načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Tajná večeře - Raphael Montes

Tajná večeře
-15%
sleva

Kniha: Tajná večeře
Autor:

Čtveřice přátel si pronajme luxusní byt na Copacabaně. Zdá se, že jim svět leží u nohou. Ale ne všechno se daří tak, jak by si přáli, a brzy se dostanou do dluhů. Za účelem vydělat ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-03
Počet stran: 368
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 364 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z portugalského originálu Jantar secreto ... přeložil Martin Illek
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-15
ISBN: 9788075970237
EAN: 9788075970237
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Za účelem vydělat peníze začnou pořádat luxusní večeře pro náročnou klientelu, která prahne po neortodoxních gastronomických zážitcích. Postupem času se z nápadu, který vznikl spíše jako vtip, stane seriózní byznys, a čtveřice slušně zbohatne. Pod náporem množství vydělaných peněz mezi organizátory narůstá napětí, nedůvěra a paranoia, od níž není daleko k násilí. Čtveřice přátel si pronajme luxusní byt na Copacabaně. Zdá se, že jim svět leží u nohou. Ale ne všechno se daří tak, jak by si přáli, a brzy se dostanou do dluhů.

Popis nakladatele

Čtveřice přátel si pronajme luxusní byt na Copacabaně. Zdá se, že jim svět leží u nohou. Ale ne všechno se daří tak, jak by si přáli, a brzy se dostanou do dluhů. Za účelem vydělat peníze začnou pořádat luxusní večeře pro náročnou klientelu, která prahne po neortodoxních gastronomických zážitcích. Postupem času se z nápadu, který vznikl spíše jako vtip, stane seriózní byznys, a čtveřice slušně zbohatne. Pod náporem množství vydělaných peněz mezi organizátory narůstá napětí, nedůvěra a paranoia, od níž není daleko k násilí…

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Raphael Montes - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Záhada racčího masa

Jmenuji se Dante. Chci, abys na to nezapomněl. Jakmile totiž budeme v polovině příběhu a ty se dozvíš, co jsem spáchal a dojdeš k závěru, že jsem zkurvenej hajzl, bezcitná zrů - da, chci, abys nezapomněl, že se jmenuji Dante a býval jsemdobrým chlápkem. Asi bys rád věděl, jak to všechno začalo. Pokud nejsi typem člověka, co si hned nadělá do gatí, prozradím tidetaily.

Dnes, když se snažím vybavit si počátek chaosu, vidím, že to

vůbec není snadný. Časem lidi o věcech ztrácí pojem. Co děláme,

proč, kde a kdy ta sračka začala. V roce 2010 jsem byl obyčejným

klukem z jednoho městečka v Paraná proslaveného náboženským

turismem, kterej neměl v kapse ani vindru, plnej snů, co senedávno dostal na fakultu do Ria. A tak mi po dvou letech zašívání

se na jednom přípravným kurzu na Univerzitu zněla přímo rajsky

možnost, že bych změnil lokál a společně obýval byt ve velkým

městě se svýma třema nejlepšíma kámošema z dětství, kteří také

udělali přijímačky. Já, Miguel, Victor Hugo a Vepřek jsme hodně

[11] chlastali, smáli se a slavili skoro všechny dny před samotnýmstěhováním. Byly to nejlepší chvíle našeho života.

Ale to není důležitý. Možná ten počátek chaosu nesahá do roku 2010, kdy jsme přišli do Ria, ale začal až po několika dalších letech, když už jsme se po škole usadili. Zvláště jedna noc se opětovně vkrádá do mý mysli. Bylo to v březnu 2015, bydleli jsme ještě spolu, vedro v Riu už ustoupilo a slastný vánek se zvedal od mořeCopacabany. Protože jsem měl v knihkupectví volno, navrhl jsem,abychom si zašli na pizzu a pivo. Souhlasili všichni včetně Miguela, kterej se ani nezamračil. Přišli jsme do baru Inhangá, hospody s levným pivem a obyčejnou pizzou, co byla dva bloky od našeho domu. Hugo byl odborníkem na gastronomii a svým snobským způsobem dával najevo, jak nesnáší většinu pizzérek v Riu, který nabízely příchutě po hotdogu, stroganovu, hranolcích a sušenkách brownie. Bar Inhangá byl odlišnej, měli pouze pizzu Margaritu.

Pili jsme už desátou flašku piva, já koukal všude kolem, aniž bych se na cokoli soustředil, když mě cosi donutilo si vzpomenout na záhadu racčího masa. Mám rád matematické problémy, logické výzvy, časopisy Sudoku a slovní hry. Poprvé jsem tuhle záhaduslyšel od jednoho profesora z fakulty v šestým semestru a od té doby se mi uhnízdila v hlavě. Tu noc jsem se ji rozhodl vyprávět svým kámošům: „Nějaký chlap se procházel po ulici, když narazil narestauraci, která prodávala racčí maso. Objednal si ho, snědl, šel domů a zabil se. Proč?“

Kámoši mi museli pokládat otázky, aby přišli na to, co se stalo. A já mohl odpovídat pouze „ano“, „ne“ nebo „na tom nesejde“. Myslím si, že každej někdy něco podobnýho hrál. Například: Ten chlap se chtěl zabít už předtím, než snědl to maso? Ne. Objednal si to jídlo, protože si myslel, že bude výborné? Ano. Už někdy předtím

[12]


tu restauraci navštívil? Na tom nesejde. Věděl, jaký konkrétní racek

byl v tom jídle? Ne. Přinutilo to racčí maso toho muže sivzpomenout na něco z jeho minulosti? Ano. A proto se zabil? Ano.

Strávili jsme nad tím hodiny, přitom jsme popíjeli a pokládali otázky. Ano, ne, na tom nesejde. Po dlouhé době přijdete na to, že ten chlap je vdovec; jeho žena zemřela při letecký nehodě; přičemž on byl v letadle taky. Přeživší zůstali bez jídla a dostali se naopuštěný ostrov; tělo tý ženy zmizelo po pádu letadla; trosečníci munabídli racčí maso; on si ho dal, chutnalo mu, a proto se rozhodl ochutnat i to v restauraci; a když ho ochutnal, tak pochopil, že to, co jedl před lety na ostrově, nebylo maso z racka, ale z jeho ženy.

Dodneška mě tato hádanka velmi fascinuje. Co nemůžu v tom příběhu dostat z hlavy, není smrt manželky toho chlapa aniskutečnost, že tu nebohou ženskou povečeřel, protože si myslel, že jí racčí maso, ani že se kvůli tomu zabil. Co mě fascinuje, je to, že manžel neměl ani páru o tom, že snědl lidský maso, a k tomu mu ještě navíc chutnalo.

[13]


Inzeráty

V únoru 2010, pár dní před karnevalem, jsem přijel do Ria doprovázen Miguelem a svojí matkou Hildou. Trvala na tom, že mi pomůže s výběrem místa, kde se svými kámoši budu bydlet. Chtěla mít nade mnou za každou cenu neustálou kontrolu. Bylo pro ni těžký akceptovat, že už jsem vyrostl a budu bydlet v jiným městě, tisíce kilometrů od jejích pařátů. Přinejmenším ze začátku jsem se přes to musel přenést, protože jsem potřeboval její finanční pomoc.

Ubytovali jsme se v trojlůžkovém pokoji jednoho levnýhohotelu v Copacabaně, koupili si noviny a začali do nich čmárat. V tý

době ještě bylo možný narazit na inzeráty v tištěných novinách,

který se držely následující předlohy: pokud inzerát hlásal „veliký

prostor“, znamenalo to, že pokoj pro pokojskou a kuchyň byla

jedna místnost; „vylepšeno po vydatné rekonstrukci“ znamenalo,

že se budova bez nějaké základní opravy zbortí na kusy; z „výhledu

na zeleň“ vyplývalo, že „naproti je favela“. Přídavná jména dávala

tušit naprosté zoufalství: „senzační“, „báječný“ a „úchvatný“ patřila

[14] mezi ta nejčastější. Vyšlo z nich najevo, že byt je už celý měsíceneobývanej.

Bylo neuvěřitelný, jaký množství starých, sešlých, smradlavých a téměř infekcemi kontaminovaných bytů lidi nabízeli k pronájmu. Za čtyři dny jsme ve městě viděli nepředstavitelný brlohy. A solidní byty za nepředstavitelný ceny. Zatímco karnevalové průvodynalňovaly ulice radostí a kraválem, my jsme byli otrávení znechuce - ním. Bydlet v Jižní Zóně Rio de Janeira bylo jako bydlet v nějakým evropským paláci nebo v resortu andských jezer: zcela mimo naše možnosti.

Těsně před naším plánovaným datem odjezdu jsme navštívili předposlední byt na seznamu. Makléř přišel patnáct minut podomluveným srazu; ještě jsem nevěděl, že patnáct minut pro lidi z Ria neznamená zpoždění, ale přiměřené zdržení. Jmenoval se Hektor, byl to plešatý tlouštík, vypadal jak břichomluvecká loutka: pevná ramena nad vzpřímenou páteří, hlavou otáčel nalevo a napravo jako robot. Když se omlouval za zdržení, nasadil falešný úsměv. Z kapsy vytáhl špinavý kapesník a otřel si s ním čelo. Po úvodní konverzaci jsme vyjeli výtahem až do sedmýho patra.

Byla to jedna z těch starých budov s jediným bytem se čtyřmi pokoji na každém patře. Po vstupu do obýváku jsem musel zadržet údiv. Ihned jsem si vybavil reportáž o Japoncích, kterou jsem před pár dny četl v jednom časopise, co žili v Tokiu v zásuvkách o pěti metrech čtverečních. Chudáci Asiati. Tenhle obývák byl přesným opakem. Měl spoustu místa navíc, nacházel se v něm majestátní stůl s víkem z tmavého skla a deset židlí; na stěnách byly stejně tak krásné jako chaotické obrazy moderního umění; skoro nová, pěkně pohodlná pohovka a v čele byla televize s plochou obrazovkou. Hektor mechanicky pootvíral všechny dveře, pochválil zabudované

[15]


skříně a dobrou lokalitu bytu. Bez přestání hovořil: o dřevěných

parketách, novým rozvodu elektřiny, ranním slunci v  obýváku

a odpoledním v pokojích.

„Je tady jedna favela u placu jedna a druhá u placu šest, jsou ovládané znepřátelenými frakcemi.“ řekl. To je dobře, protože tady jsme u placu číslo tři, je to šedá zóna, žádná z těchto frakcí tuneřepadává, aby si nezačala konflikt s tou druhou.“

V podstatě nám tvrdil, že se byt nachází v pásmu Gazy Rio de Janeira, a že je to výhoda. Přestal jsem jeho absurdní logiku vnímat a šel jsem se podívat do jednoho z pokojů. Dokonce v něm byly pilastry. I s postelí a nočními stolky se v něm dalo tancovat,bláznivě skákat nebo v něm nakupit Japonce.

„Co na to říkáš?“ zeptal jsem se Miguela, zatímco moje matka v jiné místnosti klábosila s makléřem.

„Musí to stát balík,“ řekl užasle.

Smáli jsme se naší smůle. V devatenácti letech je normální chtít zachránit svět, zároveň si připadat ztracenej a muset počítat peníze na jednu flašku piva. To místo s obrovským obývákem a skvělými pokoji nebylo pro nás. Avšak čím bolestivější bylo si uvědomit, že se mé vzdušné zámky rozplynou, přesto jsem nepřestával snít.Otevřel jsem v obýváku jedno z  oken, který směřovalo do koruny stromů a zhluboka se nadechl. Tam dole se ulicemi bezcílně toulali lidští mravenci, mikrobusy chrlily oxid uhličitý a pouliční pro - davači zabírali chodníky. Pak ke mně ta břichomluvecká loutka přistoupila způsobem, jako by nic nechtěla, přestože toho veskutečnosti chtěla hodně.

„Vy jste odkud?“

„Z Pingo d’Água,“ odpověděl jsem. „To je městečko v Paraná.“

„Blízko Curitiby?“

[16]


„Ne, je to blíž k Ústí Iguaçu, ale je to konec světa.“

„Vy tři tady budete bydlet?“

„Já jsem přišla jen pomoct,“ vložila se do hovoru matka. „Jsou to čtyři kamarádi z dětství, budou studovat Univerzitu v Riu.“

„Čtyři mládenci?“ řekl Hektor a protáhl krk. Jeho zastřené oči se na mě krátce zaměřily, ještě než si opětovně kapesníkem utřel čelo zbrocený potem.

„Jsou naprosto skvělá skupinka, můžete jim důvěřovat. Já jsem matkou tady tohohle.“

Ukázala na mě, jako by si vybírala za výlohou boty. Nesnášel jsem podílet se na klišé mladík-co-opouští-venkov-aby-získallepší-život-ve-městě. Břichomluvec předstíral zájem.

„Co budeš studovat?“

„Management na UERJ (Univerzita Státu Rio de Janeiro).“

„Ach, to je dobře,“ odpověděl s bezvýrazným obličejem. „A ty?“

„Medicínu na UFRJ (Federální Univerzita Rio de Janeiro),“ řekl Miguel se sklopeným zrakem.

„Umístil se na pátém místě,“ rozhodl jsem se dodat.

Miguelovy rodiče vždy pracovali pro ty moje. Vyrostli jsme ve stejným domě, vychováni jako bráchové. Na jeho stydlivost jsem byl zvyklej. Miguel se raději choval nenápadně, než by poukazoval na svoje zásluhy. Ve školce se přidával ke mně a Vepřekovi doskuinky odstrčených. Nyní už má psychologie název pro to, co si dělají osmiletá děcka: šikana. V tý době v Pingu byl pouhýmmrzákem. Já byl teplouš a Vepřek velryba ze Zachraňte Willyho. I my jsme si tak říkali.

Miguel byl vždycky tichej, uzavřenej, studijní typ. Měl rád četbu, vědecké pokusy na dvoře a zkoumání mrtvých zvířat. Já stál opodál zcela fascinován jeho napojením na tajemství vesmíru. Jeho

[17]


rodiče sotva uměli číst a psát, ale on byl oproti všem předpokladům

géniem již od malička. Studovat medicínu v Riu byl počátekuskutečnění jeho snu, pomáhat lidem. Zatímco hošani, co nás mlátili

a dotírali na holčičky ze školy, teď dojili krávy, žvýkali tabák a byli

otcové čtyř děcek různých matek v Pingo d’Água. To mě naplňovalo

určitou pýchou.

Hektor bezděčně Miguelovi poblahopřál a zeptal se: „Kde jsou ti další dva?“

„Zůstali v Pingu, dokud tu vše nezařídíme.“

Makléř zakašlal. Potil se, prskal, mluvil o částce za domovní služ - by, o dvacetičtyřhodinové přítomnosti vrátnýho a garážovým místě.

„Máte auto?“

„Jenom jedno.“

Naším kočárem byla Verona z roku ̓98, vínové barvy, s láskou přezdívaná Bukowski. My čtyři jsme se skládali na benzin, daň z vlastnictví motorového vozidla a výdaje na údržbu. Bukowski byl náš mazel. I když byl starej a značně chlastal, ještě pořád bylschoen velkejch dobrodružství. Naším plánem bylo vyjet si s ním příští měsíc z Pinga a za sedm dní dorazit do úžasnýho Ria, tentokrátnatrvalo. Bezpochyby by to byla zábavná jízda.

Když jsme si prohlídli celý byt, vrátili jsme se do obýváku.Posadil jsem se na pohovku a projel jsem očima každý kout tohodokonalýho místa. Byl jsem tak nervózní, že jsem si rukama mačkal kolena. Podíval jsem se na ostatní, panovalo hrozivé ticho. Ta chvíle právě přišla.

Nasadil jsem bezstarostný tón a zeptal se: „Kolik bude stát nájem?“

Makléř nás nechal v jistým napětí, protože přesnou částku začal hledat v nějaký tabulce v mobilu a... Jako jo, samozřejmě vím, že

[18]


se tím nemůžu chlubit, vítězství nepatří mně, ale osudu, avšakzázračně se ta částka do našeho rozpočtu vešla. Vysvětlil nám, žemajitelé s nájmem spěchají, protože byli v práci přeloženi, potřebovali

odcestovat a chtěli už mít všechno potvrzený a podepsaný. I přesto,

že jsem měl hlavu v oblacích, snažil jsem se svou velkou radost

nedat najevo. Potlačil jsem úsměv a řekl: „Výborně.“

„Musíte složit zálohu na tři měsíce nebo za sebe nechat někoho ručit.“

„Složím kauci,“ pospíšila si moje matka.

Chápu, že bych se jí měl bránit. Žádná její laskavost nebylazadarmo. Začít život v Rio de Janeiru s takovým břemenem, nemohlo být nijak dobrý. I tak jsem ale ustoupil. Moc jsem chtěl zůstat v tom neuvěřitelným bejváku. Hugovi a Vepřekovi jsem poslal esemesku, že jsme našli ideální místo.

V tu chvíli jsem si připadal jak nějakej šťastlivec. Měl jsem před sebou dlouhou cestu, ale první krok směrem k úspěšnýbudoucnosti jsem měl za sebou. Zmocním se všeho, čeho se jen půjde zmocnit. Budu boháč, budu úspěšnej a nezávislej chlap. Sbohem venkovská předpojatá společnosti! Sbohem matko a tvý uštěpačný poznámky! Zdálo se, že se mi v životě nic nemůže podělat.

Nemohl jsem se více mýlit.

[19]




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist