načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tajemný cizinec – Tasmina Perry

Tajemný cizinec

Elektronická kniha: Tajemný cizinec
Autor: Tasmina Perry

Když je Sophie Ellisová požádána, aby v době nepřítomnosti majitelky pečovala o dům v luxusní londýnské čtvrti Knightsbridge, vypadá to jako nabídka, která se nedá odmítnout. Sophie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 357
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Lucie Mikolášková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7657-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když je Sophie Ellisová požádána, aby v době nepřítomnosti majitelky pečovala o dům v luxusní londýnské čtvrti Knightsbridge, vypadá to jako nabídka, která se nedá odmítnout. Sophie je vtažena do společenských kruhů majitelky domu, setkává se s bohatým americkým podnikatelem Nickem Cooperem a nechává se strhnout vzrušujícím, vášnivým milostným dobrodružstvím. Když je však Nick nalezen mrtvý v hotelovém pokoji, stává se najednou Sophie hlavní podezřelou z jeho vraždy a brzy si uvědomuje, že Nick nebyl tím mužem, jímž se zdál být. Sophie se co nejrychleji snaží najít pravdu a očistit své jméno, musí však unikat nejen pozornosti úřadů, ale také skupině nebezpečných aktérů, kteří si myslí, že má něco, co oni chtějí. A kteří se nezastaví, dokud nebude Sophie polapena... Romance s kriminální zápletkou zavádí čtenářky z Londýna do New Yorku, na exotické Azurové pobřeží i do světa, kde prostá záměna totožnosti odhaluje spleť lží a mezinárodní spiknutí.

Popis nakladatele

Aby očistila své jméno, musí důvěřovat tajemnému cizinci a při hledání odpovědí s ním cestovat přes celou zeměkouli.
Podnikatel Nick je nalezen mrtvý ve svém hotelovém apartmá a jeho přítelkyně Sophie se stane hlavní podezřelou. Sophie si uvědomí, že její milenec nebyl tím, kým se zdál být. Aby očistila své jméno, musí důvěřovat tajemnému cizinci a při hledání odpovědí s ním cestovat přes celou zeměkouli. Pravda zcela změní její život…
Když je Sophie Ellisová požádána, aby v době nepřítomnosti majitelky pečovala o dům v luxusní londýnské čtvrti Knightsbridge, vypadá to jako nabídka, která se nedá odmítnout. Sophie je vtažena do společenských kruhů majitelky domu, setkává se s bohatým americkým podnikatelem Nickem Cooperem a nechává se strhnout vzrušujícím, vášnivým milostným dobrodružstvím. Když je však Nick nalezen mrtvý v hotelovém pokoji, stává se najednou Sophie hlavní podezřelou z jeho vraždy a brzy si uvědomuje, že Nick nebyl tím mužem, jímž se zdál být. Sophie se co nejrychleji snaží najít pravdu a očistit své jméno, musí však unikat nejen pozornosti úřadů, ale také skupině nebezpečných aktérů, kteří si myslí, že má něco, co oni chtějí. A kteří se nezastaví, dokud nebude Sophie polapena…
Vydejte se s Tasminou Perry z Londýna do New Yorku, na exotické Azurové pobřeží i do světa, kde prostá záměna totožnosti odhaluje spleť lží a mezinárodní spiknutí.
TASMINA PERRY je autorkou mnoha knih, mezi nimiž najdeme do češtiny přeložené romány Tatínkovy holčičky, Zlatokopky, Prvotní hřích, Na ráj zapomeň, Soukromé životy a Zásnuby.
Tasmina Perry opustila kariéru právničky a vrhla se do světa ženských časopisů. Mimo jiné se stala oceňovanou autorkou a přispěvatelkou časopisů Elle, Glamour nebo Marie Claire. V roce 2004 založila vlastní časopis Jaunt, který se věnuje cestování a módě, a byla i šéfredaktorkou časopisu InStyle. Nakonec branži opustila a naplno se věnuje psaní. Její romány dosud vyšly v sedmnácti zemích. Tasmina žije s manželem a synem v Londýně.

Zařazeno v kategoriích
Tasmina Perry - další tituly autora:
Soukromé životy Soukromé životy
Zásnuby Zásnuby
Tajemný cizinec Tajemný cizinec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Lucie Mikolášková


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2012 Tasmina Perry

All rights reserved.

Z anglického originálu Perfect Strangers

(First published by Headline Review, London, 2012)

přeložila © 2017 Lucie Mikolášková

Redakce textu: Marie Černá

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-904-6 (pdf)


Na památku mé přítelkyně Clare Swillinghamové


Prolog


P

robudil ho křik. Ležel na své pryčně, zíral na skvrnitý strop a poslouchal.

Povzdechl si, zapálil si cigaretu a vyfoukl mlhavý proud kouře. Zprvu ho

zvuky v nápravném zařízení děsily, ten hrozivý jekot, prosby, sliby a výhrůžky. Co člověka dožene k tomu, že takhle ztratí nervy? Co ho přiměje k tomu, že nehty ryje do zdi? Pomalu však, jak tomu je i se vším jiným, se to stalo dílem rutiny, nevyhnutelnou součástí prostředí, jako cvrlikání a štěbetání ptačího sboru za svítání na venkově.

„Dejte mi břitvu!“ sténal zoufalý hlas. „Podříznu si na místě krk! Prosím vás, nebraňte mi v tom!“

Možná se ten chudák snažil dostat na psychiatrické oddělení. Doslechl se, že je tam lepší jídlo. Nebo se jen probudil a uvědomil si, kde je. S tím se dokázal ztotožnit – zvlášť dnes.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptal si pro sebe s ironickým úsměvem. „Hodně štěstí a zdraví.“

Vystrčil nohy z postele, došoural se k umyvadlu a přejel si přes krátké šedivé strniště na bradě. Usmál se. Tam, opřený o zprohýbané plastové zrcadlo, ležel karton cigaret. Žádná stuha, žádné luxusní balení, ale i tak to bylo dojemné, ačkoli dárek k narozeninám pocházel od stočtyřicetikilového motorkáře jménem Tyler. Taková pozornost se počítá. Zvlášť tady. Tady uvnitř se myšlenky točily kolem toho, co člověk má. Ve vězení nepanovala žádná velkorysost ohledně osobního vlastnictví, byla to jen další věc pro mazáky, kterou mohli člověku vzít.

Takhle to samozřejmě nebylo vždycky. Bývaly doby, kdy byl mužem, co má všechno. Mydlil si bradu a vzpomínal na své minulé narozeniny, na večírek ve vile na pláži na Long Islandu. Cesta byla osvícená tisíci svíček. Na stolech ten nejvybranější kaviár a šampaňské, pět set hostů, všechno vůdčí osobnosti ve svých oborech: politici, magnáti, mediální bossové, každý se tlačil, aby si s ním mohl potřást rukou, stisknout mu paži a pokusit se uzavřít dohodu. Ale to všechno bylo teď pryč. Docela pryč.

Zvedl zpola tupou plastovou břitvu a začal se holit pomalými, pečlivými pohyby. Peníze tady dokázaly zařídit většinu věcí – prostornější celu, televizi; dokonce slyšel, že se dá sehnat i žena, když člověk zaplatí dost – ale nikdo

9


nikdy nezaplatil v base jinému muži za mokré holení. To by bylo přílišné pokoušení osudu. Na Wall Street se tomu říká plavat se žraloky, pomyslel si pochmurně. Ti pobledlí slušňáci by to tady nevydrželi.

Podíval se do zrcadla a všiml si, že se mu prohloubily vrásky kolem očí.

Rok, je to opravdu jen rok? To ráno na své minulé narozeniny byl v Sag Harboru, bylo to nádherné ráno začínajícího léta. Sešel dolů na snídani. Miriam mu nechala dárek na mramorovém pultu, krásně zabalený v jemném modrém hedvábném papíře. Vzpomněl si, jak mu srdce poskočilo, když spatřil, co je uvnitř – úžasná starožitná krabice na doutníky z leštěného ebenu vykládaného slonovinou s maličkým zlatým klíčkem v zámku. Bylo to vytříbené, přesně to, co si přál. A uvnitř našel jedinou zbrusu novou dolarovou bankovku, soukromý vtip mezi manželem a manželkou, Miriamin způsob, jak říct: „Raději bys v ruce držel dolar než kteroukoli z těchto krásných věcí.“ Pochopitelně oba věděli, že se o peníze nestará. Šlo o to, co mohly člověku zajistit. Ne nějaké cetky, jachty a domy, ale úctu, postavení a moc. Jakmile se člověk dostal nad jistou úroveň, peníze byly pouhé nuly v tabulkovém kalkulátoru. Když ale lidé věděli, že má člověk peníze – nebo si to o něm mysleli –, jednali s ním jinak. Jako s králem.

Osušil si obličej a začal se oblékat: naškrobený límeček a manžety, ostrý puk na nohavicích; platil navíc členům gangu, kteří vedli prádelnu. Ve vězení se vyplatilo starat se o sebe, vyčnívat z davu, aby lidé viděli, že vás musejí brát vážně.

Zhluboka se nadechl, vyšel na ochoz a bystrýma očima přitom zběžně přelétl trestance opírající se o zábradlí. Teď už všechny jejich tváře znal. Dva členové gangů, tři vrahové a fůra tajných aspirantů na totéž. Samozřejmě všichni bílé pleti – vedení věznice moudře oddělovalo patra podle rasového původu, aby minimalizovalo konflikty mezi jednotlivými gangy – přesto ale na tomto poschodí existovaly znesvářené frakce. V současnosti si náckové stěžovali na motorkáře a Rusové se nebavili s Italy, ale to se mohlo do konce dne změnit. Projevy násilí ve vězení byly proměnlivé, náhlé a všechny se týkaly jediného: peněz. Kdo dluží komu. A každý někomu něco dlužil – dokonce i on. Hlavně on.

Zahledl Tye, jak mluví se skupinkou Rusů. Toto byla káznice kategorie 5, takže všichni cizinci usvědčení z federálních zločinů – obchodování s drogami, násilí, praní špinavých peněz – sem byli posláni společně s ostatními parchanty. A celebritami. Slavnými osobnostmi jako on. Domníval se, že ho dali do cely s Tyem za trest, aby mu dali najevo: „Nemysli si, že tady jsi nějak výjimečný.“ Tenhle motorkář seděl za provozování laboratoře na

10


výrobu metamfetaminu v Atlantě a za první měsíc ve vězení skoro zabil dva trestance a zranil dozorce. Ale k němu byl Ty překvapivě zdvořilý a uctivý, ukázal vyděšenému nováčkovi, jak to tu chodí, vysvětlil mu, co má dělat, s kým mluvit, jak přežít. Jednoho večera se ho zeptal proč.

„Protože seš chlápek z telky.“ Ty pokrčil rameny. „Seš někdo, chápeš?“

To chápal přesně. To byl přesně ten princip, který používal ve svém podnikání. Nešlo o to, co člověk může klientům dát, šlo o to, co si oni myslí, že jim může nabídnout, proto se hrnuli, aby mohli investovat, proto člověka zahrnovali dárky: jednou dovolená, podruhé doutníky, příležitostně i vlastní manželky.

„Hej, pane Hollywoode,“ ozval se hlas za ním. Ramena mu ztuhla v očekávání rány – ale jediné, co pocítil, byla ruka na rameni. Vzhlédl a spatřil široký úsměv Medvěda Uriho. Pohled na usmívající se tvář ruského gangstera byl ale svým způsobem horší, než kdyby ho bodnul.

„Jak se daří, Uri?“

„Fajn. Dobře,“ odpověděl Uri se silným, strojeným přízvukem.

Uriho ruka zůstávala na jeho rameni. „Chtěl bych s tebou probrat jistou záležitost.“

Přikývl. Očekával to.

„Projdeme se?“

„Jasně.“

Kráčeli pomalu po ochozu – tady nikdo nespěchal, tak proč by oni měli? – obklopení Uriho všudypřítomnými tělesnými strážci, z nichž jeden podle pověstí uškrtil na rozkaz mafiánského bosse dítě. Ale věznice byla plná takovýchto povídaček.

„Jak to jde tenhle měsíc? V bezpečí? V pořádku?“ zeptal se Uri s povytaženým obočím.

Ze všech temných duší nápravného zařízení ho Uri děsil nejvíc. Měl zjizvený obličej a zpod límce vězeňské džínové košile mu vykukoval vytetovaný drak, ale Uri Kaskov nebyl typické vězeňské kápo. Byl vzdělaný, ambiciózní a chladnokrevnější než kdokoli jiný v base. Proto se také na tohoto Rusa obrátil s návrhem. Uri mohl zajistit to, co on chtěl – ochranu –, a on mohl nabídnout Urimu něco na oplátku. Káznice se zas až tak nelišila od Wall Street – byl to jen jeden velký prostor pro obchodování.

„Ano, daří se mi velmi dobře, Uri, děkuju,“ řekl.

Medvěd Uri se chvíli odmlčel. V obličeji poďobaném od neštovic měl tázavý výraz.

„Tak to tedy znamená, že naše dohoda funguje. Vzpomínáš si, jak jsem

11


souhlasil s tím, že tě budu chránit před těmi dobytky tam dole?“ Naznačil o patro níž, kde se potulovali členové černošských gangů. „A před tou sebrankou tam nahoře?“ Ukázal na mazáky procházející se po ochozu. „A, jak jsem pochopil, taky před množstvím bohatých lidí, kteří ti chtějí ublížit?“

Přikývl a vzpomněl si na prvních pár týdnů ve vězení. Bylo to období strachu. Neuplynul jediný den, aby nedošlo k nějakému projevu násilí. Někoho pobodali kvůli obyčejnému sporu v prádelně. Jiní se stali obětí krevní msty kvůli událostem za branami vězení. A on věděl, že by mohl být další. Uri měl pravdu. Nesčetní lidé mimo věznici ho nenáviděli. Boháči, pomstychtivci. Lidé, kteří ho chtěli vidět mrtvého. A dokázali by ho dostat ve vězení, protože za těmito zdmi bylo za peníze všechno možné.

„Ano, samozřejmě, odvedl jsi dobrou práci, Uri. Nestěžuju si.“

„Jasně že ne. Stížnosti jsou na mé straně.“

Polkl a nervózně pohlédl na Uriho bodyguardy.

„Stížnosti?“

„Ta dohoda je trochu jednostranná, nezdá se ti? Já svou část smlouvy plním: jsi v pořádku, zdravý. Ale kde jsou moje peníze?“

„Tady by ti peníze k ničemu nebyly, Uri. Až se dostaneš ven...“

„To může být dřív, než jsme oba čekali.“

Podíval se na Uriho. Rus si odpykával patnáctiletý trest za vydírání. Úřady mu nemohly dokázat nic většího, ale pořád ještě měl sedět slušnou dobu. Tak proč by se měl dostat ven dřív? Jakou dohodu to zosnoval?

Když vcházeli na vězeňský dvůr, znovu pocítil Rusovu silnou ruku na rameni.

„Chci, abys začal organizovat převod peněz na účet jednoho mého přítele,“ prohlásil Uri.

Srdce mu teď bilo rychleji. Nevystoupal by ve světě obchodu tak vysoko, kdyby neuměl číst v myslích druhých lidí, a Uri se choval nepřátelsky, surově ho svíral prsty. Ano, byl to neurvalec, gangster, ale do dneška byl vždy uctivý, dokonce žoviální. Něco bylo špatně.

„No, to může nějakou dobu trvat,“ řekl. „Musím někoho kontaktovat. A může být složité se s tím člověkem spojit. Potřebuju prostě trochu víc času.“

Uri ho stiskl pevněji.

„Takže ty ty peníze nemáš? Neříkej mi, že je to jako se zbytkem tvého impéria. Že je to pouhý přelud.“

„Jistěže ty peníze mám.“

„Pak je chci. I s úroky.“

„Jakými úroky?“ zeptal se nervózně.

12


Uri se zasmál.

„Slyšeli jsme, jak jsi vyprávěl, kolik peněz sis ulil. Za těchto okolností myslím, že cena mé ochrany šla prostě nahoru.“

Proklínal sám sebe. Občas si pustil pusu na špacír. Měl ve věznici svůj klub fanoušků složený z odsouzenců, kteří ho obdivovali za to, co udělal, a někdy bylo těžké se nevyhřívat v jejich přízni a nechlubit se svými úspěchy.

„Dobrá, promluvíme si o tom,“ řekl a snažil se zachovat klidný hlas. „Jen musím pár lidem zavolat. Dej mi trochu času.“

Uri ho vedl kolem baseballového hřiště, kolem nekryté tribuny poblíž plotu. Byla to klidná část dvora. Ze strážních věží sem bylo vidět – ale budou se dozorci zrovna dívat? Byl teplý den a z okraje vlasů mu dolů po zádech pod vězeňskou košilí začala stékat kapka potu. Navzdory horku ho ale najednou zamrazilo.

Uriho temné oči byly naplněny hrozbou. „Víc času už ti nedám. Chci ty peníze,“ pronesl a pomalu posouval ruku k jeho krku. „A chci je hned.“

Cítil, jak mu v uších pumpuje krev, a obrazy před očima se mu začaly rozmazávat. Když ho dozorci spatřili, byl už mrtvý.

13


1

Z

avřela dveře koupelny a zamkla za sebou. Srdce jí prudce bušilo a bylo

jí špatně od žaludku. Posadila se na okraj vany a stiskla si nosní kůstku.

Nesmím plakat, ne před těmito lidmi.

Od toho skandálu před dvanácti měsíci v sobě Sophie Ellisová objevila sílu, o níž netušila, že v ní dřímá. Ale dnes potřebovala každičkou špetku této síly, aby se před všemi těmi čumily nezhroutila. Postávali v obývacím pokoji nebo v kuchyni, krmili se jednohubkami a hodnotili ji a všechno to jejich neuvěřitelně účastné projevování soustrasti bylo plné skrytých významů.

„Jak to zvládáte?“ ptali se jí po obřadu. Majíce na mysli: jak si můžete dovolit takovýto pohřeb, poté co váš otec zruinoval celou rodinu?

„Bylo to tak náhlé, srdeční infarkt bez varování,“ říkali, což znamenalo: Měli jste to tušit. A „Škoda že Charles nemohl přijít“, což byl ve skutečnosti skrytý výraz pro: podívejte se, jak vás přátelé opouštějí teď, když nemáte peníze.

Ne, neposkytne jim další důvod, aby ji litovali, pomyslela si a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Lidé na druhé straně dveří znali její rodinný život. Četli o něm, rozebírali ho, nastavovali neštěstí rodiny Ellisových jako zrcadlo vlastním životům a děkovali, se špatně skrývanou škodolibou radostí, že se to nestalo jim. Teď chtěla Sophie něco skrýt – bolest nad ztrátou otce, což byl jediný muž, o němž věděla, že ji pořád bude milovat –, a nemohla.

Uhladila si černou úzkou sukni, zašátrala v kosmetické taštičce po korektoru a podívala se do zrcadla. Pleť měla pobledlou a její jantarové oči ztratily lesk. Nebylo divu: posledních několik dní prožila ve zvláštním, neurčitém stavu. Ani se pořádně nevyspala; přestože si přála utlumit bolest spánkem, ten nepřicházel.

Za sebou na zdi viděla sbírku rodinných fotografií v elegantních černých rámečcích. Bylo to, jako by se jí před očima míhal celý její život. Peter Ellis, hrdý a větrem ošlehaný na své malé jachtě Ioně. Sophie se svými rodiči, opálená a šťastná na Barbadosu, se zarůžovělými tvářemi a s úsměvem v Klosters. Byli bohatí, to ano. Ale co znamenaly peníze, když otec zemřel? Může zítra vyhrát v loterii, ale tenhle život už jí nikdo nevrátí.

Sophie zbožňovala svého otce a on ji na oplátku miloval a hýčkal. K osmnáctým narozeninám dostala jako dárek módní BMW, k jednadvacetinám byt v Chelsea. Peter ji dokonce podporoval, když nechala studia na univerzitě

15


a vydala se na dráhu modelky. Když jí to úplně nevyšlo – předtím než nechala školy, jí měl někdo říct, že není tak úplně fotogenická – společně s jejími dalšími představami o kariéře, vstoupil do toho tatínek se štědrou apanáží jako odměnou za plánování nějakých společenských akcí v jeho londýnské účetnické firmě. Vždy tady pro ni byl, vždycky.

„To zvládneme,“ říkal jí se svou klidnou jistotou. „Na ničem nezáleží, dokud máme jeden druhého.“

Z hrdla se jí vydral vzlyk. Zakryla si ústa rukou. To prostě nebylo fér.

„Sophie? Jsi tam? Je všechno v pořádku?“

Slyšela strohé zaťukání na dveře koupelny.

„Vydrž. Hned jsem venku.“

Naposledy se podívala do zrcadla a pak odemkla dveře. Čekala tam na ni její nejlepší přítelkyně Francesca, vážná, ale současně elegantní v uhlově černém kalhotovém kostýmu, který doplňovala černá jiřina v knoflíkové dírce a diamant velikosti křepelčího vejce, který se jí třpytil na prsteníčku. Nebylo to tak dávno, co lidé říkali, že ona a Francesca vypadají jako sestry. Nechaly si obarvit vlasy na stejnou medově plavou barvu v salonu Richarda Warda na Sloane Square. Obě měly také postavu závodních koní, byly štíhlé, s dlouhýma nohama, a obě měly stejně zářivou, opálenou pleť. Časopis The Evening Standard o nich dokonce před pár lety otiskl zvláštní článek. Dívky z Chelsea! hlásal titulek, pod nímž následovaly jejich do detailů stejné životopisy, nějaký modeling, pak jako zaměstnání plánování večírků. Pět procent práce, devadesát pět procent zábava.

Teď byly jejich životy zcela odlišné.

„Tady jsi! Všude jsme tě hledali.“

„Byla jsem se jen upravit.“

„Vážně jsi v pořádku?“ vyzvídala Francesca. „Vypadáš trochu pobledle.“

„No, je to pohřeb mého otce. Tak jsem si říkala, že to dnes ráno nebudu se samoopalovacím krémem přehánět,“ prohlásila a pokusila se o úsměv.

Když vstupovaly do obývacího pokoje, vzala si od procházejícího číšníka na posilněnou skleničku vína. Pokoj byl plný lidí z golfového klubu, z tatínkova jachtařského klubu a z maminčina cobhamského okruhu přátel, na talířích měli navršené chlebíčky a sklenice plné vína. Polovina se horlivě snažila vyhýbat Sophiiným očím, ostatní na ni vrhali soucitné pohledy.

„No tak, Fran, ukaž nám ten prsten.“

Sophie se otočila a spatřila Megan a Sarah, své spolubydlící z bytu v Chelsea. Francesca se právě zasnoubila s Charlesem, kamarádem Sophiina bývalého partnera Willa, a její přítelkyně toužily o tom slyšet víc.

16


Francesca zvedla ruku, aby jim kámen ukázala. Její spokojenost a sebevědomí jsou docela okouzlující, pomyslela si Sophie, a cítila, jak sama mizí ve stínech. Megan a Sarah vypískly.

„Ten je obrovský, Fran! Kolik má, pět karátů?“

Sarah zbožně natáhla prst a dotkla se ho, jako by byl ten drahokam kouzelný.

„Šest, myslím,“ odpověděla Francesca hloubavě. „Nejvyšší čistota. Tvar slzy. Vybral ho naprosto správně, i když bůh ví, že jsem dostatečně naznačila, co si přeju.“

„Neříká se, že muži mají utratit za zásnubní prsten pro svou vyvolenou dva měsíční platy?“ Sarah vzhlédla s rozšířenýma očima. „To musí vydělávat spoustu peněz!“

„Charliemu se daří dobře,“ usmála se Francesca.

„I když jsem slyšela, že se letos snižovaly prémie,“ dodala Sarah. „Pitomí Američani, museli být nenasytní a zpackat to i pro nás ostatní?“

Sophie se nechtěla nechat na otcově smutečním shromáždění zatáhnout do diskuse o financích či nenasytnosti.

„Tak kde tě požádal o ruku, Fran?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

Její přítelkyně se pustila do obsáhlého popisu „superromantického“ víkendu v exkluzivním venkovském hotelu: dva dny užívání si lázní, sexu a večeří v restauraci s michelinskými hvězdami. Velmi to připomínalo víkendy, které Sophie trávila s Willem, až na ten šestikarátový prsten na závěr. Ne že by tedy na něj chtěla dneska myslet.

„Když mě vzal o půlnoci do růžové zahrady,“ pokračovala Francesca, „a vytáhl krabičku od Cartiera, nemohla jsem tomu uvěřit.“

„Opravdu ti to moc přeju,“ řekla Sophie upřímně.

„No, pochopitelně jste všechny zvány,“ prohlásila Francesca. „Uvažovali jsme o zimní svatbě v záři slunce.“

„A jakou lokalitu jste měli na mysli?“ zeptala se Megan.

„Chci Turks and Caicos. Nemám zájem o svatbu v kostele a nikdy jsem netoužila po velké nadýchané sladké róbě.“

„Tamní letovisko Aman by bylo dokonalé,“ podotkla Sarah.

„Já vím, už jsem to zjišťovala,“ usmála se Francesca.

„To abych už začala šetřit,“ odtušila Sophie, když rychle vyhodnotila, kolik ji to celé bude stát. Loučení se svobodou, večírek, nebo spíš celý víkend, bude určitě na nějakém okázalém místě a seznam svatebních darů bude zaregistrován v obchodním domě Harrods nebo v obchodě Thomas Goode.

17


„Soph, veškeré ubytování platí Charlie, takže si budeš muset obstarat jenom letenku.“ V jejím hlase byl lehký nádech povýšenosti smísený s důvěrně známým soucitným tónem, ale Sophie se rozhodla to ignorovat. Francesca měla své chyby, ale přinejmenším byla tady, a Sophie to gesto oceňovala.

„A pokud by to byl problém, jsem si jistá, že to nějak vyřešíme. Určitě někdo poletí soukromým letadlem. Poptám se, jestli by ses nemohla k němu přidat...“

Sophie zvedla ruku, aby ji zarazila. „Nedělej si starosti, já to zvládnu. Za nic na světě bych si to nenechala ujít.“

A myslela to vážně. Nestarala se o to, kolik ji to bude stát. Nestarala se ani o to, jestli tam bude Will se svou novou urozenou přítelkyní. Nestarala se o to, jestli se bude muset týden obejít bez jídla, pokud to bude nutné. Na jeden víkend bude mít zpátky svůj dřívější život, ať to stojí cokoli. Poslední smuteční hosté odešli až ve tři hodiny. Zaměstnanci z cateringové služby pobíhali kolem a uklízeli poloprázdné sklenice s vínem a tvrdnoucí chlebíčky. Sophie našla matku, jak stojí sama ve skleníku v zadní části domu a zírá do zahrady. Julia Ellisová byla vždy pohledná žena, ne přímo krásná, ale zajímavá, měla vystouplé lícní kosti a vysokou, elegantní postavu. Patřila rozhodně k těm, za nimiž se na večírcích pro lepší vrstvy lidé otáčeli. Dnes ale vypadala o deset let starší, rysy kolem úst se zdály ztrhanější a oči měla zarudlé.

Otočila se a takřka neznatelně se na dceru usmála.

„Proběhlo to v rámci možností dobře,“ řekla chladně.

„Myslím, že jo,“ odpověděla Sophie konejšivě. „Lidé sem přece nepřišli se bavit. Ale účast byla slušná.“

Julia si odfrkla. „Derrickovi, Smythovi, dokonce ani ti zatracení Fosterovi nedorazili – Annabel Fosterová v životě neměla migrénu a zrovna dnes ráno ji začne trápit, tomu prostě nevěřím.“

Sophie mlčela.

„Koukni, jaký je tu nepořádek,“ prohlásila Julia, když se obrátila směrem ke kuchyni. Začala sbírat sklenice se zteplalým bílým vínem a dávat je do dřezu. Když Sophie dospívala, nikdy neviděla, že by Julia v jejich osmipokojovém sídle Wade House, postaveném ve stylu Arts and Crafts v jedné z nejkrásnějších částí hrabství Surrey, byť jen hnula prstem. Ale poté, co armáda pomocníků v domácnosti zmizela, převzala neochotně roli hospodyňky. Její úsilí nicméně nemohlo zabránit pomalému chátrání domu. Bez

18


uklízeček, malířů, bytových návrhářů a zahradních architektů Wade House chřadl. V tmavých rozích se objevily vlhké skvrny, kdysi bílé stěny teď vypadaly špinavě a zašedle. Trávníky byly povadlé a neupravené a jezírko s dříve průzračnou, tyrkysově modrou vodou nyní pokrývala tlustá vrstva mechu. Byl to náročný dům, který potřeboval, aby se do něj investovaly peníze – a peníze bylo to, co jim chybělo.

Přesto ho Julia odmítala prodat. Dokonce i poté, co muselo být obětováno členství v golfovém klubu a velké týdenní nákupy začali místo ve Waitrose dělat v nejbližší pobočce Lidlu. Sophie věděla, že Julia Ellisová dům drží, aby si udržela svou minulost, ale nadešel čas se ho zbavit.

„Mami, myslím, že bychom si měly promluvit o tom, co dál,“ řekla Sophie, zatímco pomáhala s úklidem.

Julia, jako by ji neslyšela, strkala skleničky do vody s pěnou a nedbala přitom na to, že jí bílé bubliny stříkají na přední část hezkých černých šatů.

„Slyšela jsem, že se Francesca vdává,“ poznamenala. „Za Willova kamaráda, myslím.“

„Charlie Watson. Seznámili se na Willově loňském narozeninovém večírku.“

„Myslela jsem si, že by se Will mohl dneska zastavit,“ prohlásila Julia nenuceně.

„Proč by to dělal?“

„Protože jsi s ním dost dlouho chodila. A s tvým otcem si vždycky rozuměl.“

„Mami, nemluvila jsem s Willem půl roku.“

Julia se krátce, drsně zasmála. „Asi máš pravdu. Proč by měl být jiný než ostatní?“

Když se rodina Ellisových dozvěděla, že Peterovy investice zkrachovaly, Will Lewis neukončil vztah se Sophií okamžitě. Místo toho ji vzal na fantastickou večeři do restaurace Hakkasan. A potom v posteli ji objímal, hladil ji po vlasech a ujišťoval ji, že se nic nezmění. Chvíli mu věřila. Ale postupem doby se s ní scházel čím dál méně. Stejně jako tomu bylo s dalšími důsledky skandálu, s odebráním aut či chátráním Wade House, také jejich vztahu nějakou dobu trvalo, než se rozpadl.

Když jí tři týdny po jejích dvacátých šestých narozeninách konečně řekl, že je příliš zaneprázdněn na to, aby mohl udržovat závazný vztah, Sophie to přijala jako nevyhnutelný fakt. S Ellisovými už nechtěl mít nikdo nic do činění. Jako by chudoba byla nakažlivá.

Julia odložila sklenici, kterou držela v ruce, na kuchyňský pult a obrátila se na dceru.

19


„Je načase, aby sis našla nějakého příjemného muže.“

Tím příjemným myslela Julia bohatého. Vždy posuzovala Sophiiny známosti podle jejich zaměstnání, perspektivy a původu a neustále vštěpovala dceři význam dobrého sňatku. Will byl v jejích očích zvlášť skvělá partie. Investiční bankéř absolvent Etonu, který si za své prémie pořídil rodinný dům v Chelsea, byl jako budoucí manžel dokonalým materiálem a Julia byla z konce jejich vztahu víc zničená než Sophie.

Když se Sophie ohlížela zpátky, uvědomovala si, že jí Willovy úspěchy a jeho vhodnost pro roli manžela nepřinášely žádné mimořádné štěstí; ve skutečnosti jen zvyšovaly její nejistotu a dělaly z ní neurotičku. Po celou dobu trvání jejich vztahu Sophie utratila jmění za zesvětlení pramenů vlasů do zlatavého odstínu a přežívala téměř pouze o polévce miso a salátu, protože se domnívala, že pokud bude blonďatější a štíhlejší než ostatní ženy, pak si tohoto muže udrží. Když nic jiného, byla ráda, že tato tyranie nyní skončila, a nikterak netoužila se k něčemu podobnému vracet.

„Mami... to už jsme probíraly,“ prosila.

„Co? Jsi pořád mladá a dostatečně hezká. A starý život jiným způsobem zpátky nezískáš. Nečekej, že budou v rodinné pokladně nějaké peníze, Sophie. Nemáme žádné životní pojištění. Tvůj otec nám nic nezanechal.“

Při tom, jak Julia vyštěkla slovo „nic“, se Sophii zvedl žaludek. Když dospívala, přemýšlela nad tím, zda se její rodiče někdy doopravdy milovali. Jednou či dvakrát podezírala matku, že má milence, ale Peter a Julia zůstali spolu a nebezpečí pominulo.

„Mami, nemůžeš ho aspoň dneska nechat na pokoji? Jednou špatně investoval, to je všechno. Není potřeba mu to donekonečna vyčítat.“

„Jednou špatně investoval? Do posledního halíře všechno, na co jsme se dřeli, veškeré naše životní úspory dal tomu muži.“

Ze zkroucených úst se jí vydralo zavrčení. Julia Ellisová stále nedokázala vyslovit jeho jméno.

„Jen se snažil dělat pro nás to nejlepší.“

Julia nepolevovala ve své zatvrzelosti. „Byl pošetilý, chamtivý a lehkomyslný a teď mi zničil život.“

Sophie cítila, jak v ní bublá vztek. „Chamtivý? To ty jsi chtěla velký dům, exotické dovolené. Tátovi by stačil malý domek u řeky, pokud by měl svou loď a nás.“

Matka přešla do útoku. „Nepředstírej, že sis život smetánky neužívala,“ obořila se na Sophii. Malé, rovné zuby měla vyceněné a hlas se jí třásl hněvem. „To bys radši chodila do obyčejné státní střední školy než na Marlbo

20


rough? Jezdila bys na prázdniny radši kousek od Londýna do Margate než na ostrov Mustique do Karibiku? Měla jsi to nejlepší vzdělání, peníze, životní styl. Rozmazlovali jsme tě, a když jsme to všechno ztratili, byla jsi úplně stejně naštvaná jako já, takže mi to laskavě nepřipomínej a neobviňuj mě z takzvané chamtivosti.“

Sophie zavřela oči a na okamžik se ocitla jinde. Byla na Temži v tatínkově lodi. Laciné rádio přehlušovalo zvuk motoru, vzduch byl v letním vedru dusný a kolem poletovaly vážky. Dopluli až k Old Windsoru, než jí Peter Ellis řekl, že jeho bezpečné investice nebyly až tak bezpečné, jak si myslel. Spolu s tisícovkami dalších lidí po celé Americe a Evropě se stal obětí Ponziho schématu se zpronevěrou 30 miliard dolarů a bylo pravděpodobné, že nedostane zpátky ani penci.

„Děláš si legraci?“

Sophie ještě teď slyšela svůj rozčilený, vyděšený hlas.

„Jak jsi to mohl dopustit?“

„Na tom ale nesejde, Sophie. Dokud máme jeden druhého.“

Tehdy mu nevěřila. Tatínku, moc se omlouvám, říkala si teď v duchu, zahanbená, jak se chovala, jak se domnívala, že na ničem jiném než na penězích nezáleží.

Náhle se ozval tříštivý zvuk rozbité skleničky a Sophie otevřela oči. Její matka se se zvrásnělou tváří opírala o kuchyňskou linku od firmy Smallbone. Na okamžik Sophie nevěděla, co dělat; nevzpomínala si, že by Julia Ellisová někdy podlehla emocím. Dokonce i u hrobu byla klidná a stála zpříma.

„Opustil mě, Sophie,“ vzlykala Julia sotva znatelným hlasem a svezla se na podlahu. „Opustil mě.“

Sophie věděla, co to znamená. Opustil mě a nechal mě v tom, ať si s tím poradím.

Julia se s důsledky skandálu vůbec nevypořádávala dobře. V jednu chvíli dokonce odešla z Wade House, sbalila si malý kufřík a řekla svému manželovi, že už to nezvládne. Vrátila se během osmačtyřiceti hodin. Pravděpodobně si uvědomila, že není naděje na nějaké výhodné rozvodové vyrovnání, a stáhla se do své ulity. Sophii neunikla lahvička antidepresiv v koupelnové skříňce ani láhev ginu v kredenci. Co když po manželově smrti přišla nadobro o rozum?

Sophie si klekla vedle matky a cítila, jak se jí vrací přívětivost.

„Peníze přicházejí a zase se rozkutálí. Na ničem nezáleží, dokud máme jedna druhou.“

Sophie myslela upřímně každé slovo. V posledních pár dnech byla vysta

21


vena hodnocení spousty věcí. Význam rodiny, která je nade všechno, byl jednou z nich.

„Ale co dům,“ vzlykala Julia. „Je na něj hypotéka. Nedokážu ji splácet.“

„Tak ho prodáme,“ odpověděla Sophie vzdorovitě. „Koupíme něco stejně hezkého, jen o něco menšího.“

Julia přikývla, aniž zvedla hlavu z kolen.

Venku vykouklo zpoza mraku sluníčko a vyslalo do kuchyně paprsek pozdního odpoledního světla. Jak ji zahřálo na tváři, pocítila Sophie zvláštní, klidný optimismus.

Měli takové množství smůly, že se věci musejí zase obrátit k lepšímu. Určitě.

22


2

U

ž zase měla zpoždění – chodila pořád někam pozdě. Ruth Bodenová

vyhlížela z okna černého taxíku, zatímco se jí před očima míhaly ulice

čtvrti Mayfair. No tak, pohni, říkala si rozzlobeně v duchu, když před ně vjela bílá dodávka. Dneska ne, zrovna dneska nesmím přijít pozdě. Podívala se na telefon, aby zkontrolovala hodiny – bylo teprve pět minut po smluveném čase, takže vlastně neměla zpoždění, ne doopravdy. Zvažovala, jestli by mu neměla poslat textovou zprávu, že nestíhá. Ale ne, to by vypadalo neprofesionálně, což ani v nejmenším nepotřebovala.

„Bože můj, dělej,“ mumlala si pro sebe, když zastavili na nějakém provizorním semaforu. „Proč musejí být ty ulice pořád rozkopané?“

„To mi povídejte, paninko,“ prohlásil taxikář. „Řeknu vám, že od té zatracené recese je v Londýně víc děr než v Kalkatě.“

Ruth se zdvořile usmála a přesvědčovala světla, aby padla zelená. Měla se setkat s Isaakem Greyem, šéfredaktorem listu The Washington Tribune, a ačkoli ho dobře znala, bylo důležité, aby na něj udělala dobrý dojem, zvlášť když se šířily zvěsti, že londýnskou pobočku Tribune čeká restrukturalizace. To byla pro Ruth, přinejmenším papírově, obrovská šance. Byla pět let hvězdnou londýnskou zpravodajkou, vždy ve střehu a od šesti od rána vždy na stopě novému případu. Dnes ráno přišel tip od známého, kterého měla u metropolitní policie. Telefonoval jí, že nějaký špičkový americký právník byl nalezen oběšený ve svém bytě za milion liber; prý šlo o nějaké sexuální hrátky, které se vymkly z ruky. Takovou šťavnatou historku nemohla Ruth ignorovat, a tak vyrazila do Westbourne Grove, kde však zjistila, že se jednalo o předávkování. Záchranářům se podařilo toho muže přivést zpátky k životu – a aby toho nebylo málo, ukázalo se, že ani nejde o Američana, ale o Kanaďana!

Ruth při té vzpomínce zavrtěla hlavou. Bylo samozřejmě užitečné mít kontakty u policie a ona si byla dobře vědoma toho, že detektivové ji rádi vidí – energickou americkou novinářku, která vždy správně vyslovovala jejich jména – ale někdy efektivita Scotland Yardu zaostávala daleko za očekáváním. Ruth vyrostla na povídkách o Sherlocku Holmesovi a nemohla se ubránit jistému zklamání, že v policejních složkách zůstalo jen velmi málo inspektorů Lestradů. A co hůř, dnes ta honba za senzací způsobila, že se zpozdila.

23


Pneumatiky černého taxíku lehce zaskřípěly a vůz zastavil před restaurací.

„Mockrát děkuju,“ prohlásila Ruth, strčila taxikáři dvacetidolarovou bankovku, zabouchla dveře auta a s klapáním podpatků se rozběhla nahoru po mramorových schodech.

Isaac na ni čekal v soukromém boxu a se svým charakteristickým zakaboněným výrazem listoval stránkami na telefonu BlackBerry.

„Hrozně se omlouvám, Isaaku,“ řekla Ruth a předklonila se, aby ho letmo políbila. „Byla jsem přivolána k velkému případu na druhém konci Londýna.“

„Doufám, že to stálo za to,“ odtušil Isaac, když vklouzla do červené kožené sedačky vedle něj. Isaac Grey vždycky vypadal, že ho něco štve – Ruth si pamatovala, že když s ním měla před dvaceti lety v redakci Tribune pohovor, měl ve tváři týž ztrápený výraz. Vlasy mu víc prošedivěly a vrásky kolem úst se mu prohloubily, ale čas určitě nezmírnil jeho povahu. „Zatracený BlackBerry,“ zabručel. „Desetkrát denně sním o tom, že bych ho rozmlátil kladivem. A teď mě nabádají, abych tweetoval.“

Isaac byl ostřílený novinář ze staré školy, který si vyhrnoval rukávy a měl prsty špinavé od inkoustu. Věděla, že nenávidí nástup digitálních médií – jednou ho slyšela křičet na celou redakci: „S JPEGem si člověk těžko utře zadek!“ Nesnášel, když musel odpovídat mladším, zručnějším absolventům Harvardu, kteří netušili nic o redaktorské stránce tohoto druhu podnikání a nyní zpochybňovali jeho metody získávání příjmů.

„Takže,“ prohlásil Isaac a konečně odložil telefon, „můžeme očekávat další z tvých exkluzivních materiálů?“

Ruth se usmála. Před třemi měsíci pokořila všechny ostatní noviny, když rozluštila případ Kirka Bernarda, newyorského manažera hedgeového fondu sídlícího toho času v Londýně, který byl okraden nožem ozbrojeným lupičem ve svém domově v oblasti Mayfair. Míra násilí a skutečnost, že se terčem stal bohatý cizinec, rozpoutaly vyděšené diskuse na obou březích Atlantiku. Uloupena byla Bernardova cenná umělecká sbírka, především pak jeden Rubens a skica od Moneta, a bylo téměř jisté, že díla skončí v soukromé sbírce nějakého zazobaného východoevropského gangstera – nebo přinejmenším o takovém vývoji spekulovala bulvární média. Ale Ruth odhalila, že ty obrazy vůbec nebyly ukradeny. Bernard je jednoduše schovával pár měsíců v podkroví, zažádal o vyplacení pojistky, a pak je pověsil zpátky na zeď a tvrdil, že to jsou zdařilé kopie. Bohužel jeho manželka ráda pořádala večírky a jistý host na jednom z nich, hostující profesor ze Sorbonny, si všiml, že ty „náhradní“ obrazy jsou podezřele věrné. Když Ruth dělala s Bernardem rozhovor ve věznici Pentonville před vypovězením ze země, Bernard

24


si odfrkl a prohlásil: „Koho zajímá, jestli byly pravé, nebo ne? Pro mě jsou to jen šeky s obličeji.“

Při té příležitosti jí Isaac Grey poslal jedenapůllitrovou láhev šampaňského, dnes však Ruth doufala v něco významnějšího.

„Znáš mě, vždy číhám na sólokapra.“

„Jojo. No a jak se tedy daří?“

„Skvěle,“ odpověděla zvesela.

Isaac si usrkl červeného vína, které mu podal sommelier.

„Víš, známe se už nějakou dobu.“

Ruth se snažila udržet co nejlhostejnější výraz. Brzy poté, co začala pracovat v Tribune, měli s Isaakem milostný románek, když Isaakův nedávný rozvod a Rutina dychtivost uspokojit šéfa vyústily v mimopracovní vztah. Jejich poměr trval několik týdnů a během půl roku byla Ruth poslána do Kosova. Zprvu se domnívala, že to byla poměrně extrémní reakce na jejich rozchod, pravda ale byla taková, že Isaac znal její touhu stát se zahraniční korespondentkou a udělal maximum pro to, aby se tak stalo. Za to mu bude vždy vděčná.

„Tak jsem si říkal, že bych tě měl upozornit na některé změny, které se chystají,“ prohlásil Isaac. Jako vždy se nedalo vytušit, co má na mysli. Ale Ruth slyšela, že šéf londýnské redakce Tribune Jim Keane je připravený odejít jinam. Jako jeho pravá ruka Ruth věděla, že mezi kandidáty na převzetí jeho role je na vedoucí pozici.

„Kolik ti je let, Ruth?“

Srdce jí malinko poskočilo. Takže Isaac se rozhodl jít přímo k věci, ještě než si objednali první chod.

„Jsem zkušená jednačtyřicátnice, jak dobře víš, Isaaku,“ odpověděla Ruth klidně.

Zadržela dech. Snila o tomto okamžiku celou kariéru, když byla na Balkáně, i potom, když měla základnu v Kapském Městě a s taškou neustále sbalenou čekala dnem i nocí na telefonát ze zahraniční redakce, která ji vysílala do Namibie, Mosambiku či Angoly. A teď konečně v Londýně, odkud podávala zprávy o všech těch nudných svatbách, vernisážích a večírcích a přitom doufala, že se to vše vyplatí a ona konečně dostane místo, které si zasluhovala: vedoucí redakce v jedné z nejdůležitějších oblastí světa.

„Nebudu tě vodit za nos, Ruth,“ prohlásil Isaac. „Mluví se o tom, že by se tahle redakce měla zavřít.“

Ruth na okamžik nedokázala vstřebat, co bylo právě řečeno.

„Vy nás chcete zavřít?“ zeptala se ochraptělým hlasem.

25


Isaac měl ve tváři kajícný výraz.

„Nejsme Herald Tribune nebo BBC. Jsme menší, chudší, a abych byl upřímný, máme finanční problémy. Nemůžeme si dovolit mít tady svůj tým.“

Ruth nevěřila vlastním uším. „Ale tohle je Londýn. Finanční metropole světa. Spojenec Ameriky...“

„Přesně proto jsme se tak dlouho snažili to tady udržet.“

Ruth pořád ještě vrtěla hlavou. „Já tomu nevěřím. Myslela jsem si, že je všechno v pořádku. Ta Bernardova kauza...“

„Jedna velká kauza nezaplatí nájem za redakci ve Victorii. Víš, že v současnosti jde všude o výdělek, a londýnská redakce nevytváří nic, co bychom nemohli získat od místních žurnalistů spolupracujících s více redakcemi a těch na volné noze.“

„Místních žurnalistů spolupracujících s více redakcemi?“

Ruth s nimi mnohokrát pracovala – kšeftaři, překladatelé, námezdní pisálci domácích novin. Bylo s nimi často těžké pořízení, byli nespolehliví – Isaac přece nemohl myslet vážně, že by předal Tribune do jejich rukou?

„Isaaku, místní novináři mají své místo,“ prohlásila a snažila se zůstat klidná. „Nikdy ale nebudou tak nestranní jako novinář Tribune. Vzpomínáš si na Kosovo?“ Ruth byla v užším výběru na novinářskou cenu za své vyvážené zpravodajství. „U místních novinářů je daleko pravděpodobnější, že budou neobjektivní kvůli svým politickým názorům, loajalitě.“

„Londýn není Kosovo, Ruth.“

Isaac položil ruku na ubrus.

„Názor vedení je, že Tribune nepotřebuje mít reportéry v terénu. Každopádně ne v anglicky mluvících oblastech.“

„Tohle je jenom snižování nákladů.“

„Do jisté míry ano. Upřímně ti řeknu, že s tím, co od vás dostáváme, nedokážeme ospravedlnit ani provoz té zatracené kopírky. Média se mění, Ruth. Dělají se novým způsobem: chtějí blogy, proud informací v reálném čase, občanskou žurnalistiku – zprávy sdělované telefonicky pár vteřin poté, co se daná věc stane. O investigativní novinařinu nemá už nikdo zájem.“

„Kecy,“ vyhrkla Ruth, než dokázala sama sebe zarazit. Byla vzhůru od šesti a neměla náladu, aby si brala servítky. Stejně neměla co ztratit. „Nesnaž se to podat jako důsledek digitální revoluce. Rozhodli jste se tu práci odbývat. Stáhnete skutečné novináře a na jejich místo dosadíte studenty na praxi, aby opisovali zprávy z internetu a tiskových prohlášení. A spoléhat se na veřejnost, která vám posílá videa z mobilu, není žádné vytváření zpravodajství. Nevěřím tomu, že bys v tomhle se mnou nesouhlasil, Isaaku.“

26


„Nejsem to já, koho musíš přesvědčit, Ruth. Já v tuto chvíli odpovídám poradcům vedení firmy, stejně jako všichni ostatní.“

Jindy by tato poznámka mohla u Ruth vzbudit jisté pochopení, nikoli však dnes.

„No a ve Washingtonu by nebyla nějaká šance?“

Isaac si rozpačitě poposedl.

„I tam snižujeme stavy, nepřijímáme žádné nováčky.“

„Nováčky! Mám za sebou téměř dvacet let tvrdých novinářských zkušeností.“

Ruth na okamžik zavřela oči a zvažovala alternativy. Být na volné noze? Psát o vztazích pro ženské časopisy? Když sem šla, čekala povýšení. A místo toho ji posílají do výslužby. Vyřízená v jednačtyřiceti. Ruth obětovala své kariéře vše na úkor ostatních oblastí života – většina žen v jejím věku byla vdaná, usazená, měla děti. Věděla, že šance stát se matkou se rychle snižují, a i když ji tato myšlenka občas trápila, utěšovala se tím, že má kariéru. Ale ne. Po vší té tvrdé práci, dvaceti letech vyhýbání se kulkám a dusání po chodnících neměla dostat za odměnu nic?

„Poslechni, ještě nebylo nic rozhodnuto,“ prohlásil Isaac. „Jak jsem říkal, jen jsem tě chtěl varovat. Existuje možnost, že bychom londýnskou redakci zachovali, pokud bychom dokázali, že se vyplatí.“

„To je ale Jimova práce.“

„Ne nutně.“

Ruth zvedla obočí. Naznačuje, že by to mohla být její práce?

„Chci do té funkce toho nejlepšího člověka. Jestli mi můžeš dokázat, že tím nejlepším člověkem jsi ty, přesunu Jima jinam. Pravděpodobně bude brzy jedno volné místo v Šanghaji, na které by se podle mě dokonale hodil.“

Byl to jen nepatrný záblesk světla, ale aspoň něco.

„A kdy o tom rozhodnete?“ zeptala se Ruth a snažila se ovládat vzrušení.

Isaac zavřel oči a promnul si prstem čelo.

„Nevím. Během pár týdnů. Polovina majitelů je do Svátku práce na dovolené.“

Ruth začala mluvit, ale Isaac ji zavrtěním hlavy zarazil.

„Nemysli si ale, že budeš mít naprostou volnost,“ řekl. „Dám Jimovi stejnou příležitost. Peníze jsou jen pro jednoho z vás – a i v tom případě se musí vyplatit. Chci vidět z londýnské redakce hotový příval zpráv – dobrých materiálů, opravdových boucháků, žádné sračky z červeného koberce – jinak to s vámi skoncuju a nebudu kvůli tomu cítit žádné výčitky. Jasný?“

Ruth přikývla a na rtech se jí objevil úsměv. V psaní zpráv byla dobrá. „Jasný.“

„Tak fajn,“ uzavřel Isaac a luskl prsty na číšníka. „Objednáme si steak.“

27


3

P

o třetím zazvonění se jí podařilo nahmatat vypínací tlačítko budíku. So

phie potlačila zívnutí a pomalu vylezla z postele. Nebyla žádné ranní

ptáče. Vždy byla ten typ člověka, co rád zůstane ještě pár minut pod peřinou, ale od pohřbu cítila nový smysl své existence. Život se zdál naléhavější, jako by bylo zapotřebí udělat spoustu věcí, a přesně teď byl čas se do nich pustit. Buď s tím mohla začít, nebo se mohla schoulit do klubíčka – a Sophie nehodlala podlehnout tomuto nutkání.

Vešla do koupelny, pustila si tak horkou sprchu, jak jen dokázala snést, a vkročila dovnitř. Vyjekla vysokým hlasem, ale donutila se pod vařící vodou zůstat, dokud neměla čistou hlavu. Pak si pečlivě vydrhla tělo peelingovou pěnou s broskvovou vůní a umyla si vlasy šamponem a kondicionérem. Když se utřela a zabalila do měkkého županu, cítila, že je připravena začít nový den.

Poodešla pár kroků do ložnice a složila rozkládací gauč tak, aby se z místnosti zase stal obývací pokoj. Garsonka v Battersea je titěrná, ale přece jen moje vlastní, opakovala si a vzpomínala přitom na den, kdy se nad jejím dřívějším bytem v Chelsea objevil nápis Na prodej. Toho večera plakala tak dlouho, dokud neusnula, ale neústupně trvala na tom, že se nebude stěhovat do domu svých rodičů. Poté, co se dostali do finančních problémů, vládla ve Wade House depresivní nálada, nemluvě o tom, že nechtěla otci svou přítomností denně připomínat, že už ji nedokáže zabezpečit. Místo toho odnesla celou svou garderobu z dílen slavných módních návrhářů, dámské šaty, kabelky a boty, do výběrového second-handu v King’s Road a peníze jí stačily na zaplacení zálohy a dvanáctiměsíčního nájmu. Ačkoli to byl malý byt, který velikostí nepřesahoval rozměry jídelny v jejím bytě ve Flood Street, kde každý týden pořádala večírky, byl světlý a prozářený sluncem, což navozovalo zdání většího prostoru, a nacházel se také ve slušné lokalitě – dvě ulice od parku a deset minut cesty autobusem z Chelsea. Její dřívější život byl sice pryč, ale se svou novou adresou na něj měla přinejmenším výhled z druhé strany řeky.

Posadila se k malému toaletnímu stolku a vybrala si rtěnku.

I její zásoba líčidel se ztenčila, ale stejně jich měla vždycky příliš moc –

28


vlastně měla příliš moc všeho. Sophie věděla, že po celou dobu vedla privilegovaný, zajištěný život. Nikdy nepřekračovala hranice toho, co se čekalo od hezké dívky z její společenské vrstvy.

Ve výchozím nastavení měla předurčenu plachost a neměla dostatek sebedůvěry, aby s tím něco dělala, takže se podřídila. V dospívání si neprošla rebelským obdobím, nikdy neudělala nic neočekávaného. Pokud všichni nosili perly, nosila je také. Pokud se všichni učili jezdit na koni, zapsala se také. Podala si přihlášku na jednu z konzervativních univerzit pro studenty z bohatých rodin, a když začali všichni chodit s muži ze City, našla si také bankéře. Sophie si nevybavovala žádné období ze svého života, kdy by udělala něco odvážného, nebo alespoň něco nevšedního. Byla jen list plující s proudem.

Naklonila se blíž k zrcadlu a zahleděla se na svůj odraz. Teď nadešel čas vydat se vlastní cestou. Posledních několik dní uběhlo pomalým tempem a zármutek byl ještě čerstvý. Ale tatínek byl mrtvý a jedno bylo jisté. Nejen že se bude muset postarat sama o sebe, ale v protikladu k vnímání role rodiče a dítěte, s nímž vyrostla, cítila nyní naprostou odpovědnost za matku. Pro začátek to znamenalo, že musí vydělat nějaké peníze. Posledních pár měsíců si vystačila s tím, co jí dal v Burlington Arcade klenotník za její diamantové napichovací náušnice a hodinky od Cartiera – dárky od Willa z předešlých dvojích Vánoc – ale zásoby peněz se tenčily a také bude muset brzy začít platit nájem.

Osušila si rtěnku kapesníčkem, přinutila se k úsměvu a pak popadla tašku s věcmi na cvičení. Sebrala iPod a telefon, vložila je do toaletní taštičky a zapnula zip. Byl to draze získaný zvyk, díky němuž byly oba přístroje chráněny před mokrými ručníky a kalužemi vody v šatně. Podívala se na poličku a spatřila vybledlý hřbet knihy Hrad bude můj, kterou jí dal otec k minulým narozeninám. Smutně se usmála a otevřela ji, aby si mohla přečíst věnování, které Peter napsal na titulní stranu.

Mé nejdražší S, přečti si toto a mysli na náš hrad. Všechno nejlepší k narozeninám. S láskou navždy, táta.

Nebylo to žádné první či sběratelské vydání, jen docela opotřebovaný výtisk se zohýbanými rohy z antikvariátu, v němž bylo naškrábané jméno předchozího majitele. Sophie zbožňovala vybledlý zelený přebal knihy s perokresbou páva shlížejícího na strašidelný hrad, protože ta kniha svědčila o tom, že na ni tatínek myslel. Mohl jí koupit nějaký exkluzivní parfém nebo něco takového – ne že by tedy měli peníze na luxusní věci, jak jí matka neustále připomínala – ale místo toho si vzpomněl, že Hrad bude můj byla její oblíbená knížka, a vepsal do ní vzkaz, jemuž rozuměli jen oni dva.

29


Sophie a její otec mluvili o svém hradu od té doby, kdy byla ještě malá holčička a on jí vyprávěl pohádky na dobrou noc o plavbách k břehům exotických zemí. „Jednoho dne,“ říkal, „budeme všichni žít v růžovém hradě na opuštěném ostrově, kde nás nikdo nenajde.“ To už se nestane, pomyslela si Sophie pochmurně, hodila knihu do tašky a vyrazila na autobus.

Sophie měla blíž ke svému bytu i jiná fitness centra, ale Red Heart vlastnil Sharif Khan, její dávný přítel z prostředí nočních klubů v Chelsea, a nabídl jí zdarma členství výměnou za výpomoc v recepci jednou týdně. Sharif byl podnikatel, který založil řadu firem a již mnohokrát zbankrotoval, takže věděl líp než většina ostatních lidí, že Sophie potřebuje záchranné lano.

„Čau, Mikeu,“ pozdravila Sophie, vzala si plastový pohárek s vodou a zazubila se na nakrátko ostříhaného muže za recepční přepážkou.

„Jak se daří, Sophie?“

Sophie věřila, že jeho zájem je upřímný. Mike ji minulý týden zastoupil, takže mu Sharif nepochybně řekl, proč se neukázala.

„Jsem ráda, že jsem zpátky,“ usmála se.

„To s tvým tátou mě mrzí.“

Mike byl fajn chlap, ale Sophie se ještě necítila dost v pohodě, aby o tom mohla mluvit.

„Dík,“ odpověděla a pak ztišila hlas. „Hele, Mikeu, myslíš, že by mi Sharif tady mohl dát nějaké další hodiny?“ Sophii to v posilovně hodně bavilo, a jestli si musí najít někde práci, kde by to mohlo být lepší?

Mike se zatvářil pochybovačně. „Posledních pár měsíců zkracoval pracovní dobu. Chci říct, dneska dopoledne jsem tu na sebe. Ale když uslyší, že jde o tebe, mohl by to nějak vyřešit.“

„Tak na mě houkni, až přijde,“ usmála se Sophie. „Za otázku nic nedám, ne?“

Sophie si stáhla vlasy do culíku, rozcvičila se protažením na žíněnce a pak zamířila k běžeckému pásu. Posilovna byla jediné místo na světě, kde se cítila opravdu dobře. Nikdo se tady nestaral o to, jaký má stav účtu v bance, kde bydlí a za koho je provdaná. Tady záleželo jen na tom, jak moc člověk maká. Zákaznice mohla třeba přijet ve ferrari, ale když měla ochablé svaly, špatnou kondici a z krátkých legín jí přetékaly špeky, stejně si přála, aby měla pevná prsa a vypracované svaly na pažích jako žena vedle, která se přikodrcala na kole.

Sophie se snažila vyčistit si hlavu a užívat si běh jako obvykle, ale ten neodbytný problém jí pořád hlodal v hlavě. Potřebovala vydělat peníze. Ale jak? Životopis měla trapně krátký. Před šesti lety zanechala studia angličtiny na univerzitě Oxford Brookes a po pokusu o kariéru modelky a povinné cestě

30


po Austrálii a jihovýchodní Asii Sophie využila další protekční nabídky a začala pracovat na recepci v jednom z nočních klubů v Chelsea, který si oblíbili mladí členové královské rodiny. Po pravdě řečeno se to ale nějak nevydařilo. Některé dívky se v roli přísných kontrolorek vyžívaly, ale Sophie k nim nepatřila, připadala si příliš bezvýznamná na to, aby mohla někoho odmítnout – a tak ji nakonec vyhodili, že pouští dovnitř „nesprávné lidi“. Její další originální nápad, pracovat jako galeristka, také profesně skončil ve slepé uličce. Sophie strávila příjemných šest měsíců na kurzu dějin umění ve Florencii, což však nevedlo k žádnému zaměstnání, protože londýnské galerie byly plné krásných bohatých dívek s magisterským titulem z Courtauld Institute. Takže Sophie znovu hledala spásu u tatínka, ale musela přiznat, že ani další práce neskončila právě slavně. Ironií bylo, že organizovat akce pro otcovu firmu ji skutečně bavilo – vánoční ples v sále Il Bottaccio, výlet pro zámožné klienty na závod plachetnic Cowes Week – ale nedopatření týkající se chybějící objednávky chlebíčků na letní zahradní slavnosti na trávnících panství Bingley vedlo k tomu, že ji vedoucí kanceláře Petera Ellise přede všemi označila za potrhlou kozu. Sophie na svou funkci tiše rezignovala, přičemž v duchu zpola s tou ženou souhlasila. Možná se k ničemu moc nehodila a její matka měla pravdu, že jediný způsob, jak by se mohlo Sophii v životě dařit, je najít si vhodného manžela.

Vztekle bouchla do tlačítek na běhacím pásu a přinutila se ke sprintu. Ne, takový negativní přístup nepomáhal, a určitě jí nezaplatí nájem. A potom tu bylo jídlo, plyn a elektřina, místní poplatek a Sophie se také ani náhodou nehodlala vzdát po ránu svého nízkokalorického latté.

Sophie se otráveně přesunula na eliptický trenažér a k činkám a nutila se ke stále větším výkonům.

Měla vždy štíhlou, atletickou postavu, ve škole byla členkou basketbalového, tenisového a hokejového družstva, ale v poslední době trávila cvičením víc času než kdykoli dřív. Emocionálně se možná cítila křehká, ale aspoň tělo měla silné a zdravé. Za posledních pár měsíců se jí také změnila tělesná konstituce. Měla minimálně o jedno číslo větší konfekční velikost než v době, kdy chodila s Willem a hladověla, aby se vešla do návrhářských šatů velikosti osm, ale měla teď méně tuku a více svalů.

Sophie si konečně povolila odpočinek, utřela si obličej ručníkem a dlouze se napila vody. Nafoukla tváře a endorfiny proudící tělem jí konečně zvedly náladu.

„Promiňte, nevíte, jak se toto ovládá?“

Sophie vzhlédla a spatřila okouzlující brunetu. Byla asi o deset či patnáct

31


let starší než Sophie, měla dokonalý účes s čerstvě vyfoukanými, načechranými vlasy, obličej bez vrásek, i když s podezřelým náznakem botoxové ztuhlosti. Byla to typická žena v domácnosti z Chelsea, až na to, že na ní bylo cosi exotického, přízvuk, který Sophie nedokázala zcela dešifrovat.

„Je to trochu trapné,“ omlouvala se žena, „ale tento stroj jsem nikdy nezkoušela.“

„Nic si z toho nedělejte, je nový,“ usmála se Sophie.

Znala nářadí nazpaměť. Ne že by sem chodila posilovat tak často, ale podmínkou pro práci v Red Heart bylo, že na úvod absolvuje základní trenérský kurz a získá osvědčení pro případy, jako byl tento.

„Je to veslařský simulátor – liší se od těch staromódních veslovacích strojů s táhlem, ale procvičuje přesně ty svaly, které jsou zapojeny při skutečném veslování jedním či dvěma vesly. Prosím, sedněte si,“ vybídla Sophie ženu a ukázala jí, jak s trenažérem zacházet. „Cítíte, jak vám to napíná stehenní svaly?“ zeptala se, když žena zatáhla za virtuální vesla.

„To je dobré,“ odvětila žena. „Vsadím se, že tady pracujete.“

„Ano. Tak nějak. Na částečný úvazek každopádně.“

„No tak to je skvělé, protože já vlastně sháním osobní trenérku. Asi bych se vám už nevmáčkla do rozvrhu, viďte?“

„No, já nemyslela –“

„Já vím, jsem příliš stará na to, abych si mohla vypracovat tak krásné tělo, jako máte vy, ale můžeme se o to pokusit, ne? Kolik berete?“

Sophie na ni zůstala zírat. Dělá si legraci?

„Dvě stě liber na hodinu,“ prohlásila Sophie. Bylo to myšleno jako vtip, ale žena ani nemrkla.

„Mohla byste ve čtvrtek?“

„Ve čtvrtek?“ Sophie se na ženu podívala s tušením, že se rozesměje, ale ta měla ve tváři vážný výraz.

„Vím, že to říkám na poslední chvíli, ale chystám se na jih Francie a potřebuju si zlepšit postavu do bikin. Budete mít volno?“

Žena ji svýma pozoruhodnýma zelenýma očima varovala, aby neříkala ne.

Toto byl očividně člověk, který nebyl zvyklý na odmítání. Sophie váhala. Koneckonců nebyla osobní trenérka v tom pravém smyslu, ale byla to věc, o které toho opravdu spoustu věděla. A dvě stě liber za hodinu. Pár hodin tréninku při této sazbě a rozhodně by mohla zůstat ve svém malém bytě v Battersea a možná dokonce přemýšlet o návratu do luxusnější čtvrti Chelsea.

„Fajn. Tak tedy ve čtvrtek.“ Slova vyklouzla Sophii z úst, dřív než je mohla zastavit.

32


„Skvělé,“ řekla žena. „Zapíšu si vaše údaje.“

Její prošívaná taška od Chanelu visela na běhacím pásu za nimi. Žena sáhla dovnitř a vytáhla diář.

„Ani neznám vaše jméno,“ podotkla, aniž vzhlédla.

„Jmenuju se Sophie Ellisová.“

„Já jsem Lana,“ představila se žena a zapisovala si přitom poznámky do diáře stříbrnou propiskou. „Sophie, jste moje spása. Absolutní spása.“

A já si myslím přesně totéž, říkala si v duchu Sophie.

33


4

S

tužkou zaklíněnou mezi zuby Ruth procházela novinové články na obra

zovce svého počítače. Měla otevřených pět stránek, z nichž každá patřila

jiné mediální společnosti, ale všechny pojednávaly o stejné události.

Ruth pokývala hlavou, vzala tužku do ruky a opatřila pavoukovitý diagram před sebou dalšími kroužky a šipkami. Když byla hotová, spokojeně poklepala klouby prstů na desku stolu. Celé dopoledne pracovala na jistém tématu, snažila se spojit zdánlivě spolu nesouvisející sbírku jmen a událostí – a zdálo se, že to začíná dávat smysl. Tedy, možná. Samozřejmě že nyní bude muset svou teorii něčím doložit: bude potřebovat dokumenty, fotografie, možná i nějaký rozhovor, někoho, kdo se k tomu veřejně vyjádří. Ale Ruth cítila,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist