načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství sídla Craven Manor – Darcy Coates

Tajemství sídla Craven Manor

Elektronická kniha: Tajemství sídla Craven Manor
Autor: Darcy Coates

Daniel je mladý muž živořící na hranici chudoby, který nemůže najít stálou práci, jež by ho dokázala pozvednout z pomyslného dna společnosti. Jednoho dne obdrží podivnou pracovní nabídku, ve které je mu nabízen stálý plat a ubytování. Jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5% 82%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 240
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Craven Manor přeložil Alexandr Neuman
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5690-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Daniel je mladý muž živořící na hranici chudoby, který nemůže najít stálou práci, jež by ho dokázala pozvednout z pomyslného dna společnosti. Jednoho dne obdrží podivnou pracovní nabídku, ve které je mu nabízen stálý plat a ubytování. Jeho pracovní náplní má být péče o zahradu a starobylou kryptu v osamoceném sídle Craven Manor. Ještě podivnější než sídlo samotné jsou pokyny, které společně s nabídkou obdržel a Daniel se sám přesvědčí, že některé pokyny je třeba dodržovat. Jinak by se mohlo stát, že si například bude v noci hrát s duchem na schovávanou nebo odolávat zlu, které může vše zahubit. Dokáže Daniel pracovat a žít v takovýchto pracovních podmínkách?

Popis nakladatele

Daniel zoufale shání práci. Když mu někdo pod dveře strčí vzkaz, který mu nabízí místo správce staré nemovitosti, má pocit, že to je příliš skvělé, než aby to mohla být pravda.

Když ale dorazí do Craven Manor, zmocní se ho podezření. Dveře do starobylého sídla jsou dokořán a hala je plná pavučin a suchého listí. Je zjevné, že tam už dlouhá léta nikdo nebydlí. Za dveřmi na něj ale čeká obálka s penězi a příslibem, že dostane další.

Jelikož Daniel finance potřebuje, navzdory svým pochybám se nastěhuje do správcova domku za rodinnou kryptou. Podivné události a úkazy, ke kterým v sídle dochází se rozhodne nebrat na vědomí.

Když se ale s blikáním rozsvítí svíčka v okně opuštěné věže, Daniel pochopí, že Craven Manor v sobě skrývá příšerné tajemství… a že je v sázce jeho život.

Zařazeno v kategoriích
Darcy Coates - další tituly autora:
Duch domu Ashburnů Duch domu Ashburnů
Tajemství sídla Craven Manor Tajemství sídla Craven Manor
Přízraky domu Carrowů Přízraky domu Carrowů
 (e-book)
Duch domu Ashburnů Duch domu Ashburnů
 (e-book)
Přízraky domu Carrowů Přízraky domu Carrowů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TAJEMSTVÍ SÍDLA CRAVEN MANOR


CRAVEN MANOR

Copyright © Darcy Coates 2017

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Alexandr Neuman, 2019

Cover © Sabina Chalupová, 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-691-7 (pdf)


TAJEMS T VÍ

SÍDLA

CRAVEN MANOR

DARCY COATES


Tuto knihu věnuji svým drahým čtenářům.

Děkuji vám.


7

KAPITOLA PRVNÍ

Danielova bota zadrhla o něco v běhounu na chodbě a vy­

trhla pár volných vláken. Letmo se podíval na chatrný

koberec a zatočil za roh směrem k pokoji svého bratrance.

Pětipatrový činžák zoufale potřeboval péči. Tlustý

bílý nátěr pokrývající zdi už dávno zežloutl. Na několika

místech jej hyzdily mapy způsobené tekoucí vodou. Dvě

žárovky z celkem čtyř na této chodbě nesvítily. Daniel

měl pocit, že tahle budova nebyla žádný zázrak ani v do­

bách své největší slávy, ale teď, kdy se sem nastěhoval on,

už poskytovala útočiště jen nezaměstnaným, umírajícím

a lidem, kteří už neměli kam jít.

Dům zoufalých duší. Protáhl si ramena. Bolela ho od

celodenního drhnutí podlahy záchodů v kasinu. Nebylo

to stálé zaměstnání. Většina Danielových rán spočívala

v tom, že obcházel firmy, které měly u vchodu ceduli s ná­

pisem Přijmeme výpomoc, a vyplňoval přihlášky i na ty

nejméně atraktivní práce. Když už v kapse opravdu neměl

ani cent, procházel vykřičenou čtvrť a hledal, jestli by ho

někdo nenajal alespoň na den. Obvykle sehnal nějaké uklí­

zení v nějakém nočním klubu, hospodě nebo některém

z těch laciných hotýlků. Honorář byl hodně nízko pod


Darcy Coates

minimální mzdou, ale Daniel nebyl v pozici, kdy by si

mohl vybírat.

„Danieli! Danieli!“ Drobná, vrásčitá žena vyvrávorala ze

svého pokoje a zamávala na něj. Byla oblečená do běžných

denních šatů, ale zřejmě si neuvědomovala, že na hlavě má

pořád noční čepec. Natáhla před sebe ruku s porceláno­

vým talířem a mrkla přivřenýma očima za silnými brýlemi.

„Danieli, upekla jsem vdolky. Vezmi si!“

Daniel došel ke své sousedce stojící ve dveřích a najed­

nou se už necítil tak unavený. „Děkuju, paní Kirshnerová.

To je opravdu milé.“

Sahala mu jen někam k pasu, ale po jeho slovech jako

by povyrostla. „Upekla jsem je speciálně pro tebe, Danieli.

Mladý chlapec jako ty musí víc jíst.“

Daniel si vzal jeden nazdobený hnědý vdolek. Byl tuhý

a trochu moc suchý, ale měl hlad jako vlk a rychle jej snědl.

„Výborný. To je váš recept?“

„Ano, ano.“ Maličká žena si posunula brýle na nose

o něco výš a obličejem jí přelétl úsměv. „Normálně tam

mají být ještě brusinky, ale... prostě tam nejsou.“

„Aha,“ Danielovi to došlo. Rozhlédl se po jejím pokoji.

Na parapetu spal její šedivý kocour Alonzo. Okno bylo

bez záclon, takže světlo ozařovalo místnost. Daniel by

přísahal, že když se paní Kirshnerová nastěhovala, měla

víc nábytku. Na podlaze vedle křesla stál šálek čaje. Nápoj

byl tmavý, ačkoliv Daniel věděl, že paní Kirshnerová má

ráda čaj s mlékem. „Hm, paní Kirshnerová, vede se vám

dobře? Chci říct, vyjdete s penězi?“

„Nedělej se starosti, Danieli.“ Poplácala ho po hrudní­

ku. Měla drobné ruce, zkřivené artritidou. Její úsměv ale

nepolevoval. „Máme se dobře. Zavolám dceři, víš? Příští

týden mi pošle peníze.“

Dnes je úterý. Týden je dlouhá doba. A ona dceři nezavolá,

pokud opravdu nepůjde do tuhého... Daniel hrábl do kapsy


Tajemství sídla Craven Manor

pro dvacetidolarovku vydělanou uklízením záchodků.

Plánoval, že si za ni koupí večeři a příští den ještě oběd, ale

rozhodl se, že vlastně zase takový hlad nemá. „Vezměte si

to. Není to moc, ale do příštího týdne by to mohlo stačit.“

„Ach, to ne.“ Pokusila se sevřít Danielovi prsty kolem

bankovky. „Ne, ne. To jsou tvoje peníze.“

„Ale no tak.“ Zasmál se, a než stačila důrazněji protes­

tovat, strčil jí bankovku do přední kapsičky na pletené

vestě. „To je za všechny ty vdolky, co jste mi kdy upekla.

Opatrujte se, paní Kirshnerová.

„Jsi moc hodný chlapec, Danieli,“ řekla skoro šeptem

a znovu k němu natáhla talíř. „Vezmi si ještě.“

„Díky.“ Vzal si další vdolek a zamával jí. Vracela se do

svého pokoje. Když za sebou zavřela dveře, slyšel ji, jak

svému kocourovi zpívá ukolébavku. Znělo to šťastně.

Daniel se zakousl do vdolku a zaklonil hlavu, aby se

podíval na strop třicet centimetrů nad hlavou. Někde na

konci chodby se rozplakalo dítě. O patro níž se hádali

nějací dva muži. Světlo na konci chodby – jedna ze dvou

posledních svítících žárovek – zasyčelo a zablikalo.

Dům zoufalých duší...

Vydechl nosem a namířil si to k bytu svého bratrance.

Vdolek bude muset jako oběd stačit. Jestli bude mít štěstí,

sežene zase zítra nějaké uklízení za peníze na ruku. Nebo –

v takovou variantu ale moc nedoufal – by mohl dostat

odpověď na některou ze svých žádostí o místo.

Ve městě byla sháňka po jakékoli práci a pokaždé,

když přišel na pohovor, musel sedět v řadě minimálně

dvaceti dalších uchazečů čekajících, až vyvolají jejich

jméno. A jeho pracovní zkušenosti byly minimální. Ne­

měl kvalifikaci. Neměl auto. Všude, kam potřeboval, se

vždycky bez problému dostal na kole, ale jeho případní

zaměstnavatelé požadovali nějaký spolehlivější způsob

dopravy.


Darcy Coates

Byla to Hlava 22. Kdyby měl jak se dostat z města, jeho

šance najít práci by se zlepšily, ale zase by neměl kde by­

dlet. To, že měl vůbec nějakou střechu nad hlavou, bylo

vyloženě štěstí. Jeho bratranec Kyle mu nabídl, že může

bydlet u něj, dokud se „nepostaví na vlastní nohy“. To

bylo před půl rokem.

Na jejich dveřích byla dvě mosazná čísla. Jednička a šest­

ka. Technicky vzato šlo o byt číslo 616, ale doplnit chybějící

číslo se nikdo nenamáhal. Daniel si otřel nohy o rohožku

a strčil klíč do zámku. Dveře se otevřely a Daniel takřka

šlápl na bílou obálku ležící na linoleu.

„To jsi ty, Dane?“

Hlas se ozval z obýváku, spolu se zvukem explozí a střel­

by z automatických zbraní z Kyleovy videohry.

Daniel se sehnul pro obálku. „Jo, já. Nečekal jsem, že

budeš doma.“

„Šéf odešel brzo. A tak jsem si řekl, že bych mohl zmizet

taky.“ Ozval se výbuch a po něm frustrující mechanické

cinkání ohlašující, že Kyle souboj prohrál. Začal hlasitě

nadávat.

Dopis byl ze solidního, pevného papíru. Bylo to něco

úplně jiného než ten šunt, na němž chodily účty. Chyběla

na něm adresa, ale plynulým rukopisem na něm bylo vy­

vedeno Danielovo jméno. Otočil obálku. Nikde ani žádná

zpáteční adresa.

Znělka ve videohře oznámila začátek dalšího kola. Da­

niel za sebou zavřel dveře a s pohledem upřeným na dopis

přešel do kuchyňky. Dřez byl plný talířů a hrnců pokrytých

zbytky nějakého jídla, jehož základem byla rýže. Daniel

otočil kohoutkem s vodou, aby hmotu připomínající le­

pidlo odmočil. Otevřel nezalepenou obálku.

Nikdy nedostával poštu – a zvláště ne ručně psané

dopisy na kvalitním papíru, bez nadepsané adresy. Jeho

první, záchvatem paniky provázená myšlenka byla, jestli to


Tajemství sídla Craven Manor

není příkaz k vystěhování. Ale to nedávalo smysl. Byt byl

napsaný na Kylea. Domácí by navíc nevyhazoval peníze

za tak výstřední papír. Daniel vytáhl dopis a rozložil ho.

Text byl krátký, rukopis elegantní, se spoustou kudrli­

nek. Řádky byly dokonale rovné, písmena malá, skoro se

ztrácela v bělostném prostoru stránky. Daniel si musel text

přečíst dvakrát, než mu došlo, co v něm stojí.

Pane Danieli Kane,

rád bych vám nabídl místo zahradníka sídla Craven Ma

nor, s okamžitým nástupem.

Vydejte se po Tilbrook Street až k místu, kde se u starého

uschlého dubu rozdvojuje. Zahněte doprava a po dalších

třech kilometrech dojdete k budově.

Těším se na vaši bezprostřední odpověď.

Bran

Daniel otočil papír. Druhá strana byla prázdná. To má

být nějaký vtip? Jestli ano, tak ho nechápu. Daniel už měsíce

zoufale čekal na pracovní nabídku, ale tenhle dopis byl tak

bizarní, že si nedokázal představit, že by to někdo mohl

myslet vážně. Kdo napíše, kudy má člověk jít, místo toho, aby

uvedl adresu? A najmout mě jako zahradníka? Ze všech povolání,

která připadají v úvahu? Vždyť pro to nemám žádné zkušenosti

ani kvalifikaci.

To ale nebyla tak úplně pravda. Když ještě bydlel s ne­

božkou babičkou, miloval práci na zahradě. Na dvorku

za jejím domem strávili o víkendech dlouhé hodiny, pleli,

prořezávali, o všechno se pečlivě starali. Bylo to místo,

kde se cítil v bezpečí.

Kolem činžáku, kde bydlel teď, žádná zeleň nebyla.

Kdysi někdo do chodníku před domem zasadil strom, ale

dnes už tam stojí jen pařez. Daniel občas strávil celý den,


Darcy Coates

aniž viděl jedinou rostlinu, s výjimkou drobných vodních

řas ve stružkách u silnice a občasného plevelu deroucího

se z praskliny v chodníku. To, že mu někdo chtěl platit za

práci na zahradě, mu připadalo jako sen.

Tohle ale není skutečná pracovní nabídka. Nemůže být. Někdo

si ze mě vystřelil.

Voda v dřezu už z hrnců přetékala, Daniel tedy zavřel

kohoutek a přešel do obýváku. Kyle seděl na pohovce.

Hověl si tam v pořádném svinčíku, ale to mu zřejmě bylo

jedno. Byl předkloněný a upřeně civěl na obrazovku. Jeho

postavička ve hře probíhala opuštěným skladištěm, os­

třelovala nepřátelské pěšáky, kteří vykukovali z úkrytů,

a občas po nich hodila granát. Daniel si odkašlal, ale Kyle

nereagoval. Daniel se tedy opřel zády o zeď a počkal, až

jeho bratranec skončí.

Bylo těžké uvěřit, že Kyle hrával na univerzitě fotbal.

Byl tenkrát hodně populární. Měl svalnatou postavu a vlasy

podobně bronzového odstínu jako Daniel. Nebyl ale dost

dobrý na to, aby po škole zahájil nějakou slibnou kariéru,

a nakonec začal pracovat jako člen stavební party. Daniel

věděl, že Kyle tvrdě pracuje, ale strava tvořená převážně

sladkými limonádami a mastným donáškovým jídlem mu

zničila postavu. Na černém tričku, kolem pasu napnutém

na maximum, měl drobky od slaných brambůrků. Začínal

tloustnout už i ve tváři a vzadu na krku. Právě teď se snažil

přimět svého počítačového avatara, aby sejmul dalšího

nepřátelského ostřelovače, přičemž si soustředěně hryzal

spodní ret. Znělka oznámila konec hry. Kyleův tým vy­

hrál a Danielův bratranec vítězně výskl, načež se pozpátku

zhroutil na pohovku.

„Hele,“ řekl Daniel, „to jsi mi tam položil ty?“

„A co to sakra je?“ Kyle zamžoural na stránku, ale ne­

pohnul se ani o milimetr, aby si dopis mohl prohlédnout.

„Konečně sis našel nějakou práci?“


Tajemství sídla Craven Manor

„Ne... teda, víš, já...“

„Stejně jsem s tebou o tom chtěl mluvit. Budeme mu­

set vzít ještě jednoho podnájemníka.“ Kyle si poškrábal

strniště na bradě a dálkové ovládání hry odhodil vedle

sebe na pohovku. „Já vím, nájem platíš včas, ale poplatky

za služby stoupají, a to, co mi dáváš, už prostě nestačí.

Už jsem mluvil s jedním kámošem v práci. Myslím, že je

v po hodě.“

„Aha.“ Daniel zaznamenal důvěrně známý, nepříjemný

pocit v žaludku. Popojel po zdi o pár centimetrů směrem

dolů. „My tu ale máme jen dva pokoje...“

„Jasně, takže bude muset bydlet u tebe. Nemůžu si do­

volit, aby mě něco budilo, chápeš? Vstávám brzo do práce.“

Kyle málokdy odcházel z domova před devátou, ale

Daniel si to nechal pro sebe. „Další postel se ke mně ne­

vejde. Už takhle tam není k hnutí.“

„Máš práci? Můžeš platit víc?“ Kyle vysunul spodní ret

a zvedl obočí. „Protože jestli ne, za chvíli oba skončíme

na ulici.“

„Já to chápu. Jestli potřebujeme vzít dalšího spolunájem­

níka... tak prostě zkrátka musíme, ne?“ Daniel si zezadu

promnul krk dlaní a pokrčil rameny. „Nemohli bychom si

prohodit pokoje? Tvůj je dost velký pro dvě postele a u mě

bys pořád měl klid.“

„Promiň, kámo.“ Kyle zvedl ovládání hry a začal si pro­

gramovat další kolo. „Je ti přece jasný, že mám tolik věcí,

že by se to do toho krcálku prostě nevešlo. Hele, prosím

tě, nepodal bys mi z ledničky pití, až půjdeš kolem?“

Daniel poslušně přinesl plechovku limonády, hodil ji

Kyleovi a pak odešel ven z bytu. Srdce mu bušilo. Potily

se mu dlaně. Z představy, že by zase musel žít na ulici –

žebrat a hledat jídlo v popelnicích, jak tomu bylo předtím,

než ho Kyle našel – se mu dělalo špatně. Ústa měl plná

kovové pachuti žaludečních šťáv.


Darcy Coates

Stál na rohožce. Poslouchal dětský pláč rozléhající se

chodbou. Světlo zablikalo a každý jeho záblesk jako by

ještě víc a víc napínal jeho ubohé nervy.

Přejel palcem po kvalitním papíru dopisu, který držel

v ruce. Cítil jeho strukturu a hmotnost. Tohle nemohl být

nějaký Kyleův vtípek. Bylo to příliš kultivované a zvláštní.

Danielův bratranec dával přednost jadrnějšímu, halasněj­

šímu humoru. Jako třeba hodit Danielovi ve tři ráno do

postele petardu. Jeho ložní prádlo dodnes neslo stopy

tohoto žertíku.

Ale kdo jiný mi tu ten dopis mohl nechat? Určitě ne paní

Kirshnerová. Ta je na kruté legrácky příliš laskavá a milá. Navíc

nemá tak úhledný rukopis. A pochybuju, že někdo jiný v tomhle

činžáku zná moje příjmení.

Daniel dopis skládal a zase rozkládal. Přehyby papíru

byly ostré a precizní. „Nabízím vám místo zahradníka...,“

mumlal si sám pro sebe.

Dětský pláč nakonec přešel do škytavky. Daniel zastrčil

dopis do kapsy džínů a seběhl po schodech do vstupní

haly domu, kde nechával své kolo. Už byl skoro čas večeře,

ale slunce ještě pár hodin nezapadne, má tedy čas zjistit

alespoň to, jestli nějaký Craven Manor vůbec existuje.

Daniel žil v domě zoufalých duší a zoufalé duše by

neměly být vybíravé.

KAPITOLA DRUHÁ

Daniel se na kole předklonil a vychutnával si, jak mu chlad­

ný vzduch odhazuje vlasy z obličeje. Při každé vyjížďce

z města ven rád šlapal do pedálů nejrychleji, jak dovedl.

Bavilo ho jezdit nahoru a dolů. Když se dostal do toho

správného rozpoložení, měl pocit, že létá.

Kolem cvrlikali ptáci.


Tajemství sídla Craven Manor

Podle instrukcí v dopise zahnul dolů na Tilbrook Street

a zjistil, že v těchto místech nikdy nebyl. Minul několik

statků a odboček. Poklidnou atmosféru večera nenarušilo

ani jediné auto. Jak šlapal dál a dál, domů v okolí ubývalo,

až kolem sebe nakonec neviděl nic než tlusté kmeny borovic

porostlé popínavými rostlinami.

Projel zatáčkou. Na konci cesty stál masivní, dávno

uschlý dub. Daniel měl pocit, že se po něm jeho větve

natahují jako zkřivené prsty. Byl zadýchaný. Zpomalil

a zastavil ve stínu starého stromu.

Silnice u stromu ostře zatáčela doleva. Jako kdyby na­

razila na překážku a musela uhnout. Podle dopisu měl

pokračovat doprava. Daniel se rozhlížel, ale po žádné cestě

tam nebylo ani stopy. Viděl jen hustý, spletitý porost.

Takže to nakonec přece jenom byl kanadský žertík.

Otočil se a rozhlédl se kolem sebe. Zmocnil se jej takový

neklid, až se mu naježily chloupky na předloktí. Nebylo

těžké představit si tlupu zločinců číhajících na opuštěné

silničce na zoufalého, osamělého mladíka vylákaného pří­

slibem zaměstnání. Stačilo by jim vzít ho cihlou po hlavě

a odebrat mu ledviny. Daniel věděl, že za lidské orgány

se na černém trhu platí opravdu dobře. Když byl jednou

v noci zvlášť zoufalý, sháněl si o tom informace.

Na zaprášené silnici nebyl nikdo a nic se nehýbalo ani

v porostu po obou jejích stranách. Slezl z kola. Zůstával

ostražitý. Popošel blíž ke kmeni jednoho stromu.

Děti a puberťáci do něj léta vyřezávali nápisy. Některé

z nich vypadaly starší než Daniel. A žádný nepůsobil nově.

Mnohé z nich měly klasickou podobu srdce s iniciálami

protnutého šípem. Byla tam taky říkanka, která náhle upro­

střed skončila. A taky nápis Craven Manor a maličká šipka

ukazující doprava.

Daniel se podíval tím směrem. Mezi stromy žádná cesta

nevedla. Slunce zapadalo.


Darcy Coates

Jelikož se už nějakou chvíli nehýbal, začínalo mu být

chladno. Otoč se. Vrať se domů.

Představil si, jaký večer by ho čekal: ležel by na posteli

a spánek by nepřicházel. Byl by hladový. A frustrovaný.

A poslouchal by, jak Kyle hraje svoje videohry. Byl by

k smrti unavený, ale bolest ve svalech by mu nedovolovala

usnout celé hodiny. Daniel se ušklíbl.

Vydal se k místu, kde by se cesta měla rozdvojovat, kolo

vedl vedle sebe. Když přišel blíž, uviděl řadu šedivých

útvarů zapuštěných do země. Z jednoho otřel prach botou

a zjistil, že je to plochý patník. Zvedl hlavu. Řada vedla

mezi stromy do lesa. Některé kameny trčely ze země v po­

divných úhlech, jak je kořeny vytlačily ze země. Jiné se

probořily do půdy a takřka je nebylo vidět. Předpokládal,

že před ním jsou v lese další a ukazují cestu porostem.

„No, to jsou teda věci.“ Daniel se naposledy ohlédl, aby

se ujistil, že se ho nikdo nechystá unést, a pak přenesl kolo

přes mohutné kořeny starého dubu.

Zdálo se mu, že se ochladilo. Lesní porost začal být

tak hustý, že dovnitř nepronikalo žádné přímé světlo. Na

rostlinách ulpívaly kapičky vody. Když projížděl kolem

nich, padaly mu za límec a studily, až se třásl.

Cesta se klikatila zcela nahodile. Občas uprostřed mezi

kameny rostl strom a blokoval další postup. Daniel pokaž­

dé musel pátrat v okolí, kudy se vydat dál. Nijak se mu

nelíbilo, jak byla cesta zanedbaná. Předpokládal, že ke

Craven Manor vede ještě další cesta z jiného směru a že jej

majitel domu prostě nechal jet málo používanou zkratkou.

Zmocňovala se ho ale nejistota. Ptačí zpěv se ozýval zda­

leka, stromy se nad ním hrozivě tyčily. Jejich kme ny byly

tak silné, že kdyby je objal, nespojil by na druhé straně

prsty.

Cesta vedla do vrchu. Daniela napadlo, že by tam

mohl kolo nechat a vyzvednout si je na zpáteční cestě,


Tajemství sídla Craven Manor

ale představa, že by ho pak v lese nenašel, přiměla jeho

lepkavé prsty sevřít řídítka ještě pevněji. Popínavé rostliny

a větve stromů se mu neustále zaplétaly do kol bicyklu,

který většinou spíš nesl, než vedl vedle sebe.

V okamžiku, kdy se les konečně rozestoupil, už Daniel

sotva popadal dech. Obloha tmavla soumrakem a tvary

kolem něj začínaly ztrácet obrysy. Svaly ho z toho výšlapu

bolely, ale když stanul před branou z tepaného železa,

neubránil se úsměvu.

Takže ten dům je skutečný. Znamená to, že je skutečná i ta

pracovní nabídka? Poprvé po dlouhých měsících ucítil hlu­

boko ve svém nitru něco jako jiskřičku naděje. Přistoupil

blíž k bráně a jeho optimismus vzal zase rychle za své.

Masivní ocelová konstrukce se nad ním tyčila do výše.

Nahoře ji zakončovala řada nebezpečně vypadajících hrotů.

Zároveň ale byla neuvěřitelně stará. Prorůstaly jí plazivé

rostliny, které pokrývaly i okolní zeď. Z konstrukce brány

se odlupovaly velké kusy rzi. Eroze půdy na jedné straně

způsobila, že se jedno z křídel brány pootevřelo. Tak ako­

rát, aby se Daniel protáhl. Přerostlá, zpustlá zahrada za

zdí v podstatě zakrývala pohled na dům. Daniel zahlédl

tmavou střechu rýsující se proti soumračnému nebi. Ne­

bylo to daleko.

Tohle přece musí být to správné místo, ne? Ta brána

ale vypadá opravdu starobyle. Na ocelové tyči táhnoucí se

středem brány byl nějaký nápis. Daniel setřel špínu a prach,

aby ho mohl přečíst: Craven Manor.

Doufal, že se k domu dostal zezadu. Co na tom, že je

brána na rozpadnutí, pokud na pozemek z téhle strany už

bůhví jak dlouho nikdo nevstoupil. A podle neutěšené­

ho stavu zahrady Daniel předpokládal, že to musela být

opravdu věčnost.

Je zvláštní, že mě sem instrukce z dopisu dovedly touhle cestou.

I pokud je to zkratka, je skoro nemožné ji najít.


Darcy Coates

Škvíra v bráně byla tak akorát velká, aby se jí Daniel

protáhl, ale zpátky už by to tak snadno jít nemuselo. Zavá­

hal – představil si, jak prchá před neúprosnými hlídacími

psy, kterým od tlam odletují sliny, zatímco se mu snaží

zakousnout do kotníku. Pevně sevřel rty.

Zoufalí lidé si nemůžou vybírat.

Opřel kolo o bránu, zvedl nohu, prostrčil ji mezerou

a došlápl na kámen, který byl už na pozemku Craven Ma­

nor. Musel se přidržet rezavého kovu, aby se dostal dovnitř.

Snažil se nezašpinit si šaty, ale ruce měl úplně černé. Nepře­

kvapilo by ho, kdyby se té brány nikdo nedotkl už nejmíň

sto let. A přinejmenším tak stará musela už od pohledu být.

Plazivé rostliny ho chytaly za kotníky. Ztratil rovnováhu

a musel se opřít o strom. Padala tma. Bylo čím dál hůř vi­

dět. Daniel začal mít strach, jestli vůbec najde cestu domů.

V dopise ale stálo, že má nastoupit okamžitě. Evidentně

zoufale potřebovali zahradníka. Kdyby si to Daniel roz­

myslel a odešel, majitel by si mohl myslet, že práci nechce,

a nabídnout ji někomu jinému.

Cesta lemovaná dlažebními kostkami byla na pozem­

ku zřetelnější, ale naprosto zarostlá plevelem. Rostliny

se divoce proplétaly a bojovaly o prostor. Uschlých stro­

mů bylo zhruba stejně jako živých. Mnohé z nich ale už

padly na zem a drobný hmyz je pomalu přeměňoval na

kompost. Cestou k domu musel Daniel přelézt několik

padlých kmenů.

Náhle jej vylekal hluboký, táhlý, melancholický křik.

Hejno havranů sedělo na stromě u domu a jako by budovu

hlídalo. Dva z nich vzlétli, když kolem nich Daniel pro­

cházel. Jejich křídla s vířivým šelestěním rozrážela vzduch.

Pozoroval je, jak odlétají a na jejich hedvábně lesklých

křídlech se odrážejí poslední zbytky denního světla.

Pak se otočil k budově a teplá jiskřička naděje, kterou

živil ve svém nitru, se proměnila ve vystydlý uhlík.


Tajemství sídla Craven Manor

Craven Manor byla mohutná stavba. Tři podlaží vyrůs­

tala ze země jako výsměšná hrozba plná neuspořádaných

výčnělků a nepravidelných říms. Přes dvacet tmavých oken

střežilo vstup do budovy tvořený třemi širokými kamenný­

mi schody vedoucími ke dvoukřídlým dveřím v dřevěném

rámu, nahoře zaobleném. Kamenné sloupy podpíraly bal­

kón nad vchodem, pod nějž by se vešlo dobrých dvacet

lidí.

Kámen byl starý, omšelý a pokrývaly ho šedozelené

skvrny lišejníku. Na rohu budovy vyrůstala věž, která čněla

nad hřebenem střechy.

Daniel se ohlédl, jako by měl pocit, že cestou mohl

minout ten správný dům. Ale nemohl. Mohutnost budo­

vy byla skličující, ale nejhorší ze všeho byl dezolátní stav,

ve kterém se dům nacházel. Mnoho okenních skel bylo

prasklých, nebo v nich rovnou zela díra. Kamennými zdmi,

ohlazenými desetiletími dešťů, se táhly praskliny vytvářející

složitou síť. Otvory po taškách vypadaných z břidlicové

střechy přispívaly k celkovému neutěšenému dojmu. Jedno

křídlo velkých dřevěných dveří bylo otevřené, ale uvnitř

domu se nikde nesvítilo.

Když Daniel stoupal po ošlapaných schodech ke dve­

řím, pod botami mu křupalo dávno uschlé listí. Dům byl

zjevně prázdný.

Daniel stál na horním schodu, třásl se a nepochyboval,

že je prvním člověkem, který po desítkách let stanul na

tomto místě.

Kdo může být majitelem takového domu? A proč ho nechává

v takto zchátralém stavu?

Daniel došel ke dveřím. Jedno masivní dřevěné křídlo

bylo pootevřené a jako by ho lákalo dál, do vstupní haly.

Danielovy obavy chvíli sváděly tuhý boj se zvědavostí a ta

nakonec zvítězila. Sevřel pěsti podél boků, předklonil se

a strčil hlavu do dveří.


Darcy Coates

Vstupní hala byla obrovská. Kolem dokola bylo mini­

málně dvacet dveří. Na jejím konci stoupalo velkolepé

schodiště do prvního a druhého patra. Prostředkem haly

vedl koberec, ale vypadal ještě otrhaněji než běhoun v Da­

nielově činžáku.

Čtyři stará, rozpadající se křesla byla rozestavena kolem

krbu, vestavěného napravo do zdi. Bylo ale jasné, že ohni­

ště naposledy vychladlo už velmi dávno. Dřevo v košíku

vedle krbu bylo suché a jen čekalo, až ho někdo zapálí.

Stejně jako všechno ostatní kolem ho však pokrývala silná

vrstva prachu.

Předními dveřmi a rozbitými okny dovnitř nafoukalo

listí a smetí. Pokrývaly podlahu v hale, v koutech tvořily

závěje.

Tohle vypadá špatně. Radši vypadni. Daniel stál na prahu.

Jednu ruku měl zdviženou, jako by se chtěl opřít o ote­

vřené dveře, ale pořád se zdráhal čehokoli v tomto domě

dotknout. Tady nikdo nežije. A hodně dlouho už tady ani nikdo

nebyl. Zmiz odsud.

Než se však stačil otočit a vydat se na zpáteční cestu,

něco jej zadrželo. V listí a špíně pár kroků před ním ležela

obálka, evidentně umístěná tak, aby ji od vchodových dveří

nebylo možné přehlédnout. Byla stejná jako ta, kterou Da­

niel našel doma za dveřmi. Včetně elegantně nadepsaného

‚Daniel‘ na přední straně.

KAPITOLA TŘETÍ

Otoč se a uteč. S tímhle místem je něco hodně špatně. Vypadni,

dokud je čas.

Daniel udělal jeden zdráhavý krok do nitra budovy.

Pohled upíral na obálku nesoucí jeho jméno. Její zářivá

běloba ostře kontrastovala se vší tou hnědí a černí kolem.


Tajemství sídla Craven Manor

Ať se tady děje cokoli, není to v pořádku. Nebuď blázen. Otoč

se a mazej pryč.

Pod podrážkami mu křupalo listí. Daniel si olízl suché

rty. Nervy měl napnuté k prasknutí a srdce mu bušilo, ale

nedokázal tam tu obálku nechat ležet. Čekala, zdánlivě

nevinná, pouhých pět kroků od vchodových dveří. Blížil se

k ní a měl pocit, že se propadá do hluboké černé propasti.

Už opravdu skoro nebylo vidět a Daniela s každým krokem

ode dveří do nitra haly dál a dál pohlcovala temnota.

Natáhl se pro ten papír. Na rozdíl od podlahy, okolní­

ho nábytku a mohutného lustru nad jeho hlavou nebyla

obálka vůbec pokryta prachem. Alespoň ta se tam tedy

ocitla nedávno.

Daniel obálku zvedl. Byla těžší než ta u něj doma. Na­

posledy se opatrně ohlédl ke dveřím, jako by se bál, že

se nakonec přece jen zabouchnou a on zůstane uvězněný

v tomhle domě. Pak ale nadzvedl nepřilepenou chlopeň

obálky. Byl v ní dopis a dva ploché kulaté předměty. Da­

niel napřed vyndal dopis. Tvořily jej dva samostatné listy.

Stejně jako pozvánka do Craven Manor byl první vzkaz

stručný a napsaný drobným zdobným rukopisem.

Pane Kane,

vaší povinností bude udržovat čistotu v kryptě a pečovat

o zahradu, jak nejlépe dokážete. Pokud budete potřebo

vat nějaké zásoby, vzkaz s vašimi požadavky zanechte na

krbové římse v hale. Pokud byste chtěl bydlet v domku

zahradníka v rohu na konci zahrady, je vám k dispozici.

Bude-li vaše práce uspokojivá, plat budete dostávat týdně.

Bran

Plat budete dostávat týdně... Na dně obálky o sebe cinkaly

ty dva kulaté předměty. Daniel si je vysypal na dlaň. Byly


Darcy Coates

to mince, ale nevypadaly jako žádná současná měna. Byly

větší a poměrně těžké. Na přední straně měly vyražený

rodový erb. Zdálo se, že jsou zlaté. Tohle je moje výplata?

Byl tam ještě druhý list papíru. Daniel jej zvedl k očím,

aby ho mohl přečíst.

Pravidla:

Na pozemek nesmí vstoupit nikdo cizí.

Nevstupujte do věže.

Neopouštějte domek zahradníka mezi půlnocí a úsvitem.

Zatáhněte si závěsy. Zamykejte dveře. Když uslyšíte kle

pání, neotevírejte.

„Tak jo.“ Slova z něj vyklouzla skoro šeptem. Daniel

pečlivě složil oba listy papíru a vrátil je do obálky. „Jasně.

Ne. Ani náhodou.“

Byl zoufalý, ale ne šílený. Opuštěný dům, dopisy, zlo­

věstná pravidla – všechno se to smíchalo do jednoho vel­

kého pocitu „tady něco smrdí“. V jeho situaci bylo lehko­

myslné vydat se po zarostlé stezce k tomu, co nemohlo být

ničím jiným než hlavní branou sídla.

Ještě ne zodpo věd něj ší však bylo vstoupit do opuštěné

budovy jen proto, že viděl tu obálku se svým jménem.

Přijmout tady místo zahradníka bylo jako žádat o zápis

na seznam nezvěstných.

Budovou se ozval škrábavý zvuk. Vypadalo to, že při­

chází odněkud z horních pater, a rozléhal se tak, až Daniel

mimoděk o krok ustoupil. Čekal, že se nahoře na schodech

někdo nebo něco objeví, ale v šeru tonoucí, pavučinami

pokrytá odpočívadla nahoře zůstala prázdná.

Že by nějaké zvíře? Ti havrani by se rozbitými okny

pravděpodobně protáhli. Daniel byl přesvědčený, že je

v domě sám, ale nervy měl jako struny a nehodlal tam

čekat, dokud se neukáže, že se mýlí.


Tajemství sídla Craven Manor

Mince pořád držel v levé ruce. Ten večer a možná i pár

dalších večerů by za ně mohl dostat něco k jídlu. Nebyl

ale zloděj a nechtěl dělat potíže.

Vhodil mince zpátky do obálky a položil ji tam, kde ji

našel, na listím pokrytou mramorovou podlahu. Potom

couval ke vchodovým dveřím a neustále očima kontroloval

halu i odpočívadla horních pater, dokud dveřmi nevyšel

ven.

Na stromě u vchodu do domu zůstal jeden velký havran.

Vypadal staře. Jeho peří mělo zaprášený šedavý odstín,

a když se přesouval po větvi, jeho pohyby byly pomalé.

Když ale Daniel sbíhal po polokruhových schodech, sle­

doval ho upřeně jako dravec svou oběť.

Při Danielově návratu zanedbanou zahradou už napl­

no vládla noc. Ztratil orientaci a nevěděl, kudy k bráně.

Ze země občas vykukovaly kameny, ale zdálo se, že cesty

vedou nejrůznějšími směry. Daniel jednu zvolil, modlil se,

aby to byla ta správná, a prodíral se mezi dvěma trnitými

keři. Hlavně co nejrychleji pryč.

Dům za jeho zády jako by ho pozoroval. V průčelí zelo

tolik oken. A všechna černá a studená. Kdyby byl někdo

uvnitř, mohl by Daniela sledovat skryt v dokonalé temnotě

obklopený pavučinami a prachem.

Ta myšlenka byla absurdní. Vzhledem k havarijnímu

stavu nemohl v domě nikdo žít. Kdo ale poslal ten dopis?

A proč chtějí uvést zase do pořádku tu zahradu?

Instrukce v dopise zmiňovaly kryptu. Daniel ji ale na své

cestě pryč ze zahrady nezahlédl. Buď byla skryta za domem,

nebo tak obrostlá zelení, že prostě nebyla vidět. Daniel se

dál prodíral kupředu a vklopýtal na malou loučku. Kolem

prázdného, prasklého pítka pro ptáky tam stály mramoro­

vé sochy pokryté stopami po tekoucích pramíncích vody.

Danielovi připadalo, že kámen pláče. Sochy zobrazovaly

ženy, kentaury a mínotaury vystupující z popraskaných


Darcy Coates

sloupů. Hlavy měli zvrácené k obloze a ústa otevřená v ně­ mém křiku. Daniel se snažil odvrátit zrak.

Cestou k domu žádné sochy nemíjel. Prohrábl si vlasy

prsty obou rukou a pokoušel se nepodlehnout panice.

Vířivý zvuk nad hlavou Daniela vyděsil. Vyjekl a klopý­

tavě vrazil do jedné ze soch. Zachytil se mramoru a sklonil

se před tmavým stínem nad sebou.

Přímo nad ním přeletělo hejno havranů. Jejich křídla

dělala značný hluk – u ptáků v letu takový lomoz obvykle nezaznamenával. Za pár vteřin ale bylo po všem. Daniel

se přerývaně nadechl a pustil se sochy. Byla to řecká dívka, které při vylévání vody z amfory sklouzlo roucho a od­ halilo lákavou nahotu. Ve spárách sochy se usadila špína

a přeměnila je v černé linky... zvláště kolem očí. Dívka

vypadala, že pláče.

Když od ní Daniel s tlukoucím srdcem a bolestně se­

vřenou hrudí couval, zahlédl mezi dvěma stromy vysokou

kamennou zeď. Pokračoval podél ní směrem doleva, kolem

dalších trnitých keřů a vyschlého jezírka. Křoví bylo husté,

a v cestě se navíc náhle objevila kovová lavička. Vylezl na

ni a slyšel, jak pod jeho vahou vrže. Když seskočil na její

druhé straně, v dálce před sebou uviděl bránu do zahra­

dy. Tělem mu proběhla vlna úlevy a zahřála jeho chladem tuhnoucí údy.

Zbytek cesty běžel, přeskakoval hustý porost a ani si

nevšiml, že se rukávem zachytil za větev jednoho suchého

stromu a natrhl si ho. Doběhl k bráně a protáhl se úzkým

otvorem. Jeho kolo tam čekalo. Bez ohledu na protesty

unavených svalů si je přehodil přes rameno.

Věnoval poslední pohled budově Craven Manor. Stro­

my skrývaly všechno s výjimkou rozbité, tmavé břidlicové

střechy a části věže. Bylo mu jasné, že je to jenom zrakový klam, ale na vteřinu měl pocit, jako by se v jednom z oken

věže něco pohnulo.


Tajemství sídla Craven Manor

* * *

„Ahoj, tak jsem zpátky.“ Daniel strčil do dveří, aby se otevře­

ly, ale na rohožce strávil ještě minutku čištěním bot. Věděl,

že musí vypadat dost šíleně. Cítil, že má listí ve vlasech

a ruce špinavé od toho, jak se prodíral mezi stromy. Alespoň

že kolo z toho všeho vyšlo bez úhony. „Nebudeš věřit, co

se mi stalo...“

„Ahoj.“

Na pohovce v obýváku seděl vedle Kylea nějaký cizí

člověk. Dlouhé vlasy měl stažené do ohonu a v podpaží se

mu na košili skvěly dva velké koláče potu. Hráli s Kylem

nějakou střílečku, když ale Daniel vešel do místnosti, Kyle

hru zastavil.

„Čau, kámo.“ Kyle se opřel zády o polštář za sebou a za­

křenil se. Vypadal, jako kdyby se ze všech sil snažil zadržet

výbuch smíchu. Něco v jeho výrazu Danielovi říkalo, že ta

legrace míří na jeho účet. „Že ti to ale trvalo, než ses dostal

domů. Pamatuješ, jak jsme se bavili, že vezmeme třetího

spolubydlícího? Tohle je Fletch.“

„Ahoj,“ řekl znovu Fletch. Tentokrát zvedl jeden prst

z dálkového ovládání, aby Daniela pozdravil.

„Ahoj. Aha. Páni.“ Daniel se zmohl na krátké zasmání.

„To teda bylo rychlý.“

Kyle se dálkovým ovládáním poškrábal na tváři. „Jo,

Fletch se rozešel s holkou, takže tady s náma bude nějakou

dobu bydlet. Vezme si tvůj pokoj. Pohovka ti bude stačit, ne?“

Daniel několikrát otevřel a zase zavřel pusu. Všechno se

to dělo nějak moc rychle. Byl unavený a hladový a jediné,

po čem toužil, bylo přijet domů, osprchovat se a zalézt do

postele. „Vlastně bych si svůj pokoj radši nechal, jestli to

nevadí.“

„Není tam místo na druhou postel.“ Kyle pokrčil rame­

ny, jako by chtěl naznačit, že se nedá nic dělat. „A Fletch




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.