E-kniha: Tajná dvojka A + B – Zbloudilá střela - Jiří W. Procházka; Klára Smolíková

Tajná dvojka A + B

Zbloudilá střela

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Klára Smolíková a Jiří W. Procházka

Tajná dvojka A + B: Zbloudilá střela – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Klára Smolíková a Jiří W. Procházka

Ilu strace Viktor Svoboda

Klára Smolíková a Jiří W. Procházka

Tajná dvojka A + B

Zbloudilá střela

Ilustroval Viktor Svoboda

Obálka Grafické a DTP studio Fragment, Kamila Flonerová

Grafická úprava Grafické a DTP studio Fragment

Jazyková korektura Josef Šebek

Odpovědný redaktor Jakub Šedivý

Technická redaktorka Lucie Mikešová

Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2017 ve společnosti Albatros

Media a.s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 31 329

1. vydání, 2017

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment.

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Text © Klára Smolíková, 2017

Text © Jiří W. Procházka, 2017

Illustrations © Viktor Svoboda, 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN tištěné verze 978-80-253-3427-0 (1. vydání, 2017)

ISBN e-knihy 978-80-253-3537-6 (1. zveřejnění, 2017)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

Ob sah

1. Králíci z klece vypuštění ............. 7

2. Hladové dny ......................12

3. Bitva na obzoru ....................17

4. Johny zve na oslavu .................22

5. Přípravný výbor ....................27

6. Narozen s vařečkou v ruce ...........31

7. Nad bitevní plání ..................36

8. Satelitní mapa .....................41

9. Setkání s malým napoleonem .........47

10. Nástup tří armád ..................52

11. Bitevní vřava ......................57

12. Raněný na bitevním poli! ............63

13. Artur a Bára zasahují ................69

14. Záchranná akce ...................76

15. V polní nemocnici ..................82

16. Tajný rozhovor ....................87

17. Neuspokojivé výsledky ..............93

18. Helikoptéra nad domem .............99

19. Po bitvě každý generál ..............105

20. Tajná dvojka na stopě .............. 112

21. Ve městě jako v kině ...............120

22. Hádka ve starém domě .............126

23. Útok z temnot ....................133

24. Ti, co zůstávají ve skrytu ............140

7

1.

Králíci z klece vypu štění

Když už si myslíte, že lidi kolem sebe znáte, zaskočí

vás. Zvlášť v dospělých se evidentně skrývá víc, než

běžně dávají najevo.

Artur si byl poměrně jistý, že má své rodiče pro­ kouknuté a jen tak ho něčím nepřekvapí. Naposled ho ale dostali tím stěhováním.

Bral stížnosti na život v malém panelákovém bytě jako folklor:

„Jsme tu namačkaní jako králíci v králíkárně. Naseju do truhlíků trávu, ať máme aspoň tu kóji stylovou.“

„Nic se sem nevejde – ani knihy, ani marmelády, nemám ani kam uložit sekeru.“

„Slyším, jak Andulka nad námi falešně píská na flétnu a jak si soused pod námi čistí zuby. Já snadslyším i trávu růst!“

„Sama jsi ji vysela, maminko. Do těch truhlíků.“

„Pravda, Martine... A na co sem do bytu, proboha, nosíš sekeru?!“

A pak si ho zčistajasna rodiče zavolali do kuchyně a nad pocukrovanou bábovkou mu oznámili, že koupili dům. Starší domek v malém městě v Po­ stranní ulici. Domek se zahradou, zdůraznila mam­ ka. Za kterou jezdí vlak, dodal táta.

Nakonec se ukázalo, že to nebyl vlastně tak šíle­ ný nápad. Zelenině ani kytkám, které mamka hned časně zjara vysela na záhony, železniční trať nevadí. Táta má nářadí vzorně vyrovnané v garáži a vejdou se do ní i kola. Artur se hned po nastěhování po­ tkal s Bárou, fantastickou kamarádkou do nepoho­ dy. Všechno klape, takže nazrál čas na další šílený nápad. „Chystáš se příští sobotu na tu historickou bitvu?“ zeptal se táta a otřel si zpocené čelo. Rázem vypadal jako indián na válečné stezce.

„Jasně,“ přikývl Artur. „Půjdeme s Bárou. Proč se ptáš?“

Trávili sobotu v garáži, kde připravovali kola na první jarní vyjížďku. Čištění a promazávání řetězů se dařilo jen za cenu osobních obětí. V další fázi bude třeba vykoupat tyhle dva povedené údržbáře v ředidle. Artur byl rád, že má táta chvilku čas. Po přestěhování musel do práce dojíždět a domů se vracel večer a unavený. Jako jediný z rodiny si nové bydlení vlastně moc neužíval, protože ještě po no­ cích a víkendech vyřizoval na počítači pracovní zá­ ležitosti. Dojíždění ho vyčerpávalo víc, než předpo­ kládal.

„Vlasta mě poprosil, jestli bych jim nepíchnul s dělem,“ odpověděl otec, jako by měl někomu po­ moci se zavirovaným počítačem nebo nestartujícím autem.

„S čímže? A kdo?“

„Přece soused odnaproti,“ dotáhl táta šroub pod sedlem. „Ten, jak neumí zajíždět do garáže. Tuhle jsme se bavili před domem a on mi vyprávěl, že do bitvy se pokaždé zapojí spousta místních chlapů. Vlasta je mezi dělostřelci. Mají lehké dělo a jeden člověk jim chybí. Dokonce mi půjčí parádní ra­ kouskou uniformu.“

„Tak to gratuluju,“ zaskočeně mu syn poblaho­ přál. „A kolik lidí je na jedno dělo potřeba?“

„Prý osm. Váží totiž tunu,“ narovnal se táta a s hek­ nutím se prohnul v zádech. Sezení v autě a u počíta­ če si vybíralo svou daň.

„Kluci,“ zavolala na ně mamka. „Oběd!“

„Sice žiju celý život v představě, že jsi pacifista, ale rozhodně ti budu fandit,“ poplácal ho Artur po rameni, takže budoucímu dělostřelci přibyl na ko­ šili další flek.

Kdo je pacifista?

1. Fanoušek historických bitev

2. Kutil a amatérský řemeslník

3. Odpůrce násilí a válek

4. Obdivovatel Pacifického oceánu

(Řešení: 3)

12

2.

Hladové dny

Bára nechápala, kde se Artur tak dlouho courá. Se­

děla před školou a snažila se číst knížku, jenže ještě

bylo docela chladno, takže se do ní dávala zima.

Měla si dneska vzít kalhoty, a ne sukni. Tím teplé

počasí nepřivolá. Odpoledne jdou venčit Šerloka.

Nerada by prostydla jen kvůli tomu, že se její parťák

zapovídal u oběda. Ještě že výběr bot nepodcenila.

Se zalíbením mrkla na své pevné šněrovací boty. Na

holčičí střevíčky nikdy nebyla. Potřebovala stát pev­

ně na zemi.

„Ahoj, Báro,“ loučily se s ní naoko ohromně ka­

marádsky spolužačky, které také odcházely bez obě­

da. Jen co byly z doslechu, nebo si to aspoň mysle­

ly, začaly si šuškat, že Bára určitě s Arturem chodí.

13

Pipiny, pomyslela si. Měla se s Arturem domluvit na

jiném místě srazu. Tady je hrozně na ráně.

„Čus,“ houknul na ni malý Lojza. „Dneska to byl naprostý děs! Udělalas dobře, že ses jídelně oblou­ kem vyhnula.“ Dramaticky se chytil za břicho a předváděl, že bude zvracet.

„Díky za info,“ stručně odpověděla Bára, aby mu nezavdala příčinu ve výstupu pokračovat. Nej­ horší bylo, že Lojza patrně až tolik nepřeháněl. Jíd­ lo, které jim ve školní kuchyni vařili, se jíst neda­ lo. Každý to řešil po svém. Bára byla domluvená s mamkou, že si může některé dny jídlo odhlásit. Některým žákům rodiče obědy zrušili úplně, jiní na ně nechodili, i když je měli zaplacené. Byla leg­ race pozorovat učitele, kteří se snažili jít příkladem, ale ani oni nebyli schopni určitá jídla, jako třeba mletý karbanátek v rajské omáčce, pozřít. Vymlou­ vali se, že zajít do jídelny nestihnou, nebo si nosili jídlo do kabinetu, aby nikdo nevěděl, zda ho nako­ nec snědli, nebo ne.

Za vedoucí školní jídelny, paní Sehulovou, se už se stížností vypravilo několik delegací, ale nepocho­ dil nikdo. Pokaždé se začala ohánět výživovými ta­ bulkami, kterými se musí řídit. I paní ředitelka jí zkoušela opakovaně domluvit: „Nám jde jen o to, aby jídlo bylo chutné, pěkně vypadalo a děti nám houfně neutíkaly z jídelny.“ Leč marně. Bára s Artu­ rem dokonce jednou Sehulovou stopovali až domů. Měli podezření, že si v taškách neodnáší zbytky jíd­ la pro zvířata, ale naopak kvalitní potraviny, které si ulila ještě před vařením. Jenže si jich všimnul její manžel a dost nevybíravě je poslal pryč.

„Čekáš dlouho?“ ozvalo se za ní nečekaně, až s sebou trhla. „Promiň, ale vyslechnul jsem nesmír­ ně zajímavý rozhovor. Dokonce jsem si kvůli tomu dvakrát přidal.“

Bára se otočila na Artura. Raději nic neříkala, ale kamarád ji měl prokouknutou, takže mu ublížený záblesk v očích neunikl.

„Tak se nezlob,“ drcnul do ní ramenem, když se spěšně vzdalovali od školy.

„Ty sis opravdu dobrovolně přidal?“ roztála ka­ marádka, které právě došlo, co Artur řekl.

„Jo. Bojím se, že teď k nám domů někdo pošle sociálku, aby se přesvědčila, jestli mi vůbec dávají najíst,“ rozesmál se Artur.

„Pátrání se neobejde bez obětí. To nám Vrchota říkal už několikrát. Koho jsi tedy poslouchal?“

„Kuchařky. Bavily se u špinavého nádobí. Prý se povídá, že ředitelka chce školní kuchyni úplně uza­ vřít. Množí se totiž případy, že rodiče dali dítě k zá­ pisu do jiné školy jen kvůli tomu, že u nás se špatně vaří.“

„A nebylo by jednodušší vyhodit Sehulovou?“ kroutila nevěřícně hlavou Bára. „Stejně bude muset jídlo do jídelny odněkud přivézt.“

„O tom taky mluvily. Ono prý není vůbec snad­ né vedoucí školní jídelny propustit. To, že se jídlo nedá jíst, není ještě závažné pochybení.“

Lidé se stravují různě. Mnozí třeba nejedí z různých

důvodů maso. Poznáš, kdo je kdo? 1. VEGETARIÁN 2. VEGAN 3. VITARIÁN

(Řešení: 1B, 2C, 3A)

17

3.

Bitva na obzoru

Dvojice pospíchala směrem z města. Když míjeli Ar­

turův dům, ani nezpomalili. Pokračovali dál ulicí,

trefně pojmenovanou Postranní, až k zahradě s vyso­

kým plotem. Jaro se nesměle ohlašovalo, ale naplno

kvetly zatím jen stromy. Vidět to moc nebylo, Artur

však o kvetoucích lískách, břízách a olších bezpečně

věděl. Nepotřeboval na to žádné špionské vybavení,

stačil mu jeho nos. Spouštěla se mu z něj alergická

rýma, kterou občas stvrdil mocným kýchnutím.

„Taky jsi nastydl?“ zeptala se starostlivě kama­ rádka.

„Ne. Já si takhle brečím každé jaro,“ obrátil se na ni s úsměvem Artur a po tvářích mu stékaly slzy jako hrachy.

Došli k domu utopenému uprostřed zarostlé za­ hrady. Působil odtažitě a nepřístupně, ale dvojice beze strachu otevřela litinovou branku, za kterou po­ skakoval černý pes velikosti poníka. Pravé oko mu zvláštně pableskovalo.

„Šerloku, nevyšiluj,“ snažila se ho uklidnit Bára, ale psovi to bylo jedno. Obíhal je, vesele štěkal a str­ kal do nich čumákem. Aby si dívku udobřil, dal jí pac. Zablácenou packou se jí opřel o sukni.

„Ty jsi teda zlatíčko,“ naoko ho hubovala a rozhlí­ žela se po rozbahněné cestičce, kterou si pes vyšla­ pal podél plotu. Jaro bylo deštivé. „Jestli se neotep­ lí, budeme mít letos místo historické bitvy zápasy v bahně.“

„Jé, to jsi mi připomněla, že bychom se měli sta­ vit v laboratoři. Představ si, že můj táta se bitvy taky zúčastní. V uniformě. Na to musím profesionálně dohlédnout.“

„Takže kanóny mají přednost před pátráním po budoucnosti školní jídelny?“ smála se Bára. Dobře věděla, že se Artur těší, protože bitvu uvidí poprvé. Pro ni to už žádná novinka nebyla. Každoroční událost se pokaždé odehrávala podle stejného scé­ náře. Měnilo se jen počasí.

„Táta je nadšený, že se konečně seznámí s místní­ mi lidmi.“

„To mu můžu zaručit. Téměř každá rodina má vlastnoručně ušitou uniformu z období napoleon­ ských válek nebo nějaký vhodný kostým. Naše ma­ mina jde letos za markytánku.“

Prošli zahradou do zadní části, kde stála nená­ padná kůlna. Vedle dveří bylo na cedulce vyryto: „Tajná dvojka A + B – detektivní kancelář“ a pod kůlnou schované supermoderní středisko plné špi­ onského vybavení.

Majitel domu a psa se jmenoval Václav Vrchota. Kamarádi nepochybovali, že je, nebo minimálně byl tajným agentem. Netušili však, na čem a pro koho pracuje. Choval se k nim vždycky velkoryse a také je uklidňovalo, že ho znal poručík Medard z místního oddělení policie. Na to, že se volně po­ hybovali po Vrchotově pozemku a používali zaříze­ ní laboratoře, o něm věděli žalostně málo.

Že toho moc nenamluví.

Že má místo levé ruky protézu.

Že často cestuje po celém světě.

Do domu se však bez jeho svolení nesnažili do­ stat. Ne že by k tomu neměli příležitost, ale nepřišlo jim to fér. A taky věděli, že pouto mezi psem a pá­ nem je daleko těsnější, než tomu obvykle bývá. Šer­ lok by na ně asi nežaloval, ale i on měl za sebou zřejmě nějaké velké akce, za které zaplatil pravým okem. A to nové umělé oko nebylo jen skleněnou náhražkou, ale složitou protézou s mnoha funkce­ mi. Každopádně pes umělým okem viděl.

Sešli po schodech a místnost zalilo silné světlo. Z reproduktoru se ozval hlas pana Vrchoty: „Ahoj, tajná dvojko, to je dost, že jste se zastavili. Mám pro vás úkol. Letos poprvé vynechám historickou bitvu a vím, že se na ni chystáte. Vezměte s sebou Šerloka a natočte ji i pro mě. Díky!“ Ještě to malinko za­ praskalo a bylo ticho.

„On mi snad čte myšlenky,“ prohlásil Artur.

21

Stromy se nejlépe určují podle listů. Zvládneš to?

1. vrba jíva

2. líska obecná

3. olše lepkavá

4. bříza bělokorá

5. buk lesní

(Řešení: 1E, 2D, 3B, 4A, 5C)