načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tajemství Karla Janečka - Jindřich Kabát; Karel Janeček; Martin Kabát

  > > > Tajemství Karla Janečka  

Kniha: Tajemství Karla Janečka
Autor: ; ;

Všechny tváře muže, kterého nelze přehlédnout. Karel Janeček, geniální matematik, workoholik, vášnivý sportovec, parašutista, ale hlavně bojovník proti „zlojedům“, filantrop, ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  285
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  336 Kč
15%
naše sleva
9,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-09-07
Počet stran: 288
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 268 stran : ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-37
ISBN: 9788075054197
EAN: 9788075054197
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Všechny tváře muže, kterého nelze přehlédnout. Karel Janeček, geniální matematik, workoholik, vášnivý sportovec, parašutista, ale hlavně bojovník proti „zlojedům“, filantrop, společenský reformátor a vizionář... Anebo snad samozvaný spasitel? Jeho jméno nelze přehlédnout, a už vůbec ne ignorovat. Svými názory čas od času rozčeří klidnou hladinu občanské spokojenosti, ať už svým nekompromisním přístupem ke korupci a zneužívání mocenských pozic, nebo svým přístupem k ženám. I když se svojí současnou partnerkou, matematičkou tuniského původu, je navýsost šťastný. Čím žije, co ho těší a baví, co naopak nemá rád? Jak vyrůstal, čím se trápil, nad čím mávne rukou? Jaký zkrátka je tenhle Karel Janeček v soukromí? V knize rozhovorů Jindřicha Kabáta poznáte všechny jeho tváře a černobílé fotky Martina Kabáta vás dokonale vtáhnou do jeho barevného světa. Jindřich Kabát, PhDr. , univerzitní profesor na několika školách, převážně v USA. Psycholog a psychopatolog, soudní znalec svého oboru. Jeho hlavním zaměřením je lidská svoboda, psychologie totality a manipulace, totalitní režimy. Martin Kabát je profesionální fotograf. Svou slibně se rozvíjející kariéru v mezinárodních společnostech přerušil a naplno se věnuje fotografi i. Podílel se na mnoha reklamních kampaních, jeho fotky se objevují i na obálkách časopisů a v novinách. Volnou tvorbou se zaměřuje na dokumentární fotografi e lidí, zachycení okamžiku a pocitů. (Tajemství Karla Janečka)

Předmětná hesla
Janeček, Karel, 1973-
* 20.-21. století
Matematici -- Česko -- 20.-21. století
Podnikatelé -- Česko -- 20.-21. století
Boj proti korupci -- Česko -- 20.-21. století
Názory a postoje
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






13 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Místa mládí
Karel Janeček se narodil v Plzni. Přesněji, a to je důležité, v Bolevci. Není
to tak dávno, ale přece jen tehdy ještě vypadalo toto předměstí Plzně
úplně jinak než dnes. Dnes se každému vybaví zejména sídliště, docela
hezké, s dobrým spojením do centra, kousek odtud jsou parky a zoo.
Jenže starý Bolevec byl jiný. Tahle část na opačné straně silnice
začínala Na Mikulce, vršíčku nazvaném podle známého vynálezce a
technika Mikoleckého, spolupracovníka barona Škody, který zde má pomník.
Dnes je tam meteorologická stanice, proto si mnozí vybaví její název:
Plzeň-Mikulka.
Odtud se až dolů k silnici vedoucí podél Boleveckého rybníka táhly pásy
zahrádek a domků, větších či menších (původně spíš těch menších),
vzniklých většinou před druhou světovou válkou, později výrazně
přestavovaných. Jen pár obchodů u hlavní silnice, zato dvě hospody! Všude klid,
taková nečekaná pohoda města, které tu žije svým vlastním životem,
životem Bolevce. Dnes již vlastně starého Bolevce.
Spousta zahrad a květin. I když se na některém dvorku tu a tam
objevili králíci, trendem je zredukovat užitkovou část a více se soustředit
na něco opravdu reprezentativního a okázalého, takže někde se nachází
i sochy. Obyvatelstvo tu zkrátka více inklinovalo k městským způsobům.
Ale v létě všechny ty zahrady voněly.
Děti si chodily hrát, pokud našly vrstevníky, někam na konec města, na
blízké pole, kam v padesátých letech pravidelně mířili neoblomně drsní
sběrači mandelinek a všeho toho hmyzu, kterým nám imperialisté
plánovali zničit úrodu. V zimě se dalo jezdit na saních z mírného svahu pod
Mikulkou.





14 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Nejkrásnější však byl Bolevecký rybník. S jedním z prvních klubů, kde se
hrála v šedesátých letech skutečně moderní hudba. Ale hlavně tu jezdily
čluny, dalo se plavat – bylo to prostě světové letní centrum „světa“!
Ostatně je dodnes, jen mu konkuruje více míst.
Vydat se z Bolevce do centra, tehdy trolejbusem, přímo až na náměstí, to
bylo trochu jako změnit město. Přitom cesta trvala jen pár minut.
Příjezd od Horní Břízy, který se spojuje s Karlovarskou, je velmi příjemný,
ostatně i jako ten od Doubravky anebo od Českých Budějovic, výrazně
průmyslová Plzeň vlastně ovlivnila jen jiné části města. A odevšad je jako
navigátor vidět věž biskupské katedrály.
A pak, stojíte u Svatého Bartoloměje na obrovském náměstí, jednom
z nejtypičtějších středověkých, a uvědomujete si, že mix průmyslu,
sešlých předměstských řad domů a vynikající architektury je náhle
doprovozen určitou velkorysostí. Když se vydáte k sadům a pod divadlo,
najednou Vás Plzeň zaujme a máte chuť se tam vracet.
Představuju si, jak to může působit na sotva šestileté dítě. Asi skvěle.
Hlavně kvůli tomu pocitu zázemí v klidu Bolevce, s vědomím přítomnosti
města hned za kopcem. Přestože děti určitě vidí všechno jinak a
mnohem více je zajímá, co dělají mravenci a jestli se půjdou koupat, má Plzeň
velký a mimořádný dar své obyvatele ovlivňovat.
Přemýšlím, do jaké míry může malé město předurčit něčí kariéru natolik,
že prostě začne jakoby ledabyle dobývat svět. Jenže Plzeň zdaleka není
tak malé město... a pak – nemá toho ducha uzavřenosti maloměst, a tím
pádem jeho obyvatelé nemají potřebu odtamtud utíkat.
Znám tři typy Plzeňanů. Jeden, který by se nikdy v životě nehnul z toho
klidu a jistot, od toho, co kde ve městě už zná a co mu dodává pocit
zázemí, ten, který nesnese změnu. Ostatně ono je mimochodem
zejména dnes strašně jednoduché žít nebo jen nakupovat a nějaký čas
pobývat v Plzni. Narazíte tu na neobvykle příjemné vztahy a
jednání, v obchodě, na ulici... pozvolna vznikající, ale o to silnější kladný
dojem...





15 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Druhý typ Plzeňanů potřebuje nezbytně prchnout. Kamkoliv, kde je to
„pravé“ velké město, protože je žene nějaká posedlost, většinou v
dobrém slova smyslu. Něco v nich je – a to potřebují nabídnout světu, anebo
naopak něco od světa čekají. Tak odjížděli třeba Skupa, Horníček, Trnka.
Nu a třetí skupinu tvoří ti, kteří odjeli, většinu života prožili jinde, ale
pak se vrátili, i když třeba naprosto nečekaně. Většinou do chat, které si
postavili poblíž Plzně s tím, že tam třeba jednou budou nastálo bydlet.
Tento trend se ostatně stále více objevuje i dnes.
Ale pásma chat takto výrazně ovlivnila okolí. Především Hracholusky.
Ještě v osmdesátých letech stavěné svépomocí. Pro kolik rodin to bylo
budování hradu, pro kolik dětí naprosté neštěstí? Tak pak člověk neví,
má-li to milovat, anebo na to zanevřít. Kolik dřiny dříve představovalo jen
mít něco svého a mít kam jet. Vlastně všechno tu bylo uděláno vlastníma
rukama. Krásná přehrada, rybářský revír a kousek do Plzně. Dnes nám
nepřijde vůbec divné, že si někdo nechce sám opravovat auto anebo si
zavést elektřinu. Jen tak, po práci. Díky za to. Jenže takový svět –
pochopitelný kdysi naprosto pro všechny, kdo ještě zažili tuto poválečnou éru
a období až do konce osmdesátých let, dnes působí jako cosi zvláštního,
na co jen vzpomíná. Stejně jako bychom asi tehdy nepochopili uvažování
malého člověka se svým bohatým vnitřním světem, který má úplně jiné
problémy a starosti, je jimi pohlcen, objevuje. Ale namísto toho je třeba
míchat maltu.
Proto snad jen Bolevec pro Karla představoval idylu – to ticho předměstí,
tolik zahrad, korun stromů, občas štěkající pes, hodní sousedi... a tam
někde na východní straně dlouhý lán a za ním malá rozhledna, kopeček
Letné, Doubravky... a za tím vším velký svět, který se jednou otevře!
Jak vzpomínáš na Plzeň?
Na Plzeň? Jako na dětství? Já spíše vzpomínám na Plzeň z doby, kdy jsem tam
jezdil za rodiči. Pamatuju si ale, kde jsme bydleli: v domě se zahradou. Mám ho
stále v paměti. Byl to dům otcových rodičů.





16 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka





17 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka





18 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Kde to bylo?
V Bolevci, ve Fibichově ulici. Pamatuju si, jak jsme tam z kopečka jezdili na
koloběžce, ale jinak si vlastně na moc nevzpomínám. Dobře si ale pamatuju Bolevák.
Hlavně když jsme už byli v pubertě a na Boleváku jezdili na windsurfi ngu. Takže
kdybych měl pojmenovat vzpomínku na dávnější minulost, vzpomínka na Plzeň
rovná se Bolevák.
Na Bolevák jsi chodil s rodiči?
Tam jsme chodili nejčastěji právě až s kamarády v pubertě. Jedni přátelé mých
rodičů měli dva syny, s nimiž jsem se docela hodně kamarádil – s těmi jsme
například jezdili na windsurfi ngu a tak.
Oblast kolem Boleveckého rybníka bývala hodně chráněná – pokoušeli
se tam dělat lázně. Ty už jsi asi zažil období, kdy se tam dalo dělat
všechno, ne?
Co já si pamatuju, tak tam člověk mohl v podstatě vždycky dělat, co chtěl.
Později to tam bylo z jedné strany volně přístupné, z druhé strany uzavřené.
Ještě je tam rybník Šídlovák?
No jasně!
Když si vybavíš dům, kde jste bydleli – v té čtvrti jsou menší domky,
vilky –, zůstává ti takové bydlení v hlavě? Chtěl bys takhle sám bydlet?
Zrovna ten dům byl už spíš starší, mě dneska láká něco jiného: rekonstruuju vilu
v Dobřichovicích, což bude super sídlo. Hodně hi-tech vybavení: audio, video,
takové ty věci... takže to je asi jiná kapitola...
A co město samotné? Plzeň.
Plzeň je super, dneska je to město kultury, což je obrovský úspěch, a jinak nevím,
jak bych ji jinak charakterizoval. Mně se současná Plzeň, když tak nad tím
přemýšlím, líbí víc než Plzeň v době, kdy jsem byl dítě, v minulosti.





19 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Jak jsi prožíval odchod z Plzně? Měl jsi někdy potřebu se tam
vrátit? Ptám se proto, že spousta lidí utíká někam „do světa“, ale pak se
s velkou chutí vrací domů. Plzeň je toho skvělým příkladem. Nejprve
se objeví potřeba objevovat svět, a pak člověk zjistí, že právě ve svém
rodišti se může zabydlet a cítit se dobře.
Tak bych to asi neviděl, protože my jsme se – vlastně rodiče se přestěhovali do
Prahy, když mi bylo šest let, když jsem šel do školy, na základní školu, takže už do
první třídy jsem chodil tam. A pak jsem žil v Praze, respektive někdy v zahraničí.
Co dělali tví rodiče? Proč se stěhovali do Prahy?
Táta pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, tak jsme odjeli do Prahy.
Pro tebe bylo tedy stěhování přijatelné? Nebyl to šok?
Tak jako tak to byla změna, obzvlášť pro malé dítě. Ale mně to zas tolik nevadilo,
mně změny nikdy nevadily, ani jako dítěti. Že jsme se odstěhovali do Prahy, mi
přišlo celkem v pohodě.
V Plzni jsi měl přece kamarády...
Já jsem v Plzni sice chodil do školky, ale byl jsem hodně velký samotář, takže mi
to nějak ani nepřišlo.
Zůstali v Plzni nějací tvoji příbuzní?
Ano, rodiče obou mých rodičů. K nim jsme hodně jezdili a taky jsme navštěvovali
tety, strejdy... ti všichni zůstali v Plzni.
Máš nějaké sourozence?
Mám, mám bratra a dvě sestry.
To je dost lidí na jednu rodinu, ne? A kolik jim je?
Nejstarší jsem já, brácha je o rok mladší, jedna sestra o čtyři roky mladší a ta
druhá pak skoro o šestnáct let mladší.





20 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
A jak moc se dodneška třeba vídáte?
No tak, tak nějak rozumně, ne nějak extrémně, ale vídáme se. Naposledy
minulou neděli na oslavě devadesátin dědy, z otcovy strany.
Jak jsi vnímal svou roli nejstaršího? Neměl jsi pocit, že jsi nic nemohl
a u ostatních už rodiče nebyli tak přísní?
O rok mladší bratr byl na tom podobně jako já, ale je pravda, že jsem občas měl
pocit, že sestra, která je o čtyři roky mladší, má dovoleno víc. Ale neprožíval jsem
to nijak zásadně. A co se týče mladší sestry, tak to už vlastně šlo mimo mě.
V Praze to muselo být ze začátku těžké...
Co se mi vybavuje jako vzpomínka malého dítěte, to je ulice Rytířova na sídlišti
Lhotka. Lhotka-Modřany. Pamatuju si, jak jsme tam přijeli. Všude byly nové
paneláky, ale kolem špína, bahno. Poblíž to bylo hezké, tam byl les. Ale když jsem
šel do školy, všude bahno. Hodně bahna.
Ty jsi musel být hodně samotářský. Nicméně lidé – jiní spolužáci – ti
nevadili?
Já jsem nějak tyhle věci neřešil. Do školy jsem jezdil, rodiče mě dali do
jazykovky, na tu dobu jsem schopen vzpomínat. První třídu jsem chodil na
Lhotku, to si už vůbec nepamatuju. Vlastně ano, vzpomínám si na jednu
věc: mamka mě dovedla do školy a pak už jsem jezdil sám, tak si pamatuju,
jak jsem jednou jel ze školy, a řidič autobusu, který měl zastavit, tak si nějak
myslel, že nikdo nevystupuje, a přejel naši zastávku. A já jsem potom doběhl
dopředu, zděšený, že nezastavil na mé zastávce. Pak byla další zastávka
a já jsem mu říkal, že to tady vlastně znám, že tady můžu vystoupit, tady
chodíme nakupovat, tak já se vrátím sám. Pamatuju si, jak mě ten řidič
nechtěl pustit, že za mě má teď zodpovědnost, takže jsem s ním musel až na
konečnou a zpátky, a pak teprve jsem si vystoupil, to je ale taková jediná
vzpomínka z první třídy.





21 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Zvládl jsi tu situaci v klidu, nebo tě to hodně rozhodilo?
Rozhodilo mě to, byl jsem z toho hodně špatný, ale když jsem doběhl k řidiči
a viděl, jak je z toho špatný on, možná mě to uklidnilo.
Do jaké školy jsi chodil potom?
Potom si pamatuju až na základní školu v Lupáčově ulici na Praze 3. Bylo to
strašně daleko, hodně jsem toho denně procestoval. Proto jsem měl nakonec
kamarády spíše na té jazykové škole než třeba na sídlišti, kde jsme bydleli.
Jaké jsou tvoje nejhezčí vzpomínky z dětství?
Krásné vzpomínky mám na to, jak jsme jezdili na lyžích. Další krásnou
vzpomínkou jsou cesty na chatu, kam jsme jezdili. Tu měli prarodiče na Hracholuskách.
To bylo super, odtamtud mám, dalo by se říct, jedny z nejkrásnějších, ale
zároveň také jednu z nejhorších vzpomínek.
Že by ses topil?
Ne. Ale jako dítě jsem šel lesem, přede mnou táta, a on šlápl do vosího hnízda.
Vosy se najednou vyrojily a zaútočily na mě, začaly mě bodat – a v tu chvíli si
pamatuju, že jsem cítil takovou strašnou nespravedlnost! Protože táta se na
mě ještě vrhl a začal ty vosy zabíjet, ale já myslel, že mě trestá, že jsem něco
udělal, že mě za to bije. Takže to je taková zajímavá vzpomínka.
Jak jste trávili Vánoce?
Vánoce jsme trávili jako děti standardně, s vánočním stromečkem
samozřejmě... Pro mě bylo extrémně napínavé čekat, až konečně zazvoní zvoneček. Když
už jsem věděl, že Ježíšek neexistuje, pamatuju si, že jsem řešil dárečky, co jako
dostaneme.
Jaké období dětství pro tebe nebylo příjemné?
Jako dítě jsem pořád chtěl být dospělý, dětství jsem si neužíval. Neužíval
jsem si život jako dnes, zdaleka ne. Dneska jsem mnohem šťastnější než





22 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
jako dítě. Ale že bych měl nějaké konkrétní období, které by bylo špatné, to
ne. Možná když jsem byl na táboře. Byl jsem takový typ, který se zrovna
moc nepere – to dnes jsem mnohem fyzicky výkonnější než jako dítě –,
takový typický uzavřený matematik, takže mě třeba občas někdo šikanoval.
To bylo nepříjemné.
Takže ty jsi vlastně byl takový lehce zakřiknutý introvert, co žije svým
vnitřním životem a objevuje svět trochu jinak než ostatní. Jak ses cítil
ve škole?
Školu jsem bral jako povinnost, zejména když mě něco nebavilo, to znamená
cokoliv, co se člověk musel učit nazpaměť. Neměl jsem rád ruštinu, kterou jsem
měl od třetí třídy, a neměl jsem rád některé věci, které bych se dnes rád učil, což
mě zpětně mrzí. Třeba češtinu jsem neměl rád. A dějepis nebo cokoliv, co člověk
musí memorovat.
Dneska to samozřejmě vnímám jinak, vnímám tu důležitost a měl bych úplně
jiný přístup, ale jako dítě jsem to rád neměl, tak to prostě pro mě byla povinnost.
Co pro mě však byla nádherná povinnost, to byla matematika. Ta mě bavila
odmalička – od pěti let jsem už byl matematik a také na základce jsem měl
matematiku moc rád.
Jak je to s výukou matematiky, stále se začíná s algebrou?
Většinou ano, ale nejen to. První, co si pamatuju jako malé dítě, že mě zaujala
stupnice a teploměr, řešil jsem, co to jsou ta záporná čísla. Táta mi vysvětloval,
že se dají i sčítat, no a potom, matematika není jen algebra, jsou to třeba i
logické úlohy slovní, nějaké množinové věci, samozřejmě grafy, funkce.
Mně jde o to, jestli se člověk může do matematiky zamilovat už na
úrovni elementárních úkonů?
Co já si pamatuju ještě jako dítě v předškolním věku, tak přesně to, co jsem
vyjmenoval. To byla ta záporná čísla. Ano, v tomhle ano, takže to byla právě
i algebra.





23 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Patřím ke generaci, která pamatuje první vystoupení profesora
Vopěnky na téma množin. Ale sám jsem je zažil až na fakultě. Jak to bylo
časově u tebe?
U mě již byly množiny od začátku, myslím, že od první třídy.
Kdy u tebe ve vztahu k matematice přišlo to klíčové období, kdy sis
řekl, tak to je ono, teď jsem našel to pravé?
Já jsem odmalička věděl, že to je to, co chci dělat. Ale naprosto jistý jsem si tím
byl tak v šesté, sedmé třídě na základce. Když jsem se začal účastnit olympiád
a když jsem se setkal s věcmi jako pravděpodobnost – to jsem byl totálně
fascinován, to jsem miloval. Miloval jsem i rovnice, kvadratické rovnice a řešil třeba
kubické rovnice. Zajímaly mě, studoval jsem je, stejně jako pravděpodobnost.
A potom mě na základce šíleně zaujaly integrály. Když jsem dostal do ruky
knížku, díky níž jsem pochopil princip motivací pro integrování, Riemannův integrál,
když jsem si uměl spočítat plochu pod křivkou, byl jsem úplně nadšený – to mě
extrémně bavilo.
Hodně mi dala i skvělá kniha, která se jmenuje „Jak se jmenuje tahle knížka?“.
Jde o logickou knihu, kde jsou popsány čtyři skupiny osob: normální upír,
pomatený upír, normální člověk a pomatený člověk; dále jsou dána pravidla, že
upír lže a ví, že lže, pomatený upír mluví pravdu a myslí si, že lže, normální
člověk mluví pravdu a ví, že mluví pravdu, a pomatený člověk lže, ale myslí si,
že mluví pravdu. A následují konstrukce a dialogy a člověk má poznat podle
dialogu, kdo je kdo, nebo zjistit cestu a tak dále. Takové věci mě skutečně
hodně bavily.
Tvé jednání je neuvěřitelně přímé. Ať se ti to hodí, nebo nehodí, prostě
jde vždy o princip. S tím jsi ale někdy musel u druhých narazit. Jak se
s tím lidé ve tvém okolí vyrovnávají?
Já si pamatuju, že už jako dítěti mi mamka říkala, že to někteří lidé špatně berou,
že jsem drzý, to je pravda. V tomhle jsem byl už jako malý jiný – nebral jsem si
servítky a někoho to mohlo pobuřovat.





24 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Takže když se ti něco nelíbí, tak to asi vždycky řekneš na rovinu, je to
tak?
Ty jsi psycholog, co na to říct... Můžu odpovědět pouze: ano!
Při tvé zdvořilé, nicméně jednoznačné přímosti, se asi neobjevuje
často místo pro kompromis?
To se nemýlíš. Já jsem nikdy nebyl člověk kompromisu. Vždycky když jsem za
něčím šel, tak naplno, kompromisy jsem nesnášel.
Ale ono je to vlastně mírně nepřesné. Karel není typem buldoka, který
jakmile se pro něco rozhodne, přestane myslet, anebo rotvajlera, který
když se zakousne, dostane křeč a úvahy o tom, zda pustit, už prostě
nemají smysl. On jen v klidu konstatuje něco, co se snad druhým může zdát
nevhodné, je to ale pravdivé. Nedá se říct, že si jede po svém. Vůbec ne.
On je především mimořádně slušný.
Jako by ho mnoho a mnoho nejrůznějších situací, které musel zvládat
v obchodě, prostě naučilo jednat vstřícně, klidně a velice jemně.
Nebo snad získal tento dar tím, že do běžného světa pronikl z
uzavřeného kruhu vnitřní samoty svého dětství?
Anebo je to všechno možná mistrovsky naučené – protože on má kolem
sebe profesionály úplně na všechno. A všechno kolem něj má také své
výsledky.
Ať je to jakkoliv, vždycky jedná přátelsky, vždycky s úsměvem a bez
napětí, nicméně v určitých situacích – necouvne. Prostě necouvne. Druzí
z něj však nemají pocit, že byli zatlačeni do kouta, naopak. Jen ta či ona
věc prostě bude jinak.
Karel couvne jen výjimečně, ale rozhodně to není diktátor. Ale už vůbec
ne nejistý a plachý podnikatel, který si jen tak náhodou cosi spočítal.
Máte k němu respekt, protože je férový a zcela upřímný.
Nikdy jsme neměli příležitost se o něčem hádat. A pátrat po tom
experimentem prostě nejde.





25 Rok 2112: Tajemství Karla Janečka
Nicméně tady někde začíná i Karlova tendence, o které právem mluví,
totiž sklony říkat věci bez emocí a klidně, ale naprosto v rozporu s tím,
zda se to tomu druhému ryze ze slušnosti bude hodit.
A někdy může být trochu podrážděný. Třeba když něco nevyjde, když má
udělat něco banálního, avšak nepříjemného... A pokud se ho optáte, jestli
mu to či ono vadí, řekne vám to.
Karel začal chodit do jiné školy, kde toho kolem takřka moc nevnímal.
Jedním byl posedlý, a to matematikou.
Pokud začne vzpomínat na tu či onu dobu nebo školu, pak ne
prostřednictvím žáků, kamarádů, prostě tehdy na devítiletce zejména dětí kolem.
Ale na skvělou učitelku anebo učitele.
Anebo na matematickou olympiádu.
Ale dvě věci mi ulpívají v hlavě asi nejvíce, jakmile se člověk vcítí do
tehdejšího světa: úplně zdevastovaná půda, bahno, a mezi tím nové
paneláky a strašně těžká doprava plnými autobusy sem a tam. Hodiny trávené
při dojíždění, pohled ven s okna a přemýšlení si o svém světě, na který
tu mám čas. Jako by toto vynucené volno bylo nejzajímavějším
inkubačním prostorem, kde si člověk může volně popustit fantazii a žít ve svém
vlastním světě.
A podobně tomu je, když se ještě dnes u Karla objeví určité nadšení
z prožitku, jak našel neuvěřitelně krásné řešení toho či onoho příkladu,
jako by se dostal do jiné dimenze.
V tomto světě se člověk může dokonce stát i obětí šikany. Jenže ta
nakonec neubere, ale posílí. A pak je tu sex, a jak Karel velmi přesně určuje:
není jasné, co s tím.
Zdá se, že se ale nic nestalo brzdou, spíše převládl pocit, že je ještě
poměrně dost toho, co se asi nestačilo.
Je to mládí něčím atypické? Asi ano. Zvláštním vnitřním uzavřeným
světem, ve kterém Karel vyrůstal, a tím výrazným vnějším světem, ve
kterém je dnes jakoby v novém živlu.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.