchodem listopadových

plískanic obvykle utichala válečná vřava a bojovníci se stahovali do pevných hradů a tvrzí, vyrazil Přemysl z Bavor,

kde se zdržoval, do Čech. Poté co se Vladislav Jindřich do

zvěděl o útoku patrně nevelkého houfu bratrových přátel,

vytáhl jim s veškerou svou válečnou mocí v ústrety. Obě

přemyslovská vojska na sebe narazila na den svatého Miku

láše 6. prosince 1197 kdesi mezi Prahou a Plzní. Patrně se

tak stalo opět u Zdic. Jenže očekávaná bratrovražedná bitva

se nekonala. Vladislav Jindřich, jak píše letopisec Jarloch,

„po úradě s přáteli a velmoži, aniž by obojí vojsko tušilo,

požádal bratra o tajnou schůzku“. Poté „vévoda Vladislav...

přece ustoupil, jednak pro dobro míru, jednak z bratrské

lásky, a smířili se se svým bratrem tak, že budou panovati

zároveň oba, onen na Moravě, tento v Čechách, a že oba

jako jednoho ducha budou mít a jedno knížectví...“

Na základě zmíněné dohody se velkodušný Vladislav Jind

řich stal moravským markrabětem a Přemysl Otakar I. usedl

na český knížecí stolec. Ač se to v případě věčně mezi se

bou soupeřících a válčících Přemyslovců zdá neuvěřitelné,

tato bratrská dohoda nebyla nikdy porušena. František Pa

lacký výslovně uvádí: „Spanilost duše Vladislavovy ukázala

se zvlášť tím, že až do smrti zůstal neproměnně věren brat

rovi a pánu svému.“

Zatímco v Českém knížectví došlo k uklidnění poměrů,

v německých zemích se naopak situace zdramatizovala. Ze

snulý císař Jindřich VI. zanechal po sobě teprve tříletého

syna Fridricha. V jeho zastoupení povolala část říšských

kurfiřtů-volitelů na trůn Jindřichova mladšího bratra Filipa

Švábského. Jenže proti tomu se zvedla vlna nevole, která

vynesla vzhůru Filipova protikandidáta Otu Brunšvického,

syna Jindřicha Lva, blízkého přítele Fridricha Barbarossy

spřízněného s anglickými králi. A tak zatímco Filip se ne

chal 8. září 1198 korunovat pravými říšskými insigniemi,

tedy korunou, kterou kdysi nechal zhotovit ještě Ota I. Ve

liký, Ota se musel spokojit jen s pouhou kopií. Jenže Fi

lipova korunovace římskoněmeckým králem se odbývala

pouze v Mohuči, Otovi otevřelo své brány tradiční korunovační město a kdysi oblíbené sídlo císaře Karla Velikého Cá

chy. Teď záleželo na tom, který z těchto dvou králů bude mít

navrch, proto si pochopitelně hledali co nejvíce spojenců.

Přemysl Otakar měl z dlouhodobého pobytu dost zkušeností

na to, aby se v německých poměrech orientoval. Zdá se, že

od počátku vsadil na Filipa, který svůj nárok obhajoval pro

hlášením, že se koruny ujímá vlastně pro skutečného dědič

ného říšského vládce svého maličkého synovce Fridricha.

Už začátkem září 1198 přibyl Přemysl do Mohuče, kde shro

mažďoval Filip vojsko pro válku proti Otovi Brunšvickému.

Rozhodně to nepodnikal zadarmo. Pouhý den po Filipově

korunovaci od něho dostal listinu, v níž mu udělil dědič

nou královskou hodnost i právo dosazovat pražské biskupy

a současně uznal právo českých pánů samostatně si volit panovníky bez zásahu z vnějšku. Filipovi zkrátka teklo do bot

a byl ochoten k jakýmkoliv ústupkům proto, aby si udržel

Přemyslovu podporu. Originál jeho listiny se sice nezacho

val, ale její obsah byl prý zčásti takřka totožný s pozdější

památnou Zlatou bulou sicilskou z roku 1212, od níž odvo

zovali své postavení a moc čeští králové.

S novým královským titulem jako by Přemysl Otakar do

stával křídla. Platilo to nejen na politické scéně, ale také

v soukromém životě. Adlétu místo toho, aby se po manže

lově boku těšila z postavení české královny, čekala těžká ži

votní zkouška. Sotva se totiž Přemysl Otakar I. stal českým

králem, překvapivě se rozhodl, že svou manželku zapudí.

Tak se říkávalo v temném středověku rozvodu. Důvod?

Po čtyřech dětech si prý český král uvědomil, že je Adléta

jeho blízkou příbuznou. Jejich příbuzenský poměr dosaho

val čtvrtého stupně, neboť jejich předkové uzavřeli před

sto třiceti lety sňatek. Kníže Spytihněv II. se tehdy oženil

s Adlétinou prapratetou Hiddou Wettinskou. Na vysvětlenou musím dodat, že už v 10. století platil církevní zákon, podle něhož bylo manželství mezi příbuznými do sedmého stupně považováno za neplatné. Prakticky by to znamenalo, že s nevěstou z rodu Wettinů by se mohl oženit až Přemys

lův prapravnuk Václav III. Pokud však bylo takové manžel

ství přesto uzavřeno, nejednalo se z pohledu církve o řádný

sňatek, nýbrž o hříšné krvesmilstvo a oba viníci mohli svůj

skutek napravit jen okamžitým rozvodem a pokáním. Přesto,

jak víme z dobových kronik, kněží takové sňatky často tr

pěli, a to tím spíše, že je z různých politických a majetko

vých důvodů uzavírali lidé až příliš mocní, s nimiž nebývalo

záhodno si to rozházet.

Proč si však Přemysl Otakar I. po dvacetiletém manželství

najednou vzpomněl na údajnou neplatnost svého sňatku? Historička Jiřina Votočková-Joachimová píše: „Známá je jen záminka, kterou Přemysl uváděl: příbuzenství mezi manžely. O dispens z tohoto příbuzenství žádal kdysi Pře

mysl, jak vyplývá z jeho listu papeži, ale biskup Břetislav

Jindřich, jenž byl projednáním záležitosti u kurie pověřen,

opominul, snad z nepřízně k Přemyslovi, postarat se o jeho

vyřízení. Dispens bylo možno obdržet dodatečně, ale Pře

mysl si to zřejmě již nepřál... Rozvod s Adlétou znamenal

pro něho nepřátelství Wettinů, vystavoval jej ale zásahům

kurie, která neopominula vyvodit politické důsledky z roz

vodu francouzského Přemyslova současníka Filipa II. Au

gusta. A Přemyslovi muselo záležet na přízni kurie, chtěl-li

od ní získat potvrzení české koruny...“

Český král měl totiž už vyhlídnutou další partii, teprve se

dmnáctiletou Konstancii, dceru uherského krále Bély III.

Historik Václav Novotný v této souvislosti tvrdí, že Přemysla „stárnoucí Adléta prostě omrzela, hledal choť mladší, a jakmile ji nalezl, neváhal si pomoci beze všech ohledů“.

Podobného názoru je i další český historik Jaroslav Čechura,

když tvrdí: „Přemysl mohl mít sotva jiné důvody; měl muž

ského dědice, s Wettiny se v politických otázkách shodoval,

byli stejně jako on straníky římského krále Filipa. Změna

jeho vztahu k Adlétě pak mohla na tomto citlivém poli pů

sobit velmi rušivě.“

Avšak už citovaná Jiřina Votočková-Joachimová má na

Přemyslovo jednání zcela jiný pohled: „Celý Přemyslův po

litický postup svědčí o tom, že jeho činy byly řízeny spíše

státnickou rozvahou než osobními vzněty. Nebylo tedy jistě

bez významu, že příští chotí Přemyslovou se měla stát dcera

uherského krále, což, třebaže okamžité výhody mu nový

sňatek nepřinášel, znamenalo jisté povznesení rodu. Slibo

valo i rozšíření sítě politických styků otvírajících nové možnosti Přemyslově velkorysé koncepci českého státu.“

Další česká historička Gabriela V. Šarochová tento po

hled ještě více prohlubuje a dochází k zajímavému závěru: „O své vůli se Otakar rozhodl odříznout se kompletně od všeho, co jej s knížecí minulostí svazovalo. Odnesla to Ad

léta a její děti, které, protože pocházely ,jen‘ z knížecích rodičů, jako by se pro královské dědictví nehodily. Přemysl Otakar asi chtěl svému nástupci dát trůn rovnou do kolébky,

jako základní životní vklad, jako prvotní jistotu jeho a ko

nečně i svoji. Chtěl královského syna, takového, který by se

nejen jednou králem stal, nýbrž který by se králem již na

rodil, a měl tak ulehčeno nástupnictví. A takového syna mu Adléta vzhledem ke svému věku už dát nemohla, a i kdyby mohla, jeho pořadí v rodině – byl tu přece prvorozený Vra

tislav! – by mu pozici korunního prince komplikovalo, čímž

by celý efekt ,královské kolébky‘ vzal za své. Přemysl se

tedy musel postarat jinde a jinak.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist