načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tajemství Karla Janečka - Jindřich Kabát Karel Janeček Martin Kabát

  > > > Tajemství Karla Janečka  

Elektronická kniha: Tajemství Karla Janečka
Autor:

Všechny tváře muže, kterého nelze přehlédnout. Karel Janeček, geniální matematik, workoholik, vášnivý sportovec, parašutista, ale hlavně bojovník proti „zlojedům“, filantrop, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 268
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5419-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Všechny tváře muže, kterého nelze přehlédnout.

Karel Janeček, geniální matematik, workoholik, vášnivý sportovec, parašutista, ale hlavně bojovník proti „zlojedům“, filantrop, společenský reformátor a vizionář... Anebo snad samozvaný spasitel? Jeho jméno nelze přehlédnout, a už vůbec ne ignorovat.

Svými názory čas od času rozčeří klidnou hladinu občanské spokojenosti, ať už svým nekompromisním přístupem ke korupci a zneužívání mocenských pozic, nebo svým přístupem k ženám. I když se svojí současnou partnerkou, matematičkou tuniského původu, je navýsost šťastný.

Čím žije, co ho těší a baví, co naopak nemá rád? Jak vyrůstal, čím se trápil, nad čím mávne rukou? Jaký zkrátka je tenhle Karel Janeček v soukromí? V knize rozhovorů Jindřicha Kabáta poznáte všechny jeho tváře a černobílé fotky Martina Kabáta vás dokonale vtáhnou do jeho barevného světa.


Jindřich Kabát, PhDr. , univerzitní profesor na několika školách, převážně v USA. Psycholog a psychopatolog, soudní znalec svého oboru. Jeho hlavním zaměřením je lidská svoboda, psychologie totality a manipulace, totalitní režimy.

Martin Kabát je profesionální fotograf. Svou slibně se rozvíjející kariéru v mezinárodních společnostech přerušil a naplno se věnuje fotografi i. Podílel se na mnoha reklamních kampaních, jeho fotky se objevují i na obálkách časopisů a v novinách. Volnou tvorbou se zaměřuje na dokumentární fotografi e lidí, zachycení okamžiku a pocitů.

Předmětná hesla
Janeček, Karel, 1973-
* 20.-21. století
Matematici -- Česko -- 20.-21. století
Podnikatelé -- Česko -- 20.-21. století
Boj proti korupci -- Česko -- 20.-21. století
Názory a postoje
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tajemství Karla Janečka
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Jindřich Kabát, Karel Janeček
Tajemství Karla Janečka – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





ROK
2112:
TAJEMSTVÍ
KARLA
JANEČKA
JINDŘICH KABÁT
KAREL JANEČEK










ROK
2112:
TAJEMSTVÍ
KARLA
JANEČKA
JINDŘICH KABÁT
KAREL JANEČEK










Obsah
Úvod /9
I. část
Místa mládí /13
Jen tak si povyskočit /33
Amerika /43
Vztahy a manželství /53
II. část
Kouzelný pramen peněz a jiný život /71
Popularita /85
III. část
Lásky /113
Znaky ducha, znaky duše /131
Práce /157
Rodina /171
IV. část
Mám a dávám /193
Politika těsně kolem nás /197
Matematika, svět a smysl věcí /223
Hodnoty a principy vývoje /259
Pohledem fotografa /267










9 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Úvod
Karel Janeček se narodil 26. 7. 1973 v Plzni, ale většinu mládí prožil v Praze, kam
se rodiče záhy odstěhovali. Studoval takřka vždy specializované školy zaměřené
na matematiku, od gymnázia až po Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity
Karlovy v Praze, obor teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky, kterou
ukončil v roce 1997. Souběžně studoval v USA, kde v roce 1997 získal titul MBA
na Bradley University, Peoria, USA. Dále získal titul Ph.D. v oboru Mathematical
Finance na Carnegie Mellon University, Pittsburgh, USA.
V  letech 2004–2005 působil jako vědeckovýzkumný pracovník na
Rakouské akademii věd. Několik let měl možnost vyučovat na Matematicko-fyzikální
fakultě Univerzity Karlovy v  Praze, dokud z  pracovních důvodů nemusel tuto
činnost omezit. Je členem vědecké rady Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké
školy ekonomické v Praze.
S první manželkou, se kterou má dvě dcery, je stále v kontaktu. Po rozvodu žil šest
let s přítelkyní Markétou Sýkorovou, společně založili Nadační fond pomoci. Delší
přátelský vztah ho dříve pojil též s  Janou Doleželovou, bývalou Miss ČR. V  roce
2015 roce se podruhé oženil, a to s tuniskou matematičkou Mariem.
Je zakladatelem firmy RSJ, společnosti, která je největším obchodníkem na
londýnské derivátové burze NYSE Liffe, kde  funguje od roku 2000. Tato firma je





zároveň jedním ze tří největších obchodníků chicagské burzovní skupiny CME
Group. V září 2009 se jako první česká společnost stala členem evropské
derivátové burzy Eurex se sídlem ve Frankfurtu.
V  roce 2010 založil Karel Janeček Nadační fond Karla Janečka pro podporu vědy
a výzkumu. V roce 2013 se fond spolu s příchodem dalších mecenášů přejmenovává
na Neuron. Cílem je podpora projektů převážně základního vědeckého výzkumu, a to
v matematice, ekonomii a medicíně. Fond podporuje mladé vědce působící v České
republice a úspěšné české vědce, kteří se rozhodnou pro návrat ze zahraničí.
S  několika dalšími osobnostmi Karel Janeček dále založil v  roce 2011 Nadační
fond proti korupci. Jeho cílem je podpora projektů odhalujících korupci ve veřejné
správě. Fond předává Cenu za odvahu lidem, kteří s vědomím osobních rizik
upozornili na případy korupce ve svém okolí, a podporuje vznik účinné protikorupční
legislativy. Činnost fondu výrazně ovlivnila protikorupční klima v republice.
Karel Janeček prakticky vytvořil, především díky filantropii, systém podpory řady
oblastí neziskové sféry, který u nás doposud v takové míře nikdo nerealizoval.
V  říjnu 2012 spustil projekt Vlny evoluce. Ten se zaměřil na stejné cíle jako
nadace proti korupci a  rovněž na diskuse o  politické situaci v  zemi, převážně
prostřednictvím inzerátů, publikací a  přednášek. Na toto úsilí navázal projekt
Demokracie 2.1, který se zaměřuje na účinný a spravedlivý volební systém.
Obdobný mechanismus byl přijat celou řadou institucí ve světě.
Karel Janeček je také spolumajitelem Centra současného umění DOX v  Praze
a  podílí se na řadě komerčních aktivit. Ne vždy jsou známi jeho partneři a  již
dnes lze říci, že ne všichni, s nimiž spolupracuje, jsou ideálními osobnostmi.
Nicméně základ, který položil, je (díky jeho osobnosti) plně etický a svým
způsobem velmi neobvyklý a přínosný. Janečkův vliv na politickou scénu současné
doby, vize spravedlivého modelu voleb i zcela konkrétní pomoc tam, kde nikdo
pomáhat nemusí, jsou nakonec tím nejdůležitějším. A asi podstatnějším než to,
s kým Karel Janeček právě chodí. Proto také vznikl náš rozhovor.
Nechť se Karlovy neobyčejné úspěchy opakují a jeho vizím i osobnímu postoji
se do budoucna daří.





11 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
I. část





12 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





13 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Místa mládí
Karel Janeček se narodil v Plzni. Přesněji, a to je důležité, v Bolevci. Není
to tak dávno, ale přece jen tehdy ještě vypadalo toto předměstí Plzně
úplně jinak než dnes. Dnes se každému vybaví zejména sídliště, docela
hezké, s dobrým spojením do centra, kousek odtud jsou parky a zoo.
Jenže starý Bolevec byl jiný. Tahle část na opačné straně silnice
začínala Na Mikulce, vršíčku nazvaném podle známého vynálezce
a technika Mikoleckého, spolupracovníka barona Škody, který zde má pomník.
Dnes je tam meteorologická stanice, proto si mnozí vybaví její název:
Plzeň-Mikulka.
Odtud se až dolů k silnici vedoucí podél Boleveckého rybníka táhly pásy
zahrádek a  domků, větších či menších (původně spíš těch menších),
vzniklých většinou před druhou světovou válkou, později výrazně
přestavovaných. Jen pár obchodů u hlavní silnice, zato dvě hospody! Všude klid,
taková nečekaná pohoda města, které tu žije svým vlastním životem,
životem Bolevce. Dnes již vlastně starého Bolevce.
Spousta zahrad a květin. I když se na některém dvorku tu a tam
objevili králíci, trendem je zredukovat užitkovou část a  více se soustředit
na něco opravdu reprezentativního a okázalého, takže někde se nachází
i sochy. Obyvatelstvo tu zkrátka více inklinovalo k městským způsobům.
Ale v létě všechny ty zahrady voněly.
Děti si chodily hrát, pokud našly vrstevníky, někam na konec města, na
blízké pole, kam v  padesátých letech pravidelně mířili neoblomně drsní
sběrači mandelinek a  všeho toho hmyzu, kterým nám imperialisté
plánovali zničit úrodu. V zimě se dalo jezdit na saních z mírného svahu pod
Mikulkou.





14 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Nejkrásnější však byl Bolevecký rybník. S jedním z prvních klubů, kde se
hrála v šedesátých letech skutečně moderní hudba. Ale hlavně tu jezdily
čluny, dalo se plavat – bylo to prostě světové letní centrum „světa“!
Ostatně je dodnes, jen mu konkuruje více míst.
Vydat se z Bolevce do centra, tehdy trolejbusem, přímo až na náměstí, to
bylo trochu jako změnit město. Přitom cesta trvala jen pár minut.
Příjezd od Horní Břízy, který se spojuje s Karlovarskou, je velmi příjemný,
ostatně i  jako ten od Doubravky anebo od Českých Budějovic, výrazně
průmyslová Plzeň vlastně ovlivnila jen jiné části města. A odevšad je jako
navigátor vidět věž biskupské katedrály.
A  pak, stojíte u  Svatého Bartoloměje na obrovském náměstí, jednom
z  nejtypičtějších středověkých, a  uvědomujete si, že mix průmyslu,
sešlých předměstských řad domů a vynikající architektury je náhle
doprovozen určitou velkorysostí. Když se vydáte k sadům a pod divadlo,
najednou Vás Plzeň zaujme a máte chuť se tam vracet.
Představuju si, jak to může působit na sotva šestileté dítě. Asi skvěle.
Hlavně kvůli tomu pocitu zázemí v klidu Bolevce, s vědomím přítomnosti
města hned za kopcem. Přestože děti určitě vidí všechno jinak a 
mnohem více je zajímá, co dělají mravenci a jestli se půjdou koupat, má Plzeň
velký a mimořádný dar své obyvatele ovlivňovat.
Přemýšlím, do jaké míry může malé město předurčit něčí kariéru natolik,
že prostě začne jakoby ledabyle dobývat svět. Jenže Plzeň zdaleka není
tak malé město... a pak – nemá toho ducha uzavřenosti maloměst, a tím
pádem jeho obyvatelé nemají potřebu odtamtud utíkat.
Znám tři typy Plzeňanů. Jeden, který by se nikdy v životě nehnul z toho
klidu a jistot, od toho, co kde ve městě už zná a co mu dodává pocit
zázemí, ten, který nesnese změnu. Ostatně ono je mimochodem
zejména dnes strašně jednoduché žít nebo jen nakupovat a nějaký čas
pobývat v Plzni. Narazíte tu na neobvykle příjemné vztahy
a jednání, v obchodě, na ulici... pozvolna vznikající, ale o to silnější kladný
dojem...





15 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Druhý typ Plzeňanů potřebuje nezbytně prchnout. Kamkoliv, kde je to
„pravé“ velké město, protože je žene nějaká posedlost, většinou
v dobrém slova smyslu. Něco v nich je – a to potřebují nabídnout světu, anebo
naopak něco od světa čekají. Tak odjížděli třeba Skupa, Horníček, Trnka.
Nu a  třetí skupinu tvoří ti, kteří odjeli, většinu života prožili jinde, ale
pak se vrátili, i když třeba naprosto nečekaně. Většinou do chat, které si
postavili poblíž Plzně s tím, že tam třeba jednou budou nastálo bydlet.
Tento trend se ostatně stále více objevuje i dnes.
Ale pásma chat takto výrazně ovlivnila okolí. Především Hracholusky.
Ještě v osmdesátých letech stavěné svépomocí. Pro kolik rodin to bylo
budování hradu, pro kolik dětí naprosté neštěstí? Tak pak člověk neví,
má-li to milovat, anebo na to zanevřít. Kolik dřiny dříve představovalo jen
mít něco svého a mít kam jet. Vlastně všechno tu bylo uděláno vlastníma
rukama. Krásná přehrada, rybářský revír a  kousek do Plzně. Dnes nám
nepřijde vůbec divné, že si někdo nechce sám opravovat auto anebo si
zavést elektřinu. Jen tak, po práci. Díky za to. Jenže takový svět –
pochopitelný kdysi naprosto pro všechny, kdo ještě zažili tuto poválečnou éru
a období až do konce osmdesátých let, dnes působí jako cosi zvláštního,
na co jen vzpomíná. Stejně jako bychom asi tehdy nepochopili uvažování
malého člověka se svým bohatým vnitřním světem, který má úplně jiné
problémy a starosti, je jimi pohlcen, objevuje. Ale namísto toho je třeba
míchat maltu.
Proto snad jen Bolevec pro Karla představoval idylu – to ticho předměstí,
tolik zahrad, korun stromů, občas štěkající pes, hodní sousedi... a  tam
někde na východní straně dlouhý lán a za ním malá rozhledna, kopeček
Letné, Doubravky... a za tím vším velký svět, který se jednou otevře!
Jak vzpomínáš na Plzeň?
Na Plzeň? Jako na dětství? Já spíše vzpomínám na Plzeň z doby, kdy jsem tam
jezdil za rodiči. Pamatuju si ale, kde jsme bydleli: v domě se zahradou. Mám ho
stále v paměti. Byl to dům otcových rodičů.





16 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





18 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Kde to bylo?
V Bolevci, ve Fibichově ulici. Pamatuju si, jak jsme tam z kopečka jezdili na
koloběžce, ale jinak si vlastně na moc nevzpomínám. Dobře si ale pamatuju Bolevák.
Hlavně když jsme už byli v pubertě a na Boleváku jezdili na windsurfingu. Takže
kdybych měl pojmenovat vzpomínku na dávnější minulost, vzpomínka na Plzeň
rovná se Bolevák.
Na Bolevák jsi chodil s rodiči?
Tam jsme chodili nejčastěji právě až s kamarády v pubertě. Jedni přátelé mých
rodičů měli dva syny, s  nimiž jsem se docela hodně kamarádil – s  těmi jsme
například jezdili na windsurfingu a tak.
Oblast kolem Boleveckého rybníka bývala hodně chráněná – pokoušeli
se tam dělat lázně. Ty už jsi asi zažil období, kdy se tam dalo dělat
všechno, ne?
Co já si pamatuju, tak tam člověk mohl v podstatě vždycky dělat, co chtěl.
Později to tam bylo z jedné strany volně přístupné, z druhé strany uzavřené.
Ještě je tam rybník Šídlovák?
No jasně!
Když si vybavíš dům, kde jste bydleli – v té čtvrti jsou menší domky,
vilky –, zůstává ti takové bydlení v hlavě? Chtěl bys takhle sám bydlet?
Zrovna ten dům byl už spíš starší, mě dneska láká něco jiného: rekonstruuju vilu
v  Dobřichovicích, což bude super sídlo. Hodně hi-tech vybavení: audio, video,
takové ty věci... takže to je asi jiná kapitola...
A co město samotné? Plzeň.
Plzeň je super, dneska je to město kultury, což je obrovský úspěch, a jinak nevím,
jak bych ji jinak charakterizoval. Mně se současná Plzeň, když tak nad tím
přemýšlím, líbí víc než Plzeň v době, kdy jsem byl dítě, v minulosti.





19 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Jak jsi prožíval odchod z  Plzně? Měl jsi někdy potřebu se tam
vrátit? Ptám se proto, že spousta lidí utíká někam „do světa“, ale pak se
s velkou chutí vrací domů. Plzeň je toho skvělým příkladem. Nejprve
se objeví potřeba objevovat svět, a pak člověk zjistí, že právě ve svém
rodišti se může zabydlet a cítit se dobře.
Tak bych to asi neviděl, protože my jsme se – vlastně rodiče se přestěhovali do
Prahy, když mi bylo šest let, když jsem šel do školy, na základní školu, takže už do
první třídy jsem chodil tam. A pak jsem žil v Praze, respektive někdy v zahraničí.
Co dělali tví rodiče? Proč se stěhovali do Prahy?
Táta pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, tak jsme odjeli do Prahy.
Pro tebe bylo tedy stěhování přijatelné? Nebyl to šok?
Tak jako tak to byla změna, obzvlášť pro malé dítě. Ale mně to zas tolik nevadilo,
mně změny nikdy nevadily, ani jako dítěti. Že jsme se odstěhovali do Prahy, mi
přišlo celkem v pohodě.
V Plzni jsi měl přece kamarády...
Já jsem v Plzni sice chodil do školky, ale byl jsem hodně velký samotář, takže mi
to nějak ani nepřišlo.
Zůstali v Plzni nějací tvoji příbuzní?
Ano, rodiče obou mých rodičů. K nim jsme hodně jezdili a taky jsme navštěvovali
tety, strejdy... ti všichni zůstali v Plzni.
Máš nějaké sourozence?
Mám, mám bratra a dvě sestry.
To je dost lidí na jednu rodinu, ne? A kolik jim je?
Nejstarší jsem já, brácha je o rok mladší, jedna sestra o čtyři roky mladší a ta
druhá pak skoro o šestnáct let mladší.





20 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
A jak moc se dodneška třeba vídáte?
No tak, tak nějak rozumně, ne nějak extrémně, ale vídáme se. Naposledy
minulou neděli na oslavě devadesátin dědy, z otcovy strany.
Jak jsi vnímal svou roli nejstaršího? Neměl jsi pocit, že jsi nic nemohl
a u ostatních už rodiče nebyli tak přísní?
O rok mladší bratr byl na tom podobně jako já, ale je pravda, že jsem občas měl
pocit, že sestra, která je o čtyři roky mladší, má dovoleno víc. Ale neprožíval jsem
to nijak zásadně. A co se týče mladší sestry, tak to už vlastně šlo mimo mě.
V Praze to muselo být ze začátku těžké...
Co se mi vybavuje jako vzpomínka malého dítěte, to je ulice Rytířova na sídlišti
Lhotka. Lhotka-Modřany. Pamatuju si, jak jsme tam přijeli. Všude byly nové
paneláky, ale kolem špína, bahno. Poblíž to bylo hezké, tam byl les. Ale když jsem
šel do školy, všude bahno. Hodně bahna.
Ty jsi musel být hodně samotářský. Nicméně lidé – jiní spolužáci – ti
nevadili?
Já jsem nějak tyhle věci neřešil. Do školy jsem jezdil, rodiče mě dali do
jazykovky, na tu dobu jsem schopen vzpomínat. První třídu jsem chodil na
Lhotku, to si už vůbec nepamatuju. Vlastně ano, vzpomínám si na jednu
věc: mamka mě dovedla do školy a pak už jsem jezdil sám, tak si pamatuju,
jak jsem jednou jel ze školy, a řidič autobusu, který měl zastavit, tak si nějak
myslel, že nikdo nevystupuje, a přejel naši zastávku. A já jsem potom doběhl
dopředu, zděšený, že nezastavil na mé zastávce. Pak byla další zastávka
a já jsem mu říkal, že to tady vlastně znám, že tady můžu vystoupit, tady
chodíme nakupovat, tak já se vrátím sám. Pamatuju si, jak mě ten řidič
nechtěl pustit, že za mě má teď zodpovědnost, takže jsem s ním musel až na
konečnou a  zpátky, a  pak teprve jsem si vystoupil, to je ale taková jediná
vzpomínka z první třídy.





21 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Zvládl jsi tu situaci v klidu, nebo tě to hodně rozhodilo?
Rozhodilo mě to, byl jsem z  toho hodně špatný, ale když jsem doběhl k  řidiči
a viděl, jak je z toho špatný on, možná mě to uklidnilo.
Do jaké školy jsi chodil potom?
Potom si pamatuju až na základní školu v  Lupáčově ulici na Praze 3. Bylo to
strašně daleko, hodně jsem toho denně procestoval. Proto jsem měl nakonec
kamarády spíše na té jazykové škole než třeba na sídlišti, kde jsme bydleli.
Jaké jsou tvoje nejhezčí vzpomínky z dětství?
Krásné vzpomínky mám na to, jak jsme jezdili na lyžích. Další krásnou
vzpomínkou jsou cesty na chatu, kam jsme jezdili. Tu měli prarodiče na Hracholuskách.
To bylo super, odtamtud mám, dalo by se říct, jedny z nejkrásnějších, ale
zároveň také jednu z nejhorších vzpomínek.
Že by ses topil?
Ne. Ale jako dítě jsem šel lesem, přede mnou táta, a on šlápl do vosího hnízda.
Vosy se najednou vyrojily a zaútočily na mě, začaly mě bodat – a v tu chvíli si
pamatuju, že jsem cítil takovou strašnou nespravedlnost! Protože táta se na
mě ještě vrhl a začal ty vosy zabíjet, ale já myslel, že mě trestá, že jsem něco
udělal, že mě za to bije. Takže to je taková zajímavá vzpomínka.
Jak jste trávili Vánoce?
Vánoce jsme trávili jako děti standardně, s  vánočním stromečkem
samozřejmě... Pro mě bylo extrémně napínavé čekat, až konečně zazvoní zvoneček. Když
už jsem věděl, že Ježíšek neexistuje, pamatuju si, že jsem řešil dárečky, co jako
dostaneme.
Jaké období dětství pro tebe nebylo příjemné?
Jako dítě jsem pořád chtěl být dospělý, dětství jsem si neužíval. Neužíval
jsem si život jako dnes, zdaleka ne. Dneska jsem mnohem šťastnější než





22 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
jako dítě. Ale že bych měl nějaké konkrétní období, které by bylo špatné, to
ne. Možná když jsem byl na táboře. Byl jsem takový typ, který se zrovna
moc nepere – to dnes jsem mnohem fyzicky výkonnější než jako dítě –,
takový typický uzavřený matematik, takže mě třeba občas někdo šikanoval.
To bylo nepříjemné.
Takže ty jsi vlastně byl takový lehce zakřiknutý introvert, co žije svým
vnitřním životem a objevuje svět trochu jinak než ostatní. Jak ses cítil
ve škole?
Školu jsem bral jako povinnost, zejména když mě něco nebavilo, to znamená
cokoliv, co se člověk musel učit nazpaměť. Neměl jsem rád ruštinu, kterou jsem
měl od třetí třídy, a neměl jsem rád některé věci, které bych se dnes rád učil, což
mě zpětně mrzí. Třeba češtinu jsem neměl rád. A dějepis nebo cokoliv, co člověk
musí memorovat.
Dneska to samozřejmě vnímám jinak, vnímám tu důležitost a  měl bych úplně
jiný přístup, ale jako dítě jsem to rád neměl, tak to prostě pro mě byla povinnost.
Co pro mě však byla nádherná povinnost, to byla matematika. Ta mě bavila
odmalička – od pěti let jsem už byl matematik a  také na základce jsem měl
matematiku moc rád.
Jak je to s výukou matematiky, stále se začíná s algebrou?
Většinou ano, ale nejen to. První, co si pamatuju jako malé dítě, že mě zaujala
stupnice a teploměr, řešil jsem, co to jsou ta záporná čísla. Táta mi vysvětloval,
že se dají i sčítat, no a potom, matematika není jen algebra, jsou to třeba
i logické úlohy slovní, nějaké množinové věci, samozřejmě grafy, funkce.
Mně jde o  to, jestli se člověk může do matematiky zamilovat už na
úrovni elementárních úkonů?
Co já si pamatuju ještě jako dítě v  předškolním věku, tak přesně to, co jsem
vyjmenoval. To byla ta záporná čísla. Ano, v  tomhle ano, takže to byla právě
i algebra.





23 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Patřím ke generaci, která pamatuje první vystoupení profesora 
Vopěnky na téma množin. Ale sám jsem je zažil až na fakultě. Jak to bylo
časově u tebe?
U mě již byly množiny od začátku, myslím, že od první třídy.
Kdy u  tebe ve vztahu k  matematice přišlo to klíčové období, kdy sis
řekl, tak to je ono, teď jsem našel to pravé?
Já jsem odmalička věděl, že to je to, co chci dělat. Ale naprosto jistý jsem si tím
byl tak v šesté, sedmé třídě na základce. Když jsem se začal účastnit olympiád
a když jsem se setkal s věcmi jako pravděpodobnost – to jsem byl totálně
fascinován, to jsem miloval. Miloval jsem i rovnice, kvadratické rovnice a řešil třeba
kubické rovnice. Zajímaly mě, studoval jsem je, stejně jako pravděpodobnost.
A potom mě na základce šíleně zaujaly integrály. Když jsem dostal do ruky
knížku, díky níž jsem pochopil princip motivací pro integrování, Riemannův integrál,
když jsem si uměl spočítat plochu pod křivkou, byl jsem úplně nadšený – to mě
extrémně bavilo.
Hodně mi dala i skvělá kniha, která se jmenuje „Jak se jmenuje tahle knížka?“.
Jde o logickou knihu, kde jsou popsány čtyři skupiny osob: normální upír,
pomatený upír, normální člověk a pomatený člověk; dále jsou dána pravidla, že
upír lže a  ví, že lže, pomatený upír mluví pravdu a  myslí si, že lže, normální
člověk mluví pravdu a ví, že mluví pravdu, a pomatený člověk lže, ale myslí si,
že mluví pravdu. A následují konstrukce a dialogy a člověk má poznat podle
dialogu, kdo je kdo, nebo zjistit cestu a  tak dále. Takové věci mě skutečně
hodně bavily.
Tvé jednání je neuvěřitelně přímé. Ať se ti to hodí, nebo nehodí, prostě
jde vždy o princip. S tím jsi ale někdy musel u druhých narazit. Jak se
s tím lidé ve tvém okolí vyrovnávají?
Já si pamatuju, že už jako dítěti mi mamka říkala, že to někteří lidé špatně berou,
že jsem drzý, to je pravda. V tomhle jsem byl už jako malý jiný – nebral jsem si
servítky a někoho to mohlo pobuřovat.





24 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Takže když se ti něco nelíbí, tak to asi vždycky řekneš na rovinu, je to
tak?
Ty jsi psycholog, co na to říct... Můžu odpovědět pouze: ano!
Při tvé zdvořilé, nicméně jednoznačné přímosti, se asi neobjevuje
často místo pro kompromis?
To se nemýlíš. Já jsem nikdy nebyl člověk kompromisu. Vždycky když jsem za
něčím šel, tak naplno, kompromisy jsem nesnášel.
Ale ono je to vlastně mírně nepřesné. Karel není typem buldoka, který
jakmile se pro něco rozhodne, přestane myslet, anebo rotvajlera, který
když se zakousne, dostane křeč a úvahy o tom, zda pustit, už prostě
nemají smysl. On jen v klidu konstatuje něco, co se snad druhým může zdát
nevhodné, je to ale pravdivé. Nedá se říct, že si jede po svém. Vůbec ne.
On je především mimořádně slušný.
Jako by ho mnoho a  mnoho nejrůznějších situací, které musel zvládat
v obchodě, prostě naučilo jednat vstřícně, klidně a velice jemně.
Nebo snad získal tento dar tím, že do běžného světa pronikl
z uzavřeného kruhu vnitřní samoty svého dětství?
Anebo je to všechno možná mistrovsky naučené – protože on má kolem
sebe profesionály úplně na všechno. A  všechno kolem něj má také své
výsledky.
Ať je to jakkoliv, vždycky jedná přátelsky, vždycky s úsměvem a bez
napětí, nicméně v určitých situacích – necouvne. Prostě necouvne. Druzí
z něj však nemají pocit, že byli zatlačeni do kouta, naopak. Jen ta či ona
věc prostě bude jinak.
Karel couvne jen výjimečně, ale rozhodně to není diktátor. Ale už vůbec
ne nejistý a  plachý podnikatel, který si jen tak náhodou cosi spočítal.
Máte k němu respekt, protože je férový a zcela upřímný.
Nikdy jsme neměli příležitost se o něčem hádat. A pátrat po tom
experimentem prostě nejde.





25 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Nicméně tady někde začíná i  Karlova tendence, o  které právem mluví,
totiž sklony říkat věci bez emocí a klidně, ale naprosto v rozporu s tím,
zda se to tomu druhému ryze ze slušnosti bude hodit.
A někdy může být trochu podrážděný. Třeba když něco nevyjde, když má
udělat něco banálního, avšak nepříjemného... A pokud se ho optáte, jestli
mu to či ono vadí, řekne vám to.
Karel začal chodit do jiné školy, kde toho kolem takřka moc nevnímal.
Jedním byl posedlý, a to matematikou.
Pokud začne vzpomínat na tu či onu dobu nebo školu, pak ne
prostřednictvím žáků, kamarádů, prostě tehdy na devítiletce zejména dětí kolem.
Ale na skvělou učitelku anebo učitele.
Anebo na matematickou olympiádu.
Ale dvě věci mi ulpívají v hlavě asi nejvíce, jakmile se člověk vcítí do
tehdejšího světa: úplně zdevastovaná půda, bahno, a mezi tím nové
paneláky a strašně těžká doprava plnými autobusy sem a tam. Hodiny trávené
při dojíždění, pohled ven s okna a přemýšlení si o svém světě, na který
tu mám čas. Jako by toto vynucené volno bylo nejzajímavějším
inkubačním prostorem, kde si člověk může volně popustit fantazii a žít ve svém
vlastním světě.
A  podobně tomu je, když se ještě dnes u  Karla objeví určité nadšení
z prožitku, jak našel neuvěřitelně krásné řešení toho či onoho příkladu,
jako by se dostal do jiné dimenze.
V tomto světě se člověk může dokonce stát i obětí šikany. Jenže ta
nakonec neubere, ale posílí. A pak je tu sex, a jak Karel velmi přesně určuje:
není jasné, co s tím.
Zdá se, že se ale nic nestalo brzdou, spíše převládl pocit, že je ještě
poměrně dost toho, co se asi nestačilo.
Je to mládí něčím atypické? Asi ano. Zvláštním vnitřním uzavřeným
světem, ve kterém Karel vyrůstal, a tím výrazným vnějším světem, ve
kterém je dnes jakoby v novém živlu.





26 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





28 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Odkdy jsi své vrstevníky začal vnímat jako kamarády?
Kamarád, skutečně opravdový, ne jen na nějakou chvíli, byl až na základce. Potom,
dejme tomu na druhém stupni, měli jsme nějaké společné zájmy, byl to kluk, se kterým
jsme poprvé šli kouřit cigarety, třeba v sedmé třídě, neviděli jsme se už dvacet let...
A byla to taková ta klasická školní parta?
Parta ne. Partu jsem zažil potom na gymplu. Tam byla parta s klukama, se
kterými jsme hráli mariáš a taroky, ale jinak ne.
Co se pak změnilo?
To bylo spíše v  druhé fázi gymplu. Tam nás sjednocoval zájem o  karty a  také
protože jsme chodili na pivo. A  pak ještě v  druhé části gymnázia tehdy můj
nejlepší kamarád, to byl skutečný kamarád, a pak ještě se dvěma holkami jsme
chodili do Divoké Šárky za dobrodružstvím, ale to byla taková menší parta.
Kam jste chodili do hospody?
Jé, tak to vlastně nevím. Někam na Praze 2, vedle školy. Také jsme třeba jeli na
lyže, to bylo párkrát, a  na to mám dobré vzpomínky, u  spolužáka na chalupě
jsme byli na lyžích a večer pařili, hráli jsme taroky.
Sám sebe označuješ za introverta, ale já jsem přesvědčený, že
klasický introvert vůbec nejsi. Lidé mají často v  rámci jedné dimenze
tendenci inklinovat k  oběma extrémům. Být chvíli zoufale rád sám,
podruhé strašně rád s lidmi. A mnoho jich je rádo uprostřed. Jako by
vlastně ty dimenze platily jinak...
Tak... já nevím, asi jde o to, jak sebe vidím sám a jak mě vnímají druzí :-).
Jak moc ti chybějí lidé? Vypadá to spíše, že pořád potřebuješ někam
jezdit, žiješ v obrovské společnosti mnoha velmi blízkých vztahů, no
tak teď se v tom vyznat?
Právě: introvert... asi, nevím...





29 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
V mládí jsi měl kolem sebe partu přátel, ale určitě pro tebe bylo
příjemné být v určitém okamžiku sám. Nějakou dobu jsi také bydlel s rodiči,
jak jsi s nimi vycházel?
Ano, bydlel jsem s rodiči, měl jsem rád, když jsem byl doma, na počítači, nebo
jsem řešil nějaké případy z  matematiky. Také jsem hodně rád, dělal
korespondenční semináře, matematickou olympiádu... Bylo super, když člověk řešil ten
korespondenční seminář a  byl úspěšný, tak jel na týdenní soustředění různě
po Čechách. To byla skupina lidí vlastně z celé republiky, matematiků, tam byl
program, nějaká matematická výuka, takže to bylo také moc zajímavé. Nebyl to
přírodní tábor, nebylo to tak sportovní, a byli tam matematici, čili byli to lidé spíš
tohoto typu, to mi sedlo.
„Kytky smrdí, ptáci řvou“, tak se někdy definuje období puberty. Karel se
vyhnul extrémům, ale nevyhnul se lidem stejného věku. Jenže kam co zařadit.
Racionalita, řád, vnitřní klid, uzavřenost. A najednou přijde lehký průlom
na střední škole. A  pak další průlom, tentokrát razantní: co udělat se
sexem, co se vztahem?
Co ti v období dospívání říkala romantika?
To pro mě nebylo nic moc :-). Když jsem byl na gymplu zamilovaný, tak jsem se
třeba snažil, ale nebylo to pro mě, teď jsem mnohem větší romantik.
Takže jsi měl rád spíš adrenalin? Co ti připadalo dobrodružné?
Jako něco dokázat v té matematice, být úspěšný na matematické
olympiádě. To bylo pro mě extrémně důležité, dostat se na vysokou na matfyz,
pak bylo dobrodružné třeba jet někam, já nevím, k moři, plavat nebo
nějaké adrenalinové věci, to mě už tehdy zajímalo. I když jsem se tomu v té
době vyloženě nevěnoval, zase dneska vidím, že jsem v tom úplně jinde.
Třeba v pubertě bych se zdaleka neodvážil dělat věci, které dělám
dneska. Ale taky mi to přišlo zajímavé a taky jsem sportoval, i když ne nějak
extrémně.





30 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Mohl by si v té době vypátrat vztah k pojmu „tajemství“?
Tajemství, to... já jsem byl... takový realistický typ. Byl jsem materialista
od dětství, nevěřil jsem ničemu, kromě toho, že všechno se děje náhodou,
a tak, když nad tím přemýšlím, já jsem dneska mnohem víc dítě, než jsem
byl jako dítě.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, co bys studoval, kdyby sis nevybral
matematiku?
To nevím... Asi bych našel třeba fyziku nebo chemii, ale já jsem neměl rád
praktické pokusy, já jsem jako dítě měl rád teorii, bylo by to mnohem těžší. Kdyby
nebyly exaktní vědy, tak bych byl asi nešťastný.
To, co mě na tobě zaujalo, je tvůj imaginární svět.
No tak imaginární svět, v  tom jsem se pohyboval hodně, protože pro mě ten
imaginární svět byl to nejzajímavější. Život v hlavě, v představách, myšlenkách,
abstrakcích, to mě bavilo od malička, přišlo mi to nejlepší v životě. Když nad tím
přemýšlím, nevím, jestli jsem měl to štěstí nebo neštěstí, ale tím, jak jsem byl
stoprocentně přesvědčený materialista, tak jsem tu abstrakci v sobě
potlačoval. Pro mě měla smysl věda, abstraktní konstrukce, výplody ducha, a  to bylo
všechno vlastně jenom logika... nějaká.
Ale ještě zpět: dobře, a co ten duch tedy byl?
Výplody myšlení myslím teď. Jo, racionálního myšlení. Tehdy to ale bylo
skutečně všechno a  já si pamatuju, že pak v  pubertě nebo později, jsem měl
v  sobě pořád takový malý paradox, že když vše vezme člověk logicky do
důsledku, pokud by mělo být všechno náhoda, tak pak ale ten svět nemá
smysl, protože pravděpodobnost, že by měl mít smysl, je nula pokud je
náhoda, a  já jsem pořád v  sobě měl něco, že jsem věřil tomu, že smysl má,
že věda a pokrok smysl mají, tomu jsem nějak věřil, ačkoliv jsem věděl, že
to není úplně logicky konzistentní, tak jsem to neřešil, nechal jsem to pro
budoucnost.





31 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Nezdá se ti, že v té době byl tvůj systém vlastně strašlivě uzavřený?
Byl uzavřený, ano.
Vlastně možná otevřený, ale jen někomu a něčemu.
Představuju si takového hubeného žáčka s brýlemi, jak sleduje přes okno
autobusu svět. Denně, takže vlastně nejde ani vnímat věci kolem, co se
kde děje. Spíše převládne snad pocit, uvažování o  zvláštních skrytých
pravdách a tajemstvích..., snad pravdy a řádu věcí.
Jako by člověk našel velkou křehkost několika věcí, které ho oslní.
Třeba svou vnitřní logikou, konzistencí, precizností, absolutním potěšením
z toho, jak věci do sebe zapadají.
A najednou je třeba vnímat i svět kolem.
To bahno sídliště, dlouhé hodiny ježdění sem a  tam. Fajn velká rodina
a spousta malých sourozenců v ní, zázemí a zároveň svět se spoustou
neznámého i výzev. A najednou objev řešení matematické úlohy je
radostí, která kdesi polechtá dosud neznámá čidla úspěchu, objevu a hlavně
nalezení jakési vnitřní pravdivosti, mechanické i logické pravdy
a potěšení z objevu.
Jenže svět se najednou prolomí, přijde úplně jiný věk a jiné vidění světa.
Jak vypadalo tvoje první rande?
To bylo na gymplu, jak jsem měl toho nejlepšího kamaráda, tak jsme chodili
se dvěma spolužačkami do Divoké Šárky a  tak. Ale to nebylo takový to rande
osobní, i když do jedné jsem byl zamilovaný taky. Možná do obou, nějak se to
prolínalo :-). A první rande, to už asi byl můj první vážný vztah. To byla Jindřiška,
s ní jsem se seznámil, když jsem byl v létě u moře, a my jsme se potom rozhodli
a jeli jsme spolu stopem do Atén. Bylo mi osmnáct. To byl první vážný vztah. Já
jsem byl nedotčený docela dlouho :-).
Úplně první rande to nebylo, to já už si ani nevybavím, možná na nějakých těch
táborech, třeba v šestnácti jsem byl na táboře jako instruktor, to jsem nějaký
rande v tomhle smyslu měl.





32 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Mě zajímá, jaké to mělo místo v těch ostatních hodnotách.
Jako ženy?
Ne. Myslím konvence. Třeba si tě neumím představit v tanečních...
Tam jsem byl, ale moc mě to nebavilo, to bylo povinné. Co se týče vztahových
věcí, můžu říct, že jsem od puberty šíleně řešil sex. Já jsem byl nadržený,
a přitom jsem to s holkama vůbec neuměl. To byl v pubertě můj největší problém.
Ale to je pro spoustu lidí, samozřejmě. Pro mě to byl opravdu hluboký problém,
já jsem měl docela mindráky.
Jaké jsi měl v osmnácti letech vlasy?
Vlasy jsem střídal. Měl jsem krátký, potom i delší.





33 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Jen tak si povyskočit
Karel studoval v  zahraničí. Měl možnost tam i  pracovat. Opakovaně.
V USA a v Rakousku.
V roce 1997 získal titul MBA na Bradley University, Peoria, USA. Dále
obhájil titul Ph.D. v oboru Mathematical Finance. To byl více než jen
odborný a vědecký začátek kariéry. Najednou namísto života studenta
naprosto „vyniknou“ zcela jiné věci:
Přelom.
Nebo prostě náhlé přeskočení do jiného světa. Doslovně.
To, co zraje pomalu, se najednou zvrtne do okamžiku. A  člověk prožívá
úplně jiné úrovně vědomí a dočista jiný náhled na sebe. To jisté
dobrodružství, které Karel přežil, ale má mnohem, mnohem podstatnější
důsledek. Jakési nazrání či dozrání, které najednou přijde během léčby. Které
může být nastartováno nadstandardními dávkami chemismů
vpravovaných do těla. Ale především mysl samotná je najednou doslova otřesena
po dramatickém úrazu a musí se učit, jak věci kolem zpracovávat.
Je zvláštní, jak ukázkově jsi zvládl jedno veliké životní období. Přímo
skokem do výše. K takové totální proměně se lidé často dlouze a těžce
drápou. U tebe to bylo až symbolické... Kdy se tvůj svět začal otevírat?
První veliké otevření přišlo v roce 1999 na Floridě, kde jsem lyžoval na zatím
nejnádhernějším místě. Kirkwood, poslední den, poslední jízda, tak že si vychutnám
skokánky, to bylo velmi zajímavé: nejprve dva menší a pak byly dva velké, já jsem
si říkal, poslední jízda, tak pojedu na ten první, ten druhý vynechám, ten není
tak zajímavý a hodně kope, a půjdu si užít ty velké, ten třetí a čtvrtý. Tak jsem
se rozjel ze svahu, první je tu, jedu a najednou, koukám, i když jsem to vůbec





34 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





36 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
nechtěl, tak vidím, že jedu na ten druhý, mohl jsem se mu vyhnout, ale pak jsem
si řekl: když jedu na skokánek, pak se mu vyhnu, tak to bude vypadat, jako že se
bojím, tak když už na něj jedu, tak skočím.
Tak jsem skočil. To je poslední, co si pamatuju, protože jsem to značně rozjel,
v té době jsem lyžoval bez helmy.
Já jsem dopadl na hlavu, na záda, ještě navíc to bylo zledovatělé.
Byl jsem v bezvědomí skoro dva dny, a proč o tom mluvím... Protože pak jsem
ještě půl roku, nebo ještě déle, měl výjimečné zážitky. Tedy nejprve jsem byl
úplně mimo, nevěděl jsem, čí jsem, kdo jsem, moje bývalá žena z toho bylo úplně
zoufalá. A pak, když jsem se dostal do normálu, bolívala mě hlava, ale měl jsem
nádherný stavy představ, stavy nirvány. Žili jsme na Floridě, vrátili jsme se tam,
já jsem si lehl na postel a dostal jsem se do prožitku, kdy jsem vnímal prostor,
kdy jsem vnímal komunikaci, byl jsem v nějakém éteru, skutečná nirvána, prostě
pocit propojení s celým světem. A vnímal jsem komunikaci bytostí, nebo energie,
a  bylo to takový abstraktní, vždycky jsem se z  toho dostal zpátky, když jsem
chtěl, a  nikdy jsem se v  tom stavu nezeptal třeba na matematické problémy,
byly to jenom pocity, nebylo to, že by se v tom stavu řešily problémy nebo tak.
Ale nicméně bylo to extrémně příjemný. Postupně to začalo řídnout a  pak to
úplně vymizelo. Řekněme do konce roku. Bylo to asi půl roku.
Pamatuju si, jak jsem tehdy říkal své bývalé ženě, že vím, že co prožívám, je
naprosto reálné, že je všechno jinak, než jsem si dosud myslel. A jestli to jednou
přejde a  pak si budu myslet, že to byly halucinace, v  tomto okamžiku vím, že
nejsou.
Pak to opravdu přešlo, ale pořád si pamatuju ten pocit a určitě mě to v něčem
nahlodalo, postupně jsem chtěl v  té souvislosti hledat a  nacházet i  něco
dalšího. Začaly mě zajímat i  jiné než čistě exaktní věci, trošku filozofie... a  co mi
hodně otevřelo obzory, bylo to, že jsem si občas zakouřil marjánku.
To znamená, že užívání farmak, jako léčba, ti otevřelo nové obzory?
Ne, nové obzory mi otevřely ty stavy po úrazu a ty nebyly ničím ovlivněné,
žádnými léky.





37 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
A jakou spojitost to v tobě vyvolalo?
To mi nevyvolalo ještě spojitost. Pamatuju si, že když jsem měl poprvé v životě
marjánku, bylo to na CMU, tak mě to totálně položilo, já jsem nebyl schopný
komunikovat. Byl jsem na koncertě, a nádherně jsem hudbu vnímal. Podobnou
příležitost jsem měl výjimečně, třeba jednou za čtvrt roku. Po návratu domů
jsem dlouho nic neměl, až někdy v  roce 2006. To jsem si začal dávat vodní
dýmku, tak jednou za tři týdny v sobotu nebo v pátek večer, a do tabáku jsem
přidával marjánku – to mě uvádělo do velmi zajímavých stavů myšlení, právě
takové úplné rozšíření vědomí a jiné vnímání reality.
A začalo to tím, že jsi vlastně sjel dvojku skokánek...
No. Tím to všechno začalo!
Mimochodem, je úžasné mít v životě takový jasný mezník...
Bez toho by to asi bývalo nešlo, vesmír zřejmě ví, co dělá. Pamatuju si, že jsem
byl na hraně, že to byly zvláštní pocity, když kolem nevěděli, jestli to přežiju,
jestli budu normální... Právě marjánka mě dostala do podobných stavů a 
připomnělo mi to, jak jsem zažil tu šílenou ránu do hlavy – že jsem totálně změnil
světonázor! V těch stavech jsem vnímal, že je něco jinak, měl jsem nějaké vize...
Pak jsem začal víc sledovat realitu i to, jestli se věci dějí skutečně náhodně,
anebo ne. A pak už to bylo jednoduché – protože jsem studoval pravděpodobnost
a statistiku, vidím, že věci se skutečně nedějí náhodně, tak jak by to odpovídalo
materialistické pravděpodobnostní míře. To pro mě znamenalo kompletní
reboot systému, protože pokud se věci nedějí náhodně, znamená to, že veškeré
moje předpoklady jsou špatné.
Co byl tvůj další krok?
Další krok? Zjistit, jak to vše kolem skutečně je. Například marjánka mi občas
opravdu pomohla v tom, že jsem vnímal svět v jiném světle. To je dáno tím, že
u mě oslabí racionální myšlení. A to mě pak nakoplo v některých věcech,
pomohlo mi to něco si uvědomit – a  když jsem si dokázal, že neplatí materialistické





38 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





40 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
paradigma, musel jsem postupně zbortit svou filozofii. Postupně jsem si začal
vytvářet nový, logicky konzistentní systém. A ten vytvářím pořád. Dneska věřím
tomu, že jsem poměrně daleko ve své osobní filozofii. Tu jsem jako takovou
nikdy nestudoval, všechno jsem si vymýšlel sám.
Jak moc jsi o tom mohl mluvit?
Bývalé ženě jsem to všechno sděloval, v pohodě, já jsem o tom mluvil, když jsem
chtěl.
Jestli je to ale formulovatelné, jsou pro to slova? Teď se dostáváš na
dvě cesty – jedna je hmatatelná a daná, druhá hodně otevřená, spíše
vektorová... takový směr rozmachu...
To je pravda. Zpětně vidím, že můj předchozí život byl v jistém smyslu chudší,
než je ten dnešní. To je pravda a souvisí to i s tou mou filozofií. Skoro si troufám
říct pochopením toho, co má smysl.
Máš někdy pocit, že teď si můžeš dovolit rozhodovat se svobodněji?
To je taky pravda. Finanční úspěch je v dnešním světě poměrně důležitý prostor
pro svobodu člověka. To není dobře, mělo by to být tak, že každý člověk je
svobodný bez ohledu na to, jestli je finančně úspěšný nebo ne, takhle věřím tomu,
že to bude, za nedlouho, v dobře fungující společnosti, kterou mám
rozmyšlenou, jak bude fungovat, ale dneska to tak není. Byla to v podstatě pro mě hlavní
motivace toho, že jsem taky chtěl zbohatnout: abych mohl mít svobodu, abych
mohl skutečně dělat, co chci.
Měl jsi někdy nějaké velké sny?
Sny jsem měl. O tom, že budu vědec. Což byla právě ta nekonzistence
v systému: protože jsem cítil, že naše existence má smysl. Tedy i ta moje. O tom jsem
snil odmalička i  jako materialista, že budu prostě poznávat. Jen to, jak říkám,
nebylo konzistentní s mou filozofií. Protože pokud ta by byla platná, smysl by
bývalo nemělo nic. A můj sen stále trvá, je neměnný, ale rozšířil se – obrovsky





41 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
se rozšířil. Je teď vlastně mnohem bohatší, protože zahrnuje celou společnost
a naši existenci vůbec.
Při příliš velké expanzi, rozmachu, se mocní často dostanou do
chaosu, protože to neunesou. Přijde zmatek. Co s tolika penězi, co s tolika
vizemi, co s tolika projekty... Nezažíváš někdy pocit, že ti některá věc
uteče nebo že ji nestačíš popsat, zachytit, uchopit?
Jasně. Dobrá otázka. Když jsem se třeba začal zajímat o finanční trhy, abych se
stal finančně úspěšným, pořád jsem řešil problém, že ztrácím vazbu na vědu.
Nebo když jsem se začal věnovat volebnímu systému, projektu Demokracie 2.1,
říkal jsem si, že zase přicházím o něco někde jinde... Ale za poslední rok nebo dva
jsem všechno přehodnotil. Uvědomil jsem si, že jsem od dětství žil
v nepřetržitém časovém presu, který jsem si vytvářel sám. Říkal jsem si, jak je čas strašně
vzácný, že toho musím tolik stihnout, protože když to nestihnu do třiceti, tak už
budu starý, a tak dále. Najednou to ale vnímám úplně jinak: sám na sobě vidím,
že jsem dnes, ve dvaačtyřiceti, mnohem mladší, než když mi bylo jednadvacet,
a to ve všech ohledech, jak fyzických, tak duševních.
Nakonec jsi mnohé vrstevníky předběhl jak v otázkách vztahů, tak ve
vědě a ve sféře obchodu. Jak vnímáš svůj věk?
Dneska vidím, že je všechno úplně jinak, než jsem si dříve myslel. Když je člověk
fit a pracuje, klidně může v osmdesáti dělat věci jako ve třiceti. Takže se
především nestresuju. Nemám už tolik pocit, že pořád musím někam spěchat. I když
je tady Demokracie 2.1, což je pro mě nyní klíčová věc, jež zahrnuje sociologii,
politologii, psychologii... tím jsem se vlastně dostal úplně jinam a něco, co jsem
kdysi považoval za naprosto nezajímavé a otravné, tedy přemýšlet o tom, jak
uvažují druzí lidé, jaké mají emoce a podobně, mě dneska baví ze všeho nejvíc –
a to vždycky spěchá!
Ale v každém případě se věnuju hlavně tomuhle: prožívám krásné vztahy, svou
největší lásku, jsem nejšťastnější člověk na světě – a nikam nespěchám!
A zároveň si říkám, že až skončí projekt Demokracie 2.1, transformace společnosti,





42 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
budeme žít ve fungující, spravedlivé demokracii, tak se třeba zase vrátím
k matematice nebo fyzice.
Není zkrátka nadto zaletět si do Ameriky a  tam si srovnat myšlenky.
Máš pravdu. Hodně lidí by dnes asi potřebovalo zajet si do Nevady a tam
sebou praštit na „dvojce“ skokánku...





43 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Amerika
Než ale přišla role velmi schopného vědce i  obchodníka, než se
stabilizovaly Karlovy vize, musel si projít velice dramatickým a  divokým
obdobím.
Mám pocit, že zde hraje klíčovou roli právě Amerika. Ne jako přelom, ale
jako velmi důležité období.
Tam jsi jel po dvacítce. Měl jsi tehdy nějakou jasnější představu, do
čeho jedeš a co tě čeká?
Pro mě byla první cesta do Ameriky úplný sen, protože já jsem si představoval
Ameriku jako zemi svobody, to bylo těsně po revoluci, vůbec jsem nevěděl, co
čekat, respektive bylo to pro mě velký dobrodružství.
Přemýšlím tolik o té Americe právě teď, když si představuju Karla v jeho
prvním dlouhém pobytu mimo naše kulturní pravidla. I v rámci univerzity, která
bývá vůči vám poněkud lhostejnější, ona slušnost tady je obvykle vždy.
Ale jak je to s běžnými hodnotami? Třeba s pravdou? U nás je na prvním
místě v mezilidských vztazích jakkoliv vyjádřit prvek sympatie až
lichotky, bez ohledu na pravdu. Jakmile si váš soused koupil dříve například
automobil Moskvič, bylo třeba ho pochválit, jakkoliv představa, že toto
auto rezaví pomaleji jen proto, že má více železa, je jen jedna z  chyb
zájemců o něj. Bylo to strašné auto.
Ale to přece nemůžete říci. Tak je pochválíte. A samozřejmě lžete, abyste
vyjádřili to mnohem důležitější, totiž váš vztah k tomu druhému.
Američan by se s  úsměvem zeptal, co vás vedlo k  tomu koupit si tak
strašnou šunku, ale vy byste věděli, že to naprosto nic nemění na vašem





44 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





45 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
přátelství a že se na něj vždy a ve všem můžete spolehnout. Jen prostě
nelže.
Uvědomuju si čím dál více, že Karel musel touto školou taky projít. A ta ho
zasáhla v mnohem mladším věku. Kdo ví, prostě zase jedno tajemství.
Nicméně jednu věc si každý z Ameriky přiveze: totiž že ono je to mimo
jiné taky velice příjemné a nesmírně pragmatické: nelhat.
Prostě úplně zapomenete na to, že byste něco jiného měli říkat, a žije se
vám blaze.
Jenže já si myslím, že Karel má ještě jeden velkolepý dar. Totiž smysl
pro detail. On vám vždy přesně určí, kdy co bylo, kde to bylo. Chvíli bude
váhat, jestli zvolil úplně přesný popis odstínu barvy, než ji pojmenuje
a několik minut mu bude trvat naprosto přesné postižení problému, ale
bude zcela věrný a  pravdivý. Kdybych naprosto totéž neznal od svého
nejstaršího syna, netušil bych, že tento dar existuje.
Skutečně dar. Žijete totiž stále v souladu s pravdou. Kolik klidu to musí
dodat...
Kam jsi vlastně přesně letěl a kdy?
Stipendium jsem dostal na Bradley University ve městě Peoria, kde jsem potom
získal titul MBA.
Mohl bys úplně jednoduše popsat, jak ses aklimatizoval, s  kým ses
seznámil, jak vzpomínáš na svůj „americký“ život?
V  prvním semestru, v  roce 1995, kdy jsem do Ameriky v  září přijel, jsem byl
ubytovaný na koleji ještě s jedním neznámým člověkem, to nebylo nic moc. Ani
bydlení, ani atmosféra. Mimo jiné proto, že jsem ani pořádně nerozuměl
anglicky. Americká angličtina byla pro mě těžká.
Občas jsem trpěl pocitem samoty, nicméně to bylo dost zajímavé období. Snažil
jsem se, dostal jsem nějaké malé stipendium, přesto jsem ale neměl prakticky
žádné peníze. Tedy jídlo bylo, menza fungovala pořád, kromě neděle večer – to
jsem vždycky šel do McDonalda a za dva dolary devadesát devět se najedl.





46 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
V Americe jsem toho hodně viděl. Studoval jsem a taky jsem tehdy hrál volejbal,
pak to všechno bylo příjemnější. Zajímavý život, zajímavá zkušenost. Co bylo
pro mě úplně nové, to byla americká kultura. Teprve až později jsem přišel na to,
že co je zdánlivě výrazně přátelské, bývá často taková americká neupřímnost –
to jsem nikdy úplně nepochopil... Lidé jsou tam hodní, vždy připravení pomoci,
ale pak si jednoho dne uvědomíte, že je to prostě tak trochu hra.
Taky jsem tam měl takzvanou „host family“, ale to mi úplně nesedlo. Byla to
hodně nábožensky založená rodina. Další rok jsem se však seznámil s jedním
člověkem, už ani nevím jak, a tak jsem získal druhou „host family“, která mě
docela bavila. Ten kamarád byl lovec, občas jsme jeli na výlet. To bylo docela
fajn.
Mluvíme o  přímosti, o  pravdě, snad i  pragmatismu. Někdy mi to
připomnělo i  moje léta v  Americe, kde bylo velice těžké pochopit úplně jiný
životní styl. Ne že bych ho přeceňoval. Ne že bych se do něj zamiloval,
ale hodně podstatného zanechal.
Upřímně si musíme přiznat, že pravda se tu říká jinak a  lže se také
jinak. Náhodný kontakt okamžitě přeroste v osobní, začnou vás oslovovat
křestním jménem, plácat po ramenou, nabízet nejnesmyslnější věci,
kterými by vás potěšili, jakkoliv je momentálně vůbec nepotřebujete.
Dostat se k nim ale blíže, to je takřka vyloučené. A požádat je otevřeně
o pomoc, protože třeba potřebujete najít zubaře, to je problém. Většinou
narazíte na zvláštní zeď, ale spoustu, spoustu lítostí, s  jakou je mrzí,
že právě vám právě teď nemohou pomoci. Někdy si říkám, co by kdo
v záchvatu přátelství udělal, kdybych třeba omdlel. Zda by odešel hned,
anebo až po určitém slušnostním projevení lítosti.
Ale pak přátele máte a jste hodně, skutečně hodně překvapeni. Pro celý
život. Ale než to přátelství vznikne, je spodní hranicí, co se znáte,
takových deset jedenáct let i více.
Ale pak si napíšete jednou třeba jen pět vět a víte, že teď se prostě na
sebe můžete plně vzájemně spolehnout.





47 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
Lže se také jinak. Předstírá se. Obrovské nadšení z toho, že na sobotní
odpolední party potkali právě vás. Nadšení, jakou jste měli přednášku,
anebo jak na vás stále myslí a dělá jim starost, jestli něco nepotřebujete.
Samozřejmě že vás většinou neznají, na přednášce nebyli a  vaší zemi
přisuzují polohu někde na jihu Asie. Ale to nevadí, myslí to dobře.
Když se ti něco nehodí, tak to asi vždycky říkáš...
No tak ty jsi psycholog, co na to říct... Já můžu pouze říct ano :-).
Není-li něco pravda, tak se to jako nepravda označí – se vším, co
k tomu patří. Můžeme to vyzkoušet: jaký je tvůj celkový dojem
z pobytu v Americe?
Globální pocit? Zpětně vím, že v Americe bych žít nechtěl. Ta kultura mi
nevyhovuje, aspoň ne na maloměstech. New York je sice něco jiného, ale to se nedá
úplně srovnávat, to už skoro není Amerika. Jak už jsem naznačil, co opravdu
nemám moc rád, je takové to umělé jednání, umělé úsměvy...
Žil jsi tam necelé dva roky, dokončil diplomovou práci a pak ses vrátil
domů?
Ano. V roce 1998 jsem si tu dodělal magisterský titul na matfyzu, kde jsem měl
přerušené studium, a následně jsem zase odjel, tentokrát už vlastně za prací.
Co pro tebe znamenalo „odjet za prací“?
Začal jsem pracovat pro jeden fond se sídlem na Bahamách. Majitel byl sice
Rakušan z Vídně, nicméně když jsem pro něj začal pracovat, dostal jsem přidělené
místo na Floridě. Tam jsem strávil rok. Žil jsem úplně na východním pobřeží, na
ostrově, kde to bylo velmi zajímavé.
Tehdy už to bylo finančně příjemnější období?
To ano. Už když jsem dokončoval titul MBA, napsal jsem software pro analýzu
hry Black Jack a  jeho prodejem si vydělal nějaké rozumné peníze. Poté jsem





48 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka





50 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
začal také hrát v  kasinech. To byl docela finanční skok, protože předtím jsem
neměl prakticky vůbec nic.
Upřímně, jak moc se dá ta matematika zúročit?
Hodně. Kdo má buňky, matematické myšlení, logické myšlení, může je zúročit
třeba právě při vymýšlení aplikací. To má obrovskou hodnotu.
Dá se říci, že kdyby to šlo, mohl bys takhle vydělávat donekonečna?
Přes kasina?
Teď už ne, Black Jackem už ne. Dá se říci, že podmínky hraní jsou dnes velmi špatné.
A kdyby to tak nebylo, měl bys volné pole?
To ne, ale jde o to, že v kasinech už se změnily podmínky. Všechno je sledované
počítačem a karty se míchají automaticky, většinou je nemíchají lidé. Kdysi byla
kasina hotový Klondike, v  šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých letech...
Dneska bych mohl vydělávat systematicky, kdybych se chtěl živit hraním, třeba
v pokeru.
Předpokládám, že tě tato oblast nezaujala jen proto, že ses mohl
procvičit ve vystudovaném oboru?
Právě v době studia na Bradley University, v roce 1995, jsem se seznámil
a spřátelil s jedním chlapíkem. On byl tak trochu podnikatel a občas zašel do kasina.
Řekl mi o hře Black Jack, na které by se daly vydělat peníze. To bylo něco pro
mě! Zpočátku jsem nechtěl věřit, že by to opravdu šlo. Říkal jsem si, že by kasina
byla hloupá, pokud by něco takového jakkoliv umožnila. Nakonec mě to nadchlo
a důvod, proč jsem začal vypracovávat zmíněný software, byl ten, že jsem si to
prostě chtěl ověřit.
Začal jsem psát pro svoje potřeby program na Monte Carlo simulace Black
Jacku. A napsal jsem ho dobře, efektivně. Black Jack mě velmi zajímal, byl jsem
na různých diskusních skupinách a jednoho dne zjistil, že můj vlastní software
je devět- až desetkrát rychlejší než ten konkurenční, který v  oné době použí-





51 Rok 9119: Tajemství Karla Jane2ka
vali profesionálové. Tehdy byl ještě počítačový čas nes


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.