načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství papežovy knihovny: Osudové proroctví -- Osudové proroctví - Mik Peterman

Tajemství papežovy knihovny: Osudové proroctví -- Osudové proroctví

Elektronická kniha: Tajemství papežovy knihovny: Osudové proroctví
Autor: Mik Peterman
Podnázev: Osudové proroctví

- Říjen 1449 – sultán Ulugbek je zavražděn. Svatý stolec panikaří z očekávaného druhého příchodu Ježíše Krista. Kdy, kde a jak se Ježíšův příchod má uskutečnit skrývají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  66
+
-
2,2
bo za nákup

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Better-M, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 403
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Česko], UFITA, 2012
ISBN: 978-80-260-2650-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný historický román s prvky thrilleru. V druhé polovině patnáctého století se začínají objevovat záhadná proroctví o druhém Kristově příchodu na zem a nejvyšším církevním představitelům té doby začínají nahánět pořádný strach. Přesná doba a místo Kristova příchodu je ovšem v tabulkách zavražděného hvězdáře a sultána Ulugbeka, které jsou dobře ukryté kdesi v zapomenutých katakombách. Jejich vypátráním je pověřen mnich Andreas z Řádu bratří kazatelů. Ve spolupráci s mniškou Irenou začíná studovat různá záhadná šifrovaná poselství a jejich život se s postupujícím pátráním začíná dramaticky měnit...

Popis nakladatele

Říjen 1449 – sultán Ulugbek je zavražděn. Svatý stolec panikaří z očekávaného druhého příchodu Ježíše Krista. Kdy, kde a jak se Ježíšův příchod má uskutečnit skrývají hvězdářské tabulky sultána Ulugbeka a tajemný Kristův horoskop.
Jak je možné opětovnému příchodu Krista zabránit?
V mnišském Řádu bratří kazatelů existuje zvláštní skupina Pátračů po Ježíšových mystických tajemstvích o nichž se Bible zmiňuje. Krok za krokem se mnich Andreas a mniška Irena orientují v skrytých poselstvích. V nejstarších dominikánských klášterech v Toulouse a v Prouille, v Boloni a v Římě rozkrývají šifrované zprávy vedoucí k hliněným nádobám ukrytým v zapomenutých katakombách.
Postupně je odhalováno esoterické učení, které déle než tisíc let ohrožovalo samotné základy katolické církve.
Cesta Pátračů je úspěšná. Světlo světa spatřují pečlivě utajované posvátné svitky, které obsahují největší křesťanská mysteria.

Vnímavému čtenáři je předkládána velká spousta dobových dramatických zápletek a překvapujících rozuzlení i šokující epilog.
Kniha obsahuje vedle poutavého příběhu s prvky thrilleru i celou řadu poselství a zásadních námětů k zamyšlení o životě.
Situace popisované v knize jsou autorovou fikcí jen v nezbytných momentech, z velké části se opírají o doložené historické reálie a o skutečné historické osoby, jejich život a názory.
Ani šokujícím epilogem ale vše nekončí...

Myšlenky prezentované v prvním dílu volné trilogie mohou jen zdánlivě narážet na katolická dogmata minulosti i současnosti, nicméně nejdou ani zdaleka za rámec hlavních závěrů II. vatikánského koncilu z poloviny šedesátých let dvacátého století a ani za rámec liberálních myšlenek prezentovaných i v raném díle současného papeže Jozefa Ratzingera Úvod do křesťanství, které Ratzinger vydal už několik let po II. vatikánském koncilu.

(religionisticko-historický román. Osudové proroctví)
Zařazeno v kategoriích
Mik Peterman - další tituly autora:
Tajemství papežovy knihovny 2 - Cínové ostrovy Tajemství papežovy knihovny 2
Tajemství papežovy knihovny 3 - Giordano Bruno, Tajemství papežovy knihovny 3
 (e-book)
Tajemství papežovy knihovny: Cínové ostrovy -- Cínové ostrovy Tajemství papežovy knihovny: Cínové ostrovy
 (e-book)
Tajemství papežovy knihovny: Giordano Bruno -- Giordano Bruno Tajemství papežovy knihovny: Giordano Bruno
Dobrovolní otroci Dobrovolní otroci
 (e-book)
Zažité žití Zažité žití
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mik

Peter Man

taje Mství

PaPežovy

knihovny

UFITA

osudové proroctví

religionisticko-historický román

taje Mství

PaPežovy

knihovny

osudové proroctví



Mik

PeterMan

taje Mství

PaPežovy

knihovny

osudové proroctví

taje Mství

PaPežovy

knihovny



religionisticko-historický román

UFITA 2012

Mik

Peter Man

taje Mství

PaPežovy

knihovny

osudové proroctví

taje Mství

PaPežovy

knihovny


© Mik Peterman, 2012

Translation: UFITA 2012

ISBN 978-80-260-2650-1


volně inspirováno knihou:

Josef Ratzinger

Einführung in das Christentum,

Vorlesung über das Apostolische Glaubensbekenntnis

Kösel-Verlag, München, 1968



„...ani svatá, ani katolická...“


věnováno všem,

kteří jsou připraveni přijmout pravdu


Osudové proroctví

9

— Prolog —

Samarkand – 27. října 1449

Snědý muž s narudlou jizvou na čele se přitiskl těsněji ke skále.

Míjelo ho poslední honosné spřežení kacířů do Kok ‑saraji – do Mod‑ rého paláce.

Tabulky s tisícem sluncí... šestnáct století... vířily mu myšlenky v hlavě. Ten kacíř má oči bystřejší než Hipparchos...

Omar vykročil zpoza skalního výčnělku a dál vystupoval svižně k severní straně obrovské kamenné observatoře s plochou střechou, hluboko zakouslou do temene vysoké hory. Vyhýbal se místům s ostrůvky prvního říjnového sněhu. Našlapoval nehlučně – až se dos‑ tal úplně k samé budově. Šikmo nad hlavou zářila do noční tmy dvě vysoká kamenná okna.

Noční chlad nevnímal.

Omar zahlédl v oknech prvního patra domu stín pohybujícího se hvězdáře. Počkal chvíli – byl ještě zadýchaný z dlouhého nočního výstu‑ pu příkrou kamenitou cestou ze spícího města pod Urgutskými horami.

Tichým krokem obešel celý dům, kam až mu to skála dovolila – kdepak vězí ten sluha? Abd al ‑La své slovo dodržel. Nikdo další už v domě není. Snad...

Zastavil se pod jižní hranou vyvýšené prostorné terasy. Cítil příjem‑ né vnitřní napětí, promasíroval si čelo a spánky. Jen pár kroků od cíle. Už jen pár kroků.

Tajemství papežovy knihovny

10

Rozhlédl se, žádný žebřík. Neviděl u domu ani žádný špalek. Nic, na co by mohl vstoupit při lezení na tu obrovskou kamennou terasu před mihotajícími okny.

Stále byl klid.

Chladný vánek ze severní strany pohoří se otíral o zdi domu a šumem podbarvoval Omarovo posvěcené konání.

Nikde se nehýbalo nic.

Ve svitu měsíce dobře viděl na široké spáry mohutných kamenů ve zdi pod terasou. Hledal si záchyty pro ruce i pro nohy.

Rozhlédl se... poslouchal...

Pravou ruku vystrčil nad hlavu, šátral a zachytil se ve spáře kamen‑ né zdi.

Pomalu, potichu šplhal vzhůru.

Přes podrážky bot z měkké kůže cítil hrany vystupujících opracova‑ ných kamenů, kousek za kouskem se posunoval vzhůru k dřevěnému zábradlí lemujícímu terasu.

Do skály zabudovaný mramorový výtvor na terase mu připomínal rozlomené kolo s podivnými kovovými a dřevěnými tyčemi, se svislými závažími a podpěrami. Je obrovitánský. Větší než barák. Tak tohle je ten zázrak!...

Byl už u zábradlí – zaslechl hlas.

Nerozuměl přesně.

Vytušil – starý hvězdář si zavolal sluhu k sobě. Ten přicupital po schodech do pracovny. Krátce spolu rozmlouvali.

Pak už bylo ticho.

Úplné ticho, jenom ten severní vánek.

Za oknem se zase mihl starcův stín – usedal ke svým hvězdářským přístrojům.

Omar se v tichosti přehoupl přes zmrzlá masivní prkna ohrazení terasy. Napříč z jeho místa bylo dobře vidět na dvě vysoká oblouková okna. Obě dřevěné okenice byly otevřené dokořán. Prošel podél toho obrovského mramorového přístroje. Bože – přes čtyřicet kroků na délku... Podobně asi i na výšku... Neskutečné! Jak to tady jen mohli... Těžké dřevěné dveře vpravo vedle oken byly zavřené.

Osudové proroctví

11

Omar se připlížil podél západní strany pracovny k oknům. Z vnitřku vyzařovalo světlo v neširokých pruzích, u okenic už byla tma.

Pravým otevřeným oknem Omar krátce a opatrně nahlédl dovnitř místnosti.

Velká hala. Monumentální kamenný krb uprostřed dlouhé stěny, robustní oheň plápolal a vyhříval prostornou pracovnu. Vedle sálajícího krbu směrem k oknům stála mohutná dřevěná police se silnými ručně psanými knihami v kožených deskách. Poblíž krbu a uprostřed místnosti vysoký hustý koberec.

Před levým oknem seděl starý Mongol.

Z jeho nemalé postavy, z jeho klidných a promyšlených pohybů, z jeho tváře, z jeho soustředěnosti vyzařovala moudrost, vznešenost. Rozhodnost a urozenost. Šedivý plnovous stejně tak narostlý jako jeho stříbřitě zbarvené řídké vlasy, drobný kulatý obličej, nevýrazný nos a ústa, vysedlé lícní kosti. Jeho hluboké antracitové oči jiskřily zauje‑ tím. Seděl oblečen do bohatě zlatem vyšívaného dlouhého teplého pláš‑ tě na tmavém dřevěném křesle s opěrkami a zvýšenou zádovou částí pro pohodlné opření. Sedák, opěrky i zádová část byly přehozeny hus‑ tou kožešinou z ussurijského tygra.

Hvězdář se teď nehýbal, seděl v mírném, shrbeném předklonu v ustr‑ nulé, důstojné poloze a levou tvář měl přiloženou k jakémusi zvláštnímu přístroji. Omarovi připomínal čtvrtinu kovového kola s měřítky, jako viděl v obrovském mramorovém podání na terase před okny. Přístroj byl upevněný na těžkém stojanu postaveném hned mezi křeslem a masivním ebenovým stolem. Na stole spousta kovových přístrojů, měřítek a kruži‑ del, spousta tabulek, papírů, per a inkoust.

Hvězdář se najednou pohnul a něco zapisoval ve světle plápolajících svící. Velké pětiramenné stojany se svícemi měl po obou stranách stolu.

Omar se sklonil a neslyšně se přesunul pod oknem. Viděl teď i na protější stěnu a na zbytek pracovny.

Na protější stěně byly připevněné tři měděné držáky s hořícími loučemi. Nikdo jiný v pracovně nebyl. V pravém rohu poblíž dveří stá‑ la druhá masivní police – o trochu menší než ta na knihy. Byly v ní naházené kovové a dřevěné hvězdářské přístroje. Uprostřed protilehlé

Tajemství papežovy knihovny

12

stěny byly otevřené velké dveře a za nimi bylo tušit schodiště z pří‑ zemního poschodí.

Ještě jednou se rozhlédl po místnosti, kam jen ze svého místa za oknem vidět mohl. Rozepnul si pomalu svůj dlouhý huňatý plášť. Na pravém boku měl připásaný krátký kyj z těžkého dubového dřeva, na levém boku se ukázala dlouhá zahnutá dýka.

Stařec v křesle se zase soustředěně zahleděl na svůj přístroj směřující k zářící hvězdné obloze. Něco na něm šteloval.

Omar se rozhodl a – vyrazil!

Skočil otevřeným oknem do místnosti.

V ruce svíral svůj masivní kyj.

Dva skoky a byl u starce.

Levou ruku prudce napřáhl a – jal se udeřit hvězdáře do hlavy.

Hvězdář se překvapivým šramotem u okna vylekal.

Nečekaně se ještě více předklonil v křesle, hlava mu poklesla k tabul‑ kám na pracovním stole.

Omarův kyj až na hlavu hvězdáře nedopadl.

Jeho ruka sledovala pokles starcovy hlavy a plnou silou strhla těžký stojan s kovovým přístrojem.

Kyj se zastavil o starcovo rameno.

Rachot padajícího stojanu se rozléhal celou místností.

Vylekaný stařec se začal nemotorně vztyčovat ve svém křesle.

Ruce mu podkluzovaly po spisech na stole.

Zkoušel to znova a znova.

Přehoz z tygří kůže na křesle mu podjížděl pod tělem, v ruce zašpiča‑ tělé kovové kružítko.

Ze spodní části domu se ozvalo vyděšené zavolání sluhy.

Po mramorových schodech k pracovně zněly rychlé kroky.

Hvězdář se vztyčil a nadechoval se k výkřiku.

Křeslo padlo s rachotem na kamennou podlahu a převrátilo se.

Pravá ruka Omarova podvědomě sáhla po dlouhé dýce s tmavou dře‑ věnou rukojetí vyzdobenou bronzovými a perleťovými intarziemi.

Nacvičeným táhlým pohybem zleva doprava přejelo blyštivé ostří hvězdářovo hrdlo.

Osudové proroctví

13

Krev opakovaně vystříkla z pravé krční tepny na pracovní stůl – s vytřeš‑ těnýma očima a s pusou otevřenou k výkřiku se stařec sesunul k zemi.

Neozval se ani hlásek.

Omar na chvilku ztuhl. Tohle jsem ale nechtěl... Tohle ne... Hned si při‑ pomněl zaslechnuté volání sluhy a jeho rychlé kroky po schodech.

Sluha už byl v místnosti a s něčím dlouhým letí směrem k Omarovi.

Omar se vzpřímil.

Sluha se napřáhl a namířil ostrý hrot kovové tyče na Omarovu hruď.

Omar uskočil šikmo dozadu.

Sluha marně promáchl tyčí v prázdnotě a zavrávoral na levé noze.

Omar už byl zase ve střehu.

Sluha se s dlouhou tyčí nedokázal otočit rychle.

Omar přiskočil krátkým přískokem k vrávorajícímu sluhovi a – plnou silou mu vrazil dýku mezi lopatky.

Hlava sluhy se zvrátila v ramenech, ruce se rozletěly doširoka vzad, tyč s bodcem odletěla na zem.

Zapotácel se.

Podlomil se v kolenou a jeho tělo se klátilo obličejem na koberec uprostřed místnosti.

V domě nastalo ticho. Nic dalšího se už neozývalo.

Takhle si svou misi Omar nepředstavoval...

Několikrát se zhluboka nadechl. Rozhlédl se po místnosti.

V rohu za krbem byla ještě třetí police s knihami a na dalších dvou křeslech spousta počmáraných papírů. Obrázky a hvězdářské výpočty. Jinde už neviděl spisy žádné.

Krb plápolal a šířil teplo i světlo do celé místnosti.

Omar se prohrábl papíry na stole a na křesle. Tabulky. Jeho tabulky. Jeho výpočty... Některé papíry mu připomínaly tabulky s obrázky a výpo‑ čty, které mu ukazovali, které má přinést. Snažil se rychle všechny nastr‑ kat do torny na svém levém boku. V knihách se nevyznal.

Prvních pár knih hozených do ohně začalo plameny v krbu dusit.

Omar se roztěkaně rozhlížel. Přiložil do krbu pár dalších polen, nahá‑ zel do ohně volné popsané papíry ze stolu, z křesla, z podlahy. Zbývala ještě spousta silných rukopisů. Mám všechno spálit...

Tajemství papežovy knihovny

14

Uvědomil si, že oheň prozářil celou místnost – světlo bude vidět dál než pouhé mihotání loučí a svící. Město ale bylo daleko. Zavřel okenice obou oken. Rozhodným krokem vykročil ke krbu, pak ke dveřím.

Spálit všechny ty knihy, všechny ty spisy.

Další vhozené knihy znovu utlumily oheň.

Svíčky...

Očima se zastavil na silných svících na dvou stojanech u stolu – vzal oba stojany a horní pětiramennou částí svícnů i s lojovými svícemi je vrazil do plamenů. Lůj ze svíček se rychle vsakoval do tlustých knih. Začaly hořet vysokým žlutobílým plamenem. Místnost se znovu zářivě rozjasnila.

Omar vykročil pro knihy v polici u stolu. Vrhl je do ohnivých jazyků, přiložil pár dalších polen a hodil na vysokou hranici i knihy zbývající. Pod stolem našel další hromádku svitků.

Spálit...

V ohni zapraskalo a hranice plamenů se kácela z krbu na podlahu – na hustý koberec s dlouhými chlupy.

Kousek od krbu a vedle stolu ležely dvě nehybné lidské bytosti – dva kacíři.

Neznabozi. Astrologové. Patří ohni...

Jenomže, on byl – sultán...

Osudové proroctví

15

— 1 —

U omšelého stolu v ponuré místnosti seděl zamyšlený mnich v bílém hábitu z nejlacinější přírodní vlny. Knihovník. Prsty levé ruky zabořené do kštice černých vlasů, nervózně si vlasy pročísnul zas a znova.

Vlevo na stole hromádku knih astronomických, vpravo bibli a kni‑ hy prorocké. Jen ať se teď tví astrologové postaví... ať tě zachrání z toho, co na tebe přichází. Hle – jsou pouhá sláma, oheň spálí je, ani sebe nezachrání z moci plamene! Čte si mnich v bibli Izaiáše, kapitolu čtyřicátou sedmou.

Jak přesná předpověď pro dobu nedávnou, pro umlčování hvězdářů. Cecco D’Ascoli upálen na hranici, podobně i Pietro D’Abano – stačilo jen hlásat kulatost Země. Kde skončila jejich pravda? Říká si mnich v duchu.

Odložil bibli a sáhl po otevřené knize v tmavých kožených deskách. Vidím město nad jezerem. A nad tímto městem vidím oheň. Kolem ohně vidím černé pláště v purpuru zahalené. Zdá se, že v tomto ohni umírá kus ryzí pravdy, člověk, který v té době jde proti všem, který nechce uznati tehdejší řád a mrav. Tam zmírá člověk pro pravdu v plamenech. Pravda jest ohněm, který má v našich srdcích vždycky sídliti a zmírá -li někdo v tomto ohni, pak slavnostnější smrt mu nemohla býti připravena.

Knihovník se znovu zamyslel nad hrůznou přesností toho proroctví. Proroctví z doby před dvěma tisíciletími. A jak přesně se vztahuje na událost pár desítek let starou – na upálení mistra Pražské univerzity Jana Husa v Kostnici nad Bodamským jezerem.

Byl vinen, protože ho upálili.

Tam zmírá člověk pro pravdu v plamenech, opakuje si mnich. Kolem ohně vidím černé pláště v purpuru zahalené... zmírá pro pravdu...

Mnich vstal a zamířil mezi regály s vyrovnanými knihami a s pokrou‑ cenými svitky papyrů a pergamenů.

Tajemství papežovy knihovny

16

Prohledal důkladně celou jednu polici. Očividně zklamán se vrátil ke stolu, převor si tu knihu proroctví zřejmě vzal s sebou na cesty. Co nadělám... No co? – zřejmě se opravdu jedná o proroctví královny Sibyly. Asi ano... Neuvěřitelné... Jak jen mohla takhle přesně...

„Bratře Andreasi, někdo tě očekává v návštěvní cele.“

Klášterní knihovník vytržen ze svého hlubokého zadumání pohlédl ke vstupním dveřím prostorné klášterní knihovny.

Bratr Pascal...

Přikývl a vložil do knihy záložku.

Zrychleným krokem procházel prosvětleným ambitem vyzdobe‑ ným obrazy křížové cesty. Poklekl rutinně před skromným oltářem Panny Marie, přeříkal si krátkou modlitbu, pokřižoval se a pokračo‑ val dál.

Návštěva a v tuhle dobu? – uvažoval dominikánský mnich cestou a už

otevíral dveře cely, aby přivítal návštěvu, která mu měla zcela změnit život...

— 2 —

Napětí v zešeřelé pracovně kardinála Alfonsa Borgii v Andělském hra‑ dě by se dalo krájet. Ticho, které po kardinálových slovech nastalo, se neodvažoval přerušit nikdo z přítomných. Dva biskupové v dlouhé čer‑ né klerice i mnich v bílé vlněné říze a černém plášti hleděli zamlkle do stolu. Jen tu a tam se na sebe plaše podívali, hned zas oči sklopili, jakmile se setkali s pohledem toho sedícího naproti.

S výrazným očekáváním svolával Borgia tuto čtyřčlennou poradu vybraných církevních odborníků, specialistů na historii, astronomii a na astrologii.

Mimořádný úkol mělo nyní před sebou Terra Deí.

„Včera jsem si vaše stanoviska prostudoval velice pečlivě,“ promluvil po chvilce ticha opět kardinál. „Nemohu ale říci, že by mě vaše názory posunuly příliš kupředu. Zajímavý rozbor je ona číselná hra s proroctví‑ mi Daniela a Jana.“ Pohlédl přitom na starého mnicha po levici.

Osudové proroctví

17

Naproti sedící biskup Georgius se ošil ve svém křesle, podmrače‑ ně pohlédl na mnicha, poté na kardinála. Osmělil se. Nejistě pronesl: „Vaše Eminence, nebylo snad naším úkolem hledat odpovědi v analýze astronomické?“

Kardinál si přestal roztržitě pohrávat se svým prstenem a nehtem přejíždět reliéf apoštolů Petra a Pavla ozdobený osmicípou kardinál‑ skou hvězdou. Vydechl a zprvu příkře pohlédl na benátského biskupa. Mžiknutím oka diplomaticky změnil svůj káravý výraz do neutrální shovívavé vizáže. Ach, dotkl jsem se ješitnosti toho papežského nohsleda, pomyslel si, nahlas jen dodal: „Pochopitelně, Vaše Excelence... tak tomu bylo skutečně. Pokud jste mě poslouchal dobře, právě jsem řekl, že nic nového ve vašich pracích ale není. Není v nich nic, co by mě posunulo nějak výrazně kupředu –“

„Asi jsme neměli tolik informací jako tady otec Gustav,“ dovolil si dost ostrým tónem reagovat biskup.

Kardinál, vědom si určité opodstatněnosti těch slov, přešel do upřímně poklidného tónu: „No, abych pravdu řekl, všichni čtyři jsme měli hvězdné tabulky, měli jsme i ona tři proroctví, která Jeho Sva‑ tost pro naši práci uvolnila. Ve vašich stanoviscích je shodný závěr, že z předložených astronomických podkladů nedokážete ani vy, ani vaši laičtí astronomové vyčíst konkretizaci takové zásadní události, která by mohla mimořádně otřást pevnými základy naší katolické církve... Otec Gustav pokročil dál. Nechal se více inspirovat poskytnutými proroctvími a zaměřil se pak právě na tuto oblast...“

Vyčítavý pohled biskupa opět utkvěl na mnichově pokorně skloně‑ né tváři.

„Včera jsem pohovořil se Svatým otcem jen krátce. Zaujala ho ona cesta analýzy uvedených proroctví. Rozhodl se předat nám k dispozici ještě proroctví čtvrté. Prý z daného zdroje již proroctví poslední...“

Tři páry očí dychtivě žádaly kardinála, aby pokračoval.

„Ono čtvrté proroctví je stručné: Co nastalo, to nastane. Slovo tmou zahalené, do hliněných nádob vnořené, zapečetěné v tabulce nenasytí oko. Tisíc hvězd prozáří temnotu cesty k ryzímu řádu nebes.“

Tajemství papežovy knihovny

18

— 3 —

Návštěvní cela dominikánských mnichů se nacházela ve východním kří‑ dle hlavní budovy toulouského kláštera. Místnost byla nevelká obdél‑ níková, tři stolky, tmavý dřevěný strop, stěny střídmě zdobené štukem a bělostnou vápennou malbou.

Žena?!

„Jsem Andreas – sestro, jsem v klášteře knihovníkem,“ trochu zaraženě, že vidí ženu, se představil mnich vstupující do cely pro ná‑ vštěvy.

Vzápětí se jeho tvář uvolnila, vzpomněl si.

„Buď pozdraven, bratře. Jmenuji se Irena, jsem z kláštera v Prouille. Řekli mi, že převor je nepřítomen –“

Odpověděl rázným přikývnutím.

Nastalo krátké odmlčení. Mniška se zahleděla Andreasovi dlouze do očí. „Snad bych tedy mohla věci projednat s tebou...“

„Vím o tobě, sestro. Náš převor tvou návštěvu povolil. Jen jsem tě nečekal v tuto dobu.“

„Ach ano, neměla jsem jednoduchou cestu. Nesu pozdravení od otce Diega.“

„Děkuji ti, sestro. Otec Dominik se o tom zmínil.“

„Matka Simone na věc hodně spěchala, čeká návštěvu Pierra de Cas‑ telnau.“

„Aha, jenže já toho mám zatím jenom tak půlku.“

„To by vůbec nemuselo vadit. Možná mám druhou půlku já,“ ukončila

mniška povinný seznamovací rozhovor.

Neznali se, opatrnost byla na místě.

Mniška vsunula štíhlou ruku do uzlíčku na stole. Rychle nahmátla

jednu z knih a nalistovala v ní vložený útržek papíru. Podala ho mni‑ chovi.

Tohle má být ono staletí utajované tajemství bible?

Tohle je ta cesta k pravdě ryzího křesťanství?

Tohle má ohrozit celou církev? Zamračil se posmutněle Andreas, když

přiložil svou půlku útržku a četl...

Osudové proroctví

19

— 4 —

Benátský biskup Georgius těkavým pohledem přeskakoval po přítomných.

Nápověda nepřicházela žádná.

Druhý biskup i mnich jen zamyšleně hleděli před sebe do stolu a oči‑ vidně si tříbili myšlenky.

„Nežádám od vás okamžitou reakci. Srovnejte si myšlenky, budu rád, když zítra se k tématu vrátíme. Pokusíme se společně něco vymyslet... A teď ale zpátky k našim astronomickým podkladům. Patrně jste podob‑ né tabulky ještě nikdy neviděli –“

Přikývnutí všech přítomných.

„Nepředložil jsem vám ani podklady z katalogu Ptolemaiova, ani z Hipparchova katalogu tisíce hvězd. Jedná se o podklady mimořádného chórezemského hvězdáře Ulugbeka –“

Sultánovy podklady!... Pro tohle tedy zemřel, proběhlo hlavou biskupu Georgiovi.

„Před pár lety je získal Svatý stolec. Nejvýznačnější papežovi astrono‑ mové ty podklady analyzovali... Snažili se nalézt odpověď na otázku, co tak zásadního ohrožuje naši církev, snažili se najít odpověď na otázku, kdy by se ta hrozba měla naplnit. Co?, kdy?, kdo?, kde? a jak? – tak zní otázky zadané našemu Terra Deí. Jeho Svatost očekává odpovědi alespoň na něk‑ teré předložené otázky...“

„Vždyť už je to více než dva roky, co má papež tabulky k dispozici –“ vyklouzla biskupu Georgiovi nechtěná věta z úst. Všichni přísedící na něj vrhli udivený pohled.

Sanctum officium dva dlouhé roky tyhle podklady zkoumalo, uvědomil si protisedící ženevský biskup Mathias, nic nevyzkoumali, tak je situace donutila uvolnit informace i do naší skupiny... a kdo ví, komu ještě...

„Ano, dva roky... máš, pane biskupe, dobré vědomosti,“ pronesl vlaž‑ ným hlasem kardinál. Z jeho výrazu bylo možno ale vyčíst usilovně skrý‑ vané překvapení nad jeho obzvlášť dobrou informovaností ze zákulisí papežova dvora. „Dva roky astronomové, astrologové a Sanctum offici‑ um tyhle podklady zkoumali. Nyní je uvolnili našemu officiu. Chápeme již tedy závažnost naší současné práce?... Zatímní výsledky Terra Deí

Tajemství papežovy knihovny

20

byly Svatému otci vždy ku prospěchu. Věřím, že tomu tak bude i v tomto případě. Jde opravdu o mimořádně vážnou záležitost –“

„Až tak vážnou, že kvůli ní musel sultán Ulugbek zemřít...“

— 5 —

Andreas si oba kusy papíru přitáhl k sobě. Dlouze hleděl na dva složené útržky. Jeho tvář byla nehybná, trochu prozrazovala překvapení. Ještě více zklamání.

„Co je ve zprávě, bratře?“

Mnich mlčel a jen bezradně odsunul papír po stole před mnišku.

„Co nastalo – nekonečnou – to nastane – pravdu tvou...“ začala číst Irena.

Zpráva nedávala valný smysl...

„Víš co, bratře...“ zapřemýšlela mniška, „ona možná samostatně ta zpráva ani tak smysl mít nemá –“

„A proč si myslíš, že kolem ní bylo takové tajemno?“ skočil jí prud‑ ce do nejisté úvahy mnich. Vzápětí ho ale samotného zamrzelo, že tak popudlivě reagoval na slova mnišky. „Promiň, sestro...“

„Ona třeba ta zpráva měla sloužit jenom k jednomu jedinému. Třeba její úlohou bylo prokázat, že právě my dva jsme ty osoby, které jsou naši‑ mi představenými pověřeny k jednání. Všude kolem je plno špiclů, my se přece neznáme. Je potřeba nejvyšší opatrnost.“

„Tohle si asi vysvětlovat nemusíme, sestro.“ Andreas byl nerad někým poučován. Dal vždy hlavně na názor svůj. „Mám, sestro, od převora instrukci, že ti mám být plně nápomocen. Jsem knihovník. Nic jiného ale mimo téhle poloviny útržku papíru jsem neobdržel... Mám se ti věno‑ vat, věnovat se ti tedy budu.“

„Jsi teď trochu popuzen, bratře, a klapky padly na tvé oči. Tvoje mysl je zatemněna... Mám od převorky nějaké knihy –“

Do Andrease jako když píchne. „Víš co, sestro –“ vyhrkl ukvapeně. Další slova pak ale raději spolkl.

Zvedl se a začal se procházet po návštěvní cele. Ta zpráva, ty dva útržky papíru, mají ještě jiný, podstatnější význam... Hmm... ale jaký?...

Osudové proroctví

21

Obtížně se smiřoval s tím, že o věci neví nic, a přitom má být nápo‑ mocen ženě ‑mnišce.

A co ví o té věci ona?...

Myšlenky mu poletovaly z místa na místo, nemohl se zcela koncent‑ rovat. Nemohl najít pevný bod pro ten chaos v hlavě.

Mnich se ráznými kroky dál procházel po místnosti. Útržky určitě nemají sloužit jenom jako průkaz pověřenců... To jsme mohli každý mít třeba polovinu nějakého obrázku. Tady jsou ale slova... Převor mi sdělil, že jde o věc nejzásadnější povahy, že jde o podstatu ryzího křesťanství. Proč si ale vše neřeší s matkou představenou z Prouille sám?...

„Náš převor jistě má zásadní důvody, proč věci neřeší přímo, proč si zvolil cestu prostředníka... Je časově tak vytížen, že tomuto už se věno‑ vat nemůže –“

„Možná jsou odpovědi na otázky i mimo zdi vašeho či našeho kláš‑ tera, a to už naši představení skutečně osobně řešit nedokážou. Co já vím?“ Přitakala mniška a stále přemýšlela o zprávě na složených útržcích papíru.

Mnich se zklidnil a zkrátil svůj rázný krok, kterým přeměřoval nevel‑ kou místnost.

„Podívej, bratře.“ Vypravila ze sebe po chvilce.

Muž se otočil ke stolu, myšlenkami ještě stále bloudil kdesi.

„Ona to asi nebude jen jedna zpráva –“

Andreas přistoupil ke stolu a postavil se těsně za mnišku. Jejich pláš‑ tě se dotýkaly.

„Třeba... třeba se jedná o zprávy dvě...“

— 6 —

Kardinál Borgia si sebevědomě upravil červené solideo na temeni hlavy a kardinálský kříž si posunul významně doprostřed hrudi.

Zpytujícím pohledem sjel benátského biskupa. „Ano, pánové, máte před sebou opravdu tabulky tisíce hvězd sultána Ulugbeka. Sultán sku‑ tečně zemřel před více než dvěma lety. Zemřel prý rukou náboženského

Tajemství papežovy knihovny

22

fanatika... pravděpodobné taky je, že vražedníka nastrčil sám sultánův syn Abd al ‑La v touze po chórezemském trůnu. Nicméně, tohle náš pro‑ blém není. Naší záležitostí je porozumět Ulugbekovu pojetí hvězdné soustavy a zvláště pak pohybům hvězd... Všichni jste ve svých závěrech došli k tomu, že sultánovy poznatky jsou poněkud odlišné od církevní‑ ho, tedy Ptolemaiova pojetí.“

„Dokonce bych řekl až nebezpečně odlišné...“ utrousil krátkou testo‑ vací poznámku ženevský biskup Mathias. Víc ale teď nechtěl dodat, aby snad na sebe nepřivolal nežádoucí hněv kardinála.

„Ano. Nebezpečnost plyne z dokonale přesných měření. Ulugbek byl neskutečně bystrý pozorovatel. Vytrénovanýma očima dokázal rozlišit více nebeských detailů než kdokoliv jiný. A co víc, nechal ve své observa‑ toři pod Pamírem vybudovat gigantický sextant. Má nepředstavitelně obrovské rozměry. Dvacetkrát až čtyřicetkrát větší přístroj než běžně používají naši astronomové. V tom je ta přesnost, v tom je ta nebezpeč‑ nost.“

Kdyby jenom v tom, pomyslel si biskup Mathias.

„Vaše Excelence,“ vyzval kardinál kynutím pravice ženevského bisku‑ pa, „sdělte nám všem stručně ty vaše hlavní poznatky –“

Biskup Mathias si odkašlal, aby ze svého hlasu odehnal náznaky pochybností a nejistotu projevu a shrnul svůj názor na předložené pod‑ klady sultána Ulugbeka: „Přesnost pozorování je výtečná a podle mého názoru je nesrovnatelně lepší než pozorování Ptolemaiova a než pod‑ klady našich současných nejlepších astronomů. V Ulugbekových pod‑ kladech je přesvědčivě zmapováno, že všechny planety jsou někdy Zemi blíže, někdy dále. Přitom pozorovatelné rozdíly vzdálenosti jsou jasně potvrzené.“

Všem přítomným bylo naprosto jasné, co tohle tvrzení znamená. Možný byl jen jediný astronomický fakt.

Biskup ve výkladu pokračoval: „Tak třeba Mars. Ve své nejvzdálenější poloze je až osmkrát dál od Země než ve stádiu té největší blízkosti. Podob‑ ně je to třeba s Venuší. Je od Země v jistých fázích i šestkrát dál v porovná‑ ní s fází nejbližší pozice. Ale to není všechno. Pokud vezmeme Ulugbekova pozorování tří nejvzdálenějších planet, vidíme, že Saturn i Jupiter i Mars

Osudové proroctví

23

jsou k Zemi nejblíže právě v momentu jejich opozice ke Slunci. A tady je patrné, že jsou od Země nejdál v okamžiku jejich konjunkce se Sluncem,“ poklepal významně biskup na obrazce rozložené po stole.

„Není pochyb, pánové, že pohyb planet je podle Ulugbeka zcela, ale zdůrazňuji, zcela odlišný, než praví uznávané církevní autority... Výpočty a pozorování sultána jsou nejpřesnější na světě. Všechna jeho pozorová‑ ní na sebe navazují a vzájemně se podporují.“

Chvilku zvažoval, kam až si může dovolit zajít.

Zkusil to.

„A co víc – tady v těch pozorováních vidíte Venuši a tady i Merkur. Jednou můžete planetu pozorovat před Sluncem – a tady, tady je polo‑ ha za Sluncem... Ne, pánové, Ulugbekův pohyb planet je nebetyčně jiný, než jsou výpočty Aristotela či Ptolemaia... A můj názor i názor mých poradců je, že Ulugbekovy propočty jsou daleko, daleko správ‑ nější.“

„Děkuji vám, Vaše Excelence... přesvědčivá práce...“ pokýval kardi‑ nál Borgia pozvolna hlavou. „Samozřejmě si tu, bratři v Kristu, nemu‑ síme dlouze vysvětlovat, jaká asi je důvěryhodnost astronomické nebo astrologické předpovědi z našich nesprávných astronomických map a výpočtů...“

— 7 —

Andreas, skloněn nad stolkem, si ale vůbec tak jistý nebyl.

Vůbec si nebyl jistý, že text na papíru obsahuje dvě zřetelné zprávy.

Nemluvná mniška poodstoupila od stolku se složenými útržky a postavila se směle naproti Andreasovi: „Víš, bratře, iniciátorkou téhle naší společné záležitosti není váš převor... Tahle záležitost je pod kont‑ rolou naší matky představené – a váš převor jí přislíbil pomoc.“

„Já vím.“

„Neříkali jsme si nadarmo právě jména biskupa Diega, bratra Domini‑ ka, legáta Pierra de Castelnau v naší seznamovací formuli. Jedná se o klí‑ čové osobnosti a o klíčové situace, které ovlivnily vznik našeho řádu.“

Tajemství papežovy knihovny

24

Andreas se opět zakabonil: „Promiň, sestro, nechceš mi vysvětlovat okolnosti vzniku našeho řádu. Jsem už dostatečně dlouho členem řádu a přes dvacet let knihovníkem našeho kláštera a –“

„Bratře! – proč jsi takový vznětlivý. Tvůj převor přislíbil, že vybere ze svých řad člověka tvůrčího, přemýšlivého, znalého. Že vybere toho nejlepšího. Proč si bereš všechno hned tak osobně?“

Mnich se ohlédl úkosem po mnišce a snažil se hlouběji přečíst její povahu. Chvilku se zamyslel: „Promiň, sestro, jsem jen trochu zklamán tou nic nevypovídající zprávou. Nejsem teď naladěn na přednášku ze základů historie našeho řádu.“

„Ale – já ti rozumím, bratře... Víš, dostala jsem úkol. Potřebuji tvou pomoc. Jsi prý sečtělý. Připadá mi docela vhodné, abychom si ujasnili své myšlenky a znalosti. Nejde o věc nepodstatnou.“

Andreas neměl rád ty situace, kdy někdo jiný určuje průběh debaty a on sám o věci neví nic.

Tahle slova mnišky mu byla příjemnější. Připadal si, že je alespoň tro‑ chu aktivně do hry zapojován...

„No – přemýšlej, bratře... Tobě nikdy nebylo divné, že náš řád vznikl tak rychle?... Že prakticky hned dostal výraznou podporu samotného papeže? Mimořádnou podporu a mimořádné pravomoci, že se ihned vzedmula vlna velikého odporu proti našemu řádu ze strany mocných biskupů církve. No, není ti celá záležitost divná? Nepřemýšlel jsi nikdy o ní do hloubky?“

Skutečně se jedná o něco výjimečného, vždycky jsem rychlý vznik našeho řádu vnímal jako zásluhy Dominika o církev. Nic přece ale není samozřejmé... Andreas se nechal vtáhnout do Irenina náhledu na skutečnosti, které bez‑ prostředně předcházely vzniku Řádu bratří kazatelů. Nechal se vtáhnout do pohledu na dobu počátku 13. století, kdy v Languedocu narůstalo pro‑ tipapežské hnutí katarů, rozrůstal se vliv albigenských, kteří měli touhu reformovat zpanštělou církev, kteří ji chtěli navrátit do lůna prvotního křesťanství.

Jenže – albigenští ale byli krvavě potlačeni. Potlačeni byli papežským vojskem.

Historický zvrat to tenkrát byl. Papež Inocenc III. poprvé v dějinách vyhlásil křížovou výpravu proti křesťanům.

Osudové proroctví

25

Proti křesťanům!

Něco neslýchaného!

Albigenští byli postaveni na roveň muslimů ohrožujících hrob Ježíše v srdci křesťanství. Albigenští byli křesťané – jenom, jenom byli jiného smýšlení než papežský stolec.

Do boje se pustili křesťané proti křesťanům.

Ostudná křížová výprava...

„Dominik měl prý být tím očekávaným mesiášem,“ nedalo to Andreasovi a přece jen se k úvahám mnišky připojil. „Těsně před jeho narozením se prý jeho matce zdál sen. Sen o psu s hořící pochodní v tlamě. Sen byl pro rodiče tak významný signál, že Dominika vítali na svět jako budoucího spasitele. Jako člověka, který bude procházet světem a pochodní pravdy bude osvětlovat všechny věřící... Pochodní pravdy...“

„A Dominik tak taky působil. Už ve svých třiatřiceti nebo pětatřiceti letech se zapojil do vyjednávání s ‚pomýlenými‘ albigenskými. Společ‑ ně s biskupem Diegem dlouho procházeli Gaskoňskem, Languedocem i Provence a diskutovali s katary... Albigenští kataři něco věděli. Uměli si svým výkladem Ježíšova učení získávat široké skupiny lidí.“

„Biskup Diego s Dominikem se dostali do samého centra albigen‑ ských. Dokázali s nimi úspěšně diskutovat. Učili albigenské, učili se od albigenských...“

„Ano. Učili se od albigenských. Pak ale došlo ke smolné události s legá‑ tem Pierrem de Castelnau. Byl nešťastně zabit, a smrt poskytla papežovi oficiální záminku k rozpoutání připravované křížové výpravy. Krev tekla všude kolem a Dominik se nestačil divit. Masakry to byly neskutečné a byly na hony vzdálené hlásaným pravidlům křesťanské morálky. Domi‑ nik byl tehdy zhnusený.“

„Podle všeho byl Dominik vystaven těžkým úvahám – pravda papežo‑ va a pravda albigenských. Bylo to tenkrát těžké dilema, na obou stranách bylo něco pozitivního. Objevovaly se pojmy ryzí křesťanství nebo esote‑ rické křesťanství. Čemu ale uvěřit?“

„A teď si, bratře, vezmi, že v době, kdy papežský stolec již tolik ani nové řehole udělovat nechtěl, kdy nechtěl už povolovat nové mnišské

Tajemství papežovy knihovny

26

řády, dokázal Dominik vyjednat na papeži založení Řádu bratří kazatelů, který dokonce dostal kompetence dosud příslušející jenom papeži nebo biskupům. Podobná výjimka neměla do té doby v katolické církvi obdo‑ bu. Tohle byla neskutečná pravomoc v tehdejší církvi.“

„Rozumím, sestro, chtělas mě dovést k úvaze, co asi mohlo ovlivnit papeže – že tak rychle odsouhlasil Dominikovi nový řád, Řád brat‑ ří kazatelů... Nevím. Spoustu knih jsem přečetl, tohle ale opravdu nevím.“

Odmlčel se a zvolna sklopil oči k zemi. Že by se Dominik u papeže něčím vykoupil?... „Nemám ponětí, sestro. Doba byla zvláštní.“

„Já sama si vlastně nejsem jistá, k čemu jsem tě chtěla, bratře, dovést. Spíš naše převorka... Víš? – devět let jsem v našem klášteře, pět let dělám syndika a tak se starám o ekonomiku kláštera a o věci orga‑ nizační. Jsem pravou rukou naší převorky. Asi mám její velkou důvěru. A jsem kromě matky představené jediná, která občas opouští klášter. My spolu často probíráme i věci historické a filozofické. Hodně jsem už nastudovala. I z knih, které má matka Simone v knihovně svojí a nikdo jiný je číst nemůže. Často vedeme debaty o prazákladech křesťanství či dokonce i jiných náboženství.“

„Proto si tě převorka zvolila na tuhle záležitost?“

„Možná. Sama nevím. V poslední době byla ke mně dost otevřená. Několikrát mi připomněla, že mě vlastně sledovala už od klášterní školy v Římě při dominikánském konventu San Sisto.“

Nastala chvíle ticha.

Irena se teď dlouze zahleděla na dva složené útržky papíru.

Přemýšlela.

Co nastalo, to nastane...

Pohlédla na mnicha a usmála se: „Pohleď, bratře. Když budu číst ob jedno slovo, mám jednu zprávu. Když pak začnu odspoda zase ob jedno slovo, mám druhou zprávu.“

Knihovník se přiblížil ke stolu a zahleděl se na text: „Aha – aha – ale –“

„A druhá zpráva by mohla být: Tisíc sluncí...“

Osudové proroctví

27

— 8 —

Kardinál Borgia povýšeně zastrčil palce obou rukou za široký červený pás své červeně lemované kleriky a soustředěně přejel pohledem ostatní tři přítomné, jako by je vyzýval k jejich reakci.

Až po krátké chvíli se ozval otec Gustav: „Naše závěry k výpočtům a tabulkám hvězd z Ulugbekova katalogu jsou v zásadě shodné s tím, co zde přednesl ženevský biskup. Je na zvážení otázka, zda by k naší problematice neměl co říci i někdo z církevních odborníků, kteří mají neotřelý názor na staletí uměle udržovanou představu nebeské hvězd‑ né soustavy –“

„Jak to myslíš, otče?“

„No, mám takový pocit, že v něčem se sultánovy propočty přibližují k odborným astronomickým názorům kardinála Kusánského...“

Jeminkote, otče Gustave, to ne, to ne... třeskla myšlenka v mozku ženevského biskupa.

Jako by blesk udeřil do středu místnosti.

Biskup Georgius napříč stolu se viditelně vzepjal v křesle, vytrčil ramena a vychrlil bez nadechnutí směrem ke kardinálovi: „Vaše Emi‑ nence! Tato ctihodná skupina Terra Deí byla vytvořena na podporu papežova úsilí k ochraně Bible svaté, to je také náš hlavní úkol, názory kardinála Kusánského jsou v rozporu se svatým úsilím papežovým –“

„Ale pánové!“ rázně zasáhl kardinál, „otec Gustav se drží přesně zadání, které jsme si tu řekli. Terra Deí je poradní officium Jeho Sva‑ tosti. Nám je dovoleno vybočit ve svých pracovních úvahách i z přísně dogmatických pohledů na jedno či druhé...“ Vyčítavý pohled přeměřil ale jak otce Gustava, tak biskupa Georgia.

Biskup Georgius neudržel vnitřní pnutí a s netajenou nevraživostí chtěl ještě více podtrhnout váhu svého přesvědčení: „Není přece možné, aby oficiální papežův orgán naslouchal názorům a chimérám z řad laiků či dokonce kacířů...“

Tajemství papežovy knihovny

28

— 9 —

Andreas se posadil za stůl a přepsal na čistý papír první text: Co nastalo, to nastane. Polovina apoštolů zračících se v hladině života, krokem nezbytným jest na dlouhé té cestě k pravdě tvé úplné.

Krátce se zamyslel, nic moudrého ho nenapadlo.

Pokrčil nicotně spodním rtem a přepsal úplný druhý text: Tisíc sluncí žhnoucích ukáže ti přirozený řád ten nebeský, v logu tom harmonickém najdeš nejvyšší pravdu tvou nekonečnou.

„Ne, tohle mi tedy nepřipomíná nic. Nic z toho, co jsem kdy četl. Víš, sestro, kdysi mě převor pověřil vymyšlením systému třídění a ukládání knih. Už se v nich nemohl sám vyznat. No, tak jsem pro něj vymyslel nové přehledné uspořádání.“

„Já vím, máme váš systém v naší knihovně taky zavedený. Váš převor nám ho kdysi vysvětloval. Je dost dobrý.“

Andreas se zahleděl na mnišku a shledal jakousi příjemnou energii či co, která z celé její postavy proudila do prostoru.

„No, tak tedy já celkem dobře teď dokážu najít knihu na zadané téma. Mám v knihovně knihy s nejrůznějšími proroctvími, mám je prostudo‑ vané. Na takováto proroctví jsem ale nenatrefil. Nikde jsem na ně nena‑ razil. Mám docela pročtené i knihy o hvězdářství a astrologii či alchymii, přečetl jsem skoro všechny naše knihy o historii i o náboženství... Ne, tohle mi nepřipomíná nic... hmm, vůbec nic –“

„Pardon, bratře, my se tu posadíme.“ Omluvila se dvojice mnichů, která právě vstoupila do cely pro návštěvy a posadila se ke stolku u pro‑ tější stěny pod dřevěným křížem s plastikou umučeného Spasitele.

Bratr Rene...

Andreas si teď uvědomil, že v této části kláštera může být příliš ruš‑ no. Nepříjemně rušno. Bude lepší pokračovat v debatě jinde? „Dobrá, ses‑ tro, pojďme tedy již do klášterní knihovny... podíváme se tam po těch knihách –“

Odcházející dvojici provázel dlouhým, lačným pohledem vyšší a zava‑

litější z obou mnichů...

Osudové proroctví

29

— 10 —

„Bratři v Kristu, uklidněme se, uklidněme se,“ nasadil kardinál Borgia konejšivý tón hlasu. „Já bych dokonce řekl, že naopak znalost, dobrá znalost názorů a poznatků laiků i především kacířů je předpokladem k úspěšnému splnění tohoto našeho veledůležitého úkolu... Nezapomí‑ nejme na velice razantní nebezpečí, které naší církvi hrozí na východě. Dotírání osmanských Turků kolem Konstantinopole je měsíc od měsíce nebezpečnější... Někomu válečná hrozba možná vyhovuje,“ nasměroval propalující zrak na biskupa benátského po své levici, „církvi ale neprospí‑ vá... Dostatečně uspokojivě se v minulých staletích Svatý stolec vyrovnal s vnitřními heretiky, neomluvitelnou chybou by bylo v současné době vnějšího ohrožení křesťanství ze strany muslimů, abychom si my tady uměle vyhledávali další a další vnitřní nepřátele...“

Mnich v černém plášti se podvědomě narovnával ve svém křesle, potěšen kardinálovou umírněnou reakcí a zklidňujícími slovy.

„Jak bychom měli správně fungovat? Ano – samozřejmě, Bible sva‑ tá je naší nezdolnou oporou, naším směrníkem na svaté cestě... Naším posláním ale je vědět více, než vědí laici a heretici. O tom není možno diskutovat, tomu není možno se bránit... Otec Gustav dobře porozuměl těm papežovým proroctvím, která jsme dostali k dispozici... Svatým posláním je znát pravdu přesněji a dříve, než ji poznají ostatní. K tomuto cíli je třeba naše kroky nasměrovat...“

Benátský biskup Georgius vnitřně souhlasil se slovy kardinála. Jeho pevné scholastické přesvědčení v něm volalo – Pozor! Pozor ale!... Násled‑ ná slova kardinálova ještě více ranila jeho biskupskou ješitnost...

„Ano, bratři, naším současným posláním není nic menšího pro cír‑ kev katolickou, než za pomoci Ulugbekova katalogu tisíce hvězd rozkrýt tajemství – druhého příchodu Ježíše Krista...“

Tajemství papežovy knihovny

30

— 11 —

Andreas s mniškou prošli křížovou chodbou kolem dormitáře bratří, vykonali krátkou modlitbu před oltářem Panny Marie a po chvíli již zavřeli za sebou dveře malého skriptoria – mnichovy pracovny sousedící bezprostředně s klášterní knihovnou.

Nikdo je už nesledoval, vše se v tu chvíli tvářilo úplně normálně.

„Přijmi místo, sestro. Tady budeme mít více klidu na přemýšlení.“

„Co ona převorka zvláště vyzdvihla při našem rozhovoru?“ zamyslela se nahlas Irena. „Položila důraz na cesty svatého Dominika mezi naším klášterem a vaším klášterem v Toulouse.“

„Jak to myslíš, sestro?“

„No, svatý Dominik byl bezesporu velký myslitel a velký organizátor. Údajně ale nenapsal žádnou knihu, žádné pojednání. Nezůstalo po něm nic písemného. V našem klášteře v Prouille tedy určitě ne.“

„Hmm, hmm...“ zamyslel se Andreas. „Pravdou je, že v naší knihov‑ ně nemáme nic, co by se dalo s jistotou připsat Dominikovi jako tvůrci. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“

Podivné, pomyslel si mnich, směl on Dominik vůbec po sobě písemné

zprávy zanechat? Nedostal on od někoho zákaz?... Vždyť se přece ale potřeboval připravovat třeba na svoje disputace s kacíři i s biskupy, musel udržovat kontakt i s papežem, vždyť sestavil základní pravidla fungování řádu, potřeboval udržovat kontakt s jednotlivými zakládanými kláštery. Podivné... Nezůstala žádná písemnost. Nezůstalo vůbec nic...

„No, a právě tohle si chtěla naše matka představená ověřit. Je to tedy

jisté, nebo ne?

„A co myslíš, sestro?“

„No, že se ve vaší veliké knihovně nenachází nic, co bys třeba ty

nedokázal přiřadit žádnému známému autorovi a jednalo by se o texty z počátku třináctého století a měly by příznaky Dominikova učení?“

„Ne, ne... myslím si, že ne. Duchem hodně podobná je řada spisů uče‑

ných, ty ale celkem jistě přináleží Tomáši Akvinskému. Tam máme vel‑ kou jistotu, že mezi nimi Dominikův spis není. Potom máme i spoustu knih z raného období řádu, nejedná se ale o knihy duchovní.“

Osudové proroctví

31

„Svatý Dominik měl náš ženský klášter ve veliké oblibě a velice čas‑ to se u nás zastavoval a přebýval. Inspiroval se Ježíšovým vztahem k ženám. Patrně v našem klášteře i tvořil. Myslely jsme si, že něco u nás po něm mohlo zůstat. Ale asi ne... Váš konvent v Toulouse byl také jeho nejoblíbenějším. Také v něm často na svých cestách přebýval. Kde jin‑ de by tedy jeho spisy mohly být uloženy? Pokud existují. V našich dvou klášterech je pravděpodobnost nejvyšší. Ale co – máme smůlu?“

„Asi,“ podotkl Andreas a zamyšleně se zahleděl na úzké klenuté okno. Ježíš Nazaretský také nic nenapsal, nebo spíš – také se nic po něm nedochovalo. Divné. Nepravděpodobné. Takoví plodní myslitelé...

— 12 —

„Kardinál Borgia je výtečný diplomat. Byl nejvyšší čas dnešní debatu přerušit,“ okomentoval biskup Mathias napjaté dopolední jednání Terra Deí. Procházejíce spolu s přítelem obloukovou branou vnitřního opev‑ nění, mířili do probouzející se předjarní zahrady papežského Andělské‑ ho hradu.

„Hmm, hmm... biskup Georgius byl dnes obzvlášť popudlivý,“ přita‑ kal otec Gustav a oba vykročili zahradou na zlatavým mořským pískem vysypanou cestu podél vnějších hradeb.

„Je arogantní, sebestředný nabubřenec... Kariérista je. Po kardinál‑ ském klobouku touží. Titul kardinála je jeho celý svět... Ale nutno uznat, že má informace z těch nejvyšších míst papežského stolce... Ano, ano. Taky mě překvapil...“

„Všiml jsem si. Zdálo se, že i sám kardinál Borgia byl zaskočen –“

„Víš, bratře, on byl kardinál ale taky zaskočen tvou poznámkou o kardinálu Kusánském...“ biskup Mathias pohlédl do očí svému pří‑ teli s náznakem výtky. Hlas si zachoval ale shovívavý. „Abys rozuměl – kardinál Kusánský v posledních letech není u Svatého stolce vůbec oblíben. Naopak – rozumíme si... Napětí zejména v posledních měsí‑ cích už dosahuje vrcholu. Má ale díky svým schopnostem a výsled‑ kům své práce na poli církevní diplomacie hodně pevné postavení.

Tajemství papežovy knihovny

32

Tak, tak... Byl dost na očích odborné i laické veřejnosti. Není vůbec jednoduché ho teď odstavit.“

„Já vím, už jsem o něm něco slyšel.“

„Slyšel... hmm... Asi jsi ale neslyšel o tom, že se i on dost razantně

hrabe v Konstantinově donaci jako ve falzifikátech –“

Otec Gustav se krátce pozastavil. Bylo na něm zřetelně vidět, jak zpy‑

tuje své svědomí.

„No nic, příteli,“ plácl ho biskup konejšivě po ramenou. „Pojďme dál. Je tu hezky. Nebudeme si tím přece kazit den.“

„Počkej, příteli. Jak to myslíš, že kardinál Kusánský rozvrtává Kon‑ stantinovu donaci a zastává názor, že jde o falzifikát?... Totiž... Už u Danta Alighieriho jsem na něco podobného narazil... Máme jeden jeho spis z minulého století. Jakési podezření jsem v jeho spise zare‑ gistroval. Hmm – že by se tedy opravdu mohlo jednat o podvrh tak veledůležité listiny?“

„Máš pravdu, příteli. Dante a jeho soukmenovci ale bloudili v době, kdy zfalšovaný dokument měl vzniknout. Spletli se o sto let...“

Otec Gustav si nyní ještě více považoval svého dlouholetého speci‑ fického vztahu s kardinálem Borgiou. Pochopil teď, jak by ho za jeho návrh na přizvání kardinála Kusánského do Terra Deí pokáral kdokoliv jiný v takové pozici.

Dobře znal starou legendu o zázračném vyléčení malomocného císaře Konstantina Velikého. Sám papež Silvestr osobně prý byl strůj‑ cem onoho zázraku. A jak se zachoval Konstantin? On právě v té době přesídlil z Říma do Byzance. Byl prý papeži mimořádně vděčný za vylé‑ čení, a proto mu svěřil duchovní moc nad celou západní polovinou říše římské. Duchovní moc. Na důkaz měl sepsat dokument Donatio Constantini, Darování Konstantinovo. A co víc, ještě byl údajně sepsán spis Ustanovení Isidorovo. V tomhle dokumentu je dokonce papež nazýván hlavou celého světa.

Patrně první nepatřičné mocenské ambice Svatého stolce do politické hry vstoupily velmi výrazně už v osmém století. Papež Štěpán II. tenkrát demonstrativně opakoval v St. Denis pomazání franckému králi Pipi‑ novi a jeho synům Karlovi a Karlmannovi na krále. Tehdy jim propůjčil

Osudové proroctví

33

titul Patricius Romanorum, který jinak směl udělovat jen byzantský císař. Poprvé si papež uzurpoval nárok na císařská práva. Pro Franky ovšem pocta znamenala zároveň i závazek – převzít ochranu papeže a západní církve. Pipinův syn Karel Veliký se později stal nejmocnějším panovní‑ kem své doby. Papež taky nepřišel zkrátka. Karel Veliký přiznal Svaté‑ mu stolci jako samostatnou mocenskou oblast ducatus římský, exar‑ chát ravenský, Pentapolis, Sabinsko, jižní Etrurii a několik menších území. Tímto vstoupil definitivně v život církevní stát.

Ach, jak zoufale uplatňované ideje Ježíšova náboženství, pomyslel si o tom otec Gustav.

Nadmíru jasné bylo už tehdy, že bohatý církevní stát ve středu Ape‑ ninského poloostrova by měl být podložen nějakým důležitým, mezi‑ národně uznávaným dokumentem.

Konstantinovská donace měla význam obrovský i po celou řadu následujících staletí. V dobré víře byla využívána Svatým stolcem zejména v dobách zásadních mocenských sporů.

Ještě v nedávných dvou stech třech stech letech se o tyhle doku‑ menty opírali papežové od Řehoře VII. až po Inocence III. a Bonifáce VIII. a odvolávali se na ni v odůvodnění zákonné existence papežského státu i ve výkladu papežského stolce jako nejvyššího soudce ve všech otázkách víry a bohoslužby. Nad celou církví katolickou, nad všemi křesťany světa.

Otec Gustav si dobře uvědomoval závažnost Konstantinova daro‑ vání v dějinách církevního státu i v době současné. „No – a ty mi, bra‑ tře Mathiasi, teď říkáš, že samotný papežův kardinál zastává názor, že Konstantinova donace je falzifikát?“

„Ne, to ne. Já ti neříkám, že kardinál Kusánský zastává názor –“ bis‑

kup mnicha chytl za rukáv a přitáhl si k sobě jeho ucho. „On nezastává názor – opravdu ti říkám, že má důkazy, že dokument falzifikátem sku‑ tečně je! Rozumíš? Má na to dů ‑ka ‑zy...“

Tajemství papežovy knihovny

34

— 13 —

Byl to okamžik. Andreas chvilku hleděl oknem pracovny. Pln úvah o Dominikovi a o pravdě – jeho myšlenky najednou zabloudily k bibli, k Novému zákonu. Ježíš kázal mléko, posluchači nebyli ještě hodni hutného pokrmu. Několikrát je tahle formulace v Novém zákoně. Co tím svatý Pavel myslí, když se zmiňuje o hutném pokrmu? Bible je plná podobenství. Ježíšovo učení je zahaleno do podobenství celé. Kde je ta ryzí pravda, kde je ten hutný pokrm?

Záblesk myšlenek pak přivedl Andrease k Ježíšovým apoštolům. Všichni zemřeli násilnou smrtí. Zemřeli za Ježíšovu pravdu. Jaký to obrat – vždyť v zahradě Getsemanské ho všichni apoštolové skoro zradili. Usnuli, Ježíšovy pokyny nedbali... O pozdějším přesvědčení Ježíšových učedníků ale už není možné pochybovat. Znali víc, než je vepsáno do Nového zákona. To nemohla být jenom pouhá víra. Kdo je tak silný, že dokáže zemřít pro víru? Apoštolů bylo dvanáct. Zemřeli mučednickou smrtí všichni. Takové odhodlání nemohlo být vyvoláno mělkou vírou. To bylo přesvědčení! Hluboké přesvědčení v něco skutečné. To muselo být silné přesvědčení. Ne – v bibli není všechno... To nemohla být jenom víra. Víra je něco, co není vidět. Co je víc než víra?... Vědění?...

„Zamyslel ses, bratře.“

„Ano, promiň sestro. Jenom myšlenka... Ježíš nahlas, veřejně kázal ‚mléko‘ – jak vysvětluje svatý Pavel. A jak je také pochopitelně v evange‑ liích zapsáno. Pavel zároveň sděluje, že Ježíšův ‚hutný pokrm‘ pro dospě‑ lé nám sdělit nemohl. Nepochopili bychom. V době Ježíšova kázání lidé ještě nebyli dospělí pro celou pravdu...“

„Hmm...“ zauvažovala Irena. „Při nedávné debatě s převorkou jsme se dotkly ohlášeného druhého příchodu Ježíše a posledního soudu...“ Zamyslela se, než pokračovala dál: „Matka Simone navedla debatu tak, že mě donutila uvažovat o termínu druhého příchodu Krista. Uvažovala jsem o různých proroctvích ohlašujících jeho příchod. Uvažovala jsem i o možnostech oddálení nebo zabránění příchodu Ježíše. O protiopatře‑ ních, která lidstvo může uplatnit... Ona se totiž spousta lidí může docela dost toho druhého příchodu Ježíše obávat. Hodně obávat.“

Osudové proroctví

35

„Zajímavé... Takhle jsem o věci nikdy neuvažoval. Hmm... zajímavé...“ Mnich se začal procházet po pracovně a odmlčel se. Po chvíli pokračoval: „Třiatřicetkrát se v Novém zákoně objevuje slovo tajemství nebo tajem‑ né. Počítal jsem to... K tomu ten hutný pokrm a ne mléko... Ale co je tedy vlastně v Novém zákoně utajované? – a přitom veřejně proklamované jako utajované. Co to je?“

— 14 —

Biskup Mathias se starým mnichem dál mlčky vykračovali po pískové cestě zahradou Andělského hradu. Biskup klidný a vyrovnaný, otci Gus‑ tavovi se v mysli prala jedna myšlenka s druhou. Hlavičku ale stále vystr‑ kovala ta, která mu nakukávala vtíravou otázku: Tak co?... tak co?... na čem je tvoje církev postavená?... na čem je postavený tvůj církevní stát?... na čem je postavená celosvětová nadřazenost římského Svatého stolce?... Konstantinova donace... a kardinál Kusánský má mít důkazy, že tohle všechno bylo v počátcích zfalšováno?... „Důkazy, důkazy... Jakou ale mají váhu?... Jsou skutečně poctivé?“ vypravil zamyšleně ze sebe.

„Mikuláš Kusánský má své specifické vztahy k církvi již dlouhou dobu. To je o něm veřejně známo,“ začal vysvětlovat biskup Mathias. „Při svých bádáních narazil před časem na práci Lorenza Vally. Jeho spis se jmenuje De falso credita et ementita Constantini donatione declamatio, Pojednání o falešné víře ve vymyšlené Konstantinovo darování –“

„No ale – Dante Alighieri měl jistě pro své pochybnosti taky nějaké důkazy. A ty sám jsi řekl, že se spletl o století...“

„Dante se splést směl. Dante byl spisovatelem.“

Mnich na biskupa vzhlédl v očekávání dalších jeho slov. Mathias také pokračoval: „Tak. Dante byl spisovatel, Lorenzo Valla byl dlouhá léta a ještě nedávno blízký spolupracovník – papeže!“

Otec Gustav zkoprněl.

V jeho mysli už žádná myšlenka hlavičku nevystrkovala.

Váha tvrzení blízkého spolupracovníka papeže je ohromující. O tom nemůže být pochyb.

Tajemství papežovy knihovny

36

„Lorenzo Valla je veliký humanista,“ dodal Mathias, „je taky zcela oddaný křesťan...“

„A jak reaguje papež?“

„Papež?... Nic. Cítí se ve své pozici pevně ukotven... A navíc Lorenzo‑ vy závěry veřejnost nezná. Ví o nich jen úzký okruh církevních odborní‑ ků. Tys je taky neznal...“

„Hmm... neznal...“

„No vidíš. Zůstaň zase v klidu – jenom opatrně se jménem Mikuláše Kusánského před kardinálem Borgiou. A hlavně před tím dogmatikem, před biskupem benátským. On je patrně se Svatým stolcem jedna ruka – ale je bezpáteřní, je to naprosto bezpáteřní člověk...“

„Čím falešnost Konstantinovy donace dokazují?“ Nemohl mnich odolat těm otázkám, které v něm vrtaly.

„No, až ti to, bratře, řeknu, pozastavíš se nad lehkomyslností a naivi‑ tou těch falzifikátorů... Pojďme ale korzovat dál, nezastavujme se... Ono se již hodně dávno uvažovalo, že doba vzniku těch padělků je opravdu tak někdy v polovině toho století osmého. Uvažovalo se, že falzifikáty vznikly buď v kanceláři papeže Štěpána II. nebo papeže Pavla I. Tehdy právě vznikl církevní stát. Tak si to myslel Alighieri. Jenže Valla a Kusán‑ ský dobu vzniku posunuli ještě o sto let. A víš, čím prokazatelně odhalili dekretálie jako podvržené dokumenty?“

„No povídej, povídej...“

„Jazykovým rozborem.“

Otec Gustav upřímně nechápavě kroutil hlavou a krčil rameny, jazykovým rozborem?...

„Tak tedy podle legendy dekretálie pocházejí ze čtvrtého století. Zdůrazňuji čtvrté století. Je historicky prokázáno, že ve svých mocen‑ ských nárocích Konstantinovu donaci tvrdě uplatňoval papež Mikuláš První vůči dotírajícím franským panovníkům. To bylo v roce – osm set šedesát pět...“

Mnich vnímal slova, stále ale nechápal ten rádoby důkaz.

„A teď se podrž, příteli... V textu těch zfalšovaných dekretálií jsou doslovně uvedené přesné texty, které byly naprosto analogicky převzaté z protokolu pařížské synody...“

Osudové proroctví

37

Otec Gustav zpozorněl.

Už začínal rozumět. Mrazení po zádech mu přeběhlo. Uvědomil si teď plně, co vlastně kardinálovi Borgiovi dopoledne doporučoval.

„Ano. Oni sebevědomí nebo možná přihlouplí úředníci asi taky spo‑ léhající, že málokdo z laiků v té době uměl číst, tak ti úředníci do fal‑ šovaných dekretálií úplně přesně opsali texty z roku – osm set dvacet devět...“

— 15 —

Andreas se přestal procházet po pracovně a zastavil se před Irenou. Zahleděl se na ni, jakoby čekal odpověď na svou otázku: Je snad něco v Novém zákoně utajované, nebo snad jen vědomě neuváděné? Kde je ona podstata Ježíšova učení, kde je ono tajemství, onen hutný pokrm?

„Albigenští něco věděli,“ přerušila mniška nedlouhé odmlčení mni‑ cha. „V souvislosti s albigenskými se dost často právě objevuje termín esoterické křesťanství. Tajemné křesťanství.“

Dominik... nový řád požehnaný papežem...

„Ano. Esoterické křesťanství v tom smy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist