načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství modrých dopisů - Emily Bleeker

Tajemství modrých dopisů
-11%
sleva

Elektronická kniha: Tajemství modrých dopisů
Autor:

Může jediný dopis změnit celý náš život? Luke si připadá v koncích. Nejenže se vyrovnává se ztrátou milované manželky Natalie, ale také se musí postarat o své tři děti. Pak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 312
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Milena Pellarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1170-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Může jediný dopis změnit celý náš život?

Luke si připadá v koncích. Nejenže se vyrovnává se ztrátou milované manželky Natalie, ale také se musí postarat o své tři děti. Pak mu jednoho dne začnou chodit dopisy v modré obálce, v nichž mu Natalie radí, jak má dál žít. Její nejlepší kamarádka Annie se obává, že jejich čtení jen prodlužuje zármutek, Luke se však nedokáže odtrhnout. A pak narazí na tajemství, které možná obrátí celý jeho dosavadní život v prach – lhala mu Natalie o jejich dětech? A kdo je ten neznámý člověk, jenž dopisy posílá?

Zařazeno v kategoriích
Emily Bleeker - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemství modrých

dopisů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Emily Bleeker

Tajemství modrých dopisů – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.






Mým dětem,

které ve mne věří víc,

než si troufám věřit

sama sobě



LEDEN



Byl to krásný pohřeb a nebylo divu, protože ho naplánovala

Natalie a ta měla na organizaci společenských akcí neobyčejný

talent. Luke šel do pohřebního ústavu s ní, ale všechny detaily

vymyslela sama, od košíku na peněžní dary určené Národní

společnosti pro léčbu rakoviny až po video se vzkazypozůstalým, které se ve smyčce přehrávalo ve vestibulu smuteční síně.

V michiganském Farmington Hills to byl nejspíš pohřeb roku.

Luke zmáčkl tlačítko na ovladači garážových dveří a zajel vlevo od Nataliina béžového minivanu. Když se vůz přehoupl přes dvojitý práh, znamenalo to, že jsou doma, a děti se nazadním sedadle začaly vrtět.

Luke se podíval do zpětného zrcátka na Willa. Už zase měl oči celé červené. Čtrnáct byl hodně obtížný věk, a to se ještě chudinka musel vypořádat s matčinou smrtí. Do stadia, kdy bude tak vyčerpaný, že mu slzy vyschnou, se ještě nedostal. Luka napadlo, že kvůli zvýšené hladině hormonů pláčou teenageři zřejmě mnohem víc než dospělí.

On naproti tomu už žádné slzy neměl, ale bylo mu ještě hůř, než když je nedokázal zastavit. Tehdy příbuzní a známí aspoň nedělali poznámky, jak statečně svůj zármutek snáší a jak je mu jistě velkou útěchou, že Natalie je už na lepším světě.Nevěděli totiž, že tvářit se normálně je mnohem snazší než senormálně cítit.

Kapitola 1

11


May zvedla hlavu tak pomalu, jako by vážila nejmíň deset

kilo. „Tati, mám hlad. Co je k večeři?“ Lukovi občaspřipadalo, že May není devítiletá holčička, ale výrostek s bezedným

žaludkem.

Will vzdychl. „Jedli jsme na pohřbu. Táta nemá čas, aby –“

Luke zvedl ruku. „To nic. Babička Terry nám navařila do

zásoby. Když bude May chtít, něco ohřeju.“ Nataliina matka

z pohřbu odjela hned po závěrečných modlitbách a Luka to

vůbec nepřekvapilo. Nikdy ho neměla ráda. Vyhlídka, že se

po návratu domů nesetká s jejím kamenným pohledem, hotrochu povzbudila. Tvářila se, jako by Natalie tu rakovinu dostala

kvůli němu.

„Jděte dovnitř, já odnesu Claytona.“

May s Willem si rozepnuli bezpečnostní pásy. „Vzal jsi ssebou ty čokoládové rohlíčky od oběda? Moc mi chutnaly.“ May strčila hlavu do mezery mezi předními sedadly. Zdviženýnosík měla po matce, oči po Lukovi a úsměv po obou.

„Panebože, ty se chováš, jako bys byla na oslavě narozenin,“ zasyčel Will, otevřel dveře a zabouchl je za sebou tak prudce, že se auto zhouplo. Takhle vzteklého ho Luke ještě neviděl.

„Beruško, on to tak nemyslel,“ ujistil dceru. Místo aby Willa omlouval, měl mu hned vynadat, ale na hádky neměl sílu. May pokrčila rameny a dvířka, kterými jí bratr práskl před nosem, znovu otevřela. „Babička dala do skříňky pod linkou nějaké sladkosti. Můžeš si vzít, na co máš chuť.“

„Děkuju, tati.“ May se posunula na kraj sedadla a vyskočila ven.

Luka neudivilo, že se Will zlobí. Ode dne, kdy se Natalie naposledy vrátila z kontroly, kterou absolvovala každého čtvrt roku, měl on sám záchvatů vzteku hned několik. První třiměsíce remise se radovali a do budoucna se dívali s nervózním optimismem. Den poté, co skeny ukázaly, že nádor zmizel, si Natalie na auto připevnila magnetickou žlutou stuhu a za tři měsíce jí vlasy konečně narostly natolik, že nemusela naveřejnosti čelit soucitným pohledům. Na službu ve Štafetě pro život si vzala fialové tričko s nápisem Vítěz – a proč taky ne, vždyť

12

KAPITOLA 1


byla krucinál v remisi! Jenže po rozboru krve a několikaskenech jim doktor Saunders veškerou naději zase vzal. A tehdy se

Luke poprvé rozzuřil.

Vytáhl klíčky ze zapalování, dal si je do kapsy, a kdyžklouby prstů přejel po látce, svraštil tvář. S hněvem se dokázalvyrovnat, aniž nad sebou ztratil kontrolu, jen když bušil doboxovacího pytle v suterénu. Příště si ruce líp zabandážuje, teď mu

ale bolest dělala skoro dobře.

Otevřel zadní dvířka a chviličku se díval na tříletéhoClaytona. Pusu měl do srdíčka a oči mu zakrývaly dlouhé světlé

řasy. Proč má člověk tak neodolatelnou chuť líbat malé děti na

tvářičky, zvlášť když spí? Rozepnul synkovi bezpečnostní pás

a Clayton otevřel oči.

„Tati, už jsme doma?“

„Ano, broučku. Pojď, převléknu tě do pyžama.“ Luke zmáčkl

palcem oranžový knoflík, rozepnul poslední dvě přezky achlaečka vysvobodil.

„Mám tě rád, tati.“ Clayton natáhl hubené ručky, naklonil

se dopředu a vrhl se Lukovi do náruče. Pak okamžitě znovu

zavřel oči a usnul. Luke se nadechl vůně dětského potu akřuek, které Terry během obřadu vnukovi dávala, aby ho udržela

v klidu. Teď už se nehněval, byl jenom smutný – zármutek

mu seděl nejen na prsou, ale prostupoval každou částečku jeho

těla.

Se spícím dítětem v náručí přistoupil ke kovovým dveřím.

Byly pootevřené, a tak do nich loktem trochu strčil, protáhl se

úzkou škvírou a kopnutím je zavřel. V prázdné chodbě se jeho

kroky hlasitě rozléhaly. Obvykle se tam válely dětské batůžky

a v košících ležely hromady bot, které občas spadly na zem;

když večer přišel z práce, většinou o ně zakopl a rozčílil se.

Teď mu tam chyběly.

Nataliina matka před odjezdem celý dům od půdy až po

sklep uklidila a obývák teď působil nezvykle. Nemocničnípostel, stohy časopisů a napůl prázdné lahve vody zmizely. Pryč

byla i televize, kterou pověsili do rohu u předního okna. Než

se včera přišli pozůstalí s Natalie rozloučit, elektrikář zapojil

13

LEDEN


televizi v suterénu spolu s novou herní konzolí, kterou Terry

dětem koupila, jako by díky ní mohly zapomenout, že jimzemřela matka. Místnost, kde Lukova žena naposledy vydechla,

teď vypadala jako každý jiný obývací pokoj – na béžovémkoberci stál slonovinově bílý nábytek a na stěně visely rodinné

fotografie.

Jako vždycky to tam vonělo po vanilce a skořici. Někdemuselo být nějaké zařízení, které ty vůně vypouští, a Luke ho

musel co nejdřív najít, protože jednoho dne vyvanou a on by si

přestal připadat doma. Zeptá se Nataliiny nejlepší kamarádky

Annie. Ta určitě bude o té vychytávce něco vědět.

Luke se zhluboka nadechl a nabral do plic kořeněný vzduch,

jako by mu mohl dodat sílu. Will smutnil ve svém pokoji a May

slídila v kuchyni, takže se cítil skoro normálně. Měl radost, že

je doma s dětmi sám a nikde nepřekážejí laskaví příbuzní apřátelé, kteří mu nesmyslně nabízejí pomoc. Teď tady mohl chodit v teplácích a nemusel si dělat starosti, jestli mu dírou na zadku nevykukují spodky.

Clayton mu na rukou ztěžkl a Luka bolela předloktí iklouby na prstech, protože si pozdě v noci dal hodinu boxu. Obrátil

se ke schodům a tiše zadoufal, že se synek nevzbudí, než ho

uloží do postele. Když vyšel z prázdné předsíně, kde se každý

zvuk hlasitě rozléhal, noha mu na něčem uklouzla, zavrávoral

a klopýtl. Prudce se naklonil dopředu a rychle Claytonapřidržel, aby mu nevypadl z náruče a nespustil křik. Potom se

narovnal a zamračil se na obdélník modrého papíru, o který se

málem přerazil.

Za jiných okolností by papír na zemi mohl být zatoulaný

domácí úkol nebo pečlivě namalovaný výkres, který se uvolnil

z magnetu na lednici, ale teď Luka nenapadlo nic jiného, než

že je to další kondolence. Opatrně se sehnul a Clayton, který

mu ležel tvářičkou na rameni, se neklidně zavrtěl. Luke sebral

tuhou obálku dvěma prsty a přidržel ji proti paprsku světla,

který pronikal dovnitř z verandy.

Na přední straně uviděl jméno adresáta napsané černým

psacím písmem: Luke. Velké L mělo nahoře i dole smyčku,

14

KAPITOLA 1


K bylo šikmé a malé. Okamžitě poznal Nataliin rukopis. Skousl

si jazyk a v očích ho znovu začaly pálit slzy.

Kde se to tady vzalo? Rozhlédl se, aby zjistil, jak se dopis

od mrtvé manželky mohl ocitnout uprostřed předsíně, a očima

se zastavil na mosazné záklopce v předních dveřích, kudychodila ranní pošta. Natalie ty stupidní dveře vybrala před deseti

lety, když dům postavili. Hned první tuhou michiganskou zimu

ho požádala, aby ten otvor nějak ucpal, ale nikdy se k tomu

nedostal. A teď po smrti s ním prostřednictvím té škvírykomunikuje.

Ne, to je samozřejmě nesmysl. Luke zavrtěl hlavou a zastrčil

si obálku do náprsní kapsy. Ať už šlo o cokoli, dopis od mrtvé

Natalie to nebyl. Lidi se po smrti neodeberou na kouzelnémísto zvané nebe a neposílají odtamtud blízkým vzkazy dopoštovní schránky ve dveřích, protože přestanou existovat. Někdo

si z něj dělá blázny.

Když položil nohu na první schod, z kuchyně vyběhla May,

stále ještě v černých šatičkách ke kolenům, ve kterých šla na

pohřeb.

„Tati, můžu si vzít tuhle müsli tyčinku?“ Zvedla ruku slesklým stříbrným balíčkem. „Máma vždycky říkala, že večersladké nesmíme, ale myslela jsem, že pro jednou by to nevadilo.“

Od té doby, co jí matka zemřela, se o ní May několikrát věcně,

jen tak mimochodem zmínila a Luke měl vždycky pocit, že

dostal ránu do žaludku. Jak to, že je na rozdíl od něj tak silná?

„Jistě, beruško,“ prohlásil, ale potom ho přepadly výčitky

svědomí, a tak dodal: „Vezmi si k tomu mléko, ano?“

„Ale já si ho nemůžu nalít sama. Krabice je moc těžká

a vždycky toho spoustu vybryndám.“ May si strčila do pusy

dlouhý hnědý pramínek, což byl zlozvyk, který si osvojila,

když jí vlasy dost narostly; Natalie si myslela, že se tímutěšuje, ale stejně ji to rozčilovalo. Luke se rozhodl, že to nechá bez

komentáře. May si zrovna teď trochu útěchy zaslouží.

„Pošlu za tebou Willa, ať ti naleje.“

„Už se na mě nezlobí?“ May vlhký pramínek vyndala z pusy

a zastrčila si ho za ucho. Luke se otřásl. Ano, je to nechutné.

15

LEDEN


„Ne, určitě ne. Je smutný a ke smutku někdy patří i zlost.“

„Hm. Tak jo.“ May pokrčila rameny, a než zase odešla do

kuchyně, roztrhla obal tyčinky v zubech.

„Mám tě rád!“ zavolal za ní Luke.

„Nápodobně,“ odpověděla přes rameno.

n

Když Luke uložil Claytona a přemluvil Willa, aby sestřičce

nalil mléko a dohlédl, ať jde brzy spát, sundal si sako a rychle

si rozepnul pásek. Ten by ještě mohl nosit, ale oblek už na sebe

nikdy nevezme. Jak by mohl chodit v něčem, co měl namanželčině pohřbu, aniž si pokaždé tu hrůzu připomene? Vytáhl

z šatny ochranný pytel, aby do něj sako strčil, a přitomkoutkem oka zachytil záblesk něčeho modrého.

Dopis. Zapomněl na něj, nebo spíš se přinutil na nějnemyslet. Ale písmo vypadalo jako Nataliino, a tak pustil pytel

i s dřevěným ramínkem na podlahu, strčil prst pod chlopeň

obálky a otevřel ji. Vypadl z ní list z kroužkového bloku. Takže to bylo od Natalie. Nikdo kromě ní by nenapsal dopis do bloku za padesát centů a pak stránku vytrhl, aniž zarovnal okraj.

Luke hodil prázdnou obálku na postel a mimoděk přitomzachytil svůj obraz v zrcadle na protější stěně ložnice. Navteřinku se zarazil. Plavé vlasy měl stále pečlivě učesané na pěšinku

a kravatu uvázanou na vzorný uzel. Vyhlížel upraveně a úhledně,

jako by se chystal na pracovní pohovor nebo ho čekala důležitá

prezentace. Jediná známka toho, že ho dnešní den zničil, bylo

strniště na bradě. Nepřipadalo mu správné, že vypadá jako ze

škatulky, když má srdce napadrť. Rychle si vytáhl košili zkalhot, rozvázal kravatu a prohrábl si vlasy, aby pěšinka zmizela.

Tak je to lepší, pomyslel si, když se prohlédl znovu.

Už to nemohl odkládat. Sedl si na pelest zády k zrcadlu

a třesoucíma se rukama rozložil papír. V záhlaví byloNataliinou rukou napsáno: Den, kdy mě pohřbí. Pod tím uvidělstránku písma, které znal tak dobře, že mu připadalo, jako by mu

Natalie šeptala do ucha.

16

KAPITOLA 1


Milý Luku,

snad bych měla napsat „nejdražší Luku“ nebo „milovaný

muži“, anebo bych tě mohla jen tak kamarádsky pozdravit

„Ahoj, Luku.“ Nevím, jak má mrtvá ženská oslovovatmanžela. Jestli čteš tenhle dopis, mrtvá nejspíš jsem. Nebo miprohlížíš věci, našel jsi můj deník a rozhodl ses, že si ho přečteš.

Pokud je to tak, měl by ses stydět. Ale spíš si myslím, že jsem

umřela, protože ty nejsi typ, co strká nos do cizích věcí.

Nejdřív ze všeho ti musím říct, že tě miluju. Tebe a děti miluju

víc, než dokážu slovy popsat. Při pomyšlení, že žiješ, a já ne,

se mi obrací žaludek, jako když jsme dostali tehdy poClaytonově narození tu příšernou střevní chřipku. Vztekám se, žárlím

a sváří se ve mně ještě spousta dalších nepříjemných pocitů.

Než mě přemůže lítost – dneska musel být den prosentimentalitu jako stvořený – řeknu jenom tohle: Nechtěla jsem od

tebe odejít.

Mám divný pocit, že ti posílám dopis zrovna v den svého

pohřbu. Podle doktora Saunderse mám velkou šanci, že tu

chorobu porazím, ale víš, jaká jsem: doktorům moc nevěřím.

Takže neuškodí, když jen tak pro jistotu začnu zaznamenávat,

co mi táhne hlavou. Psaní mě vždycky lákalo a tohle možná

bude první krok k tomu, abych napsala román, na který už

deset let myslím. Říká se, že člověk se má vyjadřovat k tomu,

co zná, je to tak? Rakovinu znám jako svoje boty, ale že bych

se s ní skamarádila, to rozhodně říct nemůžu.

Zítra jdu na první chemoterapii a jsem z toho nervózní.Netrápí mě, že přijdu o vlasy, i když kvůli tomu pořád fňukám.

Mnohem větší starosti si dělám s tím, že ztratím samu sebe

a stane se ze mě jedna z těch vychrtlých bytostí s prázdným

pohledem, které vídám u Saunderse. Dneska tam seděladívka, která se pozvracela už v čekárně. Zřejmě absolvovalachemoterapii teprve párkrát, protože jí pořád ještě neslezly vlasy,

ale možná měla nějakou dobrou paruku. Příště se jí musím

zeptat, kde ji koupila.

Víš, co bylo nejhorší? Sestry se chovaly, jako by o nic nešlo

17

LEDEN


a zvratky na podlaze (i na stěnách a židlích) byly na onkologii

naprosto běžná věc. Teď si uvědomuju, že Saunders nemánikde koberce. Nejspíš je musel pořád posílat do čistírny, a tak

usoudil, že bude levnější položit všude linoleum.

Ale už dost o chemoterapii. Zítra ti napíšu, jak proběhla.

Večer za mě dej dětem velkou pusu, ale o tomhle jim ještě

neříkej. Mohlo by je vyděsit, že jim máma píše z nebe... nebo

kde to vlastně jsem. Pamatuju si, že když Mandarinkavyplavala v akváriu bříškem nahoru, vysvětlil jsi jim, že po smrti

je jednou provždy konec. Musím přiznat, že mi topřipadalo necitelné. Zajímalo by mě, jestli si teď opravdu myslíš, že

jsem odešla už napořád. Jsem potrava pro červy a rostou ze

mě sedmikrásky? Spím věčným spánkem? Ať jsem, kde jsem,

miluju tě a chybíš mi. Zítra zase napíšu.

Ahoj

Natalie

Luke uhladil papír na stehně. Nevěděl, co si má myslet.

Když dopis četl, v duchu slyšel Nataliin hlas, jako by seděla

přímo vedle něj. Říkal si, že mu z toho bude smutno, alekupodivu nebylo. Dopis ho hřál u srdce a najednou dostal chuť ten

černý oblek pověsit do šatny, místo aby ho spálil.

Pečlivě papír složil stejně, jako když byl v obálce, strčil ho

do ní zpátky a položil ho na polštář. Vypadal, jako by tampatřil. Natalie vždycky dělala zvláštní věci. Jednou mu černým

fixem napsala vyznání lásky na banán, který mu dala dokrabičky s obědem. Tehdy si myslel, že podivnější vzkaz nikdy

nikdo nedostal. Až dodnes. Dopis ze záhrobí byl mnohempřekvapivější, ale taky... báječný. Opravdu mu zítra přijde další?

Při tom pomyšlení se mu na tváři objevil úsměv.

Ne, ten oblek nevyhodí. Převlékl se do tepláků s dírou nazadku a do trička s dlouhými rukávy a uvažoval přitom, jestli v noci usne. Jak už zjistil, zármutek a spánek se vylučují, a tak toužil po

tom, aby se ve tmě propadl do blaženého světa snů, kde je život

někdy nepochopitelný, ale neochromuje člověka tolik jako žal.

Sedativa, která mu doktor předepsal, moc nezabírala.

18

KAPITOLA 1


Pověsil kalhoty od obleku i sako na nadměrně velkádřevěná ramínka, na kterých byly předtím, přetáhl přes ně ochranný

pytel a zavřel zip. Pohlédl na místo, kam oblek obvykle věšel,

hned za dveře šatny, před košile s krátkými rukávy. Jestli si

ho nechá, nemůže ho dát tam, kde ho uvidí pokaždé, když se

bude oblékat nebo obouvat. Musí ho schovat dozadu, takže na

něj možná za nějaký čas zapomene. Odvrátil oči od poloviny

šatny, kde stále visely šaty a blůzy, které si už Natalie nikdy

nevezme.

Posunul širokou černou havajskou košili s křiklavěčervenými květy na prsou, která mezi jeho věcmi visela poslední,

a oblek uložil do vzniklé mezery. Když kovový háček skliknutím zapadl na tyč, na koberec se jako sněhová vločka sneslroztřepený kousek papíru. Luke se na něj díval jako na první sníh

v zimě, a jakmile spadl, rychle ho sebral, jako by měl v příští

vteřině roztát. S papírkem v dlani si sedl na podlahu, opřel se

o měkkou stěnu Nataliiných šatů a nadechl se známé vůněaviváže a pleťového mléka.

Dopis sice nezaplnil prázdné místo, které ho bolelo, jako by

mu vyoperovali životně důležitý orgán, ale měl naději, že zítra

napíše Natalie znovu, a tak se poprvé za dlouhé měsíce nebál

té chvíle, kdy ráno zase vyjde slunce. Cožpak neslíbila, že se

ještě ozve?

V poslední době v sobě veškerou naději dusil, protože přišel

na to, že živit ji nemá žádný smysl a stejně po ní nezůstane nic

než hořkost. Ale dnes večer, když si představil novou modrou

obálku, která jako zázrakem vklouzne dovnitř otvorem vpředních dveřích, jiskřička naděje v něm vzplála znovu. Vzal útržek

papíru mezi palec a ukazováček, lehce ho promnul a zašeptal:

„Děkuju ti.“

19

LEDEN


Clayton se probudil ještě před svítáním. Luke si ho vzal k sobě

do postele a pustil mu televizi, ale klidu si dlouho neužil.

„Tati, mlíko,“ zakňoural Clayton za dvacet minut.

Luke vzdychl. „Jak se říká?“ zeptal se. Natalie dbala na to,

aby si děti osvojily zdvořilé způsoby, a on by se měl snažit, aby

na ně nezapomněly.

„No jo. Tati, plosím tě, mlíko,“ zašišlal Clayton a upřel na

něj velikánské oči. Copak by ho mohl odmítnout?

Když šel do kuchyně potřetí, za dveřmi do dětskýchpokojů se ještě neozval sebemenší šramot. Už bylo skorojedenáct, a tak začal uvažovat, jak dlouho by měl počkat, než May

a Willa vytáhne z postele. Nakonec usoudil, že nejlepší bude

nechat je tam celý den.

Pomaličku sešel po schodech o patro níž. Když se podíval

přes zábradlí, zaznamenal na zemi něco modrého a v krku se

mu udělal knedlík. Vklouzl rukou do kapsy županu a nahmatal

dopis, který našel včera večer. Roztřepené okraje papíru mu

posledních dvanáct hodin dodávaly jistotu. Dokud neuviděl

novou modrou obálku, napůl schovanou mezi účty akondolencemi, říkal si, že mu jeden dopis stačí, ale teď nemyslel na nic

jiného než na ten další a na útěchu, kterou mu přinese. Byl si

jistý, že jí nikdy nebude mít dost.

Vrhl se ze schodů, poslední dva vzal najednou, a bosýma

Kapitola 2

20


nohama doskočil na zem, až to plesklo. Vysokými úzkýmiprůřezy po stranách předních dveří proudily dovnitř slunečníparsky odrážející se od čerstvě napadaného sněhu. Jednou rukou

si protřel oči a druhou z pošty vytáhl dopis od Natalie.

Na přední straně bylo jeho jméno a tentokrát i adresa. Ta zpáteční chyběla. Na známce uviděl razítko Farmington Hills, Michigan a na zadní straně bylo velkými písmeny napsáno DEN 2. Prstem obálku roztrhl a nahlédl dovnitř. Ležel tamdalší list z bloku a vyčnívající roztřepený okraj ho pobízel, aby začal číst. Chvatně list rozložil.

Tentokrát Natalie popsala půl druhé strany. Luke se vrátil ke schodům, klesl na druhý odspoda a zavrtěl se, aby se musedělo pohodlněji. Vychutnat si tenhle dopis ale neměl čas. Musel číst hodně rychle, než ho začne volat Clayton a May s Willem sejdou dolů.

Natalie měla pravdu. Povědět dětem o těch dopisechnemohl. Ještě by se s nimi nedokázaly vyrovnat a on neměl sílu

o nich mluvit, i když nevěděl proč vlastně. Možná proto, že

mu připomínaly večerní hovory s Natalie a na ty měl krásné

vzpomínky – vždycky probírali události uplynulého dne, děti

a život obecně. Teď už si neměl s kým povídat. Začal číst apaír mu v třesoucí se ruce šustil.

DEN 2

Milý Luku,

můžu potvrdit, že chemoterapie je pěkně hnusná. Dneska toho moc napsat nezvládnu. Mám pocit, jako bych mělastřevní chřipku, přejelo mě auto a někdo mě nadopoval prášky na spaní, to všechno najednou. A protože se na nic takovéhoneamatuju, může za to ten jed, co do mě napumpovali. Doktor Saunders tvrdí, že je to jed užitečný, což pokládám za největší protimluv, jaký jsem kdy slyšela.

Chce se mi spát; doufám, že tenhle dopis dostaneš včas, abys

21

KAPITOLA 2


mi dneska splnil jedno přání. Jsem sice mrtvá, takže na mě

nemusíš brát ohled, ale přesto tě chci o něco požádat. Nebude

se ti to líbit. Za normálních okolností bych tě otravovala tak

dlouho, dokud bys mi nevyhověl, jenže teď bohužel nemůžu.

Usmažil bys dětem lívance? Já vím, že vaření není tvoje

silná stránka, ale věř mi, že některé ráno (jako například to

po matčině pohřbu) nic nechutná líp než horké lívance od

milovaného tatínka. Nemluvím ovšem o lívancích z prášku.

Musíš je udělat podle mého speciálního receptu. Umím ho

zpaměti, tak ti ho tady na zadní stranu napíšu. Jo, a pamatuj,

že May na ně chce z čokoládových lupínků smajlíka, jinak se

jich ani nedotkne.

Mám šílený nápad – co kdybys pro jednou zkusil maličký

lívanec i ty?

Dej za mě dětem pusu. Mám vás ráda a stýská se mi.

S láskou

Natalie

Luke doufal, že nějaký vzkaz najde i na druhé straně listu,

ale uviděl jenom recept. Vypadal dost jednoduše. Vposled

ní době dětem vařila Terry, Annie nebo jim sousedky nosily

v umělohmotných miskách hotová jídla. Luke nic z toho skoro

nejedl. Ty tři měsíce, kdy bylo jasné, že se konec rychle blíží,

se živil hlavně ovesnými vločkami, makarony se sýrem,baná

ny a syrovou mrkví, aby Natalie věděla, že se snaží jíst zdravě.

Teď odpovědnost za to, aby děti dostaly třikrát denně něcoale

spoň trochu přijatelného, ležela jenom na něm.

„Tati! Chci mlíko!“ zaječel Clayton z ložnice tak hlasitě, že

se jeho hlásek rozlehl ozvěnou po celém přízemí. Na zdvořilost

zjevně zapomněl. Nahoře se otevřely dveře.

„Tati, Clayton tady řve jako na lesy a já nemůžu spát.“ Will

mluvil unaveně a Luka napadlo, že nejspíš do svítáníneza

mhouřil oka.

„Donesu mu mléko a pak se nasnídáme. Co bys řekllívan

cům?“ Luke složil papír, dal ho zpátky do obálky a strčil ho

k prvnímu dopisu v kapse.

22

KAPITOLA 2


Will se naklonil přes zábradlí; prameny hnědých vlasů mutrčely vzhůru, jako by si schválně udělal punkový účes. Podobal se

matce, a když byl unavený nebo rozčilený, dokonce si stejně jako

ona trochu šlapal na jazyk. Luke kdysi lehce žárlil, že není víc

po něm, ale teď byl rád. Doufal, že po Natalie budou i druhé dvě

děti, on ji v nich vždycky uvidí, a bude mu tak trochu míň chybět.

„Jak to?“ Will zaváhal. „Ty přece lívance neumíš.“

„No tak to aspoň zkusím.“ Luke vyšel po schodech a položil

synovi ruku na rameno. „Jsem inženýr, a když můžunavrhovat mobily velikosti kreditky, určitě si poradím s jednoduchým

receptem.“

n

Než Luke našel všechny přísady, bylo skoro poledne.Kolem půl dvanácté se Will vzdal naděje, že dostane nějakýlívanec, snědl misku cereálií a zase zmizel ve svém pokoji, ale

May vytrvala. Jakmile uslyšela, že se otec chystá vařit,svatosvatě slíbila, že dokud na talíři před ní nepřistane rozesmátý

lívanec, ničeho jiného se ani nedotkne.

Luke se zamračil na misku s mlékem, bílým octem,rozuštěným máslem a vejci. Podle Nataliiných instrukcí to měl

všechno zamíchat do mouky, ale když si k tomu přičichl, zdálo

se mu, že kromě vajec cítí přípravek na čištění oken. Určitě

udělal něco špatně. Zrovna se chystal, že ten hustý bílý hnus

přece jen do mouky nalije, když se otevřely dveře od garáže

a pak se hlasitě zabouchly.

„Ahoj, Richardsonovi! Jste tady někdo?“ zavolala Annie.

„Čekala jsem s návštěvou, co nejdéle to šlo!“

Minulé tři měsíce k nim Annie chodila každé ráno už v půl

deváté. Nějakou dobu tvrdila, že si šla zaběhat a zastavila se

jen náhodou. Když první týden v prosinci začalo hustě sněžit,

jezdila autem a Natalie s Lukem předstírali, že si toho nevšimli.

Pak už Natalie nebyla schopná chodit ke dveřím, a tak dala Annie

kód pro odemykání garážových dveří. Po její smrti se Anniezjevně rozhodla, že bude v návštěvách pokračovat.

23

LEDEN


Objevila se v zimním kabátě ke kolenům a s popraškemsně

hu na ramenou. „Ježíši, tam je ale příšerná zima!“

Výborně. Přišla osoba, která o vaření něco ví. Luke se ujistil,

že má pořádně uvázaný župan a díra v teplácích, která tolik

pohoršovala Nataliinu matku, není vidět. Will s Maynevypa

dali o moc líp a Luke zalitoval, že jim neřekl, aby se oblékli

a učesali. Clayton ležel na pohovce napůl v mrákotách, protože

nejspíš upadl do hyperglykemického šoku z lízátek, kterádo

stal, aby se nedožadoval jídla. Límeček pyžama s natištěnými

letadélky měl potřísněný barevnými slinami.

„Teto!“ vykřikla May, vyskočila od televize a rozběhla se

k Annie, přičemž málem narazila do přepážky, kteráoddělo

vala kuchyň od obýváku. Pořád ještě na sobě měla bílouflane

lovou noční košilku a vlasy jí trčely kolem hlavy jako chmýří

pampelišky. Obě děti vypadaly jako hastroši, ale Annie tovů

bec nevadilo.

„Ahoj, kočičko!“ zvolala vesele, a když ji May objalahubený

ma ručkama kolem krku a pověsila se na ni, s hranou námahouvy

dechla: „Uf.“ Potom se vesele zeptala: „Jak to dneska ráno jde?“

„Prima,“ odpověděla May, když ji Annie postavila na zem.

„Táta se pokouší udělat lívance.“

„Pokouší se je to pravé slovo,“ zamumlal Luke.

„No, podle mě máte velké štěstí, že vám chce tatínekpři

chystat snídani,“ prohlásila Annie, vytáhla z kapsy mobil apo

dívala se na displej. „I když je už poledne. Snídaně k obědu je

přece bezva, ne? Můžu vám nějak pomoct?“

Annie si sundala čepici, hodila ji na linku a potřásla plavými

vlasy přistřiženými na mikádo. Pod tlustým fialovým kabátem

měla tričko s dlouhým rukávem a sportovní kalhoty. Opravdu

se pořád snaží předstírat, že se zastavila jen tak náhodou při

ranním běhu? Natalie by na to udělala nějaký vtip. Lukene

věděl, co přesně by řekla, ale při tom pomyšlení se mu stáhlo

hrdlo. Těžce polkl a natáhl k Annie misku se sraženou hmotou,

kterou umíchal.

„Víš, jak se to dělá?“ Vybavil si, jak ta směs páchne, azne

chuceně stiskl rty.

24

KAPITOLA 2


„Panebože, to je podle Nataliina tajného receptu?“ Annie

přiskočila k lince a přejela očima rozložené přísady. „Léta jsem

ji o něj prosila. Skutečně ti ho nechala?“

„Ano, tady ho mám.“ Luke ukázal na list papíru, který si

opřel o misku, aby ho neumazal.

„Můžu se na něj podívat?“ Annie rychle papír zvedla,svraštila obočí a přejela stránku očima. Luke se díval, jak čte a do

očí se jí derou slzy.

Vlastně ho ještě nenapadlo, jak těžko se musí s Nataliinou ztrátou vyrovnávat ona. Když se z člověka stane vdovec,smutek se od něj čeká. Annie milovala Natalie jako sestru, a přesto všichni předpokládali, že se bude chovat, jako by pro nineznamenala víc než pokladní ve Wal-Martu.

Ty dvě si výborně rozuměly, ale na první pohled se nemohly víc lišit. Natalie byla malá brunetka a velikost džínů jí nikdy nezabránila, aby si dala něco sladkého nebo vynechala hodinu cvičení. Tvrdila, že nemá dost výrazné lícní kosti, takže by jí hubenost stejně neslušela. Luke ji měl rád takovou, jaká byla. Její bujné křivky mu připadaly sexy a její sebedůvěra hovzrušovala ještě víc. Radši měl ženu, která nosí velikost deset, ale chce se milovat při světle, než twiggy, která se schovává vpřítmí.

Annie měla světlé vlasy, byla štíhlá a o hlavu větší než Nat. Každé ráno chodila běhat a pila zeleninové nápoje, ale hlavně proto, že celý den musela sedět u stolu a přepisovat lékařské záznamy. Když Richardsonovi chodili s Gurrellovými dorestaurace, Luka trochu rozčilovalo, jak se muži za Annie otáčejí, ale Brianovi to zjevně nevadilo a Natalie vždycky jenvýsměšně obracela oči v sloup, a tak se časem naučil to ignorovat. Jenom Brianovi tiše záviděl, že má tolik sebevědomí.

Natalie s Annie se přátelily od chvíle, kdy se poprvé setkaly na schůzi rodičů a přátel školy – to chodil Will ještě do školky a Anniin syn byl v páté třídě. Než Annie zvedla tvář od receptu, už nepokrytě plakala.

„Ta potvora,“ zašeptala, popotáhla a hřbetem ruky si přejela pod nosem. Luke jí chtěl dát papírovou utěrku, ale ta se zachytila

25

LEDEN


ve válci a roztrhla se. Annie si ji stejně vzala a osušila si oči.

„Díky.“ Odkašlala si a dojatě se zasmála. „Víš, že tohle jere

cept z findyourrecipe.com? Slovo od slova. Natalie vždycky

dělala, jako by tam dávala bůhvíjakou speciální přísadu.“

Luke se pousmál a znovu těžce polkl. „Takže tahle nechutná

šlichta ti něco říká?“

„Jo.“ Annie přimhouřila oči. „Jestli ses řídil instrukcemi,vy

robil jsi podmáslí. Blahopřeju.“

„To znamená, že jsem ho mohl koupit hotové?“ Z výškyna

lil směs do mouky, až to mlasklo.

„Přesně tak, v supermarketu ho mají hektolitry.“ Annie se

znovu zasmála a s papírem v ruce přešla k lednici. Jestli ho

už nepotřebuješ, dám ti ho sem. Natáhla ruku k magnetům na

dvířkách mrazáku, ale pak se zarazila. „Panebože, viděls to?

Tady na druhé straně?“

Lukovi naskákala husí kůže. To, že jde o soukromý dopis,

úplně pustil z hlavy. Bezmyšlenkovitě si přejel zamoučenýma

rukama tmavěmodrý župan a udělal si na prsou bílé šmouhy.

„Ano.“ Na víc se nezmohl. Chtěl si vzít papír zpátky ascho

vat ho, ale bylo pozdě. Annie si už dopis četla.

„Kdes ho vzal?“ zeptala se a hlas se jí třásl skoro stejně jako

papír v ruce.

Luke pokrčil rameny a pokusil se zatvářit, jako by o nicne

šlo. „Přišel ranní poštou.“

„Ale stojí tady Den dva,“ namítla Annie. „Kde je Denjed

na?“ Svraštila obočí a párkrát se rychle nadechla.

Luke si všiml, že jí na krku rozčilením pulzuje žilka, alene

měl chuť jí odpovědět. Byl racionálně uvažující inženýr aotáz

kám kdo, proč a jak se chtěl vyhnout. Teď nestál o nic jiného,

než aby měl dopis zpátky v kapse.

„Ten mám u sebe.“ Dvěma dlouhými kroky k ní přistoupil.

„Ale je mi líto, jsou soukromé. Já vím, že jste před seboune

měly tajnosti, ale tohle je jen mezi mnou a Natalie.“ Natáhl

chvějící se ruku. „Nic víc mi nezbylo.“

Stál u Annie hodně blízko, a tak si všiml, že má podčervený

ma očima tmavé kruhy. Určitě se už bůhvíjak dlouho pořádně

26

KAPITOLA 2


nevyspala. Natalie vždycky říkala, že její nejlepší kamarádka

je mistryně v předstírání, a až dodnes nechápal, co tím vlastně

myslí. Ty dopisy by jí možná pomohly, jenže nebyly pronikoho jiného než pro něj. Nezáleželo mu na tom, že se chová jako

sobec – držel ruku nataženou, aby dal najevo, že trvá na svém.

„Omlouvám se. Máš pravdu.“ Annie dlouze přerývaně vzdychla, přikývla a dopis mu vrátila. Oči se jí znovu zalily slzami, ale k Lukově úlevě se nerozplakala. Už neměl sílu zase někoho utěšovat. Vždyť neuměl pomoct ani vlastním dětem, krucinál. S Annie by určitě nepochodil o nic líp.

Napadlo ho, že ji pohladí po rameni, ale uvědomil si, že se skoro dotýkají čelem a Anniin dech ho šimrá nad ušima. Okamžitě couvl za neviditelnou hranici, kterou zadaní lidé ve společnosti příslušníků opačného pohlaví nepřekračují, pečlivě dopis složil a dal si ho do kapsy županu.

„Pro... promiň,“ zakoktal tiše. „Já prostě...“

Annie se slabě usmála a roztrhanou papírovou utěrkou si znovu osušila oči.

„Neomlouvej se.“ Zhluboka se nadechla, utřela si ještě nos a potom se rozhlédla po kuchyni. „Dáme se do těch lívanců, ne?“

Luke vypustil vzduch, který až dosud zadržoval. „Dobře, jdeme na to.“

Když se Annie otočila zády, aby našla správnou pánev,zastrčil dopisy hlouběji do kapsy. Aby mi náhodou nevypadly, pomyslel si, ale ve skutečnosti se jich jenom chtěl dotknout, protože když je cítil v ruce, mohl zapomenout, že Natalieodešla. Navždycky.

n Za pár minut usmažili horu zlatavých lívanců, které byly od Nataliiných k nerozeznání. Když jich měli plnou mísu, Annie dala na stůl papírové talíře a plastové příbory.

„Mohla bys prosím skočit pro Willa?“ požádal Luke dceru. May vstala, ale vzápětí se chytila za žaludek.

„Promiň, tati, ale bolí mě břicho.“

27

LEDEN


„Sedni si, já pro něj dojdu.“ Má hlad, chudinka malá.

„Nemusíš.“ Annie pomohla May vylézt na dlouhou lavici co

nejblíž k lince. „Já to zařídím. Nandej lívance a rozkrájej je, než

tady ta ubožátka omdlí.“ Vzala si ze žluté žulové linky mobil

a něco napsala. Asi dvakrát se zastavila a pak s úsměvemmobil zase položila. „Will už jde.“

„Tys mu poslala textovku a on skutečně přijde?“ Obrátillívanec pro May, na který udělal čokoládového smajlíka. Will

nikdy neposlechl hned, a to ani v případě, že ho o něcopožádala matka. „Uvěřím tomu, až...“ V té chvíli se na schodech

ozvaly kroky.

Annie se slabě ušklíbla a zvedla obočí. „Já zas nemůžuuvěřit, že člověk, který se živí vymýšlením mobilů, pořád ještě

používá ten rozevírací a nenaučil se psát esemesky.“

„Inženýři taky dělají letadla, a nikdo nečeká, že je budou

pilotovat, ne?“ Dloubl do lívance a na okamžik ho přepadly

výčitky, že vůbec dokáže vtipkovat. Neměl by teď ležetschoulený v posteli?

„Ale podívej, jak skvěle to funguje.“ Annie ukázala na

Willa, který v širokých džínách a otcově starém tričku sMetallicou přidusal do kuchyně.

„Takže fakticky dostaneme najíst, nebo mám z hladuhalucinace?“

„Ty vtipálku!“ Annie pocuchala Willovi vlasy a on jí tokuodivu dovolil. S teenagery to tedy uměla. Její jediné dítě, syn

Matt, studoval první rok na Georgetownské univerzitě veWashingtonu. Zatím přijel domů jenom jednou a Annie se po něm

moc stýskalo. Brian kdysi Lukovi řekl, že se pokoušel Matta

přemluvit, aby šel na Michiganskou, protože to by jezdil ovíkendech domů, Annie by mu vyprala a trochu se s ním potěšila.

Jenže Matt chtěl studovat politologii, takže to pravé ořechové

pro něj byl Washington D.C.

Prádlo. Luke vrhl pohled na svůj župan a potrhané starétrepky. Kdyby nepřišla Annie, nejspíš by tak zůstal celý den, ale

její přítomnost ho vyburcovala, aby projevil snahu a převlékl

se. A nejenom to. Když se náhodou uviděl ve dvířkáchmik>28

KAPITOLA 2


rovlnky, zjistil, že mu vlasy trčí vzhůru a naklánějí se kestraně jako věž v Pise. Zavřel plyn na sporáku, přidal na kovový

podnos posledních několik lívanců a postavil na stůl lahev se

sirupem.

„Hele, mohla bys dohlédnout, aby děti začaly jíst? Já bych si

zatím došel vzít něco lepšího.“

„Jasně,“ odpověděla Annie a ke každému talíři narovnala

příbor.

„Díky. Pospíším si.“ Podal jí plný podnos. „Ten sesmajlíkem je pro May.“

„Podle rozkazu.“ Položila podnos na stůl, mávnutím ruky

ho vyzvala, ať už se nezdržuje, a pak zvedla Claytona, který na

sedačce sledoval televizi. Luke si řekl, že se bude muset brzy

sebrat, nebo jeho tříletý synek na té pohovce vysedí díru.

Cestou do schodů s potěšením zaznamenal, že děti vkuchyni něco spokojeně brebentí. Vždycky rád po příchodu z práce

tajně poslouchal, co si s Natalie povídají, než si konečněuvědomí, že táta už je doma. Dneska nerozpoznal, o čem mluví,

ale tón hlasů byl úplně jiný než v posledních týdnech, kdy se

o ně starala Nataliina matka. To mlčely nebo mluvily šeptem

a občas se hlasitě rozplakaly.

Kdyby tady byl Nataliin otec, všechno by vypadalo jinak.

Vždycky byl silnější než jeho žena. Když před pěti letynečekaně zemřel na infarkt, Natalie se bála, že se matka se samotou

nevyrovná. Proč ti silní vždycky odejdou první?

V okamžiku, kdy šlápl na smetanově bílý koberec napodestě, se dole ozval ostrý křik. Byla to May a vřískala, jako by

ji na nože brali. Lukovi vystřelil do žil adrenalin, bez váhání se

vrhl ze schodů zpátky, poslední dva přeskočil a celý udýchaný

vrazil do kuchyně.

„May!“ Noha v trepce mu na hladké naleštěné podlaze

uklouzla. Will seděl na svém místě, pomalu žvýkal lívanec

politý máslem a další sousto si namáčel v sirupu. Claytonzamával a nacpal si do pusy plnou hrst nakrájených čtverečků.

May v kuchyni nebyla a o Annie platilo totéž. Pak Luke uslyšel

bouchnout dveře od koupelny.

29

LEDEN


„Není tam!“ zavolala May z haly. „Třeba je nahoře. Pojď za

ní, Annie!“

Luke na obě narazil pod schody. „Proč jsi tolik křičela,

May? Není ti nic?“

„Ne, tati, jsem hrozně šťastná!“ Zavrtěla se v bocích, jako by

se chtěla dát do tance.

„Panebože, tys mi dala!“ Luke si dřepl, aby viděl dceři do

tmavomodrých očí. „Co ti udělalo takovou radost?“

May na bosých nohou přešlápla a obtočila si kolem prstu

pramínek vlhkých vlasů, pak se k Lukovi naklonila a zašeptala:

„Vrátila se.“

Zvedl oči k Annie, ale ta se tvářila neproniknutelně a z její

ho výrazu se nedalo nic vyčíst. „Kdo se vrátil, beruško?“

„Maminka.“

Přitiskl si ruku na ústa tak pevně, že ho strniště poškrábalo

v dlani, a do očí mu vhrkly slzy. „Maminka je mrtvá. Nevrátí

se.“ Zastrčil May rozcuchané vlasy za ucho a pohladil ji po

tváři.

„Kde by se vzal ten smajlík?“ May couvla a narazila do

Anniiných dlouhých nohou. „Tak mi lívance dělá jenom máma.

Já vím, že to byla ona. Vím to.“

„To jsem byl já, broučku. Maminka mi řekla, že jsi na to

zvyklá. Myslel jsem, že tě to potěší. Promiň.“ Luke se natáhl,

aby vzal May do náruče, dal jí pusu a ukonejšil ji, jako když

se učila chodit a uhodila se do hlavy nebo když spadla z kola

a odřela si koleno. Jenomže jí už nebyly dva roky a nebolelo ji

koleno, ale srdce. Odstrčila ho a zavrtěla hlavou.

„Ne, ne. Musela to být ona. Neopustila by mě. Má mě ráda.

Řekla mi, že se zase uvidíme.“

„V nebi!“ ozval se pohrdavě Will z kuchyně. „Myslela tím,

že se uvidíte v nebi.“ Vzápětí vstoupil do haly, v náručíClay

tona, který měl v kudrnatých plavých vlasech sirup. „A táta na

nebe nevěří, takže jsi vedle jak ta jedle.“

„Podle tebe je pryč už navždycky?“ May se zamračila. „To

přece ne, tati! Jak můžeš něco takového tvrdit?“ Podívala se na

Luka, jako by právě zjistila, že někoho zavraždil, potomplač

30

KAPITOLA 2


tivě svraštila tvář a vyběhla po schodech nahoru. Luke zůstal

klečet a ohromeně za ní zíral.

„Promluvím si s ní,“ poznamenala Annie, přetřela si obličej

a vydala se za May. Snad najde ta správná slova. Luke strčil

ruku do kapsy županu a promnul hladké obálky mezi prsty.

„O Claytona se postarám,“ prohlásil Will. „Převléknu mu to

ulepené pyžamo.“

Luke uvažoval, že vstane, Claytona si vezme a uděláWillovi otcovskou přednášku, že v rodině se musejí všichnimorálně podporovat, zvlášť v těžkých chvílích, a že měl být k May

laskavější. Nebo mu řekne aspoň něco. Ale místo toho klesl

na poslední schod a dal si hlavu do dlaní. Jak si mohl myslet,

že děti zvládne sám? Nemohli by se vrátit o rok zpátky, začít

znovu a nějak Natalie zachránit? Takhle to přece dopadnout

nemělo.

Za chviličku přišla Annie a mlčky si sedla vedle něj.

„Vykoupe se. Řekla jsem jí, že se tě zeptám, jestli může.“

Luke se nepohnul. Doufal, že Annie bude mlčení považovat

za souhlas a půjde zase nahoru za May, ale mlčky mu položila

ruku na široká záda a krouživým pohybem ho začala hladit.

Přátelské ticho je zahalilo jako teplá přikrývka.

Luke uvolnil napjaté svaly, vyhrkly mu slzy, které od rána

potlačoval, a z hrdla se mu prudce vydral tak hluboký vzlyk, že ho to zabolelo. Když se chtěl nadechnout, vzduch se mu v krku zarazil a musel to zkusit několikrát. Proč to tolik bolí? Vždyť už celé měsíce věděl, co se stane, a mohl se na to připravit. Teď by ho už nic nemělo zaskočit.

Potom si vzpomněl na dopisy. Díky nim znovu uslyší její

hlas a třeba bude zase moct normálně dýchat. Třeba to přežije.

Schoval slzy do nejzazšího koutku srdce a utřel si tvář orameno. Annie poznala, že už je mu líp, naposledy ho pohladila

a spustila ruce do klína.

„Co kdyby ses šel osprchovat a obléct?“ zašeptala. „Já se

postarám o May a dám do pořádku kuchyň.“

Stále ještě se na ni nedokázal podívat. Věděl, že má obličej

oteklý od pláče a vypadá příšerně. Upřel oči na škrábanec na

31

LEDEN


dřevěné podlaze a řekl si, že se sebere a uklidí kuchyň sám.

Jenže na to neměl sílu. S hořkostí si uvědomil, že nedokázal

zvládnout hned první krizi, a jestli někoho nechá, aby mupomohl, může to klidně být Annie.

„Jasně. Díky,“ zamumlal. Opřela se rukama o schod, vstala

a znovu vyšla nahoru. Když uslyšel klapnout dveře odMayina pokoje, s námahou se vyškrábal na nohy. Věděl, že sprcha

a čisté oblečení mu udělají dobře, ale nechtěl nic jiného než

si sednout, znovu si přečíst ty dopisy a prožít ještě chvilku ve

světě, ve kterém je Natalie naživu.

32

KAPITOLA 2


Uběhlo deset dní od chvíle, kdy Natalie ve spánku zemřela,

zatímco Luke podřimoval vedle na pohovce, a od pohřbu jich

uplynulo sedm. Za tu dobu dostal kromě prvních dvou dopisů

ještě tři. Všechny byly v blankytně modrých obálkách anapsané na úhledně přeložených listech z kroužkového bloku. Podle

jakého klíče mu chodí, zatím neuhodl. Pokaždé, když v poště

modrý dopis nenašel, byl si naprosto jistý, že další užnedostane, ale hned příští den, nebo přespříští, se obálka se stejnýmrazítkem a bez zpáteční adresy objevila znovu. Pochopit Nataliin

plán se už nesnažil. Vlastně své ženě nikdy úplně nerozuměl

a teď, když už z ní nezbylo nic než vzpomínky a pár dopisů,

neměl šanci, že se to změní.

Další dopisy byly aspoň méně drásavé než první dva. Natalie

vyprávěla, co dělá, jak je jí špatně a že jí vlasy padají hrozně

pomalu, takže se nedokáže přimět, aby si je jako většinapacientů oholila.

Potom přišel dopis, ve kterém líčila, jak jí jednoho dne spadl

chomáč vlasů do ovesných vloček a mimoděk si ho strčila do

pusy. Napsala, že chuť byla skoro stejná, jenom vlasy se nedají

rozžvýkat tak snadno. Hned nato se rozhodla opatřit si paruku.

Na to, že jí tehdy nůžkami ostříhal hlavu, pak ji břitvouoholil a nakonec šli společně koupit paruku, si Luke dobřepamatoval, ale v jejím podání to vypadalo, že si přitom užili spoustu

Kapitola 3

33


legrace. Jako by to byla ohromná zábava, když si při zkoušení

paruk hráli na tajné agenty a předstírali, že nejsou zoufalí anevědí, že to, co v ní roste, se nejspíš nedá vyléčit a zabije ji to.

Včerejší dopis byl trochu jiný. Místo aby Natalie jenvzpomínala a na konci poslala dětem spoustu pus, poprvé od fiaska

s lívanci ho o něco požádala.

DEN 6

Luku,

jestli se rozhodnu ti tyhle dopisy poslat, budu pryč týden

nebo tak nějak. Nikdy jsem o rodiče nepřišla, tedy jako dítě.

Ty o tomhle zármutku víš mnohem víc než já. Ale nezapomeň,

že naše děti mají to, co ty jsi neměl – otce, který je miluje.

Tak a po tomhle krátkém úvodu ti povím, o čem dneska

uvažuju. Myslím, že bys měl zase jít do práce. Teď ses nejspíš

rozčílil, že tě nutím, aby ses vrátil do zaměstnání jen pár dní

potom, co ti umřela žena. Možná se ti po mně nebude tolik

stýskat, když si připomeneš, jak jsem ti pořád organizovala

život. Takže si posluž a vyvztekej se, já počkám.

Už ses uklidnil?

Dobře vím, že práce pro tebe vždycky představovala určitý

ventil. Mezi čísly a simulátory se cítíš jako v ráji a kolegové ti

v určitých ohledech rozumějí líp než já. Doufám, že když se

ponoříš do svých výpočtů, nebudou tě vzpomínky na mě tolik

strašit. Takže až dočteš tyhle řádky, jdi si vybrat oblečení na

zítřek, a abys na mě nezapomněl, vezmi si něco modrého.

A když už jsem u toho komandování, odvez děti do školy.

Zjistila jsem, že obrana proti chaosu, do kterého nás rakovina

uvrhla, je každodenní rutina. Společná snídaně, studenéobědy, domácí úkoly, hodiny klavíru, trénink baseballu, večeře

a odchod do postele. To drží děti celý týden nad vodou a na

tebe to bude působit stejně. Mně je nejhůř v noci, kdy je klid,

v hlavě se mi honí černé myšlenky a nemůžu spát. Jestližebu>34

KAPITOLA 3


dete mít spoustu běžných starostí – ty se zaměstnáním a děti

se školou – možná vás to od bezesných nocí zachrání.

Abys věděl, že jenom nemluvím do větru, dneska začínám

zase studovat na Michiganské univerzitě. Doktor mi sdělil,

že než skončím chemoterapii, nemůžu učit, což znamená, že

na svoje prvňáky musím zapomenout a najít si jinérozptýlení. Abych dostala magisterský titul z pedagogiky, zbývají mi

už jenom dvě zkoušky. Nebylo by senzační, kdybych zatočila

s rakovinou a zároveň udělala magistra? Umínila jsem si, že

pro diplom si dojdu, i kdybych si musela na promoční čepici

našít paruku. Připomeň mi, abych ji v závěru promocenevyhazovala nad hlavu. Ačkoli – byla by to legrace, ne?

Zítra si to v práci pořádně užij! Miluju tě.

Ahoj

Natalie

Luke dopis pečlivě složil a představoval si, jak hoskládala Natalie, pak ho před sebou chviličku podržel. Vyjít z domu

a s někým mluvit bylo to poslední, po čem toužil. Lidi sevyskytovali i ve světě počítačů a čísel, nemohl se jim vyhnout.

n

Je mrtvá. Kdyby do práce nešel, nedozví se to. Jak by mohla?

Opakoval si to celých posledních čtyřiadvacet hodin, alenebylo to nic platné. Uvázal si uzel na světlemodré kravatě a vstal

z pelesti. Clayton si tiše hrál u sebe v pokoji, což byla po dvou

týdnech, které strávil na pohovce a nepřítomně čučel natelevizi, příjemná změna. Luke strčil hlavu do dveří.

„Musíme jet k tetě Annie. Jdeme se obout.“

„K tetě?“ Clayton vystřelil jako raketa, v každé ruce figurku

piráta. „Můžu si s sebou vzít hračky?“

„Jenom dvě,“ odpověděl Luke a roztáhl před sebou dvaprsty, aby mu to názorně ukázal. Clayton se rozhlédl po pokoji

tak zoufale, jako by po něm otec chtěl vědět, koho v případě

požáru zachrání jako prvního.

35

LEDEN


Za deset minut se Lukovi podařilo naložit Claytona i se

spoustou hraček do vozu. May s Willem odjeli autobusem před dvaceti minutami a nejspíš už byli ve škole. Vrátili se do ní v pondělí po pohřbu. Jak polovina vzdálených příbuznýchneustále opakovala, Natalie „naštěstí“ zemřela o zimníchprázdninách. „Naštěstí děti nezameškají školu,“ blábolili a Luke se musel vší silou ovládat, aby nevybuchl.

Když vyjel na ulici, tašku s laptopem na sedadle vedle sebe,

ohlédl se zpátky. Všude ležel sníh, ale místy z něj vykukovala

tráva. Naposledy jel do práce před víc než měsícem a tehdy se

za ním Natalie z postele u okna obýváku dívala.

Zavrtěl hlavou. Pro May s Willem to musí být surreálné.

Když před třemi týdny začaly prázdniny, měli smrtelněnemocnou matku, teď jsou poloviční sirotci. May říkala, že první den

proběhl docela dobře. Děti se prý chovaly trochu zdrženlivě

a učitelé ji naopak přehnaně obskakovali. Will s informacemi

šetřil a na Lukovu otázku, jak to šlo, neochotně zavrčel, žedobře. Bude muset Annie požádat, aby mu později poslalatextovku, jestli je v pohodě.

Zatočil na pečlivě vyčištěnou příjezdovou cestu, na které

stál Brianův vůz. S Annie se dohodl, že u ní Clayton zůstane až do poledne. Ujistila ho, že na přepisování lékařských záznamů jí budou stačit večery.

Když Natalie učila, Clayton chodil do mateřské školky na

konci ulice, a tak ho tam chtěl Luke přihlásit znovu, ale pak

si ho Annie vzala stranou a zeptala se, vlastně spíš poprosila,

jestli by ho nemohla hlídat. Lukovi nejdřív připadalo, že by

to pro tak malé dítě byla velká změna, ale stačilo, aby ty dva

viděl párkrát pohromadě – jako by se vzájemně léčili zesmutku. Když se zamyslel, co by té nabídce řekla Natalie, nemohl

odmítnout.

Ale Annie neměla čas věnovat se dětem až do Lukovapříchodu z práce. Pokud jde o to, jak to bude vypadat po škole,

vydala Natalie přesné instrukce. Luke měl kontaktovatstudentku, jmenovala se Jessie, s kterou se seznámila na kampusu.

Byla si jistá, že jí to s dětmi půjde, a že by dokonce mohla

36

KAPITOLA 3


Willa doučovat. Ale Lukovi se nechtělo mít denně v domě cizí

děvče, a tak se rozhodl, že bude pracovat jen na půl úvazku

a celý si vezme, až nastane ten správný čas. Pevně doufal, že

pozná, kdy to bude.

„Těšíš se na Annie?“ Luke pomohl Claytonovi ze sedadla

a zvedl látkovou tašku, ve které bylo čtvero převlečení, dva

míče, šest vláčků, souprava kolejí a nejspíš taky nějaký tendinosaurus.

Clayton se pomaličku vydal po cestičce posypané solí aLuke šel za ním, jednu ruku nataženou, aby ho případně chytil.

„Bude se mi po tobě stýskat, broučku,“ vzdychl. Už si zvykl,

že každodenní život tříletého dítěte je samé drama a že když

dá Claytonovi brčko špatné barvy nebo mu „divně“ rozkrojí

sendvič, nastane konec světa.

„Mně taky, tati.“ Clayton si stáhl kapuci co nejhlouběji aodvrátil tvář, aby mu do ní nefoukal vítr. „Přijď domů brzy, jo?“

„To víš, že ano.“ Luke vzal synka za ruku a pomohl mu do

schodů. „Mám tě rád.“

„Já vím.“ Clayton pokrčil ramínky. „Můžu zazvonit?“

„Jasně, ale jenom jednou.“

Clayton se natáhl a jistou rukou prudce stiskl lesklé žluté

tlačítko. Když zvonek dvakrát tlumeně zacinkal, Luke mu ruku

sundal, aby se z jednoho zazvonění nestalo deset.

„Jsou tady! Už jsi hotová?“ ozval se zevnitř Brian takzřetelně, jako by dům neměl dveře.

Odpověděl mu ženský hlas, ale byl daleko a Luke nerozuměl,

co říká.

„Tak já jdu a ty si pospěš, jo?“ Zdálo se, že Brian stojí hned

za dveřmi, ale když je prudce otevřel, Luke sebou trhl. Brian

měřil sto osmdesát pět centimetrů, takže ho trochu převyšoval,

a pod šedivým tričkem a tepláky mu hrály svaly. Bylosnadné si představit, jak vypadal ve dnech své největší slávy, kdy

byl hvězdou vysokoškolského fotbalového týmu. Potom se mu

kvůli zranění kolena sny o profesionálním americkém fotbalu

rozplynuly a teď dělal policajta na malém městě, rovnaldomácí hádky a ověřoval řidičské průkazy.

37

LEDEN


„Tak co, jak se vede, kamaráde?“

Jak se mu vede? Hm. Tu otázku nenáviděl. Nikdo nechtěl

ve skutečnosti vědět, jak se mu daří. Všichni chtěli slyšet, že

je v pohodě, aby se nemuseli cítit nepříjemně. Než aby snášel

rozpačité ticho nebo soucitné pohledy, raději vždycky zalhal

a odpověděl, jak se od něj očekávalo. Brian nebyl tak blízký

přítel, aby mu mohl říct pravdu, a tak ze sebe vysoukal totéž

co obvykle.

„Díky za optání, máme se dobře.“

„Upřímnou soustrast.“ Brian vyslovil floskuli, kterou Luke

slyšel už tak často, že pro něj skoro ztratila význam. „Nevím,

co si Annie počne. Jsem rád, žes jí dovolil starat se oClayto

na.“ Brian ztišil hlas. „Hrozně se jí stýská po Mattovi, a když

teď nemá ani Natalie, chodí jako tělo bez duše.“

Luke přešlápl. Věděl, že poděkovat by měl on. „Dělá nám

velkou laskavost. A Clayton je nadšený. Tetičku Annieodjak

živa miluje, viď, piráte?“ Clayton cosi zamumlal do kapuce,

která mu napůl zakrývala tvářičku. Chudinka musel býtpro

mrzlý až na kost. Brian si toho zřejmě nevšiml a tichozačí

nalo být trapné, a tak Luke změnil téma. „Doufám, že ten tvůj

případ zdárně pokračuje.“ Odmlčel se a uvažoval, jak to, že se

Brian v tričku s krátkými rukávy neklepe zimou.

„Cože?“ Brianovi cuklo v pravém oku, napřímil se a založil

si ruce na prsou.

„Promiň.“ Luke si zamnul dlaně. „Na Nataliině pohřbu

Annie říkala, že máš teď důležitý případ.“

„Jo,“ přikývl Brian. „No jo, promiň.“ Poklepal si nasvalna

tou hruď a usmál se. „Nevěřil bys, čeho jsou někteří lidéschop

ní, aby sehnali drogy. Chovají se jako magoři.“ Přetřel si paže,

na kterých mu konečně naskákala husí kůže. „Půjdete dál, ne?“

Luke se nadechl, aby odpověděl, a podíval se mu přesra

meno, kde je Annie. Nechat synka s Brianem se mu dvakrát

nechtělo. Byl milý a dalo se s ním mluvit, ale nejlíp si rozuměl

s chlapy, a že by se hodil na hlídání malých dětí...

„Hele, víš co?“ Luke položil Claytonovi ruku na rameno.

„Dneska ještě zůstaneš doma a...“

38

KAPITOLA 3


Pokus mu nevyšel, protože na schodech zazněly rychlékro

ky a u dveří se objevila Annie. Vlasy měla stále ještě mokré.

„Panebože, tam je ale zima! Briane, pozvi je přece dál ane

nechej je mrznout na prahu.“

„Zlato, nejsem idiot.“ Brian významně zakroutil očima, jako

by chtěl Lukovi naznačit, že ženským nemá cenu nicvysvětlo

vat. „Tak honem, než mi udělá scénu.“

„Hele, padej.“ Annie podklouzla manželovi pod rukou a němě

Lukovi zašeptala: Promiň.

„Rád jsem tě viděl, Luku. Měl bys s námi zajít někdy večer

k Williemu. Dlužím ti pivo, však víš za co.“ Brian ustoupil ode

dveří a Annie mávla rukou, aby šli dovnitř. „Promiňte, kluci, že

vás tady nechám, ale teď musím zapadnout do pelechu. Včera

jsem zase měl dlouhou noc.“

„Jasně,“ přikývl Luke a pokusil se vzpomenout, jaká fráze se

v takovéhle situaci nejlíp hodí. „Rád jsem tě viděl.“

„Takže nezapomeň – pivo.“ Brian zamířil ke schodům.

„Jak bych mohl?“ Luke se nuceně zasmál a ulevilo se mu, že

Brian bez odpovědi zmizel nahoře.

„Omlouvám se.“ Annie ukázala ke stropu – seshora bylo

slyšet, jak Brian přechází po ložnici. „V poslední době máje

nom noční, takže celé dny prospí. Ale my budeme jako myšky,

viď?“ Mrkla na Claytona, aby mu dala najevo, že to nemyslí

vážně a bez ohledu na Briana se budou bavit, jak se jim zachce.

Nadšeně přikývl.

Annie mu bleskurychle svlékla bundu a boty, jako



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist