načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství run – Guido von List

Tajemství run

Elektronická kniha: Tajemství run
Autor: Guido von List

Runová nauka poznamenaná autorovým nacionalismem, křesťanstvím, teosofií a celkovou koncentrací na čisté germánství. Listovy ideje našly vedle neškodných mystických proudů i reálnou odezvu v nacistické ideologii se všemi jejími tragickými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 107
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Geheimnis der Runen
Spolupracovali: přeložil Jaromír A. Máša
Skupina třídění: Systémy psaní a písma. Sémiotika (obecně)
Jazyk: česky
Téma: árijství
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2011
ISBN: 978-80-720-7824-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Runová nauka poznamenaná autorovým nacionalismem, křesťanstvím, teosofií a celkovou koncentrací na čisté germánství. Listovy ideje našly vedle neškodných mystických proudů i reálnou odezvu v nacistické ideologii se všemi jejími tragickými dopady.

Popis nakladatele

Čtenáři se poprvé nabízí možnost poznat v českém jazyce práci předního rakouského ariosofa konce 19. stol., G. von Lista (1848-1919). Unikátní dílo, sestávající z části věnované runáma části věnované heraldice a etymologii, bylo zamýšleno jako předmluva pro rozsáhlou autorovu tvorbu k tomuto tématu a dovoluje komplexní průnik domentality autora a jeho filosofického pojetí metafyzického symbolismu germánského písma - run. V celé práci je vysoce patrná Listova intuitivní schopnost dedukce, která dovoluje znovu zprostředkovat duchovní tradici, jež promlouvá germánskou mystikou, a vytěžit tak z tradičních textů aminimálně dochovaných poznatků obsahové maximum. Teprve na základě prožitku, niterného procítění studovaného symbolu, vytváří List jeho intelektuální formu - jeho výklad, charakteristiku. Jakýkoliv hieroglyfický symbol se stává syntézou polarit protikladných sil udržovaných v rovnováze samotnou runou - informací. A v tomje jeho originalita, tím se liší od mrtvých encyklopedických znalostí většiny literátů z řad tehdejší i současné akademické obce.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemství

run

G U I D O V O N L I S T

A





TAJEMSTVÍ RUN



Tajemství

run

Guido von List

A

VOLVOX GLOBATOR


Guido von List

Das Geheimnis der Runen

přeložil Jaromír A. Máša

Translation © by Jaromír A. Máša, 2011

ISBN 978-80-7207-824-0

ISBN 978-80-7511-248-4 (pdf)


Do téže míry mne potěšil obsah Vašeho dopisu!

Je velmi zajímavé, co jste opět vyzkoumal a ob

jasnil. – Co k tomu říká o ciální věda, to je zcela

jedno. – Jak říká Dr. Alfred Russel-Wallace

1

, ta

je každému novému objevu nepřejícná, ale vždy

šlápne vedle. – A to hlásá rovněž učenec!

Brno, 4. listopadu 1902.

Friedrich Wannieck

2

vlastní rukou

Jeho vysokoblahorodí, panu Friedrichu Wannieckovi! Vysoce vážený pane a příteli!

Již počátkem listopadu 1902 jsem Vám, velectěný pane a příteli,

podal zprávu o tom, že v onu dobu, po níž bylo mé oko z důvodu operace šedého zákalu pod obvazem, a tudíž mi všeliká práce byla nemožna, pomýšlel jsem, abych duchovně nezahálel, na rozluštění tajemství run. A při tom – hle, pouhou volnou souhrou myšlenek – jsem přišel na dosud zcela netušené zákonitosti vzniku a vývoje našeho árijského lidu i jeho cítění, myšlení, mluvení a psaní. Vy jste byl laskavosti a písemně mi k těmto objevům blahopřál. A já si nyní dovoluji z tohoto dopisu vyzdvihnout jistou důležitou větu jako vůdčí výrok uvádějící tuto knihu jakož i následující zprávy o výsledcích mých dalších bádání.

Protože v první řadě Vašemu podněcujícímu zájmu, velevážený pane

a příteli, mohu děkovat, že mi dosud bylo a nadále i bude možno věnovati se výzkumům těchto téměř bezmezných oblastí, budiž mi dopřáno prvotní zveřejnění z řady výsledků mých výzkumů věnovat Vám, vysoce úctyhodný pane a drahý příteli, jakožto plod dozrálý pod Vaší obšírnou činností ve vděčné úctě.

Dáno ve Vídni dne 29. měsíce dubna roku 1907. Se vším uznáním

Váš stálý obdivovatel

Guido von List

3


Předmluva

Nauka run je dodnes podrobována kritice a podléhá předsudkům, neboť

je spojována s dějinami Německa ve 20. století. Těm, kdo se tomuto

tématu hlouběji věnují, je však jasné, že existovaly minimálně dva směry

bádání o runách. Ty se právě v době Velkoněmecké říše ukázaly být ve

značném protikladu v očích těch, kdo tehdy rozhodovali o tom, která

nauka je „legální“ a „nelegální“, tedy pronásledovaná.

Na jedné straně stál Himmler se svým poradcem Willigutem a jejich

runovou naukou „krve a půdy“, na druhé straně ti, kteří jako František

Bardon, Friedrich Bernhard Marby a Siegfried Adolf Kummer dovedli

práci s runami k rituálnímu použití uprostřed magických kruhů připo

mínajícímu kombinaci středověkého magického rituálu a indické jógy.

Právě tyto osobnosti z pozice Himmlerova poradce pro magické a nábo

ženské obory Willigut silně kritizoval a Marbymu a Kummerovi vyčítal,

že posvátné árijské dědictví zostuzují a zesměšňují. Někteří runoví „okul

tisté“ díky tomu skončili v koncentračním táboře. Marby byl označen

za antinacistického okultistu a po více než osmi letech strávených ve

Flossenburgu a Dachau byl nakonec v dubnu 1945 osvobozen spojenec

kou armádou. Kummer unikl při nástupu nacismu do Jižní Ameriky,

kde založil speci ckou runovou školu. Jejími texty se velmi inspiroval

náš zřejmě ve světě nejznámější hermetik František Bardon, který také

z důvodu svých okultních zájmů strávil v koncentračním táboře řadu

let, podobně jako i další čeští hermetikové a okultisté. František Bardon

považoval runovou magii za jednu z nejsilnějších magií vůbec. Právě

od něj pocházel zřejmě nejznámější samizdat o runách a jejich praxi

z doby komunistického režimu u nás, který dal do oběhu pod pseudo


Předmluva 

nymem Arion a nazval jej Runová magie, přičemž se jedná o prakticky doslovný překlad díla Kummerova.

Je přitom zřejmé, že oba tyto směry bádání o runách a práci s nimi (Kummerův i Willigutův) spojuje právě dílo Guida von Lista, které nyní čtenář dostává do rukou. Tento „prorok“ pangermánského osvícenství měl při své těžké oční chorobě v letech 1902–1903, kdy jedenáct měsíců neviděl, nespočet vizí, které tyto „dny tmy“, jak je později nazval, naplnily světlem. V nich jeho pragermánské náboženství postupně nabývalo pevných obrysů. Času, který tehdy musel trávit v osamění, využil k přemýšlení o původu jazyka a run a k tomu, aby si vnitřním zrakem představil život starých Germánů. Když v dubnu 1903 opět nabyl zraku, zaslal C. a K. Akademii věd ve Vídni rukopis o „árijském prajazyku“, jak jej sám zrekonstruoval. Rukopis mu byl obratem vrácen. Lista ovšem postoj o ciálních akademických kruhů neodradil a své dílo propagoval v nacionalistických a mystických kruzích Rakouska-Uherska a Německa, kde bylo vřele přijato.

Základem jeho koncepce je člověk-hrdina, který kráčí nespočtem inkarnací za konečným cílem. A tím je život v ideální společnosti uprostřed jeho lidu. Listovy koncepce jsou v jeho dalších pracích rozvedeny do ostré kritiky stávajícího společenského řádu. Na růst moderního bankovnictví a ostatní nanční instituce hleděl jako na machinace amorální menšiny, která spekuluje s papírovými poukázkami na úkor čestných lidí. I se svým odsuzováním lichvy a kritikou kapitalismu jako hájemství malé uzavřené skupiny jsou jeho myšlenky v lecčems aktuální i dnes. Listovy názory byly posíleny krachem cenných papírů v roce 1873, odkdy už široká veřejnost nechtěla spekulovat s akciemi.

List v knize Tajemství run odhaluje jím předpokládaný světový názor starých Germánů, spojený s osmnácti básněmi k jednotlivým runám. Jeho kniha má odhalením tajemství jednotlivých run poukázat na boha Wuotana, prostupujícího svět svými magickými silami, a zároveň existujícího v každém člověku, který má mít podle Lista podíl na božských silách a to v míře, jež mu přísluší na základě jeho vývojového stupně. A právě stupeň vyspělosti člověka, to, nakolik následoval „prazákony“ přírody, které se List domníval odhalit, má být rozhodující pro další vývoj lidí, procházejících koloběhem vznikání, bytí a zanikání.

Základem pro chápání světa a role člověka v něm je Listovi sbírka epických a mytologických básní, která vznikla pravděpodobně kolem 8.–10. století ve Skandinávii – tzv. Starší Edda. V ní zapsané informace  Tajemství run však zasahují do ještě starších dob, kdy byly její části předávány ústně. V oddíle nazvaném Havamal (Výroky vysokého nebo také Píseň vznešeného) se dávají rady pro správné vedení života a hlavní nordický bůh Wuotan, také nazývaný Odin, zde lidem odhaluje runy. Runy jsou zároveň spojeny s magickou mocí, která je vyjádřena v jednotlivých verších s nimi spojených.

Listovy nauky jsou úzkou směsicí nacionalismu, křesťanství a teosoe. Jeho koncentrace na čisté germánství by však pro nás neměla být tak zásadní, jako bádání o jeho spisech a náboženství v duchu prvorepublikového československého hermetismu – universalismu.

Mnozí by k Listovu dílu namítli, že se jedná o fantazie pološíleného německého nacionalisty, které nemají oporu v historických pramenech. Kdo však podrobně studuje tento spis, jasně uvidí teurgickou podstatu jeho runové nauky. V této nauce se víra stává pro zasvěcence realitou a podle předního prvorepublikového československého hermetického učence a předsedy společnosti Universalia Dr. Jana Kefera „hýbe světovými dějinami“. Tuto teorii nakonec dokládá i skutečnost, že Listovy ideje našly vedle řady společensky neškodných a inspirativních mystických proudů i reálnou odezvu v nacistické ideologii se všemi jejími dalšími tragickými dopady. S runami a jejich výkladem je proto třeba postupovat velmi opatrně, aby se člověk vyvaroval nesprávné interpretace (rasismus krve a půdy), která zahubila mnohé runové kněze minulosti.

ThDr. et Mgr. Marek Dluhoš, Th.D.


Runy

Pozornost, jež se písmu našich germánských předchůdců, runám

4

, do

sud prokazovala, byla až příliš skrovná, protože se vycházelo z ničím

nepodloženého mínění, že Germáni neměli vůbec žádné písmo a jejich zá

pisové znaky, zvané runy, jako by byly nedokonale odvozeny z latinského

unciálního

5

písma, byť Julius Caesar

6

zanechává výslovnou zprávu o po

četních knihách užívaných u Halfet(s)ů

7

, tedy nikoliv Helvetiů

8

, a jejich

písmu, které srovnává s řeckým.

Ani není naším úkolem zde uvádět doklady o velkém stáří run, které

se nalézají již na bronzech

9

a na zlomcích hliněných nádob, a tak tedy

uveďme hned zpočátku, že runový futhark

10

v nejstarších dobách sestá

val ze 16 a v době vzniku Eddy

11

[runatals-thattr-odhins]

12

z 18 liter

13

,

jimiž bylo možné napsat vše. Germáni totiž neměli následující písmena:

»v«, »w«, »x« nebo »z«. Dále nebylo rovněž žádné »q«, »c«, »d« nebo

»p«. Místo »v« se psalo podle výslovnosti „f“ (fator, der Vater), »v«

a »w« se zapisovalo jako „u“ nebo „uu“, respektive „uo“ a „ou“, »x«

opět dle výslovnosti jako „ks“ nebo „gs“ [vyslov *gz*], »z« tu bylo jako

zvuk, ale zapisovalo se pomocí »s«, »q(u)« prostřednictvím „kui“ nebo

„gui“, »c« spřežkou „ts“, »d« opět spřežkou „th“ (thorn, Dorn). Na

místě »p« se používalo „b“, dokud souhláska »p« nedostala svou runu

později. Tak se postupně doplňovaly další hlásky, až celkový počet run

přesáhl třicítku.

13

Bude-li naší snahou sledovat kmenosloví zpět až ke slovním koře

nům

14

germánského prajazyka a ty pak dále k slovním zárodkům či

základním částicím

15

árijského

16

prajazyka, je nutno kmeny slov

17

za

pisovat v runách nebo alespoň je mít stále před očima, abychom nalezli


 Tajemství run náležitý kořen

18

. Přičemž jméno runy nám přitom poskytne neocenitel

nou službu.

Každá runa totiž má, podobně jako v řecké abecedě

19

, své nezamě

nitelné pojmenování, které je nositelem slovního kořene a dále slovního zárodku a základní částice. Je přitom potřeba dbát toho, že tato pojmenování run jsou jednoslabičná slova, a tudíž také slovní kořeny, zárodky a základní částice. Výjimkou, ovšem jen zdánlivou, z toho jsou jen 3 dvojslabičná pojmenování, totiž „hagal“, „gibor“ a „othil“.

Jelikož mají runy svá vlastní jména a tato jména jsou jednoslabičnými slovy, pak z toho samozřejmě vyplývá, že za pradávných dnů runy bývaly nositelkami slabičného písma

20

neřkuli vlastně slabičného písma

slovního

21

, když praárijština

22

, podobně jako kterýkoliv jiný prajazyk,

byla jednoslabičně slovní, a teprve ve svém pozdějším věku se tyto samostatné znaky slily do znakového písma, když výstavba jazyka vedla k poznání, že jednoslabičně slovní písmo je příliš těžkopádné.

Pokud jsou však runy uznány za pravěké slovní znaky či značky, pak oprávněným pokračováním otázky je dotaz, kde se nalézají ostatní a další takové znaky, protože u jednoslovního znakového písma, budiž si jakkoliv chudé, čemuž tak u árijského jazyka nikterak nebylo, musel počet jeho znaků v každém případě přesáhnout třicet uváděných literních znaků. Árijský prajazyk také skutečně disponoval velmi značným počtem slovních znaků dosahujícím několika set, které tvořily vysoce rozvinutý, podivuhodně soustavný a organicky členitý svatopis (hierogly ku),

23

na jehož skutečnou existenci až dodnes nikdo nepomyslel.

Ač to může znít jakkoliv nevěrohodně, těší se tento nadmíru starobylý předkřesťanský svatopis pragermánstva ba prvotních árjů bohatému rozkvětu i dnes, když tvoří náplň svého vlastního, stále živoucího vědění i svého vlastního, trvale rostoucího umění. Tyto si vybudovaly své vlastní zcela svérázné zákonitosti a slohy sloužící bohatému písemnictví, a to vše aniž – a to je právě na této ohromující skutečnosti tím tragikomickým – by strážci a pečovatelé tohoto umění a vědy měli jakékoliv tušení o tom, oč pečují a co nadále zpřítomňují.

Že zde byly a jsou stovky runových znaků – a to je dosud nikdo ani přesně nespočítal – z jejichž množství slouží jen okolo třiceti k užívání jakožto písmenka ve smyslu dnešních písmenkových znaků, to je především výsledkem skutečnosti, že runových znaků jsou především dvě velké skupiny a to písmenkové čili svatopisné runy a runy požehnání, které bývaly mimořádně pěstěny a střeženy a jejichž vývin se ubíral svými vlastními cestami, aniž mezi těmito dvěma skupinami do

Runy 

šlo k roztržce. Všechny tyto znaky byly označovány jako runy, které se většinou chápou spíše jako runy písmenkové, zatímco žehnací runy, jako vlastní písemné symboly, se nesetkaly s žádným dalším zájmem a zde budou kvůli správnějšímu členění označovány jako „žehnací znaky“, „posvátné znaky“ nebo také „hieroglyfy“. K tomu hned jest záhodno poznamenat, že samo slovo hieroglyf nabývá takového významu v pra-árijském tvaru „hiroglif“

1∗

, a to v době, kdy ještě zde žádné

řečtiny nebylo.

24

Písmenkové runy, které zde pro jednoduchost nadále pouze runami budeme nazývati, se ve svém vývoji pozastavily, podržely si své jednoduché tvary stejně jako jednoslabičná pojmenování, zatímco runy požehnání se ze své původní lineární prapodoby rozvíjely až do dokonalé, umělecky bohatě členité ornamentiky. Rovněž se v jejich pojmenováních udály různé změny, protože pojmy, které znázorňovaly a ještě dnes znázorňují, se rozšiřovaly a s vývojem jazyka zdokonalovaly.

Těch osmnáctero znaků je již známo mystické, tajemné a magické

„Wuotanově

25

písni o runosloví

26

“ v „Eddě“ jako písmena, je zde však

také chráněn jejich význam jako žehnacích znamení

27

ve smyslu pozděj

ších kouzelných charakterů nebo sigill duchů (ne pečetí)

28

– a zde bude

nabídnut význam oné kouzelné písně, aby byl pak dále rozluštěno pravé tajemství run, na ní spočívající.

Žádná z dalších písní v „Eddě“ nepodává tak jasný pohled na pra-árijský světonázor o vztahu ducha k tělu, boha k veškerenstvu, neozřejmujíc tak jasně poznání „dvojité dvojjediné dvojice“ v tom nejmenším jakož i největším, skrze árijství k sebevědomí, jak to činí Hawamal –

„Píseň vznešeného“

29

, a to v jeho verši 139–165, jmenovitě v „Odinově

písni o runách“.

30

Ve věčném přecházení od „vznikání“ k „bytí“ a přes toto k „zanikání v nebytí“ se iniciuje nové povstávání k „přicházejícímu bytí“, a v tomto věčném vývoji změny se Wuotan, vesmír i jednotlivec vyvíjejí kupředu a „Já“ zůstává

31

. Neoddělitelně napojené na duchovní a tělesné

je zrovna tak stále a neměnně „dvojitou dvojjedinou dvojicí“. Tak nám to popisuje „Havamal“ – tedy „Píseň vznešeného“ – ve vysoké mystice je toto „Já“ – Wuotan jakožto zrcadlový obraz veškerenstva i jednotlivého individua. Wuotan žije v lidském těle, aby zahynul. „On zasvěcuje, sebe zasvěcuje, samozasvěcen.“ Zasvěcuje se zanikání, aby nově vzniknul. Jak se blíží k okamžiku svého „zániku k novému vznikání“, tedy k okamžiku své smrti, pociťuje rostoucí blízkost tohoto stavu, která rozmnožuje či zvětšuje jeho znalost tajemství života, který je věčným povstáváním  Tajemství run a zanikáním, věčným návratem

31

, životem sestávajícím ze stálého rození

a umírání. Tohoto vědomí se mu dostává teprve v okamžiku stmívání, když se noří v prastav – „ur“, z něhož opět povstane, a v něm také jakožto v umírání odevzdává své oko zástavou za vyšší vědění. Toto jediné oko však zůstává, byť zastaveno, jeho vlastnictvím, které je za jeho návratu z prastavu, totiž po jeho znovuzrození, opět vyplaceno ze zástavy, neboť jest to jeho tělo, zatímco jeho druhé oko, které si ponechal, jest jeho duch. Tělesné oko, vlastně jeho tělo samotné, jehož se sice zprostil, jež, jak již řečeno, však stále zůstalo jeho vlastnictvím, připojuje se v okamžik jeho návratu z prastavu, tedy za jeho znovuzrození, opět s jeho druhým, duchovním okem, respektive s jeho duchem, avšak prapoznání vytrysklé ze zřídla v Mímirově

2∗

ztělesněné paměti

32

stává jeho vlastnictvím, majetkem veškerenstva, navršením zkušeností tisíců generací

33

zachované skrze písmo a dále jest a bude předáváno

co dědictví. Tak se vyvyšuje Wuotanovo vědění ve smrti, obohacuje se nápojem z Mímirova prazdroje

3∗

anebo poučuje od Stráže mrtvých

34

re

spektive Mímirovy hlavy

35

. Od říše těla se odpoutává jen zdánlivě, když k němu patří i ve zjevném tělesném nebytí, protože k sobě skládá jak to duchovní, tak i ono tělesné, tuto „dvojitou dvojici“, nerozdělitelnou dvojjedinost. Jeho denní život v žití nelze oddělovat od jeho nočního života ve smrti, ale v „nočním životě“, respektive ve zdánlivém nebytí získává vědění o svém věčném životě, což ho provází věčným střídáním proměn od počátečního vznikání přes pokračující bytí k závěrečnému zanikání, jež spouští další životní smyčku. Tímto poznáním dochází k moudrosti a dospívá skrze svůj smrti zasvěcený život k tomu, že chápe globální poslání, nachází řešení globální záhady, které „nikdy nesdělí manželce ani děvečce“. A jelikož Wuotan je jak sám v sobě, tak ve veškerenstvu, a tedy každé já je taktéž současně totožné s ne-já neboli s veškerenstvem, pak také jedno každé já, jeden každý člověk prožívá totéž proměňování v tomtéž odstupňovaném poznání, z jehož chápání i vykoupení hodnot nabývá duchovního pokladu, avšak nikterak jen zapamatovávané a zapamatované povědomosti, ale duchovního vkladu respektive pokladu, jenž neztrácí v umírání, ale zpět získává, když se opět vrací ve svém následujícím znovuvtělení.

4∗

Pročež má jedno každé já, a to samo pro sebe, svůj duchovní vklad

respektive poklad a ten odpovídá jeho vlastnímu chápání duchovního záběru pojímání slov, a proto také nelze mezi miliardami lidí najít dva jedince, jejichž pojetí božství by bylo, navzdory všem věroučným maticím, zcela totožné, stejně tak, jako se taktéž nenaleznou dva jedinci,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.