načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství Morie - Vladimír Šlechta

Tajemství Morie

Elektronická kniha: Tajemství Morie
Autor:

Od války o Prsten už uběhlo sto dva let. V Grondoru zuří protielfské povstání a trpaslíci si chtějí vzít doly v Morii – třeba i silou. Schyluje se k další zničující válce.Krajem, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 265
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6224-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Putovací fantasy příběh okořeněný parodickým pohledem na věc a se zápletkou až detektivní se odehrává ve světě Středozemě dávno po událostech spojených se Společenstvem prstenu a války o území. Sotva obyvatelé Středozemě pozapomněli na temné období, přichází nová hrozba. V Gondoru se rozhořelo protielfské povstání a trpaslíci v rozbouřené chvíli přichází se svými nároky na doly v Morii. Sám autor si je vědom, že kniha může být pro svůj zásah do dějin Středozemě považována za kontroverzní. Chce se však prostřednictvím vlastního příběhu pokusit vyřešit různé nesrovnalosti z Hobita a trilogie Pán prstenů a také pobavit čtenáře. A nebojí se využít ani žánru jakési parodické fantaskní detektivky a dát oblíbeným tvorům Středozemě i pořádně na frak. Samostatný román oblíbeného českého autora fantastiky, ve kterém s odvahou, vtipem a parodií zavede čtenáře do alternativní Tolkienovy Středozemě v období, kdy od války o Prsten moci uběhlo více než sto let.

Popis nakladatele

Od války o Prsten už uběhlo sto dva let. V Grondoru zuří protielfské povstání a trpaslíci si chtějí vzít doly v Morii – třeba i silou. Schyluje se k další zničující válce.
Krajem, který dosud netuší o hrozící katastrofě, se proplétá skupinka uprchlíků. Skládají střípky informací, získávají důkazy, mluví se svědky starých událostí. Postupně odhalují děsivé tajemství. Tajemství Morie.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vladimír Šlechta

TAJEMSTVÍ MORIE

Copyright © 2015 by Vladimír Šlechta

Cover © 2015 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-225-9 (pdf)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Vladimír Šlechta

Tajemství

Morie


http://krvavepohranici.cz/

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Brokilon Alternativa“

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

(aneb alternativní Středozemí)

Julie Nováková (ed.): Terra Nullius *

(aneb alternativní biologie a transhumanismus)

Jan Kotouč: Nad českými zeměmi slunce nezapadá *

(aneb alternativní Česko)

Petra Slováková: Ve službách královny

(aneb alternativní Londýn)

1. Démon z East Endu *

2. Čarodějnice z Lavender Hill *

* připravujeme


„Nepleť se do věcí čarodějů, protože jsou důmyslní a rychle seroz

hněvají.“

Elf se jménem začínajícím na G

„Pokud se budeš přehrabovat v informacích, které nám předhodil

Gandalf, uděláš přesně to, co on chtěl. Začneš se točit v kruhu a nikam

se nedostaneš.“

Miribhan, trpasličí vědátorka

„Většina elfů má jméno začínající na G, všimli jste si?“

Budulin Habřina,

mladší seržant spojené armády tří národů

„Nemyslím si, že by nás pozoroval každý den a každou hodinu. On

si však jednou vzpomene, že jsme bývali jeho vyvoleným národem.

Vzpomene si a podívá se. Pokud uvidí, že stále dodržujeme jeho

přikázání a že se k němu několikrát denně obracíme s prosbami

a s modlitbami, tak se k nám Zanuman Bílý vrátí. Pak nás znovu

zahrne svou láskou a přízní.“

Yö-dah, bývalý rytíř uruq-vai

„Elfové a draci, řek’ jsem svýmu klukovi, zelí a brambory jsou pro nás

dva lepší.“

Kmocháček Křepelka, zahradník


Poznámka na úvod:

Některá jména a místní názvy neodpovídají tomu, jak je možná znáte

z Cesty tam a zase zpátky a z Trilogie. Má to různé důvody. Za prvé:

za těch téměř sto let, které uplynuly od prvního vydání obouliterárních děl, se názvosloví částečně změnilo. Za druhé: některá jména

jsou zkomolená, protože mi to tak připadá přirozenější. Například

družku Krále Chodce bych nikdy nenazval jejím vlastním jménem,

ale vždycky jen Arffen, Harffen, Harffena, nebo prostě Fena. Tak ji

nazývali vojáci velkých lidí – a to nejen ti z Grondoru, ale i ostatní.

Všichni ji nenáviděli. Podle všeobecného přesvědčení odstavila Krále

Chodce od moci a byla to ona, kdo vydal všechny ty šikanózní zákony

a nařízení.

V případě jmen Zau-Ronn a Zanuman jsem převzal skřetívýslovnost. Skřeti se dnes sice navzájem dorozumívají obecnou řečí, ale nerozlišují mezi sykavkami a nedokážou vyslovit r, které nahrazují buď hrdelním zachrčením, nebo jiným písmenem.

Pak je tady ještě za třetí a za čtvrté, jestli mi rozumíte, jsou tu další důvody, proč jsem jména a názvy pozměnil nebo zkomolil – ale těmi vás už nebudu zatěžovat. Věřím, že mnoha změn si ani nevšimnete.

autor



~ 9 ~

Kapitola první:

Trocha nesouvislého

povídání na začátek

Byl to nejšílenější den mého dosavadního života.

Tou dobou mi bylo čtyřiadvacet. Možná si řeknete: co při takovém mládí můžu mluvit o šílených dnech? Ale já jsem strávil dva roky na Hranici, víme? Sloužil jsem, hlídkoval, zúčastnil se několika výprav. Když vám kolem uší sviští skřetí šípy, získáte určitou představu, jak takový šílený den vypadá. A když pak koukáte na kamaráda, který lapá po dechu, koulí očima, prská krvavou pěnu a život z něj utíká takřka hmatatelně, tak máte co dělat, abyste sami nezešíleli.

Ale den, o kterém chci vyprávět, byl bezkonkurenčně nejšílenější.

Vlastně jsem prožíval nejšťastnější období svého mladého života.

Myslíte, že je to protimluv? Že tady jedním dechem mluvím

~ 10 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

o nejšťastnějším období a o nejšílenějším dni? Ale ono to tak bývá.

Zažíváte dobré časy, dokonce báječné, lebedíte si – a pak přijdeprůser. Všechno dobré je rázem pryč a vy, obrazně řečeno, šlapete vodu

a snažíte se udržet nozdry nad hladinou. A tak tomu bylo i tentokrát.

Než se však dostanu k tomu průseru, pohovořím o dobrýchčasech. Netrvaly tak dlouho, jak bych si přál.

Z vojenského turnusu jsem měl odkroucené tři roky a zbýval mijeden. Pořád jsem byl voják pod přísahou, ale jako čerstvě povýšeného mladšího seržanta mě převeleli do zázemí. Konkrétně do Krtičkova, kterému se tenkrát říkalo Město budoucnosti a nebo také Městopřátelství tří národů. Po pravdě řečeno to žádné město nebylo, jen větší vesnice. Plány však byly dalekosáhlé a Krtičkov se měl stát metropolí obývanou jak našinci, tedy půlčíky, tak velkými lidmi a elfy. Ti všichni tam měli žít ve vzájemné harmonii a porozumění. Měli se tamnavzájem kulturně obohacovat. Už ve chvíli, kdy jsem tyhle řeči zaslechl poprvé, mi bylo jasné, že elfové se v Krtičkově rozhodně neusadí. Jejich představa o vzájemném kulturním obohacování spočívá v tom, že pohledným ženám velkých lidí občas upletou pár míšenečků.

V Krtičkově jsem vedl výcvik domobrany. Kromě toho měvyužívali k obecně prospěšným pracím. Po ránu jsem učil rekruty, za který konec se drží korseka, a ve zbylém čase jsem zavážel krmení erárním prasatům. Taky jsem kosil trávu nebo kopal díru pro krecht. Alestejně to bylo lepší než na Hranici. Nemusel jsem se pořád rozhlížet, ze které strany přiletí pozdrav od skřetích záškodníků. Také jsemdostával pravidelně najíst. V Krtičkově si žili dobře, o jídlo tamnebyla nouze. Navíc jsem mohl vypít tolik piva, kolik jsem zvládl. Měli tam vlastní pivovárek, ve kterém vařili piviště obstojné chuti. Musím však podotknout, že s pitím piva jsem to nijak nepřeháněl, a toz důvodu, který vám za chvíli objasním.

~ 11 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

Právě skončil čas dešťů a nastalo teplé léto, které mám ze všech

ročních období nejraději. Zdálo se, že v Krtičkově zažiju báječné

časy. A když říkám báječné, tak opravdu myslím báječné. Jenže se

ukázaly první náznaky problémů. Jóža Trhanec, můj spolubojovník

z Hranice, který do Krtičkova zavítal v jakési oficiální záležitosti, mi

u piva vypověděl neuvěřitelné věci. Elfům se prý stále nedaří zlomit

povstání Grondorských.

Grondor měl vážné potíže. Tak vážné, až to vypadalo, že do nich

budeme zataženi my. Aragon, zvaný také Král Chodec, se už dva roky

neukázal na veřejnosti. Naposled ho vyvedli předloni, během oslav

stého výročí vítězství nad Zau-Ronnem. Prý to byl stařeček jakvěchýtek.

Víte, ono je to s Aragonem stejně divné. Už ve válce o Prsten nebyl

žádný mladík – tak jak to, že žil dalších sto let? Verča onehdyhledala v papírech, ona je dost všetečná, a zjistila datum jeho narození.

Vypočítala, že v době předloňských oslav mu muselo být stoosmdesát osm let.

Jedno sto roků a osmdesát osm navíc, vážení. I trpaslíci bys takovýmhle věkem měli problém. Už dávno se začalo šuškat, že Aragon

ve skutečnosti není člověk, ale elfský míšenec. Šířily se teorie, které

zpochybňovaly jeho identitu právoplatného dědice grondorského

trůnu.

Na tomhle místě bych, jak tomu říká Verča, zopakoval základní

fakta. A fakta jsou následující: bývaly doby, kdy Grondor patřilvýhradně velkým lidem. Lidé tam žili, lidé si tam vládli. Elfy znaliakorát z vyprávěnek. Po porážce Zau-Ronna se na grondorském trůně

usadil Aragon. Nejenže se usadil, on si nechal nasadit na hlavugrondorskou korunu – tu stupňovitou. A začal vládnout. Říká se, žemísto Krále Chodce ve skutečnosti vládla ta tříčtvrtinová elfice Arffen,

~ 12 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

jeho manželka. Posléze jí začal zdatně sekundovat mladý kralevic,

Aragonův syn. Tomu už během oslav také táhlo na stovku. Jehočlověčí krev však byla namíchaná s elfskou, a tak se nikdo nedivil, že je

mladistvého vzhledu a v plné síle.

Tím, že na trůn posadili Aragona, si to Grondoráci dokonalepodělali. Zajistili následnictví Aragonovým potomkům. Ať byl Aragon míšenec nebo ne, potomky zplodil se tříčtvrtinovou elficí. A elfští míšenci, jak známo, jsou dlouhověcí – stejně jako elfové. Aragonův syn může sedět na grondorském trůnu několik dalších století – a to, prosím, zcela legálně.

Tohle Grondoráci vážně nedomysleli.

Pak tady byla ještě jedna věc. Elfští míšenci, pokud to nevíte, drží s elfy. Elfové míšence ochraňují a všemožně protežují. Ze své služby na Hranici vím, že každý čtvrtinový elf s oběma rukama levýma jako skřetí šavle nosí frňák nahoru a myslí si, že je něco lepšího. Každý, kdo vypadal alespoň trochu elfsky, dostal hodnost a funkci. Nejen velitelé, ale i zásobovači, ubytovatelé, trubači, ideologičtí rádcia podobná chamraď – to všechno byli buď elfové, nebo elfolidští míšenci. Neexistovalo, aby kdokoliv s kapkou elfské krve tahal píkus obyčejnými kmány.

Aragonova tříčtvrtinová choť si do Grondoru přivedla celousvitu elfů z Lorientu. Tihle přivandrovalci se v průběhu století zmocnili důležitých grondorských úřadů a funkcí. Postupovali pomaloučku a polehoučku. Vypracovali se z nižších úřednických hodností až na samý vrchol. Elfové, jak víme, jsou dlouhověcí... Možná se vám zdá, že tuhle elfskou dlouhověkost omílám pořád dokola, ale ona jeklíčem k celému grondorskému óbrprůseru. Protože elfové nemuseli nikoho vraždit nebo zastrašovat. Prostě se ulebedili v nižšíchfunkcích, zapisovali do matrik narození a úmrtí, přenášeli lejstra sem

~ 13 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

a tam, chodili zasloužilým hodnostářům pro svačiny – ale zvolna se

propracovávali nahoru. Počkali si třicet nebo čtyřicet let, až se ten

který kýžený úřednický post uvolní přirozenou cestou. Když paklidští hodnostáři umřeli stářím nebo odešli do výslužby, vzali to elfové

místo nich.

V době oslav stoletého výročí už Grondor patřil elfům. Původně jich přišlo z Lorientu snad jen padesát, anebo možná sto, co já vím. Jejich počet však narostl o několik tisícovek míšenců, na jejichžpočetí a zrození začali pilně pracovat hned po svém příchodu. Elfové, jak víme, milují zpěv, tanec a miliskování. To je jejich přirozenost.

Grondor najednou patřil elfům a ti, jak je jejich zvykem,domorodé Grondoráky různě sekýrovali. Tohle jim nařizovali, tamto jim zakazovali, prostě se k nim chovali jako ke skřetům z Protektorátu. Ne že bych Grondoráky litoval. Mám mezi velkými lidmi pár opravdu dobrých přátel, ale jako k celku k nim chovám zdravou nevraživost.

Oslavy stoletého výročí vítězství prý byly velkolepé. I Krále Chodce na chvíli vystrčili na sluníčko. Od oslav pak neuplynul ani rok a v Grondoru vypuklo povstání. Vypuklo – a nějak ne a nepřestat. Elfům se ho stále nedařilo zlomit.

Tohle jsem věděl už předtím, než do Krtičkova zaskočil Jóža Trhanec. Jóža mi však prozradil, co elfové plánují.

Na začátku bojů stavěli proti povstalcům loajální Grondořany. Jenže to neneslo výsledky. Loajalisté, přívrženci Krále Chodce, nebojovali s takovým nadšením, jak by si elfové přáli. Párvycvičených a plně vyzbrojených jednotek dokonce přešlo na stranu rebelů. Posílat proti vzbouřencům loajalisty prostě nemělo smysl a elfové se zdánlivě ocitli v koncích. Samozřejmě tu byla ještě možnost, že by postavili svoji vlastní, čistě elfskou armádu – klidně by mohli pozvat i bratránky z Lorientu. Elfové však nechtěli riskovat, že je povstalci

~ 14 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

nějakým způsobem přechytračí a pomocí okovaných cepů ukončíjejich dlouhověkost. Proto teď, jak mi řekl Jóža Trhanec, probíháverbování v Protektorátu. Zatím to není oficiální, ale mezi vojáky se to

bere jako hotová věc.

Tahle informace byla opravdu šílená, ale při bližším prozkoumání dávala smysl. Elfové zrekrutují skřety – potomky těch, kteří poZau-Ronnově pádu překovali meče na pluhy a začali orat kamenité pláně Černé země. Tihle skřeti z Protektorátu, jak zní oficiálnípropaganda, odvrhli po porážce Zau-Ronna válečnické a kanibalské zvyklosti svých předků a polepšili se. Pod vedením elfských poradců se z nich stali tkalci, hrnčíři, řezbáři, obuvníci, kovotepci, a co já vím, možná i zpěváci a tanečníci. Na celém světě prý teď není mírumilovnějších tvorů, než jsou černozemní skřeti. Tak se to píše v oficiálníchmateriálech. I když takového skřetího zpěváka a tanečníka – toho bych vážně chtěl vidět.

Abych vás uvedl do úplného obrazu, tak vám musím sdělit, že kromě těchhle polepšených a mírumilovných skřetů z Protektorátu existují ještě divocí a nezkrocení skřeti. Ti se zabývají tradičnímlouením, vražděním a pálením. Od toho se odvíjí služba na Hranici. Vojáci tří národů, tedy elfové, velcí lidé a našinci, se na Hranicistarají, aby se divocí skřeti nevydali do vnitrozemí a nezačali tam loupit, vraždit a pálit ve velkém.

Prostě, abych shrnul fakta, máme dvojí skřety. Ty hodnéz Protektorátu, kteří jsou teď našimi nejlepšími kamarády, i když já osobně bych se s nimi kámošit nechtěl. A pak ty špatné z divokých končin za Hranicí. Nevím, jestli je vám známo, že takzvané divoké končiny dnes zahrnují i značnou část bývalého Rohanu. Rohanští jezdci utrpěli ve válce o Prsten těžké ztráty a dosud se z nich nevzpamatovali.

Musím se však vrátit k tomu, co mi vypověděl Jóža Trhanec,ofici~ 15 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

álně sice velký člověk, ale jen o půl hlavy vyšší než já a proti mně úplná

houžvička, ale jinak kámoš, za kterého bych vycedil poslední kapku

krve... Jejda, co jsem chtěl říct? Aha. Takže Jóža Trhanec povídal, že

elfové verbují protektorátní skřety. Vycvičí je, vyzbrojí a pak jepošlou proti grondorským povstalcům.

Elfové pošlou skřety proti lidem, chápete?

Válečné tažení by mělo proběhnout ještě letos. To znamená, že protektorátní skřeti nebudou ani příliš dobře vycvičení, ani příliš dobře vyzbrojení. Nevadí. Pokud skřeti ve válce padnou, žádnáškoda. V Protektorátu jich je dost. Elfové postaví další skřetí armádu. A pak další. A další. Stálá kapka i kámen provrtá. Nakonec bude grondorské povstání rozdrceno.

Jóža Trhanec pak odcestoval tam, kam mu velela povinnost, a mě se zmocnila obava, že tohle pěkné léto pro mě předčasně skončí. Každý den jsem čekal, že přicválá kurýr s rozkazem, abych se odebral do Protektorátu, kde budu místo našinců cvičit skřety. No, řekněte sami, nebyla by to ironie? Na Hranici jsem se skřety bojoval, v Černé zemi bych je trénoval ve válečnickém umění.

Osobně si však myslím, že bych je ani moc trénovat nemusel. Tihle pole orající, ovce stříhající a vlnu spřádající skřeti z Černé země by se vpravili do barbarství svých předků s rychlostí, která by nás všechny udivila.

Z toho, že bych měl opustit Krtičkov, jsem měl těžké srdce. Ale nesmíte si myslet, že bych želel dobrého papáníčka a zlatavéhopivečka z místní varny. To ne. Důvod mé náklonnosti ke Krtičkovu tkvěl v úplně něčem jiném. Hned vám vše objasním, jen ještě prosím o chviličku strpení.

Konečně bych se mohl dostat k vyprávění o tom, jak probíhal onen šílený den. Nejšílenější den v mém životě, jestli jste nezapomněli.

~ 16 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

Ráno, po chudé snídani, jsem vedl výcvik domobrany. Já jsem měl chudou snídani, ale někteří z rekrutů se nedokázali poučita posnídali bohatě. Což byla chyba. Jejich chyba, podotýkám. Nácvikzrychleného přesunu s rozvinutím do rojnice a následným stmelením do sevřeného útvaru, ze kterého čouhají hroty kopí a vypadá jako ježek, jednoho připraví nejprve o dech a pak i o obsah žaludku. Někteří z těch napapánků se ostudně pozvraceli. Ostatně – stejně jako každý jiný den.

Výcvik jsem ukončil v půli dopoledne. Nesměl jsem rekruty příliš zdržovat, protože je čekala práce na polích a v zahradách. Když byl výcvik u konce, vymysleli moji nadřízení práci i pro mne. Na erárním trakaři jsem převážel žoky s chmelem. Sklad byl na jednom konci Krtičkova, pivovárek na druhém. Musel jsem se otočit dvakrát, takže mi to zabralo nějaký čas. Když už měli ve varně všechen chmel, který potřebovali, pomalu se blížil čas oběda.

Hodil jsem si na rameno svou zkrácenou halberdu a vydal se ke kantýně. Tuhle halberdu jsem tahal všude s sebou. Byla odznakem mé hodnosti mladšího seržanta a kromě toho mi poskytovala pocit jistoty a bezpečí. I když jsem jel s erárním trakařem, položil jsem ji nahoru na žoky.

Víte vy vůbec, jak vypadá taková halberda? Je to dlouhá jasanová tyč, na jednom konci omotaná provázky a řemínky, aby se dobředržela a neklouzala. Na druhém konci je sekyra. Není to ovšemsekyra na štípání dříví. Má dlouhé ostří a jinak už skoro nic. Prostě jen ostří. Nahoře, jen tak pro jistotu, bývá i hrot, a tak se dá halberda použít i jako kopí. Já jsem jasanovou tyč zkrátil a hrotodmontoval, takže mě teď halberda převyšovala jen o pár palců. Její taktické možnosti se tím snížily, ale pořád to byla sekyra na dlouhé násadě, tedy věc, se kterou byste nechtěli dostat zásah do hlavy nebo do

~ 17 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

ramene. Při troše šikovnosti (a tu já mám) by vás to rozštíplo až

k pasu.

Mimochodem, abyste opravdu využili taktické možnostinezkrácené halberdy, potřebujete těch halberd alespoň dvacet. A k tomu ještě maníky, kteří je drží a kteří s nimi manipulují. Hodí se i oddíllučištníků, který vojáky s halberdami chrání před nepřátelskýmistřelci. V ideálním případě jsou lučištníci doplněni jezdeckou jednotkou a jedním nebo dvěma válečnými vozy, které při nepřátelskémstřeleckém útoku slouží ke krytí. Halberda je skvělá zbraň, ale jen pokud se s nepřítelem střetnete čelně a když jste součástí většího oddílu. Jestliže jste sami, samotincí vojáci v poli, radši halberdu zahoďte a pořiďte si něco menšího.

Už chápete, proč jsem si tu svoji pokrátil a přizpůsobil?

Tak dobře. Kde jsme skončili? Jo, aha. V Krtičkově.

Nejprve vám musím vysvětlit, co je to ten Krtičkov. Před sto lety byste tady nenašli nic, jen pastvinu. Po válce o Prsten bylo tohlemísto prohlášeno za křižovatku cest a vystavěli tady Ústav národního písemnictví. Kolem Ústavu pak vznikl samotný Krtičkov.

Na severu, tři míle od Krtičkova, vede Velká východní cesta. O té už jste slyšeli, ne? Zmiňoval se o ní i Frodík. Od severu k jihu křižuje Velkou východní cestu silnice z Vovsíkova Dvora do Jehelníčku. Ta prochází i Krtičkovem a rozděluje ho na dvě poloviny. A aby těch cest nebylo málo, tak kousek za Úvodím odbočuje z Velké východní cesty nově vybudovaná spojka, která podélně prochází Krtičkovem a na východě, kousek před Žabím Vřesovištěm, se zase spořádaně vrací na Velkou východní cestu.

Teď už máte dobrou představu, kde se Krtičkov nachází.

Řeknu vám něco o Ústavu národního písemnictví. Oficiálněpatříval, dokud tam stál, našemu národu, tedy půlčíkům. Ve skutečnosti

~ 18 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

zůstávalo vedení v rukách ne-našinců. V době, kdy jsem v Krtičkově

přebýval, pracovala v Ústavu spousta velkých lidí, pár elfskýchmíšenců a jedna věčně nachmelená čistokrevná elfka. Někteří velcí lidé

si s sebou přivedli i rodiny. Jejich protivná děcka si někdy přivstala,

sledovala výcvik domobrany a různě na nás pokřikovala.

V Ústavu samozřejmě pracovali i půlčíci (a taky půlčice, jak se za chvíli zmíním), ale ti vykonávali jen pomocné práce. Opisovalipísemnosti, zakládali je, inventarizovali. Přenášeli lejstra zlevadoprava a pak zase na druhou stranu, ale k pořádnému literárnímu bádání je nepustili.

Všechny tyhle badatele, literární vědce, archiváře, zapisovače, opisovače, jejich zpovykané manželky a zludračelá děcka muselněkdo živit, šatit a obouvat. Ano, i obouvat.

Když už na to přišla řeč: my půlčíci nechodíme věčně naboso, jak o nás rozšířil Bilbao Pytlák. Někteří z nás si v létě obouvajíjednoduché sandály. V zimě, když krajinu zavalí sníh, nosí plstěné válenky snad každý našinec. V knížce starého Bilbaa se sice píše, že máme na chodidlech drsnou srst, to je však naprostá blbost. Máme nachodidlech tvrdou kůži, protože mnozí z nás opravdu chodí od jara do podzimu bosi. Kvůli našim velkým nohám vycházejí boty hodnědraho. Kromě toho je od vydání Bilbaovy knihy bosonohost věcí naší národní hrdosti. Ale srst na chodidlech? Koho by to napadlo? Verča je toho názoru, že když šla Bilbaova knížka do tisku, někdo si pohrál se sazbou. Nejspíš nějací zlomyslní elfové. To by se jim podobalo.

Asi se vám zdá, že pořád odbíhám od tématu. Máte pravdu. Když se dám do vyprávění – a ještě než se do něj pořádně zaberu, mám tendenci těkat sem a tam. Od kozy k vozu, od vozu k přívozu a tak dále. Bylo by lepší, kdyby to všechno sepsala a odvyprávěla Verča, protože ona je v naší dvojici mozek, který myslí a plánuje. Kdežto já

~ 19 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

jsem ruka, která drží halberdu a která se tou halberdou ohání. Tím

nechci říct, že bych byl hloupý, to ne. Verča je prostě mimořádně

chytrá.

Verča je však názoru, že bychom měli být pěkně zticha, držetpusinky na zámek a nikoho na sebe neupozorňovat. Já si ale myslím, že pravda by měla vyjít najevo. Proto jsem se pustil do sepisování. Buď se tedy prokoušete zmateným začátkem, nebo se nedozvíte nic.

Později začne být vyprávění hladké a plynulé. Já tomu věřím.

Kde jsme to skončili? Jo, aha. Ústav národního písemnictví.

Krtičkov vznikl jako doplněk Ústavu národního písemnictví. Materiální základna, jak se tomu říkalo. Všichni ti pasáci ovcí,chovatelé prasat, oráči, ženci, tkadleny, pradleny i švadleny byliv podstatě zaměstnanci Ústavu. Kromě toho, že živili a šatili sebe a své rodiny, zásobovali i literární vědce a pomocný personál. Také tufungoval sládek, švec a kovář. Krtičkov byl v podstatě samozásobitelský. Jen s obilím se muselo do mlýna v Žabím Vřesovišti.

Před čtvrt stoletím, když se začalo s výstavbou jak Ústavu, tak samotného Krtičkova, sem přilákali mladé a chudé rodiny z celého Kraje. Půlčické rodiny, pochopitelně. Tihle, teď už ne úplně mladí našinci, tady hospodařili na majetku, který jim nepatřil. Mělialesoň iluzi, že dělají na vlastním. Doma by se na žádné hospodářství nezmohli, akorát by podruhovali u velkých sedláků. Takhle to pro ně bylo lepší, protože podmínky služby byly velkorysé. Vychovali tudalší generaci půlčíků a půlčic, z nichž mnozí už byli v mém věku a také přikládali ruce k dílu.

Krtičkov se rozkládal na jižním svahu podlouhlého pahorku. Na Velkou východní cestu jsme odsud neviděli, museli bychom dojít až na hřeben a nebo vystoupat do druhého patra Ústavu národního písemnictví a podívat se z okna. Páteř Krtičkova tvořila prašnáces~ 20 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

ta, propojka mezi Úvodím a Žabím Vřesovištěm. Kolem cesty stály

domy i tradiční polozemnice, od kterých pak na sever i na jihvybíhaly sady, zahrady, úzká políčka i ohrazené pastviny. Takže si můžete

Krtičkov představit jako rybí kostru s hlavou, přičemž tou hlavou byl

Ústav s přilehlým areálem.

Samotný Ústav se nacházel na západním konci Krtičkova. Posadili ho na nízký pahorek, ale nepředstavujte si to jako kopec. Spíš to byl jen takový pahrbek. Výšku pahorku si snadno představíte, když vám řeknu, že odzdola, tedy z předsazeného náměstíčka, stoupalo ke vchodu do Ústavu celkem jedenáct schodů.

Rovnou vám prozradím, že uvnitř pahorku se skrýval podzemní archiv, ve kterém se skladovaly písemnosti. Myslím, že správný výraz pro něco takového je suterén. Ano, suterén. Takže archiv se skrýval v suterénu.

Nikdy jsem v archivu nebyl, ale Verča ano. Řekla mi, že se tam nesmělo s otevřeným ohněm, protože tam bylo plno knih,poznámkových bloků, svinutých pergamenů a škatulí s popsanými svitky březové kůry. Stačila jediná jiskra, a suterén by se změnil v ohnivou pec. Osvětlení archivu bylo proto zajištěno pomocí chladných,modře zářících krystalů, které sem dopravili elfové.

Ústav zbudovali z hrázděného zdiva. Ze všeho nejdřív sestavili vnější kostru z masivních trámů a teprve pak vyzdili obvodové zdi. Černě natřené trámy zůstaly viditelné, což budově dodalodůstojného a trochu ponurého vzezření. Nahoru posadili špičatoustřechu, kterou pobili šindeli. Vysoko nad střechu čouhaly dva komíny, což pěkně ilustruje zálibu velkých lidí v ustavičném přikládání do

krbu.

Ústav těsně obklopoval pás zeleně – nacházely se tam květinové

záhony, listnatá loubí, lavičky a altánky. Vědátoři tam mohliposedábr />

~ 21 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

vat a debatovat pod širým nebem – a věřte, že za pěkného počasí tam

opravdu posedávali a debatovali.

Hned za záhony a altány, oddělenými širokou prašnou ulicí, stály pomocné budovy sestavené do podkovy. Když říkám pomocnébudovy, tak mám na mysli ubikace, kantýnu a sklady. Některé ubikace byly jednopokojáky, do kterých naskládali i několik poskokůnajednou. Jiné ubikace měly více pokojů a bydlela v nich honorace. Mě pochopitelně ubytovali v jednopokojáku. Sdílel jsem ho s jednímpostarším a přisleplým elfolidským míšencem. I mezi míšenci najdete otloukánky, a tohle byl jeden z nich. Někteří míšenci nejsoudlouhověcí jako elfové, ale stárnou stejnou rychlostí jako my ostatní. A tohle byl jeden z nich. Pořád posmrkával, teklo mu z nosu a v noci mě budil tím, že poslepu hledal nočník. Ale jinak byl neškodný.

Do podkovy pomocných budov byla vestavěna i kantýna, vekteré se vyvářelo pro zaměstnance Ústavu. Každý zaměstnanec dostal třikrát denně najíst, vařili tam dobře a porce byly velké. Kromě toho tam čepovali pivo, ovšem až v pozdních odpoledních hodinách.

Podkova pomocných budov byla otevřená k severu, kde zůstal prostor pro malé náměstíčko s ozdobným jezírkem, které v tomto vrcholícím létě beznadějně zarůstalo žabincem. Náměstíčko bylo na severu ohraničeno třemi vzorovými polozemnicemi. V prostřední přebýval přednosta Ústavu Eirik Brunnen a měl ji celou jen pro sebe. V krajních polozemnicích žily rodiny jeho zástupců.

Asi bych se měl zmínit o těch polozemnicích.

Když jste se podívali od vchodu do Ústavu přes náměstíčko,zahlédli jste kulatá okénka s vnitřními křížovými výztuhami, kulaté dveře, bíle natřené plůtky a předzahrádky plné květů. Prostěvšechno, co starý Bilbao Pytlák zvěčnil ve své knížce. Bilbao tomu ovšem neříkal polozemnice, ale nora.

~ 22 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

Musím vám prozradit, že my půlčíci – a nebo také králíci, jak

nám hanlivě říkají, jsme nikdy nestavěli skutečné nory, tedy díry do

země. Naším tradičním obydlím jsou domy s podlahou, se stěnami

a se střechou. Na rozdíl od velkých lidí však domy zahrnujemezeminou a střechy zakrýváme nařezanými drny. Ve střeše ponecháváme

důmyslně zastřešené větrací průduchy, kterými se dovnitř dostává

čerstvý vzduch i trocha světla, ale neuniká jimi teplo.

Takový dům pak připomíná oblou terénní vlnu. Jen vepředu,

v průčelí, zůstává kamenná zeď se vstupními dveřmi a s okénky.V takovýchhle domech je v létě chládek a v zimě teploučko. Drnovoustřechou, pokud je dobře udělaná, nezatéká ani za nejprudších dešťů.

Velcí lidé si staví domy na terénu. Mají v nich kamenné krby. Aby

v zimě nezmrzli, fedrují do krbů jeden špalek za druhým. Nám pod

vrstvou písčité hlíny stačí jen zatopit v kuchyňském sporáku –a v celém příbytku máme pěkně teploučko.

Možná že máme tu přezdívku – králíci – kvůli těm norám. I když

to nejsou nory, ale polozemnice. Možná nám říkají králíci podlenašich nohou, které jsou v porovnání s lidskými opravdu o dost větší

a shora porostlé krátkou srstí. Shora, na nártech. Nikoliv nachodidlech. To si, prosím, zapamatujte.

Verča tvrdí, že tuhle naši neuctivou přezdívku (králíci) vymyslel

starý Bilbao. Zkomolil lidské slovo králík a přidal, jak tomu říká Verča,

představu antromorfizovaného králíka. Antropomorfizovaného.

Mám to napsané na papírku, stejně jako jiná slova, a občas si topolohlasem přeříkávám.

Velcí lidé, kteří si Bilbaovu knížku přečtou, nabudou dojmu, že my

půlčíci vypadáme částečně jako králíci a částečně jako lidé. My však

nemáme s králíky nic společného. Vůbec nic. Kolikrát vám to mám

opakovat?

~ 23 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

Někdy mám na starého Bilbaa vážně vztek. On z nás nejenžeudělal králíky, i když antropomorfizované, ale spustil i lavinu praštěných

jmen. Každý se teď jmenuje Medomil, Zpěvomír nebo Buchtoslav.

Mimochodem, ještě jsem se nepředstavil. Mé jméno zní Budulin.

Budulin Habřina.

Neumíte si představit, co jsem si v přijímači vytrpěl – jakkvůli jménu, tak protože jsem králík. Ocitl jsem se totiž v družstvu se

samými velkými lidmi. A když říkám s velkými lidmi, tak to, prosím,

neberte doslova. Většina z těchhle velkých lidí byla zakrslá,zakrpatělá, křivonohá a křivozubá. Samí podvyživení hošíci z farem. A když

říkám z farem, tak myslím takové farmy, kde sedláčci ořou suchý jíl

a na vyprahlých souvratích pomekávají hladové kozy.

Všichni tihle velcí hoši byli sice vyšší než já, ale hubení až hrůza.

Neměli tu zdravou boubelatost jako my půlčíci. Stejně mi to aledávali sežrat. Znovu a znovu, až do zblbnutí, se mě například vyptávali:

Opravdu to děláte jako králíci? Tak často a zezadu? Vytáčeli měk neříčetnosti. My půlčíci jsme totiž dobře vychovaní. Víme, co se sluší

a patří. A tyhle věci o králičím skákání, jestli chápete, o čem mluvím,

se rozhodně ani nesluší, ani nepatří.

Rozdal jsem pár ran pěstí, ale mnohem víc jsem jich slíznul. Byli

to samí hubeňouři. Jednoho bych spořádal. Nejspíš i dva. Na půlčíka

jsem dost velký, víte? Tři člověčí rekruti však byli nad mé možnosti.

Brzy to pochopili a dávali si dobrý pozor, aby mě uráželia pošťuchovali nejméně ve třech.

Často bych byl brečel do polštáře, kdybych nějaký měl. Jenže jsem

žádný neměl. Takže jsem brečel jen tak, do kousavé deky. Uvažoval

jsem o dezerci, což by nikomu nepomohlo – a mně nejméně. Než

jsem se k tomu opravdu odhodlal, přijímač skončil. Celá našekomanie nováčků zamířila na Hranici. Velel nám jakýsi půlelf, kluk

~ 24 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

starý jako my, tedy něco kolem dvacítky. Převeleli ho z důstojnické

školy až na samém konci našeho přijímače. Ve výcvikovém táboře

s námi strávil nanejvýš dva týdny. Když zavřu oči, tak ho před sebou

vidím – vyčouhlého, oblečeného do blyštivé kroužkové košile, která

vypadala jako mithrillová, ale skutečný mithrill to rozhodně nebyl.

Tvářičku měl bezvousou, hladkou jako člověčí holka. Dlouhé plavé

vlasy nosil rozhozené po ramenou. Nafrněný byl až hrůza. V hlavě

spřádal plno plánů, jak do služby na Hranici vnese čerstvé myšlenky

a hrdinské činy. Tyhle plány ovšem spřádal potichoučku a začal je

uskutečňovat až poté, co jsme se po čtrnáctidenním pochodupřiblížili k Hranici.

Vlastně už jsme byli na Hranici. Jenže Hranice – to není nějaká ostrá čára. Je to území, jehož některé části ovládáme my, tedy vojáci spojené armády tří národů – a některé neovládáme. Tou dobou jsme procházeli bezpečnými místy, kde skřeta nezahlédli snad sto let. Pak náš stopař objevil skřetí stopy.

Tenhle stopař, postarší a zahořklý čtvrtelf, byl docela prímachlaík. Nebyl ani poddůstojník, ani důstojník, ale cosi vedlejšího. Tyhle mimo-hodnosti byly zavedeny proto, aby stopaře a průzkumníkynemohly šarže jen tak buzerovat a svévolně úkolovat. Průzkumníci podléhali pouze nejvyššímu velení. Kromě toho udělali pro účel naší cesty ze stopaře velícího důstojníka. To on nás měl dovést na základnu.

I když s námi nepochodoval v útvaru, ale věčně šmejdil vepředu nebo na bocích, věděli jsme, že na nás dává pozor. To on nám vybíral místo k přenocování. Radil nám, jak si stavět přístřešky, jak pečovat o odřené nohy a ošetřovat opruzeniny. Měl v sobě unavenoulaskavost někoho, kdo už je ve válce příliš dlouho.

Stopař měl jedinou nectnost, a tou byl sklon k opilství. Předod~ 25 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

chodem nás důrazně upozornili, že v naší kompanii nesmí být jediná

kapka kořalky. Okamžitě by ji vyčenichal a vylemtal.

Stopař tedy objevil skřetí stopy, ale jen proto, že šel zrovna

vpředu. Jinak bychom je objevili sami. Nedaly se přehlédnout. Vedle

stezky vyvěral pramen, nebo přesněji řečeno stezka vedla právěkolem toho pramene. Okolí pramene někdo rozšlapal, byly tamotisky bosých nohou s přerostlými nehty, připomínajícími spíš drápy.

Těsně vedle pramene se jeden skřet vydělal – i to jeho enóno bylo

jaksi nazelenalé. Kousek dál si skřeti rozdělali ohníček. Zůstaly tam

dva zapomenuté šípy s černým opeřením a pár ohlodaných kostí, na

první pohled lidských.

Popel skřetího ohniště byl ještě teplý.

Stopař prohlásil, že toto je skřetí pokus o léčku. Nazelenalýexkrement i ohlodané lidské kosti nás mají vyprovokovat k tomu, abychom

skřety pronásledovali. My to však udělat nesmíme. Oni nás chtějízavést do pustiny, aby nás tam napadli ze zálohy. Na něco takového,

řekl stopař, by skočil jen naprostý blbec.

Stál tam nad těmi ohlodanými kostmi, pokyvoval hlavou a říkal,

že skřeti jsou sice svině, zmetci a hajzlové, ale tihle prokázali odvahu,

kterou by u nich nečekal. Pustili se hluboko do námi kontrolovaného

území a nesmírně riskují. My ale máme, řekl stopař, odklidit skřetí

hovňous, pohřbít ohlodané kosti a utišit žízeň z pramene.

Napil se vyvěrající vody a oznámil nám, že voda rozhodně není

otrávená. Ani ji není možné otrávit, protože vyvěrá z velkéhloubky.

Ukázalo se však, že náš mladičký půlelfí velitel, čerstvě povýšený

na poručíka, je právě tím blbcem, kterého skřeti toužebněvyhlíželi. Vytáhl z tornistry karafu silného elfského vína a se slovy lokněte

si, pane ji podal stopaři. Netrvalo dlouho a stopař se svalil do bláta,

~ 26 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

opilý jak motyka. V minulosti už toho vylemtal tolik, že překročiljakousi hranici a teď mu k opilosti stačilo jen pár hltů.

Byly nás tam tři čety nováčků. Pokud máte alespoň základnípředstavu o vojenství, tak si snadno spočítáte, že naše kompanie čítala kolem stovky osob – velkých lidí a půlčíků. Doprovázelo nás osmveteránů, ovšem samí poddůstojníci. Tři starší seržanti (u každé čety jeden), dva mezkaři a provianťák s pomocníkem. Osmým veteránem byl stopař, tou dobou už přehozený přes nákladního mezka. Tím, že se ho poručík zbavil, si uvolnil cestu ke konání hrdinských činů.

Ze všeho nejdřív nám zakázal pít vodu z pramene. Takže jsme se za skřety vydali jen s tím, co nám zbývalo v čutorách.

Starší seržanti i zásobovač protestovali, ale půlelfík se s nimivůbec nebavil. Vysypal na ně vojenské řády a pohrozil jim, že je nechá soudit za vzpouru. Vojenské řády měl nastudované opravdu dobře. Veteráni sklopili uši a podřídili se.

Vyrazili jsme po skřetí stopě, abychom pro svého mladičkéhoporučíka vydobyli čest, slávu a mimořádné povýšení. Určitě si maloval, že příští týden už z něj bude kapitán.

Stopa byla tak zřetelná, že jsme starého stopaře vůbecnepotřebovali. Samozřejmě že nás zavedla do pustiny.

Byla to pustina v pravém smyslu toho slova – zpustlá krajina. Kdysi, možná před padesáti lety a možná ještě před válkou o Prsten, tady žili zemědělci. Orali pole, káceli lesy. Vyháněli ovce i krávy na pastviny i na paseky. Když jsme tudy procházeli my, zarůstala pole lebedou, ale pořád tu rostlo spíš roští a kopřivy než opravdový les. Vzpomínám si, jak jsme míjeli pár pobořených chalup, ze kterých zbyly jen rozbořené obvodové zdi a ohořelé trámy.

Samozřejmě že nás skřeti napadli ze zálohy. Najednou jsme v tom byli až po uši. Odevšad svištěly skřetí šípy.

~ 27 ~

Kapitola první: Trocha nesouvislého povídání na začátek

Hned se ukázalo, kdo je hrdina a kdo zbabělec. Hrdinové, vedení

plavovlasým půlelfím poručíkem, se vrhli do útoku. Zbabělci sepokusili o útěk. My ostatní, protože hrdinů a zbabělců nebylo zase tak

moc, jsme se připleskli k zemi.

Mnozí z hrdinů přežili. Vlastně jich přežila většina, ale část z nich

už pak nebyla využitelná pro další službu. Zbabělce, všechny dojednoho, jsme později našli mrtvé a skalpované.

Teď už nebyl čas na žerty a velení převzali veteráni. Dokoncei stoař se probral z opice. V podmáčeném dolíku, schovaní za starou rozbořenou zídkou, jsme zaujali obranné postavení a opětovalipalbu. Stopař měl luk, zásobovač kuši a asi třetina z nás, čerstvěvycvičených rekrutů, vlastnila prak. To je taková naše tradiční půlčická zbraň, víte? Používání praku není nejpohodlnější. Musíte do kapsy vložit oblázek a pak prakem zatočit, což se v kleče provádí dostobtížně. Podle pokynů veteránů jsme, rozdělení do několika skupin, ostřelovali houštiny, ze kterých přilétaly skřetí šípy. Stará rozvalená zídka, za kterou jsme se kryli, tam kdysi vznikla ze šutrů, kterédřívější osadníci vynosili z pole. Neměla jiný účel než soustředitvšechno přebytečné kamení na jedno místo. Přišla nám ohromně vhod. Menší kameny jsme mohli použít jako munici.

Drželi jsme si skřety od těla tak dlouho, dokud nepřišla záchrana.

Pramen, od kterého jsme sledovali skřetí stopu, se totiž nacházel hluboko v našem území. Krátce poté, co jsme od něj odbočili, tudy procházela hlídka. Vojáci přečetli stopy a hned jim bylo jasné, co se stalo. Část hlídky se vydala za námi, zbytek zburcoval nejbližšíposádku. Kolem dolíku se brzy vyrojila spousta našich.

Skřeti se urychleně odpoutali a vyrazili k domovu, ale i takpřišli o šest svých soukmenovců. My jsme dopadli podstatně hůř. Ze stovky čerstvě vycvičených branců skončila téměř třetina v mělkých

~ 28 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

hrobech a nebo v předčasné výslužbě. Kromě toho nám skřeti pobili

nebo ukradli všechny mezky.

Na tomhle místě se zmíním o skřetích šípech. Říká se, že skřetí

šípy jsou otrávené, což není tak docela pravda. Skřeti, alespoň ti na

Hranici, používají hroty z ostře seříznutých ptačích kostí. Dutých

kostí. Šípy pak vymáchají v čemkoliv nepěkném. Mohou to býtzahnívající mršiny a nebo jejich vlastní, dámy prominou, hovňousy.

Natlačí ten neřád do dutiny stejným způsobem, jako když namočíte

seříznutý psací brk do inkoustu.

Pokud se do vás zabodne skřetí šíp, není ještě vše ztraceno. Může

vás ošetřit zručný ranhojič. Nebo si ránu vyčistíte sami, jestliže jste

dost šikovní. Za pár dní už ani nevíte, že si z vás nějaký skřetudělal cvičný terč. Často však i přes veškerou snahu začne rána hnisat.

Pokud jste to schytali do těla, je po vás. Jestliže to odnesla ruka nebo

noha, vezme felčar pilku, uřízne vám postiženou končetinu a hodí ji

do odpadu. Takhle to prostě chodí.

A tohle se stalo i části hrdinů, kteří nadšeně následovaliplavovlasého poručíka. Někteří zemřeli okamžitě, ale mnohem víc jich pak

odešlo – nebo odkulhalo – zpátky do svých domovů. Voják bez ruky

nebo bez nohy je k ničemu.

Plavovlasý půlelfí poručík prý přišel o ruku, ale s jistotou tonemůžu říct. Už jsme ho nikdy neviděli.

Nás, kteří jsme přežili ve zdraví, to ohromě stmelilo. Náhle užnezáleželo na tom, kdo je velký člověk, kdo půlčík a kdo elfolidskýmíšenec. Teď jsme si byli bližší než bratři.

Skřetí léčka prostě měla i svou pozitivní stránku, alespoň pro

mne. Teď už mě nikdo nepošťuchoval. Nikdo se do mě nenavážel.

Moje trápení bylo u konce.

~ 29 ~

Kapitola druhá:

Pátrací

notes

Vrátím se k onomu dni, o kterém chci vyprávět. Nejšílenější den

mého života – vzpomínáte si?

Dopolední povinnosti jsem měl splněné. Teď jsem se s halberdou položenou na rameni batolil ke kantýně, abych si dopřál zasloužený oběd. Bylo teplo, měl jsem na sobě jen volné kalhoty, ustřižené pod koleny, a koženou vestu bez rukávů, prošitou do čtvercového vzoru a vycpanou žíněmi. Vypadám v ní obzvlášť tvrďácky a v těch časech jsem ji odkládal akorát na spaní. Vykračoval jsem si bosky. Podlezákladních řádů jsem měl nosit sandály, ale nepokládal jsem zapravděodobné, že by tu skřeti rozházeli otrávené trny.

Ačkoliv jsem měl pořádný hlad (snídal jsem jen střídmě, jak už

~ 30 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

jsem se zmínil), vzal jsem to ke kantýně oklikou. Zamířil jsemk jednomu z těch stinných loubí, která se nacházela kolem budovy Ústavu.

Víte vy vlastně, co je loubí? To je taková elfská záležitost. Vezmete

břečťan nebo zimostráz a necháte ho pnout po obloukovékonstrukci. Pokud jste skuteční elfové, žádnou podpůrnou konstrukci

nepotřebujete, a ono to roste, jak chcete. Vznikne zelený tunýlek,

do kterého umístíte pár laviček. Tam můžete za slunných letních

dnů vysedávat, číst knihy a popíjet nápoje. Nebo tam můžete za

deštivých podzimních odpolední moknout a propadattrudnomyslnosti.

V jednom loubí seděla na dřevěné lavici Vermiona.

Vermiona Hracholusková.

Pocházela z Malé Kopanice stejně jako já. S Vermionou jsmespolečně chodili do školy – a tím myslím školu tam u nás. Vermiona je sice o tři roky mladší než já, ale denně jsme se vídali a navzájem jsme si padli do oka. Jenže já jsem Habřina a ona Hracholusková, a proto bylo naše kamarádství násilně přerváno. Starý Hracholusk se postaral, abych skončil v armádě. Myslím, že i někoho podplatil, aby mě poslali co nejdál jak od Malé Kopanice, tak od jeho vypiplané Vermiony. Jako by neměl ještě další dvě dcery.

Když se má vojenská služba přiblížila k polovině, poslal starý Hracholusk pryč i Vermionu. Pořád hrozilo nebezpečí, že se do Malé Kopanice vrátím a začnu se s Vermionou zase kamarádit. Tentokrát nejspíš nemusel nikoho podplácet, protože Vermiona je opravdu chytrá a má svižný a úhledný rukopis. Výsledkem bylo, že Vermiona skončila tady – v Ústavu národního písemnictví. Dali ji k ruce badatelům, aby třídila, katalogizovala a přepisovalahromady lejster.

Ani si neumíte představit, jak jsem byl na jaře rád, když jsem ji

~ 31 ~

Kapitola druhá: Pátrací notes

tady našel. Hned jsem věděl, že to je ta nejlepší věc, která mě kdy

potkala. Tohle starý Hracholusk překombinoval a chytil se do vlastní

pasti. Dobře mu tak.

Teď tady seděla v loubí a četla si knížku.

Přesněji řečeno, předstírala, že si čte knížku. Ve skutečnostipokukovala, jak se k ní přibližuji.

Doloudal jsem se k ní, zatímco ona usilovně čučela do knížky. Srdce mi bušilo do žeber, jako by se chtělo osamostatnit a žít sinezávisle na zbytku mého těla. Na to jsem byl zvyklý. Takhle se moje srdce chovalo pokaždé, když byla Vermiona poblíž. A nebylo to jen srdce, které si dělalo, co chtělo. Kolena mi rosolovatěla. Hlava senafukovala jako balón a pokoušela se vzlétnout vzhůru.

Doloudal jsem se k ní, nonšalantně jsem se opřel o halberdua zetal jsem se: „Co čteš zajímavého, bosonožko?“

Musím podotknout, že byla opravdu bosonohá. Zpod dlouhépruhované sukně jí vykukovaly velké půlčické tlápoty, které sicenedosahovaly mých rozměrů, ale pořád byly znatelně větší, než jakými se vyznačují velcí lidé. Ačkoliv – proč se máme pořád poměřovats velkými lidmi? To byla posedlost starého Bilbaa. My půlčíci bychom se měli přestat stydět za to, jací jsme. Máme pomenší, podsaditépostavy, a tak je to správné. Člověci jsou vyčouhlí, vyhublí a s prťavými chodidly. My máme kratší nohy – no a co? Díky dlouhým chodidlům dokážeme s člověky držet krok, což myslím doslova. V oddílech,sestavených z našinců i z velkých lidí (a teď mám ovšem na mysli ty podvyživené zakrslíky z farem), jsme mohli pochodovat jeden vedle druhého, a nikdo nezaostával.

Kromě toho, když už jsem se zmínil, máme sice kratší ruce než člověci, ale delší prsty. Nechápu, jak se vůbec dokážou s těmi svými krátkými špalíčky najíst a obléct.

~ 32 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

Ale zpátky k Vermioně. I kdyby se přede mnou zjevila tanejrozdováděnější elfka s rozevlátou hřívou plavých vlasů a s prťavýmichodidly, oblečená jen do průhledných závojů, nikdy bych ji nevyměnil za Vermionu Hracholuskovou. Žádná elfka nemůže mít takhleširokou pusinku, takhle rozpláclý nosík a takhle vlnité vlasy barvy mědi. Samozřejmě že spořádaně zapletené do dvou copů. A to aninemluvím o pihách, které zdobí Vermionin obličej. Tenkrát, v těch starých dobrých časech v Krtičkově, jsem je začal mapovat. Využil jsem při tom znalosti z výuky topografie v poddůstojnické škole. V ubikaci jsem měl velký papír s náčrtkem Vermionina obličeje, do kterého jsem každý den přidával jednu či dvě pihy, jejichž polohu jsem určil pomocí zběžné triangulace.

Byl jsem v období, kdy si mladí půlčíci své dívčí protějškyidealizují. Proto jsem si všímal jen obličejíku a přenádherných bosých nožek. Matně jsem vnímal, že mezi těmito dvěma hraničními body se nacházejí ještě další části těla, oblečené do modrobíle pruhované sukně a bělostné košile, doplněné vyšívanou šněrovačkou.

Přísně se na mě podívala přes okraj knížky: „Neučili tě, jak se máš chovat k mladým dámám, bosonožče? Neříkali ti, že by ses k nimneměl potichu plížit a pak na ně vybafnout?“

Opíral jsem se o halberdu. Srdce mi bušilo, kolena měkla a hlava se pokoušela vznést vzhůru.

„Baf,“ řekl jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo

Obrátila oči vzhůru: „Co jiného jsem mohla čekat.“

„Zjistil jsem něco důležitého,“ řekl jsem jí. „Na jihu, ještě před Zelenými vršky, zůstalo pár lesíků. Jsou docela blízko. Stačí přejít hřeben, a hned je uvidíš. Všechny lesíky jsem ve volném časeprozkoumal a propátral. Jsem si jistý, že se tam neskrývají nepřátelští skřeti. Ani přátelští skřeti. Neskrývá se tam nikdo. Zato jsem tam

~ 33 ~

Kapitola druhá: Pátrací notes

objevil spoustu malin. Jsou obzvláště velké, obzvláště červenéa neuvěřitelně sladké.“

„Chceš snad, abych s tebou šla do lesa, Buduline Habřino?“

„Přesně to jsem měl na mysli.“

„Jak si mohu být jistá, že se nezačneš chovat nevhodně?“ řekla upjatě. „Že mě nezačneš osahávat a oslintávat?“

Zatímco mluvila, předváděla mi pomocí svých bosých nohoudivadlo. Dotýkala se palci a třela jimi o sebe tak, až se zdálo, že to nejsou palce u nohou, ale dvě postavičky. Náhle to vypadalo, že pravý palec je o něco větší. Nakláněl se nad ten levý. Nejenže se nakláněl, on na něj i dotíral, tiskl se k němu a opusinkovával ho na imaginární ústa.

Stál jsem tam, opíral se o halberdu a nejspíš i slintal.

„Dobře že jsi o tom začal mluvit, Buduline Habřino. Rovnou ti můžu říct, že s tebou do žádného lesíka nepůjdu. Vyskytlo se něco jiného.“

„Něco se vyskytlo?“

„Vyskytla se tahle knížka.“

Ukázala mi knihu, kterou si předtím četla. Kniha měla standardní přebal z hrubého hnědého papíru, na kterém byla napsána jennějaká čísla. Bylo zřejmé, že si ji Verča vypůjčila z depozitu Ústavu. Takhle to dělala často. Vypůjčila si knihu, přečetla ji a zase vrátila. Vedení nic nenamítalo a možná si toho nikdo ani nevšiml.

„Co je to za slint?“ zeptal jsem se neuctivě.

„Jmenuje se S prsteny do Hůrky a napsala to Bětka Kadrnožková.“

„O žádné takové Bětce jsem v životě neslyšel...“

„Nezáleží na tom, jestli jsi slyšel a nebo neslyšel. A i kdybys Bětku třeba potkal, stejně by tě asi nezaujala. Narodila se zhruba sto let před námi.“

„Aha... tak ta by mě nezaujala...“

~ 34 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

„Knížka byla vydána jen v malém nákladu, víceméně pro rodinné příslušníky. Jednotlivé exempláře jsou číslované. Tenhle má číslo 36, takže odhaduji, že jich vydali nanejvýš sto kusů.“

„To je muselo přijít dost draho,“ poznamenal jsem. „Vloženýpeníze se jim nejspíš ani nevrátily...“

„Nebylo to určeno k prodeji. Tady vpředu je uvedeno, že knížka byla vydána nákladem Jorka Pupínka a že nesmí být prodávána,pouze darována.“

„A kdo je zas tenhleten Jorek Pupínek?“

„To je manžel Bětky, tedy autorky. Ona to napsala pod svým dívčím jménem, Kadrnožková, ale tou dobou už byla padesát let Pupínková. Vydali to k padesátiletému výročí jejich manželství. Žili spolupadesát let a pořád se měli rádi. Řekni, Bubu, není to pěkné?“

„Je to pěkné, ale nemusíš mi kvůli tomu říkat Bubu.“

„V knížce je popsáno, jak se Bětka a Jorek setkali. Ona pocházela z Jizvových Kopců a on z Lesovny. Jaká je asi pravděpodobnost, že by se mohli potkat?“

„Matematika mi vždycky šla, takže ti to řeknu úplně přesně. Potkali se, a tak je to sázka na jistotu. Sto procent... Ale chápu, že se ti knížka líbí. Zamilované cukrování a cukrblikování – to je tvá oblíbená literatura, ne?“

„Je to moje oblíbená literatura,“ přikývla, „ale o tom ta knížka není.“

„A o čem je?“

„Bětka Kadrnožková a Jorek Pupínek nesli do Hůrky prsteny. Podle toho se ta knížka jmenuje. S prsteny do Hůrky, jestli jsinezaomněl.“

„Máš snad na mysli tu samou Hůrku, do které šel i Frodík?“

„Přesně tu. Bětka i Jorek šli do Hůrky každý sám. Přesněji řečeno,

~ 35 ~

Kapitola druhá: Pátrací notes

každý z nich byl součástí skupiny. Jorka doprovázeli dobří přátelé,

kdežto Bětka se vnutila ke svým dvěma bratrům a jejichkamarádovi. Ti i tamti, Kadrnožkové i Pupínkova parta, se měli v Hůrce sejít

s Gandalfem. Jenže se nesešli. Jorek přišel den poté, co z Hůrkyvyadl Frodík. Hůrka byla vzhůru nohama. Jorek čekal u Poníka, jestli

se ještě něco stane. Seděl v lokále a popíjel pivo – on i jeho doprovod.

Po dvou dnech tam dorazili i Kadrnožkové.“

„U Poníka to bylo nejspíš naposled, co se Jorek pořádně propláchl pivem,“ řekl jsem ponuře. „Kdyby tušil, že se blíží Bětka, asi by v tom pití zrychlil.“

„Já nemám nic proti pití piva,“ ohradila se Verča. „Ale všechno se má dělat s mírou.“

„A cože přišla Bětka tak pozdě?“ zakřenil jsem se. „Tři dny po Frodíkovi a dva dny po Pupínkovi? To šli oklikou, nebo co?“

„Bětčina skupina už byla na Velké východní cestě, když se tamobjevili Černí jezdci a zahnali je na jih, do Mohyl. I když je Mohylová vrchovina docela malá, bloudili tam dva dny.“

„Aha. Neskončili v nějaký mohyle, že ne? S mečíkamapoloženýma přes krk? Nezachránil je na poslední chvíli Tomáš v klobouku?“

„Bětka dávala pozor, aby nevešli do pasti. O přízracích z mohyl toho věděla málo, skoro nic, ale řídila se zdravým rozumem. Byla prostě chytrá.“

„Něco jako ty,“ řekl jsem.

„Něco jako já,“ přikývla Verča.

„Takže Bětka a její bráškové se nakonec dostali do Hůrky.“

„Ano. Po dlouhém bloudění se nakonec vrátili na Velkou východní cestu. Ale předtím našli v trávě cennosti.“

„Cennosti?“

„Nějaké šperky. Nejspíš ty, které tam nechal Frodík... vzpomínáš?

~ 36 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

Četl jsi to pozorně? Tomáš v klobouku vynesl z mohyly nejen mečíky,

které pak dal Frodíkovi a jeho přátelům, ale i šperky.“

„Aha... zajímavý... Pak teda přišli k Poníkovi a sháněli se po Gandalfovi. Dali se do řeči s Jorkem. Slovo dalo slovo a z Bětky se stala paní Pupínková.“

„Přesně tak,“ přikývla Verča.

„No,“ zamyslel jsem se. „Jestliže se knížka jmenuje S prsteny do Hůrky, tak to znamená, že tam nesli nějaký prsteny.“

„Ano. To už jsem ti přece říkala. Jorek Pupínek měl prstenregenerace a Bětka prsten skákání.“

„Aha... já to vidím takhle: nic z toho se nestalo. Bětkak padesátiletýmu výročí svatby napsala obzvlášť vypečenej plagiát Frodíkovy Trilogie. Tak se tomu říká, ne? Plagiát...“

„Připadá mi to věrohodné,“ řekla Verča. „Jako by to byl popisskutečných událostí. Čtu to už podruhé. Vlastně potřetí a teď si dělám poznámky.“

„To je záslužná činnost,“ přikývl jsem. „Odhalíš BětkuPupínkovou, rozenou Kadrnožkovou, jakožto podvodnici a plagiátorku. Bude to takovej pěknej dárek k jejím sto jedenáctým narozeninám.“

Verča pocukla ramínky a vytáhla z kapsy na sukni veliký notes. Čouhaly z něj různobarevné záložky.

„Nechci nikoho odhalovat. Co když to Bětka napsala podlepravdy? Změnilo by to náhled na spoustu událostí.“

„Cože?“ užasl jsem. „Ty sis pořídila pátrací notes? Ty to myslíš vážně, Vermiono Hracholusková!“

„Tyhle záležitosti já vždycky beru vážně,“

„Vzpomínám si na tvůj první pátrací sešit, Verčo. Bylo to vlastně jen pár listů papíru, který sis posešívala obyčejnou nití. Pátrali jsme, kdo Brunďovi otrávil psa.“

~ 37 ~

Kapitola druhá: Pátrací notes

„A také jsme to vypátrali.“

„Jo, ale hlavně proto, že starej Potůček byl neuvěřitelně blbej a vyhodil ten flakón do odpadků. Na flakónu bylo jméno. Apatykář k tomu připsal, že se jedná o nebezpečnej jed, kterej vyžadujezvláštní zacházení...“

„Nebyl to jen ten flakón. Shromáždila jsem ucelený soubordůkazů a svědectví, který Potůčka usvědčil.“

„Jo – a táta tě pak seřezal opratí za to, že mu děláš ostudu. Tři dny ses nemohla posadit... Nebo si vzpomínám, jak jsme hledali Rozálii Rybízkovou. To bylo obzvlášť vypečený pátrání.“

„Copak ti to nepřipadalo od začátku divné? Rybízkovi tvrdili, že Rozálie odjela za tetičkou do Záhorčí. Jenže fakta nám říkala něco jiného!“

„A pak jsme našli Rozálii oběšenou v lesíku. Vidím ji před sebou jako dneska, jak tam visela celá nafouklá a s vyklovanýma očima. Vždyť jsme byli děti! Mohli jsme z toho mít noční můry!“

„Já bych byla radši, aby mě někdo našel a pohřbil, kdybych tam takhle visela,“ řekla Verča upjatě.

„Ona by tam nevisela věčně! Za pár dnů by se buď přetrhl provaz, nebo by se přetrhl její krk. Spadla by na zem, napadalo by na ni listí a ona by se tak nějak přirozeně ocitla v hrobečku. Zůstal by tam jen pahrbek. Terénní vlnka.“

Verča neříkala nic, a tak jsem dodal: „Viděl jsem na Hranici dost děsivejch věcí, ale máloco bylo horší než visící Rozálie Rybízková... a teď vidím, že jsi zmobilizovala svoji umanutost a pouštíš se dodalšího ze svejch pátrání.“

„Jen bych chtěla zjistit pravdu... Pomůžeš mi, Bubu?“

„Copak jsem tě někdy nechal ve štychu?“

„Víš, znovu jsem prostudovala první díl Trilogie a objevila jsem

~ 38 ~

Vladimír Šlechta: Tajemství Morie

závažné nedostatky a podivnosti. Vezmi si třeba pasáž, ve které

Gandalf říká zhruba tohle: Tento Prsten je artefakt nezměrné moci,

Frodíku. Pokud ho dostane do ruky Nepřítel, tak jsme všichni v háji

zeleném. A Nepřítel už ví, že Prsten je tady, v Kraji. Usilovně po něm

pátrá a nedá pokoj, dokud ho nedostane... Tak já to, Frodíku, zasepoložím tady na tvoji krbovou římsu. Za pár let se vrátím a popovídáme

si o tom... Copak ti to nepřipadá podivné, Bubu?“

„Takhle to nebylo,“ ohradil jsem se. „Gandalf přeci neodešela nevrátil se až za několik let!“

„Možná to tak bylo, možná ne,“ řekla Verča. „V knize jsou třičasové údaje, a všechny si navzájem odporují.“

„To není možný!“

„Ale je. Je to možné. Nebudu tě s tím obtěžovat, ale musíš siuvědomit jednu věc. Trilogie není zjevenou pravdou, jak si mnozímyslí, ale prostě jen svědectvím. A tak bychom se na ni také měli dívat. Jako na svědectví. Z větší části ji napsal Frodík, ale některé kousky jsou dílem Pelerina a Smíška. Celé to nakonec spasoval dohromady Samvis Křepelka. Je možné, že zmatek v číslech pochází od něj. Kdo ví, jestli Samvis vůbec uměl počítat. V době jeho dětství ještě nebyla zavedená povinná školní docházka. Koneckonců, číst a psát honaučil Bilbao Pytlák.“

„Hm... tak jak to teda je?“<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist