načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tajemství Mayů - Clive Cussler

-6%
sleva

Elektronická kniha: Tajemství Mayů
Autor:

Další „povinná četba“ pro všechny fanoušky Clivea Cusslera! Nové dobrodružství manželů a lovců pokladů Sama a Remi Fargových nás zavede do srdce mexické džungle - na místo, kde ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 295
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Eva Kadlecová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1148-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další „povinná četba“ pro všechny fanoušky Clivea Cusslera! Nové dobrodružství manželů a lovců pokladů Sama a Remi Fargových nás zavede do srdce mexické džungle - na místo, kde kdysi sídlila bájná mayská civilizace. Naši hrdinové jsou na stopě artefaktu nevyčíslitelné hodnoty, tzv. Mayského kodexu, knihy, která skrývá největší tajemství Mayů, tajemství, jež se nikdy nesmí dostat do nepovolaných rukou. Ale jak už to bývá, o vzácnou knihu usilují i gangsteři, kteří se nezastaví před ničím. Můžete si být tedy jisti, že poklidná práce archeologů se zakrátko promění v boj o holý život.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tajemství Mayů
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Clive Cussler
Thomas Perry
Tajemství Mayů – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Tajemství
Mayů










1
Rabinal, Guatemala, 1537
Bylo už po půlnoci, ale studovnu bratra Bartolomého de Las Casas
v mayské misii v Rabinalu ještě osvětloval plamínek svíčky. Než půjde spát,
musí napsat svůj každodenní příspěvek do zprávy biskupu Marroquinovi.
Přesvědčit církevní hierarchii o úspěchu dominikánských misií v Guatemale
se mohlo podařit, jen když bude vše řádně zdokumentováno. Svlékl si černý
plášť a pověsil ho na háček u dveří. Chvíli ještě stál a naslouchal nočním
zvukům – něžnému vrkání ptáků a cvrkotu hmyzu do nočního ticha.
Došel k dřevěné nástěnné skříňce, otevřel ji a vyňal z ní drahocennou
knihu. Kukulkán, muž královského rodu proslulý svou učeností, přinesl tuto
a ještě dvě další knihy bratru Bartolomému k prozkoumání. Las Casas polo­
žil knihu na stůl. Studoval ji už celé měsíce a to, co se chystal udělat dnešní
noci, bylo důležité. Položil na stůl arch pergamenu a pak teprve úžasnou
knihu otevřel.
Stránka byla rozdělená na několik pásem. Byly na ní obrazy šesti fantas­
tických antropomorfních stvoření, božstev, jak předpokládal; všechna seděla,
otočená doleva, a pod nimi se odvíjelo šest vertikálních sloupců složitých





8 Clive Cussler
písemných symbolů, podle Kukulkána mayské písmo. Stránky byly velmi
jasně bílé, zatímco obrázky byly vyvedené v červené, zelené a žluté, příle­
žitostně modré barvě. Písmo bylo černé. Bratr Las Casas si seříznul brk,
aby linka byla co možná nejostřejší, rozdělil také svůj arch na šest sloupců
a začal překreslovat symboly. Byl to těžký, náročný úkol, ale on jej vnímal
jako součást své práce. Patřil do jeho dominikánského poslání stejně jako
jeho oděv – bílý hábit značící čistotu přikrytý černým pláštěm coby zname­
ním pokání. Neměl ponětí, co symboly znamenají ani jak se jmenují mytická
božstva, zato však věděl, že obrazy v sobě obsahují hluboké vědomosti, které
církev potřebuje k pochopení svých nových konvertitů.
Pro Las Casase představovala nenásilná, trpělivá konverze mayských
indiánů osobní povinnost, druh pokání. Bartolomé de Las Casas nepřišel
do Nového světa v míru. Přišel s mečem v ruce. Roku 1502 se vydal na
plavbu ze Španělska na ostrov Hispaniola spolu s místodržitelem Nicolásem
de Ovandem a přijal encomiendu, podrobenou zemi, i s právem zotročit si
všechny indiány, které na ní nalezne. Ještě v roce 1513, po desetiletí kru­
tosti ze strany conquistadorů a poté, co byl vysvěcen na kněze, se připojil
k dalšímu dobývání mezi indiány na Kubě a přijal další královský díl země
i s jejími obyvateli jako svůj podíl za plenění. Když o tomto svém dřívějším
životě uvažoval dnes, bylo mu zle studem a lítostí.
Když si pak konečně přiznal, že se podílel na páchání velikého hříchu,
zahájil svůj osobní plán pokání a reformace. Las Casas si bude už navždy
pamatovat ten den v roce 1514, den, kdy povstal, odsoudil své předchozí
jednání a vrátil své indiánské otroky místodržícímu. Vzpomínat na ten den
bylo jako dotýkat se jizvy po staré popálenině. Brzy nato se vydal zpátky do
Španělska prosit u mocných za ochranu indiánů. To bylo před třiadvaceti
lety, a od té doby neúnavně pracoval ve snaze zasvětit své spisy, svou práci
odčinění všeho zla, které napáchal a kterému nečinně přihlížel.
Pracoval na opisu několik hodin, dokud nedokončil celou stránku. Potom
pergamenovou kopii uložil na dno krabice s kázáními pod všechny ostatní,
které už opsal. Přešel po malé místnosti a plamínek svíčky se zatřepotal.
Položil na stůl další čistý arch, počkal, až se plamínek ustálí a bude vrhat zase
jednolité žluté světlo, a potom se pustil do svého dalšího úkolu. Namočil brk





Tajemství Mayů 9
do inkoustu a zapsal datum: 23. leden 1537. Vtom se hrot pera nad papírem
zastavil.
Las Casas zaslechl důvěrně známé zvuky, které ho okamžitě rozčílily.
Zaslechl dupot vojáků pochodujících v četě, nárazy jejich bot do vlhké země,
cinkot ostruh a zvonění jílců mečů, které narážely do oceli na spodcích
jejich kyrysů.
„To ne,“ zamumlal. „Už ne, Pane. Ne tady.“ Bylo to znesvěcení. Byla to
zrada. Místodržící Maldonado porušil svůj slib. Když se dominikánským
bratřím podaří uklidnit domorodce a obrátit je na víru, neměli přicházet
už žádní kolonisté, aby tu vyhlašovali své encomiendas–ale hlavně žádní
vojáci. Vojáci, kterým se nepodařilo indiány v těchto oblastech podrobit
bojem, přece nemohou přicházet a zotročovat je teď, když je bratři proměnili
v přátele.
Las Casas na sebe hodil černé roucho, rozrazil dveře a s pleskáním kože­
ných sandálů o cihlovou dlažbu se rozeběhl dlouhou galerií. Brzy spatřil
jednotku španělské kavalérie, vojáky vyzbrojené meči a oštěpy, kyrysy a přil­
bice z toledské oceli pableskující ve světle velikého ohně, který rozdělali na
nádvoří hned proti kostelu.
Las Casas k nim doběhl s máváním rukou a křikem: „Co to děláte? Jak
se opovažujete rozdělat oheň uprostřed misijního nádvoří? Střechy budov
tu nejsou nic než sláma!“
Vojáci ho viděli a slyšeli, a dva nebo tři se mu dokonce zdvořile uklonili,
ale tohle byli profesionální válečníci, conquistadoři, a dobře věděli, že doha­
dováním s hlavou dominikánské misie se nestanou ani bohatší, ani mocnější.
Když je začal napadat, ustupovali stranou nebo dozadu, ale do hádky se
zatáhnout nenechali.
„Kde je váš velitel?“ ptal se. „Jsem otec Bartolomé de Las Casas.“ Svůj
kněžský titul používal zřídka, ale byl koneckonců kněz, a navíc první ze
všech, kdo byli v Novém světě vysvěceni. „Chci mluvit s vaším velitelem.“
Nejbližší dvojice vojáků se otočila směrem k vysokému muži s tmavým
plnovousem. Las Casas si povšiml, že zbroj tohoto muže je o něco honosnější
než u ostatních. Její povrch byl zdobený filigránskými rytinami a vykládaný
zlatem. Zatímco se k němu Las Casas přibližoval, muž zvolal „Seřaďte se!“





10 Clive Cussler
a jeho muži se vyrovnali do čtyř řad čelem k němu. Las Casas vkročil mezi
něj a jeho vojáky.
„Jak můžou vtrhnout vojáci uprostřed noci do dominikánské misie? Co
tu vůbec děláte?“
Muž se na něj podíval vyčerpaně: „Máme tady práci, bratře. Stěžujte si
u místodržícího.“
„Ten mi slíbil, že sem vojáci nikdy nepřijdou.“
„To bylo asi předtím, než se dozvěděl o těch ďáblových knihách.“
„Ďábel nemá s knihami nic společného, vy idiote. Nemáte tu co dělat.“
„Nicméně tu jsme. Byly tu spatřeny pohanské knihy, jak bylo oznámeno
bratru Toribiovi de Benevente, jenž požádal místodržitele o pomoc.“
„Benevente? Ten nad námi nemá žádnou úřední moc. Není to ani domi ­
nikán. Je to františkán.“
„Tyhle vnitřní rozmíšky jsou váš problém. A můj je zase najít a zničit
ďábelské knihy.“
„Nejsou ďábelské. Obsahují moudrost zdejšího lidu a všechny informace,
které existují o nich, jejich předcích, sousedech, jejich filosofii, jazyce a kos­
mologii. Žili tady tisíce let a jejich knihy jsou darem budoucnosti. Sdělí nám
věci, které bychom jinak nikdy nezjistili.“
„Máte chybné informace, bratře. Některé z nich jsem viděl osobně. Není
v nich nic než obrázky a znamení démonů a ďáblů, které uctívají.“
„Ti lidé přešli na naši víru, jeden po druhém a dobrovolně. My to nedě­
láme jako františkáni, kteří pokřtí deset tisíc lidí najednou. Stará mayská
božstva dnes neznamenají víc než pouhé symboly. Dosáhli jsme tu za krátký
čas neuvěřitelných pokroků. Neobraťte všechnu naši práci vniveč tím, že jim
ukážete, jací jsme barbaři.“
„My? Barbaři?“
„Ano, barbaři. Víte – lidi, co ničí umění, pálí knihy, zabíjejí každého,
komu nerozumí, a z jeho dětí si dělají otroky.“
Velitel se obrátil ke svým mužům: „Odveďte ho ode mě.“
Las Casase se chopili tři vojáci a – co možná nejjemněji – táhli ho pryč
z nádvoří. Jeden z nich tiše poznamenal: „Otče, naléhavě vás prosím. Držte





Tajemství Mayů 11
se od velitele dál. Má své rozkazy a radši by umřel, než by je neuposlechl.“
Opatrně od něj odstoupili, otočili se a rozběhli zpátky na nádvoří.
Las Casas se naposledy otočil k vojákům stavějícím velkou hranici. Pobí­
hali sem a tam, rozebírali všechno, co bylo ze dřeva, a přikládali to do jas­
ných plamenů, které se nad nimi vzdouvaly k nebi a připomínaly démony
víc než kterékoli z božstev vyobrazených v mayských knihách. Otočil se
a vydal se zadem okolo misijních budov z nepálených cihel, drže se v tma­
vých, krytých zákoutích. Na okraji vymýceného území vstoupil na stezku
džunglí. Listoví kolem něj po chvíli zhoustlo natolik, že si připadal, jako by
procházel mezi stěnami jeskyně. Stezka ho vedla dolů k řece.
Když Las Casas dorazil až k ní, uviděl, že mnoho indiánů ve vesnici vyšlo
ze svých přístřešků a že i oni rozdělali veliký oheň. Věděli o příchodu cizích
vojáků a sešli se uprostřed vesnice, aby probrali, co budou dělat. Bartolomé je
oslovil v k’iche’, jazyce Mayů v tomto regionu. „To jsem já, bratr Bartolomé,“
zvolal. „Misii obsadili vojáci.“
Spatřil Kukulkána, který dál klidně seděl ve dveřích svého přístřešku.
Býval významným náčelníkem v Cobánu, než se rozhodl přijít do misie,
a nyní už i zde k němu všichni vzhlíželi jako ke svému vůdci. „Viděli jsme
je,“ řekl. „Co chtějí? Zlato? Otroky?“
„Přišli pro knihy. Nerozumějí knihám a někdo jim řekl, že vaše knihy
jsou jen o ďáblu a čarodějnictví. Přišli najít všechny vaše knihy a zničit je.“
Ozval se šepot a výrazy ohromení. Zprávy připadaly zdejšímu lidu
naprosto nepochopitelné, jako by někdo přišel vykácet všechny stromy,
odvodnit řeky nebo zakrýt samotné slunce. Připadalo jim to jako akt čiré
zloby, který nemůže vojákům vůbec nic přinést.
„Co máme dělat?“ zeptal se Kukulkán. „Bojovat?“
„Naše jediná možnost je pokusit se aspoň některé knihy zachránit. Vybrat
ty nejdůležitější a odnést je odtud.“
Kukulkán pokynul svému synu Tepeuovi, muži kolem třicítky, který byl
uznávaným válečníkem. Promluvili spolu v rychlých šepotech. Tepeu přikývl
a Kukulkán oslovil Las Casase: „Není pochyb. Musíme zachránit tu, kterou
jsem ti přinesl ukázat do misie. Ta jediná má větší cenu než všechny ostatní.“





12 Clive Cussler
Las Casas se otočil a vydal se po stezce džunglí. Najednou měl Tepeua
za zády. „Musíme se tam dostat dříve, než ji najdou,“ řekl mu Tepeu. „Snaž
se se mnou držet krok.“ Potom se rozběhl.
Tepeu uháněl po stezce, jako by viděl ve tmě, a díky tomu, že před sebou
rozeznával jeho siluetu, se i Las Casas mohl pohybovat rychleji. Vzhůru
k misii vystoupali v plném běhu. Když se ocitli na vyvýšené plošině, Las
Casas spatřil řadu vojáků pochodujících po hlavní cestě k indiánské vesnici.
Las Casas se teď na vojáky nemusel dívat. Účastnil se vyhlazování Taínů
na Hispaniole a dovedl si přesně představit, co se bude dít. První skupina
vojáků vtrhla do jednoho přístřešku. Minutu nato se jeden z nich vynořil
s mayskou knihou. Las Casas zaslechl mužský hlas v jazyce ch’olan: „Zachrá­
nil jsem ji z města Copán!“ Zemí otřásl výstřel z arkebuzy a z nedalekého
vysokého stromu se ve víru pleskajících křídel a vřískotů vzneslo hejno
papoušků. Muž ležel před vchodem do chatrče mrtev.
Zatímco se Las Casas s Tepeuem kradli do spoře osvětlené oblasti za
misií, Las Casas uvažoval o Tepeuově rodině. Kukulkán byl velekněz,
učenec. Jeho rodina patřila do královské třídy. Když posledního vládce
zabila choroba, byl za vůdce lidu zvolen on. Složitě zdobených opeřených
královských odznaků se s Tepeuem na útěku z domova museli vzdát, ale
Tepeu měl na sobě tmavozelené jadeitové náušnice, náramky a korálkový
náhrdelník, jejichž vlastnictví a nošení bylo mezi Mayi vyhrazeno pouze
aristokratům.
Probíhali zezadu kolem budov směrem k obydlím dominikánů a viděli,
že vojáci už se vracejí z prohlídky misijní sbírky domorodých předmětů.
Nosili plné náruče knih, ceremoniálních předmětů a řezbářských výrobků
a házeli je do hořící hranice.
Mayské knihy byly dlouhé překládané pruhy vyrobené z lýka divokých
fíkovníků. Povrch určený ke psaní byl natřen tenkou vrstvou bílého štuku,
barvy k malbám se vyráběly z přírodních barviv. Všechny knihy, které našli,
házeli vojáci do plamenů. Ty nejstarší byly nejvíce vyschlé a okamžitě se
zapalovaly; zahořely rychlým, jasným plamenem, načež padesát nebo sto
stránek uchovávaných pečlivě celá staletí bylo ztraceno navždy. Las Casas
věděl, že v těch knihách může být cokoli. Kukulkán mu prozradil, že se





Tajemství Mayů 13
v nich skrývají matematická pojednání, astronomická pozorování, umístění
zmizelých měst, výklady zapomenutých jazyků, popisy velkých činů králů,
sahající tisíce let nazpět. V jediné vteřině se teď všechny tyto informace,
pečlivě, ručně zapsané a zakreslené, měnily v jiskry a dým vznášející se
vzhůru k obloze.
Tepeu se v temnotě pohyboval rychle a obratně. Pootevřel velké dře­
věné dveře do kostela jen natolik, aby se protáhl dovnitř. V Las Casasův
prospěch hrála jeho černá dominikánská róba, beztvará a temnější než stín.
Pár okamžiků nato Las Casas dostihl Tepeua v kostele. Provedl ho uličkou
k oltáři a obešel ho zprava, ke dveřím vedoucím do sakristie. V přízračném
měsíčním světle z vysokých oken minuli albu a ornát zavěšené na stěně, dře­
věnou truhlu, kde byly další kněžské hávy uschované před všudypřítomnou
vlhkostí guatemalské džungle. Provedl Tepeua malými dvířky na opačné
straně místnosti.
Vykročili z kostela do dlouhé, zastřešené galerie dominikánských obyt­
ných prostor. Kradli se po cihlové dlažbě bosi, aby jejich sandály nevydaly
žádný zvuk. Na konci galerie vstoupili do Las Casasovy studovny. Tepeu
přešel k prostému psacímu stolu, na kterém uviděl knihu. Opatrně ji zvedl
a pohlédl na ni tak starostlivě, jako by se vítal s živou bytostí, s někým, o kom
si myslel, že ho ztratil.
Tepeu se rozhlédl po místnosti. Las Casas tu měl domorodý hrnec zdo­
bený malbami denních činností mayského krále. Las Casas jej do místnosti
otočil tou stranou, kde bylo zobrazeno každodenní omývání, zatímco strana,
na které si král propichuje jazyk, aby vzdal krvavou oběť, byla otočená ke zdi.
V hrnci byla bratrova zásoba pitné vody a byl opásaný popruhem, s jehož
pomocí ho indiánský ministrant přenášel.
Tepeu vylil zbytek vody do Las Casasova umyvadla, natáhl se a kusem
látky vytřel hrnec dosucha. Drahocennou knihu vložil dovnitř.
Las Casas došel ke skříňce na zdi, kde bylo několik dalších písařských
projektů, na nichž pracoval. Vytáhl další dvě mayské knihy a podal je Tepeu­
ovi. „Měli bychom zachránit, co se dá.“
Tepeu odpověděl: „Budou mě jen tížit. Ta první stojí za stovku takových.“
„Pak ostatní zmizí navěky.“





14 Clive Cussler
Tepeu řekl: „Odnesu tu knihu daleko, na místo, kde ji vojáci nedokážou
najít.“
„Nenech je, aby tě chytili. Myslí si, že to, co neseš, jsou poselství ďáblova.“
„Já vím, otče,“ přikývl Tepeu. „Dej mi své požehnání.“
Poklekl.
Las Casas položil dlaň Tepeuovi na hlavu a pronesl latinsky: „Pane, ať
tohoto muže ochrání jeho spravedlivost. Nechce nic pro sebe, chce pouze
zachovat moudrost svého lidu budoucím generacím. Amen.“ Otočil se, došel
znovu ke skříňce a vrátil se se třemi kusy zlata. Podal je Tepeuovi.
„Je to všechno, co mám. Použij je na své cestě, nač bude potřeba.“
„Děkuji, otče.“ Tepeu se rozešel ke dveřím.
„Počkej. Ještě nechoď. Slyším je.“ Las Casas šel ke dveřím a vykročil před
ně. Všude silně čpěla spálenina a z vesnice dole u řeky se sem nesly výkřiky.
Stoupl si zády ke dveřím, zatímco se četa vojáků protlačila kolem tří z jeho
dominikánských mnichů, kteří se jim pokoušeli zabránit ve vstupu do misie.
Čtyři vojáci vtrhli do zásobárny na galerii, aby ji prohledali.
Las Casas sáhl za sebe, otočil klikou a pootevřel dveře své studovny. Jen
koutkem oka zahlédl, jak Tepeu vyklouzl ven. Hrnec měl na zádech, jeden
pásek kolem pasu a druhý okolo čela, kde spočívala většina váhy jeho zava­
zadla. V plném běhu právě přetínal mýtinu a mizel mezi stromy, vidět však
byl jen pár okamžiků, a slyšet vůbec.





2
U ostrova Guadeloupe, Mexiko; současnost
Kolem Sama a Remi Fargových proplouvaly tisíce stříbřitých rybek,
otáčejíce se unisono jednou tam a potom zase jinam, jako by je všechny
ovládala jediná mysl. Voda byla průzračná a teplá a Sam a Remi viděli daleko
za ocelové mříže své klece.
Sam držel v ruce metrovou hliníkovou tyč s malým, ostrým bodcem na
konci. Byl to nástroj na značkování a za těch pár týdnů, které s Remi na této
plavbě strávili, už se ji Sam naučil celkem obratně používat. Podíval se na
Remi, pak znovu před sebe, upřel zrak do dálky.
Před jejich očima se na hranici viditelnosti začal formovat tmavý obrys,
jako by se drobné částečky ve vodě zvolna poskládaly do pevného tvaru. Byl
to žralok. A přesně jak Sam a Remi očekávali, zamířil k nim. Přibližoval se
pod šikmým úhlem, snad přitahován hustými hejny rybiček, které se nahro­
madily v okolí ocelové potápěčské klece a mihotaly sem a tam mezi mřížemi.
Nebylo však pochyb o tom, že žralok věděl i o Samovi a Remi.
Manželé Fargovi byli zkušení potápěči a oba už si dávno zvykli na fakt, že
není možné vstoupit kdekoli na světě do oceánu, aniž by si vaší přítomnosti





16 Clive Cussler
všiml žralok. Během let jich už viděli spoustu, většinou menších žraloků
modravých, kteří připluli blízko k nim prozkoumat ty podivné vetřelce
oblečené v neoprenu, když se potápěli v chaluhových lesích nedaleko svého
domova v San Diegu; obvykle se přiblížili, coby kořist je zavrhli a potom zase
odpluli. Tento žralok však ztělesňoval tu druhou možnost: děsivý predátor,
plující stále kupředu, aby mu mezi žábrami proudila voda, vybavený doko­
nalým zrakem, čichem, sluchem, sítí nervů pokrývajících celé tělo, kterými
zaznamenal ve vodě i nejjemnější vibrace, a schopností cítit nepatrné elek­
trické výboje ze svalových kontrakcí svých obětí.
Žraločí ocas se párkrát líně zavlnil a zvíře se posunulo k nim. Jak byla
jeho silueta v čiré vodě stále lépe vidět, zdálo se, jako by žralok svítil. Už
z dálky jim připadal veliký, ale teď, když se k nim přiblížil, si Sam uvědomil,
že musel být ještě dál, než se zdálo. Čím víc se přibližoval, tím byl ohrom ­
nější. Byl to přesně jeden z těch tvorů, které sem Sam a Remi přišli hledat
– velké bílé žraloky dlouhé přes šest metrů.
Žralok proplul hejnem rybek, které se nejprve rozdělilo do dvou vířících
rojů a pak znovu spojilo do hejna, ale velký tvor jim nevěnoval pozornost.
Jeho ocas se znovu zavlnil a on hladce klouzal vodou vpřed. Dravec, jehož
hlavu tvořil oblý nos formovaný do špičky, jenž nyní vypadal jako široký
něco kolem metru dvacet, se přiblížil vodou k nim a potom se zase otočil.
Jeho tělo se mihlo kolem ocelové klece, kde byli Sam s Remi zavěšení, tak
blízko, že kdyby prostrčili ruce mřížemi, mohli se ho dotknout. Jeho tělo
bylo silné, mohutné, špičatá hřbetní ploutev nad ním vypadala vysoká jako
dospělý muž.
Žralok se podle všeho nechystal zmizet. Znovu proplul kolem nich.
Sam a Remi zůstali ve své kleci bez hnutí. I po tolika ponorech v okolí ost­
rova Sam zjišťoval, že v těchhle dlouhých minutách se nedovede ubránit
uvažování o ocelových tyčích svařených v klec. Jsou dost pevné? Vypadaly
tak, když jeřáb spouštěl klec do vody. Teď mu však sváry připadaly chatrné
a uspěchané – snad i nespolehlivé. Svářeč si nejspíš nedokázal ani představit
rozměry a sílu takového stvoření, jaké je teď obeplouvalo.
Tohle zvíře připlulo k ostrovu Guadeloupe hledat rypouše a tuňáky;
ani jedno, ani druhé Sam a Remi nijak zvlášť nepřipomínali. V černých





Tajemství Mayů 17
potápěčských oblecích však mnohem víc vypadali jako lachtani kaliforn­
ští, díky čemuž mohli před velkým bílým žralokem působit jako lahodná
pochoutka. Potom však, stejně náhle, jako se objevil, žralok párkrát máchl
mocným ocasem a začal se od klece vzdalovat. Sam pár vteřin cítil intenzivní
zklamání. Na svou velikost a zuřivost byli velcí bílí žraloci někdy překva­
pivě opatrní. Propásl snad Sam svou jedinou šanci zařadit tohohle obra do
sledovacího programu?
Vtom, bez varování, se žralok prudce otočil, čtyřikrát nebo pětkrát mrsk­
nul ocasem a mohutným trupem narazil do širší strany ocelové klece, odha­
luje v rozšklebené obrovské tlamě řady trojúhelníkových zubů. Sam a Remi
se přilepili k mřížím na protější straně klece, zatímco žralok zmítal přední
částí těla, jak se snažil protlačit čelisti přes klec, ale nebyl toho schopen.
Žralok tlačil klec před sebou. Naklonila se a Sam se chopil příležitosti.
Zabodnul hliníkovou tyč do kůže u kořene vysoké hřbetní ploutve a ihned
ji vtáhl zpátky do klece. Zdálo se, že žralok to necítil, že si toho ani nevšiml.
Značka byla na svém místě; z kůže pod ploutví teď vlála jasně žlutá žraločí
známka s šestimístným číslem, na obrovské rybě skoro nepatrná.
Žralok proplul pod klecí, Sam a Remi čekali. Napůl očekávali, že se otočí,
nabere ještě větší rychlost a znovu v plné rychlosti narazí do klece, tento­
krát ale pokoří narychlo vyrobené sváry, rozerve klec a oni se ocitnou před
jeho obrovskou ozubenou tlamou. On si ale šel po svém, pořád dál a dál, až
najednou byl pryč. Sam natáhl ruku a škubl za signální lano třikrát a potom
znovu třikrát. Odněkud z jiného světa nad nimi zazněly vibrace motoru, klec
sebou trhla a začala stoupat vzhůru.
Vystoupali z vody, jeřáb je vytáhl nad hladinu do jasné sluneční záře
a zhoupl jimi nad palubu jachty. Remi si sundala masku a náustek a oslovila
Sama: „Co to mělo znamenat? Copak nevypadám dost lákavě, abych stála
za druhý pokus?“
„Neboj se,“ odpověděl. „Vypadáš prvotřídně. Ale já jsem se v rámci pří­
pravy učil vypadat nestravitelně.“
„Ty můj hrdino.“
S úsměvem si stáhl z hlavy kapuci potápěčského obleku. „To byla nád­
hera.“





18 Clive Cussler
„Díky tobě mi nikdy nedojdou témata nočních můr.“ Políbila ho na tvář,
vystoupili z klece a vydali se do své kajuty převléct do něčeho suchozem­
ského.
O pár minut později už Sam a Remi stáli na přední palubě pronajatého
Marlow Exploreru . Byla to moderní, luxusní čtyřiadvacetimetrová jachta,
která na otevřené vodě dokázala udělat dvacet čtyři uzlů, ale za ty dva týdny,
co strávili na palubě, kapitán Juan Sandoval nikdy nemusel dva dieselové
motory Caterpillar C30 pořádně rozpálit. Nikam nespěchali. Křižovali
pásy oceánu a hledali slibná místa, kde by se mohli vyskytovat bílí žraloci,
příležitostně zajeli do příjemných mexických přístavů doplnit palivo nebo
nakoupit zásoby. Jachta byla větší, než Sam a Remi potřebovali. Měla tři
plně vybavené soukromé kajuty s vlastní koupelnou a oddělený prostor pro
tříčlennou posádku. Kapitán Sandoval, důstojník Miguel Colera a kuchař
George Morales byli všichni z Acapulca, domovského přístavu nájemné lodi.
Sam a Remi si ji půjčili, aby je dopravila k ostrovu Guadeloupe, asi dvě stě
šedesát kilometrů od pobřeží Baja California, což bylo místo dobře známé
výskytem velkých bílých žraloků.
Fargovi se dobrovolně přihlásili k účasti na mořské biologické studii
Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, jejímž cílem bylo zjistit víc o pohy­
bech a zvycích bílých žraloků. Jejich značkování probíhalo už několik let, ale
dosud se setkalo jen s omezeným úspěchem, protože většinu označkovaných
žraloků už nikdy nikdo neviděl. Sledování jednotlivých zvířat doprovázelo
mnoho obtíží. Byli známí tím, že cestovali na veliké vzdálenosti, bylo těžké je
zachytit, a navíc byli nebezpeční. Ale ostrov Guadeloupe podle všeho nabízel
vynikající příležitost. Bylo to totiž místo, kde se rok co rok spolehlivě obje­
vovali velmi velcí, dospělí bílí žraloci. A pokud by členové nějaké expedice
byli ochotní vstoupit do vody v ochranné potápěčské kleci, bylo by možné je
označkovat bez pokusu o chycení. Sam teď satelitním telefonem ohlašoval
číslo značky a popis dnešního žraloka.
Zatímco se loď hladce přesouvala po otevřených vodách k Baja Califor­
nia, Remi nastavila své rudohnědé vlasy větru, aby je vysušil. Sam se naklonil
blízko k ní: „Pořád tě to baví?“
„Jasně,“ odpověděla. „S tebou mě to vždycky baví.“





Tajemství Mayů 19
„Ale na to jsi nemyslela. Něco tě trápí.“
„Abych řekla pravdu, přemýšlela jsem o našem domě,“ přiznala Remi.
„To mě mrzí,“ řekl. „Myslel jsem, že když strávíme nějakou dobu na
výzkumném projektu, bude ti to rychleji utíkat. Říkal jsem si, že už těch
oprav a přestaveb budeš mít plné zuby.“
Před pár měsíci se vrátili z prací na odkrývání hromad naloupené kořisti,
které v pátém století ukryli po celé Evropě Hunové. Tři konkurenční hledači
pokladů si ale buď mysleli, že si Fargovi část drahocenných artefaktů odvezli
s sebou domů, anebo se jim prostě jen chtěli pomstít za to, že byli rychlejší.
Každopádně vymysleli ozbrojený útok na čtyřpodlažní dům Fargových na
Goldfish Point v La Jolla a rozmlátili ho na kusy. Od té doby Fargovi dohlíželi
na opravy a přestavby.
„Ano, už mě to unavovalo,“ řekla. „A dodavatelé mě přiváděli k šílen­
ství. Nejdříve s nimi musíš jít do instalatérského skladu a vybrat přesně ta
udělátka, která chceš. Pak musíš na další schůzku, kde ti řeknou, že tenhle
model se přestal vyrábět a musíš si vybrat jiný. Potom–“
„Já vím,“ řekl a rozhodil ruce.
„Nesnáším opravy, ale stýská se mi po našem psovi.“
„Zoltán je v pohodě. Selma ho opatruje jako vůdce smečky.“ Chvíli se
odmlčel. „Když jsme před měsícem vyrazili na tenhle výlet, na univerzitě
doufali, že se nám podaří označkovat deset žraloků. Ten dnešní macek byl
číslo patnáct. Řekl bych, že je čas pověsit značkovací tyč na hřebík a zamířit
zpátky.“
Remi se od něj trochu odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. „Abys
mě špatně nepochopil. Miluju oceán a miluju tebe. A komu by se nelíbilo
cestovat na luxusní jachtě z jednoho nádherného místa na druhé?“
„Ale?“
„Ale už jsme pryč hrozně dlouho.“
„Asi máš pravdu. Už jsme dokázali víc, než jsme chtěli, a možná je čas
vrátit se domů, dorazit ten náš dům a pustit se do něčeho nového.“
Remi zavrtěla hlavou: „Nemusíme se vracet hned teď. Už máme namí­
řeno do Baja a na zem se dostaneme v laguně San Ignacio. Vždycky jsem
chtěla vidět plejtvákovce pářit se a rodit mláďata.“





20 Clive Cussler
„A pak bychom mohli pokračovat rovnou do Acapulca a tam nasednout
na letadlo.“
„Třeba,“ přikývla. „To probereme potom.“
Po dalším dnu zakotvili v laguně San Ignacio a spustili na moře plastové
mořské kajaky. Remi a Sam do nich sešplhali, George Morales jim podal
oboustranná pádla a oni vpluli do laguny. Netrvalo dlouho a nad hladinu
před nimi se vynořila první šedá velryba, vychrlila z nozder na vrchu hlavy
spršku vody a mlhy a zvolna se zanořila zpátky, zanechávajíc za sebou oca­
sem rozvířenou zpěněnou stopu pod hladinou. Sam a Remi chvíli mlčky
zírali – zvíře o velikosti autobusu městské hromadné dopravy se přímo před
nimi vynořilo a zase zmizelo a nechalo jejich malé, oranžové plastové kajaky
v laguně opuštěné.
Zbytek dne a celý následující strávili Fargovi na svých kajacích. Kdy­
koli potkali plejtvákovce, přiblížil se k nim, evidentně zvědavý. Sam a Remi
každou velrybu pohladili po hlavě a zádech a potom ji sledovali odplouvat.
Večer Fargovi seděli u stolu na zadní palubě jachty spolu s posádkou
a pochutnávali si na čerstvě ulovených rybách a mexických lahůdkách done ­
sených z restaurace v městečku San Ignacio. Zůstali dlouho po setmění,
povídali si o moři a jeho stvořeních, o svých životech a přátelích a rodinách,
a nebe se zatím plnilo rozjasňujícími se hvězdami. I potom, co se Sam a Remi
ve své kajutě uložili ke spánku, chvílemi ještě slyšeli z temnoty zvuky vel­
rybích výtrysků.
Poté se vydali podél pobřeží na jih směrem k Acapulcu. Hned po příjezdu
do města zavolali Selmě Wondrashové, své vedoucí badatelce. Jí i mladému
páru, který pod ní pracoval – Peteu Jeffcoatovi a Wendy Cordenové – dali
měsíc volno, ale Selma trvala na tom, že zatímco budou všichni pryč, ona
zůstane v La Jolla a bude dohlížet na rekonstrukci.
Selma zvedla telefon: „Ahoj, Remi. Zoltán je v pohodě.“
„Jsme tu oba,“ zasmál se Sam. „To rád slyším. A jak jdou stavební úpravy?“
„Nezapomínejte, že katedrála Notre­Dame se stavěla několik staletí.“
„Doufám, že žertuje,“ poznamenala Remi.
„Ale ano. Už tu nezbyl ani jediný kousek dřeva s dírou po kulce. Přízemí
a první patro jsou prakticky hotová, všechno šlape. Ve druhém patře se ještě





Tajemství Mayů 21
dokončuje malování, ale ve vašem apartmá ve třetím patře je třeba ještě
týden dva pracovat. Víte, co to znamená.“
„Že budu mít ve skříni konečně dost místa na boty?“ optala se Remi.
„Ano,“ řekl Sam. „A že dva týdny v jazyce řemeslníků znamená nejmíň
měsíc.“
„Není nad to, pracovat pro pesimistu. Když se pak všechno povede, člo­
věk je příjemně překvapený. Kde mimochodem jste?“
„Jsme hotoví se značkováním žraloků. Teď jsme v Acapulcu.“
„Je tam všechno v pořádku?“
„Je to nádhera,“ odpověděla Remi. „Čerstvé ryby, kuřecí mole, tanec pod
hvězdami a tak. Je to lepší než dělat kořist žralokům. Ale přemýšlíme, že se
brzy vydáme domů.“
„Tak jen dejte vědět. Bude na vás čekat letadlo s posádkou, které vás
odveze domů. Dojedu pro vás na letiště Orange County.“
„Díky, Selmo,“ řekla Remi. „Ozveme se. Teď je čas se ještě trochu poba­
vit. Za deset minut máme rezervovanou večeři. Zavolej, když nás budeš
potřebovat.“
„Zavolám. Ahoj.“
Bydleli v hotelu v jedné ze dvou vysokých věží a tu noc, těsně potom,
co se uložili ke spánku, ucítili krátké zachvění. Zdálo se, jako by se budova
pár vteřin houpala, a zaslechli slabé drnčení, ale nic víc. Remi se otočila,
přivinula se k Samovi a řekla: „Další důvod, proč tě miluju – bereš mě jen
do hotelů přestavených tak, aby odolaly zemětřesení.“
„Na seznamu vlastností muže snů to zřejmě nebude ten nejčastější bod,
ale i tak jsem rád.“
Druhý den se odhlásili z hotelu a vrátili se na jachtu. Jakmile ale vkročili
do přístaviště, ucítili, že se něco změnilo. Kapitán Juan postával na kapitán­
ském můstku a poslouchal rozhlasové vysílání ve španělštině tak nahlas, že
ho uslyšeli, jakmile vystoupili z taxíku. George stál u zábradlí, díval se, jak
přicházejí, a na jeho tváři s rozšířenýma očima se zračily obavy. Když se
nalodili, zaslechl Sam slova „sismo temblor“ a „volcán“.
„Co se děje?“ zeptal se Sam. „Další zemětřesení?“
„Jen před pár minutami. Juan snad bude vědět víc.“





22 Clive Cussler
Sam, Remi a George vylezli na můstek a přidali se ke kapitánu Juanovi.
Uvítal je slovy: „Zasáhlo to pobřeží o kus dál v Chiapasu, u Tapachuly. Je to
hned u hranic s Guatemalou.“
„Jak moc je to zlé?“ zeptala se Remi.
„Hodně zlé,“ vydechl. „Říkají osm celých tři, osm celých pět. Od té doby
vychází dým z Tacaná, sopky severně od města. Všechny silnice široko
daleko zatarasily sesuvy půdy. Lidi jsou zranění, snad i mrtví, ale nikdo
neví, kolik jich je.“ Zavrtěl hlavou: „Kéž bychom mohli něco dělat.“
Sam se podíval na Remi a ta přikývla. „Musíme si zavolat. Začněte při­
pravovat loď k vyplutí. Jestli jste od našeho příjezdu nestihli něco udělat,
udělejte to teď.“
Sam vytáhl satelitní telefon a odešel na přední palubu. Vytočil číslo.
„Selmo?“
„Ahoj Same,“ pozdravila ho. „To se vracíte domů tak brzy?“
„Ne, něco se stalo. Kus od nás po pobřeží, v Tapachule, došlo k velkému
zemětřesení. Potřebují každou pomoc a silnice do města jsou zablokované
– možná kompletně celá oblast. Netuším, jaké letiště mají v Tapachule, ale
rád bych, abys zavolala doktora Evanse. Požádej ho, ať objedná standardní
zdravotnický balík pro případ přírodní katastrofy a pošle ho do nejbližší
zdejší nemocnice – všechno, co je třeba v případě velkého zemětřesení.
Řekni, že to jde na nás. Sežeň mu bankovní úvěr na sto tisíc dolarů. Zvlád­
neš to?“
„Jistě. Kdybych ho nezastihla, pověřím nějakého svého doktora. S leti­
štěm to je jiný problém. Zjistím, jestli to dokážou přivézt, nebo to budou
muset shodit.“
„My zamíříme na jih, hned jak se nám podaří vyrazit.“
„Zůstaneme v kontaktu.“ Selma zavěsila.
Sam se rychle vrátil na můstek ke kapitánovi. „Zdá se, že jsme schopni
tu dokázat něco víc než jen označkovat pár ryb.“
„Jak to myslíte?“
„Silnice do Tapachuly jsou vyřazené, že?“
„Aspoň v rádiu to říkají. Tvrdí, že jejich zprůjezdnění může zabrat
měsíce.“





Tajemství Mayů 23
„Když jsme sem přijeli, nanosili jste na palubu spoustu jídla a vody
a naplnili palivové nádrže, že ano? Takže teď prosím naložte na loď, co se
na ni vejde, a vyrazíme. Nejspíš tam můžeme být za den nebo za dva.“
„Ehm, to ano,“ odpověděl kapitán. „Možná trochu později. Ale společ­
nost, která loď vlastní, nám takovou cestu ani zásoby nezaplatí. Nemůžou
si to dovolit.“
„My ano,“ řekla Remi. „A my jsme tady. Takže jdeme nakupovat zásoby.“
Sam, Remi, kapitán Juan, George a Miguel se dali do práce. Sam půjčil
velikou dodávku a společně vyrazili do Acapulca nakoupit balenou vodu,
konzervované potraviny, deky a spací pytle, profesionální balíčky první
pomoci a základní zdravotnické potřeby. Naložili všechno na jachtu a vyra­
zili znovu. Koupili kanystry benzínu, patnáct elektrocentrál, svítilny a bate­
rie, rádia, stany, oblečení všech velikostí. Když naložili až po stropy obytné
i nákladní prostory, příďovou nástavbu, a dokonce i kapitánský můstek,
zastavěli také palubu velikými kontejnery s vodou, benzínem a potravinami
a uvázali je k zábradlí, aby se ani na rozbouřeném moři nepohnuly.
Zatímco končili s nakládáním, Remi pověřila George a Miguela, aby
obvolali acapulské nemocnice a zjistili, zda nemají navíc nějaké zásoby a léky
na předpis, které by se v Tapachule mohly hodit. Nemocnice jim poslaly
balíky analgetik a antibiotik na předpis, dlah a ortéz na polámané kosti. Na
pohotovosti jedné nemocnice byli dokonce tři lékaři, kteří požádali, jestli
by Fargovy na jachtě mohli do Tapachuly doprovodit.
Lékaři dorazili brzy odpoledne s vlastními zásobami léků a vybavení na
cestu. Dvě z nich, doktorka Garzová a doktorka Talamantesová, byly mladé
ženy, které pracovaly na pohotovosti; doktor Martinez byl chirurg něco po
šedesátce. Svá zavazadla si hned uložili do lodi a pomohli Samovi, Remi
a posádce nanosit obsah poslední plné dodávky na molo a na palubu a uložit
ho do dvou neobsazených kajut v podpalubí.
Ve čtyři hodiny odpoledne vydal Sam příkaz k vyplutí a jachta se z pří­
stavu vydala na moře na svou osmisetkilometrovou plavbu. Kapitán Juan
roztočil motory na plnou rychlost a udržoval je tak, hodinu po hodině,
mířili do oblasti přírodní katastrofy tou nejkratší trasou, která ještě ležela
v hluboké vodě. U kormidla se postupně střídali všichni tři členové posádky,





24 Clive Cussler
Sam i Remi. Když právě nespali nebo nepomáhali s různými úkoly na lodi,
rozdělovali pod dohledem lékařů některé zdravotnické zásoby do balíčků
a souprav, které budou moct rozdělovat malým klinikám, pohotovostem
i jednotlivým lékařům.
Dalšího večera, jakmile se přiblížili zpátky na dohled ke břehu, hned
věděli, že se blíží na místo zkázy. Od zalidněné oblasti břehu je dělila necelá
míle, ale neviděli ani jedno světlo. Sam došel ke kormidlu a nahlédl do
námořní mapy. „Kde jsme?“
„Salina Cruz,“ odpověděl Miguel. „Je to celkem velké město, ale nevidím
žádné světlo.“
„Můžeme se trochu přiblížit, abychom lépe viděli?“
„Jsou tu pláže, ale taky písčiny. Jsme hodně naložení, musíme být opa­
trní.“
„Tak dobrá,“ rozhodl Sam. „Přibližte se, co to půjde, a spusťte kotvu.
Vyrazíme na břeh v záchranném člunu, podíváme se, co se dá dělat, a zase
se vrátíme.“
„Dobře.“ Miguel se přesunul tak blízko ke břehu, jak se jen odvážil,
a spustil kotvu. Pár minut nato, když Sam, Remi a George připravovali člun,
přistoupila k nim doktorka Talamantesová. Dívala se, jak Sam a George zve­
dají do člunu jeden z generátorů a nějaký benzín na jeho pohon. Oslovila
je: „Nechte tam trochu místa pro mě a moji tašku. Jinak naložte jen jídlo
a vodu.“
„Musíme vyrazit několikrát,“ přikývl Sam, „ale tohle bude dobrý začá­
tek.“
Spustili člun ze zádi a Remi, Sam, doktorka Talamantesová a Miguel si do
něj nastoupili. Miguel nastartoval závěsný motor a vydal se šikmo k pláži.
Když se přiblížili na hranici příboje, vypnul motor a zvedl ho, aby se lodní
šroub dostal ven z vody. Člun klouzal po vodě, ještě ho postrčila poslední
vlna, a pak narazil dnem na písek.
Sam a Remi vyskočili z přídě a dotáhli člun pár metrů na pláž. Pak vysko­
čili i doktorka Talamantesová a Miguel a společně dotáhli člun ještě o kus
dál. Miguel ještě vyhodil dál do písku kotvu, pro případ, že by k člunu dosáhl
stoupající příliv.





Tajemství Mayů 25
Začali vykládat člun a na pláži se objevovali lidé, aby jim pomohli. Miguel
a doktorka s nimi mluvili španělsky, Samovi tlumočila Remi.
„Je tu několik lidí s lehkým až středně těžkým zraněním,“ vykládala dok­
torka Talamantesová. „Jsou ve škole pár bloků odtud. Dojdu se na ně podívat
a pak se vrátím.“ Popadla baterku a svou doktorskou brašnu a odspěchala
po cestě se dvěma místními ženami.
Ostatní dokončili vykládání beden s balenou vodou. Miguel chvíli roz­
mlouval s místním mužem a potom se otočil na Sama: „Tenhle člověk pracuje
na místní poliklinice a ptá se, co máme v plánu s tím generátorem.“
„Ideální začátek,“ odvětil Sam. Rozhlédl se a zjistil, že z ulice nad nimi
někdo přivezl červený dětský kočárek. Naložili elektrocentrálu na něj
a odtáhli ji o tři bloky dál na kliniku v centru městečka. Sam udělal, co bylo
třeba, a do pár minut generátor zprovoznil. Světla se rozsvítila, nejprve slabě
a za chvíli o něco silněji, když se generátor venku mocně rozsupěl.
Když kliniku otevřeli, aby začali přijímat pacienty, dorazila doktorka Tala­
mantesová. „Ve škole jsem pár lidí ošetřila,“ oznámila. „Naštěstí jsou to samé
drobnosti. Doslechla jsem se, že jste to tu uvedli do chodu.“
„Ví někdo něco o tom, co se děje blíž k epicentru?“
„V Tapachule je podle všeho jeden velký chaos. Dorazilo tam několik lodí,
vyhrabávají zraněné a hledají zásoby, které by se daly zachránit.“
„Pak bychom měli raději dostat na břeh další várku zásob a pak vyrazit
do Tapachuly. Chcete tu zůstat, než přitáhneme další porci?“
„Dobrý nápad,“ řekla doktorka. „Mezitím stihnu ošetřit pár lidí.“
„Migueli, ty zůstaň s doktorkou Talamantesovou,“ nařídil Sam. „S naklá­
dáním nám může pomoct George a Juan.“
Sam a Remi se rozběhli po pláži k záchrannému člunu. Sam zvedl kotvu
a Remi si stoupla za něj: „Toužíš se projet za svitu měsíce jen ve dvou, anebo
mi chceš dokázat, jak úžasný jsi námořník?“
„Od každého trochu,“ řekl. „Ale hlavně jsem si říkal, že čím míň lidí, tím
víc se sem vejde zásob.“
Odtlačili člun na vodu, Remi nastoupila a posadila se na příď tváří
k Samovi. Sam člun ve vlnách otočil, odrazil od břehu a posadil se na pro­
střední sedátko k veslům. Překonal s nimi první vlnu, potom druhou, znovu





26 Clive Cussler
silně zabral, vytáhl vesla na člun, přistoupil k příčnému trámu, nastartoval
motor a zařadil na vpřed. Loď prořízla nejbližší vlnu jako nůž, vyšvihla se
na tu další a začala se vzdalovat od pobřeží.
Sam viděl jachtu zakotvenou v hlubší vodě za příbojem, ale všiml si, že se
něco změnilo. Objevila se silueta další lodi, malé osobní jachty, přiblížila se
k jejich jachtě a zastavila u jejího boku. Sam napočítal tři muže na můstku
a další dva na zadní palubě. Když se záchranný člun přiblížil k jachtě, Sam
uviděl, jak jeden z cizinců vstupuje na schůdky a mizí v podpalubí, tam,
kde byly kajuty.
Sam vypnul závěsný motor a Remi pronesla do ticha: „Co se děje?“
„Otoč se a podívej se na naši jachtu,“ řekl. „Máme návštěvu. Radši bych
se přiblížil potichu, než se ujistím, že jsou to přátelé. Sleduj je, zatímco budu
veslovat.“
Sam se znovu přesunul doprostřed, Remi se usadila na přídi a dívala se.
Od jachty a její nové společnice je stále dělilo několik desítek metrů. Když
byl Sam asi padesát metrů od jachty, obkroužil ji, přiblížil se k ní zezadu
a uvázal člun k záďovému úvazníku na pravoboku, straně vzdálenější od
menšího plavidla. „Řekl bych, že bude lepší se nejdřív přesvědčit, jestli je to
bezpečné, než se ohlásíme.“
Sam i Remi si na lavičkách stoupli a naslouchali. Slyšeli spoustu křiku
ve španělštině. Slova byla i pro Remi těžko srozumitelná, ale tón byl jedno­
značně zlobný. Sam se vytáhl po žebříku na zádi jachty, aby lépe viděl. Po
pár vteřinách se skrčil zpátky. „Tři muži jsou s Juanem na můstku. George
je svázaný na palubě a má roubík. Jeden z těch chlapů Juana právě praštil.
Řekl bych, že se ho snaží přimět, aby s jachtou odplul.“
„Co budeme dělat?“
„Podívej se, co najdeš v lodní lékárničce. Já se podívám do pohotovostní
skříňky vzadu na jachtě.“ Začal šplhat po žebříku, zatímco Remi otevřela
skříňku na přídi.
Šeptem na něj zvolala: „Podívej. Signální pistole.“ Zvedla ji v ruce. Byla
to stará signální pistole vyrobená z kovu, ne z plastu. Remi vytáhla plastovou
krabičku se světlicemi, otevřela ji, zlomila pistoli, nabila jedním nábojem
a ostatní si schovala do kapsy u bundy.





Tajemství Mayů 27
„Dobrý začátek,“ zašeptal Sam. „Podíváme se, co najdu tady.“
Tiše vstoupil na zadní palubu, doplížil se ke krytému prostoru pod
schůdky na můstek, otevřel zapuštěnou ocelovou truhlu, odhodil pár
záchranných vest a našel druhou signální pistoli. Nabil ji a z lékárničky
vyhrabal ještě veliký skládací nůž, který si strčil do kapsy.
Remi se objevila za ním a ukázala na schody k můstku: „Jdeme?“
Sam přikývl a oba se vydali po schodech. Remi se skrčila těsně pod úro­
veň můstku po pravé straně, Sam po levé. Naslouchali. Sledovali stíny na
stropě kapitánské místnosti, házené světýlky na přístrojovém panelu. Jeden
z mužů právě uhodil kapitána Juana tak, že kapitán přistál na zemi vedle
svázaného George.
Sam se narovnal a vyrazil k můstku. Namířil signální pistoli na jedno­
značného vůdce cizí skupiny, který právě uhodil Juana. „Odhoď zbraň,“ řekl
tiše.
Muž se ušklíbl. „To je signální pistole.“
„Stejně jako tahle,“ pronesla Remi zpoza obou mužů. Jeden se už už začal
otáčet, snad aby namířil svou zbraň na Remi.
Sam muže prudce otočil ve směru, který sám začal, a prohodil ho dveřmi
ven na palubu, kde přistál a zůstal omráčený ležet. Sam vypálil ze signální
pistole do trupu muže vedle Remi a ta zase zasáhla trup vůdce vedle Sama.
Kajuta se zaplnila sirnatým, dusivým dýmem, ale i přes něj viděli oslepu­
jící fuchsiové jiskry řinoucí se ze signálních nábojů, které zažehly cizincům
oděv a začaly pálit kůži pod ním. Muž, kterého zasáhl Sam, zahodil pistoli
a oběma rukama se snažil uhasit oheň. Rozběhl se po schůdcích, upadl na
palubu, vstal a skočil přes zábradlí do vody. Vůdce skupiny se snažil neu­
padnout, ale Samova bota dobře namířená do kříže jeho zad ho poslala přes
zadní palubu. Muž přistál na prknech vedle svého bezvládného druha, nato
vstal a vrhnul se do mořských vln.
Sam podal Remi skládací nůž z nouzové soupravy. „Rozvaž George.“
Chytil se oběma rukama zábradlí u schůdků na můstek a svezl se po něm
dolů na palubu.
Sam se podíval nahoru a spatřil Remi klečet u vstupu na můstek a svírat
v ruce jednu z pistolí, které tu nechali hořící útočníci. Sam poklekl a sebral





28 Clive Cussler
pistoli bezvládného muže ležícího na palubě. Stoupl si ke schodům vedoucím
dolů do kajut a zvolal: „Pojďte nahoru. Rychle. A ruce nad hlavu.“ Zatímco
mluvil, vyzouval si nohy z bot. Bosky se přesunul nahoru za poklop nad
schodištěm. Po schodech vyšel muž, otočený k Samovi zády. V jedné ruce
měl pistoli a v druhé Remin počítač.
„Odhoď zbraň, ale nepusť ten počítač,“ nařídil mu Sam. „Opatrně ho
polož na zem.“
„Proč bych měl dělat cokoli, co mi řekneš?“
„Protože ti mířím zezadu na hlavu pistolí tvého kamaráda.“
Muž si uvědomil, že hlas přichází zezadu, pomalu zvedl ruce a položil
počítač i zbraň na palubu. Pak otočil hlavu a uviděl na palubě ležet jednoho
ze svých společníků.
„Tvoji ostatní kamarádi si šli zaplavat. Co děláte na téhle lodi?“
Muž pokrčil rameny. „Věděli jsme, že všechny lodě sem připlují naložené
zásobami a vybavením kvůli tomu zemětřesení. Proč jinak by sem někdo
jezdil?“
„Chtěli jste sebrat potraviny a zdravotnické potřeby lidem, kteří je teď
nutně potřebují?“
„My je taky potřebujeme,“ ohradil se muž.
„A na co?“
„Abychom je prodali a vydělali nějaké peníze. Lidi po zemětřesení zaplatí
za takové věci majlant. A o kus dál po pobřeží zaplatí ještě víc. Jídla a vody
je čím dál míň. Silnice jsou mimo provoz, nejde elektřina, takže jídlo v led­
nicích se kazí.“
„No, od nás určitě nic nedostanete,“ shrnul Sam.
Muž znovu pokrčil rameny: „Možná máte pravdu, a možná mám pravdu
já.“ Opřel se zády o zábradlí a založil si ruce na prsou.
Na schůdcích od kajut se znovu začalo něco dít. Jako další se objevil
doktor Martinez s oběma rukama nad hlavou a za ním ve stejné pozici dok­
torka Garzová. V zádech jim kráčel mladý Mexičan s drahou frizúrou, ve
vypasovaných drahých džínách a kovbojských botách, které na lodi působily
nemístně. Jednu ruku držel doktorce Garzové na rameni a k hlavě jí tiskl
pistoli.





Tajemství Mayů 29
„Položte tu pistoli, a já ji nezastřelím,“ řekl mladík.
„Dejte si pozor,“ řekl Sam. „Stačí něco takového říct, a moji ženu to
vždycky hrozně rozčílí.“
Remi stála nahoře na schůdcích k můstku a mířila mladíkovi na hlavu.
Muž opřený o zábradlí se na ni bez zájmu podíval a řekl: „Seberte mu
pistoli.“
Muž ležící na palubě se zvedl a rozběhl se k Samovi. Sam mu vystřelil
na nohy, muž se svalil zpátky na zem. Kolébal se sem a tam, svíjel se bolestí
a se skučením se držel za nohu.
Mladík v drahých džínách oddálil pistoli od hlavy doktorky Garzové,
aby zamířil na Sama, a vtom se shora ozval Remin výkřik: „Máš poslední
šanci to zahodit.“
„Ona umí fakt dobře střílet,“ podotkl Sam. „Chápeš? Prožene ti kulku
zorničkou, když bude chtít.“
Mladík zvedl oči k Remi a spatřil ji, jak na něj hledí přes hlaveň pistole
ve stabilním dvourukém úchopu. Chvíli přemýšlel, pak položil pistoli na
palubu vedle sebe a doktorka Garzová se rozběhla po palubě.
„Teď jdi ke svým kamarádům,“ poručila Remi. Muž vyšplhal na palubu
a přidal se ke svým dvěma společníkům.
„Dobře,“ zavolal Sam. „A teď všichni do vody.“
Muž u zábradlí zaprotestoval: „Ale–“
„Živí nebo mrtví, všichni se namočíte,“ řekl Sam.
Muž to přetlumočil ostatním. Dva nezranění muži pomohli přes zábradlí
svému druhovi a potom vyskočili za ním.
Když Sam uslyšel poslední šplouchnutí, došel na záď, popadl kanystr
s benzínem, došel k úvazníku, kde byla přivázaná menší jachta, a vylil benzín
na její palubu. Pak loď odvázal a odtlačil ji od zakotvené jachty. Pět mužů
plavalo k ní. Když se loď pohupovala už asi deset metrů od jachty, vzal si
Sam jednu ze signálních pistolí, vystřelil světlici na palubu jachty a sledoval,
jak vzplanula jasně oranžovým plamenem. Od osazenstva velké jachty mu
to vyneslo vlnu aplausu.
Došel pod schůdky na můstek. „Juane?“
„Ano, Same?“





30 Clive Cussler
„Cítíte se s Georgem fit na práci?“
„Ano.“
„Tak nastartuj motory, zvedni kotvu a dostaň nás tamhle k tomu přísta­
višti. Nabereme Miguela a doktorku Talamantesovou a vypadneme odtud.“





3
Salina Cruz, Mexiko
Doktorka Talamantesová a Miguel k nim přistoupili pár minut
nato. Oba se rozběhli zpátky na pláž, když se doslechli, že u břehu hoří jachta,
a když uviděli svou loď mířit k městskému přístavišti, vydali se jí naproti.
Během pár minut směřovali zase všichni podél pobřeží na jihovýchod.
Ještě třikrát zastavili u potemnělých pobřežních měst, aby tu vyložili
bedny s čistou vodou a konzervovanými potravinami, svítilny, generátory
a benzín. A v první lodi vždycky pluli všichni tři lékaři vybavení svými
lékařskými brašnami.
Na každé zastávce doktoři po pár hodinách oznámili, že všechny nalé­
havé případy byly ošetřeny a že o menší potíže už se postarají místní lidé,
nově vybavení zdravotnickými potřebami. Sam svolal všechny zpátky na
pláž, Miguel je naložil do záchranného člunu. Jako poslední zůstali na pláži
vždycky Sam a Remi. Jakmile se zase ocitli na palubě jachty, zvedla posádka
kotvu a plavidlo pokračovalo dál kolem pobřeží směrem k Tapachule.
Za úsvitu čtvrtého dne Sam a Remi spali ve své kajutě, když zaklepal
Miguel. Sam vstal a otevřel dveře. „Co je?“





32 Clive Cussler
„Tapachula je na dohled. Juan říká, že byste měl jít na můstek.“
Sam a Remi se rychle oblékli a zamířili na palubu. Už když stoupali
po schodišti k můstku, pochopili, proč je Juan nechal probudit. Za okny
rozeznávali vzdálené obrysy vulkánu Tacaná, druhého nejvyššího vrcholku
v Mexiku. Připomínal tmavomodrou pyramidu kilometry od pobřeží, osa­
měle se tyčil proti nebi. Stoupal z něj proužek šedivého dýmu, který vítr
odnášel k východu.
„Technicky vzato je aktivní,“ vysvětloval Juan, „ale žádnou větší erupci
neměla od roku 1950.“
„Říkali vůbec v rádiu, že se něco děje?“ zjišťovala Remi. „Řekli lidem,
aby opustili domovy?“
„Zdá se, že doteď nevědí, co se vlastně děje. Tvrdí, že snad to zemětřesení
něco uvolnilo nebo otevřelo nějakou trhlinu. Silnice nejsou sjízdné, takže se
tam podle mě ještě ani nedostali vědci, aby zjistili, o co jde.“
„Jak daleko je sopka od města?“ zeptal se Sam.
„Mnohem dál, než to vypadá,“ odpověděl Juan. „Hora je vysoká přes
čtyři tisíce metrů, a tak vypadá blíž. Ale budeme mít dost starostí i bez ní.
Za dvacet minut jsme u Tapachuly.“
Remi sešla dolů po schodech, došla do podpalubí ke kajutám a zaklepala
na každé dveře. „Jsme skoro v Tapachule,“ volala.
Pár minut nato už se posádka, lékaři i Fargovi posilňovali na palubě jed ­
noduchou snídaní složenou z kávy, vajec a ovoce. Bylo pro ně pro všechny
těžké dívat se jinam než do dálky, kde po nebi stoupal sloup dýmu z vulkánu.
Jak se blížili k městu, obraz zkázy začal nabírat jasné obrysy – budovy, které
zemětřesení pobořilo, povalující se hromady cihel vedle stěn, které prozatím
ještě stály; dlouhé řady telefonních stožárů, které popadaly a jejich elektrické
vedení omotalo zaparkovaná auta nebo se jen tak povalovalo na ulicích. Tu
a tam, díky panoramatickému výhledu z paluby jachty, viděli menší, stejno­
měrně hořící ohně, které zřejmě vzplanuly na místech, kde bylo narušeno
plynové potrubí. Jeden po druhém odcházeli od stolu, aby se připravili na
vylodění.
Cestou kolem pobřeží už navštívili tolik poničených měst, že vypi­
lovali své metody k dokonalosti. Tři lékaři, kteří už si mezitím doplnili





Tajemství Mayů 33
svou zdravotnickou výbavu, popadli každý dva veliké batohy se zásobami,
které byly v posledních městech nejvíc zapotřebí. Viděli ohně, a tak si
přibalili léky na popáleniny a proti bolesti. Viděli pobořené budovy, a tak
si vzali dlahy, šití a – pro nejhorší případy – potřeby na amputace. Sam,
Remi a George vyrovnávali krabice s vodou a potravinami, naložili první
elektrocentrálu a kanystry s benzínem. Ze zkušenosti už věděli, že jejich
cesta na břeh přiláká stejně tak ty, kdo jsou dychtiví pomáhat, jako ty nej­
zoufalejší, takže se vybavili krabicemi svítilen, lékárniček s první pomocí,
nářadím na vyhrabávání lidí ze zřícených budov a stavění provizorních
přístřešků.
V sedm hodin, když se ještě balili, už viděli, jak se na pláži shromaž­
ďují lidé a čekají na ně. Naložili do záchranného člunu ty nejtěžší věci, než
ho spustili na vodu, pak utvořili řadu a ostatní krabice a balíky podávali
postupně jeden druhému až dolů do člunu. Když byli hotoví, byl člun tro­
chu přetížený, a tak se do něj museli pečlivě poskládat, aby ho rovnoměrně
vyvážili.
Na břeh vyrazili všichni tři lékaři, Sam, Remi a Miguel, který uměl ovlá­
dat motor a bezpečně přistávat s člunem. Rozvážně využíval mořských vln,
natočil člun ve správném úhlu, aby ho vlny hnaly ke břehu, ale nepřevrhly.
Když se loďka přiblížila ke břehu, vypnul motor a naklonil ho, aby ochrá­
nil lodní šroub. Když kýl na přídi narazil na písek, Sam a Remi vyskočili
a dotáhli člun na souš.
Místní lidé byli šťastní, když uviděli, co jim vezou. Tři lékaře okamžitě
obklopili lidé, kteří dychtili je odvést do místní nemocnice a pomoct jim
odnést zdravotnický materiál. Sam, Remi a Miguel vyložili zbývající zásoby
na písek a odtlačili člun zpátky na moře, aby se Miguel mohl vrátit pro další
náklad potravin, vody a druhý generátor.
Sam a Remi odešli s lékaři, aby nastartovali a zprovoznili první elektro­
centrálu v nemocnici, a pak, když se Miguel objevil znovu, se vrátili pro
druhou a dopravili ji na kliniku na druhé straně města.
Práce pokračovaly celý den a většinu noci. Zatímco rozmisťovali svůj
náklad do různých částí města, vyslechli si řadu příběhů. Mnoho lidí viděli
pracovat s lopatami, traktory a nákladními vozy na čištění silnic kolem





34 Clive Cussler
pobřeží. Další, kterým zůstaly nepoškozené domovy, k sobě brali ty, kdo
o ty své přišli.
Během dalších pěti dnů po velikém zemětřesení se objevily následné


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist