načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství kouzelného keře - Václav Ráž; Karin Černá

Tajemství kouzelného keře

Elektronická kniha: Tajemství kouzelného keře
Autor: ;

Je to jen náhoda, že Vítek s Adélkou objevili zvláštní keř obsypaný voňavými bobulemi a nedlouho na to i tajemnou knihu? Budou to skutečně oni, kterým se podaří vypátrat ukryté ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Václav Ráž
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0256-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jako kouzlem se děti dostanou do nitra tajemného keře, kde se jim otevře úplně neznámý svět. Po ztrátě vzácné knihy naleznou pouze jednu vytrženou stránku s nejasnými nápovědami. Postupné sledování stop je zavede na neznámou cestu, na které budou muset překonat spoustu překážek. A díky tajemnému světu kouzel nakonec Vítek s Adélkou získají to nejcennější - pevné přátelství. Sourozenci Vítek a Adélka jedou na prázdniny k babičce a dědovi. Když objeví zvláštní keř s voňavými bobulemi a nedlouho nato i tajemnou knihu, začíná dobrodružství plné kouzel a napětí. Pro děti od 7 let.

Popis nakladatele

Je to jen náhoda, že Vítek s Adélkou objevili zvláštní keř obsypaný voňavými bobulemi a nedlouho na to i tajemnou knihu? Budou to skutečně oni, kterým se podaří vypátrat ukryté kousky zázračného ornamentu a navždy zahnat nepřátele zpět do podzemí?

Zařazeno v kategoriích
Václav Ráž; Karin Černá - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karin Černá

Ilustrace Václav Ráž

TAJEMSTVÍ

k

o

u

z

e

l

n

éh

o

k

e

ř

e




Karin Černá

Tajemství kouzelného keře

Ilustrace Václav Ráž

Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou Bambook

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 6597. publikaci

Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová

Jazyková úprava Gabriela Janů

Návrh obálky Václav Ráž

Grafická úprava a sazba Šimon Jimel

První vydání, Praha 2017

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín

© Grada Publishing, a.s., 2017

Ilustrace © Václav Ráž, 2017

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ISBN 978-80-271-9270-0 (ePub)

ISBN 978-80-271-9269-4 (pdf)

ISBN 978-80-271-0256-3 (print)


Ta jemství

Maminka nakoukla do pokojíčku. „Vstávat, děti!

Dobré ráno!“ zavolala zvesela. A jako každé ráno

čekala, že bude své malé spáče tahat z postýlek.

Ale dnes to bylo jiné. Děti vyběhly čile z postele

bez obvyklého přemlouvání: „Mami, prosím, ještě

chviličku.“

Dnešní den nebyl jako každý jiný. Byl to poslední den školy. Zítra dětem začínají vytoužené prázdniny. Večer pro samé těšení nemohly ani usnout. Ale konečně přišlo ráno. A maminka se nestačila divit, když si bleskově vyčistily zuby, oblékly se, a dokonce úplně bez řečí snědly ne zrovna oblíbený chléb s marmeládou. Kdyby tak maminka věděla, co je pohánělo k takové rychlosti!

Zato děti to vědí úplně přesně. Je to jejich tajemství. Tajemství loňského léta.

5


Co se stalo vloni v létě

To bylo úplně jiné ráno. Už ne tak veselé a nadšené.

Děti také čekalo rozloučení se školou. Jejich první

vysvědčení. Sedmiletý Vítek se svou sestřičkou

Adélkou se sice na prázdninové volno těšili, ale

se vstáváním to bylo stejné jako každé ráno. Dnes

dokonce předstírali, že spí tak tvrdě, že je snad ani

nic vzbudit nemůže. Jen díky maminčině vytrvalosti

vše nakonec dobře dopadlo. Děti přišly do školy včas,

převzaly první vysvědčení a hurá na prázdniny!

Jenže jaképak hurá. Co je vlastně čeká? Letos

poprvé pojedou na prázdniny k babičce a dědečkovi

na venkov. A zůstanou tam úplně samy. Při tom

pomyšlení jim nohy ztěžkly. Vraceli se ze školy

pomalu se sklopenými hlavami. Za zatáčkou se

objevil jejich domek. Ve dveřích stála maminka: „Tak

se pochlubte, jak dopadlo vysvědčení,“ usmívala se

vesele. Děti proběhly brankou a vklouzly mamince do

náruče. To bylo najednou radosti! Oba pilní školáci

mávali hrdě krásným vysvědčením. „To tedy musí být

pořádná oslava!“ smála se maminka spokojeně. Na

odpoledne totiž přichystala dort a malé dárečky. Pro

Vítka figurky bojovníků, které si již dávno přál, a pro

Adélku poníka s křídly.

6



Jen ty sbalené věci na prázdniny děti pořád strašily. „Co jen budeme ve Vrbinkách sami dělat?“ strachovala se Adélka a tiše zavzpomínala, jak ještě vloni běhali s tátou vesele po lese a s maminkou zavařovali lesní plody. Na oba opět padla tíseň. Ještě že se zrovna přiřítil ze zahrady Broček. Hned začal děti olizovat a přitom vesele vrtěl ocasem. Rázem bylo všechno smutnění zapomenuto.

Vlastně až do večera. Ale to už děti ležely v postýlkách, za oknem svítil měsíc a rozléval po pokoji takové zvláštní bledé světlo. Najednou jako by to světlo bylo stříbrné a jemně hladilo děti po vlasech i po tvářích. Konejšilo je a vše těžké a neznámé se rázem rozplynulo a změnilo na veselé sny plné dovádění a sluníčka.

8


Odjezd do Vrbinek

Ráno na nějaké smutky nebyl čas. Sbalené věci

naložil tatínek do auta a celá rodinka vyrazila směr

Vrbinky. Děti pozorovaly z okna, jak se krajina

postupně mění. Mizely domy, ulice a kolem ubíhaly

aleje, pole i lesy. Vše bylo svěží, zelené a voňavé.

I v autě panovala veselá nálada.

Děti si zpívaly a cesta svižně ubíhala. Naproti autu se přiblížila cedule s nápisem Vrbinky. Je to malá vesnička uprostřed lesů. Babička s dědou bydlí v domku až za vesnicí. U jejich domku končí všechny cesty a začínají husté zelené lesy. „Už jsme tady!“ zavolal najednou táta vesele. To bylo objímání a vítání! Děti jakoby chtěly babičku s dědou umačkat. A ani Broček nezůstal pozadu. Skákal a ňafal radostí.

Po velkém přivítání už děti neměly doma stání. Lákalo je to ven. „Poběž, Vítku, neloudej se!“ zavolala Adélka. Copak Adélka, to je divoch! To Vítek raději dělá vše s rozvahou. Ale kde už byl Adélky konec! Raději se rychle rozběhl, aby mu nezmizela v lese. Doběhl na kraj lesa a po Adélce ani vidu, ani slechu. „Adélko!?!“ Kolem šuměly stromy a bylo takové krásné ticho. „Tady!“ ozvalo se od velikého voňavého keře. Vítek popoběhl ke keři. Byl zvláštní. Takový ještě nikdy neviděl. Měl obrovské

9



trošku zkroucené větve, které sahaly vysoko nad jeho

hlavu. Hustě na něm rostly světle zelené listy a bledě

růžové plody. Voněly, až se dětem točila hlava. „Co

je to za krásnou vůni?“ podivila se Adélka. „Nevím,“

řekl Vítek okouzleně. „Ale ne, Adélko! Netrhej ty

bobule!“ Pozdě. Adélka už k jedné bobulce přičichla.

Najednou se kolem ní rozprostřela růžová mlha

a vtáhla Adélku do nitra keře. „Adélko!“ vykřikl Vítek

a vykulil oči. Co se to stalo? Kam se ta holka jenom

poděla?

Vítek chvilku překvapeně koukal, volal Adélku,

ale pak se rozhodl rychle jednat. „Nemůžu v tom

přece Adélku nechat,“ brumlal si tiše pro sebe. Když

trhal zvláštní růžovou kuličku, trochu se mu chvěla

ruka. Pak přičichl a kolem něj se rozprostřela růžová

mlha, vše se zhouplo, zatočilo, a když otevřel oči,

seděl na krásné mýtině zalité sluneční září. „Adélko?“

řekl spíš jen tak opatrně a potichoučku.

11


Tajemný svět Belfíků

Vítek se nejistě rozhlédl kolem. Na okraji mýtiny stály

podivné malé domečky. Nad nimi pluly bledě růžové

obláčky, ze kterých se sypala malá třpytivá smítka.

Vítek zase ucítil tu zvláštní vůni. Najednou se ozval

smích. Takový tichý a vzápětí i hlasitý. Ten už poznával.

„Adélko?“ řekl nesměle. „Pojď sem, Vítku!“ ozvalo se

z míst za velikým pařezem. Vítek se vydal za hlasem.

Vystoupil před pařez a údivem otevřel pusu. Stála tam

Adélka a kolem ní létala malá stvořeníčka s duhovými

křídly. „To jsou Belfíci. Seznamte se. Jsou úžasně milí,“

řekla Adélka rozpustile a točila se s Belfíky v ladném

tanci.

Adélka má ještě jednu vlastnost. Nejen je věčně

ztřeštěná a zvídavá, ona se prostě hned a s každým

skamarádí. Takže Vítka ani nepřekvapilo, když ji uviděl

kroužit po palouku s úplně zvláštními a neznámými

stvořeními, jako by je znala odjakživa. Adélka se smála

a tančila, Belfíkům se to moc líbilo a i Vítek nakonec

propadl kouzlu té chvíle. Nechtělo se mu sice tančit,

protože to prostě chlapi jen tak nedělají, ale okouzleně

sledovat tu krásnou hru křídel, slunce a stínů, tomu

prostě neodolal.

12


Najednou se ozvalo jakoby z dálky. „Děti! Oběd!“

A kouzlo chvíle pominulo. „My zase přijdeme!“

zavolala Adélka rychle. Pak se oba rozběhli a vyskočili

z keře ven. Celou cestu k domku se okouzleně usmívali.

Věděli, že pravé dobrodružství právě začíná. A že už se

nemusí bát, co si počnou v domku s babičkou a dědou

skoro na konci světa.

13


Uplakané odpoledne

U oběda na své nové dobrodružství skoro zapomněli.

Babiččiným knedlíkům sypaným tvarohem, cukrem

a maštěným máslem se nic nevyrovná. Jak tak

seděli a vychutnávali tu dobrotu, ani nepostřehli,

že se venku setmělo. Vítr začal skučet a honil po

dvorku stébla trávy. Až když začal do střechy hlasitě

bubnovat déšť, vyběhly děti k oknu. Za oknem řádil

takový liják, že přes něj nedohlédly na druhý konec

dvorku. I Broček seděl pod stolem a tiše kňučel.

„Tak, a máme po dobrodružství!“ posteskl si

Vítek. „Ale děti, dobrodružství přece nečeká jen

venku,“ řekla babička chlácholivě. „Kdyby tak

babička věděla!“ pomyslel si Vítek pro sebe. Ale

babička jakoby věděla všechno, co se odehrává

v dětské duši. Na nic nečekala a začala šmátrat ve

veliké skříni. „Vítku, Adélko, pojďte sem.“ Děti

se trošku neochotně přesunuly od okna ke skříni.

Babička jim podala baterky. Pro Vítka modrou, pro

Adélku červenou. Pro sebe měla velkou svítilnu.

Vyzbrojeni baterkami se všichni tři vypravili temným

domem. Došli do zadní části, kde babička dlouhou

tyčí spustila ze stropu dolů dřevěné schůdky. „A teď

opatrně!“ radila dětem. Děti nemohly napětím ani

dýchat. Pomalu vyšplhali na půdu. Babička položila

14


+


svítilnu na malou skříňku u vchodu. Kolem bylo ticho

a pěkně útulno. „Nebudete se tady samy bát?“ zeptala

se babička. Když však viděla nadšení v dětských

očích, ani nečekala na odpověď a zvolna se vydala po

schodech dolů.

„No to je něco!“ zvolala Adélka. Pustila se do vytahování šatů z velké skříně. Visely tam na ramínkách šaty jako pro princeznu, ale také zástěrky, dlouhé sukně, veselé kloboučky. Adélce se z té krásy až zatočila hlava. Vítek jen mávl rukou. „Šaty. To je toho.“ Zatímco Adélka zkoušela jeden model za druhým, Vítek se vydal na druhou stranu. Vzadu v rohu stála malovaná truhlice. Opatrně zvedl víko a nahlédl dovnitř. Nahoře ležely staré mapy, pod nimi dlouhý dalekohled, krabička s kompasem, klubko provázků, několik nožíků a dole pod tím vším kniha. Vítek všechny věci opatrně vyskládal na zem a nakonec vytáhl i knihu. Vypadala zvláštně. Celá byla vyšitá zlatými nitkami a přes stránky měla tenký řetízek se zámkem. Do zámku byl zastrčený malý klíček.

„Adélko, pojď se podívat, co jsem objevil!“ zavolal Vítek. Děti knihu vzaly a přenesly k obrovskému modrému křeslu. Uvelebily se a Vítek jemně otočil klíčkem v zámku. V zámku to cvaklo a řetízek se uvolnil. Když Vítek otočil první stranu, vydechl úžasem. „Páni!“ Přímo na první stránce byl velký obrázek malých stvoření, se kterými se dopoledne seznámili v tajemném keři.

16


Co praví kniha

„Adélko, to nemůže být náhoda. Kde se tady ta kniha

objevila? A zrovna teď, když jsme našli kouzelný

keř!“ přemýšlel Vítek jako o závod. „Počkej, Vítku,

zpomal. Třeba se to tady všechno píše,“ navrhla

Adélka. A tak začali číst. Postupně se před nimi

otevíral svět Belfíků. „Podívej, opravdu se jmenují

Belfíci!“ zvolala Adélka. „Píše se tady, že kouzelný

keř je jejich království, a také, že jsou mírumilovní

a mají kouzelnou léčivou moc.“ Děti procházely

stránku za stránkou. „Tohle je zajímavé,“ řekl Vítek

a začal předčítat z knihy: „Jedinými nepřáteli

Belfíků jsou Treflové. Jde o zlomyslné skřítky žijící

v podzemí. Od nepaměti sužují Belfíky svými

zlými kousky. V kapsách svých malých kalhot mají

ukryté inkoustové koule. Těmi se trefují do mráčků

a ničí jejich barvu i vůni. Tím připravují Belfíky

o životodárnou energii. Bez této energie žádný Belfík

nedokáže žít.“

„Tedy, Vítku, to je dobře, že jsme se s těmi Trefly

nesetkali. Já bych jim dala co proto!“ rozohnila

se Adélka. „Prosím tě, co bys s nimi mohla dělat?

Tady se píše, že když vylezou ze svých nor, jsou

jich stovky,“ dodal Vítek. „Už několikrát se pokusili

Belfíky zničit. Ještě se jim to naštěstí nepovedlo. Staří

17


a moudří Belfíci dokonce sepsali návod, jak zlé Trefly

porazit.“ Ukázal prstem do knihy. „Tady je.“

„Ale ne!!“ vykřikla Adélka. „Zrovna tady je vytrhnutá stránka!“ „Opravdu,“ vyhrkl Vítek překvapeně. „Proč je ta stránka pryč? Myslíš, že už tuhle knihu objevil někdo před námi? Že už bojoval se zlými Trefly? Nebo jim pomáhal návod ukrýt?“ Vítkovi už zase hlavou létala řada otázek přímo kosmickou rychlostí. „No to nevím,“ posteskla si Adélka. „Tady kniha dokonce končí. Jen tady ještě zbyla nějaká zaříkávací formule. Tu asi zloděj stránky přehlédl.“

„Ukaž. Já ji přečtu,“ vyhrkl Vítek a předčítal nahlas: „Abys mohl létat, najdi černý kořen, poklepej jím třikrát a zlé síly zažeň. Abys mohl malým být, bobuli sladkou sněz, abys ptákům rozuměl, sevři pět pírek v pěst.“

Jen Vítek dořekl poslední slovo, kniha se mu sama vznesla z rukou. Začala poletovat vzduchem, točila se pomalu dokola a vypadalo to, že začíná zvolna mizet. „Co se to děje?“ zvolala Adélka. „Honem, Adélko, vyskoč! Chyť ji!“ Vítek začal skákat, ale kniha už byla moc vysoko. Točila se nyní úplně u stropu a najednou zmizela. Děti chvíli strnule stály. Nemohly uvěřit vlastním očím.

Když se trochu vzpamatovaly, usedly zamyšleně zpátky do křesla. Najednou Vítek prudce ukázal prstem na velikou truhlu.„Po-poodívej,“ vykoktal zmateně. Na zaprášeném víku truhly byla roztřeseným písmem zapsána kouzelná formule z poslední stránky knihy. „Víš co, to bude asi něco moc důležitého. Já si to raději opíšu,“ řekl Vítek a rozběhl se k velkému psacímu stolu. Snažil se otevřít první zásuvku, ale šlo to těžko. Stůl byl už starý a zásuvky vrzaly a protivně skřípaly. „Adélko, pomoz mi!“ Až společnými silami se jim podařilo zásuvku otevřít. Vytáhli kousek papíru a tužku a Vítek začal opisovat text formule. Každé písmeno, které zapsal na papír, hned z víka truhly zmizelo. Když dopsal, bylo víko znovu zaprášené, jako by na něj nikdo nikdy nic nenapsal.

19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist