načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajná válka Coco Chanel – Hal Vaughan

Tajná válka Coco Chanel

Elektronická kniha: Tajná válka Coco Chanel
Autor: Hal Vaughan

. – – – Skandální odhalení temné části života slavné návrhářky.Gabrielle „Coco“ Chanel, první dáma haute couture, vytvořila vzhled moderní ženy. Ve dvacátých letech minulého století vydělala obrovské jmění a vybudovala módní impérium. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  245
+
-
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 326
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Chartier
Skupina třídění: Oděv, móda, ozdoby
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4292-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

.


Skandální odhalení temné části života slavné návrhářky.Gabrielle „Coco“ Chanel, první dáma haute couture, vytvořila vzhled moderní ženy. Ve dvacátých letech minulého století vydělala obrovské jmění a vybudovala módní impérium. Její život mezi lety 1941 až 1954 zůstával ovšem dlouho zahalen dohady atajemstvím, které ani ona ani autoři jejích životopisů nikdy neobjasnili. Hal Vaughan přichází s pravdou o její válečné kolaboraci a dlouhém vztahu s německým playboyem, baronem Hansem Güntherem von Dincklage - špionem, který stál v čele vyzvědačskésítě a zodpovídal se přímo Goebbelsovi. Vaughan rekonstruuje příběh toho, jak se Chanel stala nacistickou špionkou, jak po skončení války unikla zatčení a skrývala se se svým milencem ve Švýcarsku. A také, jak se - i přes podezření ohledně svékolaborantské minulosti - dokázala v sedmdesáti letech vrátit do Paříže a znovu postavit na nohy ikonický módní dům Chanel.



 

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hal Vaughan - další tituly autora:
Tajná válka Coco Chanel - Skandální odhalení temné části života slavné návrhářky Tajná válka Coco Chanel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hal Vaughan

Tajná válka Coco Chanel



MLADÁ FRONTA

TAJNÁ VÁLKA

coco

chanel

Hal Vaughan


Přeložila Jana Chartier

Sleeping with the Enemy. Coco Chanel’s Secret War

Copyright © 2017 by Hal Vaughan

This translation published by arrangement with Alfred A. Knopf,

an imprint of The Knopf Doubleday Group, a division

of Penguin Random House, LLC.

Translation © Jana Chartier, 2017


Tato kniha je věnována všem Francouzům

a Francouzkám, kteří, navzdory německé okupaci,

odmítli kolaboraci s nepřítelem.

A jako vždy také Phuong.


Těším se na tvůj příběh, jistě bude podivuhodný.

Shakespeare, Bouře


9

PROLOG

I

přes svůj věk jen září, je poslední auvergneskou sopkou,

která ještě nevyhasla... nejoslnivější, nejimpulzivnější, nejví

ce nesnesitelná žena, která kdy existovala.

Sotvaže Gabrielle Chanel spočinula pod vlastnoručně navr

ženým náhrobkem ve švýcarském  Lausanne, oznámilo město Paříž, že v  říjnu roku 1972 proběhne oficiální výstava k  uctění návrhářčina života a díla, kterou osobně zahájí první dáma Francie, manželka francouzského prezidenta Georgese Pompidoua, obdivovatelka a zákaznice značky Chanel. Krátce před tím však oznámila Hebe Dorseyová, legendární módní redaktorka deníku International Herald Tribune, že „pocta Coco Chanel“ se pravděpodobně konat nebude, nebo bude alespoň odložena. Redaktor týdeníku Paris Match Pierre Galante měl totiž brzy zveřejnit šokující informace vycházející z  archivů francouzské kontrarozvědky. Podle nich měla mít Coco během německé okupace Paříže poměr s baronem Hansem Güntherem von Dinck lage: „nebezpečným agentem německé výzvědné služby a  pravděpodobně také agentem gestapa“.

Coco Chanel, synonymum francouzského vybraného vkusu,

v posteli s nacistickým špionem  – či dokonce agentem nenáviděného gestapa? Pro Francouze, především pro francouzské Židy, veterány odboje a ty, kdo přežili koncentrační tábory řízené příslušníky SS, představovali kolaboranti s  Němci vyvrhele, osoby, které si zasloužily jedině naplivat. Jistě, v  pařížských módních kruzích se již několik let šuškalo, že Coco žila během okupace s německým milencem přezdívaným Spatz  – německý výraz pro vrabce  – v luxusním hotelu Ritz, jehož švýcarský management si hýčkal nacistické pohlaváry typu Hermanna Göringa či Josepha Goebbelse. Ale gestapo? Copak Chanel neoblékala madame Pompidouovou? Copak ji s poctami nepřijímali v Elysejském paláci? Že by tato ikona francouzské společnosti sdílela lože s  „německým špionem“? Nepředstavitelné! A ačkoli desítky tisíc francouzských collabos nakonec nebyly nijak potrestány, stát se z vlastní vůle milenkou a pomocnicí německého důstojníka se i v roce 1972 rovnalo vlastizradě. Jejich poměr trval přes deset let, což jednoho z komentátorů vedlo k otázce, zda se Coco vůbec „starala o politickou ideologii, zda prostě jen netoužila po lásce a politiku neposlala k čertu“.

Načasování zamýšlené celonárodní oslavy života a práce Coco Chanel nemohlo být horší. A  ke všemu se právě tehdy objevila kniha amerického historika Roberta O. Paxtona s názvem Vichistická Francie: Stará garda a nový pořádek, 1940 – 1944 (France: Old Guard and New Order, 1940 – 1944), kterou vydalo nakladatelství Alfred A. Knopf. Tato analýza vichistického režimu pod taktovkou maršála Philippa Pétaina předčila a zahanbila řadu francouzských akademiků na domácí půdě. Protože francouzská vláda přístup k archivům z Vichy zakázala, Paxton pracoval s materiály pocházejícími z německých archivů. Na jejich základě dokázal, že Pétainova spolupráce s onou specifickou kohortou čistokrevných nacistů v rámci vichistického režimu nebyla zdaleka tak vynucená, jako spíš dobrovolná.

Pro Pompidouův politický aparát, který za necelé dva roky čekaly volby, a firmu Chanel, jež čelila nařčení, že její zakladatelka měla vazby na  gestapo, bylo odložení „pocty Coco Chanel“ jedinou možností. Další průkazné a usvědčující důkazy o návrhářčině kolaboraci měl přinést její životopis, jehož autorem byl Pierre Galante a který měl vyjít zároveň v Paříži a v New Yorku. Galante, bývalý účastník odboje a manžel anglické herečky Olivie de Havillandové, tvrdil, že jeho informace se opírají o zdroje francouzské kontrarozvědky.

Kniha ještě nespatřila světlo světa, a  už o  ní mluvila celá Paříž. Galanteho zjištění pobouřila spisovatelku Edmondu Charles -Rouxovou, nositelku Goncourtovy ceny. Označila jeho tvrzení za nesmysl: [Dinck lage] „nebyl u  gestapa“. Spatz a  Chanel podle ní pouze prožívali zamilované přátelství (také madame Charles -Rouxová napsala životopis Coco Chanel, ale pravděpodobně neměla přístup ke stejným pramenům).

Podle Marcela Haedricha, autora již dříve publikovaného životopisu Coco Chanel, byl Spatz prostě bonviván, který „miloval jídlo, víno, doutníky a krásné oblečení... díky Coco mohl vést příjemný život... čekával na ni v salónu... políbil jí ruku a zašeptal: ‚Jak se vám dnes vede?‘  – a protože spolu mluvili anglicky, Coco tvrdila, že „on přece není Němec, jeho matka byla Angličanka“.

Na otázku newyorského módního časopisu Women’s Wear Daily, zda „Byla Coco Chanel, největší pařížská návrhářka, skutečně agentkou gestapa?“, odpověděla v  září  1972 Charles-Rouxová takto: „[Dinck lage] nebyl u gestapa. Byl tady [v Paříži] pověřený určitými úkoly a  předával informace. Dělal špinavou práci. Ale nesmíme zapomínat, že byla válka a on se ke své smůle narodil jako Němec.“ O několik let později Charles-Rouxová zjistila, že ji podvedli. Chanel a  její právník, René de Chambrun, ji naprosto zmanipulovali. Osvobození Paříže v srpnu roku 1944 začalo krvavými pouličními střety mezi německou pěchotou a  hordou otrhaných, nijak neškolených bojovníků tvořících jednotky generála de Gaulla, tzv. Forces françaises de l’intérieur (FFI). Chanel jim říkala „les Fifis“. Brzy se k nim přidaly komunistické partyzánské oddíly Franc-Tireurs et Partisans (FTP) a civilní policisté. Někteří odbojáři bojovali proti německým vojákům pouze lehkými policejními zbraněmi, jiní měli staré revolvery a  pušky z  první světové války; pár jich disponovalo Molotovovými koktejly a zbraněmi ukořistěnými od mrtvých skopčáků. Často to byli mladí studenti, obutí v sandálech a  s  rukávy vyhrnutými na hubených pažích. Uniformou jim bylo označení FFI, FTP či policie na pásce kolem paže.

V  posledním srpnovém týdnu pomohla povstalcům Svobodná francouzská armáda, kterou vyzbrojily Spojené státy a které velel generál Leclerc (bojové jméno Philippa de Hauteclocque). Německá posádka se vzdala. Po čtyřech letech často brutální okupace byla Paříž konečně svobodná  – skončila neustálá hrozba zatýkání, mučení a deportací do koncentračních táborů. Rozezněly se kostelní zvony, v ulicích troubily klaksony a lidé tančili. S výjimkou několika provincií, jako Alsasko-Lotrinsko, byla nyní celá Francie pod kontrolou Svobodných Francouzů generála de Gaulla.

V  těchto posledních srpnových dnech zachvátila Francouze touha po pomstě. Ponižování, potlačovaný strach, nenávist a  frustrace z  uplynulých čtyř let se vyvalily ven. Lidé v  ulicích volali po krvi. Ti, kdo se provinili  – a spolu s nimi i mnoho zcela nevinných lidí  – byli potrestáni, vyřizovaly se účty. Řadu z těch, kdo byli označeni za kolaboranty, na místě zbili, některé dokonce hned popravili. Tzv. „horizontální kolaborantky“  – ženy a dívky, o nichž se vědělo, že spaly s Němci  – vláčeli po ulicích. Některým vyřezali do kůže hákové kříže, mnoha z nich oholili hlavu dohola. Collabos z řad civilistů  – mezi nimiž bylo i pár lékařů, kteří ošetřovali Němce  – byli okamžitě zastřeleni. Ti šťastnější se dostali do vězení, kde čekali na trest za vlastizradu. Bratrovražednou válku nakonec ukončili vojáci generála de Gaulla a jím prozatímně jmenovaní soudci.

Mezi těmi, které čekala pomsta, byla i Coco Chanel, monstre sacré módní branže dvacátého století. Francouzi mluvili o tzv. épuration, čistce. Čistily se rány, které země utrpěla pod nacistickou nadvládou, během níž zemřelo a trpělo tolik jejích občanů.

Pár dní poté, co Paříž opustily poslední německé jednotky, se Coco Chanel rychle vypravila za americkými vojáky a  rozdávala jim lahvičky svého parfému Chanel No 5. Krátce nato ji ovšem zadrželi Fifi. Bojovně naladění mladí muži ji přivedli k výslechu na svou základnu.

Po několika hodinách ji propustili. Zachránila ji intervence Winstona Churchilla, který zasáhl prostřednictvím Duffa Coopera, britského velvyslance při francouzské prozatímní vládě generála de Gaulla. O  pár dní později odletěla Coco do švýcarského Lausanne. Později tam za ní přijel i Dinck lage, který byl ve svých čtyřiceti osmi letech stále přitažlivým mužem. Chanel byla tehdy jednašedesátiletá. Velmi záhy nařídila de Gaullova vláda státním zástupcům, aby podezřelé z napomáhání nacistickému režimu  – což byl zločin definovaný francouzským trestním řádem  – vyslýchali v rámci zvláštního soudního řízení. Mezi prvními souzenými byl velitel vichistického režimu maršál Pétain a jeho ministerský předseda Pierre Laval. Oba byli usvědčeni z vlastizrady a odsouzeni k trestu smrti. Pétainovi udělil de Gaulle vzhledem k jeho pokročilému věku milost, ale Laval byl zastřelen.

Během poválečných očistných procesů projednaly francouzské vojenské a  civilní soudy celkem 160 287 případů. K  trestu smrti bylo odsouzeno 7 037 osob, ovšem skutečně popraveno jich bylo pouze 1 500. Ostatním byl trest změněn na doživotí.

Trvalo téměř dva roky, než francouzský soudní dvůr vydal „urgentní“ příkaz předvolat před francouzské instance také Coco Chanel. 16. dubna 1946 nařídil soudce Roger Serre policii a francouzským hraničním hlídkám dopravit ji do Paříže k  výslechu. O měsíc později nařídil kompletní prošetření její činnosti za války. Soudce nevěnoval pozornost jejímu vztahu k  Dinck lagemu. Zjistil ovšem, že návrhářka pracovala pro  německou vojenskou rozvědku ve dvojici s  francouzským kolaborantem, baronem Louisem de Vaufreland. Francouzská policie barona identifikovala coby zloděje a válečného německého agenta, který se v německých dokumentech Abweh ru objevoval jako „V-Mann“  – což ve slovníku gestapa a německých výzvědných služeb znamenalo důvěryhodného agenta.

Serre, osmačtyřicetiletý soudce s  více než dvacetiletou praxí, prověřoval Vaufrelanda několik měsíců. Od důstojníků francouzské rozvědky zjistil, že Vaufreland a Chanel spolupracovali s německými vojáky. Pečlivý vyšetřovatel neochvějně shromažďoval podrobnosti o  tom, jak Chanel naverbovala německá rozvědka Abweh ru, jak se seznámila s Vaufrelandem a jak se v roce 1941 oba vydali do Madridu na misi, kterou je pověřil Abwehr.

Během výslechů a  svědeckých výpovědí Chanel tvrdila, že Vaufrelandovy historky jsou pouhé „výmysly“. Ovšem francouzské policejní a soudní záznamy vypovídají o něčem jiném: zatímco v létě roku 1941 francouzští odbojáři stříleli Němce, Chanel se nechala najmout jako agentka německým Abwehrem. Na padesáti stránkách je zde podrobně popsáno, jak byli Chanel a důvěryhodný agent Abweh ru F-7117  – baron Louis de Vaufreland Piscatory  – osloveni a  vzájemně zkontaktováni německým agentem, poručíkem Hermannem Niebuhrem alias dr. Henri Neubauerem, aby se v  létě roku 1941 společně vydali na výzvědnou misi pro německou vojenskou rozvědku. Vaufrelandovým úkolem bylo vyhledávat muže a ženy, kteří by mohli fungovat jako vyzvědači pro nacistické Německo, případně být k takové spolupráci přinuceni. Coco, která se díky svým stykům s Hughem Grosvenorem, vévodou z Westminsteru, znala se sirem Samuelem Hoarem, britským velvyslancem ve Španělsku, měla Vaufrelandovu činnost krýt.

Lze pochybovat o tom, že soudce Serre zjistil skutečný rozsah a  míru návrhářčiny spolupráce s  německými úřady. Pravděpodobně se mu nedostala do rukou zpráva britské tajné výzvědné služby MI6, která shrnuje výpověď knížete Josepha von Ledebur -Wichelna, agenta Abweh ru a  přeběhlíka, z  roku 1944. Ledebur

15

zde popisuje, jak se Coco Chanel s  baronem von Dinck lage vy

dali v  roce 1943 do rozbombardovaného Berlína, aby nabídli

Reichsführerovi SS Heinrichu Himmlerovi návrhářčiny služby

coby agentky. Dále uvádí, že po návštěvě Berlína se Coco vydala

na další misi do Madridu pro generála SS Waltera Schellenber

ga, velitele Himmlerovy rozvědky SS. Serre jistě také netušil, že

Dinck lage byl už od konce první světové války důstojníkem ně

mecké vojenské rozvědky a agentem Abweh ru F-8680.

Pravděpodobně také neodhalil to, že návrhářka spolupracova

la s  nacisty během okupace Paříže, a  nevěděl, že byla placenou

agentkou Waltera Schellenberga. Ani to, že Dinck lage působil ve

Francii jako agent Abweh ru i gestapa, a později, během okupace

Paříže, pokračoval v práci pro Abwehr také ve Švýcarsku. SPÁT S NEPŘÍTELEM

1

PROMĚNA — Z GABRIELLE SE STÁVÁ COCO

Pokud se narodíte bez křídel, nebraňte se tomu, aby vám narostla...

Vstávejte brzy a hodně pracujte. Neublíží vám to:

zaměstnáte si mysl, aktivujete tělo...

Coco Chanel

G

abrielle Chanel, která se později stane ztělesně

ním francouzského šarmu, se narodila jednoho rozpá

leného srpnového odpoledne roku 1883 v  saumurském chudobinci ve francouzském regionu Pays de la Loire. Jejími předky byli zemědělci, kteří žili na okraji rozsáhlých kaštanových hájů v Cévennes, dokud je přírodní pohroma nedonutila začít se živit jako podomní obchodníci. Do matriky bylo její příjmení zapsáno jako „Chasnel“. Možná šlo pouze o omyl zapisujícího úředníka nebo, a to je pravděpodobnější, tak vypadal starší pravopis rodového jména, který později změnili, aby lépe lahodil sluchu. (Přidané „s“ později způsobí zmatky v policejních záznamech.)

Gabriellini rodiče, matka Jeanne Devolleová, která dceru po

rodila ještě za svobodna, a otec, neurvalý trhovec Albert Chanel, se vzali až později. Celých dvanáct let, tj. až do Jeanniny smrti, střídala rodina  – celkem tři sestry, Julia-Berthe, Gabrielle a  Antoinette, a dva bratři, Alphonse a Lucien  – nejrůznější nuzné příbytky podle toho, kudy zrovna Albertův povoz projížděl cestou od jednoho tržiště k druhému. Poté, co Jeanne ve svých 33 letech v roce 1895 zemřela, Albert pronajal oba syny jako pomocníky na farmě a dvanáctiletou Gabrielle a její dvě sestry svěřil sirotčinci v  Corrèze ve střední Francii. Tady, v  aubazinském klášteře, který ve dvanáctém století založil Étienne d‘Aubazine, se o výchovu ses ter Chanelových měly napříště postarat katolické jeptišky.

O  mnoho let později vzpomínala Coco Chanel na nuzná léta u jeptišek takto: „Jako úplně malá jsem byla přesvědčená, že mi už všechno vzaly, že jsem mrtvá. To mi bylo dvanáct. Za život můžete umřít několikrát.“

Žádný z  jejích životopisců se nezamýšlel nad tím, jaký vliv mohl mít na dvanáctiletou Gabrielle klášterní život. O době, kterou strávila v klášteře, a o letech katolické disciplíny ve znamení tvrdé práce a velmi skromného života nikdy nemluvila. Tehdejší katolická doktrína a teologie bazírovaly na hříchu, pokání a  vykoupení. Ví se, že na přelomu dvacátého století katolické instituce typu kláštera v  Aubazine pěstovaly v  mladých lidech nechuť k Židům. Chanel nebyla výjimkou. Často se projevovala antisemitsky. Známý francouzský spisovatel a šéfredaktor módního časopisu Marie Claire Marcel Haedrich zmiňuje rozhovor, který s návrhářkou vedl o své knize nazvané Mojžíš stvořil Boha. Podivovala se: „Proč Mojžíš? Přece si nemyslíš, že ty staré historky ještě někoho zajímají? Nebo snad doufáš, že se ten příběh bude líbit Židům? Ti si tu knížku nekoupí!“ Když se konverzace stočila k novým módním butikům, které v Paříži rostly jako houby po dešti, Coco prohlásila: „Bojím se jedině Židů a Číňanů, ale Židů víc.“ Haedrich k  tomu poznamenal: „Antisemitismus Coco Chanel nebyl jen verbální, skutečně ho cítila. Působilo to zastarale a  často tím budila rozpaky. Stejně jako všechny děti tenkrát chodila i Gabrielle na hodiny katechismu. A Ježíše přece ukřižovali Židé.“

Křesťanská víra po několik století utvrzovala věřící v  tom, že Židé jsou zodpovědní za smrt Ježíše Krista. Už od středověku Evropané hlásali, že „Židé nosí neštěstí“, a  vylučovali je z  různých profesí a korporací. V Shakespearově Anglii byli Židé považováni za vyděděnce a jako společensky podřadní se nehodili k jiné práci než k vybírání daní. Nesměli vykonávat ani manuální práci, což by je přiblížilo k vesnickým rodinám, jako byli Chanelovi. O pár let později zase nacisté a s nimi i mnozí zdaleka ne tak fanatičtí Evropané upřímně věřili v existenci židovsko-bolševického spiknutí a vinili Židy ze vzniku komunismu.

V osmnácti letech se Chanel přestěhovala do katolického penzionátu pro dívky v Moulins. V té době Francii stále ještě rozdělovala debata o Dreyfusově aféře. Skandál, který se táhl téměř deset let, se týkal kapitána Alfreda Dreyfuse, mladého francouzského důstojníka dělostřelectva alsasko-židovského původu, který byl v roce 1894 na základě falešného svědectví zatčen, souzen a posléze odsouzen za velezradu. Byl poslán do trestanecké kolonie na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně, odkud se vrátil a v roce 1906 byl rehabilitován. V hodnosti majora znovu vstoupil do armády, v první světové válce příkladně sloužil vlasti a v roce 1919 odešel do důchodu již v hodnosti plukovníka.

V  Dreyfusově aféře se naplno projevily tehdejší antisemitské nálady a rozhodující vliv katolického náboženství a jeho monarchistických a nacionalistických vyznavačů. V době, kdy Coco dospívala v klášteře, i později, když žila v katolické komunitě v Moulins, „antisemitismus jen kvetl“. „Proti Židům brojil“ např. masově čtený katolický deník La Croix (Kříž). Typickým představitelem církevních názorů byl jezuitský kněz otec Du Lac, duchovní vůdce antisemitského publicisty Édouarda Drumonta, autora knihy La France juive (Židovská Francie). Drumont je autorem sloganu „Francie Francouzům“, který se objevuje ve francouzské politice ještě dnes, především v  kampaních Jean-Marie Le Pena a  jeho dcery Marine, současné vůdkyně silné, extrémně pravicové strany Front National.

Gabrielle nemohla propagandistická kampaň katolické církve proti židovskému důstojníkovi Dreyfusovi minout. Její pozdější strach z Židů a nenávist vůči nim byly notoricky známé a nepřijatelné i pro ty, kdo praktikovali umírněnější formu antisemitismu. Ve dvaceti letech začala Gabrielle pracovat jako švadlena. Ve volném čase zpívala v kavárně, kam chodili především jezdečtí důstojníci. Tady se z ní stala „Coco“, což je buď jméno z jednoho tamního popěvku, nebo snad zkrácená verze francouzského výrazu pro vydržovanou ženu: cocotte.

Její uhrančivé temné oči, výrazný profil a hezká, štíhlá a mladistvě působící postava nakonec uchvátily srdce bohatého důstojníka ve výslužbě Étienna Balsana. Třiadvacetiletá Coco Sehraná žárlivá scénka: zleva doprava, Boy Capel v saténovém kimonu vyhrožuje Léonu de Laborde, který brání rozespalou Coco oděnou v županu, kolem roku 1908. odkládá jehlu a nitě, kavárenskou koketérii a život ve znamení dřiny a stává se Balsanovou milenkou. Další tři roky s ním prožije na zámku a v jeho stájích poblíž Compiègne, sedmdesát pět kilometrů od Paříže. V hlubokých compiègnských lesích budou Coco, její milenec a jeho přátelé, obklopeni vřesem, močály a bažinami, brázdit na koních z Balsanových stájí lovecké stezky, po nichž kdysi jezdívali francouzští králové.

Balsan, syn bohatých průmyslníků, kteří vyráběli látky a dodávali uniformy francouzské armádě, se postaral, aby Coco uměla dobře jezdit na koni  – jak obkročmo, tak v  dámském sezení  – a naučil ji také spravovat stáje.

Z  fotografií zachycujících Coco na koni je patrné její vzpřímené držení těla, zejména z  té, kde sedí na pěkném loveckém hnědákovi, s kloboučkem na vlasech zapletených do copu, sedí tu pyšně a sebevědomě. Láska ke koním a jezdecké umění jí poslouží o mnoho let později, na loveckých vyjížďkách s Hughem Arthur „Boy“ Capel s Coco na koni v compiègnském lese poblíž Balsanova Château Royallieu. Jejich jedenáctiletý poměr začal v roce 1908. Grosvenorem, vévodou z  Westminsteru, známým jako Bendor, a jeho přáteli, k nimž patřil i Winston Churchill a jeho syn Randolph.

Život Coco Chanel se v průběhu několika měsíců zásadně pro

měnil. Stačí se podívat na dobové fotografie: tu na koni, tu v náručí elegantního Léona de Laborde, vedle něhož stojí Étienne Balsan, tu s Arthurem Capelem (jenž se stane jejím milencem), který v saténovém pyžamu s holí v ruce předstírá žárlivou scénu, před níž Coco chrání opět Laborde, také v pyžamu. Na jednom obrázku má Coco výraz dívenky, která právě vstala z postele  – uhlově černé vlasy jí padají přes ramena až na bílý župan. Na dalším, také z léta roku 1912, sedí Balsanova společnost v lehkých župáncích či šatech u snídaně: Capel, Laborde, Gabrielle Dorziatová, Balsan, Coco, Lucien Henraux a Jeanne Léryová.

V  roce 1908 se Coco zamiluje do Arthura Capela, Balsanova

jezdeckého kumpána a přítele. Capel, přezdívaný „Boy“, pocházel z  vyšších anglických vrstev  – byl to přitažlivý, bohatý a  podnikavý muž. Ještě toho roku jí v Paříži pořídí byt a pomůže rozjet

Coco Chanel vydaná na

milost „Boyi“ Capelovi,

ilustrace kreslíře SEMA,

kolem roku 1910 výrobu dámských klobouků. Balsan sice možná přišel o  milenku  – kterých měl ostatně mnoho  – ale přátelství s Coco mu vydrží až do konce života.

Capel a Coco jsou nyní jedno tělo, jedna duše. Poté, co Gabriellina sestra Julia-Berthe spáchá sebevraždu, zařídí štědrý Angličan, aby milenčina synovce Andrého Palasse přijali do dobré anglické internátní školy. A později, až začne Coco podnikat v dámské módě, bude financovat její obchody v Paříži, Deauville a Biarritzu.

Během první světové války, v letech 1914 – 1918, si Coco pronajímala byt s výhledem na Seinu a Trocadéro. Brzy ohromně zbohatne. Bude zaměstnávat téměř tři sta lidí a navrhovat kolekce svých žerzejových šatů. Později si otevře svůj vlajkový obchod v  ulici Cambon nedaleko od elegantního Place Vendôme, kde bude zároveň bydlet. Právě tady vznikne módní dům Chanel, který se stane symbolem francouzského stylu, rafinovanosti a kvalitního řemesla. Obchodům se bude dařit a  Coco začne navrhovat také vlastní látky, „les tissus Chanel“, které napodobují vysoce kvalitní materiály.

Jedenáct let se Coco mohla těšit z  Boyovy lásky a  přátelství. Kvůli svému neurozenému původu však nemohla doufat, že by si ji Angličan se styky v nejvyšších kruzích vzal za ženu. V roce 1918 se Boy oženil s dcerou anglického lorda. Ovšem i potom s Coco udržoval milenecký vztah. Jednou o  Vánocích, cestou k  ženě a  novorozenému dítěti, však Boy Capel zemřel při autonehodě. Coco jeho smrt naprosto zdrtila. Navíc se dozvěděla, že nebyla jeho jedinou milenkou: v únoru roku 1920 napsaly londýnské Timesy, že Capel po sobě zanechal šarmantní pozůstalé, myšleno ji a jednu italskou hraběnku. Coco propadla smutku a pocitům zrady. Následovalo dlouhé období truchlení. O  dvaadvacet let později řekne návrhářka ve švýcarském exilu svému příteli a autoru své biografie Paulu Morandovi: „Boyova smrt pro mě byla strašná rána. Když jsem ho ztratila, přišla jsem o všechno. Musím přiznat, že to, co následovalo, nebyl šťastný život.“

2

VŮNĚ ŽENY

Žena, která nepoužívá parfém, nemá budoucnost.

Paul Valéry

M

arii Sofii Olgu Zénaïde Godebskou  – mezi

smetánkou pařížské bohémy známou jako Misia  –

odložili stejně jako Coco v  dětství do katolického kláštera. Už jako dítě nadchla svými klavírními schopnostmi skladatele Franze Liszta a Gabriela Faurého. Díky hodinám klavíru u přísných jeptišek se z ní stala výborná pianistka. „Nedostatek pozornosti naučil Misiu nezávislosti a samota kuráži.“

Nešťastná, klášterním životem deptaná Misia utekla v osmnác

ti letech do viktoriánského Londýna, kde se začala stýkat se staršími muži. Poté se vydala za příbuznými do Belgie, kde ještě před dvacátými narozeninami zdědila značné jmění po bohatém strýci. O rok později se provdala za pětadvacetiletého Thadéa Natansona. Pár se přestěhoval do Paříže, kde Misiu její krása společně se způsoby lehké holky a „postojem ikonoklastky, která je nad věcí“, vrhly do víru volného a  příjemného bohémského života přelomu století. Několik dalších let žila Misia nepříliš kultivovaným životním stylem, který „kořenilo mimo jiné i jadrné vyjadřování“, přičemž dokázala svést řadu nejvýznačnějších pařížských umělců. Marcel Proust podle ní vytvořil postavu princezny Yourbeletieff, stejně jiskrné a  svůdné jako samotný Ruský balet. Misia s manželem Thadéem se záhy stali součástí nekonvenčních uměleckých kruhů.

Misia byla oblíbeným modelem Vuillarda, Bonnarda, Toulouse -Lautreca a Renoira. Každý z nich ji mnohokrát maloval. Dnes visí její portréty u klavíru, u stolu nebo v divadle v nejvýznamnějších světových muzeích. Zajímala se o živé umění a díky blízkému přátelství s  baletním impresáriem Sergejem Ďagilevem pronikla do světa divadla a baletu. Autoři jejích životopisů ji popisují jako „eminenci Ruského baletu, sedící na trůně hned vedle něj [Ďagileva]“.

Znát se s  Misiou znamenalo zajistit si přístup do Ďagilevovy exkluzivní společnosti, mezi poválečnou pařížskou elitu. Skutečná Misia ovšem zdaleka nebyla onou princeznou zpodobněnou Obličej, který bude fascinovat světoznámé francouzské umělce, Misia Godebská, rok 1905. Proustem. Celkem třikrát se provdala, nejprve za Thadéeho Natansona, poté za Alfreda Edwardse (velmi bohatého podnikatele a  známého koprofila, který přiměl Natansona, aby mu Misiu přenechal jako splátku svého dluhu) a  nakonec za španělského malíře José-Maríu Serta.

Coco se s Misiou seznámila na večeři pořádané Cécile Sorelo

vou, slavnou herečkou Comédie-Française. Později popsala Misia jejich první setkání ve svých nevydaných pamětech takto:

[I] Přitahovala mě mladá žena s velmi tmavými vlasy... nepro

mluvila ani slovo, [ale] vyzařoval z ní podle mého neodolatelný

Igor Stravinskij a Václav

Nižinskij na premiéře baletu

Petruška, který v roce

1911 produkoval Ďagilev

v pařížském Théâtre

du Châtelet.

šarm... Byla to mademoiselle Chanel. Zdálo se mi, že má v sobě

nekonečnou grácii..., když jsem obdivovala její krásnou kože

šinu, položila mi ji na ramena a  s  okouzlující spontánností

řekla, že bude moc ráda, když si ji vezmu... její gesto bylo tak

půvabné, že jsem byla naprosto okouzlená a nemyslela na nic

jiného než na ni.

Když jsem navštívila její butik v ulici Cambon, slyšela jsem,

jak o  ní nějaké dvě ženy mluví jako o  „Coco“... to mě rozru

šilo... srdce mi kleslo v  hrudi... Měla jsem pocit, že se můj

idol rozbil na kousky. Proč by měl být někdo tak výjimečný

nazýván tak vulgárním jménem? [Najednou] se objevila žena,

o níž jsem přemýšlela od včerejšího večera... hodiny zázračně

utíkaly... většinu času jsem mluvila já, ona sotva promluvila.

Pomyšlení, že bych od ní měla odejít, bylo nesnesitelné... toho

večera jsme u ní se Sertem večeřeli... zpoza nekonečných pa

ravánů z koromandelského laku se vynořil Boy Capel.

Serta obdivné poblouznění, které jsem pocítila ke své nové

přítelkyni, velmi pobouřilo. Obvykle jsem se nenechávala tak

unést... Když potom [po smrti Boye Capela] Coco tak silně

prožívala [jeho ztrátu] a upadla do neurastenie, snažila jsem

se zoufale přijít na způsob, jak ji rozptýlit... následujícího léta

jsme ji se Sertem vzali do Benátek...

Mezi těmito dvěma krásnými ženami to zajiskřilo. Jak říkají Fran

couzi, atomy Coco Chanel a Misie Sertové se propojily. Coco na Misiu vzpomíná takto: „Byla jsem pro ni až do konce záhadou  – a tím pádem zajímavá. Byla to výjimečná osobnost, která věděla, jak mluvit se ženami a s umělci. Byla a stále je pro Paříž to, co bohyně Kálí pro hindský panteon, bohyně zkázy a tvořivosti zároveň.“

Podle autorů Misiina životopisu Arthura Golda a Roberta Fizda

leho viděla Misia Coco na začátku jejich důvěrného přátelství takto:

Návrhy Coco Chanel se vyznačovaly drahou jednoduchos

tí, stvořila téměř chudě působící look určený bohatým dámám

30

a dokázala na tom vydělat miliony. Její geniální nadání, štědrost,

bláznovství v kombinaci se smrtícím humorem, sarkasmem a ma

nickou destruktivitou všechny znepokojovaly a konsternovaly.

V průběhu let se přátelství mezi Misiou a Coco různě vyvíjelo,

ale celý život je spojoval nespočet společných tajemství, včetně

morfinu, který braly, aby mohly fungovat, ne aby přežily, ale aby

vydržely.

Starý svět privilegované šlechty spěl ke svému konci a Coco

Chanel se stala symbolem nové éry. Ve svých pětatřiceti stvořila

ženu bláznivých dvacátých let. Přišla s kolekcí ležérních, prostě

vypadajících drahých šatů: cestovní kostýmky z vlněného žerzeje

Misia, kolem roku 1910 doplněné značkovou blůzou, sportovní šaty a  boty na nízkém podpatku.

Její kreace přetiskovaly všechny tehdejší časopisy. Díky žerzeji objevila Coco Chanel i Amerika. V roce 1918 si mohla dovolit zaplatit 300 000 zlatých franků za nádhernou vilu v Biarritzu, která se stala základnou pro její podnikání v jižní Francii. Již v roce 1915 psali v  časopise Harper’s  Bazaar: „Žena, která nemá alespoň jeden kousek značky Chanel, je zcela nemoderní... V letošní sezóně skloňují jméno Coco Chanel všichni nákupčí.“

Zatímco módní redaktoři mluvili o Coco Chanel, státy Dohody  – Velká Británie, Francie, Itálie a další – nepřemýšlely o ničem jiném než jak zvítězit nad Němci. V  březnu 1917 zahájil americký prezident Woodrow Wilson své druhé funkční období a  v  dubnu přesvědčil Kongres, aby vyhlásil Německu válku. Teddies, jak Američanům přezdívali Francouzi, vedení generálem Johnem J. Pershingem, známým jako „Černý John“, tedy mířili přes moře do Francie, zatímco bohaté Pařížanky utíkaly do Deauville a do Biarritzu, aby si tam v obchodech značky Chanel houfně zkoušely šaty.

Evropou zmítaly významné události. Říjnová revoluce z  roku 1917 vynesla k moci Lenina a Trockého bolševiky. Osmanská říše se vzdala státům Dohody a Němci doma hladověli. V roce 1918 zastavily mocnosti Dohody za pomoci amerických jednotek císařovu jarní ofenzivu na západní frontě a 11. listopadu 1918 podepsaly příměří s Rakousko-Uherskem a Německem. První světová válka skončila.

Demobilizované německé jednotky se vydaly na dlouhou, úmornou cestu domů. V Paříži létaly vzduchem zátky od šampaňského. Coco Chanel tehdy nosila „dlouhé, široké žerzejové šaty, které byly jednoduché jako šaty dívek z  internátní školy a  neuvěřitelně šik“. Jezdila v  Rolls-Royce, protože zákazníci u ní platili za jedny šaty až 7 000 franků, což odpovídá dnešním 3 600 dolarů.

Evropské finanční instituce začalo obcházet strašidlo inflace. Jednoduše řečeno, cena bochníku chleba, vyjádřená v amerických dolarech, v Německu ze 13 centů v roce 1914 vyšplhala na 26 centů v roce 1919. Životní náklady se nejprve zdvojnásobily, pak ztrojnásobily, a stále rostly až na zcela nedosažitelnou úroveň. Německá ekonomika směřovala ke krachu. Tisíce mil od Paříže se zatím dva němečtí jízdní důstojníci snažili dostat domů. Poručíci baron Hans Günther von Dinck lage a  Theodor Momm, kolegové a  kamarádi z  hannoverského regimentu Königs-Ulanen, patřili k  milionům německých a  rakouských vojáků, kteří se pokoušeli po čtyřech letech válčení začít nový život. Oba bojovali nejprve jako důstojníci jízdy na východní frontě a později, v bahně a krvi zákopů již bez koní, jako „střelci jízdy“. Z východu se vrátili do poražené vlasti, kde vládla chaotická politika. Bolševická revoluce v Rusku a povstání na německé námořní základně ve Wilhelmshavenu, které se rozšířilo po celé zemi, si vynutily abdikaci císaře Wilhelma II. Dlouhodobá britská blokáda vedla ke všeobecnému hladomoru.

V červnu 1919 přijala nově vzniklá Výmarská republika podmínky stanovené Británií, Francií, Itálií a Spojenými státy a podepsala Versailleskou smlouvu. Němci budou později přesvědčeni, že nadcházející katastrofickou ekonomickou a  finanční situaci zapříčinily právě reparace, které jim smlouva předepisovala. Adolf Hitler, který se dostal k  moci v  porážkou zdrcené zemi, smlouvu roztrhal. Národ toužil po obnovení německé velikosti. „Lidé, zmítaní neustálými vnitřními rozpory, pociťovali nejistotu, nespokojenost, frustraci a  úzkost. Toužili zbavit se tíhy osobního rozhodování a volby. Největším luxusem pro ně bylo, měl-li za ně rozhodovat a riskovat někdo jiný.“

Bohatá rodina Theodora Momma před válkou úspěšně podnikala v  textilním průmyslu v  Německu a  Belgii. Po návratu do civilního života počátkem roku 1919 Theodor převzal rodinnou

33

firmu v Bavorsku. Za několik let vybudoval prosperující podniky

v Německu, Holandsku a Itálii. S nástupem Hitlera k moci se stal

členem  – nacistické  – Národně socialistické německé dělnické

strany (NSDAP) a v roce 1938 se přidal k polovojenské organizaci

Schutzstaffel (SS).

Aristokrat Dinck lage, potomek dvou generací německých dů

stojníků, se dal do služeb německé vojenské rozvědky. Jeho děde

ček, generálporučík Georg Karl, bojoval v  německo-francouzské

válce (1870 – 1871), v níž německá armáda rozprášila jednotky Na

poleona III. a anektovala území Alsaska-Lotrinska. Dinck lageho

otec Hermann byl majorem jízdy a  stejně jako jeho syn bojoval

proti státům Dohody v první světové válce  – Spatz na ruské fron

tě v jízdním pluku Königs-Ulanen. Dinck lageho matka Lorry Va

leria Emily se narodila v Anglii a jejím bratrem byl vyšší důstojník

německého námořnictva, admirál William Kutter. Dinck lageovi

spolu s mnoha ostatními Němci, a německými důstojníky zvlášť,

Poručík Hans Günther von Dinck lage (uprostřed) a jeho kolegové důstojníci

na ruské frontě, kolem roku 1917 vyznávali tzv. völkisch, tj. nacionalistické a  rasové pojetí války, vyhrocené traumaty z let 1914 – 1918.

Po popravě cara Mikuláše II. a jeho rodiny v Rusku byla v Berlíně založena Národně socialistická německá dělnická strana. Dinck lage se přidal k  jednotce důstojníků, kteří v  rámci  ultrapravicových svobodných sborů (Freikorps) bojovali s  komunisty. V  roce 1919 zavraždili členové svobodných sborů duchovní vůdkyni německých komunistů Rosu Luxemburgovou. Hermann Göring označí později Freikorps za „první vojáky třetí říše“. O několik let později, když se Heinrich Himmler stane velitelem SS, zmíní pochvalně důstojníky těchto sborů coby duchovně spřízněné s jeho jednotkami SS. Podle francouzské výzvědné služby byl Dinck lage někdy kolem roku 1919 najat německou vojenskou rozvědkou coby agent č. 8680F pracující pro Výmarskou republiku. Tento parlamentní režim trval do března 1933, kdy byla zvolena nová vláda vedená nacisty.

Dinck lage byl pro kariéru ve vojenské rozvědce a  práci tajného agenta ideálním kandidátem. Mluvil plynně anglicky a  francouzsky, měl dokonalé chování gentlemana ze staré školy, bez skrupulí využíval muže a sváděl ženy a ze svých rekrutů vytvářel informátory a agenty. Plavovlasý, modrooký Spatz Dinck lage byl středně vysoký (173 cm), měl příjemné a  zdvořilé vystupování, atraktivní, lehce melancholický vzhled a vřelou, otevřenou povahu, která ho činila přitažlivým pro obě pohlaví. Rozhodně to však nebyl žádný árijský playboy, jak ho označují někteří životopisci. Jeho učitelé v  Berlíně ho vyškolili ve všem, co potřebuje správný špion: byl vynalézavý, všímavý, klidný, senzitivní, empatický a schopný splynout s okolím. Uměl skrývat svou hru a přitahoval užitečné osoby, které zradily svou vlast a shromažďovaly strategické a taktické informace a dokumenty, které posloužily německé vojenské a námořní rozvědce.

Ačkoli byl Dinck lage špionem, nikdy se neocitl ve skutečném nebezpečí, ať už před druhou světovou válkou ve Francii, nebo později v  Polsku a  Švýcarsku. Působil jako německý diplomat, a tím pádem se těšil diplomatické imunitě. V době míru mu hrozilo maximálně vyhoštění. Francouzi i  Švýcaři dobře věděli, že nemá smysl zahrávat si s popudlivým nacistickým režimem tím, že by vyhostili jednoho z jeho diplomatů. V zimě roku 1919 a na jaře 1920 propadla Coco Chanel kou - zlu Benátek. Město s  klikatícími se kanály, z  nichž se otvíraly pohledy na velkolepé, často sluncem zalité piazze a campi, bylo kouzelné v jakémkoli ročním období. Misia a José-María Sertovi vzpomínali, jak se Coco plačky modlila, zdrcená smutkem a ponížením z toho, že nebyla jediným objektem Boyova zájmu  – stejně asi plakala i ona italská hraběnka. Isabelle Fiemeyerová popisuje, jak se Coco modlila v dómu ze sedmnáctého století, Santa Maria della Salute, kde v přítmí pod bedlivými zraky pěti Tizianových svatých hořelo a poblikávalo tisíc svíček.

Zima ustoupila jaru a Coco se díky Sertově humoru a kouzluBenátek konečně vytrhla z temného a zádumčivého stavu, který se jí zmocnil. V bouřlivém období přechodu od války k míru se rozšířily automobily coby dostupná hračka pro bohaté a nebezpečí pro chodce. Prezident Woodrow Wilson obdržel Nobelovou cenu míru, ve Spojených státech byla uzákoněna prohibice; davy bohatých Američanů mířily do Paříže; v italské politice se objevil Benito Mussolini a Evropu zachvátil sovětský komunismus, který děsil střední a vyšší třídy. Mezitím se v německé vojenské nemocnici v Pomořansku zotavoval po zranění očí menší muž s knírkem. Utrpěl je během anglického útoku v Ypres na západní frontě a jmenoval se Adolf Hitler.

Z  Paříže se v  tomto období stalo epicentrum poválečného kulturního zemětřesení. Francouzi mluví o  tzv. Années folles,

36

bláznivých letech, F. Scott Fitzgerald o jazzovém věku, Gertrude

Steinová a  Ernest Hemingway o  ztracené generaci. Životopisec

Coco Chanel Pierre Galante píše o „bláznivých letech, kdy umělci

toužili po slávě a obyčejní lidé vyhledávali rozptýlení a užívali ži

vota po všech hrůzách války, která měla být tou poslední“.

Paříž dvacátých let byla Mekkou pro všechny, kdo psali, malova

li, skládali či sochali. Zářící město přitahovalo umělce, hudebníky,

skladatele a spisovatele, kteří toužili být součástí nové éry. Chtěli

tu okusit a  vychutnávat život plný radovánek, zábavy a  tvůrčích

nápadů. Pařížská společnost se setkávala v pouličních kavárnách,

ateliérech a  na večírcích, kde hrála hudba, probíhala duchaplná

konverzace a zapáleně se diskutovalo o umění. Město „zapomnělo

na temné roky“. Místní i  nově příchozí, jako Hemingway, hledali

něco nového. V  malířství, sochařství, diskurzu a  literatuře pano

val hlad po originalitě. K vycházejícím hvězdám patřili malíři jako

Picasso, Modigliani, Braque a  Marie Laurencinová. Le Corbusier

přišel se zcela novým pojetím architektury, to samé platilo o Ra

velovi a  Stravinském v  hudbě, o  Ďagilevovi a  Nižinském v  tanci,

o Gideovi, Cocteauovi a Mauriacovi v literatuře. Symbolem nikdy

nekončící zábavy bláznivých let se stal jazz a díky zmasovění prů

myslu, automobilům, nekonvenčním tanečníkům, rádiu a populár

ním sportům byla ve vzduchu cítit utopie. Bohatí Evropané vy

znávali pokrok, ničím neomezený individualismus a extravaganci.

V  kapsách buržoů cinkaly peníze, které chtěly být utraceny. Na

Montmartru a  v  jeho okolí večeříval a  popíjel Hemingway spolu

se svým krajanem a spisovatelským kolegou Henry Millerem, na

sávali atmosféru a otiskovali ji do své tvorby. Francis Scott a Zelda

Fitzgeraldovi se do Francie dostali v roce 1921 a všechno jim tam

připadalo nudné. Až na pár slov se nikdy nenaučili francouzsky

a v říjnu 1921 se vrátili domů, aby se jejich dítě narodilo na americ

ké půdě. Do Francie se znovu vydali v dubnu 1924. O rok později

vyšel Fitzgeraldův Velký Gatsby a manželé se usadili v Paříži, kde se

v květnu 1925 seznámili s Ernestem Hemingwayem.

Toto desetiletí přineslo mnoha lidem radost, ale jiní tehdy zažili velký smutek. Pro Coco Chanel začala dvacátá léta rodinnou tragédií. Její mladší sestra Antoinette jí psala z  Kanady, aby si postěžovala na nepovedené manželství s hezkým kanadským důstojníkem. Ten Antoinette odvezl z Francie do neutěšených podmínek kamsi k Ontariu. Hezká a křehká Antoinette, kterou Coco zbožňovala, sestře kdysi pomáhala s otevřením obchodů Chanel. Teď ji prosila o peníze, aby se mohla vrátit do Paříže. I přes to, že byla očividně nešťastná, Coco se ji snažila přesvědčit, aby  manželství udržela.

Antoinette však místo toho utekla s mladým, pohledným Argentincem. Shodou okolností to byl muž, s  nímž se Coco seznámila v Paříži a doporučila ho Antoinettině kanadské rodině. Ti ho přijali mezi sebe, načež Antoinette s  ním v  roce 1920 odešla do Buenos Aires. Tam ještě téhož roku zemřela na španělskou chřipku, která zahubila celkem více než 50 milionů lidí na celém světě. Coco v roce 1920, kdy její mladší sestra Antoinette zemřela na španělskou chřipku.

Poté, co se Coco s Misiou vrátily na podzim roku 1920 z Benátek, se z Coco, odhodlané způsobit revoluci v ženském oblékání, stává hnací motor módy „jazzového věku“. Rozhodla se proměnit ženu z napudrovaného elegantního objektu v ženu pružné siluety, oděnou do malých černých, jejíž šatník budou tvořit kombinovatelné, volně střižené oděvy oživené doplňky typu boa. Vydělá jmění, protože se stane majákem ženských ambicí a emancipace. Ženy tehdy toužily vydělávat, milovat a žít po svém, bez diktátu muže  – „osvobozené od předsudků a nezříkající se lesbických zážitků“. Její modely inspirovaly nekonvenční mladé ženy k tomu, aby oblékaly šaty s  krátkými rukávy, někdy i  zcela bez rukávů, a shrnovaly si punčochy těsně pod kolena. Její výtvory oslavovaly francouzské i  americké módní magazíny typu Mademoiselle, Femina a Minerva: „Coco Chanel představuje překrásný sportovní oblek v tmavě zelené... Lady Fellowesová v šatech z hrubého hedvábí značky Chanel v hotelu Ritz... Coco Chanel uvádí na scénu černé tylové šaty... Večerní kreace Coco Chanel: pouzdrové šaty z bílého saténu s krajkovým pláštěm zdobeným výšivkou z korálků“. Kritika však uměla být i nemilosrdná: „Žena už neexistuje... zbyli jen kluci, které stvořila Chanel.“

Harper’s Bazaar zveřejnil fotografie Coco se spoustou perel (dárek od velkovévody Dmitrije Pavloviče) v  krátké, tmavé tunice a skládané sukni. Na jiné fotografii má na sobě pyžamo z černého hedvábí a v zubech tiskne jednu z perel, které má kolem krku, na další si přejíždí perlami mezi smyslnými rty, na pozadí její oblíbené exotické paravány z koromandelského laku, kůže, hedvábí a satén, přičemž na vše dohlíží čínský kolouch a bronzový lev.

Zraky Coco, která byla celoživotně na lovu mužských trofejí, spočinuly postupně na Igoru Stravinském, Pablu Picassovi, ruském velkovévodovi Dmitriji Pavlovičovi a na muži, kterého bude milovat celý život a on ji, Pierru Reverdym. Škoda, že se nikdy nedala dohromady s Hemingwayem. Mohla svými dlouhými nehty trošinku polechtat přebujelé machistické ego Papá Hemingwaye. Coco, kreativní dynamo, jakkoli velice nezávislá, potřebovala vždy cítit obdiv a  lásku. Potřebovala vedle sebe mít muže, neustále hledala lásku a  nikdy se necítila spokojená. V  jednom ze svých slavných výroků praví: „Nebýt milována znamená cítit se odstrčená, ať je vám kolik chce.“

Misia Sertová viděla svou přítelkyni jako záhadu: „Bohatým ženám vnutila drahou střízlivost... a vydělala na tom miliony. Její geniální nadání, štědrost, fasáda ženy, která se sama vypracovala, její kousavý sarkasmus a zuřivá schopnost destrukce všechny děsily a znepokojovaly.“

Ať už byla Paříž zděšená, nebo ne, oceňovala návrhářčino nadání vytvářet dámskou haute couture, navrhovat baletní a  jiné kostýmy, doplňky a šperky. Inovativní Coco stvořila ženu, která do té doby na pařížské společenské scéně neexistovala.

Dokonale ovládala umění stoupat po společenském žebříčku a Pařížané ji za to milovali. „Sirotek bez domova, bez lásky, bez otce a  matky... moje samota mě vybavila komplexem nadřazenosti, nuzný život mi dodal sílu a  pýchu, chuť vyhrávat a  touhu po velikosti..., a  když mi přinesl dost elegance a  přátelství Stravinského či Picassa, nikdy jsem si nepřipadla hloupá nebo podřadná. Proč? Protože jsem věděla, že s takovými lidmi kolem člověk uspěje.“ To byla image, kterou si sama budovala, legenda, kterou nabízela okolnímu světu: kurážná Marianne, která se postaví nepřízni osudu, aby si vydobyla slávu, bohatství, moc a místo na slunci.

Na počátku dvacátých let už nebyla Coco Chanel jen známou obchodnicí, ale také ceněnou patronkou umění. Financovala Svěcení jara, balet v  choreografii a  produkci Sergeje Ďagileva, a  ve svém novém domě Bel Respiro na pařížském předměstí Garches ubytovala rodinu Igora Stravinského, ruského skladatele a  klavíristy. Když se nebavila s Misiou v jejím novém bytě kousek od Champs-Élysées, užívala si flirtování se Stravinským. Elegantní byt v čísle 29 na Faubourg-Saint-Honoré vyzdobila spolu s Misiou

40

v tónech „béžové, bílé a čokoládové“. Svou designovou rezidenci

se zahradou sahající až k  avenue Gabriel proměnila v  centrum

kulturního pařížského života  – od dob, kdy jako chytrá play

girl účinkovala ve scénkách režírovaných Étiennem Balsanem

v Royallieu, ušla už pěkný kus cesty.

Na obědech, večeřích a večírcích, které pořádala, se scházela pa

řížská smetánka  – umělci, aristokraté, velmi bohaté a  notoricky

známé postavy z polosvěta. Večer často začínal popíjením v pod

niku zvaném Boeuf sur le Toit (Vůl na střeše), baru na  pravém

břehu Seiny v ulici Boissy-d‘Anglas, sotva pár set metrů od místa,

kde bydlela. Od okamžiku, kdy podnik v roce 1922 otevřel, se stal

módním místem, které sice mělo jen miniaturní jeviště, zato se ale

mohlo pyšnit „největší koncentrací osobností na metr čtverečný“.

Boeuf se stal Mekkou pařížské tvůrčí elity, „kde se lidé ještě v ob

jetí na přivítanou s jedním rozhlíželi, koho dalšího tu uvidí... a kde

byl vtip, stejně jako šampaňské, součástí povinné výbavy: ,Jeden

Sergej Ďagilev a Igor Stravinskij (1882–1971) v Seville v době, kdy spolupracovali

v Ruském baletu, kolem roku 1923.

41

koktejl a  dvakrát Cocteaua‘ “. Později se Chanel a  její společnost

odebraly na lehkou večeři do rezidence nebo tančit k hraběti de

Beaumont. „Na těchto večírcích začínaly a končily milostné aférky

mezi spisovateli a umělci (opravdovými i těmi, kteří se za ně vydá

vali) a milionáři. Pili tu, tančili a milovali.“

Coco Chanel tu měla své lidi, ať už to byli Sertovi, Beaumonto

vi, Stravinskij, Picasso, Cocteau, Ďagilev, či básník Pierre Reverdy,

Francouzský básník, dramatik a filmový režisér Jean Cocteau (uprostřed) a (zleva)

Lydia Sokolová (narozena jako Hilda Munningsová), anglický tanečník a choreograf

Anton Dolin, Leon Woizikowsky a Bronislava Nižinská po premiéře Modrý expres

v Coliseum Theatre v Londýně. Kostýmy navrhla Coco Chanel. který sice neměl ani vindru, zato ho ale obdivovali spisovatelé Jean Cocteau a Max Jacob a také Juan Gris, Braque či Modigliani. Noví návrhářčini přátelé oceňovali její „talent, důvtip a inteligenci... její minimalistický přístup k  módě, který nebyl daleko od jejich abstraktního pojetí umění“.

Někdy mezi lety 1921 a 1926 začal milostný vztah Coco s Pierrem Reverdym, který měl několik přestávek. Časem se proměnil v hluboké přátelství, které potrvá více než čtyřicet let. Coco byla často básníkovi inspirací: „Vy nevíte, drahá Coco, jak stíny odrážejí světlo. Právě z nich beru svou něhu vůči vám, P.“

Ovšem Reverdy, asketický básník básníků, který Coco okouzlil výroky typu, „Co by se stalo se sny, pokud by lidé byli jen šťastní“, nedokázal přijmout její každodenní praktický život. 30. květ- na 1926 poté, co před hrstkou přátel spálil své rukopisy, se stáhl do bezpečí malého domku poblíž benediktinského opatství v Solesmes, kde žil třicet let se svou ženou Henriette.

Coco ho milovala a on miloval ji. Podle Edmonde Charles-Rouxové, autorky návrhářčina životopisu, se Reverdy v  tomto roce obrátil ke katolické víře a odešel do ústraní, aby hledal inspiraci a Boha. Rozchod s Coco byl nevyhnutelný.

Ačkoli ji to zprvu ranilo, nakonec se s tím smířila. O Reverdyho však nikdy úplně nepřišla. Čas od času se objevil v  Paříži a  byl prostě k dispozici.

Během jejich dlouholetého přátelství dodávala Chanel Reverdymu sílu, víru v jeho tvůrčí schopnosti i materiální zabezpečení. Byla štědrá a  taktní, potají kupovala jeho rukopisy, financovala ho prostřednictvím jeho nakladatele a finančně podporovala jeho dílo. Přesto, že byla sama úspěšná, Reverdyho nejtemnější děsy a neveselý pohled na svět v ní rozehrály melancholickou strunu  – připomněly jí dětství. Syn vinaře Reverdy byl z jejího světa. I když žil dál téměř poustevnickým stylem života, jejich vztah pravděpodobně nikdy neskončil. Když už tu nebyl Reverdy, objevil se ruský velkovévoda Dmitrij Pavlovič, který v roce 1916 upadl v nemilost u dvora ruského cara Mikuláše II., svého nejstaršího bratrance. Mikuláše nijak nenadchla vleklá homosexuální aférka mezi jednadvacetiletým gardistou a  hezkým, bisexuálním transvestitou, knížetem Felixem Jusupovem (Felix si vybral Dmitrije za pomocníka při vraždě Grigorije Rasputina, ruského mnicha, jehož vlivu na carevnu se obávaly dvorské kruhy i ruský sněm). Dmitrije tedy v začátcích I. světové války odveleli na perskou frontu, což se později ukázalo být aktem dobrodiní, protože tím pádem unikl hrůzám bolševické revoluce v roce 1917 a pravděpodobně si zachránil život. Dmitrij posléze uprchl do Francie s několika málo osobními věcmi, mezi něž patřila i sbírka vzácných šperků čítající mimo jiné také šňůry nádherných perel. Některé z nich skončily na krku Coco Chanel a staly se inspirací pro další z jejích módních kreací, bižuterii.

Vysoký a elegantní, alkoholu holdující Dmitrij Pavlovič, následník ruského trůnu, spolu s dalšími ruskými exulanty oplakával ve Francii vyvraždění rodiny Romanovců. Coco učaroval jeho pěkný vzhled, zelené oči, dlouhé romanovské nohy a  šarm. Přesně to potřebovala po Reverdyho intenzitě a krátkém románku se Stravinským.

Pařížské tamtamy nazývaly konec dvacátých let, kdy do Chanelina života vstoupil ruský velkovévoda, „slovanským obdobím Coco Chanel“. Na počest své nové lásky se návrhářka rozhodla vytvořit autentickou ruskou kolekci. Zaměstnala Dmitriho sestru, velkovévodkyni Marii, a další její královské přítelkyně. Bývalé carevniny dvorní dámy totiž dodávaly výšivky a korálky za mnohem méně, než by si řekly francouzské švadleny. Vytvořily nádherné kombinace výšivek a kožešin, například bílý kabát samotné Coco, vyšívaný a lemovaný ruskou sobolí kožešinou, který se v roce 1920 objevil v časopise Vogue.

Do své slovanské kolekce Coco začlenila také další prvky, které se do té doby na kontinentu neobjevily: šaty vyšívané perlami

44

inspirované ruskými rolnickými oděvy, tuniky se čtvercovým vý

střihem a rukávy k loktům, východní výšivky, žinylkové pletené

kloboučky a  nádherné splývavé asymetrické šaty s  třpytivými

a hnědými pruhy. Pro ty, kdo si přáli něco klasičtějšího, navrhla

řadu moderního oblečení: pleteniny, šaty z jemného francouzské

ho bavlněného mušelínu, tyl na den a lamé či kovové krajky na

večer. Všechno velkolepé. Tak jako její předchozí žerzejová řada,

i  „ruský look“ měl velký úspěch. Prodával se tak dobře, že brzy

zaměstnávala vedle návrhářů a švadlen ještě padesát ruských ši

ček. Všichni pracovali v rozšířených dílnách v ulici Cambon pod

kritickým okem návrhářky.

Velkovévoda ale přinesl Coco něco vzácnějšího a hodnotnějšího

než jen pár šňůr perel. Stejně jako dřív návrhářku inspirovaly ple

tené anglické svetry, které nosíval Boy Capel, k vytvoření podob

ných modelů pro ženy, Dmitrij Pavlovič jí byl inspirací k navržení

rusko-slovanské kolekce a hlavně  – k zahájení výroby parfému.

Návrhářčin milenec, velkovévoda Dmitrij, který jí pomohl uvést na trh slavný parfém

Chanel N° 5, rok 1910. Charakteristický flakon parfému Chanel N° 5 na ilustraci francouzského kreslíře SEMA (Georges Goursat), kolem roku 1921. V roce 1959 se stal součástí sbírky Muzea moderního umění v New Yorku.

Za první světové války se ženy v  osobní hygieně spoléhaly na louhové mýdlo. Později začaly používat vůně extrahované z kombinací různých květin  – fialek, růží, pomerančových květů a jasmínu  – či vůně živočišného původu. Ty sofistikovanější si na večer nanesly trochu pudru a přestříkaly tělo květinovou sprškou. Muži dávali přednost kolínské značky Bay Rum či Roger & Gallet, kterou se často doslova polévali, aby přebili nepříjemný zápach. Proslýchalo se, že Coco Chanel se chystá představit „tajemnou, úžasnou kolínskou značky Chanel“.

Podle toho, co se říkalo v Paříži, bylo tajemství parfému známé už rodině Medicejských ve Florencii v  patnáctém století. Ženy se domnívaly, že tekutý parfém chrání pleť, a muži ho používali k vyléčení drobných ranek po holení.

Tou dobou začínaly malé černé značky Chanel, svetry a krátké, plisované sukně nosit i mladší Francouzky. Proč tedy k nové módě nepřidat také novou vůni? Kapka parfému nanesená za dámské ouško, na zápěstí nebo do podpaždí se rýmovala se sladkou vůní úspěchu. Ztělesňovala výrok básníka Paula Valéryho: „Žena, která nepoužívá parfém, nemá budoucnost.“ Šlo tu o  to, umět se oblékat a vypadat přitom stejně skvěle jako Pařížanka.

Coco se s pomocí Dmitriho a jeho známého ruského chemika pustila do hledání vůně, která se stane součástí folkloru meziválečných let: emblematické vůně pro les garçonnes, chlapecky vypadající, emancipované ženy, které vyznávaly unisexový look, tančily tango a charleston, sem tam si daly opium a líbila se jim Cocteauova a Picassova tvorba. Nosily krátké, mužské účesy, pánská saka a kravaty, kalhoty a volné šaty s šokující délkou ke kolenům, bez rukávů, zato s třásněmi ve stylu charlestonu. Skutečně, k make-upu, rychlým autům, sportu, cestování a c



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.