načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství skrytého kláštera - Karel Cubeca

Tajemství skrytého kláštera

Elektronická kniha: Tajemství skrytého kláštera
Autor:

Eva Irvingová odjíždí se synem a přáteli na dovolenou. Příjemná cesta se nečekaně promění v nebezpečné dobrodružství: celá skupina je unesena do starého kláštera ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 355
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2635-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný příběh ze současnosti líčí osudy skupinky českých rekreantů v tajuplném klášteře v zapomenutém koutu Číny. Poněkud lehkovážná společnost vysokoškolského profesora, tří žen a dítěte je lstí čínského vědce (falešného) zavlečena do odlehlého kláštera, kde si dotyčný zřídil bez vědomí nic netušících mnichů hlavní stan pro výnosný obchod s "bílým masem" s dokonale vybavenou a odizolovanou mučírnou. Na třech Pražankách si hodlal vyzkoušet, jak by se mu vedlo s Evropankami. Zásluhou profesora Davida Kaplického, který může volně navštěvovat mnichy, je ďábelský plán zmařen. Z ochrnutého a mlčícího představeného kláštera se vyklube plynně hovořící Texasan Martin, kterého do Číny přivedly v době vzplanutí kulturní revoluce pracovní povinnosti a on se celých čtyřicet let nemohl vrátit domů. Po dramatickém zápase se sadistickým "vědcem" a jeho pochopy se nakonec všichni společně vrátí do Prahy (jedna z žen ovšem zaplatí životem). A představený kláštera i se svou dvanáctiletou dcerkou najdou cestu zpět do Texasu.

Popis nakladatele

Eva Irvingová odjíždí se synem a přáteli na dovolenou. Příjemná cesta se nečekaně promění v nebezpečné dobrodružství: celá skupina je unesena do starého kláštera uprostřed divokých hor. Únosci trýzní své oběti v podivném koncentračním táboře a vyděšená skupina přátel svádí zběsilý boj o zdravý rozum a holý život. Zdá se, že opuštěný klášter skrývá podivné tajemství a že vyluštění jeho záhady může být cestou na svobodu.

Zařazeno v kategoriích
Karel Cubeca - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Karel Cubeca, 2008

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

© Karel Cubeca

Redakční úprava Alena Zatloukalová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o.,Frýdek

Místek, v edici Klokan, 2008

shop@alpress.cz

První vydání 2009

ISBN (pdf) 978-80-7543-153-0


Věnuji manželce Ivaně

a našim dětem Petře, Davidovi a Danielovi.


7

Předmluva

„Chceme-li se stát opravdu šťastnými, musíme si uvědomit, že vše podstatné v tomto světě se odehrává v tichu. Jakýmzpůsobem ke klidu dospějeme, je čistě naší osobní záležitostí. Zdravé myšlení je tiché a beztvaré. Myšlení je jako vzduch. Proudí,převaluje se, občas burácí a někdy lenivě odpočívá. Foukneme-li svoji mysl do balonku, stane se balonkem, foukneme-li svoji mysl do vody, stane se vodou, foukneme-li svoji duši do konvice s čajem, stane se čajovou konvicí. Vyprázdněme své duše i svou mysl. Čím více je vyprázdníme, tím bohatší budou. Buďme vzduchem, přátelé.“

„Země je bohatá a krásná, i my jsme bohatí a krásní, protože jsme její součástí. Chceme být šťastní? Zhluboka senadechněme a vydechněme, zavřeme oči a představme si, čím pro nás je štěstí. Je dostupné, stačí se ho jen dotknout.“

„Materiální věci těší pouze povrchního člověka, protože jejich existence je dočasná. Žijme ve vyšší realitě, těšme se z věcí, které jsou trvalé. Těšme se z porozumění a z lásky. Máme oči, které vidí, máme uši, které slyší, máme hlas, kterým můžeme rozdávat dobrou náladu a radost. Máme ruce, kterými můžeme pohladit, a máme ústa, kterými se můžeme smát. Co více si přát? Už samotná možnost užívat svých tělesných ústrojí je štěstím.“

Karel Cubeca, Martin Kent, Mistr Čching Celé letadlo se chvělo, jako by už se stejnou nedočkavostí,kterou zažívala většina pasažérů, chtělo opustit pevnou zemi azamířit nahoru do oblak.

Šlo o úplně nový britský dopravní turbovrtulový letounBristol Britannia, vyvíjený od konce čtyřicátých let 20. století. Od roku 1952 byl tento typ letadla zalétáván a nyní, v roce 1957, byl konečně zaváděn do komerčního užívání.

Martin Kent, pětadvacetiletý mladík, stejně jako dalšíchčtyřicet pasažérů, zažíval směs pocitů, jimž vévodila zvědavostsmíšená s velkou dávkou nervozity. Pokud vše půjde tak, jak má, čekala ho dlouhá cesta s několika mezipřistáními, zahajovaná odsud z amerického Texasu, aby nalezla cíl v dalekém čínském Pekingu.

Martin Kent seděl v pohodlném sedadle nového stroje, bylobličejem přitisknut na okénko a se slzami v očích sledoval svoji manželku stojící na balkoně odletové haly.

Věděl, že jeho křehká žena pláče a že stejně jako on zažívá muka z představ odloučení, které je na dlouhých šest měsíců čeká. Snažil se mávat, ale pochyboval, že by ho mohla na tu dálku v okénku zahlédnout. Přesto pravou rukou mával asoučasně levou rukou utíral okénko, neustále se rosící jeho horkým dechem.

Žena na balkoně držela za jednu ruku šestiletého chlapce a na druhé ruce houpala asi dvouleté děvče. Třetí dítě nosila podsrdcem. Vypadala jako proutek a Martin si znovu kladl otázku, zda nebyl přece jenom příliš sobecký, když se rozhodl svoji rodinu na čas opustit.

Manželka vypadala tak zranitelně, tak křehce, tak bezradně, a děti tu scenerii bezbrannosti v celé té mizérii loučení ještědokreslovaly a zvýrazňovaly...

Martin nikdy nemohl pochopit, kde se v tom ženskémstvoření, které mu přivádělo na svět potomky, bere nekonečněhluboká studna lásky, od níž se mu nyní tak těžce odcházelo.

Jenomže nutně potřebovali peníze, a kdo jiný než muž nese zodpovědnost za to, aby byla rodina řádně zabezpečena a mohla poskytnout svým dětem alespoň základní komfort prodospívání?

Zdravé bydlení, dům se zahradou, kvalitní soukromou školu, návštěvy kulturních akcí, sportovní vyžití, to všechno své rodině dopřeje, až se vrátí.

Šest měsíců odloučení je sice dlouhá doba, ale po zralé úvaze dospěl k tomu, že je to současně i nesmírně nízká cena zavýhody, které následně jeho ženě, jeho dětem, a koneckonců i jemu samému přinese pracovní příležitost, kterou se jal využít.

Najednou se letadlo začalo otřásat mnohem více než dosud, ozvalo se burácení a čtyři vrtule se začaly zběsile otáčet, jako by do nich odkudsi foukla nespoutaná vichřice.

Stroj Bristol Britannia Series 300 začal rolovat na startovací dráhu a všichni pasažéři věděli, že touha plechového krasavce po vzletu bude za chvíli ukojena.

Letuška procházela mezi sedadly a kontrolovala upnutíbezečnostních pásů. Pak najednou kdesi zmizela, následně se ozval ještě mnohem větší rachot než před chvílí, doplněný navíc zvláštním hvízdavým zvukem.

Letadlo se teď chvělo ještě intenzivněji, aby se za okamžik jako nedočkavý dravec rozběhlo sprintem po startovací dráze, vzlétlo a zařízlo se do oblohy svými stříbrnými křídly.

Martin celou svojí bytostí vnímal rostoucí rychlost stroje.Burácení motorů přecházelo v hluboký hukot, z něhož zaléhalopasažérům v uších. Zdálo se, že letadlo se stoupající rychlostí míří k jakési poslední křeči, která ho za doprovodu strašlivých zvuků roztrhne na tisíce kusů. Nic takového se ovšem nestalo, naopak.

Jakmile bylo dosaženo vzletové rychlosti, stroj se zhoupl alehounce, skoro neznatelně, začal stoupat vzhůru a vzdalovat se pevné zemi.

Martin ještě na okamžik zahlédl drobné postavičky na balkoně odletové haly a představil si, jak bude krásné, až se sem za půl roku vrátí a až všichni, tedy on a jeho nejbližší, začnou novýživot.

Letadlo stoupalo vytrvale výše a výše, v uších zaléhalo úplně všem, a proto všichni cucali lehce nakyslé bonbony a horlivěpolykali, aby namáhaným ušním bubínkům alespoň trochu ulevili od tlaku, který na ně působil.

Letiště zmizelo kdesi v hloubce, přesto Martin ještě několikrát do okénka zamával jenom tak, pro čisté svědomí.

Styděl se za slzy, a proto si je hřbetem ruky otřel, aby postarší dáma sedící vedle něho neměla pocit, že vedle ní sedí jakýsirozlítostněný slaboch.

* * *

Sherry Kentová sledovala vzdalující se letadlo a hrdlo se jísevřelo úzkostí a lítostí.

Až teď si opravdu uvědomila hroznou skutečnost, že její muž mizí pryč a ona zůstává na všechno sama.

Šest měsíců není v normálním životě až tak dlouhá doba, ale když si představila, jak dlouho bude přinucena čekat, než se Martin vrátí, zdálo se jí takové časové období téměř rovnénekonečnosti.

Nechtěla stresovat děti, jenomže nedokázala udržet nervy na uzdě.

Ramena jí začala poškubávat a nával lítosti byl najednou tak silný, až se nahlas rozplakala. Člověk si neuvědomuje sílupramenící z toho, že žije s jiným člověkem, o kterého se může opírat a kterému současně on sám oporu poskytuje. Naplno si uvědomí společnou vazbu až tehdy, když o toho druhého, s nímž spojil svůj osud, přichází.

Šest měsíců sice není věčnost, ale není to ani nepatrná chvíle. Teď musí odolávat světu a jeho nástrahám sama a navícpečovat o děti.

Té představy se děsila. Co kdyby se jí něco přihodilo? Kdo pak ochrání ty malé človíčky, které společně s Martinempřivedli na svět?

„Mami,“ zvedl k ní oči malý synek, „ty pláčeš? Přece jsiříkala, že táta se brzy vrátí a nemáme být smutní.“

„Já vím,“ pustila mu ruku a pohladila ho po vlasech. „Holky už jsou takové, že často brečí, a já jsem taková ubrečená velká holka. Samozřejmě že se táta brzo vrátí, neboj se. Jenom mipřišlo líto, že nějakou chvíli budeme sami.“

„Kolikrát se vyspím, než se vrátí?“

„Zhruba sto osmdesátkrát. Takové číslo ještě neznáš. Mámnáad. Víš jaký?“

„Ne,“ zavrtěl malý Martin hlavou.

„Zamávejme ještě tátovi a pojďme, něco si koupíme, a až se táta vrátí, budeme mít pro něho krásné překvapení,“ usmála se přes slzy a všichni tři ještě chvilku mávali tečce, která mizela kdesi v oblacích.

Zamířili do obchůdku se suvenýry, který byl v odletové hale zastrčený až v rohu u záchodů, a když vešli dovnitř, Martinnadšeně vypískl: „Koupíme mu dárek a pošleme ho...“

„Počkej,“ přerušila ho matka, „nic mu posílat nebudeme,dárek mu sami vyrobíme a dostane ho na uvítanou, až se vrátí.“

„A proč jdeme do obchodu, když dárek sami vyrobíme?“

„Podívej,“ vzala do ruky velký sešit vázaný v kůži. „Líbí se ti?“

„Jo,“ přikývl.

„Koupím ho,“ usmála se spokojeně. „Stránky rozdělíme na čtvrtiny, napíšeme tam data každého dne, po který bude táta pryč, aby sešit vypadal jako kalendář. Každý uplynulý denvečer si sedneme, datum toho dne přeškrtneme a ty do čtvrtinky namaluješ malý obrázek o tom, co se ten den stalo. Až se táta vrátí, bude vědět o všem, co důležitého jsme zažili. Je to dobrý nápad?“

„Jóóóóó,“ zavýskl Martin nadšeně, „ale kup mi i pastelky, ty staré už jsou ostrouhané.“

Sherry postavila na zem dceru, která chtěla ovšem hned zpátky na ruce, usmála se na prodavače a zeptala se: „Kolik platím?“

„Osm dolarů,“ opětoval úsměv, ale v tu chvíli Sherry protáhla obličej.

„To přesahuje naše možnosti,“ pokrčila rameny a vrátilasešit na své místo.

„Někde v papírnictví koupím obyčejnější,“ pokrčila rameny provinile a pohlédla na Martina.

„Mamííí,“ zakňoural, „vždyť to byl dárek pro tátu. Kup ho, prosím tě.“

„Tolik peněz nemáme,“ pohladila ho po vlasech, „abychom mohli rozhazovat.“

„Plo tátu, mamí, plo tátu, kup ho. Más penízky, más,“ přidala se k bratrovi malá Sherry.

„Ale ty penízky máme na jídlo a na oblečení. Pojďme, děti, tohle není obchod pro nás.“

„Počkejte, madam,“ naklonil se k ní prodavač. „Jestli děti chtějí dárek pro tatínka, nekazme jim radost. Co byste řekla třem dolarům?“

„Ale to...“

„Máte krásné děti, a když mají tátu tak rády...“

„Dobře, tři dolary je více než slušná cena, jste velice laskavý,“ vytáhla peněženku a zaplatila.

„Táta bude mít radost, až se vrátí,“ těšil se Martin nahlas.

„Bude mít ladost, velikou ladost,“ opakovala po něm malá Sherry nadšeně.

„Už mě z vás bolí hlava,“ usmála se máma na své děti. „Jenom abychom měli kvůli vaší lásce k tátovi co jíst.“

„Milovat znamená trpět,“ pronesl prodavač moudře. „Ale to se týká spíše lásky k ženám, promiňte.“

Sherry se na něj podívala a pokývala hlavou, aniž ji v tu chvíli napadlo, jak byla jeho slova milovat znamená trpět v jejísituaci prorocká.

„Láska je děvka proradná,“ zabručel navíc prodavač poté, co odešli, a mávl rukou. „Nejdříve člověka oblouzní, pak ho spoutá a nakonec jej vysaje jako upír.“

* * *

Pečlivě upravený Číňan sledoval uhrančivým zrakem dvojici žen a v náhlé touze si skoro na samé hranici bolestivosti začal mačkat prsty.

Když se ozvalo zoufalé zapraskání přetížených kloubů,polekaně cuknul rukama a rozhlédl se.

Naštěstí si ho nikdo nevšímal, protože všichni byli natolikfascinováni mrtvými těly kolem, že podobné projevy živého těla nemohly jejich pozornost ani v nejmenším upoutat.

Představa, že by se mu podařilo obě přitažlivé ženy, stojící kousek od něho, dostat do své moci a pak povolit uzdunezkrotným vášním, mu rozbušila srdce.

Na rozdíl od vystavovaných mrtvých exemplářů byly tyto ženy plné života, jehož oddělování od tělesných schránekpatřilo k jeho jediné vášni. Vášni schopné hasit žár, který jej uvnitř čas od času spaloval.

Pcheng Čen byl vzdělaný a dokázal se vzácně ovládat, mělvybrané chování a hluboké vědomosti o etice, filozofii, sociologii i historii a vlastnil diplom přední britské univerzity.

To ovšem nic neměnilo na tom, že jeho zvrácená a nemocná duše toužila po dalších a dalších obětech, jinak se začínalakroutit a svíjet podivnou bolestí, jejíž výtrusy mu jako černý pudrzanášely celý organismus.

Byl si vědom nenormálnosti svých duševních pochodů,nicméně díky nim časem dospěl k zajímavému druhu podnikání, kdy část lidí, které unesl a nepotřeboval k ukájení svýchzvrácených tužeb, prodával jako zboží dál. Koncesi na podobnou činnost by mu nikde ve světě nevystavili, ale to jej netrápilo.

Obchod mu přinášel obrovské zisky, jejichž výše samozřejmě korespondovala s vysokou mírou rizika, ale s tím se nedalo nic dělat.

Pcheng Čen nezabíjel své oběti z pouhé krvelačnosti, on jezabíjel z pudu sebezáchovy, protože kdyby tak nečinil, nemohl by dále žít a musel by zřejmě zabít sám sebe.

O tom byl přesvědčen, a proto bojoval se svojí možnou smrtí tím, že jí přinášel a skládal k nohám cizí oběti. Tím uspokojoval její žádostivost a za to ho smrt nechávala přežívat.

Měl za sebou desítky umučených žen, ale čínské ženy už Pcheng Čena ani jeho představu o rozkoši neuspokojovaly, jejich bolestný křik dávno dostatečně neulevoval jeho nitru od strašlivé vnitřní trýzně a černý pudr niterné bolesti mu jako pavučina ze sazí postupně spoutával nejenom tělo, ale i vědomí.

Dostával záchvaty strachu z toho, že smrt jeho dary přestane přijímat a vybere si k hostině jeho samého.

Měl ze smrti panickou hrůzu a snad proto ji kolem sebe tajně šířil tím nejméně vybíravým způsobem, jakého byl schopen.

Mystérium smrti a zoufalá snaha uniknout svému prokletí ho nyní přivedly do Evropy, kde zamýšlel nalézt účinnější lék na svoje trápení, než byl ten, kterého si dosud dopřával.

Rozhodl se nasytit hydru své zvrácenosti obětí dosudnevídanou – bílou ženou.

Stal se otrokem té představy a splétal nejrůznější strategie a plány, které by mu umožnily získat takový exemplář s bílou pokožkou a s evropskými rysy.

V tuto chvíli měl veškeré cesty a předpoklady k naplnění svého snu připraveny a zbýval poslední krok: Vybrat si vhodnou oběť, unést ji do skrytého kláštera v horách uprostřed Číny, tam ji položit na oltář zvrácenosti a rozsvítit ji jako zářivý měsíc nad temnou nocí. Měsíc, který mu umožní zase chvíli volněji dýchat a očistit duši od nánosu bolesti.

Neočekával za to žádnou slávu, nechtěl té bílé ženěprvoplánově ublížit, její smrtí toužil vykoupit jediné: svůj klid.

Chtěl jí použít pouze jako léku, který mu umožní dálprocházet tímto světem, který měl rád, který miloval, ale kterého se současně i bál a kterým byl bůhví proč trýzněn.

Je smutným faktem, že ve světě se mnohem snáze snáší cizí neštěstí než neštěstí vlastní, a Pcheng Čen tu myšlenku ještě svým způsobem zdokonalil.

Podle jeho mínění cizí bolest a cizí neštěstí osvobozuje, kdežto vlastní bolest spoutává a působí muka. On toužil po osvobození sebe samého. Nic víc nechtěl.

Až bude bílou ženu provázet na její cestě ke smrti, budou její slzy jeho úsměvem. Čím více budou jeho ruce ženu drásat jako pálivá žihadla, tím více ucítí jeho zmučená duše sladkou aopojnou chuť medu.

Pcheng Čen, aniž si to uvědomoval, byl těžce duševněnemocen, ale umně skrýval svoji touhu ubližovat za zástěrkou ažpřehnané zdvořilosti.

Byl jako kobra. Úlisný, klidný a nevtíravý, ale nesmírně chtivý.

A ta chtivost se projeví, až přijde čas. Vybuchne náhle vjediném okamžiku, až mu bude oběť bez sebemenší naděje k útěku vydána na milost. Na tu chvíli se nesmírně těšil.

Na jakou milost, ušklíbl se, na nemilost. A čím většínemilost, tím větší rozkoš.

* * *

Eva Irvingová stála před lidským tělem, jemuž pletivoobnažených svalů, nervů, tepen a cév již nikdy nemohlo umožnit to, co činí člověka člověkem – život.

Psal se 10. květen roku 2007 a podobnou výstavu, na kterou stály dlouhé fronty zájemců o vstup, ještě Praha nezažila.

Velký sál pražské Lucerny vystavoval pod názvem Bodies (Těla) dvacet dokonale preparovaných lidských tělnaaranžovaných do nejrůznějších pozic a poloh.

Mezi těly procházeli nejen návštěvníci, ale i mladí medici z lékařské fakulty Univerzity Karlovy a poskytovali zájemcům výklad o lidské anatomii.

Lidé, z nichž se po smrti staly výstavní exponáty, žili kdysi v Číně, a od svých kolegů z Lékařské univerzity v Da-li-anu je získal profesor Roy Glover z Michiganské univerzity v USA.

Proti výstavě ostře protestovalo mnoho významnýchosobností, postupně se přidaly nejrůznější spolky a církve, ale tím výstava získala ještě větší věhlas, přitažlivost a atraktivnost.

Stal se přesně opak toho, co protestující zamýšleli. Zájem o výstavu neslábl, ale naopak sílil.

Odpůrci výstavy argumentovali obscénností, neetičností,vyvoláváním pokleslé senzace, nedůstojností při vystavovávání mrtvých těl, nesmyslností stylizace mrtvol do „živoucích“pozic sportovců či tanečníků. Majestát smrti nemůže býtnahrazován podívanou, která z něho dělá cirkusovou atrakci přístupnou za pár korun, tvrdili.

Mnohé z návštěvnic výstavy vůbec otázku etiky neřešily, ale uvědomovaly si zvláštní paradox: Neexistuje dieta, která by byla schopna odstranit veškerý tuk z těla, až na kúru doktora Roy Glovera. Jak jen to dokázal udělat, že z lidských těl vytvořilsochy odhalující samu podstatu fyzického složení našich těl, aniž na svalech uvízly nějaké chuchvalce tuku?

Výstava je zavržení hodná a barbarská, psaly noviny, je to odporný a největší útok na důstojnost lidské bytosti v dějinách celé naší civilizace! Dali ti mrtví lidé vůbec před smrtí souhlas k tomu, aby jejich těla byla preparována a vystavována před zraky milionů lidí na putovní výstavě? Věděli ti lidé, že jejich tělesné schránky se po smrti stanou komerčním artiklemvydělávajícím svým majitelům spousty peněz?

„Nechutná show a pastva pro zevlouny,“ odplivovali si mnozí.

„Úžasná osvětová akce a nesmírně zajímavá sonda dopodstaty fungování tělesných schránek, které umožňují lidem život, jsou-li ještě funkční všechny jejich životní pochody,“pochvalovali si naopak příznivci výstavy.

Lidské ostatky byly vystaveny tak, jako by šlo o nejcennější sochy galerie SVĚT, jejíž nedílnou součástí jsme i my všichni. V této souvislosti tak trochu ztrácelo na významu, zda naněkoho působila vystavená těla morbidně a odpudivě a na jiného poučně a přitažlivě.

Lidé jsou zvědaví a touha uvidět a zkoumat lidské tělo zevnitř nemá nic společného s voyeurismem. Každý z nás je hnántouhou poznávat nepoznané, a kdo kromě lékařů ví, jak vlastněvyadáme uvnitř?

Je fascinující překonat na chvíli přirozený strach ze smrti a přinutit svoji mysl k hlubokým úvahám o podstatě nejenfyzické existence, ale o podstatě existence vůbec.

Jistě. I na této výstavě se našla mezi návštěvníky řadanechutných čumilů přemýšlejících pouze nad tím, jaká tragédie stála u skonu vystavovaných těl, čím ti lidé byli za svého života a co předcházelo jejich současnému údělu. Kde se narodili, kdevyrůstali, kdo je měl rád a kdo je nenáviděl? Koho milovali a kdo miloval je? Co prožívali, když jejich těla ještě ovládala vůle a lidská mysl?

Odpůrci a příznivci výstavy se nebyli schopni domluvit azatím, co se oba tábory střetávaly v médiích a obhajovaly svástanoviska, stála dlouhá řada zájemců o vstupenky před pokladnou a výstava v poklidu za neutuchajícího zájmu veřejnostipokračovala dál.

* * *

Pcheng Čen se postavil nedaleko Evy Irvingové a s překvapením se zaposlouchal do její skvělé angličtiny.

Konečně narazil na někoho, kdo nemluví nesrozumitelnou tvrdou hatmatilkou zdejšího malého národa, který kdysi obsadil území rozkládající se uprostřed Evropy a vybudoval zde mimo jiné docela zajímavé město s úžasnou historickou atmosférou.

Pcheng Čen se pousmál neznatelným pohrdlivým šklebem. Evropané se bůhví proč považovali vedle Američanů zanejvyspělejší lidské společenství, ačkoli nedokázali ani tonejtriviálnější – sjednotit se, zavést jednotný jazyk, nastolit skutečnou spolupráci a omezit vzájemné hašteření.

V Číně, zemi nebeského draka, tomu bylo jinak, čínštípanovníci měli zpravidla dostatek sil k tomu, aby sjednali trvalýpořádek a řád, což po nich přebrali jako jisté dědictví i moderní panovníci typu Mao Ce-tunga, ať už se tvářili demokraticky či autoritářsky.

Pcheng Čen měl v souladu s Konfuciem jasno v jednom: Vládnout je jako lézt na strom. Čím výše se člověk vyšplhá, tím více se obává toho, co je dole. A tím více dělá všechno, co může, aby se už dolů nikdy nemusel vrátit, doplnil siKonfuciovu moudrost vlastní úvahou.

Pcheng Čen lezl nahoru proto, aby se stával silnějším asilnějším a aby našel a získal vyšší podíl moci samého nad sebou i nad vším kolem. Věděl, že jednou v budoucnu neunikne strmému pádu, ale taková představa jej nijak neznepokojovala, neboť ve svých úvahách vycházel z čínského historického myšlení, které pojímá čas cyklicky – pohne-li se to, co je dole, směrem vzhůru, pohne se zase to, co je nahoře, směrem dolů.

On stoupal zatím směrem nahoru a hodlal si své cesty užít. Až se jeho pouť jednou nachýlí k pádu dolů, pak už nebude časužívat si. Pád trpně přijme a s pokorou nechá věcem volný průběh.

Přál si, aby byl jeho sestup pádem absolutním až na samé dno, pod kterým si představoval rychlou a bezbolestnou smrt.

Jestliže Evropané ustrnuli na primitivním pojímání času jako přímém toku vpřed, pak Číňané pochopili tajemství času lépe a šířeji. Naučili se vnímat současně minulost i přítomnost, aby se stali pány budoucnosti.

Filozofa Konfucia Pcheng Čen miloval a uvědomoval si, jak jej jeho učení inspiruje a naplňuje. Přitom se Konfucius nikdy nepodíval jinam mimo oblast Severočínské nížiny a přestodokázal s přehledem popsat ve své filozofii celý svět, celý vesmír.

Pro Konfucia znamenaly Střední čínské státy vzniklé v letech 1500 až 1045 před naším letopočtem ohraničený životní prostor pouze pro jeho tělo, nikoli pro jeho duši.

I Pcheng Čen toužil dát své duši křídla, aby se vyvázal zhranic tělesnosti. Chtěl růst, neboť růst je opojně přitažlivý, chtěl růst tak, jako rostla po staletí a tisíciletí celá Čína, která se ze Středních států zvaných „Čung-kuo“ rozpínala především k jihu a rozrostla se do nebývalé velikosti, přestože stále nese staré označení „Říše středu“, moderněji a pro světsrozumitelněji – Čína.

Když se Pcheng Čen zamýšlel nad čímkoli jiným než nadsebou, byl neobyčejně vnímavý a bystrý, působil jako pozorný a přemýšlivý intelektuál.

Jakmile ovšem sklouzla jeho pozornost k němu samému, nacházelo jeho myšlení ve svém nitru jenom stále vícenenasytnějšího draka tolik nepodobného nebeskému drakusymbolizujícímu věčnou a neporazitelnou „Říši středu“.

Pcheng Čenův vnitřní drak měl v sobě cosi apokalyptického a v mnoha ohledech podobného ničivému uragánu, jehožkrocení vyžadovalo po ubohém Pcheng Čenovi stále brutálnější a brutálnější trýznění svých obětí.

Intelektuální vyspělost se tak uvnitř Pcheng Čena snoubila s nelidskou krutostí, kterou nedokázal korigovat, ale kterou uměl skvěle skrývat až do chvíle, kdy jí mohl v ústraní povolit řetězy a nechat událostem volný průběh.

Nyní sledoval nenápadně, ale pozorně Evu Irvingovou i s její přítelkyní. Přítelkyně nabádala Evu vždy, když sklouzla knesrozumitelné slovanské hatmatilce, ať mluví anglicky, neboťpotřebovala „practice“, jak žvatlala s podivným přízvukem.

* * *

„Je hnusné snažit se vyvolat dojem, jako by kostry potažené obnaženým svalstvem hrály tenis, basketbal či šipky,“ špitla drobná černovláska a přítelkyně Evy Irvingové. „Jak jen to mohli těm ubožákům udělat? Kdyby ti lidé věděli, co je po smrti čeká, jistě by nikdy s něčím podobným nesouhlasili.“

Eva pokrčila rameny: „Strávila jsem s manželem pár let vKibeře, to je slum v Africe, kde se člověk střetává pouze s tou největší bídou, jakou si vůbec dovede představit. Devadesátprocent obyvatel slumu by bez jakýchkoli problémů podepsalosouhlas komukoli s čímkoli, co by chtěl dělat s jejich těly po smrti, jenom kdyby si mohli ti chudáci alespoň trochu vylepšit živoucí současnost. Měli jsme v Kibeře malou nemocnici a možná proto mě pohled na preparovaná lidská těla nechává chladnou. Byli jsme svědky nekonečného utrpení lidí, které je tisíckrátstrašnější než to, co pociťuješ při sledování těchto vystavených těl. Lidé v Kibeře byli totiž živí a život...“

„To nemyslíš vážně!“

„Myslím, Dito. Tisíckrát intenzivněji jsem prožívala smrt v případech, kdy mi lidé umírali v náručí. Panoptikum organické hmoty kolem, to už nejsou skuteční lidé, to je jenom hmota,nejde o nic víc než o podivuhodně stylizované sochy vytvořené z organického materiálu, uvádějící nás svojí reálností v úžas...“

„Nesnesla bych, aby někdo nahlížel do mého těla jako do nějaké pouťové atrakce, ať už za mého života nebo po smrti,“ otřásla se nad nepříjemnou představou Dita.

„Lidská těla jsou ve své podstatě jedno jako druhé a je vlastně fuk, nahlíží-li někdo do tvého těla nebo do těla někoho jiného. Všichni návštěvníci výstavy tohle vědí a fascinuje je právěskutečnost, že nahlížením do jiného těla nahlížejí jakoby do sebe, ať už se to někomu zdá vkusné a jinému nevkusné. Ale říkám ti: Tohle jsou jenom sochy, nic víc. Podle mého názoru opravdunezáleží na tom, jestli naše těla po smrti rozřežou, stáhnou z kůže, pochovají v truhle nebo spálí v prach a rozpráší na louce.“

„Mně to jedno není a myslím si, že ty, kteří tuhle výstavupřiravili, by měli exemplárně potrestat.“

„Proboha, Dito,“ zakroutila hlavou Eva, „říkám ti, že tohle nemá s živými lidmi nic společného, jsou to jenom mrtvé schránky,neoužitelné vraky, je to šrot na šrotovišti, umně upravený, ale nic víc! Z větší části jde o silikon, mumifikátor Roy Glover nechá mrtvoly ležet pár měsíců v acetonu, aby z nich vytáhl veškerou vodu, a pak docela jednoduchým způsobem místo zmizelé vody vpraví do těl silikon. Postavy před námi jsou silikonové sochy, jejichž základem se stala skutečná, kdysi žijící těla, ale kdybys přemýšlela do důsledků, všechna organická hmota kolem nás, půda, rostliny, živočichové, všechna ta hmota už byla mnohokrát součástí lidských těl, jenom se nekonečně recykluje.“

„Silikon nesilikon, já si připadám jako v pekle,“ zakryla si Dita rukou oči, když zrovna pohlédla na tělo ženy, naaranžované s rukama v bok. Tělo ženy mělo otevřené břicho tak, aby sizájemce mohl dobře prohlédnout její reprodukční orgány. „Fuj,“ dodala, „na tohle nemám žaludek.“

„Pokud se na něco odmítneme podívat, to ještě neznamená, že to není, neexistuje. Neblázni, Dito. Jenom si všimni, jak jsou všechny ty exponáty lesklé, jako by byly zhotoveny z umělé hmoty nebo z vosku. Vlastně se nijak moc neliší od postavvystavovaných v běžných muzeích voskových figurín. Jenom tady jsou těla vytvořena částečně ze silikonu a ne z vosku.“

„Stejně se cítím jako v pekle,“ vzdychla Dita.

„Někdo říká, že život je existence v ráji,“ usmála se Eva.

„Pak tedy tahle výstava je peklem v rajské zahradě,“konstatovala Dita, „a nechápu, že jsi schopna se v tomhle pekle smát. Mně se zdá, že mám mozek úplně svraštělý bázní a hrůzou.“

„No,“ zamyslela se Eva nahlas, „svraštělý ho mít trochumůžeš, protože mozek se skládá převážně z tekutin a tuků – lipidů. Proto se právě mozek strašně obtížně preparuje a po preparaci je to opravdu jenom hrouda přesně vytvarované umělé hmoty sminimem původní tkáně.“

„Já prostě cítím strašnou úzkost a bojím se, že budu mít v noci děsivé sny,“ vzdychla Dita. „Neměla jsem sem chodit, pojďme pryč. Mám tušení, že tahle zatracená výstava ubožáků, kterým kdosi odepřel posmrtný klid, mě přivede do neštěstí.Představovala jsme si výstavu úplně jinak.“

„A jak?“

„Ne tak neeticky, krutě, zploštěle, vulgárně, neuctivě. Nedá se to vydržet. A je mi úplně jedno, jestli jsou ti lidé Číňané,Američani, Britové nebo Francouzi, mě to odhalování lidského nitra pobuřuje.“

„Lidské nitro nikdy nehledej v těle, ale ve vědomí,“upozornila ji Eva, „a vědomí už nemá po smrti se svým tělem vůbec nic společného. Tady jde jenom o prostou ukázku lidské anatomie a stylizaci lidí do pozic, v nichž se kostra či svalstvo při určitých činnostech ještě za života nachází. Ale jinak je to šrotoviště, jak jsem ti říkala.“

Nejraději bych jela do Číny a na místě poznávala životskutečných Číňanů. Určitě bych se o nich dozvěděla mnohonásobně víc než při pozorování těchto mrtvol.“

Dita vůbec netušila, jak závažná slova právě pronesla.

Za oběma ženami se totiž ozvalo perfektní angličtinou pár vět, které předznamenaly část jejich budoucích životních osudů.

„Čína je překrásná moderní země, milé dámy. A já s vámisouhlasím v tom, že správnější je poznávat život než smrt. Život je totiž lanem, které nás vede k celé řadě zážitků a poznání, kdežto smrt je pavučinou, v níž nás pavouk zbaví nejen tělních tekutin, ale i moci nás samých nad sebou. Promiňte mi, že jsem vásposlouchal, není to slušné, ale zase je často poučné sledovat, jak vášně jiných mluví o tom, na co máme my sami svůj vlastní názor. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Pcheng Čen a jsem univerzitním profesorem medicíny na UniverzitěTchun-t‘i, přesněji profesorem medicínské etiky. Jsem na této výstavě proto, abych se zabýval problematikou, o které zrovna hovoříte, a tak jsem neodolal a zaposlouchal se, když řešíte téma mojíprofesi vlastní.“

„Eva Irvingová,“ otočila se manželka miliardáře AdamaIrvinga překvapeně a podala Číňanovi ruku.

Dosud byla sebejistá, ale teď najednou vypadala, jako by byla trochu vyvedená z míry, když se chtěla představit: „Čím já vlastně jsem? Snad ženou podnikatele v těžařském průmyslu a matkou dvou malých dětí. Hovoříte skvělou angličtinou, pane!“

Snad padesátiletý Číňan v dobře padnoucím obleku se po stisku ruky mírně uklonil.

„V každém člověku je spousta věcí, které není vhodné dávat na odiv, protože mohou vypadat podezřele. Angličan plynněhovořící čínštinou je stejně podezřelý jako Číňan hovořící slušnou angličtinou.“

„Ale tak jsem to nemyslela,“ zasmála se Eva. „Jenom jsem chtěla říci, že v České republice nenarazíte na nikoho, kdohovoří angličtinou tak dobře, abyste si nebyl jistý, zda to neníAngličan.“

Číňan si ukazováčky laškovně roztáhl a ještě více zešikmil kůži kolem očí a řekl: „Angličanem opravdu nejsem, o tomnemůže být pochyb. Sice jsem se v Anglii mohl narodit a vyrůst, ale narodil jsem se i vyrostl v Číně. Mé rysy jsou průkazempůvodu, který lze zfalšovat pouze plastickým chirurgem, alerozhodně nemíním jeho služeb využít. Jsem na svůj původ hrdý.“

Eva s úsměvem přikývla: „Pak tedy před vaší angličtinou smekám, hovoříte skutečně jako rodilý Angličan.

„Děkuji,“ usmál se.

Eva úsměv opětovala a současně představila svojikamarádku: „Dita Kohnová, má dobrá přítelkyně, spolužačka zvysoké školy a učitelka angličtiny na zdejší střední škole.“

„Těší mě,“ stiskl Pcheng Čen Ditě ruku. „Mohl bych váspozvat na kávu, dámy?“

„Můj žaludek po téhle výstavě není schopen přijmout ani kapku tekutiny,“ zavrtěla hlavou Dita. „Ale posadit se snad na chvíli můžeme, ať si od těch hrůzných těl na chvilkuodpočineme.“

„Lidské tělo je nejkrásnějším a nejdokonalejším zázrakem přírody,“ řekl Pcheng Čen pomalu.

„Záleží ovšem na tom, z jakého úhlu to berete a z jakého úhlu je pozorujete,“ dodala Dita.

„Ano. Váš postřeh je moudrý,“ přikývl Pcheng Čen, „ale ať už se díváte na kámen z kteréhokoli úhlu, vždy zůstanekamenem, ať už posuzujete horu z hlediska její výšky, jejího povrchu či jejího složení, vždycky zůstane horou, a ať už posuzujetečlověka jakýmkoli přístupem, vždycky zůstane člověkem.“

„Vidíš?“ otočila se Dita na Evu, „netvrdila jsi mi náhodou, že tihle lidé už nejsou lidmi? Pan Čen jasně říká, že jsou lidmipořád.“

Eva se na chvilku zamyslela, pak se otočila k Pcheng Čenovi a zeptala se: „Zůstane hora horou, když z ní někdo vytěží les, vyrube kámen, a aby zachoval ráz přírody, navrší pak z hlíny a kamenů a dalších materiálů nový kopec pouze připomínající původní horu?“

Pcheng Čen nezaváhal ani na okamžik a odpověděl: „Ano. Hora zůstane horou, stejně jako člověk po věky, kdy generace za generací lidí umírá a nová generace za generací se rodí,zůstává člověkem. Hora sice zůstane horou, i když je již jinouhorou, stejně jako člověk z následné generace zůstává člověkem, ale člověkem jiným, než byl člověk v generaci předchozí.“

„Já bych si s vámi s radostí kávu dala,“ podívala se Eva tázavě na Ditu, „a co ty? Změnila jsi názor?“

„Já se s vámi posadím, jak jsem říkala, ale kávu si nedám.Nedám si nic, promiňte,“ zatvářila se Dita zkroušeně. „Alepopovídám si s vámi ráda.“

* * *


25

Gal byl nádherný blonďatý šestiletý chlapec a všude, kampřišel, vyvolával svojí až nakažlivou bezprostředností pozornost.

Jeho třiadvacetiletá chůva Monika Petrů byla rovněžblondýnkou, a to velmi atraktivní, dlouhonohou a štíhlou, a když se ti dva objevili na ulici nebo ve společnosti, každý si myslel, že Monika je Galovou matkou. Tak si byli podobní.

Eva Irvingová byla šťastná, že pro Gala sehnala už před čtyřmi lety tuto dívku, která se stala nejen jeho chůvou, ale i staršíkamarádkou. Monika se vrátila do Čech z Londýna, kde žila se svým otcem diplomatem, aby zahájila studium na vysoké škole. Nakonec ale z vysoké školy sešlo a Monika si domluvila přes agenturu práciauair právě u Evy Irvingové.

„Skvělé,“ pochvalovala si Eva hned zpočátku spolupráci, „jestli nám Monika vydrží, budou obě děti dvojjazyčné a budou hovořit stejně dobře anglicky jako česky. A to jsem si vždycky moc přála.“

Přestože Eva se cítila být světoobčanem, přece jenom vyrostla uprostřed Evropy a přála si, aby i její dvojčata, chlapec a dívka, zvládli jazyk, který byl její rodnou řečí.

Monika byla, mimo svoji jazykovou vybavenost, nesmírně nápaditou dívkou, a tak se s ní Gal a jeho sestra Loe nikdy ani na chvilku nenudili.

Snad jen v jedné věci Eva Monice nerozuměla. Monikanevyhledávala muže, neměla přítele, a jak se zdálo, po žádném ani netoužila.

„Není lesba?“ zeptala se jednou večer Eva otevřeně svého muže. „Nechtěla bych, aby naše děti vychovávala ...“

„Já to na člověku nepoznám, ale myslím, že lesbické sklony nemá, navíc homosexualita není žádná nakažlivá nemoc,“uklidňoval ji Adam. „Jestli ale chceš, pokusím se zjistit ...“

„Nic nezjišťuj,“ mávla rukou Eva a zvedla varovně prst. „To by se ti líbilo svádět naši chůvu pod záminkou, že jsem ti to vlastně přikázala.“

„No,“ rozesmál se tehdy Adam, „třeba bych v ní probudil spící pudy a bylo by u nás veselo. Někde jsem četl, že žena, která hledá schopného manžela, je nejbezohlednější ze všech šelem. Třeba by se v Monice šelma probudila. Každý chlap touží po tom, aby alespoň jednou za život sklátil nějakou šelmu.“

„To si přáli muži v devatenáctém století a jezdili lovitskutečné šelmy do Afriky. Ale ty se jenom bohapustě chvástáš,“srazila mu tehdy hřebínek. „Myslíš, že zrovna ty bys byl pro ni tím, kým by se dala ulovit, a potom se stal schopným manželem, když by byla nucena poddat se tvým...“

„Evo,“ ztvrdly mu rysy.

„Ježíši, Adame, promiň, tak jsem to nemyslela,“ omlouvala se rychle, „nechtěla jsem ani v nejmenším narážet na to, že jsinelodný, jenom jsem chtěla...“

„Vždyť je to pravda,“ přerušil ji otráveně, „ale naše děti mám za vlastní. A dělají mě šťastným, věř mi, Gal stejně jako Loe, ať už je jejich biologickým otcem kdokoli.“

„Adame,“ konejšila ho, „přece spolu sdílíme život i všechno, co s ním souvisí. A život v manželství není jenom ložnice a kuchyň. Máme báječné děti, respektujeme se, respektujeme i chyby sebe navzájem, umíme se jim přizpůsobit, vychováváme Gala a Loe, jak nejlíp umíme, a naše rodina žije v hlubokém souladu. Měli jsme odvahu pořídit si ty naše dva drobky spomocí lékařské vědy a společně jim pomáháme v nesnázích při poznávání světa. Já tě miluji, Adame, takového, jaký jsi, nechci tě měnit za někoho jiného a nechci tě ztratit. A taky se spolunenudíme, že jo. Tak mi odpusť, jestli jsem se tě nějak svýmihlouými řečmi dotkla.“

„Manželství neznamená jenom schopnost snášet se s tímdruhým, ale taky znamená shovívavost, sebeovládání, empatii. Víš, Evo, vždycky jsem si myslel, že ženit se je hloupost. Teď když už spolu žijeme dost dlouho na to, abych si udělal názor, vím, že hloupostí bylo to, co jsem si myslel. Nelituji, že jsem si tě vzal, a jsem ti vděčný za všechno, co jsi mi dala.“

Po tomto rozhovoru se milovali déle a vášnivěji než obvykle, a jestli manželství umenšuje vášeň, pak i v něm občas přijdousituace, které přinesou vášeň tak velikou, že ji pocítí naplno nejen těla milujících se manželů, ale i jejich duše.

To všechno se událo už před časem, v tomto okamžiku byla situace jiná v tom, že Adam pracoval v kanceláři své firmy vjihoafrickém Johannesburgu a Eva se pouštěla do rozhovoru sČíňanem Pcheng Čenem na výstavě Bodies ve středoevropské Praze.

Po pravdě řečeno, v roce 2007 už považoval Adam denvěnovaný erotice a sexu za zcela výjimečnou událost a někdy dokonce za ztrátu pracovního dne, neboť jeho firma GoldInternational Mining Company se těšila trvalé konjunktuře,potřebovala řídit a usměrňovat, a tak byla Adamova přítomnost ve vedení firmy z jeho pohledu mnohem důležitější než přítomnost v manželčině posteli.

Sharon Adlerová, bývalá asistentka jeho otce, zakladatele firmy, kterou před časem dosadil do ředitelského křesla, byla i nadále skvělou generální ředitelkou, ale bez Adama už bynestíhala celý kolos řídit tak, jak to dokázala ještě před šesti lety.Navíc Adam jí den ode dne více a více připomínal svého otce Jacka Irvinga, kterého upřímně milovala a na něhož nemohla ani pár let po jeho smrti zapomenout.

Nyní se jí zdálo, že prostřednictvím Adama se Jackův duch do firmy vrací zpátky. A to bylo dobře, to jí přinášelo nejenom uspokojení, ale i novou motivaci k tomu, aby firmu vedla kdalším úspěchům a k další expanzi.

* * *

Monika Petrů zrovna kreslila s Galem pastelkami obrázek, když jí v kapse zazvonil mobilní telefon.

„Kresli chvilku sám,“ pohladila Gala po vlasech, „jenom si něco vyřídím.“

Gal přestal kreslit a zeptal se: „Máma?“

„Jo,“ odpověděla mu Monika, když zaslechla v mobilu hlas Evy Irvingové.

Hodinku dvě se zdržím,“ telefonovala Eva, „můžete si sGalem zajít někam na zmrzlinu a sejdeme se ve čtyři u Národního muzea, ano?“

„Jasně, Evo, my už si nějakou zábavu najdeme. Ještě ti dám Gala, chce s tebou mluvit.“

„Mami,“ pronesl Gal rozvážně do sluchátka, „kde jsi?“

„Povídám si s jedním pánem.“

„S jakým pánem?“

„Je to univerzitní profesor z hodně daleké země.“

„Ze země až za mořem?“

„No, dá se to tak říci, z našeho domu v Johannesburgu se tam dostaneš jenom přes moře, ale odsud, z Prahy, by se tam dalodojet i vlakem nebo autem, ale je to hrozně daleko.“

„A jak se, mami, ta země jmenuje?“

„Čína, Gale, Čína. Budeš se o ní učit ve škole.“

„Pojedeme se tam podívat?“

„Do Číny?“ rozesmála se Eva, „co bychom tam dělali? Ani neznáme jazyk lidí, kteří tam žijí. Nedomluvili bychom se avyadali bychom jako hlupáci.“

„Tak se jejich jazyk naučíme.“

„Gale, ty rošťáku, ty mě vždycky přemluvíš ke všemu, alečínsky se určitě alespoň já nikdy v životě učit nebudu, věř mi. Je to strašlivě obtížná řeč. Až se čínsky naučíš, tak si do Čínyzajedeme, platí? Teď už musím končit, poslouchej Moniku a za dvě hodiny už budu zase s tebou. Pa, ty můj chlape jeden.“

„Pa, mami.“

* * *

„Víte, dámy, o nás Číňanech si svět myslí, že jsme něco jako kolonisté, že jsme násilně obsadili a anektovali Tibet, že kvůli nám spousta lidí a národů strádá. Pravda je ovšem jiná a já semusím smát, když některé úřady ve světě, i u vás v Praze, vyvěšují na protest proti takzvané čínské okupaci Tibetu na průčelích svých domů tibetské vlajky. Čína přinesla do Tibetu pokrok, žádnézpátečnictví. Náhled světa není objektivní, my jsme, obrazně řečeno, poskytli zaostalým Tibeťanům sandály, a ti chytřejší apokročilejší zjistili, že lépe se chodí v sandálech než naboso. Přesto na nás svět křičí – proč jste je nenechali chodit bosé?“

„Evropa si myslí něco jiného,“ řekla Dita. „Dalajláma sepřátelí s naším bývalým prezidentem Havlem a z jejich setkání jasně zní signál: „Nechejte Tibet Tibetem, dejte Tibetu svobodu.“

„Víte, co je zvláštní?“ zeptal se Pcheng Čen, „Tibet jemarginálním problémem, ale v mnoha zemích se o něm hovoří jako o největším problému Číny. Mohu vás ubezpečit, že o nějakém Tibetu většina Číňanů vůbec neví a neuvažuje.“

„Ale dalajláma ...“

„Dalajláma je velmi moudrý muž, ač ta slova mohou znít z mých úst pokrytecky, je vzdělaný ve filozofii, v psychologii, ale chová se jako prosťáček ve věcech politických aspolečenských. A chcete další paradox? Já jako pravověrný Číňan mám ve svém osobním kodexu, kterým se řídím, na prvním místě právě citát Jeho Svatosti 14. dalajlámy: Je velmi dobrépomáhat druhým. Pokud můžeš, alespoň jim neubližuj. Otázkou je, kde se nachází hranice pojmu můžeš.

„Říkal jste, že jste profesorem lékařské etiky. Zajímá mě, jak vy vidíte svýma očima tuhle výstavu. A co vlastně konkrétně na univerzitě učíte?“

„Lékařská etika se snaží na jedné straně najít, odhalit a poznat příčiny lidského utrpení, na druhé straně pak hledá odpovědi na otázky týkající se vnímání, prožívání a ovlivňování lidskémysli, lidského chování a vůbec prožívání světa ve vztahu klékařství a léčitelství. Ptala jste se na tyhle vystavované exponáty? Co vám mám odpovědět? Skutečná těla se projevují pohybem, tělesnou aktivitou, vyzařováním tepla, schopností reagovat na podněty mozku a mysli. To, co se odehrává v našem vědomí, nachází své vyjádření skrze gesta, mimiku, řeč, pohyb čistrnulost, a současně nám tělo zprostředkovává pro naše vědomí prostřednictvím smyslů důležité informace o prostředí, vekterém se zrovna nalézáme. Svět, v němž žijeme, s naším vědomím promlouvá prostřednictvím těla. Jinými slovy: Žádný vědec,filozof, dalajláma, papež ani jiný mudrc ještě neodhalil, co tovědomí ve skutečnosti je. My umíme přesně popsat, jak pracuje v mozku ta či ona hemisféra, umíme změřit, jak v mozku fungují jednotlivé procesy, jak jsou propojeny s tělesnými funkcemi, ale čím konkrétním je mysl, vědomí, to ani netušíme. Vědomí nemá tvar, barvu, chuť, váhu, nevoní ani nezapáchá, nedá se vzít do ruky, ale dá se zdokonalovat, dá se ovlivňovat tím, co nazýváme vůlí. Ale je vůle součástí vědomí nebo stojí mimo ně? Drží mysl na uzdě vědomí nebo vědomí zotročuje mysl? Je mysldiktátorem produkujícím myšlenky a podněcujícím v nás lásku nebo krutost, radost nebo smutek, pohodu nebo utrpení?“

„Mluvíte jako kněz,“ pokývala Dita hlavou.

„Ale je to zajímavé,“ doplnila ji Eva. „Zvláště když siuvědomíme, že všechny lidské skutky vychází z rozhodnutí mysli, a přitom vlastně nevíme, co mysl ve skutečnosti je. Umímejenom popsat a analyzovat její projevy, nic víc. Plně v této otázce s panem Pcheng Čenem souhlasím.“

„Etika je součástí všech náboženství i většiny filozofických směrů,“ usmál se Pcheng Čen, „a je pravděpodobné, že lidstvo bude pracovat se svojí myslí jenom v té podobě, v jaké seprojevuje navenek, protože její podstatu nikdy neodhalí. Většinanáboženství odvozuje jádro a charakter vědomí a lidské mysli od Boha, považuje je za odraz jakési vyšší vůle, ale proč tomu tak je? Odpověď je snadná. Protože si neví rady, protože neumíporozumět tomu, čím vědomí je. Ale ať nevypadám nabubřele, já to také nevím, já jen popisuji stav. A ptám se: Jak si různánáboženství vysvětlují lidské vědomí? Jako jakousi podmnožinu vyššího vědomí, která umí odhalit tvar, podobu a strukturu ještě vyššího vědomí, Boha, v jehož jménu si někteří lidé osobují právo nejen vyslovovat soudy, někdy mučit a zabíjet lidi,přikazovat to či ono, ale také nutit celé národy vyznávat určitou víru a dodržovat jisté vzorce chování. Můžeme si být jisti, že skutky vzešlé z takového přístupu budou lidstvu prospěšné?“

„Moment, já se ztrácím,“ pokrčila rameny Dita.

„Já taky,“ pokývala hlavou Eva.

Pcheng Čen cítil nával hřejivého pocitu, který se jeho tělem rozléval jako životodárná esence. Tyto dvě ženy se mu doslova nabízely, měl je jako na zlatém podnose přímo před očima.Jenom je dostat do Číny, do kamenného kláštera daleko odcivilizace, a tam si je užít se vším, co k tomu patří! Touhou se mu na čele zaleskly kapičky potu.

Musím na ně pomalu, nabádal se, musím mluvit chytře azastřeně, složitě a komplikovaně, abych vyvolal zdání vědeckého přístupu k problematice, o níž hovořím. Vědecký přístup neníničím jiným než složitým vysvětlováním jednoduchých pravd,protože ve světě je prakticky všechno velice jednoduché, jenom lidé tu jednoduchost svými individuálně sobeckými cíli vědoměkomlikují. A ženy obdivují muže, kteří dokáží být tajemní a moudří.

Tajemným, moudrým, sečtělým a velice přitažlivým chtěl Pcheng Čen právě v tuto chvíli opravdu být.

„Každé náboženství se zaštiťuje jakousi deklarovanou vysokou úrovní duchovního poznání,“ pokračoval sebevědomě a přece se skromným výrazem ve tváři, „jako by sdělení pravdy o našem vědomí bylo snadné, a přitom skutečné odhalení pravdy o našem vědomí není vůbec jednoduché. Je obtížné a přisoučasném stupni lidského poznání nemožné. Základ všechnáboženství ve světě nespočívá v poznání, pramení naopak z neznalosti, z neschopnosti a z nevědomosti. Každý z nás si sám v sobě hýčká svůj světonázor, své vnitřní náboženství, ať už hoodvozujeme z náboženských směrů otevřeně mezi lidmipůsobících nebo vychází z našich individuálních vnitřních pohnutek. A těžce snášíme všechno, co není v souladu s našimi názory a s naším přesvědčením. Soupeříme s ostatními lidmi, abychom obhájili své vnitřní osobní individuální já, a nejsme-li samidostatečně silní, odvoláváme se na Boha a svoji slabost skrýváme za jeho iluzorní sílu a moc. A pokud se nás ujme v takovémpříadě schopný manipulátor, jsme schopni ve jménu iluzorního Boha šířit nesnášenlivost, nenávist, špatnost a krutost.“

„Náboženství v lidech tlumí to špatné,“ namítla Dita.

„Ano, někdy,“ přikývl Pcheng Čen, „a přece osobně mátetéměř fobii z těch vystavovaných těl. Ptám se vás proč? Proč se ostýcháte pohledu na něco, co je přirozenou součástí našichživotů? Proč snídáte šunku z kýty vepře, která se od lidské kýty téměř v ničem neliší? Proč pijete vodu, stejnou vodu, která za posledních pár milionů let byla milionkrát součástí a základní stavební jednotkou živočichů, rostlin, lidí, které už dávno semlel koloběh všeho kolem nás? Napadne vás, že vodu, kterou pijete, už pilo tisíce úst před vámi, že ta stejná voda kolovala milionkrát v lidských či zvířecích tepnách a žilách, že byla součástí mozků, srdcí, jater, ledvin, plic nebo střev? Neztrácíte nervy, když si představíte, že voda, kterou pijete, byla už milionkrát součástí zvířecích či lidských exkrementů?“

„Bože,“ hlesla Dita, „takhle neuvažuji, brrrr.“

„Možná právě proto, že na rozdíl od vás takhle mnozí lidé uvažovali a uvažují, chápou mnohé filozofie i mnohánáboženství pozemský lidský život za nečistý, neboť to, co vnímáme a prožíváme prostřednictvím našich těl, je nepřetržitá recyklace, o které hovořila paní Irvingová, jak jsem zaslechl, nepřetržitá čistička, která jede na plný výkon a současně už po věkyznečišťuje i čistí všechno kolem nás a v nás. Jenom vědomí stojí jakoby mimo tento proces, mimo tento svět. Nevíme, jakvědomí vypadá, nemůžeme si ho ohmatat, nemá materiálnípovahu, a co nemá materiální povahu to neumíme prostřednictvím našich smyslů posoudit. Jsme vlastně strádající bytosti, příčinou jejichž strádání je neschopnost poznat a odhalit své skutečné ,já‘. Přitom jsme pyšní na své myšlenky a rozhodnutí, ačkolivůbec netušíme jak kdesi v nás vypadá to, co je produkuje. Mozek je jenom prostředek přenosu, který přeměňuje vědomí a naše vnitřní ,já‘ na vnější skutky a projevy.“

„Chcete říci,“ zamyslela se Eva nahlas, „že vystavenéexponáty nemají s tím vnitřním ,já‘, které dělá z člověka žijící amyslící bytost a dělalo ji i z těch lidí, kteří se stali exponáty, už nic moc společného. To samé jsem Ditě stručněji a jinými slovy vlastně tvrdila také.“

Pcheng Čen přikývl. „Všechny látky, z nichž je tvořen námi vnímatelný svět, jsou pouhým materiálním základem našíexistence. Jestli se nejmenší částečky hmoty seskupí do uschlého stromu, do čajového servisu, do lidského kolena nebo do skály nad řekou, to jsou jenom projevy hmoty v různých situacích. Jestliže tato hmota není živá a není přímo zapojena do vztahu s vědomím, pak má neutrální povahu a nás nemusí nijak zvlášť vzrušovat. Neposuzujme proto vystavované odumřelé lidské ostatky v souvislosti s osudy a kvalitou života, jemuž sloužily. Pyšní a samolibí vědátoři mohou sice chrlit etická a morální moudra, já si ovšem myslím, že vystavované exponátynevyžadují z hlediska etického žádnou větší pozornost. Dětem pohled na odhalenou anatomii může v duševním vývoji ublížit, proto bych výstavu mladším patnácti let nedoporučoval, ale starším výstava může jenom prospět. Celý život se přece snažímeintenzivně poznávat především sami sebe, ale nejde nám o chápání těla, chceme pochopit zejména svoji mysl, která nám připadá povznesená, kdežto fyzická jsoucnost nám připadá nečistá aimulsivně se před ní uzavíráme a bráníme, protože máme pocit, že naše vědomí, kterého si vážíme, které obdivujeme a před nímž smekáme, je rukojmím těla. Navíc nám na tělesnosti vadí, že tělo stárne, kdežto myšlení stárnutí nepodléhá, ale nakonec ho právě naše stárnoucí tělo udolá a někdy až umučí k smrti. Přesto se ptám: Proč se vyhýbat dokonalému poznání toho, co má kvědomí nejblíže? Nejsme pošetilí v tom, že se chováme jako děti, které nepátrají po tom, proč a na základě čeho něco funguje, ale spokojí se pouze s vnějšími projevy funkčnosti toho či onoho? Své tělo i své vnitřní ,já‘ si celý život hýčkáme, často podléháme jejich svodům, ale ptejme se. Co je tím ,já‘? Je jím tělo nebovědomí? Nebo oboje?“

Eva Irvingová si vzpomněla na svého dávného milence Marka Kingmana a mimoděk ji napadlo, že Mark měl, dokud bylnaživu, s tímhle Pcheng Čenem cosi společného.

Ať říkal cokoli, v podstatě s ním nemohla nesouhlasit.

„S jedním člověkem, kterého jsem měla moc ráda, jsem kdysi mluvila o podobných věcech a věříte, že mi ho trochupřipomínáte?“

Pcheng Čen se pousmál a řekl: „Celý lidský život jehádankou. Jestli vám někoho připomínám, pak bych se měl ptát – čím? Tělem, myšlenkami, postoji, chováním?“

„Způsobem uvažování.“

„Víte, paní Irvingová, všichni lidé na světě se sobě vzájemně podobají a současně jsou i svými protiklady. Každý člověk je tvořen fyzickým tělem a nemateriálním vědomím. Já simyslím, že jedinou možností, jak začít poznávat sám sebe, je naučit se milovat vlastní tělo, protože právě tělo je jedinýmhmatatelným výrazem vědomí. Vědomí je cosi neznámého, obaleného kostmi a masem, řečeno velmi hrubě. Naučíme-li senaslouchat pozorně svému tělu, uslyšíme ozvěnu záhady, kterou nazýváme vědomím. Mentální energie proměněnáprostřednictvím těla na energii fyzikální a fyzickou je odrazem vědomí. A tantra, což je spíše praktická filozofie než náboženství, nám napovídá třeba to, že duch, což je jiný výraz pro vědomí, jeobrácené tělo a tělo je obrácený duch. Duch je zrcadlem vašeho těla a tělo je odrazem ducha. A když dovolíte propojenínemateriální energie ducha s energií fyzickou a nechátespojenými energiemi prostoupit své tělo, zažijete lásku sama k sobě. Když dovolíte energii ducha prostoupit tělo, zasáhne vásrozkoš a extáze. Když dovolíte energii těla prostoupit ducha,dosáhnete osvícení a moudrosti. Ale to je, milé dámy, povídání na týdny a na měsíce.“

„Moc mě tahle problematika zajímá,“ řekla Dita, „jenomčlověk musí najít čas a prostor k tomu, aby se mohl v kliduzamyslet. Odjet někam na venkov a ...“

„Jestli vám mohu doporučit, dámy, odjeďte někam hodnědaleko, kde ztratíte na čas stopy a vazby k dosavadnímu životu. Jen tam očistíte mysl a dojdete poznání. Co takhle přijet k nám do Číny? Co byste tomu řekly? Třeba na moje osobní pozvání zaštítěné jménem naší univerzity?“

„Páni! Tak tohle je nabídka k zamyšlení, moc lákavá nabídka, děkuji,“ odpověděla Eva, „ale mám malé děti, a proto je moje cesta do Číny alespoň pro nejbližší léta vyloučena.“

„Já bych teda jela,“ pokrčila rameny Dita.

Pcheng Čen se usmál a podal oběma ženám navštívenku: „Když si to rozmyslíte, budu v Česku ještě čtrnáct dní. A Čína,“ otočil se k Evě, „je pro děti mimořádně inspirující zemí. Jebarevná, hravá, bezpečná, poučná a zajímavá. Já Čínu miluji, víte, my Číňané říkáme, že tělo lze léčit, srdce však nikoli. A věřte mi, že mě srdce vždy bolí, když musím svoji nádhernou zemi na pár týdnů či měsíců opustit. Od stesku po domově, od té podivné bolesti, mě pokaždé vyléčí až návrat domů.“

* * *

„Do Číny?“ zeptal se Adam Irving, jako by nevěřil vlastním uším.

„Ano,“ potvrdila svá slova Eva a sevřela pevněji telefonnísluchátko. „Dita Kohnová by jela s námi. Nešlo by o žádný davový turistický výlet, máme osobní pozvání profesora z univerzity. Prostě bychom poznali Čínu opravdu takovou, jaká je, žádné namašlené a rádoby autentické památky nastrčené pro klienty cestovních kanceláří. Taková příležitost se nenaskytne každý den. Udělej si volno, Adame, pojeď s námi, za čtrnáct dnů bez tebe firma nezkrachuje. Stejně ji většinou řídíš po telefonu a je jedno, jestli voláš z Tunisu, z Prahy, z Londýna nebo z Pekingu. A Sharon si oddechne, když tě nebude mít chvíli za zády.“

Adam se chvilku zamyslel a potom tak, jak byl zvyklý, bezvytáček reagoval: „Evo, moc rád bych tě doprovázel, ale opravdu to nepůjde. Mám naplánovány obchodní schůzky, navíc Loe jepořád ještě nemocná a máma má svoje roky na to, aby v noci spala i nespala, vždyť víš, co práce dá nemocné dítě i mladému člověku. Radši tady na všechno dohlédnu. Tím ovšem nechci naznačit, že si tvoji cestu do Číny nepřeji. Zvaž ale, jestli má cenu brát ssebou Gala, ještě je přece jenom malý. Můžeš ho poslat i s Monikou zpátky do Johannesburgu, už se mi po něm strašně moc stýská.“

„Právě Gal je úplně posedlý tím, že chce do Číny odletět. Já bych tu cestu zatím klidně oželela, ale říkám si, když jetakováhle příležitost...“

„Nechám rozhodnutí na tobě,“ řekl Adam, „ale každopádně si vezmi s sebou i Moniku, poletíš-li i s Galem, ať máš jistotu, že kdyby se něco stalo ...“

„Co by se mohlo stát? Moniku samozřejmě vezmu, ale ještě si nechej projít hlavou, jestli opravdu nechceš do Číny cestovat s námi. Wanda by dala na Loe pozor, určitě by to zvládla, zase tak dlouho tam nebudeme. Navíc s námi poletí ještě panprofesor David Kaplický, je to vědecká kapacita a vedoucí katedryfilozofie na pražské Karlově univerzitě ...“

„Evo, znáš mě. Už jsem se rozhodl. Zůstanu doma. Samýprofesor, bylo by to na mě příliš intelektuálské a víš, že já jsem spíše na praktické věci. Pozdravuj Gala, dej na něho pozor a Monika ať se od něho ani nehne. Jo, a nechej se očkovat. Člověknikdy neví, co může v daleké cizině chytit. Buďte opatrní prosím a pravidelně mi volej.“

„Každý den ti pošleme e-mail nebo zavoláme,“ uklidňovala ho Eva a uvědomovala si, že se začíná do Číny těšit. Gal bude mít úžasný zážitek a ona vlastně taky. Navíc – bez Adama jí bude sice smutno, ale zase bude mít více osobní svobody.

Profesor Kaplický je světová kapacita a jeho jméno je zárukou toho, že jejich skupinka bude mít patřičný respekt. A navíc je to muž, i když údajně starší, a mužský přece jen dodává skupině větší pocit bezpečí, než kdyby cestovaly pouze samotné ženy a dítě.“

„Že bych byl úplně klidný, to tedy ne,“ polknul Adamposlední dvě slova, „skoro mám chuť si pro Gala přiletět...“

„Říkala jsem, že Gal se těší nejvíce,“ přerušila ho.

„Gal pro mě znamená víc než všechno zlato světa,“ řeklpomalu. „Kdyby se mu něco stalo, já bych se zbláznil. Nevím,nakolik je Čína na úrovni, pokud jde o telekomunikace, satelitní spojení, nevím, jestli mají vůbec všude k dispozici internet...“

„Adame, nežijeme před sto lety a ani Čína nežije před sto lety. Buď klidný, než sedneme do letadla, všechno potřebné sizjistím. Přece bych s Galem neletěla do nějaké nejistoty.“

* * *

„Do Číny?“ vykulila oči v úžasu Monika a bezděkyzopakovala otázku,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist