načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemství děsivého deníku – Vítězslav Welsch

Tajemství děsivého deníku

Elektronická kniha: Tajemství děsivého deníku
Autor: Vítězslav Welsch

– Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po ní hnal chomáče šedého kouře. Vraky aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy. Nebylo slyšet ani zpěv ptáků (kde by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 352
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Téma: dobrodružné romány, romány pro děti, deníky, napětí, dobrodružná pátrání, literatura pro děti, česká literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2028-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po ní hnal chomáče šedého kouře. Vraky aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy. Nebylo slyšet ani zpěv ptáků (kde by se tady také vzali) a jen hučení v kanálech dávalo tušit, že Svět dnes žije v úplně jiných dimenzích…

Zařazeno v kategoriích
Vítězslav Welsch - další tituly autora:
Žába na prameni Žába na prameni
Tajemství děsivého deníku Tajemství děsivého deníku
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemství

děsivého deníku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Vítězslav Welsch

Tajemství děsivého deníku – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Vítězslav Welsch

Tajemství děsivého deníku

CPress

Brno

2018


OBSAH

Část první

Kapitola první.....15

Kapitola druhá.....26

Kapitola třetí.....32

Kapitola čtvrtá.....39

Kapitola pátá.....53

Kapitola šestá.....61

Kapitola sedmá.....67

Kapitola osmá.....75

Kapitola devátá.....80

Kapitola desátá.....89

Kapitola jedenáctá.....102

Kapitola dvanáctá.....112

Kapitola třináctá.....117

Část druhá

Kapitola čtrnáctá.....123

Kapitola patnáctá.....128

Kapitola šestnáctá.....134

Kapitola sedmnáctá.....138

Kapitola osmnáctá.....148

Kapitola devatenáctá.....169

Kapitola dvacátá.....174

Kapitola dvacátá první.....187

Kapitola dvacátá druhá.....194

Kapitola dvacátá třetí.....200

Kapitola dvacátá čtvrtá.....206


Kapitola dvacátá pátá.....210

Kapitola dvacátá šestá.....218

Kapitola dvacátá sedmá.....221

Kapitola dvacátá osmá.....227

Kapitola dvacátá devátá.....231

Část třetí

Kapitola třicátá.....236

Kapitola třicátá první.....242

Kapitola třicátá druhá.....247

Kapitola třicátá třetí.....253

Kapitola třicátá čtvrtá.....258

Kapitola třicátá pátá.....262

Kapitola třicátá šestá.....266

Kapitola třicátá sedmá.....270

Kapitola třicátá osmá.....282

Kapitola třicátá devátá.....288

Kapitola čtyřicátá.....294

Kapitola čtyřicátá první.....299

Kapitola čtyřicátá druhá.....305

Kapitola čtyřicátá třetí.....309

Kapitola čtyřicátá čtvrtá.....312

Kapitola čtyřicátá pátá.....324

Kapitola čtyřicátá šestá.....331

Kapitola čtyřicátá sedmá.....334

Kapitola čtyřicátá osmá.....347


Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po ní hnal chomáče šedého kouře. Vraky

aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy.

Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po ní hnal chomáče šedého kouře.

Vraky aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy.


Tajemství děsivého deníku

7

Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po  ní hnal chomáče šedého kouře. Vraky aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy. Nebylo slyšet ani zpěv ptáků (kde by se tady také vzali) a jen hučení v kanálech dávalo tušit, že Svět dnes žije v úplně jiných dimenzích.

Elizanna seděla na odřené bedně, kterou na půdu kdysi dotlačila společně se Samem. Ani se nenamáhala otřít ji od prachu a pavučin. Stejně by to jejím zeleným maskáčovým kalhotám dvakrát nepomohlo, zaschlé bláto a tmavé skvrny od oleje jim dávaly nezaměnitelnou patinu. A  konec konců..., doby, kdy si dávala záležet na svém vzhledu, jsou nenávratně pryč.

Smutně se pousmála, nespouštěje oči z  výřezu světlíku. Nesmí podlehnout beznaději, určitě se jí podaří najít ostatní, když ne dnes, tak zítra. Připravovali se na tuto situaci a věděli, že podstupují velké riziko! Jenže, co je dnes bez rizika? Nic..., ani věci, ani myšlenky a  možná už ani vzpomínky. Vzpomínky na  všechno, co by raději nechala daleko za sebou.

Zatnula pěsti a nostalgicky se rozhlédla kolem sebe. Staré trámy třípatrového domu s  vředy letokruhů se ztrácely v  hřebenu střechy. Dala si práci, aby měla jistotu, že ji tu nic nepřekvapí. Jenže sem doběhla ještě v raném odpoledni, kdy ta trocha světla alespoň na chvíli zahnala nebezpečí. Věděla, že tma jí může způsobit spoustu problémů. Proto se musela ujistit, že zde vydrží až do rána.

V tu chvíli ucítila jemné zachvění u lýtka. Ruka jí automaticky sjela ke spínači u pasu. Prudké světlo bodové lampy se jako šíp zapíchlo do ošlapané podlahy.

Stvoření, jestli se tak vůbec dalo nazvat, krátce kniklo a schoulilo se do  sebe. Tmavě nazelenalá barva jeho kůže začala rychle blednout. Tvor se ještě jednou pokusil uniknout prudkému světlu,

Soumrak se vznášel nad rozpraskaným asfaltem ulice a suchý vítr po ní hnal chomáče šedého kouře.

Vraky aut, podobné ohořelým kostlivcům, výhružně cenily střapatý plech, pomačkaný prudkými nárazy.


Tajemství děsivého deníku

8

pak ovšem s tlumeným puknutím praskl jako lískový ořech. Žádný kouř ani zápach. Prostě najednou zmizel, nezanechávaje za sebou nic než pousmání v Elizannině tváři.

„Kdyby na Světě nebylo nic horšího než Brukani,“ pomyslela si, „dřepěla bych ve škole a s holkama plánovala, kam vyrazíme dneska večer. A  v  horším případě pomáhala mámě se žehlením, jako každý čtvrtek.“

Uvědomila si, že návštěvy kina či sledování televize jí dnes připadají jako cosi nepatřičně exotického a dávno ztraceného. Za týdny strávené přípravou k uzavření Brány na podobná rozptýlení ani nepomyslela.

Zhluboka si povzdychla a znovu zkontrolovala spínač. Všechna světla připevněná k  silnému koženému opasku se rozsvítila. I  záložní zářiče, upnuté do  karabin, střídavě zablikaly. To jí dodalo potřebný klid. Hlavně nezmatkovat, už byla i  v  horších situacích a dokázala se z nich dostat. A nebát se! Tím by mohla všechno ztratit. A to si ve svém postavení nemohla dovolit. Musela jít příkladem ostatním, tak jako doposud. Má odpovědnost a  nejvíce znalostí z  Peruciina Deníku! To ji zavazuje k  nápravě věcí. Pomáhala přece sestavit Plán i  Strategii, jak se bránit! Jak postupovat dopředu, opatrně otevírat další dveře a jiné rychle přibouchnout. Jenže čím více neznáma odkrývali, tím jistější si byli, jak obludnou věc musí porazit. Jistě..., konečně už získali Klíč! Až se opět všichni sejdou (snad alespoň Gaia s Bárou unikly z  toho pekla dnes odpoledne), mohou konečně udělat poslední krok, zřejmě jediný pokus, který mají..., pokus o uzavření Brány.

Stále věřila, že se jim to podaří!

I proto, že ji sama pomohla otevřít!

Tajemství děsivého deníku

9

... o několik týdnů dříve... „Elizanno, pojď hned domů,“ ozval se matčin hlas, tlumený vysoký­ mi tújemi, vysázenými před kuchyňským oknem. Tři děvčata, stojící na  kraji ulice, se po  sobě rozpačitě podívala. Bylo jim jasné, že pro dnešní den je s jejich plány konec. Do Jeskyně se už nedostanou, pro­ tože čas večeře se neúprosně blížil.

„Tak zítra,“ tleskly si do dlaní a každá se rozběhla jiným směrem. Slunce je pošimralo na  opálených lýtkách a  snad jim mohlo závidět jejich šestnáct let. Zatím bezstarostných, pokud ovšem se zatajeným dechem nepomyslely na svá tajemství. Tajemství s velkým T, o která se rozhodně nechtěly s nikým dělit. Tušily, že ti nudní dospělí by jejich Hru považovali za hloupou a zbytečnou, stejně jako většina spoluža­ ček ze školy.

„Je to zvláštní,“ blesklo Elizanně hlavou, „že mi matka nikdy neří­ ká zdrobnělinou. Ani bratrovi Theodorovi.“ Vlastně od chvíle, kdy je opustil otec, své jméno jinak neslyšela. Jenom táta jí vymýšlel přezdív­ ky a zdrobněliny, matka nikdy.

„Umyj si ruce!“ ozvalo se od sporáku. Podle vůně bude dnes k ve­ čeři zelenina. Žádné maso, žádné sladkosti. Už si pomalu zvykala na odměřené porce a tichou domácnost. Na rozdíl od Theodora, který se raději odstěhoval k babičce Xenii. Bylo mu v lednu osmnáct, a tak s ním matka nic nesvedla. Snad i proto si svoji autoritu co chvíli ově­ řovala na Elizanně.

„Doufám, že máš připravené věci do  školy,“ pokračovala matka ve zbytečně ostrém tónu. „A jak jsi na tom s matikou? Máš všechno...“

Dívka za stolem ji však neposlouchala. Její pozornost se přesunu­ la k otevřenému oknu. Stín, co se náhle mihnul za povlávající záclo­ nou, ji překvapil. Jestli to opravdu byla ta věc, na kterou myslela, tak něco nebude v  pořádku. Přece se postaraly o  všechno důležité, jako

Tajemství děsivého deníku

10

obvykle. I zaříkávání jim šlo bez jediného zadrhnutí. A Gaia posypala zbytky popela solí, přesně jak se dočetly v Kodexu Paměti.

Elizanna si zamyšleně promnula pramen svých zlatých vlasů. Už jednou se jim stalo, že se Přikrčenec nechtěl ztratit. Jenže tenkrát zapo­ mněly na Rindellské zaklínadlo...

V hrstích, kde prach kola dělá,

najdeš cestu pamětí

i slova celá...

„Už zase chytáš lelky?“ jakoby z  dálky a  zároveň nepříjemně blízko štěkl matčin hlas. Nechápavě zvedla oči, aby uviděla její horkem čer­ venou tvář. „Tak mi snad pomůžeš, ne?“ a natáhla k ní ruce plné talířů, skleniček a papírových ubrousků.

„Jistě,“ převzala od matky její náklad. Stále však pozorovala obdél­ ník okna, zda se tam znovu neobjeví On.

Položila nádobí na stůl. Z kopečků dušené zeleniny stoupala horká vůně a rychle se šířila celou místností. Nic z toho však Elizanna nevní­ mala. Celou svou bytostí se upnula ke zvukům přicházejícím zvenčí. Věděla, že pokud má něco udělat, příliš času jí nezbývá. Za pár minut se denní světlo začne měnit v šero a pak i tmu. A co by se pak mohlo stát, na  to raději nepomýšlela. Netušila, jak nebezpečné mohou být jejich Hračky po západu slunce.

Sáhla do  kapsy a  pod prsty ucítila krabičku se zápalkami. V  tu chvíli se rozhodla.

„Zapomněla jsem venku kolo,“ vyhrkla naoko zděšeně a  udělala pohyb, jako by se chtěla zvednout od  stolu. Matčino přísně stažené obočí ji zase přikovalo zpět.

„Od večeře se neodchází, přináší to smůlu,“ řekla matka tónem ne­ připouštějícím odpor. „A jestli se ti ztratí, nepočítej s tím, že ti nějaké

Tajemství děsivého deníku

11

nové koupím!“ dodala výhružně a udeřila dlaní do desky stolu. Tím bylo řečeno vše a dívka věděla, že dokud nebude poslední sousto sně­ deno a sklenice s citronádou vypita, nesmí se ani hnout.

Beze slova se pustila do jídla. Zelenina chutnala drobet přesoleně, ale s  plátkem bílé opečené topinky se ingredience vyrovnaly. Zhltla svoji porci a trochu zadýchaně vypila i chladnou vodu s kousky citro­ nové dřeně. Způsobně si otřela koutky úst a s otazníkem v očích se za­ dívala na matku. Ta, jako by ještě více chtěla dát najevo svoji autoritu, jedla pomalu a beze slova. Jen cinkot příborů a hučení lednice rušily napjatý klid podvečera.

A  pak to uslyšela, stejně jako matka. Zvuk přicházející odněkud za stěnou domu. Znělo to, jako by se cosi těžkého sunulo po oprýska­ ných prknech, používajíc k tomu zuby a drápy. K tomu se ještě přidalo chrčení, které Elizanna už dobře znala. Tentokrát ovšem bylo hlubší, a jak se zdálo, i mnohem naštvanější.

Matka nespokojeně nakrčila nos. Venku však opět zavládlo ticho, a tak se znovu sklonila nad talířem. V tu chvíli se škrábání ozvalo zno­ vu. Intenzivnější a ještě blíže k oknu.

„Jestli je to zase ten Blackův čokl, tak ať si mě nepřeje,“ řekla na­ vztekaně matka a tvář se jí zkřivila nezastíraným odporem. Elizanna si s leknutím uvědomila, že tentokrát by si sousedův pes nemusel už najít cestu plotem zpátky. Pokud by to ovšem skutečně byl ohař pana Blacka, který se občas podhrabal pod jejich laťkovým plotem.

Obávala se však, že matka ani zdaleka netuší, jaká návštěva se skrý­ vá jen pár kroků od ní.

„Já ho zaženu!“ vykřikla více nahlas, než chtěla. Jenže nyní už hrá­ la o čas. S každou minutou může být hůře. A ještě než matka stačila zareagovat, téměř převrhla židli, jak vyrazila od  stolu. Prosmýkla se otevřenými dveřmi do  malé předsíně a  rozrazila okopané venkovní dveře.

Tajemství děsivého deníku

12

Polovinu dvora již halil stín, posouvající se od  stříšky dřevníku.

Druhá část, doposud zalitá sluncem, byla vysušená a  rozpraskaná.

A právě tam, v načervenalém prachu, uviděla to, čeho se obávala. Pár

stop nepravidelně se točících za roh jejich domu. Rozestupy se zvětšo­

valy, čím více se od ní vzdalovaly.

„Roste to,“ napadlo ji a v první chvíli zapochybovala, zda jí tento­

krát pomůžou zápalky. Jenže..., neměla na  vybranou, lampy zůstaly

v Jeskyni a velkou svítilnu si Bára odnesla s sebou domů. Pokud chce,

aby nedošlo k nejhoršímu, musí jednat rychle.

„Jdu zavřít zadní dveře, aby nám ten pes nevběhl zase do baráku,“

ozvalo se zavolání z domu a ona byla šťastná, že matku nenapadlo jít

ven. Rychle vytáhla krabičku zápalek a zhluboka se nadechla. Pak vyn­

dala raději tři sirky naráz, přiložila je ke škrtátku a opatrně se přesunu­

la k rohu domu. Věděla, že za ním je stín ještě temnější než na dvorku.

Přesto musela jednat. Škrtla a vzápětí vyskočila ze svého úkrytu.

Tma tu byla opravdu o dost větší než za jejími zády. Snad to způ­

sobil i  rychlý přechod ze  slunce a  oči se nestačily přizpůsobit náhlé

změně. A ještě k tomu..., ze tří zápalek se rozhořela pouze jediná.

Poznala ho ve vteřině. Byl to Grawlin s téměř dokončenou přemě­

nou. A vypadal ještě hrůzostrašněji než v Almanachu!

V  tu chvíli definitivně uvěřila, že pokyny a  varování, o  nichž se

v knize dočetly, jsou pravdivé. A také jí prolétlo hlavou, zda jejich Hra nezašla až příliš daleko...

Až později, po mnoha týdnech, si uvědomila, jak velké štěstí v tu

chvíli měla. Stačilo tak málo, aby ji napadl a ona skončila stejně špatně jako mnoho bezejmenných před ní. Jenže tentokrát měla víc štěstí než rozumu. Jednak se nestačila leknout, protože vlastní překvapení nad tím, co vidí, jí v  této přirozené reakci zabránilo. A  pak..., společně s  myšlenkou na  pravdu, kterou spatřila, se od  jediné hořící zápalky rozžehly i zbylé dvě. Zasyčení náhle vytrysknuvšího světla na vteřinu

Tajemství děsivého deníku

13

plně osvětlilo stísněný prostor mezi plotem a stěnou domu. Grawlin, natočený k  ní oběma hlavami, se možná právě chystal ke  skoku. Je­ diné, co zahlédla, byla temnota v  jeho očích, upřených přímo na  ni. Světlo, které tak nemilosrdně rozbilo jeho skrýš, mu v okamžiku vybě­ lilo kůži do pergamenové šedi. Vzápětí se ozval důvěrně známý zvuk, jako když strýček Dramm vytahoval špunt z  lahve rybízového vína. Než stačila mrknout okem, kromě větví bezu přesahujícího sousedo­ vic plot a harampádí na zemi tu nic podezřelého nebylo. A v drobných šupinách, snášejících se teplým vzduchem do ušlapaných drnů, by ni­ kdo tvora Druhé strany už nepoznal.

Elizanna se pomalu otočila a přitom schovala zápalky zpět do kap­ sy. Právě když vyšla zpoza rohu, matka vyhlédla z verandy.

„Tak co, kde je to psisko?“ zeptala se a pátravým zrakem přehlédla dvorek.

„To nebyl Black,“ odpověděla Elizanna, „jen nějaký pták se zamo­ tal do větví a křídly tloukl do stěny.“

Matka beze slova pokrčila rameny a zmizela opět v domě. Stín už měl převahu nad čtvercem dvorku a nemilosrdně postupoval dál. Dív­ ka namalovala do prachu špičkou boty symbol kruhu protnutého ku­ želem, jehož smysl zatím tušila jen matně. Doufala, že alespoň trochu zažene chmury honící se jí hlavou. Protože situace se jí, Gaie i  Báře začínala vymykat z rukou. A ona si už nebyla jistá, jestli v té hře chce dále pokračovat.

Rychle vytáhla krabičku zápalek a zhluboka se nadechla. Pak vyndala raději tři sirky naráz, přiložila je ke

škrtátku a opatrně se přesunula k rohu domu.

Rychle vytáhla krabičku zápalek a zhluboka se nadechla. Pak vyndala raději tři sirky naráz,

přiložila je ke škrtátku a opatrně se přesunula k rohu domu.

KAPITOLA PRVNÍ

Školní zvonek, ohlašující velkou půlhodinovou přestávku, vyhnal děti z  budovy. I  Elizanna se svými dvěma kamarádkami vyšly ven. Pod korunou starého ořešáku, kde větve rozhazovaly po zemi třepetající se kousky stínu, rozbalily svoje svačiny.

„Zase jablko,“ zklamaně konstatovala Bára a s výrazem netajeného opovržení se zakousla do ovoce. Její kamarádky na tom nebyly o moc lépe. Suchá žemle v Gaině ruce ani Elizannin zapečený toust k jásotu nevybízely.

„Tak povídej,“ vybídla Bára svoji blonďatou přítelkyni a nervózně ukousla dužinu jablka. Také Gaia zpozorněla a upřela na Elizannu své hnědé oči.

„Dostal se až k našemu domu,“ navázala na střípek informace, kte­ rou stačila děvčatům ráno sdělit. „Nevím, jak je to možný, ani jak mě objevil, ale určitě tam byl! Vypadal úplně stejně jako v knize. Možná i hůř,“ dodala po krátkém zamyšlení a s povzdychnutím schovala svůj toust opět do ubrousku.

Její dvě kamarádky se na sebe nechápavě podívaly.

„Ale jak by se mohl dostat z Jeskyně? Vždyť jsme včera ani neza­ čaly s  kombinací jeho symbolů,“ zavrtěla Gaia hlavou. „Po tom, co se ztratil Skrčenec, jsme všechno vrátily zpátky Rindellským zaklínad­ lem. Určitě jsme nic nepřehlédly!“

Ani Bára nevypadala o nic moudřejší. Všechny tři ztichly a v hlavě si přehrávaly jednotlivé okamžiky jejich včerejšího Kombinování. Ti­ cho nakonec přerušila Elizanna.

Část první


Tajemství děsivého deníku

16

„Podle mě se musíme vrátit na úplný začátek. A hlavně si pořádně přečíst všechny poznámky od Perucie. Zatím jsme to neudělaly,“ řekla opatrně, tušíc, že s tím narazí.

A nemýlila se.

„A kdopak pořád říkal..., ještě zkusíme tohle a támhleto..., a na­ konec jsme se málem udusily kouřem? A  to ani nechci vzpomínat na spálené šaty, za které mi máma strhla kapesné na měsíc dopředu,“ navztekaně odsekla Bára.

„Já vím,“ špitla omluvně Elizanna a trochu se zakabonila. Tenkrát se nechala příliš unést a  přemluvila děvčata k  dalším pokusům. Ale od té doby už našla trpělivost a (to holky nemohly popřít) byla to ona, kdo je v jejich experimentech spíše mírnil.

„Perucie by na nás byla pyšná,“ ozvala se Gaia, jako by chtěla utéct od nepříjemného tématu.

„O tom nepochybuj,“ souhlasila Bára a v očích se jí zaleskly ohníč­ ky vzpomínek na jejich společné tajemství.

„Jenže ta tvoje prateta Perucie také v Deníku tvrdí, že je nutné být opatrný. A  těch pár věcí, které popsala, rozhodně nebylo nebezpeč­ ných. Všechno ostatní už sama nezkoušela! Jen se nejasně zmiňovala o vzpomínkách a vyprávění někoho jiného,“ doplnila ji Elizanna, čímž jim zase připomněla jejich včerejší návštěvu v Jeskyni.

„Tak co s  tím budeme dělat?“ zeptala se Gaia a  položila zbytek housky do cesty spěchajícím mravencům. „Přece teď neskončíme..., když jsme..., když se nám už povedlo...,“ a  s  povytaženým obočím kývla hlavou směrem ke škole.

Zbývající dívky vyprskly smíchy. Zjevně je napadla stejná věc.

Zacinkání zvonku přerušilo jejich další plány. Slíbily si, že se od­ poledne sejdou opět u  Jeskyně. Tentokrát ale nad jinými pokusy než včera. Pokušení bylo příliš silné a slovo strach si nechtěly při­ pouštět.

Tajemství děsivého deníku

17

***

Svah, pokrytý nízkou a sluncem sežehnutou trávou, protkaly desítky různých cestiček, mířících k  vrcholu. Vápencové jeskyně, které tajně navštěvovaly generace pra­ i prapra­ rodičů všech tří dívek, by mohly vyprávět o spoustách dětských dobrodružství. A samozřejmě nezkrot­ né touze odhalovat tajuplná zákoutí temných chodeb, i přes varování dospělých. Zákazy, vycházející snad a pouze z jejich vlastních zkuše­ ností, byly stejně zbytečné jako v  dobách, kdy i  oni chodili do  školy a měli volná odpoledne.

To však Elizannu, Gaiu ani Báru pranic netrápilo. Jejich věk jim zaručoval povahu rebelů, doplňovanou vzdorem a nesouhlasem s vět­ šinou věcí, které po nich dospělí tak často požadovali. Spěchaly strání nahoru, aby se co nejdříve ztratily případným zvědavým očím náhod­ ného pozorovatele.

„Kdybychom vyzkoušely,“ zadýchaně vyhrkla Bára, „Mlžnou stě­ nu, jak o  ní píše Perucie, nemusely bychom chodit pořád oklikama! Strašně nás to zdržuje,“ dodala a s nadějí se podívala na své společnice.

„To bychom si zrovna mohly dát inzerát do novin,“ odsekla Gaia, „a každému vytroubit, co děláme. Umíš si představit, jak se v takovém horku najednou udělá mlha? Perucie přece napsala, že se tohle dá vy­ zkoušet jenom na podzim či na jaře. Ale ne v létě, když svítí sluníčko.“ Despekt, s jakým to vyřkla, nepřipouštěl žádný odpor.

Elizanna se toužebně podívala na  bílou hranu vápence, vystupu­ jícího ze  stráně. Věděla, že za  pár okamžiků budou na  místě. Proto ani neuznala za  vhodné vstupovat do  jejich diskuse. Nohy ji bolely od rychlého výstupu a v plicích ji píchalo snad tisíc jehel.

Konečně se před nimi zvedla bílá stěna s  puklinou připomínající půlměsíc. V  okolí bylo podobných vstupů do  různých štěrbin a  vý­ klenků desítky, ale jen některé vedly dál než pár metrů. Tento si ale

Tajemství děsivého deníku

18

nevybraly náhodně. Byla o něm zmínka v sešitu s poznámkami Gainy pratety.

A po první návštěvě už věděly proč.

Rychle se protáhly dovnitř. Rozsvítily kapesní lampy a  raději se­ hnuly hlavy. Strop chodby se postupně snižoval, až po deseti krocích skončil závalem. Zdálo se, že dál se jít nedá. I  ony zde při prvním pokusu zůstaly zmateně stát. Nyní ale věděly, co musí udělat. Každá se opřela jednou rukou do stěny po jejich levé straně. Už přesně od­ hadly, kam přiložit dlaň, aby se Jeskyně otevřela. Naštěstí jim Perucie ta správná místa v Deníku důkladně popsala.

Vápencová stěna se zhoupla a kamenný čep, ukrytý kdesi ve spod­ ní části, se s  jemným zaskřípěním otočil. Dýchl na  ně chlad a  vůně dřevěného uhlí, pozůstatku jejich posledního pokusu.

První vstoupila Gaia, následovaná Bárou a  Elizannou. Každá se automaticky vydala do jiného koutu podzemní prostory, aby zapálily petrolejové lampy. Během okamžiku se jeskyní rozlilo tlumené svět­ lo, natahující své skromné paprsky do nezřetelných spár vápencových stěn. Dveře, tvořené lehce opracovaným kusem kamene, se vzápětí samy vrátily do původní polohy.

„Tak,“ vydechla Bára, „a je to v suchu.“ Což vzhledem k pravidelně se ozývajícím kapkám vody, protékajícím masivem kopce nad jejich hlavami, nebylo zrovna trefné. Děvčata však věděla, že jde o něco ji­ ného. Aby jejich výlety sem nikdo další neodhalil.

„Začneme Kodexem Paměti?“ opatrně se zeptala Gaia, vytahujíc z  koutu dřevěný kufr, potažený kůží. Matné kování a  dvě ozdobné petlice naznačovaly, jak hodně už truhla pamatuje. Stejně jako věci ukryté uvnitř.

„A co Deník?“ namítla Elizanna. „Slíbily jsme si, že než se pustíme do dalších stránek, pořádně ho pročteme. Aby se nestalo..., však víte co,“ naznačila včerejší malér s Grawlinem.

Tajemství děsivého deníku

19

„Jéé, no vidíš..., ještě že jsi mi to připomněla,“ nedočkavě vyhrkla Bára. „Chtěla jsem se podívat, jak vlastně ten fantom vypadá. V  Al­ manachu jsou o něm nejmíň dvě stránky,“ dodala a nedočkavě odklo­ pila petlice na truhlici. Opět, jako vždy, když se víko otevřelo, ozvalo se cosi jako povzdechnutí. Vypadalo to, jako by si někdo neviditelný oddechl, že se jeho vězení otevřelo. Poprvé je zvuk vylekal a všechny tři tenkrát vyděšeně odskočily stranou. Jenže nic dalšího se nestalo a pak..., truhlu tehdy otevřely ještě v přístavku u Gainých rodičů. Te­ prve později ji přenesly sem, přesně podle pokynů v Deníku.

Bára se sklonila a vyndala starou, v kůži vázanou knihu. I když ne­ byla velká, její váha až překvapivě nekorespondovala s  tušeným ob­ jemem. Vazbu měla na  několika místech potrhanou a  jeden z  rohů se kdysi potkal s ohněm. Netušila, zda jsou listy z papíru, či se jedná o pergamen, ale písmo jako by vystupovalo z každé stránky a hrozilo, že se přelije z  jednoho řádku do  druhého. Vypadalo až neuvěřitelně nově, pokud připustily, že může být i několik set let staré.

Všechny tři dívky si sedly o  kousek dál, na  malou dřevěnou la­ vičku. Právě tady, s  petrolejovou lampou nad hlavou, mohly nejlépe nalézt potřebné informace. Kvapně prolistovaly začátek Almanachu, až narazily na  grafickou část. Zde se zdály stránky nejstarší, barvou evokovaly žloutnoucí podzimní listí.

I na omak byly drsné a tuhé, jako kůra starých stromů.

Nyní už postupovaly pomaleji. Před očima se jim míhaly obráz­ ky podivných tvorů, u  nichž většinou chyběly jakékoliv poznámky či údaje. Přesto se zdálo, že tvůrce perokreseb velice dobře věděl, co maluje. A právě u toho, jenž v záhlaví nesl uhlazeným písmem slovo Grawlin, byly přimalovány ještě tři malé červené kapky. Děvčata vědě­ la, že je to poměrně zřídkavý jev. S těmito symboly se v knize setkaly jen na pár místech. Proto ještě pozorněji sklonily své hlavy nad ote­ vřenou knihou.

Tajemství děsivého deníku

20

Ze zažloutlé stránky na ně hledělo podivné stvoření. Zavalité tělo pokryté drobnými šupinami nesly dvě svalnaté nohy, které byly za­ končené třemi silnými drápy. Mezi oběma horními končetinami volně visela tenká blána, trochu podobná netopýřím křídlům. Co však na  tvorovi nejvíce zaujalo, byly jeho dvě hlavy, jakoby naraže­ né na překvapivě tenkém krku. Obličej, dá­li se jeho část takto vůbec nazvat, ze dvou třetin zabíraly obrovské tmavé oči, které i na stránce knihy vypadaly děsivě.

„Jak je asi velký?“ špitla Bára, nespouštějíc zrak z knížky.

„Když jsem ho včera viděla u  nás za  domem, tak mohl mít něco přes metr. Ale určitě ještě rostl,“ přesvědčivě dodala Elizanna. „To se dalo poznat i podle stop na dvoře. Každý krok byl delší, takže určitě se měnil hodně rychle. A to byl jenom v šeru! Kdybych za ním nepři­ šla a  on se dočkal tmy...,“ nechala nedopovězenou myšlenku, aby si děvčata sama představila možné problémy.

Možná jim v  tu chvíli letěla hlavou stejná vzpomínka. Stalo se to před týdnem, když zkoušely přivolat Skrčence. Nakonec se jim sna­ ha vyplatila a z popela se opravdu vynořilo cosi podobného obrázku v knize. Jenže za pět minut to bylo už třikrát tak veliké, hodně vydě­ šené, či možná hladové... To nevěděly. Ještě, že si vzpomněly na první pravidlo a  rozsvítily své svítilny. Včera ale situaci podcenily, možná jim i  trochu otrnulo. Koho by ovšem napadlo, že se něco může stát, když budou zkoušet přivolat Duhonoše? Vždyť i v poznámkách Peru­ cie se o nich mluví jako o barevné radosti. Ale možná něco přehlédly a teď na to musí přijít. Aby se nemohl opakovat včerejší omyl a hlavně nebezpečí, na které by třeba příště už nemusely stačit.

Elizanna se opět vrátila k truhle a tentokrát vyndala pratetin Deník. Listy v něm už dávno držely pohromadě jen díky okovaným deskám, které uzavírala mohutná zdobená spona. Opatrně ji rozepnula a vol­ né stránky si pokládala na  kolena. Konečně našla ten správný list.

Tajemství děsivého deníku

21

Drobným písmem Gainy pratety Perucie zde byly poznámky k heslu Duhonoš. Elizanna se začetla, zatímco ostatní dvě děvčata stále listo­ vala Almanachem.

Po dalších pěti minutách zvedly hlavu. Nenašly nic, co by si již včera všechny nepřečetly. Včetně upozornění na šero, kde barvy Duhonošů více vyniknou.

„Tak co, objevila jsi něco nového?“ zeptala se Gaia, zaklapujíc kni­ hu s  kresbou Grawlina. Rozpačité pokrčení rameny jí bylo dostateč­ nou odpovědí.

„Musíme je zkusit vyvolat znovu,“ rozhodla Bára a  podívala se na Gaiu. Věděla, že je kurážnější (či méně zodpovědná?!) než Elizan­ na, a tudíž by u ní mohla najít oporu. A kamarádka rychle kývla.

Pak se obě zadívaly na Elizannu.

Ta zatím mlčela. Po pravdě řečeno, do staronového experimentu se jí vůbec nechtělo. Obraz Grawlina jí ještě nevymizel z paměti a to, že se objevil u jejich domu, jí na klidu rozhodně nepřidalo. Na druhou stranu si uvědomovala, že takto se dále nikdy nedostanou a dráždivá tajemství staré truhly jim zůstanou utajena. A  to se ani jedné z  nich také nelíbilo.

„Dobře,“ souhlasila po krátkém zaváhání. „Ale dnes jich uděláme jenom polovinu,“ navrhla a špičkou prstu přejela po dřevěném uhlíku, zakutáleném od ohniště.

„Jasně,“ okamžitě souhlasily Bára s Gaiou a začaly připravovat Py­ ramidu. Jednalo se o čtyři, zhruba půl metru dlouhé trubičky, spoje­ né ve  vrcholu těžkým jehlanem. Podle barvy a  váhy se zdálo, že jde o  měď, ale jisté si nebyly. Spočíval na  rozkročených čtyřech nohách, vytrčených nad studeným ohništěm. Elizanna vyndala z  hadrové­ ho pytlíku suchou březovou kůru. Na  ni položily jemně naštípané třísky a pak škrtly zápalkou. Slabý proužek kouře se jako had zavlnil nad hromádkou určenou k  podpalu a  vzápětí vyšlehly první drobné

Tajemství děsivého deníku

22

plamínky. Když se oheň rozhořel, opatrně k němu přisunuly pár kous­ ků dřevěného uhlí. Ale opravdu jenom pár kousků, ne tolik jako včera.

Elizanna při zapalování ohně vždy trnula, aby se v jeskyni neudusi­ ly. Ale nikdy se kupodivu nestalo, že by je kouř škrábal v krku či pálil v očích. Zřejmě zde byly důmyslné průduchy, které ústily ven, a to tak šikovně, aby dým nespatřili náhodní kolemjdoucí.

Zkrátka, prateta Perucie věděla, proč právě tato jeskyně je ta pravá.

Po dalších deseti minutách, když uhlíky zářily jako rudé draho­ kamy, přistoupily k poslednímu kroku. I třetí věc vytažená z truhlice vypadala starobyle. Na rozdíl od Almanachu a Deníku však byla ještě opatřena skrytým zámečkem s otvorem pro malý klíček.

Gaia si sáhla ke  krku a  vylovila tenký řetízek, na  jehož konci se houpal mosazný klíček. Beze slova s  ním odemkla mechanismus a vazba knihy se otevřela.

Klíček pak opatrně vyndala ze zámku a pověsila si ho zpátky na krk. Gaia knihu opatrně položila vedle čtyřnožky, daleko od žhavých uh­ líků, ale zároveň v  dosahu jejich tlumeného světla. Měla na  paměti, že Kodex Paměti musí ležet na zemi. Jinak je veškerá snaha zbytečná a síly ovládající Neznámo jim nepomohou.

Když se všechny tři přesvědčily, že je vše podle Peruciiných poky­ nů, nalistovaly pátou stranu knihy. Tentokrát nehledaly, věděly přesně, kde jsou Duhonoši ukrytí.

Z obrázku vyzařovalo zvláštní charisma. Na rozdíl od Almanachu a  svitků, nacházejících se v  truhle, měl Kodex Paměti barevné ilus­ trace. Alespoň se domnívaly, že to jsou barevné ilustrace. Čím více světla na stránky s kresbami dopadalo, tím méně byly obrázky zřetel­ né. Dokonalé se jevily pouze v úplné tmě, to ale ještě nikdy nezkusily. Naopak, bláznivý nápad Báry, aby se podívaly na knihu pod denním světlem, skončil málem katastrofou. Nejenom, že nic neviděli, ale Kodex se každým krokem z jeskyně stával těžším a žhnul podivným

Tajemství děsivého deníku

23

teplem. A když ho konečně vynesly na kraj chodby, kam právě dopa­ daly podvečerní paprsky zapadajícího slunce, málem jim spálil prsty. Velmi ochotně se tehdy vracely zpět do šera Jeskyně! A s tmou jako by se vše vrátilo do normálu. Od té doby raději nic neriskovaly.

Elizanna věřila, že se přece jenom něco naučily. Například ucho­ vávat si respekt ke všemu, co společně v Jeskyni objevovaly. I nyní se cítila napjatá a trochu nervózní.

„Začneme?“ zeptala se Gaia a zlehka foukla do dřevěných uhlíků.

Všechny tři se na sebe podívaly a pak spustily Otevírací zaklínadlo:

Tajemství spící v truhlici,

ruka, co odsune petlici,

život v trnové jehlici 

zmizí jako vosk na svíci!

Prvních pár okamžiků se nic nedělo. Pak, zprvu rozpačitě a nejistě, pohnula kresba Duhonoše svými křídly. Dojem, že v  knize je živý tvor, byl více než přesvědčivý. Přitom věděly, že je to stále jenom kresba. Vzápětí se ovšem od  žhavých uhlíků zvedl šedý proužek dýmu. Tedy..., myslely si, že je šedý, v téměř dokonalé tmě, kterou rušily pouze na  minimum ztlumené petrolejové lampy a  nepatrné světlo ohně, nedokázaly jeho barvu rozeznat. Oproti všem fyzikál­ ním zákonům (či alespoň těm, které si děvčata ze školy pamatovala), se kouř ohnul jako most a jeho druhý konec se rozvlnil nad otevře­ nou stránkou Kodexu.

Nyní už jen dychtivě čekaly, co přijde. A jestli to bude tak nádher­ né jako včera!

Objevili se stejně překvapivě jako při posledním pokusu. Zdálo se, že vyletěli snad z nejčernějšího koutu Jeskyně, tiší a tajemní. Možná i proto, že jich bylo méně než při posledním pokusu, si děvčata daleko

Tajemství děsivého deníku

24

intenzivněji uvědomovala měňavou barvu jejich křídel. Nebylo těžké pochopit, proč je v Almanachu kdosi pojmenoval Duhonoši.

Tvorové podobní velkým duhovým motýlům bez jediného zvuku poletovali tmou jeskyně a  zdálo se, že za  nimi zůstává nazlátlá sto­ pa. Nebyli o mnoho větší než dlaň, ale perleť, skrytá v jejich křídlech, za nimi nechávala čáru tlumeného světla. Elizannu napadlo, že nemají daleko k  barevným světlicím na  noční obloze. Ty se také rozlétnou do všech stran a teprve po chvilce jejich barevnou fontánu pohltí tma.

„To je krása!“ zaznělo unisono třemi hlasy. Děvčata otáčela hlavy za  létajícími, stále se měnícími křídly. A Duhonoši, jako by uslyšeli jejich pochvalná slova, se rozzářili ještě více. Křivky letu se stávaly propracovanějšími a  v  jednu chvíli zcela jasně vytvořily roztřesený obrazec kruhu protnutého kuželem. Bez dechu, s hlavami zvrácenými k neviditelnému stropu Jeskyně, se nechávaly unášet hrou křídel, ta­ jemnou a neuchopitelnou.

V  tom okouzlení si ani nevšimly, že knoty petrolejek, stažené opravdu pouze na nejnutnější minimum, postupně zhasínají. Teprve když už v posledních dvou zbývalo světla jak z odrazu měsíce na vod­ ní hladině, poznaly, že cosi není v pořádku. Duhonoši létali stále rych­ leji a čím dál více se k nim přibližovali.

První si nebezpečí uvědomila Gaia. Křídla, která se jí otřela o tvář, ji vytrhla z  transu, do  něhož se dostala. Její výkřik, drásavě dishar­ monický v porovnání s krásou Duhonošů, se rozlehl tichem Jeskyně. Bára i  Elizanna sebou vylekaně trhly. I  ony pochopily, že cosi není v pořádku.

„Světlo!“ vykřikla Bára a natáhla se pro svítilnu. V tu chvíli ucítila palčivou bolest v předloktí. A vzápětí další, tentokrát na krku.

„Lampy! Rychle!“ uslyšela zleva Elizannin vyděšený hlas. A cink­ nutí skleněného cylindru ji ubezpečilo, že Gaia měla stejný nápad.

Jeskyní zaplálo jasné světlo, až oči zabolely.

Tajemství děsivého deníku

25

Na ten pohled ani jedna z nich ještě pár dnů nezapomněla. Duhonoši se již ani zdaleka nepodobali chomáčům světla jako před několi­ ka okamžiky. Naopak, jejich křídla připomínala zubaté pily snažící se zasáhnout nechráněné části dívčích těl. A podle krvavých šrámů, jež se Báře, Gaie i Elizanně objevily na předloktí rukou, když si chránily obličej, byla i stejně ostrá. Zvuk, který nyní vyplňoval Jeskyni, se po­ dobal hladovému větru, jak ho znaly z dlouhých zimních večerů.

„Zaklínadlo! A  musíme všechny najednou!“ zavolala Elizanna a pak nahlas spustila:

V hrstích, kde prach kola dělá,

najdeš cestu pamětí

i slova celá,

okna sluncem potemnělá!!!

Duhová kola zbledla a svist křídel se vyšuměl v temnotě Jeskyně. Jen palčivé šrámy připomínaly nebezpečí uplynulých okamžiků.

Netušily, co mělo větší efekt. Zda světlo petrolejových lamp, či Sta­ ré zaklínadlo, které se muselo použít vždy na konci Oživení.

Raději po tom nepátraly. Znovu se přesvědčily, jak málo doposud znají z odkazu pratety Perucie.

KAPITOLA DRUHÁ

Šumění, ozývající se zespodu z  ulice, ji vytrhlo z  lehkého spánku. Ani si neuvědomila, kdy jí brada klesla a  unavené oči se zavřely. Stále seděla na  obrácené bedně, jenže tentokrát byla kolem tma. Ani hvězdy či svit měsíce, světla domů..., zkrátka vůbec nic. Jako by nikdy neexistovaly...

Elizanna se zaposlouchala do ševelení větru. V duchu si představovala, jak se po prázdné ulici honí útržky starých novin, loňského listí a všudypřítomného prachu. V tom lepším případě! Věděla ale, že existují daleko nebezpečnější věci působící hluk, jenž by ji mohl probudit. Rychle přemýšlela. Sekáč nebo slídící Grawlin? Nebo snad..., ale ne, to je hloupost, Červochové se objevují pouze na volné ploše, a ne mezi domy, aby mohli vyrůst. A tady je místa akorát tak na houf Brukanů!

„Jen ať to není zase něco nového,“ napadlo ji a  zděšeně sebou cukla. Protože každá nová Přeměna znamenala spoustu starostí. A jich bylo tak zoufale málo v porovnání s množstvím variant nabízejících se v Almanachu i mimo něj.

„Perucie ovšem v Deníku psala, že Almanach je pouze nepatrným náznakem skutečnosti a popsaní tvorové ani zdaleka nejsou všichni. Že ten, kdo se věnuje celou svojí duší a odvahou zkoumání Kodexu Paměti, může a pravděpodobně i vytvoří něco nového. Případně přivolá..., co vlastně přivolá?“ pomyslela si Elizanna. „A jsou to vůbec živí tvorové, tak jak jsme si je dříve představovaly?“

Raději pohlédla dolů, do  černé tmy. Šumění nepřestávalo, ale déšť to rozhodně nebyl. Jinak se zdálo, že je kolem klid. Myšlenkami

Tajemství děsivého deníku

27

se proto vrátila k nakousnutému problému a vzpomínkám na začátek všech stávajících problémů, bezpečně zasunutých v  paměti jejích šestnácti let. „Jé, Gaio, co to tady máš za  bednu?“ zvědavě se zeptala Elizanna, odhrnující zelenou uprášenou plachtu. Společně s  Bárou stály nad popraskaným koženým kufrem, který zde určitě ještě před pár dny nebyl.

„Aha, tohle,“ zvedla Gaia obočí a  důležitě nakrabatila čelo. „Pře­ devčírem ji přivezl táta. Je pratety Perucie..., vlastně už není. Ona před týdnem umřela,“ vysvětlila děvčatům důvod, proč je bedna prá­ vě v místech jejich pravidelných setkání. „Bydlela prý v nějakém...,“ a Gaia marně hledala to správné slovo, až si konečně vzpomněla, „sta­ robinci. Bylo jí skoro osmadevadesát.“

Bára s  Elizannou se po  sobě podívaly. Gaia přece nikdy o  žádné tetičce nemluvila a už vůbec nevypadala na to, že by se jí smrt nějak citově dotkla.

„To je blbý, když ti někdo umře..., asi,“ opatrně to zkusila Bára, zatímco Gaia pokrčila rameny.

„Já ji vůbec neznala. Vlastně jsem ani nevěděla, že nějakou pratetu Perucii mám! Naši o  ní nikdy nemluvili a  sem nikdy nepřijela. Ne­ být telegramu se zprávou, že je mrtvá a táta si má přijet pro její věci, tak...,“ a Gaia se rozpačitě usmála. „Máma mi ale včera večer řekla, že to byla sestra mojí babičky. Jenže ani ona ji nikdy nepotkala, dokonce prý ani na  svatbě s  tátou. Byla o  dost starší než moje babička, tu si trochu pamatuju, bydlela tu s  námi. Jenže když mi bylo šest, umřela na zápal plic!“

Téma smrti je pro šestnáctiletá děvčata stejně vzdálené jako cesta na  Mars. I  v  tomto případě zvědavost nad truhlou neznámé tety, či vlastně pratety, jasně zvítězila nad škrobenou pietou.

Tajemství děsivého deníku

28

„A co je v ní?“ téměř jednohlasně vyhrkla Elizanna i Bára, odhazu­ jící zbytek plachty na zem. Kovové přezky na popraskaných popruzích a odřené rohy truhlice přímo vyzývaly k ukrytí pokladu či jiné cennosti.

„To nevím,“ odpověděla Gaia. „Táta říkal, že kromě starých hadrů a téhle truhly po ní vůbec nic nezbylo. Ani obrázek, šperky, prostě nic! Snad jsou uvnitř nějaké knížky či co, říkal...“

„Knížky?“ vzdychla Bára trochu zklamaně. „Takhle nějaké plesové šaty nebo klobouky,“ zasněně protáhla hlas. „Ale knížky...“

„Počkej,“ vyzvala ji Elizanna a  přitáhla Báru za  ruku. „Jak nejde o parádu, tak tě to už nezajímá? Co když to jsou módní časopisy! Staré ročníky, svázané do knih, samozřejmě!“

„I kdyby tam byl pirátskej poklad, stejně nám to nepomůže. Nemá­ me klíč,“ ujistila je Gaia. „Táta k truhle žádný nedostal a paní ředitelka toho..., starobince, o žádném ani nevěděla.“

„Počkej,“ zamyslela se Elizanna, „jak potom ale víš, že tam jsou knížky, když ani tvůj táta kufr neotevřel?“

„Řekla mu o  nich jedna pečovatelka. Prateta si prý po  večerech některé pročítala. Ale nikomu je neukazovala, a  jakmile někdo vešel do  pokoje, začala hned křičet, ať odejde! Nepřestala, dokud je zase nedala zpátky do kufru. Asi jí už strašilo ve věži,“ vyprskla Gaia smí­ chem a obě děvčata se přidala. Po chvilce se však opět vrátily k truh­ le před sebou. Teď je lákala ještě víc. Zámky však vypadaly, na rozdíl od zpuchřelých švů, dosti zachovale.

Elizanna se přikrčila a zkoumavě prsty přejížděla po odřených hra­ nách. A pak, v jednom místě z boku víka, jí připadalo, že se pod kůží ukrývá cosi pevného. Jako výztuha či dvojité prošití.

Opatrně zatlačila na podezřelé místo.

Samozřejmě, vůbec nic se nestalo.

„Hledáš tajné skrýše?“ zasmála se Bára a  špičkou boty ťukla do zadní stěny. „Je dost malá na to, aby měla dvojité dno, či kde se

Tajemství děsivého deníku

29

podobný schovky dělají,“ dodala naoko vážně a znovu strčila nohou do bedny.

Elizanna pochopitelně nepředpokládala, že objeví nějaký zázračný mechanismus, který jim truhlu otevře. Jen se jí nezdálo, že by se ně­ komu ztratil klíč od zámku, který navíc nemohl být nijak malý. Zvláš­ tě, pokud mu na obsahu truhlice zjevně záleželo. Znovu si prohlédla zpevněné místo. V  kůlně nebylo příliš světla, dovnitř se dostávalo pouze pootevřenými dveřmi a v tenkých paprscích děravou střechou. Přesto měla dojem, že právě toto místo na truhlici je více oleštěné než ostatní plocha kufru. Znovu na něj zatlačila, efekt však byl stejný jako v  prvním případě. Uchopila prsty kožený lem vystupující nad rám víka a spíše bezmyšlenkovitě na něj zatlačila směrem od bedny.

Jemné cvaknutí ji překvapilo více než rána z pušky.

Z pláště se vyklopila malá kapsička, ve které zahlédla velký železný klíč, pečlivě ovázaný tenkým proužkem kůže.

Obě děvčata, sledující její počínání, překvapeně vypískla.

„Jak se ti to povedlo?“ udiveně vyjekla Gaia a přisedla si vedle ní. Tmavé vlasy Báry, která se nad nimi naklonila, ji zašimraly na rame­ nou.

„Já... já nevím,“ vyhrkla a  dodatečně se i  trochu lekla. „Jenom jsem takhle zatlačila na šev a ono se to otevřelo.“

Znovu natáhla ruku ke skrýši. A najednou se jí zdálo, jako by ji cosi přitahovalo blíž a blíž. Ten pocit byl natolik intenzivní, že sebou cukla.

„Co... co to je?“ stáhla dlaň zpátky a síla se v okamžiku ztratila.

Gaia s  Bárou nechápaly její zděšení. Až v  okamžiku, kdy se Bára naklonila nad otevřenou skrýš, se stalo cosi podivného. Její křížek z leštěné oceli, zavěšený na stříbrném řetízku, se náhle natáhl směrem ke kufru, jako by ho k sobě přitahovala neviditelná ruka.

Nyní bylo na  Báře, aby zděšeně vyjekla. Všechny tři odskočily od bedny, vylekané a připravené zmizet z kůlny.

Tajemství děsivého deníku

30

„Vi­viděly jste to?“ celkem zbytečně se zeptala Bára a rukou si dr­ žela řetízek s křížkem, který jí vyklouzl zpod košile.

„To je nějaký divný,“ zabručela Gaia, nespouštějíc oči z bedny. Ta si tam však v klidu stála a kromě tajné kapsy se železným klíčem vypa­ dala úplně obyčejně.

Elizanna se rozhlédla kolem sebe. Na  zemi uviděla pár zrezlých hřebíků. Jeden z nich vzala a hodila směrem k truhle.

Tenký předmět cinkl o přezku a spadl na zem. Stejně tak se dařilo i dalším třem pokusům. Pak se přidala i Gaia, snad aby také ukázala svoji odvahu, a  opatrně hodila silným očkem řetězu. Měla o  trochu lepší mušku než Elizanna a přesně trefila místo, kde byla tajná skrýš se železným klíčem.

Ozvalo se cvaknutí a  lesklé očko zůstalo jako přilepené na  hraně kufru.

Elizannu napadlo, že kdyby je nyní někdo vyfotografoval, jistě by se snímkem příliš nechlubily. Pootevřená ústa a  nevěřícné pohledy jim na  inteligenci zrovna nepřidaly. A  snad právě v  tu chvíli ji cosi napadlo. A  jestli bude mít pravdu, pak je v  jednoduchosti opravdu největší síla.

Sebrala ze  země poslední hřebík a  opatrně se přiblížila k  truhle. Pak ho pomalu přiložila k  místu, kde se nevysvětlitelně držel krou­ žek řetězu. Opět ucítila tah, který se snažil chytit její ruku. Hřebík, vzdálený asi deset centimetrů od kufru, jí náhle sám vyskočil z prstů a s tlumeným „cvak“ se přitiskl vedle kroužku.

„Pod tou kůží musí být magnet,“ ulehčeně zavolala Elizanna a od­ hrnula si vlasy z  čela. „A  pěkně silný! Proto mě táhl za  ruku, mám na ní prstýnek od bráchy. Vybrousil mi ho z oceli,“ dodala na vysvět­ lenou.

Postupně si jednoduchý fígl všechny tři vyzkoušely. Při detailním průzkumu opravdu zjistily, že pod starou kůží se skrývá kruhový

Tajemství děsivého deníku

31

magnet. Jak jednoduché a zároveň chytré! Nyní stačí jen použít želez­ ný klíč a truhlu otevřít.

Z  dvorku zaslechly hlas Gaina otce. Všechny tři napadlo, že by možná nesouhlasil s  jejich objevitelskou aktivitou. Rychle přetáhly plachtu zpátky přes truhlu, když předtím zacvakly tajnou kapsu.

„Zítra jedou naši na velký nákup. Budu sama doma, protože pak se ještě zastaví u tety Offelie. Volala tátovi, že jí kape kohoutek v kuchyni a nemá nikoho, kdo by ho mohl opravit,“ vysvětlila kamarádkám.

Kývly hlavou. Znamenalo to jediné: Že zítra bude čistý vzduch a ony se mohou těšit na prozkoumání obsahu truhly po pratetičce Pe­ rucii.

KAPITOLA TŘETÍ

Škola jim toho dne končila již o půl jedné. Domluvily se, že se sejdou v kůlně, hned jak Gaini rodiče odjedou do města. Dospělí mají někdy až příliš zvídavé dotazy a jejich představy o trávení volného času šest­ náctiletých dívek jsou až archaicky nemoderní.

Pod děravou střechou bylo horko, jak slunce pražilo do  popras­ kaných vypálených tašek. Pavučiny, zachytávající prach, se ani nepo­ hnuly a jejich stavitelé zřejmě zalezli před slunečním horkem. Plachta kryjící víko truhly se válela pohozená v  koutě. Kapsička s  ukrytým železným klíčem byla otevřena a nyní jen stačilo odemknout velký zá­ mek na petlici a rozepnout přezky jistící pravou i levou stranu kufru.

Všechny tři dívky měly pocit, jako by se pouštěly do čehosi zakáza­ ného a trochu nepatřičného. Jenže jejich zvědavost již dávno rozhodla o příštích okamžicích. Nyní jen stačilo, aby jedna z nich truhlu odemkla.

„Byla to tvoje prateta,“ vyřešila problém Elizanna a kývla na Gaiu. Ta si ještě jednou prohlédla zámek a  pak beze slova zasunula železný klíč dovnitř. Ozvalo se cvaknutí a oblouk naleštěného kovu překvapivě lehce vyskočil z  lůžka zámku. Gaia se špičkou jazyka mezi zuby soustředěně vyvlékla očko z petlice a položila ho vedle kufru. Obě děvčata už mezitím povolovala popruhy přezek a za chvíli už nic nebránilo v otevření truhlice.

Gaia, stojící nejblíže, se opřela o  víko a  zatlačila směrem vzhůru. K jejímu překvapení se však nic nestalo. Víko se ani nepohnulo.

„Pomozte mi!“ zadýchaně vyhrkla, když ani druhý pokus nepřinesl očekávaný výsledek. Všechny tři se opřely do kufru najednou a...

Víko odskočilo, jako by je vymrštila neviditelná pružina. Ozva­ lo se podivné zašumění, podobné povzdychnutí kovářských měchů.

Kožený kufr se zdál zaplněn maximálně do jedné třetiny. Na první pohled se zdálo, že dno pokrývají

knihy, ale když se naklonily blíže, viděly více drobností.

Tajemství děsivého deníku

34

V  nosech je zašimrala zvláštní vůně, cosi mezi vanilkou a  vyděla­ nou kůží, těžká a omamná. Nedočkavě se naklonily nad otevřenou truhlu. V  kůlně by v  tu chvíli byl slyšet spadnout i  onen pověstný špendlík.

„Páni!“ vyhrkla Bára.

„A dámy,“ dodala Gaia.

„... co to je?“ doplnila překvapené reakce kamarádek Elizanna a všechny tři se na sebe podívaly.

Kožený kufr se zdál zaplněn maximálně do jedné třetiny. Na první pohled se zdálo, že dno pokrývají knihy, ale když se naklonily blíže, viděly více drobností. Knihy tu ležely pouze tři, vlastně jenom dvě, třetí byl spíše jakýsi omšelý sešit ve starých okovaných deskách s mo­ hutnou sponou kolem vazby. Zbylé dvě knihy vypadaly starobyle, ale jinak docela normálně. V jednom koutě se krčil plátěný pytlík se za­ tím neznámým obsahem a proti němu, omotány šňůrou, snad aby se nerozbily, čtyři petrolejové lampy. Skromný zbytek dna kufru zabíraly čtyři asi půlmetrové kovové tyče a kovový jehlan. Vypadaly ohmataně a často používané. Co jim však ještě padlo do oka, byl zdobený kala­ mář a  vedle něho položený hadřík s  temně zelenými inkoustovými skvrnami. Z něho vykukovaly tři násadky, zřejmě per, jimiž se psalo před mnoha a mnoha lety. Alespoň děvčata si to myslela, protože dnes v době propisovacích tužek už nikdo takové věci nepoužíval!

Aniž se jedním slovem domluvily, začaly věci z kufru opatrně vyn­ dávat. Nejdříve tyče s jehlanem, pak lampy s plátěným pytlíkem a na­ konec obě knihy, včetně sešitu v okovaných deskách.

Elizanna se natáhla po  starobylé fialové knize s rafinovaně ukry­ tým maličkým zámkem. Zdála se jí těžká a  také zvláštně hřála, jako by ji právě někdo sundal ze sluníčka. Položila ji vedle sebe a nakoukla zpět do truhlice. Viděla dřevěné latě potažené kůží, které tvořily dno kufru. Jinak nic, jen zvláštní vůně tajemna a starých časů.

Tajemství děsivého deníku

35

Děvčata se rozhlédla kolem sebe. Okolí zaplnily věcmi z  kufru. Gaia se natáhla k  plátěnému sáčku a  zvedla ho před oči. Zevnitř se ozvalo zachrastění, nepodobné cinkotu mincí či jiného kovu. „I střepy skla zvoní jinak,“ prolétlo Elizanně hlavou. Zvědavě hleděla na Gainy prsty, zápasící s  tkanicí zadrhnutou kolem látky. Konečně se provaz uvolnil a její ruka opatrně odhrnula cíp látky.

„Tak co?“ skoro současně vyhrkly Bára s Elizannou, nespouštějíce z  ní oči. Rozpačité našpulení rtů a  zkoumavý pohled do  útrob sáč­ ku jim byl první odpovědí. Pak Gaia vsunula ruku dovnitř. Znovu se ozval neznámý zvuk a  vzápětí děvče vytáhlo ruku zpět. Drželo v  ní cosi černého. Zdálo se, že i prsty se jí umazaly tím, co sáček skrýval.

„Dřevěné uhlí,“ překvapeně a možná i trochu zklamaně řekla Gaia. Odhodila zuhelnatělý kousek zpět do  pytlíku a  otráveně se podívala na umazanou dlaň.

„Ta tvoje prateta Perucie asi opravdu trochu bláznila,“ zasmála se Bára. „Kdo by si schovával do kufru dřevěné uhlí? No řekni!“ obrátila se na Elizannu.

Ta se však věnovala zcela jinému problému. Mohutná zdobená spona naštěstí držela polorozpadlý sešit pohromadě jen pomocí jed­ noduchého mechanického uzávěru, takže jej bez problému otevřela. Obsah podivných desek ji okamžitě zaujal. Drobné písmo, zjevně za­ znamenané zeleným inkoustem z  truhly, se v  pravidelných řádcích rozlévalo na všech stránkách. Občas bylo přerušeno datem a letopo­ čtem, takže si zprvu pomyslela, že se jedná o Deník Gainy pratety. Ale už na druhý pohled zjistila, že záznamy jsou od sebe řazeny v rozmezí i několika týdnů, což na pečlivě vedený deník rozhodně nevypadalo.

Uchopila první list a  přiložila ho k  očím, aby v  šeru kůlny lépe viděla. „24. září 1913“ polohlasně zamumlala, čímž si vynutila pozor­ nost kamarádek. Poté zrak znovu upřela na  stránku, aby tentokráte záznam přečetla celý.

Tajemství děsivého deníku

36

24. září 1913

Jeskyně je připravena, máme i dost uhlí na Přivolání. Trochu nám to

kazí Laura, vymlouvá se, že nemá čas, ale já si myslím, že se bojí.

Ani přemlouvání nás všech na jejím strachu nic nemění. Asi budeme

muset pokračovat sami! Nevadí, až se přesvědčí, že otevření Cesty

je možné připravit i bez rizika, určitě se k nám zase přidá. Nyní bude

lepší, když zůstane doma. Strach je to poslední, co bychom v Jeskyni

potřebovali! Elizanna přestala číst a podívala se na Gaiu s Bárou. Obě ji poslouchaly, ale z jejich pohledu se dal vyčíst stejný zmatek, jaký pociťovala sama.

„Co že to otevírali a co to píše o Jeskyni?“ zeptala se Bára.

„Jak to mám vědět?“ pokrčila Elizanna rameny a znovu se zadívala

na text. „Tady už nic dalšího není. Další zápis je až,“ a tentokrát muse­ la ještě více přiblížit nos k papíru, „22. listopadu. Což je o dva měsíce později.“

„No tak to přečti!“ vyhrkla netrpělivě Gaia a zavrtěla sebou, jak ji

zvědavost přemáhala.

22. listopadu 1913

Marek s Karlem se včera odstěhovali, musíme najít další adep

ty. Jestli máme pokračovat, nic jiného ani nezbývá! Myslela jsem

na svoji sestru, ale je ještě příliš malá. Její strach by nás brzdil. Tak

kdo vlastně zbývá? Nafoukaná Líza? Či Mirana cestáře Swahinské

ho? Z kluků by snad přicházel v úvahu Čeko, ale ten jezdí na univer

zitu a většinou nemá čas. Ach jo..., zase to čekání a zrovna, když

jsme tak blízko!

Tajemství děsivého deníku

37

I tady záznam končil a pokračování opět neslo datum několik týdnů vzdálené.

Nebyly z toho o nic moudřejší než před několika minutami.

Gaia si povzdychla a pak překvapeně zvedla hlavu a rozhlédla se. Stíny se prodloužily a ony ve svém objevování ani nepostřehly, že se blíží podvečer.

„Naši tu budou co nevidět,“ vyhrkla. „Musíme to dát zpátky, zatím jsem se nedovolila, jestli se můžu do truhly podívat,“ informovala ka­ marádky. Ty chápavě kývly hlavami a každá z nich popadla, co jí leželo nejblíže u ruky.

„Auu!“ vykřikla Elizanna a upustila starobylou fialovou knihu. Tě­ lem jí projel pocit, jako když se dotkla rozžhavených kamen. Zděšeně si prohlížela svoji dlaň. Přes palec se táhla červená čára podobná spá­ lenině.

„Co děláš?“ zeptala se Gaia nazlobeně a  natáhla ruku po  knize. Avšak ještě dříve, než ji stačila Elizanna varovat, ozvalo se druhé pře­ kvapivé vyjeknutí. I Gaia třepala rukou a vylekaně hleděla na knihu.

„Honem, nějaký hadr!“ houkly na vykulenou Báru. Ta po vteřině sáhla do kapsy a podala jim kapesník. Elizanna ho rozvinula, rychle popadla vazbu knihy a dost nešetrně ji hodila přes okraj truhly. A kni­ ha, jako by si opět našla své místo, přesně zapadla do kouta, odkud ji předtím vyndaly.

Teď již postupovaly opatrněji. Jejich obavy z dalších překvapení se naštěstí nenaplnily. Během okamžiku už měly všechny předměty vy­ rovnány zpět v truhle.

„Co se vám stalo?“ divila se Bára.

„Zkus si na tu knížku sáhnout,“ sykla Gaia a prstem ukázala na do­ tyčný předmět.

Bára pokrčila rameny, opatrně natáhla ruku a špičkou ukazováčku se rychle dotkla vazby. Po vteřině už prst přiložila na delší dobu a pak,

Tajemství děsivého deníku

38

s  pohrdavým úsměvem, k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.