načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tajemství run - Guido von List

Elektronická kniha: Tajemství run
Autor:

Čtenáři se poprvé nabízí možnost poznat v českém jazyce práci předního rakouského ariosofa konce 19. stol., G. von Lista (1848-1919). Unikátní dílo, sestávající z části věnované ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 107
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Geheimnis der Runen
Spolupracovali: přeložil Jaromír A. Máša
Jazyk: česky
Médium: e-book
Téma: árijství
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7824-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtenáři se poprvé nabízí možnost poznat v českém jazyce práci předního rakouského ariosofa konce 19. stol., G. von Lista (1848-1919). Unikátní dílo, sestávající z části věnované runáma části věnované heraldice a etymologii, bylo zamýšleno jako předmluva pro rozsáhlou autorovu tvorbu k tomuto tématu a dovoluje komplexní průnik domentality autora a jeho filosofického pojetí metafyzického symbolismu germánského písma - run. V celé práci je vysoce patrná Listova intuitivní schopnost dedukce, která dovoluje znovu zprostředkovat duchovní tradici, jež promlouvá germánskou mystikou, a vytěžit tak z tradičních textů aminimálně dochovaných poznatků obsahové maximum. Teprve na základě prožitku, niterného procítění studovaného symbolu, vytváří List jeho intelektuální formu - jeho výklad, charakteristiku. Jakýkoliv hieroglyfický symbol se stává syntézou polarit protikladných sil udržovaných v rovnováze samotnou runou - informací. A v tomje jeho originalita, tím se liší od mrtvých encyklopedických znalostí většiny literátů z řad tehdejší i současné akademické obce.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemství
run
G U I D O V O N L I S T
A




















TAJEMSTVÍ RUN










Tajemství
run
Guido von List
A
VOLVOX GLOBATOR





Guido von List
Das Geheimnis der Runen
přeložil Jaromír A. Máša
Translation © by Jaromír A. Máša, 2011
ISBN 978-80-7207-824-0
ISBN 978-80-7511-248-4 (pdf)






Do téže míry mne potěšil obsah Vašeho dopisu!
Je velmi zajímavé, co jste opět vyzkoumal a
objasnil. – Co k tomu říká o ciální věda, to je zcela
jedno. – Jak říká Dr. Alfred Russel-Wallace
1
, ta
je každému novému objevu nepřejícná, ale vždy
šlápne vedle. – A to hlásá rovněž učenec!
Brno, 4. listopadu 1902.
Friedrich Wannieck
2
vlastní rukou
Jeho vysokoblahorodí, panu Friedrichu Wannieckovi!
Vysoce vážený pane a příteli!
Již počátkem listopadu 1902 jsem Vám, velectěný pane a příteli,
podal zprávu o tom, že v onu dobu, po níž bylo mé oko z důvodu operace
šedého zákalu pod obvazem, a tudíž mi všeliká práce byla nemožna,
pomýšlel jsem, abych duchovně nezahálel, na rozluštění tajemství run.
A při tom – hle, pouhou volnou souhrou myšlenek – jsem přišel na
dosud zcela netušené zákonitosti vzniku a vývoje našeho árijského lidu
i jeho cítění, myšlení, mluvení a psaní. Vy jste byl laskavosti a písemně
mi k těmto objevům blahopřál. A já si nyní dovoluji z tohoto dopisu
vyzdvihnout jistou důležitou větu jako vůdčí výrok uvádějící tuto knihu
jakož i následující zprávy o výsledcích mých dalších bádání.
Protože v první řadě Vašemu podněcujícímu zájmu, velevážený pane
a příteli, mohu děkovat, že mi dosud bylo a nadále i bude možno
věnovati se výzkumům těchto téměř bezmezných oblastí, budiž mi dopřáno
prvotní zveřejnění z řady výsledků mých výzkumů věnovat Vám, vysoce
úctyhodný pane a drahý příteli, jakožto plod dozrálý pod Vaší obšírnou
činností ve vděčné úctě.
Dáno ve Vídni dne 29. měsíce dubna roku 1907. Se vším uznáním
Váš stálý obdivovatel
Guido von List
3





Předmluva
Nauka run je dodnes podrobována kritice a podléhá předsudkům, neboť
je spojována s dějinami Německa ve 20. století. Těm, kdo se tomuto
tématu hlouběji věnují, je však jasné, že existovaly minimálně dva směry
bádání o runách. Ty se právě v době Velkoněmecké říše ukázaly být ve
značném protikladu v očích těch, kdo tehdy rozhodovali o tom, která
nauka je „legální“ a „nelegální“, tedy pronásledovaná.
Na jedné straně stál Himmler se svým poradcem Willigutem a jejich
runovou naukou „krve a půdy“, na druhé straně ti, kteří jako František
Bardon, Friedrich Bernhard Marby a Siegfried Adolf Kummer dovedli
práci s runami k rituálnímu použití uprostřed magických kruhů
připomínajícímu kombinaci středověkého magického rituálu a indické jógy.
Právě tyto osobnosti z pozice Himmlerova poradce pro magické a
náboženské obory Willigut silně kritizoval a Marbymu a Kummerovi vyčítal,
že posvátné árijské dědictví zostuzují a zesměšňují. Někteří runoví
„okultisté“ díky tomu skončili v koncentračním táboře. Marby byl označen
za antinacistického okultistu a po více než osmi letech strávených ve
Flossenburgu a Dachau byl nakonec v dubnu 1945 osvobozen
spojeneckou armádou. Kummer unikl při nástupu nacismu do Jižní Ameriky,
kde založil speci ckou runovou školu. Jejími texty se velmi inspiroval
náš zřejmě ve světě nejznámější hermetik František Bardon, který také
z důvodu svých okultních zájmů strávil v koncentračním táboře řadu
let, podobně jako i další čeští hermetikové a okultisté. František Bardon
považoval runovou magii za jednu z nejsilnějších magií vůbec. Právě
od něj pocházel zřejmě nejznámější samizdat o runách a jejich praxi
z doby komunistického režimu u nás, který dal do oběhu pod
pseudoPředmluva 
nymem Arion a nazval jejRunová magie, přičemž se jedná o prakticky
doslovný překlad díla Kummerova.
Je přitom zřejmé, že oba tyto směry bádání o runách a práci s nimi
(Kummerův i Willigutův) spojuje právě dílo Guida von Lista, které
nyní čtenář dostává do rukou. Tento „prorok“ pangermánského
osvícenství měl při své těžké oční chorobě v letech 1902–1903, kdy jedenáct
měsíců neviděl, nespočet vizí, které tyto „dny tmy“, jak je později
nazval, naplnily světlem. V nich jeho pragermánské náboženství postupně
nabývalo pevných obrysů. Času, který tehdy musel trávit v osamění,
využil k přemýšlení o původu jazyka a run a k tomu, aby si vnitřním
zrakem představil život starých Germánů. Když v dubnu 1903 opět
nabyl zraku, zaslal C. a K. Akademii věd ve Vídni rukopis o „árijském
prajazyku“, jak jej sám zrekonstruoval. Rukopis mu byl obratem vrácen.
Lista ovšem postoj o ciálních akademických kruhů neodradil a své dílo
propagoval v nacionalistických a mystických kruzích Rakouska-Uherska
a Německa, kde bylo vřele přijato.
Základem jeho koncepce je člověk-hrdina, který kráčí nespočtem
inkarnací za konečným cílem. A tím je život v ideální společnosti
uprostřed jeho lidu. Listovy koncepce jsou v jeho dalších pracích rozvedeny
do ostré kritiky stávajícího společenského řádu. Na růst moderního
bankovnictví a ostatní nanční instituce hleděl jako na machinace amorální
menšiny, která spekuluje s papírovými poukázkami na úkor čestných
lidí. I se svým odsuzováním lichvy a kritikou kapitalismu jako hájemství
malé uzavřené skupiny jsou jeho myšlenky v lecčems aktuální i dnes.
Listovy názory byly posíleny krachem cenných papírů v roce 1873, odkdy
už široká veřejnost nechtěla spekulovat s akciemi.
List v knizeTajemství run odhaluje jím předpokládaný světový
názor starých Germánů, spojený s osmnácti básněmi k jednotlivým runám.
Jeho kniha má odhalením tajemství jednotlivých run poukázat na boha
Wuotana, prostupujícího svět svými magickými silami, a zároveň
existujícího v každém člověku, který má mít podle Lista podíl na božských
silách a to v míře, jež mu přísluší na základě jeho vývojového stupně.
A právě stupeň vyspělosti člověka, to, nakolik následoval „prazákony“
přírody, které se List domníval odhalit, má být rozhodující pro další
vývoj lidí, procházejících koloběhem vznikání, bytí a zanikání.
Základem pro chápání světa a role člověka v něm je Listovi sbírka
epických a mytologických básní, která vznikla pravděpodobně kolem
8.–10. století ve Skandinávii – tzv.Starší Edda. V ní zapsané informace





 Tajemství run
však zasahují do ještě starších dob, kdy byly její části předávány ústně.
V oddíle nazvaném Havamal (Výroky vysokého nebo také Píseň
vznešeného) se dávají rady pro správné vedení života a hlavní nordický bůh
Wuotan, také nazývaný Odin, zde lidem odhaluje runy. Runy jsou
zároveň spojeny s magickou mocí, která je vyjádřena v jednotlivých verších
s nimi spojených.
Listovy nauky jsou úzkou směsicí nacionalismu, křesťanství a
teosoe. Jeho koncentrace na čisté germánství by však pro nás neměla být
tak zásadní, jako bádání o jeho spisech a náboženství v duchu
prvorepublikového československého hermetismu – universalismu.
Mnozí by k Listovu dílu namítli, že se jedná o fantazie pološíleného
německého nacionalisty, které nemají oporu v historických pramenech.
Kdo však podrobně studuje tento spis, jasně uvidí teurgickou podstatu
jeho runové nauky. V této nauce se víra stává pro zasvěcence
realitou a podle předního prvorepublikového československého hermetického
učence a předsedy společnostiUniversalia Dr. Jana Kefera „hýbe
světovými dějinami“. Tuto teorii nakonec dokládá i skutečnost, že Listovy
ideje našly vedle řady společensky neškodných a inspirativních
mystických proudů i reálnou odezvu v nacistické ideologii se všemi jejími
dalšími tragickými dopady. S runami a jejich výkladem je proto třeba
postupovat velmi opatrně, aby se člověk vyvaroval nesprávné interpretace
(rasismus krve a půdy), která zahubila mnohé runové kněze minulosti.
ThDr. et Mgr.Marek Dluhoš, Th.D.





Runy
Pozornost, jež se písmu našich germánských předchůdců, runám
4
,
dosud prokazovala, byla až příliš skrovná, protože se vycházelo z ničím
nepodloženého mínění, že Germáni neměli vůbec žádné písmo a jejich
zápisové znaky, zvané runy, jako by byly nedokonale odvozeny z latinského
unciálního
5
písma, byť Julius Caesar
6
zanechává výslovnou zprávu o
početních knihách užívaných u Halfet(s)ů
7
, tedy nikoliv Helvetiů
8
, a jejich
písmu, které srovnává s řeckým.
Ani není naším úkolem zde uvádět doklady o velkém stáří run, které
se nalézají již na bronzech
9
a na zlomcích hliněných nádob, a tak tedy
uveďme hned zpočátku, že runový futhark
10
v nejstarších dobách
sestával ze 16 a v době vzniku Eddy
11
[runatals-thattr-odhins]
12
z 18 liter
13
,
jimiž bylo možné napsat vše. Germáni totiž neměli následující písmena:
»v«, »w«, »x« nebo »z«. Dále nebylo rovněž žádné »q«, »c«, »d« nebo
»p«. Místo »v« se psalo podle výslovnosti „f“ (fator, der Vater), »v«
a »w« se zapisovalo jako „u“ nebo „uu“, respektive „uo“ a „ou“, »x«
opět dle výslovnosti jako „ks“ nebo „gs“ [vyslov *gz*], »z« tu bylo jako
zvuk, ale zapisovalo se pomocí »s«, »q(u)« prostřednictvím „kui“ nebo
„gui“, »c« spřežkou „ts“, »d« opět spřežkou „th“ (thorn, Dorn). Na
místě »p« se používalo „b“, dokud souhláska »p« nedostala svou runu
později. Tak se postupně doplňovaly další hlásky, až celkový počet run
přesáhl třicítku.
13
Bude-li naší snahou sledovat kmenosloví zpět až ke slovním
kořenům
14
germánského prajazyka a ty pak dále k slovním zárodkům či
základním částicím
15
árijského
16
prajazyka, je nutno kmeny slov
17
zapisovat v runách nebo alespoň je mít stále před očima, abychom nalezli





 Tajemství run
náležitý kořen
18
. Přičemž jméno runy nám přitom poskytne
neocenitelnou službu.
Každá runa totiž má, podobně jako v řecké abecedě
19
, své
nezaměnitelné pojmenování, které je nositelem slovního kořene a dále slovního
zárodku a základní částice. Je přitom potřeba dbát toho, že tato
pojmenování run jsou jednoslabičná slova, a tudíž také slovní kořeny, zárodky
a základní částice. Výjimkou, ovšem jen zdánlivou, z toho jsou jen 3
dvojslabičná pojmenování, totiž „hagal“, „gibor“ a „othil“.
Jelikož mají runy svá vlastní jména a tato jména jsou
jednoslabičnými slovy, pak z toho samozřejmě vyplývá, že za pradávných dnů runy
bývaly nositelkami slabičného písma
20
neřkuli vlastně slabičného písma
slovního
21
, když praárijština
22
, podobně jako kterýkoliv jiný prajazyk,
byla jednoslabičně slovní, a teprve ve svém pozdějším věku se tyto
samostatné znaky slily do znakového písma, když výstavba jazyka vedla
k poznání, že jednoslabičně slovní písmo je příliš těžkopádné.
Pokud jsou však runy uznány za pravěké slovní znaky či značky,
pak oprávněným pokračováním otázky je dotaz, kde se nalézají ostatní
a další takové znaky, protože u jednoslovního znakového písma, budiž
si jakkoliv chudé, čemuž tak u árijského jazyka nikterak nebylo, musel
počet jeho znaků v každém případě přesáhnout třicet uváděných
literních znaků. Árijský prajazyk také skutečně disponoval velmi značným
počtem slovních znaků dosahujícím několika set, které tvořily vysoce
rozvinutý, podivuhodně soustavný a organicky členitý svatopis
(hierogly ku),
23
na jehož skutečnou existenci až dodnes nikdo nepomyslel.
Ač to může znít jakkoliv nevěrohodně, těší se tento nadmíru starobylý
předkřesťanský svatopis pragermánstva ba prvotních árjů bohatému
rozkvětu i dnes, když tvoří náplň svého vlastního, stále živoucího
vědění i svého vlastního, trvale rostoucího umění. Tyto si vybudovaly své
vlastní zcela svérázné zákonitosti a slohy sloužící bohatému písemnictví,
a to vše aniž – a to je právě na této ohromující skutečnosti tím
tragikomickým – by strážci a pečovatelé tohoto umění a vědy měli jakékoliv
tušení o tom, oč pečují a co nadále zpřítomňují.
Že zde byly a jsou stovky runových znaků – a to je dosud nikdo
ani přesně nespočítal – z jejichž množství slouží jen okolo třiceti k
užívání jakožto písmenka ve smyslu dnešních písmenkových znaků, to je
především výsledkem skutečnosti, že runových znaků jsou především
dvě velké skupiny a to písmenkové čili svatopisné runy a runy
požehnání, které bývaly mimořádně pěstěny a střeženy a jejichž vývin se
ubíral svými vlastními cestami, aniž mezi těmito dvěma skupinami
doRuny 
šlo k roztržce. Všechny tyto znaky byly označovány jako runy, které
se většinou chápou spíše jako runy písmenkové, zatímco žehnací
runy, jako vlastní písemné symboly, se nesetkaly s žádným dalším
zájmem a zde budou kvůli správnějšímu členění označovány jako „žehnací
znaky“, „posvátné znaky“ nebo také „hieroglyfy“. K tomu hned jest
záhodno poznamenat, že samo slovo hieroglyf nabývá takového významu
v pra-árijském tvaru „hiroglif“
1∗
, a to v době, kdy ještě zde žádné
řečtiny nebylo.
24
Písmenkové runy, které zde pro jednoduchost nadále pouze runami
budeme nazývati, se ve svém vývoji pozastavily, podržely si své
jednoduché tvary stejně jako jednoslabičná pojmenování, zatímco runy
požehnání se ze své původní lineární prapodoby rozvíjely až do dokonalé,
umělecky bohatě členité ornamentiky. Rovněž se v jejich
pojmenováních udály různé změny, protože pojmy, které znázorňovaly a ještě dnes
znázorňují, se rozšiřovaly a s vývojem jazyka zdokonalovaly.
Těch osmnáctero znaků je již známo mystické, tajemné a magické
„Wuotanově
25
písni o runosloví
26
“ v „Eddě“ jako písmena, je zde však
také chráněn jejich význam jako žehnacích znamení
27
ve smyslu
pozdějších kouzelných charakterů nebo sigill duchů (ne pečetí)
28
– a zde bude
nabídnut význam oné kouzelné písně, aby byl pak dále rozluštěno pravé
tajemství run, na ní spočívající.
Žádná z dalších písní v „Eddě“ nepodává tak jasný pohled na
pra-árijský světonázor o vztahu ducha k tělu, boha k veškerenstvu,
neozřejmujíc tak jasně poznání „dvojité dvojjediné dvojice“ v tom
nejmenším jakož i největším, skrze árijství k sebevědomí, jak to činí Hawamal –
„Píseň vznešeného“
29
, a to v jeho verši 139–165, jmenovitě v „Odinově
písni o runách“.
30
Ve věčném přecházení od „vznikání“ k „bytí“ a přes toto k
„zanikání v nebytí“ se iniciuje nové povstávání k „přicházejícímu bytí“,
a v tomto věčném vývoji změny se Wuotan, vesmír i jednotlivec vyvíjejí
kupředu a „Já“ zůstává
31
. Neoddělitelně napojené na duchovní a tělesné
je zrovna tak stále a neměnně „dvojitou dvojjedinou dvojicí“. Tak nám
to popisuje „Havamal“ – tedy „Píseň vznešeného“ – ve vysoké mystice je
toto „Já“ – Wuotan jakožto zrcadlový obraz veškerenstva i jednotlivého
individua. Wuotan žije v lidském těle, aby zahynul. „On zasvěcuje, sebe
zasvěcuje, samozasvěcen.“ Zasvěcuje se zanikání, aby nově vzniknul. Jak
se blíží k okamžiku svého „zániku k novému vznikání“, tedy k okamžiku
své smrti, pociťuje rostoucí blízkost tohoto stavu, která rozmnožuje či
zvětšuje jeho znalost tajemství života, který je věčným povstáváním





 Tajemství run
a zanikáním, věčným návratem
31
, životem sestávajícím ze stálého rození
a umírání. Tohoto vědomí se mu dostává teprve v okamžiku stmívání,
když se noří v prastav – „ur“, z něhož opět povstane, a v něm také
jakožto v umírání odevzdává své oko zástavou za vyšší vědění. Toto
jediné oko však zůstává, byť zastaveno, jeho vlastnictvím, které je za
jeho návratu z prastavu, totiž po jeho znovuzrození, opět vyplaceno ze
zástavy, neboť jest to jeho tělo, zatímco jeho druhé oko, které si
ponechal, jest jeho duch. Tělesné oko, vlastně jeho tělo samotné, jehož se sice
zprostil, jež, jak již řečeno, však stále zůstalo jeho vlastnictvím,
připojuje se v okamžik jeho návratu z prastavu, tedy za jeho znovuzrození,
opět s jeho druhým, duchovním okem, respektive s jeho duchem, avšak
prapoznání vytrysklé ze zřídla v Mímirově
2 ∗
ztělesněné paměti
32
zůstává jeho vlastnictvím, majetkem veškerenstva, navršením zkušeností
tisíců generací
33
zachované skrze písmo a dále jest a bude předáváno
co dědictví. Tak se vyvyšuje Wuotanovo vědění ve smrti, obohacuje se
nápojem z Mímirova prazdroje
3∗
anebo poučuje od Stráže mrtvých
34
respektive Mímirovy hlavy
35
. Od říše těla se odpoutává jen zdánlivě, když
k němu patří i ve zjevném tělesném nebytí, protože k sobě skládá jak to
duchovní, tak i ono tělesné, tuto „dvojitou dvojici“, nerozdělitelnou
dvojjedinost. Jeho denní život v žití nelze oddělovat od jeho nočního života
ve smrti, ale v „nočním životě“, respektive ve zdánlivém nebytí získává
vědění o svém věčném životě, což ho provází věčným střídáním proměn
od počátečního vznikání přes pokračující bytí k závěrečnému zanikání,
jež spouští další životní smyčku. Tímto poznáním dochází k moudrosti
a dospívá skrze svůj smrti zasvěcený život k tomu, že chápe globální
poslání, nachází řešení globální záhady, které „nikdy nesdělí manželce
ani děvečce“. A jelikož Wuotan je jak sám v sobě, tak ve veškerenstvu,
a tedy každé já je taktéž současně totožné s ne-já neboli s veškerenstvem,
pak také jedno každé já, jeden každý člověk prožívá totéž proměňování
v tomtéž odstupňovaném poznání, z jehož chápání i vykoupení hodnot
nabývá duchovního pokladu, avšak nikterak jen zapamatovávané a
zapamatované povědomosti, ale duchovního vkladu respektive pokladu,
jenž neztrácí v umírání, ale zpět získává, když se opět vrací ve svém
následujícím znovuvtělení.
4∗
Pročež má jedno každé já, a to samo pro sebe, svůj duchovní vklad
respektive poklad a ten odpovídá jeho vlastnímu chápání duchovního
záběru pojímání slov, a proto také nelze mezi miliardami lidí najít
dva jedince, jejichž pojetí božství by bylo, navzdory všem věroučným
maticím, zcela totožné, stejně tak, jako se taktéž nenaleznou dva jedinci,






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.