načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství hor: její příběh - Cathy Clamshell

Tajemství hor: její příběh

Elektronická kniha: Tajemství hor: její příběh
Autor:

Kniha je určena dospívajícím čtenářkám, které v literatuře hledají napětí, fantasy prvky, špetku humoru a samozřejmě také romantiku. Jane Tylerová právě dospívá, když se do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 820
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je určena dospívajícím čtenářkám, které v literatuře hledají napětí, fantasy prvky, špetku humoru a samozřejmě také romantiku. Jane Tylerová právě dospívá, když se do blízkosti skotského městečka, ve kterém žije se svým otcem, přistěhuje temný a velmi mocný netvor lačnící po smrti všech obyvatel podhorských usedlostí v okolí. Sedmnáctiletá Jane se musí vypořádat s dospíváním bez matky, která tragicky zahynula.Se svojí první láskou se setká za velmi podivných okolností. Zatímco její srdce splašeně bije pro jejího větrného ducha z lesa, usiluje o ni také její podmanivý spolužák. Rozhodne se Jane pro větrné dobrodružství nebo pro bezpečnou a známou náruč? Neblahou shodou nešťastných rozhodnutí se Jane nakonec ocitne uvězněná přímo v sídle obávaného netvora, obklopená jeho bezduchými nohsledy.

Zařazeno v kategoriích
Cathy Clamshell - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Cathy Clamshell

Tajemství hor: její příběh

Věnování:

Své první dílo věnuji mému manželovi. Jen díky jeho

nekonečné lásce a trpělivosti jsem mohla tuto knihu napsat.


Text © Cathy Clamshell, 2014

info@cathyclamshell.cz

www.cathyclamshell.cz

Ilustrace obálky © Cathy Clamshell, 2014

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: 978-80-87749-50-0 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-87749-51-7 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-52-4 (PDF)

E-knihu vydal roku 2015: Lukáš Vik

www.lukasvik.cz


Kapitola první

Brzy ráno mě vzbudilo lehké šimrání slunečních paprsků, které se oknem snažily proniknout do mého pokoje i přes zatažené, světle oranžové závěsy. Celý pokoj byl prozářen teplými žlutými stíny brzkého ranního sluníčka, ale mě se vůbec ještě nechtělo vstávat, protože jsem v noci zase nemohla vůbec spát. Když jsem konečně usnula, bylo něco po půl třetí ráno. Což znamená, že jsem nespala víc, jak tři hodiny. No, bezva.

Tak jsem se ještě schoulila pod peřinu a zavřela oči a konečně jsem tvrdě usnula. Přišlo mi to jak pár minut, když najednou do ticha zazvonil budík.

Většinou bývám vyrovnaná, klidná a tichá – tedy jak jen puberťačka může být, ale po zaslechnutí toho protivného pípání jsem měla sto chutí vzít do ruky basebalovou pálku, kterou mám opřenou o zeď u dveří a ten budík jednou provždy umlčet. Nakonec jsem jen s  námahou vymrštila ruku z  pod peřiny a budík utišila stisknutím tlačítka. Já vím, není to moc akční, ale nechtělo se mi kupovat nový. Do nejbližšího hodinářství je to dvacet kilometrů, takže jsem si ten útok rychle rozmyslela.

Po pár minutách převalování jsem se přeci jen přemohla a vstala. Roztáhla jsem závěsy a otevřela okno. V tu chvíli mi vstávání nepřišlo vůbec hrozné. Do pokoje zavanul ranní, ještě trochu vlhký vzduch, vonící po trávě poseté kapičkami čerstvě spadlé rosy, a celý pokoj se ještě víc prozářil sluncem. Šatní skříň s velkým zrcadlem se přímo blyštila, jak se v ní odrážela barva sytě žlutého huňatého koberce položeného na dřevěné podlaze. Uculila jsem se na sebe do zrcadla. Uvědomila jsem si, že jsem hrozně ráda, že mě táta nechal pokoj zařídit podle sebe, když jsem se sem přistěhovala.

Je to už několik let, co tady v horách bydlíme - jen my dva spolu. V Carrbridgi - malé vesničce uprostřed hor, jižně od Invernessu. To je jedno z větších měst v severní části Skotska.

Naši se rozvedli, když mi bylo pět let. Nějak už to spolu prostě nemohli vydržet. Byla jsem moc malá na to, abych z takových věcí měla rozum, a tak mi nepřišlo moc divné, když jsme se s  mámou tenkrát od táty odstěhovaly. Snadno jsem si na život jen s mamkou zvykla. Jmenovala se Angela. Bydlely jsme v ještě menším domě, než je tenhle. Stál asi třicet kilometrů odtud – v  Dufftownu, blíž k moři. Náš domek byl malý, ale velmi útulně zařízený. Angela měla ráda stejné barvy jako já – teplé a hřejivé. Na můj pokoj by byla určitě pyšná. Domov byl pro nás obě vždy tím nejdůležitějším místem.

Trávily jsme tam spolu spoustu času, protože mamka nechodila do práce, ale pracovala doma. Byla malířka, celé hodiny postávala v jejím oblíbeném koutě v obýváku u okna, naproti krbu, čelem k červené, měkké pohovce, kde jsem často sedávala já a četla si, dělala úkoly do školy, nebo se učila. Měla jsem tyhle chvíle s mámou hrozně ráda. Nemusely jsme celé odpoledne prohodit ani jedno slovo a přesto jsme o sobě všechno věděly. Bylo nám spolu moc dobře.

Hrozně mi chybí.

Nevím, jestli si vůbec někdy zvyknu, nebo si konečně připustím, že už ji nikdy neuvidím. Už nikdy nebudeme spolu mlčky sedět v našem malém obýváku s okrovými zdmi, obloženými po celé délce teplým, světle hnědým dubovým dřevem, nad kterým pyšně visely její nejhezčí obrazy. Už nikdy nebudeme poslouchat praskot polínek v krbu, společně připravovat večeři, nebo snídat. Nechci si přiznat, že už nikdy ráno nepřijde ke mně do pokoje, aby mě vzbudila, pohladila po vlasech, a s úsměvem by mi chystala tousty k snídani. Už nikdy neuvidím její nádherný hluboký pohled. Měla krásné oči, modré, takové andělské - nejhlubší, jaké jsem kdy viděla. Vždycky jsem v nich našla ten její typický chápající a zároveň starostlivý výraz.

Pohled milující maminky. Pořád se mi v paměti vrací, i když už je to tolik let, co jsem ho viděla naposledy.

Posadila jsem se na neustlanou postel, ještě vyhřátou od mého těla a zahleděla se na její poslední obraz. Mám ho pověšený přímo naproti posteli, abych se na něj mohla dívat, než jdu spát, a aby to byla první věc, kterou uvidím ráno, když se probudím. Je to ta nejhezčí krajina, jakou jsem kdy viděla. Krajinomalba, tak dokonale vykreslená, že když se na ni člověk dívá dostatečně dlouho, přijde mu, jako by na tom místě sám stál. Údolí lemované kopci, mezi kterými vede úzká, klikatá cesta, spoustu stromů – majestátných staletých cedrů, dubů i lip, nízkých zelených keřů a květin všech barev. Příroda, nádherně splývající v  jeden neuvěřitelný celek, na horním okraji ohraničená nebem azurovým a tak jasným, že ani nejlepší počítačový trik by nedokázal něco tolik nádherného a harmonického vytvořit. A ona to přesto dokázala - vlastníma rukama.

Nechápala jsem, jak se jí to povedlo. Dívat se na její obrazy je pro mě strašně uklidňující. Připadá mi, jako bych se znovu dívala na ni. Když obraz tehdy dokončila, byla jsem z něj naprosto nadšená.

Jednou při snídani, jsem se jí na něj zeptala: „Kde jsi našla inspiraci na něco tak úchvatného?“

Mamka přimhouřila oči, krátce se zasnila a pak mi s nesmírnou něhou v hlase potichu řekla: „Byla jsem tam, znám to místo.“

Nemohla jsem uvěřit, že takové místo vůbec existuje. Než jsem se ale stihla zeptat, kde asi je a kdy tam byla, přerušila moje myšlenky: „Už je čas, Jane, musíš jít do školy, mladá dámo.“ A spiklenecky se na mě ušklíbla. Byla spíš jako moje kamarádka, než rodičovská autorita, ačkoliv jsem ji stejně vždycky poslechla – nikdy jsem se pořádně nevzbouřila. Vlastně ani nebylo proti čemu – vážně jsme si výborně rozuměly.

„To, že je konec roku, a už se vlastně skoro neučíte, tě neomlouvá,“ prohlásila naoko drsně a pak se usmála.

To bylo naposledy, co jsem s ní mluvila.

Měla pravdu, jako vždycky. Ten den jsem málem přišla pozdě. Do školy jsem chodila pěšky, i když to byla pořádná dálka. V horách je chození pěšky jistější, než čekat na autobus. Jednou přijede, jednou zase ne, podle toho, kolik zrovna napadne sněhu anebo podle toho, jak se řidič místního školního autobusu právě vyspí. Všichni mu to tolerují, protože už je mu asi sedmdesát a dělá řidiče vlastně jen proto, aby vůbec něco dělal, a ani nechce od obce žádný plat.

Navíc, po pěšinách je cesta do školy mnohem rychlejší, než po klikatých silnicích. Ten den jsem skoro celou cestu běžela, abych byla ve třídě včas. Poháněla mě myšlenka na trapnou chvíli, kdy vletím celá uřícená do třídy, a všichni se na mě otočí. Nesnáším takové momenty - pozornost ostatních lidí. Nerada vyčnívám z davu.

A právě tohle se mi stane, jestli budu ještě chvíli sedět a vzpomínat. Uvědomila jsem si, že když si nepospíším, zase přijdu pozdě. Sakra.

Otevřela jsem skříň a vybrala první oblečení, co mi přišlo pod ruce: světle modré džíny a zelenou košili, kterou jsem nosila hrozně ráda. Vždycky jsem nosila oblečení, které mi bylo nejpohodlnější. Nikdy jsem se nijak zvlášť nestrojila, splývání s  davem mi prostě vyhovuje. Hluboké výstřihy, zářící, křiklavé barvy, anebo ohromné náušnice, a ostatní nezbytné doplňky dokonalého outfitu dvou mých nejlepších kamarádek mi nikdy nic neříkaly.

Vyčistila jsem si zuby a pořádně opláchla obličej studenou vodou. Nedařilo se mi vůbec rozčesat vlasy. Byly rozcuchané, smotané do velkého chumlu, jak jsem se v noci pořád převracela.

Konečně se mi podařilo moje přírodní kudrliny (díky moc za ně, tati, pomyslela jsem si), alespoň trochu srovnat do gumičky. Vlasy jsou to jediné, v čem se podobám tátovi. Mám je přesně stejné: vlnité a kaštanově hnědé. Jenže on je má ostříhané na krátko a nemá s nimi žádnou práci, povzdechla jsem si.

Všichni co znali Angelu, říkají, že jsem, až na ty tátovy vlasy, celá ona. Mám po ní drobnou postavu - ani sportovní, ani špekatou (prostě normální), a prý i oči. Ty krásně modré, hluboké, čisté oči. Nechápu to. Já v zrcadle vždycky vidím jen obyčejnou modrou. Nikdy jsem v mých očích neviděla všechnu tu nádheru, jas, pochopení a lásku, kterou si pamatuju z máminých očí. I obličej měla nádherný. Zlatohnědé obočí, jemně vystouplé lícní kosti, dokonale tvarovaný nos, ani velký, ani malý. A pod ním plné rty. Když se usmála, dokázala všechno kolem sebe rozzářit. Uměla přenést svojí věčně dobrou náladu na všechny kolem. Nikdy jsem nepřemýšlela, jak to dělá, prostě to k ní patřilo.

Seběhla jsem po dřevěných schodech z koupelny do kuchyně, z ledničky vyndala máslo a nalila si sklenici mléka. Táta mi na stole nechal nějaké pečivo. Už byl pryč. Snídala jsem sama – jako každé ráno. Táta vlastní jediný obchod s  potravinami a základními potřebami široko daleko, a tak tam jeden z nás vždycky musí být. Střídáme se tam jako hradní stráže. On dopoledne, když já jsem ve škole, a já po vyučování. Když mám službu, táta většinou zajišťuje nové zboží. Není to vždycky snadné, ale jsme tu jen my dva a nějak si poradit musíme.

Dneska mě ve škole čeká hodina španělštiny. Píšeme velký test, ale já byla celý víkend v krámku, aby táta mohl zajet do údolí pro další zásoby. Nestihla jsem se na tu španělštinu pořádně podívat. Občas naše tempo prostě musím nějak vydržet. Jsem ráda, že můžu bydlet u táty. Jsem mu vděčná, že si mě k sobě vzal po tolika letech, co jsme spolu nestrávili ani jediný týden v kuse. Pro oba to byla velká změna. A tak oba musíme dělat kompromisy.

Jde to poměrně snadno, přes den se moc nevidíme, jen když se stavím v krámku, abych ho vystřídala, a občas se vídáme o víkendu, když zrovna není nutné, aby jel pro zboží, nebo když máme nějaké jiné plány – ale to se moc často nestává. Taťka někdy chodí na fotbal, je to jeho jediný koníček a já většinou víkendy trávím ve svém pokoji. Čtu si, nebo se snažím dohnat učení z týdne. Sem tam si vyrazím se Susan a Nicole - to jsou moje nejlepší kamarádky ze školy. Většinou chodíme do místní horské chaty k „Murphymu“. Žádná jiná atrakce pro teenagery tu v blízkém okolí bohužel není.

S tátou máme úplně jiný vztah, než jaký jsem měla s mamkou. Dá se říct, že ona byla moje druhé já. Myslím, že i jí to tak připadalo. Byly jsme nerozlučná dvojka. Neměly jsme před sebou žádná tajemství.

U mě a táty je to naprosto opačně. I když těch chvil je opravdu málo, nikdy nevím, o čem si s ním mám povídat, když jsme spolu sami. Mám pocit, že i on to má se mnou podobně. A tak mlčíme, když se náhodně sejdeme v kuchyni, nebo na chodbě, a oba vymýšlíme nejrůznější výmluvy, proč rychle zmizet z dosahu možné konverzace.

Mám na to teorii. Myslím, že čím je člověk starší, tím hůř snáší změny. A já a moje přistěhování znamenalo pro tátu ohromnou změnu. Navíc mu asi musím - i když snad jen vzdáleně - připomínat Angelu. Je to sice už strašně dávno, co byli ještě spolu, ale občas se na mě podívá tak bolestným a smutným pohledem v jeho hnědých očích...

Umyla jsem po sobě nádobí, přehodila jsem si batoh s učením přes rameno a spěchala do předsíně. Obula jsem si pohodlné tenisky a do ruky vzala lehkou bundu. Dneska by měl být nádherný slunečný den, takže ji asi ani nebudu potřebovat. Babí léto letos přišlo trochu později. Ale přeci jen, je už začátek října, co kdyby se počasí zbláznilo. Na horách nikdy člověk neví, co má čekat – a tak je lepší být vždy připraven. Zní to otřepaně, ale podle mě je to pravda.

Zamkla jsem naše zeleně natřené dřevěné dveře a vydala se svižným krokem do školy. I z tátova domu jsem to měla pěšky poměrně daleko. Cesta mi utíkala rychle, jak jsem se snažila přemýšlet o dnešní písemce ze španělštiny a na poslední chvíli si přeříkávat pravidla tvoření otázek a záporných vět. Byla jsem tak zabraná do slovíček, že jsem sotva vnímala, jak krásné říjnové ráno dnes je. Nebe bylo bez mráčku, na trávě a chomáčích mechu podél lesních cest a mých tajných zkratek se ještě třpytily kapky ranní rosy a vál svěží, čistý vánek. Voněl jako chladná vzpomínka na končící léto.

Netrvalo to dlouho a došla jsem ke škole. Zkratkou přes les jsem vyšla hned za hlavní budovou školy. Je to rychlejší, než jít po upravených lesních cestách. Člověk sice musí dávat pozor na to, kam šlape, ale když tudy chodí denně...

Stačilo jen obejít školní budovu z  šedivých cihel a stála jsem před vchodem. Naše škola byla malá, rozdělená do dvou propojených budov. Ve větší z  nich byly učebny, obyčejné i laboratoře, kabinety, jídelna, společenský sál a místnost s  kopírkami a dalším základním technickým vybavením. V druhé, menší a novější budově byla tělocvična, šatny a sklad. Býval vždycky zamčený a studenti tam nesměli, prý protože je tam hodně harampádí nashromážděného za celou existenci školy – takže asi padesát let, a mohlo by se tam někomu něco stát. Podle neoficiální verze je zamčený, protože tam studenti z  vyšších ročníků tajně randili.

Asi před měsícem jsem zjistila, co je na té neoficiální verzi pravdy, protože mě hned první den školy Suse s  poťouchlým úsměvem zatáhla do rohu š at ny.

„Hej, co je,“ obořila jsem se na ní, když mě nevybíravě táhla za rukáv do ústraní. Podle jejího rozjařeného výrazu jsem poznala, že jde určitě o nějakou blbinu.

Nespletla jsem se. „Sleduj, co mááám,“ protáhla teatrálně a velmi pomalu mi kmitala před očima mosazným klíčem zavěšeným na krku na červené stuze, jako kdyby mě tím snad chtěla uvést do transu. Zatvářila jsem se asi dost nechápavě, protože mi s výrazem matky vysvětlující svému dítěti už po desáté, že nemá strkat prsty na rozehřátou plotnu, začala netrpělivě slabikovat: „Klíč-ke-skla-du. Cháeš?“

To bylo Suse podobné. Střídala kluky asi tak často jako ponožky. Takže byla ze svého úlovku patřičně nadšená. Mě by byl asi jen na dvě věci, jelikož jsem ještě nikdy s nikým nechodila.

Nechtěla jsem jí ale kazit radost a tak jsem se mnohem víc nadšeně, než jsem se skutečně cítila, zeptala, kde ho vzala. Vysvětlila mi, že ho dostala od sestřenice, co studovala o rok výš. Existují prý dvě kopie, které se předávají mezi holkami a kluky v  posledním ročníku. Absolvent vlastnící tento poklad ho podle svého nejlepšího přesvědčení předá v září někomu z nových budoucích maturantů.

Zatímco Suse pěla ódy na nové možnosti trávení přestávek, já jsem dumala nad tím, jak moc mi systém předávání takového pokladu mladším generacím připomíná Jasona Biggse okouzleného kronikou sexu v jedné z těch amerických komedií. V tom filmu mu to celkem slušelo, i když hrál hrozného ňoumu...

Suse by ovšem určitě stačil. Ňouma, neňouma – je to kluk. A to je pro ni hlavní. Klíč od skladu nemohl skončit v lepších rukou, pomyslela jsem si.

Už z  kraje cesty jsem před  hlavním vchodem poznala Suse i Nicole, jak čekají mezi ostatními a mávají na mě: „Jane, tady!“

Obě samozřejmě v sukni a těsném tričku, i když je říjen. Nenechaly by si ujít jednu z  posledních příležitostí vyjít si bez svetru a odhalit - no všechno, co si mohly dovolit vzhledem k  tomu, že jdou do školy. Susan měla tmavě modrou džínovou sukni a k ní bílé tričko s krátkými rukávy, s jemnou výšivkou na levé straně a s ohromným výstřihem. Bílá barva dobře nechala vyniknout jejím sytě čokoládovým vlasům střiženým nakrátko, tmavým, podmanivým očím, a opálené pleti. Kdyby měla delší vlasy, člověk by si jí klidně mohl splést s mladší kopií Salmy Hayek.

Nicole byla v oblékání většinou trochu střídmější, ale dneska svítila tak, že by mohla zastoupit maják na Dunett Head. Její boty na vysokém podpatku v kombinaci s krátkou žlutou sukní, která se úžasně doplňovala s její blonďatou hřívou, a černým těsným topem vytvářely dojem, že její tenké nohy sahají od země až do nebes.

Nicole je jinak malinká, vysokými botami si kompenzuje svojí depku. Napadlo mě, jak může s  takovými podpatky vůbec řídit. Jezdí do školy autem, jako první z  naší trojky už jí totiž bylo osmnáct. Má několik měsíců čerstvý řidičák a dost bohaté rodiče na to, aby jí mohli pořídit úplně nové auto. Dostala Jeep Land Rover – Freelander, vyrobený letos. Do hor je to moc dobrá věc. Je bezpečný a doveze vás i do toho nejprudšího kopce. Technické parametry a praktičnost nového Nicolina miláčka ji ale moc neoslnily. Nicole na něm hlavně ocenila barvu - černá jde prý ke všemu.

„Tak co? Připravená na španělštinu?“ popíchla mě hned Susan. Moc dobře věděla, že mám s přípravou do školy trochu problémy, když pomáhám tátovi v obchodě. A se španělštinou hlavně...

„Jasně, že ne,“ poznamenala jsem naoko rozčileně a pak jsem se usmála.

„Neboj, zvednu ti náladu. Protože mááááám, počkejteeeeee,“ napínala nás a pak něco vytáhla ze svojí tašky, „...tohle!“

Obě jsme se nechápavě podívaly na list papíru popsaný dvěma sloupci číslic a písmen.

„Mám to od Barbary,“ dodala a mě svitlo. Sestřenice, co odmaturovala vloni, ji teda pěkně zásobuje, pomyslela jsem si.

„Říkala, že profesor Sheepskin vždycky používá pro poslední ročník stejný test,“ osvětlila Suse situaci Nicol a vytáhla na nás zářivý úsměv plný nadějí na jedničku.

„Takže nám stačí jen opsat odpovědi? A je to?“ Nicole byla vždycky trochu pomalejší.

Podvádění se mi moc nelíbilo. Ale ze španělštiny jsem nutně potřebovala nějakou dobrou známku... Řekla jsem si, že to zkusím nejdřív sama, ale kdybych byla v koncích, nebude na škodu, udělat si kopii Susanina seznamu správných odpovědí. Trochu se mi ulevilo. Třeba to dneska nebude úplná katastrofa. To kvůli španělštině jsem dnes pořádně nemohla spát. Nemůžu si pokazit školu. I když pomáhám tátovi v krámku, snažím se učit každou volnou chvilku, kdy nejsou v obchodě žádní zákazníci. Chci udělat přijímačky na vysokou. Ráda bych se dostala na lékařskou fakultu. Snila jsem o tom, že budu doktorka, už jako malá. Často jsem si s mámou hrála na doktorku a pacienta. Já samozřejmě vždycky ošetřovala ji.

Všechny pro mě důležité předměty zvládám - biologie, chemie a podobně, v nich se cítím jako ryba ve vodě. Nebýt té zatracené španělštiny...

K mému neštěstí, je španělština na naší střední povinná. A v okolí tu není jiná škola v rozumné vzdálenosti, abych si mohla vybírat. Vymyslel to prý kdysi ředitel školy, pan Davenport. Jako mladý prý ve Španělsku pobýval a ta řeč ho naprosto uchvátila. Nebo spíš nějaká Španělka, pomyslela jsem si. Manželku nemá, je celý život sám. Nikdo neví, jak je to doopravdy. Kvůli jeho přehnané slabosti k tomu místu na jihu Evropy teď musí protrpět cizí slovíčka a hodiny výuky s panem Sheepskinem všichni žáci této školy. Zajímalo by mě, kolik lidí odtud nakonec španělštinu někdy ve svém životě vůbec použije - zvlášť tady, v horách od Španělska vzdálených určitě přes tisíc kilometrů. Já tedy určitě ne.

Školník konečně otevřel hlavní dveře a všichni se postupně začali šourat do školy. Kopírovací centrum školy je přes celou chodbu spojující obě budovy, hned vedle kabinetu profesorů. Susan rázně otevřela dveře. Měly jsme štěstí. U kopírky nebyl nikdo z profesorů. K mému úděsu ale přímo uprostřed místnosti stál Deacon Hill a rozpačitě na nás koukal – což pro něj nebylo vůbec typické, většinou se tvářil sebevědomě, až na chvíle, kdy se ocitl blízko mě.

Deacon. Náš spolužák. Nejhezčí kluk ve škole. Všechny holky z okolí ho baští - od prvaček po celý maturitní ročník. Mám pocit, že po něm tajně koukají i některé učitelky.

Deacon je vysoký, milý kluk, s  krátkými blonďatými vlasy učesanými do nepravidelného vrabčího hnízda. Určitě ráno cuchá svůj účes do dokonalého tvaru alespoň dvě hodiny, přelétlo mi hlavou, když jsem ho tam spatřila stát. Má úžasně vypracovanou postavu, hraje ve školním fotbalovém týmu – samozřejmě je kapitán. Jak jinak.

Dneska má na sobě poměrně těsné, tmavě modré džíny, které obepínají jeho silné, vypracované svaly na stehnech i lýtkách, a pevný zadek (což jsem si musela domyslet, protože k  nám stál čelem). Světle oranžovou košili měl u krku rozepnutou na dva knoflíčky, takže odhalovala část jeho oble vyklenutých prsních svalů. Dlouhé rukávy košile si ledabyle otočil kolem loktů na tříčtvrteční délku. Vypadal překvapeně, že nás tam vidí. Změřil si nás jednu po druhé jeho pronikavýma tmavě hnědýma očima. Přišlo mi, že na mě kouká celou věčnost i když se všechno událo v  okamžiku jedné vteřiny. Cítila jsem, jak se mi vlévá horko do tváří a jak se mi začínají víc a víc červenat. Uhnula jsem pohledem směrem ke kopírce a doufala, že se přestal dívat i on.

„Ahoj DDDeacone,“ vykoktala ze sebe Nicole, naprosto omámená jeho přítomností a přerušila tak naše oboustranné zkoumání. Suse mu kývla na pozdrav, a já se zmohla jen na velmi tiché ahoj.

„Čau,“ odvětil rozpustile a odkráčel kolem nás pryč z místnosti. Neodolala jsem a otočila se za ním stejně jako holky.

„Bože, to je kus,“ povzdechla si Suse. Vyměnily jsme si mezi sebou souhlasné hodnotící pohledy.

„Vidíš, nechápu, jak můžeš odmítat něco takového,“ osočila se na mě důrazně Suse. Cítila jsem v jejím hlasu vztek i žárlivost zároveň.

„To je pravda. Pořád se snaží... Vyměnil si dokonce místo v lavici s Georgem, aby mohl sedět před tebou při hodinách. Proboha, má o tebe zájem neúžasnější kluk z celý školy, a ty nic,“ poznamenala Nicole sice s menším vztekem, ale dost velkým na to, abych se utvrdila, že obě dvě by mu řekly „ano“ na cokoliv, kdyby jen trochu chtěl. Nevěděla jsem, co na to znova říct. Tímhle rozhovorem jsme si prošly už tolikrát...

Napadlo mě strhnout téma ode mě na něco jiného: „Nepřipadal vám nervózní? Všimly jste si, jak se tvářil, když nás tu uviděl?“

„Jo všimly. Hltal tě očima, jako vždycky,“ poznamenala suše Nicole, zvedla oči v  sloup a nechápavě kroutila hlavou.

I když jsme nejlepší kámošky, holky nemůžou pochopit, proč s  nikým nechodím a hlavně, PROČ nechodím s  Deaconem, když má o mě evidentní zájem. Snažila jsem se jim vysvětlit, že nemám na randění čas. Pořád jsem v obchodě anebo se učím, a na kluky mi prostě čas nezbývá. Asi jsem divná, ale nějak nemám potřebu chodit se ocucávat do skladu, držet se za ruce a přihlouple se usmívat. Nehledě na to, že vzájemný oslintávání mi přijde nechutný. Nechápu, co na tom Suse vidí. A to pomíjím fakt, že se nám hned po prázdninách pochlubila, co všechno dalšího vyzkoušela na dovče v Tunisku s  tamním plavčíkem. Samozřejmě sex okamžitě prohlásila za nejlepší životní zážitek.

„To jsou přeci výsledky! On je má taky,“ zvolala udiveně Suse a vytrhla mě tak ze zamyšlení.

„Cože?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co Suse říká. Mávala mi zapomenutým Deaconovým listem před očima.

Tak proto se tvářil tak rozpačitě. Asi taky nekopíruje výsledky testů každý den, napadlo mě.

„Tak to rychle okopírujeme a pomažeme na hodinu,“ prohlásila jsem a stiskla tlačítko pro tři kopie. Papíry vylezly z  kopírky téměř okamžitě. Všechny jsem je vzala a sbalila do tašky. Pro jistotu jsem sebrala i Deaconův zapomenutý originál.

Zazvonilo, právě když jsme vešly do třídy. Naštěstí pro mě, našemu příchodu na poslední chvíli nikdo nevěnoval pozornost. Profesorka ještě ve třídě nebyla. Všichni probírali své zážitky z víkendu – vyhraný nedělní fotbalový zápas, co budou dělat večer a samozřejmě téma dne – velkou písemku ze španělštiny.

Šla jsem si sednout na svoje místo, do poslední lavice vzadu u okna. Sedím společně se Susan, která se zdržela vepředu u George a Stevena – to jsou naše další fotbalové hvězdy - a obdivně s nimi rozebírala včerejší fotbalové vítězství. Zkoušela na ně svůj nový mrkací trik. Podle ní by si vynálezce řasenky zasloužil Nobelovku.

Snažila jsem se protáhnout uličkou mezi švitořícími spolužáky až na konec třídy. Bohužel se mi nepovedlo projít kolem Deacona nepozorovaně. Seděl našponovaný ve své lavici, těsně před tou mojí, a nespustil ze mě oči od chvíle, co jsem vstoupila do třídy. Dělá to tak pořád. Od prvního ročníku.

Pěkně. Děkuju. Pomyslela jsem si vztekle.

Na pronikavý pohled jeho tmavě hnědých blyštivých očí si nikdy nezvyknu. Hrozně mě to uvádí do rozpaků. Už v  půlce uličky jsem musela uhnout pohledem jinam. Cítila jsem, jak mi začínají růžovět tváře, a tělem mi přejela vlna horka. Copak on si nedá nikdy pokoj? Nechápe, že já opravdu nemám zájem?

Jakmile jsem usedla na místo, do třídy vešla naše profesorka na matematiku. Obličej jí rámovaly husté, tmavě hnědé vlasy střižené na mikádo. Nosila moderní brýle, které z ní podle mě dělaly mnohem přísnější osobu, než ve skutečnosti byla. Na sobě dnes měla dlouhé, tmavě zelené šaty, které zdůrazňovaly její malou výšku a drobnou postavu. Tleskla svými prťavými dlaněmi o sebe a všichni zasedli do svých lavic a utichli. Je to až podivuhodné, že tak malé stvoření může vzbuzovat tolik respektu.

Až ke konci hodiny jsem si uvědomila, že jsem holkám nedala jejich kopie. Jsou pořád v  mém batohu. A co víc, je tam i Deaconův originál. Napadlo mě, že nejlepší bude, dát jim je při výkladu. Nikdo nás neuvidí a vyhneme se tak zvídavým dotazům ostatních. Bylo by příliš průhledné, kdyby celá třída měla stejné, navíc správné výsledky. V  duchu jsem si představila profesora Sheepskina, jak sedí ve svém kabinetě a zjišťuje, že nikdo nemá ani jedinou odpověď špatně. Myslím, že by ho v  tu ránu klepla pepka. Vypadal totiž vždycky přímo nadšeně, když mohl někoho potrápit. Podezírala jsem ho, že zkouší jen pro svoje pobavení.

Natáhla jsem se dolů pod lavici pro svůj batoh a vyndala všechny okopírované listy. Zašramotily víc, než jsem chtěla. Naštěstí si mě nikdo nevšiml. Se Susan to bylo jednoduché. Opatrně si jeden list stáhla pod lavici a schovala do tašky. Nicolinu kopii jsem začala přehýbat, abych jí mohla přes uličku podat jen malý kousek papíru, který se vejde do dlaně. Dávala jsem si záležet, abych její kopii moc nezmuchlala, a v tom jsem ucítila jeho pohled. Už zase.

Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. Snažila jsem se zpřehýbat list co nejtišeji, ale Deacona moje činnost zjevně i tak zaujala.

Měla jsem pocit, že ho zajímá naprosto všechno, co dělám. Ve škole mu nebylo úniku. Pořád se objevoval někde na blízku a uváděl mě ustavičně do rozpaků. Svými dlouhými pohledy, otázkami, prosbami, celou svojí blízkostí. Když se nad tím zamyslím, jeho vytrvalost byla až obdivuhodná.

Nevím, proč si vybral zrovna mě. Nikdy jsem nepřišla na to, čím jsem pro něj tak zvláštní, aby mi věnoval tolik pozornosti. Všechny holky ze školy by daly cokoliv, aby se na ně denně díval tak, jako se dívá na mě. Aby si pamatoval jejich jméno, aby s nimi dokonce mluvil.

A já? Já nic. Udělala bych nevím co, jen abych se zbavila jeho všudypřítomného rentgenového pohledu, co ustavičně říká umřu-jestli-se-mnounepůjdeš-na-rande.

Nikdy jsem neopětovala jeho touhy. Maminka mi kdysi vyprávěla, jaké to je být bezhlavě, bezpodmínečně zamilovaná. Jak se jí vždycky radostí rozbušilo srdce, když byla její láska poblíž. Ztrácela dech, když spolu tančili, nevnímala okolí, když jí něžně hladil po vlasech a po tváři, přicházela málem o vědomí, když jí líbal...

Takové pocity ve mně Deacon vůbec nevzbuzuje. O nic nepřicházím. Srdce mi divoce nebuší, nezastavuje se mi dech, necítím, že se vznáším... Vlastně cítím pokaždé jen rozpaky.

Nic víc, než rozčarování z  jeho pozornosti a z pohledů všech ostatních. Chodit s nejoblíbenějším klukem ve škole znamená jen jedno: být pořád a všem na očích - moje nejhorší noční můra.

Neříkám, že není hezký. Stoprocentně je. Je nádherný. Je sexy. Dneska, v té světle oranžové košili s vykasanými rukávy, které podtrhují sílu jeho rukou, vypadá sexy víc než kdy jindy. I ty jeho pronikavé tmavě hnědé oči jsou úchvatné. To nemůžu popřít. Ale není to nic pro mě.

Jak se na mě otočil a znovu na mě zíral, cítila jsem, jako kdyby mě jeho oči doslova propalovaly. Zahlédl pod mýma rukama papír s  výsledky, který dnes ráno zapomněl v  kopírce. Rychle jsem si přesunula výsledky pro Nicole do levé ruky a pravou jsem mu podala celý jeho list. Mlčky si ho ode mě vzal a podíval se mi vděčně přímo do očí.

Zazvonilo a třída se zase rozhlučela. Druhou a třetí hodinu jsme měli biologii – přípravu na laborky. Byli jsme rozdělení do dvou skupin. Půlka z  nás se pomalu balila a přesouvala do jiné třídy. Naštěstí pro mě patřil Deacon do druhé poloviny. Zvedl se ze židle a začal skládat svoje sešity a učebnici matematiky do batohu. Před odchodem si neodpustil poslední pohled. Jako kdyby se chtěl rozloučit na devadesát minut, které bude muset strávit v jiné učebně. Snažila jsem se nezrudnout v obličeji, ale nedařilo se mi to. Jako vždycky.

Otočila jsem se k  Susan, abych jeho něžné oči, které mi rozpalovaly tváře do ruda, setřásla.

„Suse, co říkáš, nezajdeme dneska k Murphymu?“

„Bezva nápad, Jane. Dneska by to šlo.“ Potutelně se na mě usmála a volala na Nicole, která ještě pořád seděla na svém místě a opisovala si z  tabule poslední příklad. „Nicky, dneska večer U Murphyho. V sedm?“

Nicole na nás otočila hlavu a nadšeně přikývla. Periferně jsem zahlédla Deacona, když odcházel ze třídy.

Chata „U Murphyho“ je něco mezi kavárnou, čajovnou a horskou restaurací pro místní, kousek od školy. Scházíme se tam, když je potřeba něco probrat, anebo jen tak, když si potřebujeme odpočinout a uvolnit se. Murphy je přesně v půli cesty mezi naším domem a sídlem Nicoliných rodičů. Wilsonovi – Susanina rodina bydlí v  menším domě kousek od nich. Takže je to pro nás naprosto ideální místo pro setkání. Na druhou stranu, jiný podobný podnik někde blízko prostě nenajdete. A kdo by chodil na čaj dvacet kilometrů?

Laborky mi utekly ještě rychleji než hodina matiky. Přemýšlela jsem o dnešním večeru. Těšila jsem se na rozptýlení. Večer už bude po testu. Konečně budu mít klid, říkala jsem si v duchu. Byla jsem tak nadšená z pomyšlení, že už to brzy bude za mnou, že ze mě na chvilku spadl i stres z  blížící se hodiny španělštiny.

Nějak se to prostě přežije. To je oblíbená Susanina hláška. Říká ji, kdykoliv se to alespoň trochu hodí. Na jednu stranu má asi pravdu. Vždycky se to prostě nějak přežije. Přistihla jsem se, že vůbec nedávám pozor. Byla jsem tak hluboko ve svých myšlenkách, že kdyby mě pan profesor Thomson vyvolal, jen těžko bych vymyslela správnou odpověď.

Představila jsem si, jak rudnu, protože se mi všichni ze třídy pochechtávají. Někteří se jen tak uculují, jiní se svůj pobavený výraz neobtěžují vůbec skrývat. Třeba jako Erica. Sedí v  prostřední řadě. Přesně uprostřed třídy, aby všichni měli možnost kochat se jejím dokonalým vzhledem. Přírodní, blonďaté, mírně zvlněné vlasy jí padají přes opěradlo židle až k  sedátku. Má nádherný obličej, s  ostrými rysy, líbeznými lícními kostmi a plnými rty. Její modré, pronikavé oči s  až nepřirozeně dlouhými řasami očarují každého kluka nebo muže, na kterého se podívá. Jen Deacona ne. A ona o něj tolik stojí.

Pořád nemůžu pochopit, proč se snaží Deacon dostat mě, když holka jako Erica by mu poslušně roztáhla nohy kdykoliv by louskl prsty. Podle mě by se k  sobě hodili. Král a královna školy. Oba jsou krásní, blonďatí, oblíbení, oba jsou středem pozornosti celé školy a ani jednomu to nevadí. Erica to dokonce miluje. Umí si obdiv ostatních užívat, na rozdíl ode mě.

Pamatuju si, jak mu okatě nadbíhala. Nabízela Deaconovi společné učení, večeře, výlety, doprovod z hodiny na hodinu, ale s ničím u něj neuspěla. Celé ty roky měl Deacon oči jen pro mě. Jak frustrující...

Erica si nejspíš si myslí, že jsem blázen, protože jsem si Deacona nikdy nepustila k tělu. Nikdy jsem mu nedovolila doprovodit mě domů, nebo mě pozvat na rande.

Asi mě nejspíš nenávidí. Podle těch jejích pohledů mrcho-spálila-bych-tě-na-popel-kdybychmohla je to asi všem jasné. A já to dokonce svým způsobem chápu. To já jsem její problém. Kdybych neexistovala, Deacon by nesoustředil všechnu svoji snahu na mě. Pravděpodobně by jí časem podlehl. Erica dostala skutečně kohokoliv a kdykoliv. Stačil jeden její svůdný pohled a její rozkazy byly pokorně a s nadšením splněny každým členem našeho školního testosteronového stáda. Jen Deacon se ovládal a nenechal se ovládat.

Chyběl na jejím seznamu jako cenná, zatím nezdolaná trofej. Myslím, že čím déle odolával, tím víc ho ona chtěla. Proto mi ztrpčovala hodiny i přestávky, jak jen mohla.

Přišla jsem na španělštinu mezi prvními. Sedla jsem si do lavice a vyndala z  batohu penál a sešity. Přemýšlela jsem, kam si schovám výsledky, aby byly po ruce, kdybych je vážně potřebovala, ale zároveň, aby je nikdo nenašel - hlavně profesor Sheepskin. Napadlo mě schovat list do jedné z přihrádek penálu. Když budu v  krizi, jen trochu nadzvednu víko a nikdo si toho nevšimne. Nelíbí se mi podvádění, a nejradši bych sama sobě nafackovala, že o něm vážně uvažuju, ale nemůžu si dovolit tu španělštinu neudělat.

Vyndala jsem ještě učebnici a otevřela ji vzadu u slovíček. Říkala jsem si, že se ještě na ně mrknu, než skončí přestávka. Bylo mi jasné, že už nic nedoženu, ale přišlo mi to v  tu chvíli lepší, než přemýšlet o nadcházející katastrofě.

Susan přišla do třídy zároveň se zvoněním. Nerada se stresuje sezením v  lavici, když ví, že ji čeká zkoušení nebo písemka. Posadila se vedle mě. Byla nervózní. Ale ne tolik jako já. Španělština jí celkem jde. Nehrozí jí propadnutí. Ve schovávání taháků byla důmyslnější než já. Tentokrát ho měla vložený pod průhledným obalem okolo sešitu. Dala ho dospod pod učebnici. Až bude potřebovat, jen postrčí učebnici. Razila teorii, že čím víc na očích tahák je, tím hůř si ho profesoři všimnou. Něco jako, že pod svícnem je největší tma.

Čekali jsme netrpělivě na profesora ještě několik minut. Pan Sheepskin měl smysl pro teatrálnost. Věděl, že když se trochu opozdí, ještě víc nás vystresuje. Když konečně dorazil, měl v očích pošetilý výraz a koutky jeho tenkých rtů mu jemně cukaly do strany. Jako kdyby chtěl navenek potlačit radost, že parta studentů je z  něj momentálně na mrtvici. Ani se neposadil za katedru, zůstal stát vlevo od ní. V ruce držel červené desky se zadáním.

„Třído, teď vám rozdám vaše testy. Vyžaduji naprosté ticho a soustředění. Kdokoliv promluví, bude z  testu okamžitě vyloučen a odejde ze třídy. Bude mu poskytnut náhradní termín ústního přezkoušení,“ odříkal zcela automaticky svoje čtyři oblíbené věty. Používá je před každým testem. Celé roky.

Profesor postupně obcházel všechny lavice a pomalu na ně pokládal zadání. Prázdnou stranou listu nahoru, aby nikdo nemohl začít dřív. Alespoň v tom byl ohleduplný.

Žaludek jsem měla jako na vodě. Pero se mi v dlani chvělo nervozitou. Hrála jsem si se zavírátkem. Najednou mi nějak vyklouzlo z třesoucích se rukou a spadlo na zem. Rychle jsem se pro něj natáhla, abych ho zvedla. Pozdě. Rána, když se víčko dotklo dřevěné podlahy, způsobila v  tichem zmítané třídě rozruch. Všichni se otočili po zvuku. Profesor Sheepskin si pospíšil uličkou až k  naší lavici. Položil před nás zadání a při tom se na mě hrozivě díval svýma zelenošedýma očima. Káravě svraštěl šedé obočí a zamračil se. „Říkal jsem, naprosté ticho a soustředění, slečno Tylerová!“ zasyčel na mě naštvaně.

Srdce se mi rozbušilo tak silně, že jeho tlukot museli všichni kolem slyšet. Zčervenala jsem v  obličeji a sklopila zrak na lavici. „Promiňte,“ zamumlala jsem potichu.

„Otočte svá zadání a pište. Ještě jednou připomínám: Vyžaduji naprosté ticho a soustředění.“

Třídou se ozvalo šustění papíru, když všichni naráz otočili papíry. Rychle jsem se pustila do čtení první otázky. Nevěřila jsem vlastním očím. Nešlo o test se zaškrtáváním možností. Šlo o porozumění španělskému textu a následně psaní vlastní úvahy. Nejdřív jsem propadla absolutnímu zoufalství. Náš okopírovaný tahák nám byl k  ničemu. A pak se mi ulevilo, protože jsem si uvědomila, že dneska nebudu mít k podvádění příležitost.

Vzhlédla jsem směrem ke katedře na pana Sheepskina. Jeho výraz v  obličeji byl naprosto čitelný. Bavil se našimi překvapenými výrazy, když jsme se poprvé podívali na zadání a pochopili, že jsme v loji...

Pustila jsem se do čtení textu. Hned v první větě jsem se ztratila. Co to sakra znamená: „La Península Ibérica quedó definitivamente formada tras lo que se ha dado en llamar ‚el proceso más importante de la historia geológica del sur de Europa‘, es decir, un movimiento tectónico alpino-himalayo, acaecido en la era Terciaria.“

Poznala jsem každé třetí slovo a z  toho jsem si každým druhým nebyla jistá. Zmocnila se mě panika. Četla jsem celý text znovu a znovu. Z toho co jsem pochopila, je v textu představeno Španělsko - hlavně po zeměpisné stránce. Začala jsem psát odpovědi na jednotlivé otázky. Říkala jsem si, čím kratší a jasnější odpověď napíšu, tím méně chyb v ní můžu udělat.

S nejistotou v ruce a s prohlubujícím se zoufalstvím v duši jsem se po chvíli pustila do přemýšlení o vlastní úvaze. Zadání nebylo těžké. Chvilku jsem uvažovala a pak se pustila do psaní o španělské historii a vlivu Španělska na okolní území.

Dávala jsem si pozor, abych tvořila co nejjednodušší věty a používala známá, nesložitá slovíčka. Nic moc na úroveň maturitního ročníku, ale chtěla jsem nasekat co nejmíň chyb.

Zazvonilo, když jsem dopisovala poslední větu. Profesor Sheepskin vyskočil se zvukem zvonku ze své židle a začal vybírat jednotlivé práce. Rychle jsem doškrábala zbývající tři slova.

Postupně jsme všichni se zklamaným výrazem mizeli ze třídy a přesouvali se na oběd. Počkala jsem na chodbě na Susan a Nicole, abychom mohly jít do jídelny společně. Obě nasadily totálně rezignovaný výraz.

„Máma mě zabije, jestli dostanu další kuli,“ prohlásila smutně Nicole. Neměla tak hrozné známky ze španělštiny jako já, ale poslední test se jí „trochu“ nevyvedl.

„Bylo to od něj pěkně podlý, po tolika letech změnit zadání. Co si sakra myslí,“ stěžovala si.

„Co asi?“ přerušila ji Suse. „Jsi neviděla jeho výraz, když jsme otočili listy? Vypadal, jako když právě zjistil, že vyhrál ve sportce, když si prohlížel naše obličeje!“

„Je to starej úchyl,“ neodpustila si Susan a

znechuceně se ušklíbla.

Kapitola druhá

Po odpoledním vyučování jsem pospíchala do šatny. Vyndala jsem ze skříňky bundu, schovala tam učebnice a šla k východu. Dneska střídám v obchodě tátu, aby mohl zajet pro došlé zboží do údolí, a večer jdeme se Susan a Nicole k Murphymu - světlý bod dnešního dne.

Cesta mi utíkala rychle. Obešla jsem budovu školy a vydala se po své zkratce lesní pěšinou. Slunce ještě pořád putovalo po obloze bez mráčku a jemně mě hřálo do zad. Sluneční paprsky nádherně zdobily chomáčky mechu a trsy kapradí kolem ušlapané cestičky ze světle šedého třpytivého písku. Při tom pohledu mě aspoň trochu přešla rozmrzelost z  nepovedené písemky.

Po chvilce jsem sešla z  lesní cesty na asfaltovou silnici, která vedla k  tátovu obchodu. Raději bych šla ještě kousek lesem, nerada chodím po asfaltu, ale nejpřímější cesta lesem vedla vysokou, strmou mezí. Asfalt byl v tomhle úseku rozumnější volbou. Stromy podél cesty se za zatáčkou rozhrnuly, a já uviděla srub s obchodem. Tátův krámek byl malý, ale měli jsme v něm všechno, co bylo v horách potřeba - od základních potravin, přes sladkosti, drogerii, průvodce, až po sportovní vybavení a potřeby pro rybáře.

„Už jsem tady, tati,“ zavolala jsem, když jsem otevřela dveře. Zrovna tu nebyl žádný zákazník, takže jsme si službu předali celkem rychle. Naštěstí se mě ani nestihl zeptat, jak mi dopadla španělština. Už stál mezi dveřmi a chtěl se rozloučit, když jsem si vzpomněla, že mu musím říct: „Tati, jdu večer ještě se Susan a Nicole k Murphymu.“

„Jasně, buď večer opatrná, až se budeš vracet,“ odpověděl mi automaticky a dveře krámku se za ním z av ře ly.

Na tátovi bylo vážně super, že mi důvěřoval. Věděl, že nedělám hlouposti, že jsem opatrná a dávám na sebe pozor. K  Murphymu jsem byla zvyklá chodit lesem sama. Znám tu cestu zpaměti. Umím tam dojít i po tmě. Většinou se od Murphyho nevracíme dřív než po desáté a to už je sluníčko dávno za kopci. Ale mně to nikdy nevadilo. Tmy se nebojím. Proč taky?

Začala jsem přerovnávat zboží v  regálech, aby mi směna rychleji utekla. Měla jsem krámek jen tak pro sebe rozdělený do několika oddílů. Každý den, co jsem tu byla, jsem se věnovala úklidu a kontrole jednoho z  nich. Na dnešek jsem měla v  plánu úsek s  drogerií. Můj oblíbený. Nemohla jsem tam najít žádný zapáchající, zkažený salám, nafouklé mléko nebo podobnou chuťovku. Pustila jsem se do práce.

Během pondělního odpoledne chodilo hodně zákazníků doplnit zásoby, které snědly za víkend. Takže mi kontrola drogerie většinou zbyla i na druhý den. I dnes dorazilo hodně lidí. Standardní objednávky: pečivo, uzeniny, občas noviny. A standardně přišel i Deacon. Tedy přijel. Ve svém nejnovějším černém Lamborghini. Deacon je na něj patřičně pyšný – nejednou mi dělal v  obchodě o autech přednášku, takže o nich teoreticky vím skoro všechno. Jen to jaksi neumím ocenit, tak jako Deacon nebo kterýkoliv jiný chlap...

I přes zavřené dveře jsem poznala zvuk jeho šestiválcového motoru. Většina lidí odtud má auta vhodnější do horského terénu. Není těžké Deaconovo auto mezi ostatními odlišit. Zastavil, co možná nejblíž u krámku jako vždycky, a vešel dovnitř s kouzelným úsměvem na rtech. Naštěstí pro mě, byla v obchodě nakupovat ještě paní Mosbyová, babička Heather - holky, co se mnou chodí do třídy, takže jsem se mu nemusela plně věnovat. Zatím. Snažila jsem se, abych paní Mosbyovou v  krámku zdržela co nejdéle. Z  hloubi duše jsem doufala, že Deacona přestane bavit čekat a odjede. Nevěděla jsem už, jak mu mám líp vysvětlit, že pro něj nejsem ta správná osoba. Jenže z  krámku ho těžko můžu vyhodit, že ano.

Když se paní Mosbyová potácela ven s  rukama plnýma tašek s nákupem, galantně jí podržel dveře. Nikdo jiný už v obchodě nezůstal a tak nastala jeho chvíle. Nasadil nejhezčí úsměv, který uměl a pomalu došel k pokladně.

„Ehm, Jane, chtěl jsem se tě zeptat. Nešla by ses se mnou dneska projít?“ zeptal se nejistě, jako vždycky, ale pořád se usmíval.

„Deacone,...“ vzdychla jsem a podívala jsem se mu do očí. „Vždyť víš, že jsem v  krámku sama. Nemůžu jen tak zamknout a utéct bůhvíkam.“ Myslela jsem si, že tím ho odbudu - jako vždycky.

Dneska ale vytáhl další trumf. „No já myslel, jako třeba až tu večer skončíš, mohli bysme někam vyrazit,“ naléhal dál.

Začervenala jsem se a raději uhnula pohledem stranou, mezi regály: „No víš, to stejně nejde,“ snažila jsem se vykroutit. Nevěděla jsem, co mu říct. Už tolikrát jsem se mu snažila vysvětlit, že nemá smysl se snažit, ale on jako by nikdy neposlouchal. A tak jsem házela na stěnu hrách den co den.

„Dneska jdeme s holkama k Murphymu,“ vypadla ze mě nečekaně pravda. Začala jsem toho litovat, dřív, než jsem se stačila znovu nadechnout. Proč jsem to, sakra, řekla?

„Tak to je super, můžu se tu pro tebe stavit a doprovodit tě tam,“ nadšeně odpověděl Deacon. Oči mu zajiskřily.

„No víš, já se ještě musím stavit doma, převlíknout se a tak. Asi to není nejlepší nápad. Bude mi to dlouho trvat...,“ snažila jsem se vymluvit a doufala jsem, že pochopí, že o jeho společnost nestojím.

Nenechal se odradit. „No dobře, tak se třeba sejdeme až tam?“ V jeho hlase jsem slyšela zklamání, ale zároveň i naději, že bych se mu večer mohla věnovat.

Rozpačitě jsem se na Deacona podívala: „Mám tam sraz s  Nicole a Susan, nejspíš budeme mít co probírat, chápeš...“

V duchu jsem se modlila, aby to konečně vzdal.

„OK, tak se tam třeba uvidíme,“ dodal sklesle.

„Jo, třeba.“ Předstírala jsem, že za pokladnou něco důležitého kontroluju mezi účtenkami, abych se na něj už nemusela dívat. Přistihla jsem se, že je mi ho vlastně trochu líto, když jsem uslyšela zavřít dveře - neklamnou známku, že pro dnešek to Deacon vzdal.

V  obchodě byla ještě spousta práce. Zakázala jsem si jen tak stát u kasy a přemýšlet o Deaconovi a pustila jsem se do srovnávání dalšího regálu. Směna mi rychle utekla. Spočítala jsem dnešní tržbu a uklidila peníze dozadu do sejfu. Všechno jsem pozhasínala, zavřela obchod a pospíchala domů.

Po silnici trvá cesta z krámku k nám asi tak dvacet minut, lesem si to jde zkrátit o víc než polovinu. Jen terén je trochu obtížnější. Nejdřív se jde po krátké lesní pěšince do strmého kopce a pak se musí překročit několik velkých kamenů tyčících se ze země a slabý potůček mezi nimi. Chodím tudy poměrně často, takže cestu znám jako svoje boty. Zanedlouho jsem se vyšplhala k naší příjezdové cestě.

V  předsíni jsem nechala svoji tašku a spěchala do kuchyně pro něco k večeři. V ledničce byla ještě jedna porce zapečených brambor, které jsem vařila v neděli k obědu. Dala jsem je ohřát do mikrovlnky a šla se mezitím nahoru připravit na večer. Opláchla jsem se, rozčesala jsem svoje neposlušně se vlnící vlasy a převlékla jsem se do tmavých džínů a mojí oblíbené temně zelené mikiny s kapucí. Rychle jsem se najedla, umyla po sobě talíř a vyšla do chladného podvečerního vzduchu.

Od našeho domu k  Murphymu se dalo dojít několika způsoby. Vždycky jsem chodila kolem krámku dolů a pak lesní pěšinou po vrstevnici až tam. Je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Kdyby mě Deacon chtěl „náhodou“ potkat, určitě by čekal tam, napadlo mě. Další možnost byla jen o něco málo delší, ale Deacon nebude předpokládat, že bych svojí obvyklou trasu změnila. Jak ďábelsky jsem to vymyslela, pochválila jsem v duchu sama sebe...

S úsměvem kočky Šklíby na rtech jsem se vydala po úzké pěšině začínající hned u našeho domu. Postupně se rozšiřovala do lesní cesty dost široké, že po ní můžou jezdit i terénní auta. Cesta vede po úpatí kopce, kde bydlíme, pak kousek dolů kolem malé lesní školky a na další kopec přímo k Murphymu. Bude to brnkačka a navíc nemůžu potkat Deacona. Nakonec to bude pěkná večerní procházka, pomyslela jsem si.

Dnešní večer byl nádherný - úplné bezvětří a na obloze ani jediný mráček. Když jsem vyšla z domova, už se stmívalo. Ještě pořád ale bylo ve vzduchu cítit trochu tepla, které po sobě zanechávalo rychle zapadající slunce. Listy stromů, tráva, všudypřítomné houštiny, kapradí i kameny na pěšince jemně zářily nejrůznějšími odstíny žluté a oranžové.

Jakmile slunce úplně zapadlo, celý les se ponořil do černé tmy. Měsíc ještě nestihl vyjít, na obloze se rozsvítilo jen několik prvních hvězd. Šla jsem mnohem pomaleji, než jsem zvyklá. Přes tmu jsem neviděla na krok. Ale věděla jsem, že jdu správným směrem. Nikdy jsem se ještě neztratila.

Stromy zahalené do tmy se najednou zdály temné a smutné. Cesta mě dovedla až ke kraji husté lesní školky. Táhla se podél pěšiny po pravé straně, dolů z kopce. Mladé stromky nebyly vyšší než dva, nebo dva a půl metru, ale byly vysázeny tak blízko u sebe, že tvořily neprodyšné černé houští, které nepropustí ani jeden paprsek měsíčního světla. Tmavá stěna ze stromků vrhala na pěšinu široký stín. A tak vypadala cesta hrozivěji než obvykle.

Přála jsem si, aby se na obloze už konečně objevil měsíc a já aspoň viděla, kam šlapu. Tolik jsem dávala pozor na cestu, že jsem si ze začátku ani neuvědomovala, že slyším ze školky nějaké zvuky. Zaslechla jsem jakýsi nepravidelný dupot, praskání větviček mladých stromků a něco jako kvílení větru?

To bylo vážně divné. Když jsem vycházela z domu, žádný list na stromech se ani nepohnul. Ten zvuk vítr spíš jen připomínal. Když jsem se pořádně zaposlouchala, a zřetelně slyšela lámání větví a dusot, který se přibližoval směrem k  cestě, po které jsem šla, začala jsem litovat, že jsem si nevybrala svojí osvědčenou známou trasu. Zatracený Deacon.

Srdce se mi rozbušilo a zrychlila jsem krok. Přišlo mi, že čím dál jsem šla, tím víc se zvuky přibližovaly. Už jsem za sebou měla půlku cesty, vrátit se zpátky nemělo smysl.

Určitě je to jen nějaké malé stádo divokých prasat nebo podobná zvěř, ujišťovala jsem se. Hory jsou takových zvířat přece plné. Snažila jsem se uklidnit. Jsem přece zvyklá chodit lesem, nikdy jsem se nebála, tak proč bych s  tím měla teď začít? Jsou to jen divoká prasata, a to znamená, že jsem v bezpečí, přesvědčovala jsem se znovu.

Panika ale zvítězila nad mým rozumem. Zvuky z houští zněly pořád blíž. Běžela jsem ke konci školky do údolí a sotva jsem popadala dech. Už jsem byla skoro dole, když se přede mnou přes cestu přehnal ohromnou rychlostí nějaký stín. Vynořil se zpoza malého stromku, přelétl přímo přede mnou přes pěšinu a rychle zmizel v  lese napravo. Nedokázala jsem si vybavit nic, čemu by tajemný stín mohl patřit. Co to, sakra, bylo?

Každý normální člověk by se asi snažil odtud co nejdřív zmizet, ale já pocítila zvláštní nutkání zastavit se a podívat se za ním do lesa, abych se ujistila, že už je pryč anebo, že to celé byl jen výmysl mé vystrašené fantazie, a že se mnou v lese vlastně nic není.

Nakonec mě přemohl pud sebezáchovy. Pokračovala jsem po cestě, ale alespoň jsem se dívala směrem, kudy podivný stín zmizel. V  rozčarování jsem zakopla o kámen, který vyčníval ze země uprostřed cesty, a rozplácla jsem se na zemi jako žába. Chtěla jsem vstát, ale pravá noha mě příšerně zabolela v kotníku. Krucinál.

„Sakra,“ zaklela jsem nahlas, tady mě stejně nikdo neuslyší, tak proč bych si pořádně od plic nezanadávala. Posadila jsem se na cestu tak, abych co nejmíň musela s nohou hýbat. Bodavá bolest mi vystřelovala z kotníku až ke kolenu. Zvuky linoucí se od stromků ze školky mi náhle připadaly ještě děsivější. I kdyby to byla jen divoká prasata, teď jsem vážně v pořádném průšvihu. Najdou mě tady a za živa sežerou. I když budu skákat po jedné noze, nemůžu jim přece v životě utéct...

Musím se sebrat, dát se dohromady a dostat se odtud. Přemýšlela jsem, co udělám. Nějak si nohu zafixuju a zkusím odejít. Napadlo mě ovázat si nohu šátkem, který jsem měla schovaný v kapse od mikiny, pro případ, že bude večer větší zima.

Vytáhla jsem šátek a vyhrnula si džíny až ke kolenu, abych si mohla ovázat kotník. Nic jsem pořádně neviděla, měsíc byl ještě příliš nízko. Po hmatu jsem poznala, že mi neteče krev, ani mi z nohy nečouhá žádná kost, nebo jiná věc, která tam nemá co dělat. Uf, jen to trochu nateklo. Nejspíš to bude jen zvrtnuté, jak jsem špatně našlápla na kámen. Třeba to rozchodím, zajásala jsem v duchu.

Rychle jsem si začala nohu ovazovat. Zprava od školky jsem pořád slyšela praskot větví, neurčitý zvuk dusotu kdovíčeho a podivné kvílení větru. Zdálo se ale, že ať to bylo cokoliv, změnilo to směr. Větve se lámaly pořád tišeji a tišeji, zvuk zběsilého dusotu také odezníval v dálce. Jen hluboký větrný tón jsem slyšela kvílet mezi houštím pořád stejně nahlas.

Hotovo. Nohu jsem měla zavázanou, je na čase se zvednout a co nejrychleji zmizet. Zapřela jsem se rukama o zem a pokusila se vstát. Kotník mě zabolel, jako kdyby mi přímo do něj někdo vrazil nůž a vlna bolesti mi vystřelila do celého těla. Znovu jsem skončila na zemi.

Najednou vše kolem utichlo. Vlastně mi to teď připadalo horší, než když jsem slyšela ty zvuky. Ticho mi přišlo mnohem strašidelnější. Tak nějak zlověstné. Připadala jsem si najednou hrozně osamělá a bezmocná.

Vyděsilo mě prasknutí větvičky stromku jen kousek ode mě. Žaludek mi leknutím vyskočil až do krku. Zírala jsem směrem ke školce, odkud zvuk přišel. Celé tělo mi najednou ztuhlo a já se nemohla ani pohnout. Asi jsem strachy ani nedýchala. Přísahala bych, že jsem v  houští za větví zahlédla na zlomek vteřiny pár očí – velmi podmanivých modrých, lidských očí.

„Je tam někdo?“ chtěla jsem zavolat, ale hlasivky mě zradily a tak jsem otázku jen potichu vystrašeně zachroptěla.

Nic se neozvalo. Nikdo neodpověděl. Lesem se linulo nezvyklé ticho. Upřeně jsem hleděla mezi stromy, na místo, kde jsem oči spatřila. Ani větvička se nepohnula. Nikdo tam nebyl. Měla jsem ale pocit, jako kdyby mě někdo z houští pozoroval. Jako by se na mě někdo díval. Mráz mi p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist